Ročník XXXXIII

V Praze, v neděli dne 10. května 1903.

Číslo 128.

Na ranní a odpol. listy pšedplácí sen v Praze v adninistraci na maěsíe na čtvrt leta . . . . 6 K — s dvejí donáškeu na měsíe na čtvit leta . . . . 7 K 50h ve HIlislkáchi 9K00 na měsíe . Peštent nnřele na v li : . . : k o s drojí zásilkos n:.: ki

Dnešní číslo pro Prahu le o 20 stranách.

Bombastus Parafrastus Para celsus — Körber! Kdyby se daly staré těžké neduhy státův a říší, zaviněné zločinným mastičkářstvím celé plejády jejich špatných ministrův a zvrácených systémův vládních, vyhojiti — krasořečněním, třpytnými frásemi a lesklými, hásnickými per spektivami v krásnější a radostnější budoucnost. pak by si to zbědované Rakousko mohlo věru blahopřát, že našlo konečně svého spásonosného doktora nade všemi doktory! A to v nikom jiném, než ve svém nynějším ministru dru Körbrovi! Skutečně vzácný krasořečnický talent, jehož by ve sklenníku rakouské byro- kracie sotva byl kdo tušil. Nepochybně uchvátil lesklou výmluvností svou kdys hraběte Badena tak, že naň upozornil korunu. Než, zlá historie svědčí, že političtí krasořečníci nebývali ve sku- tečnosti žádnými šťastnými, moudře proziravým a mohutnými státníky, nýbrž naopak ukázali nejčastěji za velikými svými slovy velice malé činy, velice prostřední schopnosti státnické, jako na př. francouzský ministr básník Lamartine, nebo sám císař Francie Ludvík Napoleon III. Jaké blesky myšlenkové sršívaly z jeho krásných řečí a manifestův, jež bývaly evropské diplo- macii po celá desítiletí vzory státnického vzlet- ného slohu! A konec koncův? — Bídný Sedan! Ba i Rakousko mělo již svoji éru skvělých řečníků-ministrův: to před 30 léty z německé vlády Herbst-Beust Giskrovy.

Také tehda slýchali jsme — v žalářích — gratis co chvili »dalekozírné« krasořeči ministerské o radostném, nadějném pokrokua národohospodářském rozkvětu svobodného Ra- kouska — ale konec konců byl neslýchaný — vídeňský bursovní krach z května r. 1873, na nějž sama ta ústavácká »Bohemie« dnes s hrůzou vzpomíná, že způsobil národům škod na 700 millionů zlatých ! — Však pan dr. Körber asi spolehá n krátkou paměť národův a proto místo spáso- nosných činův štědři nám krásné, poetické řeči jimiž hledí se nám představit jako — zne uznaný genius a spasitel Rakouska. Jednu z těchto dobře nastudovaných kraso- řečí svých udal opět včera ve Vídni na valné hromadě dolnorakouského spolku německých živnostníků, jenž těší se protektorátu pana arcivévody Otty a tudíž i přízni vlády páně Körbrovy. Spolek ten vy- znamenal pana Körbra udělením mu čestného členství; za to přišli do valné hromady spolku toho nejen místodržitel hrabě Kielmansegg, ale skoro celé ministerstvo (Wittek, Böhm- Bawerk Hartel i Rezek), ovšem že s panem Körbrem v čele, který vděčil za uznalost živnostníkům »velikou politickou řečí«, o níž dnes blouzní vídeňský německo-ústavácký tisk jako o poli- tické události prvého řádu, jako o světle hvězdy, které rozbřesklo se Rakousku v jeho noe trudné. »Vysoko nad hlodavé starosti chvile a nad svízele nejbližších hodin povznesla se tato řeč předsedy ministerstva Körbra« — rozplývá se »Fremdenblatt« pln obdivu nad smělým, vol- ným její myšlenkovým vzletem, nad velikým cíli, jaké sobě a Rakousku dr. Körber vzly čuje. A podobně »Wiener Journal« blahoslav pana Körbra jako učiněného Archimeda, který prý vlastně vynalezl šroub, jímž si troufal po- hnouti světem rakouským, kdyby jen byl mu dán pevný bod, o nějž by šroub ten opřit

mohl; však žel, že prý mezi nynějšími stranami rakouskými není nikde té pevné půdy, nýbrž jen samé bahno. — Nuže my v té celé slavnostní řečip Körbrově nedovedli zatím nalézti žádného zdra- vého jádra, žádné solidní, tvůrčí myšlenky stát nické, nýbrž jen pouhou, šumivou pěnu libez- ných frásí a básnických obrazů, jimiž hled hypnotisovati veřejnost, aby nepostřehla pravdy a celé bídy skutečnosti. Ministerský předseda vlády, která dodne neučinila nejmenšího pro záchranu upadajícíeh našich řemesel, deklamuje tu našim řemeslní- kům, aby hleděli jen vyrábět dobré zboží, aby hleděli předstihnout stroje uměleckosti své ruční práce, aby doufali, že boháči budou své pří- bytky zdobit těmito jejich uměleckými výrobky rukodělnými: to že je vytrhne ! Kdož by setu trpce nepousmál této ministerské dekle movánce Finanční ministr první! Ten nejlíp ví, kde vězí kořen bídy a úpadku našich řemesel přetižených nesmírnými daněmi zatím co velkokapitál jim uniká. »V práci a vědění jest naše spasení !« vol pan Körber ke strádajícím našim řemeslníkům.

Staré známé to heslo, jímž řídil se náš malý průmyslník a živnostník po celé pokolení. Však co mu prospěla všechna jeho pracovitost všechna jeho dovednost, všechno umění a vě- dění, když, vděk fiskální politice rakouských vlád, poklesával od desítiletí k desítiletí děsněji všeobecný národní blahobyt pod tihou danía břemen na výrobní třídu uvalovaných, zatím eo protežovaný velkokapitál drtivou přemocí a silou finanční překonával vítězně a hravě sebe vzdě- lanějšího, sebe zručnějšího, ale nezámožného řemeslníka a průmyslníka našeho svou dravou konkurencí? — »Jen siln! budou bohatými!« volá pan Körber; ale jak se státi silnými, když nás přemírou daní svých systém militaristický a by- rokratický stále víc a více oslabuje, kdežto velkokapitalistů šetří a tudíž čím dále oproti výrobnímu lidu je posiluje a mocnějšími činí? Jak prázdnými a lichými jeví se tudíz lesklé fráse krasořeči páně Körbrovy vzhledem na hmotnou národohospodářskou situaci lidu výrobného, tak jalovými jsou teprv jeho vývody politické.

Nemoha zapřít, že se mu doposud nezdaři ani jediný ze všech jeho pokusův o rozřešení národní otázky rakouské (o ústavní a státo- právní ani nezavadil!) — dr. Körber nicméně utěšuje se, že to dobře skončí. A to proto, poněvadž státníci rako u št mají ve staleté lásce národů k jejich vlasti poklad, který vypo- máhá ze všech nesnází. »Národní svár zdouvá začasto vlny vysoko. Avšak přes to nikdy ješte lod Austrie ve vlnách těch neztroskotala. Zvedát se nad přiboj vln vždy nejskvostnější cnost, vlastenectví a ta řídí loď vždy bezpečně a dobře.« S pravou lehkokrevnosti Vídeňáka šálí tu německý centralista Körber nestátnicky sebe i jiných. Dlužno mu odpověděti tu nejlépe slovy vážného státníka, Maďara Františka Deáka jež čerpáme z druhé proslulé jeho adre sy »Každá země má svoje upominky, obyčeje, naděje a tužby, kteréž jsou jí svaté a kteréž pod jařmem vlády abzoluti stické skrývati se musily, kteréž však nyní kdy ozvati se může hlas přírody ve prospěch vlasti, projevovati se budou. City a myšlenky ty budou se vždy více zmáhat a jelikož ústřední jednota říše z větší části odporuje minulo st zemí, na kterouž tyto s láskou se ohlížejí a všem nadějím, kteréž ohledem budoucnosti chovajív prsou svých: nelze nikterak pochybovati, že provedení oné ústřední jednoty (centralisace) říšské potká se v běhu veřejných porad s od- porem a bezčetnými obtížemi. Jsme přesvědčeni, že v takových zemích. jichž obyčeje, dějepisná minulo a státoprávní poměry velmi znač ně se liši — uskutečnění ústřední jednoty cestou ústavní jest nemožný m.« Tak zní pravda vůči frásím »Bombasta Parafrasta Paracelsa« — centralisty Körbra.

Wíden. Tvrdí se všeobecně a má se za to, že Paříž je Francie. Není to sice v plném slova toho smyslu pravda, však popříti se nedá, že historie staré Lutaetie je zároveň dějepisem státu, jehož ona hlavním je městem. Asi tak, jako jsou dějiny Prahy dějinami království českého. A čím Paříž pro Francii, čím Praha pro Čechy, chce býti ode dávna Vídeň přo Rakousko. A když pro cel ne, tedy aspoň pro Cislajtánii. Jenom že v

Vídni je to namahání marně, poněvadž vznik této říše a poměr její ke královstvím a zemím je zde jiný, než jaký byl v zemích a městech shora označených. Praha byla vždy celého krá- lovství středem, srdcem, matkou. Ku Praze vše- chno lnulo, ku Praze všechno tíhlo. Praha v pra- vém teho slova smyslu vybudována byla celým královstvím a sláva její byla zase na vzájem slávou celého království. Rovněž tak mělo se t s Paříží, jež celé říši byla tepnou, kde rozhodo- váno bylo o její osudech. Štěstí Paříže byl štěstím všech krajů. Jinak ale ve Vídni. Ke hlav- nímu, historicky nepatrnému a jinak též ničím nevynikajícímu městu několika malých alpských zemí připoutána velká království se slavnou minu- lostí pouhou osobou panovníkovou. Z Vídně de těchto království neprýštilo světlo ani štěstí a je- jich stolice nepociťovaly nikdy toho potřebu obrátiti se v něčem na nepatrná vévodství a kní žectví. Čím jim byla Vídeň? Dlouho nic. Poměry se ovšem změnily průběhem věků. Zabíráním velikých území a států stoupalo přirozeně sídle panovníkovo — když se jim bylo stalo, což by první osudný krok k nynějšímu centralistickému systému — ve svém významu a důležitosti sloupalo tak dlouho, až počalo zejmena s Prahou rivali sovati. Katastrofou na Bílé Hoře byla Praha de kapitalisována a když legendární rylíři, jichž po vinností je, chrániti český národ v dobách nej horších, ulehli do Blaniku ke spánku, oddalose celé království spánku a klimalo tak dlouho, až jím ostrý vánek ze západu, který ostatně celý svět burcoval, tak důkladně otřásl, že na dalš spaní nebyla lze pomysliti. Bylo ovšem jíž pozdě.

Vídeň zatím po dva téměř věky pracovala, aby setřela s duší českého lidu vzpominku na doby minulé a císařem Josefem II. a již před ním matkou jeho, byla samostatnost království če ského tak sešněrována, že podobalo se to u nás tak, jako by ani obnoveného zřízení zemského ani pragmatické sankce nikdy nebylo bývalo. Zrušena samostatná česká dvorská kancelář a tím formálně zrušena a zničena též státní samostat- nost české země, pokud se bilaterálné platne smlouvy jednostranně rušiti dají a pokud plat zásada, že veřejné právo se nepromlčí. Což ale platí právo, jež slabý nedoved exskutovati a jež se mu odepírá mocí? Po krátké episodě říjnového diplomu, po nedokončeném pokusu Belerediově a po Hohen wartově devítiměsíčním intermezzu zabočil tento stát tak energicky v koleje centralistické, že zdá se, jakoby řiditelové jeho skutečně se do- mnívali, že to definitivní státní forma, že jen tou a ne jinou dá se tento stát spravovati. Tot se ví, že při bohaté centralistické tabuli rostla Vídni chuť k jídlu a že při dobrém bydle,v němž se bořila, rostl též její vliv a síla. Bylo by nedobře se klamati. Dnes s velikou náma- hou je spojeno zparalysovati vliv Vídně a uči- niti ji přistupnou směrům autonomistickým.

Tu i tam ovšem se zdá, jakoby lepší po- znání se vkrádalo v duši oné strany, jež té doby je pánem Vídně. Páni antisemité tu i tam doznávají, že jsou federalisté a že pokládají nynější úpravu státní za neštěsti. Však jejich autonomie jest jiná, než pro jakou my zápa- síme. Jsou tak zvanými autonomisty národními a ne statoprávními, jako my. Tato jejich auto- nomie neznamenala by nic jiného, než roztržení tohoto starého útvaru státního v nesouvislé, an dějinami, ani interessy, ani geograficky neodů vodněně cáry, znamenala by roztržení zemí če- ských, z nichž by německé a smíšené kraje byly vyvrženy a bůh ví k jakému dobrodruž nému státnímu zlomku připojeny. Ostatně se antisemité nepokusili dosud an jednou vážně o uskutečnění svého programu naopak jsou součásti tak zvaného německého souručenství a podnikají všechno s našimí urputnými nepřáteli. Je tedy i jten jejich ná- rodní autonomismus více než děravý. Té doby je celá Vídeň bez výjimky — možno to říci, aniž by bylo nebezpeči, že bu deme desavouváni — centralistická. Jedna z důvodů národních a potom též z nesprávně pochopených zájmů hospodářských. Domnívají se Vídeňáci, že centralismem vzkvétati bude jejich město a že všechno pohrne se k nim když všech úřadů aspoňjnejvyšší instance budou ve Vídni a když všechen tuk a všechna míza shromažďovati se bude v hlavním a resideněním městě. Od tohoto přesvědčení je nikdo nedd- vrátí a nedá se také popříti, že při povrchním posudku má tento argument mnoho do seb Však přes to je ve svém jádru falešný. Dnes Vídeň všechny od sebe odvraci. Dne je Vídeň nejnenáviděnějším městem v Rakousku.

Nemluvíme ani o liberálních a nacionálníeh stoupencích, již Vídeň nenávidí do duše. Nebo jejich láska by se vrátila, kdyby dr. Lueger pe přištich volbách prohrál. Ale mluvíme o příslušnících národů neně- meckých, kterým všem je Vídeň z na snadě leží cích důvodů městem odporným. Jen Rusíni pre Vídeň horují. Ale jen z té přičiny, že spatřuj v ní protiváhu proti Lvovu. My Čechové smýšlením svým oproti Vídn nikdy jsme se netajili. Poláci pod Sobieským zachránili ji jednou, po druhé však prý by to rozmyslilli, leda že by na její ochranu vytáhi pan rytíř Jaworský s panem Abrahamowiczem O lásce Jihoslovanů k Vídni mluvíti nebudeme Zdali Inou k ni Maďaři nebo Rumuni, zdá se nám, že tázati se by bylo zbytečno. Ba it hejčkaní Italové nenávidí vídeňské Tedesch jako dřiv. A proč? Poněvadž všichni do hloubí duše jsou přes.ždčeni o tom, v jaké lásce Vídeň je má. A proč všechna ta neláska, ba nenávist? Z tě jednoduché a přirozené příčiny, že z Vídně nepřicházelo pro nárady rakouské mimo pro Němce nikdy nic dobrého, nie milého a příjemného, nýbrž vždy jenom zlo. Z Vídně uvalovaly sea uvalují na národy nesnesitelná břemena, z Vídně obmezují se národové ve svých nejpřirozenějších V drobném prodeji ranní číslo o sobě . . . za g odpolední nzl Va úilialkách na venkovšo rsnní čísla. . . . . . odpolední . . . . . . . . Bh Inserů t platí ze hotové napře Předplaceni a inserty přijim á ndhmini- strace v Marianské ulici č.z Tam nacházojí se též redakce tiskárna a ezpečice „ Národnisk Lástí Rakopisy se novzaceji.

právech a za důvod se udává, že děje se tak právě k vůli Vídni. Ve Vídni měly původ svůj všechny ty hrozné katastrofy, jež stihly národy. obývajíeí tuto říši. Vídeň je, jedním slovem, pro národy rakouské inkarnaci všeho zla. Jak jinak by Vídeň vypadala, kdyby dala si říci a ochotna byla v jiný poměr vstoupitis národy v této říši. Neriskovala by při tom pra- nic. I německou by zůstala, je-li to vůlí dějín, zrovna tak jistě, jako že stane se slovanskou, souzeno li tak hislorií. Páně Luegrova směšná opatření tomu nezabrání. Čím déle ale bude otáleti, tím vyšší bude valuta směnečná, kterou budeme od Vídně požadovatí, úroky z prodlení, bude-li oddalováno splnění našich oprávněných spravedlivých tužeb. Jinak by se utvářily po- měry ve Vídni, ve hlavním městě spojené fede- rativně veliké říše. Nechť jen se ohlédnou páni po tom, jak o té doby, co Německo je státem federativným, stoupl ve vážnosti Berlín, který druhdy byl na proskripění listině v celém Německu. Však marné volání. Odpůrci naší ve Vídn jsou tak zamilováni do nynějšího systému, že je ani z nebe vyslaný cherubín nepřesvědčío jeho nesprávnosti. A vliv Vídně je mocný. mocnější než tak mnohý povrchní pozorovatel poměrů se domnívál Ve Vídni nesídlí pouze dvůr a všechno, co vleče za sebou. Ve Vídni domovem jsou všichni ti, již buď přízní neb snad i zásluhou se do- šplhali postavení, z nichž udílí se protekce v nichž se intrikuje. Ve Vídní je domov všech penězi a kapitálem velikých a rovněž by ne- slušelo podceňovati, co ti zmohou ve společnosti, jež za povrchním se žene leskem a jež je tak zábavy a požitku chtivá jako vídeňská Tém všem na tom sejde, aby Vídeň zů- stala centralistickou a proto zápas za právo naše je tak neskonale těžký.

„Česká spořitelna“. »Bohemia« konečně tedy dala se vy- lákati na led, aby tu uskutečnila — známé německé pořekadlo. V dochvilném splnění na- šeho přání, včera ráno v listě našem vyslove- ného, příšla včera večer s citátem z »obnove- ných« stanov České spořitelny, týkajícím se použití záložního fondu, aby dokumen- tem timto doplnila náš důkaz, že an podle starých, do roku 1876 plat- ných stanov České spořitelny (námi uve- dený § 2 těchto stanov České spořitelny) ani podle nových, t. j. od r. 1876 »obnove- ných« stanov Česká spořitelna nemá práva, přikazovati část svého ročního výtěžku k dis- posici c. k. mistodržitele, byť t bylo i s výslovným ustanovením pro humanitní účely. Že to nesmělo, či raději nemělo býti až do r. 1876, to, myslíme, zřelelně vyplývá z dů- kazu, vedeného otisknutím starých stanov České spořitelny, což se »Bohemia« ani neodvažuje popírati, pomáhajíc si v nouzi své velice laci- ným žertíkem, že prý se nám připletly pod ruku stanovy jiné spořitelny. Dokázali jsme ji, že se jedná o auten- tické stanovy České spořitelny, kteréž rozhodovaly pro »předčasné« (abychom užili nomenklatury sl. c. k. zastupitelství) místo- držitele v příčině rozdílení darů. »Boh.« mohl se snadno přesvědčiti, že citát jest doslovný. nahlédnutím do výtisku, který by si byla snadno opatřila u České spořitelny. Možno dost, že ještě dnes nachází se v stavu obluzení domněn- kou, že jsme cilovali jiné nějaké stanovy. Nuž — to jest věcí jasnou a nezlo mnou.

FEUILLETON. V Praze, 9. května. 8—. (Kronika.) Také my čtenáři nepo litikové máme občas svoje chvilky, kdy se zpy tavě probíráme mlhou politických problémů. Sle- dujeme z povzdáli události, snažíme se skládat si o nich svoje účty. S průběhem sjezdu dů- věrníků byli jsme rozhodně spokojeni. Nesplnila se naděje nepřátel a to nás těšílo. Sjezd ne- skončil žádným skandálem, žádným hlukema zuřením vášní. Protiví se nám takové projevy malomocné nevole davu, který, sám neschopen činu, vymáhá nějakou oběť svému vzteku. Všecko se odbylo v mezích důstojnosti a to je dobré znamení. Klademe si teď v duchu otázku: — Jak bude dále, když se teď naši »znovu posíleni a vzpruženi« vrátí do Vídně? Smíme se nadíti, že teď naše vídeňské úspěchy budou větší a bezpečnější? A hned si také dáváme odpověd: — Bude jako bylo dosud. Náš postup bude stejně p malý a úspěchy naše stejně nepatrné a nejisté A svůj šedivý názor podepíráme svým pro- stým pozorováním světa a života. Soudíme, že v politice jako v ostatním životě platí jedna ma- temutika, rozhodují jedny zákony silozpytu, tři- krát tři že tu dá vždycky jen devět a nikdy deset! Soudíme, že ve Vídni rozhodují také jen poměry sil. A jsou-li poměry dnes tytéž, jaké byly před rokem nebo před deseti lety, že tak naše příští úspěchy nebudou větší ani rychlejší, než byly před rokem neb před deseti lety. — A to by byl čert, budou-li naši chtít aby neporazili konečně třeba i takového pana Körbral — Zajisté! Porazí ho. Proč by neporazili Před tím porazili Clara, Windischgrätze a jiné Po doktoru Körberovi přijde třeba doktor Berkör Před Körbrem byl hrabě Thun, před ním hrab Clary, proč by po Körbrovi nemohl přijíti baron Bum a po něm hrabě Lari fari ? Přijdou. Na ně- jakém ministerstvě nesejde. Ministerstev, koliks přejeme. Ale jedno je při tom jisto: minister

stva se střídají, pád ministra je konečně vždy cky pěkná podívaná, ale konečně ještě — žádný úspěch. — Jak to? — Tak. Jsou-li poměry stejny, zůstává také výsledek stejný. Třikrát tři zůstává pořád jen devět. Proti naší české opposici je tu pořád op posice Němců, proti naší obstrukci obstrukce Němců, na konci vší obstrukce pořád hrozí ab solutism, naše úsilí je stále paralysováno a kde úsili opposice je paralysováno, tam vláda má pořád stejně volnou ruku a stále přirozeně s kloní více tam, kde je posice silnější. A silnějš posíci mají stále naši odpůrci. — Ale to by znamenalo, že všechen ten parlamentarism není vlastně než bídná, ničemná hračka? — Snad není nic jiného. — A co potom všecko naše úsilí? Či nen beznadějné? A naše položení přímo zoufalé ?. Vskutku! Závisí-li všecko jenom na kolo vrátku parlamentu, pak zajistél

Arci se hned hlásí ke slovu zdravý rozum Podstata věci je jinde! Není možno, aby pro- buzení národa vyznělo tak na prázdno! Bylc by v tom pekelné šálení, aby zůstalo zcela bez výsledku usilování národa, který má přece svoji většinu v zemi a konečně i svoji většinu v říši A bylo v tom pekelné šálení! Co chcete! Dvacet let s kolovrátkem par lamentárního stroje máme za sebou, akce vskutku zůstávala posud bez očekávaného výsledku. Po- řád bez výsledku, od roku k roku, od krise k krisi, od pádu jednoho ministra k pádu druhého ministra. Desetiletí za desetiletím! To dá přece už nějakou zkušenost! A na zkušenostech po- vinno se učit. Něco bylo někde učarováno. Je teď otázka, kde? A jak to už bývá, příčina se hledá tím dále, čím je bližší. Hledá se »vinnik«, beránek, který snímá hřichy, nějaká oběť, která odnáš zlobu. A zloba tím více hrozila, čím méně jsme byli ochotni a schopni rozeznati, že vin níky jsme vlastně — sami. A není ani těžko dokázati, že — jsme Položte nejbližšímu sousedovi všední otázku

— Tak tedy! Jak to stojí s naší poli tikou? Co odpoví? — Nevím. Nejsem — poslaneel A jediné slovo dává všecko vysvětlení V samém základním pojmu to vězelo. Politika to jest — poslancování. Nějaký mam způsobil, že u nás panuje takový předsudek. Ale, co předsudek ! Učiněná povéra, fixní idea, suggesce, ze které se nemůžeme probrat. Celá veřejnost je jí zhypnotisována, nedovede, nechce nic ji- ného myslit. Politika národa není nic jiného nezáleží v ničem druhém, než v tom, co dělají poslanci. A protože akce poslanců je odkázána na Vídeň, že všecka politika je v tak zvané — vídeňské akci. Není třeba, než sestavit program, zvolit poslance a uložit jim, aby ho ve Vídní »prováděli«. A potom už jen čekat, co mile poslanci z Vídně »přinesou«. A obírat se »poli- tikou« znamená, čítat telegramy a telefonogramy o poslanecké akci, jak se naši tam dole sta- tečně drží nebo nedrží, jak řeční a hlasují, jak si proti vládě vtipně vedou, jak jí nahánějí strachu. jak na ni dupají a křičí a pak nanejvýš proje vovat odůvodněnou nespokojenost, že to všecko pořád — k ničemu nevede. To znamenalo »po- litisovatel A jiných starosti že v politice národa není, než ta parlamentní. Od ní se očekávaly divy. Dvacet let trvala suggesce. Byl to extremní stav, do kterého mladý, nezkušený národ upadl.

Upadal z jednoho do druhého. Napřed předchá zel trpný odpor. Také extrém. Nechtěli jsme Vídni ani slyšet. Potom zase »vídeňská akce vytlačila všecky ostatní starosti, A tak nešlo nic s místa. Suggesce vyplňovala všecky hlavy. Vášně se zvedaly, strany se rvaly, lidé se ne- náviděli, hlavy si rozbíjeli. Učarováno bylo.A odpůrce vítězil. Musil vítěziti. Ale všeho do času Mnoholetá trpká zkušenost zlomi konečně nejmohutnější suggesci. Pravé poznání se do staví. Dostavuje se už. Vždyť, pravda, leží tak blízko! Osud národa nemůže záviseti na přího- dách mechaniky nějakého postranního kolovrátku Práce poslaneů ve společném státním ústrojíje jistě důležita, ale v politice národa nesmí býti

jediná, nemůže býti hlavní práce. Hlavn práci třeba konati doma. Příklad Maďarů mě své klamné zdání. Maďaři mají také parlamen a jakých dobývají úspěchů! Zdálo se nám Chtěli jsme podobné úspěchy ! Že každý úspěch má svou cenu, že cenu třeba zaplatiti, že stoj svůj náklad síly, nějakou oběť, nějakou rovno mocninu, jsme přehliželi! Že si Maďaři svoji svobodu vykoupili krví, nejdražší šťávou, bylo pro nás tak dávno! Zspomněli jsme zcela. Časy »krvavé práce« dnes arci minuly, ale platit se musí dnes jako jindy. Měna je jiná, ale cena se nezměnila. Darmo nepadají vitězství národům do klína. Mravní cena krve má dnes svůj ekvivalent v nákladu ducha, práce, energie. Ale ten třeba složit v hotovosti! Otáčení kliky hlasovacího kolovrátku, řeč v parlamentě, akce v konferenčním křesle, nedají ješiě potřebný ekvivalent síly. Ta se musí jevit v tepně samého tělesa národního. A teprv souhrn projevené zde síly může dodati patřičné váhy parlamentárnímu vo- lání — po právu. Věřili jsme, že lze práva ná- rodního se dovolati, že k tomu stačí pouhý přednes písemné či ústní reklamace. A jenom hodně zvučný přednes! V tom byl největš blud. Byla v tom pověra našeho mládí. Z t třeba se vybaviti. Své nejdrahocennější statky nedostává lidstvo — presentem.

Poznáváme teď: politika národní musí být zřetelna ve všech oborech a stránkách jeho ži- vota. To se arci nedá mysleti — bez orga nisace. Předním úkolem by tedy byla organisace. A organisaci třeba rozuměti účelné zřízení sil Až dosud sloužilo se myšlence národní zcel nahodile, z dobré vůle a nálady, z ochoty díletantismu. A proto to s politikou národní všude tak bledě stálo. Provedlo-li se něco, bylc dobře, ne-li, také nikdo nedbal. A tak se větši nou neprovádělo, čeho třeba. A kde se nepro vádí, co káže nutnost, tam se podlehá. A proto idea národní všude podlehala, kde zájem jej se potkával se zájmy jiných idei, dobře zříze Byli jsme slabi na všech stranách. A sla- ných. boši doma, nemohli jsme jeviti sílu tam, kde se měla jeviti na venek. Jak naivné bylo naše politikaření očekávající divy výkonnosti od dele- gace, která tuto naši skutečnou malomo a mdlobu měla naveněk zastírati silnými — slovy! Je na snadě, kde musí nastoupiti ná- prava. Velký celek, aby byl schopen života, mus zapřáhati talent a inteliigenci, mravní sílu energii do služeb své idey. Národní idea musí mít své zřízení sil, zavázaných povinností, jako má své zřízení idea státní a jiné ži- voucí, mocné idey. Jen takové zřízení je zdrávo a silno, které se schopnosti a mravní silou jedince dovede ke svěmu velkému zájmu připoutati také osobní jeho zájem, ke své exi- stenci jeho existenci. Člen zřízení musí být poháněn vědomím, že s horlivostí ve prospěch idey celku pracuje i ve prospěch idey vlastní.

Až organisace národní bude tak pevně opatřena *), pak odpadnou ony žalostné zjevy malomocenství, denně ve všech sférách národ- ního života se vyskytující. Vzpomeňte jen ubobé naší bezradnosti, jež na jevo vystoupila při ne- dávném runu spořitelním! Pak nebudou možny takové chvíle ponižení a rozpaků, pak v každém okamžiku potřeby bude vždy pravý muž na pravém místě, ne z ochotného diletantismu, který tak rychle se vyčerpá, ale z povinnosti a povo- lání, které nezná ústupu, pak budou síly národní jak náleží zkloubeny a zpřeženy, proudění ži- vota národního bude účelně skanalisováno, ve zdravém, silném těle bude zdravý dech a silný tep. A tak to už stojí s politikou! Není sam nic jiného, nežli hra — sil. Není tuze politické, očekávati, že nám Vídně bude na polštáříku presentována r ov no- cennost dříve, dokud neprokážeme schop- nost, učiniti se rovnocennými tam, kde to máme sami v moci — doma. *) Že vám mimoděk napadá známé heslo gene rála Monlecuculiho? — Velmi trefná poznámka Ale otázka prostředků národního zřízení není. jak se ukázalo, neřešitelna. Jen začít třeba nesedět s rukama v klíně a neobmezovat se na vtipné — poznámkyí