ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 21 b4906b50-8f1d-11dd-8fdf-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 21
Chunky — 22 celkem · entity: person 67, place 12, org 1
1 masthead
25. prosince 1913.
2 masthead
Zábavná příloha „Národnich Listů k č. 352.
3 masthead
Patisk vyhražen.
4 masthead
Strana 21.
5 article Jožka cigáň.
Jožka cigáň. ze Slováekýca type. Napal M. B e n. Náš požehnaný, malovaný kraj daroval svému národu dva velikáše, velmistry ve svém oboru a tim učinil více než dosti. Oba jsou Jožkové, krásní jen na dištanc a podobnost obou povah až frapantní. Vím, že Hroznolhot- ský velmistr bude strašně bouřiti, že ho při rovnávám k Jožkovi cigáňovi, ale není po- moci. Za pozdního podzimu, tak asi tímto časem scvrkne se malá, drobná figurka Jožky ci- kána na poníženou postavičku, hlas jeho obe- stře se černým florem a padaje o celou terci níže, přibarvuje se jakýmsi dušičkově eleji- ckým nátěrem: „Ěj bože, bože, jak my lem budeme živi, keby sa aspoň dobrí ludé nad nama smilovalil“ V cikánské chalupě není chleba, není groše, nebo kusa oděvu; ale ono se ten cikán- ský národ zimou jaksi prožebrá, prokrade propumpuje. Jožka jen tiše vzpomíná, jaké to byly časy, kdy vozíval ze světa, třeba z Prahy na metry dlouhé krakovské a kdy na celém řebříku sušila se dlouhá harmonika krouce- ného tabáku. Ale tu již skřivánek zaplesá. přilétá vlaštovka a také Jožkovi přilítne první milostné psaní, že má jíti hráti na slavnost tam a tam. Tu Jožkova figurka se zvedne z prachu ponížení, jakoby zrovna vyrůstala ze země, cikánská hrdost a noblesa zanítí se mu n tváři a Jožka řve svému odpůrci do tváře: „Víš ty. Jane, s kým máš ty česť? — Jož- ka Kubík, hudebník, kapelník a umělec! J sem hrál čestně v Českých Budějovicích, tam sem mluvil uctivě s panem arcivévodou Arci- prechtem, já som čestně obstál v Praze aj v Brně. já sa možem postavit! Tož, abys ty to věděl, Jane, a na mňa si netrúfajl“ A celá figurka Jožky cigáňa vyrůstá do oblačné výše — až závrať pojimá.
Jožko Jožko cigáň Cikán Jožkův Kubík Jan Jožko cigáňa B e můj Praha Český Budějovice Brno
6 article
Ostatně oba velmistrové, Jožci, jsou ná- ramnými poséry. Čím byl by mnohý, kdyby nesypal lidem písku do oči? Pósa imponuje jen lidem slabým, neprozíravým a jen na prv- ním setkání. Ale slabých a neprozíravých lií je vždy dosti a studovati oba velmístry z blízka... Odfoukni pósu a zbude hromádka špinavého, lidského popelu, „Hühnerdreck- chen“ nazval to kdesi, tuším, Heine. „Prosím vás, súsedku“ — my jsme totiž s Jožkou cikánem nejbližší sousedé — „došel ňa delegraf, že abych iše! hráť do N. ... Povídá to vážně, sebevědomě a důstojně podávaje mi prostý lístek, zvoucí jej na oby- čejnou skákačku. Ale to již není onen Jožka, chodící ke mně v zimě s dělanou slzou v oku „poščávat šestku na uhlé“, to je již onen magnát Jožka. hudebník a velmistr, který mluvil v Českých Budějovicích s arcivévodou Arciprechtem. „Ale, Jožko, dyť umiš číst dobře, tož víš co tam stojí,“ pravím dopáleně, prozíraje c lou Jožkovu falešnou masku. „No pravda že umím — ale učenost je preca lem učenost, može byť, že tam stoji neco, co já sprostý člověk nerozumím. A tak chodí — vlastně hrdě si vyšlapuje velmistr Jožka v jarním vydání od rechtora na faru, z fary k doktorovi a ke mně, všude ukazuje, jak jej zvou do celého světa, jaký hledaný umělec sídlí v prosté chatě cikánské A cikánka Kača běhá po druhé straně Velké a nahání vodu na velký mlýn. Podařilo se mi jednou sestaviti rozhovo Kače cikánky se ženami u Rumíšků; mnoho zaslechl jsem i sám. „Našemu došel delegraf, že má íst hrát na národní slavnosť do N...“ povídá Kač cikánka. „A že vraj tam budů aj jacísí hrubí páné, povídali tetička Kohútka.
Hein Jožko Arciprecht Jožkův Rumíšek Kača Český Budějovice
7 article
„Baže, bodaj aj ministré?“ .) na to tetičk Rumíščena. Ale co ministré!“ povidá Kača cikánk s takovým drzým despektem, jakoby nosila v každé své špinavé kapse alespoň dva — „ešče věčí páné tam budú,co sú nad ministrama. porád nad tísarskýma komorama. Ubohým velickým gazděnkám projel mrá- po zádech, až tetička Rumíšková prohodila nesměle: „Tož to budú bodaj obrštél“ „Ná co sů to za jací obršté?“ divili s tetička Kohútka; načež hned cikánka: „Ná co sú ti obršté nad tísarskýma ko- morama a ti teda scú počuť, jak náš umí hrát na ty husélky. „Nále do čérta“ — diví se tetička Ru- míščena, „tož koléj tých komor majú ten tísan pán a co tam dávajú?“ „Ná, nevíš ty, Kačo —“ povídá s rafino vanou duševní převahou cikánka, „co býv v komorách?“ „Tož v jedněj bodaj máka, víno, varen trnky, slanina, zelé...“ pomáhá tetička Ko hútka — „všecko, co je najlepšíl“ „Atož to sa nemože vejiť všecko do jed néj komory, toléj teho majú ten pan tisar?“ spráská ruce nebohá tetička Rumíšková. „Ná víš, Kačo, to máš také! Ono to ne- smí byť pomíšané! Jeden sklep je na víno. druhý na zelé a tak,“ poučuje autoritativně Kača cikánka. „A co teda ti obršté robjá?“ táže se dy- chtivě, s utajeným dechem tetička Rumišková „Ná tož col Nad každým sklepom je je- den. Ten, co má pod sebá to víno, temu je najlepší: chodí si lem od jedněj bečky k druh a koštuje!“ Ženy se na sebe významně podivaly, ja- koby řekly: „To musí býti ale vybíraný kor Ná tož jak je to dál, Kačo,“ naléhá t tička Rumišková, patrně unesena do vyššíc hell“ sfér.
cikánk Kača Kohútka
8 article
) Návštěvou Jeho Exc. p. mínistra Trnky do stalo se Veličanům poneiprve cti, viděti ministra „Ná tož co dáléj?“ bagatelisuje rafino vaně cikánka Kača. „Tož každý ten pán má pod sebů v - jáky a ti stojá s flintů na vartě, aby pánu tísarovi nekdo nešmýke! “) kus slaniny.“ „Ná že vraj prindá aj jacísi drabanté?“ hovořila zvědavá tetička Rumníšková, „ná kmoter cosi vyprávjali. Tu, nevědouc ani, co by více ženám na- lhala, vytočila se cikánka domů, pod jakous záminkou. Ale oba cikánští manželé lhali tak vý- borně a tak naplašili Velkou, že již večeren doslechnul jsem povídati. 1. že tísar pán sám psali cigáňovi, ab dože! hráti na národní slavnost do N .. 2. že tam prijedú všeci tísarští obršté, sú nad komorama: 3. že tam prijedú — počúvať velmistra Jožku cigáňa, jak umí hráti na husélky — tísarští drabanté. Půl Velké bylo vzhůru, chystajíc se n národní slavnost do N.. ., na štěstí ale nastalo špatné počasí. Bohužel se tato otázka, co ti drabanto vlastně jsou a proč se jmenují „drabanté co drabů, tenkráte dosti neprojednala — byl to nenáhle! Nu, a který velký problém možn tak rychle, letmo rozřešiti? Ale mýlil by se laskavý čtenář, domníva jící se, že Veličané před tímto problémem, „e ti drabanté drabů“, snad ucouvli, že jej neroz- řešili. Ten by špatně znal náš, slovácký lid Strýčkovi Rumíškovi zabil se tento problén hřebem do lebky a „ncustali, až jej vytáhli t. j. problém rozřešil.
Trnka Kača cigáňa Rumíšek
9 article
Náš Veličánek zpívá si vesele: „Ženu mám šmatlavá, sviňu ostríhanu, konopě požaté. všecko mám jednakéí Ale ať si jeho pole a hospodářství vypadá sebe bídněji, on musí věděti napřed, co drabí tísarští drabanté! A tak špekulíruje a hloubá tak dlouho, až ve šťastné chvíli, Apollonem požehnané, v božím nadšení anebo to jme- nujme, jak chceme, zableskne mu hlavou ge- niální nápad a on, uhodiv se pěstí do hlavy zvolá radostně: „Aha, už to vím, co ti tísarští drabanté drabůl To oni sa nám v kapcách drabú, aby nám neostalo ani grajcaru a proto sa menujú dra- banté. “ Jožka cigáň vrací se ze své obchůzky s delegrafem a volá z daleka na kmocháčk Tomčalu, stojícího ve sladkém tušení v žudře „Ná tož sa, kmocháčku, vypravujte — poje- „Nono. Jožko, šak už idem mastiť vůzl odpovídá kmocháček a zmizí. A kmocháček Tomčala vždy s velikou ochotou vozívá JJožku cikána na jeho trium- Iálních výjezdech do světa. Byla to láska a nadšení k umění? Byla to kmotrovská hrdost?
Apollon Jožko Tomčal Nono
10 article
Podivná věc! Groše nikdy kmocháčel neviděl. — Na stanici ve Veselí podal Jožk cikán kmocháčkovi ruku a řekl: „No, kmo- cháčku, šak ono sa to spravíl“ ale kmocháček nikdy groše neviděl. Ale vite, co u nás člověk výše cení nad mamon, nad věci pozemské? Nevíte? To je ten boží chlast — a toho bylo u Jožky vždy hojnost. A tak vyjíždí Jožk jako římský Caesar, jako triumfátor — n ověnčeném voze, opentlenými koňmi, někdy i pod červenou zástavou rozšiřovati slávu Velké do širého světa — druhý náš Kubelíkl Ale návrat jeho bývá již méně slavnýmí dem!“ Z triumfálních cest po českých vlastech vracívá se Jožka velmi diskretně — nejraději pod poetickým pláštěm noci, jeho tvář uka- zuje podezřelé naduřeniny a otekliny, místo Stradivárek hromádka třísek. — Na věrném synu Jožkově, adeptu otcova umění, Tomá- šovi, viděti tytéž známky. Prosaicky řečeno oba cikáni se v obžerství dokonale poprali. Tu pak vyhasne oheň v cikánské výhni na týden, cikánka Kača omlouvá velmistry. „že jsou unaveni po cestěl“ Ale druhdy nastává i ta eventualita, že Jožka, v opilosti náramný drzák a ostuda, do- stává prasku od jiných a pak to vypadává hůře.
Groš Veselý Caesar Jožko Jožkův Cikán Kača
11 article
Nevrací-li se Jožka diskretně, pod plá- štěm noci a po tajných stezkách, přijíždívá již skromně, jako ostatní smrtelníci — poštou. Jeho příjezd býval druhdy Velickou sen- sací: vítala jej jeho vážná polovička Kača, ci- kánská deputace jej oslovila, pak býval ban- ket cigánský, při němž nescházelo ani u nás nad zlato, perly a drahokamy ceněné „varené pálenisko“ a krampampula. Jožka, jak již praveno, můj soused, mohl sice slézti s pošty hned na kraji Závodí, al toto! To by nebyla sensace! Když jej jakýsi dobromyslný občánek na to upozornil, odsekl mu Jožka velmi řízně: „Ná co, nemám já zaplatěné aždo města?“ Při jednom slavnostním uvítání chte Jožka padnouti do náručí své věrné ženy Ka- teriny, ale maje jaksi hlavu pomatenu výbor nou borovičkou, sletěl hned s vozu do beze- dného Velického bláta za hlasitého řvan všech svých vnuků a celé cikánské deputace Při tom mu z jedné kapsy jeho obšírného, ci- kánského burnusu vyletělo několik metrů krakovské a z druhé dlouhá harmonika krou- ceného tabáku. A od té doby oficiální uvítání odpadlo. Je to věru škoda! Již i u nás ve Velke vše originální hyne, barvy vybledají a za chvíli budeme snad žiti životem tak šablono- vitým, jako všude jinde. Jen sevšednět mi nedej, bože!“ vzdýchal náš jemnocitný Hálek. Nevím sice, jak to z po cikánsky, ale zdá se mi, že i náš velmist Jožka cítívá cos podobného, maaje velmi jemn
Jožko bůh Hálek
12 article
*) Nešmýkel = neukradl. tykadla pro jistý druh cti — ovšem jen pro jistý druh a boje se, aby jeho figurka neza- padla ve prach zapomnění. Alcibiades prý uřezával psům ohony, aby na sebe upoutal pozornost. A náš Jožka má podobný recept. Veličan dobře pozoruje, že cikán ze světa groše nedoveze, že vše pro- maže v první slovácké putyce, že jeho kovář- ská práce za nic nestojí a že celá cikánsk banda živí se jen na úkor sedláků a obce. Tu obráti se tajná, všeobecná nevole proti parasitu velmistrovi. Na obecním šenku nikdo si vedle Jožky nesedá, nikdo mu ruky nepodá. nikdo mu nepřipíjí z typických našich skle- níček s dlouhými hrdly, ba i kmocháček Tom- čala se od něj odvrací. Mají za cikánem hromadu formanky Jožka jim spravil jedinký řeťaz a pravil: „N tož kmocháčku, budeme kvit!“ To jsou sa- krmentské rechnuňky „ty cigáňskél A toto všeobecné opovržení a přehlížen Jožka nesnese — radějí smrtl A proto usilovně přemýšlí — nad Alci- biadovským ohonem.
Jožko Cikán Tom Alec
13 article
Byl jsem ještě mladým šohajem, když Jožka porazil Veličany prvním ohonem, sen- sační dýmkoul Tehdy nehrával ještě po světě, sláva jeh nebyla tak rozšířena, peněz málo; tehdy vy- měnil svoji sensační dýmku za beranici. Al dýmka budila celoroční sensaci u Veličanůl Byl to prostě klát dřeva, v němž navrtáno pět děr s jakýmsi ústředním topením. Vynálezce, bodrý Slováček, kalkuloval así takto: „Fajčení je opravdu nebeským po- žitkem; ale z jedné fajky se člověk málo na- fajčí — udělám si tedy fajek pět. A že k tomuto špalku dřeva bylo potřehí též příslušně tlusté troubele, měla celá tato obluda takovou váhu, že slabému Jožkoi celá hlava se nachylovala do předu. Bože, byla to sensace ve Velké, když se Jožka ponejprv objevil se zázračnou fajkou v hospodě, na staré poštěl Strašný dým valil se z obludy a čpěloto až hrůzal Ale Veličánci se chytali, přisedali k Jož- kovi, zavdávali a puzeni zvědavostí vyptávali se. Jožka zářil — bylť centrem velického mi- krokosmu; hlava mu klesala do předu, ale on ji občas pohodil do zadu a zatínaje pevně zuby, fajčil bohatýrsky jako ostravské ko- Ale dobré je to — faňl“ volal soused Ha- míny.
Jožko Al dýmka Slováček
14 article
liček. „Ná to sa ví, že je to dobré!“ odsekl hrdě se nadouvaje Jožka, „viděls ty už, Marline. abych já kúpil za drahé svoje peníze ledaco?“ A Jožka zas statně zadýmal. Příčítám z velké části této geniální dým- ce vinu na tom, že Jožka je dnes vyschlýa vyzáblý jako deska, jak egyptská mumie. „Ale preca bych rád viděl, jak sa to za- paluje?“ tázal se znovu zainteresovaný soused Haliček. „Nuž, teda to máš, Martinku, taků zprá- vu!“ šveholil sladce Jožka, již zcela v nebi. „Pravda, keď ty máš ráz pokoj od roboty, sce sa nafajcit? — A tyto naše fajčiska, to je nici Nacpeš, zapálíš, urobíš pár puků a máš vyfaj- čené; abys vyklepal a nacpával znova. Ale tu- to, nacpeš si ráz a máš pokoj, fajčíš si s Pa- nembohem celú hodinu a nafajčiš sa. — Ne- mysli ty, Martinku, že to byl hlúpý člověk, co- ju vynálezel, ó to byla múdrá hlavičkal““ A sedláci brali dýmku do rukou, kroutil hlavami nad geniálností vynálezce, šroubovali troubel, prosili, aby si jim z teho dal Jožka zafajčiti a soused Halíček unesen praktičností a výhodami dýmky nabízel Jožkovi za ni ce- lého berana. Ale Jožka prohlásil magnátsky, že taká věc je hodna krávy, ba že by dýmk ani za krávu neprodal. Ale čas rychle běží! Za rok upadla dým- ka v zapomenutí a Jožka ji dal jinému ciká- novi za podkůvky na čižmy. A to byl, abyc tak řekl, Jožkův první psí ohonl
Jožko Martinek Halíček Jožkův
15 article
Dr. B... požádal Jožku do Luhačovic Opominu popisovati běhání po Velké, nahá- nění vody na mlýn, rozmluvy Kače cíkánky se selkami a přejdu k momentu, kdy dr. B.. jal se velmistra Jožku vypláceii „Tož kolko ty, Jožko, žádáš na deň?“ tá- zal se dr. B. „No, šak víte dobre, pane dochtore, že umělecká robota sa ani nedá zaplatiť, ale ke sme už tak rodína, tož teda desat rýnských denně. Dra. B. asi pobavilo, jak takový drobný tatrmánek dovede si hravě osvojiti všelijaké plané fráze a šibolety různých pseudoumělců. Pak prohodil: „Ale to je preca moc, Jožko, pamatuj sal“ „Tož to je teda moc, za to, že su cigář? A nespravim já takú robotu jako ten malé v Hrozné Lhotě? Neumím já tolko, co on? koléj temu letí na deň? — Najménčj stovkal Během dalšího disputu. vysypal uměle Jožka dru. B. do tváře takovou dávku drzosti osobivosti a arogance, že dr. B., jenž práv příjel z Ameriky a tam mnoho zprofitoval, vra- zil cikánovi jednu za tylo, až se směšná figur- ka umělce Jožky svalila a zakutálela mez prázdné sudy ve sklepě. Velectění čtenářové, zde pozorujefe bla- hodárný účinek facky u různých umělců. Do- poručovalo by se i jinde a myslím, aby p. dr B. jako na slovo vzatý odborník byl vyzván pokračovati. Jožka cikán vymotav se, shrábl klidně nabízené mu peníze — v tomto punktu osobní cti není ani trochu nedůtklivým — a vesel spěchal k nádraží. Ale že byl právě tehdy v Brodě jarmak a hned druhý den trh výkladní, zastavils tam a koupil od nevyrovnatelného mistra Struhaře — také umělce ve svém oboru, nové čižmy — hotový zázrak, ševcovskou velko- lepou báseň, pravý hymnus Ani popsati se to nedá! Řeknu jen,ž čižmy byly neobyčejně bohatě vycifrovány zvláště nápadny byly veliké žluté tulipány. vyšité prý čistým hedvábím, okolo nártů.
Jožka Kača Jožka vypláceie Jožko Luhačovice Lhota Amerika
16 article
Musím si dát pobrousiti obuštík u Jožk cikána. Kača mi zastupuje cestu, „že prý je chudák celý unaven po cestě, že došel teprve v noci“ atd. Ale já nevěřím ani slova, Jožka již třet den je doma, musím jej viděti — mé srdce mne táhne neodolatelně k Jožkovi. Lišák cikán slyší můj sonorní hlas venku. usedá na posteli a nazouvá nové čižmy; je t jeho první starostí, ostatní tělo je nahé, ko- šile rozedrána, pravé hadry, brloh rovně špi- navý a plný hadrů, ale Jožka má na nohou nádherné čižmy za 9 rynskýchí Vidím vše debře, pozoruji to házení písku do očí — snad to neodkoukal svému hrozno- fhotskému kolegovi, vidím hladová, otrhan děcka, nikde kus chleba, patrně všichní če- kali, že Jožka donese peníze ze světa a on donesl nové čižmyl Tak mlčím, úporně mlčím. Jožka zvedá mi čížmy až pod nos — mlčím, nevidím; za- vádí řeč o hodnotě kůže, uměleckém vyšívá- ní, tulipánech: nevidím, neslyším.— „Dívajte sa, jaké parádné čižmy majů tatal vybízí mne Kristina, klepajíc mi na ra- Nevidím, neslyšíml „Hla, dědol“ ukazuje cikáně u mých no- hou na dědovy čižmy: tvář hladového a roz- trhaného děcka se vyjasní jakousi nevýslov- nou radostí a hrdostí. Nevidím, neslyšímí „Nále tož sa preca podívajte, súsedku náš, jaké si toť můj dovézel čižmy z Luhačo- Kači nelze odolati, již ze zdvořilosti ne chválím, obdivuji se — Jožka je centrem obrazu, k němu zalétají v obdivu zraky ženy dcery, synů a vnuků — ne, to není již obdi to je svaté nadšení, ne, to je cosi více, cos mystického. Celá hladová rodina je u vytržení na nádherou tatových a dědových čižem. meno. vic
Kača Jožko Kristin Hla Luhačo
17 article Na obecnici sedí sousedé ve skupinách
Na obecnici sedí sousedé ve skupinách hovoříce, hrajíce karty atd. Jožka sedí mezi kmocháčkem a jiným hráčemi po tváři mu přelétají radostné záchvěvy spokojenosti a štěstí — ceremonie obdivu nových bot — ja- kési primicie odbyly se sice již první den ho- dový, dnes je druhý, ale proto přece jest ještě dosti těch, kteří nesložili hold Jožkovým bo- tám. Mezi tyto patří také starý Miškerýk. hrající s kmocháčkem Tomčalou karty. Jožk usedá s vážnou velebou mezi oba hráče, na- hlíží do karet, připíjí, vůbec dělá usedlého a řádného občana, hledě při tom vzbuditi pozor- nost souseda Miškerýka. Opatrně a lehounce zvedl pravou nohu na trnož židle, stojící mezi oběma hráči. Nikdo si toho ani nepovšiml Jožka zvedl levou nohu. Nikdo nevidí. Souse Miškerýk prohrává a je v jakési zlé nálade Jožka zvedá pomalu nohu a klade ji na židli — nic. Pak opatrně druhou a rozkládá nádke- ru svých tulipánovitých čižem zrovna Miške- rýkovi pod karty. Tento rázem prudce vy- skočí, shodí Jožkovy noby se židle, velmist Jožka váli se po zemi a Miškerýk řve dopá- leně: „Ty somáre cigáňský, keď ty sceš, aby ti tvoje čižmy každý viděl, daj si jich hore na hlavu a tak choď po měste A to byla Jožkova druhá sensace, druhý Aleibíadův psí ocasl
Jožko Jožkův Miškerýk Aleibíadův
18 article
Miškerýk přivedl Jožku na výbornou my šlenku! Chceme-li, aby na nás cos padlo kaž- dému rychle a na první ráz do oka, musíme to nositi ne na nohou, nýbrž na hlavě. A proto, že sousedská čest a vážnost Jož- kova počala opět silně upadati, dal si ve Ve- selí zhotoviti nádhernou beranici. Ale to je beranicel Vysoká, vyšší kozácké čapky, na- hoře homolově sříznutá — ne, cosi podobnéh mohli nositi jen egyptští hierofanti — Jožk v tom vypadá jako infulovaný prelát. A k to- mu je to otočeno od vrchu až dolů barevnými housenkami! To má býti Jožkův třetí psí ohon, ale chyba lávky! Jožka se přepočítalí Čepice nebudí sensace, lidé se pošťuchá- vají lokty, smějí a přičiňují kousavé poznám- ky. Tak končí sláva sebe větších umělců ... Je podzim, Jožka sedí slirbeně u výhně a vzdychá: „Bože, bože, jak budeme živi. keby sa aspoň dobrí ludé nad nama smilo valil-
Jožka Jožkův Jožko
19 article Krátké štěstí.
Krátké štěstí. Napsala Tereza Sva to vá. „Myslíš snad, že zvíře je nerozunmnné? Ne, je rozumnější často než člověk. y máš svůj zákon. ale i ono má svůj Není horší než ty, jest též kvor boží. Tolstoi Nejmilejší chvílí z celého dne jest malé- mu Bóžovi ta hodinka, *terou tráví ve spo- lečnosti a jen pod ochranou své mladé matin- ky, ta hodinka ranní, kdy otec odchází do úřadu, kdy služka Tonča poklízí v pokojích kdy hlučná kuchařka Pepi zmizí na nějakou dobu z domu za příčinou potřebných nákupů. V té době jejich celý veliký byt se uvolní, ztichne, uklidní se a ve světlé, poklízené již ložnici zdá se vše jako zjemnělé v tlumeném světle ranního slunka, které proniká dovnitř růžovým krajkovím ztažených stor. Všechno zdá se Bóžovi krásnějším než v jiné době dne- nábytek, obrazy na stěnách, zrcadla, tylové véby nad postelemi rodičů, jeho lesklá mo- sazná postýlka s bledě růžovou hedvábnou siťkou, i ta hezká matinka v bílém, vyšíva- ném kabátku, pročesávající své dlouhé zlato- hnědé vlasy před zrcadlem toilettního stolku. „Ty jsi zlatoušek, maminko,“ řekl jí je- denkráte, pozoruje tu bohatou záplavu do- zlata hrajících vlasů. Vzpomněl si na pohádku o šťastném ho- šíkovi rybářském, který měl dlouhé zlaté vla- sy, byl vždycky hodným a na konec se stal králem ve své rybářské vesnici. Bóža zná mnoho pohádek. Vypravuje mu je maminka ráno při česání a on rád poslou- chá. Zvláště když prší nebo když se v zimě chumelí a človička není na ulicí ke spatření., Zatím co máť upravuje svůj složitý, mo- derní účes, sedá on na plyšovém taburetku vedle stolku a naslouchá jejímu měkkému, mi- lému hlasu.
Sv Bóža Tonča Pepi
20 article
Při tom opatrně hraje si s drobnými šper- ky, složenými na skleněném košičku; navléká prstýnky, zkouší želvové hřebínky a sponky nebo zapichuje do hedvábného polštářku drobné špendliky. Při tom mu neujde ani slo- vo. Někdy přetrhne na okamžik vypravován a zaprosí, aby mu maminka uvázala také stužku okolo hlavy, anebo aby mu přejela přes tvářinky labutinkovým pudrovadlem. Když se mu vyhoví, směje se, že je jako „Bě- linka od těch sedmi trpaslíčků“ Dívá se do příručního zrcadélka se stříbr- nou rukovětí a rozpomíná se na pohádku, kte- rá se mu zvláště libí; ale přece ne tak jako ta „O slepičce a o kohoutkovi“, při kteréžto smutné hisťorii pokaždé nějakou slzičku uroní — anebo ta veselá „O vlkovi a lišce“, jak sli společně do Radnic na posvícení. Máť Bóža zvířata v obzvláštní, veliké lásce. Zná kde které ze svého okolí. Se stej- nou příchylností zajímá se jak o bílé holoubky, kteří přilétají z rána dolů do ulice, tako umouněné vrabce, usídlené v keřích protější- ho parku, tak o celé mračno věčně krákora- jicích kavek, které býtují v podsebiti vysoké historické věže na sousední městské bráně. A nejen ptactvo, i jiná zvířata v dobré vede evidenci. Zná bělounké, elegantní spřežení záme- ckého pána, zná těžké pinsgavské koně spedi- terovy, zná i drobného vychrtlého konička ho- kynáře z předměstí. „Chudák koníček,“ říkává smutně, když utahané zvíře mátožně projede dole pod oknem. Psi ze sousedstva zvláště jsou mu mil.
21 article
Nepromešká nikdy ani starého, žlutavého „žužu“, kterého vedlejší pan revident pravi- delně vodí ráno na procházku, ani černého „Tocinka“ paní majorky, ani zlostného „Lar- ga, štěkavého foxteriera pana poručíka, na kterého vojenský sluha nepřestává volati z plného hrdla: Largo, Largol Nic to však ne- pomáhá, Largo vztekle štěká dále, voják křičí a matinka se pokaždé nad tím rozesměje. A tak jako v zimě zajímá Bóžu smyšlený svět pohádek, tak v létě rád užívá pohledu na rušný život venku. Celé ráno stojí za mosaznou mříží, kte- rou mu dali rodiče udělati, aby nespadla dívá se do ulice a do pěkně upraveného par- číku naproti, kde jsou pískované cesty, krásně kvetoucí keře, tryskající fontán uprostřed ve- likého trávníku a mnoho zeleně natřenýck laviček pod stinnými stromy. Ta věčně něčím kvetoucí zahrada jest jeho myšlenkovým syětem, stálí návštěvníci její jakoby patřili k němu. Zná je všechny, jak z rána procházejí pod jejím zeleným lou- bím, anebo jak usedají v chladivém stínu stromů. Bóža ví dobře, v kterou chvíli projde. objemná postava staré paní v šedivém, staro- modním raglánu s taškou nákupní na ruce, ví, kdy útlounká slečinka v uzounké sukynce. s připláclým kloboučkem na hlavě a s kniha- mi pod paží zakmitne se mezi keři, kdy hlučící skupina malých studentů vyrazí z postranní cesty a kdy hřmotný pán v cilindru s doutní- kem ve dlouhé bílé špičce začne měřiti po- stranní cestu pod kaštany, kde skoro nikdo nechodí. Pak přijde shrbená, ošumělá sta- řenka s drobnou holčičkou v bílém zašlém kabátku a začne ji voditi po písčitých ce- stách jako umounénou ovečku. Když se ba- bička i děvčátko unaví, usednou obě na po- krají parku hodně do slunce; děvčátko do písku a stařenka na stupeň podstavce, na kterém umístěna jest busta smějícího se Sa- tyra.
Bóža Lara
22 article
Tento potutelně šklebící se děda s věn- cem na hlavě dívá se přes cestu Bóžoví přímo do okna. On však se ho nebojí, ví již dávno, že to není čert, jak mu chtěla namluviti Tonča, když jedenkráte za tuhého mrazu bě- želi spolu okolo tohoto rohatého člena dru- žiny Bakchovy k nedalekému „nasýpátku“ ptačímu. Běhají tam v zimě denně; on v plá- štíku s kapuckou přes hlavu staženou, Tonča jen tak s holou hlavou, s pytlíkem zrní pod paží, všecka rozesmátá, když se musí broditi sněhem. A on Bóža cupe vedle, směje se také tvrdí, že mu není pranic zima. „Bodejť by vám bylo zima, když jste tak nabalený,“ zubí se Tonča a vykládá cestou dále, že když byla malá, jako on, běhávala do- ma ve sněhu třeba bosa. Neměla nikdy žádných botiček a jen ta- kové dřeváky malé kupovala jí její chudá ma- minka. „A někdy ani na ty nebylo,“ dodává s po- vzdechem. Bóža naslouchá, nechápe dost, ale podle sesmutnělého hlasu Tončina soudí a dovtipuje se, že je zle, když není ani na ty dřeváky ... Dvakráte denně měři spolu tu bezmála tříhodinnou cestu, která spojuje město s jejich vzdálenou zapadlou vesnicí. Ach, jak dlouhá a jak únavná jest tato jejich každodenní pout! Nejprve jedou hrbo- latou, vřesovitou plání, pak po tvrdé rozpra- skané a kamenité cestě polní, pak po silnici prašné, nekonečné a skoro beze stínu. Spo- ceni, prachem pokryti, s hlavami k prasknutí rozpálenými vlekou němě své břemeno roz- zhaveným krajem.
Tonča Bakchův Bóža Tončin spo