1
masthead
25. prosince 1913.
2
masthead
Zábavná příloha „Národnich Listů k č. 352.
3
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
Jožka cigáň.
Jožka cigáň.
ze Slováekýca type. Napal M. B e n.
Náš požehnaný, malovaný kraj daroval
svému národu dva velikáše, velmistry ve svém
oboru a tim učinil více než dosti. Oba jsou
Jožkové, krásní jen na dištanc a podobnost
obou povah až frapantní. Vím, že Hroznolhot-
ský velmistr bude strašně bouřiti, že ho při
rovnávám k Jožkovi cigáňovi, ale není po-
moci.
Za pozdního podzimu, tak asi tímto časem
scvrkne se malá, drobná figurka Jožky ci-
kána na poníženou postavičku, hlas jeho obe-
stře se černým florem a padaje o celou terci
níže, přibarvuje se jakýmsi dušičkově eleji-
ckým nátěrem: „Ěj bože, bože, jak my lem
budeme živi, keby sa aspoň dobrí ludé nad
nama smilovalil“
V cikánské chalupě není chleba, není
groše, nebo kusa oděvu; ale ono se ten cikán-
ský národ zimou jaksi prožebrá, prokrade
propumpuje. Jožka jen tiše vzpomíná, jaké to
byly časy, kdy vozíval ze světa, třeba z Prahy
na metry dlouhé krakovské a kdy na celém
řebříku sušila se dlouhá harmonika krouce-
ného tabáku. Ale tu již skřivánek zaplesá.
přilétá vlaštovka a také Jožkovi přilítne první
milostné psaní, že má jíti hráti na slavnost
tam a tam.
Tu Jožkova figurka se zvedne z prachu
ponížení, jakoby zrovna vyrůstala ze země,
cikánská hrdost a noblesa zanítí se mu n
tváři a Jožka řve svému odpůrci do tváře:
„Víš ty. Jane, s kým máš ty česť? — Jož-
ka Kubík, hudebník, kapelník a umělec! J
sem hrál čestně v Českých Budějovicích, tam
sem mluvil uctivě s panem arcivévodou Arci-
prechtem, já som čestně obstál v Praze aj v
Brně. já sa možem postavit! Tož, abys ty to
věděl, Jane, a na mňa si netrúfajl“
A celá figurka Jožky cigáňa vyrůstá do
oblačné výše — až závrať pojimá.
Jožko
Jožko cigáň
Cikán
Jožkův
Kubík
Jan
Jožko cigáňa
B e můj
Praha
Český Budějovice
Brno
6
article
Ostatně oba velmistrové, Jožci, jsou ná-
ramnými poséry. Čím byl by mnohý, kdyby
nesypal lidem písku do oči? Pósa imponuje
jen lidem slabým, neprozíravým a jen na prv-
ním setkání. Ale slabých a neprozíravých lií
je vždy dosti a studovati oba velmístry
z blízka... Odfoukni pósu a zbude hromádka
špinavého, lidského popelu, „Hühnerdreck-
chen“ nazval to kdesi, tuším, Heine.
„Prosím vás, súsedku“ — my jsme totiž
s Jožkou cikánem nejbližší sousedé — „došel
ňa delegraf, že abych iše! hráť do N. ...
Povídá to vážně, sebevědomě a důstojně
podávaje mi prostý lístek, zvoucí jej na oby-
čejnou skákačku.
Ale to již není onen Jožka, chodící ke
mně v zimě s dělanou slzou v oku „poščávat
šestku na uhlé“, to je již onen magnát Jožka.
hudebník a velmistr, který mluvil v Českých
Budějovicích s arcivévodou Arciprechtem.
„Ale, Jožko, dyť umiš číst dobře, tož víš
co tam stojí,“ pravím dopáleně, prozíraje c
lou Jožkovu falešnou masku.
„No pravda že umím — ale učenost je
preca lem učenost, može byť, že tam stoji
neco, co já sprostý člověk nerozumím.
A tak chodí — vlastně hrdě si vyšlapuje
velmistr Jožka v jarním vydání od rechtora
na faru, z fary k doktorovi a ke mně, všude
ukazuje, jak jej zvou do celého světa, jaký
hledaný umělec sídlí v prosté chatě cikánské
A cikánka Kača běhá po druhé straně
Velké a nahání vodu na velký mlýn.
Podařilo se mi jednou sestaviti rozhovo
Kače cikánky se ženami u Rumíšků; mnoho
zaslechl jsem i sám.
„Našemu došel delegraf, že má íst hrát
na národní slavnosť do N...“ povídá Kač
cikánka.
„A že vraj tam budů aj jacísí hrubí páné,
povídali tetička Kohútka.
Hein
Jožko
Arciprecht
Jožkův
Rumíšek
Kača
Český Budějovice
7
article
„Baže, bodaj aj ministré?“ .) na to tetičk
Rumíščena.
Ale co ministré!“ povidá Kača cikánk
s takovým drzým despektem, jakoby nosila
v každé své špinavé kapse alespoň dva —
„ešče věčí páné tam budú,co sú nad ministrama.
porád nad tísarskýma komorama.
Ubohým velickým gazděnkám projel mrá-
po zádech, až tetička Rumíšková prohodila
nesměle:
„Tož to budú bodaj obrštél“
„Ná co sů to za jací obršté?“ divili s
tetička Kohútka; načež hned cikánka:
„Ná co sú ti obršté nad tísarskýma ko-
morama a ti teda scú počuť, jak náš umí hrát
na ty husélky.
„Nále do čérta“ — diví se tetička Ru-
míščena, „tož koléj tých komor majú ten tísan
pán a co tam dávajú?“
„Ná, nevíš ty, Kačo —“ povídá s rafino
vanou duševní převahou cikánka, „co býv
v komorách?“
„Tož v jedněj bodaj máka, víno, varen
trnky, slanina, zelé...“ pomáhá tetička Ko
hútka — „všecko, co je najlepšíl“
„Atož to sa nemože vejiť všecko do jed
néj komory, toléj teho majú ten pan tisar?“
spráská ruce nebohá tetička Rumíšková.
„Ná víš, Kačo, to máš také! Ono to ne-
smí byť pomíšané! Jeden sklep je na víno.
druhý na zelé a tak,“ poučuje autoritativně
Kača cikánka.
„A co teda ti obršté robjá?“ táže se dy-
chtivě, s utajeným dechem tetička Rumišková
„Ná tož col Nad každým sklepom je je-
den. Ten, co má pod sebá to víno, temu je
najlepší: chodí si lem od jedněj bečky k druh
a koštuje!“
Ženy se na sebe významně podivaly, ja-
koby řekly: „To musí býti ale vybíraný kor
Ná tož jak je to dál, Kačo,“ naléhá t
tička Rumišková, patrně unesena do vyššíc
hell“
sfér.
cikánk
Kača
Kohútka
8
article
) Návštěvou Jeho Exc. p. mínistra Trnky do
stalo se Veličanům poneiprve cti, viděti ministra
„Ná tož co dáléj?“ bagatelisuje rafino
vaně cikánka Kača.
„Tož každý ten pán má pod sebů v -
jáky a ti stojá s flintů na vartě, aby pánu
tísarovi nekdo nešmýke! “) kus slaniny.“
„Ná že vraj prindá aj jacísi drabanté?“
hovořila zvědavá tetička Rumníšková, „ná
kmoter cosi vyprávjali.
Tu, nevědouc ani, co by více ženám na-
lhala, vytočila se cikánka domů, pod jakous
záminkou.
Ale oba cikánští manželé lhali tak vý-
borně a tak naplašili Velkou, že již večeren
doslechnul jsem povídati.
1. že tísar pán sám psali cigáňovi, ab
dože! hráti na národní slavnost do N ..
2. že tam prijedú všeci tísarští obršté,
sú nad komorama:
3. že tam prijedú — počúvať velmistra
Jožku cigáňa, jak umí hráti na husélky —
tísarští drabanté.
Půl Velké bylo vzhůru, chystajíc se n
národní slavnost do N.. ., na štěstí ale nastalo
špatné počasí.
Bohužel se tato otázka, co ti drabanto
vlastně jsou a proč se jmenují „drabanté
co drabů, tenkráte dosti neprojednala — byl
to nenáhle! Nu, a který velký problém možn
tak rychle, letmo rozřešiti?
Ale mýlil by se laskavý čtenář, domníva
jící se, že Veličané před tímto problémem, „e
ti drabanté drabů“, snad ucouvli, že jej neroz-
řešili. Ten by špatně znal náš, slovácký lid
Strýčkovi Rumíškovi zabil se tento problén
hřebem do lebky a „ncustali, až jej vytáhli
t. j. problém rozřešil.
Trnka
Kača
cigáňa
Rumíšek
9
article
Náš Veličánek zpívá si vesele:
„Ženu mám šmatlavá,
sviňu ostríhanu,
konopě požaté.
všecko mám jednakéí
Ale ať si jeho pole a hospodářství vypadá
sebe bídněji, on musí věděti napřed, co drabí
tísarští drabanté! A tak špekulíruje a hloubá
tak dlouho, až ve šťastné chvíli, Apollonem
požehnané, v božím nadšení anebo to jme-
nujme, jak chceme, zableskne mu hlavou ge-
niální nápad a on, uhodiv se pěstí do hlavy
zvolá radostně:
„Aha, už to vím, co ti tísarští drabanté
drabůl
To oni sa nám v kapcách drabú, aby nám
neostalo ani grajcaru a proto sa menujú dra-
banté. “
Jožka cigáň vrací se ze své obchůzky
s delegrafem a volá z daleka na kmocháčk
Tomčalu, stojícího ve sladkém tušení v žudře
„Ná tož sa, kmocháčku, vypravujte — poje-
„Nono. Jožko, šak už idem mastiť vůzl
odpovídá kmocháček a zmizí.
A kmocháček Tomčala vždy s velikou
ochotou vozívá JJožku cikána na jeho trium-
Iálních výjezdech do světa.
Byla to láska a nadšení k umění?
Byla to kmotrovská hrdost?
Apollon
Jožko
Tomčal
Nono
10
article
Podivná věc! Groše nikdy kmocháčel
neviděl. — Na stanici ve Veselí podal Jožk
cikán kmocháčkovi ruku a řekl: „No, kmo-
cháčku, šak ono sa to spravíl“ ale kmocháček
nikdy groše neviděl.
Ale vite, co u nás člověk výše cení nad
mamon, nad věci pozemské? Nevíte?
To je ten boží chlast — a toho bylo
u Jožky vždy hojnost. A tak vyjíždí Jožk
jako římský Caesar, jako triumfátor — n
ověnčeném voze, opentlenými koňmi, někdy
i pod červenou zástavou rozšiřovati slávu
Velké do širého světa — druhý náš Kubelíkl
Ale návrat jeho bývá již méně slavnýmí
dem!“
Z triumfálních cest po českých vlastech
vracívá se Jožka velmi diskretně — nejraději
pod poetickým pláštěm noci, jeho tvář uka-
zuje podezřelé naduřeniny a otekliny, místo
Stradivárek hromádka třísek. — Na věrném
synu Jožkově, adeptu otcova umění, Tomá-
šovi, viděti tytéž známky. Prosaicky řečeno
oba cikáni se v obžerství dokonale poprali.
Tu pak vyhasne oheň v cikánské výhni
na týden, cikánka Kača omlouvá velmistry.
„že jsou unaveni po cestěl“
Ale druhdy nastává i ta eventualita, že
Jožka, v opilosti náramný drzák a ostuda, do-
stává prasku od jiných a pak to vypadává
hůře.
Groš
Veselý
Caesar
Jožko
Jožkův
Cikán
Kača
11
article
Nevrací-li se Jožka diskretně, pod plá-
štěm noci a po tajných stezkách, přijíždívá
již skromně, jako ostatní smrtelníci — poštou.
Jeho příjezd býval druhdy Velickou sen-
sací: vítala jej jeho vážná polovička Kača, ci-
kánská deputace jej oslovila, pak býval ban-
ket cigánský, při němž nescházelo ani u nás
nad zlato, perly a drahokamy ceněné „varené
pálenisko“ a krampampula.
Jožka, jak již praveno, můj soused, mohl
sice slézti s pošty hned na kraji Závodí, al
toto! To by nebyla sensace! Když jej jakýsi
dobromyslný občánek na to upozornil, odsekl
mu Jožka velmi řízně:
„Ná co, nemám já zaplatěné aždo
města?“
Při jednom slavnostním uvítání chte
Jožka padnouti do náručí své věrné ženy Ka-
teriny, ale maje jaksi hlavu pomatenu výbor
nou borovičkou, sletěl hned s vozu do beze-
dného Velického bláta za hlasitého řvan
všech svých vnuků a celé cikánské deputace
Při tom mu z jedné kapsy jeho obšírného, ci-
kánského burnusu vyletělo několik metrů
krakovské a z druhé dlouhá harmonika krou-
ceného tabáku.
A od té doby oficiální uvítání odpadlo.
Je to věru škoda! Již i u nás ve Velke
vše originální hyne, barvy vybledají a za
chvíli budeme snad žiti životem tak šablono-
vitým, jako všude jinde.
Jen sevšednět mi nedej, bože!“ vzdýchal
náš jemnocitný Hálek. Nevím sice, jak to z
po cikánsky, ale zdá se mi, že i náš velmist
Jožka cítívá cos podobného, maaje velmi jemn
Jožko
bůh
Hálek
12
article
*) Nešmýkel = neukradl.
tykadla pro jistý druh cti — ovšem jen pro
jistý druh a boje se, aby jeho figurka neza-
padla ve prach zapomnění.
Alcibiades prý uřezával psům ohony, aby
na sebe upoutal pozornost. A náš Jožka má
podobný recept. Veličan dobře pozoruje, že
cikán ze světa groše nedoveze, že vše pro-
maže v první slovácké putyce, že jeho kovář-
ská práce za nic nestojí a že celá cikánsk
banda živí se jen na úkor sedláků a obce.
Tu obráti se tajná, všeobecná nevole proti
parasitu velmistrovi. Na obecním šenku nikdo
si vedle Jožky nesedá, nikdo mu ruky nepodá.
nikdo mu nepřipíjí z typických našich skle-
níček s dlouhými hrdly, ba i kmocháček Tom-
čala se od něj odvrací.
Mají za cikánem hromadu formanky
Jožka jim spravil jedinký řeťaz a pravil: „N
tož kmocháčku, budeme kvit!“ To jsou sa-
krmentské rechnuňky „ty cigáňskél
A toto všeobecné opovržení a přehlížen
Jožka nesnese — radějí smrtl
A proto usilovně přemýšlí — nad Alci-
biadovským ohonem.
Jožko
Cikán
Tom
Alec
13
article
Byl jsem ještě mladým šohajem, když
Jožka porazil Veličany prvním ohonem, sen-
sační dýmkoul
Tehdy nehrával ještě po světě, sláva jeh
nebyla tak rozšířena, peněz málo; tehdy vy-
měnil svoji sensační dýmku za beranici. Al
dýmka budila celoroční sensaci u Veličanůl
Byl to prostě klát dřeva, v němž navrtáno
pět děr s jakýmsi ústředním topením.
Vynálezce, bodrý Slováček, kalkuloval
así takto: „Fajčení je opravdu nebeským po-
žitkem; ale z jedné fajky se člověk málo na-
fajčí — udělám si tedy fajek pět.
A že k tomuto špalku dřeva bylo potřehí
též příslušně tlusté troubele, měla celá tato
obluda takovou váhu, že slabému Jožkoi
celá hlava se nachylovala do předu.
Bože, byla to sensace ve Velké, když se
Jožka ponejprv objevil se zázračnou fajkou
v hospodě, na staré poštěl
Strašný dým valil se z obludy a čpěloto
až hrůzal
Ale Veličánci se chytali, přisedali k Jož-
kovi, zavdávali a puzeni zvědavostí vyptávali
se. Jožka zářil — bylť centrem velického mi-
krokosmu; hlava mu klesala do předu, ale on
ji občas pohodil do zadu a zatínaje pevně
zuby, fajčil bohatýrsky jako ostravské ko-
Ale dobré je to — faňl“ volal soused Ha-
míny.
Jožko
Al dýmka
Slováček
14
article
liček.
„Ná to sa ví, že je to dobré!“ odsekl hrdě
se nadouvaje Jožka, „viděls ty už, Marline.
abych já kúpil za drahé svoje peníze ledaco?“
A Jožka zas statně zadýmal.
Příčítám z velké části této geniální dým-
ce vinu na tom, že Jožka je dnes vyschlýa
vyzáblý jako deska, jak egyptská mumie.
„Ale preca bych rád viděl, jak sa to za-
paluje?“ tázal se znovu zainteresovaný soused
Haliček.
„Nuž, teda to máš, Martinku, taků zprá-
vu!“ šveholil sladce Jožka, již zcela v nebi.
„Pravda, keď ty máš ráz pokoj od roboty, sce
sa nafajcit? — A tyto naše fajčiska, to je nici
Nacpeš, zapálíš, urobíš pár puků a máš vyfaj-
čené; abys vyklepal a nacpával znova. Ale tu-
to, nacpeš si ráz a máš pokoj, fajčíš si s Pa-
nembohem celú hodinu a nafajčiš sa. — Ne-
mysli ty, Martinku, že to byl hlúpý člověk, co-
ju vynálezel, ó to byla múdrá hlavičkal““
A sedláci brali dýmku do rukou, kroutil
hlavami nad geniálností vynálezce, šroubovali
troubel, prosili, aby si jim z teho dal Jožka
zafajčiti a soused Halíček unesen praktičností
a výhodami dýmky nabízel Jožkovi za ni ce-
lého berana. Ale Jožka prohlásil magnátsky,
že taká věc je hodna krávy, ba že by dýmk
ani za krávu neprodal.
Ale čas rychle běží! Za rok upadla dým-
ka v zapomenutí a Jožka ji dal jinému ciká-
novi za podkůvky na čižmy. A to byl, abyc
tak řekl, Jožkův první psí ohonl
Jožko
Martinek
Halíček
Jožkův
15
article
Dr. B... požádal Jožku do Luhačovic
Opominu popisovati běhání po Velké, nahá-
nění vody na mlýn, rozmluvy Kače cíkánky se
selkami a přejdu k momentu, kdy dr. B..
jal se velmistra Jožku vypláceii
„Tož kolko ty, Jožko, žádáš na deň?“ tá-
zal se dr. B.
„No, šak víte dobre, pane dochtore, že
umělecká robota sa ani nedá zaplatiť, ale ke
sme už tak rodína, tož teda desat rýnských
denně.
Dra. B. asi pobavilo, jak takový drobný
tatrmánek dovede si hravě osvojiti všelijaké
plané fráze a šibolety různých pseudoumělců.
Pak prohodil: „Ale to je preca moc, Jožko,
pamatuj sal“
„Tož to je teda moc, za to, že su cigář?
A nespravim já takú robotu jako ten malé
v Hrozné Lhotě? Neumím já tolko, co on?
koléj temu letí na deň? — Najménčj stovkal
Během dalšího disputu. vysypal uměle
Jožka dru. B. do tváře takovou dávku drzosti
osobivosti a arogance, že dr. B., jenž práv
příjel z Ameriky a tam mnoho zprofitoval, vra-
zil cikánovi jednu za tylo, až se směšná figur-
ka umělce Jožky svalila a zakutálela mez
prázdné sudy ve sklepě.
Velectění čtenářové, zde pozorujefe bla-
hodárný účinek facky u různých umělců. Do-
poručovalo by se i jinde a myslím, aby p. dr
B. jako na slovo vzatý odborník byl vyzván
pokračovati.
Jožka cikán vymotav se, shrábl klidně
nabízené mu peníze — v tomto punktu osobní
cti není ani trochu nedůtklivým — a vesel
spěchal k nádraží.
Ale že byl právě tehdy v Brodě jarmak
a hned druhý den trh výkladní, zastavils
tam a koupil od nevyrovnatelného mistra
Struhaře — také umělce ve svém oboru, nové
čižmy — hotový zázrak, ševcovskou velko-
lepou báseň, pravý hymnus
Ani popsati se to nedá! Řeknu jen,ž
čižmy byly neobyčejně bohatě vycifrovány
zvláště nápadny byly veliké žluté tulipány.
vyšité prý čistým hedvábím, okolo nártů.
Jožka
Kača
Jožka vypláceie
Jožko
Luhačovice
Lhota
Amerika
16
article
Musím si dát pobrousiti obuštík u Jožk
cikána. Kača mi zastupuje cestu, „že prý je
chudák celý unaven po cestě, že došel teprve
v noci“ atd.
Ale já nevěřím ani slova, Jožka již třet
den je doma, musím jej viděti — mé srdce
mne táhne neodolatelně k Jožkovi.
Lišák cikán slyší můj sonorní hlas venku.
usedá na posteli a nazouvá nové čižmy; je t
jeho první starostí, ostatní tělo je nahé, ko-
šile rozedrána, pravé hadry, brloh rovně špi-
navý a plný hadrů, ale Jožka má na nohou
nádherné čižmy za 9 rynskýchí
Vidím vše debře, pozoruji to házení písku
do očí — snad to neodkoukal svému hrozno-
fhotskému kolegovi, vidím hladová, otrhan
děcka, nikde kus chleba, patrně všichní če-
kali, že Jožka donese peníze ze světa a on
donesl nové čižmyl
Tak mlčím, úporně mlčím. Jožka zvedá
mi čížmy až pod nos — mlčím, nevidím; za-
vádí řeč o hodnotě kůže, uměleckém vyšívá-
ní, tulipánech: nevidím, neslyším.—
„Dívajte sa, jaké parádné čižmy majů
tatal vybízí mne Kristina, klepajíc mi na ra-
Nevidím, neslyšíml
„Hla, dědol“ ukazuje cikáně u mých no-
hou na dědovy čižmy: tvář hladového a roz-
trhaného děcka se vyjasní jakousi nevýslov-
nou radostí a hrdostí.
Nevidím, neslyšímí
„Nále tož sa preca podívajte, súsedku
náš, jaké si toť můj dovézel čižmy z Luhačo-
Kači nelze odolati, již ze zdvořilosti ne
chválím, obdivuji se — Jožka je centrem
obrazu, k němu zalétají v obdivu zraky ženy
dcery, synů a vnuků — ne, to není již obdi
to je svaté nadšení, ne, to je cosi více, cos
mystického.
Celá hladová rodina je u vytržení na
nádherou tatových a dědových čižem.
meno.
vic
Kača
Jožko
Kristin
Hla
Luhačo
17
article
Na obecnici sedí sousedé ve skupinách
Na obecnici sedí sousedé ve skupinách
hovoříce, hrajíce karty atd. Jožka sedí mezi
kmocháčkem a jiným hráčemi po tváři mu
přelétají radostné záchvěvy spokojenosti a
štěstí — ceremonie obdivu nových bot — ja-
kési primicie odbyly se sice již první den ho-
dový, dnes je druhý, ale proto přece jest ještě
dosti těch, kteří nesložili hold Jožkovým bo-
tám. Mezi tyto patří také starý Miškerýk.
hrající s kmocháčkem Tomčalou karty. Jožk
usedá s vážnou velebou mezi oba hráče, na-
hlíží do karet, připíjí, vůbec dělá usedlého a
řádného občana, hledě při tom vzbuditi pozor-
nost souseda Miškerýka. Opatrně a lehounce
zvedl pravou nohu na trnož židle, stojící mezi
oběma hráči. Nikdo si toho ani nepovšiml
Jožka zvedl levou nohu. Nikdo nevidí. Souse
Miškerýk prohrává a je v jakési zlé nálade
Jožka zvedá pomalu nohu a klade ji na židli
— nic. Pak opatrně druhou a rozkládá nádke-
ru svých tulipánovitých čižem zrovna Miške-
rýkovi pod karty. Tento rázem prudce vy-
skočí, shodí Jožkovy noby se židle, velmist
Jožka váli se po zemi a Miškerýk řve dopá-
leně: „Ty somáre cigáňský, keď ty sceš, aby
ti tvoje čižmy každý viděl, daj si jich hore na
hlavu a tak choď po měste
A to byla Jožkova druhá sensace, druhý
Aleibíadův psí ocasl
Jožko
Jožkův
Miškerýk
Aleibíadův
18
article
Miškerýk přivedl Jožku na výbornou my
šlenku! Chceme-li, aby na nás cos padlo kaž-
dému rychle a na první ráz do oka, musíme
to nositi ne na nohou, nýbrž na hlavě.
A proto, že sousedská čest a vážnost Jož-
kova počala opět silně upadati, dal si ve Ve-
selí zhotoviti nádhernou beranici. Ale to je
beranicel Vysoká, vyšší kozácké čapky, na-
hoře homolově sříznutá — ne, cosi podobnéh
mohli nositi jen egyptští hierofanti — Jožk
v tom vypadá jako infulovaný prelát. A k to-
mu je to otočeno od vrchu až dolů barevnými
housenkami! To má býti Jožkův třetí psí
ohon, ale chyba lávky! Jožka se přepočítalí
Čepice nebudí sensace, lidé se pošťuchá-
vají lokty, smějí a přičiňují kousavé poznám-
ky. Tak končí sláva sebe větších umělců ...
Je podzim, Jožka sedí slirbeně u výhně
a vzdychá: „Bože, bože, jak budeme živi.
keby sa aspoň dobrí ludé nad nama smilo
valil-
Jožka
Jožkův
Jožko
19
article
Krátké štěstí.
Krátké štěstí.
Napsala Tereza Sva to vá.
„Myslíš snad, že zvíře je nerozunmnné?
Ne, je rozumnější často než člověk.
y máš svůj zákon. ale i ono má svůj
Není horší než ty, jest též kvor boží.
Tolstoi
Nejmilejší chvílí z celého dne jest malé-
mu Bóžovi ta hodinka, *terou tráví ve spo-
lečnosti a jen pod ochranou své mladé matin-
ky, ta hodinka ranní, kdy otec odchází do
úřadu, kdy služka Tonča poklízí v pokojích
kdy hlučná kuchařka Pepi zmizí na nějakou
dobu z domu za příčinou potřebných nákupů.
V té době jejich celý veliký byt se uvolní,
ztichne, uklidní se a ve světlé, poklízené již
ložnici zdá se vše jako zjemnělé v tlumeném
světle ranního slunka, které proniká dovnitř
růžovým krajkovím ztažených stor. Všechno
zdá se Bóžovi krásnějším než v jiné době dne-
nábytek, obrazy na stěnách, zrcadla, tylové
véby nad postelemi rodičů, jeho lesklá mo-
sazná postýlka s bledě růžovou hedvábnou
siťkou, i ta hezká matinka v bílém, vyšíva-
ném kabátku, pročesávající své dlouhé zlato-
hnědé vlasy před zrcadlem toilettního stolku.
„Ty jsi zlatoušek, maminko,“ řekl jí je-
denkráte, pozoruje tu bohatou záplavu do-
zlata hrajících vlasů.
Vzpomněl si na pohádku o šťastném ho-
šíkovi rybářském, který měl dlouhé zlaté vla-
sy, byl vždycky hodným a na konec se stal
králem ve své rybářské vesnici.
Bóža zná mnoho pohádek. Vypravuje mu
je maminka ráno při česání a on rád poslou-
chá. Zvláště když prší nebo když se v zimě
chumelí a človička není na ulicí ke spatření.,
Zatím co máť upravuje svůj složitý, mo-
derní účes, sedá on na plyšovém taburetku
vedle stolku a naslouchá jejímu měkkému, mi-
lému hlasu.
Sv
Bóža
Tonča
Pepi
20
article
Při tom opatrně hraje si s drobnými šper-
ky, složenými na skleněném košičku; navléká
prstýnky, zkouší želvové hřebínky a sponky
nebo zapichuje do hedvábného polštářku
drobné špendliky. Při tom mu neujde ani slo-
vo. Někdy přetrhne na okamžik vypravován
a zaprosí, aby mu maminka uvázala také
stužku okolo hlavy, anebo aby mu přejela
přes tvářinky labutinkovým pudrovadlem.
Když se mu vyhoví, směje se, že je jako „Bě-
linka od těch sedmi trpaslíčků“
Dívá se do příručního zrcadélka se stříbr-
nou rukovětí a rozpomíná se na pohádku, kte-
rá se mu zvláště libí; ale přece ne tak jako
ta „O slepičce a o kohoutkovi“, při kteréžto
smutné hisťorii pokaždé nějakou slzičku uroní
— anebo ta veselá „O vlkovi a lišce“, jak sli
společně do Radnic na posvícení.
Máť Bóža zvířata v obzvláštní, veliké
lásce. Zná kde které ze svého okolí. Se stej-
nou příchylností zajímá se jak o bílé holoubky,
kteří přilétají z rána dolů do ulice, tako
umouněné vrabce, usídlené v keřích protější-
ho parku, tak o celé mračno věčně krákora-
jicích kavek, které býtují v podsebiti vysoké
historické věže na sousední městské bráně.
A nejen ptactvo, i jiná zvířata v dobré
vede evidenci.
Zná bělounké, elegantní spřežení záme-
ckého pána, zná těžké pinsgavské koně spedi-
terovy, zná i drobného vychrtlého konička ho-
kynáře z předměstí.
„Chudák koníček,“ říkává smutně, když
utahané zvíře mátožně projede dole pod
oknem.
Psi ze sousedstva zvláště jsou mu mil.
21
article
Nepromešká nikdy ani starého, žlutavého
„žužu“, kterého vedlejší pan revident pravi-
delně vodí ráno na procházku, ani černého
„Tocinka“ paní majorky, ani zlostného „Lar-
ga, štěkavého foxteriera pana poručíka, na
kterého vojenský sluha nepřestává volati
z plného hrdla: Largo, Largol Nic to však ne-
pomáhá, Largo vztekle štěká dále, voják
křičí a matinka se pokaždé nad tím rozesměje.
A tak jako v zimě zajímá Bóžu smyšlený
svět pohádek, tak v létě rád užívá pohledu
na rušný život venku.
Celé ráno stojí za mosaznou mříží, kte-
rou mu dali rodiče udělati, aby nespadla
dívá se do ulice a do pěkně upraveného par-
číku naproti, kde jsou pískované cesty, krásně
kvetoucí keře, tryskající fontán uprostřed ve-
likého trávníku a mnoho zeleně natřenýck
laviček pod stinnými stromy.
Ta věčně něčím kvetoucí zahrada jest
jeho myšlenkovým syětem, stálí návštěvníci
její jakoby patřili k němu. Zná je všechny,
jak z rána procházejí pod jejím zeleným lou-
bím, anebo jak usedají v chladivém stínu
stromů. Bóža ví dobře, v kterou chvíli projde.
objemná postava staré paní v šedivém, staro-
modním raglánu s taškou nákupní na ruce,
ví, kdy útlounká slečinka v uzounké sukynce.
s připláclým kloboučkem na hlavě a s kniha-
mi pod paží zakmitne se mezi keři, kdy hlučící
skupina malých studentů vyrazí z postranní
cesty a kdy hřmotný pán v cilindru s doutní-
kem ve dlouhé bílé špičce začne měřiti po-
stranní cestu pod kaštany, kde skoro nikdo
nechodí. Pak přijde shrbená, ošumělá sta-
řenka s drobnou holčičkou v bílém zašlém
kabátku a začne ji voditi po písčitých ce-
stách jako umounénou ovečku. Když se ba-
bička i děvčátko unaví, usednou obě na po-
krají parku hodně do slunce; děvčátko do
písku a stařenka na stupeň podstavce, na
kterém umístěna jest busta smějícího se Sa-
tyra.
Bóža
Lara
22
article
Tento potutelně šklebící se děda s věn-
cem na hlavě dívá se přes cestu Bóžoví přímo
do okna. On však se ho nebojí, ví již dávno,
že to není čert, jak mu chtěla namluviti
Tonča, když jedenkráte za tuhého mrazu bě-
želi spolu okolo tohoto rohatého člena dru-
žiny Bakchovy k nedalekému „nasýpátku“
ptačímu. Běhají tam v zimě denně; on v plá-
štíku s kapuckou přes hlavu staženou, Tonča
jen tak s holou hlavou, s pytlíkem zrní pod
paží, všecka rozesmátá, když se musí broditi
sněhem.
A on Bóža cupe vedle, směje se také
tvrdí, že mu není pranic zima.
„Bodejť by vám bylo zima, když jste tak
nabalený,“ zubí se Tonča a vykládá cestou
dále, že když byla malá, jako on, běhávala do-
ma ve sněhu třeba bosa.
Neměla nikdy žádných botiček a jen ta-
kové dřeváky malé kupovala jí její chudá ma-
minka.
„A někdy ani na ty nebylo,“ dodává s po-
vzdechem.
Bóža naslouchá, nechápe dost, ale podle
sesmutnělého hlasu Tončina soudí a dovtipuje
se, že je zle, když není ani na ty dřeváky ...
Dvakráte denně měři spolu tu bezmála
tříhodinnou cestu, která spojuje město s jejich
vzdálenou zapadlou vesnicí.
Ach, jak dlouhá a jak únavná jest tato
jejich každodenní pout! Nejprve jedou hrbo-
latou, vřesovitou plání, pak po tvrdé rozpra-
skané a kamenité cestě polní, pak po silnici
prašné, nekonečné a skoro beze stínu. Spo-
ceni, prachem pokryti, s hlavami k prasknutí
rozpálenými vlekou němě své břemeno roz-
zhaveným krajem.
Tonča
Bakchův
Bóža
Tončin
spo