ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 b2e8e590-8f0c-11dd-8c76-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 28 celkem · entity: person 50, place 9, work 3, org 2
1 masthead
2. března 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 60.
3 masthead
Patisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 19.
6 article
Novotný O.: Ballada. Geijerstam G.: Jak Olle a Svante příšlí na šéry Ugglas C. R.: Bílé jiskry. K básní J. P. Jacobsena: Toto učínili Serafín — Sen. Jensen J. V.: Monsun.
Jacobsen Serafín Sen Jensen Olla
7 article Ballada.
Ballada. Vstaň, bledý hochu, z loktů mých, vstaň, zastři s okny svět, by hroty oči mrivolných k nám nemohly se chvět. pil těla sníh, jež libal hřích, snů bilých svadlý květl Mé ditě plavé, luny svil to stříbrný byl jen, jenž v lože naše sladhý třpyt stlal tebou okouzlen. Chceš temno mít? — Dál tedy snit teď můžem lásky sen Och černá noc, jak v duši mé, všah zrah ten páli dál, on neplápolal z měsice, on v srdei mém se vzňol, 6 drahý, běž, siň zavřit spěš, kdos chvalně zaklepall Má drahá, nikdo neklepd, fo buši srdce tné, hned zmlká, hned se rozbiha do dáli tajemné; to láska zná, s nim ještě hrá po slasti bezmezné. Kde, hochu, hde je náručě tvá. to jiných paží led, zář oči tvých kda prodlévá, to cizi mrazný hled; miláčku můj, 6 hochu můj, mě zlíbej naposledl
8 title
Jak Olle a Svante přišl
Olla
9 article
na šéry.
10 article
Z G. af Geijerstamovy knihy Mina pojka přel. Karel Vetter. (G. al Geijerstam [1858—1909], u nás známý dosu „Kníhou o bratříčkovi“, která v překladě K. Vet- tera opatřená obšírnou studii překladatelovou vy- šla v Melicharově Výkvětu světových literatu r. 1910, je jedním z předních romanopisců moder- ního Švédska. Vstoupil do literatury s literárn revolucí let osmdesátých, vydal populární sbírk „Chudí lidé“, brzy však počal hledati nové cesty a r. 1905 zřekl se strany Strindbergovy a přiklo- nil se k novoidealistům. Jeho umění vychází o tragického románu „Hlava Medusína“, prodírají- cího se citovými záhadami, a vrcholí ve třech pra- cích: „Komedie o manželství“, „Kniha o bratří- čkovi“ a „Ženina moc“, v nichž poměr k dítěti od- krývá všechny básníkovy ryzí sklony. Postavy obou starších dětí z „Knihy o bratřičkovi“ skiz- zoval básník mnohem dříve v plein-airové knize letních vzpomínek „Moji hoši“. Přinášíme z ni ma- lou ukázku. — Pozn. překl.) Na vrbách a jívách se objevovaly žluté ředé chomáčky, kterým se říkalo kočičky Modré sasanky vyrážely ze země a brzy s ukázaly i bílé. Místo špinavých cest a vlhké půdy byly všude suché cesty a sypký pís ek Žimní obleky se odložily a v tenkých šatech se tak lehce a vesele pobíhalo! Ale město přece jen je městem. I nastala veliká radost mezi hochy, když jim jednoho dne tatinek sdělil, že odjedou na ostrovy, kt rým se říká šéry. Však každý ví, že není nic tak pěkného jako hráti si u moře, plouti po člunech, skákati na můstky, slézatí vrchy a loviti ryby. „Vše to má jim býti dopřáno,“ řekl tati- nek. „Ale je třeba, aby byli po celé léto hodn a poslušní.
Geijerstamův Vetter G Geijerstam K vet Melicharův Strindbergův Medusín Švédsko Min pojka
11 article
Když tohle tatínek řekl, oba se zamyslili Olle i Svante. „Což nechcete býti hodní a poslušní?“t zala se maminka. Ano — ovšem že chtěli. Ale přece vypadali zklamaně, jakoby jin něco bylo- „Co tedy chcete? Žádná odpověd. „Pochopíte přece, že nesmíte zůstati sam na břehu, že nesmíte sami rybařit aneb vstou piti do člunu a na můstek. Slyšíte?“ „Ale co je pak na tom pěkného?“ namíta „Tak tedy zůstaneme, kde jsme,“ děl tatí- nek, který vždycky stál k mamince. Tu hoši ztíchli a mrzeli se, že velcí ma naposledy vždycky pravdu. Když osaměli, dě Svante Ollemu: „Myslíš, že nesmíme nikdy zůstati dolen břehu? Olle neodpověděl. „Nesmíme nikdy vstupovati do člunu? tázal se znovu Svante, sesiluje hlas: Olle zase nic neodpověděl. „Nesmíme nikdy sami ryby lovit? „Ach, jak jsi hloupý!“ děl starší. A tu Svante ztichl, protože si myslil, jal je hloupý. Konečně, když se už nevyptával, uzni Olle za vhodno, aby mu odpověděl a řekl: „Nechápeš, že tatínek tak mluví jen proto aby stál k mamince?“ O tom Svante dlouho přemýšlel. A pal se zeptal: „Proč musí tatínek vždycky státi k ma mince? „Protože jsou spolu oddání, toť se ví!“ od větil Olle. Ale Svante přecházel dlouho sem tam a dívil se, proč musí lidé, když jsou spolu od- dáni, státi vždycky k sobě. A pomyslil si, ž kdyby sám byl ženat a měl děti, rozhodně by jim dovolil, aby skákaly do člunu a na můstky aby lezly na vrchy a chytaly ryby, co by jim bylo libo. Neboť dobře věděl, jak je to veselé A předsevzal si, že na to jistě nezapomene. až bude veliký. Trvalo to dlouho, tak strašně dlouho! Nej třive zbývaly ještě tři týdny. Pak to byly dva Olle.
Svante
12 article
týdny. A potom jeden týden. Konečně se jali Olle a Svante počítati dny. A konec konců zastavil veliký vůz před domovními vraty. D toho se naložila maminka, děvče, děti, Pudl — to byl tatínkův pes — ptačí klícka, celá spousta šátků a pytlů a malá kočička. Tatínek šel napřed, aby na přístavišti přepočetl zava- zadla. A tak to šlo skrze město. U parníku se- tkali se s tatínkem — a posléze loď odrazila a pomalu míjela Skeppsholm, jižní svahy četné vily, které vykukovaly ze stromoví p sbou stranách hladiny. A konečně po mnoha, mnoha hodinách — tak se aspoň zdálo Ollemu a Svantovi — při- stál parník u velikého můstku a Olle i Svante směli vyjíti na pevninu. Co měli velcí v úmyslu, Olle a Svante ne věděli. Tatínek jím řekl: „Pamatujte si, hoši, že nesmíte chodí k můstku! A maminka stála k tatínkovi, jak to či nila vždycky. A proto také nešli na můstky. Sešli je dolů, na břeh a tam zůstali. Na výšině ležel jejich vlastní domek, kde měli bydlet tatínek a maminka a hoši. Poď nimi ležela zátoka. Ko dokola hemžila se rudá a červená stavení. Pra- pory vlály na tyčích, na vodě uháněly čluny plnými plachtami a chvilemi objevil se veliký parník a přejížděl dále. Tu se zvedly šumíci vlny, které bily o kameny u nohou Svantových a Ollových. A kam jen se obrátili, všude vi- děli můstky. Byly tu můstky červeně natřené a šedé, staré, ošklivé můstky, které běžely přímo do moře, a můstky, které šly do vody velikým obloukem. „Ty se točí,“ pravil Olle, „aby čluny z nimi byly v bezpečí.“ „Ah tak,“ odvětil Svante. A pak zase hoši mlčeli.
Olla Svante Svantový Ollový Olla
13 article
Stáli docela tiše na břehu moře a jense dívali. Vše to směli si prohlížet po celé leto Vše to směli míti ke hře. Všechny ty četné čluny, všechny plachty, všechny rybářské rítě které visely na velkých tyčích, aby se usušily Celé leto měli zde bydlet a na všem míti účast Vedle nich seděl Pudl — byla to vlastně doga — a bílé, ostré zuby svítily z pozorného čenichu. Seděl tak tiše, jakoby též shledával. že je to pěkné místo pro leto. Vrtěl, jak jen dovedl, svým ohonem a čuměl na moře. Ale když tak stáli a hleděli, vzpomněli si hoši pojednou, že nesmějí vstupovati na můstky. A zdálo se jim, jakoby neměli míti nic pěkného za celé leto, jen proto, že ne- směli vstupovati na můstky. A když o tom dlouhou dobu přemýšleli, řekl Svante: „Nesmíme vstoupiti na můstek?“ „Víš to přece! Vždyť to tatínek řekl!“ od- pověděl Olle mrzutě. Svante se neodvážil učiniti námitku. Byl přece menším bratrem! Ale když Olle po chvíli odešel, aby přinesl loďku, tu se Svante zvědavě rozhlédl, zda ho nikdo nevidí. A pak uvažoval, zda by se o tom někdo dověděl. kdyby byl dole na můstku. A posléze se po- malu vplížil na nejbližší můstek a jal se zkou- šeti nožkou, zda jej udrží. A tu spatřil na můstku díru, kterou svítila voda. I lehl si na břicho a nahlížel otvorem. Myslil si, že kdyby mohl sehnati nějaký kámen, hodil by jej skrze díru do vody, aby slyšel, jak pleskne. V tom zpozoroval něco, co se hýbalo ve vodě. Byi by málem vykřikl. Ale vzpomněl si ještě v čas. že je na můstku bez dovolení a proto mlčel.
Vrtěl Svante Olla
14 article
Když přihlédl blíže, viděl, že to byla ryba. Skutečná, živá ryba s temnými pruhy. Srdce mu bušilo v těle a nahlížel ještě horlivěji.A tu viděl ještě jednu rybu, a pak ještě jednu. a ku posledu se mu zdálo, že vidí samé ryby kam jen pohlédne. Nyní Svante docela zapomněl, že mu nen dovoleno ležeti na můstku a dívati se do vody Ale zatím přiběhl s návrší Olle se svou loďkou a když viděl, kde leží Svante, přístoupil a ja se jej plísniti. „Nevíš, že tatínek řekl,“ začal. „Pstl“ řekl Svante. „Je tu rybl „Kde?“ tázal se Olle. „Jsou tu dvě ryby!“ odvětil Svante. „Cel houf je jichl“ Tu také Olle zapomněl, co tatínek řekl Odložil spěšně svou loďku, vystoupil na mů stek, lehl si na břicho a odstrčil Svanta stra- „Já se chci také dívat!“ hájil se Svante. Olle se posunul o několik coulů a snažil se dívati se spolu. Ale ať obraceli hlavy jal chtěli, otvor byl příliš malý a když se pokou- šeli nahlížeti oba najednou, neviděli aniz „Ty jsi mi pěkně hloupýl“ řekl konečn Olle. „Nejsou tam žádné rybyl „Že nejsou?“ ozval se Svante. „Sám jsen je vidělj Olle odstrčil Svanta stranou a lehl si sám k otvoru, aby se díval. Ale to se Svantovi ne- líbilo.
Svante Odložil Olla
15 article
„To je moje díra!“ řekl se slzami v očíc „Mlč!“ zakřikl jej Olle. Ale Svante nechtěl. Olle spatřil nyní ryby v okamžení. Prostrčil otvorem celý nos a vi- děl jednu rybu za druhou. Bylo mu jako Svan- tovi. Zapomněl na ráz, že nesmí býti na můst- ku. Díval se a díval a zdálo se mu, že se ne- měl nikdy za celý život tak dobře. Ale zatím, co Olle ležel a hleděl na ryby. dal se Svante do pláče. Plakal mlčky a tiše sám pro sebe, protože cítil bezpráví, ježto byl on první, který na myšlenku připadl. A protc plakal, neboť viděl, že Olle je silnější a žetí on sám nikdy nezjedná práva. Co tak dleli na zapovězeném můstku, vy- šel tatínek a když hochy spatřil, rozhněval ze a jal se je plísnit. A tu zpozoroval, že Svánte pláče. Otázal ser „Proč pláčeš? „Protože to je moje díra!“ řekl Svante. „Jaká díra?“ tázal se tatínek. Svante pověděl všecko, jak — bez dovo lení — vystoupil na můstek, jak se jal nahlí- žet do vody a jak ho Olle odstrčil a jak mu ukřivdil. A pak plakal znovu. „Neboť to byl moje díra!“ řekl.
Svante Svan Olla
16 article
Oldřich Nevotný. nou. mák.
Nevotný
17 article
Ale nejpodivnější bylo, že se tatínek u nic nehněval. Zdálo se, jakoby se chtěl celé- mu příběhu smáti. Ani jim neporučil, aby opu- stili můstek, nýbrž šel svou cestou. Ale když odešel, lehl si Svante opět na břicho a díval se a díval na svoje ryby. T bylo lepší nežli čluny, můstky a vlnobití. Když jej maminka před spaním políbila ovínul ruce kol její šíje a povídal, kolik r viděl. „Ty jsi byl na můstku!“ řekla maminka. Svante mlčel. „Pamatuj si přece, že nesmíš nikdy n můstek bez dovoleni!“ pravila maminka. „Ano,“ děl Svante. Ale když maminka odešla, ležel a pře- mýšlel, proč všecko, co je pěkné, bývá zapo vězeno. A tak usnul.
Svante
18 article Bílé jiskry.
Bílé jiskry. Napsal Carl R. af Ugglas. — Se svolením autora ze švědštiny přeložil Emil Walter. ICarl R. af Ugglas je nejmodernější zjev švědské literatury. Napsal 3 knihy: Nebeský lid, Mo- drý stín a Legendy a povídky, v nichž se jeví jako mistr řeči, zvelebovatel prosy. Všech- ny mají ráz těchže vybraných motivů. Lidské sny jejich mladické myšlenky, jejich víra v krásu boj o štěstí se zvedají v těchto knihách jako zlaté nádherně zdobené kupole, jež třpytivě se upínaj k slunci — až do té chvíle, kdy lidé, kteří stavěli v naději a touze, vidí hrdé dílo svých snů zkáceno a rozsypané rozšlapáno v prachu, zatím co jejich znavené ruce klesají k zemi, zasaženy krutosti ži- vota. Jasná, hluboká reflexe proudí těmito skaz. kami, které se brzy oblékají v přemocnou nádher Východu, brzy se rozvíjejí a propukají jasnými hvězdami severské noci. Jen zřídka selže vznešené umění stylové, jež zdobí znalost lidského života. — Debutoval před čtyřmi roky. — „Bílé jiskry“ jsou z jeho prací přeloženy do češtiny poprvé. Vyňnty z poslední knihy Legendy a povídky. Pozn. překl. Když Adam jedl se stromu, jehož mu byl zakázáno se dotknout, a božím andělem byl vyhnán ž ráje, zděsil se pustých kamenitých lad, která ležela před ním, a všech zlých dnů. které měl vytrpět. I řekl Hospodinu Bohu: „Že můj hřích byl veliký, vím, ale veliké a strašné jsou také útrapy, které se nyní mají stát mým údělem. Jak je máme snášet i všech- na protivenství, já a žena, již jsi mně dal? Pane, vždyť jsi nás jednou miloval. Nemáš an posledního milostivého daru, ani jediného ne- patrného zkonejšení, jímž bys ulehčil naš mysli?
Ugglas Emil Walter Adam bůh Vyňnt Nebeský lid legenda
19 article
Avšak Hospodin Bůh pohlédl na Adama a takový byl jeho zrak, že nikdo nemohl říci. byla-li v něm ještě zloba či soucitné slitování. Tu vztáhl svou ruku a zdálo se, jakoby se ozá- řila pojednou ohněm, oblakem nesčetných ji- sker, jež křižovaly kolem ní jako bíle žhnouc prach nebo jako hvězdy, které se rozsely de prostoru. Ale dvé bílých jisker se sneslo dolů a zasáhlo mužova i ženína prsa. Do jejich prsou se zavrtaly, až do jejich srdcí se vpá- lily. Tak sílná byla bolest, že muž i žena si tiskli ruce ke svým tělům jako po velikéma nesnesitelném poranění. Tu zvolal Adam a jeho hlas chraptěl zlo- bou: „Tohle byl tvůj dar! To tedy máš pro nás! Už vidím, jaký jsí a že jsi zlý a tvrdýa nenávístný. Rozhlodať a strávit, to je tvá roz- koši“ Ale Hospodin Bůh mu odpověděl: „Zda zlý či dobrý, toho ty nevíš. Avšak slyšel jsem tvoje slova a požár z ohně vašeho původu jsem vám dal něstí na věčné časy, abyste vě- děli, kdo jste. Tak byl Adam vyhnán z ráje a zůstaven samoten se svou ženou. šli pustou pouští. Padal déšť a slunc opalovalo jejich těla. Den byl těžký a parný a noc byla dlouhá bezesnými hodinami. Ka meny jim rozdrásávaly nohy, v jejich stopách po poli zůstávaly kapky krve. Bez cíle a bez vůle bloudili. Brzy se tískli k sobě zděšením a zoufalstvím, brzy se štvali navzájem kletba- mi a zlými slovy. Ale nejtrpčí ze všech muk byla palčivá bolest v ranách, které jim bílé jiskry prodřely v prsou. Hlodala nesčetnými píchnutími, pá- lila jako oheň pálí na ruce. Délka dní jí ne- zmenšila: rostla stále víc a více. Kdyžs zdřímli po svém boku, probudila je často náhle ze spaní, když odpočívali ve stínu některého útesu v pustině, nutila je zase, aby pokračo- vali v pouti.
bůh Adam Adam vyhnat
20 article
Jako zlá vzpomínka schvacuje, takje schvacovala nevyhladitelná pamět čehosi pro- vinilého a ztraceného, pálila jako touha bez míry, jako prahnutí beze jména zpět k místu kam se až nikdy nenajdou stezky. V jejicl oddanosti bez naděje vystupovaly jim v mysl palmové háje Edenu a zlatá sluneční záplav nad jeho loukami a dvojnásobně tvrdou a chu- dou se jim zdála jejich poušť pro tuto touhu a toto prahnutí. Řikali si navzájem: „Zapomeňme a pře- staňme na to myslit — na svou vlastní vinu. na blažený domov — přestaňme toužit prahnout! Hle, touha a prahnutí jsou jména našich muk a v té chvíli, kdy naše srdce bu- dou prázdná jejich marnivých snů, jsou naš muka zhašena!“ Avšak když se snesl soumrak a večer byl pln hvězd a nastalo takové ticho, že jenom šplounání kteréhosi vysychajícího potoka stoupalo od pobřežních oblázků zamlklým temnem, tu se chopili muž i žena vespolel za ruce a Eva se sklonila nad kolena Adamo- va a smáčela je svými slzami, a zase vystou pily z tajných hlubin jejich srdcí vzpomínky a myšlenky, sny a prahnutí, vystoupil ráj, kde milovali a byli šťastni, ráj se zelenými stromy a studnami a zlatokřídlými ptáky ve všecí kvetoucích korunách. Chvějícími se, plachým slovy si toho připomínali. „Pamatuješ se, pa- matuješ?...“ šeptali. Mluvili o zarosených ji- trech, kdy louky voněly violkami a douškou o rudém měsíci večerů, jenž svítil nad jejich lůžkem z čerstvé trávy, a o hrách světlušel v temnu černých stínů cedrových stromů. opět a opět šeptají totéž: „Pamatuješ se, p- matuješ? ... Ale když pozvedli oči a spočínuly zraky na dalekých horách obzoru, v bezduchém na
Eva Eden
21 article
pětí, nejsou-li to snad vrcholky rajských hra- deb, co tam na druhé straně rozeznávalí, a ne- jsou-li zasněžené štíty v dáli lesklé ocelové koruny, kmitající se ve hvězdném svitu n hlavách strážných cherubů — tu je zase za- chvátila bolest v jejich prsou, ale silnější, sží- ravější než před tím, a zase víděli, jak opu- štěná a neplodná je poušť kolem nich a zase jim vystoupil stravující hnus beznadějnost jako hořká žluč na jejich rty. A Adam od- hodíl Evu s nenávistí od sebe a volal se za- ťatými pěstmi, pozdviženými vzhůru: „Zlý zlý byl ten, jenž nás odsoudil a dal nám pro- kletí touhy a prahnutí! Tak hořkého není n světě nic jako toužit a prahnout!“ A znovu začali svou pout bez cíle Pak přešla přes ně leta v dlouhé a bez- radostné řadě. Dlouhé, dlouhé doby uplynuly od té chvile, co se provinili, daleko, daleko ležel uzamčený ráj. Když o tom mluvili, uží- vali slov, jež byla stále nejistější a těkavější. Když si na něj vzpomněli, vyvstával v nich jeho obraz stále mlžnější a bledší. Bylo jim na konec, jakoby to všechno bylo něco, čeho nikdy nezažili a jakoby nikdy nebyli uzřeli toho, o čem mluvili. „Byli jsme to my, kteří byli vyhnání z oné blažené země?“ tázalí se navzájem. „Byla to země se zelenými stromy a potoky, v níž jsme kdysí bydlili? či je t něco, o čem jsme někdy v parné nocí sníli? Něco ještě nespatřeného, ještě nepoznaného? A je palčivá bolest v našich prsou bolestí po čemsi ztraceném, není bolestí a utrpením po něčem teprve jen tušeném, teprve jen žda- ném? Snad že máme ještě čekat a doufat?
Adam Eva Dlouhý
22 article
Snad že ona země je něco, co sami máme v- budovat? A bez dechu še pak zastavovalí, kudy šl a zprudka se brali za prsa a třesoucími s hlasy říkali: „Pokusme se věřit, že tomu tak je! Pokusme se vybudovat pro sebe tu zemi Možná že pak dojdeme zkonejšení neklidr svých muk. A když jednoho dne přišli na říční údolí kde rostla tráva poděl břehů v malém háji ta- maryšků, vystavěli si tam obydlí ze sítin vrbového proutí. Z vidlicovité větve a ostrého kamene si udělal Adam motyku a kypřilj zemi. A Eva mu připravovala stravu z kořín ků a divokých bobulí z bařenišť kolem bydli- ště a šaty pro ně oba z koží zvířat, která Adam usmrtil svým prakem.
Adam motyka Eva Adam
23 article
Těžká a tvrdá byla jejich práce. V pot tváře konali svá díla. Byli zamlklejší než dří- ve, zřídka kdy spolu mluvili. V němotě a těž- kostech se starali oba o své. Ze skoupé pusti- ny lámal muž kámen, snášel prsť, oral, sil, za- léval a žal. Tam, kde dříve byla země be- rostlinky nebo kde bylo jedovaté močaloviště klíčila zvolna stále bohatší a bohatší sefba Skalní kozy a divoké ovce lovil on, zavíral je do ohrady a žena pak je dojila. Ona bděla nad ohněm v chatrči, střela lůžka z listí trávy a rodila muži syny. A chvílemi se ještě stávalo jako dříve. kdy záře soumračných hvězd se prohlubovala do noci, že spěli oba po svůj bok a zamlklí naslouchající sedali se zraky obrácenými k ši- ré dáli. A tu pozdvihl muž často ženin obliče proti svému a zadíval se jí do očí a tázal se „Máš už pokoj, máš už klid? Utišil se neklid ve tvých prsou? Je už oheň bílé jiskry ska- šen? Hle, země nám už není zlá a spánek ná beze snů. Jsou tvá prsa zchlazena a ztišena či stále ještě toužíš a prahneš v nevýslovné trýzni?“ Avšak žena pravila: „Nikdy nepře- stanu toužit a prahnout. Nikdy se nemohu po divat na věc a říci: jest dobrá. Nikdy se ne- zbavím ohně bílé jiskry!“ A muž odpověděl
24 article
„Nikdy, nikdy! Běda nám pro oheň bílé jiskry Tobě i mně — běda náml Pak šli příštího dne ke své práci a za- pomněli zase mlčky na své rány. Nikdy na- hlas o nich nemluvilí a skrývali je v sobě jako hanbu nebo vypálené znamení. Ale u sebes myslili: „Jest to námaha všech zlých dnů vzpomínka na hrůzu těžkých okamžiků blou- dění, jejichž muka nám nikdo nevyrve z na- šich prsou. Byla to jejich sžíravá touha po bla- ženějších osudech a spasném odpočinku n nějaké vlídné zemi, jež nám byla tak strašně těžká nést, že nás pro vždy rozervala. Naše děti, naši synové, které jsme zrodili a kteři naleznou všechno dobře pro sebe připraveno nesmí nikdy cítiti to, co my cítíme. Pak přece nebude naše soužení zmařeno. Ale v muže dorostli jejich synové. Kaina nazývali nejstaršího. On byl silný a otužile jako kmen cedru, osmahlý sluncem a počasím s údy těžkými a hrubými jako větve dubu Něžný a tichý byl Abel, mladší. Jeho tělo bylo bílé a měkké a žluté vlasy byly jemné jako žlutá vlna latnatých sítin. Hlídal stáda břehu řeky, leč Kain obdělával zemi, jak či- nil jeho otec Adam. Často slýchávali Adama vyprávět, jal pustá a hrůzyplná byla krajina, jež nyní byl bohatá a plodná. O suchých kameništích svah mluvil a o jedovatých výparech bařinatých luk, o tom, jak často byla naděje zmařena o všem potu a vší krvi, jež prolil v nerovném boji. „Lepší než můj bude život váš.“ pravil „bohatší odměnu budete žnout, menší útrapy vás budou tísnit. Vaše osudy budou světlé budete moci žehnati svému dni.“ Tiše ho poslouchali synové. Ale když od něho odešli, říkali si vespolek: „Sotva tuš- náš otec i naše matka o bolu, jejž nosíme.
Kain Adam
25 article
Sotva vědí o bolestivých ranách, jež jsou skryty v našich prsou a jichž jsme ještě ne- prozradili. Co nám prospěje, že dobrá je ze- mě, kterou šlapeme, bohaté žně, jež nán nosí, svěží vody, jež nás občerstvují? Nebo muka, muka čehosi velikého a nepochopitel- ného, tajného ohně a skrytého stravujícíh požáru sžírají náš klid a naše štěstí! Běda nán pro ona muka!“ A zase pravili: „Oheň, oheň chceme za žehnout! V plameny a oheň vystoupí palčivos v nás, osvobodí se, bude spěti do vzduchu, aby se v něm rozšířila! Ze svých nejdrahocenněj- ších věcí chceme darovat, vidět je ztráveny v ohni, darovat v úpěnlivé prosbě a hluboke uctivosti! Obětovat, obětovatl“ A nasbírali kameny a složili je na hroma dy, jeden na druhý, stmelili je jílem. A Kain i Abel si vystavěli, ukrytí v horách, každý svůj oltář, a zapálili na něm oheň a dali n spálení do ohně Kain z plodů země, Abel z do- bytka stáda. Avšak když Adam a Eva sestárli a cítili že dni jejich se schylují ke konci, vzkázali pro své syny a mluvili k nim: „Hle, váš ote i vaše matka jsou už staří lety a tuší svou ho- dinu. Ještě jednou vám říkáme: hořkostí a tí- hou byly naše dny. Přece však máme tu ra- dost, že vaše budou příjemné a lehké. A naše srdce mají touhu, nežli zemřeme, slyšet vaše rty nás žehnat a o dědictví, které vám ode- vzdáváme, říci: jest dobrél“ Leč Kain a Abel stáli němí před nimi. Chmurné a zádumčivé bylo čelo Kainovo i sám něžný Abel odvracel svůj zrak.
Kain Ábel Adam sestárli Kainův Abla
26 article
Tu byli Adam a Eva jati zlobou a zármut- kem a pravili: „Mlčíce stojíte před námi a vaše zraky jsou odvráceny. Za všechno, co jsme se pro vás nalopotili, žádáme toliko vaše požehnání a vy ho pro nás nemátel“ Odpověděli jim jejich synové: „Nad va- šimi hlavami řekneme: mírl a nad vaším dí- lem: dobře je vykonáno! Leč něco, na čem nemáte účasti a co sotva pochopíte, tísní naše prsa tak těžce, že obtížné se nám zdá svými rty vyslovit svědectví, po němž voláte. Jako oheň je to v naších srdcích, jako jiskra a oheň a taková je toho moc, že všechno, co naše oko spatřilo od toho dne, kdy jsme se zrodili, zdá se nám nepatrným a sotva hodným na- šich tužeb proti oné větší a bohatší předsta- vě, k níž tento oheň plane vzhůru. Hořkost, hořkost je nad námi pro tento oheň a tuto jiskru!“ A obrátili se a odešli od nich. Tu se pojali Adam a Eva za ruce a o sa- motě se tískli k sobě těsně jako v bázni a oči své zavřeli pod velikým a přemocným zármut- kem. Úpění jim přeběhlo rty, mnoho zpola vy- řčených a žalobných slov: „Oni též! Oni téží Nikdy, nikdy pokoj od ohně bílých jiskerl Ni- kdy bezstarostný odpočinek, ale věčně totéž více, výše, lépel Z pokolení do pokolení, od dědictví k dědictvíl Řetěz prokletí s nekoneč- ně rostoucími kruhyl“ Nad nimi se snesla noc. Modré temno vy- stoupilo od řeky a zvedalo se k vrcholkům horstev výš a výše. Hvězd bylo stále více a světlejších a v dálavě se leskl sníh bílých hor- ských hřebenů jako věnce hradeb vzdáleného ráje nebo ocelové koruny na hlavách stráž- ných cherubů.
Adam Eva bílý hora
27 article
Avšak muž i žena tam zůstali, žalujíce ještě, ještě s vyděšenými a zádumčivými my- šlenkami. Hrůza a údiv všech dřívějších dnů v nich vyvstaly, oni opět pátrali ve svých vy- bledlých vzpomínkách. „Jak se to stalo, kdo zapálil bílý oheň?“ tázali se vespolek. „Bylo někdy místo se zelenými stromy, ráj se žlutý- mi plody a nebydlili jsme tam a nespáchalí tam hřích a nevyhnal nás odtamtud muž s me- čem? či jsou naše muka zrozena s vlastním naším životem a sen o zeleném ráji je snem naší vlastní touhy po něčem neviděném a ne- zakuseném? Nevíme už toho a nikdo se toho nedoví a sen a touha budou jedinou temnou záhadou, jediným temným břemenem prokletí z pokolení do pokolení, oním nešťastným osu- dem, v němž ubožák bude pevně nad nimi tisknouti svou ruku. A muž vyskočil se země, kde seděl, potřásl rukou a zvolal: „Počet, vydej počet, ubohý! Vydej počet z osudu, jemuž jsi rozká- zal! Hle, stařec, jenž mnoho vytrpěl, tě obvi- ňuje!? K horám pohlédl, daleko bílým. A jal se putovat — vzhůru k nim. A žena ho násle- dovala, mlčíc. Výš a výše vystupovali, stále po svén boku. Bez ustání klnul muž mnoha divokým a rozhořčenými slovy. Avšak žena šla příliš němá vedle něho. A když dostihli místa, od- kud už nevedla žádná cesta a kde se jenom širý soumrak klenul kolem dokola nad pustý- mi krajinami, dotekla se ona jeho paže a uká- zala za ně. V bledém a nejistém nočním světle spa- třil údolí, kde kopal zemi a obdělával setbu. Pod tamaryšky viděl chatrče, jejichž zdi vví- tily bílým vápnem. Obory a dlouhou řadu pa- žení viděl, v nichž ležely ovce, ve spánku roz- loženy po zemi. Pole viděl, která jeho motyka okopala a jeho ruka osela, rybníky, které vy- stavěl u řeky, vytahovadla studnic a dlouhé obilní stodoly.
Hrůza třil údolí
28 article
Tu promluvila žena a zvuk jejího hlasu byl nový, tak měkký a zpěvný, jako když je- ště byla mladou ženou, s níž si on za starých časů hrával a již miloval: „Adame, pane, po- hlédni! Neplodná a bezútěšná pustina byla tato země a nyní nosí plody a voní lukami sena. V takovou jsme ji proměnili. Pro náš věčný neklid, jenž se nikdy nechtěl ztišit jehož jsme nikdy nepochopili! A hle, naše děti budou pracovat po nás! V téže lopotě v těchže mukách, v téže těžké touze a s tý- miž tajnými nadějemi. Bohatší, krásnější učiní to, co jsme jim zástavili. Rod po rodě, poko- lení po pokolení — pro touže věčnou touhu týž neklid. — Adame, pane, co nejtrpčího jsme dostali, stalo se naším nejbohatším a nejsilněj- ším majetkem. To, co nás pozdvihovalo a po- vznášelo, to, co dalo sílu a vůli. A po nás — rod po rodě, pokolení po pokoleníl Snad při- jde jednou na svět den, kdy pro vůli a touhu světa líbeznost ztracených zahrad, sněná našich snech, zase vykvete ve zroseném jitř- ním míru a rajské hvězdy zase zasvítí nad kmenem bez hříchu a lety bez protivenství.“ Tu sklesly zvolna Adamovi ruce, zdvížené v nenávisti, a jeho hlava padla těžce na že- nina bedra. Znaven jako raněný, nachýlil se k ní. Dlouho mlčel, jeho rty sebou pohnulya posléze vystoupila z nich slova, polovyslove- ná, divná, zpola modlitba, zpola nadšení: „Jsi-li zlý či dobrý — nevím. Jsi-li spra- vedlnost či nespravedlivý — nevím. Avšak vím, že jsi mne nezanechal mému osudu bez velikého a zvláštního daru a že jsi zachránil dětem člověka největší a nejvznešenější věc. Rod po rodě — týž oheň a spalování, táž bezútěšná sklíčenost při všem, čeho se jejich ruce doteknou, týž chvějivý strach za nepochopitelných záhad — leč nové cesty z to, nová slova, nové hlasyl
Adam