1
masthead
2. března 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 60.
3
masthead
Patisk vyhrazen.
6
article
Novotný O.: Ballada.
Geijerstam G.: Jak Olle a Svante příšlí na šéry
Ugglas C. R.: Bílé jiskry.
K básní J. P. Jacobsena: Toto učínili Serafín
— Sen.
Jensen J. V.: Monsun.
Jacobsen
Serafín
Sen
Jensen
Olla
7
article
Ballada.
Ballada.
Vstaň, bledý hochu, z loktů mých,
vstaň, zastři s okny svět,
by hroty oči mrivolných
k nám nemohly se chvět.
pil těla sníh, jež libal hřích,
snů bilých svadlý květl
Mé ditě plavé, luny svil
to stříbrný byl jen,
jenž v lože naše sladhý třpyt
stlal tebou okouzlen.
Chceš temno mít? — Dál tedy snit
teď můžem lásky sen
Och černá noc, jak v duši mé,
všah zrah ten páli dál,
on neplápolal z měsice,
on v srdei mém se vzňol,
6 drahý, běž, siň zavřit spěš,
kdos chvalně zaklepall
Má drahá, nikdo neklepd,
fo buši srdce tné,
hned zmlká, hned se rozbiha
do dáli tajemné;
to láska zná, s nim ještě hrá
po slasti bezmezné.
Kde, hochu, hde je náručě tvá.
to jiných paží led,
zář oči tvých kda prodlévá,
to cizi mrazný hled;
miláčku můj, 6 hochu můj,
mě zlíbej naposledl
8
title
Jak Olle a Svante přišl
Olla
10
article
Z G. af Geijerstamovy knihy Mina pojka
přel. Karel Vetter.
(G. al Geijerstam [1858—1909], u nás známý dosu
„Kníhou o bratříčkovi“, která v překladě K. Vet-
tera opatřená obšírnou studii překladatelovou vy-
šla v Melicharově Výkvětu světových literatu
r. 1910, je jedním z předních romanopisců moder-
ního Švédska. Vstoupil do literatury s literárn
revolucí let osmdesátých, vydal populární sbírk
„Chudí lidé“, brzy však počal hledati nové cesty
a r. 1905 zřekl se strany Strindbergovy a přiklo-
nil se k novoidealistům. Jeho umění vychází o
tragického románu „Hlava Medusína“, prodírají-
cího se citovými záhadami, a vrcholí ve třech pra-
cích: „Komedie o manželství“, „Kniha o bratří-
čkovi“ a „Ženina moc“, v nichž poměr k dítěti od-
krývá všechny básníkovy ryzí sklony. Postavy
obou starších dětí z „Knihy o bratřičkovi“ skiz-
zoval básník mnohem dříve v plein-airové knize
letních vzpomínek „Moji hoši“. Přinášíme z ni ma-
lou ukázku. — Pozn. překl.)
Na vrbách a jívách se objevovaly žluté
ředé chomáčky, kterým se říkalo kočičky
Modré sasanky vyrážely ze země a brzy s
ukázaly i bílé. Místo špinavých cest a vlhké
půdy byly všude suché cesty a sypký pís ek
Žimní obleky se odložily a v tenkých šatech
se tak lehce a vesele pobíhalo!
Ale město přece jen je městem. I nastala
veliká radost mezi hochy, když jim jednoho
dne tatinek sdělil, že odjedou na ostrovy, kt
rým se říká šéry. Však každý ví, že není nic
tak pěkného jako hráti si u moře, plouti po
člunech, skákati na můstky, slézatí vrchy a
loviti ryby.
„Vše to má jim býti dopřáno,“ řekl tati-
nek. „Ale je třeba, aby byli po celé léto hodn
a poslušní.
Geijerstamův
Vetter
G Geijerstam
K vet
Melicharův
Strindbergův
Medusín
Švédsko
Min pojka
11
article
Když tohle tatínek řekl, oba se zamyslili
Olle i Svante.
„Což nechcete býti hodní a poslušní?“t
zala se maminka.
Ano — ovšem že chtěli.
Ale přece vypadali zklamaně, jakoby jin
něco bylo-
„Co tedy chcete?
Žádná odpověd.
„Pochopíte přece, že nesmíte zůstati sam
na břehu, že nesmíte sami rybařit aneb vstou
piti do člunu a na můstek. Slyšíte?“
„Ale co je pak na tom pěkného?“ namíta
„Tak tedy zůstaneme, kde jsme,“ děl tatí-
nek, který vždycky stál k mamince.
Tu hoši ztíchli a mrzeli se, že velcí ma
naposledy vždycky pravdu. Když osaměli, dě
Svante Ollemu:
„Myslíš, že nesmíme nikdy zůstati dolen
břehu?
Olle neodpověděl.
„Nesmíme nikdy vstupovati do člunu?
tázal se znovu Svante, sesiluje hlas:
Olle zase nic neodpověděl.
„Nesmíme nikdy sami ryby lovit?
„Ach, jak jsi hloupý!“ děl starší.
A tu Svante ztichl, protože si myslil, jal
je hloupý.
Konečně, když se už nevyptával, uzni
Olle za vhodno, aby mu odpověděl a řekl:
„Nechápeš, že tatínek tak mluví jen proto
aby stál k mamince?“
O tom Svante dlouho přemýšlel. A pal
se zeptal:
„Proč musí tatínek vždycky státi k ma
mince?
„Protože jsou spolu oddání, toť se ví!“ od
větil Olle.
Ale Svante přecházel dlouho sem tam
a dívil se, proč musí lidé, když jsou spolu od-
dáni, státi vždycky k sobě. A pomyslil si, ž
kdyby sám byl ženat a měl děti, rozhodně by
jim dovolil, aby skákaly do člunu a na můstky
aby lezly na vrchy a chytaly ryby, co by jim
bylo libo. Neboť dobře věděl, jak je to veselé
A předsevzal si, že na to jistě nezapomene.
až bude veliký.
Trvalo to dlouho, tak strašně dlouho! Nej
třive zbývaly ještě tři týdny. Pak to byly dva
Olle.
Svante
12
article
týdny. A potom jeden týden. Konečně se jali
Olle a Svante počítati dny. A konec konců
zastavil veliký vůz před domovními vraty. D
toho se naložila maminka, děvče, děti, Pudl
— to byl tatínkův pes — ptačí klícka, celá
spousta šátků a pytlů a malá kočička. Tatínek
šel napřed, aby na přístavišti přepočetl zava-
zadla.
A tak to šlo skrze město. U parníku se-
tkali se s tatínkem — a posléze loď odrazila
a pomalu míjela Skeppsholm, jižní svahy
četné vily, které vykukovaly ze stromoví p
sbou stranách hladiny.
A konečně po mnoha, mnoha hodinách —
tak se aspoň zdálo Ollemu a Svantovi — při-
stál parník u velikého můstku a Olle i Svante
směli vyjíti na pevninu.
Co měli velcí v úmyslu, Olle a Svante ne
věděli. Tatínek jím řekl:
„Pamatujte si, hoši, že nesmíte chodí
k můstku!
A maminka stála k tatínkovi, jak to či
nila vždycky.
A proto také nešli na můstky. Sešli je
dolů, na břeh a tam zůstali. Na výšině ležel
jejich vlastní domek, kde měli bydlet tatínek
a maminka a hoši. Poď nimi ležela zátoka. Ko
dokola hemžila se rudá a červená stavení. Pra-
pory vlály na tyčích, na vodě uháněly čluny
plnými plachtami a chvilemi objevil se veliký
parník a přejížděl dále. Tu se zvedly šumíci
vlny, které bily o kameny u nohou Svantových
a Ollových. A kam jen se obrátili, všude vi-
děli můstky. Byly tu můstky červeně natřené
a šedé, staré, ošklivé můstky, které běžely
přímo do moře, a můstky, které šly do vody
velikým obloukem.
„Ty se točí,“ pravil Olle, „aby čluny z
nimi byly v bezpečí.“
„Ah tak,“ odvětil Svante.
A pak zase hoši mlčeli.
Olla
Svante
Svantový
Ollový
Olla
13
article
Stáli docela tiše na břehu moře a jense
dívali. Vše to směli si prohlížet po celé leto
Vše to směli míti ke hře. Všechny ty četné
čluny, všechny plachty, všechny rybářské rítě
které visely na velkých tyčích, aby se usušily
Celé leto měli zde bydlet a na všem míti účast
Vedle nich seděl Pudl — byla to vlastně
doga — a bílé, ostré zuby svítily z pozorného
čenichu. Seděl tak tiše, jakoby též shledával.
že je to pěkné místo pro leto. Vrtěl, jak jen
dovedl, svým ohonem a čuměl na moře.
Ale když tak stáli a hleděli, vzpomněli
si hoši pojednou, že nesmějí vstupovati na
můstky. A zdálo se jim, jakoby neměli míti
nic pěkného za celé leto, jen proto, že ne-
směli vstupovati na můstky. A když o tom
dlouhou dobu přemýšleli, řekl Svante:
„Nesmíme vstoupiti na můstek?“
„Víš to přece! Vždyť to tatínek řekl!“ od-
pověděl Olle mrzutě.
Svante se neodvážil učiniti námitku. Byl
přece menším bratrem! Ale když Olle po
chvíli odešel, aby přinesl loďku, tu se Svante
zvědavě rozhlédl, zda ho nikdo nevidí. A pak
uvažoval, zda by se o tom někdo dověděl.
kdyby byl dole na můstku. A posléze se po-
malu vplížil na nejbližší můstek a jal se zkou-
šeti nožkou, zda jej udrží. A tu spatřil na
můstku díru, kterou svítila voda. I lehl si na
břicho a nahlížel otvorem. Myslil si, že kdyby
mohl sehnati nějaký kámen, hodil by jej skrze
díru do vody, aby slyšel, jak pleskne. V tom
zpozoroval něco, co se hýbalo ve vodě. Byi
by málem vykřikl. Ale vzpomněl si ještě v čas.
že je na můstku bez dovolení a proto mlčel.
Vrtěl
Svante
Olla
14
article
Když přihlédl blíže, viděl, že to byla ryba.
Skutečná, živá ryba s temnými pruhy. Srdce
mu bušilo v těle a nahlížel ještě horlivěji.A
tu viděl ještě jednu rybu, a pak ještě jednu.
a ku posledu se mu zdálo, že vidí samé ryby
kam jen pohlédne.
Nyní Svante docela zapomněl, že mu nen
dovoleno ležeti na můstku a dívati se do vody
Ale zatím přiběhl s návrší Olle se svou loďkou
a když viděl, kde leží Svante, přístoupil a ja
se jej plísniti.
„Nevíš, že tatínek řekl,“ začal.
„Pstl“ řekl Svante. „Je tu rybl
„Kde?“ tázal se Olle.
„Jsou tu dvě ryby!“ odvětil Svante. „Cel
houf je jichl“
Tu také Olle zapomněl, co tatínek řekl
Odložil spěšně svou loďku, vystoupil na mů
stek, lehl si na břicho a odstrčil Svanta stra-
„Já se chci také dívat!“ hájil se Svante.
Olle se posunul o několik coulů a snažil
se dívati se spolu. Ale ať obraceli hlavy jal
chtěli, otvor byl příliš malý a když se pokou-
šeli nahlížeti oba najednou, neviděli aniz
„Ty jsi mi pěkně hloupýl“ řekl konečn
Olle. „Nejsou tam žádné rybyl
„Že nejsou?“ ozval se Svante. „Sám jsen
je vidělj
Olle odstrčil Svanta stranou a lehl si sám
k otvoru, aby se díval. Ale to se Svantovi ne-
líbilo.
Svante
Odložil
Olla
15
article
„To je moje díra!“ řekl se slzami v očíc
„Mlč!“ zakřikl jej Olle.
Ale Svante nechtěl. Olle spatřil nyní ryby
v okamžení. Prostrčil otvorem celý nos a vi-
děl jednu rybu za druhou. Bylo mu jako Svan-
tovi. Zapomněl na ráz, že nesmí býti na můst-
ku. Díval se a díval a zdálo se mu, že se ne-
měl nikdy za celý život tak dobře.
Ale zatím, co Olle ležel a hleděl na ryby.
dal se Svante do pláče. Plakal mlčky a tiše
sám pro sebe, protože cítil bezpráví, ježto byl
on první, který na myšlenku připadl. A protc
plakal, neboť viděl, že Olle je silnější a žetí
on sám nikdy nezjedná práva.
Co tak dleli na zapovězeném můstku, vy-
šel tatínek a když hochy spatřil, rozhněval ze
a jal se je plísnit. A tu zpozoroval, že Svánte
pláče. Otázal ser
„Proč pláčeš?
„Protože to je moje díra!“ řekl Svante.
„Jaká díra?“ tázal se tatínek.
Svante pověděl všecko, jak — bez dovo
lení — vystoupil na můstek, jak se jal nahlí-
žet do vody a jak ho Olle odstrčil a jak mu
ukřivdil. A pak plakal znovu. „Neboť to byl
moje díra!“ řekl.
Svante
Svan
Olla
16
article
Oldřich Nevotný.
nou.
mák.
Nevotný
17
article
Ale nejpodivnější bylo, že se tatínek u
nic nehněval. Zdálo se, jakoby se chtěl celé-
mu příběhu smáti. Ani jim neporučil, aby opu-
stili můstek, nýbrž šel svou cestou.
Ale když odešel, lehl si Svante opět na
břicho a díval se a díval na svoje ryby. T
bylo lepší nežli čluny, můstky a vlnobití.
Když jej maminka před spaním políbila
ovínul ruce kol její šíje a povídal, kolik r
viděl.
„Ty jsi byl na můstku!“ řekla maminka.
Svante mlčel.
„Pamatuj si přece, že nesmíš nikdy n
můstek bez dovoleni!“ pravila maminka.
„Ano,“ děl Svante.
Ale když maminka odešla, ležel a pře-
mýšlel, proč všecko, co je pěkné, bývá zapo
vězeno.
A tak usnul.
Svante
18
article
Bílé jiskry.
Bílé jiskry.
Napsal Carl R. af Ugglas. — Se svolením autora
ze švědštiny přeložil Emil Walter.
ICarl R. af Ugglas je nejmodernější zjev švědské
literatury. Napsal 3 knihy: Nebeský lid, Mo-
drý stín a Legendy a povídky, v nichž
se jeví jako mistr řeči, zvelebovatel prosy. Všech-
ny mají ráz těchže vybraných motivů. Lidské sny
jejich mladické myšlenky, jejich víra v krásu
boj o štěstí se zvedají v těchto knihách jako zlaté
nádherně zdobené kupole, jež třpytivě se upínaj
k slunci — až do té chvíle, kdy lidé, kteří stavěli
v naději a touze, vidí hrdé dílo svých snů zkáceno
a rozsypané rozšlapáno v prachu, zatím co jejich
znavené ruce klesají k zemi, zasaženy krutosti ži-
vota. Jasná, hluboká reflexe proudí těmito skaz.
kami, které se brzy oblékají v přemocnou nádher
Východu, brzy se rozvíjejí a propukají jasnými
hvězdami severské noci. Jen zřídka selže vznešené
umění stylové, jež zdobí znalost lidského života. —
Debutoval před čtyřmi roky. — „Bílé jiskry“ jsou
z jeho prací přeloženy do češtiny poprvé. Vyňnty
z poslední knihy Legendy a povídky. Pozn. překl.
Když Adam jedl se stromu, jehož mu byl
zakázáno se dotknout, a božím andělem byl
vyhnán ž ráje, zděsil se pustých kamenitých
lad, která ležela před ním, a všech zlých dnů.
které měl vytrpět. I řekl Hospodinu Bohu:
„Že můj hřích byl veliký, vím, ale veliké
a strašné jsou také útrapy, které se nyní mají
stát mým údělem. Jak je máme snášet i všech-
na protivenství, já a žena, již jsi mně dal?
Pane, vždyť jsi nás jednou miloval. Nemáš an
posledního milostivého daru, ani jediného ne-
patrného zkonejšení, jímž bys ulehčil naš
mysli?
Ugglas
Emil Walter
Adam
bůh
Vyňnt
Nebeský lid
legenda
19
article
Avšak Hospodin Bůh pohlédl na Adama
a takový byl jeho zrak, že nikdo nemohl říci.
byla-li v něm ještě zloba či soucitné slitování.
Tu vztáhl svou ruku a zdálo se, jakoby se ozá-
řila pojednou ohněm, oblakem nesčetných ji-
sker, jež křižovaly kolem ní jako bíle žhnouc
prach nebo jako hvězdy, které se rozsely de
prostoru. Ale dvé bílých jisker se sneslo dolů
a zasáhlo mužova i ženína prsa. Do jejich
prsou se zavrtaly, až do jejich srdcí se vpá-
lily. Tak sílná byla bolest, že muž i žena si
tiskli ruce ke svým tělům jako po velikéma
nesnesitelném poranění.
Tu zvolal Adam a jeho hlas chraptěl zlo-
bou: „Tohle byl tvůj dar! To tedy máš pro
nás! Už vidím, jaký jsí a že jsi zlý a tvrdýa
nenávístný. Rozhlodať a strávit, to je tvá roz-
koši“
Ale Hospodin Bůh mu odpověděl: „Zda
zlý či dobrý, toho ty nevíš. Avšak slyšel jsem
tvoje slova a požár z ohně vašeho původu
jsem vám dal něstí na věčné časy, abyste vě-
děli, kdo jste.
Tak byl Adam vyhnán z ráje a zůstaven
samoten se svou ženou.
šli pustou pouští. Padal déšť a slunc
opalovalo jejich těla. Den byl těžký a parný
a noc byla dlouhá bezesnými hodinami. Ka
meny jim rozdrásávaly nohy, v jejich stopách
po poli zůstávaly kapky krve. Bez cíle a bez
vůle bloudili. Brzy se tískli k sobě zděšením
a zoufalstvím, brzy se štvali navzájem kletba-
mi a zlými slovy.
Ale nejtrpčí ze všech muk byla palčivá
bolest v ranách, které jim bílé jiskry prodřely
v prsou. Hlodala nesčetnými píchnutími, pá-
lila jako oheň pálí na ruce. Délka dní jí ne-
zmenšila: rostla stále víc a více. Kdyžs
zdřímli po svém boku, probudila je často náhle
ze spaní, když odpočívali ve stínu některého
útesu v pustině, nutila je zase, aby pokračo-
vali v pouti.
bůh
Adam
Adam vyhnat
20
article
Jako zlá vzpomínka schvacuje, takje
schvacovala nevyhladitelná pamět čehosi pro-
vinilého a ztraceného, pálila jako touha bez
míry, jako prahnutí beze jména zpět k místu
kam se až nikdy nenajdou stezky. V jejicl
oddanosti bez naděje vystupovaly jim v mysl
palmové háje Edenu a zlatá sluneční záplav
nad jeho loukami a dvojnásobně tvrdou a chu-
dou se jim zdála jejich poušť pro tuto touhu
a toto prahnutí.
Řikali si navzájem: „Zapomeňme a pře-
staňme na to myslit — na svou vlastní vinu.
na blažený domov — přestaňme toužit
prahnout! Hle, touha a prahnutí jsou jména
našich muk a v té chvíli, kdy naše srdce bu-
dou prázdná jejich marnivých snů, jsou naš
muka zhašena!“
Avšak když se snesl soumrak a večer byl
pln hvězd a nastalo takové ticho, že jenom
šplounání kteréhosi vysychajícího potoka
stoupalo od pobřežních oblázků zamlklým
temnem, tu se chopili muž i žena vespolel
za ruce a Eva se sklonila nad kolena Adamo-
va a smáčela je svými slzami, a zase vystou
pily z tajných hlubin jejich srdcí vzpomínky
a myšlenky, sny a prahnutí, vystoupil ráj, kde
milovali a byli šťastni, ráj se zelenými stromy
a studnami a zlatokřídlými ptáky ve všecí
kvetoucích korunách. Chvějícími se, plachým
slovy si toho připomínali. „Pamatuješ se, pa-
matuješ?...“ šeptali. Mluvili o zarosených ji-
trech, kdy louky voněly violkami a douškou
o rudém měsíci večerů, jenž svítil nad jejich
lůžkem z čerstvé trávy, a o hrách světlušel
v temnu černých stínů cedrových stromů.
opět a opět šeptají totéž: „Pamatuješ se, p-
matuješ? ...
Ale když pozvedli oči a spočínuly zraky
na dalekých horách obzoru, v bezduchém na
Eva
Eden
21
article
pětí, nejsou-li to snad vrcholky rajských hra-
deb, co tam na druhé straně rozeznávalí, a ne-
jsou-li zasněžené štíty v dáli lesklé ocelové
koruny, kmitající se ve hvězdném svitu n
hlavách strážných cherubů — tu je zase za-
chvátila bolest v jejich prsou, ale silnější, sží-
ravější než před tím, a zase víděli, jak opu-
štěná a neplodná je poušť kolem nich a zase
jim vystoupil stravující hnus beznadějnost
jako hořká žluč na jejich rty. A Adam od-
hodíl Evu s nenávistí od sebe a volal se za-
ťatými pěstmi, pozdviženými vzhůru: „Zlý
zlý byl ten, jenž nás odsoudil a dal nám pro-
kletí touhy a prahnutí! Tak hořkého není n
světě nic jako toužit a prahnout!“
A znovu začali svou pout bez cíle
Pak přešla přes ně leta v dlouhé a bez-
radostné řadě. Dlouhé, dlouhé doby uplynuly
od té chvile, co se provinili, daleko, daleko
ležel uzamčený ráj. Když o tom mluvili, uží-
vali slov, jež byla stále nejistější a těkavější.
Když si na něj vzpomněli, vyvstával v nich
jeho obraz stále mlžnější a bledší. Bylo jim
na konec, jakoby to všechno bylo něco, čeho
nikdy nezažili a jakoby nikdy nebyli uzřeli
toho, o čem mluvili. „Byli jsme to my, kteří
byli vyhnání z oné blažené země?“ tázalí se
navzájem. „Byla to země se zelenými stromy
a potoky, v níž jsme kdysí bydlili? či je t
něco, o čem jsme někdy v parné nocí sníli?
Něco ještě nespatřeného, ještě nepoznaného?
A je palčivá bolest v našich prsou bolestí po
čemsi ztraceném, není bolestí a utrpením po
něčem teprve jen tušeném, teprve jen žda-
ném? Snad že máme ještě čekat a doufat?
Adam
Eva
Dlouhý
22
article
Snad že ona země je něco, co sami máme v-
budovat?
A bez dechu še pak zastavovalí, kudy šl
a zprudka se brali za prsa a třesoucími s
hlasy říkali: „Pokusme se věřit, že tomu tak
je! Pokusme se vybudovat pro sebe tu zemi
Možná že pak dojdeme zkonejšení neklidr
svých muk.
A když jednoho dne přišli na říční údolí
kde rostla tráva poděl břehů v malém háji ta-
maryšků, vystavěli si tam obydlí ze sítin
vrbového proutí. Z vidlicovité větve a ostrého
kamene si udělal Adam motyku a kypřilj
zemi. A Eva mu připravovala stravu z kořín
ků a divokých bobulí z bařenišť kolem bydli-
ště a šaty pro ně oba z koží zvířat, která
Adam usmrtil svým prakem.
Adam motyka
Eva
Adam
23
article
Těžká a tvrdá byla jejich práce. V pot
tváře konali svá díla. Byli zamlklejší než dří-
ve, zřídka kdy spolu mluvili. V němotě a těž-
kostech se starali oba o své. Ze skoupé pusti-
ny lámal muž kámen, snášel prsť, oral, sil, za-
léval a žal. Tam, kde dříve byla země be-
rostlinky nebo kde bylo jedovaté močaloviště
klíčila zvolna stále bohatší a bohatší sefba
Skalní kozy a divoké ovce lovil on, zavíral je
do ohrady a žena pak je dojila. Ona bděla
nad ohněm v chatrči, střela lůžka z listí
trávy a rodila muži syny.
A chvílemi se ještě stávalo jako dříve.
kdy záře soumračných hvězd se prohlubovala
do noci, že spěli oba po svůj bok a zamlklí
naslouchající sedali se zraky obrácenými k ši-
ré dáli. A tu pozdvihl muž často ženin obliče
proti svému a zadíval se jí do očí a tázal se
„Máš už pokoj, máš už klid? Utišil se neklid
ve tvých prsou? Je už oheň bílé jiskry ska-
šen? Hle, země nám už není zlá a spánek ná
beze snů. Jsou tvá prsa zchlazena a ztišena
či stále ještě toužíš a prahneš v nevýslovné
trýzni?“ Avšak žena pravila: „Nikdy nepře-
stanu toužit a prahnout. Nikdy se nemohu po
divat na věc a říci: jest dobrá. Nikdy se ne-
zbavím ohně bílé jiskry!“ A muž odpověděl
24
article
„Nikdy, nikdy! Běda nám pro oheň bílé jiskry
Tobě i mně — běda náml
Pak šli příštího dne ke své práci a za-
pomněli zase mlčky na své rány. Nikdy na-
hlas o nich nemluvilí a skrývali je v sobě jako
hanbu nebo vypálené znamení. Ale u sebes
myslili: „Jest to námaha všech zlých dnů
vzpomínka na hrůzu těžkých okamžiků blou-
dění, jejichž muka nám nikdo nevyrve z na-
šich prsou. Byla to jejich sžíravá touha po bla-
ženějších osudech a spasném odpočinku n
nějaké vlídné zemi, jež nám byla tak strašně
těžká nést, že nás pro vždy rozervala. Naše
děti, naši synové, které jsme zrodili a kteři
naleznou všechno dobře pro sebe připraveno
nesmí nikdy cítiti to, co my cítíme. Pak přece
nebude naše soužení zmařeno.
Ale v muže dorostli jejich synové. Kaina
nazývali nejstaršího. On byl silný a otužile
jako kmen cedru, osmahlý sluncem a počasím
s údy těžkými a hrubými jako větve dubu
Něžný a tichý byl Abel, mladší. Jeho tělo bylo
bílé a měkké a žluté vlasy byly jemné jako
žlutá vlna latnatých sítin. Hlídal stáda
břehu řeky, leč Kain obdělával zemi, jak či-
nil jeho otec Adam.
Často slýchávali Adama vyprávět, jal
pustá a hrůzyplná byla krajina, jež nyní byl
bohatá a plodná. O suchých kameništích svah
mluvil a o jedovatých výparech bařinatých
luk, o tom, jak často byla naděje zmařena
o všem potu a vší krvi, jež prolil v nerovném
boji. „Lepší než můj bude život váš.“ pravil
„bohatší odměnu budete žnout, menší útrapy
vás budou tísnit. Vaše osudy budou světlé
budete moci žehnati svému dni.“
Tiše ho poslouchali synové. Ale když od
něho odešli, říkali si vespolek: „Sotva tuš-
náš otec i naše matka o bolu, jejž nosíme.
Kain
Adam
25
article
Sotva vědí o bolestivých ranách, jež jsou
skryty v našich prsou a jichž jsme ještě ne-
prozradili. Co nám prospěje, že dobrá je ze-
mě, kterou šlapeme, bohaté žně, jež nán
nosí, svěží vody, jež nás občerstvují? Nebo
muka, muka čehosi velikého a nepochopitel-
ného, tajného ohně a skrytého stravujícíh
požáru sžírají náš klid a naše štěstí! Běda nán
pro ona muka!“
A zase pravili: „Oheň, oheň chceme za
žehnout! V plameny a oheň vystoupí palčivos
v nás, osvobodí se, bude spěti do vzduchu, aby
se v něm rozšířila! Ze svých nejdrahocenněj-
ších věcí chceme darovat, vidět je ztráveny
v ohni, darovat v úpěnlivé prosbě a hluboke
uctivosti! Obětovat, obětovatl“
A nasbírali kameny a složili je na hroma
dy, jeden na druhý, stmelili je jílem. A Kain
i Abel si vystavěli, ukrytí v horách, každý
svůj oltář, a zapálili na něm oheň a dali n
spálení do ohně Kain z plodů země, Abel z do-
bytka stáda.
Avšak když Adam a Eva sestárli a cítili
že dni jejich se schylují ke konci, vzkázali
pro své syny a mluvili k nim: „Hle, váš ote
i vaše matka jsou už staří lety a tuší svou ho-
dinu. Ještě jednou vám říkáme: hořkostí a tí-
hou byly naše dny. Přece však máme tu ra-
dost, že vaše budou příjemné a lehké. A naše
srdce mají touhu, nežli zemřeme, slyšet vaše
rty nás žehnat a o dědictví, které vám ode-
vzdáváme, říci: jest dobrél“
Leč Kain a Abel stáli němí před nimi.
Chmurné a zádumčivé bylo čelo Kainovo
i sám něžný Abel odvracel svůj zrak.
Kain
Ábel
Adam
sestárli
Kainův
Abla
26
article
Tu byli Adam a Eva jati zlobou a zármut-
kem a pravili: „Mlčíce stojíte před námi a
vaše zraky jsou odvráceny. Za všechno, co
jsme se pro vás nalopotili, žádáme toliko vaše
požehnání a vy ho pro nás nemátel“
Odpověděli jim jejich synové: „Nad va-
šimi hlavami řekneme: mírl a nad vaším dí-
lem: dobře je vykonáno! Leč něco, na čem
nemáte účasti a co sotva pochopíte, tísní naše
prsa tak těžce, že obtížné se nám zdá svými
rty vyslovit svědectví, po němž voláte. Jako
oheň je to v naších srdcích, jako jiskra a oheň
a taková je toho moc, že všechno, co naše
oko spatřilo od toho dne, kdy jsme se zrodili,
zdá se nám nepatrným a sotva hodným na-
šich tužeb proti oné větší a bohatší předsta-
vě, k níž tento oheň plane vzhůru. Hořkost,
hořkost je nad námi pro tento oheň a tuto
jiskru!“ A obrátili se a odešli od nich.
Tu se pojali Adam a Eva za ruce a o sa-
motě se tískli k sobě těsně jako v bázni a oči
své zavřeli pod velikým a přemocným zármut-
kem. Úpění jim přeběhlo rty, mnoho zpola vy-
řčených a žalobných slov: „Oni též! Oni téží
Nikdy, nikdy pokoj od ohně bílých jiskerl Ni-
kdy bezstarostný odpočinek, ale věčně totéž
více, výše, lépel Z pokolení do pokolení, od
dědictví k dědictvíl Řetěz prokletí s nekoneč-
ně rostoucími kruhyl“
Nad nimi se snesla noc. Modré temno vy-
stoupilo od řeky a zvedalo se k vrcholkům
horstev výš a výše. Hvězd bylo stále více a
světlejších a v dálavě se leskl sníh bílých hor-
ských hřebenů jako věnce hradeb vzdáleného
ráje nebo ocelové koruny na hlavách stráž-
ných cherubů.
Adam
Eva
bílý hora
27
article
Avšak muž i žena tam zůstali, žalujíce
ještě, ještě s vyděšenými a zádumčivými my-
šlenkami. Hrůza a údiv všech dřívějších dnů
v nich vyvstaly, oni opět pátrali ve svých vy-
bledlých vzpomínkách. „Jak se to stalo, kdo
zapálil bílý oheň?“ tázali se vespolek. „Bylo
někdy místo se zelenými stromy, ráj se žlutý-
mi plody a nebydlili jsme tam a nespáchalí
tam hřích a nevyhnal nás odtamtud muž s me-
čem? či jsou naše muka zrozena s vlastním
naším životem a sen o zeleném ráji je snem
naší vlastní touhy po něčem neviděném a ne-
zakuseném? Nevíme už toho a nikdo se toho
nedoví a sen a touha budou jedinou temnou
záhadou, jediným temným břemenem prokletí
z pokolení do pokolení, oním nešťastným osu-
dem, v němž ubožák bude pevně nad nimi
tisknouti svou ruku.
A muž vyskočil se země, kde seděl,
potřásl rukou a zvolal: „Počet, vydej počet,
ubohý! Vydej počet z osudu, jemuž jsi rozká-
zal! Hle, stařec, jenž mnoho vytrpěl, tě obvi-
ňuje!?
K horám pohlédl, daleko bílým. A jal
se putovat — vzhůru k nim. A žena ho násle-
dovala, mlčíc.
Výš a výše vystupovali, stále po svén
boku. Bez ustání klnul muž mnoha divokým
a rozhořčenými slovy. Avšak žena šla příliš
němá vedle něho. A když dostihli místa, od-
kud už nevedla žádná cesta a kde se jenom
širý soumrak klenul kolem dokola nad pustý-
mi krajinami, dotekla se ona jeho paže a uká-
zala za ně.
V bledém a nejistém nočním světle spa-
třil údolí, kde kopal zemi a obdělával setbu.
Pod tamaryšky viděl chatrče, jejichž zdi vví-
tily bílým vápnem. Obory a dlouhou řadu pa-
žení viděl, v nichž ležely ovce, ve spánku roz-
loženy po zemi. Pole viděl, která jeho motyka
okopala a jeho ruka osela, rybníky, které vy-
stavěl u řeky, vytahovadla studnic a dlouhé
obilní stodoly.
Hrůza
třil údolí
28
article
Tu promluvila žena a zvuk jejího hlasu
byl nový, tak měkký a zpěvný, jako když je-
ště byla mladou ženou, s níž si on za starých
časů hrával a již miloval: „Adame, pane, po-
hlédni! Neplodná a bezútěšná pustina byla
tato země a nyní nosí plody a voní lukami
sena. V takovou jsme ji proměnili. Pro náš
věčný neklid, jenž se nikdy nechtěl ztišit
jehož jsme nikdy nepochopili! A hle, naše
děti budou pracovat po nás! V téže lopotě
v těchže mukách, v téže těžké touze a s tý-
miž tajnými nadějemi. Bohatší, krásnější učiní
to, co jsme jim zástavili. Rod po rodě, poko-
lení po pokolení — pro touže věčnou touhu
týž neklid. — Adame, pane, co nejtrpčího jsme
dostali, stalo se naším nejbohatším a nejsilněj-
ším majetkem. To, co nás pozdvihovalo a po-
vznášelo, to, co dalo sílu a vůli. A po nás —
rod po rodě, pokolení po pokoleníl Snad při-
jde jednou na svět den, kdy pro vůli a touhu
světa líbeznost ztracených zahrad, sněná
našich snech, zase vykvete ve zroseném jitř-
ním míru a rajské hvězdy zase zasvítí nad
kmenem bez hříchu a lety bez protivenství.“
Tu sklesly zvolna Adamovi ruce, zdvížené
v nenávisti, a jeho hlava padla těžce na že-
nina bedra. Znaven jako raněný, nachýlil se
k ní. Dlouho mlčel, jeho rty sebou pohnulya
posléze vystoupila z nich slova, polovyslove-
ná, divná, zpola modlitba, zpola nadšení:
„Jsi-li zlý či dobrý — nevím. Jsi-li spra-
vedlnost či nespravedlivý — nevím. Avšak
vím, že jsi mne nezanechal mému osudu bez
velikého a zvláštního daru a že jsi zachránil
dětem člověka největší a nejvznešenější věc.
Rod po rodě — týž oheň a spalování,
táž bezútěšná sklíčenost při všem, čeho se
jejich ruce doteknou, týž chvějivý strach za
nepochopitelných záhad — leč nové cesty z
to, nová slova, nové hlasyl
Adam