21. března 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 80.

Strana 9.

MIhavý obrázek. Hned záhy z rána bylo teplo. Byl květen ale teplo bylo červnové, ba srpnové. A hust mla, vyplňující vše vůkol a deroucí se, v po- předí seřídlá, až na skla oken, působila vlhk dusno, jako bývá pod obíleným sklem zabrad nické množírny. Z oken prvého patra bylo viděti v mlhavém šeru ohradní zeď, jež se od domu táhla někam do neurčita, dělíe velikou štěpnici od silnice. a byla tam kdesi dálným koncem zapuštěna na dně v samém zřídle toho šera. V předu, v řídké skupině mladých stromků volnější rozhbod byl věnčen širými koši starýel ořechů a jabloní, na nichž každý list jakoby vy- dechoval novou mlhu, a ta čím dál mocněji za sýpala mokré loubí šedým soumrakem, až d jen kolmé černé kmeny byly patrny, a nejzáz opět splývalo všecko. Půda pokryta vysokou travou, v klasy už vymetalou. Mezi širokými, sytě zbarvenými listy tráry sotva znatelně se houpaly ochmýřené paličky odkvellé pampelišky na bujných šťavnatýeh stoncích a v drobných vzorcích na zelené půdě převládala žluť kvílků pryskyřníku. Podél ohrad ni zdi jak mladě banány seděly bujné trsy velko- listého odeona. Náhle dvě vlaštovky přelétly sem od silniee a rychlým letem v lyrovité křivee zmizely. Tučný chocholouš pohnul sebou na zdi třepotavě se snesl šikmou přímkou do trávy v níž zaběhl.

Slabý větřík otřásl listím ve mladých ko- runách v popředí a znenáhla se objevílo několik paprsků slunce na hřebeni zdi. Vzlétl tam chroust a opět zmizel, jak by se byl rozplynul Zář na zdi, zprvu jen slabě žlutá, mobut- něla, a v pozadí pozemní oblak se valil po tráve jako dým. Z neurčita, odkud podél zdi vyrůstala sil nice, ozýval se slabý rachot několika vozů po štěrkované jízdní dráze. A když slunce zplna zallačilo v popřed mlhu k zemi, objevily se vozy, u každého tři čtyři mali konici. Rozeuchané černé hlavy hnědolicích eikánů vyhlédaly z pod chatrných plachet. I vzadu mlha prehala a vpijela se do země A když dech slunce teplem odvál jej vetché cáry nadobro, vynořil se v dáli zcela pa trně konec veliké štěpnice. Ohradní zeď, delšt než půl kilometru, tam byla v rohu zakončene maličkým domkem o dvou okénkách. Bývala to před časem sušírna, nyní byl do mek nepatrně přestavěn a poněkud opraven, zřidili v něm byt pro dělnickou rodinu, pracujíe na velkostatku, k němuž patřila štěpnice. Ale v domečku bylo ticho nyní. Cikánský chla- pec, zůstavší opodál za povozy, pod ochranou mlhy se byl opatrně přišoural k okénku a hmatal nyní po něm, hledaje asi, kde by povolilo a na hlížel zvědavě dovnitř. Byla to čistá obflená světnička, s chudičkým nábytkom a kuchyňskými kamny v koutě. Na posteli ležela žena, bledá, vybublá, obl- čejem ke stěně. Vyschlá, zažloutlá ruka o dlou- hých, kloubnalých prstech visela přes pelest s postele. A podle postele na podlaze leželo dítě. chlapec asi tříletý, oblečený v utahané bundě ze silné látky. Tlustá zarudlá lýtka jeho a za- prášená chodidla s krátkými prstíky o ukopa- ných nehtech spočívala na shrnutém kuse pytlo- viny, na níž dítě asi původně leželo celé. Tak je byl ráno otec opustil obě, matku i díě.

Byl kočím ve Ivoře. Vstal ve tři hodinya odešel krmit. Vrátiv se lehl si ještě na chvíli vedle spící nemocné ženy, ale v pět vstal opět, zatopil, ohřál si hrnec kávy večer uvařené nasnídal se, ana nemocná i dítě dosud klidně spaly. Zeně nechal její odmírku snídaně v troub a pro dítě — aby mělo jídlo po ruce, až se pro- budí, a nebudilo matku — nalil kávu na hlině nou mísku, nalámal do toho chleba, který se bezo rozmočil na kaši, a postavil to — pod la- vici ke kamnům — Jako pejskovi! usmál se v duchu, když to činil poprvé. Ale dnes už se ani nesmál, an. snad nie jiného nemyslil. Dělal to tak každého dne, co žena stonala. Nebyli ještě dlouho spolu. Před pěti lely se vzali. Oba mládi, silni. Pracovali dost a rádi měli se dobře zde v tom domečku, ve svém malém hospodářstvíčku — až loni na podzin nastala změna. Narodilo se jim druhé ditě. Na- rodilo se však a zemřelo. Obojí se stalo přília brzo. Žena byla v práci na řepě, byly tak pěkné výdělky, nechtěla toho nechat. A nazejtří, e dítě přišlo, aby odešlo, vstala a spěchala za vý dělkem zas. Ale od té chvíle churavěla. N. Mí na jaře bylo nejhůř. Už čtrnáct dní neprala, podlahu nemyl s bídou jen jen zametla. A dnes konečně měl přijíti doktor . .. Chudý tatík kočí, postaviv mísku pro díli pod lavici na zčernalou podlahu, odcházel Obrátil se ještě u dveří a podíval se na tu svoji rodinku. Oba ještě spali, odcbázel tedy zticha mysle si právě jen, že před desátou jej šafá musí pustit domů, protože přijede doktor. Když jel doktor dole po silnici mezi lukami drala se tam ještě mlha z každé travinky a vá- lela se spodem po silnici jak zvířený oblak prachu. Dvojí řada topolů rychle vybíhala z mlhy proti povozu.

Potom jakoby čarodějný proutek do toho Silnice se zvedla ke stráni a krajinka plně sluncem ozářená rázem vystřídala mlhu beze všeho přechodu. Objevila se vesnička a veliká, dlouhá štěpnice, před níž stála patrová baro- ková budova s lomenou střechou — panský dům, vsazený v zelenou spleť košů parkovýei skupin. „Jedte volnou —“ připomněl kočímu lékai a jak se zadíval k panskému domu, jas radosti se rozestřel po jeho mladém, svěžím oblíčeji Srdce se mu rozbuchalo, ale spokojený úsměv ještě více zjasnil jeho pohled. Na balkonku tam stála — jako zbylek obláčku sluncem zrůžovělého — jeho Michy. slečna Michacla. Knorova, dcera zdejšího velko elstkáře. — Svolí, svolI! plesal v duchu lékar. švihl. Měl dnes jeti podle zámečku; a uvidí-li na balkonku slečnu Michy, směl i rodíčům se při- znati, s čím se vyznal ji — směl za ni požá dati a nebude oslyšen. Tak měli umluveno. „Rychleji, rychleji!“ pobízel kočih „Švihněte Šemíka — Strnade! A mžikem stáli koně před verandou v ná dvoří... A za chvilku potom —e Jakoby znova šedá mlha se přivalila, mrzutý stín zastřel malou společnost v Knorově jídelně když doktor vstal a loučil se. „Povinnost volá,“ připomínal sobě i všem „Máte čeledina Černého blízko?“ tázal se pana Knora. „Stůně mu žena. „Ano, Kačenka, chudák,““ povzdechl Michy. „Jsou v sušírně. A má takový člověk ště- sti,“ zvolal statkář, neohlížeje se na choť an na dceru. „Zena mu stůně a už se mu hlás nevěsta! „Považbe, naše služka Fanynka!“ pohrdav dodala paní. — — Zatím se chvíli ještě díval mladý cikár oknem do jizby v sušírně, na peřiny dosti na dité a čistě pevlečené ..

Tu se bosé nožky na zemi protáhly. Ciká nek mžikem uskočil stranou a díval se tan úkosem. Po nožkách se protáhly zavalité ručky. tělíčko se překulilo na bok, potom dítě usedlo. zamnulo se pěstkou pod okem a obrátilo se buclatým obličejem k matčině visící ruce. Ale jen na chvilku. Jako když je vystřeli, rázem vyskočilo s podlahy a cupalo k lavici, kde se posadilo opě na zem, přítáhlo si mísku s rozmočeným chle- bem a mlčky si cpalo plnou hrstí snídaníčku do úst, rozmazujíc vlhké drobty kolem rtů p červených líčkách ... Venku zatím už dávno nebylo po mlze pa mátky. Silnice, zeď, stromy — vše bylo dávno oschlé, vzduch čistý, jasný, až voněl čerstvotou a nedávným obrozením, vše mladé, svěží jak dětství. Prach včerejška, ostatky staroby roz pustila a spláchla zmizelá mlha. A jakoby se v té mlze též byla rozplynui a v obláčcích jejich z domečku byla odnesena odešla odlud duše ženy na loži; ale nevsálaj s mlhou půda — ta v jasném, prohřátém vzdu- chu mizela cestou v nekonečnost . .. Opět se blížil povoz. Nerad před ním prcha malý cikán. Když otec čeleďin s lékařem vešli do svět ničky, skákalo dátě, smějíc se, přes malé žluté obdélníčky sluneční záře, padající sem oknem na šedou podlahu. Se stěny nad postelí, kde leželo vychladle tělo s rukou visící přes pelest, usmíval se na obrázku obličěj Matky boží Filippsdorfské, ne však směrem k dítěti, nýbrž pohlížeje těšivě n zemřelou malku. A na kraji pod obrázkem byl původní tert „Mein Kind, von jetzt an heilt'st Josef Krušina ze Švamberka.

Dopis z Vidně. Napsal J. V. Přem ysl Obecní posel Liška roznášel poštu po dě dince. Nebylo tobo mnoho, neboť málokdo si ve světě vzpomene na chudičkou horskou vesničku která nemá nic, co by jí dodávalo významua důležitosti ve světě, ani poštu, ani nádraží, příslušníci její, kteří se někdy odtrhli, zlákáni lesklými vyhlídkami, od tvrdé hroudy, zmize ve světě beze stopy, jako kapky v moři. Ponejvíe bývaly to úřadní obsílky k soudu, k bernímu úřadu, upomínky, exekuční příkazy a pod., eo přinášel dvakrát týdně obecní posel z farní obce, kde byl poštovní úřad. Proto nebýval vi taným hostem a každý s nepokojem pozorova! ho, když roznášel po vsi poštu, zabalenou do červeného šátku, ty různé úřadní obsílky, upo- mínky a exekuční výměry, mezi něž jer jakoby náhodou se vloudilo nějaké psaníčko o syna z vojny čí někoho jiného, jejž poutaly svěží ještě svazky k této vesničee. Roznesl vše až na jedinou zálepku, kt - rou si ponechal naposled k dodání, poněvadz adresátka bydlila na samém konci vsi, v malé dřevěné chatě, téměř jen přilíplé ke skalnatému srázu. Byl už soumrak a v něm se podobala jen hromadě nourčitých stínů. Obecní pose Liška vběhl po paměti do tenné předsíňky, za křiknuv vrčicího psa. Tam praskal klidně na ohništi oheň pod hrncem zemáků. Někdo kut tam cosi. „Chválen!“ pozdravil Liška. Stín u ohniště se vzchopil prudce. „Navjekjamen.....“ zazněl ženský hla „Kdo pak to k nám přešil . .. „Já so to, pošta. „A to seš te, Leško! Vitám tě. Co pak nám donesl dobryho?“ „Mám tade psani — z Vidně . ..“ „Aha, vod Mařke . Žena rozžehla lampičku, jež slabě ozářila její kostnatou, tubou tvář s nevybledlým ještě leskem nedávného mládí. Přijavši dopis, vešla do svělnice, v níž bylo tma a ticho.

„Přenesl psani z Vidně,“ řekla do této temné prázdnoty a zamlklosti a postavila lam- pičku na převrácený hrnec na stůl. Žlutavá zář osvětlila spoře a fantasticky malou světničku. V koutku u kachlových kamen šustlo něco. T se probouzela stařenka Burešová z klímání. Za- slechla slovo „z Vídně“ a to ji probudilo rá „To je vod Mařke... no bať, vod keh hinyho ... šak že si tako vzpomněla jedno .. Beztak se mně vo ni zdálo jož po kolek noci ..“ S těmito slovy přikradla se stařenka Bure šová ke stolu. Byla už vetchá, s očima vyhaslý- ma. Šedesátku měla za sebou. Třesoucími se prsty přijala dopis s neumělou adresou a pohlí žela naň chvíli ve zbožném rozechvění, jemu si ulevila mimo nadání i několika slzami, kter však ryehle setřela. „Ale deť se mně zdá, stařonko, že vám t lmani nepatři... Roka její jakobe to bela, ale adresa je jakáse cezi . .. A mladá žena, jež žila u stařenky se svým mužem v „hoferstvjó“, jala se namáhavě slabi kovat adresu: „Frxa-u Marie Bur- resc ch ... zem.

„Máš pravdo, to se, meslim, posel změlelo zajikla se stařenka zklamaně. „Vrať mo to . . „No, počkáme, haž přende Francek z lesa. Ten temo bode rozomět. .. Mladá žena zastrčila dopis za trám u stropu a vyšla zase s lampičkou do předstňky. Stařenka usedla si opět do koutka u kamen celá rozlítostněná, až ji z toho zamrazilo ve vetchém těle. Přikrčila se ještě více k vyhřátým kachlím a s vyčítavým smutkem hleděla do tmy v níž jen slabě rozšeřovalo se okénko, majíe podobu čtverce. Dřevěné hodiny tikaly také t bovým jednotvárným smutkem, jako srdce sta- řenčino pod zvadlými, vyschlými prsy. V před síňce podruhyně prozpěvovale si při sekání ze- máků pro prasátko. Lhostejně, bezúčastné její popěvování sesílilo ve stařence pocit osamělosti opuštěnosti. Jako list, sežloutlý listek na holém stromě na podzim si připadala.

Venku duly surové jarní větry, zápasily s vážnými topoly, které stály jak královská garda podél cesty kolem chaloupky do žleb sbíhající, ohýbaly štihlé břízy, že jim až v bo cích praskalo, hvízdaly do žlebů a lesů drsno píseň smyslnosti a honily mraky jak poplašená stáda jakýchsi nestvůr . . V základech a ve vazbě ehaloupky to po vážlivě někdy zapraskalo pod návalem bez uzdné sily ... Stařence se zdálo, že to ten jarn vichr na ni se tak dobývá, na ni ... A krčies v koutku u kamen modlila se tiše rozpry skon- nými rty: „... a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás ode zlého . .. Jen ještě ji kdyby spatřila, Mařku. Mařka, jediná dcerka, rozbělala se před léty do velikého města, kde jsou vítány zdravé české ruce, do Vídně. Měla tam kamarádku již Zefku Rafkovu, která líčíla Víďeň velmi svůd nými barvami — a sama, když jednou přijel na svátky, hrála si na hotovou slečinku. Když vyprávěla, co vyslouží peněz, Mařce se udělaly mžitky před nezkušenýma očima. A nebyl třeba mnoho přemlouvání, aby opustila chudé své lůžko. Uspoří si aspoň něco a vrátí se s ně- jakým grošem do bospodářství. Šla, ale dlouho se nevracela. Jen psávala často, nejprve dlouhé dopisy, v nichž vyprávěla o všech podrobno- stech svého života i posteskla si, později kratší. skrblé nějak, a pak už prořídly, až v posledn době se začala odmlčovat tak povážlivě, ž z toho stařenku i rozbolela těžce hlava. „Sna se temo děvčeti tam neco nestalo,“ strachoval se. A nevědouc si rady, jak se jí dovolat.

chřadla starostmi o ni. Po nějaké době se Marka zase přihlásila s výmluvami, že měla moc práce a to a ono, že n psani není času a není ani co psát. Dřive se vždy vyptávala, co je ve vsá nového, vše ji zajímalo, kolik kozenka měln důzlátek, jaká byla kde úroda — a spousla po dobných drobností, s jiehž bytím zdálua se být trvale srostlá. Nyní však nic. A rozpovídí-li s stařenka, díktujíc 14letému sousedovie Petří- kovi, Mařka, jakoby to vše nyní přezírala, níějak nenavazuje n matčiny dopisy, ani o návrati se nezmiňuje. Stařenka cítila, že se jí děvče ně- jak odcizuje, třebas ji nahlas omlouvala. Ale v nitru se třásla o osud své krve tam v tom veli kém městě, o němž říká soused kovář, že prol němu Prostějov jest jen dědina. Proč jenom tam pustila? Samna se obviňovala, ačkoli Mařk nedala si tehdy zbraňovat, že „pude a pude pude,“ stavěla si hlavu... Napsala jí tedy, aby se už vrátila, že ona je už jak pára nad hrn

cem, sama nic nemůže, vše aby cizím liden přenechala k obdělávání, že by ráda ještě chvi- lečku se ohřála u svých, a aby ji měl také kdo zatlačit oči... na konci také ještě napsala, že kovářů Frantík přišel už z vojny, že se nan moc plá — a že je „toze hodné a spořádané chasnik“... Tak jí to napsala — a nyní če kala se zdánlivým klidem, avšak s vnitřní ustra šenoští na její odpověď. Jakoby čekala na roz sudek — života či smrti. Lidé, kteří rádi pro- rokují o jiných, říkali: „Enom babe vám ne přenesla nejaké ževé věsložek!“ Taková slova ji slebla vždy krvavě svým podezřením, jež už bylo poloviční hanou. Bránila se houževnatě že „Mařka taková néni...“ Ale uvnití mřel nejistotou, cítíc, že se kdesi nadobro přetrhio mravní pouto mezi jejím a deeřiný m srdeemi .. Na dvorku zapraštěly větre a rozlehlo se krátké bouchnutí. Podruh shodil s ramene su- chou borovici a vstoupil do předsíňky. Roz- hovořil se se ženou.

Pak se otevřely dvéře a mladá žena vnesla navařené zemáky, z nichž ještě vystupovala hojná pára. Přinesla i lampičku znovu a hrnee kyšky (ssedlého mléka), požehnala se a začala loupat. „No, poďte, stařenko,“ pobídla ještě „Deť se mně hani nechce,“ odtušila. „Ja, počkite, jož bech zapomněla na t psani... Te, slešiš — zavolala do předsíňky - poď sem, te temo bodeš rozpmnět...“ A po dala dopis vstoupivšímu muži. Rozhodl, že dopis patří stařence Burešové jenom že je adresa německá. Stařenkou to trhlo. „Tak přece je to vod ni... No bať, vod keho hinyho... Přečtěte mně to teda, prosín vás .. Poďruh oškubal okraje zálepky Stařenka se nahnula celá v očekávání .. „Ale deť to nic néni napsany,“ zvolal p druh zklamaně. „Hani pochválen Pán Ježí Kristus. To si z vás kdose hodělal dobré deň .. „Cose tě z teho vepadlo,““ upozornila jeh Opravdu, na zem padl nějaký listeček Zvedli jej. Byl to výstřižek z novin. Nějaká lo kálné zpráva. Podruh začal slabikovati „Z nešťastné lásky. Včera večer skočila u Aspernbrücke do Dunaje služka Marie Buee šová —- „Ježišmarja!“ vykřikla mladá žena A v tom padlo stařenčino tělo hluše na zem. Přiskočili k ní. Byla bez vědomí. Vyběhl oba s křikem k sousedům. Ve světnici tikaly jen dřevěné hodiny v jed notvárném smutku: tik — tak — tik — tak . . Vítr se ztišil, snad vyprávěl nezkušeným břízám a vysokým topolům, stojícím jak králov ská garda u kostrbaté cesty do žleba sbíhajíeí smutnou pohádku o jednom velikém městě n veliké řece . .. žena.

Paběrky z ulice. Sebrala Ha v la.

I. Smích. Pršelo celý den a při tom bylo nevlídné a dotěrné chladno. Když jsem šla k večeru z kanceláře domů, bylo smutno v mé dušia všecko se mi velmi zprotivovalo. Sla jsem tupě, mrzutě ulicí a zlobila se na déšť, na bláto, na vítr, na sebe i na celý svět Pršelo a pršelo, nebylo lidí přede mnou, ani za mnou, jen já jsem šla sama blátivou ulicí, na- stavujíc promočený deštník proudům řítící se na mne vody. Náhle pronikavé hvízdnutí jako válečn signál rozlehlo se ulicí. Polekána pozvedla jsem oči, a už tu dva kluci jako čerti letěli kolem mne prostředkem ulice, nevyhýbajíce se žádné louží a blátivá voda vysoko stříkala jim kolem krátkých kalh Krátce přede mnou zarazili u krámu matně osvětleného. Uličnické hlavy nachýlily se opatrně a v zvědačsky ke skleněné výplní dveři Pak jeden z nich bystře hmátl po kliee u dveří, otevřel je na plno a — zvonek uvnit rozječel se a drnčel jako na poplach.

Vlna teplého, ohřátého vzduchu vyvalila se z otevřených dveří. Radostný, vítězný smích roz lehl se před nimi ulicí a už zase bláto stříkalo kolem krátkých kalhotek a z roztrhaných, roz- močených střevíců obou utikajících kluků. Právě přede mnou vylítla z krámu tlustá babka v bačkorách, brejle na nose, a rozděla- nou punčochu s nedodělaným „hlaďce“ drátem v ruce a spoustu nadávek vychrlila do uny z svými tajnými nepřáíteli. Za nejbližším rohem jako silhouety trčel oba kluci, přimáčklí ke zdi a hlasitě se řehtali div že se nerozkutáleli radostí z podařeného uličnictví. „Ta má vztek, co?“ vítězně a s radostru pjchou vypadl na mne ten menší, když jsem k nim docházela. Báječní kluci! Musila jsem se hlasitě za smáti. Pršelo dále, mokla jsem, mrzla, ale už byle po zlosti. Tak to bylo hloupoučké všecko, ale přece zas tak komické, že do vší psoty dívala jsem se již s úsměvem, který jsem už po celou cestu nedoveďla potlačiti. tek.

II. Pláč.

Šla jsem po nábřeží. — Bylo to v poledne v. takový krásný den ke konci zimy, kdy už smavé slunce pěkně hřálo a vzduch voněl bll- žicím se jarem. Potkávala jsem mnolvo lidí a mnoho dětí a bylo mi tak nějak hezky a lehce! Dívala jsem se z vesela na vše, co se mi v cestě neama- nulo, a hádala z kroků a tváří, jež přicházely do cesty mým výbojným očím, jako kdysi ei kánka hádala mi z dlaně — jak je kdo zdráv jak stár nebo hodný, zda trpí nebo oplýrá štěstím, jak jest ponížený nebo energičký, zdo bych ho mohla míti ráda, či je-li to hodně velký protiva. A tak dále jako veselý blázínek! Přede mnou delší chvíli již batolila se malá holčička. Ohližela se na mne, usmívala a dí vala se s obdivem na dva zlaté střapečky moj kravaty. Byla hezká jako panenka, Kterou chovala v náruči a k níž co chvíli něco tiše a mazlivě premlouvala. Jako pejsek oddaně a tiše cupitala za ele gantní mladičkou dámou, která v myšlenkách pohřižena, docela snad zapomněla na svou ma lou společnici. Nobylo ostatně třeba ra ni dávati pozor byla velmi hodná, tichá a nyní všechna zaujate svou panenkou a mými zlatými střapečky. Mám hezké děti ráda. Dívala jsem se brz jenom na ni, a schválně zdržovala krok, abyeh jí zůstala stále na blízku — svojí maličké ne známé.

Pohlížejíc zálibně v moudrá její oddaná očka a sledujíe zraky také její eleganlní matinku která se po ní ani neohlédla — vzpomínala jsem v duchu všech mně známých dětí a v duchu jsem jim kladla za vzor malou, tichou bolčičku „I ty má zlatá, hodná panenko,“ zahovořila najednou něžně bolčička a třikrát chvatně, ja koby v návalu velké lásky loutku políbila do rů žových tvářiček, a zas malou svou ručkou v bíle huňaté rukavičce pohladila. Ale běda ! Snad víee přitlačila, když přes nosíček zajela proti pyš ným zlatým kadeřím svého miláčka — nevím Ale v témž okamžiku srdcelomný výkřik se ozval z hrdla tiché dívčinky a hrozní pláč pronikavý pláč jej doprovázel. V levé ručce svírajíe panenku s bolou ne vkusnou hlavičkou a v pravé ty pyšné, zlate její kučerky, vletěla s velkým nářkem do taftov sukně eřegantní matinky. Tato ji všemožně tě šíla, hladila a slibovala, že panence zase vlásky přilepí, tak že bude ještě hezčí než dřive — ale marně! Ditě nebylo k upokojeníl Vzlykalo, vřeštělo a v jakémsi křečovitám záchvatu téměř řvalo bez přestávky, bez od dechu! Lidé se stavěli a zprvu jen usmívali nad tím velkým „neštěstím“, ale když vřesk nebra konce, odvraceli se s nevolí, s ošklivostí. Staří mládenci, staré panny i nervosní pen- sisté, bručice o nedostatcích dobrého vychován a o nezbytné potřehě metly nebo rákosky, roz horleně, ba zděšeně prchali z místa „neštěstí“ aby byli dále od toho „nesnesibelného“, „pro tivného“ vřískání dítěte- Mezi nimi, se všemi mlčky souhlasíc i já . .

III. Starosti. Tak jako malá děvčálka dlouho si pama tují den, kdy poprve jim někdo řekl »slečno« a holčičky z tanečních hodin zase snivě vzpo- mínají chvile, kdy »On« jim vyznal lásku, později, kdy poprvé mužský ret hřejivě s dotknul jejich hebkých rtíků — právě tak dobř pamatuji se zas já, jak jsem šla jednou s Mášou z vyšší divčí domů! A s námi šel on, jemuž jsme řikali »černý s holi«, a o němž se ještě ani pořádně nevědělo, kterou z nás vlastně mi- luje — ale byl jedním z »čekatelů«, obléha- jících naši školu v hodinách poledních. Byl valký vichr v ten den. Nervosně při- držovaly si dámy své klobouky, upravovaly vlasy a stahovaly pevněji husté závoje. »Pro- tivný vítr!« nařikaly si kolem nás a my s Mášou měly z toho jenom radost. Pro nás byl rozkoší takový velký vicbr, kdy nebylo možno ani dýchati, ani volně pro- mluviti a jen náš veselý, dětský smích zaznival chvilemi do jeho nárazů a hvízdání. Krátké sukénky se vzdouvaly a nožky v hezkých botičkách ještě svižněji si vykračo- valy; vlásky poletovaly až přes okraje našich čapek a oči radostí jen zářily! On tolik kašlap tenkrát, to jsme se nasmály U »Národního« pětkrát schválně jsm obešly kolem nároží. Tam je to nejhorší — to byla krása!

Tři léta minula a nedaleko těch míst jsem zase polkala Mášu. Byla učesanější, sukénky delší a pod kloboučkem s růžemi dívala s jaksi již rozšafnějí do světa. »Na zdar, Havlo !e »Aáá — servus Mášo — přihlásila jsem se dle starého ještě zvyku zase já. »To jsem ráda, že tě vidím, mám ti něco moc důležitého povědět!« Při tom zavěsila se energicky do mne a dodala pyšně: »Zdali pak jsi to jíž slyšela, že se budu vdávati ?. »Ty, Mášo?«, podivila jsem se nehorázně. — »A co tak brzo ?e »No — víš, řekla přesvědčivě — »je mně osmnáct a dřive nebo později — máš to jedno Kdybys viděla, jskou budu mít krásnou vý- bavu!«, dodala hrdě. »Samé kraječky, pentli- čky a batist — no — říkám ti, všecko to nej- dražší! Za měsíc budu mít svatbu!. »A prosím tě, Mášo, koho si vlastně be- reš?«, plala jsem se všecka ještě udivena nespokojena s tim jejím zbrklým kouskem. Nějaké cizl, mně neznámé jméno lhostejně prohodila; »černý a holi« to nebyl, a zase s nadšením hovořila o kraječkách, pentličkách a batistul Rozloučila jsem se s ní brzo — vyeruila jsem dobře, že se mi nějak odeizila, a že jako ve »vyšší divčí« si už neporozumíme V tu chvili, když jsem od ní odcházela, bylo mi jaksi veseleji ! Židná závist nevznikla v měm srdci, jakož obyčejně bývá u přílelkyň: naopak nadšeně jsem v duchu Pánubohu a všem svalým děkovala, že nejsem na místě té blázni- vé Máše, která se už za měsíc vdá, a tím se uváže na jednoho až nadosmrti Pro něco takového já neměla smyslu ani pochopení.

Byl krásný jarní den. Plno lidí procházele se v odpoledních hodinách po nábřeží a dívali se na řeku, na sebe, na Hradčany. Seděla jsem tam na lavičce a odpočívala Mnoho jsem kupovala, dlouho chodila po růz- ných obchodech a nyní jsem si tam trochu ho věla a pozorovala kolemjdoucl. Najednou pozornost mou upoutal bílý ko čárek, v němž plakalo a křičelo malé, nebezké dítě. Zlosti ručkama cuchalo vyšívanou pokrývku se stuhami a celé se pod ní zmítalo — nebylo k utišeníl S politováním jsem se zadívala na tu, která je vezla a stěží v ní poznala — Mášul Oči, které ji šibalstvím jen hořívaly, nyní vyhaslé, studené rty jakoby trpce sevřené tváře kdysi tak svěží, červené, nyní pobledlé. vpadlé. Šaty snad dříve vkusné, visely tak divně na jejím vyhublém těle- »Máša«!, zašeptala jsem mimoděka opravdová litost mně stáhla hrdlo, když se m před zraky vynořil obrázek Máše dřivější a jak jsme spolu tenkrát tím větrem tady litaly a když jsem si pomyslila, že je ji teprv dvacet let Máša mne neviděla. Ruka má pevněji tiskla balíček na klíně spočivající, prsty maně a tak nějak měkce se zabořily — do kraječek, do pentliček batistu. Bylo jch hodně metrů, a mně se to všecko před chvíli zdálo ještě málo pro výbavu moji kterou mi švadlena doma na rychlo došivala A teď? — skoro bych měla chuť to všechno zahoditi ! To Mášu také zavedlo Dnešní obrázek její jakoby výstrahou trčel mi dlouhou chvíli před očima, a skutečně černý slin vrhal na moje růžové vyhlídky a do vlastních jasných snů. Snad abych si přece jenom toho Julu ne- brala! A když? — — Ale ano, ano — Jala je moudrý hoch, vždyť mně již jaksi přislíbil že také děti mít nechce — — aspoň ne brzo — Tak to bude snad nejlépe — bez jejích pláče i smíchul

Marseillaisa.

Napsal Leonid Andrejev. Přeložil T a u tris Byl to nicotný tvor: duše zajíce a bez- slydná trpělivost dělnického dobytka. Když je sudba výsměšně a zlobně vrhla v naše černě řady, smáh jsme se jako blázni: přiházejí se přece takové směšné, takové ošklivé omyly. A on — on, rozumí se, plakal. Nikdy v životě jsem se nesetkal s člověkem, jenž by měl v sobě takovou zásobu slz, slz tekoucích s takovou volností — z očí, z nosu, z úst. Jako houba, napojená vodou a sma čknutá v pěsti. I v naštch řadách jsem vídal plačtivé muže, ale jejich slzy — toť byl oheň, před nímž prchala divá zvěř. Od jejich mužných slz tvár stárla a oči mládly: jako láva, vychrlivší se z rozervaných ňader země, vyžíhaly ony slzy nevyhladitelné stopy a pohřbívaly pod sebou celá města mali- cherných tužeb a drobných starostí. Avšak u to- hoto, když spustil svůj pláč, pouze nos červenl. a šátek vlhnul. Sušil jej potom pravděpodobně na provázku, neboť jinak odkud by se byl na- bral tolika šálků? A po všechny dny vyhnanství se lísal ku představeným, ke všem představeným, co jieh jen bylo a co si jich mohl vymysliti, klaněl se jim, plakal, zaklinal se svojí nevinou, zapří- sahal, aby se ustrnuli nad jeho mladostí, dával sliby, že po celý živol úst neotevře, než ku pro sbám a k blahoslavení. A představení se mu posmívali stejně jak my a řikali mu: „malinký nešťastný dobytek, a volávali na něho — IIej, ty malinký dobytkíl