1
masthead
15. listopadu 1903
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Tajemství „paní Lóri“.
Tajemství „paní Lóri“.
Zdálo se, jakoby byla nerozlučnou sou
částkou starého toho domu na Karlově náměstí,
v němž obývala tři světnice s okny do staré,
spustlé zahrady domu sousedního. Připadala
všem nám tak stará a tak staromodní. Ale mládi
má podivnou míru pro věk. Nám, jimž bylo
kclem dvaceti nebo málo přes to, připadal každý
třicetiletý muž jako přestárlý, zpuchřelý mlá-
denec, a čtyřicetiletý — oh, ten byl v našieh
očích skoro kmetem.
Tak bylo i s ní, s paní Lóri. Snad jí bylo
čtyřicet, nanejvýš, ale mladikům a chlapcům
táhl se celý její minulý život do šedivě, nedo-
hledné dálky. Pravda, vypadala asi starší, jako
padesátiletá. A sama bezděčně si přidávala věku
tim, že se šatila tak staromodně, tak nějak, jako
se nejspíš rostenky její nosily v mládí. Španělská
hedvábná sítka dávno vyšla z módy, ale pan
Lóri pořád nosila své kaštanové a již prokvéta-
jící vlasy v „necu“, jako jsme jej pamatovali
z dětství svého a jaký jsme vidali na podobiznách
nešťastné královny Šarloty. A přes ramena, úůzká
suchoučká, splývala jí tmavomodrá hedvábná
mantila s černými třásněmi, mantila již tehda
historická. A hlavu pokrývala širokým černým
slaměným kloboukem, pastýřským.
Snad leckdo ušklíbl se stranou staromod
nímu tomu kostýmu, shledanému jako z diva
delní garderoby. Ale sluší pověděti, že v těch
letech nebyla paní Lóri sama, která se tak stro
jila, že Prahou chodilo víc takových postaviček
a kdyby nakrásně se byla oblékla v módu vlád
noucí — ne; ne, pak to nebyla naše paní Lóri
Nemohla choditi jinak.
Paní Lóri říkal jí celý dům, ale byla svo
bodna, slečna, stará panna. Snad ji tak před č
sem pojmenovala kterás citlivější duše, aby j
nepřipamatovávala tolik její staropanenství,a
název se ujal a zůstal jí. Zdálo se, že s nímje
zcela spokojena.
Lóri
Šarlota
Karlov náměstí
Praha
6
article
„Chovala studenty“, jak sama říkávala
Bývali tři, nanejvýš čtyři. Když jsem ji poznal
měla na bytě dva malé, asi čtrnáctileté, gymna-
sisty, a staršího již, vyzáblého universitána, filo-
scfa Matějku. Matějka to byl, jenž mne do jej
domácnosti zavedl.
Krom těchto cizích měla u sebe ještě vy
táhlého mladíčka snad patnáctiletého, Viktorka
„To je syn ze sestry,“ říkávala, když byl
nutno pověděti někomu o jeho poměru k ní.
Dva ti cizi gymnasisté spávali v první svět-
nici, hned vedle tmavé kuchyně, ve světnici většt
bydleli Matějka a synovec Viktorek, paní Lori
obýval: pokojík nejmenší, s jediným jen oknem
A tento pokojík, do něhož málokomu a málokdy
jen bylo popřáno vstoupiti, dýchal minulostí pan
Lóri. Tu byly staré kusy nábytku, jistě svědkově
dětství Lórinčina, židle potažené dávným žlu-
tým damaškem, památný prádelník se šuplaty.
na něm hodiny se sloupky z alabastru, po stě-
nách staré obrazy rodičů paní Lóri, silhuety děda
a babičky, rozkládací skříň na šaty, nad po-
hovkou visela kytara se zelenou stuhou. A pod
kytarou v rámci vejčitého tvaru, v rámci, jehož
pozlacení dávno bylo zemdlelo, vybledala víca
více stará podobizna důstojníka, setníka dělo-
střeleckého přuku.
„To je Viktorkův otec,“ říkávala paní Lo
hostům svým, a její oči nabývaly při tom výrazu
jakoby hleděly kamsi do dálky, nesmírné, nedo-
zírné dálky.
„Jediná jeho památečka po otci,“ říkávala.
A byl-li při tom Viktorek, který přes patnác
svých let držíval se tety skoro za sukně, tu ruk
paní Lóri jako maně vztáhla se po jeho hlavě.
pohladila Viktorovy vlasy, všechny prsty jej
hebké, úzké ruky roztáhly se, jakoby se zarývaly
chlapei do hlavy, a paní Lóri přitiskla si hocha
k boku — a tiskla, tiskla, jakoby se obávala,
aby jí ho v tom okamžiku někdo neuloupil.
Matějek
Lori
Viktorkův
Lo
Viktorův
Viktorka
7
article
Bylo patrno, že na něj, na tohoto chlapee
přenesla všechnu lásku, zbývající jí po všech.
o něž kdy byla oloupena nevyhnutelným osudem
staropanenským. Odešli rodiče, jistě odešli taky
sourozenci její, neboť neměla v celém světě ni-
koho, a jistě nebo nejspíše nebylo již na světě
ani onoho neznámého, pro nějž kdysi její srdce
bylo zahořelo. Všemu tomu bylo tak dávno
A žil-li? O, pak byl jistě více než mrtev, nebo
náležel jiné, a to jest horší než smrt.
O tom však paní Lóri nikdy nemluvila. Mlu-
vívala jen o rodičích, o dědech, skoro nikdy e
nebožce sestře, z níž tedy byl Viktorek, ale nej-
častěji obírala se vzpomínkami na otce Vikto-
rova. A když byl Viktor ve škole nebo na pro-
cházce s Matějkou, sedávala u stolu před po-
hovkou a dívala se přes něj na tu vybledajíe
podobiznu ve vejčitém rámci zemdlelého pozla-
cení, dívala se tak dlouho, až se jí zraky za-
mžily a pak zaplavily horkou vláhou, suchá jejt
hruď se rozechvěla, ústa zaštkala a v tom za
štkání utápěl se hořký, žalostný vzdech:
„O, Viktore, Viktore . ..l
A malý ten Viktor — neboť jistě jen jeho
se týkávalo bolestné toto zavzlyknutí — byl je
dinou myšlenkou paní Löri, náhradou za celý
život, vyhořelý v marných touhách, její modlou.
Takový slaboučký byl, útlý, bílý jako bez krve.
Ani by ho nebyla na ulici pustila bez Matějky,
který mu byl informátorem doma s strážcem
mimo dům. Nejlepší sousta náležela Viktorkovia
hned po ném Matejkovi, který platil jen za byt
a vše ostatní měl zdarma. Vždy mívala paní Lori
ťakového staršího studenta na bytě, který byl
pak Viktorovi jako pěstounem a vychovatelem.
A vždy jí přál osud, že nalezla mladíka dobrého
pečlivého, který se Viktorkovi věnoval.
Lóri
Viktor
Matějka
Matějek
Viktorka
8
article
„Važte si tety, Viktore,“ říkával Matějka.
„matka by o vás nemohla lépe pečovati.
Ale vždyť Viktor byl taky chlapec jako
dobrá hodina!
A všichni obyvatelé starého, zasmušiléh
domu říkávalia
„Kdyby měl každý vlastní matku, jako ten
má tetu!“
A pro tuto lásku k osiřelému chlapci vážil
si všichni paní Lóri a nikdo se nedopustil vtipu
o jejím staropanenství.
Matějka, filosof, poznamenával někdy:
„Vlastně je láska staré dámy k synovci zcela
přirozena. Mluví z ní pud nevybitého, nevynalo-
ženého, odepřeného jí mateřství. To jest jediné
tajemství ženského toho srdce, pod nímž nevy-
rostl plod vlastní . ..“
Přece měl Viktor ještě jednu památku po
otci krom podobizny. Štětičku vlasů, lesknoucíe
se dosud svěžím, černým leskem.
Za vzácných okamžiků přistupovala pan
Lóri ku prádelníku, vyňala z první zásuvky pa-
mátnou krabici staré práce, a tam, v kterés tajné
příhrádce, v krabičce po nějakém šperku spočí-
vala štětička ta, ovázaná rudou niti bedvábnou-
„To jsou vlasy po tvém otci, Viktorku,
hovořívala, posvátně je vyjímajíc. „Byly mu
ustřiženy, když padl tam daleko v Italii, dobrým
jeho přítelem. Až vyrosteš, dostaneš je.
A když je ukládala, tajně je políbila, tajně
a vroucně, jakoby líbalu čísi drahou hlavu.
„Proč nemáš taky vlasy po mamince?“ táza
se Viktorek.
„Nemám, hochu, nemám — —“ odpovídala
paní Lóri, a pod bledou její pletí zlehka zahořelo-
„A řekni mi teto, jak se jmenoval tatínek?“
„Viktor, hošku drahý, Viktor.
„Ale jinak, teto? Proč se jmenuju já jako
ty, Richter? Jmenoval se olec taky tak?
Ruměnec na tváři paní Lóri se rozhořel, a
zaplavil celé líce.
Viktor
Matějek
Lóri
Richter
Viktorka
9
article
„Je mnoho podobných jmen, hochu. A jsou
podivné náhody. Až vyrosteš a budeš mužem
nebudeš se tomu divit.“
Ale nebylo souzeno Viktorkovi, aby vyrostl
Kdysi v podzimu zaletěla do Prahy jakás epide-
mie. Ne mor a neštovice, ne cholera. Zdánlivě ne-
moc lehká, přičítaná nastuzení, a mřeli mladía
staří. A tak tedy ulehl i Viktor. A jeho slabá sou-
stava, jeho pápěrkovité tělo neodolalo.
V zoufalství sháněla paní Lóri lékaře, jed-
noho po druhém, ale tehda posmívala se smrt vš
lékařské pomoci. A než minul týden, Viktorek vy-
dechl duši.
Ležel v prostředním pokoji a nad ním s očima
do ruda uplakanýma, ale teď už suchýma a jak
skleněnýma stála paní Lóri a opakovala stokrát-
„Náš. Viktorek umřel! Ale proč pak umřelí
Proč umřel?“
A když ji odvedli na chvíli od rakve, na
pavlač, dívala se po oknech, jakoby je počítala,
a potom, kráčejíc ode dveří ke dveřím, otvírala
zticha, a hledíc vyděšenýma, skleněnýma očima
na sousedy a sousedky, štkala na sucho, beze slz-
„Náš Viktorek umřel! Nevíte, proč umřelí
Proč jsem neumřela já?
A za tesklivé neděle listopadové bral se smutný
průvod pohřební od starého domu na Karlově ná-
městí ke Slovanskému vrchu, dolů do třídy Vy-
šehradské a zas vzhůru k Vyšehradu, a rakev
s Viktorkem pohroužena v úzký hrob.
A když poslední z oněch, kdož vytrvali až
k samému hrobu, skláněli se a sypali hrsti země
na rakev, a když nasypáno tolik, že černá rakee
již již mizela pod prstí, zalomila náhle paní Lo
rukama a vykřikla zoufale
„Nezasypávejte ho, mého drahého Viktorka
On je můj — můj a nikoho jiného — můj drahý
jediný syn — —!“
A klesla ve mdlobě na pokraj hrobu, nad
nímž neskonalá, zoufalá bolest vyrvala jí z hloub
nitra to veliké, hluboké tajemství jejího života.
Yásilou.
Viktor
Lóri
Viktorka
Praha
Karlov ný
Viktorka
10
article
Přehmat.
Přehmat.
Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos
Již zase nastávají ty šedivé dni plné smut-
ných předzvěsti; počinají kalnými rány, když
mlhy zavírají obzory, tak že člověku je jako
kuřeti ve vejci. K nízké, šedé obloze zrovn
dosáhnete, a kolem vás rozvěšeny jsou mlhy
jako režné plachty, které zahalují domy, stromy
i chodce, dusí všechny zvuky a navlhčují oděv.
tvář i ruce vaše. Zvolna se jasní, ale nevyjasní
se úplně, teprve ku poledni prořídne trochu
mlha a tu spatřite hejna vran a havranů, kteří
z lesů železnohorských se vyrojili a hlasitě na-
říkajíce plovou kalným vzduchem.
»Toť přijdou brzo i jiní přeletavci«, řek
jsem si, když jsem spatřil havrany a skutečně
odpoledne přišli. Šťastně jsem je zahledl a již
jsem jich se zřetele nepustil. Byli to dva krásně
vybarvené exempláře a já jsem pospíšil, abych
si je prohlédl hezky z blízka,
Starší měl již vypelichané peruti, ale byl
dosud skvostný, postavy prostřední, prsa zpátky
břicho ven, nohy křivě, krk protáhlý, hlavu
nádhernou. Čelo nízké, ale jako zorané pole
samá rovnoběžná rýha, nos prolomený u kořene,
ale na konci ozdobený zralou malinou, která
seděla mezi nadmutými chřipěmi. Z celé tváře
zůstalý jen malé kousky pod očima lysé, jinak
všude pokryl ji mužný vous již prošedivělýa
malebně jako pohrabiny rozházený. Důstojný
byl i jeho ústroj. Čepice s ušima neuvázanýma
a bez tkanic, na krku důkladná šála národních
barev (aspoň ta červená byla znatelna, ta bílá
během času nějak zhnědla), kabát šosatý, spodky
kostkované a boty — vlastně obuv (jsem v ro-
zpacích, někdo by řekl, že to byly hadry mo-
touzem na nohy přivázané a snad by měl
pravdu), ale já to neřeknu. K celému ústroji
patřila zajistě i nůše, kterou nesl můj výtečník
na zádech a sukovice, kterou nesl v ruce.
Flos
Francie
11
article
Jeho společník byl člověk mladý, tak asi
dvacet jar zavonělo mu v živobytI. Studená mlha
setřela ruměnec s jeho mladistvé tváře, ojíněné
panickým vousem, který zhoustl silně pod bra-
dou a jako věneček stočil se k uším, zakrytým
kapitálními šístkami.
Mladý ten muž šel bos a ruce, skoro až
k předloktí nahé, tiskly k prsům tři celerya
čtyři otýpečky zvadlého křenu.
Nejhezčí na mladém člověku byly všal
čepice a oči. Obé bylo modré, tak modré, jako
čekanky květ. A ten něžný pohled těch očí
ta kokelní posice té čepice, zkrátka junák!
Starý šel vážně městečkem, zarážel hlu-
boko hůl do země a nápadně se klonil do zadu,
nejspiš proto, že jeho obuv neměla podpatků,
mladý pak bral číslo po čísle, nabízeje ke koup
tu krásnou zeleninu. Ale neměl chudák šťěstí,
ani zelenina, ani čepice, ani ty čekankově oči
nepohnuly srdcem hospodyněk a proto bylo tím
podivnější, že mladý muž neztratil trpělivost,
naopak zdálo se, že je velmi spokojen Toulal
jsem se chvíli za nimi, ale když mne volala
povinnost, musil jsem s žalostí je opustiti.
Minuly asi dvě hodiny. Večer blížil se kva-
pem, mlhy houstly, vrány letěly na lesy a kdo
chtěl nalokati se ještě vlhkého vzduchu, musil
si pospíšiti.
Také mně se ho zachtělo, ale když jsem
vycházel z domu, zarazil mne křik lidí a jáso
mládeže. Obecní strážník vedl mě dva přelelavce
a rovnou k nám. Bydlím totiž v domě, kde je
škola, chorobinec, šatlava, četnická stanice a rad
nice. Nic nám proto neuchází a dostává se nám
ledačeho.
Z procházky nebylo nic. Strážník rozehna
publikum a pobízeje zdvořile hosty, aby ráčil
vstoupiti, otevřel jim útulnou šatlavu.
»Tak, jen dále, pánové, holoto; takhle krás
kachny, no počkejte,« s takovou je pobízel do
Imavě díry pod schody.
Starý zůstal státi na prahu, nechtělo se mu
»Je tam tma,« řekl důstojně a utřel si nos
Imava
12
article
»Hned přinesu sirky a rozsvítím vám elek
triku,« sliboval strážník a pobídl starého ze zadu
tak něžně, že okamžitě byl uvnitř, mladý šel z
ním jako beránek. Chvíli tam rachotili, ale pak
nahmatali lože a usedli vedle sebe. Strážník za
klesl petlici a odešel do svého bytu, ale po
chvilce se vracel s lucernou, v níž blikala lojov ka.
mimo to měl na předloktí zavěšenou důkladnou
dubovku Náš obecní strážník je čtverák a miluje
nevinné žerty.
13
article
Otevřel dvéře a svítě dovnitř, promluvii
př větivě: »Tak, pánové, holoto, přinesl jsem
vám světlo, abyste viděli na svůj pokoj. Tuhle
jsou obrazy, tuhle zreadlo a umývadlo a tuhle
kanape. Škoda, že není doma pan strážmistr
ten má kapitální bejkovec, ale já vám poslou
žím k večeři tuhle tou břinkovkou. Ty starý
mamlase — !«
»To prosím není mamlas, to je můj strý
ček«, ozval se mladý a sešoupl se s palandy
starý však zůstal klidně seděti. »To je mo
strýček, mé nebožky maminky bratr«, mladý še
pořád blíže k strážníkovi, ale ten s mladým ne
mluvil, napřáhl pěst a bác —. Zavyl bolesti
pustil svítilnu, která zhasla a tak rychle vyletě
po zpátku ze šatlavy, že ztratil rovnováhu
svalil se jako plný pylel. Pak se těžce sebra
a pospíchal domů; ruka mu krvácela
Ačkoliv dvéře šatlavy zůstaly otevřeny, ne
vycházel nikdo ven. Po chvilce ozval se starý
»Nevinné dítě mé nebožky sestry, ont
ubližil ?«
»Ale kde, strýčku, ale zeď chtěl pěstí pro
raziti — nerozuma.«
Starý se šišlavě zachechtal, věděl, co mladý
umí. To jest jeho brillantní kousek; vyzývavě
leze k člověku a tlačí se ke zdi, pak blesku-
rychle sedne na bobek a člověk, který mu chtě
dáti facku, rozbije si ruku o zeď; mladý mu
pak přídá jednu do břicha a stane se pravi-
delné totéž, co se stalo strážníkovi. Toje
praxe.
»Tat pod, má hjavičto, at te pohladym,e
mazlí se starý a zase už se šišlavě chechtá.
Tata
14
article
»Ten už nepřijde ukazovat' zreadlo a vo
brazy,« libuje si mladý. Starý se chechtá ..
Chvilku je ticho. Starý zase začíná
»Hloupé dítě mé nebožky sestry, co's to dnes
přehmát? Povídám ti vždycky, drž se jednoho
To to na tebe zrovna musilo lézt'. Ty a kachna.
co s tím ?« *)
»Inu lezlo, strýčku, ani ve snu by mně to
nenäpadlo, ale ta hloupá kachna mně- leze jen
a jen do ruky,« odpovídá kajícně mladý, »a te
jsme v bryndě.«
»Hm, ty tomu říkáš brýnda a přece jsme
pod střechou.«
»A pod schody ! Kdybych chtěl,« dodává
mladý, »jsme za půl hodiny venku.«
»Bláhové ditě mé sestry, co pak mohu já
běhat ?«
»Zůstaňte si tady, vy jste nevinný —«
— jako lilium,« dodává starý, ale kdo t
bude vychovávat“? Slibil jsem to tvé maťce, ne
božce sestře, že tě neopustím ani v nejhorš
šlamastrice, tak mlě!«
Z bytu strážníkova vyšla žena, svitila
loučí. Sebrala svítilnu i hůl a zavírala dvéře
na pellici.
»Ani nevejdou?« plá se přívětivě starý
»držíme černou hodinku.«
»Aby vás kat,« zasyčela žena.
»Nápodobně vinčuju — šťastnou !« — od
vděčuje se starý zdvořile.
»Ta červivá nádoba se hněvá,« pokračuj-
»Proč jí říkáte červivá, strýče ?
»Protože ji budou červi žrát.«
»A nás ne ?
*Pitomé dítě mě nebožky sestry, ve špiri
tuse by červi pošli, proto tě vychovávám.«
Po tomto poučení zmlkli oba chlapíci a p
malé chvilce ozval se dvojí vrčivý chrupot, jako
když pilou řeže. — — —
Nazejtří ráno proměnila se hustá mlha v dro
bounký dešť. Na síni ozvaly se kroky, to stráž
mistr vyváděl ptáky ze šatlavy.
Vyšli před obecní dům a starý obrae
sám v levo, ale strážmistr jej obrátil v pravo
»Hybaj ke Kolinu !«
Starý se zarazil: »A — ke Kolinu ? Libě
to vzlt, pane manipulant, na Kutnou Horu, tam
jsem známější a s panem radou špeciál,« na
vrhoval prosebně, ale čelník jen opakoval své
»hybaj !« a šli . ..
Kolin
Kutná Hora
obecní dům
17
article
Deštik zhoustl, takže se zdálo, jakoby ze
zčernalého nebe visely k zemi samé šňůrečky
z drobounkých korálků . ..
18
article
Na posvícení.
Na posvícení.
Ze vzpomínek Emy Zemanové
(Míny Sukové)
Zeman
Suková
19
article
„Mami, kdy bude letos u babičky posví-
cení?“ byla naše největší starost, jakmile se po-
čaly blížiti školní prázdniny a dle toho počítalo
se vše před anebo po v... ckém posvicení.
A přece byly to jen tři dni, tři kratičké dni
jež bylo nám dovoleno ztráviti v rodném domě
oteově, kam vábilo nás neodolatelné kouzlo děde-
čkovy a babiččiny veliké lásky a kde byla popřána
nám, malým velkoměšťákům, po ty tři dny úplná.
žádným napomínáním nekalená volnost.
rodný dům
20
article
*) Je jisto, že pobertové z povolání jsou vždý
specialisté, universální poberta je velikou vzácností
Jedni jsou jen dolináři, jiní drůbežníci, jiní jdou jen
po prádle a šalech, opět jiní se jen vloupávají. A na
to narážel starý, neboť synovec jeho byl výhradné
dolinářem.
„Jakoby ty děti se řetězu pustil,“ vzdychla
si každoročné maminka, když prohlížela po vy-
konané u dědečka návštěvě naše sváteční boty
šaty. „Všechno tam jen zkazí a zničí,“ neříkala
ač v duchu nám toho „užití“ z celého srdce přála
„Ráda bych věděla, co tam jen ty děti maji?
To je nějakého těšení vždycky,“ stýskávalas
druhá babička dědečkovi, k němuž jsme jezdívali
na celé prázdniny. Nemohla pochopiti, že se nán
u nich, kde přece všeho máme s dostatek, měni
líbí než u rodičů otcových, kde spíše bylo třeba
počítati a kde, když sjelo se vnuků se všech
síran, ani nemohli tak o nás pečovati, jak t
ve své starostlivosti dělávala sama; byli jsm
tenkráte jedinými jejími vnoučaty.
Hůře bylo, když tu otázku předložila příme
nám dětem. V malých svých hlavičkách horovaly
jsme ještě příliš pro právdu a upřímnost a nijal
jsme se netajily tím, že je to u dědečka a babičky
„na pošté“ mnohem, ó mnohem hezčíl
Tam si můžeme dělat co chceme, a nasmě
jeme se, ó je! A pro koláče si chodíme do špi
žírny samy a nikdo neví, kolik jich sníme!“
O překot jsme se rozplývaly chválou.
21
article
Nespokojeně a rozmrzele se od nás babičk
vždy odvrátila a mamince domlouvala, že nás
tam ve V... u jenom pokazí, že se nemá s dětm
tolik žertovati, že hned zapomínají na povinnou
úetu a stávají se nezpůsobnými.
Těšily jsme se, počítaly dny a posléze přec
se dočkaly. Před domem zastavil kočár a již jsme
se do něho hrnuly. Největší oblibě těšilo se míst
na kozliku vedle kočího a bývalo o ně opravdové
zápolení. Však bylo to také místo závidění hodné
nejen že ten, kdo tam seděl, přehlédl s výšk
krajinu mnohem dříve než ostatní, ale dostalo s
mu také tu šťavnaté hrušky, tu nedozralého ještě
ale zardívajícího se již jablíčka, jež dobrák koč
cestou obratně bičem zachytil a se stromu utrhl
A pak znal Franc — byl v rodině již několik
roků — tak roztomile vzpomínati loňské a před-
loňské výpravy na posvícení, že cesta zdála se
mnohem kratší.
Ovšem nebýval ten požitek tak zcela nezka
leným, neboť starostlivý tatínek obávaje se, aby
povýšenec dolů nespadl, přivázal ho řemenen
k opěradlu k veliké radosti závistivých sestřiček
jež musily usednouti uvnitř vozu.
To bylo štěbetání, vyptávání, těšení se!
když posléze objevily se v dáli baňaté věže
v... ckého kostela a v zadu na návrší zabělal
se hřbitovní kostelíček sv. Panny Barbory, tu ra
dost naše projevovala se nejpronikavějším vý
skotem: „Už tam budem; už tam budem!“
Marně nás mamínka napomínala. Nezbývalo
jí než s povzdechem nám ponechati vůli, nebot
blížili jsme se k oblastem volnosti a my děti dobře
jsme si toho byly vědomy. Ani jsme jejího napo
mínání neposlouchaly; napnutě jen jen jsme sle
dovaly, jak cesty ubývá, až vůz stanul na při
větivém náměstí malého města.
Franc
svatý . pannus
Barbora
22
article
Před poštu svížným, mladickým krokem vy
šel dědeček a my o překot se hrnuly do jeho
náručí; líbaly jej, smály se radosti a překřikovaly
se navzájem. Za zavřenou polovičkou širokých
vrat vyhlédla kulaťoučká, usmívavá tvář babičky
a průjezdem zaduněly hlučné kroky bratranců
sestřenic, za nimiž volně přistupovaly blíže te
tičky a posléze i strýček vyšel z předního pokoje
„Tak jste zase tu!“ vítal nás dědeček s lásky
plným úsměvem v neobyčejně mladistvé dosu
tváři, vroubené bílým věnečkem vousů, ač vlasy
měl ještě úplně černé a velmi husté.
„Tatinku, babička se nás již zase plala, kdy
pojederie pryč,“ kvapně jsme svěřovali otci
dobře vědouce, že bude o té babiččině každoročně
se opakující otázce žertovati a že se zase hodně
zasmějeme, až se bude babička bránit, že to tal
nemyslila.
Měla chudáček takový zvyk, že nabízejíc ně
koniu něco, vždy se ptala: „Nechcete, viďte, ne
chcete?“ A právě tak, ač celý rok upřímně
na nás těšila, jakmile jsme přijeli, ihned se
některého z děti zeptala: „A co říkal tatík, kdy
zas pojedete?“ Chtěla ovšem jen zvěděti, zůsta
neme-li snad déle, než obvykle, ale jak to již
u nás „na poště“ chodilo, všichni ji tím škádlil
a vyčítali, že chce, abychom hned zase odjeli.
Mezitím co rodiče se všemi se vítali, v
hrnuly jsme se my děti na zahrádku. Nejprve pro
zkoumána houpačka. Bývala velmi primitivní
kousek prkénka zavěšený na dvou silných pro
vazech mezi starou jabloní a vysokou švestkou
nám dětem se však zdála tou nejlepší a naj
krásnější houpačkou na světě. Jakmile někter
z vnoučat přijelo, bývala dědečkova první práce
aby se postaral o houpačku. Pak se běželo d-
kůlny a do dřevníku. Musilo být přece vše ná-
ležitě prohlednuto, co tam ze celý rok naší ne-
přítomnosti přibylo.
23
article
„Půjdete hned pryč a necháte toho!“ nu
tila se do přísného tónu babička, která vyšla zu
námi a zvolna se kolébala po úzké pěšince mez
trávníkem. „To zas ty šaty pěkně zvedete a zejtre
o posvícení ani nebudete moci vyjíti před sta-
vení ... Poslechnete-li pak, že na vás zavolán
dědečkal“
Prohlídka byla zatím odbyta a tak jsme s
hlučně vyhrnuly ven a obsypaly babičku jako
vesy. Jeden štěbetal a křičel přes druhého, žes
chudinka v komické hrůze uši zacpávala a pokuč
při objemné její postavičce možno, od nás utíkala
Nejjasnější moje vzpomínka z dětských le
nese se k jedné takové posvícenské chvíli, kdy n
zahrádce konalo se divadelní představení.
Živě vidím vše před sebou. Hledištěm byla
odpoledním sluncem zatopená zahrádka, jež, ač
bylo již září, vysílalo neobyčejně žhavé paprsky
a ponechávalo ve stínu jenom úzký proužek pře
kůlnou a dřevníkem. Diváci — nejmenší drobo-
tina — seděli na improvisovaných sedadlech.
Jeden na obrácené bedničce, druhý si přinesl po-
taji z pokoje babiččinu podnožku, třetí použi
žebříku ke zdi přistaveného a já pyšně jsem se
umístila na kozu k řezání dříví připravenou.
Jevištěm bylo stinné místo před kůlnou, z níž
jako ze zákulisí herci vycházeli.
Služka Tóny — hezké černooké děvče —
vážně si vedla v dědečkově županu a v kulate
vyšívané čepičce — představovala otce.
Bratranec Frantík, štíhlý osmnáctiletý blon
dýn, procházel se s hůlkou v ruce sem tam k ve-
liké zlosti přísného tatíka — služky Tóny.
Ze vrat kůlny vystoupila sestra Mařenka
Nesla v ruce jakousi starou konvici a nepamatuj
se, co povídala. Snad jsem tomu ani mnoho ne
Frantík
Mařenka
Tóno
24
article
rozuměla tenkráte. Vím jen, že herci mluvili a my
děti se smály a hlučily
Najednou pětiletý Dolfa zatleskal vesele ru-
kama, vyskočil a poskakuje po jedné noze, do-
vádivě pokřikoval: „Mařenka je Frantíkova pa-
nička! Je Frantikova panička!“
S jásotem přijaly jsme my ostatní ten nápad.
Jaly jsme se obskakovati Frantíka a Mařenku, vo-
lajíce o překot: „Hleč, je to tvoje panička!“ a
bylo po představení.
O několik roků později zvěděla jsem, že
vyjma nás měli herci ještě jiné posluchače a sice
tamějšího lékaře a jeho choť, kteří obývajíce sou-
sední dům, nejednou prý nás z okna poslouchá-
vali, co o posvícení v dědečkově zahrádce
tropíme.
Také s druhé strany stáli na pavlači oby-
vatelé domu a sledovali posvícenskou kratochvíli
malých Pražanů. Soudím, poněvadž v pozdějších
letech tito nezvaní diváci rádi mi připomínali ono
představení, že utkvělo mi proto tak pevn
v mysli.
Byli jsme zase o několik roků starší a měl
tudíž býti také rozumnější, když přihodil se o po-
svícení výjev, na nějž dosud nedovedu vzpome-
nouti beze smíchu.
Pošta měla býti od dvanácté hodiny do dvou
zavřena. U dědečka však, který byl v té době
také starostou města, nijak se toho nařízení ne-
dbalo a každý si přišel do kanceláře, kdy se mu
zachtělo.
Dolf
Mařenka
Frantíkův
Frantík
Pražan
Jal
25
article
Jinak jsme se ujaly té záležitosti my děti
a po ty tři dny, jež jsme u babičky trávily, vrata
pečlivě v ustanovenou dobu zavírána. Bylo nám
to ovšem málo platno; když někdo zaklepal, dě-
deček poručil a my musily otevřít. Zle jsme na
to reptali, neboť v zahrádce pražilo slunce
v širokém průjezdu byl vábný chládek a tudíž
nejpříhodnější místo k našim hrám-
Byly jsme tenkráte asi v nejlepší zábavě,
když slabě zaklepáno na vrata. Dělaly jsme, jako
bychom neslyšely. Klepání se opakovalo a dě-
deček vyšel z kanceláře, aby sám otevřel.
„Nezavírejte už, jsou hned dvě hodiny
Darmo jenom vraty boucháte a tatínek a ma-
minka nemohou nahoře spát,“ napomenul nás,
vítaje starou paní S.. ., která si zaskočila na
chvilku k babičce na besedu.
Vrata zůstala pootevřena. Na liduprázdném
téměř náměstí sálalo palčivé slunce a panoval
sváteční klid. Skulinou mezi vraty prosunula
se drobná hlavička malého, rezavého psíka; vábil
jej bezpochyby příjemný stín
„Pojď sem, pojď sem,“ zavolaly jsme n
něj a čiperné zvířátko nedalo se dlouho po-
bízeti. Pobíhalo okamžik sem tam, obratně se vy-
hýbajíc vztaženým po něm rukoum a uvelebilo
se konečně pod starou školní nízkou lavicí, která
od nepaměti v pozadí široké chodby stála.
„Pojď sem, Voříšku, pojď,“ lákaly jsme
psíka, který se ani nehnul a jen bystrýma očkama
za námi slídil. Hra s psíkem nás bavila.
Voříšek
stará paní S
26
article
Poskakovaly jsme kolem něho, vybíhaly pře
dům a křičely stále dovádivěji: „Voří! Voříl
Voří!“
Ze dvěří kanceláře kvapně vyběhl dědeček,
všecek polekán a za ním ruce spinající a zsinalá
vyřítila se paní S... Běžela na náměstí a vo-
lala: „Ježíši Kriste, to je neštěstí! Co pak se to
jen stalo?
Div jsme babičku neporazily, jak jsme s
hnaly ven na chodník a v nedorozumění také se
rozhlížely kolem do kola, nechápajíce, co to vše
znamená.
Na náměstí bylo posud ticho. Paní S...
rozmrzele se po nás obrátila: „Co pak jstet
volaly, děti, kde pak hoří?
Bouřlivý smích byl jí odpovědí. Ani jsm
promluviti nemohly a jen se smíchy prohýbaly.
„I vždyť my jsme nevolaly hoří, ale tuhle
na Voříška jsme křičely „Voři!“ zmohl se ko-
nečně kdosi z nás na odpověd.
Hněv a rozhorlení ubohé paní sousedky
neznaly mezí; třásla se ještě leknutím na celém
těle a vyčítala babičce, jaké jsme prý boha-
prázdné děti.
A přece jsme přišly do celé té historie na-
prosto nevinně. Zavinilo ji osudné jméno psí-
kovo, jež jsme jen v horlivém zápalu, chtějíce
psíka z lenivé posice vyvábiti, zkrátily.
I dědeček po mnohostranném vysvětlování
uznal, že za nic nemůžeme a vesele se s námi
zasmál té posvícenské humoresce. Babička tak
zcela nám nevěřila a čtveračivě zamrkala po
nás očima, jako když nám jindy, když jsme ji
škádlily, říkala: „Jste vy rota! . ..
Nejednou zastavil se zármutek a žal na
staré poště; odešel dědeček, za nějaký rok po-
tom dobrá tetička, která u rodičů hospodařila,
i jinam si smrt pro babiččina vnoučata zašla.
Krist
Vor
Na náměstí
Voříl Vořit
27
article
Ale o posvícení bývalo u babičky přece v -
selo; po prvních bolestných vzpomínkách nabyla
radost nad shledáním vrchu a mezi tím, co ba-
bička osušovala uslzené zraky, ústa její již zase
čiveračivě se usmívala. Za chvíli hlučný smích
hlaholil širokým průjezdem, kde na dřevěné po-
hovce tak pěkně se sedělo vedle babičky a kde
ti, kteří se sjeli, nedočkavě si sdělovali vše, co
za celý rok se jim přinodilo a je zajímalo.
Vím, že i ostatní, jako já, vřele vzpomínali
milé, bodrým úsměvem vždy zjasněné dědeč-
kovy tváře, tesknili v duchu, toužili, aby pruž-
ným svým krokem vyšel mezi nás, přece však
podléhali kouzlu starého domu, v němž o posví-
cení vždy se rozléhalo smíchem a my bezděčně
se smály a žertovaly jako jindy
V babiččině chování nastala jen jediná
změna. Jindy ráda bděla dlouho; hrávala s dě
dečkem v karty anebo když děti a vnuci na ná-
vštěvu přijeli, vesele s nimi rozprávěla a žerto-
vala někdy až přes půlnoe.
Nyní, jakmile bylo po večeři, tiše se zdvihla
se svého místa a s přívětivým úsměvem se obrá-
tila k nám: „Dej vám Pánbůh všem dobrou
noe!
Marně jsme ji zdržovaly, prosily, aby udělala
vyminku, když je o posvícení, zejtra, že už zase
budeme za horama — marně
Doléhaly jsme, obstoupily ji, cestu na schody
ji zabraňovaly, ale ona nepovolila. Tklivě po-
hledla na nás modrýma, ku podivu krásnýma
očima a zašeptala: „Už jsem vás dost užila, ted
si zase půjdu povídat s dědečkem!
A tak sedávala každodenně dlouho do noci
ve svém pokojíčku nahoře, kam po dědečkově
smrti se odstěhovala, sama se svými vzpomin-
kami, svou neutuchající láskou a dívajíc se na