ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 af9593c0-70d6-11dc-ad05-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 36, place 10, org 6, work 2
1 masthead
15. listopadu 1903
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 312
4 masthead
Strana9.
5 article Tajemství „paní Lóri“.
Tajemství „paní Lóri“. Zdálo se, jakoby byla nerozlučnou sou částkou starého toho domu na Karlově náměstí, v němž obývala tři světnice s okny do staré, spustlé zahrady domu sousedního. Připadala všem nám tak stará a tak staromodní. Ale mládi má podivnou míru pro věk. Nám, jimž bylo kclem dvaceti nebo málo přes to, připadal každý třicetiletý muž jako přestárlý, zpuchřelý mlá- denec, a čtyřicetiletý — oh, ten byl v našieh očích skoro kmetem. Tak bylo i s ní, s paní Lóri. Snad jí bylo čtyřicet, nanejvýš, ale mladikům a chlapcům táhl se celý její minulý život do šedivě, nedo- hledné dálky. Pravda, vypadala asi starší, jako padesátiletá. A sama bezděčně si přidávala věku tim, že se šatila tak staromodně, tak nějak, jako se nejspíš rostenky její nosily v mládí. Španělská hedvábná sítka dávno vyšla z módy, ale pan Lóri pořád nosila své kaštanové a již prokvéta- jící vlasy v „necu“, jako jsme jej pamatovali z dětství svého a jaký jsme vidali na podobiznách nešťastné královny Šarloty. A přes ramena, úůzká suchoučká, splývala jí tmavomodrá hedvábná mantila s černými třásněmi, mantila již tehda historická. A hlavu pokrývala širokým černým slaměným kloboukem, pastýřským. Snad leckdo ušklíbl se stranou staromod nímu tomu kostýmu, shledanému jako z diva delní garderoby. Ale sluší pověděti, že v těch letech nebyla paní Lóri sama, která se tak stro jila, že Prahou chodilo víc takových postaviček a kdyby nakrásně se byla oblékla v módu vlád noucí — ne; ne, pak to nebyla naše paní Lóri Nemohla choditi jinak. Paní Lóri říkal jí celý dům, ale byla svo bodna, slečna, stará panna. Snad ji tak před č sem pojmenovala kterás citlivější duše, aby j nepřipamatovávala tolik její staropanenství,a název se ujal a zůstal jí. Zdálo se, že s nímje zcela spokojena.
Lóri Šarlota Karlov náměstí Praha
6 article
„Chovala studenty“, jak sama říkávala Bývali tři, nanejvýš čtyři. Když jsem ji poznal měla na bytě dva malé, asi čtrnáctileté, gymna- sisty, a staršího již, vyzáblého universitána, filo- scfa Matějku. Matějka to byl, jenž mne do jej domácnosti zavedl. Krom těchto cizích měla u sebe ještě vy táhlého mladíčka snad patnáctiletého, Viktorka „To je syn ze sestry,“ říkávala, když byl nutno pověděti někomu o jeho poměru k ní. Dva ti cizi gymnasisté spávali v první svět- nici, hned vedle tmavé kuchyně, ve světnici většt bydleli Matějka a synovec Viktorek, paní Lori obýval: pokojík nejmenší, s jediným jen oknem A tento pokojík, do něhož málokomu a málokdy jen bylo popřáno vstoupiti, dýchal minulostí pan Lóri. Tu byly staré kusy nábytku, jistě svědkově dětství Lórinčina, židle potažené dávným žlu- tým damaškem, památný prádelník se šuplaty. na něm hodiny se sloupky z alabastru, po stě- nách staré obrazy rodičů paní Lóri, silhuety děda a babičky, rozkládací skříň na šaty, nad po- hovkou visela kytara se zelenou stuhou. A pod kytarou v rámci vejčitého tvaru, v rámci, jehož pozlacení dávno bylo zemdlelo, vybledala víca více stará podobizna důstojníka, setníka dělo- střeleckého přuku. „To je Viktorkův otec,“ říkávala paní Lo hostům svým, a její oči nabývaly při tom výrazu jakoby hleděly kamsi do dálky, nesmírné, nedo- zírné dálky. „Jediná jeho památečka po otci,“ říkávala. A byl-li při tom Viktorek, který přes patnác svých let držíval se tety skoro za sukně, tu ruk paní Lóri jako maně vztáhla se po jeho hlavě. pohladila Viktorovy vlasy, všechny prsty jej hebké, úzké ruky roztáhly se, jakoby se zarývaly chlapei do hlavy, a paní Lóri přitiskla si hocha k boku — a tiskla, tiskla, jakoby se obávala, aby jí ho v tom okamžiku někdo neuloupil.
Matějek Lori Viktorkův Lo Viktorův Viktorka
7 article
Bylo patrno, že na něj, na tohoto chlapee přenesla všechnu lásku, zbývající jí po všech. o něž kdy byla oloupena nevyhnutelným osudem staropanenským. Odešli rodiče, jistě odešli taky sourozenci její, neboť neměla v celém světě ni- koho, a jistě nebo nejspíše nebylo již na světě ani onoho neznámého, pro nějž kdysi její srdce bylo zahořelo. Všemu tomu bylo tak dávno A žil-li? O, pak byl jistě více než mrtev, nebo náležel jiné, a to jest horší než smrt. O tom však paní Lóri nikdy nemluvila. Mlu- vívala jen o rodičích, o dědech, skoro nikdy e nebožce sestře, z níž tedy byl Viktorek, ale nej- častěji obírala se vzpomínkami na otce Vikto- rova. A když byl Viktor ve škole nebo na pro- cházce s Matějkou, sedávala u stolu před po- hovkou a dívala se přes něj na tu vybledajíe podobiznu ve vejčitém rámci zemdlelého pozla- cení, dívala se tak dlouho, až se jí zraky za- mžily a pak zaplavily horkou vláhou, suchá jejt hruď se rozechvěla, ústa zaštkala a v tom za štkání utápěl se hořký, žalostný vzdech: „O, Viktore, Viktore . ..l A malý ten Viktor — neboť jistě jen jeho se týkávalo bolestné toto zavzlyknutí — byl je dinou myšlenkou paní Löri, náhradou za celý život, vyhořelý v marných touhách, její modlou. Takový slaboučký byl, útlý, bílý jako bez krve. Ani by ho nebyla na ulici pustila bez Matějky, který mu byl informátorem doma s strážcem mimo dům. Nejlepší sousta náležela Viktorkovia hned po ném Matejkovi, který platil jen za byt a vše ostatní měl zdarma. Vždy mívala paní Lori ťakového staršího studenta na bytě, který byl pak Viktorovi jako pěstounem a vychovatelem. A vždy jí přál osud, že nalezla mladíka dobrého pečlivého, který se Viktorkovi věnoval.
Lóri Viktor Matějka Matějek Viktorka
8 article
„Važte si tety, Viktore,“ říkával Matějka. „matka by o vás nemohla lépe pečovati. Ale vždyť Viktor byl taky chlapec jako dobrá hodina! A všichni obyvatelé starého, zasmušiléh domu říkávalia „Kdyby měl každý vlastní matku, jako ten má tetu!“ A pro tuto lásku k osiřelému chlapci vážil si všichni paní Lóri a nikdo se nedopustil vtipu o jejím staropanenství. Matějka, filosof, poznamenával někdy: „Vlastně je láska staré dámy k synovci zcela přirozena. Mluví z ní pud nevybitého, nevynalo- ženého, odepřeného jí mateřství. To jest jediné tajemství ženského toho srdce, pod nímž nevy- rostl plod vlastní . ..“ Přece měl Viktor ještě jednu památku po otci krom podobizny. Štětičku vlasů, lesknoucíe se dosud svěžím, černým leskem. Za vzácných okamžiků přistupovala pan Lóri ku prádelníku, vyňala z první zásuvky pa- mátnou krabici staré práce, a tam, v kterés tajné příhrádce, v krabičce po nějakém šperku spočí- vala štětička ta, ovázaná rudou niti bedvábnou- „To jsou vlasy po tvém otci, Viktorku, hovořívala, posvátně je vyjímajíc. „Byly mu ustřiženy, když padl tam daleko v Italii, dobrým jeho přítelem. Až vyrosteš, dostaneš je. A když je ukládala, tajně je políbila, tajně a vroucně, jakoby líbalu čísi drahou hlavu. „Proč nemáš taky vlasy po mamince?“ táza se Viktorek. „Nemám, hochu, nemám — —“ odpovídala paní Lóri, a pod bledou její pletí zlehka zahořelo- „A řekni mi teto, jak se jmenoval tatínek?“ „Viktor, hošku drahý, Viktor. „Ale jinak, teto? Proč se jmenuju já jako ty, Richter? Jmenoval se olec taky tak? Ruměnec na tváři paní Lóri se rozhořel, a zaplavil celé líce.
Viktor Matějek Lóri Richter Viktorka
9 article
„Je mnoho podobných jmen, hochu. A jsou podivné náhody. Až vyrosteš a budeš mužem nebudeš se tomu divit.“ Ale nebylo souzeno Viktorkovi, aby vyrostl Kdysi v podzimu zaletěla do Prahy jakás epide- mie. Ne mor a neštovice, ne cholera. Zdánlivě ne- moc lehká, přičítaná nastuzení, a mřeli mladía staří. A tak tedy ulehl i Viktor. A jeho slabá sou- stava, jeho pápěrkovité tělo neodolalo. V zoufalství sháněla paní Lóri lékaře, jed- noho po druhém, ale tehda posmívala se smrt vš lékařské pomoci. A než minul týden, Viktorek vy- dechl duši. Ležel v prostředním pokoji a nad ním s očima do ruda uplakanýma, ale teď už suchýma a jak skleněnýma stála paní Lóri a opakovala stokrát- „Náš. Viktorek umřel! Ale proč pak umřelí Proč umřel?“ A když ji odvedli na chvíli od rakve, na pavlač, dívala se po oknech, jakoby je počítala, a potom, kráčejíc ode dveří ke dveřím, otvírala zticha, a hledíc vyděšenýma, skleněnýma očima na sousedy a sousedky, štkala na sucho, beze slz- „Náš Viktorek umřel! Nevíte, proč umřelí Proč jsem neumřela já? A za tesklivé neděle listopadové bral se smutný průvod pohřební od starého domu na Karlově ná- městí ke Slovanskému vrchu, dolů do třídy Vy- šehradské a zas vzhůru k Vyšehradu, a rakev s Viktorkem pohroužena v úzký hrob. A když poslední z oněch, kdož vytrvali až k samému hrobu, skláněli se a sypali hrsti země na rakev, a když nasypáno tolik, že černá rakee již již mizela pod prstí, zalomila náhle paní Lo rukama a vykřikla zoufale „Nezasypávejte ho, mého drahého Viktorka On je můj — můj a nikoho jiného — můj drahý jediný syn — —!“ A klesla ve mdlobě na pokraj hrobu, nad nímž neskonalá, zoufalá bolest vyrvala jí z hloub nitra to veliké, hluboké tajemství jejího života. Yásilou.
Viktor Lóri Viktorka Praha Karlov ný Viktorka
10 article Přehmat.
Přehmat. Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos Již zase nastávají ty šedivé dni plné smut- ných předzvěsti; počinají kalnými rány, když mlhy zavírají obzory, tak že člověku je jako kuřeti ve vejci. K nízké, šedé obloze zrovn dosáhnete, a kolem vás rozvěšeny jsou mlhy jako režné plachty, které zahalují domy, stromy i chodce, dusí všechny zvuky a navlhčují oděv. tvář i ruce vaše. Zvolna se jasní, ale nevyjasní se úplně, teprve ku poledni prořídne trochu mlha a tu spatřite hejna vran a havranů, kteří z lesů železnohorských se vyrojili a hlasitě na- říkajíce plovou kalným vzduchem. »Toť přijdou brzo i jiní přeletavci«, řek jsem si, když jsem spatřil havrany a skutečně odpoledne přišli. Šťastně jsem je zahledl a již jsem jich se zřetele nepustil. Byli to dva krásně vybarvené exempláře a já jsem pospíšil, abych si je prohlédl hezky z blízka, Starší měl již vypelichané peruti, ale byl dosud skvostný, postavy prostřední, prsa zpátky břicho ven, nohy křivě, krk protáhlý, hlavu nádhernou. Čelo nízké, ale jako zorané pole samá rovnoběžná rýha, nos prolomený u kořene, ale na konci ozdobený zralou malinou, která seděla mezi nadmutými chřipěmi. Z celé tváře zůstalý jen malé kousky pod očima lysé, jinak všude pokryl ji mužný vous již prošedivělýa malebně jako pohrabiny rozházený. Důstojný byl i jeho ústroj. Čepice s ušima neuvázanýma a bez tkanic, na krku důkladná šála národních barev (aspoň ta červená byla znatelna, ta bílá během času nějak zhnědla), kabát šosatý, spodky kostkované a boty — vlastně obuv (jsem v ro- zpacích, někdo by řekl, že to byly hadry mo- touzem na nohy přivázané a snad by měl pravdu), ale já to neřeknu. K celému ústroji patřila zajistě i nůše, kterou nesl můj výtečník na zádech a sukovice, kterou nesl v ruce.
Flos Francie
11 article
Jeho společník byl člověk mladý, tak asi dvacet jar zavonělo mu v živobytI. Studená mlha setřela ruměnec s jeho mladistvé tváře, ojíněné panickým vousem, který zhoustl silně pod bra- dou a jako věneček stočil se k uším, zakrytým kapitálními šístkami. Mladý ten muž šel bos a ruce, skoro až k předloktí nahé, tiskly k prsům tři celerya čtyři otýpečky zvadlého křenu. Nejhezčí na mladém člověku byly všal čepice a oči. Obé bylo modré, tak modré, jako čekanky květ. A ten něžný pohled těch očí ta kokelní posice té čepice, zkrátka junák! Starý šel vážně městečkem, zarážel hlu- boko hůl do země a nápadně se klonil do zadu, nejspiš proto, že jeho obuv neměla podpatků, mladý pak bral číslo po čísle, nabízeje ke koup tu krásnou zeleninu. Ale neměl chudák šťěstí, ani zelenina, ani čepice, ani ty čekankově oči nepohnuly srdcem hospodyněk a proto bylo tím podivnější, že mladý muž neztratil trpělivost, naopak zdálo se, že je velmi spokojen Toulal jsem se chvíli za nimi, ale když mne volala povinnost, musil jsem s žalostí je opustiti. Minuly asi dvě hodiny. Večer blížil se kva- pem, mlhy houstly, vrány letěly na lesy a kdo chtěl nalokati se ještě vlhkého vzduchu, musil si pospíšiti. Také mně se ho zachtělo, ale když jsem vycházel z domu, zarazil mne křik lidí a jáso mládeže. Obecní strážník vedl mě dva přelelavce a rovnou k nám. Bydlím totiž v domě, kde je škola, chorobinec, šatlava, četnická stanice a rad nice. Nic nám proto neuchází a dostává se nám ledačeho. Z procházky nebylo nic. Strážník rozehna publikum a pobízeje zdvořile hosty, aby ráčil vstoupiti, otevřel jim útulnou šatlavu. »Tak, jen dále, pánové, holoto; takhle krás kachny, no počkejte,« s takovou je pobízel do Imavě díry pod schody. Starý zůstal státi na prahu, nechtělo se mu »Je tam tma,« řekl důstojně a utřel si nos
Imava
12 article
»Hned přinesu sirky a rozsvítím vám elek triku,« sliboval strážník a pobídl starého ze zadu tak něžně, že okamžitě byl uvnitř, mladý šel z ním jako beránek. Chvíli tam rachotili, ale pak nahmatali lože a usedli vedle sebe. Strážník za klesl petlici a odešel do svého bytu, ale po chvilce se vracel s lucernou, v níž blikala lojov ka. mimo to měl na předloktí zavěšenou důkladnou dubovku Náš obecní strážník je čtverák a miluje nevinné žerty.
13 article
Otevřel dvéře a svítě dovnitř, promluvii př větivě: »Tak, pánové, holoto, přinesl jsem vám světlo, abyste viděli na svůj pokoj. Tuhle jsou obrazy, tuhle zreadlo a umývadlo a tuhle kanape. Škoda, že není doma pan strážmistr ten má kapitální bejkovec, ale já vám poslou žím k večeři tuhle tou břinkovkou. Ty starý mamlase — !« »To prosím není mamlas, to je můj strý ček«, ozval se mladý a sešoupl se s palandy starý však zůstal klidně seděti. »To je mo strýček, mé nebožky maminky bratr«, mladý še pořád blíže k strážníkovi, ale ten s mladým ne mluvil, napřáhl pěst a bác —. Zavyl bolesti pustil svítilnu, která zhasla a tak rychle vyletě po zpátku ze šatlavy, že ztratil rovnováhu svalil se jako plný pylel. Pak se těžce sebra a pospíchal domů; ruka mu krvácela Ačkoliv dvéře šatlavy zůstaly otevřeny, ne vycházel nikdo ven. Po chvilce ozval se starý »Nevinné dítě mé nebožky sestry, ont ubližil ?« »Ale kde, strýčku, ale zeď chtěl pěstí pro raziti — nerozuma.« Starý se šišlavě zachechtal, věděl, co mladý umí. To jest jeho brillantní kousek; vyzývavě leze k člověku a tlačí se ke zdi, pak blesku- rychle sedne na bobek a člověk, který mu chtě dáti facku, rozbije si ruku o zeď; mladý mu pak přídá jednu do břicha a stane se pravi- delné totéž, co se stalo strážníkovi. Toje praxe. »Tat pod, má hjavičto, at te pohladym,e mazlí se starý a zase už se šišlavě chechtá.
Tata
14 article
»Ten už nepřijde ukazovat' zreadlo a vo brazy,« libuje si mladý. Starý se chechtá .. Chvilku je ticho. Starý zase začíná »Hloupé dítě mé nebožky sestry, co's to dnes přehmát? Povídám ti vždycky, drž se jednoho To to na tebe zrovna musilo lézt'. Ty a kachna. co s tím ?« *) »Inu lezlo, strýčku, ani ve snu by mně to nenäpadlo, ale ta hloupá kachna mně- leze jen a jen do ruky,« odpovídá kajícně mladý, »a te jsme v bryndě.« »Hm, ty tomu říkáš brýnda a přece jsme pod střechou.« »A pod schody ! Kdybych chtěl,« dodává mladý, »jsme za půl hodiny venku.« »Bláhové ditě mé sestry, co pak mohu já běhat ?« »Zůstaňte si tady, vy jste nevinný —« — jako lilium,« dodává starý, ale kdo t bude vychovávat“? Slibil jsem to tvé maťce, ne božce sestře, že tě neopustím ani v nejhorš šlamastrice, tak mlě!« Z bytu strážníkova vyšla žena, svitila loučí. Sebrala svítilnu i hůl a zavírala dvéře na pellici. »Ani nevejdou?« plá se přívětivě starý »držíme černou hodinku.« »Aby vás kat,« zasyčela žena. »Nápodobně vinčuju — šťastnou !« — od vděčuje se starý zdvořile. »Ta červivá nádoba se hněvá,« pokračuj- »Proč jí říkáte červivá, strýče ? »Protože ji budou červi žrát.« »A nás ne ? *Pitomé dítě mě nebožky sestry, ve špiri tuse by červi pošli, proto tě vychovávám.« Po tomto poučení zmlkli oba chlapíci a p malé chvilce ozval se dvojí vrčivý chrupot, jako když pilou řeže. — — — Nazejtří ráno proměnila se hustá mlha v dro bounký dešť. Na síni ozvaly se kroky, to stráž mistr vyváděl ptáky ze šatlavy. Vyšli před obecní dům a starý obrae sám v levo, ale strážmistr jej obrátil v pravo »Hybaj ke Kolinu !« Starý se zarazil: »A — ke Kolinu ? Libě to vzlt, pane manipulant, na Kutnou Horu, tam jsem známější a s panem radou špeciál,« na vrhoval prosebně, ale čelník jen opakoval své »hybaj !« a šli . ..
Kolin Kutná Hora obecní dům
15 article
dále. dlaní.
17 article
Deštik zhoustl, takže se zdálo, jakoby ze zčernalého nebe visely k zemi samé šňůrečky z drobounkých korálků . ..
18 article Na posvícení.
Na posvícení. Ze vzpomínek Emy Zemanové (Míny Sukové)
Zeman Suková
19 article
„Mami, kdy bude letos u babičky posví- cení?“ byla naše největší starost, jakmile se po- čaly blížiti školní prázdniny a dle toho počítalo se vše před anebo po v... ckém posvicení. A přece byly to jen tři dni, tři kratičké dni jež bylo nám dovoleno ztráviti v rodném domě oteově, kam vábilo nás neodolatelné kouzlo děde- čkovy a babiččiny veliké lásky a kde byla popřána nám, malým velkoměšťákům, po ty tři dny úplná. žádným napomínáním nekalená volnost.
rodný dům
20 article
*) Je jisto, že pobertové z povolání jsou vždý specialisté, universální poberta je velikou vzácností Jedni jsou jen dolináři, jiní drůbežníci, jiní jdou jen po prádle a šalech, opět jiní se jen vloupávají. A na to narážel starý, neboť synovec jeho byl výhradné dolinářem. „Jakoby ty děti se řetězu pustil,“ vzdychla si každoročné maminka, když prohlížela po vy- konané u dědečka návštěvě naše sváteční boty šaty. „Všechno tam jen zkazí a zničí,“ neříkala ač v duchu nám toho „užití“ z celého srdce přála „Ráda bych věděla, co tam jen ty děti maji? To je nějakého těšení vždycky,“ stýskávalas druhá babička dědečkovi, k němuž jsme jezdívali na celé prázdniny. Nemohla pochopiti, že se nán u nich, kde přece všeho máme s dostatek, měni líbí než u rodičů otcových, kde spíše bylo třeba počítati a kde, když sjelo se vnuků se všech síran, ani nemohli tak o nás pečovati, jak t ve své starostlivosti dělávala sama; byli jsm tenkráte jedinými jejími vnoučaty. Hůře bylo, když tu otázku předložila příme nám dětem. V malých svých hlavičkách horovaly jsme ještě příliš pro právdu a upřímnost a nijal jsme se netajily tím, že je to u dědečka a babičky „na pošté“ mnohem, ó mnohem hezčíl Tam si můžeme dělat co chceme, a nasmě jeme se, ó je! A pro koláče si chodíme do špi žírny samy a nikdo neví, kolik jich sníme!“ O překot jsme se rozplývaly chválou.
21 article
Nespokojeně a rozmrzele se od nás babičk vždy odvrátila a mamince domlouvala, že nás tam ve V... u jenom pokazí, že se nemá s dětm tolik žertovati, že hned zapomínají na povinnou úetu a stávají se nezpůsobnými. Těšily jsme se, počítaly dny a posléze přec se dočkaly. Před domem zastavil kočár a již jsme se do něho hrnuly. Největší oblibě těšilo se míst na kozliku vedle kočího a bývalo o ně opravdové zápolení. Však bylo to také místo závidění hodné nejen že ten, kdo tam seděl, přehlédl s výšk krajinu mnohem dříve než ostatní, ale dostalo s mu také tu šťavnaté hrušky, tu nedozralého ještě ale zardívajícího se již jablíčka, jež dobrák koč cestou obratně bičem zachytil a se stromu utrhl A pak znal Franc — byl v rodině již několik roků — tak roztomile vzpomínati loňské a před- loňské výpravy na posvícení, že cesta zdála se mnohem kratší. Ovšem nebýval ten požitek tak zcela nezka leným, neboť starostlivý tatínek obávaje se, aby povýšenec dolů nespadl, přivázal ho řemenen k opěradlu k veliké radosti závistivých sestřiček jež musily usednouti uvnitř vozu. To bylo štěbetání, vyptávání, těšení se! když posléze objevily se v dáli baňaté věže v... ckého kostela a v zadu na návrší zabělal se hřbitovní kostelíček sv. Panny Barbory, tu ra dost naše projevovala se nejpronikavějším vý skotem: „Už tam budem; už tam budem!“ Marně nás mamínka napomínala. Nezbývalo jí než s povzdechem nám ponechati vůli, nebot blížili jsme se k oblastem volnosti a my děti dobře jsme si toho byly vědomy. Ani jsme jejího napo mínání neposlouchaly; napnutě jen jen jsme sle dovaly, jak cesty ubývá, až vůz stanul na při větivém náměstí malého města.
Franc svatý . pannus Barbora
22 article
Před poštu svížným, mladickým krokem vy šel dědeček a my o překot se hrnuly do jeho náručí; líbaly jej, smály se radosti a překřikovaly se navzájem. Za zavřenou polovičkou širokých vrat vyhlédla kulaťoučká, usmívavá tvář babičky a průjezdem zaduněly hlučné kroky bratranců sestřenic, za nimiž volně přistupovaly blíže te tičky a posléze i strýček vyšel z předního pokoje „Tak jste zase tu!“ vítal nás dědeček s lásky plným úsměvem v neobyčejně mladistvé dosu tváři, vroubené bílým věnečkem vousů, ač vlasy měl ještě úplně černé a velmi husté. „Tatinku, babička se nás již zase plala, kdy pojederie pryč,“ kvapně jsme svěřovali otci dobře vědouce, že bude o té babiččině každoročně se opakující otázce žertovati a že se zase hodně zasmějeme, až se bude babička bránit, že to tal nemyslila. Měla chudáček takový zvyk, že nabízejíc ně koniu něco, vždy se ptala: „Nechcete, viďte, ne chcete?“ A právě tak, ač celý rok upřímně na nás těšila, jakmile jsme přijeli, ihned se některého z děti zeptala: „A co říkal tatík, kdy zas pojedete?“ Chtěla ovšem jen zvěděti, zůsta neme-li snad déle, než obvykle, ale jak to již u nás „na poště“ chodilo, všichni ji tím škádlil a vyčítali, že chce, abychom hned zase odjeli. Mezitím co rodiče se všemi se vítali, v hrnuly jsme se my děti na zahrádku. Nejprve pro zkoumána houpačka. Bývala velmi primitivní kousek prkénka zavěšený na dvou silných pro vazech mezi starou jabloní a vysokou švestkou nám dětem se však zdála tou nejlepší a naj krásnější houpačkou na světě. Jakmile někter z vnoučat přijelo, bývala dědečkova první práce aby se postaral o houpačku. Pak se běželo d- kůlny a do dřevníku. Musilo být přece vše ná- ležitě prohlednuto, co tam ze celý rok naší ne- přítomnosti přibylo.
23 article
„Půjdete hned pryč a necháte toho!“ nu tila se do přísného tónu babička, která vyšla zu námi a zvolna se kolébala po úzké pěšince mez trávníkem. „To zas ty šaty pěkně zvedete a zejtre o posvícení ani nebudete moci vyjíti před sta- vení ... Poslechnete-li pak, že na vás zavolán dědečkal“ Prohlídka byla zatím odbyta a tak jsme s hlučně vyhrnuly ven a obsypaly babičku jako vesy. Jeden štěbetal a křičel přes druhého, žes chudinka v komické hrůze uši zacpávala a pokuč při objemné její postavičce možno, od nás utíkala Nejjasnější moje vzpomínka z dětských le nese se k jedné takové posvícenské chvíli, kdy n zahrádce konalo se divadelní představení. Živě vidím vše před sebou. Hledištěm byla odpoledním sluncem zatopená zahrádka, jež, ač bylo již září, vysílalo neobyčejně žhavé paprsky a ponechávalo ve stínu jenom úzký proužek pře kůlnou a dřevníkem. Diváci — nejmenší drobo- tina — seděli na improvisovaných sedadlech. Jeden na obrácené bedničce, druhý si přinesl po- taji z pokoje babiččinu podnožku, třetí použi žebříku ke zdi přistaveného a já pyšně jsem se umístila na kozu k řezání dříví připravenou. Jevištěm bylo stinné místo před kůlnou, z níž jako ze zákulisí herci vycházeli. Služka Tóny — hezké černooké děvče — vážně si vedla v dědečkově županu a v kulate vyšívané čepičce — představovala otce. Bratranec Frantík, štíhlý osmnáctiletý blon dýn, procházel se s hůlkou v ruce sem tam k ve- liké zlosti přísného tatíka — služky Tóny. Ze vrat kůlny vystoupila sestra Mařenka Nesla v ruce jakousi starou konvici a nepamatuj se, co povídala. Snad jsem tomu ani mnoho ne
Frantík Mařenka Tóno
24 article
rozuměla tenkráte. Vím jen, že herci mluvili a my děti se smály a hlučily Najednou pětiletý Dolfa zatleskal vesele ru- kama, vyskočil a poskakuje po jedné noze, do- vádivě pokřikoval: „Mařenka je Frantíkova pa- nička! Je Frantikova panička!“ S jásotem přijaly jsme my ostatní ten nápad. Jaly jsme se obskakovati Frantíka a Mařenku, vo- lajíce o překot: „Hleč, je to tvoje panička!“ a bylo po představení. O několik roků později zvěděla jsem, že vyjma nás měli herci ještě jiné posluchače a sice tamějšího lékaře a jeho choť, kteří obývajíce sou- sední dům, nejednou prý nás z okna poslouchá- vali, co o posvícení v dědečkově zahrádce tropíme. Také s druhé strany stáli na pavlači oby- vatelé domu a sledovali posvícenskou kratochvíli malých Pražanů. Soudím, poněvadž v pozdějších letech tito nezvaní diváci rádi mi připomínali ono představení, že utkvělo mi proto tak pevn v mysli. Byli jsme zase o několik roků starší a měl tudíž býti také rozumnější, když přihodil se o po- svícení výjev, na nějž dosud nedovedu vzpome- nouti beze smíchu. Pošta měla býti od dvanácté hodiny do dvou zavřena. U dědečka však, který byl v té době také starostou města, nijak se toho nařízení ne- dbalo a každý si přišel do kanceláře, kdy se mu zachtělo.
Dolf Mařenka Frantíkův Frantík Pražan Jal
25 article
Jinak jsme se ujaly té záležitosti my děti a po ty tři dny, jež jsme u babičky trávily, vrata pečlivě v ustanovenou dobu zavírána. Bylo nám to ovšem málo platno; když někdo zaklepal, dě- deček poručil a my musily otevřít. Zle jsme na to reptali, neboť v zahrádce pražilo slunce v širokém průjezdu byl vábný chládek a tudíž nejpříhodnější místo k našim hrám- Byly jsme tenkráte asi v nejlepší zábavě, když slabě zaklepáno na vrata. Dělaly jsme, jako bychom neslyšely. Klepání se opakovalo a dě- deček vyšel z kanceláře, aby sám otevřel. „Nezavírejte už, jsou hned dvě hodiny Darmo jenom vraty boucháte a tatínek a ma- minka nemohou nahoře spát,“ napomenul nás, vítaje starou paní S.. ., která si zaskočila na chvilku k babičce na besedu. Vrata zůstala pootevřena. Na liduprázdném téměř náměstí sálalo palčivé slunce a panoval sváteční klid. Skulinou mezi vraty prosunula se drobná hlavička malého, rezavého psíka; vábil jej bezpochyby příjemný stín „Pojď sem, pojď sem,“ zavolaly jsme n něj a čiperné zvířátko nedalo se dlouho po- bízeti. Pobíhalo okamžik sem tam, obratně se vy- hýbajíc vztaženým po něm rukoum a uvelebilo se konečně pod starou školní nízkou lavicí, která od nepaměti v pozadí široké chodby stála. „Pojď sem, Voříšku, pojď,“ lákaly jsme psíka, který se ani nehnul a jen bystrýma očkama za námi slídil. Hra s psíkem nás bavila.
Voříšek stará paní S
26 article
Poskakovaly jsme kolem něho, vybíhaly pře dům a křičely stále dovádivěji: „Voří! Voříl Voří!“ Ze dvěří kanceláře kvapně vyběhl dědeček, všecek polekán a za ním ruce spinající a zsinalá vyřítila se paní S... Běžela na náměstí a vo- lala: „Ježíši Kriste, to je neštěstí! Co pak se to jen stalo? Div jsme babičku neporazily, jak jsme s hnaly ven na chodník a v nedorozumění také se rozhlížely kolem do kola, nechápajíce, co to vše znamená. Na náměstí bylo posud ticho. Paní S... rozmrzele se po nás obrátila: „Co pak jstet volaly, děti, kde pak hoří? Bouřlivý smích byl jí odpovědí. Ani jsm promluviti nemohly a jen se smíchy prohýbaly. „I vždyť my jsme nevolaly hoří, ale tuhle na Voříška jsme křičely „Voři!“ zmohl se ko- nečně kdosi z nás na odpověd. Hněv a rozhorlení ubohé paní sousedky neznaly mezí; třásla se ještě leknutím na celém těle a vyčítala babičce, jaké jsme prý boha- prázdné děti. A přece jsme přišly do celé té historie na- prosto nevinně. Zavinilo ji osudné jméno psí- kovo, jež jsme jen v horlivém zápalu, chtějíce psíka z lenivé posice vyvábiti, zkrátily. I dědeček po mnohostranném vysvětlování uznal, že za nic nemůžeme a vesele se s námi zasmál té posvícenské humoresce. Babička tak zcela nám nevěřila a čtveračivě zamrkala po nás očima, jako když nám jindy, když jsme ji škádlily, říkala: „Jste vy rota! . .. Nejednou zastavil se zármutek a žal na staré poště; odešel dědeček, za nějaký rok po- tom dobrá tetička, která u rodičů hospodařila, i jinam si smrt pro babiččina vnoučata zašla.
Krist Vor Na náměstí Voříl Vořit
27 article
Ale o posvícení bývalo u babičky přece v - selo; po prvních bolestných vzpomínkách nabyla radost nad shledáním vrchu a mezi tím, co ba- bička osušovala uslzené zraky, ústa její již zase čiveračivě se usmívala. Za chvíli hlučný smích hlaholil širokým průjezdem, kde na dřevěné po- hovce tak pěkně se sedělo vedle babičky a kde ti, kteří se sjeli, nedočkavě si sdělovali vše, co za celý rok se jim přinodilo a je zajímalo. Vím, že i ostatní, jako já, vřele vzpomínali milé, bodrým úsměvem vždy zjasněné dědeč- kovy tváře, tesknili v duchu, toužili, aby pruž- ným svým krokem vyšel mezi nás, přece však podléhali kouzlu starého domu, v němž o posví- cení vždy se rozléhalo smíchem a my bezděčně se smály a žertovaly jako jindy V babiččině chování nastala jen jediná změna. Jindy ráda bděla dlouho; hrávala s dě dečkem v karty anebo když děti a vnuci na ná- vštěvu přijeli, vesele s nimi rozprávěla a žerto- vala někdy až přes půlnoe. Nyní, jakmile bylo po večeři, tiše se zdvihla se svého místa a s přívětivým úsměvem se obrá- tila k nám: „Dej vám Pánbůh všem dobrou noe! Marně jsme ji zdržovaly, prosily, aby udělala vyminku, když je o posvícení, zejtra, že už zase budeme za horama — marně Doléhaly jsme, obstoupily ji, cestu na schody ji zabraňovaly, ale ona nepovolila. Tklivě po- hledla na nás modrýma, ku podivu krásnýma očima a zašeptala: „Už jsem vás dost užila, ted si zase půjdu povídat s dědečkem! A tak sedávala každodenně dlouho do noci ve svém pokojíčku nahoře, kam po dědečkově smrti se odstěhovala, sama se svými vzpomin- kami, svou neutuchající láskou a dívajíc se na