1
masthead
15. dubna 1900.
2
masthead
Nedělní zabavná příloha „Národních Listů
5
article
Zapomenuté jubileum.
Zapomenuté jubileum.
Nepochopitelným způsobem vypadlo z na-
šeho divadelního života jedno vzácné jubileum.
Nepochopitelným způsobem, pravím, neboť my
přece nemáme příčiny, abychom jakékoli ju-
bileum propásli, abychom je marnotratně vy-
hodili do povětři, jako prach, neboť, kdy pak
my slavíme nějaké to jubileum? Nanejvýš jed-
nou, dvakrát za měsíc. A tentokráte mrzí mne
věc dvojnásob, poněvadž bych se byl přiživil
a taky slavil jedno ze svých jubilel, na něž
pravidelně zapomínám.
Arci, vysvětluji si opomenutí okolnosti, že
vlastně zmizeli nejhlavnější faktorové, kteří by
byli měli jubileum slaviti. Zmizelo něk dejší to
družstvo divadelní, jež významnou onu a za-
pomenutou událost vpletlo ve svůj vavřinový
věnec, odešel v lůno matky země ředitel pan
Maýr, za jehož vlády se to událo, odešli mnoz
z tehdejších pohlavárů politických, skoro zeela
zmizela strana, jež na své sesílení věc insceno-
vala, položilo se v hrob několik časopisů,
v nichž hlaholily důstojné dozvuky slavného
večera, ba zmizelo i samo dějiště, na němž se
odehrálo, co tolik zlé krve způsobilo — naše
někdejší »prozatímně«.
Maýr
6
article
A jaké jsem taky já mohl mít pěkné
vzácné jubileum! Jak by mně byli záviděli
přátelé neobyčejnou návštévu, která by mne
byla mohla toho jubilejního dne poetiti, a jak
by se mně byla prsa vzedmula pýchou a hrdostí,
kdyby ke mně bylo vstoupilo asi šest policej-
ních pánů strážníků (počítám, že by jich bylo
bývalo nejméně šest) s vlajícími chocholy, ostý-
chavě planoucím úsměvem na tvářích, v bílých
rukavičkách, s kyticemi a palmami v rukou,
kdyby mluvčí deputace pohnutým hlasem byl
pronesl řeč, jakým že jest pánům potěšením,
že mne shledávají zdráva a čila po celém čtvrt-
století ode dne, kdy sv. Hermandada vztahovala
po mně dlouhé ruce své a chtěla mne podržet
v měkkém náručí aspoň na 24 nebo 48 hodin.
Že jsem vyvázl, stalo se pouhou nešikov-
ností svědků, na mne »vedených«, lépe řečeno
nešikovnou volbou svědků těch. Neboť na jiné
byli jiní svědkové a ti dosvědčili všechno
všechno.
7
article
Bohužel, propásl jsem sám toto vzácné svoje
jubileum, o celých třináct neděl jsem je pro-
pásl, a vzpomněl jsem na ně před týdnem, když
jsem tyto sloupce pokládal svým říkáním díva-
delním. Neboť i téch kynoucích mně »24 hodine
i to jubileum souviselo rovněž s divadlem, kte-
réž pro mne ode dávna mělo tolik půvabu.
Čtvrt století a třináct neděl! Ano, 13. leden
1875 málem by mne byl připravil o moji do-
kumentární, ouřadní zachovalost a do smrti bych
se byl mohl hrdostí a sebevědomím zardívat na
otázku, již by mi byli soudcové kteřikoli a kdy-
koli dali: seděl jste již někdy?
»Ano, prosím, čtyřiadvacet hodin!«
Nemělo tak býti. A snad proto, že jsem
neseděl, propásl jsem celé jubileum. Ale člověk
rád vzpomíná na jisté povznášející okamžiky, na
chvíle sbratření, občanské vzájemnosti, na pro-
jevy lásky a makavé doklady velikého a tak
věrně sledovaného přikazu: milujte se vespolek.
A tehda jsme se milovali — a separace policej-
ního ředitelství stále byly připraveny novým
a novým hostům.
Neboť dne 13. ledna 1875 hráli na jevišt
královského zemského českého divadla poprvé
»Rabagasa«.
Starým pamětníkům nemusím podrobněji vy
kládati, oč běželo. Nepamětníkům však nutne
říci, že královské zemské české divadlo řídila
tehda správa staročeská, kteréž výborně se hodi
Sardouův »Rabagas«, paskvilující demokracii.
Vlny bojů staromladočeských vzdouvaly se v oné
době nejbouřněji a zaplavily i tehdejší náš skrom-
nější stánek musy divadelní, jeviště »prozatím-
ného«. Řečeného dne pak jeviště to mělo po-
sloužiti, aby strana svobodomyslná dostala po-
řádnou šňupku. Monarchista Sardou byl napsa
kus, kterýž se k tomu velevele hodil. A večer
13. ledna ustanoven, aby strana svobodomyslná
dostala náležitou ránu do žeber — ač neměla-l
býti na hlavu poražena.
Sardouův
Rabagas
Sardou
český divadlo
8
article
Náležel-li někdo ke straně mladé, byl to
zajisté jeden kroužek nás nejmladších »mla-
dých« — seznam jmen arci nemám po ruce.
Ale strašlivě to v nás vřelo. Tušili jsme, ba
předvídali jsme určitě, že v divadle nastává
parný večer. Jakým způsobem jsme o tom zvě-
děli a jak bylo »zosnováno« hrozné to »spik
nutí«, zatím ještě neprozradím. Počkám s tím
k jubileu padesátiletému, nezapomenu-li i na
to. Ale do divadla jsme se dostavili jako jeden
muž. Chodili jsme na všechny novinky, chodili
jsme léta před tím do divadla, jak bychom byli
scházeli při »Rabagasu«? Na »nás« byl pod-
nikán útok — co přirozenějšího, než útok od-
raziti?
Hodnou chvíli před započetím bylo divadlo
nabito ve všech prostorách, a ve všech prosto-
rách zavládalo těžké, dusné ovzduší. Bylo ticho.
ale vřelo cosi pod hladinou a nám nejmladším
v bujné obraznosti a v přeludu sluchovém při
padalo, jako by v dáli zahřmívalo. Nadcházely
podivné, hrozivé věci. Na kolik dnů před před-
stavením letěly pověsti, že nejen obsahem sa-
mým udeřena má býti strana, ale na větší
účinek že mají herci působit i karikaturami
předáků strany svobodomyslné. Určitě se vy
právělo, že představitel Rabagasa — pan Šam-
berk — vystoupí v masce dra. Julia Grěgra.
jiný herec že bude míti masku Sladkovského,
jiný Špindlerovu, jiný Barákovu — pověs
rostla od úst k ústům, od ucha k uchu. Ač
koli této pověsti v zápěti letéla jiná, že totiž
policie podobné maskování zakázala, nedůvěřo-
vali jsme a trnuli jsme před vyzývavosti správy
divadelní i mimů, kteří prý již příslušně paruky
a vousy měli ve svých garderobách.
Šam
Grěgr
Sladkovský
Špindlerův
Barákův
9
article
Toho večera taky obecenstvo bylo pro-
troušeno zjevy, jakých v divadle jindy nebylo
vídati, tváře, kteréž nenáležely divadelním na-
dšencům a navštěvovatelům premiér. Stáli jsme
v parketě pod ložemi, vedle sehe, jako sirky ve
škatulce, a pracně se prodíral k sedadlům, kdo
se opozdil. Tou zácpou prodral se ke mně
technik T. a všeptl mi do ucha:
»Jsou tu tajní !«
Zachvěl jsem se v mladistvé citlivosti
To slovo mělo zvláště tehda ošklivý zvuk, kaž-
dého člověka pronikl při něm nevlídný pocit.
po těle jakoby šimralo. Tajní! Objednala prý
je správa divadelní. A hned byl ten pocit ne-
libosti a štítivosti vystřídán pocitem rozhořčení.
Tedy tajní povoláni na obecenstvo, jemuž se
snad nebude »Rabagas« libiti! Takovým spů-
sobem se pěstuje láska a přichylnost k divadlu
Hrálo to v nás, jako to jen dovede hráti ve
dvacetiletých lidech.
Hrála
10
article
Opona se vyhrnula, v obecenstvě nebylo
slyšeti dechu. První jednání překlouzlo, obe-
censtvo vydechlo. Bylo ticho. Ale přece ticho
dusné — vždyť zbývaly ještě čtyři akty.
A v druhém jednání to prasklo. Pěkně
děkuji. Tuším nějakou redakci představovalo
jeviště, redakci »Syna volnosti«, a čtverlístek
redaktorů má nějakou konferenci. Masky re-
daktorů — to byly tváře jako denních hostí
»Batalionu«, kostymy jejich — úbory obejdů
jak z Offenbachových »Bandilů«. Pan Šmaha
hrál jakéhos Vuillarda a při jeho deklamaci to
prasklo.
Za hovoru padne slovo »vepř«. A Vuillar
v zápalu mluví:
»Vepř! Proč vepř, pravím? Jsme tlumoč
níky svobody, tlumočníky lidu, a prolo mluvme
k tomuto lidu jeho mluvou a rceme prase
ano, prase!«
Těžko vylíčiti dopuštění, jež po těchto slo-
vech nastalo. Mladší navštévovatelé divadla pa-
matují se na jeden večer u příležitosti vystou
pení slečny Pospišilovy před několika lety. —
ale to byla hotová selanka proti vzedmutí od-
poru, jaký nastal po slovech páně Šmahových.
Z parketu, ze sedadel, z galerií vyšlehl sykoo
a zaburácelo dunění, až sluch přecházel. Byl
to svištění vichru a jekot příboje — cítil jsem
v tom okamžiku, jak se mi uši odehlipují
vlasy jakoby mi chtěly vylézti z kůže na hlavě.
Batalion
Offenbachův
Bandil
Šmaha
Vuillard
Pospišilův
Šmahův
níka svoboda
11
article
Byl jsem poprvé v takové bouři, již si obraz-
nost moje před tím nedovedla vymalovati. Ach.
vídal jsem sice pouliční výjevy po volbách
obecních i sněmovních, slysel jsem pochod
»Schütz, Raudnitz, Winternitz«, vídal jsem bli-
žící se tlupy vojska, jež uzavíralo ulice, slýchal
jsem dunění pažeb o dlažbu a povely důstoj-
níků: »pílanzt das bajonett!« — taky při tom
bývalo mi úzko z událostí nejbližších okamžiků
— ale vše to bylo přemoženo dojmem tohoto
výbuchu nevole v divadle, kde působila i stls-
něnost prostoru, to těsné skupeni, nepřipouště-
jící žádného rozestupu, a vědomí, že tu zápa-
síme »proti sobě«. A přece jsem sešpulil pysky.
abych přidal hvízdotu. Leč rty moje vnitřní
hořkosti byly okoraly, svaly kolem nich jako
ztrnuly, jako dřevěny — marně jsemse
pokoušel, nedostal jsem ze sebe zvuku. Ale
v tom okamžiku utkvěly na mně oči jed-
noho muže na sedadle — a ten muž byl zuřivý
staročech.
Ostatně, mého pískotu nebylo třeba. Hvi-
zdalo to kolkolem a se všech stran i se všech
výšek hlediště, že moje hvízdnutí by bylo uto-
nulo jako kapka v moři. A již jsem cítil, jak
mi napjaté, suché rty praskly. V ústech bylo
vyprahlo, že jsem ani polknouti nemobl.
Bylo-li možno, aby bouře ještě vzrostla
stalo se tak, když vystoupil pan Mošna, před-
stavující polského emigranta, kterýž místo orsgi-
nálního Petrovlského jmenoval se v českém pře-
kladě »Petrovský« — patrně zúmysla. Vzdy
víme, co nám znamená »Petrovský«.
Schütz
Raudnitz
Winternitz
Mošna
Petrovský
12
article
»Sláva svobodě!« zvolal, »sláva lidu !«
A divadlem hřměl jekot, div se lože ne-
bortily.
A v tom hvízdotu a jekotu již pracovali
přívrženci správy divadelní, stoupenci politiky
jež kus uvedla, »etitelé« Rabagasa — a ruce
jejich chápaly se hvízdajících, ústa vykřikovala
jména, voláno po policii.
A po prvním aktu již se hemžily prostory
hlediště strážníky, a osoby, jejichž tváře nám
byly před počátkem tak nápadny, tak nezvykly
svrhly svoje incognito a jaly se spolupůsobit
zcela zjevně s policisty v uniformách. A za
týkáno.
Čísi ústa zvolala moje jméno, čísi ruka na
mne ukázala a přivedla na mne — policejního
komisaře.
»Toho taky vemte !«
Podíval jsem se na občana — byl to onen,
jehož pohled prve na mně byl utkvěl. Dobře
jsem ho znal.
»Co udělal?« tázal se komisař.
»Hvízdal !e
»Dokažte to!« vykřikl jsem, nabyv řeči.
Sláva svoboda
Hvízdal
13
article
Komisař podíval se na mne — a šel dál
Občan, rozzuřen, že už mne nesebrali, při
stoupil ke mně a řval mi do tváře;
»Jděte domů, když se vám to nelíbí !e
»Zaplatil jsem jako vy — a zůstanu tu
jako vy!« křičel jsem já.
»Tu máte — já vám vrátím peníze !« sípal
muž, který byl tuším členem družstva, hrábí
do kapsy a podával mi — zlatku.
Odrazil jsem napřaženou ruku, aži se zlatk
zatřepetala. V tom již obklopen byl dobrý pán
jinými a poctíván tak lichotivými zdvořilostmi.
že mu nezbylo, než aby sám na chvíli z par
ketu odešel.
Zatím v nejbližším okolí zjišťována jména
lidí, označených za demonstranty, a na galeri
zatýkáno. První zatčen byl zesnulý nožít A. Se-
mecký, dobromyslný ten »revolucionář«, který
nescházel při žádné vřavě a který přece byl
mužem beránčí povahy. Když přicházel se svým
zbožím, když nabízel nože nebo nůžky a upře
modré svoje oči na odběratele — ne, ten člověk
by nebyl kuřeti ublížil. Kdo jej znal, kdosi
připomene chorobný jeho zjev, tichou jeho, po-
někud zadrhující řeč, přisvědčí mně.
14
article
Byl na galerii a pískal. Tak upřímně a svě-
domitě pískal, že ani nepozoroval policistu, když
ho chopil za pravé rameno a vytrhl mu prsty
z úst — neboť Semecký pískal na prsty. Tak
tedy Semecký vrazil do úst levou ruku a pískal
dál. I přiskočil druhý policista a chopil ho za
levé rameno, a již ho odváděli. Avšak Semecký
ani této přesile se nepodrobil. S vynaložením
vší své slabé síly připažil ruce, pozdvihl před-
loktí, dopravil prsty obou rukou do úst, a jak-
koli ho policisté odváděli, každý za jedno ra-
meno, Semecký ze vší síly hvízdal si ohlušující
průvod až ke dveřím galerie. Hvízdal z plna
přesvědčení — a jakkoli ten výjev rozesmál
řadu očitých svědků, síla v tom byla. Ne
poddal se.
Arei, byl odveden rovnou na policii a od
souzen na 24 hodiny. Ale z toho si Semecký
nic nedělal. Myslím, že to nebylo poprvé a taky
ne naposled.
Zatím vřava neustávala a náhle vyhrnula
se opona a na jevišti královského zemského če-
ského divadla poprvé se objevil policejní ko-
misař, vyzývající k zachování klidu. By
za své vystoupení odměněn bouřlivým po-
tleskem tehdejších notáblů. A z policejní bu
dovy povolávány další posily na obhájení —
dramatického umění a Rabagasa.
Kus dohrán za opětných výtržností a n
závěrku hozen s galerie na jeviště onen po-
věstný věchtový vénec s papírovými stuhami,
právě k nohám páně Šamberkovým. Domnělé
extempore páně Šamberkovo toho okamžiku ne-
slyšel jsem a nikdo z oněch, kdož stáli kol-
kolem. Řeklli to, zanikla slova jehove
vřavě. Možno, že nápad zrodil se až později
druhý den.
»Hle, od huby si to utrhli!« zvolal prý
Vtip zajisté dobrý v té situaci, a dobrému
vtipu můžeme se smát všichni. Vtip má hi
storické právo.
Semecká
Šamberkův
15
article
Rabagas pohořel, to bylo jisto, a správa
divadla nezjednala si žádných triumfů. Ba
i mnozí stoupenci její, když se prospali z roz-
čilujicích výjevů a z opojení svého, cho-
dili se sklopenými hlavami. Ne však všichni.
O nel
Taky jsem se vyspal a šel jsem za svou
denní povinností do pisárny závodu, v němž
jsem zastával úřad administrátora týdenního
časopísu. Na člení novin ani jsem neměl času
toho rána.
Tu po hodině přišel do závodu chef.
a jeho vždy vázná tvář, která ve starostech
obchodních málokdy se pokryla úsměvem, při-
padala mi ještě vážnější.
Pověsil klobouk, svlékl zimník, přistoupi
k měmu stolu, položil přede mne číslo staro-
českého časopisu a řekl přisně, chladně:
»Vy jste se včera v divadle nějak příliš
exponoval — nemyslíte, že by bylo lépe za-
chovávati jisté meze — — ?«..
Slova byla pronesena tak, že nesnesla o-
povědi, jakkoli bych rád. byl řekl: Vždyť jsem
se ničeho nedopustíl. Bylo mi po čertech horko
a sahal jsem po časopise jak po žhavém že-
leze. Co pak je tam, pro Krista pána?
Inu bylo. Denunciace tam byla. Redake
nestačilo včerejší večerní zatýkání — proto
oznamovala, »že se jí sděluje, že k těm mu-
zikantům ze včerejška náleželi také jistý P.
i se svým chefem D., ten a ten a konečné ja-
kýsi — (moje jméno) — »učedník« u panu —
(a teď jméno mého chefa). Což znamenalo : Ty
chefe, popadní ho za uši, napohlavkuj mu
pak hned ho vyhoď! Možná, že místo učed-
ník tam stálo podavač — v jednom listě
jsem četl tento svůj »karakter«. Kdybych byl
tleskal, byl bych hýval panem X. Jakožto
»polilický odpůrce« jsem byl degradován n
učedníka.
Krist
16
article
No, vzal to čert, myslil jsem si. Ale nej-
spíše přijde ještě něco.
A přišlo. Policie svědomitě si napsala
jména všech udaných a tedy taky moje ..
A druhý den přinesl mi strážník obsllku k vy
slechu, na neděli, čtvrtou hodinu odpolední
Sám chef mi ji podal a řekl stručně:
»Bude mít radost paní matka — —
To byla arci stránka nejeitlivější. Vše m
bylo jedno: chef, staročeský žurnál, učedník.
policie — ale maminka!
Jen bratrovi jsem se svěřil, a když nadešlo
nedělní odpůldne, odešel jsem jako jindy
z domu na procházku. Dost času na mamink
až mě zavrou.
Maminka! Ano, kdyby nebylo ma minky,
ať mě zavrou třeba na týden, co pak mi na
všem ostatním záleží.
Mým důvěrníkem byl přítel S. Čekal na
mne již před domem. Radili mi sice soudruzi
v utrpeni, kteří byli rovněž na jiné dny a ho-
diny předvoláni, abych si vzal k výslechu šaly
nejhorší — kdyby si mě tam jako hined ne-
chali, ale já přec oblékl sváteční. Vždyť byto
bývalo doma nápadné.
S Čekal
Dosta
17
article
Loudali jsme se z Vinohrad ku Praze
mířili jsme do kavárny Imperialky hned proti
policii. Tam usedl jsem s přítelem v koutě
činil »poslední pořízení«.
Odevzdal jsem mu hodinky, tobolku, zá-
pisník, prstýnek, nůž — zkrátka, vyprázdnio
jsem kapsy. A řekl jsem: Čekej na mne o
šesti — čekej do sedmi, déle než tři hodiny
výslech nepotrvá. Nevrátím-li se, tedy jsem
zavřen. Pak jdi domů, řekni bratrovi, cose
stalo, aby to šetrně řekl matce. Víc než
čtyřicet osm hodin přec mi nedají za našpulení
huby.«
Bily tři čtvrti na čtvrtou — zdvihl jsem
se. Kráčel jsem odevzdaně do té pochmurné
budovy, která po případě měla pro mne býti na
24 hodiny velrybou Jonášovou. V tom kterém
čísle jsem zaklepal, ozvalo se nevrlé »dále«
Inu ano, ani pro policejního úřadníka není od-
polední výslech žádnou pochoufkou.
Podal jsem cedulku. Podíval se na mne
ostře, změřil mne od hlavy po paty a řekl:
»Sedněte si.«
Konečně, zle to nezačíná, když si mohu
sednout. Myslil jsem, že mne budou držetí dva
policajtí.
Jonášová
Praha
Ina
Imperialka
18
article
Výslech generalií. V pořádku. A t a
otázka:
»Jste udán, že jste při představení Raba
gasa prováděl demonstraci, je tomu tak ?«
»Kdo mne udal, pane komisaři ?«
»Na tom nezáleží. Choval jste se, jak
udáno ?e
»Ne. Nečinil jsem žádnou demonstraci.«
»Uslyšíme o tom svědky,« řekl komisař
psal si dále něco.
Nevěděl jsem, kdo svědčí proti mně, sle
věděl jsem, že již několika obviněným přede
mnou dopomohli svědci do chládku. Sami vý-
borní svědci, svědci z »předních pražských ro-
din«, jak se říká, universitní professoři, doktoři
práv — svědkové elitní, jakých si jen může
obviněný přáti.
Zaklepám. Ah, první svědek! Vstoupil
známý mně pán ze středy, onen, který mi
»vracel peníze«, setník jednoho z ozbrojených
pražských shorů, majetník klenotnického závodu-
Předložil cedulku.
Hrklo ve. mně trochu. Ne strachém z
svědectví, ale nějak zlým svědomím. Den před
tím přinesl tehdejší bojovný list svobodomyslný
»Obrana« lokálku o tom, jak si tento pán po
čínal v divadle při prvém představení »Raba-
gasa«. Tu lokálku — psal jsem ja, a v re
dakci byla ještě hodně přiostřena. Aby tak
tušil !
»Znáte tohoto mladíka?« otázal se ko-
misař.
Svědek otřel čelo hedvábným šálkema
odpovídal hlasem, z něhož vyznívalo těžko ovlá-
dané rozčilení:
»Neznám, pane komisaři — totiž znám
tak od vidění. Chodívá do divadla. Ale jeho
pana bratra znám, to je hodný muž, toho mám
rád — —
»Jde o to, znáte-li tohoto,« přerušil ho
komisař. »Jest udáno, že při představení »Ra-
bagasa« choval se v divadle demonstrativně, že
hvízdal. Máte o tom vydati svědectví. Viděl
jste ho tam ?e
»Viděl, pane komisaři, ale jak se choval
o tom nemohu nie říci . . .«
Rozčilení jeho teď náhle propuklo.
doktor práv
Ah
Raba
19
article
»A kdybych byl víděl, co chtěl, pane ko
misaři, nic bych nedosvědčil ! Sie haben gewisa
nicht gelesen, herr komissär, co o mně bylo
vytištěno, in diesem bládl, in der Obrana ! Jsem
starý živnostník, platím daně, aber da lesen sie
herr komissär !«
Pravice jeho zajela v záprsí a vytrhla po
mačkané číslo Obrany.
»To k věci nepatří, pane,« odmitl šetrně
komisař, »běží nám jen o to, co ten mladý
muž dělal. Vy tedy nemůžete proti němu nie
dosvědčiti ?«
»Ne, pane komisaři !« volal svědek rozči
leně, »nemohu, a nechei, třeba bych mohl
Proli nikomu nechci svědčiti. Kdo pak mě
vede? Já se nehlásil. A nechci být zase v no-
vinách! Zatracený Rabagas, čert nám ho by
dlužen !e
»Dobrá, pane. Jste hotov, můžele odejiti.
Svědek odešel. Sotva zanikly jeho kroky
zaklepáno opétně. Vstoupil mladý muž pla-
vých vlasů a vousů, výrazné tváře, ostrého
nosu, hlavy jako na římské minci. Znal jsem ho
z divadla, byl to doktor práv M. Vysoká, široká
postava, krásný muž, jen pohledu vždy zamra
čeného.
»Pane doktore,« hovořil komisař, smáte
vydati svědectví o chování tohoto mladika —
— atd. jako při svědku prvém. »Znáte jej?
M Vysoká
20
article
»Vlastné zcela povrchně,« řekl pan doktor
»Teprv teď vím, kdo to je. O jeho účastenstv
při středeční demonstraci nemohu říci nic, ne
pozoroval jsem ho tam.«
»Tedy nedemonstroval?« řekl komisař, ho
tuje se, aby protokol skončil. Cítil jsem dobře.
v jakém úmyslu to řekl, a vděčně jsem nat
pobledl.
»Pardon, pane komisaři, to nemohu říci,
odpověděl svědek důrazně. »Já ho neviděl, ale
snad by jini svědkové — —«
To byla řeč juristy. Ano, on mne neviděl
na svě dobré svědomí nemohl říci nie, ale snac
by tedy našli jiného svědka — proč bych nemě
užiti separace?
Komisař povznesl oči s papíru, podíval se
významně na doktora a řekl
»Proti tomuto mladíku byli jste vedení jen
vy dva, pane doktore . . . Děkuji vám, jste
hotov, neračte se zdržovati.«
Pan doktor se vzdálil a komisař obrátil s
ke mně:
»Slyšel jste svědky — nemám s vámi dal
šího řízení. Můžele taky jíti.«
Něco jsem vycítil neomylně z celého cho-
vání vyslýchajícího mne komisaře. Že jemu sa
mému bylo odporno to udávání a že nemě
touhy, aby mne musil odsouditi do separace
Soudil asi: hvízdalo jich několik set, proč jieh
má sedět jen pět nebo deset?
Uklonil jsem se, odešel jsem. Ještě nebyl
šest, když jsem se vrátil do kavárny, ku přitel
mne očekávajícímu.
»Cos dostal?« bylo jeho první otázkou.
Ted
doktor
21
article
»Hádej!« A vypověděl jsem ma celý vý
slech, tuto jenom několika slovy naznačený.
V celé té aféře dožil jsem se zajímav
zkušenosti, již jsem si pamatoval pro celý život.
Jeden z přátel, na nějž byli vysláni svědkové
důkladnější a který byl na základě jejich výpo-
vědí odsouzen na 24 hodiny do separace, dlouho
mi nemohl odpustit, že — já taky neseděl.
Tehdejší správa divadelní postavila si hlavu
»Rabagas«, ač byl provázen takovou nevoli, stů
co stůj musil ještě na jeviště. Tuším, že ješt.
třikráte přešel divadelní prkna prozatímného.
vždy za silné asistence policejní. Zejména druhé
představení bylo pořádáno jen jako pro policisty,
divadlo bylo ve stavu obležení, ředitelova lóže
byla střežena čtyřmi strážníky, všechny vehody
do parketu, parteru, na galerie byly obsazeny
kdo přicházel, byl měřen pronikavými pohledy
Leč přes všeclinu tu obezřelost na sklonku
tohoto druhého představení hozen byl na jevište
zase věchtový věnec — a marně bylo pátráno
po »pachateli« této ovace, marně vrtalo všem
orgánům hlavou, jak byl do divadla pronesen.
Patrně kolem těla pod zimníkem.
Jak ten čas utíká! Dvacet pět let a třináe
neděl. Kolik těch pamětníků, přímých účastníků
stíhaných i svědků, kolik těch charakteristických
postav, denních navštěvovatelů divadla zmizelo
navždy. A dávno před nimi nešťastný » Rabagas«
22
article
„Vstalť jest!
„Vstalť jest!
Od Popelky Billianové.
Starý, kdysi klášterní chrám. — Mohutné
sloupy nesou klenbu vysokou, v rozlehlých lo-
děch chrámových tají se řady oltářův a vysoká,
malovaná okna spíš ukazují, kde světlo jest
než aby je propouštěla; ve všem chrámu, v zá-
koutích a úkrytech navěšeno jest plno tajem-
ných stínů zašlých dob, jež linou se do duše
v šeré spleti myšlenek.
Jest o Bílou sobotu.
V ponuré velebnosti dosud září řady světel
kolem zamlklého hrobu božího, dosud klečí zde
ministranti ve strnulosti své i zástup zbožných
zde ještě pokleká s rukama sepjatýma; ale ve
chrámě juž tichý šum a jako ve zvlněném se-
velu se nese prostorami chrámovými předzvěst
jásavých zpěvů »Alleluja !«
V řadé lavic stranou před oltářem kleč
mladá dívka. Jest krásná v dívčí jemné sličnosti
své; čisté jest čelo její a bílá všecka tvář. Ale
v očích jejích skryto jest tolik nevýslovného
smutku a svěží rty její pevně semkla němá
bolest.
Klečí zde bez pohnuti a oči její obráceny
k oltáři.
A zdaliž se modlí?
Nemodlí se, ač v horouenosti duše svě
modliti by se chtěla.
Nemůže.
23
article
Hledí k oltáři v bojácné trpělivosti a tvář
její jako z mramoru.
Zazněl zvonek u sakristie a ve tváři div-
čině vzrušené napjetí.
Vystoupili ministranti a krok za krokem
postupuje za nimi kněžstvo.
Mladý, mužně štíhlý kněz vstupuje do
rámce dveři. Ve všem zjevu svém ušlechtilý
volně nese hlavu vzhůru, nad smělým čelem
vlní se tmavé kadeře, oči v nelíčené úctě au
vědomi svého úřadu k oltáři se upírají a ruce
ve zbožnosti volně spjaty na hrudi, již kryje
zlato ornátu.
Jde klidně v křesťanské pokoře, aniž
licoměrným farizejstvím lháti chce city, kteréž
by cizí byly duši jeho.
Krok za krokem přichází k oltáři vědom
si toho, že není zde před oltářem v posvátném,
ale v obrazném toliko úkonu těžiště činnosti
jeho, nýbrž tam v širokém tom světě, kde
duše sobě svěřeně vésti má k dobru a pravdě
odvěké.
Jemný a měkký jest ve všem zjevu svém
jako dub na skalním srázu ve svěží zeleni má-
jového listí, jemný a měkký v lehounkých
záchvěvech listí mladého, ale přece jen dub,
tvrdý, nepodajný, kterýž má zapuštěny kořeny
svého přesvědčení do tvrdé skály zásad
určitých.
A klečící dívka nic nevidí a nic nevnímá
krom kněze mladého.
24
article
Skok přes ohradu lidského rozumu a je
říši snění a tužby její nespoutány leti tam
k té drahé ji bylosti kněze mladého.
Cíti zde před sebou majestát božství u vši
velebné neobsáhlosti své jako démantovou skálu
nedozírných rozměrů, eítí i vinu svou, jež pře-
lévá se ji duší i hlavou jako chladná ve své
palčivosti vlna cilů nepřipustných, je zdep-
tána ve prach vlastním svědomím, ale přece
jako plamenné, zářivé trysky citů nejčistších
šlehá jí z duše vášnivá touha, ocilnouti se po
boku toho, jenž uchvátil veškeru duši její
ušlechtilou vznešeností svou. A cíti, že nikdo
nevyvede ji z temna bludiště nežli on, že ni-
kdo nevysvobodí ji ze tříště rozbitých představ
a pevného podkladi rozumového nežli on. Věří
pevné, že jediné za pomoci jeho vzlétnouti může
tam k těm jasným dálavám božské vznešenosti,
aby na vrcholcích dobra a krásna opájeti se
mohla věčně tryskající čistotou lásky nadpozem
ské a ve volném, jasném vzduchu vzlétnouti
mohla ve smavou nekonečnost, kde není svora
bradlení lidských zákonů.
Skok
25
article
Ano, chtěla by se postaviti po bok jeho
v hrdém vědomí práva svého, chtěla by s nlne
spěti k lidským bědám a útrapám a slovem
činem těšiti a povzbuzovati, chtěla by trpču
a strádati, chtěla by oběti největší přinášeti, aby
se stala hodna jeho.
A nesmí, nemůže
Mezi ní a jím stojí — ženskost její.
A právě touto ženskostí svojí chtěla by se
přivinouti k hrudi jeho, chtěla by zulibati to
jeho čelo vznešené i ústa výmluvná, jejichž
slova dovedou ji přečarovati v jiné světy, kde
neni propasti, kteréž by ji od něho dělily-
A nesmí, nemůže. —
O kéž by byla sestrou jeho rodnou, aby
na bezpečném klenutí úety a vážnosti lidské
stanouti mohla po boku jebo.
A takto? Vedle mladého muže jsou jen
tři pilíře úctou lidskou ženě vyzděné: matka.
sestra, žena. Ostatní všecko ssuť jest na mo-
čále pomluv lidských navršená, již každý do
bahna všednoty zvrtnouti může.
26
article
Není mu matkou — není ani sestrou
ženou — — býti nemůže.
Kolem něho jest propast, kterouž z téi
oné strany žádná noha čestně přestoupiti ne-
může, propast, kteráž smělce na přeskoku ne-
uprosně pohlt ve svůj jícen záhuby.
Coelibat. —
A nevyryla propast tuto ruka Toho, kterýž
Svě zákony světu dal, nevyryla ji vlastní ruka
těch, kdož ze své vůle od světa se odlučují,
vyryla ji krátkozrakost těch, kdož domnívali
se, že tím více stádci prospějí, čím hlubší pro-
pastí pastýře od něho oddělí.
A ze dna propasti vyrostlo otravné býl,
jehož dech otravuje všecko okolí.
Však juž tam někde v mlžné dálině ozývá
se hlahol harcovníků, kteří ehystají zavalit pro-
past, kterouž přes nivu Páně vyryla přílišná
horlivost lidských sluhů věčného Slitovníka.
Prostorou chrámovou rozhlaholil se jásavý
zvuk zvonů a v třepotavé vlně zpěvu neslo s
ke trůnu nebes Pána jásavé: »Vstalť jest —
alleluja !e
»Alleluja — alleluja!« zni v mohutném
chorovodu ze sta hrdel a z oblačného dýmu
kadidla probleskují světla na oltáři a mezi plá-
polem svěc a bílými oblaky vonného dýmu
vznáší se Ukřižovaný v kříži rozpjat, s něhož
chtěl všecek svět spasit a obejmout.
A klečící dívka spíná ruce a z hlubin
duše dere se jí ve vroucnosti, jež krev pro-
cedit by chtěla za prosbu svou:
»Kriste — smiluj se !«
Na stupních oltáře opět stojí mladý kněz
a ušlechtilá hlava jeho volně naklání se pře
velebou oltáře a čisté, mužné jeho čelo ovívají
bilé obláčky vonného dýmu.
A klečicí dívka dívá se k němu a takj
připadá, že on na bilých obláčeích uniká n
vždy lidské tužbě její a ona hroutí se sam
v sebe zasažena smrtelnou, krvácejíci ranou
Ypsilon.
Sv
Krist