ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 af4d1220-669b-11dc-b6e8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 37, org 4, place 3
1 masthead
15. dubna 1900.
2 masthead
Nedělní zabavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 104.
4 masthead
Strana 9.
5 article Zapomenuté jubileum.
Zapomenuté jubileum. Nepochopitelným způsobem vypadlo z na- šeho divadelního života jedno vzácné jubileum. Nepochopitelným způsobem, pravím, neboť my přece nemáme příčiny, abychom jakékoli ju- bileum propásli, abychom je marnotratně vy- hodili do povětři, jako prach, neboť, kdy pak my slavíme nějaké to jubileum? Nanejvýš jed- nou, dvakrát za měsíc. A tentokráte mrzí mne věc dvojnásob, poněvadž bych se byl přiživil a taky slavil jedno ze svých jubilel, na něž pravidelně zapomínám. Arci, vysvětluji si opomenutí okolnosti, že vlastně zmizeli nejhlavnější faktorové, kteří by byli měli jubileum slaviti. Zmizelo něk dejší to družstvo divadelní, jež významnou onu a za- pomenutou událost vpletlo ve svůj vavřinový věnec, odešel v lůno matky země ředitel pan Maýr, za jehož vlády se to událo, odešli mnoz z tehdejších pohlavárů politických, skoro zeela zmizela strana, jež na své sesílení věc insceno- vala, položilo se v hrob několik časopisů, v nichž hlaholily důstojné dozvuky slavného večera, ba zmizelo i samo dějiště, na němž se odehrálo, co tolik zlé krve způsobilo — naše někdejší »prozatímně«.
Maýr
6 article
A jaké jsem taky já mohl mít pěkné vzácné jubileum! Jak by mně byli záviděli přátelé neobyčejnou návštévu, která by mne byla mohla toho jubilejního dne poetiti, a jak by se mně byla prsa vzedmula pýchou a hrdostí, kdyby ke mně bylo vstoupilo asi šest policej- ních pánů strážníků (počítám, že by jich bylo bývalo nejméně šest) s vlajícími chocholy, ostý- chavě planoucím úsměvem na tvářích, v bílých rukavičkách, s kyticemi a palmami v rukou, kdyby mluvčí deputace pohnutým hlasem byl pronesl řeč, jakým že jest pánům potěšením, že mne shledávají zdráva a čila po celém čtvrt- století ode dne, kdy sv. Hermandada vztahovala po mně dlouhé ruce své a chtěla mne podržet v měkkém náručí aspoň na 24 nebo 48 hodin. Že jsem vyvázl, stalo se pouhou nešikov- ností svědků, na mne »vedených«, lépe řečeno nešikovnou volbou svědků těch. Neboť na jiné byli jiní svědkové a ti dosvědčili všechno všechno.
7 article
Bohužel, propásl jsem sám toto vzácné svoje jubileum, o celých třináct neděl jsem je pro- pásl, a vzpomněl jsem na ně před týdnem, když jsem tyto sloupce pokládal svým říkáním díva- delním. Neboť i téch kynoucích mně »24 hodine i to jubileum souviselo rovněž s divadlem, kte- réž pro mne ode dávna mělo tolik půvabu. Čtvrt století a třináct neděl! Ano, 13. leden 1875 málem by mne byl připravil o moji do- kumentární, ouřadní zachovalost a do smrti bych se byl mohl hrdostí a sebevědomím zardívat na otázku, již by mi byli soudcové kteřikoli a kdy- koli dali: seděl jste již někdy? »Ano, prosím, čtyřiadvacet hodin!« Nemělo tak býti. A snad proto, že jsem neseděl, propásl jsem celé jubileum. Ale člověk rád vzpomíná na jisté povznášející okamžiky, na chvíle sbratření, občanské vzájemnosti, na pro- jevy lásky a makavé doklady velikého a tak věrně sledovaného přikazu: milujte se vespolek. A tehda jsme se milovali — a separace policej- ního ředitelství stále byly připraveny novým a novým hostům. Neboť dne 13. ledna 1875 hráli na jevišt královského zemského českého divadla poprvé »Rabagasa«. Starým pamětníkům nemusím podrobněji vy kládati, oč běželo. Nepamětníkům však nutne říci, že královské zemské české divadlo řídila tehda správa staročeská, kteréž výborně se hodi Sardouův »Rabagas«, paskvilující demokracii. Vlny bojů staromladočeských vzdouvaly se v oné době nejbouřněji a zaplavily i tehdejší náš skrom- nější stánek musy divadelní, jeviště »prozatím- ného«. Řečeného dne pak jeviště to mělo po- sloužiti, aby strana svobodomyslná dostala po- řádnou šňupku. Monarchista Sardou byl napsa kus, kterýž se k tomu velevele hodil. A večer 13. ledna ustanoven, aby strana svobodomyslná dostala náležitou ránu do žeber — ač neměla-l býti na hlavu poražena.
Sardouův Rabagas Sardou český divadlo
8 article
Náležel-li někdo ke straně mladé, byl to zajisté jeden kroužek nás nejmladších »mla- dých« — seznam jmen arci nemám po ruce. Ale strašlivě to v nás vřelo. Tušili jsme, ba předvídali jsme určitě, že v divadle nastává parný večer. Jakým způsobem jsme o tom zvě- děli a jak bylo »zosnováno« hrozné to »spik nutí«, zatím ještě neprozradím. Počkám s tím k jubileu padesátiletému, nezapomenu-li i na to. Ale do divadla jsme se dostavili jako jeden muž. Chodili jsme na všechny novinky, chodili jsme léta před tím do divadla, jak bychom byli scházeli při »Rabagasu«? Na »nás« byl pod- nikán útok — co přirozenějšího, než útok od- raziti? Hodnou chvíli před započetím bylo divadlo nabito ve všech prostorách, a ve všech prosto- rách zavládalo těžké, dusné ovzduší. Bylo ticho. ale vřelo cosi pod hladinou a nám nejmladším v bujné obraznosti a v přeludu sluchovém při padalo, jako by v dáli zahřmívalo. Nadcházely podivné, hrozivé věci. Na kolik dnů před před- stavením letěly pověsti, že nejen obsahem sa- mým udeřena má býti strana, ale na větší účinek že mají herci působit i karikaturami předáků strany svobodomyslné. Určitě se vy právělo, že představitel Rabagasa — pan Šam- berk — vystoupí v masce dra. Julia Grěgra. jiný herec že bude míti masku Sladkovského, jiný Špindlerovu, jiný Barákovu — pověs rostla od úst k ústům, od ucha k uchu. Ač koli této pověsti v zápěti letéla jiná, že totiž policie podobné maskování zakázala, nedůvěřo- vali jsme a trnuli jsme před vyzývavosti správy divadelní i mimů, kteří prý již příslušně paruky a vousy měli ve svých garderobách.
Šam Grěgr Sladkovský Špindlerův Barákův
9 article
Toho večera taky obecenstvo bylo pro- troušeno zjevy, jakých v divadle jindy nebylo vídati, tváře, kteréž nenáležely divadelním na- dšencům a navštěvovatelům premiér. Stáli jsme v parketě pod ložemi, vedle sehe, jako sirky ve škatulce, a pracně se prodíral k sedadlům, kdo se opozdil. Tou zácpou prodral se ke mně technik T. a všeptl mi do ucha: »Jsou tu tajní !« Zachvěl jsem se v mladistvé citlivosti To slovo mělo zvláště tehda ošklivý zvuk, kaž- dého člověka pronikl při něm nevlídný pocit. po těle jakoby šimralo. Tajní! Objednala prý je správa divadelní. A hned byl ten pocit ne- libosti a štítivosti vystřídán pocitem rozhořčení. Tedy tajní povoláni na obecenstvo, jemuž se snad nebude »Rabagas« libiti! Takovým spů- sobem se pěstuje láska a přichylnost k divadlu Hrálo to v nás, jako to jen dovede hráti ve dvacetiletých lidech.
Hrála
10 article
Opona se vyhrnula, v obecenstvě nebylo slyšeti dechu. První jednání překlouzlo, obe- censtvo vydechlo. Bylo ticho. Ale přece ticho dusné — vždyť zbývaly ještě čtyři akty. A v druhém jednání to prasklo. Pěkně děkuji. Tuším nějakou redakci představovalo jeviště, redakci »Syna volnosti«, a čtverlístek redaktorů má nějakou konferenci. Masky re- daktorů — to byly tváře jako denních hostí »Batalionu«, kostymy jejich — úbory obejdů jak z Offenbachových »Bandilů«. Pan Šmaha hrál jakéhos Vuillarda a při jeho deklamaci to prasklo. Za hovoru padne slovo »vepř«. A Vuillar v zápalu mluví: »Vepř! Proč vepř, pravím? Jsme tlumoč níky svobody, tlumočníky lidu, a prolo mluvme k tomuto lidu jeho mluvou a rceme prase ano, prase!« Těžko vylíčiti dopuštění, jež po těchto slo- vech nastalo. Mladší navštévovatelé divadla pa- matují se na jeden večer u příležitosti vystou pení slečny Pospišilovy před několika lety. — ale to byla hotová selanka proti vzedmutí od- poru, jaký nastal po slovech páně Šmahových. Z parketu, ze sedadel, z galerií vyšlehl sykoo a zaburácelo dunění, až sluch přecházel. Byl to svištění vichru a jekot příboje — cítil jsem v tom okamžiku, jak se mi uši odehlipují vlasy jakoby mi chtěly vylézti z kůže na hlavě.
Batalion Offenbachův Bandil Šmaha Vuillard Pospišilův Šmahův níka svoboda
11 article
Byl jsem poprvé v takové bouři, již si obraz- nost moje před tím nedovedla vymalovati. Ach. vídal jsem sice pouliční výjevy po volbách obecních i sněmovních, slysel jsem pochod »Schütz, Raudnitz, Winternitz«, vídal jsem bli- žící se tlupy vojska, jež uzavíralo ulice, slýchal jsem dunění pažeb o dlažbu a povely důstoj- níků: »pílanzt das bajonett!« — taky při tom bývalo mi úzko z událostí nejbližších okamžiků — ale vše to bylo přemoženo dojmem tohoto výbuchu nevole v divadle, kde působila i stls- něnost prostoru, to těsné skupeni, nepřipouště- jící žádného rozestupu, a vědomí, že tu zápa- síme »proti sobě«. A přece jsem sešpulil pysky. abych přidal hvízdotu. Leč rty moje vnitřní hořkosti byly okoraly, svaly kolem nich jako ztrnuly, jako dřevěny — marně jsemse pokoušel, nedostal jsem ze sebe zvuku. Ale v tom okamžiku utkvěly na mně oči jed- noho muže na sedadle — a ten muž byl zuřivý staročech. Ostatně, mého pískotu nebylo třeba. Hvi- zdalo to kolkolem a se všech stran i se všech výšek hlediště, že moje hvízdnutí by bylo uto- nulo jako kapka v moři. A již jsem cítil, jak mi napjaté, suché rty praskly. V ústech bylo vyprahlo, že jsem ani polknouti nemobl. Bylo-li možno, aby bouře ještě vzrostla stalo se tak, když vystoupil pan Mošna, před- stavující polského emigranta, kterýž místo orsgi- nálního Petrovlského jmenoval se v českém pře- kladě »Petrovský« — patrně zúmysla. Vzdy víme, co nám znamená »Petrovský«.
Schütz Raudnitz Winternitz Mošna Petrovský
12 article
»Sláva svobodě!« zvolal, »sláva lidu !« A divadlem hřměl jekot, div se lože ne- bortily. A v tom hvízdotu a jekotu již pracovali přívrženci správy divadelní, stoupenci politiky jež kus uvedla, »etitelé« Rabagasa — a ruce jejich chápaly se hvízdajících, ústa vykřikovala jména, voláno po policii. A po prvním aktu již se hemžily prostory hlediště strážníky, a osoby, jejichž tváře nám byly před počátkem tak nápadny, tak nezvykly svrhly svoje incognito a jaly se spolupůsobit zcela zjevně s policisty v uniformách. A za týkáno. Čísi ústa zvolala moje jméno, čísi ruka na mne ukázala a přivedla na mne — policejního komisaře. »Toho taky vemte !« Podíval jsem se na občana — byl to onen, jehož pohled prve na mně byl utkvěl. Dobře jsem ho znal. »Co udělal?« tázal se komisař. »Hvízdal !e »Dokažte to!« vykřikl jsem, nabyv řeči.
Sláva svoboda Hvízdal
13 article
Komisař podíval se na mne — a šel dál Občan, rozzuřen, že už mne nesebrali, při stoupil ke mně a řval mi do tváře; »Jděte domů, když se vám to nelíbí !e »Zaplatil jsem jako vy — a zůstanu tu jako vy!« křičel jsem já. »Tu máte — já vám vrátím peníze !« sípal muž, který byl tuším členem družstva, hrábí do kapsy a podával mi — zlatku. Odrazil jsem napřaženou ruku, aži se zlatk zatřepetala. V tom již obklopen byl dobrý pán jinými a poctíván tak lichotivými zdvořilostmi. že mu nezbylo, než aby sám na chvíli z par ketu odešel. Zatím v nejbližším okolí zjišťována jména lidí, označených za demonstranty, a na galeri zatýkáno. První zatčen byl zesnulý nožít A. Se- mecký, dobromyslný ten »revolucionář«, který nescházel při žádné vřavě a který přece byl mužem beránčí povahy. Když přicházel se svým zbožím, když nabízel nože nebo nůžky a upře modré svoje oči na odběratele — ne, ten člověk by nebyl kuřeti ublížil. Kdo jej znal, kdosi připomene chorobný jeho zjev, tichou jeho, po- někud zadrhující řeč, přisvědčí mně.
14 article
Byl na galerii a pískal. Tak upřímně a svě- domitě pískal, že ani nepozoroval policistu, když ho chopil za pravé rameno a vytrhl mu prsty z úst — neboť Semecký pískal na prsty. Tak tedy Semecký vrazil do úst levou ruku a pískal dál. I přiskočil druhý policista a chopil ho za levé rameno, a již ho odváděli. Avšak Semecký ani této přesile se nepodrobil. S vynaložením vší své slabé síly připažil ruce, pozdvihl před- loktí, dopravil prsty obou rukou do úst, a jak- koli ho policisté odváděli, každý za jedno ra- meno, Semecký ze vší síly hvízdal si ohlušující průvod až ke dveřím galerie. Hvízdal z plna přesvědčení — a jakkoli ten výjev rozesmál řadu očitých svědků, síla v tom byla. Ne poddal se. Arei, byl odveden rovnou na policii a od souzen na 24 hodiny. Ale z toho si Semecký nic nedělal. Myslím, že to nebylo poprvé a taky ne naposled. Zatím vřava neustávala a náhle vyhrnula se opona a na jevišti královského zemského če- ského divadla poprvé se objevil policejní ko- misař, vyzývající k zachování klidu. By za své vystoupení odměněn bouřlivým po- tleskem tehdejších notáblů. A z policejní bu dovy povolávány další posily na obhájení — dramatického umění a Rabagasa. Kus dohrán za opětných výtržností a n závěrku hozen s galerie na jeviště onen po- věstný věchtový vénec s papírovými stuhami, právě k nohám páně Šamberkovým. Domnělé extempore páně Šamberkovo toho okamžiku ne- slyšel jsem a nikdo z oněch, kdož stáli kol- kolem. Řeklli to, zanikla slova jehove vřavě. Možno, že nápad zrodil se až později druhý den. »Hle, od huby si to utrhli!« zvolal prý Vtip zajisté dobrý v té situaci, a dobrému vtipu můžeme se smát všichni. Vtip má hi storické právo.
Semecká Šamberkův
15 article
Rabagas pohořel, to bylo jisto, a správa divadla nezjednala si žádných triumfů. Ba i mnozí stoupenci její, když se prospali z roz- čilujicích výjevů a z opojení svého, cho- dili se sklopenými hlavami. Ne však všichni. O nel Taky jsem se vyspal a šel jsem za svou denní povinností do pisárny závodu, v němž jsem zastával úřad administrátora týdenního časopísu. Na člení novin ani jsem neměl času toho rána. Tu po hodině přišel do závodu chef. a jeho vždy vázná tvář, která ve starostech obchodních málokdy se pokryla úsměvem, při- padala mi ještě vážnější. Pověsil klobouk, svlékl zimník, přistoupi k měmu stolu, položil přede mne číslo staro- českého časopisu a řekl přisně, chladně: »Vy jste se včera v divadle nějak příliš exponoval — nemyslíte, že by bylo lépe za- chovávati jisté meze — — ?«.. Slova byla pronesena tak, že nesnesla o- povědi, jakkoli bych rád. byl řekl: Vždyť jsem se ničeho nedopustíl. Bylo mi po čertech horko a sahal jsem po časopise jak po žhavém že- leze. Co pak je tam, pro Krista pána? Inu bylo. Denunciace tam byla. Redake nestačilo včerejší večerní zatýkání — proto oznamovala, »že se jí sděluje, že k těm mu- zikantům ze včerejška náleželi také jistý P. i se svým chefem D., ten a ten a konečné ja- kýsi — (moje jméno) — »učedník« u panu — (a teď jméno mého chefa). Což znamenalo : Ty chefe, popadní ho za uši, napohlavkuj mu pak hned ho vyhoď! Možná, že místo učed- ník tam stálo podavač — v jednom listě jsem četl tento svůj »karakter«. Kdybych byl tleskal, byl bych hýval panem X. Jakožto »polilický odpůrce« jsem byl degradován n učedníka.
Krist
16 article
No, vzal to čert, myslil jsem si. Ale nej- spíše přijde ještě něco. A přišlo. Policie svědomitě si napsala jména všech udaných a tedy taky moje .. A druhý den přinesl mi strážník obsllku k vy slechu, na neděli, čtvrtou hodinu odpolední Sám chef mi ji podal a řekl stručně: »Bude mít radost paní matka — — To byla arci stránka nejeitlivější. Vše m bylo jedno: chef, staročeský žurnál, učedník. policie — ale maminka! Jen bratrovi jsem se svěřil, a když nadešlo nedělní odpůldne, odešel jsem jako jindy z domu na procházku. Dost času na mamink až mě zavrou. Maminka! Ano, kdyby nebylo ma minky, ať mě zavrou třeba na týden, co pak mi na všem ostatním záleží. Mým důvěrníkem byl přítel S. Čekal na mne již před domem. Radili mi sice soudruzi v utrpeni, kteří byli rovněž na jiné dny a ho- diny předvoláni, abych si vzal k výslechu šaly nejhorší — kdyby si mě tam jako hined ne- chali, ale já přec oblékl sváteční. Vždyť byto bývalo doma nápadné.
S Čekal Dosta
17 article
Loudali jsme se z Vinohrad ku Praze mířili jsme do kavárny Imperialky hned proti policii. Tam usedl jsem s přítelem v koutě činil »poslední pořízení«. Odevzdal jsem mu hodinky, tobolku, zá- pisník, prstýnek, nůž — zkrátka, vyprázdnio jsem kapsy. A řekl jsem: Čekej na mne o šesti — čekej do sedmi, déle než tři hodiny výslech nepotrvá. Nevrátím-li se, tedy jsem zavřen. Pak jdi domů, řekni bratrovi, cose stalo, aby to šetrně řekl matce. Víc než čtyřicet osm hodin přec mi nedají za našpulení huby.« Bily tři čtvrti na čtvrtou — zdvihl jsem se. Kráčel jsem odevzdaně do té pochmurné budovy, která po případě měla pro mne býti na 24 hodiny velrybou Jonášovou. V tom kterém čísle jsem zaklepal, ozvalo se nevrlé »dále« Inu ano, ani pro policejního úřadníka není od- polední výslech žádnou pochoufkou. Podal jsem cedulku. Podíval se na mne ostře, změřil mne od hlavy po paty a řekl: »Sedněte si.« Konečně, zle to nezačíná, když si mohu sednout. Myslil jsem, že mne budou držetí dva policajtí.
Jonášová Praha Ina Imperialka
18 article
Výslech generalií. V pořádku. A t a otázka: »Jste udán, že jste při představení Raba gasa prováděl demonstraci, je tomu tak ?« »Kdo mne udal, pane komisaři ?« »Na tom nezáleží. Choval jste se, jak udáno ?e »Ne. Nečinil jsem žádnou demonstraci.« »Uslyšíme o tom svědky,« řekl komisař psal si dále něco. Nevěděl jsem, kdo svědčí proti mně, sle věděl jsem, že již několika obviněným přede mnou dopomohli svědci do chládku. Sami vý- borní svědci, svědci z »předních pražských ro- din«, jak se říká, universitní professoři, doktoři práv — svědkové elitní, jakých si jen může obviněný přáti. Zaklepám. Ah, první svědek! Vstoupil známý mně pán ze středy, onen, který mi »vracel peníze«, setník jednoho z ozbrojených pražských shorů, majetník klenotnického závodu- Předložil cedulku. Hrklo ve. mně trochu. Ne strachém z svědectví, ale nějak zlým svědomím. Den před tím přinesl tehdejší bojovný list svobodomyslný »Obrana« lokálku o tom, jak si tento pán po čínal v divadle při prvém představení »Raba- gasa«. Tu lokálku — psal jsem ja, a v re dakci byla ještě hodně přiostřena. Aby tak tušil ! »Znáte tohoto mladíka?« otázal se ko- misař. Svědek otřel čelo hedvábným šálkema odpovídal hlasem, z něhož vyznívalo těžko ovlá- dané rozčilení: »Neznám, pane komisaři — totiž znám tak od vidění. Chodívá do divadla. Ale jeho pana bratra znám, to je hodný muž, toho mám rád — — »Jde o to, znáte-li tohoto,« přerušil ho komisař. »Jest udáno, že při představení »Ra- bagasa« choval se v divadle demonstrativně, že hvízdal. Máte o tom vydati svědectví. Viděl jste ho tam ?e »Viděl, pane komisaři, ale jak se choval o tom nemohu nie říci . . .« Rozčilení jeho teď náhle propuklo.
doktor práv Ah Raba
19 article
»A kdybych byl víděl, co chtěl, pane ko misaři, nic bych nedosvědčil ! Sie haben gewisa nicht gelesen, herr komissär, co o mně bylo vytištěno, in diesem bládl, in der Obrana ! Jsem starý živnostník, platím daně, aber da lesen sie herr komissär !« Pravice jeho zajela v záprsí a vytrhla po mačkané číslo Obrany. »To k věci nepatří, pane,« odmitl šetrně komisař, »běží nám jen o to, co ten mladý muž dělal. Vy tedy nemůžete proti němu nie dosvědčiti ?« »Ne, pane komisaři !« volal svědek rozči leně, »nemohu, a nechei, třeba bych mohl Proli nikomu nechci svědčiti. Kdo pak mě vede? Já se nehlásil. A nechci být zase v no- vinách! Zatracený Rabagas, čert nám ho by dlužen !e »Dobrá, pane. Jste hotov, můžele odejiti. Svědek odešel. Sotva zanikly jeho kroky zaklepáno opétně. Vstoupil mladý muž pla- vých vlasů a vousů, výrazné tváře, ostrého nosu, hlavy jako na římské minci. Znal jsem ho z divadla, byl to doktor práv M. Vysoká, široká postava, krásný muž, jen pohledu vždy zamra čeného. »Pane doktore,« hovořil komisař, smáte vydati svědectví o chování tohoto mladika — — atd. jako při svědku prvém. »Znáte jej?
M Vysoká
20 article
»Vlastné zcela povrchně,« řekl pan doktor »Teprv teď vím, kdo to je. O jeho účastenstv při středeční demonstraci nemohu říci nic, ne pozoroval jsem ho tam.« »Tedy nedemonstroval?« řekl komisař, ho tuje se, aby protokol skončil. Cítil jsem dobře. v jakém úmyslu to řekl, a vděčně jsem nat pobledl. »Pardon, pane komisaři, to nemohu říci, odpověděl svědek důrazně. »Já ho neviděl, ale snad by jini svědkové — —« To byla řeč juristy. Ano, on mne neviděl na svě dobré svědomí nemohl říci nie, ale snac by tedy našli jiného svědka — proč bych nemě užiti separace? Komisař povznesl oči s papíru, podíval se významně na doktora a řekl »Proti tomuto mladíku byli jste vedení jen vy dva, pane doktore . . . Děkuji vám, jste hotov, neračte se zdržovati.« Pan doktor se vzdálil a komisař obrátil s ke mně: »Slyšel jste svědky — nemám s vámi dal šího řízení. Můžele taky jíti.« Něco jsem vycítil neomylně z celého cho- vání vyslýchajícího mne komisaře. Že jemu sa mému bylo odporno to udávání a že nemě touhy, aby mne musil odsouditi do separace Soudil asi: hvízdalo jich několik set, proč jieh má sedět jen pět nebo deset? Uklonil jsem se, odešel jsem. Ještě nebyl šest, když jsem se vrátil do kavárny, ku přitel mne očekávajícímu. »Cos dostal?« bylo jeho první otázkou.
Ted doktor
21 article
»Hádej!« A vypověděl jsem ma celý vý slech, tuto jenom několika slovy naznačený. V celé té aféře dožil jsem se zajímav zkušenosti, již jsem si pamatoval pro celý život. Jeden z přátel, na nějž byli vysláni svědkové důkladnější a který byl na základě jejich výpo- vědí odsouzen na 24 hodiny do separace, dlouho mi nemohl odpustit, že — já taky neseděl. Tehdejší správa divadelní postavila si hlavu »Rabagas«, ač byl provázen takovou nevoli, stů co stůj musil ještě na jeviště. Tuším, že ješt. třikráte přešel divadelní prkna prozatímného. vždy za silné asistence policejní. Zejména druhé představení bylo pořádáno jen jako pro policisty, divadlo bylo ve stavu obležení, ředitelova lóže byla střežena čtyřmi strážníky, všechny vehody do parketu, parteru, na galerie byly obsazeny kdo přicházel, byl měřen pronikavými pohledy Leč přes všeclinu tu obezřelost na sklonku tohoto druhého představení hozen byl na jevište zase věchtový věnec — a marně bylo pátráno po »pachateli« této ovace, marně vrtalo všem orgánům hlavou, jak byl do divadla pronesen. Patrně kolem těla pod zimníkem. Jak ten čas utíká! Dvacet pět let a třináe neděl. Kolik těch pamětníků, přímých účastníků stíhaných i svědků, kolik těch charakteristických postav, denních navštěvovatelů divadla zmizelo navždy. A dávno před nimi nešťastný » Rabagas«
22 article „Vstalť jest!
„Vstalť jest! Od Popelky Billianové. Starý, kdysi klášterní chrám. — Mohutné sloupy nesou klenbu vysokou, v rozlehlých lo- děch chrámových tají se řady oltářův a vysoká, malovaná okna spíš ukazují, kde světlo jest než aby je propouštěla; ve všem chrámu, v zá- koutích a úkrytech navěšeno jest plno tajem- ných stínů zašlých dob, jež linou se do duše v šeré spleti myšlenek. Jest o Bílou sobotu. V ponuré velebnosti dosud září řady světel kolem zamlklého hrobu božího, dosud klečí zde ministranti ve strnulosti své i zástup zbožných zde ještě pokleká s rukama sepjatýma; ale ve chrámě juž tichý šum a jako ve zvlněném se- velu se nese prostorami chrámovými předzvěst jásavých zpěvů »Alleluja !« V řadé lavic stranou před oltářem kleč mladá dívka. Jest krásná v dívčí jemné sličnosti své; čisté jest čelo její a bílá všecka tvář. Ale v očích jejích skryto jest tolik nevýslovného smutku a svěží rty její pevně semkla němá bolest. Klečí zde bez pohnuti a oči její obráceny k oltáři. A zdaliž se modlí? Nemodlí se, ač v horouenosti duše svě modliti by se chtěla. Nemůže.
23 article
Hledí k oltáři v bojácné trpělivosti a tvář její jako z mramoru. Zazněl zvonek u sakristie a ve tváři div- čině vzrušené napjetí. Vystoupili ministranti a krok za krokem postupuje za nimi kněžstvo. Mladý, mužně štíhlý kněz vstupuje do rámce dveři. Ve všem zjevu svém ušlechtilý volně nese hlavu vzhůru, nad smělým čelem vlní se tmavé kadeře, oči v nelíčené úctě au vědomi svého úřadu k oltáři se upírají a ruce ve zbožnosti volně spjaty na hrudi, již kryje zlato ornátu. Jde klidně v křesťanské pokoře, aniž licoměrným farizejstvím lháti chce city, kteréž by cizí byly duši jeho. Krok za krokem přichází k oltáři vědom si toho, že není zde před oltářem v posvátném, ale v obrazném toliko úkonu těžiště činnosti jeho, nýbrž tam v širokém tom světě, kde duše sobě svěřeně vésti má k dobru a pravdě odvěké. Jemný a měkký jest ve všem zjevu svém jako dub na skalním srázu ve svěží zeleni má- jového listí, jemný a měkký v lehounkých záchvěvech listí mladého, ale přece jen dub, tvrdý, nepodajný, kterýž má zapuštěny kořeny svého přesvědčení do tvrdé skály zásad určitých. A klečící dívka nic nevidí a nic nevnímá krom kněze mladého.
24 article
Skok přes ohradu lidského rozumu a je říši snění a tužby její nespoutány leti tam k té drahé ji bylosti kněze mladého. Cíti zde před sebou majestát božství u vši velebné neobsáhlosti své jako démantovou skálu nedozírných rozměrů, eítí i vinu svou, jež pře- lévá se ji duší i hlavou jako chladná ve své palčivosti vlna cilů nepřipustných, je zdep- tána ve prach vlastním svědomím, ale přece jako plamenné, zářivé trysky citů nejčistších šlehá jí z duše vášnivá touha, ocilnouti se po boku toho, jenž uchvátil veškeru duši její ušlechtilou vznešeností svou. A cíti, že nikdo nevyvede ji z temna bludiště nežli on, že ni- kdo nevysvobodí ji ze tříště rozbitých představ a pevného podkladi rozumového nežli on. Věří pevné, že jediné za pomoci jeho vzlétnouti může tam k těm jasným dálavám božské vznešenosti, aby na vrcholcích dobra a krásna opájeti se mohla věčně tryskající čistotou lásky nadpozem ské a ve volném, jasném vzduchu vzlétnouti mohla ve smavou nekonečnost, kde není svora bradlení lidských zákonů.
Skok
25 article
Ano, chtěla by se postaviti po bok jeho v hrdém vědomí práva svého, chtěla by s nlne spěti k lidským bědám a útrapám a slovem činem těšiti a povzbuzovati, chtěla by trpču a strádati, chtěla by oběti největší přinášeti, aby se stala hodna jeho. A nesmí, nemůže Mezi ní a jím stojí — ženskost její. A právě touto ženskostí svojí chtěla by se přivinouti k hrudi jeho, chtěla by zulibati to jeho čelo vznešené i ústa výmluvná, jejichž slova dovedou ji přečarovati v jiné světy, kde neni propasti, kteréž by ji od něho dělily- A nesmí, nemůže. — O kéž by byla sestrou jeho rodnou, aby na bezpečném klenutí úety a vážnosti lidské stanouti mohla po boku jebo. A takto? Vedle mladého muže jsou jen tři pilíře úctou lidskou ženě vyzděné: matka. sestra, žena. Ostatní všecko ssuť jest na mo- čále pomluv lidských navršená, již každý do bahna všednoty zvrtnouti může.
26 article
Není mu matkou — není ani sestrou ženou — — býti nemůže. Kolem něho jest propast, kterouž z téi oné strany žádná noha čestně přestoupiti ne- může, propast, kteráž smělce na přeskoku ne- uprosně pohlt ve svůj jícen záhuby. Coelibat. — A nevyryla propast tuto ruka Toho, kterýž Svě zákony světu dal, nevyryla ji vlastní ruka těch, kdož ze své vůle od světa se odlučují, vyryla ji krátkozrakost těch, kdož domnívali se, že tím více stádci prospějí, čím hlubší pro- pastí pastýře od něho oddělí. A ze dna propasti vyrostlo otravné býl, jehož dech otravuje všecko okolí. Však juž tam někde v mlžné dálině ozývá se hlahol harcovníků, kteří ehystají zavalit pro- past, kterouž přes nivu Páně vyryla přílišná horlivost lidských sluhů věčného Slitovníka. Prostorou chrámovou rozhlaholil se jásavý zvuk zvonů a v třepotavé vlně zpěvu neslo s ke trůnu nebes Pána jásavé: »Vstalť jest — alleluja !e »Alleluja — alleluja!« zni v mohutném chorovodu ze sta hrdel a z oblačného dýmu kadidla probleskují světla na oltáři a mezi plá- polem svěc a bílými oblaky vonného dýmu vznáší se Ukřižovaný v kříži rozpjat, s něhož chtěl všecek svět spasit a obejmout. A klečící dívka spíná ruce a z hlubin duše dere se jí ve vroucnosti, jež krev pro- cedit by chtěla za prosbu svou: »Kriste — smiluj se !« Na stupních oltáře opět stojí mladý kněz a ušlechtilá hlava jeho volně naklání se pře velebou oltáře a čisté, mužné jeho čelo ovívají bilé obláčky vonného dýmu. A klečicí dívka dívá se k němu a takj připadá, že on na bilých obláčeích uniká n vždy lidské tužbě její a ona hroutí se sam v sebe zasažena smrtelnou, krvácejíci ranou Ypsilon.
Sv Krist