Ročník XXXX.

V Praze, v neděli dne 15. dubna 1900.

Číslo 104.

Na ranní a odpol. listy předplání sut v Prase v admlnistrai na měste . . . . . . na čtvrt leta . . . . 6 K — s dvojí donkškon na měste za čtvrt leta . . . . 7 K 50 vo dlialkách za něsls . . . . . . 9 K 80h Peštou rl. . . . . ke na měsj “ droji zásllree r . ukei

Dnešní číslo pro Praha le o 28 stranácl. Příští číslo „Národních Listů“ vyjde v úterý dne I7. dubna t. r. v obvyklou hodinu polední-

Srdečný pozdrav český národu francouzskému! Velebný den vzkřísení zvolil sobě národ francouzský ku zahájení své jubilejní výstavy světové ve věkoslavné Paříži ; nemohl voliti dne významnějšího a vhodněj- šího. Neboť obrovským tímto dílem prácea umění, které připravil sobě a všemu vzděla- nému lidstvu pro radost, nad jiné osvědčuje znovu svou neumornou duševní křepkost a sílu; touto velkolepou nádherou a krásou své výstavy, která dle všech zpráv předčí v kaž- dém ohledu všechny posavadní výstavy svě- tové, znovu dokazuje světu, že v trudech, zápasech a zkouškách století 19. nepoklesl se své pověké výše osvětové, neoslábl ve své zdatnosti a mohutnosti kulturní, ale na- opak vyšel z nich osvěžen, omládlý, vzkří- sený k novému životu, opásán opravdovostí vůle, uvědomělý, s jarou myslí a chutí ku práci za velikým svým posláním v lidstvu evropském. Rozpomeňme se, s jakým despektem po celá desítiletí učenci němečtí psávali a mlu- vili o neodvratném úpadku degenerovaného prý a zčervivělého národa Voltairova. Kde jsou dnes ti pomluvači národa francouzského se svými proroctvími a pošklebky? Zahanbeni umikají vůči tomu nádhernému divadlu práce ducha a umění, jež vykouzlil genius fran- couzský pozvav k ušlechtilému závodění všecky národy světa; zahanbeni stojí zdeti němečtí zpupní válečníci a kasárničtí lamže- lezové, kteří od třiceti let odsuzují lidstvo k úmorné robotě zbraní vražedných, ku ne- ustálému vysilujícímu zbrojení až do úpadu: hle, ten národ, jejž před třiceti lety výbojným nájezdem svým překvapili a porazili — stojí zde dnes silnější a bdělejší na stráži, nez kdy jindy, ale duch jeho nicméně neutonul v hrubém řemesle válečném, nýbrž zachoval sobě božskou jiskru Prometheovu, zachoval sohě onenmyšlenkový valot, onu bystrosta svěžest, kterou vynikal od věkův.

Ale národ francouzský zachoval sob na štěstí své i lidstva ve všech protivenstvích a zkouškách dokonávajícího století ještě něco cennějšího: své šlechetné velké srdce, kte- rým proslul v dějinách a získal si láskua úctu všech národův tak, že nemá mezi nimi snad krom Němců nikde zatvrzelých nepřá- tel. Pozná to z radostných pozdravů a blaho- přání, jež stihnou ho dnes ze všech vlastía končin vzdělaného světa. Slyšme jen, ku jaké vřelé dythyrambě rozezvučela se i ta vídeňská lyra officiálního Rakouska. Vítá zahájení světové výstavy pařížské jako veliký svátek nejen francouzského ná- roda, ale celého vzdělaného světa, který se tam raduje ze své pospolitosti osvětovéa s výsosti dosažené kultury shlíží na žen století: »Nad monumentální branou výstavy«, bůsní příloha úřadních novin vídeňských, »trůní socha novověké Pařížanky; od tohoto veselého symbolu vznáší se mysl zpět do zašlých let a desítiletí. Velicí muži, veliké děje, udavší století směr, jeví se duchu vzpo- mínajícímu na porod nové doby, jež vykázala vůdčí úlohu — národu rancouzskému. »Zejtra pak tento vůdce kultury přivítá hosty své, aby s nimi vykonal ob- hlídku po práci století. Velebnost práce která spočívá nad ohromným výstavištěm spojí shromážděné národy ku pospolitému harmonickému pocitu ... Cokoliv vymysli duch lidský, nalezlo v této výstavě své oce nění a své místo. Však ne pouze v retro- spektivním a srovnávajícím významu spočívá

její cena. Množství novot, záhadných poku sův a počátkův přivádí se tu k dokonalosti Tisíceré podněty a nápady se tu vzbuzují, ctižádost národův se podněcuje a tak stane se pozorování zdrojem nové živné práce. Paříž bude v nejbližších měsících cílem tisí- cův. Společenské hranice se posunou, cel spousty lidstva dají se v pohyb. Sblížení národův s rozmanitými zájmy zajisté zmírní protivy a zabezpečí světu blahý mír. Vzne- šeně vyznívá století tímto mo- hutným výkonem pracujícího světa, který zejtra s výšin dobyté vzděla- nosti rozhlížeti se bude v budoucnost, v zoři nové doby! »Fluctuat, nec mergitur!« Takových poklon, hle, dostává se dnes Francii od nejvěrnějšího spojence — Ber lína, od téhož Rakouska, které od r. 1879 trvá s Německem a Italií ve spolku uzavře- ném proti Francii a Rusku. Nejlepší to zajisté doklad, jakým neodo latelným kouzlem vzdělanosti, jemnosti i síly ducha svého imponuje Francie i svým sokům a protivníkům, kteří do včíra zle na ná nevražili proto, že jsme vždy srdečně přáli národu francouzskému a zůstali mu věrnými přáteli, když osud ranami nejtěžšími jej stihával a zkoušel.

Všechen zajisté národ český r. 1870 1871 chvěl se o krvácející Francii jako drahou sestru svou, celý národ český stál za sborem svých poslanců, když tito svým proslulým pamětním spisem dne 8. prosince 1870 zapřísahali Rakousko, aby nedalo Francii oloupiti o celé krajiny, jichž obyvatelé Fran- couzi jsou a jimi zůstati chtějí Buďtež dnes v hodině radosti a slávy znovu vzkřísené Francie připomenuty ně- které věty z oné historické listiny zástupců národa českého, ne snad abychom se fran- coužškému národu chtěli zavděčiti v době jeho štěstí, ale aby porozuměl upřímnosti českého ducha, stálosti přesvědčení a pev- nosti povahy lidu českého, jenž smýšlí a cíte dnes právě tak jako před třiceti lety, když svými poslanci takto deklaroval:

»Nelze národu českému, aby nevě- noval nejupřímnější účasten- ství šlechetnému a slavnému ná- rodu francouzskému, kterýž bojuje dnes (v prosinci 1870) toliko za své právo svévlády a za obranu vlasti, ná- rodu, kterýž vydobyl si tak znamenitých zá- sluh o civilisaci a největších o pokrok zásad humanity a svobody. Národ český chová přesvědčení, že takové pokoření. které spočívá v tom, když se národu vynikajícímu oprávněnou národní hrdostía bojovností odejme část území, musí se státi nevyčerpatelným pramenem nových válek a tudíž i nových ran pro zájmy člo- věčenstva i vzdělanosti lidské ... Všichni národové ať velicí, ať malí mají rovné právo sebeurčení a osobnost jejich má stejně še- třena býti. Učiniti meč anebo počet a zhoub nost zbraní střelných soudcem nad právy národů, bylo by tolik, jako prohlásiti slabší z nich za zbavené všelikých práv, tolik jako oživiti právo silnějšího ve způsobě nejbrutál- nější, jako uvoditi nepřestávají cí stav válečný mezi národy, bylo by tolik jako obětovati důstojnost a svobodu člověka nejsurovějšímu despotismu vojenskému, bylo by tolik jako obětovati nejvzácnější výtvory humanity záhubě stále pokračující.

Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzá- jemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů vykvésti může pravá jejich svo- boda i bratrství, všeobecný mí a pravá lidskosť. Ty jsou zásady, jež náro český pokládá sobě za svaté a kteréž dle nejlepších svých sil zastávati jest a bude odhodlán . . . Jakkoli neveliký počtem, ne- chce náš národ malým býti ve smýšlení a snažení svém; nechceť on malomyslným mlčením uvésti na sebe zdání, že přisvěd- čuje k nějakému bezpráví, anebo že sklání před ním čelo své, kdekoliv ono vy- stoupí s přemocí. Nechceť on ponížiti zvuku jmena českého v dějinách, naopak hodlá jednati věrně v duchu otců svých, jižto první v Evropě podnikli boj za ideu, boj obrov- ský za ideu svobody svědomí proti patrné přemoci, boj, kterýž dobojovali mužně, až do vyčerpání svých sil. A kdyby hlas na- roda našeho měl zaniknouti bez účinku. bude míti zadostučinění v srdci svém, že v době, když to platilo, vydal svědectví z právo a pravdu.« — Toto naše osvědčení pro spravedlivou věc Francie poznamenal kaneléř Rakouska hr. Beust v listu daném v Budíně jako »zemězradu« (»Landespreissgebung«) a po- dobně jsme byli v očích německých nacio nálů a ovládaných jimi moudrých státníků cislajtánských »škůdci a nepřáteli Rakouska,« když jsme se srdečně zaradovali z koneč ného zpevnění přátelského svazku Francie s Ruskem. — Ba jsme i dnes připraveni na to, že bude nám přes všechny dythiramby »Wiener Abendpostu« i dnešní náš prostý. ale srdečný pozdrav, jímž blaho- přejeme národu francouzskému k jeho vý- stavě, škaredě zazlíván od těch, kdož vše- možně starali se o to, aby národ náš jako takový nemohl na světové výstavě pařížské dosíci přiměřeného sobě zastoupení a místa

Světová výstava v Pařížl. Zahájení výstavy. —l— Z Paříže, 14. dubna. (Telegram od zvl. zpravodaje »Nár. L. «) Světová výstava, nejvelkolepější všecl dosud pořádaných, otevřena byla dnes 2. hodině odpolední. Počasí jest čarokrásné. Nádherná slav nostní síň jeví skvělé uspořádání, vyzdobena jest však přepychem trochu přehojným. Za hájení přítomno bylo na 20.000 osob. Osl ňující pohled skytaly pestré uniformy vo jenské a diplomatické, jakož i skvostné toa lety dam. Zahajovací řeči pronesli ministr obchodu pan Millerand a president republiky pan Loubet. Prvnímu skvělé shromáždění pro jevovalo pochvalu hlučnější a živější nežl druhému. Když oficiální řeči byly domluveny, z notoval orchestr »Pochod heroů«. Předseda republikylpřijímal na to v saloně zřízeném proti tribuně, komisary cizích státův Po tom ubíral ze pan Loubet s družinou svou středem pole Martova; vstoupil pak i hosté jeho u mostu Alexandra III. na lodi vyzdobené vkusně prapory, na nichž vykonal projížďku po Sekvaně poděl budov vý stavních.

Ve 4 hod. odpoledne se pan Loubet již opět navrátil do paláce Elysejského. Obe censtva proudily po ulicích obrovské zá stupy, chovali se ale vůči panu Loubetov chladně. Řídké jen hlasy volaly: »Vive Lou bet!« Za to provolávalo se »Vive l'arméel- »Vive la sociale !e Výstava zahájená jest ze tří čtvrtin ne dokončena, ano i cesty, jimiž družina pre- sidentova se ubírala, musily býti teprve n kvap v poslední chvíli upraveny. Hotova jsou průčelí pavillonův a několik paláců ci- zích států. Na ulicích pařížských jest neoby- čejný ruch, ale jinak jest obyvatelstvo klidné Ulice pařížské jsou dosti slušně vyzdo- beny. Oznamuje se z venkova, že četná města jsou ozdobena prapory. Ruský ministr financí Witte telegrafoval, že provedením velkého díla výstavního po- znovu osvědčeny sympatie a přátelství, jez spojují Rusko a Francii. Dva dny před zahájením. (Původní dopis od našeho zvláštního zástupce.) V Paříži, 12. dubna 1900. V prudkém, stále rozechvěném tempu pa řížského života není možno ani pozorovat nějak

zvýšení a zrychlení, ačkoliv zrovna před dveřmi je zahájení světové výstavy. Pařížané se příliš nerozčilují. Samotné ceremonii zahájení výstavy světové nepřikládají tak kolossální význam, jaký by se takové slavnosti přikládal jinde. Potřebují silnější dojmy, aby se trochu vzrušili ze své veselé nonchalance, než jaké jim může po- skytnouti pestrá paráda uniforem vojenských diplomatických s panem presidentem Loubetem a jeho cilindrem uprostřed. Budou proneseny všelijaké pathetické ušlechtilé řeči před prázdnými, nedodělanými paláci výstavními a panstvo se projde po části výstavy jež aspoň zevně činí dojem hotovosti, kde na rychlo upravují cesty a staví květinové a jiné dekorace na zakrytí velkých mezer, jevících se na všech stranách. Ani na nějakou vedlejší mimořádnou zábavu se nepřipravují Pařížané, politické mani- festace a demonstrace jsou prý pro dobu vý stavní odřeknuty všemi neklidnými živly, snad i anarchisty, poněvadž bodrý lid pařížský nemá žádného populárního generála, který by jej po- bláznil, ubohý Paul Déroulěde je ve vyhnanstv a nacionalisti prohlásili, že dají po čas výstavy pokoj a zatím se trochu kompromitují koketo- váním s royalisty. Hlavní však věcí je: výstava bude skutečně velkolepá a rozkošná »épatante et chic«, což je vrcholem pařížských požadavků a zlato pohrne se do Paříže v millionech se všech končin světa Francouzi budou hostit všechny národy se svou obvyklou příjemností a zdvořilostí, jsou nad míru pohostinni, neboť nic jim nevynáší tolik, jako právě tato pohostinnost.

Celá Paříž promění se v jediný hotel přes dva milliony Pařížanů bude natahovat ruce po zpropitném. My však nemusíme litovati svých peněz, výstava bude již za to státi. Pařiž vydělá — cizina neprodělá — vý- stavní dílo rozestře boží požehnání a několik bankrotů po šírém světě — a ustaraný ředit l světové výstavy pan Picard bude prohlášen nej méně za blahoslaveného. Tedy vám radím, milý čtenáři, jedte do Paříže, uzříte tu více krás a zázraků práce lid- ské, umění a průmyslu nežli tušíte, nežli si před- stavuje nejpodnikavější fantasie, jeďte — ale ne- pospíchejte příliš. Neboť výstava je ještě v ne- dbalkách. Nějaký týden to potrvá, nežli bude hotova s nejnutnějším úborem svým. Je to pravá pařížská koketa a je přirozeno, že se fintí trochu dlouho. Nečekal jsem ovšem, že v památný den 14. dubna za zvuků Marseillaisy a po ofieiál- ních řečech otevře se fantastická, triumfální brána architekta Bineta na náměstí Svornosti, aby publi- kum vešlo do výstavy upravené, urovnané, za- metené a očištěné, ale byl jsem přece překva- pen, když jsem dnes viděl stav výstavy.

Obraz zmatku, šíleného spěchu, divokého mumraje, ale jen ne výstavy, která má být z dva dny zahájena. Když jsem viděl výstaviště v listopadu minulého roku a mluvil s některými spolupracovníky obrovského díla, byl jsem dosti optimistického náhledu o možnosti jejího dokon- čení v čas, aspoň v hlavních obrysech. Paláce a výstavní budovy tak slibně tehdy rostly ze země .. A dnes, po čtyřech měsících, se mi zdá. jako by jen tu a tam shodili lešení a dodělali fagády. Ovšem byla vykonána v té době ne- smírná práce, nové budovy jako by vyskočily ze země za tu dobu, v mnohých pavillonech schází jen poslední urovnání vnitřku a právě tímto po- zorováním a porovnáním seznal jsem celou obro- vitost a úžasnou bohatost světové výstavy. Možná, že již za dva dny odnesu si jiný dojem, snad nějakým zázrakem podaří se vy- konati za 48 hodin těm tisícům dělníkův hemží cích se po výstavišti něco překvapujícího, ale i nejlepším případě bude výstava jen zevně vy- zdobena a přečetné interieury budou se ještě po- dobati skladištím beden. V sobotu 14. dubna bude tedy jeviště vý stavní upraveno jen pro zahájení, bude to mise- en-scěne pro úvodní akt, který se bude podo- bati oněm aktovkám tak zv. »lever de rideau«. jimiž začinají v pařížských divadlech předsta vení, po nichž teprve se hraje drama nebo ko- V drobném prodejii raaní číslo o sebě . . . sa B b sdpolední . . . . nažb Ve slialkách na venkověn vdpoledat. . . . . . . . 20h Inseráty platí se hotově napřel. Předplacení a inserty přijímná zdmlni- straca v Marinnské ulici č. z. Tam vacházejí se též redakna tiskáraa n szpodiss „Národnich Listě Bukoplay se novraesii

medie. Ale tentokráte mezi výstavním »lever de rideau« a vlastním představením bude hodně dlouhá »další přestávka«. Od včerejška pracuje na výstavišti též 600 vojáků ozbrojených košťaty a rýči. V největší nouzi musila si je výstava vypůjčit od ministra vojenství, aby mobly býti pořízeny cesty, kudy přijde průvod presidentský o zahájení výstavy. Slavnost zahájení bude vykonána v ne- smírném slavnostním sále, největším sále světa, zřízeném v bývalé výstavní strojovně na Poli Martově, kde též prohlédne president hlavní gallerie, načež vstoupne na lod se svým prů- vodem a pojede poděl paláců cizích mocností, stojících na levém břehu Sekvany, vystoupí u mostu Alexandra III., jejž rovněž »otevře«, na- čež navštíví oba paláce v Polích elysejských. To je officiální program. Po dnešních zku- šenostech z výstaviště zdá se mi velmi těžko uskutečnitelným. Grandiosní klenba »sálu slav- ností« je ještě částečně pokryta lešením. Ob paláce v Polích elysejských, bílé, krásné, ladné, paláce světlé a pyšné renaisance jsou sice ukon- čeny, ale uvnitř zcela prázdné. Jejich »ná- vštěva« sobotní musí se omeziti na pouhé offi- ciální okouknutí facad. Všude na výstavišti vládne úplný chaos všude lomeuje horečka, ona výstavní horečka posledních dnů. Procházka tou ohlušující, po- plašenou vřavou je trochu povážlivá, jste v ne- bezpečí za každým krokem, že vás rozmačká nákladní vůz, že vám sletí na hlavu trám neb kláda, nebo že se sřítíte do nějaké prohlubně.

Také vzrostl v posledních dnech velice počet nehod na výstavišti. Rozhodující, poslední bitva vyžaduje si své oběti. Též mnoho spěchu a zmatku v elegantním paláci generálního komisaře rakouského pana dvorního rady dra. Exnera v avenue D' Antin. Páni úřadnící byli poněkud chyceni prožluklou horečkou výstavní a nemohli hned rozluštiti těžký problém, jak zaopatřiti zástupcům če- ského tisku, na ně generálním ředitelstvím vý- stavním odkázaným, vstupenky do výstavy a na slavnosť zahájení. Vyslovil jsem jemné pode- zření, že jim páni kollegové z Vídně nezpů- sobili takové trampoty. Na štěstí pomohlo ihned zakročení u pana dvorního rady, na jehož roz tomilé ochoté a zdvořilosti patrno, že se více přizpůsobil pařížskému ovzduší nežli jeho per- sonál. Pan dr. Exner s velkou radostí se roz- hovořil o českých exposicích, jež snažil se prý co možná v různých sekcích seskupiti same- statně. Zejmena je nadšen oběma českými in- térieury uměleckými. »To jsou díla prvního řádu nejen v ra- kouském oddělení, ale v celá výstavě,« pravil rakouský generální komisař, který ve věcech umění a nměleckého průmyslu je uznaným od- borníkem. Doufám, že česká práce, skromná jako Popelka vedle těch ostatních princezen, jež příšly z dalekých krajů oslniti Paříž a celý svět, se přece jen neztrati . . . V. Hladík. První den výstavy. Z Paříže, 14. dubna. (C.-B.)

President Loubet vyjel v 1 hod. 45 min. odpoledne z elysejského paláce v parádním kočáře, za ním jeli ve čtyřech landaurech ministři — mimo generála Galliffeta, jenž je nemocen a ministra obchodu Milleranda — do vý- stavy. Kočáry provázené kyrysníky přibyly o 2. hodině k slavnostní síni. President Loubet byl ve státní uniformé ozdobené velkokřížem řádu čestné legie a vítal ho ministr obchodu Millerand, výstavní ko- misař Picard a vyšší úřadníci. President pozdravil se se zástupci mocnosti a cizími výstavními komisaři a potom odebral se hlučně aklamován úřadními osobnostmi, cizo- zemskými zástupci, komisaři a obecenstvem na slavnostní prostranství. Hudba zahrála Marseil- laisu, po jejímž ukončení ministr obchodu Millerand měl proslov. Děkoval výstavnímu komisaři Picardovi a všem svým spolupracovní- kům, jakož i hlavám států na výstavě zastoupe-

FEUILLETON. —a. V Praze, 14. dubna. Kdo by si byl pomyslil, že jsou lidé, jimž letošní jaro není po chuti. Tak ale to je, Kdyby byl milý bůh rozházel po polích diamanty místo oblázků, jistý druh nespokojenců reptal by přece. Zář drahokamů by jim kazila zrak. Jak sťasten jsem, že mezi ně nenáležím! Mně aspoň se letošní jaro jak náleží libí a mohu říci, že dosud jsem na tomto milém jarním počasí ničeho nepostrádal. Pokud má paměť sahá, jsem jara valně hezčího dosud ne- zažil, jakkoli je mi již padesát let. Že někdy sví tivalo na jaře také po několik dnů sluníčko a že o tři neděle dříve rozkvetla na louce pampeliška, nepopírám. Za to ale mrzlo v letě a já sám pomáhal kdysi špagátem stírati sníh se žitných klasů. Že je zima. Kde? V pokoji. Můj bože, zatopte si, leze-li Vám za nehty. Je pravda,že bylo uhlí letos drahé, až i za 3 zl. metrický cent. Nyní ale dostanete je již za 2 zl. 50 kr. tak že si ho může dopřát i ten nejchudší, má-li aspoň 5000 zl. ročních příjmů. Kdo však nechce topit, ať si zajde odpoledne do některé větší kavárny a ať tam hraje hodinu kulečník, uvidí, jak mu bude. Ani na ulici nemáme pří- číny si stěžovati. Předpokládám ovšem, že každý slušný člověk má doma teploměr, který mu ukazuje, jak venku je. Ukáže-li mimo očeká- vání na mráz, pohladíte ho trochu, přivinete ho k srdci nebo na několik minut strčite ho pod paži a uvidíte, že hned skočí na 37°C A to Vám úplně postačí. Kdyby stoupl výš nahlo by Vs to marzet.

K čemu ostatně je zimník, než vyrovnávati differenci mezi teplotou těla a venkovskou ? Čí je snad čistý bilý sníh nepříjemnější než špinavé bláto? Není-li to výhoda, že letošní jaro nám připomíná gubernii archangelskou a Alpy zá- roveň? U nás jako tam na březích Bílého moře nepočne jaro dříve než v červnu, za t ale řítí se u nás v Krkonoších dnes laviny jako s Velkého Zvonu v srpnu. Po čem tedy ještě toužíme? Po květinách. K smíchu! V Praze kde v každém druhém domě jest nyní květi nářský krám, můžeme si koupiti za pětku celou Floru. A můžeme si kteroukoli kytičku přišpen- dliti na kabát, což by se nevyplatilo, kdybychom utrhli si v královském zemském parku sedmi krásku a ozdobili ji knoflikovou dirku, nevy platilo by se to proto, poněvadž by nás z vřeli. Nedivme se tomu. Království české je sic dost bohaté, jakkoliv má také slušnou pore dluhů, ale té doby se mnoho sedmikrásek v jeho držení nenalezá. Celkem tři. Tolik jsem jich včera v Královské Oboře napočítal. Babička, která si sedla vedle mne na l- vici, tuze mnoho naříkala, že do sv. Jana Ne- pomuckého sotva rozkvete bez. A svatý Jan Nepomucký bez bezu přece ani mysliti se nedá »Nic si z toho nedělejte, má milá sta- řenko. Teď dělají bez ve fabrikách a sice ta kový, že byste ho od pravého nerozeznala.« »A voní?« »Toť se ví, že voní. Postříká se parfumem od pana Procházky na Příkopě, jemuž řikají — totiž tomu parfumu — lilas ilsu a ten vyde- chuje vůni jako celá bezová besíake« Což jsou dnes kytičky!

Druhdy těšili jsme se pořád na něco no vého, teď ale kvete všechno páté přes deváté — aspoň ve výkladních skříních. Nejdřív jsme měli sněženky, potom fialky pak bez, po něm jasmín a konvalinky, pak růže po nich karafiáty a tak to šlo až do aster tuberos, dnes ale máme růže v lednu a flalky nám staví na stůl o svatováclavském po svícení. Pak ale divíme se všemocné přírodě, žeje nevrlou, když si dovolujem tak smělým způso- bem ji korrigovat. Lidé z první polovice tohoto století, kteř nedají si za řádnou cenu vymluviti, že svět tehdy docela jinak vypadal, než v polovině druhé, se zvláštním důrazem k tomu při každé příležitosti poukazují, že za jejich mládí o sva- tém Josefé všickni fešáci do jednoho pyšnili se v nankynkách. A proč dnes tomu tak není? táží se. Patrně k vůli skvrnám na slunci. Jak pak mají ale v nich chodit fešáci dnes, když žádných nankynek už není? Jestli je měli také na sobě, když v roce 1845 v den 29. března na ledě jedli beránka, o tom se nejstarší lidé nezmiňují. Ostatně jsem se přesvědčil, že nejstarš lidé umějí zrovna tak dobře lhát, jako ti nej- mladšl. Že ale pořád prší, sedláci že nemohou do polí a zedníci na stavbu. Za to ale vede se dobře deštnikářům a fabrikantům galoší. Je pravda, deštnikáři nejsou stavem, o nějž opírá se jako o pevný žulový pilíř společnost lidská a také nikomu ještě nenapadlo tvrditi, že když mají deštnikáři, mají všechni ostatní. Však ne- kantorujme přírodu. Je jako dobrý manžel, který, zdržíli se trochu déle v hospodě, potom

si popílI. Příroda to dělá také tak a do růži je ještě daleko. A co se zedníků týče ? Tém déšt nevadí. Kdybych nebyl žurnalistou, přál bych si býti zedníkem. Jak zajímavé to zaměstnání cihly klást, fajfku si zapalovat, stávkovat a zas cihly klást atd. atd. a potom od repetice. Prší-l na ně, jdou do hospody a tam teprv veselo. Že nejvyšší již čas, aby si člověk uvolnil pli cím v přírodě a nalokal se trochu jiného vzduchu. než sazovitého jedu, jenž domovem je v ulicích pražských. Jděte mi s tím k šípku! V Londýně jsou prý při podzemních dráhách výhybkáři kteří za týden jednou na půl dne si vyjdou na povrch, ale nikoli k vůli vzduchu, nýbrž k vůli světlu. Plíce mají zdravé, ale — očím umělé světlo škodí. Proto nehubujte, ať jste již krejčí nebo rukavičkáři. Na konec své letní svrchníky i své dvojnásob prošívané »anglické« přece prodáte Jen o divadla tu jde. Jindy již byly všechny letní scény v plné práci, letos páni direktoř naříkají, že arény nelze vytápět. Jakým právem ale naříkáme na přírodu. že letos s nebývalým effektem chce zakončit toto století? Když rozhlédne se vůkol a vidl. jak všechno žene se po tom, co paskvilem na pravidlo a zákon, jak triumf slaví všechno, co nepřirozené, jak všechen život náš otráven je nyní dekadentismem, jenž krásno hledá v karri kované pravdě a mravnost v pitomém podi vínství, jak geniálním prohlašuje se to, co náhle v jiný směr se uhne, než kom by se to po zákoně logiky státi mělo — po tom jinak ne může, než také si vyhoditi z kopejtka a dopu stiti se toho, co je proti — přírodě.

Jen toho lituji, že v tom velkém a dlouhém letošním mrazu nezmrzla nám také trochu krev. Kdyby to byl nos, také bychom si z toho nio nedělali, mohli bychom se těšit tím, čím odbyl před léty jeden z čínských vyslanců negalant- ního Virchowa. »Jste sice starým národem kul- turním, ale hezkým plemenem nejste« — pravil německý učenec, pozoruje hořící granátem noe čínského státníka. »Velcí národové nemusejí býti hezcí, zrovna tak, jako nemusejí býti hezkými bohatě nevěsty.« — Ale krev je zvláštní šťáva a jsou znalci našich poměrů, kteří tvrdí, že zejmena naše politika je plna rampouchů. Není divu, více než třicet let stojíme v prudkém průvanu a pořád ještě v dětské ko- šilce, do níž nás oblékli tehdy, když jsme byli politickými nemluvňaty. Od té doby stále skuhráme a žebroníme o teplý soukenný kabát, však od- kazují nás na to, abychom spokojili se se zbyt- kem pláště, jejž koupili ve Vídni německému miláčku. Zatím ale vane k nám z Vídně den za dnem mrazivější vzduch. Někteří se domní- vají, že učiníme dobře, půjdeme-li se ohřát do Paříže. Za pokus to stojí a drahé to není. Co je to 230 zl. za osm dní! A možná dost, že opravdu tam roztajeme, jakkoli prý i tam duje studený vichr a jakkoli starý napoleonský kaštan v Tuilleriích, který zelenal se vždy již 18. března, dnes vypadá ještě jako v prosinci — — Na černém prkně pařížské výstavy budou dnes večer asi následující napsána data. »Pokud se dalo zjistiti, odneslo si dnes z výstaviště dů kladnou rýmu 48.520 osob, bronchiální katarrh 8215, zánět plic 325, rheumatismus 5321 ..