1
masthead
Ročník XXXXII.
2
masthead
V Praze, v neděli dne 13. září 1903.
Praha
4
article
Na ranní a odpol. IIstr
přodpllácí set
v Praze v adssinistrai
aa měsl
sa čtvrt leta . . . . 6K — hl
s dvojí donášken
n t ta . . 7 k o
ve nlislkáh a K no
na naěefo.
Poštou
zra . . . . K oo
s dvojí zksilkou
na nřsí
Praha
5
article
Dnsšní číslo pra Prahu le o 22 stranách.
Dnsšní číslo pra Prahu le o 22 stranách.
Národ věrný právu vlasti své
svobody dojde
Pohrdlivým, zpupným smíchem odbývali
nepřátelé naši po třicet let veškeré naše snažení
a úsilí o restituci státní samosprávy a svézá-
konnosti trojjediné naší vlasti.
Vždyť prý jsme již po dvakráte v dějinách
prohráli rozhodnou svou bitvu o český stát —
prvně 8. listopadu 1620 na Bilé Hoře, podruh
4. listopadu 1871 na sněmu pražském, kdy
bodlem Holzgethanova reskriplu ze 30. října
1871 protrženy fundamentální články a zničeno
státoprávní Hohenwartovo vyrovnání zástupcův
českého národa, korunou sjednané. Tím prj
byla naše pře pro jednou a pro vždy rozsou-
zena a platně odbyta — proč prý tedy nedáme
již Rakousku pokoje s tou svou marnou utopií
s tím svým zpozdilým snem o českém státu.
o němž Němci zdejší jak živi slyšeti nechtějí
proti němuž prý by se věčně bouřili nesmířitel-
ným, zoufalým odbojem.
Ale lid český nedal se mýliti všemi těmito
sofismaty německých nepřátel vlasti, tak jako se
nedal oblomit a v citu svém právním porušit
nižádným příkořím a protivenstvím za těch pro-
šlých třicet let plných zápasův, persekucía
útrap nezasloužených.
Byl přesvědčen do hlubin duše své o spra
vedlivosti své pře, znal své dobré právo a věděl
že ho nepozbyl ani prohranou bitvou bělohor-
skou, ani-Holzgethanovým patentem, tak jako
věděl, že nejde urputníkům německým ten zpupný
pohrdlivý jejich smích od srdce, ale naopak.
že ve svém špatném svědomí chvějí se s tále
strachem, aby ten náš sen, aby ta naše
»utopie« — nestala se nenadálým obratem po-
litické konstellace — hotovým skutkem dějinné
logiky.
Holzgethanův
Hohenwartův
Němec
Praha
Bilá hoře
Rakousko
6
article
Nepotřebujeme ani znovu prováděti dávno
vědecky skvěle provedený důkaz, že s tátn
právo české nebylo zničeno a vyvrácen
bitvou bělohorskou, nadtož potomními libovol
nými přechvaty a násilnostmi všech potomnieh
vlád absolutistických až na časy naše: stač
prostě konstatovati, že i panujíeí mo cnán
císař František Josef I. opětovně
a plně je uznal a to nejen známými slav
nými přípovědmi svými, že se chee dát
korunovati na krále českého, nýbrž
i výslovně dvěma památnými re-
skripty ke sněmu českému a sice
reskriptem ze dne 26. září 1870 (kontrasignován
Potockým) a proslulým reskriptem ze
dne 12. září 1871 (kontrasignován Hoben-
wartem), jehož paměť neustává rok- za rokem
oživovati u výroční den jeho lid český, aby ne-
přátelé naši věděli, jak živé jest v něm vědomí
dobrého práva českého, aby se nekojili bludným
doufáním, že časem pohasne v hlavách českýeh
paměť a vědoml, v prsou českých pak cit a věr
nost pro právo vlasti našl. Jeden z nejchytřej-
ších vůdců německých, dr. Eduard Herb st,
postihoval velmi dobře právní a politi-
cký význam onoho královského reskriptu ze
dne 12. září 1871. »Tento reskript,« zasténal
kdysi, »nedá se pohřichu tak snadn
sprovoditi se světa. Ten jest a zů-
stane povždy silným štítem Čechů!«
To si také myslíme. Neboť v reskriptu
tom uznáno panujícím mocnářem
plně státní právo vlasti naší —
de set let po oktrojování ústavy
únorové (Schmerlingovy) a 4 léta po du
alismu a prosincovice. Uznáno tedy
samou dynastií výslovně za ne
dotčené a nepobořené všemi tě m
František
Josef
Potocká
doktor
Eduard Herb
Čecho
Schmerlingův
7
article
absolutistickými oktrojírka m
ústavodr. 1848 a za právoplatné pro
tento den — uznáno samým panujícím ci-
sařem a králem, že není promlčeno
a niž propadlo snad tím, že jsme my Če
chové i r. 1848 i r. 1861 obeslali vídeňský
říšský sněm rakouský.
V tom spočívá historický a státoprávní vý
znam královského reskriptu, jenž byl dne 14
záři 1871 čten zástupeem vlády na sněmu králov
ství českého k nevýslovné radosti všech upřím-
ných vlastencův českých.
Lesť našich nepřátel zaskočila nám tehda
v rozhodném posledním okamžení dábělským
úkladem cestu a vyrvala nám terrorem
neslýchaným právo dosažené, zrov
na tak, jako o 28 let později opětným terrorem
a násilím revolučním oloupila nás o nabyté naše
právo jazykové.
Avšak proto právo zůstává věčně právem
jako násilí nemravností a zločinem.
A národ oloupený o právo své nepotřebuje
proto zoufat a míti je za ztracené pro věky
nýbrž může bezpečně doufat, že ústavya
zřízení založené na křivdě, lži
bezpráví nemají dlouhého trván
a požehnání, ale jen kletbu kon-
čící bědou a hanbou.
Tou nadějí a vírou utěšovali se také tehda.
8. listopadu 1871, záslupeové národa českého.
8
article
»Dilo naše« pravili, jest toliko pozdrženo, však
nikoliv zmařeno. Vymoženo jest uz nán
státního práva našeho od koruny
jejíž slovo platí a odvoláno být
nemůže.« —
Téhož dne 8. listopadu 1871 náhodou do-
stalo se spravedlivé věci národa našeho svěde-
etví se strany, od níž se toho věru nenadál.
Proslulý maďarský exulant, starý Koš uth
Lájoš zaslal téhož dne z Turina poslanci
maďarskému Helfymu veřejný list o české
olázce, v němž napsal:
»Mezi právními tituly, na ji chz
základě dvnastie drží trůnv
Uhrách av Čechách, není toliko analogie,
nýbrž ůplná totožnost. To plat ii
ohledně původu i času, způsobu,
podmínek a zásad, až k jich doslov-
nému znění. Země česká není žádným
patrimoniem, nijakou tak zvanou
zemí dědičnou, nijakým pouhým
přívěskem Rakouska, nýbrž zemí,
která se může dovolávati vyjed-
návání a oboustranných smluv:
jest právé tak státem jako Uhry.«
Toho jest sobá plné vědom probudilý český
lid a proto vzpomíná rok za rokem živěji důle-
žitého posledního toho aktu panujícího mocnáře,
zvedaje reskript ten jako štít proti zlovůli ne-
přátel vlasti své a rodu svého a jako pochoden
ukazujlcí státníkům rakouským
jediné známé východiště z laby
rintu cislajtánských zmatků a svárů věčných
Lájoš
Dila
Uhry
Čechy
Rakousko
9
article
Veřejná schůze voličstva kolinského
Veřejná schůze voličstva kolinského
Na minulý pátek večer svolána byla „Politi-
ckým klubem“ v Kolíně do Fügnerovy soko-
levny veřejná schůze voličská za tím účelem
by na ní kromě otázek autonomie obecní se tý-
kajících pojednáno bylo též o situaci politické,
která v nynější vážné a pohnuté době zejmena
poutá plnou měrou také zájem širších vrstev
českého lidu.
Předsedající starosta klubu p. dr. Jelínek.
uvítav shromážděné, jakož i poslance pp. dra.
Fořta a Karbusa, kteří na schůzi se dosta-
vili, v dalších vývodech svých neopomenul do-
ložiti význam opětného výročí královského re-
skriptu z roku 1871 a důraznými slovy akcen-
ťovati státoprávní požadavky českého národa,
které na příslušných místech tím rázněji nutno
manifestovati, čím zřejměji jeví se neudržitel-
nost dosavadního, českému národu nepřátelské
ho centralistického systému a naprostá neschop
nost ústředního parlamentu nejen k vyhovění
spravedlivým tužbám českým, nýbrž úkolům
státním vůbec. Nechť již snaha českého posel-
stva, zahájivšího nejostřejší boj proti této insti-
tuci dříve či později bude dobojován, na českém
národu jest dokázati, že rozhodný okamžik nena
lezne ho nepřipravena. Řečník končí přáním
aby nastávající boj českého národa a jeho zá
stupců korunován byl plným zdarem. (Hlučná
pochvala.)
Fügnerův
doktor
Jelínek
Kolín
10
article
Posl. dr. Fořt navasuje na slova předsedy
p. dra. Jelínka, řka, že dlužno zajisté jen vítati
vzpominá-li národ význačných okamžiků z po
hnutých dob nedávné politické svoji minulosti
žádoueno však, abychom si nejen podnětu, ný-
brž i účelu takovýchto vzpomínek plně byli vě
domi. Pro mne — dí řečník — nezdá se býti
reskript z 12. září 1871 žádným vhodným před-
mětem nějakého oslavování; mám za to, žev
první řadě jiné pocity při vzpomínce na reskripe
srdcem českým měly by lomcovati: jest to jed-
nak pocit hořkosti, že dané slovo, jak již několi-
krát před tím, nedošlo uskutečnění, jest to však
dále pocit žalosti nad nepopíratelnými chybami.
které jsme též u příležitosti reskriptu onoho my
sami byli spáchali. Reskript uznával sice podmí-
nečně platnost státoprávních našich nároků, však
obsahoval též vážné klausule, kterých jsme ne-
chtěli viděti a na které i nyni namnoze zapomi-
néme. Na českou politiku konalo tehdá rozhodu-
jící vliv několik předáků šlechtických, jejichž
osobní pohnutky nehodlám zkoumati, jimž také
ani dobrou vůli neupírám, kteří však tokem vý-
voje osvědčili se býti proli vší prozíravostia
opravdové činorodé energie. Dali jsme se jako
čarovným kouzlem zmámiti úspěchy Maďarůa
když naši šlechtičti grandové domnívali se míti
síly dost, napodobiti slepě taktiku vítězných
magnátů uherských, byl celý národ oslněna
byl by za nimi šel do ohně.
Posl
doktor
Fořt
Jelínek
11
article
V období od r. 1867—1873, kdy pro politik
českou následkem přímých voleb nadešla kata
strofa na dlouhou dobu neodčinitelná, třikrát po
sobě dostavil se kritický okamžik, kdy bylo nut
no vedle úporné odhodlanosti osvědčiti též pro-
zíravosst a střízlivou rozvahu. A v každé z těch-
to osudných chvil byli to předáci šlechtičtí, kteř
udávali ton, jak dnes vidíme, pohříchu falešný
Poprvé stalo se tak adresním návrhem hraběte
Lva Thuna, kterým r. 1867, kdy dualism zříze-
nim zodpovědného shorského ministerstva byl
již hotovou nezměnitelnou události, český sněm
odmitl obeslati ústavodárnou užší radu říšskou,
v níž proticentralistické živly měly většinua
mohly tudy při nojmenším zabrániti vzniku pro-
sincovky, v jejíž železném objetí nyní po pěta-
třicet roků trčime. Druhý z řečených okamžiků
nadešel při vydání oslavovaného reskriptu z roku
1871 a koncipování fundamentálek. Hr. Jindřich
Clam-Martinic měl tehdá hlavní podíl, že ústroj
fundamentálek ocitlo se s reskriptem v rozporu.
takže, arci doznávám též spolupůsobením jinýeh
nepříznivých okolností, fundamentálky hned př
svém vzniku byly děckem mrtvě narozeným.
Třetí z osudných okamžiků dostavil se po vydán
druhého reskriptu z r. 1871 (z 30. října), kdy
z úst Karla Schwarzenberga zahřmělo pověstné
„až do těch hrdel a statků!“ Národ byl sice
elektrisován k nadšení přímo plamennému, však
zároveň, aniž by to tušil, řítil se již po šikmé plo-
še do propasti, na jejíž dno politicky seslaben,
v nitru svém rozeštván a hospodářsky zmrzačen
dopadl, když „bez nás o nás“ pořídil si r. 1870
centrální parlament přímé volby a když několik
roků na to nutným vstoupením do rady říšské
Thun
Jindřich clam
Martinic
Schwarzenberg
Hradec
12
article
jsme kapitulaci kampaně 1867—73 definitivně
podepsali. A kamže se ocitli onino vlastní řidi-
telé uvedené kampaně? Spřátelili se brzy s da
ným stavem věcí, hledali a našli opět důvěrné
styky s Vidní, jeden z nich pak mluvil o tom, že
se ústava „vžila“, druhý jako ministr podepsal
protizákonný výnos o rozdělení senátu při vrch-
ním soudé českém, třeti, rovněž v ministerské
hodnosti, děl, že „žádné české otázky nezná“
atd. atd. Proto nutno při rozboru politických
běhů vniknouti dle možnosti vždy až k jádru
věci, zkoumati a oceňovati řetěz souvislostí je-
jich a což nejdůležitější, ze všeho toho bráti
si naučení pro přítomnost a budou-
cnost. Jako strom tkví kořeny svými v zemi
tak jest přítomnost dcerou minulosti a budeme-li
ss zřetelem k této pravdě vzpomínky na záříjový
reskript oživovati, pak nynější reskriptový ruch
bez dobrých účinků nezůstane. (Výborně! Vše
obecný souhlas.)
Co se týče politické situace nynější.
dlužno vytknouti, že vše nalézá se takřka ve
varu. Od poslední mé kolínské schůze událas
celá řada význačných změn. První změna nade-
šla v našem samotném lůně. Mnozí se snad na
skromné vývody moje z jarní kolínské schůze le-
tošní pamatujete. Považoval jsem tehdá za svoji
povinnost, vystoupiti poněkud ostřeji proti smě-
ru, kterým se politika česká brala vůči kabinetu
13
article
Körbrovu. Zdálo se mi, že nalezáme se na ústu-
pu a svírala mne obava, půjdou-li věci takto dál.
že Körber vyřídí nejen brannou předlohu, nýbrž
i rozpočet, ba i předlohy uherského vyrovnán
a že slaviti bude triumf, o němž se během ob-
strukce německé Badenovi a Thunovi nezdálo
ani ve snách. Proto vyložil a zdůvodnil jsem vám
tehdá své obavy, vytkl směry, jež po soudu mém
vůči Körbrově kabinetu za jedině správné slušt
považovati a pro případ nesouhlasu vašeho dal
jsem vám mandát k disposici. Dostalo se mi
tehdá eti, že jste s názory mými souhlasilia
tak nepatrnou sílu mou k další práci znovu
vzpružili. A událo se, zas nikoli mojí, snad ani
vaší zásluhou, nýbrž vnitřní silou pravdy, že
směr české polítiky po důvěrnickém sjezdu praž-
ském zabočil do směrů jiných. Körber nevyřídi
ani rozpočet, ani vyrovnání anucen byl s nepo-
řízenou parlament odročiti, ocitnuv se na témž
místě, kde byl před třemí roky. (Výborně! Vý-
Však ministerstvo Körbrovo doznalo během
minulé doby ještě řadu jiných porážek, svědčí
cích o naprosté neudržitelnosti stavu nynějšího
Körber
Baden
Thun
14
article
Kontribucí za porážky tyto musejí arci, bohužel
zaplatiti národové rakoušti, nebýváť to pohříchu
jinak, než že cesta k nápravě prohnilých poměrů
dlážděna jest útrapami lidu. Zejmena nutno vy
tknouti plného fiaska, jejž kabinet Körbrův utr
pěl v otázce cukerní. Pohořelť v ohledu
tom na celé čáře a koruna nezdaru spočívá v za-
vedeni uherské cukerní surtaxy. Řečník rozbírá
na to blíže záležitost cukerní a přecházeje ke
druhé pohromě, jež stihla obyvatelstvo vzhle-
dem ke předloze branné, poukazuje n
křivdu, jež zasáhne tisíce branců, nuce-
ných nyní sloužiti ve vojště přes
obdobitříleté, líčí útrapy a nesnáze, kleré
tím nesčelným rodinám vzniknou (Hlučná po-
chvala), načež přecházeje ke krisi uherské.
praví mezi jiným.
Co dnes v Uhrách se odehrává, není než lo-
giekým důsledkem daného stavu věcí. Již pře
čtyřiceti lety, kdy zvlášť Palacký a Rieger co nej-
důtklivějí varovali před dualismem, kterým říše
na jedné straně hegemonii maďarské, na straně
druhé hegemonii německé v šane měla býti vy
dána, naší politikové dnešní blížící se počátel
konců předvídali. Útvar dualismu nedá se vpra-
viti v žádný z běžných státovědeckých typů stá-
tův složených a spočívá-li význam typických
borně!)
Palacká
Rieger
Uhry
15
article
V úrebném prodejíi
raaní číslo o sobě . . . za e
. . . . nsth
odpol6dsi
Ve úlislkách na venkové-
ranní čáslo. . . . . . ..
odpslední . . . . . . . . Bb
Inseraty
platí se hetově napřel.
Přeěplacení a Inaerty přijíná ndminl-
strace v Marissské ulicl č. a
Tam nachézejí se ték redskt
Eiskárna n ezpodice „ Nárolnich Liste-
Rukopisy se novracejí.
Bb
16
article
oněch formací v tom, že vědou byly zachycenya
kategorisovány jakožto útvary časově rela-
tivně trvalé, pak výjimečnost dualismu na-
svědčuje tomu, že tu jde o útvar pouze pře-
chodný, o pouhou fási vedoucí buď k dalšímu
uvolnění neb opětnému semknutí. Toto poslední
nebylo by arci jinak možné než násilím, k ně-
muž nedojde, vývoj tedy pohybovati se bude tla-
kem přirozené nutnosti ve směru prvém. Dlužno
tu však rozlišovati stránku politickou od
stránky hospodářské. V ohledu hospodář-
ském jest nynější útvar vadný z té příčiny, že
na společném hospodářském territoriu provozují
se dvě hospodářské politiky, což vždy musí vésti
ke konfliktům a k využitkování a poškozování
jednoho na prospěch druhého z těch či oněch
důvodů silnějšího. Takovýto stav dří ve
nebo později k hospodářské roz-
luce véstimusí. V Uhrách touží po ni ne-
jenom politický šovinism, nýbrž i zájem kapi-
tálu, který, lákán jsa industriální politikou uher-
skou, přistěhoval se do Uher a vyvolal tam do
života velkou řadu podniků průmyslových, jež
nyní usilují o to, aby v Uhrách měly odbyťový
monopol, soutěže rakouské se zbavily a eíle
toho dosíci doufají celní rozlukou. Tento cizo-
krajný, v Uhrách investovaný kapitál, jest dnes
nejhorlivějším hlasatelem hospodářského rozlou-
čení a jak věci se vyvíjí, nezdáse, žeby od
cile svého byl příliš daleko. V prů-
myslových kruzích našich se skutečnosti tou se
již účtuje a proto onen množící se počet pro-
jevů z tábora rakouských průmyslníků, toužících
po tom, aby fakt, kterýž jest pouhou otázkou
času, nestal se skutkem teprve tehdá, až to
Uhry
17
article
Uhrům bude vhod, nýbrž abychom my sami, kdy
nám uzdá se být žádoucím, hospodářskou svoji
domácnost uspořádali. Že případná rozluka ze-
mědělství našemu velice přijde
vhod, netřeba zvlášť dokládati. Sesílením ze-
mědělství stoupne však i domácí spotřeba vý-
robků průmyslových, kromě toho bude nám
možno, účtovati se značným zvýšením příjmů
celních, kterýmžto plus nebylo by nesnadne
mnohou ránu zaceliti, jež rozlukou některým
větvím průmyslovým bude v první době zasa-
zena.
Uher
18
article
Poněkud jinak má se věc v ohledu politi-
ckém. Na ten čas o nějaké uvolnění dualisti-
ckého svazku politického nejde. Uhrům jedná se
jen o energický krok k postupnému pomada-
ření své části armády. Již jim nedesta-
čuje stanoviště, které as před šesti lety hlásal
ve svém známém spisu mladý Julius Andrassy.
řka: Co chcete, žádný parlament na světě nemá
na armádu takového vlivu, jako parlament uher-
ský; komando jest sice německé, však směr, ve
kterém komando se dává, určován jest politikou
státu uherského! — Měl zajisté pravdu, zvlášt
vzpomeneme-li si, kterak jeho otec, první duali-
stický ministerský předseda, r. 1870 zadržel
ruku Beusta, naléhajícího, aby Rakousko
vpadlo ve válce s Francií Prusům do zad. Za to
brzy na to položil Andrassy základy ke trojspol-
ku, jenž ve skutečnosti stlačuje rekruty naše na
pomocné voje politiky berlinské. Nuž, dnes na-
značené stanoviště mladého Andrassya Uhrům
již nestačí. Chtějí, abyuherské pluky měly ne-
jen maďarské komando, nýbrž aby byly též pro-
syceny duchem maďarského vlastenectví; že
Uhři cíle toho na konec dosáhnou, zdá se býti
nepochybno, neboť za Košutem a Polonym stojí
vlastně celý národ a politika Vídně od r. 1848
není vlastně ničím než soustavným ustupováním.
Že by tento stav věci během času vésti mu-
sil k dalšímu sevření celé rakouské politiky pod
maďarské poručenství, že by mohl v daných pří-
padech vésti i k opakování krvavých konfliktů,
jaké odehrály se zvlášť r. 1848 po zřízení státní
samostatnosti uherské prešpurskou ústavou, ležl
zajisté na snadě. Pro budouenost Rakouska ne-
Uher
Julius Andrassy
Beust
Prus
Andrassya
Košut
Polony
Rakousko
Vídeň
19
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
V Praze, 12. zář.
š— (Kronika.) Stařec Zosima v Dosto
jevského bratrech Karamazových*) vykládá, jak
přišel ku peznání pravdy o pospolitostí všeho žití.
— Opravdu, jedenkaždý z nás je vším
za všechny vinen, jen že lidé to nevědí
Kdyby pochopili, hned by byl na zemi ráj! ...
Čtete a kroutíte hlavou. Jeden za všecky
vinen? A přecel
— Je taková pospolitost života, jen že ji
lidé vždy nepoznávaji. Jeden je vinen za
všechny a za všechno, tedy i kromě svých
hříchů. A zcela správné je, až lidé pochopí tuto
pravdu, že nastane pro ně království boží nikoli
jen v představě, nýbrž ve skutečnosti . ..
Divná věe! Vlastně nesmysl. A přece v-
liká pravda. Je tak se vším poznáváním pravd.
Jsou drobné, všední pravdy, které snadno chá-
peme. Veházejí do duše a utkvívají tam
denně, bez obtíží. Ale potom jsou veliké pravdy.
které mohou vcházeti jenom ob čas, ve zvláštn
šťastné chvili, když je duše dokořán otevřena.
Není vám jasna veliká pravda? Nemůžete
pochopiti její obsah? Počkejte, až jednou na-
dejde velká chvile ! Nějaká událost, obrat v ži
votě nastane, snad rána vás zastihne, veliký žal,
který odpoutá mysl ode všech předsudků, jež
nahromadil život. Náhle se vám pak ujasní, co
dosud bylo jako temnem zahaleno, poznání se
dostaví veliké, z nenadání. Náhle, brána se otevře
do duše a stojí otevřena, dokořán, hotova po-
jmouti velikou pravdu, která dosud se zdála ne-
pochopitelnou.
Karamazová
Praha
Dosta
20
article
Stařec Zosima nalezl svoji pravdu v Písmě.
Jaká to kniha, jaké v ní naučení! Jaký diva
jaká síla dána jím člověku! Jakoby »model
všehomíra i člověka i všech povah lidských !«
Vše tu pojmenováno a vyznačeno na věky věkův
*) Spisů F. M. Dostojevského svazek 4. Ruské
knihovny Ottovy sv. XX. Překl. Jar. Hrubého
A stařec poustevník věří, že velkou pravdu
učiniti lze přístupnou i prostému člověku. Jen
pravého způsobu je třeba
— Jest třeba jen malého semene, droboun-
kého: ať je vhodí do duše prostého člověkaa
ono neumře, bude žíti v jeho duši po celý život,
bude se v něm skrývati uprostřed mraku hříchů
jako svítící bod, jako veliký pokyn . ..
A stařec vypravuje ze své zkušenosti.
Za mladých let putoval s otcem Anfimem
po celé Rusi sbíraje almužnu na klášter. Zů-
stali jednou na nocleh na břehu veliké splavné
řeky mezi rybáky. Přisedl k nim hezký jinoch,
sedlák, asi osmnáctiletý. Hledí na něho a vidí,
jak se divá před sebe radostně a jasně. Noe
byla světlá, tichá červencová, řeka široká, pára
se z ní zdvihá, osvěžuje vzduch. Ryba sehou
lehounce vymrskne, ptáci umlkli, všude ticho,
velebno, všechno se modlí k bohu.
Zosim
F M Dostojevský
Noe
Ottův svatý . XX
21
article
Oba spolu rozmlouvali o kráse světa božiho
o velikém tajemství jeho. Každá travička,
každý brouček, mravenec, včelka zlatá, všecko
ku podivu zná cesty své, ač nemá rozumu. Atu
se roznítilo srdce jinochovo. Vypravoval, že lesy
miluje. Byl přáčníkem, každému zašveholení roz
uměl, ptáčka uměl přivábiti.
— Nic neznám krásnějšího, než je v lese
pravil. Ačkoli vše je krásné ..
— Všechno je krásné a velkolepé, odpo
vídal Zosima. Pohleď na koně, zvíře veliké po-
blíž člověka stojicí, nebo na vola, který ho živí
a pracuje pro něho. Pohleď na jejich ponuré
tváře a zádumčivé! Jaká krotkost, jaká náklon-
nost k člověku, který je často bije bez milosr-
denství. Jaká pokora, jaká důvěřivost a krás
obrazí se v jeho tváři. Jest až dojemno, člo-
věk-li pováži, že zvíře nemá nijakého hříchu
Kromě člověka všechno je bezhříšné. A s nimi
je Kristus dříve, než s námi.
Kristus
22
article
— Jak to? ptá se jinoch. Což i oni mají
Krista?
— Jak jinak by mohlo být? zase Zosima.
Neboť Slovo bylo ke všem, každý tvor a každá
věc, každý lístek obrací se k Slovu, bohu slávu
pěje, Kristu pláče, ač o tom neví. Tajemstvím
své podstaty bezhříšné to provádí .
— Jak je krásné a podivuhodné všechno
mluvil jinoch.
Sedí tiše a zamyslil se. Pochopil. Usnul
vedle vykladače lehkým, spravedlivým spánkem.
I nejprostší člověk je schopen pochopiti
velikou pravdu. A přece veliká vělšina lidíji
nevidí. Lidé se sváří, nenávidí se, sočí na sebe
pronásledují se a krev prolévají. Tak dalek
docházi, že člověk bije člověka! Jaký zločin
A při tom sluničko teple svítí, lístky se radují.
třpytí se a ptáčkové boha chválí. Jaká nesrov-
nalost, kterou zavínil člověk! A skutečně je za
našich dob podivuhodná věc, setkati se s člo-
věkem, který by sám poeítil litost nad svou
hloupostí a přiznal se veřejuě k tomu, v čem
se provinil! Společenské řády jsou tak odporně
zařízeny, že je člověku zhola nemožno jednat
tak, jak by bylo jeho povinností. Kolkolem dary
boží, nebe jasné, vzduch čistý, příroda rozkošná
a nevinná, jen my samotní jsme bezbožnía
hloupí a nechápeme, že život je ráj. Třeb
pouze ohtít a pochopit ! ...
Stařec Zosima býval v mládí vojákem, buj-
ným důstojníkem. Ztloukl sluhu, urazil soudruha,
na kterého žárlil, aby ho vyzval na souboj
Pak znenadání se u něho dostavil veliký obra
a duši mu otevřel, že mohl pochopiti pravdu.
Padl na kolena a odprosil sluhu, postavil se
pistoli soudruha a když mu kule zahvizdl
kolem ucha, podav tak důkaz své světské sta-
tečnosti, odhodil vlastní zbraň, pohrdl nesmysl-
ným společenským řádem, stavícím lidi nepřá-
telsky proti sobě, pohrdl hodností a stal se
prostým člověkem, aby mohl dále žíti podle
poznané pravdy . ..
Krist
Zosim
23
article
Vycházíme denně jen se svým všedním
rozumem. Ten je s to, pochopiti jen všední
pravdu. Vyšší pravdu považuje za fantasii.
— Ráj tají se v každém z nás, i nyní v
mně jest ukryt a budu-li chtit, hned zejtra pro
mne nastane
Tuze hezky! Ale jde tu patrně o dílo du
ševní a každý děj má svůj zákon. Aby se svět
změnil v nový, lepší, bylo by třeba, aby se lidé
sami obrátili na jinou cestu. A tomu brání dnešní
pořádek věcí a všechen názor z něho vyplý
vající.
— Dříve, dokud se sám nestaneš bratrem
každému, nenastane všeobecné bratrství. Lidé
nikdy a nijakou vědou, nijakou výhodou nena-
uči se rozděliti se o majetek a práva svá
tak, aby nikomu nebylo ubliženo. Všeho bude
pro každého málo, všichni budou reptati, závi-
děti a hubiti se navzájem . . . Neboť všichni
za naší doby rozdělili se na jedničky, každý se
osamocuje ve své skrýši, vzdaluje se od dru-
hého, skrývá se a co má, skrývá. A netuší blá-
hovec, čím více hromadí, tím že více se hrouži
v samovražednou malomocnost. Všudy rozum
lidský začíná nechápati, že opravdové zabezpe-
čení nezáleží v osobním, osamoceném úsilí, ný-
brž ve všeobecném lidském celku . ..
Vymyká se to všednímu rozumu. A prolo
je třeba svátečního pochopení. A komu se to
poštěstilo, musí opatrovati prapor a třebas oje-
diněle náhle podati příklad. Nechť se mu zato
dostane názvu blázínka.
24
article
Tak stařec Zosima dospívá k výkladuo
významu ruského mnicha
— V osvíceném světě to slovo za našich
dnů vyslovují s ironil. Pravda, i mezi řeholníky
jest mnoho darmochlebů, hovících tělu. A na to
ukazují osvícení lidé světští. Jsou prý lenoši a
neužiteční členové společnosti! A přec jes
mnoho pokorných, kteří prahnou po samotě a
tiché modlitbě. Na ty méně ukazujou! Jak by
se podivili, když řeknu, že od těchto po sou-
kromé modlitbě prahnoucích vyjde jednou spása
ruské země! Neboť v záliší svém opatruji obraz
Kristův prozatím ve vší kráse a v čistotě pravdy
boží, jak jej zdědili od dávných oteův, až na-
dejde potřeba. Ta myšlenka jest veliká. Od vý-
chodu ta hvězda zazáři ..
A potřeba nadejde! Neboť svět má jen
svoji vědu a ve vědách obsaženo jen, co po-
dléhá smyslům. Svět praví: »Máš potřeby, tedy
je ukájej.« V tom právě vidí svobodu. A co
Zosim
Kristův
Máša
25
article
vychází z toho práva na zvyšování potřeb?
U bohatých osamocení a duševní samovražda,
u chudých závisť a vražda, neboť práva jim
dali, ale prostředků na ukájení ještě neuká-
zali. .. A protož ve světě čím dále více hasne
pomyšlení na velikou myšlenku. Kam se
má podíti nevolník, když tak mocně přivykl
ukájeti své pötřeby, které si sám vymyslil? Žije
sám pro sebe, co je mu do celku . ..
A obsah myšlenky?
— Milovat člověka i s jeho hříchy! Milo-
vat všeliké stvoření i v celku i každé písečné
zrnko zvlášť, každý listek, každý paprslek boží.
Mila
26
article
Milujte zvířata, milujte rostliny, milujte každou
věe. Tak postihnele tajemství boží . . . Chopte
se sebe, učiňte sebe zodpovědným za všecky
hříchy lidské. Neboť jakmile se učiníš upřímně
zodpovědným, ihned shledáš, že jest to opravdu
tak. Však i mnohé z nejmocnějších hnutí pří-
rody své nemůžeme prozatím zde na zemi řádně
postihnouti Mnoho jest před námi skrytého
v náhradu dán nám tajemný, vnitřní cit živého
spojení se světem jiným. Zejmena si pamatuj,
že nikdo na světě nemůže být soudcem, prve
nežli pozná, že sám jest takový zločinec, jako
onen, kdo se provinil. Jakkoliv je to na pohled
bláhové, je to pravda. Věř tomu beze vší po-
chybnosti, neboť v tom je všecka naděje !
A nebudeš-li moci mluviti s rozzlobenými, tedy
jim přisluhuj mlčky, netratě nikdy naděje a tu
se uleví srdei tvému a pochopiš, že i sám jsi
vinen, neboť jsi mohl svítiti zlosynům a nesvítil
jsi .
Ten je význam a obsah Dostojevského idey
pospolitosti všeho života. Jak je idea jedna-
duchá, tak není snadna k pochopení. Fedor
Michajlovič není také z autorů, kteří by se tě-
šili statisícům čtenářstva. Třeba právě sváteční
chvíle, abyste mu porozuměli, chvíle, která vás
vybaví z všedního pojímání věcí, která snad
vznikla z mocného pohnutí, vytrhne a odvrátí
mysl, způsobí v duši otvor, objemný dost, aby
volně a bez námahy mohla vejíti dovnitř —
veliká pravda.
Dostojevský
Fedora Michajlovič