1
masthead
24. ledna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 24.
4
article
Ochránce života.
(věnováno přítcli R. uy
Ochránce života.
(věnováno přítcli R. uy
V zofmském sále dozníval divoký kvapík
poslední rej první poloviny tanečního pořádku.
Chýlilo se k půlnočnímu odpočinku. Páry taneč
níků v sále řídly. Kvapíkem udoláni, odváděli
rytířové tanečnice na sedadla, k maminkám
tetičkám, a potáceli se ze síně. Jenom nejotuži-
lejši ještě vytrvávali. Takoví, jejichž plíce byl
nejsilnější, jejichž hlavy odolávaly závrati.
Maminky, jejichž dcerušky jim byly již vrá-
ceny, zdvihaly se kvapně a spěchaly buď do
předsíně sálu, improvisované jídelny, nebo do
přízemku, aby uchvátily prázdný stůl, kus místa
k pohodlnému povočeření. Všemi vedlejšími
místnostmi voněly již obvyklé půlnoční smažené
řízky žofínské.
Ach, stále táž vůně řízků! Vonívaly nán
před třicíti lety, voní dnešní tancechtivé mládež
o budou tam voněti ještě mnoha — ininoha taneu
jíeím generacím,
Bližící se půlnoc, ponenáhlé vyprazdňován
sálu, vůně řizků z venči — vše to bylo lhostejno
páru mladých lidí, ktoří se již v půli kvapíku
byli uchýlili na plyšová dvě sedadla, zakryta
téměř docela umělým loubím zelené dracen.
latanef a kulovatých, palicovitých korun vavřínů-
Mladý muž zaniceně pohlížel na sličnou
dívku snědé pleti, jiskrných zraků, ktoráž lovým
loktem se opírajíc o měkký lenoch sedadla, pra-
vicí potřepávala skvostným vějířem, ovívajie
rozpálené do višňova lice-
Dívala se nějak zkoumavě na mladého
muže, jehož lice bylo vroubeno hustými, heb
kými kaštanovými vousy, a jehož levice v bíe
rukavičce pohrávala rozpačitě nějakým zlatým
nebo pozlaceným penízem, visícím na prvém
článku řetízku
Zraky dívěiny sklouzaly chvílemi na prsty
mladíkovy a sledovaly jeho hru. V takovém ola
mžiku ruka jeho ustala v pohrávání a peníz vise
nehybně.
5
article
„Věříte mně, Milado ?“ tázal se mladý mu
skoro šeptem, když byl nabral dechu po dlouhém
vyznání, kteréž bylo protkáno nebem, hvězdam
sluncem, jarní vůní květů, horoucím tlukotem
srdce, bezesnými nocemi, celým životem a čín
vším ještě.
Zraky divčiny, ač byly stále upřeny na mla
dého muže, nehleděly teď ani na něj, ani n
jeho ruku, ani na peníz, ale kamsi do daleka.
přes celý sál, a pronikajíce jeho stěnami letěl
ještě dále, dále — do nedozirna. Takovéto p
hledy milované dívky, pohledy unikající v ne
známé končiny, jsou trapny zbožňujícímu mla-
díku a naplňují ho obavami. Kam patří? Co s
zjevuje tam v dáli?
Mladý muž opakoval svoji otázku ješte
šeptněji, tiše
Snědolící dívka vracela se pohledem svým
z dalekého výletu, oheň jejích zraků soustředi
so znenáhla v očích mladého muže a ústa jej
pronesla:
„Nemluvil jste podobně ještě nikdy k žádn
ženštině? Nikdy? K žádne?
„Nikdy, Milado, k žádné!“ řekl rozhodně
vroucně mladý muž
A při tom bezděky pozdvihoval pravici
jakoby chtěl vztyčiti tři prsty ku přísaze.
Dívka zavřela vějíř a lehoučkým jeho do
tekem zastavila ruku mladíkovu v pohybu.
„Věřím vám tedy, Vratislave,“ pronesl
hlasem, jehož zvuk naplňoval Vratislava nesko-
nalým blahem... „Ale nechtějte na mně hne
odpověď. Tak jste mne překvapil
Llíala tu. Očekávala toto překvapení po celý
večer, přicházela s očekáváním jeho na ples
Ale divky, lhouce někdy, pronášejí to jako nej
světější pravdu. Mladý muž věřil Miladě.
Milada
Vratislav
6
article
Kvapík ztichl. Zbylé, odýchnné, uřícen
páry řadily se ke krátké promenádě, aby o
dechily.
Vratislav byl se odmlčel, hledě na Miladu
pohleuje ji planoucími zraky.
Nyní se sklonil, chopil se maličké, dětsko
její ruky, povznesl ji k ústům a políbil bílo
rukavičku.
„Jak šťastnýmo jste mne ucinila, Milado!“
Dívka zase se byla zasnila: Ale když př
tiskl její ruku ke rtům, pronesla náhle
„Jaký je to peníz, Vratislave?
A dotkla se zlatého nebo pozlaceného pří
věsku Vralislavova řetízku.
Lice Vratislavovo zapálilo se ohněm, jako by
byl dopaden v čemsi nekalém
„Tento peníz,“ koktal rozpačitě, — „ach
ano, je to památný peníz . .
„Má asi zvláštní význam, Vratislas
pravda-li?“ řekla Milada tónem vyšetřujícíh
soudce.
„Zujisté.. Miladu, zajisté, přisvědčov
Vratislav
„Jakého jest původu, Vratíslave? A jak
jest příčina, že jej nosíte?
Vratislav mlčel. Tváře mu hořely, oči sklo
pily se pod pronikavým pohledem Miladiným.
„Hle, pronesla dívka, „prve jste mne vy-
zýval, abych pohleděla na dno duše vaší — a
se selkávám s prvým tajemstvim. Nuže, Vrati
slave, tento peníz je z ruky divky!
„Milado!“
zaúpěl. Vratisl
Vratislav
Milada
Vralislavův
Vratislavův
Vratislas
Vratislav mlčet
Miladin
Lika
7
article
„Ujištuj
vás —
„Ze bych vás obelhal, kdybyste mi dl
domluviti,“ doplnila Milada a vzehopila / se-
„Pojďte, matinka čeká — má jistě hlad.
Vratislav rovněž se vzchopil, podal Milad
rámě a odváděl ji. Zavěsila se sice, ale cítil, jak
odměřeně, chladně.
Proklatý peníz ! Proč jej vlastné nosí na ře-
tízku! Mohl se naditi této otázky — a věděl, jak
těžka jest mu odpověď. O, kterak se umějí mstii
stiny miin ulostil
Bylo ke čtvrié hodině ranní, Vratislav do
provázel Miladu a matku její dolů do šatny.
Dvorně pomohl staré paní do pláště a při
skočil potom k Miladě, aby ji byl nápomocen
Stará dáma zálibně pohlížela na statečného
muže, převyšujícího ztepilou její dceru o pů
hlavy. Jaký to vybraný párek! Zdali se dnes do-
mluvili? kmitlo jí hlavou: Neboť přála Vrati-
slavovi od prvního okamžiku, kdy ho byla spa-
třila a poznala.
Brlr holoya Vratislav provázel je ze slně
k povozu.
Milada
Vratislav
8
article
„Vy ještě setrváte?“ otázala se matka.
„Milostivá paní — jaká by to byla trýzeň,
když vy odcházíte! Odejdu rovněž.
Milostivá se usmála vlídně. Ovšem, vždyt
mu odváží dceru!
„Navštivte nás, pane inženýre,“ zvala Vrati
slava.
Radost prochvěla Vratislavem. Pohlédl n
Miladu a žadonivě se olázal:
„Smím, slečno“
„Budete nám vítán,“ odvětila lehce
vklouzla do vozu.
Dvířka zapadla, koči mlaskl, kola vozu za-
harašila po umrzlé půdě — za okamžik zmize
povoz za mýtným domkem, na můstků žofi-
ském.
Opojen vracel se inženýr Vratislav Sokol
po půlhodině domů. Jaká to byla noc, jaké ví-
tězství! Jest pozván — Miladě vítán. Nuže, roz-
hodnuto. Nejrůžovější budoucnost vychází mu
po boku tak bohatýrské — a bohaté děvy.
Odstrojoval se, vyvlékal řetízek z vesty
Zraky jeho padly na osudný peníz.
Čelo se zachmuřilo, tvář nabyla hněvivéh
výrazu.
„Proklatý čtvrtzlatník! Má podruhé ohro-
ziti můj život?“
A ruka jeho, chopivši se drsně penízu a za-
kroutivši rázem něžným ouškem, odervala jej
od řetízku. Vytrhl výsuvku psacího stolku, vhodi
tam peníz a zaskřípěl;
„Zde si lež! Nikdy již tě nespatřii“
slava
Vratislav
Milada
Sokol
9
article
Cosi posvátného obestřelo Vratislava, když
vstoupil poprvé do domácnosti ovdovělé pani
Bláhové, matky zbožňované Milady. Jaké kouzlo
dýchalo ze všeho, co obklopovalo božskou
dívku! A za krátko snad bude ji zváti svojí.
O, blažený sno života! Je-li možno, že mu kyn
takové štěstí?
Osaměli na chvíli, stará paní vyšla na oka-
mžik, aby dohledla, připravuje-li komorná řádn
láhev s vínem a číšky na stříbrném táce.
„Milado — vzpomínáteliž na poslední
ples?“ zatoužil Vratislav
Milada však v tom okamžiku myslila n
cosi jiného. Zraky jeji byly upřeny na řetize
Vratislavův.
„Kde máte svůj peníz, Vratislave?“ otá
zala se.
Vratislav pomátl se.
„Doma, Milado, překážel mně.
„Dříve vám nepřekážel?
„Nuže, Milado, řeknu vám pravdu. Odložil
jsem jej, abych vás přesvědčil, jak je mi
lhosteiný.
„Přesvědčil jste mne o pravém opaku, Vra-
tislave. Není vám lhostejný — není to lhostejný
peníz vůbec. Jinak byste jej byl ponechal n
řetizku. A tím byste mne byl přesvědčil, že na
něm pranie nezáleži.
„Milado!“ zaúpěl Vratislav, jako tehda n
plese
„Tolik vám pravím, Vratislave: přeji si,
abyste si peníz opět zavěsil. Noste jej, nepřekáží
mi. At je z ruky čikoli, má patrně právo na t
pietu. Doufám, že jednoho dne zvím pravdu.““
„Milado, žárlite — a kdybyste věděla —
„Vratislave, právě proto, že nežárlím! Po-
slechněte mne.
„Když kážete — — —
Vstoupila matka.
Vratislav
Bláha
Milada
Vratislav Milada
Vratislavův
Ata
10
article
Plně již rozkvétal béz, kdýž- Vratislavse
rozhodl, že požádá za ruku Miladinu. Bohužel.
k tomu důležilému činu nemohl ho provázel
otcc — Vratislav byl od dětství sirolkem. A
byl druhého otce nalezl v poručníku svém, strýci
Vránovi.
„Strýče, musíš se mnou,“ řekl mu jednoho
dne. „Mohl bych sice sám, jsem k tomu dosti
mužem; ale vedle Milady jest jeji matka, nech
i vedle mne stojí jako záruka dobrý muž, druh
otec můj. ty, strýc a poručník. Nejdu na zálety
jdu říkat o ženu.
„Vratislave, doprovodil bych tě na konee
světa,“ odvětil strýc Vrána. „A tuto cestu nj-
raději s tebou nastupuji. Nebo vidět tě jak
šťastného manžela a pak otce — toho jsem s
chtěl na světě dočkati. Kdyo“
„V neděli, strýče. Pojedeme na villu — jsou
již venku. Krásné jaro je vylákalo.“
„Dobře. Vratislave. Připrav se. Já budu
připraven.
Jaký rajský, rozkošný sad rozev řcl se. pře
oběma hosty na venkovské usedlosti paní Blá
hové! Ach, ano, lotělo hlavou Vratislavovou
jen v takovémfo rozkošném, útulném zákou
niohla výrůstati a vyrůsti bytost půvabu Miladin
Zde, v přírodě, jako její vlastní kněžka. A zde-
snad budei Vratíslav prožívati svoje líbánky
Skoro ho závrat pojala
Miladin
Vratislav
Vrána
Milada
Vratislavův
Blý hová
11
article
Již bylo vše vyřízeno. Strýe Vrána byl bodrý
srdečný, dokonalý muž, paní Bláhové se velie
zalíbil. Náklonnost její k němu zvyšovalo, že s
podobal trochu jejimu nebožtíku. Snad, kdybyj
byl osud svedl dííve, nebyla by se rozpakoval
poddati tomuto jadrnému starému hochu ruku
provdati se podruhé. Vrána byl starými ml
dencem.
Nu arci, na ville čekala je svačina.
Stará paní měla píné ruce práce, plnou
hlavu starostí.
„Musím do stavení, pane strýče,“ omlouvala
se Vránovi. „Ale ty dva divochy nemůžeme zde
nechat samotny. Hlídejte je za mne.-
„Nikdo neumi hlídat lépe, milostivá,“ smá
se strýc Vrána. „Vratislave, měj se na pozorul“
Všichni tři seděli v besidce. Milada zadívá
vala se vroueně na Vratislava. Nikdy ještě o
její tak neplály. Ale chvílemi zablesklo se v tem-
ných zracích jejich cosi rozpustilého. To vždy
kdykoli se podívala na řetízek Vratislavův —
na peníz, jenž zase na něm visel.
Vrána
Vratislav
Milada
Vratislavův
12
article
„Malou prosbu mám, Vratislave, a jistěji
neoslyšíte v tento den —. zásnubný, náš den.
Darujte mi svůj památný peniz. Ille, není-lit
skvělý důkaz, že nežárlím?
„Milado,“ vzpouzel se Vratislav. „Peníz
ten má jen pro mne cenu — nechtějte ho
„Jakže — jaký peníz?“ otázal se stree
Vrána. „Ah. ten— jaké hlouposti s ním, Vrat-
slavel A vlastně — ví slečna Milada — zna
jeho historii? Pověděl jsi?“
„Strýčel“
„Vy to víte?“ zvolala Milada. „Pak tedy
jistě mi povíte — —
„Kterak bych nevěděl,“ odpovídal strs
„Tento peníz, drahá slečno, zachránil vlastne
Vratislavovi život. Nebýti ho tuto na jeho řetízku
snad by Vratislav dávno nežil.“
„Mfůj Bože!? úžasla Milada. „, A kteraki to?“
„Strýče! Pro Bohactě prosím — —“ spína
Vratislav ruce.
„Dejte mi ten peníz, Vratislave,“ naléhal
Milada, „podejte mi jejt Vyhovte mil“
Jakoby nebyl pánem vůle své, vyvěsil Vra-
tislav peníz a podal jej Miladě. Dalť k němu
po onom večeru připevniti ouško vyvlékací, aby
se ho kdykoli mohl zbaviti bez násilí, hned.
„Je to čtvrtzlatník.“ započal strýc. Vrána
„A jak pravím, od onoho dne, kdy se to stalo
nazývám ho ochráncem života Vratislavova: Ač-
koli dřive předeházel jeho útok na ten život.“
„Můj Bože,“ řekla úzkostlivě Milada. „„Jak
příhody! A tys mi zachránil Vratislaval
A povznášela peníz vzhůru, zdálo se, jakoby
jej chtěla políbit.
Rychlým pobybem zabránil tomu Vratislav.
„Dětino,“ řekl strýe Vrána, „vždyť je v ohni
pozlacen.
„Dáte mi. jej, Vratislave, a budu jej nositi
na stužce na krku. — A kterak se to stalo??
„O.“ hovoril strýe Vrána, „dost úzkosti jsen
zakusil, neboť všechno vlastně zavinil jsem já.
Vratislav
Milada
Vrána
život
Vratislav dávno
ruka
Vratislavův
Illo
svůj Bož
13
article
— Vratislav slavil svoje třetí narozeniny — o,
slečno Milado, jaký to byl kučeravý klučina. Jiz
tehda neměl otce, já byl jeho poručníkem. Přišel
jsem v den jeho narozenin a přinesl jsem mu
darem čtvrizlatnik, z brusu nový čtvrtzlatník. —
Jakou měl radost! Trpytil se a cinkal. Vzali jsem
tehda Růženku ssebou, svoji šestiletou neteř.
deeru druhé sestry. Pojednou, jak mozi dětmi
bývá, vznikl mezi nimi spor — oba si chtěli s pe-
nízem hrát. Ale Vratislav hájil své právo vlast-
nické, a aby lépe uhájil — vstrčil peníz do úst.
Nikdo z nás — ani já, ani jeho matka — ne-
pozoroval toho. Pojednou se počal Vratislávek
kuckat, zmodral, třepal rukama — nu zkrátka,
spolkl on ten čtvrizlatník! Pomyslete si naše
leknuti — pomyslete si, jak bylo mně, kterýž
jsem ten čtvrtzlatnik přinesl. — Honem pro
lékaře. Ale což lékař! Na operaci byl Vratisla
malý, nezbývalo než doufati v přirozenou pomoc.
Bože, to byl tehda den, to byla noc. Ale zaplat
Bůh, šťastně to dopadlo. Potom jsem dal peníz
důkladně pozlatit a schoval jej. A když Vratislav
dostal první hodinky, přivěsili jsme mu k řetízku
jého oehránce života. Nu, to jest vše. Vidíte, ž
je to skutečně památný peníz.
Milada za vypravování strýcova trochu po-
bledla. Teď vzdychla a řekla:
„Věru, památný peníz. Tušila jsem t
hned.-
A podávajíc peníz Vratislavovi konečky
prstů, dodala:
„Ne, Vratislave, o tento peníz nemohu vá
oloupiti. Noste jej dále — bude vám do smr
památkou na drahého strýčka
Právě přicházela paní Bláhová v průvodu
služek, přinášejících svačinu.
Vratislav
Milada
sseba
Vratislo malý
Věra
Vratislav koneček
14
article
Koroptev.
Koroptev.
red
Napsál František N o v á k.
V onen den — to byl nádherný obraz!
Celé údolí od Polehradie až k Brumovicím
podobalo se jediné bílé kotlině, v níž černaly
jednotlivě nebo ve skupinách ovocné stromy,
na levé straně na kopeích stojící dlouhý háj tvoři
obrubu luznému onomu obrázku. — Před (im
po celý týden padal sníh. Ven se nemohl člověk
ani odvážiti. Okolí nemá jediné silnice a poln
vyjeté cesty a chodníky zmizely hned v prvém
dni, co počaly chumelenice. Lidé přikrčili se
ve svých obydlích, a ani pověstní svým štěkotem
v okolí morkůvští psi se neozývali! Samotna ve
jakoby byla zmízela s tváře země, tak zasypána
byla v úzké rokli, v niž se z dávných dob tís.
Sotva že čpavý pronikavý dým z hnědého uhií
rošti, jímž se tu v zimě zvláště topí, označoval,
že tu vůbec jsou nějaká lidská obydlí.
A teď najednou vzala vláda sněhu ža své
Oblaka se rozhrnula po ránu štědrovečerního
dne a sluníčko mdlé a unylé, osláblé a unavené
vánoční sluníčko zasvítilo na bílou pustinu.
Pronikavý mráz naplňoval vzduch. A kour
vystupoval jako oběť smíru k modré obloze
V onen den — byl to nádherný obraz.
Prvni dopoledne vánočních prázdnint
V klidu bílého jitra odpočíval jsem v za-
mlklé své chalupě, vrátiv se z kratinké pro-
cházky od stáré školy k nové, od níž otvirala se
již vyhlídka na zasněženou naši dolinu na západ
a na východ.
Ve starodávných ohromných kamnech ze-
lené barvy, valně rozprýskaných a kouřicích.
s patriarchální bílou holubicí na vrchu, ktera
mohla ostatně býti také husou nebo tučňákem,
nebo jakýmkoli jiným členem z řádu ptactva n-
beského, praskalo dříví a vůně jeho, prosycená
slabým teplem a kouřem, roznášela se světnic.
Brumovice
15
article
Sluneční zář svítila holými větvemi moruší pře
okny stojieích, dovnit-
Hodlal jsem usednouti po valně zpozděne
snídani k četbě, když vyrušen jsem byl návšt
vou doktora Škály, dlíciko ve vsi návštěvou u svo
matky.
„Na zdari“ volal, podávaje mi ruku.
„Tak co uděláme? Takový skvostný den!
To ani nevíte, jak je dnes tam!“ a ukázal rukou
smérem k východním kopcům, posázeným vino-
hrady. „Jako v pohádce! Jdu vásí zavolat, abyste
si vyšel se mnou na koroptve. Naši mají dom
na pilno, ani to člověka dnes mezi nimi netěší
Samý úklid, chystání. .. tož raději jsem se se-
bral — a ven!“ A oklepával při tom našlapaný
sníh se svých bo.
„Půjdu!“ řekl jsem. „At se trochu napla-
hočíme sněhem do odpoledne, ale bude třeba se
na to jak náleží schystati!“
Mezi tím co usedl, vytáhl jsem vysoké, těžké
boty, neocenitelnou to věc v bezedném místním
blátě i ve sněhu, a za malou chvíli zamykal jsem
stavení, vycházeje s přitelem, který si přehodi
právě lankasterku, jež v sini bvla stála.
Od chalupy o samotě stojící dali jsme se
dolů kolem několika domků, dívajicích se lho-
stejně svými okénky na protější stodoly, pak sešli
jsme ještě níž k Harasce a překročivše opatrno
obě lávky, nad ní rozepnuté mezi upraveným
břohy vlastního potoka i jeho ramene, zabočili
jsme na pravo k cihelně.
Několik prořídlých stromů stálo tu na mezi
Koruny měly rozložané a chomáče sněhu jak
veliká hnízda byly nnehylány mezi jednotlivým
větvemi.
Od pusté cihelny počalo se vystupovati
vzhůru. Pochod byl namáhavý, ježto svah vino-
hradu byl srázný a veliká závějasněhová, dol nla
se noha nad koleno bořila, hezdála se. mniti an
dna ani konce.
16
article
Za to čím více dostávali jsme se vzhůru.
tím skvostnější podívaná se nám rozevírala ve
hloubce pod námi. Potok plynul jako černá
dlouhá, rovná stuha; mráz nedovedl dosud spou-
tati jeho bystré vlny, ani sníh zaváti je zpln
svými hvězdami, ani zakrýti svým rubášem.
Černomodré lesy táhly se na jihozápadu. Šum-
perk na severu podobal se ohromné homoli
třešně a ořechy, tvořící od jara do jeseně jeh
slávu, zdály se hračkami, nabodanými na způso
velkých špendlíků na jeho úbočí. Kloboucké vě-
tráky stojící v bezvětrném, mrazném dni, čněly
tu jako příšery, čekajíeí na příhodnou chvíli, ab
mohly rozkymáceti své ohromné lopaty. Ostatn
výhled v tu stranu zavíraly bílé svahy, přech-
zojící naproti v táhlou, nekonečnou pláň, lesk-
noucí se stříbrem sněhu až oči bolely. Malinká
vížka brumovického kostela týčila se u kupy.
která znamenala z dálky osadu — k nebi.
Dno bývalého jezera za vsí, zkřížené nyi
několika cestami, ovroubenými stromovím, zářilo
tam dále svým úbčlem, hranic nemajícím, že
zdálo se, že v dálco až nebe k němu se níží.
A přímo před námi za druhým břehem po-
tcka krěila se naše, ves.
Kouř stoupal rovně výše k nebi; slabý hluk
zazníval od příbytků až sem. Za hřbitovní ohra-
dcu, v stráni položenou, stál bez pohnutí větrák,
jako strážce bdící nad hroby zemřelých.
Tichý smutek dýchal z toho okolí.
Smutek ujařmených a prostých lidí spou-
taných s hrudou, která je živí, a starost o niž
naplňuje zplna jejich mysl.
Smutek zákoutí, smutek odloučení —
Setrvali jsme dlouho v podobných asi my-
šlenkách: doktor Skála snoubil k nim pouze ra-
dost, již cítí člověk při návratu do domova —
a já... smutek odsouzených žíti v podobné pu-
stině. — —
V tom ozval se nedaleko nás hlas.
Šum
Skála
17
article
Slabé a nesmělé zalikání, cvrlikání majíe
býti výzvou k spojení se, snad výstraha před blí-
žícím se nebezpečím... Koroptve ukryté pod
mezí se ozvaly
Rázem bylo po úvahách, k nimž tu a tam
připojovali jsme ještě před chvili své dojmy ..
Doktor strhnul zbraň s ramene, v okamžiku
nabil, a po slovech: „Tak nyní tiše vpřed !“ brali
jsme se tam, odkudž tikání se ozývalo. Znena-
dání ozval se hřmot křidel, a hejno koroptvi
vzlétlo usi tak třicet kroků před námi nad hol
proutí vinohradu; v tomtěž okamžíku třeskly
rychle za sebou dvě rány —
Obojí děj byl dilem okamžiku-
Dvě koroptve klesly na chladný sníh, a třet
marně bijicí jedním křidlem zatím co druhé bez-
vládně viselo dolů, snažila se spasiti se útěken
mezi řadou vinných hlav
Doktor se pustil za nl.
Za malou chvili tuto polapi
Nevšímaje si mnoho obou jejich mrtvýc
sester, pod nimiž se červenal sníh erčtcími ka
kami krve, prohlížel chycenou oběť, dívaje se.
kde jest raněna.
To je divná věc!“ pronesl po chvíli bedliv
prohlídky. „Křídlo má bez vlády a po broku nikd
ani stopy. Musil zničit pouze jediný brok právě
některý nerv hýbací u křídla. Ostatně jest úplne
zdráva; není-li poranění vnitřní, jest možno, že
se uzdraví. Necháme ji prozatím na živu. Donesu
ji domů tak.“
A požádav mnej abych, raněnou koroptev
nesl, sebral dvě mrtvě se sněhu a provléknuv
těmto hlavy do řemínků, pověsil kořist ke brašně
Měl jsem pojednou zaměstnání.
Nevšímal jsem si už krajiny ani dalších lo-
veckých úspéchů přítelovýchi u jeho štěstí love-
ckého, kterému po poledni padli dále za obet
starý úšák a další dvě koropive a zajímal jsem
se čím dále tím více poraněným ptákem; jehož
srděčko cítil jsem tlouci ve své ruce.
Doktor
Křídlo
18
article
Hlava lapené koroptve obracela se chvílemi
ke mně.
Zobák se otvíral, a oči patřily ulekaně. Chví
lemi zacukalo rychle jejími víčky. „ Zavírala
otvírala se rychle několikráte za sebou
Zavírala snad bolestí, snad bázní — — snad
obojím.
Otvírala, aby patřila na mne s bolestno
výčitkou, jako byeh já byl vinení
Jejich zřítelnice černala se na způsob sa-
metu. Ach, kolik nevyslovených, nepochopených
výčitek a otázek bylo v nich ukrytol
Chvílemi zachvěla se celá v mé ruce, jak
by snažila se uniknouti z bezděčného vězení.
A zase tak nějak rozumně patřila na mne,
jako by její zrak tlumočil prosbu
„Pusť mne, pusť mne
Anebo, jako by říci chtěl vyčítavě.
„Co jsem ti udělala? Co oběma vám, že
mi působíte zlo?
Divná litost zavanula mi srdcem.
Připamatoval jsem si, že dnes jest den svat-
večerní, kdy všechno tvorstvo raduje se dle po-
věsti a legend z narození Spásy světa.
„A ty jsi se šel dívat na vraždu zvěře v den
vigilie tak velikého svátku!“ říkal mi jakýsi hla
v nitru.
Usmál jsem se své sentimentábnosti, a řekl
obsah svých myšlének doktorovi.
Dal se do smichu.
Vpsilou,
„Co vám to napadlo? odfušil „ My dávím
a sami jsme také dávenii
A jelikož slunko rychle nížilo se k západ
a my dosti sněhem se naplahočili a nová zvěřse
neobjevovala, dal návrhk návratu a vzav z me
ruky koroptev, pokračoval:
„Jsme plni síly, na příklad. Mladi, šťastni
A návštěva dosti mnohdy nepatrné choroby stačí
všecko toto zvrátiti a zahubiti nás. Podléhám
jednomu zákonu: Zákonu zmizení! Odejíti —
19
article
když nastane nás čas. Neříkám: Zničení! Jak
člověk, tak zvíře, rostlina! A zvíře mnohdy umírá
pokojněji a šťastněji než člověk. Hle, tyto ko
roptve! Výstřel — a smrt v okamžiku. A co
mnohdy člověk vytrpí než mu jeho hodinka na-
stane! Těch zápasů! Zde vykrvácí, buď oka-
mžitě, nebo v malé chvíli. Několik nenemických
křečí následuje — a je konec! Proto človék
sahá mnohdy k poslednímu radikálnímu léku,
když věda lékařská jest s uměním svým v koncich
— a střilí se v
Seházeli jsme, zabrání v hovor o této věci,
dolů se stráně ke mlýnu.
Peeňtstmy vodvečera tak. záhy v té době
ústavšího, kladly senadodpočívající zemi. Zá-
úád hořel a planul; polehradské haje se modraly
ve vzrůstnjícím opětně mrazu. Vrána plovala
nizko nad zemí kolem vsi.
„Pojďte se mnou!“ řekl doktor po dlouhe
chvíli vzájemného hovoru. „Ukáži vám, jak se
umírá jako v usínání, jak přichází smrt jako
sen.. tiše, bozbolestně, jako po špičkách ..
Ukáži vám to na této koroptvi; však doma by ji
kluci tak jako tak zadusíli — nebo by jim ulítla,
kdyby okřála. Co s ní?.
Došli jsme do rodného jeho statku, v němz
hospodařila stářenka — matka doktora Skály se
starším jeho bratrom.
Vrána
Skála
20
article
Byl již téměř večer, když stanuli jsme v
vydrhnuté a vytopené velké světnici. Světlo ho-
řelo nad stolem v rohu světnice stojíeím a oza-
řovalo obrázky svatých a světic božích, tam v řa-
dách pověšené. Klid svatvečera se rozprostíral
její prostorami. Vůně chystané večeře v kuchyni
plnila dům.
Doktor sňal pušku s ramene a postaviv tut
do druhé světnice, odepjal řemínky od brašny,a
vyklesnuv zvěř z ok, vytrhl dva brky z křídla
nirtvé koroptve.
Zajíedodnesli domácísen, a nejslarší hoch
jeho bratra prohiižei zasímsse zálilou živou ko-
roptev domtů přiněsenem.—
Když byl doktor Skála hotov, vzal tuto z ru-
kou hochových, poslal tohoto ven, a řekl, obrátiv
se ke mně
„Podívejte se!“ Protrhnu krční tepnu zví-
řete, aby zemřelo vykrvácením; neporaním
vážně žádného nervu, tak že to bude zvířeti
operací téměř bezbolestnou
Přistoupil ke stolu, na němž byly uchystány
talířo, a postaviv se tak, aby krev padla na talíř,
vzal vytrhnutý brk z křidla a roztrhl timto ptáčeti
tepnu, jak byl řekl.
Dival jsem se na operaci v okamžiku pro-
vedenou.
Koroptev zamrkala rychleji černými šame-
tovými očky. Pak víčka nechala delší okamžik na
nich, ze zdálo se, že jest slepou, a zase s jistým
vyděšením dívala se rýchle kolem.
Skála
21
article
Kapka rudé krve zá kapkou kanula s peř
krku na taliř. Malý proud jich již byl — ale
koroptev dlela stále tiše a tiše v rukou dokto-
rových. Jenom její očka, v nichž zračil se po-
slední jas jejího života jsem pozoroval. Zdálo se
mi, že lehounká miha je zvolna obetkává. Jaksi
unaveně vypadala. Ospale. Ano, chystala se
k věčnému spánku. Tiha jeho přimykala víčka
k sobě a záse mdlivě je otvirala. Pták tichla
uklidnoval se. Zdálo se mi, že je konec; kre
asi již všecka byla skahula.
„Podívejte se!“ pravil doktor Skála, když
jsem mvslil, že jest vše skončeno. „Teď nastanou
nenemické křeče! Jakmile krev vyjde, stahují se
křečovitými záchvaty končetiny. Hlo!“ a položi
koroptev na stůl, odsunuv poněkud čistý ubrus.
Zdánlivě mrtvé již zviře znenadáni začal
sebou škubati. Poslední projev jeho hasnoucího
života se uplatňoval. V několiku přestávkách tato
křeč se opakovala, lomeujíe celým télem koroptve
na stole ležíci.
Pak zaburácevši naposledy slabým telíčkem
ptáka, ukončila mocnýmí trhnutím. Svaly všecky
se protáhly, hlava obrátila se na stranu, očka
obrátila se v sloup, nohy zůstaly polokleslé ...
Smrt nastala.
Patril jsem beze slova na poslední tyto oka-
mžiky.
„Hlel doklad mých odpoledních slov !“.i rel-
doktor Skála. „Ani ze sta jeden člověk neumírá
tak krásně, jako umírá pravidlem zviře!“ A za-
volav na hocha, dívajíeího se z kuchyně sem.
kázal mu odněsti koroptev za druhými.
V chalupách a domech rozžehali lidé světla
Mír svatvečera snášel se nad krajeml
Hla
23
article
Črta C. Olexoviče. Přeložila Ml. Skůčkova.
Črta C. Olexoviče. Přeložila Ml. Skůčkova.
— Co to, že tak záříš, zrovna jakoby ta
bylí do druhého kursu bez zkoušky pustili?
smál se Alexějevič, uchopiv pod paží Zorina,
jenž šel mimo něj, aniž ho zpozoroval.
— Nuže, oč běží? Zpovidej se! žertova
Alexějevič, odtáhnuv Zorina stranou.
— Kondici jsem dostal ! . . . dobrou kon-
dici! . . Nyní, bratře, už bez oběda sedět
nebudu. Už je tomu konec! A Zorin usmiva
se na celé kolo, nedbaje toho, že drobný pod-
zimní déšť zatékal mu za vyhrnutý limec sta-
rého studentského kabátce a že jemnými pra-
ménky stékal mu se štítku čepice na obličej.
— To tedy je to! zasmál se Alexějevič.
No, to je dobře! . . . Jsi tedy sťasten.
A já tuhle běhám, běhám — a nemohu nikde
zaměstnání nalézti. . . Za nic!
— Nač je toho tobě třeba ? Vždyť jsí za-
bezpečen i bez toho; pro kohio, ke kozlu, se
lopotís ?
— Pro sebe ne, holoubku!. . . Pravda,
já toho nepotřebuji . . . Ale počkej, kam
jdes? přerušil náhle sama sebe Alexějevič. Jdeš
ještě dále? . . Tedy s bohem! Ja zajdu
ještě sem a oplám se známých, nemají li pro
mne něco . . . Slibili mi.
A podav Zorinovi ruku, zmizel v prů-
jezdě.
Zorin zase zaevachal sešlapanými galoši po
mokrém chodníku, nedávaje pozor na louže a
rozstřikuje kolem sebe blátivou vodu
Leč obličej jeho nezářil už tak, jako dřive.
První radostný dojem minul a počasí nijak ne-
mohlo zvýšiti veselou jeho náladu. Drobný pod-
zimní déšť, dotěrný a tesklivý, srčel jako ze -
C Olexovič
Skůčkův
Alexějevič
Zorin