ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a9269f70-7108-11dc-8eb8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 54, place 4, work 2
1 masthead
24. ledna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 24.
3 masthead
Strana 9.
4 article Ochránce života. (věnováno přítcli R. uy
Ochránce života. (věnováno přítcli R. uy V zofmském sále dozníval divoký kvapík poslední rej první poloviny tanečního pořádku. Chýlilo se k půlnočnímu odpočinku. Páry taneč níků v sále řídly. Kvapíkem udoláni, odváděli rytířové tanečnice na sedadla, k maminkám tetičkám, a potáceli se ze síně. Jenom nejotuži- lejši ještě vytrvávali. Takoví, jejichž plíce byl nejsilnější, jejichž hlavy odolávaly závrati. Maminky, jejichž dcerušky jim byly již vrá- ceny, zdvihaly se kvapně a spěchaly buď do předsíně sálu, improvisované jídelny, nebo do přízemku, aby uchvátily prázdný stůl, kus místa k pohodlnému povočeření. Všemi vedlejšími místnostmi voněly již obvyklé půlnoční smažené řízky žofínské. Ach, stále táž vůně řízků! Vonívaly nán před třicíti lety, voní dnešní tancechtivé mládež o budou tam voněti ještě mnoha — ininoha taneu jíeím generacím, Bližící se půlnoc, ponenáhlé vyprazdňován sálu, vůně řizků z venči — vše to bylo lhostejno páru mladých lidí, ktoří se již v půli kvapíku byli uchýlili na plyšová dvě sedadla, zakryta téměř docela umělým loubím zelené dracen. latanef a kulovatých, palicovitých korun vavřínů- Mladý muž zaniceně pohlížel na sličnou dívku snědé pleti, jiskrných zraků, ktoráž lovým loktem se opírajíc o měkký lenoch sedadla, pra- vicí potřepávala skvostným vějířem, ovívajie rozpálené do višňova lice- Dívala se nějak zkoumavě na mladého muže, jehož lice bylo vroubeno hustými, heb kými kaštanovými vousy, a jehož levice v bíe rukavičce pohrávala rozpačitě nějakým zlatým nebo pozlaceným penízem, visícím na prvém článku řetízku Zraky dívěiny sklouzaly chvílemi na prsty mladíkovy a sledovaly jeho hru. V takovém ola mžiku ruka jeho ustala v pohrávání a peníz vise nehybně.
5 article
„Věříte mně, Milado ?“ tázal se mladý mu skoro šeptem, když byl nabral dechu po dlouhém vyznání, kteréž bylo protkáno nebem, hvězdam sluncem, jarní vůní květů, horoucím tlukotem srdce, bezesnými nocemi, celým životem a čín vším ještě. Zraky divčiny, ač byly stále upřeny na mla dého muže, nehleděly teď ani na něj, ani n jeho ruku, ani na peníz, ale kamsi do daleka. přes celý sál, a pronikajíce jeho stěnami letěl ještě dále, dále — do nedozirna. Takovéto p hledy milované dívky, pohledy unikající v ne známé končiny, jsou trapny zbožňujícímu mla- díku a naplňují ho obavami. Kam patří? Co s zjevuje tam v dáli? Mladý muž opakoval svoji otázku ješte šeptněji, tiše Snědolící dívka vracela se pohledem svým z dalekého výletu, oheň jejích zraků soustředi so znenáhla v očích mladého muže a ústa jej pronesla: „Nemluvil jste podobně ještě nikdy k žádn ženštině? Nikdy? K žádne? „Nikdy, Milado, k žádné!“ řekl rozhodně vroucně mladý muž A při tom bezděky pozdvihoval pravici jakoby chtěl vztyčiti tři prsty ku přísaze. Dívka zavřela vějíř a lehoučkým jeho do tekem zastavila ruku mladíkovu v pohybu. „Věřím vám tedy, Vratislave,“ pronesl hlasem, jehož zvuk naplňoval Vratislava nesko- nalým blahem... „Ale nechtějte na mně hne odpověď. Tak jste mne překvapil Llíala tu. Očekávala toto překvapení po celý večer, přicházela s očekáváním jeho na ples Ale divky, lhouce někdy, pronášejí to jako nej světější pravdu. Mladý muž věřil Miladě.
Milada Vratislav
6 article
Kvapík ztichl. Zbylé, odýchnné, uřícen páry řadily se ke krátké promenádě, aby o dechily. Vratislav byl se odmlčel, hledě na Miladu pohleuje ji planoucími zraky. Nyní se sklonil, chopil se maličké, dětsko její ruky, povznesl ji k ústům a políbil bílo rukavičku. „Jak šťastnýmo jste mne ucinila, Milado!“ Dívka zase se byla zasnila: Ale když př tiskl její ruku ke rtům, pronesla náhle „Jaký je to peníz, Vratislave? A dotkla se zlatého nebo pozlaceného pří věsku Vralislavova řetízku. Lice Vratislavovo zapálilo se ohněm, jako by byl dopaden v čemsi nekalém „Tento peníz,“ koktal rozpačitě, — „ach ano, je to památný peníz . . „Má asi zvláštní význam, Vratislas pravda-li?“ řekla Milada tónem vyšetřujícíh soudce. „Zujisté.. Miladu, zajisté, přisvědčov Vratislav „Jakého jest původu, Vratíslave? A jak jest příčina, že jej nosíte? Vratislav mlčel. Tváře mu hořely, oči sklo pily se pod pronikavým pohledem Miladiným. „Hle, pronesla dívka, „prve jste mne vy- zýval, abych pohleděla na dno duše vaší — a se selkávám s prvým tajemstvim. Nuže, Vrati slave, tento peníz je z ruky divky! „Milado!“ zaúpěl. Vratisl
Vratislav Milada Vralislavův Vratislavův Vratislas Vratislav mlčet Miladin Lika
7 article
„Ujištuj vás — „Ze bych vás obelhal, kdybyste mi dl domluviti,“ doplnila Milada a vzehopila / se- „Pojďte, matinka čeká — má jistě hlad. Vratislav rovněž se vzchopil, podal Milad rámě a odváděl ji. Zavěsila se sice, ale cítil, jak odměřeně, chladně. Proklatý peníz ! Proč jej vlastné nosí na ře- tízku! Mohl se naditi této otázky — a věděl, jak těžka jest mu odpověď. O, kterak se umějí mstii stiny miin ulostil Bylo ke čtvrié hodině ranní, Vratislav do provázel Miladu a matku její dolů do šatny. Dvorně pomohl staré paní do pláště a při skočil potom k Miladě, aby ji byl nápomocen Stará dáma zálibně pohlížela na statečného muže, převyšujícího ztepilou její dceru o pů hlavy. Jaký to vybraný párek! Zdali se dnes do- mluvili? kmitlo jí hlavou: Neboť přála Vrati- slavovi od prvního okamžiku, kdy ho byla spa- třila a poznala. Brlr holoya Vratislav provázel je ze slně k povozu.
Milada Vratislav
8 article
„Vy ještě setrváte?“ otázala se matka. „Milostivá paní — jaká by to byla trýzeň, když vy odcházíte! Odejdu rovněž. Milostivá se usmála vlídně. Ovšem, vždyt mu odváží dceru! „Navštivte nás, pane inženýre,“ zvala Vrati slava. Radost prochvěla Vratislavem. Pohlédl n Miladu a žadonivě se olázal: „Smím, slečno“ „Budete nám vítán,“ odvětila lehce vklouzla do vozu. Dvířka zapadla, koči mlaskl, kola vozu za- harašila po umrzlé půdě — za okamžik zmize povoz za mýtným domkem, na můstků žofi- ském. Opojen vracel se inženýr Vratislav Sokol po půlhodině domů. Jaká to byla noc, jaké ví- tězství! Jest pozván — Miladě vítán. Nuže, roz- hodnuto. Nejrůžovější budoucnost vychází mu po boku tak bohatýrské — a bohaté děvy. Odstrojoval se, vyvlékal řetízek z vesty Zraky jeho padly na osudný peníz. Čelo se zachmuřilo, tvář nabyla hněvivéh výrazu. „Proklatý čtvrtzlatník! Má podruhé ohro- ziti můj život?“ A ruka jeho, chopivši se drsně penízu a za- kroutivši rázem něžným ouškem, odervala jej od řetízku. Vytrhl výsuvku psacího stolku, vhodi tam peníz a zaskřípěl; „Zde si lež! Nikdy již tě nespatřii“
slava Vratislav Milada Sokol
9 article
Cosi posvátného obestřelo Vratislava, když vstoupil poprvé do domácnosti ovdovělé pani Bláhové, matky zbožňované Milady. Jaké kouzlo dýchalo ze všeho, co obklopovalo božskou dívku! A za krátko snad bude ji zváti svojí. O, blažený sno života! Je-li možno, že mu kyn takové štěstí? Osaměli na chvíli, stará paní vyšla na oka- mžik, aby dohledla, připravuje-li komorná řádn láhev s vínem a číšky na stříbrném táce. „Milado — vzpomínáteliž na poslední ples?“ zatoužil Vratislav Milada však v tom okamžiku myslila n cosi jiného. Zraky jeji byly upřeny na řetize Vratislavův. „Kde máte svůj peníz, Vratislave?“ otá zala se. Vratislav pomátl se. „Doma, Milado, překážel mně. „Dříve vám nepřekážel? „Nuže, Milado, řeknu vám pravdu. Odložil jsem jej, abych vás přesvědčil, jak je mi lhosteiný. „Přesvědčil jste mne o pravém opaku, Vra- tislave. Není vám lhostejný — není to lhostejný peníz vůbec. Jinak byste jej byl ponechal n řetizku. A tím byste mne byl přesvědčil, že na něm pranie nezáleži. „Milado!“ zaúpěl Vratislav, jako tehda n plese „Tolik vám pravím, Vratislave: přeji si, abyste si peníz opět zavěsil. Noste jej, nepřekáží mi. At je z ruky čikoli, má patrně právo na t pietu. Doufám, že jednoho dne zvím pravdu.““ „Milado, žárlite — a kdybyste věděla — „Vratislave, právě proto, že nežárlím! Po- slechněte mne. „Když kážete — — — Vstoupila matka.
Vratislav Bláha Milada Vratislav Milada Vratislavův Ata
10 article
Plně již rozkvétal béz, kdýž- Vratislavse rozhodl, že požádá za ruku Miladinu. Bohužel. k tomu důležilému činu nemohl ho provázel otcc — Vratislav byl od dětství sirolkem. A byl druhého otce nalezl v poručníku svém, strýci Vránovi. „Strýče, musíš se mnou,“ řekl mu jednoho dne. „Mohl bych sice sám, jsem k tomu dosti mužem; ale vedle Milady jest jeji matka, nech i vedle mne stojí jako záruka dobrý muž, druh otec můj. ty, strýc a poručník. Nejdu na zálety jdu říkat o ženu. „Vratislave, doprovodil bych tě na konee světa,“ odvětil strýc Vrána. „A tuto cestu nj- raději s tebou nastupuji. Nebo vidět tě jak šťastného manžela a pak otce — toho jsem s chtěl na světě dočkati. Kdyo“ „V neděli, strýče. Pojedeme na villu — jsou již venku. Krásné jaro je vylákalo.“ „Dobře. Vratislave. Připrav se. Já budu připraven. Jaký rajský, rozkošný sad rozev řcl se. pře oběma hosty na venkovské usedlosti paní Blá hové! Ach, ano, lotělo hlavou Vratislavovou jen v takovémfo rozkošném, útulném zákou niohla výrůstati a vyrůsti bytost půvabu Miladin Zde, v přírodě, jako její vlastní kněžka. A zde- snad budei Vratíslav prožívati svoje líbánky Skoro ho závrat pojala
Miladin Vratislav Vrána Milada Vratislavův Blý hová
11 article
Již bylo vše vyřízeno. Strýe Vrána byl bodrý srdečný, dokonalý muž, paní Bláhové se velie zalíbil. Náklonnost její k němu zvyšovalo, že s podobal trochu jejimu nebožtíku. Snad, kdybyj byl osud svedl dííve, nebyla by se rozpakoval poddati tomuto jadrnému starému hochu ruku provdati se podruhé. Vrána byl starými ml dencem. Nu arci, na ville čekala je svačina. Stará paní měla píné ruce práce, plnou hlavu starostí. „Musím do stavení, pane strýče,“ omlouvala se Vránovi. „Ale ty dva divochy nemůžeme zde nechat samotny. Hlídejte je za mne.- „Nikdo neumi hlídat lépe, milostivá,“ smá se strýc Vrána. „Vratislave, měj se na pozorul“ Všichni tři seděli v besidce. Milada zadívá vala se vroueně na Vratislava. Nikdy ještě o její tak neplály. Ale chvílemi zablesklo se v tem- ných zracích jejich cosi rozpustilého. To vždy kdykoli se podívala na řetízek Vratislavův — na peníz, jenž zase na něm visel.
Vrána Vratislav Milada Vratislavův
12 article
„Malou prosbu mám, Vratislave, a jistěji neoslyšíte v tento den —. zásnubný, náš den. Darujte mi svůj památný peniz. Ille, není-lit skvělý důkaz, že nežárlím? „Milado,“ vzpouzel se Vratislav. „Peníz ten má jen pro mne cenu — nechtějte ho „Jakže — jaký peníz?“ otázal se stree Vrána. „Ah. ten— jaké hlouposti s ním, Vrat- slavel A vlastně — ví slečna Milada — zna jeho historii? Pověděl jsi?“ „Strýčel“ „Vy to víte?“ zvolala Milada. „Pak tedy jistě mi povíte — — „Kterak bych nevěděl,“ odpovídal strs „Tento peníz, drahá slečno, zachránil vlastne Vratislavovi život. Nebýti ho tuto na jeho řetízku snad by Vratislav dávno nežil.“ „Mfůj Bože!? úžasla Milada. „, A kteraki to?“ „Strýče! Pro Bohactě prosím — —“ spína Vratislav ruce. „Dejte mi ten peníz, Vratislave,“ naléhal Milada, „podejte mi jejt Vyhovte mil“ Jakoby nebyl pánem vůle své, vyvěsil Vra- tislav peníz a podal jej Miladě. Dalť k němu po onom večeru připevniti ouško vyvlékací, aby se ho kdykoli mohl zbaviti bez násilí, hned. „Je to čtvrtzlatník.“ započal strýc. Vrána „A jak pravím, od onoho dne, kdy se to stalo nazývám ho ochráncem života Vratislavova: Ač- koli dřive předeházel jeho útok na ten život.“ „Můj Bože,“ řekla úzkostlivě Milada. „„Jak příhody! A tys mi zachránil Vratislaval A povznášela peníz vzhůru, zdálo se, jakoby jej chtěla políbit. Rychlým pobybem zabránil tomu Vratislav. „Dětino,“ řekl strýe Vrána, „vždyť je v ohni pozlacen. „Dáte mi. jej, Vratislave, a budu jej nositi na stužce na krku. — A kterak se to stalo?? „O.“ hovoril strýe Vrána, „dost úzkosti jsen zakusil, neboť všechno vlastně zavinil jsem já.
Vratislav Milada Vrána život Vratislav dávno ruka Vratislavův Illo svůj Bož
13 article
— Vratislav slavil svoje třetí narozeniny — o, slečno Milado, jaký to byl kučeravý klučina. Jiz tehda neměl otce, já byl jeho poručníkem. Přišel jsem v den jeho narozenin a přinesl jsem mu darem čtvrizlatnik, z brusu nový čtvrtzlatník. — Jakou měl radost! Trpytil se a cinkal. Vzali jsem tehda Růženku ssebou, svoji šestiletou neteř. deeru druhé sestry. Pojednou, jak mozi dětmi bývá, vznikl mezi nimi spor — oba si chtěli s pe- nízem hrát. Ale Vratislav hájil své právo vlast- nické, a aby lépe uhájil — vstrčil peníz do úst. Nikdo z nás — ani já, ani jeho matka — ne- pozoroval toho. Pojednou se počal Vratislávek kuckat, zmodral, třepal rukama — nu zkrátka, spolkl on ten čtvrizlatník! Pomyslete si naše leknuti — pomyslete si, jak bylo mně, kterýž jsem ten čtvrtzlatnik přinesl. — Honem pro lékaře. Ale což lékař! Na operaci byl Vratisla malý, nezbývalo než doufati v přirozenou pomoc. Bože, to byl tehda den, to byla noc. Ale zaplat Bůh, šťastně to dopadlo. Potom jsem dal peníz důkladně pozlatit a schoval jej. A když Vratislav dostal první hodinky, přivěsili jsme mu k řetízku jého oehránce života. Nu, to jest vše. Vidíte, ž je to skutečně památný peníz. Milada za vypravování strýcova trochu po- bledla. Teď vzdychla a řekla: „Věru, památný peníz. Tušila jsem t hned.- A podávajíc peníz Vratislavovi konečky prstů, dodala: „Ne, Vratislave, o tento peníz nemohu vá oloupiti. Noste jej dále — bude vám do smr památkou na drahého strýčka Právě přicházela paní Bláhová v průvodu služek, přinášejících svačinu.
Vratislav Milada sseba Vratislo malý Věra Vratislav koneček
14 article Koroptev.
Koroptev. red Napsál František N o v á k. V onen den — to byl nádherný obraz! Celé údolí od Polehradie až k Brumovicím podobalo se jediné bílé kotlině, v níž černaly jednotlivě nebo ve skupinách ovocné stromy, na levé straně na kopeích stojící dlouhý háj tvoři obrubu luznému onomu obrázku. — Před (im po celý týden padal sníh. Ven se nemohl člověk ani odvážiti. Okolí nemá jediné silnice a poln vyjeté cesty a chodníky zmizely hned v prvém dni, co počaly chumelenice. Lidé přikrčili se ve svých obydlích, a ani pověstní svým štěkotem v okolí morkůvští psi se neozývali! Samotna ve jakoby byla zmízela s tváře země, tak zasypána byla v úzké rokli, v niž se z dávných dob tís. Sotva že čpavý pronikavý dým z hnědého uhií rošti, jímž se tu v zimě zvláště topí, označoval, že tu vůbec jsou nějaká lidská obydlí. A teď najednou vzala vláda sněhu ža své Oblaka se rozhrnula po ránu štědrovečerního dne a sluníčko mdlé a unylé, osláblé a unavené vánoční sluníčko zasvítilo na bílou pustinu. Pronikavý mráz naplňoval vzduch. A kour vystupoval jako oběť smíru k modré obloze V onen den — byl to nádherný obraz. Prvni dopoledne vánočních prázdnint V klidu bílého jitra odpočíval jsem v za- mlklé své chalupě, vrátiv se z kratinké pro- cházky od stáré školy k nové, od níž otvirala se již vyhlídka na zasněženou naši dolinu na západ a na východ. Ve starodávných ohromných kamnech ze- lené barvy, valně rozprýskaných a kouřicích. s patriarchální bílou holubicí na vrchu, ktera mohla ostatně býti také husou nebo tučňákem, nebo jakýmkoli jiným členem z řádu ptactva n- beského, praskalo dříví a vůně jeho, prosycená slabým teplem a kouřem, roznášela se světnic.
Brumovice
15 article
Sluneční zář svítila holými větvemi moruší pře okny stojieích, dovnit- Hodlal jsem usednouti po valně zpozděne snídani k četbě, když vyrušen jsem byl návšt vou doktora Škály, dlíciko ve vsi návštěvou u svo matky. „Na zdari“ volal, podávaje mi ruku. „Tak co uděláme? Takový skvostný den! To ani nevíte, jak je dnes tam!“ a ukázal rukou smérem k východním kopcům, posázeným vino- hrady. „Jako v pohádce! Jdu vásí zavolat, abyste si vyšel se mnou na koroptve. Naši mají dom na pilno, ani to člověka dnes mezi nimi netěší Samý úklid, chystání. .. tož raději jsem se se- bral — a ven!“ A oklepával při tom našlapaný sníh se svých bo. „Půjdu!“ řekl jsem. „At se trochu napla- hočíme sněhem do odpoledne, ale bude třeba se na to jak náleží schystati!“ Mezi tím co usedl, vytáhl jsem vysoké, těžké boty, neocenitelnou to věc v bezedném místním blátě i ve sněhu, a za malou chvíli zamykal jsem stavení, vycházeje s přitelem, který si přehodi právě lankasterku, jež v sini bvla stála. Od chalupy o samotě stojící dali jsme se dolů kolem několika domků, dívajicích se lho- stejně svými okénky na protější stodoly, pak sešli jsme ještě níž k Harasce a překročivše opatrno obě lávky, nad ní rozepnuté mezi upraveným břohy vlastního potoka i jeho ramene, zabočili jsme na pravo k cihelně. Několik prořídlých stromů stálo tu na mezi Koruny měly rozložané a chomáče sněhu jak veliká hnízda byly nnehylány mezi jednotlivým větvemi. Od pusté cihelny počalo se vystupovati vzhůru. Pochod byl namáhavý, ježto svah vino- hradu byl srázný a veliká závějasněhová, dol nla se noha nad koleno bořila, hezdála se. mniti an dna ani konce.
16 article
Za to čím více dostávali jsme se vzhůru. tím skvostnější podívaná se nám rozevírala ve hloubce pod námi. Potok plynul jako černá dlouhá, rovná stuha; mráz nedovedl dosud spou- tati jeho bystré vlny, ani sníh zaváti je zpln svými hvězdami, ani zakrýti svým rubášem. Černomodré lesy táhly se na jihozápadu. Šum- perk na severu podobal se ohromné homoli třešně a ořechy, tvořící od jara do jeseně jeh slávu, zdály se hračkami, nabodanými na způso velkých špendlíků na jeho úbočí. Kloboucké vě- tráky stojící v bezvětrném, mrazném dni, čněly tu jako příšery, čekajíeí na příhodnou chvíli, ab mohly rozkymáceti své ohromné lopaty. Ostatn výhled v tu stranu zavíraly bílé svahy, přech- zojící naproti v táhlou, nekonečnou pláň, lesk- noucí se stříbrem sněhu až oči bolely. Malinká vížka brumovického kostela týčila se u kupy. která znamenala z dálky osadu — k nebi. Dno bývalého jezera za vsí, zkřížené nyi několika cestami, ovroubenými stromovím, zářilo tam dále svým úbčlem, hranic nemajícím, že zdálo se, že v dálco až nebe k němu se níží. A přímo před námi za druhým břehem po- tcka krěila se naše, ves. Kouř stoupal rovně výše k nebi; slabý hluk zazníval od příbytků až sem. Za hřbitovní ohra- dcu, v stráni položenou, stál bez pohnutí větrák, jako strážce bdící nad hroby zemřelých. Tichý smutek dýchal z toho okolí. Smutek ujařmených a prostých lidí spou- taných s hrudou, která je živí, a starost o niž naplňuje zplna jejich mysl. Smutek zákoutí, smutek odloučení — Setrvali jsme dlouho v podobných asi my- šlenkách: doktor Skála snoubil k nim pouze ra- dost, již cítí člověk při návratu do domova — a já... smutek odsouzených žíti v podobné pu- stině. — — V tom ozval se nedaleko nás hlas.
Šum Skála
17 article
Slabé a nesmělé zalikání, cvrlikání majíe býti výzvou k spojení se, snad výstraha před blí- žícím se nebezpečím... Koroptve ukryté pod mezí se ozvaly Rázem bylo po úvahách, k nimž tu a tam připojovali jsme ještě před chvili své dojmy .. Doktor strhnul zbraň s ramene, v okamžiku nabil, a po slovech: „Tak nyní tiše vpřed !“ brali jsme se tam, odkudž tikání se ozývalo. Znena- dání ozval se hřmot křidel, a hejno koroptvi vzlétlo usi tak třicet kroků před námi nad hol proutí vinohradu; v tomtěž okamžíku třeskly rychle za sebou dvě rány — Obojí děj byl dilem okamžiku- Dvě koroptve klesly na chladný sníh, a třet marně bijicí jedním křidlem zatím co druhé bez- vládně viselo dolů, snažila se spasiti se útěken mezi řadou vinných hlav Doktor se pustil za nl. Za malou chvili tuto polapi Nevšímaje si mnoho obou jejich mrtvýc sester, pod nimiž se červenal sníh erčtcími ka kami krve, prohlížel chycenou oběť, dívaje se. kde jest raněna. To je divná věc!“ pronesl po chvíli bedliv prohlídky. „Křídlo má bez vlády a po broku nikd ani stopy. Musil zničit pouze jediný brok právě některý nerv hýbací u křídla. Ostatně jest úplne zdráva; není-li poranění vnitřní, jest možno, že se uzdraví. Necháme ji prozatím na živu. Donesu ji domů tak.“ A požádav mnej abych, raněnou koroptev nesl, sebral dvě mrtvě se sněhu a provléknuv těmto hlavy do řemínků, pověsil kořist ke brašně Měl jsem pojednou zaměstnání. Nevšímal jsem si už krajiny ani dalších lo- veckých úspéchů přítelovýchi u jeho štěstí love- ckého, kterému po poledni padli dále za obet starý úšák a další dvě koropive a zajímal jsem se čím dále tím více poraněným ptákem; jehož srděčko cítil jsem tlouci ve své ruce.
Doktor Křídlo
18 article
Hlava lapené koroptve obracela se chvílemi ke mně. Zobák se otvíral, a oči patřily ulekaně. Chví lemi zacukalo rychle jejími víčky. „ Zavírala otvírala se rychle několikráte za sebou Zavírala snad bolestí, snad bázní — — snad obojím. Otvírala, aby patřila na mne s bolestno výčitkou, jako byeh já byl vinení Jejich zřítelnice černala se na způsob sa- metu. Ach, kolik nevyslovených, nepochopených výčitek a otázek bylo v nich ukrytol Chvílemi zachvěla se celá v mé ruce, jak by snažila se uniknouti z bezděčného vězení. A zase tak nějak rozumně patřila na mne, jako by její zrak tlumočil prosbu „Pusť mne, pusť mne Anebo, jako by říci chtěl vyčítavě. „Co jsem ti udělala? Co oběma vám, že mi působíte zlo? Divná litost zavanula mi srdcem. Připamatoval jsem si, že dnes jest den svat- večerní, kdy všechno tvorstvo raduje se dle po- věsti a legend z narození Spásy světa. „A ty jsi se šel dívat na vraždu zvěře v den vigilie tak velikého svátku!“ říkal mi jakýsi hla v nitru. Usmál jsem se své sentimentábnosti, a řekl obsah svých myšlének doktorovi. Dal se do smichu. Vpsilou, „Co vám to napadlo? odfušil „ My dávím a sami jsme také dávenii A jelikož slunko rychle nížilo se k západ a my dosti sněhem se naplahočili a nová zvěřse neobjevovala, dal návrhk návratu a vzav z me ruky koroptev, pokračoval: „Jsme plni síly, na příklad. Mladi, šťastni A návštěva dosti mnohdy nepatrné choroby stačí všecko toto zvrátiti a zahubiti nás. Podléhám jednomu zákonu: Zákonu zmizení! Odejíti —
19 article
když nastane nás čas. Neříkám: Zničení! Jak člověk, tak zvíře, rostlina! A zvíře mnohdy umírá pokojněji a šťastněji než člověk. Hle, tyto ko roptve! Výstřel — a smrt v okamžiku. A co mnohdy člověk vytrpí než mu jeho hodinka na- stane! Těch zápasů! Zde vykrvácí, buď oka- mžitě, nebo v malé chvíli. Několik nenemických křečí následuje — a je konec! Proto človék sahá mnohdy k poslednímu radikálnímu léku, když věda lékařská jest s uměním svým v koncich — a střilí se v Seházeli jsme, zabrání v hovor o této věci, dolů se stráně ke mlýnu. Peeňtstmy vodvečera tak. záhy v té době ústavšího, kladly senadodpočívající zemi. Zá- úád hořel a planul; polehradské haje se modraly ve vzrůstnjícím opětně mrazu. Vrána plovala nizko nad zemí kolem vsi. „Pojďte se mnou!“ řekl doktor po dlouhe chvíli vzájemného hovoru. „Ukáži vám, jak se umírá jako v usínání, jak přichází smrt jako sen.. tiše, bozbolestně, jako po špičkách .. Ukáži vám to na této koroptvi; však doma by ji kluci tak jako tak zadusíli — nebo by jim ulítla, kdyby okřála. Co s ní?. Došli jsme do rodného jeho statku, v němz hospodařila stářenka — matka doktora Skály se starším jeho bratrom.
Vrána Skála
20 article
Byl již téměř večer, když stanuli jsme v vydrhnuté a vytopené velké světnici. Světlo ho- řelo nad stolem v rohu světnice stojíeím a oza- řovalo obrázky svatých a světic božích, tam v řa- dách pověšené. Klid svatvečera se rozprostíral její prostorami. Vůně chystané večeře v kuchyni plnila dům. Doktor sňal pušku s ramene a postaviv tut do druhé světnice, odepjal řemínky od brašny,a vyklesnuv zvěř z ok, vytrhl dva brky z křídla nirtvé koroptve. Zajíedodnesli domácísen, a nejslarší hoch jeho bratra prohiižei zasímsse zálilou živou ko- roptev domtů přiněsenem.— Když byl doktor Skála hotov, vzal tuto z ru- kou hochových, poslal tohoto ven, a řekl, obrátiv se ke mně „Podívejte se!“ Protrhnu krční tepnu zví- řete, aby zemřelo vykrvácením; neporaním vážně žádného nervu, tak že to bude zvířeti operací téměř bezbolestnou Přistoupil ke stolu, na němž byly uchystány talířo, a postaviv se tak, aby krev padla na talíř, vzal vytrhnutý brk z křidla a roztrhl timto ptáčeti tepnu, jak byl řekl. Dival jsem se na operaci v okamžiku pro- vedenou. Koroptev zamrkala rychleji černými šame- tovými očky. Pak víčka nechala delší okamžik na nich, ze zdálo se, že jest slepou, a zase s jistým vyděšením dívala se rýchle kolem.
Skála
21 article
Kapka rudé krve zá kapkou kanula s peř krku na taliř. Malý proud jich již byl — ale koroptev dlela stále tiše a tiše v rukou dokto- rových. Jenom její očka, v nichž zračil se po- slední jas jejího života jsem pozoroval. Zdálo se mi, že lehounká miha je zvolna obetkává. Jaksi unaveně vypadala. Ospale. Ano, chystala se k věčnému spánku. Tiha jeho přimykala víčka k sobě a záse mdlivě je otvirala. Pták tichla uklidnoval se. Zdálo se mi, že je konec; kre asi již všecka byla skahula. „Podívejte se!“ pravil doktor Skála, když jsem mvslil, že jest vše skončeno. „Teď nastanou nenemické křeče! Jakmile krev vyjde, stahují se křečovitými záchvaty končetiny. Hlo!“ a položi koroptev na stůl, odsunuv poněkud čistý ubrus. Zdánlivě mrtvé již zviře znenadáni začal sebou škubati. Poslední projev jeho hasnoucího života se uplatňoval. V několiku přestávkách tato křeč se opakovala, lomeujíe celým télem koroptve na stole ležíci. Pak zaburácevši naposledy slabým telíčkem ptáka, ukončila mocnýmí trhnutím. Svaly všecky se protáhly, hlava obrátila se na stranu, očka obrátila se v sloup, nohy zůstaly polokleslé ... Smrt nastala. Patril jsem beze slova na poslední tyto oka- mžiky. „Hlel doklad mých odpoledních slov !“.i rel- doktor Skála. „Ani ze sta jeden člověk neumírá tak krásně, jako umírá pravidlem zviře!“ A za- volav na hocha, dívajíeího se z kuchyně sem. kázal mu odněsti koroptev za druhými. V chalupách a domech rozžehali lidé světla Mír svatvečera snášel se nad krajeml
Hla
22 title
Soudruh.
23 article Črta C. Olexoviče. Přeložila Ml. Skůčkova.
Črta C. Olexoviče. Přeložila Ml. Skůčkova. — Co to, že tak záříš, zrovna jakoby ta bylí do druhého kursu bez zkoušky pustili? smál se Alexějevič, uchopiv pod paží Zorina, jenž šel mimo něj, aniž ho zpozoroval. — Nuže, oč běží? Zpovidej se! žertova Alexějevič, odtáhnuv Zorina stranou. — Kondici jsem dostal ! . . . dobrou kon- dici! . . Nyní, bratře, už bez oběda sedět nebudu. Už je tomu konec! A Zorin usmiva se na celé kolo, nedbaje toho, že drobný pod- zimní déšť zatékal mu za vyhrnutý limec sta- rého studentského kabátce a že jemnými pra- ménky stékal mu se štítku čepice na obličej. — To tedy je to! zasmál se Alexějevič. No, to je dobře! . . . Jsi tedy sťasten. A já tuhle běhám, běhám — a nemohu nikde zaměstnání nalézti. . . Za nic! — Nač je toho tobě třeba ? Vždyť jsí za- bezpečen i bez toho; pro kohio, ke kozlu, se lopotís ? — Pro sebe ne, holoubku!. . . Pravda, já toho nepotřebuji . . . Ale počkej, kam jdes? přerušil náhle sama sebe Alexějevič. Jdeš ještě dále? . . Tedy s bohem! Ja zajdu ještě sem a oplám se známých, nemají li pro mne něco . . . Slibili mi. A podav Zorinovi ruku, zmizel v prů- jezdě. Zorin zase zaevachal sešlapanými galoši po mokrém chodníku, nedávaje pozor na louže a rozstřikuje kolem sebe blátivou vodu Leč obličej jeho nezářil už tak, jako dřive. První radostný dojem minul a počasí nijak ne- mohlo zvýšiti veselou jeho náladu. Drobný pod- zimní déšť, dotěrný a tesklivý, srčel jako ze -
C Olexovič Skůčkův Alexějevič Zorin