1
masthead
31. srpna, 1913,
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 200.
3
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
OBSAH:
Brjusov V.: Za dnů zhouby.
Béňa M.: Slovácké děti. Il.
Sieroszewski W.: Usmíření.
Serafinovič A.: Chladná rovina.
Perthold O.: Jihoindické povídky
Brjusov V
7
article
Napsal Valerij Brjusov. Přeložil Josel P elišek
Napsal Valerij Brjusov. Přeložil Josel P elišek
Poslední zhouby dny přijdou jednou.
bude zem zbavena sil náhle svých,
v pout zbytky bědných kmenů se zvednou
k teplu a slunci, na daleký Jih.
A věže, města, pevnosti naše
soudu pak strašného postihne hlas,
svit o poušti nevzplá, tmu rázem plaše
vlaky v ni po tratich nezahřmi zas.
Staveb se kouzlo v břečtanu skryje,
tráoníky v koberci nových již trae,
v náměstich plodit budou se zmije.
v paláců sinich lvů bydliti dav.
Ale v dny ony poslední zkáry
v lidech se nalezne odoážný — vim! —
hrdý sen domů málo jej zmrari,
tmu němou vyruší světlem v nich svým.
Z ulice mlžné v sluch zazni zvěři
zvuk lidských kročejů v tišiny chlad,
v domech sten znovu rozvřených dveři
v plamene zákmitech soch vstane řad.
S chrámů se, tržišť seznámiv jmény
rozeznav skulptur šik nápisem jich,
přichozi vnikne v knihoven stěny,
odhali tajemstvi našich kdys knih.
Dny bude, noci čisti on s chočnin,
spijet se věšíbami skrytýmí v prach,
hledáním pravdy, o Bohu sněnin
pisněmi, hymnami pozemských blah.
Kýžený druhu neznámých věká
Chvěješ se ofřesen minulým všim
Slyš mne, ta slova k mému slyš vděku:
Ja byl, já myslil, já přešel jak dým ...
Brjusov
Josel
9
article
Napsal M. Be.
Napsal M. Be.
Když mne nuda dlouhých, zimních večerů
udolávala do zářezu, navolal jsem si plnou
jizbu dětí a bavil se, vzpomínaje na divadelní
večery velkoměsta. A bavil jsem se lépe jak
mnohdy v divadle, protože oduševněleji. Kaž-
dé dítě má svůj vnitřní život, svůj svět; a je-li
duše a život našeho člověka sám květ a sama
barva, jsou světy slováckých dětí plny dé-
mantů, zlata a perel.
Ale zevnějším úborem je to čistá gardaí
Tento klučík má nazuty tátovy boty, vedlejši
je dokonce bos. Děvčátka mají na rubáši jen
vetchou sukničku, nohy bez punčoch ve stře-
vících — ale na to nehleďtel
Ostatně jsou naše děti zdrávy a velmí
otužily
Celá ta garda nahrne se k mému psacímu
stolku a začne mi vše rozebírati. Vše, co je
od skla, ať těžítko, kalamář, ať cokoliv jiného.
musí být! zvětšovacím sklem a obrací se nad
knihou tak dlouho, až se opravdu vynajde, ž
litery knihy jsou zvětšeny. Pak není údivu
konce! Malá Rozinka bere do ručky můj pěk-
ný, perleťový nožíček a podivuje se. Nále
hla, hla! Jaký pěkný, malovaný kriváček —
„hde ste ten lem kúpili?
„Takej kriváček stojí bodaj aj tri groj-
cary?
„Ahá — tri grojcaryl“ opravuje malou
Rozinku větší děvče, „najmeněj šestku mos
stáť taký pěkný kriváček!“
Šestka je u nás moc peněz a mezí dětmí
utvoří se dvě strany: jedna věří, že kriváčel
může i tolik státi, druhé se to zdá býti cena
přemrštěná.
Žádají mne proto za rozhodnutí a já pra-
vím: „Tří koruny stojí taký kriváček!“
Děti vtáhnou, na znamení úžasu do sebe
dlouze dech, nekonečné iííháánál ozve se jed-
němi ústy.
Některé mi nevěří, zdá se jim, že přehá
ním a malá Rozinka, jejíž očka se mihotají
živě a pichlavě jako myšce, vystřelí mi zrovna
do tváře: „Ale nelaptajte, hde byste vy toléh
peněz nabrali?
10
article
Jeden chlapec zase míní: „Nále co ste sa
dali tak ošudiť — tolko peněz za krivák!“
Ve světnici je útulné teplo a já dovídám
se hravě všech tužeb a přání, strastí a bolestí
malých, dětských duší. Na moji otázku, co
by si kdo přál, odpovídá malá Katerinka: „Já
bych chcela mať také malovanú fěrtušku, jak
majú naši tetička. Dojdou-li k nim tetička na
návštěvu v nedělní, malované záštěře, sedne
si Katerinka naproti a požírá zrakem pestré
květy na tetiččině zástěře. Tetička to pozo-
rují a praví: „No dočkaj, Katerinko, až umrem.
bude tá fěrtuška tvojal“
Za týden na to vítá malá Katerinka te-
tičku v malované zástěře slovy: „Nále, te-
tičko, už byste mohli radši umríť, aby tá fěr-
tuška byla mojal“
„A já bych chcela mať také cifrovan
čižmy, jako majú naša rychtárka!“ povídá mí
jiná parádnice.
Poněkud odrostlejší děvče, veliká čtenář-
ka, Bětka Čambalova mi povídá: „A já bycl
chtěla uměť psáti takové pěkné pohádky, jak
je Zlatovláska l“
Ale to již není zcela v našem lidovém
stylu; zde vidětí již vliv školy a knihy, Bětka
chce býti spisovatelkou.
Hoši přejí si ponejvíce pěkné koně
nádherné postroje, méně často vyšívané ko-
šile a šaty.
Možná, že se tyto dětské besedy dají le-
toší zimou zvelebiti, rozvinouti a zušlechtiti.
Ale teď je léto, skoupé síce na slunce.
oživující nejen mouchy, ale i děti, naše letn
zábavy odbývají se pod širým nebem. Pravíl
jsem již, že pod mými okny hemží se to ne-
ustále dlováckou drobotinou. Přiletí ke mna
Katerinko
Čambalův
Bětka
11
article
malý, sotva tříletý, ale neobyčejně bystrý
nadaný starostův Janíček, oděný v červený
baňatý dětský oblek a prosí svým dětským
žargonem, abych mu udělal bič, že bude „švá-
cat“ děvčata. A toto „švácání“ děvčat bičí-
kem je jeho největší radostí. Udělám mu bičík.
Janíček se rozbíhá na nejistých dosud nožkác
za staršími děvčaty a práská. Je to náramně
veselá vojna a hojnost komických dětských
scen. Nevýhoda spočívá ale v tom, že děck
se rozehrají a křiči mi dlouho do noci po
okny, kdy bych už nejraději ulehl. Onehd
mi to trvalo již poněkud dlouho, vzal jsem
sklenici s vodou a vychrstl ji oknem na roz-
verná děcka. Ale minul jsem se s účinkemí
Byla to nová švanda, salva smíchu zazněla
děckým táborem.
Konečně již docela dopálen vychrstl jsen
na děcka celý lavoir vody — v odpověď za-
zněl mi hrdliččí smích neodbytných děvčátek.
A den co den ráno, probouzeje se, slyším
pod okny napodobený řehot hříběcí. Mám zde
totiž junáka, asi pětiletého, jehož ideálem jest
— nevím, co by dal za jeho uskutečnění, sna
celou svou lidskou důstojnost, o níž ostatn
zdá se pramálo věděti — býti hříbětem. Lít
pořád, celý boží den, v bílé vlající košilce p
cestě, pohazuje hlavou jako neposedné hříb
a řehotaje při tom. Vstávám, lihám, hříbě mi
lítá pod okny s řehotem a pohazováním hla-
vou. —
Chlapec je osmahlý jako cikán, poprs
mohutně rozklenuté, lýtka tuhá a osmahl
jako z bronzu.
Jsem jist, že kdybychom toto hříbě vy.
slali k olympickým závodům, že uběhne toli
a tolik stadií za hodinu a dobude nám prv
ceny.
Právě letí hříbě s řehotem okol
A tak vidíte, látky, barev, typů a pozo-
ruhodných zjevů je u nás dosti. Nyní právě
počíná dozrávati ovoce, je to „haute saison
slováckých děcek — napíši vám o tom něco
Janíček
Cikán
12
article
Usmíření.
Usmíření.
Napsal Václav Sferoszewski. Z polštiny
přelozil Jaroslav Li v o ra
Stalo se, že jeden samuraj, Hanaki Baiso
z Kiota, přišel úpadkem svého dajmiosado
bídy, a byl nucen opustiti pánův dvůr a při-
jmouti místo správce v tiché provincii.
Než opustil hlavní město, dal se rozvést
se svojí ženou, krásnou a hodnou O-Tojo
oženil se s dcerkou vysokého úřadníka, do-
mnívaje se, že mu svazek ten pomůže ke
kariéře.
Doléhavost nedostatku a mladická důvě-
řivost omámily srdce samurajovo, a nedovedl
oceniti oddanosti, které se lehkomyslně zbavil.
Nový svazek nepřinesl mu však štěst.
Druhá žena byla nudného chování, měla ne-
milý ton hlasu a tvrdé srdce sobcovo. Za ne-
dlouho vzpomínal Baisu z mnoha příčin s lí-
tostí na dny, které ztrávil v Kiotu.
Sferoszewski
Jaroslav
Hanaki Baiso
Baisa
Kiota
13
article
Zakrátko přesvědčil se, že stále ještě mi-
luje svou první manželku a že ji má rád mno-
hem více než manželku nynější. Seznal, že se
zachoval k O-Tojo nevděčně a že ublížil srdci
milujícímu. Lítost změnila se pomalu ve vý-
čitky svědomí, které ho neustále hryzlyv
duši. Vzpomínka na opuštěnou ženu, na její
něžný hovor, na její milý úsměv, na její okou-
zlující způsoby a na její nevyčerpatelnou trpě-
livost — stále Baisu pronásledovaly.
Někdy ji vídal ve snu, pracující jako za
let nedostatku, ve dne, v noci u tkalcovského
stavu, aby ulehčila společnému jejich osudu
A ještě častěji se mu zdálo, že se O-Toií
modlí, klečic v malinkém pokojíčku, kde j
opustil a že si utírá slzy rukávy odřeného, bíd-
ného kimona.
I v hodinách úřadování kroužily myšlenký
jeho kolem ní a letěly k ní. Snažil se předsta
viti si, jak bydlí a co dělá?
Cosi mu uvnitř šeptalo, že se nevdala p
druhé a že by mu možná odpustila, kdyby
V tichosti srdce rozhodl se, že ji vyhledá
dovolí-li mu okolností vrátiti se do Kiota, ž
ji odprosí, vezme ji s sebou a učiní všecko
aby smyl své provinění
Ale roky míjely.
Kiota
14
article
Posléze uplynula služební lhůta, a samu-
raj byl volný.
„Navrátím se tedy k níl... Navrátín
sel...“ opakoval si radostně tisíckráte.
„Jak hloupě a krutě jsem jednal, když
jsem ji tenkrát opustilí“
Nynější jeho žena byla bezdětná; poslal
tedy k rodičům a sám spěchal do Kiota. P
příjezdu vydal se bezodkladně hledati O-Tojo
nepřevléknuv si ani cestovních šatů.
Když stanul v ulici, kde bydleli nežs
rozloučili, snesla se již noc, pozdní noc desá-
tého dne desátého měsíce roku. Město spalo.
tiché jako hřbitov. Měsíc však svítil jasně,
zamuraj snadno nalezl známý mu dům.
Velice smutně vypadalo spustlé stavení
se střechou, porostlou vysokou travou a s roz-
trhaným papírem v oknech. Samuraj zaklepal
na dvéře, ale neozval se nikdo. Tu, zpozo-
rovav, že dvéře nejsou uzavřeny na závory.
otevřel je a vešel dovnitř.
První pokoj byl úplně prázdný a byl obrán
i o rohožky.?)
Studený vítr tančil po něm, dera se dovnit
četnými skulinami v okenicích, a světlo mě-
síce pronikalo otvory ze síňky. Druhé pokoje
byly rovněž spustlé a nepoužívané .
Dům byl patrně neobydlen.
Přes to rozhodl se samuraj, že dojde do
nejvzdálenější jeho části, do malého pokojíku.
ve kterém kdysi ráda přebývala O-Tojo.
S pronikavým vzrušením zpozoroval ná-
hle světlo, mihotající se za přepažením. Vy-
křikl radostně a nahlédl pootevřenými dveřmi.
Ano, opravdu: seděla tam a šila při mdlém
světélku andonu.“)
) Jako žíněnky silné rohožky — „tatami“—
nahražují v obytných pokojích japonských podlal
) Andon jest starodávná vísací lampa japbn
ská s čtverhranným papírovým stínidlem, nataže
ným na dřevěných rámelch
15
article
Pozdvihla právě hlavu, a oči její setkaly
se s planoucím pohledem Baisuovým. Uvítala
ho úsměvem, rozzářeným štěstím.
„Kdy jsi se navrátil do Kiota? Jak jsi na-
lezl ke mně cestu těmi tmavými necestami?..
ptala se tichým, lámajícím se hlasem.
Doba jí vůbec nezměnila. Zdála se mu
právě tak krásná, mladá a něžná, jak si ji
představoval ve svých snech. Podlouhlý svál
bledé tváře, dlouhý rovný nos s chvějícíms
chřípím, malá karmínová ústa, věrné, man-
dlové vlhké oči v obrubě pohyblivých řas
na lících a na bradě mílé v úsměvu důlky ...
Ale sladčeji nade všecko hrál mu v ušich
její hlas, rozezvučený tony radostného údivu.
Usedl naproti ní na podlaze, na obvyklém
místě u hibači.
„Milovaná, neuvěříš, jak hrozně jsem tou-
žil po tobě! Jak hloupý a zlý jsem byl, že jsem
tě tenkrát opustill... Ale jak trpce a jak hroz-
ně jsem byl za to potrestánl...“ spustil tichým,
dušeným hlasem.
Poslouchala ho pozorně, nespouštějíc
jeho rozbolestněné tváře očí, které plály něžno
a dobrotivě jako stažené lampy, zatím co sej
na ňadrech stále rychleji vlnilo kimono, a co
na ústech zápasila vykvětající rozkoš s býva-
lými smutky.
„Není dobře, že's pro mne trpěl. Nejednou
jsem cítila, že jsem nebyla dříve dost uznalá
a klidná!“
Vzal nesměle její ruku a přitiskl ji na
„Vyčítal jsem si po všecka ta léta svoji
vinu a přemítal jsem, jak bych vše změnil, jak
bych ji napravil!... Ale nemohl jsem se vy-
rvati z osidel, která jsem si sám nastražil .
„Ne ty sám, ale společný náš osuid, bídal.
Baisuův
Vyčítal
16
article
Musili jsme se rozloučiti, což se nepamatuješz
Hlad jest silnější nade všecko... Dobře s
však pamatují, jak, rozděluje se se mnouo
bídnou stravu, vždycky's mi nechával část
lepší a větší, a přece mužové silněji pociťuji
„Odešel jsem od tebe, ale u tebe zůstala
má duše... Všude šla za mnou pustotaa
prázdný zdál se mi život, protože tam nebylo
tebe..: Odpusť mi: vím, že's také ty trpěla,
a jistě stokrát více, ale... odpusť mil .
Prosím tě o to, ač nevím, proč bys mi měla
odpustit?! Avšak stále jsem snil o té chvíli,
kdy se pokořím před tobou, kdy vyznám
všecko a kdy uslyším z úst tvých odpuštění .
17
article
Odpusť mi pro svoji dobrotu, odpusť mi pro
naši lásku, dovol mi, abych smazal a napravil
to provinění, které mne tíží jako hora oloval...“
„Nemluv tak! Slova tvá mne bolí. Kdyby
tu i byla vina, o níž hovořiš, kdybys m
opustil ne z nutnosti, ale ze svévole, nesmazal
by ji nynější tvůj návrat úplně?... Nikdy jsem
nesnila o tom, že se navrátíš, že mi zase budeš
říkati tak sladké věci, že tě uvidím aspoň na
chvjlku... Zdálo se mi, že jsme byli roztrženi
na vždy, že nás oddělila silná, neproniknutel-
ná zeď.“
„Na chvilku?!..“ přerušil ji nedočkav
„Proč říkáš, že na chvilku? Řekni spíše n
dobu sedmi životů, na devět věků, milovanál“
Rozesmál se radostně a přisunul se tak
blízko, že mohl již vložiti kolem ní svoji paži
„Nepřestala jsem se nikdy modliti k bo-
hům za tvé štěstí. A hle, odměnilo mne, nebot
štěstí tvé stalo se zase mýml
„Neodstrčíš-li mne, nejsladší, tak věz, že
jsem přišel, abych zůstal s tebou na vždy, n
vždy... na vždy... Žádné moci nás nyní ne-
rozloučí... Mám jmění, mám přátelel... Zítra
přivezou sem mé věci, a moji sluhové budou
ti sloužit... O, učiníme ten příbytek příbyt-
kem šťastným a krásným. Opravíme a obar-
víme ho půvabně a květiny nasázíme kolem ..
A dnes“ — dodal s jistou zaražeností — „přijel
jsem tak pozdě a nepřevlékl jsem si ani cestov-
ních šatů jenom proto, že jsem toužil spatřiti
tebe co nejdříve a uslyšeti od tebe své o-
souzení..
18
article
„Odsouzení?“ zašeptala se smutným úsmě-
vem. „Ne my nevynášíme odsouzeníl“
Nachýlila krásnou hlavu na jeho rámě
zatím co on něžně hladil její šiji, jemnou jako
květní lístek lotosu, vypravovala tiše o tom,
co se stalo v Kiotu po jeho odjezdu.
„O sobě mi vypravuj, milovaná, o soběl..
Kde's bydlela?... Zdals i ty tesknila ? ..
„Bydlela jsem tu! ... Jest hodno mluvit
poměrech, kterých již není, o starostech, které
se již nebudou opakovat?... Budu ti raději
vyprávěti historii rodiny Takakury Dajnagona,
znal jsi je přece ?!. ..
„Ovšem, znal jsem je ... Vídávala ses tedy
s nimi?... Pamatovali na tebe? Budu jim n
věky přítelem!“
„Záležitost ta byla v Kiotu velice rozhl
šená . . .“
Hovořili do pozdní noci. O-Tojo mluvila
o všem, kromě vlastních hoří a prožité bídy
A když nadešel čas, zavedla muže do jižníh
tiššího pokojíku, který byl kdysi jejich ložnicí
„Nemáš nikoho na pomoc?“ ptal se, když
jala se sama stláti postel
„Nemám!“ odpověděla s veselým smíchem
„Nenajímala jsem si služky, protože jsemsi
sama snadno dovedla pomoci ... Víš, že mám
silné ruce!“
„Zítra budeš mít mnoho sluhů!“ ujišťoval
ji. „Dobrých, obratných sluhů, jimž budeš je-
dinou paní! Všecko bude, jak budeš chtítí.
Čekal, chvěje se, na chvili, až ji přitul
k sobě a až ji bude cítiti celou u sebe jako
dříve.
Spáti se jim nechtělo — nemohlia
srdce měli tak plná a duše tak vzbou-
řené... Leželi spleteni v objetí a ho-
vořili tichounce; šeptali sí o své lásce, o svém
nabytém štěstí, o minulosti, přítomnosti a bu-
doucnosti
Minula „hodina býka“, minula „hodina
tvgra“i) ..
Takakura Dajnagon
Čekal
21
article
) Japonci dělili dříve čas na 12 období, která
měla jména různých zvířati od 12 do 2 hod. byla
„hodina svině“, „hodina býka“, od 2 do 4 hod.
noci byla hodina duchů, a od 4 do 6 hod. byl
„hodina tyéra“
Baisuovi se zdálo, že mu žena blednev
objetí, že jest stále smutnější, že jí hlas tichne
a jako by se vzdala.
„Spi, milovaná, jsi unavena! ... Zavři oči.
a já budu hleděti na tebe!“ naléhal.
O, ne, nel... Hovoř dále... Hovoř.
hovoř...“ prosila. „Ať tě stále slyším!
Hovořil tedy, zadívávaje se s láskou v její
rysy, stále více se zamžívající. Růžový úsvit
jal se prosakovati otvory v oknech a roztavo-
vati jantarové šero odcházející noci.
Samuraj se odsunul od usínající ženy
nerad zavřel víčka.
Usnul.
Když se probudil, drala se všemi skulinam
okenic dovnitř denní záře. S údivem zpozoro-
val, že leží na shnilých prknech podlahy.
„Co to jest?... Bylo snad to, co se stalo
v noci jen snem?! Ale ne — ona tu spíl..
Nachýlil se, podíval se a ucouvl dozadu
s hrozným výkřikem: spící neměla obličeje.
Leželo před ním jen tělo ženy, zavinuté
do posmrtného cáru, tělo tak vyhublé, že z
něho nezbylo nic kromě kostí, povlečených
tmavou kůží a kromě dlouhého černého vrkoče.
Japonec
22
article
Třesoucí se samuraj stál ztrnulý v pa-
prscích ranního slunce, lhostejně osvětlujícího
nitro pokoje. Ledová hrůza pozvolna měnila se
mu v srdci v bezedné, bezmezné zoufalství, tak
bolestné, že, když před ním unikal, chytal se
stébla naděje.
Vyběhl na ulicí a zastavil prvního mimo-
jdoucího.
„Pane, ctihodný pane, je to ulice „Na-
ka-naori“?
„Ano, je to opravdu ulice „Naka-naori“
A nevíte, kde je tu dům samuraje Hanak
Baisu?“
„Aha, jest takový dům, ale stojí pustý
Tam už dávno nikdo nebydlí. Patřil ženě samu-
raje, který opustil město před mnoha lety, day
se s tou ženou rozvésti, aby se oženil s jinou
Smutná to historie! Opuštěná se ze stesku roz-
stonala. Neměla v Kiotu ani příbuzných, an
známých a vůbec nikoho, kdo by se o ni moh
starati. Zdá se, že zemřela sama téhož roku .
desátého dne, desátého měsíce, nemýlím-
Samuraj se rozesmál tak hrozným smí-
chem, že mimojdoucí rychle sňal klobouk
vzdálil se, nechližeje se za sebe ...
Hanak
Aho
Naka
23
article
Chladná rovina.
Chladná rovina.
Napsal A. Serafi mo vič. Z ruštiny přelozila
A. Svobodová.
Nehybně ležela chladná, zasněžená step
a nad ní stála osamělá luna a nesmělé při je-
jím svitu se chvějící hvězdičky. Čisté, beze
skvrny, téměř temněmodré nebe zdálo se, že
jiskří sněhem.
S výše, odkud klidně hleděla Iuna chlad-
nými paprsky, jevila se zimní rovina všecka
bez břehů, smutna a bez hranic se ztrácející
Hrála myriadami modravých jiskérek, my-
riadami měnících se jiskérek prvního chladu.
A nebylo na ní žívé skvrny, nikde nesvíti
ohýnek lidského obydlí, nikde nezdvihal se
sotva patrným pohybem bílý, teplý dým, ne-
skřípal sníh pod nohama
A aťsi hleděla klidná luna klidnými.
chladnými paprsky, neviděla života — mrtvé
bylo její oko.
Ale odkudsi šla jemná, jak ether sotva
patrná vlna tepla, tratícího se uprostřed na-
stalé noci. Zcela maloučký chomáček nepa.
trně se chvěl teplem na nepřehledné, mrazivě
hrající rovině.
A od této neznámé, nezachytítelné teplo-
ty zakolébaly se hvězdy a rozzářila se luna
A rovina stala se nevelkým sněžným prostran-
stvím a rozsvítila se okna lidského obydlí.
Byl to prostorný statkářský dům, v oknec
prosvítal tyl a po osvětlených pokojích cho-
dili lidé.
A on přistoupil k ní, sklánějící hlavičk
ovinutou černými vrkoči nad knihou, osvětle-
nou zpod stinítka.
— Líbí se?
— Víš, milý, dílo je tehdy dobré, je-li
něm zákon života... to jest... nu, na pří
klad... Vídíš, je-li člověk sám a oddá se dru
hému, to je zákon.
Naklonil hlavu. Chápal. Chápal ne tal
tato ne zcela souvislá slova, ale to, co vždy
bylo: klid, vyrovnanost, chápal, že oba se
milují a že v sousedním pokoji na postýlce
dovádí jejich drobeček.
A Serafi
A Svobodová
24
article
Stalo se to tak, jak se to vždy stává:ji-
noch a děvuška se setkali, zamilovali se
teď je rodina. Každý den ucházel tak klidný
naplněný, spokojený.
Chlapec rostl. Přátelé, příbuzní, lidéje
obklopující přinášeli jim ty lidské vztahy, ji-
miž teprve jest naplněn život a jež mu právě
dávají smysl. A knihy, umění a myšlenka jak
květy, jako libovonné květy krásnými skvrna
mi jej prostupovaly.
A oni nikdy sebe se netázali, co by chtě-
li, neboť naplněn byl jejich den.
Jednou nebyl mráz, nebyla klidná, mrtvá
luna, ale letní den byl, horký, letní den. Ne-
chvěly se prosvítavé vzorkované skvrny po
písku cestiček, protože neševelilo v dřímot-
ném vedru listí. Od verandy, od domu leže
po zemi ostře ohraničený, hustý letní stín.
A na verandě šuměl po obědě samovar.
zvonilo nádobí, v bílé průsvitné halence, s hla-
vičkou ovinutou černými vrkoči seděla žena.
šustil novinami on, a stavě se kolísavě jako
sloupek na holé nožky, s podhrnutou košilkou
s údivem hleděl drobounký, baculatý, bělou-
čký človíček na samovar, na nádobí, na mat-
ku, na otce, na černé vlaštovky mihavě vletu-
jící pod strop, na mouchu bzučící v pavučině
a pravil, vloživ růžový prstik v polootevřená
ústka: fce-tce
A všichni se usmívali a kývali hlavami
na znameni, že je to plno zvláštního smyslu.
a tlustá chůva s visícími ňadry dívala se vážně
a slavnostně jako královna ve svém panství.
I zakouřilo se v dálce na cestě, táhnoucí
se po hřebeni. Nejasně se zakouřilo a nepo-
znáš, jde-li stádo, jede-li někdo. či zakroužíl-l
25
article
stepní vítr a zdvihl při cestě ležící slámu
prach.
Všichni vzhlédli a zas odvrátili zrak,i
byl žár, který hovořil, že život jest váhavý a
krásný ve své váhavosti.
— T'ce-tce.
Ale obláček prachu žene se blíž a blíž.
Již rozeznáš kolébající se duhu, odměřeněv
duze se potřásající koňskou hlavu, a v šerém
běžícím oblaku nevelký kočár a nejasně pro-
nikající hlava kočího a cestujícího, kteří chví-
lemi zcela mizí, takže ničeho nerozeznáš.
— Někdo jede.
— Možná od stanice.
— Do vesnice.
— Do vesnice byli by už dávno zahnuli.
—Podívej se, vždyť to k náml ... Na
hráz zahýbají.
A v minutě smích, křik, shon. Z kočárku
slézá dívka v kabátci z režného plátna, šerém
od prachu. Má šerá, smějící se očka, šeré vla-
sy — ne, kaštanové, jen prachem posypané.
— Le-oljo!... Ty! Toho jsme se nena-
dáli... — A černovlasá, objavši sestru, váš-
nivě ji líbá.
Ta se rovněž neodtrhuje, i zvoní smích
pomísený slzami.
— Bože, už jsem myslila, že vás neuvi-
dím... Marusjo, drahá moje, proč jsi tak zříd-
ka psala?... Nám se cestou vypřáhl kůň, div
jsem neběžela pěšky... A kdybyste věděli,
co je syslů ve stepil . .
Pevně libá švakra a vybíhá po schůdkách.
— Můj bože, a to jest Jiříkl ... Skutečně on?
Je-li možná, že jest už tak velký?... A nož-
ky, nožky, nahoučké!... Ty můj miloučký...
Ty můj hezoučký... Nahledět se na tebe
nelze ...
A on stejně vážně, pozorně a zamyšleně,
drže prst v ústech a vyvaluje oči:
— Tce-tcele
Tu rozhovořila se nakažlivě a přesvěd-
čivě.
— A on mluvíl... A on mluví, můj dro-
beček!... Slyšíte?... Slyšíte, lidičky? ...
Naňo, milá, slyšela jste? ...
— Tce-tcel.
Schvacuje jej, tiskne, tančí s ním, pokrývá
celé jeho teplounké tělíčko zvonícími polibky.
Marusja
T ' ce
26
article
Panenská radost a napětí nepoznaného
ještě mateřství tryskají v jejím jiskřícím smí-
chu, jiskřících očích a rozhořelém líci.
— Nu, opakuj, opakuj, můj milý, můj pů-
vabe... opakuj... řeknit te-tal
— Ty ho roztrháš, Lelio.
— A posaď se, prosím. Pij čaj a povídej
nám o velkoměstech.
— Ba ne, nejdřív je třeba umýti se a sho-
diti se sebe centy prachu. Podívej se, jak mám
šeré vlasy. A tu u vás jest krásně. Úžasně mi-
luji tento nehybný polední žár. Nu, už běžím.
Budu u tebe, Marusjo.
— Tam jest vše.
Z ložnice slyšeti je šum vody, šplouchání,
šplouchá se jako kachna. Potom všichni tři
sedí u samovaru a ona se svými vlhce přihla-
zenými vlasy a se svěžím, zruměnělým lícem
vypráví o velkoměstském životě, o literárních,
politických novinkách, zchvacujíc chvílemia
líbajíc „Tce-tce“
— Chci si tyto dva měsíce oddychnout,
ničeho, praničeho nedělat, nečíst . ..
— Nemyslit, nevnímat, nebýt, — dokon-
čuje Nikolaj Ivanovič, srkaje čaj.
— Zavařeninu budeme spolu vařit — pra-
ví Marusja.
— Koupat se a hlavně s „tce-tce“ se pro-
cházet, běhat. Nu, proč se všecek třeseš jako
huspenina? Proběhnout se s tebou nelze? Kdo
u vás bývá ze sousedů?
— Ale, Petr Ivanovič přijíždívá. A u Ko-
losových jsou dva studenti. Bude ti tedy i ve-
— Ale, ani za nic. Chci se osvobodit od
všeho petrohradského. Studentskou čepici vl-
dět nemohu. A ostatně, třeba... Seznámit se
jest možno, jen seznámit... A vy, Nikolaji
Ivanoviči, skoro jste vyrostl, jste větší...
osmahl jstel..
— Kdybys ty tak chodila po strništiv
žáru. To není Petrohrad, to není Něvský.
Lelio
Marusja
Nikolaj Ivanovič
Petr Ivanovič
Něvský
ko
Petrohrad
27
article
Život ubíhal jako dříve. Týž dlouhý letní
den, tytéž žádoucí večerní stíny, tytéž podivu-
hodné, zvoníci noci, přeplněné hvězdami smut-
nými i tajemnými, do nekonečna postříbřené
a tehdy nikdo nechtěl jit spat, i procházeli se
po stepi a za nimi dotěrně chodíly stíny mě-
síce; nebo někdy seděli na hrázi a poslouchali,
jak stříbrně zvoní padající kapky, jak ti-
chounce omývá voda nehybně stojící černě
dřímající kola.
A zdálo se, že bylo třeba, aby přijela tato
děvuška a aby život šel právě tak jako dříve,
ničím se neruše.
Jednou přihnal se černý mráček i sesypal
se déšť na žíznivou zemi. Tehdy rozsvítili
lampu a všichni usedli za velký osvětlený stůl
na terase a se dvou stran černou neprůhled-
nou stěnou stála noc a v ní bylo slyšeti nevi-
ditelný déšt.
Četli právě došlý sešit revue. Nikolaj Iva-
novič četl, houpaje nohu přes nohu a poku-
řuje chvílemi hasnoucí cigaretku.
„Když nastala na moři noc, kdesiv
temnu, nekonečně daleko zazářil jemný zele-
navý ohýnek. Lidé nahnuli se přes okraj lodi
a dívali se očima zmučenýma, neodtrhujíce
se, jednoho nekonečně se strachujíce — že
shasne... Jak hustý černý olej zdvihalaa
opouštěla je ve tmě vlna ...
Zdvihl oči: dvé očí, dvé šerých očí upiatě,
bez mžiknutí hledělo na něj. Na vteřinu sklo-
pil oči na osvětlený sešit, zdvihl, opět sklopil
a začal klidně číst.
„Tedy tak! . ..
selo.
Bubnoval déšť. Klídně, nerušeně pokra-
čovalo čtení.
Od těch dob to začalo. Ve skutečnosti
nic se nestalo, nic se nezměnilo. Právě tak
jako dříve začínai každý den, právě tak bez-
oblačné bylo nebe, právě tak ve žhavé stepi
šly práce. Právě tak shromažďovali se
k večernímu čaji a za stolem bělaly se prů-
svítné živůtky, a jednu hlavičku ovfjely černé
vrkoče, a druhá byla v rámci kaštanových
vlasů. Zertovali, smáli se, hráli si s „Tce-tce-
Nikolaj Iva
Zertovat