ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 a6f046c0-8f16-11dd-a240-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 27 celkem · entity: work 2, person 28, place 5
1 masthead
31. srpna, 1913,
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 200.
3 masthead
Patisk vyhražen.
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH: Brjusov V.: Za dnů zhouby. Béňa M.: Slovácké děti. Il. Sieroszewski W.: Usmíření. Serafinovič A.: Chladná rovina. Perthold O.: Jihoindické povídky
Brjusov V
6 title
Za dnů zhouby.
7 article Napsal Valerij Brjusov. Přeložil Josel P elišek
Napsal Valerij Brjusov. Přeložil Josel P elišek Poslední zhouby dny přijdou jednou. bude zem zbavena sil náhle svých, v pout zbytky bědných kmenů se zvednou k teplu a slunci, na daleký Jih. A věže, města, pevnosti naše soudu pak strašného postihne hlas, svit o poušti nevzplá, tmu rázem plaše vlaky v ni po tratich nezahřmi zas. Staveb se kouzlo v břečtanu skryje, tráoníky v koberci nových již trae, v náměstich plodit budou se zmije. v paláců sinich lvů bydliti dav. Ale v dny ony poslední zkáry v lidech se nalezne odoážný — vim! — hrdý sen domů málo jej zmrari, tmu němou vyruší světlem v nich svým. Z ulice mlžné v sluch zazni zvěři zvuk lidských kročejů v tišiny chlad, v domech sten znovu rozvřených dveři v plamene zákmitech soch vstane řad. S chrámů se, tržišť seznámiv jmény rozeznav skulptur šik nápisem jich, přichozi vnikne v knihoven stěny, odhali tajemstvi našich kdys knih. Dny bude, noci čisti on s chočnin, spijet se věšíbami skrytýmí v prach, hledáním pravdy, o Bohu sněnin pisněmi, hymnami pozemských blah. Kýžený druhu neznámých věká Chvěješ se ofřesen minulým všim Slyš mne, ta slova k mému slyš vděku: Ja byl, já myslil, já přešel jak dým ...
Brjusov Josel
8 title
Slovácké děti.
9 article Napsal M. Be.
Napsal M. Be. Když mne nuda dlouhých, zimních večerů udolávala do zářezu, navolal jsem si plnou jizbu dětí a bavil se, vzpomínaje na divadelní večery velkoměsta. A bavil jsem se lépe jak mnohdy v divadle, protože oduševněleji. Kaž- dé dítě má svůj vnitřní život, svůj svět; a je-li duše a život našeho člověka sám květ a sama barva, jsou světy slováckých dětí plny dé- mantů, zlata a perel. Ale zevnějším úborem je to čistá gardaí Tento klučík má nazuty tátovy boty, vedlejši je dokonce bos. Děvčátka mají na rubáši jen vetchou sukničku, nohy bez punčoch ve stře- vících — ale na to nehleďtel Ostatně jsou naše děti zdrávy a velmí otužily Celá ta garda nahrne se k mému psacímu stolku a začne mi vše rozebírati. Vše, co je od skla, ať těžítko, kalamář, ať cokoliv jiného. musí být! zvětšovacím sklem a obrací se nad knihou tak dlouho, až se opravdu vynajde, ž litery knihy jsou zvětšeny. Pak není údivu konce! Malá Rozinka bere do ručky můj pěk- ný, perleťový nožíček a podivuje se. Nále hla, hla! Jaký pěkný, malovaný kriváček — „hde ste ten lem kúpili? „Takej kriváček stojí bodaj aj tri groj- cary? „Ahá — tri grojcaryl“ opravuje malou Rozinku větší děvče, „najmeněj šestku mos stáť taký pěkný kriváček!“ Šestka je u nás moc peněz a mezí dětmí utvoří se dvě strany: jedna věří, že kriváčel může i tolik státi, druhé se to zdá býti cena přemrštěná. Žádají mne proto za rozhodnutí a já pra- vím: „Tří koruny stojí taký kriváček!“ Děti vtáhnou, na znamení úžasu do sebe dlouze dech, nekonečné iííháánál ozve se jed- němi ústy. Některé mi nevěří, zdá se jim, že přehá ním a malá Rozinka, jejíž očka se mihotají živě a pichlavě jako myšce, vystřelí mi zrovna do tváře: „Ale nelaptajte, hde byste vy toléh peněz nabrali?
10 article
Jeden chlapec zase míní: „Nále co ste sa dali tak ošudiť — tolko peněz za krivák!“ Ve světnici je útulné teplo a já dovídám se hravě všech tužeb a přání, strastí a bolestí malých, dětských duší. Na moji otázku, co by si kdo přál, odpovídá malá Katerinka: „Já bych chcela mať také malovanú fěrtušku, jak majú naši tetička. Dojdou-li k nim tetička na návštěvu v nedělní, malované záštěře, sedne si Katerinka naproti a požírá zrakem pestré květy na tetiččině zástěře. Tetička to pozo- rují a praví: „No dočkaj, Katerinko, až umrem. bude tá fěrtuška tvojal“ Za týden na to vítá malá Katerinka te- tičku v malované zástěře slovy: „Nále, te- tičko, už byste mohli radši umríť, aby tá fěr- tuška byla mojal“ „A já bych chcela mať také cifrovan čižmy, jako majú naša rychtárka!“ povídá mí jiná parádnice. Poněkud odrostlejší děvče, veliká čtenář- ka, Bětka Čambalova mi povídá: „A já bycl chtěla uměť psáti takové pěkné pohádky, jak je Zlatovláska l“ Ale to již není zcela v našem lidovém stylu; zde vidětí již vliv školy a knihy, Bětka chce býti spisovatelkou. Hoši přejí si ponejvíce pěkné koně nádherné postroje, méně často vyšívané ko- šile a šaty. Možná, že se tyto dětské besedy dají le- toší zimou zvelebiti, rozvinouti a zušlechtiti. Ale teď je léto, skoupé síce na slunce. oživující nejen mouchy, ale i děti, naše letn zábavy odbývají se pod širým nebem. Pravíl jsem již, že pod mými okny hemží se to ne- ustále dlováckou drobotinou. Přiletí ke mna
Katerinko Čambalův Bětka
11 article
malý, sotva tříletý, ale neobyčejně bystrý nadaný starostův Janíček, oděný v červený baňatý dětský oblek a prosí svým dětským žargonem, abych mu udělal bič, že bude „švá- cat“ děvčata. A toto „švácání“ děvčat bičí- kem je jeho největší radostí. Udělám mu bičík. Janíček se rozbíhá na nejistých dosud nožkác za staršími děvčaty a práská. Je to náramně veselá vojna a hojnost komických dětských scen. Nevýhoda spočívá ale v tom, že děck se rozehrají a křiči mi dlouho do noci po okny, kdy bych už nejraději ulehl. Onehd mi to trvalo již poněkud dlouho, vzal jsem sklenici s vodou a vychrstl ji oknem na roz- verná děcka. Ale minul jsem se s účinkemí Byla to nová švanda, salva smíchu zazněla děckým táborem. Konečně již docela dopálen vychrstl jsen na děcka celý lavoir vody — v odpověď za- zněl mi hrdliččí smích neodbytných děvčátek. A den co den ráno, probouzeje se, slyším pod okny napodobený řehot hříběcí. Mám zde totiž junáka, asi pětiletého, jehož ideálem jest — nevím, co by dal za jeho uskutečnění, sna celou svou lidskou důstojnost, o níž ostatn zdá se pramálo věděti — býti hříbětem. Lít pořád, celý boží den, v bílé vlající košilce p cestě, pohazuje hlavou jako neposedné hříb a řehotaje při tom. Vstávám, lihám, hříbě mi lítá pod okny s řehotem a pohazováním hla- vou. — Chlapec je osmahlý jako cikán, poprs mohutně rozklenuté, lýtka tuhá a osmahl jako z bronzu. Jsem jist, že kdybychom toto hříbě vy. slali k olympickým závodům, že uběhne toli a tolik stadií za hodinu a dobude nám prv ceny. Právě letí hříbě s řehotem okol A tak vidíte, látky, barev, typů a pozo- ruhodných zjevů je u nás dosti. Nyní právě počíná dozrávati ovoce, je to „haute saison slováckých děcek — napíši vám o tom něco
Janíček Cikán
12 article Usmíření.
Usmíření. Napsal Václav Sferoszewski. Z polštiny přelozil Jaroslav Li v o ra Stalo se, že jeden samuraj, Hanaki Baiso z Kiota, přišel úpadkem svého dajmiosado bídy, a byl nucen opustiti pánův dvůr a při- jmouti místo správce v tiché provincii. Než opustil hlavní město, dal se rozvést se svojí ženou, krásnou a hodnou O-Tojo oženil se s dcerkou vysokého úřadníka, do- mnívaje se, že mu svazek ten pomůže ke kariéře. Doléhavost nedostatku a mladická důvě- řivost omámily srdce samurajovo, a nedovedl oceniti oddanosti, které se lehkomyslně zbavil. Nový svazek nepřinesl mu však štěst. Druhá žena byla nudného chování, měla ne- milý ton hlasu a tvrdé srdce sobcovo. Za ne- dlouho vzpomínal Baisu z mnoha příčin s lí- tostí na dny, které ztrávil v Kiotu.
Sferoszewski Jaroslav Hanaki Baiso Baisa Kiota
13 article
Zakrátko přesvědčil se, že stále ještě mi- luje svou první manželku a že ji má rád mno- hem více než manželku nynější. Seznal, že se zachoval k O-Tojo nevděčně a že ublížil srdci milujícímu. Lítost změnila se pomalu ve vý- čitky svědomí, které ho neustále hryzlyv duši. Vzpomínka na opuštěnou ženu, na její něžný hovor, na její milý úsměv, na její okou- zlující způsoby a na její nevyčerpatelnou trpě- livost — stále Baisu pronásledovaly. Někdy ji vídal ve snu, pracující jako za let nedostatku, ve dne, v noci u tkalcovského stavu, aby ulehčila společnému jejich osudu A ještě častěji se mu zdálo, že se O-Toií modlí, klečic v malinkém pokojíčku, kde j opustil a že si utírá slzy rukávy odřeného, bíd- ného kimona. I v hodinách úřadování kroužily myšlenký jeho kolem ní a letěly k ní. Snažil se předsta viti si, jak bydlí a co dělá? Cosi mu uvnitř šeptalo, že se nevdala p druhé a že by mu možná odpustila, kdyby V tichosti srdce rozhodl se, že ji vyhledá dovolí-li mu okolností vrátiti se do Kiota, ž ji odprosí, vezme ji s sebou a učiní všecko aby smyl své provinění Ale roky míjely.
Kiota
14 article
Posléze uplynula služební lhůta, a samu- raj byl volný. „Navrátím se tedy k níl... Navrátín sel...“ opakoval si radostně tisíckráte. „Jak hloupě a krutě jsem jednal, když jsem ji tenkrát opustilí“ Nynější jeho žena byla bezdětná; poslal tedy k rodičům a sám spěchal do Kiota. P příjezdu vydal se bezodkladně hledati O-Tojo nepřevléknuv si ani cestovních šatů. Když stanul v ulici, kde bydleli nežs rozloučili, snesla se již noc, pozdní noc desá- tého dne desátého měsíce roku. Město spalo. tiché jako hřbitov. Měsíc však svítil jasně, zamuraj snadno nalezl známý mu dům. Velice smutně vypadalo spustlé stavení se střechou, porostlou vysokou travou a s roz- trhaným papírem v oknech. Samuraj zaklepal na dvéře, ale neozval se nikdo. Tu, zpozo- rovav, že dvéře nejsou uzavřeny na závory. otevřel je a vešel dovnitř. První pokoj byl úplně prázdný a byl obrán i o rohožky.?) Studený vítr tančil po něm, dera se dovnit četnými skulinami v okenicích, a světlo mě- síce pronikalo otvory ze síňky. Druhé pokoje byly rovněž spustlé a nepoužívané . Dům byl patrně neobydlen. Přes to rozhodl se samuraj, že dojde do nejvzdálenější jeho části, do malého pokojíku. ve kterém kdysi ráda přebývala O-Tojo. S pronikavým vzrušením zpozoroval ná- hle světlo, mihotající se za přepažením. Vy- křikl radostně a nahlédl pootevřenými dveřmi. Ano, opravdu: seděla tam a šila při mdlém světélku andonu.“) ) Jako žíněnky silné rohožky — „tatami“— nahražují v obytných pokojích japonských podlal ) Andon jest starodávná vísací lampa japbn ská s čtverhranným papírovým stínidlem, nataže ným na dřevěných rámelch
15 article
Pozdvihla právě hlavu, a oči její setkaly se s planoucím pohledem Baisuovým. Uvítala ho úsměvem, rozzářeným štěstím. „Kdy jsi se navrátil do Kiota? Jak jsi na- lezl ke mně cestu těmi tmavými necestami?.. ptala se tichým, lámajícím se hlasem. Doba jí vůbec nezměnila. Zdála se mu právě tak krásná, mladá a něžná, jak si ji představoval ve svých snech. Podlouhlý svál bledé tváře, dlouhý rovný nos s chvějícíms chřípím, malá karmínová ústa, věrné, man- dlové vlhké oči v obrubě pohyblivých řas na lících a na bradě mílé v úsměvu důlky ... Ale sladčeji nade všecko hrál mu v ušich její hlas, rozezvučený tony radostného údivu. Usedl naproti ní na podlaze, na obvyklém místě u hibači. „Milovaná, neuvěříš, jak hrozně jsem tou- žil po tobě! Jak hloupý a zlý jsem byl, že jsem tě tenkrát opustill... Ale jak trpce a jak hroz- ně jsem byl za to potrestánl...“ spustil tichým, dušeným hlasem. Poslouchala ho pozorně, nespouštějíc jeho rozbolestněné tváře očí, které plály něžno a dobrotivě jako stažené lampy, zatím co sej na ňadrech stále rychleji vlnilo kimono, a co na ústech zápasila vykvětající rozkoš s býva- lými smutky. „Není dobře, že's pro mne trpěl. Nejednou jsem cítila, že jsem nebyla dříve dost uznalá a klidná!“ Vzal nesměle její ruku a přitiskl ji na „Vyčítal jsem si po všecka ta léta svoji vinu a přemítal jsem, jak bych vše změnil, jak bych ji napravil!... Ale nemohl jsem se vy- rvati z osidel, která jsem si sám nastražil . „Ne ty sám, ale společný náš osuid, bídal.
Baisuův Vyčítal
16 article
Musili jsme se rozloučiti, což se nepamatuješz Hlad jest silnější nade všecko... Dobře s však pamatují, jak, rozděluje se se mnouo bídnou stravu, vždycky's mi nechával část lepší a větší, a přece mužové silněji pociťuji „Odešel jsem od tebe, ale u tebe zůstala má duše... Všude šla za mnou pustotaa prázdný zdál se mi život, protože tam nebylo tebe..: Odpusť mi: vím, že's také ty trpěla, a jistě stokrát více, ale... odpusť mil . Prosím tě o to, ač nevím, proč bys mi měla odpustit?! Avšak stále jsem snil o té chvíli, kdy se pokořím před tobou, kdy vyznám všecko a kdy uslyším z úst tvých odpuštění .
17 article
Odpusť mi pro svoji dobrotu, odpusť mi pro naši lásku, dovol mi, abych smazal a napravil to provinění, které mne tíží jako hora oloval...“ „Nemluv tak! Slova tvá mne bolí. Kdyby tu i byla vina, o níž hovořiš, kdybys m opustil ne z nutnosti, ale ze svévole, nesmazal by ji nynější tvůj návrat úplně?... Nikdy jsem nesnila o tom, že se navrátíš, že mi zase budeš říkati tak sladké věci, že tě uvidím aspoň na chvjlku... Zdálo se mi, že jsme byli roztrženi na vždy, že nás oddělila silná, neproniknutel- ná zeď.“ „Na chvilku?!..“ přerušil ji nedočkav „Proč říkáš, že na chvilku? Řekni spíše n dobu sedmi životů, na devět věků, milovanál“ Rozesmál se radostně a přisunul se tak blízko, že mohl již vložiti kolem ní svoji paži „Nepřestala jsem se nikdy modliti k bo- hům za tvé štěstí. A hle, odměnilo mne, nebot štěstí tvé stalo se zase mýml „Neodstrčíš-li mne, nejsladší, tak věz, že jsem přišel, abych zůstal s tebou na vždy, n vždy... na vždy... Žádné moci nás nyní ne- rozloučí... Mám jmění, mám přátelel... Zítra přivezou sem mé věci, a moji sluhové budou ti sloužit... O, učiníme ten příbytek příbyt- kem šťastným a krásným. Opravíme a obar- víme ho půvabně a květiny nasázíme kolem .. A dnes“ — dodal s jistou zaražeností — „přijel jsem tak pozdě a nepřevlékl jsem si ani cestov- ních šatů jenom proto, že jsem toužil spatřiti tebe co nejdříve a uslyšeti od tebe své o- souzení..
18 article
„Odsouzení?“ zašeptala se smutným úsmě- vem. „Ne my nevynášíme odsouzeníl“ Nachýlila krásnou hlavu na jeho rámě zatím co on něžně hladil její šiji, jemnou jako květní lístek lotosu, vypravovala tiše o tom, co se stalo v Kiotu po jeho odjezdu. „O sobě mi vypravuj, milovaná, o soběl.. Kde's bydlela?... Zdals i ty tesknila ? .. „Bydlela jsem tu! ... Jest hodno mluvit poměrech, kterých již není, o starostech, které se již nebudou opakovat?... Budu ti raději vyprávěti historii rodiny Takakury Dajnagona, znal jsi je přece ?!. .. „Ovšem, znal jsem je ... Vídávala ses tedy s nimi?... Pamatovali na tebe? Budu jim n věky přítelem!“ „Záležitost ta byla v Kiotu velice rozhl šená . . .“ Hovořili do pozdní noci. O-Tojo mluvila o všem, kromě vlastních hoří a prožité bídy A když nadešel čas, zavedla muže do jižníh tiššího pokojíku, který byl kdysi jejich ložnicí „Nemáš nikoho na pomoc?“ ptal se, když jala se sama stláti postel „Nemám!“ odpověděla s veselým smíchem „Nenajímala jsem si služky, protože jsemsi sama snadno dovedla pomoci ... Víš, že mám silné ruce!“ „Zítra budeš mít mnoho sluhů!“ ujišťoval ji. „Dobrých, obratných sluhů, jimž budeš je- dinou paní! Všecko bude, jak budeš chtítí. Čekal, chvěje se, na chvili, až ji přitul k sobě a až ji bude cítiti celou u sebe jako dříve. Spáti se jim nechtělo — nemohlia srdce měli tak plná a duše tak vzbou- řené... Leželi spleteni v objetí a ho- vořili tichounce; šeptali sí o své lásce, o svém nabytém štěstí, o minulosti, přítomnosti a bu- doucnosti Minula „hodina býka“, minula „hodina tvgra“i) ..
Takakura Dajnagon Čekal
21 article
) Japonci dělili dříve čas na 12 období, která měla jména různých zvířati od 12 do 2 hod. byla „hodina svině“, „hodina býka“, od 2 do 4 hod. noci byla hodina duchů, a od 4 do 6 hod. byl „hodina tyéra“ Baisuovi se zdálo, že mu žena blednev objetí, že jest stále smutnější, že jí hlas tichne a jako by se vzdala. „Spi, milovaná, jsi unavena! ... Zavři oči. a já budu hleděti na tebe!“ naléhal. O, ne, nel... Hovoř dále... Hovoř. hovoř...“ prosila. „Ať tě stále slyším! Hovořil tedy, zadívávaje se s láskou v její rysy, stále více se zamžívající. Růžový úsvit jal se prosakovati otvory v oknech a roztavo- vati jantarové šero odcházející noci. Samuraj se odsunul od usínající ženy nerad zavřel víčka. Usnul. Když se probudil, drala se všemi skulinam okenic dovnitř denní záře. S údivem zpozoro- val, že leží na shnilých prknech podlahy. „Co to jest?... Bylo snad to, co se stalo v noci jen snem?! Ale ne — ona tu spíl.. Nachýlil se, podíval se a ucouvl dozadu s hrozným výkřikem: spící neměla obličeje. Leželo před ním jen tělo ženy, zavinuté do posmrtného cáru, tělo tak vyhublé, že z něho nezbylo nic kromě kostí, povlečených tmavou kůží a kromě dlouhého černého vrkoče.
Japonec
22 article
Třesoucí se samuraj stál ztrnulý v pa- prscích ranního slunce, lhostejně osvětlujícího nitro pokoje. Ledová hrůza pozvolna měnila se mu v srdci v bezedné, bezmezné zoufalství, tak bolestné, že, když před ním unikal, chytal se stébla naděje. Vyběhl na ulicí a zastavil prvního mimo- jdoucího. „Pane, ctihodný pane, je to ulice „Na- ka-naori“? „Ano, je to opravdu ulice „Naka-naori“ A nevíte, kde je tu dům samuraje Hanak Baisu?“ „Aha, jest takový dům, ale stojí pustý Tam už dávno nikdo nebydlí. Patřil ženě samu- raje, který opustil město před mnoha lety, day se s tou ženou rozvésti, aby se oženil s jinou Smutná to historie! Opuštěná se ze stesku roz- stonala. Neměla v Kiotu ani příbuzných, an známých a vůbec nikoho, kdo by se o ni moh starati. Zdá se, že zemřela sama téhož roku . desátého dne, desátého měsíce, nemýlím- Samuraj se rozesmál tak hrozným smí- chem, že mimojdoucí rychle sňal klobouk vzdálil se, nechližeje se za sebe ...
Hanak Aho Naka
23 article Chladná rovina.
Chladná rovina. Napsal A. Serafi mo vič. Z ruštiny přelozila A. Svobodová. Nehybně ležela chladná, zasněžená step a nad ní stála osamělá luna a nesmělé při je- jím svitu se chvějící hvězdičky. Čisté, beze skvrny, téměř temněmodré nebe zdálo se, že jiskří sněhem. S výše, odkud klidně hleděla Iuna chlad- nými paprsky, jevila se zimní rovina všecka bez břehů, smutna a bez hranic se ztrácející Hrála myriadami modravých jiskérek, my- riadami měnících se jiskérek prvního chladu. A nebylo na ní žívé skvrny, nikde nesvíti ohýnek lidského obydlí, nikde nezdvihal se sotva patrným pohybem bílý, teplý dým, ne- skřípal sníh pod nohama A aťsi hleděla klidná luna klidnými. chladnými paprsky, neviděla života — mrtvé bylo její oko. Ale odkudsi šla jemná, jak ether sotva patrná vlna tepla, tratícího se uprostřed na- stalé noci. Zcela maloučký chomáček nepa. trně se chvěl teplem na nepřehledné, mrazivě hrající rovině. A od této neznámé, nezachytítelné teplo- ty zakolébaly se hvězdy a rozzářila se luna A rovina stala se nevelkým sněžným prostran- stvím a rozsvítila se okna lidského obydlí. Byl to prostorný statkářský dům, v oknec prosvítal tyl a po osvětlených pokojích cho- dili lidé. A on přistoupil k ní, sklánějící hlavičk ovinutou černými vrkoči nad knihou, osvětle- nou zpod stinítka. — Líbí se? — Víš, milý, dílo je tehdy dobré, je-li něm zákon života... to jest... nu, na pří klad... Vídíš, je-li člověk sám a oddá se dru hému, to je zákon. Naklonil hlavu. Chápal. Chápal ne tal tato ne zcela souvislá slova, ale to, co vždy bylo: klid, vyrovnanost, chápal, že oba se milují a že v sousedním pokoji na postýlce dovádí jejich drobeček.
A Serafi A Svobodová
24 article
Stalo se to tak, jak se to vždy stává:ji- noch a děvuška se setkali, zamilovali se teď je rodina. Každý den ucházel tak klidný naplněný, spokojený. Chlapec rostl. Přátelé, příbuzní, lidéje obklopující přinášeli jim ty lidské vztahy, ji- miž teprve jest naplněn život a jež mu právě dávají smysl. A knihy, umění a myšlenka jak květy, jako libovonné květy krásnými skvrna mi jej prostupovaly. A oni nikdy sebe se netázali, co by chtě- li, neboť naplněn byl jejich den. Jednou nebyl mráz, nebyla klidná, mrtvá luna, ale letní den byl, horký, letní den. Ne- chvěly se prosvítavé vzorkované skvrny po písku cestiček, protože neševelilo v dřímot- ném vedru listí. Od verandy, od domu leže po zemi ostře ohraničený, hustý letní stín. A na verandě šuměl po obědě samovar. zvonilo nádobí, v bílé průsvitné halence, s hla- vičkou ovinutou černými vrkoči seděla žena. šustil novinami on, a stavě se kolísavě jako sloupek na holé nožky, s podhrnutou košilkou s údivem hleděl drobounký, baculatý, bělou- čký človíček na samovar, na nádobí, na mat- ku, na otce, na černé vlaštovky mihavě vletu- jící pod strop, na mouchu bzučící v pavučině a pravil, vloživ růžový prstik v polootevřená ústka: fce-tce A všichni se usmívali a kývali hlavami na znameni, že je to plno zvláštního smyslu. a tlustá chůva s visícími ňadry dívala se vážně a slavnostně jako královna ve svém panství. I zakouřilo se v dálce na cestě, táhnoucí se po hřebeni. Nejasně se zakouřilo a nepo- znáš, jde-li stádo, jede-li někdo. či zakroužíl-l
25 article
stepní vítr a zdvihl při cestě ležící slámu prach. Všichni vzhlédli a zas odvrátili zrak,i byl žár, který hovořil, že život jest váhavý a krásný ve své váhavosti. — T'ce-tce. Ale obláček prachu žene se blíž a blíž. Již rozeznáš kolébající se duhu, odměřeněv duze se potřásající koňskou hlavu, a v šerém běžícím oblaku nevelký kočár a nejasně pro- nikající hlava kočího a cestujícího, kteří chví- lemi zcela mizí, takže ničeho nerozeznáš. — Někdo jede. — Možná od stanice. — Do vesnice. — Do vesnice byli by už dávno zahnuli. —Podívej se, vždyť to k náml ... Na hráz zahýbají. A v minutě smích, křik, shon. Z kočárku slézá dívka v kabátci z režného plátna, šerém od prachu. Má šerá, smějící se očka, šeré vla- sy — ne, kaštanové, jen prachem posypané. — Le-oljo!... Ty! Toho jsme se nena- dáli... — A černovlasá, objavši sestru, váš- nivě ji líbá. Ta se rovněž neodtrhuje, i zvoní smích pomísený slzami. — Bože, už jsem myslila, že vás neuvi- dím... Marusjo, drahá moje, proč jsi tak zříd- ka psala?... Nám se cestou vypřáhl kůň, div jsem neběžela pěšky... A kdybyste věděli, co je syslů ve stepil . . Pevně libá švakra a vybíhá po schůdkách. — Můj bože, a to jest Jiříkl ... Skutečně on? Je-li možná, že jest už tak velký?... A nož- ky, nožky, nahoučké!... Ty můj miloučký... Ty můj hezoučký... Nahledět se na tebe nelze ... A on stejně vážně, pozorně a zamyšleně, drže prst v ústech a vyvaluje oči: — Tce-tcele Tu rozhovořila se nakažlivě a přesvěd- čivě. — A on mluvíl... A on mluví, můj dro- beček!... Slyšíte?... Slyšíte, lidičky? ... Naňo, milá, slyšela jste? ... — Tce-tcel. Schvacuje jej, tiskne, tančí s ním, pokrývá celé jeho teplounké tělíčko zvonícími polibky.
Marusja T ' ce
26 article
Panenská radost a napětí nepoznaného ještě mateřství tryskají v jejím jiskřícím smí- chu, jiskřících očích a rozhořelém líci. — Nu, opakuj, opakuj, můj milý, můj pů- vabe... opakuj... řeknit te-tal — Ty ho roztrháš, Lelio. — A posaď se, prosím. Pij čaj a povídej nám o velkoměstech. — Ba ne, nejdřív je třeba umýti se a sho- diti se sebe centy prachu. Podívej se, jak mám šeré vlasy. A tu u vás jest krásně. Úžasně mi- luji tento nehybný polední žár. Nu, už běžím. Budu u tebe, Marusjo. — Tam jest vše. Z ložnice slyšeti je šum vody, šplouchání, šplouchá se jako kachna. Potom všichni tři sedí u samovaru a ona se svými vlhce přihla- zenými vlasy a se svěžím, zruměnělým lícem vypráví o velkoměstském životě, o literárních, politických novinkách, zchvacujíc chvílemia líbajíc „Tce-tce“ — Chci si tyto dva měsíce oddychnout, ničeho, praničeho nedělat, nečíst . .. — Nemyslit, nevnímat, nebýt, — dokon- čuje Nikolaj Ivanovič, srkaje čaj. — Zavařeninu budeme spolu vařit — pra- ví Marusja. — Koupat se a hlavně s „tce-tce“ se pro- cházet, běhat. Nu, proč se všecek třeseš jako huspenina? Proběhnout se s tebou nelze? Kdo u vás bývá ze sousedů? — Ale, Petr Ivanovič přijíždívá. A u Ko- losových jsou dva studenti. Bude ti tedy i ve- — Ale, ani za nic. Chci se osvobodit od všeho petrohradského. Studentskou čepici vl- dět nemohu. A ostatně, třeba... Seznámit se jest možno, jen seznámit... A vy, Nikolaji Ivanoviči, skoro jste vyrostl, jste větší... osmahl jstel.. — Kdybys ty tak chodila po strništiv žáru. To není Petrohrad, to není Něvský.
Lelio Marusja Nikolaj Ivanovič Petr Ivanovič Něvský ko Petrohrad
27 article
Život ubíhal jako dříve. Týž dlouhý letní den, tytéž žádoucí večerní stíny, tytéž podivu- hodné, zvoníci noci, přeplněné hvězdami smut- nými i tajemnými, do nekonečna postříbřené a tehdy nikdo nechtěl jit spat, i procházeli se po stepi a za nimi dotěrně chodíly stíny mě- síce; nebo někdy seděli na hrázi a poslouchali, jak stříbrně zvoní padající kapky, jak ti- chounce omývá voda nehybně stojící černě dřímající kola. A zdálo se, že bylo třeba, aby přijela tato děvuška a aby život šel právě tak jako dříve, ničím se neruše. Jednou přihnal se černý mráček i sesypal se déšť na žíznivou zemi. Tehdy rozsvítili lampu a všichni usedli za velký osvětlený stůl na terase a se dvou stran černou neprůhled- nou stěnou stála noc a v ní bylo slyšeti nevi- ditelný déšt. Četli právě došlý sešit revue. Nikolaj Iva- novič četl, houpaje nohu přes nohu a poku- řuje chvílemi hasnoucí cigaretku. „Když nastala na moři noc, kdesiv temnu, nekonečně daleko zazářil jemný zele- navý ohýnek. Lidé nahnuli se přes okraj lodi a dívali se očima zmučenýma, neodtrhujíce se, jednoho nekonečně se strachujíce — že shasne... Jak hustý černý olej zdvihalaa opouštěla je ve tmě vlna ... Zdvihl oči: dvé očí, dvé šerých očí upiatě, bez mžiknutí hledělo na něj. Na vteřinu sklo- pil oči na osvětlený sešit, zdvihl, opět sklopil a začal klidně číst. „Tedy tak! . .. selo. Bubnoval déšť. Klídně, nerušeně pokra- čovalo čtení. Od těch dob to začalo. Ve skutečnosti nic se nestalo, nic se nezměnilo. Právě tak jako dříve začínai každý den, právě tak bez- oblačné bylo nebe, právě tak ve žhavé stepi šly práce. Právě tak shromažďovali se k večernímu čaji a za stolem bělaly se prů- svítné živůtky, a jednu hlavičku ovfjely černé vrkoče, a druhá byla v rámci kaštanových vlasů. Zertovali, smáli se, hráli si s „Tce-tce-
Nikolaj Iva Zertovat