Periodikum ALTO Viewer

1

9. června 1907.

2

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 107.

3

Strana 9.

4 article Teta.

Teta. Napsal J. Jiskra.

J Jiskra

5 article

Kdo chtěl zvěděti bližší příbuzenské údaje o tetě, způsobil rodině Troničkově potíž. „Strýcovy sestřenice matky matka byla ne- vlastní babičkou tetina bratra,“ řekl Troniček „Ne,“ opravilr Troničková, „tetin nevlastní bratr byl vlastní vruk babičky, jež byla matkou strýcovy sestřenice s mojí strany. Obyčejně byl tazatel už docela spokojen když uslyšel první kombinaci; při druhé uznal že smíchají-li se všichni strýcové, sestřenice. bratranci, matky vlastní i nevlastní a jinak po jmenovaní příbuzní dohromady, že skutečně nen lze z této směsice vytáhnouti pro osobu rodu ženského nic vhodnějšího než tetu a pro členy mužské strýce. Ubohá teta byla ze starého vydání; měla z dětství uchované vědomí nejvyšší povinnosti vůči všem a všem, kdežto na nějaká práva nikdy ani nepomyslila. Celá rodina sdílela s ní její náhled, od otce rodiny až k šišlajícímu ještě Vaškovi. Byloť tak přirozeno, že teta mlčela, když všichni křičeli, že nikam nešla, když všichní se někam chystali, že byla vinna, když taška spadla se střechy, nebo Vašek rozbil koleno, že měla mluvit, když mlčela, a mlčeti, když mluvila.

Troničkův Troniček Vašek

6 article

Ale teta byla se vším spokojena. A když ji nechali v neděli odpoledne samotnu doma byla nejspokojenější. Vytáhla všecky svoje věci prohlížela, vzpomínala a vzdychala. Někdy také psala do svého zápisníku událo-li se něco závažnějšího, jako když na př dostala od praneteře Amálky klobouk. „Dnes mi dala Amálka klobouk; dělala je pro sebe celý den, ale nepovedl se jí, je s levé strany jako utržený a s pravé padá dolů, nemá rovnováhy. Vypadám v něm jako blázen, ale přece jest od ní hezké, že mi jej dala. Vždyt jej mohla vyhodit. Jindy zase; „Strýc Florián z Budína mi poslal tři zlaté Ten dobrý člověk na mě pamatuje; mám k němu náklonnost. Karolína (Troníčková) i je (ty tr zlaté) vyžádala, neboť přišel dnes švec se střevíei pro Karolínu, což je mimořádný výdaj. Ale tlači Karolínu náramně, nemůže jich nosit, protože máme stejně velkou nohu, tak mi je dala. Musila však na střevíce přidat šedesát krejearů; mrzelo ji to vydání tuze. Povídala, že se to musí jinde uspořit. Radila jsem jí, aby nechala všem klu- kům stát vlasy přes zimu. Může je pak vlasaři prodat na paruky; těch šedesát krejcarů jistě za ně dostane. Poslechla mne. Mažu je teď hřiv- ním sádlem každého dne; porostou a budou se lesknout. Nebo

Amálka Florian Karolín Troníčková Musil Budín

7 article

„Troníček povídal, že je na něj mnoho práce střihati všecky tři kluky; abych to dělala já. Za tři měsíce asi už bude horko, kluci už ne- budou chtíti nositi kštici, tak je ostříhám. Všal jsou ty vlasy moje dílo, musím se při prodej držeti. Jsou dvakráte tak dlouhé jako jejich uši jdou jim až na ramena. Měla jsem dosti starostí. aby si je nechali, zvláště nejstarší Ferdinand říkal, že za ním běhají kluci. Nic naplat, má v tom ještě musí přechodit; kdyby vyrostly jen o půl centimetru za tu dobu, což, je to dobré.“ Za tři měsíce bylo skutečně takové horko že tercián Ferdinand přišel z gymnasia jako roz kacený lev. Asi tak do kvarty považují mláde nečkové dlouhou kštici za nemužnou, naprot tomu od kvarty výše není žádný poetický školn muž bez ní. Tedy tercián byl zuřiv. Okázale postavil se v kuchyni k zrcádku s nůžkami v ruce. „Ferdinande!“ vzkřikla zděšeně teta. „Po čkej přec, já tě po obědě ostříhám!“ „Ostříháš!“ posmíval se hněvivě Ferdínand „Myslíš, že může člověk choditi jako divoká opice po ulici. Já nejsem snílek, jsem praktický člověk, pro mne se taková věc nehodí. Já mán americké zásady!“ „Vím, Ferdáčku, vím —“ „Neříkej mi Ferdáčku“ — rozhněval e Ferdáček uraženě. „Vůbec, já se půjdu dát ostřihat k holiči, k odborníkovi. „To nejde, Ferdáčku,“ zapomněla se tet zase, „já už mám smluveno s vlasařem z Bun- danic, že koupí tři kštice, tvoje by mi scházela. A za peníze, jež bys vydal, můžeš si něco koupit. Perdinand neodporoval, neboť už týder chodil s myšlenkou, jak opatřiti si skleněnou čočku, kterou jeho kolega Zítek prodával, proto že byla trošku odřená. A tak došlo po obědě, když teta umyla ná čobí, k pohnutlivému tomu pro ni aktu, který si zaznamenala do zápisníku.

Troníček Ferdinand Ferdáček Zítek Buna

8 article

„Dnes jsem stříhala chlapce; brala jsem je po jednom do kuchyně a vždycky zamikla, abych se něčeho nelekla a chlapce nestřihla, a také ma vlasech škodu neudělala. Ruka se mi dost tisla, ale Ferdinand držel jako ovce. (Toho jsem vzala nejdřív, když je nejslarší.) Byla to krušná přáce. Opatrně odstřihávala jsem kštici za kšticí už byl chlapec bez vlasů, ale vypadal hrozně. Chtěl pořád zrcádko, ale já je už dřív sehovala pro všechen případ, aby nedělal rámus byby se viděl. Chlapec vypadal jako zubovaté strniště. Začala jsem ho tedy nůžkami holit n krátko, až k hlavě. Vypadal trochu líp; nabyl jtem zase mysli a doholila ho zcela. Pak jsem střihala Karla. Toho jsem vzala bned od kůže, na holo. Podivila jsem se, jakou šiškatou hlavu má ten kluk. Pro Vaška jsem si přichystala za krejea ovoený bonbon, aby dobře držel. Nenadála jsem se, že ho rozkouše a bude s ním hned hotov Dokud měl co kousati, držel, ještě i chvíli po tom; ale najednou sebou škubl a smekl se s la- rice. A to byl teprve do půlky, od pravého ucha počinajíc, ostřihán. Byla na něj strašlivá po- dívaná. Prosila jsem ho, slibovala nový bonbon ukázala v zrcádku, jak vypadá, ale to jsem neposloužila; měl ze sebe velikou radost, říkal že je Indián z plélií a stříhati se nedal. Karolina nebyla doma, je s dcerami na vý lelč, a Troniček šel do kavárny. Tak zůstal klul napolo ostřihán až přišel Troníček. Byl veliký křik, Vašek dostal bití; povídal Troniček, že nemám rozum a abych kluka do- sřihula. Sám ho držel, protože Vašek kopal jiko čert.

Ferdinand Karel Vašek Indián Karolina Troníček

9 article

Bylo to těžké odpoledne. Ty zuby jim časem zorovnám, jak jen vlasy povyrostou. Přišel vlasař pro kštice, ale nedal za ni více než čtyřicet krajcarů, na vzdor všem řečem tetiným. „Vidíš,“ povídala Karolina, „jak se osvědčil tvůj výborný nápad; za padesát krejcarů sádla jsi vymazala na kluky za ten rok a dostalas jen čtyřicet zpět. Připočti k tomu těch šedesát z střovíce, i jsi mi zlatý deset dlužna. Mohla bye psáti strýčkovi Florianovi, co dělá. Teta psala, a strýc odpověděl, že má všeli- jaké plány do budouena, i s ní, zatím že ji po sílá pětku. Karolina dostala svůj zlatý deset a teta stoupla v kursu o tři zlaté devadesát a o strý- covu přízeň. Karolina v sympatickém záchvatu sdělila s tetou překvapující věc. „Pozorovala jsi, teto, že je Amálka den ode dne krásnější?“ „Ne,“ odvětila teta se svatou upřímností Karolina stáhla čelo. „To je hloupost, co povídláš. Amálka byl vždy podivuhodně krásné děvče, ale v posledním čase je přímo uchvacující. Tak krásného děvčele hned nespatříš. „Karolíno, mluvíš o Amálce!“ zeptala se teta. „Ano: ty's dalekozraká, nerozeznáváš z blízka dobře, proto nechápeš, ale je to pravda.“ „Kdy pak jsi na to, Karolíno, přišla?“ „Viš, teto, vždyť jsi z rodiny, povím ti tedy, jak se celá věc má- Rozvažovala jsem »nehdy celou věc a shle- dala, že se lidem všechno musí namluviti; e člověk komu namluví, tomu on věří. Od malička se říkalo o Amálce, že je oškli- vá, až byl každý o tom přesvědčen. Teď to bude jiné. Amálka je krásné děvče, pamatuj si, všude tak říkej. To bylo něco tak neobyčejného, že sit teta zapsala.

Florian Karolina Amálka Karolina

10 article

„Dnes mi řekla Karolína podivnou věc. Ne- vím dost dobře, jak si ji v hlevě srovnat; Amál- ka je ošklivá, ale udělá se krásná, když se to bude o ní říkati. Můžeme to zkusit, uvidíme, e a jak. Já bych jí chudince přála dobrý výsledek ona má šlechetné srdce. Ale výsledků nebylo, alespoň tota jich ne- pezorovalo. Rozvažovala, jak holce udělati ra- dost na jiné straně. Náhoda jí přišla ku pomoci. Do třetího patra k paní oficiálové se nastě- hoval do podnájmu mladý úřadník. Ten bysi mohl Amálku vzíti, pomyslila si teta. Proč by si ji nevzal? Tu by se snad spíše osvědčil Ka rolínin náhled o vemluvení. Teta si udělala v duchu jakýsi „účet n oko“ a počítala: všude budu říkyti, že si pan Řebíček chce vzíti naši Amálku. On se to doví. Pomyslí: Co ti lidé povídají? Kde to vzali? Že si vezmu Troničkovie Amálku! Jaký nápad, ne, Amálku! Amálie Řebíčková, k smíchu! Ale je to dobré, mám nevěstu, aniž o tom vím. Hm. Nu, časem to bude, svoboden nezů stanu. Toho trápení, než si najdu pořádnou ženu! Ošklivou bych nechtěl a hezké abychs bál, že pro krásu k ničemu nebude. Posléz ještě rád si vezmu ošklivou. Tak asi bude Řebíček mysliti, až zvykn myšlonce, že Amálka je jeho souzená nevěst ode dávna. „Účet na oko“, vypadl zcela slušně, od hodlala se tudíž teta k činu. Čin její měl ne tušené následky a výsledky. Zápis o něm byl poslední, co teta u Troníčků psala. Zněl: „Přičinila jsem se tuze, aby vešlo u vše- obecnou známost, že si Řebíček bere Amálku. Všem hokyním, uhlíři, domovnici, oficiálovic služce a kde vůbec bylo možno, jsem to řekla s opatrností, aby mne nikdo nechytil za slovo.

Karolín Amálka Řebíček Řebíčková Troníček Amálo

11 article

Více jsem ukazovala a naznačovala, nežli mlu- vila. Bylo to hned na bubnu a oficiálová přile- těla divoce, že ji Řebíček posílá, aby se zastal jeho cti a nevinnosti. Na štěstí nebyla Karolína doma; já pak byla jsem jako němá, ani sloví- čkem jsem paní oficiálové neodpovídala, jenom jsem se přívětivě usmívala. Čím více křičela, tím jsem byla přívětivější, takže paní oficiálová odešla. Amálku jsem prve zavřela do pokoje, aby snad — nezasvěcená — paničku nějakým slovem nepodráždila a všechno nezkazila. Teď však jsem musila s Karolínou sděliti. co jsem pro Amálku vykonala. Jak přišla, řekla jsem jí tajně vše. Nejdříve se chtěla radit, ale pak povídala: Z toho by mohlo něco být. Ať už je t tak nebo tak, Amálka je kompromitována a o si ji musí vzíti. Já s ním promluvím, půjdu do úřadu, abychom nebyli z jednání vytrhováni.“ „Já též myslím, že by si ji měl vzíti; pro by si ji nevzal?“ řekla jsem. Karolína šla; ten Řebíček je ale nějaký špatný člevěk. Nechce ani slyšeti, a řekl dokonce, že bude Karolínu žalovati pro vydírání, ostouzení do brého jména, nebezpečné vyhrožování a sváděn k nepravostem, Třesu se ještě teď, když si všechno před stavím. Amálka má křeč a já jdu z domu. Mo mne snížili, celá rodina; alo snad bych ještě ani nešla, zvykla jsem jim, ale strýček Florián mi psal. Koupil v Čechách domek a zahrádku chce, abych mu hospodařila. A já bych chtél míti slepice, nějaké psy a kočky a tady ve městě to nejde. Budu si je držet u strýčka Flo riana.

Řebíček Karolín Karolína Florian Flo Čechy

12 article Cizinka.

Cizinka. Maz du Vauzit Drahý Jene! Odpovídám na Tvůj dopis, který jsi m včera poslal, a v němž žádáš za mé svolení k sňatku s mladou dívkou, již „k zbláznění“ mi luješ. To jsou tvá slova, jež zde opakuji. Post lám Ti svůj souhlas. Nechci tě rozladiti svoj úvahou, kteréž bys, o tom jsem přesvědčen, ne poslechl. Ožeň se, je-li to již tvá vůle, ale vzpomeř si, co jsem ti řekl, když jsme poprvé mluvi o tvé známosti. Mám jenom tebe, stárnu. Doufal jsem vždy že mne budeš podporovati v řízení mého hospo

Maza

13 article

dářství. Od té doby, co jsi odešel k vojsku, ne vrátil se's k rodnému krbu. Dal jsi přednost úzkému a mizernému životu městskému před širokým a krásným životem na venkově. Zde bys byl pánem, tam jsi jenom sluhou. Snil jsem o jiném osudu pro tebe . . . Než zůstávala mi pořád ještě naděje. Říkával jsem si: věkem zmoudří, pozná, kterak se mýlil, vrátí se domů, aby si vzal hodnou dívku, která by mu dala krásné a zdravé děti. A ty si bereš slečnu z města, bledou a ne pevnou, kdyby ji strčil prstem, upadla by na zem. S tímto sňatkem se rozloučíme na vždy Vezmi si ji, je-li to již tvůj osud, a dáváš- jí přednost před svým starým otcem, ale tot povídám, nevoď mi ji na oči, nechci jí znáti Ona ukradne mi tvé srdce, neboť má vůle ustoupí přod její láskou, ona mi ukradne syna protože tento bude navždy ode mne vzdálen. Ať ta zlodějka nikdy nechodí ke mně, za přu tu cizinku přede všemi Rozvaž si dobře, Jene! Mé srdce je scho no nojvětší lásky pro tebe. Sřekni se té ženy která tě pobláznila, které budeš brzy syt, a vrat se ke svému otci, přijď obdělávati půdu otců svých, kterou tito rosili vým potem. Budeme prožívati pěkné dni jako dříve, když jsme se tu žili, abychom viděli zrno klíčiti a klas metati . Viď, můj synáčku, že neodoláš hlasu svého srdce, a že brzy bude mým potěšením tě při tisknouti na svá otcovská prsa? Tvůj Tě milující a očekávající otec Marthurin Normand.

Marthurin Normand

14 article

Přes tuto lekci, dílem něžnou, dílem vý hrůžnou, oženil se Jan s dívkou, kterou měl rád Byla ubohým sirotkem, moudrým a pracovitým zasluhujícím upřímné lásky, kterou v něm vzbu- Rozesmutněn odporem oteovým, že jí ne chce znáti, psal Jan psaní za psaním, aby ho odklonil od jeho umíněnosti. Než starý sedlák byl neoblomný. Uražen byl ve své otcovské pýše kterou syn zhrdal; v jeho duši vzešla nenávist k té ženě a proto si nepřál ani ji přijmouti, aniž se zajímal o to, co se manželů týkalo. „Co mi na tom záleží, vede-li se jim dobř nebo špatně? Nemám již syne!“ říkával tvrdo šíjně. Aby se nedal obměkčiti, spálil každé J novo psani, aniž ho četl. Takto minulo několik let. Jednou otevřel Marthurin náhodou obálku známkovanou v Paříži. V prvním okamžiku poznav synovo písmo zmuchlal zlostně dopis a mrštil jím o zem; alo jakási tajemná síla ho pudila, aby psaní zdvih a přečetl.

Jan Marthurin Paříž

16 article Syn mu psal:

Syn mu psal: Drahý tatínku! Má žena, má drahá Blanehe, je vážně ne mocna, prosím Vás, abyste mně pomohl ji za- chrániti Seslábla po delší době prací, strádáním narozením syna, kterého jsme za několik dni ztratili (o čem jsem Vám již jednou psal). Mu sila posléze před několika týdny ulehnouti vede se ji čím dál tím hůře. Lékař pravil, že velikou péčí a změnou vzduchu bylo by lze ji snad vyléčiti. Jsem však bez prostředků, tato nemoc vyčerpala všechny mé úspory a nelze mně poskytnouti mé žené toho ošetření venkov- ského vzduchu, který by ji na nohy postavil. Prodal jsem něco našeho nábytku, jenž nám zbyl, stěží bych jí zaplatil dráhu. Prosím Vásí ustrňte se nad námi! Udělejte jí místečko vedle sebe, Váš dům je dosti veliký, nic by vám ne- překáželo, kdybyste k tomu svolil. Vím, že žá- dám mnoho, abyste mému přání vyhověl, že Vás to bude státi veliké přemáhání. Míval jste mne však rád, dokud jsem byl maličkým, Vaše srdce je šlechetné k nešťastným a zajisté neodřeknete, čeho byste neodřekl li- dem, kteří by klepali na Vaše dvéře. Otče, zapřísahám Vás, zachraňte mou ženu Její uzdravení je ve Vašich rukou, mějte slito- vání nade mnou — nad námi. Budeme Vás mi rádi, že toho nikdy nebudete litováíl. Očekávám Vaši odpověď. Neotálejtel Váš uetivý a milující syn Jan

Vaš Jan

17 article

Když starý sedlák dočetl psaní, zůsta dlouho nehnutým, hlavu měl svěšenu a uvažo Je tedy nemocna — vážně nemocna! Ta, kterou tak nenáviděl. Nemocna a jeji uzdravení závisí na něm, ona, která mu tolik zlého učinila. Na okamžik procitla v něm útrpnost, nářel synův jím pohnul. Ano, napíše mu, aby příšla. Tu náhle nedůvěra se vloudila do jeho duše, není-li tento příchod jenom léčkou, aby se na ně udobřil a přijal cizinku do svého domu? Jsouť všechny ty městské ženy úskočné Nedá se ohloupiti, jeli opravdu tak nemocna. tím hůře pro ni. Jeho dům není nemocnicí. Jestl Pařiž ulupuje syny jich otcům, ať se sama stará o své obyvatele. A zemro-li? Zajisté, že ne, nepřeje si její smrti. Ale kdyby se tak stalo, vráti se mu Jan a bude navždy s ním. Víčka mu zamžikala. Kterak byly tyto myšlenky svůdné! Znova vidět syna a bez dělení o jeho lásku. Ničím mu není ta žena! Nikdy jí ani ne- viděl. Proč by se měl zabývati tou cizinkou, tou zlodějkou synovy lásky, jež mu zhatila jeh budoucí sny? Na tom zůstal, aby se ujistil, že nepřijde hodil do ohně, dopis, na jehož okraji byla adresn synovy chudé domácnosti. val.

Jan

18 article

Po celý měsíc byl Marthurin znepokojen chvílemi byl spokojen, chvílemi záse litoval, e provedl. Jednou v neděli ráno, mu přinesl poštovn posel dopis o veliké obálce, nahoře byl nápist Policejní komisařství.... okresu v Paříži Co pak je to asi? Nemá přece žádného jednání s komisat stvím. Vnitřní obava zadrhla mu hrdlo, obrátil me- chanicky tajemný dopis v prstech, aniž h otevřel. Podívejme se. Podívejme se. Co v něm je Čeho by se bál tak krásného dne, jako byl dnešní? Slunce rozsévalo hřejivé paprsky vzduch se chvěl zvuky věžních zvonů, sousedé ve svátečních šatech ubirali se do kostela. Byl by bláznem, kdyby se domníval, že mu tonto krásný den přináší zlověstné zprávy. Třesoucí rukou roztrhl obálku a četl obsah depisu. Ctěný pane! Na mně jest smutné poslání, abych Vám oznámil dvojí neštěstí, které se strašně dotkne Vaší lásky. V mé čtvrti, ve skromném domě. zemřela mladá žena, Blanche Normandová. Včera ráno měla míti pohřeb. Když přišli zři zenci pohřebního ústavu do podkrovní světničky kde ležela, nalezli tělo manželovo již ztuhlé. položené přes její rakev. Zavolán ihned lékar. jenž zjistil smrt smutkem r hladem. Z nebožti kových listin jsem poznal Vaši adresu a přátel ské svazy, které Vás navzájem vížl. Věřto pane že se připínám z hloubi srdce k smutku, který Vás tak krutě navštívil atd. . . . atd. ... Když Marthurin Normand přečetl psaní, vy třeštil oči. „Zemřeli!... oba zemřeli! Zabil jsen svého syna!“ mumlal zničený Pak se otočil, zamával rukama ve vzduch a sklesl na zem. Zvony právě dozněly a vůkol se rozlilo po svátné ticho. Když za chvíli vstoupila služka do světnice nalezla svého pána, an se váli po dlažbě s pěno na rtech. Nešťastník sešílel. Z franc. přeložil A. S ell n or.

Marthurin Normandová Marthurin Normand Paříž

19 article Koncert v Kremenčugu.

Koncert v Kremenčugu. Jindřich Wieniawski vypravoval příhodu která se mu stala asi před třiceti lety — př jeho první umělecké cestě po Rusku, již podnik v průvodu také známého slavného pianisty svéh bratra Ludvíka a své matky. Při jednom koncertě v Petrohradě seznámi se Wieniawski s kroměvgským újezdným přel- voditelem (maršálkem) šlechty, který jej pozval aby v případě, zavítá-li na jižní Rus, „poctil h svojí návštěvou“ a uspořádal koncert v Kremen- čugu. Od té doby uplynul drahný čas; konečně projížděje poltavskou gubernií, vzpomněl si Wie- niawski na slíbený koncert v Kremčugu. Oba bratří se odebrali za tím účelem ku předvoditel šlechty, který je přivítal velmi přívětivě a hneo zavedl řeč o koncertu. Bratří chtěli viděti přede- vším místnost, kde se měl koncert konati a pře voditel je tam dal ochotně doprovodit. Dlouho se musili brodit sněhem a blátem, až konečně přišli k budově sbité z prken, která patrně slou žila kdysi produkeím cirku Vešli dovnitř a k svému úžasu spatřili do cela holé stěny. „Jak! Zde hrát?“ tázali se bratří jedním hlasem. „Vždyť tu neni ani lavic ani židlí?“ „To nic neznamoná,“ utěšoval je pře voditel. „U nás si přínese každý sedadlo s sebou.“ „Dobře. Ale osvětlení? Není zde ani jedin lampy.“ „To také nic nevadí,“ zněla stereotypní o pověď. „U nás každý si přinese svítilnu s sebou.

Wieniawský Ludvík Kremenčugu Rusko Petrohrad Rus Kremen

20 article

„Bratří, ač nebyli nadšeni takovým pořád kem, tázali se, jak by měli ohlásiti svůj kon „O, velmi prostě. U nás tiskárny není at strážník velkými písmeny napíše oznámení kří- dou, zde na dveřích a zvěsť o koncertě prolétne městem rychlostí blesku. Bratří byli nuceni spokojiti se s tím. Brzy so skutečně objevil strážník a velkým kusem křídy se jal psáti oznámení. Tu přistoupil k ně mu důstojník a tázal se ho, co tu bude „Bude koncert!“ následovala lakonická o pověd. „Tak! A kdo bude hrát? „Bratří Wienia w št. „Kolik je jich? „Dva. „Jenom dva?“ tázal se důstojník udiveně „To nestojí za řeč,“ dodal a odplivnuv si, hrd šel svojí cestou. Bratří Wieniawští necítili se nijak nadšený mi, ale předvoditel se snažil ze vší síly upoko jiti je. „Ostatně,“ obrátil se k Jindřichu, „lépe by bylo, kdybyste zahrál na violoncellu, protože ten nástroj tu ještě neslyšeli. „Ale to je nemožné,“ odpověděl tento. „Já jsem se přece učil hráti na houslích a nikolina violoncellu . .. „Což vám to není jedno, tahat smyčec strunách houslí, nebo po strunách violoncella? Při tom udělal posuněk, jako by tahal smyčee sbora dolů.“ Když Wieniawski na to nepřistoupil, by na zejtřek ohlášen koncert na housle.

Wienio Wieniawský Jindřich

21 article

Skutečně, sotva se v den koncertu setmělo bylo viděti po ulicích Kremenčugu celé karavany obyvatelů se svítilnou v jedné a s židlí v druhe ruce, ubírajících se směrem k cirku, který se brzy naplnil do posledního místečka. Koncert počal a měl solidní úspěch, ale p- jednou matka mladého houslisty, která seděl v obecenstvu, zahlédla, že na koncertujícího syna štěrbinami ve střeše padá nejen sníh, ale i de šťové kapky. „Ach, ubohý můj syn!“ zašepiala dosti hla sitě. „Jen aby se nenastudil. „To je váš syn, matičko?“ tázal se dobro dušně obstárlý pán, sedící vedle ní a vstav ihne z místa, zavolal na mladého virtuosa: „Oblecte kožich, nastudíte se!“ Aby jaks omluvil své vystoupení, dodal: „ Jeho matka, se dící vedle mne, se bojí, aby se její syn nena studil. Na to už několik hlasů počalo volati „Oblecte kožich! Oblecte kožich!“ Jindřich Wieniawski poklonil se hlubok obecenstvu, děkuje za laskavé dovolení a pozna menal při tom, že v kožichu by se tuze špatně hrálo. „To nevadí! To nevadí!“ křičelo celé obe censtvo. „Oblecte raději kožich! Oblecte k žich!“ Tak nezbývalo Jindřichu Wieniawskému než aby oblekl kožich a hrál dále v kožichu V). Giljarovskij.

Wieniawský

23 article Různé zprávy.

Různé zprávy. = Jak francouzský president dostává služné. Jak pan Falličres přijímá každého měsíce 100.000 franků, které mu republika poskytuje, aby se mohl represen- tovati, popisuje se v „Cni de Paris“ velmi názorn takto: Každého měsice opouští vysoký úřadník mini- sterstva financi v cylindru, salonním kabátě a bílých rukavicích s dlustou tobolkou pod paži palác Louvre a odjede v povoze do Elysei. Všemi zřízenci presiden- tovými velmi zdvořile pozdravován, vkročí předně do generálního sekretariátu, kdež jest srdečně přijat panem Lanesem. Tento zeptá se na jehc zdraví a na- bidne mu na večer loži v některém ze subvenco- vaných divadel, načež jej doprovodí k panu Falličre- sovi, jenž jej neméně srdečně uvítá, vyplá se stejně podrobně, jak se má a nahídne rovněž loži. Po těchto úvodních lormalitách otevře úřadník tobolku a vyjme z ní jistý počet baličků s bankovkami, jež jsou pěkně sepjaty zumovými pásky. Poslední balíček je značně menší, poněvadž čásť bankovek je nahražena z brusu novými zlatými mincemi. President počítá pomalua pozorně bankovky a ještě pozorněji zlaté mince, z nichž některé zkouší, jaký maj zvuk. Součetje správný, pan Fallěres olevře zásuvku svého psacího stolku, uloží tam souměrně peníze a zavře zásuvku. Úřadník předloží pak presidentovi stvrzenku, pan Fallires ji přehlédne a podepíše. Podpis se pijákem lehce osuší a stvrzenka putuje do tobolky úřadníkovy, jenž je stejně srdečně propuštěn, jako byl přijat.

Falličres Lanes Falličre Fallěres Fallires Cni jít Paris Louvre

24 article

= Saisena v Monte Carlu. Herna v Monte Carlu dělala v této saisoně velmi špatné obchody. Ne ž by nebylo hráčů — počet návštěvníků herny rok z rokem stoupá — ale v naší střízlivé době lidé již ni- čeho neriskují. Romantický hrdina minulých desítiletí, jenž hodil do sázky hromadu zlaťáků nebo kupu bankovek, vymřel. Dnes převládají vypočítaví a roz- vážliví hráči s notesem a tužkou v ruce, kteří se sic s neklamnou jistotou rovněž ruinují, ale potřebujl k tomu týdny a měsíce. Velmi poškodily obchody her- ny zmatky v Rusku. Rusové byli dříve v Monte Carlu četni a v jejich hře byl skoro vždy velký tah. Když vše prohráli, vehnali si vznešeně kouli do hlavy. Na tím se pak strhl rámus v novinách a herna měla zadarmo nejúčinnější reklamu. Vše to dávno přestalo.

Rus Monte Carlo Rusko

25 article

Správa herny snaží se všemožně, aby hostům učinila pobyt v salonech příjemným. Olevřela v poslední saisoně čtyři nové sály pro rouletlu, pečuje o dobré větrání, činí opatření proti přeplnění, ale to vše zvy- šuje pouze provozovací náklad a nemůže přiměti hrá- če, aby místo špinavých pětifranků kladli na zelené sukno zlato nebo bankovky. Dnem 30. dubna skon- čený obchodní rok 1906-7 vynesl „jenom“ 201 milionu franků čistého zisku, kdežto v roce poslední světové výstavy v Paříži bylo docíleno zisku 32 mi- lionů. Také hotely a obchody v Monte Carlu měly v poslední saisoně malý výnos. Jediný mimořádný host lelošního jara byl král sismský, ten však nebydlel v Nizze nebo v Monte Carlu, nýbrž v San Remu. — Trost smrti pro telegralisty. Že čínský telegra- fista jest vydán pokušení, které z něho může učiniti hrdelního zločince, dokazuje konference, konaná ne- dávno mezi ministrem zahraničních záležitostí a mi- nistrem pošt a telegrafů. Usnesli se totiž zkrátiti hlavu telegrafistu, jenž by byl usvědčen, že cbsah oficiálních tajných depeší sdělil cizincům. Kdo sděil cizincům obsah obyčejných oficiálních depeší, bude potrestán deseti lety a ten, kde o takovém připadu ví, a úřadům ho neoznámí, 5 lety vězení. Toto nové ustanovení bylo oznámeno všem čínským telegrafním úřadům a způsobilo velké pobouření, což svědčí, jaké obchody se asi s vyzrazováním oficiálních depeší v Číně dělaly.

Trost Paříž Monte Carlo Nizza San Remo Čína

26 article

= Boj proti „Salome“ v Americe. Ještě energi- čtěji, nežli správní rada novoyorské opery postupují proti „nemorální“ „Salome“ Richarda Straussa úřady ve Wilmingtonu. V úterý konala se tam premiér tohoto díla a urazila mravnost olců města tak hlu- boce, že nařídily zatčení ředitele a režiséra opory, poněvadž se provinili proti zákazu provozovaní ne- mravných kusů Na žádost úřadů zatkla však policie také předslavitelku Salome, a sice jak Annii Gordo- novou, která úlohu zpívala, tak i Helenu Yeamon- sovou, která v závojovém tanci vystoupila za zpě- vačku. Na obě umělkyně podána žaloba, že se na jevišti „skandálně chovaly“. Zvláště obracel se hně úřudů proti tanečnici, která se své úlohy zhostil s velkým uměním. Na kauci 1000 dolarů byly sic obě propuštěny, ale musí se spolu s ředitelem a r- žisérem před soudem zodpovidati, že urazily ameri- ckou cudnost. = Vyléčil ze z opilství. Jak se jistý muž sám vyléčil z opilství, vypravuje Ernest Blum ve svém „Journal d'un Vaudevilliste“, kdež u příležitosti krise vinařů podává pozorování o pití vůbec. Jistý stály návštěvník baru, vznešený pán, pociťoval stud nad tím, že každého večera opilý vrávoral domů a žádal lékaře o radu, jak by se měl této hrozné neřesti zba- viti. Lékař radil mu nejprve, aby nechodil již do svého baru a nepodléhal jak pokušení, jež na něj tam v růz- ných podobách číhalo. Vznešený pán podrobil se to- muto předpisu, nešel již do svého baru, ale chodil do jiných! Potom však učinil přece energický pokus.

Salome Straussa Annie Yeamon Blum Amerika Wilmington d ' uno Vaudevilliste

27 article

Vzdal se nebezpečných nápojů, jež se mu v Bar podávaly a pil jen víno. Tu však měl dojem, jakoby se stával nemoderním a zadával své pověsti elegant- ního pána. Jednoho večera, kdy nepil, stalo se, že mu Prozřetelnost přivedla do cesty klubovního přítele. jenž byl tak hrozně zpit, že ho dva policisté stěži udrželi na nohou a vedli ho prostě na policejní stráž- nici. Toto divadlo probudilo v něm hnus a rázem pochopil dobrý účinek, jímž se kdysi ve Spartě pů- sobilo na mladé pijáky, že se jim ukazovali opilí he- loti. To přivedlo jej na myšlenku, kterou mežno na- zvati geniální. Šel k továrníku kinematografických obrazů a dal zachytiti scénu, kterou právě viděl, v které však sám hrál hlavní úlohu. Bylo viděti, jak se ve hrozném stavu v roztrhaném a znečištěném oděvu potácí, vlastně spíše dvěma policisty je vlečen a ku předu strkán! A když nyní sedí doma a doslane chuť někam si vyjíti a něco píti, cítí-li, že se v něm probouzí starý piják, nařídí prostě svému sluhovii „Spusťte kinematograf!“ A výsledek jest velkolepý. nevyjde již, aby uhasil svou skutečnou nebo domně- lou žízeň, nýbrž sedne si stoicky a píje šálek heř- mánkového thě.

Sparta

28 article

= Ženská krása v poštovním úřadě. Byli jsle někdy na petrohradské hlavní poště? — táže se „Slo- vo“ svých čtenářů. Jestliže ano, pak jste zajisté zpo- zorovali, že vělšina dam tam zaměstnaných jest velmi bezká — to není pošta, nýbrž květinová zahrada, musíte mimoděk zvolati. Posud jsme oudili, že jest to pouze štastná náhoda; proč by také dámy n poště neměly býti hezké, vždyť je na světě dosti hez- kých dam. Ale tak jednoduchá věc není a koncentrace krásy děje se na onom poštovním úřadě zcela syste- maticky. Nedávno uveřejnila jistá slečna Petrova do- pis, jenž tolik krásy na poštovním úřadě rázem vy- světluje. Dvě přítelkyně této dámy žádaly pisemně o místo na hlavní poště. Po delší době obdržely žá- desti nazpět s poznámkou, že žádné místo není u- prázdněno a v dohledné době ani nebude. Když sleč- na Perova vrácené žádosti prohližela, povšimlasi tužkou psané poznámky na okraji. Ovšem někdo uči- nil pokus poznámku gumou vymazati, ale tak ne- dbale, že se dala bez oblíží rozluštiti, A slečna P- trova četla: „Třicet let stará, nevzhledná, malá“.

Petrov

29 article

Touto charakteristikou velmi udivena, chtěla se pře- svědčiti, zdali i její druhá přítelkyně jest podobně posouzena. A hle, také na druhé žádosti popis nechy- běl. V rohu stálo sotva čitelně: „Stará ošklivá, vy- táhlá“. — „Od nějaké doby,“ pokračuje ruský list, „lze na poštovním úřadě skutečně pozorovati „esthe- stické snahy“. Ty ovšem neodstranily poštevní ne- dostatky a jeví se především ve výběru mladých a hezkých úřadnic. Prozatím jde arci jen o dámy, ale brzy přijdou zajisté na řadu i mužové, poněvadž s musí docíliti umělecké harmonie. Pak bude moci poštovní a telegrafní odbor úplně nahraditi balel. = Papež vegetariánem. Jak jistá anglická tisková kancelář sděluje, není prý již žádným tajemstvím, že se papež stal vegetariánem. Dřive trpěl mnoho dnou, ale od ledna nenastal prý žádný záchvata papež připisuje prý osvobození od starého nepřítele té okolnosti, že přešel k vegelariánskému způsob života.