7. listopadu 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č.307.

Stranag

Dobrodiní. Z povídek o Roglovi, Napsal Jan Osten. Na svých denních nekonečných procház- kách Prahou bez cíle a beze směru potkával Rogl mnoho lidí. Neznal ovšem jejich jmen, ne- věděl, kdo jsou, ale znal jejich obličeje; vště poval si je v pamět a podržel je tam. Potkal ně- koho jednou tam a tam, nějak upoutal Roglovu pozornost, podíval se naň bystřeji, zapamatoval si jeho obličej, pohled jeho očí, pohyby rukou nebo charakteristickou chůzi, a již ho měl, ja- koby si ho byl fotografickým přístrojem zachy- til. Byl ve sbírce lidí, kteří ho zajímali, jedním číslem. Uplyne třeba měsíc, snad dva, i půl roku; počasí se úplně změnílo: místo léta je nyní zima neb naopak; Rogl jde a potká toho člověka, z dálky již ho vidí, maně sahá po klo- bouku, aby ho pozdravil; ale v čas si vzpomene vždyť nevíš, kdo to je, neznáš se s ním vlastně nikdy jste spolu nemluvili; ale rozpomene se že ho potkal před časem, ano bylo to za jarního dopoledne, někdy ke konci dubna na Újezdě. neb v Karmelitské ulici, ano, je to on, právě tak pohazoval pravou rukou při chůzi a nesl hlavu poněkud stranou. Takových známých měí

Rogl spoustu v různých končinách Prahy a měl radost, setkal-li se s nimi zase po čase. Někteřt měli pravidelné zaměstnání, potkával je vždy v určitou denní dobu a těšila ho jejich přesnost Rogl měl rád takové řádné lidi, ač sám nebyl z nich. „Tací lidé musí být,“ uvažoval často kráte sám u sebe. „Musí být řádní, přesní lidé na něž se možno spolehnouti. Má jistý úkol ta- kový člověk. Jednou v životě, před lety, mu řekli: Budeš ráno v osm hodin tam a tam a bu- deš tam vykonávati takovou práci až do tolik hodin, den co den, v zimě, v létě. Jen jednou mu to uložili, a ten člověk je jako skála, n níž se dá stavěti; nikdo mu nemusí denně při- pomínati jeho povinnost; pronikla tak zcela jeh bytostí, že jí přizpůsobil celý svůj život. Uléhaje z večera, myslí již na zejtřek, na to, jak ráno zase půjde tou známou cestou, kudy již tolik let chodí. Nikdo ho ráno nemusí budit, sám vstane v určitou hodinu, nemusí pospichati se strojením, vždy má čas v zásobě, poněvadž není tak lehkomyslným, aby nechal všecko na poslední chvíli. Solidní, znamenití lidé, pochva- loval si je v duchu Rogl, když je potkával. „Jak by to vypadalo, kdyby byli samí takoví lidé na světě, jako jsem já?“ uvažoval, a usmál se.

Krámy, kontoiry, úřadovny by se někdy třeba po celé dopoledne neotevřely; lidé by stál přede dveřmi, plnilí by ulice, přišli by strážníci aby je rozehnali, povstala by z toho panika, za- týkáni, snad i soudy, neštěstí. Rogl vzpomněl s na své vlastní krátké vystoupení v úřadě smál se skoro hlasitě. Z těch „pravidelných lidí“, jak sí je uvyk Rogl nazývati, vzbudila kdysi jeho pozornost mladá dívka. To šel jednou před osmou hodinou z Malé strany po novém mostě do Prahy a před ním šla dívka, jež kulhala. Kulhiala silně; měl jednu nohu kratší a na ní botku s vysokou dre věnou podložkou, chodila dosti namáhavě, ne bylo lze její vadu zakrývati. Jinak byla ze zadu štíhlá, pěkně rostlá tmavé vlasy byly lesklé, několik vlisků oddělil se na její šíji, a to na Rogla příjemně účinko valo. Jaká pak je v obličeji? hádal Rogl, kr čeje za ní asi tři kroky, volně, aby jí nepřede šel. Možná, že je to krasavice kouzelného obli čeje, krásných černých očí a rudých, smysl ných rtů; taková žena k požádání .. Bývají takové případy, že i tak krásné ženy stiženy bývají nějakou vadou a jsou proto ne šťastny.

Myšlenka, že tato kulhavá dívka jest okou zlující krasavicí, úplně se Rogla zmocnila. Před stavoval si v duchu nádherný půvab jejích rysů planoucí oči; snad má snědou pleť, jako oliva Jak by to bylo krásné předstoupiti před ni a říci- „Slečno, vy jste mne okouzlila svým půvabem Jak je krásné milovati vás, sloužiti vám.“ Nijai by jí nedal znáti, že má tušení o její vadě; dal by jí úplně zapomenouti, že je ubohá, že se tak namáhavě vleče životem, ona, která by měla poskakovati jako pláče a létati jako motýl. Jak by jej za to mílovala! Jak žhoucí by byly její polibky, jak bouřná její objetí! Na perutích lá- sky by se vznesli nad tuto zemi a nedal by jí pocíliti, co ji tíží. Ano, je to jistě krasavice, s tvrdehlavostí opakoval Rogl, kráčeje po celém mostě za dív kou. Byl zvyklý choditi rychle, musil se několi kráte zastaviti, aby jí předešel. Měl takovou kou- zelnou představu a nechtěl, aby byla rázem po rušena. Šel za ní stále, zastavuje se občas. Šla Ferdinandovou (řídou, Ovocnou ulicí, pak za- bočila na Václavské náměstí. Rogl stále za ni Přecházela na druhou stranu náměstí, opatrně pomalu, dívajíc se na obě strany, nejede-l elektrická tramway, než přešla koleje. Patrn směřovala k paláci banky na protější straně Nyní uznal Rogl za vhodné předejiti ji a podí vati se jí do obličeje. Učinil to nenápadně, ja- koby náhodou, ale přece ji pomátl pohled jeho bystrých temných očí. Zarděla se, sklonila poně- kud hlavinku a pospichala, pokud jí to bylo možno, na chodník. Vešla skutečně do banky.

Rogl byl zklamán. Jeho představa byla zcela falešná. Nebyla to krasavice: mladá dívka asi dvacetiletá, pravidelné, přibledlé tváře, jem- ně modelovaných úst a nenápadných hnědýeh očí. Nic na ní nebylo zvláštního; kdyby ne- kulhala, nebyla by jistě ničím vzbudila Roglovu pozornost. Tisíc takových dívek potkával denně podíval se na ně letmo a šel dále. A zde za tou jde, pošetilec, z Malé strany až na Václavské náměstí. Jaký je on přece podivný, zbrklý člo- věk. Docela obyčejná dívka, lišíčí se jen tím od sta jiných, že má jednu nohu kratší! A přece!... Bylo u ní něco zvláštníhoa Rogl si to nyní uvědomoval, stoje zadumán na chodníku před bankou. Podívala se naň a něco bylo v jejím pohledu tak zvláštního, nezvyklé- ho pdívala se plaše a prosebně, jakoby se omlou- vala, že ke všemu tomu, že má kratší nohu. není ještě ani v obličejí krásná; snad pozoro- vala, že za ní šel až z Malé strany (která žena by nepozorovala, že za ní jde muž skoro půl hodiny?), a nyní se rděla, že ho nemůže od škodniti pohledem na krásnou tvář! Tak smut ný byl její pohled!

Roglovi jí pojednou bylo líto, nevýslovně líto. Jaký je život této dívky? napadlo mu. Tady sedí v bance a zapisuje cifry do knihy nebo klepá na stroji od rána do večera, nic není ra- dostného v jejím zaměstnání. Dělají to také jiné. to už je tak osud lidský, sta jiných mladých dívek živí se vlastní prací a je to konečně v po- řádku, ale ty jiné, zdravé a bezvadné, mají takě své radosti. Každá má nějakého hocha, jenžj miluje, vyjde si s ní v neděli, tančí spolu a pak se líbají někde v přítmí; když pak druhý den dívka sedí u psacího stroje nebo u účetních knih, usmívá se při své práci a oči jí září: vzpo- míná na včerejší polibky, jež ji dosud pálí n rtech. To vše jest odepřeno této ubohé dívce, vzpomněl si Rogl, a srdce se mu sevřelo sou- strastí. Taková je ubohá, skromná, zaražená všude, při každé příležitosti pocíti svůj nedo statek. Kdyby byla aspoň bohatá, nosila by nádherné šaty, jezdila by v kočáře nebo v auto mobilu, svitky zlata by vyrovnaly to, oč má nohu kratší; ale takhle je to ubohé, chudě děvče, které musí psáti za osmdesát korun mě síčně v bance; nemůže si dodati krásy nádher- nými klobouky, drahou kosmetikou, a budii pozornost jemnými parfumy. Rogl kráčel dále a snažil se přemýšleti již o něčem jiném, ale myšlenky na dívku ho ne opouštěly.

„Co, u čerta, je mi do ní?“ zlobil se Roz už sám na sebe, kráčoje zpět Ovocnou ulicí Nejsem přece prine z pohádky, který přišel, aby vysvobozoval takovéto princezny. Kdybych by milionářem, dal bych jí peníze, mnoho peněz, řekl bych. „Slečno, kupte si krásné šaty, kočár posaďte si na kozlik premovaného kočiho a l kaje a buďte hodně, hodně veselá. Mnozí muž se na vás budou dívat se zářícími zraky a sme- kat před vámi hluboko.“ Ano, to bych udělal Ale takhle? Jak jí mohu pomoci? Ne, nebudu na ni raději už ani myslit. A Rogl chodil po ulicích a hvízdal si vese- lou písničku a díval se hezkým dívkám pod klo boučky a zachycoval různé pohledy: zvědavé důvěrné, výsměšné, káravé, mnohoslibně. Jak je to nádherné,choditi ulicemi tak bez cíle a dívati se na půvabné ženy. Roglovi se zdálo, že přišly všechny k vůli němu, k vůli němu že se vyšňořily k jeho radesti a potěše.Neznal jich a nepřibližil se k nim, ale chodily kolem něho, dýchal s nimi stejný vzduch, ssál do sebe jich parfumy a cítil se jim blizkým; připadalo mu, že přece má n ně jakási práva, už tím, že šel s nimi po témz chodníku. Ostatné měl Rogl v poslední dob i mnohé reelní úspěchy. Bylo mu veselo, div si nezavýskl a klobouk nevyhodil do vzduchu, jak to dělal v horách, přepadla-li ho dobrá nálada. Úplně zapomněl na dívku, jež kulhala.

Ale večer, když ulehl, zase na ni mysli Co asi nyní dělá? napadlo ho. Leží snad n bílém lůžku a čte nějaký román. Čte tam o krás- ných ženách, jež byly milovány ušlechtilými odvážnými hrdiny; všechny překážky byly od straněny a na konec odvedl si ženich domo sladkou, nyjící nevěstu a byli šťastní, šťastní, že to nelzě vypsati. A ubohá dívka předst vuje si jich štěstí a mladá ňadra se ji dmou oči, hnědé, věrné oči planou; shasíná lamp a snad pláče a horké slzy skrápějí bílou pod ušku. A zejtra zase ráno začne den, opět prác jako dnes; bezradostný, šedivý den a nikdo ne přijde, aby jí řekl něžné slovo, nikdo se nep dívá hluboce do jejích očí. A Rogl nemohl dlouho usnouti, vzpomínaje na tuto dívku a umiňoval si, že jí udělá něja kou radost, ať již jakýmkoliv způsobem, žej způsobí několik příjemných chvil. Provede-lí to tak, jak to často děláva chudým, smutným dětem, jež stály u cukrář ského krámu a dívaly se na pamlsky, vyložen za sklem. Vešel do krámu, nakoupil plné kapsy cukroví, rozdal je mezi děti a pak odněkud z p vzdálí díval se na jich štěstí, na jich zářící oč a zruměněné tváře Ráno se Rogl probudil záhy (jednalo-li se o něco, nikdy nezaspal!) a před osmou hodinou čekal již u nového mostu na malostranské stra ně. Z dálky ji poznal dle pomalého, namáhavého chodu. Připadala mu dnes ještě blodší a smut nější. Když docházela k němu, podívala se nat polekaně, poznala ho asi a zarděla se. Růměnec dobře slušel něžné, jemné líci. Rogl neodváži se k ní přiblížiti. Kráčel zase za ní ve vzdále nosti několika kroků jako včera a přemýšlel jak by se s ní seznámil. Štěstí mu přálo: upad ji slunečník, několik kroků, a již ho Rogl drže a podával ji ho s kloboukem v ruce. Děkovala tiše hlasem, jenž byl lahodný.

Smí-li ji doprovoditi Podívala se naň a kývla lehce hlavou. Má s ní stejnou cestu, musí také jíti na Vá- olavské náměstí jako ona, snad jí nebude nepří jemno, půjdou-li společně. Zmírnil krok, aby nemusila pospíchati hovořil. Ku podivu se rozhovořila, pojala k ně mu důvěru, časem obrátila na něho zraky takové milé, věrné oči, které skrývaly mnoho smutku. * Bydlí s matinkou na Újezdě a chodí tudy každodenně dvakráte. Ráno v osm tam, ve tř domů. Ano, až do tři hodin je zaměstnána. J to ovšem dlouhé, ale lepší než celý den, má přece odpoledne několik hodin pro sebe. C dělá? Můj bože, tak ty hodiny ubíhají, ani nevi jak. Šije, čte, hraje na piano; někdy jde do divadla, spat chodí o desáté a vždy se diví, jak ten den rychle uběhl. Na zabávy ovšem nechodí; její družky jezdí v neděli na výlety, v zimě chodí bruslit, tančí — to vše ona nemůže. A z rdívá se a Roglovi se svírá srdce. Mluví o sobě tak klidně, tak resignovaně, ale Rogl cíti, jak se v jejím hlase chvějí slzy, jak se skrývá za je- jimi slovy smutek odstrčené, osudem zkrácené bytosti. Pak Rogl vypravuje o sobě; lže jí mnoho věcí, vymýšlí si různé historky, aby ji rozesmál a má sám radost a směje se hlasité, vidí-li ji smáti se tichým, skromným smichem. Dělal by všechno na světě, aby ji obveselil; dělal by z sebe však, chodil by třeba po rukou, jen aby vy- volal úsměv na její rty a záblesk radosti v očích. Vzpomíná si na chudé, bledé děti, jimž naku- poval cukrovi, a jeho srdce je naplněno něž- ností. Rád by jí něco koupil, ale bojí se, že by

ji urazil: s takovými divkami musí se opa- trně. U banky se rozloučili; Rogl si vyprosil do- volení, aby ji směl ve tři hodiny doprovázeti na Malou stranu. Beztoho právě v tu dobu tam jde také. Zvláštní náhoda, ale je tomu tak. I také takové úřadní hodiny, a bydlí také na Male straně, ovšem dále, až v Nerudově ulici Divá se za ní, jak kráčí zvolna, namáhavě po schodech a přemýlší, co by jí udělal příjem ného. Lhal jí, mluvě o úřadních hodinách, nemě vůbec žádných. Toulnl se ten den po Letné po Stromovce, zašel si pak na oběd na Malo stranu, a před třetí hodinou již čekal u banky Úřadníci se již trousili, pak vyšlo několik dívek- mezi nimi ona. Pozdravil ji uetivě, hluboe smekl klobouk; dělal to vše hodně nápadně, ab si toho povšimly její kolegyně. Opravdu, způso bilo jakousi sensaci objevení se vysokého, dost elegantního muže před bankou, divily se vše chny, že čeká na slečnu Boženu, jak se kulha dívka jmenovala. Tato s uzarděním opětovala pozdrav. Rogl šel jí vstříc s kloboukem v ruc tiskl jí ruku a díval se na ni laskavě. Jak se měla po celý den? Ubohé, male prstíky, tak něžné a nevinné, musí klapati n klávesách psacího stroje, není-liž to zarnuucu- jíel? O ne, proč by to bylo zarmucující? To je horší, šíti celý den, od rána do večera; šíti ko- šile z bílého plátna, patnáct haléřů za kus, ob šívati dírky, až z toho bolí hlava a celé tělo oči pálí a prsty jsou celé rozpíchané; takovýeh děvčat je mnoho v Praze; sotva si vydělají tolik aby se dosyta najedly a nemají radostí ve světě.

Nezarmucuje ji její zaměstnání; jsou tan k ní hodní, pan ředitel i pan disponent i proku- rista; neslyší špatného slova, časem udělá chyb a přece ji nekárají, ukážou jí dopis a ptají se. zda se snad nezmýlila. Ano, nemůže si naříksti. Nesmí se člověk dívati na lidi, kteří to mají lepš než on sámí, nýbrž na ty, kdož jsou na tom ještě hůře. Z toho by si ze všeho nic nedělale, jen kdyby — ale ne, je úplně spokojena, nic jí ne- schází, pranic. Rogl poslouchá, ale ví, že ne- mluví to, co má v srdci; noní šťastna, jaks sama nalhává; to není vše, že má co jísti a kde bydliti, že může občas jíti do divadla nebosi zahráti na piano. Jak často, myslí si Rogl, vy- měnila by svůj osud za osud švadlenky, šijíe od rána do noci. Jsou krásné letní večery a krásné noci, švadlenka odhodí najednou šiti a běží ven do vlažné, lákavé noci, běží s rozpálenýma tvář ama a s vlajícími vlasy, neboť tam v přítmí domů. na lávce v sadech čeká na ni kdosi, kdo ji se vře horkými rameny. A zapomíná na celou svou bídu a svět se před ní otvírá, jako žhoucí propast, krásná ve své zhoubnosti, a dívka řítí se do ní s plano cími zraky, s vlajícími vlasy ..

Rogl dovedl dívku až na Újezd a ohlási se znse na druhý den ráno na mostě. Doprováze ji každodenně. Pozoroval, že ji to těší; že je hrda na to, když vidí závistivé zraky svých dru- žek. Podívejme se na Boženu, zdála se čist- v jejich očích: kdo by te do ní řekl? Vždycky byla jako putička, vždy v ústraní, a najedn u ji doprovází každodenně mladý muž; nosí kytičky a knihy, dokonce i v divadle je spolu vidély. Čím mu udělala? Má tu vadu a hezk také není... Inu — jsou zvláštní případy v ži Rogl nepociťoval k ní lásky; byla to oprav du pouze snaha, způsobovati jí radost a prot se jí věnoval jedno léto, celé léto s krásným dny a ještě krásnějšími večery. Nikdy ji neřel že ji má rád; nosil ji květiny, půjčoval jí knihy chodil s ni do divadla a na malé procházky; nej raději byl, když ji něčím rozesmál; dovedla se tak upřímně smáti tichým, nenápadným smí chem. Byl to zcela podivný poměr, zřejmě f lešný, Rogl vyciťoval; ale začal to jednou, nyní se nemohl odhodlati, aby couvl. Denně umiňoval: zejtra jí to řeknu, nemohu již déle Přeložili mne na venek, musím za povoláním to víte, jinak to nejde u chudých lidí. Denně to umiňoval; ale když ji uviděl tak spokojeno a radostnou, když zachytil pohled jejích hně dých, věrných očí, opouštěla jej zmužilost a r chle zapudil stín myšlenek z čela. Tak uplynulo léto a nastal podzim, smutn severní listopad s mlhami a dešti; Roglovi na jednou napadlo, jak by to bylo krásné, žíti nyn někde, kde je slunce, teplo, zelené stromy; na padl mu Dubrovník, ani Malý Lošín by neby špatný.

Ano, tak to udělá! Je nemocen, nějak h bolí na prsou; lékař radí, aby ztrávil dva, tr měsíce na jihu. Řekl jí to jednoho večera, když ji doprovázel domů z divadla. Polekala se, mů bože, snad není vážně nemocen? Ach ne, je to jen nachlazení, malý katar; to víte, jací jsou lékaři, rádi dělají z komára velblouda. Zbaví se toho jistě za měsíc a přijede zpět Mezitím bude pěknější zima, bude mrznout, půj dou spolu často do kavárny dívati se na obráz- ky, nastanou koncerty, ostatně, možná že bude sanice a to si pak jistě někam vyjedou na saních. Ano, brzy se vrátí. Již zejtra odjíždí, zejtra ran- ním vlakem přímo do Terstu, a pak dále po moři. Bude jí posílati lístky odevšad, kde bude často si na ni vzpomene. Loučí se u domu, tisknou si ruce, Roglov napadá, aby ji políbil na ústa, ale ne, ne, to n- smí; nesmí ji klamati. Ještě jeden pevný sti k ruky. S bohem, s bohem! Dobrou noc. A Rogl odjel a psal dívce lístky. Skor každodenně ji poslal lístek a představoval si jak ji těší jejich čtení. Ukazuje je asi svým druž kám, říká: hle, kde až je můj přítel, jak krásne jsou tam kraje; a je hrda na něho. Nezůstal tam měsíc, ani dva, celou zimu tam ztrávil, zařídil se tam zcela po domácku. zakotvil, našel svě cesty a své útulky a zvoln zapomínal na dívku z Malé strany. A vzpomněl-li si na ni, neměl výčitek svě domí. Zda jí neprokázal dosti pozornosti po to jedno léto, jež jí zcela věnoval? Ničím se jí ne zavázal, a také ona neměla k němu závazku Chtěl pouze zpříjemniti její dny, pokud se t dalo. Nyní již její život nebude tak chudý; bude vzpcmínati na jednoho muže, jenž ji asi miloval. a — neodvážil se snad dále; její družky takése jí nebudou moci vysmívati. votě.

Rogl byl přesvědčen, že bude naň vzpomí nati, a potká-li ji jednou v Praze a pozdraví ji. že se naň usměje svým milým způsobem a že její hnědé věrné oči zazáří...

K ničemu. Napsal F. Postupajev. Z ruského přeložil vl dislav Sluka. „Petře! Ale Petře!“ „Nu, co zase?. „Půjdeš-li ke Gubanovu, či ne?“ „Řekl jsem — nepůjdu.. proč ta otázka? „Ech, Petře, Petře! Což se nestydiš víset na krku své matky? Což? Vždyť povídají lidé. mohl bys už se ženiti. Na dvacátý ti jde .. Dobré děti v tom věku neznepokojují rodičů .. a ty .. „Maminko!“ „Nu, co, pro bůh!... Co maminka? Nepo vídám pravdu? Jaký svéhlavec jsi a sedíš do ma... před těmi zdmi bys měl se zastyděti .. vždyť už mi jde na šedesátý a nemám odpočin ku, nomám pokoje . . „Maminko, pro bůh ...“ „Nu, co pro bůh? . ... „Umlkni. .. vím všecko . . . vše . . . a snac více než ty se trápím . .. „Čím pak? Snad tím, že po celé dny ležl v knížkách? Měl bys jíti ke Gubanovu přece .. Ví bůh, že měl... Je to dobrá pivnice, obe censtva tam dosti... A byť nebyl plat velký je to přece zaměstnání, chléb . .. Což? Pro mlčíš, Petře? Půjdeš, nebo ne? „Rekl jsem, že nepůjdu ... bože!““ odp vídá Petr ne bez podráždění, odhodiv roztrha nou knihu na podlahu. „Novstoupím nikdy an do trakteru, ani do pivnice ... Slyšíš, maminko nikdy!“ Z Petrova hlasu vyznívá cosi tvrdého, roz hodného, neoblomného. Matka patří na jeho hu benou, shrbenou postavu a zavrtíc hlavou, pro náší soucitně „Ale, kam tedy půjdeš? Když ne teď, tedy zejtra zanechám obchodu. Zanechám, Petře, z nechám, ramena mi výpovídají službu, jsem ula- haná, nemám již sil... jsem stará, abych s vláčela s nůšemi po nádvořích domů, stará . ..

Pronáší nekonečný stesk na své stáří, chu dobu a že jest bez pomoci. Její lehce křaplavý hlas teskně skuhrající zní stále hluše a jedno stejně. Petr, upřev nehybně tupý zrak na okno snaží se nenaslouchati matce, ale úryvky z vý čitek: „svéhlavec“, „devatenáct let matce n krku“, zrovna jako kladivém ozývají se m v uších a v nitru cosi bouří, tísní se a pích k velmi ostré bolesti. „Maminko, umlkni... Když ne, uteku . ..“ „Slyšela jsem to, nestraš, nemůžeš nikam utéci... Raději vstup k tomu Gubanovu opravdu, bůh ví... budeš sloužiti. . Je to člo- věk počestný... Sloužil bys u něho, pokudt bůh zdraví popřeje a tam, pozvolna, přizpůsobi bys se, nějak se vpravil... a vidis, i k buffetu bys se hodil!.. Proč se usmiváš? Povídám pravdu. Zažila jsem dosti ve světě, chvála bohu. viděla, jak si lidé opatřili zaměstnáníl „Což snad je to zaměstnání — státi z buffetem? Ach, maminko, to jest hanebné z- městnání pro mladého člověka, jenž sotva po- činá žíti — státi za buffetem a nalévati nějakou břečku, kdy se mi tak chce učiti se něčemu do brému, užitečnému, rozumnému ... rodičk má . ..

Hlas Petrův se chvěl, když vstal od stolu přistoupil k zachmuřené staré matičce, objal ji a promlouval vřele, jakoby ji chtěl uprositi, aby ho pochopila. „Není to z lenosti, drahá, že nechci jítid pivnice, ne z lenosti, proto však, že takové za- městnání se mi příčí. A knížky nečtu proto abych se vyhnul práci, ne ... Z nich chci po chopiti, co jest dobrého, co špatného v živole a byť ne mnoho, přece již trošku pochopuji . A proto nepůjdu ke Gubanovu, protože vím, že takové zaměstnání, jako lid opljeti pivem neb vodkou jest nedobré a hanebné... Zdali by byla spokojena, kdybych se naučil píti vodku pivo?) „Co povídáš, chraň tě královna nebeská, zamávala stařena rukama. „Ale sloužiti při takovém zaměstnání a p hlížeti na to, jak se druzí opíjejí, neznamen nic pro tebe, rodičko? Uvažuj jen, jak to je n řádné a ošklivé den za dnem hleděti na opilce naslouchati špatné řeči, skandálům, a ne jen přihlížeti k tomu a naslouchati, ale sám všemu tomu napomáhati. Což?“ „Bože,“ vzdychá stařena z hluboka a hlar jí klesne na vyschlá prsa a zamyslí se.

Zanyslí se i Petr. Nálada odporu ustoupil chorobnému, trapnému stesku. Vše, co matee řekl, bylo spravedlivé, ale ještě spravedlivějš to, co vyřkla matka: „jest třeba něčeho se cho piti“, Ať pročteš knih kolik chceš, ty tě nen krmí, neulehčí mučivou, těžkou práci stařeně Každé noci Petr slyší, jak matka naříká na bo lesti v zádech a nohou, znavených denním vlá- čením těch prokletých košů se zeleninou. Petr každého dne vidí její zasmušilý, st rostlivý obličej, obrácený k němu s němou pro- sbou: „Mně je zle, Petře, zle...“ Všecko všude zní mu ustavičným skřípěním, počínají od zamotaných motouzů košatin a končíc zápla tovanými děravými bačkorami. „Ale co počíti? Co?“ ptá se sám sebe, pře cházeje rychle z kouta do kouta. Připomínás všecky druhy práce, kterým by se rád věnovl ale všecko jeví se mu nedosažitelným. Petr vždy pohlížel a pohlíží se závistí na své sourozenc. pracující v mechanických závodech a továrnách ale státi se závodním dělníkem, k tomu nem způsobilosti. Jasně se pamatuje a nikdy nezapomene n tu dobu, kdy s matkou obcházel všecky závody a soukromě dílny řemeslníků s nadějí, že se mu podaří vstoupiti do učení a všude slyšel jedno- stejné: „Nemůže býti přijat pro svoje krtice pro všeobecnou fysickou slabost“. Pokusil s vstoupiti do obchodu s ovocem za učedníka. ale i tam objevil se jako neschopný, neměl do statečné pružnosti a úslužné lichotivosti vůč kupujícím a taktéž fysické síly, aby bystře roz- nesl nakoupené věci po bytech kupujících. A to

liko v jediném projevoval schopnosti s úspěchen v učení se čtení a psaní a vzdělávání. Všecky čtyři třídy městské přípravky prošel jako prvý žák a kon- čil s pochvalným uznáním a s odměnou. Můj bože jaká to byla šťastná doba, jaká radost a nadšení! Tehdy byl otec na živu a matka nechodila s ko- šem po nádvořích... Tehdy nebydlili v těsné díře sklepního bytu, ale ve světlém příbytku zvláštního křídla a byt byl bezplatný, závodní, protože otec byl výborný, mistrný slévač . . .. Avšak ze všech těch vzpomínek duch Petrův cítil tím větší těžkost a muka. Otázka: „Co po- číti?“ nejen že se nezměnila, ale vyrostla ještě bujněji a požadovala odpovědi. A knihy, jejichž obsahu nad vše Petr věřil, nepodávaly také roz- řešení otázky, osvěcovaly mu špatné a dobré stránky života, budily a rozvíjely v něm dobr city, hasily jeho duševní žízeň po poznávání, ale na otázku, co počíti, aby se ulehčila práce, ne- odpovídající silám matčiným, aby se jí dostalo ve stáří oddechu a potěšení, na tuto otázku knihy nejen že neodpovídaly, ale činily ji ještě složitější. Pociťoval nepřekonatelný hnus ku prácí v traktérech, jako k posluze v pivnicích.

Kdyby byl nepročetl žádných knih, nepřemýšle o jich obsahu, bezpochyby nebyl by se rozpako- val nejen vstoupiti do služby ke Gubanovu, ale i do nejšpinavějšího trakteru, nebo kořalny. Tehdy by proň platila omluva: vždyť tam slouží i jiní! Ale teď s touto omluvou se nemůže usmí- řiti, protože ví, že ti druzí slouží tam z nevě- domosti veškeré té nepěknosti tak ponižující .. Avšak, co že při své fysické neschopnosti může činiti? „Nu, což, Petře,“ jakoby opakovala jeho myšlenky, pronáší matka, „co počneš? „Budu nádenníkem .. „Ach, ach,“ naříká stařena, smutně vrll hlavou, „znám to ... Každého dne z rána jdu kolem nich . .. Stojí ubožáci jako žebráci . Stojí a vyčkávají, kdy přijde nájemce a jednoho dva si vezme, ale tam nevyčkávají dva, cel sta jsou jich... Ano, a ne taci umoření, jak ty... Ech, Petře, my oba jsme neschopni pro živoll“ „Ale co počiti, mamink

Sympatická stařenka. Polsky napsal Wlodzimierz PerzyňskI. — Přeložil Václav Kredba Bydlil jsem jeden čas v sousedství neveli- kého hřbitova. Byl to jeden ze hřbitovů na místě — lze-i tak říci — nikoli obvyklém, s jakým setkávám se někdy ve velikých městech, kde bývá skryto uprostřed hlučných a života plných ulic a jak zapomenuto živými i zesnulými. Ale právě tato opuštěnost vtiskovala mu pečeť melancholického kouzla, připomínala m čímsi starobylé sídlo, plné vzpomínek na slavn doby minulosti. Kolem dokola zvedaly se obrovské domy pestře zbarvené až po štíty střech zlatými písme ny firem, křičely se stěn jiskřivé barvy obchod- ních návěští, ze sousedních ulic dolétala každo- denní vřava velikého města, hrčení vozů, tram- wayové zvonky, ječivé signály automobilů, net přes tento nápadný kontrast života hřbitov sám působil vždy dojmem klidu. Zejména v době, kdy jsem tam docházel a sice na podzim, v prvních dnech říjnových: zlaté a červené listí klidně padalo se stromů kroužíc dlouho ve vzduchu nad bílými pomník u hrobů jako nějací fantastičtí motýlové. Za t- chého slunečního jitra nabýval vždy starobylý hřbitov nevýslovného kouzla, ba i ti andělé z ka- mene s rozpuštěnými vlasy jaksi se měnili př mým zrakem, dotkly-li se jich sluneční paprsky — vše bylo opředeno sladkou zádumčivostí snu Přicházíval jsem sám každý den, nejčastěji s knihou v ruce, a mnohdy, pohrouživ se do čtení. proseděl jsem celé dopoledne na kamenné l- vičce uprostřed hrobů.

Hřbitovní strážník, starý jakýs vysloužilee s dřevěnou nohou, znal mne již od vidění a po- každé vítal mne z dáli vlídným úsměvem. Byl nepochybně ctižádostiv, pokud běželo o jeho hřbitov, který zřídka kdy navštěvován byl lidmi. Mne pak nevábila sem nikterak touha, abych vyhledával duševní náladu. Těkaje mezi hroby. myslil jsem na vše jiné spíš nežli na záhady existence a nicoty. To pak, že chodíval jsem každý den ráno na hrbitov, mělo své zcel všední a prosaické příčiny: musil jsem se z do- mu někam odklidit, abych popřál času na po- klízení v pokoji, a v městské čtvrti, která byl až protivně lidnata a kasárnickými činžáky zn- švařena, byl hrbitov jediným místem, kde rostl trochu stromů a bylo lze nalézt poněkud vol- nější prostranství. Zdá se mi, že se již na hřbitov nepochová- valo či alespoň velice zřídka, poněvadž nikdy jsem nepotkal pohřbu, ačkoli jsem býval denně hostem. Rovněž málo bylo těch, kdož sem do- cházeli, všichni byli starší již lidé, většinou ženy, šedivé, černě oděné stařenky, patřící, jak to na první pohled bylo lze uhodnout, k lepším společenským kruhům Slovem, byl to aristokratický hřbitov, a d- kazem toho bylo také to, že byl vždy velice pečlivě udržován — jako starý hrabě, který při- šel o jmění a úzkostlivě dbá svého zevnějšku.

Nad zapomenutými zesnulými bděla kon- vencionální paměť dobrého tónu, zdobíc hroby věnci a kvítím Bezděky odnášel jsem si pokaždé dojem, že o soudném dni všichni ti nebožtíci, co tam leželi, budou se držet pohromadě, stranou o ostatních. Po nějaké době znal jsem tentc hřbitůvek již tak, jakobych byl jeho dozorcem. Věděl jsem. ke kterým zesnulým docházejí návštěvy a kteří jsou úplně zapomenuti. Mezi těmi nečetnými návštěvníky hned na poprvé upoutala moji pozornost jakás stařenka neobyčejně sympatického a jímavého výrazu tváře. Potkával jsem ji každodenně, přicházel také pravidelně jako já. Mezitím, co pročítal jsem knihu nebo těk ve stromořadí, postlaném koberci zvadlého listí ona celý čas trávila na modlitbách, klečíc u hro bu, jenž, jak jsem zvěděl, ukrýval tělesné ostat ky mladé dívky. Pozoroval jsem ji nejednou z povzdálí, její bo- lest, neukojená a svěží po tolika, tolika letech, mne