povolný parlament. Tehda, byla zrovna neděle, propuklo v Bělehradě povstání lidu. Lid vynášel z krámů obrazy královských manželů a pálil je na veřejné ulici. Policie a četnictvo proti roz- hořčenému lidu nic nezmohly a takž povoláno na pomoc vojsko. Avšak důstojníci odepřeli poslušenství, předstírajíce ja- kožto formální námitky, že jim rozkaz nebyl dán přimým představeným, nýbrž důstojníkem z královského paláce. Následkem toho byl král nucen vyslati doulic proti svému lidu svoji tě- lesnou gardu. A takž musilo oddělení gardového pluku »Karol král rumunský« osvědčiti svoji udatnost oproti »vnitřnímu nepříteli«. Pusté pole u Běle- hradu, na němž popravené hajduky pohřbívali stalo se oné noci hromadným, společným hro- bem bezejmenných lidí, kteří postříleni a pobiti byli, aniž kdy jaký soudce nad nimi ortel pro- nesl. Mnoho-li zabitých osob zde zahrabáno bylo, nikdo dosud neví. Ani jich nespočítali Následujícího pak dne uveřejnil úřadní list zprávu že byla dána do příkaznosti velká řada důstoj- níků od plůkovníka do poručíka. Potom začalo hromadné odsuzování osoh více méně »zkompromitovaných«, podezřelých, nebezpečných, nepohodiných a nemilých. Státní rada, kterouž si král povolal, sestávala z mužů, kteři jenom přisvědčovat uměli a směli. Upraviv si takto svoje nejbližší okolí, dal král sesaditi množství venkovských úřadníků a dosadil na jich místa povolné stvůry. Potom přikročeno k volbám poslanců do nové skupštiny. To stalo se dle starého vyzkoušeného vzoru: volební místa byla obsazena četnictvem a pro vládní kandidáty agitovaly horlivě a ovšem také úspéšně, šavle a bodák... Jak volby dopadly, je známo Nebyl zvolen ani jediný opposiční poslanec Takto byla pro násilný převrat půda jak nálež připravena ve vojsku i v národě.

Král a královna zemřeli v objetí- Z Pešti, 11. června. „Pest. Lloyd“ přináš ze Zemuně následující líčení vraždy v konaku královském: „Bylo o 1/42. hod. v noci, když 30 důstojníků, pod vedením podplukovníků Alex. Mašína a Petra Misiče do konaku vniklo, za nimi následovala silná vojenská odělení 6. a7. pěš. pluku, kteráž ihned konak obklíčila. Poně- vadž nebylo lze brány zámecké vyvrátiti, byly vylomeny dynamitem, rovněž dvéře uvnitř zámku, také dvéře královských komnat, př čemž pobočník králův, plukovník Michal Naumo- vič byl usmrcen. V první komnatě králově posta- vil se proti vniklým důstojníkům ordonanění dů- stojník, setník Jovan Milkovič, zeť předsedy mi- nisterstva Cincara Markoviče. Byl zastřelen. Týž osud stihl generálního pobočníka Lazara Petro- viče, tak že byla nyní cesta až k ložnici králov- ských manželů volna. Král Alexandř po celou tu dobu marně volal z okna o pomoc. Konečně nahlédl, že se konec jeho blíží. Objal královnu a tak čekal, až důstojníci rozbilí dvéře ložníce. Důstojníci ihned vystřelili z re- volverů na krále a královnů. Alex- andr a Draga padli, držíce se v ob- jetí, zasaženi výstřely bez počtu.

Nejdůležitější úkol při tom připadl setníkům Iskovičovi a Alexandru Glifiči. Zatím dorazila oddělení vojska za vedení důstojníků k bytům ministrů Cincara Markoviče, Pavloviče a Teodo- roviče. Cincar Markovič a Pavlovič zastřeleni, Teodorovič těžce raněn. Zpráva o událostech těchto ihned vnikla do kasáren a vojenského le- žení. Jenom jediný velitel vzepřel se, byl za střelen; dříve zabil však poručíka Stagiče. A máda prohlásila potom ihned knížete Petra Kara- ďorděviče za krále srbského a jízdní důstojníci s podplukovníkem B. Gruičem, synem srbského vyslance v Cařihradě v čele, sdělovali noční udá- lost lidu, již za nejčasnějších hodin ranních houfně v ulicích proudícímu. V brzku rozléhalo se z davů provolávání „Živio!“ králi Petru Kara- dorděviči a armádě. Noví ministři shromáždili se v ministerstvě vnitra, kde rozproudil se čilý život. Z diplomatů dostavili se k té době již ko- lem 4. hod. ranní rakouský vyslanec bar. Dumba a rakousko-uherský vojenský příručí, podplukov- ník Poniatowski do ministerstva vnitra. Ze Zemuně, 12. června. Jak již sděleno, ukryl se ministr Pavlovič před spiklenci do skříně s pohrůžkou, že každého zastřeli, kdo se přiblíží (?). Vojáci vyštřelili 25 ran do skříně a když ji otevřeli, vypadla z ni mrtvola Pavlo vičova.

Královna Natalie při dodání telegramu. Matka Šašova, vyhnaná královna Natalie, která, jak známo, již po delší dobu mešká v Paříži, byla právě v kostele. Seděla při boho službě v přední jedné lavici, když krátce po 11. hod. dopolední přišla do Paříže na ni adre- sovaná telegrafická depeše z Bělehradu. Doru- čení její sprostředkoval abbé Solangen, jenž ne- tušil ovšem, jaký telegram Natalii doručuje. Když ho za patrného vzrušení otevřela, vytřeštila oči, zalomila rukama a se slovy: »Můj ubohý, nešťastný Šaša...« na kvap chrám opustila. Tato scéna, dodání telegramu a náhlý její odehod vzbudily mezi shromážděnýmiv chrámu značné vzrušení a plno osob tlačilo se

za Natalií, kterou doprovázel abbé Solangen z chrámu. Jeden prostý občan francouzský na schodišti chrámovém oslovil Natalii, kterou ne- znal, slovy: »Co se stalo, paní?« Natalie podala na to abbéovi telegram a po slovech: »Sdělte jim naše neštěstí«, vstou- pila do kočáru a odjela do Versaillu. Odpoledne se však vrátila do Paříže v průvodu své sestry, odebrala se osobně na telegrafní úřad a ode- slala odtud depeši do Bělehradu. Na koho, zůstává dosud úřadním tajemstvím. Právě, když opouštěla poštovní úřad, doběhl za ní sluhaa sděloval jí, že z Bělehradu přichází zrovna pro ni telegram. Natalie se i se sestrou vrátila. Te- legram z Bělehradu podepsán byl prý jmenem Mašínovým a obsahoval dotaz, chová-li nějaké přání v otázce přenesení a pohřbu mrtvol syna Alexandra a ostatních příbuzných. Natalie chtěla v prvém okamžiku napsati odpověď, pak papír smačkala, zastrčila do kapsy a pravila: Až se mi to úřadně oznámí, pak od- povím. V kruzích pařížských se včera večer vy- právělo, že Natalie dnešního rána vydá se na cestu do Bělehradu. S jiné strany se však zpráva tato opět vyvraci a tvrdí se, že pohřbu se vůbec nezúčastní.

Tušil Alexandr svoji záhubu ? Možno říci, že ano. Věděl dobře, že nemá ani ve vojště, ani mezi občanstvem bělehrad- ským přátel. Věděl již před půldruhým rokem, že on sám jest příčinou vší rozháranosti po- měrů, věděl dobře, že nešťastný sňatek s neoblí- benou, pánovitou Dragou byl jeho osudným krokem. Proto, jak se sděluje s výborně infor- mované strany, poměr jeho k Draze nebyl již tak růžový, jako v době líbánek a tvrdilo se, že konečně padá mu bělmo s očí a že touží po rozvodu s Dragou. Zdá se, že Draga politicky byla mnohem prozíra- vější a že tušila nějaké neblahé konce vlády Alexan- drovy; arci netušila, že by sama měla také zajíti s po- sledním Obrenovičem. Obávajíc se o život králův a tušíc, že by po smrti jeho okamžitě byla vyhnána a zbavena po případě i vší existence, naléhala již před delší dobou, aby král Alexandr dal se pojistiti na život, by v případě jeho úmrtí dostala pojistku. Rozumí se, že chtěla velmi značnou. Alexandr sku- tečně snažil se na život se pojistiti. Poprvé pokusil se u vídeňské jisté společnosti, ale když byl odmítnut, u pařížské. U této žádal pojistné 10 millionů franků, jež pro případ jeho úmrtí měly by býti vyplaceny Draze. Ale ani francouzská společnost nejevila ni- kterak ochotu na tak značný obnos jej pojistiti; po delším jednání nabídla mu pařížská pojišťovna L' Urbaine prémii — 30.000 franků! Král Alexand

FEUILLETON. Klep. Napsal A. Čechov. Z ruského přel. A. Drábek.. Učitel krasopisu Sergěj Kapitonyč Achi nějev vdával svou dceru Natalii za učitele histo rie a geografie Ivana Petroviče Lošadina. Sva tební veselí plynulo jako na másle. V sále zpí- vali, hráli, tančili. V komnatách běhali v pře i v zad z klubu vypůjčení sluhové v černých fracích s bílými nákrčníky. Byl šum a hovor. Učitel matematiky Tarantulov, Francouz Pa- dekua a mladší revisor kontrolního úřadu Jegor Venediktyč Mzda seděli vedle sebe na divaně a spěšně, vyrušujíce se vzájemně, vykládali ho- stům svá mínění o spiritismu. Všichni tři v něj nevěřili, ale připouštěli, že na tom světě jest mnoho takového, co rozum lidský nikdy nepo- stihne. Ve druhém pokoji učitel slovesnosti Do- doňskij objasňoval hostům případy, kdy stráž má právo do mimojdoucích stříleti. Rozhovory byly, jak vidno, strašné, ale velmi příjemné. Do oken nahlédali lidé, nemající svým so- ciálním postavením práva, vstoupiti do vnitř. Právě o půlnoci hostitel Achinějev vešel podívati se do kuchyně, je-li vše připraveno k ve- čeři. Zde od podlahy do stropu byl dým, sestáva- jící z husích, kachních a mnoha jiných výparů. Na dvou stolech byly rozloženy a rozestaveny v uměleckém nepořádku přívlastky zákuseka nápojů. Okolo stolů šukala kuchařka Marfa, čer- vená žena s dvojnásobně přepásaným životem. „Ukaž mně, matičko, jesetera!“ řekl Achi nějev, mna si ruce a olizuje se. „Jaká to vůně Snědl bych celou kuchyni! No, ukaž mi jese- tera!“ Marfa přistoupila k jedné lavici a opatrně nazvedla zamaštěný list papíru. Pod tím odpo- číval na ohromné míse veliký, zadělávaný jeset

pestřící se kaprlaty, olivami a mrkvičkou. Achi- nějev pohleděl na jesetra a vzdychl si. Obličej jeho zazářil, oči se zamžily. Nahnul se a vydal ze rtů zvuk nenamazaného kola. Postáv chvilku. luskl potěšením prsty a ještě jednou si mlaskl. „Aha! Zvuk ohnivého polibku. Ty, s kým se to tam libáš, Marfušo?“ ozval se ze soused- ního pokoje hlas a ve dveřích se objevila ostří- haná hlava podučitele Vaňkina. „S kým jsi to A — a — a... velice příjemné! Se Sergějem Kapitonyčem! Hodný dědoušek! S ženským polonaisem téte a téte.“ „Docela se nelíbám,“ zarazil se Achínějev „kdo ti to, hlupáku, řekl? Já jen tak ... jsem mlaskl s ohledem ... v uvážení spokojenosti.. Při pohledu na rybu . ..“ „Povídej sil Hlava Vaňkinova se široce usmála a zmizela za dveřmi. Achinějev zrudl. „Das ví, co z toho bude!“ pomyslil si. „Te půjde, ničema, a nadělá klepů. Zostudí mě před celým městem, dobytek. Achinějev vešel nesměle do sálu a kosmo pohleděl stranou, kde je Vaňkin. Ten stál u pian a švihácky nahnut, šeptal cosi smějící se šva krové inspektorově. „To mluví o mně!“ Pomyslil si Achinějev „O mně, aby's pukl! A ona mu věří . . . věří Směje se. Můj bože! Ne, tak to nemohu ne chat... nemohu... Bude třeba něco udělati, aby mu nevěřili... Promluvím se všemi, a pak vůči mně zůstane hlupákem, klepařem. Achinějev se poškrábal a neustávaje v roz- pacích, přistoupil k Francouzovi. „Právě jsem byl v kuchyni ohledně večeře,“ řekl tomuto. „Vím, že máte rád ryby a u nás, holenku, jest jesetr! Dva lokte dlouhý! Cha — cha — cha! Však... hnedle bych byl zapo- mněl... V kuchyni právě s tím jesetrem .. vznikla hotová anekdota! Vejdu do kuchyně a

chci jídla prohlednouti... Dívám se na jesetra a následkem spokojenosti... pikantnosti jsem si zamlaskal. V tom okamžiku vchází ten hlupák Vaňkin a povídá: „A — a — a... vy se zde líbáte? S Marfou, s kuchařkou!“ „Co si to vy- myslil, hloupý člověk! Na babě nic není, podobá se všem zvířatům, a on... že se s ní libám! Podivín!“ „Kdo je podivín?“ tázal se přistoupivši Tarantulov. „Ale ten Vaňkin! Vejdu do kuchyně... I vypravoval o Vaňkinu. Rozesmál mne, podivín! Podle mého bylo by příjemnější, líbati se bůh vi s čím, nežli s Marfou...“ dodal Achinějev a spatřiv za se- bou Mzdu, řekl: „Mluvíme o Vaňkinu. Divný člověk! Vejde do kuchyně, vidí mě vedle Marfy a vymyslí si rozličné hlouposti. „Co,“ povídá, „vy se líbáte? Z opice se mu to zdálo! Ale já, pravím, raději bých se líbal s krocanem, nežli s ní. Mám ženu, povídám, jsi hlupák. Rozesmál mne!“ „Kdo vás rozesmál?“ tázal se přicházející učitel náboženství. „Vaňkin. Stojím, víte, v kuchyni a dívám se na jesetra ... A tak dále. Za nějakou půl hodiny znali všichni historii s jesetrem a Vaňkinem. „Ať si jim teď povídá!“ myslil si Achinějev, mna si ruce. „Ať! Počne vypravovati a hned uslyší: „Že se ti chce, hlupáku, mluviti ne- smysl! Známe všecko!“ Achinějev tak se upokojil, že z radosti vy- pil o čtyři sklenky více. Doprovodiv po večeři mladé do ložnice, odešel po svém a usnul, jako ničím nevinné dítě a druhého dne již na historii s jesetrem zapomněl. Než, ach! Člověk míní a bůh mění! Zlý jazyk vykonal svou práci, a nie nepomohla Achinějevu jeho chytrost. Přesně za týden a to ve středu po třetí hodině, když Achi-