ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 97897de0-8f0d-11dd-80d9-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 25 celkem · entity: person 56, place 4, org 1, work 1
1 masthead
30. března 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 8e.
3 masthead
Patisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH Z básní Friedricha Hebbela: Opuštěné. — Sestárlé. Vobrubová J.: Skokan-žábal Čechov A. P. Všeobecné vzdělání. Rodriguez J. F.: Pistole. Obrázky z balkánské války od VI. Sťser Srdce — Kofátko.
Hebbel Vobrubová Čechov A P Rodriguez Sťser Srdce Kofátko
6 article Z básní Friedricha Hlebbela. Přeložil Oldřich Novotný.
Z básní Friedricha Hlebbela. Přeložil Oldřich Novotný. Opuštěné. A když tě někdo hanět chee, jen ukož krásné dítě sv, to duši šiři, ztišuje, lichoti smyslům přijemně. Když v jemném vzplání duže vší dvé čerstvých líci spotřuje, vytuši, že proud nejčistši žárného žiti rosí je A pohlédne-li v oko mu, děs posvátný jej nakloni, nchvácen v nitru potři v snu, že Báh sám z něho němý zřl. A zlibá-li pak lyfo rly vším nejvyšším se zchvivaje, pak tichounce se zepfej ty, zda odpusti, že ono je.
Hlebbel Novotná Báh
7 article Sestárlé.
Sestárlé. Už nežhne jah dřiv oko tve, na licich neni červeni, o když tě touha rozpláče, jen za smril se slza chvi. A nejsi nic, leč náhrobel půl zvětralý a chatrný, jenž sotva by už jméno řek , s nimž živol pad a zašly sny. Než jaho stoupá mrtvých řead za tíchých noci z hrobky své i ty chvilemi můžeš vstá k dávnému lesku, nádheře, kdy hluboce cit pojme tě, jenž kdysí snad už tebe jal, a od srdce snih rozvěje. jenž dávno na ně napadal Pah opět jsi, jaha byla dři a co kdys malky vzňialo zor čím tys kdy skromně štásti di a tiše sila v drahých sbor, to vše je ještě jednou tvě, zjasněno čárným paprskem jak v pozdní záři měsičné ve spánek pochovaná zem. Však smuten můj se stává duch, neznámá bolest řiká maně, co srdci mému určil Bůh, hluboko v tobě skryto je, a to když k fobě láká jen ach, všemohouci přemoci, zos prchám něm a zkrvác en, neb mriva zas a chladna jsi
bůh
8 article Skokan-Žába!
Skokan-Žába! Dětský obrázek Napsala Jaroslava Vobrubová. Otta chodil celé dny po továrním dvoře jako nesvůj. Mračil se, až mu jasné, uliční- etvím sršící oči mízely pod staženými víčky šklebil se zarputile a cenil krvelačně široké řídké zuby. Ruce zarýval do kapes oškubaných, tka- nicí přes rameno zavěšených kalhot, kopal do bronzova opálenýma nohama do každé sporé travičky, probojovavší se udupanou zemí. Bloudil sem a tam, zastavil se hned tu, hned onde, ale na konec se přece jenom schoval někam do koutka a potaji mžoural žádostivě pod kůlnu, jež stála u postranního vchodu do panské zahrady, opřena bokemo sýpku a kryta šikmou střechou. Staré, nepotřebné stroje dokonávaly tu ve rzí svůj hlučný život. V nejlepším světl byla umístěna kovadlina, na niž bušil celý den, obstarávaje drobnější správky tovární kovář Skokan. A Skokan býval Ottův nejlepší kamarád Ale to, jak byl jeho nejlepším kamarádem a jak jím přestal býti, je celá historie .. Sotva že ráno zakvílela tovární píšťal lestou, mířili ke kůlně ze dvou různých stran dva různí lidé.
Skokan Vobrubová Ott Ottův
9 article
Jeden, Skokan, byl schromený obr. Měl nesmírně vysokou a rozložitou postavu, ma- lou, huňatou hlavu, dobrácký, načernalý obli- čej. Opíral se o zakřivený klacek a namá- havě vlekl své těžké tělo. V druhé ruce nosi modře polévanou bančičku, v níž to při jeho kymácívé chůzi dělalo žblunk! žblunk! Druhý. Otta, byl sedmiletý kluk, maličký ale důkladný, široké, smělé tváře. Nechodil, lítal, nedbal příliš o prsty no- hou, a tak se stávalo často, že pestřily se mu na nich hadříčky všech barev. Modré, červe- né, růžové, černé, fialové, žluté, jen nikdy Otta byl u kovadliny přirozeně první. Vsunul ruce do kapes, roztáhl v upřím- ném úsměvu rty, a poodstoupiv o několik kroků, aby viděl na kováře, ozval se hlubo- kým hlasem: — brýtro, Skokanel“ „Dobrýtro, Otíku!“ a pohladíl klučinu po plavé hlavě, lehce, lehounce, ale Otta s přece jen prohnul. „Co budeme dnes dělat? Je toho moc? staral se Otta. A Skokan odříkal mu vždy svědomitě, eo má dnes na práci. Otta přijal to pravidelně s opovržlivým bručením, že ředitel ničemu nerozumí, že by chtěl člověka strhat, aby to zkusil jednou Ale dobrotisko Skokan si vázal beze slo- va starou koženou zástěru a belhal se s ku- jem železa k peci hlavní kovárny. bilé. sám.
Ott Modrý Otík Skokan
10 article
„Ať si nevstrčíš někam ruku, to ti poví- dámi“ napomenul starostlivě kluka a od- vlekl se. Otta lezl po strojích, odšroubovával šrou- by a poskakoval radostně a zubil se někde v koutku, ve stínu stroje, když se mu poda- řilo, dostati některé části od sebe. Pak do nich mlátil kladivem, piloval je, znovu při- šroubovával, bez hlesu, veselejší však, kdyi se Skokan vrátil s rozžhaveným železem začal zpívati na kovadlině. Pak zazvonil tovární zvon . desátou Z celé ohromné budovy vyloudalo se několik desítek mužů. V létě bylo vždy v cukrovaru smutno. A v zápětí zazvonil pod kůlnou dunivy hlas Skokanův. „Otiku, neslyšíš, že je svačina?“ Chvíli bylo ticho, pak se vyhrabal od- kudsi Otta. Teprve potom sedl si kovář na holou zemi, urovnávaje vedle sebe slámu, aby si na ni hoch sedl. „Copak zase dnes tropíš? Pane, z tebe musí být montér, pán z tebe bude, třeba i in- žinýr. Skokan přitáhl si bančičku, z odloženého kabátu vyndal krajíc chleba. „Pane, dnes to bude s tebou špatný! Mu síš se mnou pít kafe!“ A smál se hlubokým jakoby mědvědím smichem, mžouraje na Ottu jenž seděl se zkříženýma nohama, drže se ru- kama za palce nohou. „Nó-ó, abyste nemusil darmo povídatl vytahoval Otta obočí do půl čela. Skokan znovu vsunul ruku do kapsy kdežto Otta se díval s nejlhostejnějším výra- zem, jehož byl schopen, na špičku továrníhe komína. Cosi mu padlo do klína a bác! zasel Kluk ukázal jen na chvilečku zuby a již zabořil je do důkladné, slané housky. O pásly se chtivě a mlsně na salámu, který sví- ral úporně druhou rukou.
Ott Skokan Skokanův Kluky
11 article
Skokan klátil jen spokojeně hlavou, kou- sal chléb, a zapíjel studenou, cikorkovou ká- Po jídle se na sebe pousmáli, a každý še za svou prací. V poledne vyprovodil. Otta kováře k vratům, stískl mu ruku, a úprkem rozrazi kolečko holčiček, zpívajících tenkými a v sokými hlasy „Nebyla Eliška pyšná“ — a v středu stojící Elišku povalil. „Ty, kluku, ty!“ volala za pelašícím děv- čata plačky, ale zaslechly jen bujné a násilno hluboké: hihihil Doma míval v poledne různé potyčky Hned proto, že utekl, a měl kolébati děcko nebo měl jíti do města na koupi. Ale nej častěji pro roztržené kalhoty a rozedranou košili. „Na tom hochovi všecko hoří!“ stěžová vala si jeho maminka, čisťounká, tichá paní Ale sotvaže se ozvala o jedné píšťala, pá- dil zase ke kůlně. A zase bez dlouhých řečí pracoval s Skokanem, dýmajícím při lehčí práci z hnědé zakouřené dýmky. A při svačině dostáva buchtu, třešně, hrušku, jablko, jak kdy. Tak se i kávy napil. Skokan si liboval, že hoch nenadělá dlou hých, zbytečných řečí, že je učiněný praco- vitý, pilný člověk. „Panečku, z toho něco bude!“ chlubíva se v hospodě kamarádům, nechápajícím, pro tak miluje cizí dítě. A kdyby byl alespoň jak ostatní děti: mazlivý, přítulný, štěbetavý Kluk se jen zubí, mluví hlasem starého chla- pa, a kde může, provede každému taškařinu O šesté doprovodil Otta Skokana zas ke vratům, zase mu podal ruku, zašklíbil se pitvorně na malou, suchou Skokanku, pracu- jící v panské zahradě, klevetivou a zaháleč- nou, jež si již z dálky naříkala mužovi, že je celá polámaná. Pak teprve vmísil se mezi kluky, hrá si s nimi, ale to vše jen z dlouhé chvíle, pro- tože neměl Skokana.
Skokan Ott Eliška pyšný Eliška Ott Skokan
12 article
Tak tomu bylo den co den, celé létoa po začátek podzimu. Továrna vyřadila jednu řezačku, jež na- lezla útočiště jako všechny ostatní staré stro- je pod kůlnou. Otta nevěděl, co radostí počít. Na všec strojích již kutil, ale řezačky „v ruce“ dosu neměl. A blížil se k ní tak žádostivě, přes varo vání a zákaz Skokanův. „Nebudeš ani vědět a vstrčíš ruku me nože a co pak!“ strašil ho. Otta nedbal. Štrachal rukama sem a tam ve stroji po stroji. Náhle mu zajela hloub ruka a zárovei se na něho zableskla v šeru kruhadla. Ztrnul. Bál se pravicí pohnouti, u stroje byla polotma, kdo ví, nenarazil-li by rukou o nože, jež jsou prý jako meč? Stáhl zděšeně obličej, zakřičel úpěnlivě „Skokane, Skokanel“ „Kluk prokletál že má ruku v nožích,- hučel zlobně hlas Skokanův kůlnou. „Jak se já k němu tím haraburdím dostanu? Ani s nehýbej, ty uličníkul“ Otta dlouho vzdychal a naříkal, nežs k němu konečně dobelhal Skokan. „Má ruku v nožích! Hnout s ní, je celá pořezaná!“ třásl se strachem kovář a opatrně- vytáhl všetečnou pracku. Přinesl si ji blíže k očím, aby se přesvěd- čil, neublížila-li si a všechen strach a úzkost které vytrpěl, když dral se se svou zlomenou nohou k sténajícímu Ottovi, změnily se rá- zem v strašný hněv. „Když nechceš poslouchat, uličníku,“ uhodil ho do zad, „nesmíš se mi tu víckrát ani ukázat. Jaké se mohlo třeba stát ne- štěstí!“ ospravedlňoval svojí krutost. „Komu jinému by dávala jeho matka vin než mně?“ utíral si modrým rukávem košile zpocené čelo. „Ať jsi už odtudl“ napřahoval ruku k nové ráně. Otta nečekal a skokem zmizel. Potřebo- val tolik vzpamatovati se někde v koutku vou.
Ott Skokanův Skokan
13 article
ze své hrůzy a úzkosti, a do poledne se Sko- kan udobří. Ale sotvaže odpoledne kovář uviděl, že se Otta loudá ke kůlně, zahrozil mu pěstí „Jen se opovažl Otta se vzpurně obrátil: „Uvidíme, koho to bude dříve mrzet. Ale totéž opakovalo se druhého 1 fře tího dne. Otta se potuloval jako bludná ovce. Ji si i zaplakal a nejednou. A Skokan víděl jeho slzy, ale znovu zdvihl pěst: „Jen se opovažl“ Pak byl Otta posupný a smutný zároveň. Mračil se, až mu jasné, uličnicívím sršíc oči mizely pod staženými víčky, šklebil se zarputile a cenil krvelačně široké, řídké zuby A zarýval ruce do kapes a kopal do kaž dé nejmenší, namanuvší se mu travičky. Ale dosud byla jeho bolest po Skoka novi a kůlně větší než jeho vztek. Stýskalo se mu také po housce a salámu po odpoledním ovoci a kávě. Všechny pokusy o smíření byly marny. Skokan vedl jen stále svou: „O ruku se mohl kluk připravit! Co by z něho bylo Mrzák, mrzák jako já, ale já mám alespo zdravé ruce a mohu trochu dělat! A já bych ho měl na svědomí. Pokaždé, když se nadarmo přiblížil k kůlně, ubylo lítosti a přibylo vzteku. A došlo to tak daleko, že Otta při pou- hém spatření Skokana skřípěl zuby a zatínal pěsti. Tolikrát se, bloud, zbytečně pokořil. A zase chodil po továrním dvoře s hlavou svěšenou, s očíma zarytýma do země a pře- mýšlel, úsilovně uvažoval. Kul pomstul Pomstu tomu kulhavému Skokanovi, jal ho nyní zlobně nazýval. Nejlepší bude, hodit na něho kamenem ustanovil se, neboť v házení kamením vyniká nade všechny kluky.
Ott Skokan
14 article
Večer, před šestou, schoval se za otevře- né křídlo továrních vrat. V ruce držel drobný kámen. Dýchal prud ce, tváře mu planuly, oči měl vypouleny, zuby zaťaty do rtů. Všichni dělníci již odešli; konečněs belhá Skokan. Nechá ho přejíti, pak se vykloni a prudce hodí kamenem. Dopadl přesně do středu zad, ale Skokan se ani neohlédl. Otta je zklamán. Jeho pomstychtivost dme se do výše, jako vichrem rozeštvaná moř- ská vlna. Kámen byl malý. Zítra vezme větší. Celý den je pro něho věčností. Zkouší usnouti, hráti si s dětmi. Marně. A hodiny se vlekou, vlekou jako dešťovky. Snad dnes ani nebude šesté hodiny. Již dobře o hodinu dříve krčí se Otta z vrátnicí, ale tentokráte se celý třese, srdce mu skáče v prsou, že ani dýchat nemůže, rty má rozhryzané do krvav. Konečněl Zase nechá ho přejíti. Kovář stojí právě pod zděným obloukem vrat, když dopadne mu prudce na rameno jako dětská pěst velký ká- men. „Mohli by to dát spravit, aby nepadala na člověka zeď,“ zabručí Skokan, hladě si uhozené rameno. Otta ho slyší a je mu, jakoby se musi zalknouti. Ani tentokráte se mu msta nezdařila. Toho večera sepere se se všemi kluky továrně, zbije je, až jsou samá boule a modři- na. Holčičky trhal za vztýčené copánky. Doma byla kuchyň plná žalobníků. Otta je strašně bit. Ale neřve jako obyčejně, takže musí otee pro řev od trestu upustit, nekouše a nekope. Je ranám rád, nemyslí alespoň chvíli n Skokana a bolestí záhy usne.
Skokan Ott
15 article
Nazítří vplíží se do parku, zaleze do hu- stého smrčí a tam, leže na břiše, s rukama za- rytýma do země, ryšavé smrčím, běsní a úsi- lovně přemýšli. Což aby na něho skočil a poškrábal ho pokousal? Má však dosud až příliš v paměti herdu kterou od něho dostal pod kůlnou. Celý den leží tak pod smrčím, utěšuje alespoň škodolibě, jak ho bude otec, který ho včera tak zbil, hledatí zoufale po všech studních. Jakoby pudem poznává, že není daleko do šesté, vstává a loudá se zase za vrátnicl. Opírá se celým tělem o zeď, třesoucí se. celý bez sebe. „Skočím na něho!“ umíňuje si. Skokan jde kromobyčejně v hloučku ka- marádů. Přece na něho nemůže teď skočiti. Zou- falý, vyvaluje oči na nenáviděného kováře strašné nadávky hrnou se mu již ze rtů. V tom však přichází z druhé strany Sko- kanka a volá již z daleka pištivým hlasem na kováře: „Muži, já ti jsem celá polá—á—ma- ná—ál“ Otta neví, čí ruka to způsobila, že vyletě jako blesk z úkrytu, že postavil se mezi vraty že tančil do kolečka a volal, plácaje si na k - lena: „Skokan—Žába, Skokan—Žábal Lomozný smích zaduněl nádvořím. Vši- chni ti staří chlapi, Skokanovi kamarádi, smá- li se hlučně vypráhlými hrdly, křičíce s ta- čícím klukem: „Skokan—Žába, Skokan—Žábal“ Kovář se zastavil, zadíval se chvíli ne- chápavě na pitvorného kloučka, pak zařval: „Uličníku prokletý!“ a hodil po něm berlí. Ale Otta uskočil a znovu se zatočil a zno- vu plácal na kolena, volaje, provázen hlubo- kým sborem mužských hlasů: „Skokan—žá- ba!“ — — — Tak sladce, jakooné noci, nespal Ott dosud nikdy.
Skokan Ott
16 article Všeobecné vzdělání.
Všeobecné vzdělání. (Poslední výsledky zubařské vědy.) Od A. P. Čechova. Přeložil E. Adá me k. „Nedařilo se mi se zubařstvím, Osipe Franceviči!“ vzdychal maličký, osmahlý človí- ček v omšelém plášti, spravovaných botách se šedivými, jakoby oštípanými vousy, dívaje se zasmušile na svého kolegu, tučného, vypa- seného Němce v novém, drahém svrchníku s havanským doutníkem v zubech. „Naprosto se mi nedařilo! Pes ví, čím to tak je! Zdali tím, že je teď zubních lékařů víc než zubů . anebo že nemám opravdového talentu, mor na tol Těžko je fortunu chytat. Vezměme na příklad třeba vás. Společně jsme na újezdném učilišti školu vychodili, společně jsme u žida Berky Schwachera pracovali, a jaký je to roz- díl! Vy máte dva domy a villu, vozíte se kočáře, kdežto já, jak vidíte, jako nahý v trní a nikde nic. Nu, čím to tak je? Němec Osip Francevič vychodil kursv újezdném učilišti a hloupý je jak tetřev, al sytost, tuk a vlastní domy mu dodávají spou- stu sebejistoty. Hovoří autoritativně, filosofo- vati a pronášeti sentence považuje za svoje nezadatelné právo.
Čechův Osip Francevič Němec Berek
17 article
„Všecko neštěstí je v nás samých,“ po- vzdychl jako autorita v odpověď na stesky kolegovy. „Sám jsi vinen, Petře Iljiči! Nezlok se, ale říkal jsem a budu říkatí: nás, speciali- sty, hubí nedostatek všeobecného vzdělání Zalezli jsme až po uši do svojí speciálnosti a co je dál, o to se nestaráme. To není dobře- brachu! Ach, to není dobře! Ty si myslíš, že když jsi se naučil zuby trhat, takže tím už lidské společnosti můžeš přinésti užitek? Ni- koli, brachu, s takovými úzkými, jednostran- nými názory daleko nedojdeš... ne, ne, v žád ném případě. Je třeba míti všeobecné vzdě lání. „Ale, co je to zač, to všeobecné vzdě lání?“ optal se nesměle Petr Iljič. Němec nevěděl, co odpověděti, a prones nějakou hloupost, ale potom, když se napi vína, rozběhl se a dal svému ruskému kole- govi na srozuměnou, co si on představuje pod „všeobecným vzděláním“. Objasnil mu to ni- koli přímo, nýbrž oklikou, mluvě o jiném.
Petr Iljič Němec
18 article
„Hlavní věc je především pro našince — pěkné zařízení,“ vykládal. „Obecenstvo soud pouze podle zařízení. Jestliže máš špinavý příchod do domu, těsné pokoje a ubohý ná bytek, znamená to, že jsi chudý, a jestližejs chudý, tedy to značí, že se u tebe nikdo ne- léčí. Není tomu tak? Nač pak já se k tobě mám chodit léčit, jestliže se u tebe nikdo ne- léčí? Raději půjdu k tomu, kdo má velikou praxi! Ale pořiď si plyšový nábytek a na- strkej všude elektrických zvonků a hnedle jsi zkušenější a máš velikou praxi. Opatřit s elegantní byt a pěkný nábytek — to je jako když plivne. Nábytkáři za dnešních dob se utáhli, mají malou dušičku. Na úvěr dosta- neš, mnoholi chceš, třeba za sto tisíc, zvláště jestliže se na účet podepíšeš: „Doktor ten
19 article
A pak je nutno pěkně se strojit. Obecen- stvo soudí tak: jestliže jsí rozedraný a žiješ ve špíně, tak ti stačí dáti rubl, ale máš-li zlate brejle a tlustý řetízek a kolem tebe všude sa- mý plyš, potom je už hanba dávati ti rubl třeba dáti pět nebo deset. Není tomu tak?“ „To je pravda...“ souhlasil Petr Iljič „Abych se příznal, s počátku jsem se taky za- řídil. Všecko jsem měl: i sametové pokrývky i žurnály v čekárně, i Beethoven visel vedle zrcadla, a... čert ví, co to bylo! Hlupácké zaslepení mne posedlo. Chodím po svém nád- herném bytě a bůh ví proč, býlo mi hanbal Jako bych nebyl přišel do svého bytu, aneb jako bych to všecko byl ukradl... nemohu Neumím sedět v plyšovém křesle, a bastalA tady taky moje žena... prostá ženská, nijak nechce pochopit, jak se má se zařízením za- cházet. Jednou navoní zelnou polévkou nebo husou celý dům, jindy zase začne kandelábry čistit cihlou, nebo se dá do myti podlahy přijímacím pokoji v přítomnosti nemocných čert vi, co to bylo! Věříte-li mi, když jsme celé to zařízení prodali v dražbě, zrovna jako bych byl ožil.
Petr Iljič Beethoven
20 article
„To značí, že jste nepřivykl slušnému ži- votu... Což? Třeba si zvykatil Potom, kromě zařízení, je nutná také vývěska. Čím menši je člověk, tím větší musí býti jeho vývěsní štít. Není-li tomu tak? Vývěsní štít musí být veliký, aby ho až za městem bylo viděti. Když přijíždíš k Petrohradu nebo k Moskvě, tal dříve než uvidíš zvonice, padnou ti do oka vývěsní štíty zubních lékařů. A tam, brachu. jsou lékaři, že se jim my dva nemůžeme rov- nat. Na vývěsním štítě pak musí býti nakre- sleny zlaté a stříbrné kruhy, aby si obecen- stvo myslilo, že máš medaile: získává to větš vážnostil Kromě toho je nutna reklama. Pro- dej poslední kalhoty, ale tiskni inserát. Tiskn každý den a ve všech novinách. Jestliže seti zdá, že prostých oznámení je málo, přisyp se s kejklemi: poruč tisknouti oznámení vzhůru nohama, objednej klišé „se zuby“ a „bez zubů“, žádej obecenstvo, aby si tě nepletlo s jinými dentisty, publikuj, že jsi se vrátil z ci- ziny, že nemajetné a studující mládež léčíš bezplatně... Třeba je také oznámeni vyvěsiti na nádraží, v restaurantech... Mnohoje způsobů . ..
Petrohrad Moskva
21 article
„To je pravdal“ povzdychl si Petr Iljie „Mnozí také říkají, že je to všecko jedno. ať si zacházíš s obecenstvem jakkoli... Ne není to všecko jedno! To se musí umět, za- cházet s obecenstvem... Obecenstvo za ny- nějších dob je sice vzdělané, ale divoké, hlou- pé... Ono samo neví, čeho se mu chce, a je velmi těžko, přizpůsobit se mu. Buď si třeb profesor nad profesory, nedovedeš-li se při- laditi k jeho povaze, půjde raději ke zvěrolé- kaři, než k tobě... Přijde ke mně, dejme to- mu, panička se zubem. Což pak ji mohu při- jmouti bez všelijakých kejklí? Kdež pak Ihned se učeně zachmuřím a mlčky ji ukážu na křeslo: učení lidé nemají času na hovory A křeslo mám také takově kejklířské: na šroubechl Vrtíš šrouby a panička hnedle jede nahoru a hned zase se spouští dolů. Potom se začneš rýpati v nemocném zubu. V zubě je ten.“
Iljie
22 article
celkem pitomost, třeba jej vytrhnout, a níd víc, ale rýpej se v něm hezky dlouho, s pře- stávkami... Desetkrát jí vstrě zrcádko de úst, poněvadž paničky to mají rády, když se lékař jejich nemocí dlouho obírá. Panička křičí, ale ty jí: „Milostivál Mojí povinností jest, abych vám ulevil ve vašem hrozném utrpení, a proto prosím, abyste ke mně cho- vala důvěru, tak, víš, majestátně, tragicky.. A na stole před paničkou leží čelisti, lebky různé kosti, všemožné instrumenty, baňky s Adamovými hlavami“) — všecko strašlivé, tajuplné. Sám jsem v černém taláru, jako ně- jaký inkvisitor. A hned vedle křesla stojí strol na opojný plyn. Neupotřebují sice toho stroje nikdy, ale přec jen to strašlivě vypadá! Zub tahám ohromným kličem. Vůbec, čím větší a strašlivější jest instrument, tím lépe. A trhám rychle, bez uváznutí.“ „Já také netrhám špatně, Osipe France- viči, ale čert víl Jenom že, víte, dělám trakci, začnu tahati zub a v tom, bůh ví odkud se ml vezme myšlenka: a což, jestliže ho nevytrhnu, nebo jestli jej zlomím? A tou myšlenkou se mi ruka chvěje. A to je tak stále! „Když se zub zlomí, není to tvoje vina.“ „Ovšem že, ale přece jenom. Běda, ne- ní-li jistoty! Není nic horšího, jako když si sám nevěříš, nebo máš-li pochybnosti. Měl jsem takový případ. Přiložil jsem kleště, tahám... tahám, a pojednou, víte, cítím, že tahám příliš dlouho. Byl by už čas vytáhnout zub, a já pořád ještě tahám. Zkameněl jsem hrůzou! Bylo by třeba nechat toho a začít znova, ale já tahám, tahám... zpitoměl jseml Nemocný vidí mi na tváří — tento, že jsem schwach, že mám pochybnosti, vyskočil,a z bolesti i zlosti mne praštil taburetem! A jednou zase jsem zpitoměl také, a místo ne- mocného zubu jsem vytrhl zdravý.“
Adamová Zub Osip Franca
23 article
„Hlouposti, to se stane každému. Trhe zdravé zuby, však na ten bolavý přijdeš. Ale máš pravdu, bez jistoty to nelze. Učený člo- věk se musí držeti učeně. Vždyť obecenstvo tomu nerozumí, že my dva jsme nebyli na universitě. Pro obecenstvo jsme všichni dol- toři. Botkin je doktor, já jsem doktor a ty jsi také doktor. A proto se také drž jako dol- tor. Abys se zdál býti učenějším a nadělal prachu, vydej brožurku „O ošetřování chru- pu“. Nedovedeš-li ji napsat sám, objednej sl ji od studenta. Za deset rublů ti i předmluvu spráská a naškube ti tam citátů z francouz- ských autorů. Já vydal už tři brožurky. Co- pak ještě? Vynalezni zubní prášek. Objednej si krabičky s razítkem, nasyp do nich, co znáš, navaž na to plomby, a hajdy: „Cena2 ruble, vystříhejte se před padělky.“ Vymysl si i elixír. Namíchej něčeho, aby to voněloa štípalo, a máš elixír. Zaokrouhlených cen ne- ustanovuj, nýbrž takto: elixír čís. 1. stojí 77 kopějek, čís. 2. — 82 kopějky a tak dále. Vy- padá to tajemněji. Kartáčky na zuby prodável se svým razítkem po rublu za kus. Viděl jsi moje kartáčky?“ Petr Iljič se nervesně poškrabal v týle a rozčileně začal chodit okolo Němce . .. „Tak vída, podívejme se!“ začal posun- kovati. „Tak ono je tol Ale já to neumím, ne- mohu! Ne snad, že bych to považoval za šar- latánství nebo šejdířství, ale nemohu, mám na to krátké ruce! Stokrát jsem to zkusil, ale ani čerta z toho nevyšlo. Vy tadyhle jste sytý. oblečen, máte domy, kdežto do mne — tabu- retem! Ano, vskutku, zle je bez všeobecného vzdělání! To máte pravdu, Osipe Francevičil Náramně zle! R. 1885.
Botkin Petr Iljič Němec Osip Francevičil kopějka
24 article Pistole.
Pistole. Napsal J. Francos Rodríguez. Ze španěl- štiny přeložil Karel Vit. Pertierra viděl, že jest ztracen, zneuctěn. Peníze, jež mu svěřili jeho klientové, jejich úspory, několik nadací, vše zmizelo v jedi- ném okamžiku vinou oné Felisy, tak krásné. velmi krásné, kteráž však nikdy nebyla na- sycena v utrácení peněz. Ubohý Pertierra viděl nebe otevřenév onen den, v němž Felisa potvrdila polibkem jeho sny lásky. Uvěřilť onen nešťastník, že vytoužená jeho kráska věnuje mu svojí lásku. Avšak zklamání následuje vždy za ilusemit neboť za několik týdnů přesvědčil se zamilo- vaný, že nebyl pánem její duše, ale pouhým nájemcem vychytralé ženy. On mluvil k ní vášnivým a vroucím tónem divadelních mi- lovníků, ona však suchým a málo poetickým hlasem divadelního impressaria. Luis Pertierra nebyl bohat. Spravoval jmění cizí; sně neustále o tom, jak by sám zbohatl. Nepřiměřené výdaje pro Felisu při- pravily ho však v několika dnech o poslední groš.
J Francos Rodríguez Karel Vita Pertierra
25 article
Jednoho večera sebral tři tisíce durů, ná- ležejících jednomu z jeho klientů, a místo, aby je odevzdal jejich zákonitému pánu, odešel s nimi k Felise. Nepřemýšleje o následcích, dal se strhnouti k odcizení cizího jmění. Tři tisíce durů se brzo rozplynulo. Za ně- jaký čas Felisa žádala větší sumy. Luis se jí přiznal, že jest zničen. „Ty tedy nejsi milionářem?“ pravila mu. „Nikoliv, ženo, nejsem!“ „Ty, chytráku; na zevnějšek se zdálo, že jím jsil Jak jsi mne zklamal! Než hleďme na vše chladně! Rozejděme se beze všeho křiku a provádění hloupostí. Já nejsem žena, jež by byla pro tebel „Co naše láska, naše štěstí? „Hloupostil“ „A srdce? „Kde pak jest toho konecl“ Ubohý Pertierra vyšel z bytu svě milen- ky zoufalý, vyhozen od ní, jako se vyhazuje úplně vymačkaný citron. Shroucení lásky tížilo však Pertierra méně, nežli zločin na jeho cti. Promarnil pe- níze, kteréž nebyly jehol Majitel tří tisíc durů postavil ho před rozhodnutí slovy: „Bud mi vrátite mě peníze, nebo vás udám jako podvodníka!“ )Tak nazývají Rusové známé naše „umrlčí hlavy“ (lebka se dvěmi skříženými kostmi), jimi se označují nebezpečné léky a jedy. Pozn, překl,
Luis Rus Buda