1
masthead
30. března 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 8e.
3
masthead
Patisk vyhrazen.
5
article
OBSAH
Z básní Friedricha Hebbela: Opuštěné. —
Sestárlé.
Vobrubová J.: Skokan-žábal
Čechov A. P. Všeobecné vzdělání.
Rodriguez J. F.: Pistole.
Obrázky z balkánské války od VI. Sťser Srdce
— Kofátko.
Hebbel
Vobrubová
Čechov
A P
Rodriguez
Sťser Srdce
Kofátko
6
article
Z básní Friedricha Hlebbela.
Přeložil Oldřich Novotný.
Z básní Friedricha Hlebbela.
Přeložil Oldřich Novotný.
Opuštěné.
A když tě někdo hanět chee,
jen ukož krásné dítě sv,
to duši šiři, ztišuje,
lichoti smyslům přijemně.
Když v jemném vzplání duže vší
dvé čerstvých líci spotřuje,
vytuši, že proud nejčistši
žárného žiti rosí je
A pohlédne-li v oko mu,
děs posvátný jej nakloni,
nchvácen v nitru potři v snu,
že Báh sám z něho němý zřl.
A zlibá-li pak lyfo rly
vším nejvyšším se zchvivaje,
pak tichounce se zepfej ty,
zda odpusti, že ono je.
Hlebbel
Novotná
Báh
7
article
Sestárlé.
Sestárlé.
Už nežhne jah dřiv oko tve,
na licich neni červeni,
o když tě touha rozpláče,
jen za smril se slza chvi.
A nejsi nic, leč náhrobel
půl zvětralý a chatrný,
jenž sotva by už jméno řek ,
s nimž živol pad a zašly sny.
Než jaho stoupá mrtvých řead
za tíchých noci z hrobky své
i ty chvilemi můžeš vstá
k dávnému lesku, nádheře,
kdy hluboce cit pojme tě,
jenž kdysí snad už tebe jal,
a od srdce snih rozvěje.
jenž dávno na ně napadal
Pah opět jsi, jaha byla dři
a co kdys malky vzňialo zor
čím tys kdy skromně štásti di
a tiše sila v drahých sbor,
to vše je ještě jednou tvě,
zjasněno čárným paprskem
jak v pozdní záři měsičné
ve spánek pochovaná zem.
Však smuten můj se stává duch,
neznámá bolest řiká maně,
co srdci mému určil Bůh,
hluboko v tobě skryto je,
a to když k fobě láká jen
ach, všemohouci přemoci,
zos prchám něm a zkrvác en,
neb mriva zas a chladna jsi
bůh
8
article
Skokan-Žába!
Skokan-Žába!
Dětský obrázek
Napsala Jaroslava Vobrubová.
Otta chodil celé dny po továrním dvoře
jako nesvůj. Mračil se, až mu jasné, uliční-
etvím sršící oči mízely pod staženými víčky
šklebil se zarputile a cenil krvelačně široké
řídké zuby.
Ruce zarýval do kapes oškubaných, tka-
nicí přes rameno zavěšených kalhot, kopal do
bronzova opálenýma nohama do každé sporé
travičky, probojovavší se udupanou zemí.
Bloudil sem a tam, zastavil se hned tu,
hned onde, ale na konec se přece jenom
schoval někam do koutka a potaji mžoural
žádostivě pod kůlnu, jež stála u postranního
vchodu do panské zahrady, opřena bokemo
sýpku a kryta šikmou střechou.
Staré, nepotřebné stroje dokonávaly tu
ve rzí svůj hlučný život. V nejlepším světl
byla umístěna kovadlina, na niž bušil celý
den, obstarávaje drobnější správky tovární
kovář Skokan.
A Skokan býval Ottův nejlepší kamarád
Ale to, jak byl jeho nejlepším kamarádem
a jak jím přestal býti, je celá historie ..
Sotva že ráno zakvílela tovární píšťal
lestou, mířili ke kůlně ze dvou různých stran
dva různí lidé.
Skokan
Vobrubová
Ott
Ottův
9
article
Jeden, Skokan, byl schromený obr. Měl
nesmírně vysokou a rozložitou postavu, ma-
lou, huňatou hlavu, dobrácký, načernalý obli-
čej. Opíral se o zakřivený klacek a namá-
havě vlekl své těžké tělo. V druhé ruce nosi
modře polévanou bančičku, v níž to při jeho
kymácívé chůzi dělalo žblunk! žblunk!
Druhý. Otta, byl sedmiletý kluk, maličký
ale důkladný, široké, smělé tváře.
Nechodil, lítal, nedbal příliš o prsty no-
hou, a tak se stávalo často, že pestřily se mu
na nich hadříčky všech barev. Modré, červe-
né, růžové, černé, fialové, žluté, jen nikdy
Otta byl u kovadliny přirozeně první.
Vsunul ruce do kapes, roztáhl v upřím-
ném úsměvu rty, a poodstoupiv o několik
kroků, aby viděl na kováře, ozval se hlubo-
kým hlasem:
— brýtro, Skokanel“
„Dobrýtro, Otíku!“ a pohladíl klučinu
po plavé hlavě, lehce, lehounce, ale Otta s
přece jen prohnul.
„Co budeme dnes dělat? Je toho moc?
staral se Otta.
A Skokan odříkal mu vždy svědomitě, eo
má dnes na práci.
Otta přijal to pravidelně s opovržlivým
bručením, že ředitel ničemu nerozumí, že by
chtěl člověka strhat, aby to zkusil jednou
Ale dobrotisko Skokan si vázal beze slo-
va starou koženou zástěru a belhal se s ku-
jem železa k peci hlavní kovárny.
bilé.
sám.
Ott
Modrý
Otík
Skokan
10
article
„Ať si nevstrčíš někam ruku, to ti poví-
dámi“ napomenul starostlivě kluka a od-
vlekl se.
Otta lezl po strojích, odšroubovával šrou-
by a poskakoval radostně a zubil se někde
v koutku, ve stínu stroje, když se mu poda-
řilo, dostati některé části od sebe. Pak do
nich mlátil kladivem, piloval je, znovu při-
šroubovával, bez hlesu, veselejší však, kdyi
se Skokan vrátil s rozžhaveným železem
začal zpívati na kovadlině.
Pak zazvonil tovární zvon . desátou
Z celé ohromné budovy vyloudalo se několik
desítek mužů. V létě bylo vždy v cukrovaru
smutno.
A v zápětí zazvonil pod kůlnou dunivy
hlas Skokanův.
„Otiku, neslyšíš, že je svačina?“
Chvíli bylo ticho, pak se vyhrabal od-
kudsi Otta. Teprve potom sedl si kovář na
holou zemi, urovnávaje vedle sebe slámu, aby
si na ni hoch sedl.
„Copak zase dnes tropíš? Pane, z tebe
musí být montér, pán z tebe bude, třeba i in-
žinýr.
Skokan přitáhl si bančičku, z odloženého
kabátu vyndal krajíc chleba.
„Pane, dnes to bude s tebou špatný! Mu
síš se mnou pít kafe!“ A smál se hlubokým
jakoby mědvědím smichem, mžouraje na Ottu
jenž seděl se zkříženýma nohama, drže se ru-
kama za palce nohou.
„Nó-ó, abyste nemusil darmo povídatl
vytahoval Otta obočí do půl čela.
Skokan znovu vsunul ruku do kapsy
kdežto Otta se díval s nejlhostejnějším výra-
zem, jehož byl schopen, na špičku továrníhe
komína.
Cosi mu padlo do klína a bác! zasel
Kluk ukázal jen na chvilečku zuby a již
zabořil je do důkladné, slané housky. O
pásly se chtivě a mlsně na salámu, který sví-
ral úporně druhou rukou.
Ott
Skokan
Skokanův
Kluky
11
article
Skokan klátil jen spokojeně hlavou, kou-
sal chléb, a zapíjel studenou, cikorkovou ká-
Po jídle se na sebe pousmáli, a každý še
za svou prací.
V poledne vyprovodil. Otta kováře k
vratům, stískl mu ruku, a úprkem rozrazi
kolečko holčiček, zpívajících tenkými a v
sokými hlasy „Nebyla Eliška pyšná“ —
a v středu stojící Elišku povalil.
„Ty, kluku, ty!“ volala za pelašícím děv-
čata plačky, ale zaslechly jen bujné a násilno
hluboké: hihihil
Doma míval v poledne různé potyčky
Hned proto, že utekl, a měl kolébati děcko
nebo měl jíti do města na koupi. Ale nej
častěji pro roztržené kalhoty a rozedranou
košili.
„Na tom hochovi všecko hoří!“ stěžová
vala si jeho maminka, čisťounká, tichá paní
Ale sotvaže se ozvala o jedné píšťala, pá-
dil zase ke kůlně.
A zase bez dlouhých řečí pracoval s
Skokanem, dýmajícím při lehčí práci z hnědé
zakouřené dýmky. A při svačině dostáva
buchtu, třešně, hrušku, jablko, jak kdy. Tak
se i kávy napil.
Skokan si liboval, že hoch nenadělá dlou
hých, zbytečných řečí, že je učiněný praco-
vitý, pilný člověk.
„Panečku, z toho něco bude!“ chlubíva
se v hospodě kamarádům, nechápajícím, pro
tak miluje cizí dítě. A kdyby byl alespoň jak
ostatní děti: mazlivý, přítulný, štěbetavý
Kluk se jen zubí, mluví hlasem starého chla-
pa, a kde může, provede každému taškařinu
O šesté doprovodil Otta Skokana zas
ke vratům, zase mu podal ruku, zašklíbil se
pitvorně na malou, suchou Skokanku, pracu-
jící v panské zahradě, klevetivou a zaháleč-
nou, jež si již z dálky naříkala mužovi, že je
celá polámaná.
Pak teprve vmísil se mezi kluky, hrá
si s nimi, ale to vše jen z dlouhé chvíle, pro-
tože neměl Skokana.
Skokan
Ott
Eliška pyšný
Eliška
Ott Skokan
12
article
Tak tomu bylo den co den, celé létoa
po začátek podzimu.
Továrna vyřadila jednu řezačku, jež na-
lezla útočiště jako všechny ostatní staré stro-
je pod kůlnou.
Otta nevěděl, co radostí počít. Na všec
strojích již kutil, ale řezačky „v ruce“ dosu
neměl.
A blížil se k ní tak žádostivě, přes varo
vání a zákaz Skokanův.
„Nebudeš ani vědět a vstrčíš ruku me
nože a co pak!“ strašil ho.
Otta nedbal.
Štrachal rukama sem a tam ve stroji
po stroji.
Náhle mu zajela hloub ruka a zárovei
se na něho zableskla v šeru kruhadla.
Ztrnul. Bál se pravicí pohnouti, u stroje
byla polotma, kdo ví, nenarazil-li by rukou
o nože, jež jsou prý jako meč?
Stáhl zděšeně obličej, zakřičel úpěnlivě
„Skokane, Skokanel“
„Kluk prokletál že má ruku v nožích,-
hučel zlobně hlas Skokanův kůlnou. „Jak se
já k němu tím haraburdím dostanu? Ani s
nehýbej, ty uličníkul“
Otta dlouho vzdychal a naříkal, nežs
k němu konečně dobelhal Skokan.
„Má ruku v nožích! Hnout s ní, je celá
pořezaná!“ třásl se strachem kovář a opatrně-
vytáhl všetečnou pracku.
Přinesl si ji blíže k očím, aby se přesvěd-
čil, neublížila-li si a všechen strach a úzkost
které vytrpěl, když dral se se svou zlomenou
nohou k sténajícímu Ottovi, změnily se rá-
zem v strašný hněv.
„Když nechceš poslouchat, uličníku,“
uhodil ho do zad, „nesmíš se mi tu víckrát
ani ukázat. Jaké se mohlo třeba stát ne-
štěstí!“ ospravedlňoval svojí krutost.
„Komu jinému by dávala jeho matka vin
než mně?“ utíral si modrým rukávem košile
zpocené čelo.
„Ať jsi už odtudl“ napřahoval ruku k nové
ráně.
Otta nečekal a skokem zmizel. Potřebo-
val tolik vzpamatovati se někde v koutku
vou.
Ott
Skokanův
Skokan
13
article
ze své hrůzy a úzkosti, a do poledne se Sko-
kan udobří.
Ale sotvaže odpoledne kovář uviděl, že
se Otta loudá ke kůlně, zahrozil mu pěstí
„Jen se opovažl
Otta se vzpurně obrátil: „Uvidíme, koho
to bude dříve mrzet.
Ale totéž opakovalo se druhého 1 fře
tího dne.
Otta se potuloval jako bludná ovce. Ji
si i zaplakal a nejednou. A Skokan víděl jeho
slzy, ale znovu zdvihl pěst: „Jen se opovažl“
Pak byl Otta posupný a smutný zároveň.
Mračil se, až mu jasné, uličnicívím sršíc
oči mizely pod staženými víčky, šklebil se
zarputile a cenil krvelačně široké, řídké zuby
A zarýval ruce do kapes a kopal do kaž
dé nejmenší, namanuvší se mu travičky.
Ale dosud byla jeho bolest po Skoka
novi a kůlně větší než jeho vztek.
Stýskalo se mu také po housce a salámu
po odpoledním ovoci a kávě.
Všechny pokusy o smíření byly marny.
Skokan vedl jen stále svou: „O ruku se
mohl kluk připravit! Co by z něho bylo
Mrzák, mrzák jako já, ale já mám alespo
zdravé ruce a mohu trochu dělat! A já bych
ho měl na svědomí.
Pokaždé, když se nadarmo přiblížil k
kůlně, ubylo lítosti a přibylo vzteku.
A došlo to tak daleko, že Otta při pou-
hém spatření Skokana skřípěl zuby a zatínal
pěsti.
Tolikrát se, bloud, zbytečně pokořil.
A zase chodil po továrním dvoře s hlavou
svěšenou, s očíma zarytýma do země a pře-
mýšlel, úsilovně uvažoval.
Kul pomstul
Pomstu tomu kulhavému Skokanovi, jal
ho nyní zlobně nazýval.
Nejlepší bude, hodit na něho kamenem
ustanovil se, neboť v házení kamením vyniká
nade všechny kluky.
Ott
Skokan
14
article
Večer, před šestou, schoval se za otevře-
né křídlo továrních vrat.
V ruce držel drobný kámen. Dýchal prud
ce, tváře mu planuly, oči měl vypouleny, zuby
zaťaty do rtů.
Všichni dělníci již odešli; konečněs
belhá Skokan.
Nechá ho přejíti, pak se vykloni a prudce
hodí kamenem.
Dopadl přesně do středu zad, ale Skokan
se ani neohlédl.
Otta je zklamán. Jeho pomstychtivost
dme se do výše, jako vichrem rozeštvaná moř-
ská vlna.
Kámen byl malý. Zítra vezme větší.
Celý den je pro něho věčností. Zkouší
usnouti, hráti si s dětmi. Marně. A hodiny se
vlekou, vlekou jako dešťovky.
Snad dnes ani nebude šesté hodiny.
Již dobře o hodinu dříve krčí se Otta z
vrátnicí, ale tentokráte se celý třese, srdce
mu skáče v prsou, že ani dýchat nemůže, rty
má rozhryzané do krvav.
Konečněl
Zase nechá ho přejíti. Kovář stojí právě
pod zděným obloukem vrat, když dopadne mu
prudce na rameno jako dětská pěst velký ká-
men.
„Mohli by to dát spravit, aby nepadala
na člověka zeď,“ zabručí Skokan, hladě si
uhozené rameno.
Otta ho slyší a je mu, jakoby se musi
zalknouti.
Ani tentokráte se mu msta nezdařila.
Toho večera sepere se se všemi kluky
továrně, zbije je, až jsou samá boule a modři-
na. Holčičky trhal za vztýčené copánky.
Doma byla kuchyň plná žalobníků.
Otta je strašně bit.
Ale neřve jako obyčejně, takže musí otee
pro řev od trestu upustit, nekouše a nekope.
Je ranám rád, nemyslí alespoň chvíli n
Skokana a bolestí záhy usne.
Skokan
Ott
15
article
Nazítří vplíží se do parku, zaleze do hu-
stého smrčí a tam, leže na břiše, s rukama za-
rytýma do země, ryšavé smrčím, běsní a úsi-
lovně přemýšli.
Což aby na něho skočil a poškrábal ho
pokousal?
Má však dosud až příliš v paměti herdu
kterou od něho dostal pod kůlnou.
Celý den leží tak pod smrčím, utěšuje
alespoň škodolibě, jak ho bude otec, který
ho včera tak zbil, hledatí zoufale po všech
studních.
Jakoby pudem poznává, že není daleko
do šesté, vstává a loudá se zase za vrátnicl.
Opírá se celým tělem o zeď, třesoucí se.
celý bez sebe.
„Skočím na něho!“ umíňuje si.
Skokan jde kromobyčejně v hloučku ka-
marádů.
Přece na něho nemůže teď skočiti. Zou-
falý, vyvaluje oči na nenáviděného kováře
strašné nadávky hrnou se mu již ze rtů.
V tom však přichází z druhé strany Sko-
kanka a volá již z daleka pištivým hlasem na
kováře: „Muži, já ti jsem celá polá—á—ma-
ná—ál“
Otta neví, čí ruka to způsobila, že vyletě
jako blesk z úkrytu, že postavil se mezi vraty
že tančil do kolečka a volal, plácaje si na k -
lena:
„Skokan—Žába, Skokan—Žábal
Lomozný smích zaduněl nádvořím. Vši-
chni ti staří chlapi, Skokanovi kamarádi, smá-
li se hlučně vypráhlými hrdly, křičíce s ta-
čícím klukem:
„Skokan—Žába, Skokan—Žábal“
Kovář se zastavil, zadíval se chvíli ne-
chápavě na pitvorného kloučka, pak zařval:
„Uličníku prokletý!“ a hodil po něm
berlí.
Ale Otta uskočil a znovu se zatočil a zno-
vu plácal na kolena, volaje, provázen hlubo-
kým sborem mužských hlasů: „Skokan—žá-
ba!“ — — —
Tak sladce, jakooné noci, nespal Ott
dosud nikdy.
Skokan
Ott
16
article
Všeobecné vzdělání.
Všeobecné vzdělání.
(Poslední výsledky zubařské vědy.)
Od A. P. Čechova. Přeložil E. Adá me k.
„Nedařilo se mi se zubařstvím, Osipe
Franceviči!“ vzdychal maličký, osmahlý človí-
ček v omšelém plášti, spravovaných botách
se šedivými, jakoby oštípanými vousy, dívaje
se zasmušile na svého kolegu, tučného, vypa-
seného Němce v novém, drahém svrchníku
s havanským doutníkem v zubech. „Naprosto
se mi nedařilo! Pes ví, čím to tak je! Zdali
tím, že je teď zubních lékařů víc než zubů .
anebo že nemám opravdového talentu, mor
na tol Těžko je fortunu chytat. Vezměme na
příklad třeba vás. Společně jsme na újezdném
učilišti školu vychodili, společně jsme u žida
Berky Schwachera pracovali, a jaký je to roz-
díl! Vy máte dva domy a villu, vozíte se
kočáře, kdežto já, jak vidíte, jako nahý v trní
a nikde nic. Nu, čím to tak je?
Němec Osip Francevič vychodil kursv
újezdném učilišti a hloupý je jak tetřev, al
sytost, tuk a vlastní domy mu dodávají spou-
stu sebejistoty. Hovoří autoritativně, filosofo-
vati a pronášeti sentence považuje za svoje
nezadatelné právo.
Čechův
Osip Francevič
Němec
Berek
17
article
„Všecko neštěstí je v nás samých,“ po-
vzdychl jako autorita v odpověď na stesky
kolegovy. „Sám jsi vinen, Petře Iljiči! Nezlok
se, ale říkal jsem a budu říkatí: nás, speciali-
sty, hubí nedostatek všeobecného vzdělání
Zalezli jsme až po uši do svojí speciálnosti
a co je dál, o to se nestaráme. To není dobře-
brachu! Ach, to není dobře! Ty si myslíš, že
když jsi se naučil zuby trhat, takže tím už
lidské společnosti můžeš přinésti užitek? Ni-
koli, brachu, s takovými úzkými, jednostran-
nými názory daleko nedojdeš... ne, ne, v žád
ném případě. Je třeba míti všeobecné vzdě
lání.
„Ale, co je to zač, to všeobecné vzdě
lání?“ optal se nesměle Petr Iljič.
Němec nevěděl, co odpověděti, a prones
nějakou hloupost, ale potom, když se napi
vína, rozběhl se a dal svému ruskému kole-
govi na srozuměnou, co si on představuje pod
„všeobecným vzděláním“. Objasnil mu to ni-
koli přímo, nýbrž oklikou, mluvě o jiném.
Petr Iljič
Němec
18
article
„Hlavní věc je především pro našince —
pěkné zařízení,“ vykládal. „Obecenstvo soud
pouze podle zařízení. Jestliže máš špinavý
příchod do domu, těsné pokoje a ubohý ná
bytek, znamená to, že jsi chudý, a jestližejs
chudý, tedy to značí, že se u tebe nikdo ne-
léčí. Není tomu tak? Nač pak já se k tobě
mám chodit léčit, jestliže se u tebe nikdo ne-
léčí? Raději půjdu k tomu, kdo má velikou
praxi! Ale pořiď si plyšový nábytek a na-
strkej všude elektrických zvonků a hnedle
jsi zkušenější a máš velikou praxi. Opatřit s
elegantní byt a pěkný nábytek — to je jako
když plivne. Nábytkáři za dnešních dob se
utáhli, mají malou dušičku. Na úvěr dosta-
neš, mnoholi chceš, třeba za sto tisíc, zvláště
jestliže se na účet podepíšeš: „Doktor ten
19
article
A pak je nutno pěkně se strojit. Obecen-
stvo soudí tak: jestliže jsí rozedraný a žiješ
ve špíně, tak ti stačí dáti rubl, ale máš-li zlate
brejle a tlustý řetízek a kolem tebe všude sa-
mý plyš, potom je už hanba dávati ti rubl
třeba dáti pět nebo deset. Není tomu tak?“
„To je pravda...“ souhlasil Petr Iljič
„Abych se příznal, s počátku jsem se taky za-
řídil. Všecko jsem měl: i sametové pokrývky
i žurnály v čekárně, i Beethoven visel vedle
zrcadla, a... čert ví, co to bylo! Hlupácké
zaslepení mne posedlo. Chodím po svém nád-
herném bytě a bůh ví proč, býlo mi hanbal
Jako bych nebyl přišel do svého bytu, aneb
jako bych to všecko byl ukradl... nemohu
Neumím sedět v plyšovém křesle, a bastalA
tady taky moje žena... prostá ženská, nijak
nechce pochopit, jak se má se zařízením za-
cházet. Jednou navoní zelnou polévkou nebo
husou celý dům, jindy zase začne kandelábry
čistit cihlou, nebo se dá do myti podlahy
přijímacím pokoji v přítomnosti nemocných
čert vi, co to bylo! Věříte-li mi, když jsme
celé to zařízení prodali v dražbě, zrovna jako
bych byl ožil.
Petr Iljič
Beethoven
20
article
„To značí, že jste nepřivykl slušnému ži-
votu... Což? Třeba si zvykatil Potom, kromě
zařízení, je nutná také vývěska. Čím menši
je člověk, tím větší musí býti jeho vývěsní
štít. Není-li tomu tak? Vývěsní štít musí být
veliký, aby ho až za městem bylo viděti. Když
přijíždíš k Petrohradu nebo k Moskvě, tal
dříve než uvidíš zvonice, padnou ti do oka
vývěsní štíty zubních lékařů. A tam, brachu.
jsou lékaři, že se jim my dva nemůžeme rov-
nat. Na vývěsním štítě pak musí býti nakre-
sleny zlaté a stříbrné kruhy, aby si obecen-
stvo myslilo, že máš medaile: získává to větš
vážnostil Kromě toho je nutna reklama. Pro-
dej poslední kalhoty, ale tiskni inserát. Tiskn
každý den a ve všech novinách. Jestliže seti
zdá, že prostých oznámení je málo, přisyp se
s kejklemi: poruč tisknouti oznámení vzhůru
nohama, objednej klišé „se zuby“ a „bez
zubů“, žádej obecenstvo, aby si tě nepletlo
s jinými dentisty, publikuj, že jsi se vrátil z ci-
ziny, že nemajetné a studující mládež léčíš
bezplatně... Třeba je také oznámeni vyvěsiti
na nádraží, v restaurantech... Mnohoje
způsobů . ..
Petrohrad
Moskva
21
article
„To je pravdal“ povzdychl si Petr Iljie
„Mnozí také říkají, že je to všecko jedno.
ať si zacházíš s obecenstvem jakkoli... Ne
není to všecko jedno! To se musí umět, za-
cházet s obecenstvem... Obecenstvo za ny-
nějších dob je sice vzdělané, ale divoké, hlou-
pé... Ono samo neví, čeho se mu chce, a je
velmi těžko, přizpůsobit se mu. Buď si třeb
profesor nad profesory, nedovedeš-li se při-
laditi k jeho povaze, půjde raději ke zvěrolé-
kaři, než k tobě... Přijde ke mně, dejme to-
mu, panička se zubem. Což pak ji mohu při-
jmouti bez všelijakých kejklí? Kdež pak
Ihned se učeně zachmuřím a mlčky ji ukážu
na křeslo: učení lidé nemají času na hovory
A křeslo mám také takově kejklířské: na
šroubechl Vrtíš šrouby a panička hnedle jede
nahoru a hned zase se spouští dolů. Potom se
začneš rýpati v nemocném zubu. V zubě je
ten.“
Iljie
22
article
celkem pitomost, třeba jej vytrhnout, a níd
víc, ale rýpej se v něm hezky dlouho, s pře-
stávkami... Desetkrát jí vstrě zrcádko de
úst, poněvadž paničky to mají rády, když se
lékař jejich nemocí dlouho obírá. Panička
křičí, ale ty jí: „Milostivál Mojí povinností
jest, abych vám ulevil ve vašem hrozném
utrpení, a proto prosím, abyste ke mně cho-
vala důvěru, tak, víš, majestátně, tragicky..
A na stole před paničkou leží čelisti, lebky
různé kosti, všemožné instrumenty, baňky
s Adamovými hlavami“) — všecko strašlivé,
tajuplné. Sám jsem v černém taláru, jako ně-
jaký inkvisitor. A hned vedle křesla stojí strol
na opojný plyn. Neupotřebují sice toho stroje
nikdy, ale přec jen to strašlivě vypadá! Zub
tahám ohromným kličem. Vůbec, čím větší a
strašlivější jest instrument, tím lépe. A trhám
rychle, bez uváznutí.“
„Já také netrhám špatně, Osipe France-
viči, ale čert víl Jenom že, víte, dělám trakci,
začnu tahati zub a v tom, bůh ví odkud se ml
vezme myšlenka: a což, jestliže ho nevytrhnu,
nebo jestli jej zlomím? A tou myšlenkou se
mi ruka chvěje. A to je tak stále!
„Když se zub zlomí, není to tvoje vina.“
„Ovšem že, ale přece jenom. Běda, ne-
ní-li jistoty! Není nic horšího, jako když si
sám nevěříš, nebo máš-li pochybnosti. Měl
jsem takový případ. Přiložil jsem kleště,
tahám... tahám, a pojednou, víte, cítím, že
tahám příliš dlouho. Byl by už čas vytáhnout
zub, a já pořád ještě tahám. Zkameněl jsem
hrůzou! Bylo by třeba nechat toho a začít
znova, ale já tahám, tahám... zpitoměl jseml
Nemocný vidí mi na tváří — tento, že jsem
schwach, že mám pochybnosti, vyskočil,a
z bolesti i zlosti mne praštil taburetem! A
jednou zase jsem zpitoměl také, a místo ne-
mocného zubu jsem vytrhl zdravý.“
Adamová
Zub
Osip Franca
23
article
„Hlouposti, to se stane každému. Trhe
zdravé zuby, však na ten bolavý přijdeš. Ale
máš pravdu, bez jistoty to nelze. Učený člo-
věk se musí držeti učeně. Vždyť obecenstvo
tomu nerozumí, že my dva jsme nebyli na
universitě. Pro obecenstvo jsme všichni dol-
toři. Botkin je doktor, já jsem doktor a ty
jsi také doktor. A proto se také drž jako dol-
tor. Abys se zdál býti učenějším a nadělal
prachu, vydej brožurku „O ošetřování chru-
pu“. Nedovedeš-li ji napsat sám, objednej sl
ji od studenta. Za deset rublů ti i předmluvu
spráská a naškube ti tam citátů z francouz-
ských autorů. Já vydal už tři brožurky. Co-
pak ještě? Vynalezni zubní prášek. Objednej
si krabičky s razítkem, nasyp do nich, co
znáš, navaž na to plomby, a hajdy: „Cena2
ruble, vystříhejte se před padělky.“ Vymysl
si i elixír. Namíchej něčeho, aby to voněloa
štípalo, a máš elixír. Zaokrouhlených cen ne-
ustanovuj, nýbrž takto: elixír čís. 1. stojí 77
kopějek, čís. 2. — 82 kopějky a tak dále. Vy-
padá to tajemněji. Kartáčky na zuby prodável
se svým razítkem po rublu za kus. Viděl jsi
moje kartáčky?“
Petr Iljič se nervesně poškrabal v týle
a rozčileně začal chodit okolo Němce . ..
„Tak vída, podívejme se!“ začal posun-
kovati. „Tak ono je tol Ale já to neumím, ne-
mohu! Ne snad, že bych to považoval za šar-
latánství nebo šejdířství, ale nemohu, mám na
to krátké ruce! Stokrát jsem to zkusil, ale ani
čerta z toho nevyšlo. Vy tadyhle jste sytý.
oblečen, máte domy, kdežto do mne — tabu-
retem! Ano, vskutku, zle je bez všeobecného
vzdělání! To máte pravdu, Osipe Francevičil
Náramně zle!
R. 1885.
Botkin
Petr Iljič
Němec
Osip Francevičil
kopějka
24
article
Pistole.
Pistole.
Napsal J. Francos Rodríguez. Ze španěl-
štiny přeložil Karel Vit.
Pertierra viděl, že jest ztracen, zneuctěn.
Peníze, jež mu svěřili jeho klientové, jejich
úspory, několik nadací, vše zmizelo v jedi-
ném okamžiku vinou oné Felisy, tak krásné.
velmi krásné, kteráž však nikdy nebyla na-
sycena v utrácení peněz.
Ubohý Pertierra viděl nebe otevřenév
onen den, v němž Felisa potvrdila polibkem
jeho sny lásky. Uvěřilť onen nešťastník, že
vytoužená jeho kráska věnuje mu svojí lásku.
Avšak zklamání následuje vždy za ilusemit
neboť za několik týdnů přesvědčil se zamilo-
vaný, že nebyl pánem její duše, ale pouhým
nájemcem vychytralé ženy. On mluvil k ní
vášnivým a vroucím tónem divadelních mi-
lovníků, ona však suchým a málo poetickým
hlasem divadelního impressaria.
Luis Pertierra nebyl bohat. Spravoval
jmění cizí; sně neustále o tom, jak by sám
zbohatl. Nepřiměřené výdaje pro Felisu při-
pravily ho však v několika dnech o poslední
groš.
J Francos Rodríguez
Karel Vita
Pertierra
25
article
Jednoho večera sebral tři tisíce durů, ná-
ležejících jednomu z jeho klientů, a místo, aby
je odevzdal jejich zákonitému pánu, odešel
s nimi k Felise. Nepřemýšleje o následcích,
dal se strhnouti k odcizení cizího jmění.
Tři tisíce durů se brzo rozplynulo. Za ně-
jaký čas Felisa žádala větší sumy. Luis se
jí přiznal, že jest zničen.
„Ty tedy nejsi milionářem?“ pravila mu.
„Nikoliv, ženo, nejsem!“
„Ty, chytráku; na zevnějšek se zdálo, že
jím jsil Jak jsi mne zklamal! Než hleďme na
vše chladně! Rozejděme se beze všeho křiku
a provádění hloupostí. Já nejsem žena, jež
by byla pro tebel
„Co naše láska, naše štěstí?
„Hloupostil“
„A srdce?
„Kde pak jest toho konecl“
Ubohý Pertierra vyšel z bytu svě milen-
ky zoufalý, vyhozen od ní, jako se vyhazuje
úplně vymačkaný citron.
Shroucení lásky tížilo však Pertierra
méně, nežli zločin na jeho cti. Promarnil pe-
níze, kteréž nebyly jehol Majitel tří tisíc
durů postavil ho před rozhodnutí slovy: „Bud
mi vrátite mě peníze, nebo vás udám jako
podvodníka!“
)Tak nazývají Rusové známé naše „umrlčí
hlavy“ (lebka se dvěmi skříženými kostmi), jimi
se označují nebezpečné léky a jedy. Pozn, překl,
Luis
Rus
Buda