ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 969ebca0-7632-11dc-9926-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 66, place 5, org 3, work 2
1 masthead
20. prosince 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha,Národních Listů“ k č.o
3 masthead
Strana g.
4 article
Štědrovečerní nadělení. Vybledlý obrázek. Namaloval Fr. F l os Kterýsi francouzský spisovatel a kritik na psal, že novelista nemá o sobě říci ani slova. naopak že má vždy tak daleko ustoupiti, aby z jehe osobnosti nezůstalo v práci ani potuchy ale moudrého toho kritika neposlechl ani sám Francouz a mistr novelista Maupassant a vypra voval své duchaplné historky bez zřetele na to. že se dopouští přečinu. Mně se rozhodně lére líbí Maupassant a vždycky s rozkoší pozoruji jak se lehounce „rozjode“, ať již po hladkýeh parketách salonů, po rozhoupané podlaze kajuty. po nakloněné vlhké palubě, nebo po rupajícím písku, rozsetém na pěšínkách parku. Vypravuje sám, nebo si dá vypravovati, ale vždy je př Nu dnes — chtěj nechtěj — musím být také nspoň na chvilku při tom, abych vysvětlil, kde jsem tento již vybledlý obrázek zachytil Po nemalém namáhání mých škodolibýcl „přátel“ a po určitém pokynu měho předsta- veného podařilo se, že mne vystrkali po sráz- ných vyšlapaných schůdeích na kruchtu. Mě jem také zpívat! No budiž! Jim jsem to slíbit musil, ale zároveň jsem slíbil sobě, že sice vezmu noty do rukou, že budu otvírat ústa jak kapr, ale že hlasem svým nic nepokazím.
Francouz Maupassant Francie
5 article
Ale na kruchtě se mi ihned zalíbilo a lito- val jsem, že jsem už dávno sem nevylezl. C tu bylo zajímavých věcí a osob! Na vysoké. úzké lávce u varhan vrtěl se pan prineipal, zlostně mžikal malýma očkama za brejlemi a třesoucíma se rukama rozdával partesy. Na tvá- řích naskočily mu červené skvrny rozčilením Toho všeho jsem tuze nedbal, mnohem lépe se mně líbili dva vousatí muži, kteří seděli při zdi bokem k varhanám. Drželi v rukou pra- pedivně, dlouhé trumpety a ještě je prodlužoval tenkými mosaznými trubičkami. Vedle vousáčo bratří Jandejsků seděl otec se synem. Rozebí- rali klarinety, naplivali na závity, zase všecko sešroubovali a pak vloživše hroly do úst, vy- luzevali pronikavé skřeky. Starý sklonil hlavu k mladému, aby snad lépe slyšel a mladý sta- rého jen očima polykal, jako když starý kos učí na sněti mladého hvízdat. Shodli se, že se klarinely rozeházejí jen o malého půl tónu, ala to prý se v hlase varhan ztratí. Naproti klari- netistům za varhanami stály dva objemné kotle z nichž byl ale jen jeden potažený koži, n drchém vtsěly jon cáry. Za kotlem stál mist Vyčichlo, virtuos. Byl malé postavy, na jednu steanu sražené. Hlavu měl velikou, obličej rů žový, čistě oholený, a hustým šedivým podbrad- kovým vousem lemovaný. Právě dýchal na skla brejlí, aby je vyčistil a pak lépe viděl na noly.
Jandejsek Vyčichlo
6 article
Byl na své umění velmi hrd a často mně v sou kromí sdělil, že s ním všecka kestelní sláva za- jde, neboť v celém městečku už nikde neum na ketel pořádně uhodit. o- „Jo jo, milý panáčku, já ještě pamatuju ne božtika Diviznu, ten byl na kotle kos a tenhle kotel rozsed' on. Jo, panáčku, to byl člověk obr ten když praštil do kotle, sám pan dékan u oi táře poskočil. n s tom. Zvědavost má bylo vzbuzena, už jsem pak mistra Vyčichlo nepustil a ten mně tuto štédro večerní historii vypravoval.
Vyčichlo
7 article
Zalím bylo na kruchtě vše připraveno, dole ozval se hlas zvonku a v tom zahlaholily ne kruchtě všecky nástroje takovou intrádu, že div jsem se leknutím nesvalil. Přítel Možiš, druhý bas, mné zachytil a šeptal, až to bylo slyšet za devátou zdí. „Držte se, pane, držte; tyhle trumpely podfukují jako vichřice.“ Ohlédl jsem se po trumpetách; zvířený prach z podlahy zahalil oba foukající vousáče. ale v tom už všecko zmlklo a soprány spustil, ječivě: „Kyrie ... Bylo před vánocemi roku 1846. Tenkrát bývaly ještě pořádné zimy; tenkrát bylo vůbec všecko pořádné, protože s vrehnostenskými úřa dy nebylo radno žertovat. Sníh už ležel pořádně člyři neděle a protože se za tu dobu několikrá ušpinil, spadla nová dávka a opět bylo krásn a bílo na svělě. Bohužel mnozi lidé si té krásy tuze nevšimali — neměli na pozorování kdy pro samé starosti. Nejhůře bylo ale těm, kter z jakékoliv příčiny musili jednati s panem vrchním Muršálem. S panem vrchním nejednal nikdo rád a když mohl, vyhnul se všemocnému pánu na ste honů, avšak často nebylo vyhinutí. Do nedávna ukazovali jestě staři pamět níci zvědavcům potůček, vinoucí se kolem zá meckého parku, ve kterém si rychtářové z okol ních vší umývali zkrvavené nosy a tváře, když se vraceli od řízení a to si ještě pochvalovali že dneska, co pak dneska, že byl milostpán vrehní tuze hodný, protože plácl člověka jen ru kou, když mu šel člověk na rozehodnou políbs ruku, ale někdy že bývá hůř, mnohem hůř, když milostpán popadne hůl, nebo, nedej Pámbů „pajě“, to že by měli vidět melu, to že by rychtářům nezáviděl ani poslední posák.
Možiš Kyrie
8 article
Milostpán vrchní byl jako sršeň, hned bo dal a řici mu ne, nebo nemohu, už byl ohei na střeše. Nikdo se neodvážil říci nechci, ne boť dráb Doubrava by ho byl ubil. Takové byly časy a takový byl pan vrchní Maršál. Utiskovaný lid neměl síly, neměl ani moci ani odvahy prol ukrutnému despotovi, ale když se cítil sedláček v bezpeči a mezi svými, ulehčil si podívuhodno balladou nejspíše domáci výroby. Šla od úst k ústům a uměl ji každý a přec se k vrchnímu nedonesla. Nejspíše ani udava- neměl odvahy zadeklamovati Arciletr Maršál jel do pekla na bál. ak ho satan spatřil hnedle se s ním bratřil. „Pěkně vílám, strýčku mám už na tě smyčku, smůlu na tě vařím, jak strusky tě spařím. Jak to vrchní slyšel, hrozně strachy řičel, ale čorti na něj. proč mezi ně přišel Tohle byla voda na mlýn sedláčků a tvrdili že do zlata by se měly zasadit verše „j a k to vrchní slyšel, hrozně strachy ři čel.“ Co by za to ubožáci byli dali, kdyby tak pan vrehní měl aspoň jednou strach, takový skrach, jaký stále vzbuzoval! V baladě vypravo
Doubrava vrehní
9 article
valo se, co ještě vrchní v pokle zkusil, všichn mu toho přáli, ale všichní také litovali, „že pal jednou rázem přilít zase na zem“ Takový byl pan vrchní Maršál pláček a prá vě jím se již několik dní zabýval v duchu pan rechtor Pivoňka, čili jak se mu všeobecně říkal pan rechtor Kakraholtík, že neměl ani chvilky pokdy, aby vzal svou španihelku se střapečky a vyběhl si na špacírek do opatovické myslivny kamž tuze rád k panu fořtovi Zelinkovi zapadal Šlo o tuze velkou věc. Již před čtrnácti dny svěřil pan vrchní Maršál panu rechtorovi tajnotajně partes vlast- ního skládání. Byla to píseň vánoční, koleda pro soprán s průvodem houslí. Pan rechtor mě píseň nacvičiti. Píseň měla zpívati páně rechto- rova dcerka Anežka a na housle měl hráti uči- telský „spomocník“ Mladotka z expositury nebovidské- Což o to bylo hej, třeba že jistě přijde milostivá vrehnost a občanstvo z celé kolátury. pan rechtor by se o Anežku a Mladotku nebál ani kdyby přišel poslechnout třeba císař pán ale v partesu byly chyby!
Pivoňka Zelinka Anežka Mladotka
10 article
Pan vrehní byl sice znamenitý muzikus ale nebyl skladalel. Patrně nevěděl, že lidsky hlas má meze, přes které se nedostane. A t rmoutilo pana rechtora. Zkoušel, zkoušel, ale nešlo to. Věděl sice, jak by se dala prověsti oprava, ale neopovážil se pošinouti hlavičky not vlastní mocnou rukou pana vrchního namalova Anežka neuctivě se vyjádřila, že pan vrchní napsal a složil nesmysl a Mladotka s Anežkou souhlasil, ostatně Mladotka souhlasil s Anežkou ve všem. Ale oba se potázali se zlou. Pan rechtor se rozkohoutil náramně. „Jak, pan vrchní a nesmysl? Na tohle by pardus kapitální; či nedostal zdejší soused pět- advacet od serbusa jen za to, že opovážlivě na milostivou vrchnost čuměl? Však je to pro věč nou výstrahu zapsáno v knize. Ale mladí nedbali a posmívali se panu vreh nímu. Což Anežka si směla něco dovolit, byl dcera rechtorova, ale tenhle Mladotka něco jiste slízne, není z nejpokornějších a kdyby nebylu těch housliček, už už by letěl. Na Štědrý den se přece pan rechtor vypra- vil do kanceláře k panu vrchnímu, aby mu nej- pokorněji oznámil, že bude nutno nejponíženěji změniti několik not ve výrobku pana vrehního. Třásl se strochy chudák pan rochtor, když luto „prosbu“ přednášel, elo pan vrchní byl jak z másla a řekl panu rechtorovi vlídně, ať tedy
Anežka Mladotka
12 article
ke všem sakrům to předělá, aby ta sojka Anežka to mohla vykokrhat. Tato přísnost byla jen strojená anebo sn jen zvykem ustálená, neboť pan vrchní, měl-li vůbec někoho rád, byla to jen páně rechtorov Anožka na světě jediná. Hrával si s ní, dokud bývala maličká Anežka směla dotknouti se i jeho brejli, směia mu sednouti na klin, ba směla i čárat po pa- pírech na stole pana vrchního a čím víe rostla, tím ji měl pan vrehní raději, protaža měla v hrdélku zlato. Zpívala jako skřivánek hudba a zpěv byly panu vrchnímu na světě to nejmilejší. Vážil si také pana rechtora jako hudebníka neobyčejně dovedného, pochvaloval i mrzutého a stále zamračeného Havlinu učitele, z prvního klassu, protože překrásně pískal na klarinet a Divizna, mistr pokrývač, platil u pana vrchního víc než správce Hrdlička, protože Hrdlička rád utíkal se svou flétnou z taktu, kdežto Divizna uhodil do kotle vždy v pravý čas a důkladně.
Anežka Hrdlička
13 article
Nedočkavé a hladové děli městečka vybí haly už odpoledne před domky a vyhlížely, zdal se už objevila na tmící se obloze první hvězda. Měla býti znamením, že již nastal toužebně oče- kávaný večer, který měl přiněsti s sebou tolik radostných překvapení. I v nejehudší rodíně těší se všichni na ten večer, těší se ti, kteří překvapují, i ti, kdož mají býti překvapeni kde ani toho není, tam vchází za kouzelného toho večera neobyčejná nálada a i ta blaží, byt i na stole nebylo nie než mísa kouřících se bramborů. Ve škole bylo dnes veselo. Paní rechtorová prostřela s Anežkou v druhém klassu, aby se všichni domácí i hostě usaditi mohlí pohodlně kolem školní tabule, ktorá položena na škamna tvořila velký stůl. Vydrhnutá podlaha pokryia byla čerstvou pšeničnou slamou a ta harašila pod nohama hostů. Teplo bylo ve klassu, až se slejvalo a ani světlem se něšetřilo. Pan rechtor hostil své známé málo kdy, ale když už hostil stálo pohostění za to. Mimo pana forta Zelinky z Opalovic, sta- rého mládence, byl pozván i učitel prvního klassu zamračený Ilavlina, spomoeník Mladutk a pan zahradník Šroubek s dcerou Eliškoa. Pan zahradník Šroubek byl vdovec a již od leh slavíval Štědrý večer v rodině páně rechtorové Krásně zpival druhý bass, nikdy nic za to ne vzal, ale odjedl si to i s dceruškou, nejvěrnějš přítelkyní Anežčinou. Ve škole se jedlo toho večera dobře hojně. Po rybí polévce přinesly ženské rybu na černo a pak smaženou. Ke konci bývala „štrudle“ a tu pan fořt k smrti rád a pak při- neseny byly mísy krásných jablek a ořechů které každoročně poslal už na několik dní před Štědrým dnem pan zahradník.
Anežka rechtor Šroubek Eliško Anežčin zahradník Krásno
14 article
Po večeři hráli všichni v karty a z klastu do světlé zimní noci ozývaly se žerty, smíchy i zpěvy, dokud nezavzněly zvony, volající n půlnoční. Když pan rechtor otvíral dvéře ke kruchté byli tu již hudebníci i zpěváci v hloučku a vši chni byli veseli. Kdož by nebyl dnes vesel! Štu chajíce se a tiše se smějíce vyhrnuli se všichn na kruchtu. Poslední přišel pan vrchní, přehled všecky jako jenerál a usednuv k varhanám, po kynul panu rechtorovi Ozval se zvonek. V třesavém světle svěe a sloupků bylo viděti, že kostel jest nabi „Illava na hlavě, že by jablko nepropadio ale co jablko, ani jehla,“ liboval si Divizn hledě přes rameno páně fořlovo. Vše šlo, jako když namaže. Zpěvy kněž střídaly se se zpěvy solistů, oblaky kadidla vzná šely se k vysoké klenbě a opět ona blaživá ná lada naplnila srdce všech. A což teprve zejtra, až o boží hod rozepěi se při obětování Anežka a zahlaholí skladbe pana vrchního! Pan vrchní přihmuřoval zálibně oči za lesk lými skly brejlí. Jeho vyholená bledá tvář sli cousky před ušima byla klidná a přísná jako vždy. Úzké rty jeho velkých úst byly sevřeny a vystouplá brada s důlkem vždy po chvilee jako bezpečně se hnula v pravo a v levo, jakoby pan vrchní občas něco překusoval. Když pak ke konci vyláhl pan vrchní všecky rejstříky a plným strojem spustil: „Narodil se Kristus Pán, veselme se!“, zahlaholil celý ko stel tak jásavě, jakoby ten zpěv proraziti chtě kupolí k nebesům. Všichni rázem zapomněli na své trampoty I pan vrchní snad se stal hodnější, protože když dohrál, naklonil se k panu rechtorovi a řekl mu dosti hlasitě „Hlavlina půjde na školu do R .. . ie chystaj' Anežce výbavu! Pan rechtor se očitě ulekl, neboť vzkřik nerozvážně: „Milostpane, kakraholtíku“ a úžas zíral z jeho (váře.
rechtor Anežka Kristus Anežka výbava
15 article
Pan vrchni se ale nerozhněval, naopak po klepávaje pau rechtoroví na rameno, řekl ne obyčejně vlídně: „Byl jsem jim to dávno dlu žen. Je mně sice líto, že ztratíme Anežku, ale bude zaopatřena. Pan rechtor se dosud nevzpamatoval. Už byl pan vrchní dole a pan rechtor dosud držel svíčku v ruce a hleděl do tmícího se chrámu Teprve když zavál z venčí studený vítr světlo svíčky zaplápolalo, vzpamatoval se pan rechtor a potřásaje ustaranou hlavou, zašepta!o „Á, tohle je pěkné nadělení, kakraholtíku,“ opakoval si kakraholiíka na každém schodě jak s kruchty sestupoval. Pan rechtor zvěstoval neočekávanou zprávu své milé manželce ještě v noci. Na spaní ne- bylo vůbec pomyšlení, ačkoliv na jitřní měl jiti Mladotka. Starosti nedaly spát. Také pané rech torová se lekla, vždyť viděla, měla přece bystré oči, že Anežka na Havlinu se kale ani nepodiví a teď z čista jasna by se měla provdati za člo věka, který jest jí lhostejný, nerci-li snad pro tivný. „Kdyby to tak byl Mladotka, to snad, al co pak s tím, ten bude na exposituře jistě mlá dencovat deset let. „No to so Anežka podiví, až jí to ráno p vím, kakraholiiku,“ ulevoval si pan rechtor. „Ani slova jí neříkej, starouši, to já sama Ty bys to vyvedí, aby se holka lekla a rozsto nala se, má hlavička milovaná! Jen teď špt, ne starej sc, teď je noc a má své právo, rán čeká na tě práce. Paňí reehtorová byla žena rázná a našl každémů jednání přhodný čas.
Anežka Havlin Mladotka
16 article
Nebylo jí také veselo, ale přemýšlela, ja by deeru připravila a jak by nebezpečí odvra- tila, kdyby Anežka se vzpírala. Že se Anežk bude bránit, věděla jistě, ale zamrazilo ji, když si vzpomněla na umtněného a všemohoucfhee vrchního. U teho- nezmůže nie prosba, nemá srdee, nemá citu. Dětí nikdy neměl a proto noví že děti rozhodují o svě půdouenosti nejrndej samy. A pak — paní rechtorová viděla ted v duchu celý svůj život jako dlouhou pout. plnou strádání, nedostatku a ponížení. Šla po boku muže, kterého si vzala z lásky, a jen tn láska je podporovala, že oba na té trnilé a kame- nité cestě neklesli. A Anežka, její zlatá, nej milejší Anežka, měla by se vydati na tu strasti pinou pouť bez lásky? Kdo by jí dodával slly vylrvalosti a trpělivosti? Nebylo-li by lépe, aby u cízích lidí sloužila, než aby se u člověka lbostejného soužila? Statečná žena vzdychala a zakrývalas ústa peřinou, aby její manžel noslyšel těch vzdechů a pan rochtor vzdychal do podušky aby vzdechů jeho neslyšela věrná manželka.
Anežka Anežk
17 article
Pan rechtor brzo po ránu odešel z domova a paní rechtorová pověděla Anežce zlou novinu. Zprvu se Anežka zasmála jako hrdlička. domnívajíc se, že matka že-tuje, ale když po- znala, že matka mluví vážně, pohodila vzdoro vitě hlavinkou a prohlásila, že si Havlinu ne vezme, aní kdyby měl pečecské panství, a pana vrchního že se nebojí. Neplakala, jen zoubky zatínala a nežkama dupala. Ne, v Anežce nebylo ani kapky otrocké krve. Hněv a vzdor v ní bouřily. „O své bu douenosti bude rozhodovat sama a pan vrehn ať si poroučí ve své kanceláři a robolníkům Matka jen ruce spínala. Anežka odešla d své komůrky, aby se ustrojila na velkcu. Vrá tila se uchystána. Tvářička její byla pobledlá ale očka její jiskřila. Doběhne prý pro zahradníkovic Elišku. Ani pan rechtor nelenil. Došel do kance láře, aby panu vrchinímu popřál šťastných a ve selých svátků a poděkoval za včerejší milest.
Anežka Havlin Matek Eliška Anežka
18 article
Třesoucím se hlasem děkoval a byl smu- ten, ale pan vrchné jakoby ani smutku jeho n viděl, naopak výpravoval panu rechtorovi, že už tady učitel Havlina byl, že radostí div dc stropu nevyskočil, ten mrzuta a dnos že bude píska jako andělé v nebi. „Kakraholtíku,“ uklouzlo panu rechtorovi ale hned dodal, „to že bude, to že jistě, samou radosti bude něco krásně pískat, ale... „Jaké ale?“, rozkřikl se pan vrehni, ne měl toho slova rád. „Ale,“ pokračoval srdnatě pan rechto „smejšlím, žeAnežka nebude tak vesele zpírat. Pan vrchní o krok ustoupil. „Že ne?“ Oc vrehního zlověstně zaplály. „Vždyť to dělám pro ni. Havlina přeskočil tři prosebníky a stars — a tohle je vděčnost? Dávám školu Hlavlinov nebo Anežce? Reknou! To se vi, že Anežce punktum! Pan rechter byl rád, že už je punktum Vyběhl z kanceláře, jak jen jeho staré nohy stačily a zase si opakoval: „Kakraholtíku, tohlo je vánoční nadělení!“
Havlin Anežka Rekný Anežka punkt
19 article
Když pan vrehní Maršál šel do kostela n- „velkou“, musil obejíti v půlkruhu několik ko- čárů, saní selských i okročů, nežli se dostal k schodům kostelním. Před kostelem a na hřbitůvku kolem kostela stály davy lidu poddaného. Dnes se jich mál- dostane do kostela, protože bude kostel pln panstva. Po pravé straně zasednou paničky dcerky vrchnostenských úřadníků, za nimi bu- dou paničky správců z okolních vzdálenýel dvorů a pak panstvo mužského pohlaví, sam naškrobení pánové, na kteréž se nesmí nikd tlačit. Po levé straně zasedne honorace městečka měšťky v krinolinách a velikých čepcích, pak oteové městečka, mládež obojího pohlaví a za těmi všemi služebníci, šafáři, poklasní, hajní, drábové a panští řemeslníci, kováři, sedláři, ko- láři a u dveří bude panská čeládka. Kam byste se, vy chudáci, cpali? Dnes má audienci jenom panstvo! Když pan vrchní vystoupil na kruchtu. stáli již hudebníci i zpěváci na svých místech.
vrchní
20 article
Pan vrchní byl jako mrak o žních, když na zá- padé vylézá, Hromy a blesky byly v něm. Podíval se dolů. V presbyteriu seděla už milostivá vrehnost, starý pan baron s choti. mladý pan baron s chotí, dva výrostci a dvě slečny jako srnky. V popředí lavie trůnil ve „své lavici“ pan Martin Pouch z Radboře, vedle svobodník Čejk z Hlubokého Dolu, za nimi svobdnik Jan Pecka z Bořetic, vedle v levo mlynář z Červeného mlýna Smolik a v pravo vysoký muž, pan Lang. císařský major ve výslužbě a majetník statku v Polepech. Paničky jejich sesedly se v dubo- vých lavicích, ale jen po třech do lavic, více se jich tam nevešlo. Pan vrchní potrhl bradou, ohlédl se p Anežce, ale jen letmo ... Kázání bylo dlouhé k nepřečkání, ale přec jen našel pan děkan konec a pan vrchní spustii na varhany předehru plným strojem, aby v tom hluku a ryku píšťal mohli hudebníci přeladiti své nástroje. Nalada, ta radostná a mocná nálada byl dnes ta tam. Sund únava po včerejší pro bdělé noci, snad strach z pana vrchního, sna tréma, kdož ví co, dnešní nálada byla stísněná Již při „Kyrie“ ti čertovi kluci u měchů provedli takové uličnietví, že tam musil pon rechtor skočit a vyrvat jim chumáče ježatých vlasů. Milionští kluci nasypali si mozi měchy ořechů a jak šlápli na měchy, krach, krach, pra skaly ořechy, právě když měli hudebníci i zpě váci tacet! Ještě štěstí, že nemohl pan vrehn od varhan! Jistě by byl shodil některého kluk s věže. Mše dospěla k offertoriu. Varhany na ráz umlkly, hudebníci spustili nástroje na kolena. pan vrcbní sbalil partes jako kdyby měl v ruce taktevku, mrkl na spomocníka I. adotku a jiz v naprostém tichu ozvaly se nosmělé tóny housliček; „Tiu, tiu fiřilí, tiu tiu tin-lu“, tolo lu s třepetalo jako skřivánek nad osoním . .
Pouch Čejk Peck Lang Anežka Radbora Bořetice
21 article
Všichni hudebníci se nakloníli. Divizna. člevěk hromotluk, postavil se před kotle, aby byl u Anežky blíž, povytáhl krk a jeho veliká hlava s vypoulenýma očima trčela ve vzduchu jako báň na věži. Nedočkavá vrchnost vystrčila hlavy z presbytoria, aby zahlédla zpěvačku. Teď! Pan vrchiní trhl rukou a bodl Anežk očima. Chrámem zazněl libezný hlásek, trochuse chvěl, ale jasně deklamoval- uBlesá v dnešní slavný don nebos říše, colá zem a housličky do toho tiu, tiu, tiu, tiu,“ jakoh šeptaly. Tvář pona vrchního se jasnila, než v tom načala Anežka třetí verš: „láska boží —“ zoufalý výkřik, ohlušu jící rána, jako když se chór zbořil a všeobecný zmatek dupot a hlasy. Jak Anežka vyslovila slovo „boži“, vzrá tila se tak náhle na Diviznu, který, nečekaje na- razu, zvrátil se a celou tíží svého ohromného těla dopadl na kotel. To byla rána jako z děla. Pan rechtor přiskočil k dceři. Byla bledá nedýchala, bezvládně ležela na zemi. Pan vrehní nabyl první rozvahy. Skoči k varhanám. V kostele poplach. Všechny hlavy byly obráceny ke kruchtě i pan děkan, rozeví- raje náruč a šeptaje „Dominus vobiscum“, za pomněl se obráti k oltáři. Vrchnost div nevy lezla z presbyteria na římsy a před kostolem ryk lidu poddaného, který nevěděl, co se v ko stole stalo. Deset paží zvedalo Anežku. Byla bezduchá ani svěcená voda neúčinkovala. Když ji stříkal do obličeje, škubala sebou sice víčka oční, ale zůstala přinknutá. Nebohou Anežku odnesli domů, Pan rech tor neřekl ani jednou „kakraholtíku“. Byl zdr cen. „Bože, to je neštěstí!“ šeptal si ubohý mu a přebíhaje po kruchtě, nevěděl, čeho bys chopil.
Anežka vrehní Bož
22 article
„Jdou domů,“ rozkřikl se pan vrchiní n pana rechtora, „doděláme to bez nich“, Pan rechtor letél. Doma byla jen matke s dcerou. Anežka seděla na posteli a smála s na vstupujícího otce. „Nebojte se, tatínku, nic mně není, toje naschvál!“ „I kakraholte, kakraholtíku,“ zděsil se por rechitor „Naschvál a všecko budu dělat naschvá tomu — tomu tyranovi!“ „I pro umučení, ale teď lež, běží sem pa doktor,“ poroučel pan rechtor a utíral si slzy. Vešel lékař, starý, rozumný a milý pán Byl sám rád, když spatřil Anožku již při smy slech. Prozkoumal tepnu, prohlédl jazýček Anež čin, poslouchal tepot srděčka a pak vesele pro hlásil, že to nic nobude, to že jen tak okamžit závrať a také zažertoval o šněrovačce. Rechtorovic nosměli lékaře klamat, pyl je jich přítel a mohl jim pomoci. Po chvilce vědě lékař pravdu. Povážlivě vrtěl hlavou, ale slíbil že učiní, co bude moci. „Nemoc je zlá, mohl by se opakovat, kdyby náhlá lítost, nebo ne milé překvapení stihlo Anežku. Ano, ano, to s musí panu vrchnímu říci.“ Pan rechtor vyprovázel lékaře před školu Z.kostela se hrnuly zástupy. Pan vrchní ani ne šel domů, nýbrž bned do školy. Zastal Anežku dřímající, proto chodil po špičkách a šeplal Pan vrehní Maršál šeptal! Byl velmi znepoko „A co doktor ?doktor? Přece tady byl? c říká?“ „Rozčilení, lítost nám ji zabije, mou hla vičku milovanou,“ naříkala paní rechtorová. Pan vrchní bezradně chodil po světniei pak zastavil se před panem rechtorem a přítáh jej k oknu „Řekli to té sejkoře o Ilavlinovi?“ zepta se tiše, „Řekl, milostpane, když poručili,“ šepl pan rechtor. jen.
Anežka Rechtorovic
23 article
„Kdo poručil?“ rozkřikl se teď pan vrchní nahlas, ale když v tom podšitá liška Anežka zasté- nala: „pít“, ztichl pan vrchní a sám by byl běžel pro vodu, kdyby ji už paní rechtorová ne- nesla. „Co jsem řekl, platí. Havlina půjde do R... ic na školu, ale nevěstu ať si najde sám. Ale koho sem? Třeba Mladotku,“ rozhodl s sám pan vrchní. „Tak jí řeknou, aby se brzo vystonala ze svatby že nebude nic. Já sem ještě dnes přijdu. Pan vrchní odeházel klidnější, ale než ode- šel, přece ještě na chvilku postál u postelea hleděl zamyšleně na bledou tvářinku divčinu. Zdálo se, že ji chtěl pohladiti po hlavičce, již natáhl ruku, ale náhle utrhl a šel hbitě ke dveřím....
Anežka Havlin
24 article
Anežka vylrála na celé čáře. Nemusila se vdát za lhostejného a zamračeného učitele Havlinu a milý Mladotka byl u nich. Pan vrchní měl Anežku snad ještě raději a když „po no- moci“ mu přišla poděkovat, hladil jí i tvářičky a řekl laskavě: „No, nahnala jsi mně strachu, ještěrko! Solo ale si zazpíváš až za rok —a ženicha si najdi sama, neumím to. I toho se pan vrchní Maršál dočkal, že Anožka ženicha našla. Byl to učitel Mladotk, ba zdá se, že již ho našla dávno Starý Kakraholtík chystal se do výslužby. Když se o tom panu vrchnímu zmínil, řekl pan vrchní upřimně „No, dodržej', jak budou mocí, náhradník za sobe mají a Anežka se nebude z domova stěhovat, dáme jí zdejší školu. Hůře jest ale se mnou. Slyšeli, co se právě déje v cizin“. co dělají Francouzi? To přijde sem, jistě přijde, s námi už je na kahánku. „Kakraholte, kakraholtíku, milostpane,to snad ne. „Ba jistě, jistě. Všude to praská a nikde už lid nezdrží ani železnými obručemi.“ Pan vrchní Maršál všécek sesmutněl. Nejvíce smíchu utržil mistr Divizna. Vše- obeeně se tvrdilo, že Divizna sice pěkně tluče na kotle, ale nejkrásnější rána byla přece jen, když tak majestátně dosedl na (růn?
Anežka Havlin vrchní Anežka snad Mladotk Francouz Solo
25 title
Dva.
26 article Obrázek se štědrovečerním pozadím od Váe la va
Obrázek se štědrovečerním pozadím od Váe la va pnn m. Jiskry „Aloisi, pojď se raditi,“ vyzvala důlklivé paní Zazvonilová svého manžela. „Raditi?“ zabručel stařeček. obraceje se k ní. „Jaké raděni?“ i ol sq „Tak pojď a nedělej hloupost. Už je na t jen pár dní. Počkej — vyndám si notes. Šla ke stolu a vyšťárala ošeuponou zápisní knižku. Pak se usadila k lampě a začala pře- vraceli lísty v notesu. „Víš, Aloisi, vzalí jsmie sin toho letos nějak mnoho. Jen to počitej: syn, snacha, Márinka, Poldíček; Eulalie a Viktorie (ty mohly dobře jeli na svátky domů; kde pak tohte jest, ab. sestry od snachy byly i na vánoce v domě, jak k tomu ten náš syn přijde), domovnice, panski, Kačenka, domovník od naproti a holka z třelího poschodí — to máš jedenáct věcí. Aloisi — to nejde. To se musí nějak stáhnout. Počkej, na- píši je pod sebe a budeme se radit.“ Nos stařenky ohnul se na špičce, jak v úsl- lovném přemýšlení vyšpolila rty, když „je psala pod sebe. „Tak. Vezmeme jednoho po druhém od nejméně důležitých. Tedy panská. Poslouchej, to je přece zby- tečnost. Panská, která nám vůbec neslouží, která jen celý čas okukuje všechny dvéře, aby mohla dělati nesváry! Já ji škrtnu! „Ale počkej ještě,“ chytil ji za ruku sta- řeček. „Vždyť nám přece rozsvěcuje a stírá prach — „Cože? Rozsvěouje? Co to povídáš? Roz- svěcuje Kačena — večer co večer! To jsi se, holečku, nějak splotl. Kačena — abys věděl. A prach? Ten utírám já. Když sem někdy vleze. tak jen proto, aby mohla donésti snaše ce a jak. Co mne se týče — já ji skrinu. Ovšem, jestl tobě nějakou službu prokázala — to nevím. to je tvá věc, to si pak dělej, jak myslíš.“ Nosíček se uražeností obnul o trochu více.
Jiskra Alois Zazvonilová Márinka Nos Ted panská Roza Poldíček Viktoria
27 article
„Co pak by mně byla prokazovala, prosím tě, nebuď jedovatá — ohradil se dědoušek roze- chvěně, rozhodiv obě třaslavé ručky proti ohnu- tému nosfěku. „Tak ji přetrhnu,“ smířlivě pronesla jeho majitelka. „Teď přijde domovnice. Proč jsme si ji vlastně napsaly, nepamatuješ se? „Nu, protože nás nenechá dlouho čekate, když jdeme ze šachů“ (manželé byli ve spolku šachistů; z počátku hrávali sami spolu doma, ale vždýcky se při tom nepohodli a proto se „dali do spolku“, kde měl každý svého part- nera, s nímž byl spokojen), vzpomněl si sta roušek. „Nu — ale Aloisi, za to dostává dvaceti- haléř, to věru dost, vždyť před půlnocí se plau pětník, a mimo to, ona je šejdířka, zavírá pět minut před — jsme vždycky zrovna na rohu a za těch pět minut bychom došli ke vratům třikrát, ne jednou. Já ji také přetrhnu! „Ale, Melanko, je o dobrou vůli — „Jaká pak dobrá vůle — jestli se dopálím, budu jí dávat jen pětník,“ vykřikla Melankaa přetrhla domovnici. „Teď je tu domovník od naproti — poslou- chej, jak ton se sem dostal? To's psal ty „Domovník?“ mnul si Alois čelo, „Ah, už vím, jednou bylo kluzko, upadl jsem, a on mi pomohl vstát. „No, to by udělal každý člověk. A pak, bylo to jistě na jeho chodníku, který nebyl po- sypaný, sice by tě nebyl zvedal, domovníci ne- jsou tak zdvořilí. Aloisi, my jsme zrovna blázni, divím se, žes nenapsal také popeláře a metaře proto, že jezdí každého dne kolem.“ Při těch slovech Melanka škrtla slova „domovník od na- proti“ a zahloubala se dále do seznamu jede- „Ilolka z třetího poschodí — co je to? To e psal zase ty. „To jsem nepsal já, to's psala ty,““ ohrad se Alois. „Tys to psal, podívej se na to „k“, to j nácti.
Alois Melankaa