1
masthead
20. prosince 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha,Národních Listů“ k č.o
4
article
Štědrovečerní nadělení.
Vybledlý obrázek. Namaloval Fr. F l os
Kterýsi francouzský spisovatel a kritik na
psal, že novelista nemá o sobě říci ani slova.
naopak že má vždy tak daleko ustoupiti, aby
z jehe osobnosti nezůstalo v práci ani potuchy
ale moudrého toho kritika neposlechl ani sám
Francouz a mistr novelista Maupassant a vypra
voval své duchaplné historky bez zřetele na to.
že se dopouští přečinu. Mně se rozhodně lére
líbí Maupassant a vždycky s rozkoší pozoruji
jak se lehounce „rozjode“, ať již po hladkýeh
parketách salonů, po rozhoupané podlaze kajuty.
po nakloněné vlhké palubě, nebo po rupajícím
písku, rozsetém na pěšínkách parku. Vypravuje
sám, nebo si dá vypravovati, ale vždy je př
Nu dnes — chtěj nechtěj — musím být
také nspoň na chvilku při tom, abych vysvětlil,
kde jsem tento již vybledlý obrázek zachytil
Po nemalém namáhání mých škodolibýcl
„přátel“ a po určitém pokynu měho předsta-
veného podařilo se, že mne vystrkali po sráz-
ných vyšlapaných schůdeích na kruchtu. Mě
jem také zpívat! No budiž! Jim jsem to slíbit
musil, ale zároveň jsem slíbil sobě, že sice
vezmu noty do rukou, že budu otvírat ústa jak
kapr, ale že hlasem svým nic nepokazím.
Francouz
Maupassant
Francie
5
article
Ale na kruchtě se mi ihned zalíbilo a lito-
val jsem, že jsem už dávno sem nevylezl. C
tu bylo zajímavých věcí a osob! Na vysoké.
úzké lávce u varhan vrtěl se pan prineipal,
zlostně mžikal malýma očkama za brejlemi a
třesoucíma se rukama rozdával partesy. Na tvá-
řích naskočily mu červené skvrny rozčilením
Toho všeho jsem tuze nedbal, mnohem lépe
se mně líbili dva vousatí muži, kteří seděli při
zdi bokem k varhanám. Drželi v rukou pra-
pedivně, dlouhé trumpety a ještě je prodlužoval
tenkými mosaznými trubičkami. Vedle vousáčo
bratří Jandejsků seděl otec se synem. Rozebí-
rali klarinety, naplivali na závity, zase všecko
sešroubovali a pak vloživše hroly do úst, vy-
luzevali pronikavé skřeky. Starý sklonil hlavu
k mladému, aby snad lépe slyšel a mladý sta-
rého jen očima polykal, jako když starý kos
učí na sněti mladého hvízdat. Shodli se, že se
klarinely rozeházejí jen o malého půl tónu, ala
to prý se v hlase varhan ztratí. Naproti klari-
netistům za varhanami stály dva objemné kotle
z nichž byl ale jen jeden potažený koži, n
drchém vtsěly jon cáry. Za kotlem stál mist
Vyčichlo, virtuos. Byl malé postavy, na jednu
steanu sražené. Hlavu měl velikou, obličej rů
žový, čistě oholený, a hustým šedivým podbrad-
kovým vousem lemovaný. Právě dýchal na skla
brejlí, aby je vyčistil a pak lépe viděl na noly.
Jandejsek
Vyčichlo
6
article
Byl na své umění velmi hrd a často mně v sou
kromí sdělil, že s ním všecka kestelní sláva za-
jde, neboť v celém městečku už nikde neum
na ketel pořádně uhodit. o-
„Jo jo, milý panáčku, já ještě pamatuju ne
božtika Diviznu, ten byl na kotle kos a tenhle
kotel rozsed' on. Jo, panáčku, to byl člověk obr
ten když praštil do kotle, sám pan dékan u oi
táře poskočil.
n s
tom.
Zvědavost má bylo vzbuzena, už jsem pak
mistra Vyčichlo nepustil a ten mně tuto štédro
večerní historii vypravoval.
Vyčichlo
7
article
Zalím bylo na kruchtě vše připraveno, dole
ozval se hlas zvonku a v tom zahlaholily ne
kruchtě všecky nástroje takovou intrádu, že div
jsem se leknutím nesvalil. Přítel Možiš, druhý
bas, mné zachytil a šeptal, až to bylo slyšet
za devátou zdí. „Držte se, pane, držte; tyhle
trumpely podfukují jako vichřice.“
Ohlédl jsem se po trumpetách; zvířený
prach z podlahy zahalil oba foukající vousáče.
ale v tom už všecko zmlklo a soprány spustil,
ječivě: „Kyrie ...
Bylo před vánocemi roku 1846. Tenkrát
bývaly ještě pořádné zimy; tenkrát bylo vůbec
všecko pořádné, protože s vrehnostenskými úřa
dy nebylo radno žertovat. Sníh už ležel pořádně
člyři neděle a protože se za tu dobu několikrá
ušpinil, spadla nová dávka a opět bylo krásn
a bílo na svělě. Bohužel mnozi lidé si té krásy
tuze nevšimali — neměli na pozorování kdy
pro samé starosti. Nejhůře bylo ale těm, kter
z jakékoliv příčiny musili jednati s panem
vrchním Muršálem.
S panem vrchním nejednal nikdo rád a
když mohl, vyhnul se všemocnému pánu na ste
honů, avšak často nebylo vyhinutí.
Do nedávna ukazovali jestě staři pamět
níci zvědavcům potůček, vinoucí se kolem zá
meckého parku, ve kterém si rychtářové z okol
ních vší umývali zkrvavené nosy a tváře, když
se vraceli od řízení a to si ještě pochvalovali
že dneska, co pak dneska, že byl milostpán
vrehní tuze hodný, protože plácl člověka jen ru
kou, když mu šel člověk na rozehodnou políbs
ruku, ale někdy že bývá hůř, mnohem hůř, když
milostpán popadne hůl, nebo, nedej Pámbů
„pajě“, to že by měli vidět melu, to že by
rychtářům nezáviděl ani poslední posák.
Možiš
Kyrie
8
article
Milostpán vrchní byl jako sršeň, hned bo
dal a řici mu ne, nebo nemohu, už byl ohei
na střeše. Nikdo se neodvážil říci nechci, ne
boť dráb Doubrava by ho byl ubil. Takové byly
časy a takový byl pan vrchní Maršál. Utiskovaný
lid neměl síly, neměl ani moci ani odvahy prol
ukrutnému despotovi, ale když se cítil sedláček
v bezpeči a mezi svými, ulehčil si podívuhodno
balladou nejspíše domáci výroby.
Šla od úst k ústům a uměl ji každý a přec
se k vrchnímu nedonesla. Nejspíše ani udava-
neměl odvahy zadeklamovati
Arciletr Maršál
jel do pekla na bál.
ak ho satan spatřil
hnedle se s ním bratřil.
„Pěkně vílám, strýčku
mám už na tě smyčku,
smůlu na tě vařím,
jak strusky tě spařím.
Jak to vrchní slyšel,
hrozně strachy řičel,
ale čorti na něj.
proč mezi ně přišel
Tohle byla voda na mlýn sedláčků a tvrdili
že do zlata by se měly zasadit verše „j a k to
vrchní slyšel, hrozně strachy ři
čel.“ Co by za to ubožáci byli dali, kdyby tak
pan vrehní měl aspoň jednou strach, takový
skrach, jaký stále vzbuzoval! V baladě vypravo
Doubrava
vrehní
9
article
valo se, co ještě vrchní v pokle zkusil, všichn
mu toho přáli, ale všichní také litovali, „že pal
jednou rázem přilít zase na zem“
Takový byl pan vrchní Maršál pláček a prá
vě jím se již několik dní zabýval v duchu pan
rechtor Pivoňka, čili jak se mu všeobecně říkal
pan rechtor Kakraholtík, že neměl ani chvilky
pokdy, aby vzal svou španihelku se střapečky
a vyběhl si na špacírek do opatovické myslivny
kamž tuze rád k panu fořtovi Zelinkovi zapadal
Šlo o tuze velkou věc.
Již před čtrnácti dny svěřil pan vrchní
Maršál panu rechtorovi tajnotajně partes vlast-
ního skládání. Byla to píseň vánoční, koleda
pro soprán s průvodem houslí. Pan rechtor mě
píseň nacvičiti. Píseň měla zpívati páně rechto-
rova dcerka Anežka a na housle měl hráti uči-
telský „spomocník“ Mladotka z expositury
nebovidské-
Což o to bylo hej, třeba že jistě přijde
milostivá vrehnost a občanstvo z celé kolátury.
pan rechtor by se o Anežku a Mladotku nebál
ani kdyby přišel poslechnout třeba císař pán
ale v partesu byly chyby!
Pivoňka
Zelinka
Anežka
Mladotka
10
article
Pan vrehní byl sice znamenitý muzikus
ale nebyl skladalel. Patrně nevěděl, že lidsky
hlas má meze, přes které se nedostane. A t
rmoutilo pana rechtora. Zkoušel, zkoušel, ale
nešlo to. Věděl sice, jak by se dala prověsti
oprava, ale neopovážil se pošinouti hlavičky not
vlastní mocnou rukou pana vrchního namalova
Anežka neuctivě se vyjádřila, že pan vrchní
napsal a složil nesmysl a Mladotka s Anežkou
souhlasil, ostatně Mladotka souhlasil s Anežkou
ve všem. Ale oba se potázali se zlou. Pan
rechtor se rozkohoutil náramně.
„Jak, pan vrchní a nesmysl? Na tohle by
pardus kapitální; či nedostal zdejší soused pět-
advacet od serbusa jen za to, že opovážlivě na
milostivou vrchnost čuměl? Však je to pro věč
nou výstrahu zapsáno v knize.
Ale mladí nedbali a posmívali se panu vreh
nímu. Což Anežka si směla něco dovolit, byl
dcera rechtorova, ale tenhle Mladotka něco jiste
slízne, není z nejpokornějších a kdyby nebylu
těch housliček, už už by letěl.
Na Štědrý den se přece pan rechtor vypra-
vil do kanceláře k panu vrchnímu, aby mu nej-
pokorněji oznámil, že bude nutno nejponíženěji
změniti několik not ve výrobku pana vrehního.
Třásl se strochy chudák pan rochtor, když
luto „prosbu“ přednášel, elo pan vrchní byl jak
z másla a řekl panu rechtorovi vlídně, ať tedy
Anežka
Mladotka
12
article
ke všem sakrům to předělá, aby ta sojka Anežka
to mohla vykokrhat.
Tato přísnost byla jen strojená anebo sn
jen zvykem ustálená, neboť pan vrchní, měl-li
vůbec někoho rád, byla to jen páně rechtorov
Anožka na světě jediná.
Hrával si s ní, dokud bývala maličká
Anežka směla dotknouti se i jeho brejli, směia
mu sednouti na klin, ba směla i čárat po pa-
pírech na stole pana vrchního a čím víe
rostla, tím ji měl pan vrehní raději, protaža
měla v hrdélku zlato. Zpívala jako skřivánek
hudba a zpěv byly panu vrchnímu na světě to
nejmilejší. Vážil si také pana rechtora jako
hudebníka neobyčejně dovedného, pochvaloval
i mrzutého a stále zamračeného Havlinu učitele,
z prvního klassu, protože překrásně pískal na
klarinet a Divizna, mistr pokrývač, platil u pana
vrchního víc než správce Hrdlička, protože
Hrdlička rád utíkal se svou flétnou z taktu,
kdežto Divizna uhodil do kotle vždy v pravý čas
a důkladně.
Anežka
Hrdlička
13
article
Nedočkavé a hladové děli městečka vybí
haly už odpoledne před domky a vyhlížely, zdal
se už objevila na tmící se obloze první hvězda.
Měla býti znamením, že již nastal toužebně oče-
kávaný večer, který měl přiněsti s sebou tolik
radostných překvapení. I v nejehudší rodíně
těší se všichni na ten večer, těší se ti, kteří
překvapují, i ti, kdož mají býti překvapeni
kde ani toho není, tam vchází za kouzelného
toho večera neobyčejná nálada a i ta blaží, byt
i na stole nebylo nie než mísa kouřících se
bramborů.
Ve škole bylo dnes veselo. Paní rechtorová
prostřela s Anežkou v druhém klassu, aby se
všichni domácí i hostě usaditi mohlí pohodlně
kolem školní tabule, ktorá položena na škamna
tvořila velký stůl. Vydrhnutá podlaha pokryia
byla čerstvou pšeničnou slamou a ta harašila
pod nohama hostů. Teplo bylo ve klassu, až se
slejvalo a ani světlem se něšetřilo. Pan rechtor
hostil své známé málo kdy, ale když už hostil
stálo pohostění za to.
Mimo pana forta Zelinky z Opalovic, sta-
rého mládence, byl pozván i učitel prvního
klassu zamračený Ilavlina, spomoeník Mladutk
a pan zahradník Šroubek s dcerou Eliškoa.
Pan zahradník Šroubek byl vdovec a již od leh
slavíval Štědrý večer v rodině páně rechtorové
Krásně zpival druhý bass, nikdy nic za to ne
vzal, ale odjedl si to i s dceruškou, nejvěrnějš
přítelkyní Anežčinou.
Ve škole se jedlo toho večera dobře
hojně. Po rybí polévce přinesly ženské rybu
na černo a pak smaženou. Ke konci bývala
„štrudle“ a tu pan fořt k smrti rád a pak při-
neseny byly mísy krásných jablek a ořechů
které každoročně poslal už na několik dní před
Štědrým dnem pan zahradník.
Anežka
rechtor
Šroubek
Eliško
Anežčin
zahradník
Krásno
14
article
Po večeři hráli všichni v karty a z klastu
do světlé zimní noci ozývaly se žerty, smíchy
i zpěvy, dokud nezavzněly zvony, volající n
půlnoční.
Když pan rechtor otvíral dvéře ke kruchté
byli tu již hudebníci i zpěváci v hloučku a vši
chni byli veseli. Kdož by nebyl dnes vesel! Štu
chajíce se a tiše se smějíce vyhrnuli se všichn
na kruchtu. Poslední přišel pan vrchní, přehled
všecky jako jenerál a usednuv k varhanám, po
kynul panu rechtorovi
Ozval se zvonek. V třesavém světle svěe
a sloupků bylo viděti, že kostel jest nabi
„Illava na hlavě, že by jablko nepropadio
ale co jablko, ani jehla,“ liboval si Divizn
hledě přes rameno páně fořlovo.
Vše šlo, jako když namaže. Zpěvy kněž
střídaly se se zpěvy solistů, oblaky kadidla vzná
šely se k vysoké klenbě a opět ona blaživá ná
lada naplnila srdce všech.
A což teprve zejtra, až o boží hod rozepěi
se při obětování Anežka a zahlaholí skladbe
pana vrchního!
Pan vrchní přihmuřoval zálibně oči za lesk
lými skly brejlí. Jeho vyholená bledá tvář sli
cousky před ušima byla klidná a přísná jako
vždy. Úzké rty jeho velkých úst byly sevřeny
a vystouplá brada s důlkem vždy po chvilee
jako bezpečně se hnula v pravo a v levo, jakoby
pan vrchní občas něco překusoval.
Když pak ke konci vyláhl pan vrchní všecky
rejstříky a plným strojem spustil: „Narodil se
Kristus Pán, veselme se!“, zahlaholil celý ko
stel tak jásavě, jakoby ten zpěv proraziti chtě
kupolí k nebesům.
Všichni rázem zapomněli na své trampoty
I pan vrchní snad se stal hodnější, protože když
dohrál, naklonil se k panu rechtorovi a řekl mu
dosti hlasitě
„Hlavlina půjde na školu do R .. . ie
chystaj' Anežce výbavu!
Pan rechtor se očitě ulekl, neboť vzkřik
nerozvážně: „Milostpane, kakraholtíku“ a úžas
zíral z jeho (váře.
rechtor
Anežka
Kristus
Anežka výbava
15
article
Pan vrchni se ale nerozhněval, naopak po
klepávaje pau rechtoroví na rameno, řekl ne
obyčejně vlídně: „Byl jsem jim to dávno dlu
žen. Je mně sice líto, že ztratíme Anežku, ale
bude zaopatřena.
Pan rechtor se dosud nevzpamatoval. Už
byl pan vrchní dole a pan rechtor dosud držel
svíčku v ruce a hleděl do tmícího se chrámu
Teprve když zavál z venčí studený vítr
světlo svíčky zaplápolalo, vzpamatoval se pan
rechtor a potřásaje ustaranou hlavou, zašepta!o
„Á, tohle je pěkné nadělení, kakraholtíku,“
opakoval si kakraholiíka na každém schodě
jak s kruchty sestupoval.
Pan rechtor zvěstoval neočekávanou zprávu
své milé manželce ještě v noci. Na spaní ne-
bylo vůbec pomyšlení, ačkoliv na jitřní měl jiti
Mladotka. Starosti nedaly spát. Také pané rech
torová se lekla, vždyť viděla, měla přece bystré
oči, že Anežka na Havlinu se kale ani nepodiví
a teď z čista jasna by se měla provdati za člo
věka, který jest jí lhostejný, nerci-li snad pro
tivný.
„Kdyby to tak byl Mladotka, to snad, al
co pak s tím, ten bude na exposituře jistě mlá
dencovat deset let.
„No to so Anežka podiví, až jí to ráno p
vím, kakraholiiku,“ ulevoval si pan rechtor.
„Ani slova jí neříkej, starouši, to já sama
Ty bys to vyvedí, aby se holka lekla a rozsto
nala se, má hlavička milovaná! Jen teď špt, ne
starej sc, teď je noc a má své právo, rán
čeká na tě práce.
Paňí reehtorová byla žena rázná a našl
každémů jednání přhodný čas.
Anežka
Havlin
Mladotka
16
article
Nebylo jí také veselo, ale přemýšlela, ja
by deeru připravila a jak by nebezpečí odvra-
tila, kdyby Anežka se vzpírala. Že se Anežk
bude bránit, věděla jistě, ale zamrazilo ji, když
si vzpomněla na umtněného a všemohoucfhee
vrchního. U teho- nezmůže nie prosba, nemá
srdee, nemá citu. Dětí nikdy neměl a proto noví
že děti rozhodují o svě půdouenosti nejrndej
samy. A pak — paní rechtorová viděla ted
v duchu celý svůj život jako dlouhou pout.
plnou strádání, nedostatku a ponížení. Šla po
boku muže, kterého si vzala z lásky, a jen tn
láska je podporovala, že oba na té trnilé a kame-
nité cestě neklesli. A Anežka, její zlatá, nej
milejší Anežka, měla by se vydati na tu strasti
pinou pouť bez lásky? Kdo by jí dodával slly
vylrvalosti a trpělivosti? Nebylo-li by lépe, aby
u cízích lidí sloužila, než aby se u člověka
lbostejného soužila?
Statečná žena vzdychala a zakrývalas
ústa peřinou, aby její manžel noslyšel těch
vzdechů a pan rochtor vzdychal do podušky
aby vzdechů jeho neslyšela věrná manželka.
Anežka
Anežk
17
article
Pan rechtor brzo po ránu odešel z domova
a paní rechtorová pověděla Anežce zlou novinu.
Zprvu se Anežka zasmála jako hrdlička.
domnívajíc se, že matka že-tuje, ale když po-
znala, že matka mluví vážně, pohodila vzdoro
vitě hlavinkou a prohlásila, že si Havlinu ne
vezme, aní kdyby měl pečecské panství, a pana
vrchního že se nebojí.
Neplakala, jen zoubky zatínala a nežkama
dupala. Ne, v Anežce nebylo ani kapky otrocké
krve. Hněv a vzdor v ní bouřily. „O své bu
douenosti bude rozhodovat sama a pan vrehn
ať si poroučí ve své kanceláři a robolníkům
Matka jen ruce spínala. Anežka odešla d
své komůrky, aby se ustrojila na velkcu. Vrá
tila se uchystána. Tvářička její byla pobledlá
ale očka její jiskřila.
Doběhne prý pro zahradníkovic Elišku.
Ani pan rechtor nelenil. Došel do kance
láře, aby panu vrchinímu popřál šťastných a ve
selých svátků a poděkoval za včerejší milest.
Anežka
Havlin
Matek
Eliška
Anežka
18
article
Třesoucím se hlasem děkoval a byl smu-
ten, ale pan vrchné jakoby ani smutku jeho n
viděl, naopak výpravoval panu rechtorovi, že už
tady učitel Havlina byl, že radostí div dc stropu
nevyskočil, ten mrzuta a dnos že bude píska
jako andělé v nebi.
„Kakraholtíku,“ uklouzlo panu rechtorovi
ale hned dodal, „to že bude, to že jistě, samou
radosti bude něco krásně pískat, ale...
„Jaké ale?“, rozkřikl se pan vrehni, ne
měl toho slova rád.
„Ale,“ pokračoval srdnatě pan rechto
„smejšlím, žeAnežka nebude tak vesele zpírat.
Pan vrchní o krok ustoupil. „Že ne?“ Oc
vrehního zlověstně zaplály. „Vždyť to dělám
pro ni. Havlina přeskočil tři prosebníky a stars
— a tohle je vděčnost? Dávám školu Hlavlinov
nebo Anežce? Reknou! To se vi, že Anežce
punktum!
Pan rechter byl rád, že už je punktum
Vyběhl z kanceláře, jak jen jeho staré nohy
stačily a zase si opakoval: „Kakraholtíku, tohlo
je vánoční nadělení!“
Havlin
Anežka
Rekný
Anežka punkt
19
article
Když pan vrehní Maršál šel do kostela n-
„velkou“, musil obejíti v půlkruhu několik ko-
čárů, saní selských i okročů, nežli se dostal k
schodům kostelním.
Před kostelem a na hřbitůvku kolem kostela
stály davy lidu poddaného. Dnes se jich mál-
dostane do kostela, protože bude kostel pln
panstva. Po pravé straně zasednou paničky
dcerky vrchnostenských úřadníků, za nimi bu-
dou paničky správců z okolních vzdálenýel
dvorů a pak panstvo mužského pohlaví, sam
naškrobení pánové, na kteréž se nesmí nikd
tlačit.
Po levé straně zasedne honorace městečka
měšťky v krinolinách a velikých čepcích, pak
oteové městečka, mládež obojího pohlaví a za
těmi všemi služebníci, šafáři, poklasní, hajní,
drábové a panští řemeslníci, kováři, sedláři, ko-
láři a u dveří bude panská čeládka. Kam byste
se, vy chudáci, cpali? Dnes má audienci jenom
panstvo! Když pan vrchní vystoupil na kruchtu.
stáli již hudebníci i zpěváci na svých místech.
vrchní
20
article
Pan vrchní byl jako mrak o žních, když na zá-
padé vylézá, Hromy a blesky byly v něm.
Podíval se dolů. V presbyteriu seděla už
milostivá vrehnost, starý pan baron s choti.
mladý pan baron s chotí, dva výrostci a dvě
slečny jako srnky.
V popředí lavie trůnil ve „své lavici“ pan
Martin Pouch z Radboře, vedle svobodník Čejk
z Hlubokého Dolu, za nimi svobdnik Jan Pecka
z Bořetic, vedle v levo mlynář z Červeného
mlýna Smolik a v pravo vysoký muž, pan Lang.
císařský major ve výslužbě a majetník statku
v Polepech. Paničky jejich sesedly se v dubo-
vých lavicích, ale jen po třech do lavic, více
se jich tam nevešlo.
Pan vrchní potrhl bradou, ohlédl se p
Anežce, ale jen letmo ...
Kázání bylo dlouhé k nepřečkání, ale přec
jen našel pan děkan konec a pan vrchní spustii
na varhany předehru plným strojem, aby v tom
hluku a ryku píšťal mohli hudebníci přeladiti
své nástroje.
Nalada, ta radostná a mocná nálada byl
dnes ta tam. Sund únava po včerejší pro
bdělé noci, snad strach z pana vrchního, sna
tréma, kdož ví co, dnešní nálada byla stísněná
Již při „Kyrie“ ti čertovi kluci u měchů
provedli takové uličnietví, že tam musil pon
rechtor skočit a vyrvat jim chumáče ježatých
vlasů. Milionští kluci nasypali si mozi měchy
ořechů a jak šlápli na měchy, krach, krach, pra
skaly ořechy, právě když měli hudebníci i zpě
váci tacet! Ještě štěstí, že nemohl pan vrehn
od varhan! Jistě by byl shodil některého kluk
s věže.
Mše dospěla k offertoriu. Varhany na ráz
umlkly, hudebníci spustili nástroje na kolena.
pan vrcbní sbalil partes jako kdyby měl v ruce
taktevku, mrkl na spomocníka I. adotku a jiz
v naprostém tichu ozvaly se nosmělé tóny
housliček;
„Tiu, tiu fiřilí, tiu tiu tin-lu“, tolo lu s
třepetalo jako skřivánek nad osoním . .
Pouch
Čejk
Peck
Lang
Anežka
Radbora
Bořetice
21
article
Všichni hudebníci se nakloníli. Divizna.
člevěk hromotluk, postavil se před kotle, aby
byl u Anežky blíž, povytáhl krk a jeho veliká
hlava s vypoulenýma očima trčela ve vzduchu
jako báň na věži. Nedočkavá vrchnost vystrčila
hlavy z presbytoria, aby zahlédla zpěvačku.
Teď! Pan vrchiní trhl rukou a bodl Anežk
očima.
Chrámem zazněl libezný hlásek, trochuse
chvěl, ale jasně deklamoval-
uBlesá v dnešní slavný don
nebos říše, colá zem
a housličky do toho tiu, tiu, tiu, tiu,“ jakoh
šeptaly. Tvář pona vrchního se jasnila, než
v tom načala Anežka třetí verš:
„láska boží —“ zoufalý výkřik, ohlušu
jící rána, jako když se chór zbořil a všeobecný
zmatek dupot a hlasy.
Jak Anežka vyslovila slovo „boži“, vzrá
tila se tak náhle na Diviznu, který, nečekaje na-
razu, zvrátil se a celou tíží svého ohromného
těla dopadl na kotel. To byla rána jako z děla.
Pan rechtor přiskočil k dceři. Byla bledá
nedýchala, bezvládně ležela na zemi.
Pan vrehní nabyl první rozvahy. Skoči
k varhanám. V kostele poplach. Všechny hlavy
byly obráceny ke kruchtě i pan děkan, rozeví-
raje náruč a šeptaje „Dominus vobiscum“, za
pomněl se obráti k oltáři. Vrchnost div nevy
lezla z presbyteria na římsy a před kostolem
ryk lidu poddaného, který nevěděl, co se v ko
stole stalo.
Deset paží zvedalo Anežku. Byla bezduchá
ani svěcená voda neúčinkovala. Když ji stříkal
do obličeje, škubala sebou sice víčka oční, ale
zůstala přinknutá.
Nebohou Anežku odnesli domů, Pan rech
tor neřekl ani jednou „kakraholtíku“. Byl zdr
cen. „Bože, to je neštěstí!“ šeptal si ubohý mu
a přebíhaje po kruchtě, nevěděl, čeho bys
chopil.
Anežka
vrehní
Bož
22
article
„Jdou domů,“ rozkřikl se pan vrchiní n
pana rechtora, „doděláme to bez nich“,
Pan rechtor letél. Doma byla jen matke
s dcerou. Anežka seděla na posteli a smála s
na vstupujícího otce.
„Nebojte se, tatínku, nic mně není, toje
naschvál!“
„I kakraholte, kakraholtíku,“ zděsil se por
rechitor
„Naschvál a všecko budu dělat naschvá
tomu — tomu tyranovi!“
„I pro umučení, ale teď lež, běží sem pa
doktor,“ poroučel pan rechtor a utíral si slzy.
Vešel lékař, starý, rozumný a milý pán
Byl sám rád, když spatřil Anožku již při smy
slech. Prozkoumal tepnu, prohlédl jazýček Anež
čin, poslouchal tepot srděčka a pak vesele pro
hlásil, že to nic nobude, to že jen tak okamžit
závrať a také zažertoval o šněrovačce.
Rechtorovic nosměli lékaře klamat, pyl je
jich přítel a mohl jim pomoci. Po chvilce vědě
lékař pravdu. Povážlivě vrtěl hlavou, ale slíbil
že učiní, co bude moci. „Nemoc je zlá, mohl
by se opakovat, kdyby náhlá lítost, nebo ne
milé překvapení stihlo Anežku. Ano, ano, to s
musí panu vrchnímu říci.“
Pan rechtor vyprovázel lékaře před školu
Z.kostela se hrnuly zástupy. Pan vrchní ani ne
šel domů, nýbrž bned do školy. Zastal Anežku
dřímající, proto chodil po špičkách a šeplal
Pan vrehní Maršál šeptal! Byl velmi znepoko
„A co doktor ?doktor? Přece tady byl? c
říká?“
„Rozčilení, lítost nám ji zabije, mou hla
vičku milovanou,“ naříkala paní rechtorová.
Pan vrchní bezradně chodil po světniei
pak zastavil se před panem rechtorem a přítáh
jej k oknu
„Řekli to té sejkoře o Ilavlinovi?“ zepta
se tiše,
„Řekl, milostpane, když poručili,“ šepl
pan rechtor.
jen.
Anežka
Rechtorovic
23
article
„Kdo poručil?“ rozkřikl se teď pan vrchní
nahlas, ale když v tom podšitá liška Anežka zasté-
nala: „pít“, ztichl pan vrchní a sám by byl
běžel pro vodu, kdyby ji už paní rechtorová ne-
nesla.
„Co jsem řekl, platí. Havlina půjde do
R... ic na školu, ale nevěstu ať si najde sám.
Ale koho sem? Třeba Mladotku,“ rozhodl s
sám pan vrchní.
„Tak jí řeknou, aby se brzo vystonala
ze svatby že nebude nic. Já sem ještě dnes
přijdu.
Pan vrchní odeházel klidnější, ale než ode-
šel, přece ještě na chvilku postál u postelea
hleděl zamyšleně na bledou tvářinku divčinu.
Zdálo se, že ji chtěl pohladiti po hlavičce, již
natáhl ruku, ale náhle utrhl a šel hbitě ke
dveřím....
Anežka
Havlin
24
article
Anežka vylrála na celé čáře. Nemusila se
vdát za lhostejného a zamračeného učitele
Havlinu a milý Mladotka byl u nich. Pan vrchní
měl Anežku snad ještě raději a když „po no-
moci“ mu přišla poděkovat, hladil jí i tvářičky
a řekl laskavě: „No, nahnala jsi mně strachu,
ještěrko! Solo ale si zazpíváš až za rok —a
ženicha si najdi sama, neumím to.
I toho se pan vrchní Maršál dočkal, že
Anožka ženicha našla. Byl to učitel Mladotk,
ba zdá se, že již ho našla dávno
Starý Kakraholtík chystal se do výslužby.
Když se o tom panu vrchnímu zmínil, řekl pan
vrchní upřimně
„No, dodržej', jak budou mocí, náhradník
za sobe mají a Anežka se nebude z domova
stěhovat, dáme jí zdejší školu. Hůře jest ale
se mnou. Slyšeli, co se právě déje v cizin“.
co dělají Francouzi? To přijde sem, jistě přijde,
s námi už je na kahánku.
„Kakraholte, kakraholtíku, milostpane,to
snad ne.
„Ba jistě, jistě. Všude to praská a nikde
už lid nezdrží ani železnými obručemi.“ Pan
vrchní Maršál všécek sesmutněl.
Nejvíce smíchu utržil mistr Divizna. Vše-
obeeně se tvrdilo, že Divizna sice pěkně tluče
na kotle, ale nejkrásnější rána byla přece jen,
když tak majestátně dosedl na (růn?
Anežka
Havlin
vrchní
Anežka snad
Mladotk
Francouz
Solo
26
article
Obrázek se štědrovečerním pozadím od Váe la va
Obrázek se štědrovečerním pozadím od Váe la va
pnn
m. Jiskry
„Aloisi, pojď se raditi,“ vyzvala důlklivé
paní Zazvonilová svého manžela.
„Raditi?“ zabručel stařeček. obraceje se
k ní. „Jaké raděni?“
i ol sq
„Tak pojď a nedělej hloupost. Už je na t
jen pár dní. Počkej — vyndám si notes.
Šla ke stolu a vyšťárala ošeuponou zápisní
knižku. Pak se usadila k lampě a začala pře-
vraceli lísty v notesu.
„Víš, Aloisi, vzalí jsmie sin toho letos nějak
mnoho. Jen to počitej: syn, snacha, Márinka,
Poldíček; Eulalie a Viktorie (ty mohly dobře jeli
na svátky domů; kde pak tohte jest, ab.
sestry od snachy byly i na vánoce v domě, jak
k tomu ten náš syn přijde), domovnice, panski,
Kačenka, domovník od naproti a holka z třelího
poschodí — to máš jedenáct věcí. Aloisi — to
nejde. To se musí nějak stáhnout. Počkej, na-
píši je pod sebe a budeme se radit.“
Nos stařenky ohnul se na špičce, jak v úsl-
lovném přemýšlení vyšpolila rty, když „je
psala pod sebe.
„Tak. Vezmeme jednoho po druhém od
nejméně důležitých.
Tedy panská. Poslouchej, to je přece zby-
tečnost. Panská, která nám vůbec neslouží,
která jen celý čas okukuje všechny dvéře, aby
mohla dělati nesváry! Já ji škrtnu!
„Ale počkej ještě,“ chytil ji za ruku sta-
řeček. „Vždyť nám přece rozsvěcuje a stírá
prach —
„Cože? Rozsvěouje? Co to povídáš? Roz-
svěcuje Kačena — večer co večer! To jsi se,
holečku, nějak splotl. Kačena — abys věděl.
A prach? Ten utírám já. Když sem někdy vleze.
tak jen proto, aby mohla donésti snaše ce a jak.
Co mne se týče — já ji skrinu. Ovšem, jestl
tobě nějakou službu prokázala — to nevím. to
je tvá věc, to si pak dělej, jak myslíš.“ Nosíček
se uražeností obnul o trochu více.
Jiskra
Alois
Zazvonilová
Márinka
Nos
Ted panská
Roza
Poldíček
Viktoria
27
article
„Co pak by mně byla prokazovala, prosím
tě, nebuď jedovatá — ohradil se dědoušek roze-
chvěně, rozhodiv obě třaslavé ručky proti ohnu-
tému nosfěku.
„Tak ji přetrhnu,“ smířlivě pronesla jeho
majitelka. „Teď přijde domovnice. Proč jsme
si ji vlastně napsaly, nepamatuješ se?
„Nu, protože nás nenechá dlouho čekate,
když jdeme ze šachů“ (manželé byli ve spolku
šachistů; z počátku hrávali sami spolu doma,
ale vždýcky se při tom nepohodli a proto se
„dali do spolku“, kde měl každý svého part-
nera, s nímž byl spokojen), vzpomněl si sta
roušek.
„Nu — ale Aloisi, za to dostává dvaceti-
haléř, to věru dost, vždyť před půlnocí se plau
pětník, a mimo to, ona je šejdířka, zavírá pět
minut před — jsme vždycky zrovna na rohu
a za těch pět minut bychom došli ke vratům
třikrát, ne jednou. Já ji také přetrhnu!
„Ale, Melanko, je o dobrou vůli —
„Jaká pak dobrá vůle — jestli se dopálím,
budu jí dávat jen pětník,“ vykřikla Melankaa
přetrhla domovnici.
„Teď je tu domovník od naproti — poslou-
chej, jak ton se sem dostal? To's psal ty
„Domovník?“ mnul si Alois čelo, „Ah, už
vím, jednou bylo kluzko, upadl jsem, a on mi
pomohl vstát.
„No, to by udělal každý člověk. A pak,
bylo to jistě na jeho chodníku, který nebyl po-
sypaný, sice by tě nebyl zvedal, domovníci ne-
jsou tak zdvořilí. Aloisi, my jsme zrovna blázni,
divím se, žes nenapsal také popeláře a metaře
proto, že jezdí každého dne kolem.“ Při těch
slovech Melanka škrtla slova „domovník od na-
proti“ a zahloubala se dále do seznamu jede-
„Ilolka z třetího poschodí — co je to? To e
psal zase ty.
„To jsem nepsal já, to's psala ty,““ ohrad
se Alois.
„Tys to psal, podívej se na to „k“, to j
nácti.
Alois
Melankaa