Periodikum ALTO Viewer

1

29. zárí 190.

2

Nedělní zábavná a poučná příloha, Národních Listů k č. 209.

3

Strana 9.

4 article V době loučení.

V době loučení. Jsme v plné jeseni. Již opustili nás i špa- čkové odletěvše v hejnech do Afriky a také čápi odstěhovali se do teplejších pášem. Tu a tam žasnou lidé nad tahom divokých hus, jež roz- vleklým trojůhelníkem vysoko ve vzduchů jako 1ozvlněný, větrem hnaný oblak majestátně veslu- jí, zde tiše, že jenom tepný šum křídel slabě slyšíš, tam hlučně s ryčným téměř kejháním, jakoby to bojovný šik dravých opeřenců na ne- přitele hnal útokem. I husy polní, jež vyšoko na severu hnizdi a teprve v řijnu a listopadu na jih táhnou, ukazují se už zde onde, jakoby brzkou a tuhou zimu věštily. Ba i táhnoucí je- řáby, zjev to u nás zajisté vzácný, už prý lidé viděli. Je-li tomu tak, bylo by dovolono soudit. že co nevidět také kvičaly svůj domov na dale- kém severu opustí a do střední Evropy se pře- sídlí, aby tu nesčetným nástrahám za oběť pa- daly. A mezi tím, co kočovné či přeletavé toto ptactvo na jih vesluje, rozléhá se ve velkýeh oborách a dobře hájených panských hvozdech velkolepé, rozrušující řvaní řijících jolenů, kteří — jako vlci za krutých mrazů na zasněžených pláních větrům svůj hlad teskně žalují — zde lesním tišinám a napjatě poslouchajícím laním svoji neskrotnou lásky touhu hromohlasně zvě- stují. Nedovedu rozhodnouti, co moeněji sluch a duši člověčí proniká, zdali noční řev lvů v ti- ché poušti, či hřímavé zuření s tygrem zápolí- cího slona, anebo lesem otřásající ryk zilou, štá- vou a milostným žárem překypujícího jelena Zde je každým způsobem vrchol podzimní poesie zvířecí.

Afrika Evropa

5 article

Ano, ta poesie jeseni, jak je podivná! Za námi rozplývají se jako mlžné vidiny „sny letních nocí“, jimiž jsme se do nedávna těšili a před námi vystupují už v hrozivých ob rysech těžké mlhy syrého podzimu. Prozatím dopřává nám- milostivá příroda ještě, aspoň střídavě, krásných slunných dno jako na rozloučenou se vším, co letos vytvořila abychom její nádherou ještě se pokochali. Ano nadešla doba loučení — s jasem, teplem, zele ním... s ruchem a šumem v živoucí kolem při rodě, s jejím bohatstvím, s jejími plody. Ještě je příroda krásná, když nad zemí bledě modrá obloha se klene: bílá sněhová rosa pokrývá z rána smaragdově zelené pažity a ohnivé p prsky vyčbázejícího slunce promítají hebké zá voje bělostných par ve vzduchu zlatoskvoucím obrazci. Chladný, téměř mrazivý vzduch rychle se otepluje a o polednách zdá se někdy, jakoby se ještě vracela poesie léta. Usínající zvolna tvořivá síle v rostlinstvu sálá posledním vzplanutím své energie a skráp vše kolem pořestou nádherou barev. Listnatým losem porostlé stráně planou hýřivou zrovna harmonií barev, žluté, rudé, zelené a hnědé ve všech snad jen možných odstínech a kde jaký v poli strom stojí, zbarvuje se pestře, že všechno do kruhu v dál a šíř světelně jásá a smavě plesá.

6 article

Ve stromořadích a zahradách prohý bají se ještě hruše a jabloně pod tihou šťavnatého ovoce a každé téměř křovisko honosí se svými na- mnoze skvoucími plody. Mnohobarvé jiřiny jejichž nové druhy s japonskými chrysantémy směle zápoli, ční hrdě nad zástupy aster, me číků, zlatých čili chalcedonských lilií, malv a bvozdíků, nade vším pak tímto pozdním kvítím kraluje majestátně neskloněná ještě slunečnice V malebných keřových chomáčích polní růže skví se jiskrně žluté a šarlatové paličky dozrá- vajícího šipku a přes blednoucí křoviska na ce- stách nebo lesních okrajích prostírají se rezivě rudé, skvostně odstíněné šlahouny ostružin. Na lukách a travnatých horských svazích vypučely a rozvily se prudce bledě fialové kališkové zvon- ce ocúnu, jedovaté sic, ale líbezné na pohled; nade vším pak, čím naše jeseň se honosí, týčí se a obracejí teprve nyní na se pozornost štíhlé jeřáby, v jejichž jemném, drobném listoví těž ké, jako čerstvý korál červené hrozny se hou pají. Kamkoli se podíváme, všude tisíceré barvy všude pestrá nádhera — tak loučí se s nám naše květena.

I čík zlatý čít chalcedonský lilie

7 article

Člověk by ani neřekl, že to závěr rostlin ného žiti, že je to rej před skonem, ale do čerst- vého, silného a tu i tam ještě kořenitě vonnéhe ruchu mísí se už zápach sellívajícího listí čpavá vůně pluhem vzryté vlhké země. V této scenerii sehrává se poslední ak sklizně: tu a tam odvážejí ještě otavu, všude pak česají hrušky a pozdní jablka; děti sbírají žaludy, bukvice a jedlové šišky, někde také ryžce a mechy. Vyorávají se brambory a brze již začne obecné dobývání řepy. Někde už za- čalo nk bude konec.

8 article

Konec poesie, opravdu? .. . Jak kde! Vlast- ně nezaniká poesie nikdy, aspoň v přírodě a ze- jména tam, kde člověk v živém styku s přirodou pracuje nebo zápoli — v tom ve všem lze na lézti poesii, vždy a všude. Ale ovšem ta poe ličnost krásna, libosti a lahody, kterouž dosu příroda oplývala a která životem rostlinstva pod- míněna jest, brzo již se vytrati. Ale prozatím ještě nikoli! proteslují sám proti sobě. Ještě lze zachytit mnohé její rysy stránky, vážné i komické. „Ještě na Krivání štihlé jedle rostů“ pějí nadšeně uherští Slováci, a „Ještě planou ohně na našich kopeích,“ chtěla by pěti moje poesie lačná duše, ale nepěje. Ne boť to nejsou ohně ani slavnostní, ani radostné ani válečné, to jsou ohně s krvavě červený mi ale jenom nízkými plameny a s přehojným té- měs bílým kouřem, který po stráních a strništíeh lině se válí a vzduch štiplavou, nehrubě libez- nou vůní naplňuje — to pálí náš nadějný do- rost na polich a vedle polí z ornice vyoranýa branami vyvlečený pejr čili pýr. Ohně ty vesele praskají a kluci skáčou přes ně semo tamo v ra- dostně předtuše, že budou už brzo upečeny do popela z pejru zahrabané brambory. Poesie na poli pečených zemáků! Není v ní rytiřské epičnosti, ale tím více družné útulnosti: půda dýše už ohladem, vzduch oplývá vlhkem větřík severák zalézá za nehty; nosy modrají, uši červenají a ruce křehnou, ale ze čpavého ohně sálá libezné teplo a brambory pěstmi roz- buchané voní jako nejlepší paštika. Ozvěna opa- kuje jásavé výkřiky pasáků a kdákavé krákání vran, jež za oráči kolébavě kráčejí zobajíce ponravy. K zemi sehýlené ženy a divky sbírají vrorané „krumple“, házejí je na hromadya

Slovák

9 article

štihlí junáci, naplnivše úrodou pytle, plní těmito opodál stojící vozy. Úroda zemáků je vítaná, ale jejich sklizeň je proto přece neveselá, po- nurá. Kdož by také nad brambory plesal a zpí- val! Pisatel těchto řádků je velký přítel krmí ze zemčat připravených, ale proto přece ned. vede se nikdy nad bramborem nadchnouti. Jak mnobem veseleji je tou dobou vě kra- jích, kde réva hojně roste a vinobraní vrcholem všeliké sklizně bývá! Za žertů a smíchu, za plesu a zpěvu odvážejí těžké náklady modrých a žlutavých hroznů z vinic na vozech pestře opentlených a ověnčenými voly nebo koni. Tu i tam úroda velmi cenná a jaký přece rozdí v náladě! Skoro týž, jako je rozdíl v rozpolo- žení, jež působí požitek vína hroznového a vína bramborového. Rusové, kteří kořalku ze žita „pálí“, říkají „vodce“ v obchodní mluvě, n vývěsních tabulích a vůbec ve vyšším stylu „chlěbnoje víno“, proto dovolil jsem si nazvati naši pálenku „bramborovým vínem“, abych pak směl s jakousi filologiekou oprávněností říci, že je dobývání bramborů naším „vinobraním“ Nemo.

Rus Nemo

10 article Zejtra . .. Napsala Lea O strov s ká.

Zejtra . .. Napsala Lea O strov s ká. Hlavu vzepřenu o drobounké dlaně, seděla „malá Coletta“ u psacího stolku svého. Znatelná vráska rozrývala čílko její a hlou- bila se vždy při pohybu mladé ženy, když vzala péro do ruky, aby připravený na podložce papín popsala. Ne, nemohla se k tomu odhodlati. A musí, musí to být! Skutečnost neůprosná jako sama smrt stavi se za tu tmavou hlavu její, hlavu dokonalé krásy. Zejtra však, ce bude ze vší té krásy? Stín jenom, vzpominka — nic více! Jako vždy v okamžicích, kdy cos důleži- tého máme podniknouti, tak vážného, že to rozhodne o existenci naší, křísí se v mysli vše skorem zapomenutě, tak nyní před zrakem Co- letty Vaubertovy, choti státního zástupce, vy- vstal celý minulý život její. Viděla se opět onou živou, usměvavou květinářkou z Latinské čtvrti, kterou pro útlou postavu její nazývali „maličkou Colettou Jak bývala tehdy šťastna u té staré tety svojí, která po předčasném úmrti rodičů se ji ujala. „Skřivánek“ říkali také Colettě v domě, že zpívala po celý den. Věru, bezstarostně žila jako to ntáče. Až jednoho rána, kdy starou panl našli v lůžku ztuhlou, život v nahé své hrůze postavil se před mladičkou dívkou. Co ted? Úspor nebylo, výdělek dvou rukou nena- hradil to, kde sotva před hladem chránily rámě čtyři. Sama v sedmnácti letech bez přátel, bez rady! Ne, není boz přátel. Jest tu Pavel Durand, přítel lásky její, je jího Julia, který se toulá kdesi za hranicemi Sedla, napsala pravopisem na květinářku až příliš vybroušený m „Pomozte mi, příteli, topím se v bídě. Teta umřela, poslední dávám na pohřeb její... Ani jí neodpověděl. Při pohřbu dověděla se přičinu toho. Pavel se sice bohatě oženil, ale s ženou tak rozma- řilou, že všechno jmění nestačilo, aby sám se neutápěl v dluzích.

Lea Pavel Durand Pavel Sedlo

11 article

Nezbývá tedy Colettě, než čekat a hlad- vět. Zatím .. Všemocná paní Náhoda zastavila ji kteréhos dne na schodišti, v podobě státního zástupee pana de Vauberta. „Promiňte, slečno,“ oslovil ji, „hledám tu...“ a řekl jí jakési jméno. „Můj soused,“ odvětila prostě Coletta v smuteční hadříky oděná. Setkání toto stačilo, aby „malá Coletta“ odebrala se na útraty pana státního zástupee na dvě léta do pensionátu a potom stala se paní de Vaubertovou. Na svoje závazky bývalé téměr zapomněla, až po pěti létech manželství byl j ve společnosti představen advokát Julius Mon- tagne, přítel z dívčích let, soused kdysi chudé podkrovní světničky její. Stará láska vzplanula znovu: A rostla, živena stínem, jako druh květů, jimž toliko v ústraní se daří, oním stínem, jejž vrhalo stáří pana de Vauberta, počet let, při- nášející důsledky: nevrlost, dětinskou tyranii a sobeckost nálady, jíž Coletta neměla odvahy čeliti. Proto vrhla se v náruč příteli, jemuž tyto chyby scházely. Ten byl rozkoší jejích dnů, vzpomínkou jejích nocí, zkrátka vyplnil život její .. Když se Julius Montagne vrátil do Paříže. nevěděl v pravém slova smyslu, kam se vrinouti. Byl tu sice bohatý příbuzný, na něhož bylo možno spoléhati, že jisté mezery ve financích kdysi vyplní, ale mladý právník nemohl čekati Bylo třeba zřiditi kancelář, zjednati si klientelu žiti ... Pomohla Coletta, nenahraditelná Coletta jejíž vkus byl tak vytříbený Nebyl sice pan státní zástupce tak štědrým. aby choť za pětileté manželství mnoho nastřá- dala, nestačilo to nijak na zařízení pokojů při jímacího a obývacího, předsíně, dvou kancelář ských místností a kabinetu pro sluhu, ale Colett si vypomohla. „Potřebuji jeden slavný proces a vše t vrátím,“ říkal Julius přítelkyni svojí.

Vaubert Vaubertová Julius Julius Montagne Colett Paříž

12 article

„Nemluv o tom,“ odbývala jej zkrálka dosazovala, kde bylo nutno, způsobem tak jem- ným, že mladý muž naň zvykl a ani za obět ho nepovažoval. „Chci, aby všechno, co do ruky vezmeš. nač se podíváš, mne ti připomenulo,“ říkávala mu denně. „Tak aspoň budu jista, že pronikla jsen cele tvým životem, že na mne nemůžeš zapo- menout. Bláhovál Ovšem, mluví se vždy jen o ženském roz maru, aby se zakryl rozmar mužův a není-! tento horší u bytostí, jež slabším mají býti při kladem? Tak se stalo, že Juliovi znechutil se sladký ten život stálého ujišťování o lásce a věrnost a on zatoužil po číši ohnivější, byť i jenom n chvíli nervy vzrušující. Jediný háček se tu vy skytl. Opatření takovýchto rozkoší bylo dosti ná kladné a kdo k tomuto nevědomky pomohl, byla zase Coletta. „Miláčku, svěřen mi nákladný spor, klient je šlechtic, bylo by tak žebrácké, říkati mu o zálohu. Půjč mi pět tisíc franků, vrátím ti je až mi kavalír zaplatí . .. Přerušila jej usměvavá jako vždy: „Přinesu je zejtra, víš, že se u mne peníze válí... Válely se po tu dobu, dokud paní Coletta de Vaubertová byla pokladní asylu pro opuštěné a zanedbané děti a než tuto pokladnu jí svěře- nou Montagne vyprázdniti pomohl, splacení stál odkládaje. Tak dostavil se zejtřek, onen hrozný, osud- ný zejtřek, kdy mladá žínko ve spolku skládat měla účty, jak opatrovala jmění, značící pomo ubohým? — Bezpočtukráte vzala péro do ruky aby Juliovi situaci objasnila, však nechtělji ani napadnouti úvod, jak začíti. Snad by mohl Julius požádati bohatého při- buzného o výpomoc, ale jak mu připomenouti? Pojednou se ohlédla na hodiny. „Pět“, pronesla polohlasem, „je sám doma, dojdu tam. Lépe, když mu vše řeknu ..“ a zazvonila.

Julius Miláček Colett Vaubertová

13 article

„Kdyby se pán vrátil,“ hlásila vstoupivšt panské, „řekněte, že šla jsem zkoušeti toilettu k plesu na vyslanectvíi „Mám objednati vůz milostivé paní?“ „Zbytečno, vrátím se záhy . . Zahalena v kožich, tvář majíc ukrytu hu stým závojem, zazvonila u bytu advokátova. Z dveřmi již připravovala řeč, jak osloví slulu ji vítajícího. Zachvěla se, když místo očekávaného ob jevil se Montagne sám. „Jakže, Coletto, 4y?“ a vtáhl ji kvapně d vnitř. „Jaké šílenství, což kdyby tě byl někdo viděl, tvůj muž...“ mluvíl rozpačit, ani ji té- měř nepozdraviv. „Myslila jsem, že mi otevře sluha, lekla jsem se,“ omlouvala se sama tonouc v úzko- stoch a nenacházejíc hned příhodných slov. „Poslal jsem jej kamsi, ale co se stalo pro bůh, co tě sem vede, mluv!“ „Nic, Julie, jen jsem chtěla...“ ostatn slova uvázla jí na rtech, ježto v koutě na vě- šáku předsíně uzřela damský plášť a čapku t odloženou. Zatřásla se jako v horečce.

Montagne Julie Nico

14 article

„Co je ti, Coletto, ty's nemocna, opatřim ti povoz, vedl bych tě dál, ale kdyby se Franci vrátil, co by si pomyslil, nepřijímám klientk mimo určené hodiny kancelářské,“ mluvil kn chvatně, netuše, kam zabloudil pohled vzneše- ných oči a jak každým slovem lživým vráž hřeb do rozpálené hlavy její. Nepřijímá klientek vyjma hodiny úřadní jenom pro jednu je výjimka. Mohla by skočit a tady mu prstem ukázaí na ten drahocenný plášť, sibiřskou liškou ovrou- bený. Nel Hrdost ji přemohla, hrdost ženy rn něné a snižené v eitech jí nejsvětějších. „Odpusť mi blouznivý nápad, s bohem Julie, budu ti psáí...“ a vyběhla ze dveří. Sotva se vrátila domů, požádala panskou o trochu čaje. „Nechci být vyrušována,““ doložila. „Pán obědvá v klubu, tedy neprostirejte Asi za hodinu přijďte pro psaní, jež odevzdáte na poštu.“ „Jak poroučíte, madame.“ Nyní se Coletta již nerozmýšlela, jak dopi počíti. V malé chvíli črtala již vělyi

Franek Julie

15 article Juliel

Juliel Nepíši už ani drahý, proč? Snad by Ti by směšným nadpis tak prostý v okamžicích, kdy jiná oslavuje Tě jmény mnohem něžnějšími než na jaké právě připadnouti může malá Tvoje Colefta. Přisla jsem k Tobě, abych Ti řekla, jak propast otovřela se u mých nohou, abys mny pomohl, vysvobodil mne před zítřkem, z něhož hrůza na mne vane, zitřek, který znamená zkázu. Jak's mne přijal, mne, která pomáhala bu dovati existenci Tvoji, která zhýčkala Tě po hodlím? Toho jsem se musila dožiti, dočkati dne kdy přišla jsem podívat se, jak v tom přepychu hoví si — jiná, pro kterou já musila zůstat v předsíni. Jak ničivou ránu jsi mi zasadil, Juliel Dala jsem Ti vše, co žena smrtelná z lásky poskytnouti může, ba darovala jsem více, i čest jména, které nepatří jerom mně, dala jsemT také jmění jiných. Nemám odvahy předstoupiti před chotě říci mu: „Vaše čestné jméno jsem zneuctila, ne, radéji se postavím před tvář soudce, který do duše i srdce měho vídí. Ten bude jistě shovívavým a uzná, že stalo se tak z lásky, pro níž nic nebylo oběti Nebyla oceněna ta ubohá láska skřiván kova, měl zůstati raděj tam v podstřeší hladc vým ptáčkem, byl by aspoň nepoznal tu dvoj lic vznešeného Vašeho světa, ten rub záře, kter

Toba

16 article

Julie, nepříteli romantiky, Colettka dává T s bohem na vždy a docela neromanticky, jak mrznoucí skřivan v brázdě ulehá, položí ona dnes tmavou hlavu svoji na lůžko, aby se ne- dočkala zítřka, onoho děsivého: mene-tekel- fares. Mrtvé se promine, zač živá byla by kace- řována, proto nechávám muži lístek, aby vy- rovnal ve spolku schodek, jejž rozmařilost moje v toilettách zavinila. Poslední lež — ať Milosrdný mi odpust Ty pak promiň, že tuto nepravdu skládám na hlavu Tvou, abys ji před božím soudem zodpo- věděl. Tobě nepřitíží — o jednu vícel Zejtra tedy, zejtra, však pro mne už nen zejtra, jako ho není tam, kam nás uvádí doufání v Lásku takovou, která chápe a se slitovává. usmrcuje.

Julie boží soud

17 article

Čtrnáct dní po pohřbu paní Coletty de Vaubertové, která dle novinářských zpráv zahy nula nešťastnou náhodou a sice vdycháním otravných plynů, uniknuvších ze špatně zříze- ného krbu, nová sensační zvěst rozrušíla pří slušníky lepšího pařížského světa. Státní zástupce pán de Vaubert v souboj- zabil advokáta Julia Monlagna. O příčinách srážky kolovaly různé verse. nikdo se však nedověděl pravdy, jenom soudne stanovený nástupce Juliův, dr. Pavel Durand který později v papírech přítelových nalezl psan Colettino a dopis pana de Vauberta, datovaný o týden později a znějící krátce: Pane, náhoda či Prozřetelnost sama objasnila mi pří činu úmrti Colettina. Zapomenutý svazek účtů. ne za toiletty, ale za zařízení jistého bytu, otevřel pošetilé oči moje. Doufám po tomto odhalení ve Vaše uznání že jeden z nás je ve společnosti, v níž se stý káme, nemožným. Narcis de Vaubert. Dva tyto listy osvětlily zároveň Pavlu Du randovi temnou mu dosud záhadu, proč Julius v posledním přání vyjádřil, aby všechen jeho majetek věnován byl ve prospěch asylu opuště- ných a zanedbaných dětí

Coletta Vaubertová Vaubert Monlagno Juliův doktor Pavel Durand Narcis Vaubert Pavel Julius

18 article Proč Václav Bárta nenosil úloby?

Proč Václav Bárta nenosil úloby? Črka Julie Vlasákově

Bárt Vlasákův

19 article

Pan učitel chodil po třídě a sbíral úloby „Váelave Bárto, kde ty máš úlohu?“ pta se, zastaviv se u lavice, kde Václav seděl. Václav Bárta, devítiletý školáček, vyskoči z místa. Tváře a uši nalily se mu krví, oč- slzami. „Kde máš úlohu?“ opakoval učitel přísně „Prosím, pane učiteli — já — já jsem ne mohl . .. „Já ti dám nemohl! Nechtěl's viď? — Za pomněl's pro samé stuchání, vid?“ Váelav Bárta sklopil hlavu a slzy jak hrachy koulely se mu na záplatovanou halenu. Učitel chvíli ho pozoroval. Bylo to hodné dítě ten Václav Bárta. Učil se dobře, poslouchal. jenom úlohy nenosil. Co má s klukem dělat? „Přines ji tedy odpoledne — ale jistě!“ roz- hodl učitel a školák kývl ochotně a radostně hla- vou a usedl. V jedenáct hodin šli ze školy. Václav utíkal ce mohl domů psát úlohu. „Páně Kristus“, vyhrkl všecek udýchán již se hnal s učením ke stolu, vykládaje honem papír, stavěl lahvičku inkoustu a bral péro .. „Jdi odtud! Nevidíš, že tu musím dělat placky?“ hubovala matka, shrnujíe jeho nčení válem. „Ale já musím psát úlohu!“ namít hoch. „I jdi mí i s tou úlohou! Co budete jíst. když vám neudělám placky? Úlohu si napiš jindy,“ velela matka. Václav sebral učení a položil ho na lavie u kamen a pokleknuv na zem, chtěl si napsa úlohu zde. „Táhni pryč! Musím zde válet prádlo. Po- řád je tě plná sednice“ — bublala babičk s deskou a válečkem v ruce.

Váelave Bárta Václav Bárt Páně Kristus

20 article

„Já si ale musím psát úlohu, babičko,“ odvětil Václav plačtivě. „I mlě mi pořád s tím učením! Uživí tě snad to psaní úloh? Jdi!“ a babička ho dreln deskou. Václav vstal a ohlížel se, kde by si na- psal svou úlohu. Malý Pepíček stál u židlea hrál si na ní s několika kaménky „Pepíčku, půjč mi tu židli — dělámt špačka,“ lichotil se Václav. „Ně!“ utrhl se Pepíček. „Půjč — až půjdem pást husy udělámt ohníček,“ sliboval Václav, shrnuje kaménky Ale Pepíček si tůze dobře právě hrál a prote strhl křik. „Zatrachtilej kluku — místo aby si s ním hrál, ještě ho škádli! Na! Na!“ a matčina po moučněná pravice pleskla dvakrát na Václavov záda. Ten stál a nabíral moldánky. „Nestůj a necab! Jdi nasekat trochu rošt pod placky,“ poručila matka. Václav běžel. Už ví, kde si napíše úlohu. Na špalku! A hbitě sekal roští, odnesl ho náruč do světnice, sebral svou úlohu s lahvičkou i pé- rem a šel na dvorek. Nebyl to vlastně ani žádný špalek, jenom silná, seříznutá větev, nestála an rovně ani pevně, ale Václav si přece na ni úlohu položil, lahvičku s inkoustem postavil na zem zkusil psát. Nošlo to. Cež kdyby úlohu položil na zem a psal v leže? Václav to ihned provedl ale to teprve nešlo. Však přece se s tím hmoždil. „Kde ten kluk vězí? Pojď sem! Musíš přece s obědem tátovi do továrny 1“ volala matka, dá- vajíc hrnek polévky a několik nejprvnějších pla- cek do košíku a Václav uloživ úlohu, nesl oběd otci. Vrátil se po půl jedné. Matka už čekala.

Václav Pepíček

21 article

„Honem se najez a pomůžeš mi odněst košík prádla k paní Bendlové,“ pravila. „Já si musím psát ulohu,“ namitl hošík „Až se vrátiš,“ rozhodla matka a Václav nesl s ní koš k paní Bendlové. Na napsání úlohy mu času už nezbylo. Musil do školy bez ní. „Bárto, kde máš úlohu?“ ptal se pa učitel. Klučík vyskočil v lavici a zápasil se slzami „Nemáš ji?“ Dítě zavrtělo hlavou „Tak tu zůstaneš po škole a napíšeš ji. Bárta se rozplakal. Musil vždy pospíchat domů k mladším bratřím a sestrám. Matk prala, babička chodila do lesa na roští — on bude bit, přijde-li pozdě — ale po škole zůsta musil a úlohu pilně a horlivě psal. Pan učitel seděl ve třídě s ním. Tu se ozvaly na stni šoupavé kroky, dvéř se bez zaklepání otevřely a do třídy vešla ba bička „No, vždyť jsem to věděla, že tě najdi tady! Potáhni domů! Kdo má hlídat děti? J. musím na dříví! Hned pojd!“ „Přijde hned, jakmile si napíše úlohu, řekl pan učitel. „No, to je štráchů! Já jsem tuhle jakživa úlohy nepsala a jsem při tom už 70 let poctivě živa. Tahle škola je jenom proto, aby děti leno šily. Člověk se nadře — a kluk sedí a drápe úlohy...“ hubovala babička. Učitel ji vyvedl ze školy a vrátiv se, po hladil hošíka laskavě po vlasech. Vysvětlilo se mu, proč Václav Bárta nenos nikdy úlohy-

Bendl Václav Musil Bárta Bárt

22 title

Coletta.

23 article Různě zprávy.

Různě zprávy. = »Princezna Alice« (paní Longworthová), nej- starší dcera presidenta Roosevelta, ukázala se hod- nou svého statečného otce. Dlí nyní s několika pří- telkyněmi v nejdivočejší krajině Kolorada. Na love- ckém výletě se jedna z nich, paní Joyová, jedna z vynikajících dam společnosti v St. Louis, ztratila v pověstné nebezpečné rokli, zvané »Grand Canyon«. Hledali ji až do noci bez výsledku. Paní Long- worthová povolala pak Indiána, jenž byl znám jako průvodce a jedině v jeho společnosti prohledávala pak rokli, slézajíc nejnebezpečnější skaliska a ko- nečně za svítání nalezla svou přítelkýni polo zmrzlou v podrostu lesa S Indiánem donesla pak polo omdle- lou paní na několik mil do jejího hotslu. = Tisícileté jubileum university v Kalru. Nej- proslulejší ze všech universit mohamedánského světa, universita v Kairu, bude za nedlouho slaviti své tisíci- leté jubleum. V době, kdy tato univevsita vznikla, tvořily se v Evropě teprve nejnannější počátky na- šeho universitního živola a podléhaly jako na příklad vysoká škola v Salermu rovněž arabskému vlivu. Jubileum university v Kairu jest však také tím zají- mavé, že předvádí ryze orientálský obraz. Universita jest dnes umístěna v jedné z nejslarších mešit Kaira. v El-Azharu, a sice nalézá se v této budově již ol roku 988. Ovšem, měla-li kdysi arabská věda sllu, oplodniti duševní život evropský, dnes je dávno zírnulá a sice proto, že nebyla s to, vyprosliti se ze zajelí theologie. Ještě dnes jest arabská věda a ná- boženství Mohamedovo skoro totéž, koran tvoří je- diný pramen veškeré moudrosti. V El-Azharu jest modlitebna mešity zároveň posluchárnou universily.

Alica Longworthová Roosevelt Joyová Indián Mohamedův St . Louis Longa Kairo Evropa ElAzhar Grand Canyon

24 article

Podlahu pokrývají rohožky a studující vcházejí do tohoto posvátného místa bosi. Ve velkém dvoře sedí žáci po způsobu orientálském ve skupinách kolem svých učitelů na zemi, klátice tělem a učíce se hla- silě svým lekcím nebo mumlajíce modlitby. Učebné předměty jsou: gramatika, náboženství, právní vědy. logika, rhelorika a přednášky z koranu. Počet studu- jících jest značný, před několika lety se páčil na osm tisíc a skládá se ze všech částí mohamedánského světa. Universila se vydržuje z nadací, jež dosahují veliké výše.

Podlaha

25 article

= Časopis vagabundů. Maxim Gorki uvedl do literatury ruské vagabundy, bosáky, a nová (ato figurka rychle tu zdomácněla. Četní napodobitelé Gorkého volí si se zálibou látku ze života tulákůa líčí podrobně „bývalé lidi“. Ruské obecenstvo, jak se zdá, posud tyfo novely rádo čle, ačkoli je jich příliš mnoho. Jistý moskevský nakladatel soudí, počí- taje s touto zálibou obecenstva, že udělá dobrý ob- chod vydáváním bosáckého časopisu („ Bosjackaja Ga- zeta). Spolupracovníci tohoto listu jsou zejména hrdinové Gorkého, bosácí všeho druhu, žebráci, tuláci. poběhlice, a nový časopis bude přinášeli především vypravování takovýchto „bývalých lidí“, jejich zpo- vědi, doznání a písně. Stálé zprávy z Buenos Aires budou podávali odbalení o tamějším obchodu s děv- čaty. List vyzval kromě toho tajné policisly ve všech větších ruských městech, aby mu zaslali zajímavé vzpomínky a sdělení o razziích. Vrah, vypovězený do Sibiře, jenž zabil svou nevěstu den před svatbou. zaslal bosáckému časoplsu své paměti. Časopis bude míti také četné ilustrace, vyobrazení brlohů zločinců. podobizny luláků, nevěstek atd. Vše má býti zajímavé a sensační a v nynějším desorganisovaném Rusku, kdy vagabundi a různí darebově hrají významnou úlohu, najde list zajisté hojně čtenářů = Žádné nové poškození obrazů v Louvrn.

Gorki Gorký Buenos Aires Sibiř Rusko Louvrn

26 article

Telegrafická zpráva z Paříže sdělovala, že v Louvru byly jistým návštěvníkem opět těžce poškozeny dva obrazy a sice Manclova „Olympia“ a Daubignyova „Žeň“. Dle zprávy „Figara“ byl to však jen planý poplach. Pod nadpisem „Zbytečné rozčilení“ plše list: V této nejnovější obrazové aféře nejde nikterak o čin vandalismu, díry, kleré byly v obrazech nalezeny. jsou, možno říci, mikroskopicky malé a správě. Louvru již dávno známy, poněvadž jsou právě tak staré, jako obrazy samy; proto není také třeba žádné restaurace obrazů. Kdybychom chtěli prozkoumati všechny obrázy v Louvru, prohlásil konservátor p Guiffrey, nalezli bychom, že více než 80 z nich jevi právě taková poškození jako „Olympia“ a „Žen“ Není to totiž nic jiného než díry od hřebíčků, jichž malíři při své práci používají jako znamének a na než při měření upevňují nilky. U „Olympie“ jsou náhodou nejspíše proto, že Manet bod již označený nonalezl, tři takové malé durky vedle sebe. Celé roz- čilení bylo tedy skulečně zbytečné, ačkoli jest po posledních atentátech na obrazy pochopitelno.

Manclův Figar Manet Paříž Louvre Olympie Olympia

27 article

= Sladké léčení. Jak známo, zjistili nejnověji různí lékařové, že požívání sladkostí jest nejlepším a nejůčinnějším prostředkem proti pijáctví a vycházeje z této zásady, založil Angličan Charrington zvláštní úslav pro lidi, kteří jiným způsobem proti pijáctví marně bojovali. Najal k tomu účelu malý ostrov na pobřeží Essexu jměnem Osea. Zde přijímá nemocné, kteří chtějí býti vyléčení z pijáctví. Naproti jiným ústavům, které sledují týž cíl, nenakládá se tam s ne- mocnými přísně, všechna uslanovení, připomínající vězení, jsou vyloučena, jak se Charrington nedivno vyslovil, naopak, jest nemocným poskytnuta úplná volnost ve všem, mohu na ostrově dělati co chtějí. zvláště se mohou volně pohybovati, jer tam není ovšem žádných lihových nápojů a poněvadž jich právě na ostrově nelze dostati, není zapotřebí za- váděti nějakou kontrolu nemocných. Kromě toho musí se každý nemocný zavázati, že sní denně určité množství sladkostí v tě neb oné formě a právě tímto posledním ustanovením chce pan Charrington dosáh- nouti nejlepších výsledků. Ostatně již ukázala zku- šenost, že mezi lidmí, kteří pracují v továrnách na výrobu cukrovinek, nevyskytuje se opilství nikdy. Z té příčiny se jim dovoluje snísti tolik sladkosti. kchik chtějí. Také vzduch v takových továrnácha zvläště zápach rozinek jest prý velmi zdravý = Bezpečná rakev. V Římě zemřela v těchto dnech manželka čínského vyslance a její rodinai porsonál vyslanectví pospíšili si oblěci obvyklá bílá smuteční roucha, dali mrtvole do rakve šperky v ceně 30.000 fr. a uspořádali obvyklé slavnosti ku převozu do Číny. Majitele ústavu pohřebního, jež dodal rakev i různé dřevěné a kovové rakve, otázal se syn vy- slancův: „Jsou tyto rakve také dosti pevně, aby duše na cestě nemohla uniknouti?.

Angličan Charrington Essex Řím Čína

28 article

= Tokijské brlohy. Tokio má brlohy, jichž vše- stranná bída sahá do posledních hlubin lidského úpdku a zvrhlosti. Stoji hluboko ještě pod sklepy pařížskými, uličkami londýnskými a přeplněnými dě- rami novoyorskými na dolejší východní straně. Je to místo, kam nikdy žádný paprsek nepřijde. Lidé z pa- řížského nebo landýnského podsvěti přece občas za- zijí okamžiku divoké radosti, otravující zábavy, ale mikroskopická stísněnost bídy ve čtvrti Shitava v To- kiu vylučuje mprosto každou naději na jakýsi svě- tlejší okamžik. Tokio má mnohem více chuďasů, než jmenovaná města a jich zaopalření a roztřídění jest naléhavým problémem. Tisíce jich odváženo jest na Koreu a Formosu, ale problém způsobem tím nijak se neluští, ba spíše stává se taléhavějším následkem stálého slěhování se snaživých Japonců z venkova do měst, z provincii do hlavního měsla. Japonsko snaží se pozorně vyhnouti každé veřejné zmince cěchto velkých bolestech na jeho těle. Existence jejich jest ukryta před zraky cizincovými. Zřídka kdy tu- rista má příležitost popatřiti z blízka na japonské brlohy a specialisté, studující město za účelem infor- mací, jsou bedlivě odvracování od nejchudších čtvrlí.

Japonec Tokio Korea Japonsko

29 article

Japonci v obledu tom jsou tak dovedni a ukazují svě- tlou stránku své existence, že průměrný badatel nemá ani tušení o existenci bídného podsvětí jejich a po- měrech, jež vymykaji se veškerému popisu zvrhlosti. Žurnalistickým pravidlem japonským jest neprozr- zovati ničeho, co by mohlo poukázati na slabosl v ži- votě lidu a pravidlo to jest všeobecně zachováváno. Ale jsou vzdor tomu v Japonsku spisovatelé, kteří po- sobí občas ministrům velké potíže zjerením jasně, ničím nepokrylé pravdy. Tak nedávno časopis „Ko- kumin“ vyslal svého zástupce na nějaký čas do pod- světi tokijského, aby k vlastního názoru seznal bidný život jeho obyvatelů a články jeho, pojednávajíe o živolě ve čtvrti Shitaya způsobily nesmírnou se- saci. Když pak přeloženy byly do anglického jazyka, vláda ihned skoupila celé vydání a zničila forny, aby nic nepřišlo ve známost ciziny.

Japonec ko