ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 85848ed0-660c-11dc-9393-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 36, place 10, org 1
1 masthead
5. května 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 129.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article Z dopisů mladému muži.
Z dopisů mladému muži. Milý mladý příteli Nadpisuji-li tento list »milému mladému příteli«, nemám na mysli žádné osoby určité. Píši jednomu z vás a píši vám v šem, jejichž dopisy hromadí se mi ve zvláštním fasciklu, ne od včerejška, ne od minulého téhodne, ale po léta, a jež čím dále v kratších lhůtách docházejí. Neznám nikoho z vás, kdoz mne navstěvujete písemně. Dnes jmenujete se Novák, zejtra Novotný, dnes Dlouhý, zejtra Krátký jakkoli. Mnohdy vůbec nemáte jména, ostý. chaje se podepsati, a vyžadujete si brzké odpo vědi pod jakoukoli šifrou poste restante. Pr cházite z Praby i z venkova, ale mnohem ča- stěji z venkova. Což se vysvětluje tím, že mladý muž, žijící v Praze a hledicí z blízka na věci, proniká lépe jejich povahu, vám pak. mladému venkovanu, připadá Praha jako zaslí bená země, očekávající vás jen, abyste přišel a přiložil žíznivé své rty ku proudům mlék a vyblral plástve medu. Není mi zcela jasno, proč právě mne po etíváte dopisy, proč mne činíte důvěrnikem tužeb svých. Areiť, nejsem sám. Vím, že mnozí přátelé a soudruzi moji bývají vám bráni na polaz. Není mi taky třeba, abych se omlouval že vám všem neodpovídám. Nezbývá k tomu času, a kdyby ho bylo, snad bych neměl irpěli vosti, abych stále odpovidal totéž. Neboť vše chny vaše listy jsou si velmi podobny a týkaji se jedné věci. Bliží se znenáhla konec školního roku již tedy přilétl první z oněch listů, jež co rok nejčastěji v tě době přicházejí. Dojde? jieh snad zase několik, i prosím vás, mladý muži, kterýž jste mi psal, i vás, který snad chcete komukoli z nás v Praze psáti, abyste si pře- četl tuto odpověd. »Nadchází konec mých studií na středn škole (pište mně), nastává mně maturita.
Píš Novák Novotná Dlouhý Praha
5 article
Ale nemohu se k ni odhodlati. Musím vám říci, pane, že pociťuji nesmírnou nechuť k dueha- mornému tomu dření, protiví se mi úzkoprsost profesorů. Ostatně již dáno mám nechuť k té školské sevřenosti. Duch můj nese se jinam, cítim, že nejsem na správné cestě, eitím v sobě vnitřní povolání ku práci jiné, chci působiti veřejně, chcí se státi žurnalistou, spi- sovatelem. Jsem přesvědčen, že vnitřní ten hlas mne neklame, i rozhodl jsem se, že matu- ritu nepodstoupím. I žádám vás, abyste mně v některé pražské redakci opatřil jakékoli, sebe skrovnější místo, jež by mně zabezpečovalo vý- živu. Chci zastati vše, co mi bude uloženo. Přijal bych místo lokálkáře nebo feuille- tonisty, cokoli. Jen abych co nejdříve unikl poutům, jež mne nesnesitelně svírají Oznamte mně, prosím, svoje mínění, a kdy bych mohl do Prahy přijeti, abych se představil. Zajistě uznáte, že příprava k matuře byla by mařením času. Co by mně prospěla ? — — Takto a podobně zní váš list, milý mlady příteli. Jest pozoruhodno, že jediný z nich nent bezvadný. Každý obsahuje více či méně pravo- pisných a mluvnických poklesků. Kdyby byl jediný takovýto list, kdyby byly dva, tři, neměly by snad žádného významu. Ale jejich časté objevování se jest jistým sympto- mem. Zdá se mi, že mu rozumím. Nastává vám, maturita, mladý přjteli. Zdá se vám, že jí nebudete pro život potřebovati, snažíte se uniknouti jí a chcete jíti za svým »pravým, vnitřním povoláním.« Myslím, že vězíte v osudném klamu, milý mladý příteli. Myslím, že kdybyste neměl obavy z té matury, klidně byste ji podstoupil. Avšak ona vám znamená zopakování mnoha předmětů, učení, zkrátka kus práce, a této práci především chcete uniknouti. Nic jiného vám pak netane na mysli, než spisovatelství, novi- nářstvi, a tu zase hned zabezpečená výživa.
Praha
6 article
Ani v jediném ze všech listů, jež jste mi poslal, mladý muži, neprojevujete chuti a touhy po ně- jaké živnosti, řemesle, obchodu, po ničem, kde se můžete nadíti hmotně, »těžké« práce, po zaměstnání, jež značně obmezuje osobní svo- bodu. Vždy chcete býti spisovatelem, noviná- řem. Není to veliká poklona ni spisovatelství, ni novinářství. Což vyplývá arci z vaší nezku- šenosti. Tuším, jak si představujete tu práci v re- dakci, zejména vy, mladý příteli z venkova. Vi- díte místnost nebo řadu místnosti se stoly ( obraznosti vaší snad potaženými zeleným suknem), se vším tím domnělým pohodlím, jež tu při- praveno pro »pracovníky ducha«. Přijdete ráno o deváté neb desáté, v kamnech je líbezně za- topeno, na stolech haldy časopisů, kdesi po ruce nůžky. Než se dáte do práce, pohovořite s ko- legy, kteří vám vypovědí všechna svá včerejší večerní dobrodružství, uslyšíte celou sbírku duchaplných proslovení a vtipů, vykouřite doutník, a konečně tedy sáhnete po cizích časopisecha po nůžkách, abyste vyhledal a vystřihl, co uznáte pro své čtenáře za dobré. Jste s tím za hodinku, nanejvýš za dvě hotov, odcházíte k obědu, od oběda do kavárny. K večeru zase podíváte se do redakce, zas dvě hodiny lehké práce, kterou si kořeníte úradami s kolegy, kterak byste co nejpříjemněji strávil večer. Tak míji dnešek a zejířek, týden a měsíc, pokladník přinese vám služné, a vše se opakuje do neko- nečna, do smrti. Při tom i zapomínáte, že, co z cizích časopisů vystřihnete, sluší pěčlivě přeložit a upraviti. Snad se domníváte, žeto za vás vykoná někdo jiný.
7 article
Nellčím z pouhého domyslu, neboť takovýto obraz redakčního života byl mi na otázku moji podán jedním z naivních aspirantů. Ale takto všechno nevypadá, milý mladý příteli. Kte- rak tomu je ve skutečnosti, o tom snad až později. Leč vraťme se k vašemu případu, k vaší nechuti k té školské dřině, ku překážce, na niž se bojíte rozběhnouti se, přeskočiti ji, k té zlo- pověstné mature. Buď jak buď, milý mladý příteli, mát býti prvním vaším »činem«, prvním projevem energie. Jste mlád, jste pln šťávy a mízy, šťastně jste se propracoval až po oktávu, úspěšná matu- rita má vám býti mostem do dalšího života. A hle, tu vás opouštějí síly. Zastrašuje vás sdřina«. Je to arci nepřijemné, ale přes všechen odpor váš a přes nechuť nemohu než poraditi vám: podstupte maturitu. Máte otee, matku, stál jste je mnoho peněz a chtějí na vás dále vynakládati. Nezahazujte lehkovážně osm roků studií, abyste se stal »zběhlým« stu- dentem. Nedomnivejte se, že již na vás čeká svět. Je známo, milý přiteli, že parván se ne- může dočkati oktávy, jsa přesvědčen, že bude pak »hotovým člověkem«. Leč, když jí šťastně proplul, poznává, že jím dávno ještě není, že nyní toprve to pravé začiná. Ba, i když se pro- kousal šťastně svoji fakulfou, rozhlíží se mnohý tesklivě, co dále. Plejte se starších, zkušenýeh studentů, ptejte se universitánů, kteří absolvovali. dosvědčí vám to.
8 article
Nechtějme tuto rozebírati, v čem to spo- čívá, že u nás trvá tak dlouho příprava pro skulečný život, že trvá tak dlouho, než vědo- mosti svoje můžele zužitkovati v praktickém povolání. Avšak, není-li to u vás nutnosti, vy plývajíeí z rodinných neb majetkových poměra nepřernšujte svévolně tuto průpravu a nezasla- vujte se na pochodu nastoupeném. Sebevědomi jest vzácnou věcí a posilou pro zápasy života, avšak zkoumejte dobře i měřte sily své. Zaráži ve slovech vašich: »ať za lokálkáře neb feuille- tonistu«. To jest přilišnou měrou sebevědomí sluší uvážiti, zda-li sebevědomí odůvodněného. O, milý příteli, zajisté můžebýt novinář lokál- kářem nebo feuilletonistou. Neboť také mistr Ne- ruda byl na počátku novinářské dráhy své lo kálkářem, ale jsou to široké meze, a může být velmi dlouhá doba vývoje od jedné mety k tdo intsons druhé. Vy však troufáte si býti jedním neb dru- hým ihned, od hodiny, a jakkoli si vaší odvahy a chuti do práce vážím, přece nedůvěřuji, že by vám bylo tak snadno vyhoupnouti se do kteréhokoli sedla. Tedy lokálkářem, milý přítelí. z venkova Víte, co to znamená? Hle, tu již se rozpadává váš ideál redakčního života, onoho božského, hravého zaměstnání za zeleným stolem, jen tak pro ukrácení chvíle, jak se vám snad zdá. Také na lokálního referenta čili na »lokálkáře« musil byste se mnoho učit, abych tak řekl »rok za rok«, jak řikávali staři principálové kupečt když přijímali učně. Vyžadujeť se na lokálním referentu přede- vším výborná obeznalost »místní«. Praha již jest se všemi svými předměstími městem veli kým. Prahu nenaučíte se »nazpamět« za týden a za měsíc. Je třeba znalosti topografické, nebot nikdo vás nemůže voditi městem.
Praha
9 article
Je třeba znáti její hlavní tepny, nejzastrče- nější uličky, její význačné skupiny a jednotlivé hroty i všechny výběžky, kde který ústav, úřad. nejkratší cesty k nim. Je třeba znáti mnoho zařízení, množství osobností, velkých i malých. jež vám v tom onom případě mohou dáti vy- světlení. Třeba věděti, kdy a kde koho můžele nalézti ve dne, kdy večer a v noci. Nemůžet »lokálkář« pro každý pokyn běhati do redakce. neboť co den ociťuje se v situaci, kdy musí věděti sám, kam a ke komu se obrátiti, aby svému listu opalřil bezpečných, spolehlivých zpráv. Třeba tu rychle se rozhodovati a ne- zmařiti chvile. Komu svěřen úkol referenta lokálního, musí miti zdraví železné a nohy jak ocelové. Je třeba toho, čemu se říká přehled, rozhled, zkrátka, je tu třeba té jisté lokál- kářské 3strategie«. A co chvátá od rána do večera za svým »materiálem«, v duchu již musí koncipovati zprávy a zprávičky pro list, jemuž slouží. V chůzi, na tramvaji, ve drožce, při jidle. Jsou doby, kdy lokálkář nemá oddechu, jsou taky okamžiky, kdy sám ociťuje se v nebezpečenství. Jsou referenti lokální, kteři mají vlastní své »podreferenty«, odměňované i dobrovolné, s nimiž jsou ve stálém styku. Byli lokálkáři, kteří to ve svěm povolání dovedli k virtuositě, k jakémusí jenerálství. Jména
10 article
Zelinky, Šimečka, Svobody stále ještě se pama- tují v tradici novinářské — zmiňuji se jen o nebožtfcích. Bylo v celém jejich působení cosi genjálního. Výborný »lokálkář«, milý mladý příteli, je drahokamem pro list. Svědomitý lo- kálkář pak musí býti na nohou od rána do večera, často do noci. Chápete, že povolání jeho není tak snadným, aby se jím státi mohl každý, komu jest úzko z maturity? A věříte mi již, že těžká ta povinnost nemůže býti svě- řena mladíku osmnáctiletému? O jiných věcech, milý mladý příteli, po- hovoříme spolu jindy.
Šimeček Svoboda
11 article Otec.
Otec. Tatranská silhouetta. Napsal Jan Havlasa (Přátelům v Lipt. Sv. Mikuláši a v Ružomberku). Kalná šeď podzimni oblohy, podžehnut posledními, narudlými paprsky zapadajícího slunce, srážela do tichého kraje tesknou únavu. Ponuře rozjizvená mračna v kamenném strnut nehybně tkvěla po celém obzoru. Roztřepené, vláčné mlhy se smýkaly po horských temenech traticích se lomenými liniemi v malátných úsvi tech dálavy a špinavými šmouhami se trhaly po černých, zarostlých úbočích. Od tmavého Čebratu k zachmuřenému Choči, od bělavých úskalí mezi záplavou lesn zeleně, na svazích Mnicha dolů do liptovské ro- viny se rozplýval v uklidněném ovzduší nenáhl soumrak. Nad Oravou již vychládaly sledy ne- beské vatry a od východu, zahraženého vyso- kými hradbami hor, táhlo tušení noci. Nemocný chlad se tiskl k zemi, po deštích rozplihlé a blátité. Hnědý tok Váhu se širokým korytem netečně ztrácel mezi nažloutlými břehy. Němá mdloba se rozlévala od Ružomberka do okolí, jimž po opuštěných cestách se pořídku vlekly hloučky ochablého lidu. Bylo po volbách. Bolest a lítost se chvěly v zášeru kletého onoho dne, jenž zdlouhavě. žalostně se táhl pod krutým násilím, vysilujícím úplně bázlivé davy lidovců. Od časného rána stáli odhodlaně v městě, aby ani chvíle nepro- meškali, snášeli trpělivě všechny ústrky, ani ra- nám vládních náhončí se nevzpírali, jen aby nedali záminky vojsku, jímž byli kol dokola obklíčeni, k použití bodáků, lesknoucích se jako hrozná výstraha. Již z domova utýraní a uštvaní s nasazením posledních sil chýlili hrbet pod ra- nami a útisky, vytrvali v chladné a promrzlé
Havlasa Mikuláš Ružomberok Orava Váh
12 article
vodě na zabláceném náměstí do úpadu, odolá- vali úlisným i výhružným slovům židů, kteří od nich i násilím mámili hlasy, zatím co zapro- danci vládní strany při víně, jídlech a cikán- ských hudbách se rozjařovali a hýřili po hospo- dách, sínich školních i klášterních a všude, kde bylo trochu místa. Klopili oči, když ve sluch jim zaléhaly su- rové nadávky, přemáhali slabost, ochablosta hlad, jen aby se nemusili hnout z náměstí, na něž by je již vojsko nebylo pustilo. Tu i tam někdo, zmožen byv trýzni a strastmi, klesl k bahnité půdě. Kde se dav lidu jen trochu rozčeřil, kde hlasitěji se ozval slovenský hlas, již zablýskaly se bodáky a řev rozzuřených ná- silníků srážel krev v žilách ubohých. Jásot vl- tězících tlumil veškeren vzruch v prostydlé, zna- vené tlačenici, jež po dlouhě, nekonečné hodiny se tisnila jako stádo ovcí v košiaru mezi voj- skem, až nadešla ona chvíle, která zničila všechny jejich naděje a zmařila vše, co snesli a vytrpěli v naději dobrého výsledku voleb.
Cikán
13 article
K volbě připuštěna z nich malá část, ostatní z malicherných a podvodných záminek vyloučeni, kdežto pro vládního kandidáta se braly i hlasy nebožtíků. Násilí slavilo dívoké orgie. Křivda za křivdou se sypala na hlavy potlačených. A kleiý den se skončil vílězstvím vládní strany, poráž- kou utýraných lidovců — —— — Plakaly ženy, slzeli mužové a davy zapro- daných řvaly píseň vítěznou. Se skloněným hlavami, s umdlenými a vysláblými těly malát- ným krokem se vlekli poražení z města! Šli sem s nejlepšími nadějemi, s pevnou důvěrou ve svou většinu a přece bezpráví je přitisklo k zemi, zadrhlo jim dech anyní je výsměchem a novými ranami štvalo ven. Zdoláni odcházeli z města, vědouce, že dneškem není utrpení skončeno, že doma dlouho, dlouho se nyní povleče řetěz křivd, pohana útrap. A bez hlesu jako stiny mízeli z města. Běda přemoženým
Křivda
14 article
Šel smutek krajem. Modravé pruhy se kladly od hor k horám. Stařecký dech pozdní jeseně ovíval rozpálene skráně vracejících se hloučků, Stále nové stíny se trousily na cestách od města. Když přecházeli po železném mmnostě přes Váh Liskovčané, padal již s temnot mračno oblohy šerý soumrak. Úděs se sléhal v mrtvé tišině podvečeruza jejich patami. Jen jejich sténání a ruch, z města slabě, tlumeně se ozývající, chvěly se ovzduším. Byli všichni jakoby zlomeni. Ještě ráno měli téměř jistotu, že zvítězí a nyní stlučeni popliváni se ploužili domů. Cítili tížeji pohiromu než ostatní, jsouce blízkými sousedy města. Ale ještě něco hroznějšího je přivádělo v zou- falý žal. Zdálo se jim, že vším tím dnešním ne- zdarem jsou vinni oni. Oklamáni byvše svým rychtárem, svěřili mu dopoledne všechny své hlasy, netušíce, že i on byl již přestrašen hroz- bami a oslepen třiceti stříbrnými. A ten, který ještě včera je povzbuzoval k vytrvalosti, je dnes bídně zradil — — Liskovský rychtár, Matej Haluz, nebyl mez svými již od dopoledne, sotva že první únava se propletla davy lidu. A pak neviděli ho již po celý den, až v soumraku se dověděli o jeho zradě. Bolest sklíčila otupělá jejich srdce, ne- cítili již nepřátelských ústrků a ran, jen vyčí- tavá slova a bolné pohledy ostatních lidoveů jim rozdíraly utrápené duše. V bezmocném hněvu se vraceli domů. Pě- nila se v nich krev a oživovaly pohaslé zraky Slabě nítila se v nich nejasná myšlenka pomsty.
Matej Váh
15 article
Citili, že by měl toho, jenž je zradil, stihnout zasloužený trest. Jen jiskry bylo třeba a byl lby ve všech vzplanul oheň. Byli udeptáni, dokud je skličovala přesila ostrých zbrani a bezeitnosti, leč nyní citili se zase volnějšími, širé neohraničení vzdušných hlubin je křísilo, chladný větřik je přiváděl k uvědomění toho, co jim klíčilo v dušich.A dál se schýleně plížili za velikým, jako sosna vzrostlým starcem, jenž jim vzpřímen kráčei v čele. Jáko mohutný strom na tatranských končiarech, ošlehaný větry a vichřicemi a stále ve své sile nezdolný se vypínal ten stařík, jehož dlouhými, bilými vlasy pohrával vánek. Vypadal velebně jako prorok a byl to zrádcův starý otec, Jano Haluz —- — Divé bouře se přenosly jeho duší zatu dobu, co kroutili již k zemi chrbát pod poha- nou, způsobenou jeho jediným synem. Za celý svůj život nezkusil tolik bolesti v tak krátkém čase jako dnes, když podlý skutek liskovského rychtára se rozhlásil mezi zdrcenými lidovci. Jeho syn Matej — maďaronem, zaprodancem, — jméno Haluzovců zneuctěno, vykřičeno ! V prvním okamžiku po oné ráně myslil Liskovčané, že starý Haluz sešílí. Zařval jako raněný medvěd, klesl na kolena, chytil se roze- chvěnýma rukama za hlavu a rval, trhal svůj bllý, šedivý vlas — — Zapomněli v té chvíli Liskovčané, jakou hanbu na ně vykydal jeho syn, skočili k starci. krotili ho a chlácholili. Leč nebylo toho již ani potřebí. Stařec se hned po prvním návalu zoufalství vzpamstoval. povstal, přetřel rukama obličej, prohráble šedliny o a na chvili se vytřeštěným zrakem zadíval do dálky, kde černaly se vlny lesních tišin na svazích Choče. Jen několik slov mu přerývaně, dutě splynulo s namodralých rtů: »I ty muoj syn! — — prečo ty? — — de Ypsilon.
Jana haluz Matej Haluzovec
16 article
šak my sa ešte sideme!« »Podme len domon, bratia!« ozval se po chvilce dutým hlasem, když se utišíl. »Poďme len domon, keď na to, čo urobil ten podlý oplan, niet lieku !« A tu se mu opět zlomil hlas, a hlava bezvládně poklesla na prsa. Ženy zakvílely a muži zachrčeli bolem — — i Domů l Jaký to bude návrat a jaké shledáníse zrádcem? »S bohom, bratia !« Než Liskovčané pozdravů neslyšeli. Tupě jako štvanci se upírali s celou duší do neurči- tého budoucna. Kde východ z té černé kletby, kde spása, kde ulehčení od břemene, jež do- padlo dnes nemilosrdně na jich plece? »0j biední l'udia, len chytro, chytro, čím skorej dostanem sa ven za mesto, tým lepšejte
17 article
povzbuzoval je k spěchu jasný již zase hlaa Haluzův. »Pochytre, ponáhlajtě sa !« Vybrali se, jak nejryehleji mohli, z města, kde lepila se jim potupa v paly. A hojivý sou- mrak zhuštěným tichem léčil otevřené jejieh rány. ro Co asi zkusil ten ubohý otec bídného syna, a přece si nezoufá. — vkrádalo se do mysli zuboženým Liskovčanům, když pohlíželi na ohromnou, vzepjatou postavu Haluzovu,a když zazvučel jim v sluch silný jeho hlas — nuž nesmíme ani my ztrácet mysll Ale zároveň tušení jim pronikalo dušemi, že cosi neblahého, děsného je očekává v nej- bližší budoucnosti, čeho nelze odvrátit. »Daj bože, aby všetko sa dobre skončilo !e šeptaly si jejich rty, a védomi čehosi hrozného se jim stále týrději tisklo do niter. Co je čeká doma? Ta otázka ležela jim všem na dně myslí a odtud obávali se ji vynořit, aby ono, co do posud jen tušili, jako hrozivý přízrak jim ne- zakrylo oči — — Dav Liskovčanů se za Haluzem vlekl jako temná hrozba k jejich dědině. V dálce se pro- bělávaly zříceniny Likavy jako strašlivé příšery. Temnoty se provalovaly pod vzpýřenou, svíjejíe se mrákavou. A nad Ružomberkem stál klid, vysměvavé, ticho — — V teskných mlhách mizely hory. Tajemné zahalení se rozplihlo po obzoru a tucha bouř- livé noci se vtírala do večerního uklidnění.
Haluzův Pochytre Daj Haluz Ružomberok
18 article
Ostrý vitr prolétl širou údolinou. Odkuds od hor zachvělo se vzduchem zatemnělé sténání lesů pod ničivou perutí vichřice.nú ole I v nitru Haluzově znovu se rozpoutával jedva stišený boj. Kraté znásilnění bratří, po- hanění sousedů, znenctění vlastního jmena ho opět rozzuřovalo. Těžce oddychoval. Sotva že se dovedl utišiti; než nápad, který se mu jen zle- hounka v záchvatu hnévu kmitl myslí, utkvě mu již pevně v duši a rostl. Blížili se k Liskové, Bylo všude mrtvo smutno. Tajil se jim dech v očekávání budoue- nosti a obava se vztekem lomeovaly znavenými jejich těly« Klesl k zemi únavou a vysílením Martin Žufa, jenž byla v Ružomherku při rozrucheu, způsobeném zprávou o zradé rychtářově, bodnu do prsou žandárovým hodákem. Žena jeho se s hlasitým zahořekováním vrhla k němu a ob- jala rukama jeho tělo. A zase pláč ozval s v hloučku — — n5n sdslio- Starý Haluz zalomil rukama a zabořil prsty do bilých kštic. »Oj, žial'no, žial'no — prečo len tol'ko bied — sme my ludia, keď nás može bíť, kto chce ?e Žufovi vytryskla z úst krev. Chrčel sna již ve smrtelném tažení. Náhle se pozvedl s ná- mahou, rozhodil divoce ruce, že žena uleknuté uskočila a vypoulenými zraky se zahleděl do dálky. »Len dočkajtě, ide za námi rychtár a vo- jákmi, bijtě sa — — l« zachro ptěl a slabostí s znovu shroutil k zemi. Byl téměř bez sebe. Smysly ho opouštěly. Křečovitě lapal do vzduchu rukama, oči se mu již obracely v sloup a ještě zařičel hlubokým prsním hlasem: »Uliša, ženička moje, utiekaj, utiekaj !« Zkomíral. Hlas utichl mu na rtech a po žlutých tvářích se rozprostřela smrtelná bledost.
Haluzův Lisek Žuf Len
19 article
Uliša zalkala tak, že všechna srdce se otřásla v němém úděsu. Starý Haluz vyrykl v hrozném bolu a zavrávoral. Muži se zkale- nými zraky poklekli a sténajíce odtrhli plačíci Ulišu od vychládající mrtvoly Žufovy. Pozvedl nebohého druha a na holich ho odnášeli k dědině. Jako pohřební průvod se smutně vlekli houstnoucím soumrakem. A v jejich čele se ploužil zlomený Haluz. Ženy tiše vzlykaly a konejšily Ulišu. Ta ubohá, jakoby ztrácela rozum na všechny útěchy, lkavě sténala a pak již jen otupěle hleděla do země. Vždyť teprve pět let byli svoji a už osa- měla — Mladý šuhaj Zmek počal náhle zuřiti a roz- vzlekleně se zmítati. Rána na hlavě ho vysilo- vala a zatemňovala mu mysl. Musíli ho muži vzíti mezi sebe a krotiti vášnivé výbuchy jeho zuřivosti, Noe srážela se nad krajem. Truchlivá mdloba schvátila ubohé chodce. A tušení zlése jim zařezávalo do sklíčených duší. Nedaleko se choulila jejich dědina. Jako přízrak se černala na mírném návrší. Bylo vi- děti domek rychtářův. Světla z jeho oken zá- řila do noci —. — Starý Haluz se zarazil a přitiskl dlaně k obličeji. Za ním jako stádo ovcí se zastavií hlouček. Kamenný, ze žuly vytesaný stařik se náhle hlasitě rozplakal, až se mu ramena prudce potrhovala. A za ním se rozkvileli i ostatní. Téžký byl jim ten návrat. Mrtvo bylo kolem. Cosi děsivého vanulo jim vstříc. Citili to a váhavě se pohnuli k dědině.
Žufův Noe
20 article
Chmury se na obloze převalovaly a hrůza linula z tajemných úsvitů nebes. Noe stála nad krajem — — Bližili se k prvním stavením Liskové, jež pohřížena byla v záludný klid, v úskočné stišení Zase se zarazili v divné předtuše. Zdálo se jim, jakoby se bylo cosi zablýsklo v tem- notách u domu Haluzova. Stařec zavzlykl a chvatnými kroky pospí chal k dědině. Vzrušení prochvělo hloučkem, jenž urychlil kroky. V roztrpčených dušíchse náhle rozhořel žhavý plamen, uvědomění pro- niklo myslemi všech. Trest, pokuta, pomsta na toho, jenž je zradil! Mésíční světlo mdlým zazářením prorazil chmury na obloze a padlo do dědiny Starý Haluz vytřeštil oči, zachvěl se n celém těle a jako zvíklaný strom v horské bouři, rozpřáhl ruce do předu a dušeně, ne jasně zarykl. A hned potom vzkříkl dav hrůzou. bolem i strachem. Po celé šířce silnice se objevili před dom- kem rychlárovým žandárové. Dílo zrady Halu- zovy bylo dokonáno — — Stařec znovu zařval v hrozné bolesti na bídností synovou, Zamával rukama a rozehnal se k čáře blýskajících se bodáků. Vlasy mu příšerně vlály v ostrém větříku. Oči mu zaslepi divoký hněv. Tichem podvečerním třeskla zpousta vý- střelů. Hlasy zděšených a raněných se divě roz- lehly po okolí. První skácel se k zemi otec Ha- luzův jako podlomený dub. A bezbranný dav jako houfec ovcí, napa- dený vikem, obrátil se nazad a utíkal střeštěně nazpět. Ještě dva výstřely zableskly se za prcha jícími. em sr e n oPláč rozechvěl se odevšad ovzduším. Svi měsíční se teskně upíral na sedm sklácených obětí. A rty umírajícího otce Haluzova šeptaly děsnou kletbu vrahům i odštěpencům.
Noe Lisek Haluzův Hal steradián e můj oPláč
21 article Odsouzená.
Odsouzená. Španělsky napsal V. Blasco Ibáňez. Autoriso- vaný překlad A. Píkharta. Rafael byl již čtnáct měsíců v tuhé vazbě. Světem jeho byly ty čtyři truchlivě vybí- lené stěny, jejichžto trhliny a kazy znal z pa- měti, sluncem jeho bylo vysoké okénko s kří- žem mříží, které přelinaly modrou skvrnu oblohy a z půdy s osm krokův ovládal jen asi polo- vici vinou toho hanebného, řinčivého řetězu, jehožto kruh se mu zadíral do kotníku a sko- rem srůstal s masem. Byl odsouzen na smrt a zatím co v M- dridě naposledy probírali se spisy jeho procesu, trávil tu měsíce a zase měsíce pohěben za živa, hnil jako živá mrtvola v té zděné rakvi a tou- žil po okamžikovém zlu které by skončilo zlo horší a přál si, aby nastala záhy hodina, kdy mu zadrhnou chřtán a skončí vše rázem. Nejvíce jej trápila čistota, ta podlaha, kte- rou denně metli a pečlivě drhli, aby. vlhkost pronikala mu slamníkem a drala se mu do kostí a ty stěny, na kterých nedali utkvěti prášku ni jedinému. I společnost špíny odňali vězňovi. Úplná samota. Kdyby tam přicházely krysy, bylo by mu útěchou děliti se s nimi o skrovný oběd a mluviti k nim jako k milým družkám kdyby byl nalezl v koutě pavouka, byl by se bavil krotě jej. V tom hrobě nechtěli míti života jiného, krom jeho. Jednou — Rafael na to stále vzpo- mínal! — přiblížil se ke mříži vrabec jako vše- tečný klučík. Pobuda světla a prostoru zapípal, jakoby dával na jevo podivení, že vidí tam dole sežloutlou, hubenou bytost, zachvívající se zimou v prostřed léta, s několika šátky, ováza- nými kolem hlavy a cárem, ovinutým kolem boků. Patrně jej polekala ta hranatá, bledá tvář, bílá jako žvýkaný papír a zastrašil jej ten úbor rudokožce i odletěl, potřásaje peřím, jakoby se chtěl sprostiti zápachu hrobu a shnilé vlny, který táhl se mříží.
V Blasco Ibáňez A Píkhart Rafael Španělsko
22 article
Jediné zvuky živola slyšel od spoluvězňův na dvoře. Ti aspoň viděli volné nebe nad sebou a nedýchali vzduch zabedněným oknem; nohy neměli spoutané a měli s kým promluviti. I zde. bylo nešléstí v různých stupních. Rafael pozná- val věčnou nespokojenost lidskou. Záviděl těm na dvoře a považoval stav jejich za překrásný; vězňové záviděli lidem venku, těm, kdož byli svobodni, a ti, kteří v oněch hodinách prochá- zeli se ulicemi, snad také nebyli spokojeni se svým osudem a toužili po bůh ví čem . . .A jak je přece svoboda krásná . . . Zasloužili by, aby je zavřeli! Dospěl na poslední stupeň neštěstí. Pokusil se prchnouti a v návalu zoufalosti se prohrabal do země, a teď jej tížila neustálá unavující hlídka. Zazpíval-li, poručili mu, aby mlčel. Chtěl se povyraziti, modle se jednotvárným pro- zpěvováním modlitby, kterým jej naučila matka a z nichž si pamatoval pouze úryvky, ale uml- čeli jej. Chce se tvářiti šíleným? Jen pěkně ticho! Chtěli jej uchovati bez pohromy, zdra- vého tělem i duchem, aby se nedostalo katu do rukou tělo bez ceny. Šileným! Nechtěl zešíleti, ale vazba, ne- dostatek pobybu a sporá a špatná strava jej zmáhaly. Měl halucinace. Když časem v noci zavřel oči, podrážděné předepsaným světlem, kterému nedovedl přivyknouti za čtrnácte mě- sícův, trápila jej podivná myšlénka, že mu ne- přátelé, ti, kteří jej chtějí života zbaviti a kte- rých neznal, ve spaní převrátili žaludek. Proto jej tolik v něm píchalo. Za dne myslil stále na minulost svoji, ale myslí tak pomatenou, že se domníval, že to pře- hlíží historii někoho jiného.
Šilený
23 article
Vzpomínal, jak se vrátil do rodného města po svém prvém trestu pro nějaké poranění, jak se stal proslulým v celém okolí, jak se k vůli nému scházeli do hospody na návsi, obdivujíce se mu s otevřenými ústy a opakujíce nadšeně: »Ten Rafael je chlap!« Nejhezčí děvče z obce se odhodlalo, že si ho vezme, spíše ze strachu a úcty, než z lásky; z obecního úřadu mu li- chotili, učinili jej polním hajným a svěřili mu pušku, povzbuzujíce surovost jeho, aby jí uži při volbách. Vládl bez překážky v celém okolí, a měl odpůrce, padlou stranu, v hrsti, až je to omrzelo a oni se ujali nějakého odvážlivce, který také přišel ze žaláře, a postavili jej proti Rafaelovi. Kriste Pane! Odborná jeho čest byla v ne- bezpečí! Bylo pohladiti uši tomu člověku, který jej chtěl- připraviti o chleba. A nevyhnutelným toho důsledkem bylo, že si na něj kdesi stra- nou počíhal, střelil jej a dotloukl pažbou, aby nekřičel a netloukl sebou.
Rafael
24 article
Slovem ..? jak se to stává mužům A ukončením toho byl žalář, ve kterém se shle- dal s dávnými soudruhy, soud, na kterém všichni, kdož se ho dříve obávali, pomstili se mu za strach, který zkusili, a svědčili proti němu, strašlivý rozsudek a pak těch zlořečených čtrnáct mě- síců vyčkávání, až přijde z Madridu smrt, která, jak lze bylo očekávati, příjde najisto. Neměl nedostatek odvahy. Pomýšlel na Juana Portelu, na statečného Francisca Estebana, na všechny ty násilnické reky, jejichž slavným činům, o nichž vypravují romance, naslouchal vždy nadšeně, a uznával, že bude míti tolik statečnosti, jako oni, aby mužně snesl poslední tu chvíli. Ale po několik nocí vyskakoval ze slamníku, jakoby jej vymrštila tajná vzpruha, až mu za- řinčel řetěz truchlivým zvukem. Vykřikoval jako ditě a zároveň ho to mrzelo a marně se sna- žil utlumiti vzlyky. Byl to někdo jiný, kdo v něm křičel; někdo jiný, koho dosud neznal, který se bál a plakal a neutišil se, dokud ne
Portela Esteban Madrid