1
masthead
5. května 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 129.
List
4
article
Z dopisů mladému muži.
Z dopisů mladému muži.
Milý mladý příteli
Nadpisuji-li tento list »milému mladému
příteli«, nemám na mysli žádné osoby určité.
Píši jednomu z vás a píši vám v šem,
jejichž dopisy hromadí se mi ve zvláštním
fasciklu, ne od včerejška, ne od minulého
téhodne, ale po léta, a jež čím dále v kratších
lhůtách docházejí. Neznám nikoho z vás, kdoz
mne navstěvujete písemně. Dnes jmenujete se
Novák, zejtra Novotný, dnes Dlouhý, zejtra Krátký
jakkoli. Mnohdy vůbec nemáte jména, ostý.
chaje se podepsati, a vyžadujete si brzké odpo
vědi pod jakoukoli šifrou poste restante. Pr
cházite z Praby i z venkova, ale mnohem ča-
stěji z venkova. Což se vysvětluje tím, že
mladý muž, žijící v Praze a hledicí z blízka
na věci, proniká lépe jejich povahu, vám pak.
mladému venkovanu, připadá Praha jako zaslí
bená země, očekávající vás jen, abyste přišel
a přiložil žíznivé své rty ku proudům mlék
a vyblral plástve medu.
Není mi zcela jasno, proč právě mne po
etíváte dopisy, proč mne činíte důvěrnikem
tužeb svých. Areiť, nejsem sám. Vím, že
mnozí přátelé a soudruzi moji bývají vám
bráni na polaz.
Není mi taky třeba, abych se omlouval
že vám všem neodpovídám. Nezbývá k tomu
času, a kdyby ho bylo, snad bych neměl irpěli
vosti, abych stále odpovidal totéž. Neboť vše
chny vaše listy jsou si velmi podobny a týkaji
se jedné věci.
Bliží se znenáhla konec školního roku
již tedy přilétl první z oněch listů, jež co rok
nejčastěji v tě době přicházejí. Dojde? jieh
snad zase několik, i prosím vás, mladý muži,
kterýž jste mi psal, i vás, který snad chcete
komukoli z nás v Praze psáti, abyste si pře-
četl tuto odpověd.
»Nadchází konec mých studií na středn
škole (pište mně), nastává mně maturita.
Píš
Novák
Novotná
Dlouhý
Praha
5
article
Ale nemohu se k ni odhodlati. Musím vám říci,
pane, že pociťuji nesmírnou nechuť k dueha-
mornému tomu dření, protiví se mi úzkoprsost
profesorů. Ostatně již dáno mám nechuť k té
školské sevřenosti. Duch můj nese se jinam,
cítim, že nejsem na správné cestě, eitím v sobě
vnitřní povolání ku práci jiné, chci působiti
veřejně, chcí se státi žurnalistou, spi-
sovatelem. Jsem přesvědčen, že vnitřní ten
hlas mne neklame, i rozhodl jsem se, že matu-
ritu nepodstoupím. I žádám vás, abyste mně
v některé pražské redakci opatřil jakékoli, sebe
skrovnější místo, jež by mně zabezpečovalo vý-
živu. Chci zastati vše, co mi bude uloženo.
Přijal bych místo lokálkáře nebo feuille-
tonisty, cokoli. Jen abych co nejdříve
unikl poutům, jež mne nesnesitelně svírají
Oznamte mně, prosím, svoje mínění, a kdy bych
mohl do Prahy přijeti, abych se představil.
Zajistě uznáte, že příprava k matuře byla
by mařením času. Co by mně prospěla ? — —
Takto a podobně zní váš list, milý mlady
příteli. Jest pozoruhodno, že jediný z nich nent
bezvadný. Každý obsahuje více či méně pravo-
pisných a mluvnických poklesků.
Kdyby byl jediný takovýto list, kdyby byly
dva, tři, neměly by snad žádného významu. Ale
jejich časté objevování se jest jistým sympto-
mem. Zdá se mi, že mu rozumím.
Nastává vám, maturita, mladý přjteli. Zdá
se vám, že jí nebudete pro život potřebovati,
snažíte se uniknouti jí a chcete jíti za svým
»pravým, vnitřním povoláním.«
Myslím, že vězíte v osudném klamu, milý
mladý příteli. Myslím, že kdybyste neměl obavy
z té matury, klidně byste ji podstoupil. Avšak
ona vám znamená zopakování mnoha předmětů,
učení, zkrátka kus práce, a této práci
především chcete uniknouti. Nic jiného vám
pak netane na mysli, než spisovatelství, novi-
nářstvi, a tu zase hned zabezpečená výživa.
Praha
6
article
Ani v jediném ze všech listů, jež jste mi poslal,
mladý muži, neprojevujete chuti a touhy po ně-
jaké živnosti, řemesle, obchodu, po ničem, kde
se můžete nadíti hmotně, »těžké« práce, po
zaměstnání, jež značně obmezuje osobní svo-
bodu. Vždy chcete býti spisovatelem, noviná-
řem. Není to veliká poklona ni spisovatelství,
ni novinářství. Což vyplývá arci z vaší nezku-
šenosti.
Tuším, jak si představujete tu práci v re-
dakci, zejména vy, mladý příteli z venkova. Vi-
díte místnost nebo řadu místnosti se stoly (
obraznosti vaší snad potaženými zeleným suknem),
se vším tím domnělým pohodlím, jež tu při-
praveno pro »pracovníky ducha«. Přijdete ráno
o deváté neb desáté, v kamnech je líbezně za-
topeno, na stolech haldy časopisů, kdesi po ruce
nůžky. Než se dáte do práce, pohovořite s ko-
legy, kteří vám vypovědí všechna svá včerejší
večerní dobrodružství, uslyšíte celou sbírku
duchaplných proslovení a vtipů, vykouřite doutník,
a konečně tedy sáhnete po cizích časopisecha
po nůžkách, abyste vyhledal a vystřihl, co
uznáte pro své čtenáře za dobré. Jste s tím
za hodinku, nanejvýš za dvě hotov, odcházíte
k obědu, od oběda do kavárny. K večeru zase
podíváte se do redakce, zas dvě hodiny lehké
práce, kterou si kořeníte úradami s kolegy,
kterak byste co nejpříjemněji strávil večer. Tak
míji dnešek a zejířek, týden a měsíc, pokladník
přinese vám služné, a vše se opakuje do neko-
nečna, do smrti. Při tom i zapomínáte, že, co
z cizích časopisů vystřihnete, sluší pěčlivě
přeložit a upraviti. Snad se domníváte, žeto
za vás vykoná někdo jiný.
7
article
Nellčím z pouhého domyslu, neboť takovýto
obraz redakčního života byl mi na otázku moji
podán jedním z naivních aspirantů. Ale takto
všechno nevypadá, milý mladý příteli. Kte-
rak tomu je ve skutečnosti, o tom snad až
později.
Leč vraťme se k vašemu případu, k vaší
nechuti k té školské dřině, ku překážce, na niž
se bojíte rozběhnouti se, přeskočiti ji, k té zlo-
pověstné mature.
Buď jak buď, milý mladý příteli, mát
býti prvním vaším »činem«, prvním projevem
energie. Jste mlád, jste pln šťávy a mízy, šťastně
jste se propracoval až po oktávu, úspěšná matu-
rita má vám býti mostem do dalšího života.
A hle, tu vás opouštějí síly. Zastrašuje vás
sdřina«. Je to arci nepřijemné, ale přes všechen
odpor váš a přes nechuť nemohu než poraditi
vám: podstupte maturitu. Máte otee,
matku, stál jste je mnoho peněz a chtějí na
vás dále vynakládati. Nezahazujte lehkovážně
osm roků studií, abyste se stal »zběhlým« stu-
dentem. Nedomnivejte se, že již na vás čeká
svět. Je známo, milý přiteli, že parván se ne-
může dočkati oktávy, jsa přesvědčen, že bude
pak »hotovým člověkem«. Leč, když jí šťastně
proplul, poznává, že jím dávno ještě není, že
nyní toprve to pravé začiná. Ba, i když se pro-
kousal šťastně svoji fakulfou, rozhlíží se mnohý
tesklivě, co dále. Plejte se starších, zkušenýeh
studentů, ptejte se universitánů, kteří absolvovali.
dosvědčí vám to.
8
article
Nechtějme tuto rozebírati, v čem to spo-
čívá, že u nás trvá tak dlouho příprava pro
skulečný život, že trvá tak dlouho, než vědo-
mosti svoje můžele zužitkovati v praktickém
povolání. Avšak, není-li to u vás nutnosti, vy
plývajíeí z rodinných neb majetkových poměra
nepřernšujte svévolně tuto průpravu a nezasla-
vujte se na pochodu nastoupeném. Sebevědomi
jest vzácnou věcí a posilou pro zápasy života,
avšak zkoumejte dobře i měřte sily své. Zaráži
ve slovech vašich: »ať za lokálkáře neb feuille-
tonistu«. To jest přilišnou měrou sebevědomí
sluší uvážiti, zda-li sebevědomí odůvodněného.
O, milý příteli, zajisté můžebýt novinář lokál-
kářem nebo feuilletonistou. Neboť také mistr Ne-
ruda byl na počátku novinářské dráhy své lo
kálkářem, ale jsou to široké meze, a může být
velmi dlouhá doba vývoje od jedné mety k
tdo intsons
druhé.
Vy však troufáte si býti jedním neb dru-
hým ihned, od hodiny, a jakkoli si vaší odvahy
a chuti do práce vážím, přece nedůvěřuji, že
by vám bylo tak snadno vyhoupnouti se do
kteréhokoli sedla.
Tedy lokálkářem, milý přítelí. z venkova
Víte, co to znamená? Hle, tu již se rozpadává
váš ideál redakčního života, onoho božského,
hravého zaměstnání za zeleným stolem, jen tak
pro ukrácení chvíle, jak se vám snad zdá. Také
na lokálního referenta čili na »lokálkáře« musil
byste se mnoho učit, abych tak řekl »rok za
rok«, jak řikávali staři principálové kupečt
když přijímali učně.
Vyžadujeť se na lokálním referentu přede-
vším výborná obeznalost »místní«. Praha již
jest se všemi svými předměstími městem veli
kým. Prahu nenaučíte se »nazpamět« za týden
a za měsíc. Je třeba znalosti topografické, nebot
nikdo vás nemůže voditi městem.
Praha
9
article
Je třeba znáti její hlavní tepny, nejzastrče-
nější uličky, její význačné skupiny a jednotlivé
hroty i všechny výběžky, kde který ústav, úřad.
nejkratší cesty k nim. Je třeba znáti mnoho
zařízení, množství osobností, velkých i malých.
jež vám v tom onom případě mohou dáti vy-
světlení. Třeba věděti, kdy a kde koho můžele
nalézti ve dne, kdy večer a v noci. Nemůžet
»lokálkář« pro každý pokyn běhati do redakce.
neboť co den ociťuje se v situaci, kdy musí
věděti sám, kam a ke komu se obrátiti, aby
svému listu opalřil bezpečných, spolehlivých
zpráv. Třeba tu rychle se rozhodovati a ne-
zmařiti chvile. Komu svěřen úkol referenta
lokálního, musí miti zdraví železné a nohy jak
ocelové. Je třeba toho, čemu se říká přehled,
rozhled, zkrátka, je tu třeba té jisté lokál-
kářské 3strategie«. A co chvátá od rána
do večera za svým »materiálem«, v duchu
již musí koncipovati zprávy a zprávičky
pro list, jemuž slouží. V chůzi, na tramvaji, ve
drožce, při jidle. Jsou doby, kdy lokálkář nemá
oddechu, jsou taky okamžiky, kdy sám ociťuje
se v nebezpečenství. Jsou referenti lokální, kteři
mají vlastní své »podreferenty«, odměňované
i dobrovolné, s nimiž jsou ve stálém styku. Byli
lokálkáři, kteří to ve svěm povolání dovedli
k virtuositě, k jakémusí jenerálství. Jména
10
article
Zelinky, Šimečka, Svobody stále ještě se pama-
tují v tradici novinářské — zmiňuji se jen
o nebožtfcích. Bylo v celém jejich působení
cosi genjálního. Výborný »lokálkář«, milý mladý
příteli, je drahokamem pro list. Svědomitý lo-
kálkář pak musí býti na nohou od rána do
večera, často do noci. Chápete, že povolání
jeho není tak snadným, aby se jím státi mohl
každý, komu jest úzko z maturity? A věříte
mi již, že těžká ta povinnost nemůže býti svě-
řena mladíku osmnáctiletému?
O jiných věcech, milý mladý příteli, po-
hovoříme spolu jindy.
Šimeček
Svoboda
11
article
Otec.
Otec.
Tatranská silhouetta. Napsal Jan Havlasa
(Přátelům v Lipt. Sv. Mikuláši a v Ružomberku).
Kalná šeď podzimni oblohy, podžehnut
posledními, narudlými paprsky zapadajícího
slunce, srážela do tichého kraje tesknou únavu.
Ponuře rozjizvená mračna v kamenném strnut
nehybně tkvěla po celém obzoru. Roztřepené,
vláčné mlhy se smýkaly po horských temenech
traticích se lomenými liniemi v malátných úsvi
tech dálavy a špinavými šmouhami se trhaly po
černých, zarostlých úbočích.
Od tmavého Čebratu k zachmuřenému
Choči, od bělavých úskalí mezi záplavou lesn
zeleně, na svazích Mnicha dolů do liptovské ro-
viny se rozplýval v uklidněném ovzduší nenáhl
soumrak. Nad Oravou již vychládaly sledy ne-
beské vatry a od východu, zahraženého vyso-
kými hradbami hor, táhlo tušení noci.
Nemocný chlad se tiskl k zemi, po deštích
rozplihlé a blátité. Hnědý tok Váhu se širokým
korytem netečně ztrácel mezi nažloutlými břehy.
Němá mdloba se rozlévala od Ružomberka do
okolí, jimž po opuštěných cestách se pořídku
vlekly hloučky ochablého lidu.
Bylo po volbách. Bolest a lítost se chvěly
v zášeru kletého onoho dne, jenž zdlouhavě.
žalostně se táhl pod krutým násilím, vysilujícím
úplně bázlivé davy lidovců. Od časného rána
stáli odhodlaně v městě, aby ani chvíle nepro-
meškali, snášeli trpělivě všechny ústrky, ani ra-
nám vládních náhončí se nevzpírali, jen aby
nedali záminky vojsku, jímž byli kol dokola
obklíčeni, k použití bodáků, lesknoucích se jako
hrozná výstraha. Již z domova utýraní a uštvaní
s nasazením posledních sil chýlili hrbet pod ra-
nami a útisky, vytrvali v chladné a promrzlé
Havlasa
Mikuláš
Ružomberok
Orava
Váh
12
article
vodě na zabláceném náměstí do úpadu, odolá-
vali úlisným i výhružným slovům židů, kteří od
nich i násilím mámili hlasy, zatím co zapro-
danci vládní strany při víně, jídlech a cikán-
ských hudbách se rozjařovali a hýřili po hospo-
dách, sínich školních i klášterních a všude, kde
bylo trochu místa.
Klopili oči, když ve sluch jim zaléhaly su-
rové nadávky, přemáhali slabost, ochablosta
hlad, jen aby se nemusili hnout z náměstí, na
něž by je již vojsko nebylo pustilo. Tu i tam
někdo, zmožen byv trýzni a strastmi, klesl
k bahnité půdě. Kde se dav lidu jen trochu
rozčeřil, kde hlasitěji se ozval slovenský hlas,
již zablýskaly se bodáky a řev rozzuřených ná-
silníků srážel krev v žilách ubohých. Jásot vl-
tězících tlumil veškeren vzruch v prostydlé, zna-
vené tlačenici, jež po dlouhě, nekonečné hodiny
se tisnila jako stádo ovcí v košiaru mezi voj-
skem, až nadešla ona chvíle, která zničila
všechny jejich naděje a zmařila vše, co snesli
a vytrpěli v naději dobrého výsledku voleb.
Cikán
13
article
K volbě připuštěna z nich malá část, ostatní
z malicherných a podvodných záminek vyloučeni,
kdežto pro vládního kandidáta se braly i hlasy
nebožtíků. Násilí slavilo dívoké orgie. Křivda za
křivdou se sypala na hlavy potlačených. A kleiý
den se skončil vílězstvím vládní strany, poráž-
kou utýraných lidovců — —— —
Plakaly ženy, slzeli mužové a davy zapro-
daných řvaly píseň vítěznou. Se skloněným
hlavami, s umdlenými a vysláblými těly malát-
ným krokem se vlekli poražení z města! Šli
sem s nejlepšími nadějemi, s pevnou důvěrou
ve svou většinu a přece bezpráví je přitisklo
k zemi, zadrhlo jim dech anyní je výsměchem
a novými ranami štvalo ven.
Zdoláni odcházeli z města, vědouce, že
dneškem není utrpení skončeno, že doma dlouho,
dlouho se nyní povleče řetěz křivd, pohana
útrap. A bez hlesu jako stiny mízeli z města.
Běda přemoženým
Křivda
14
article
Šel smutek krajem.
Modravé pruhy se kladly od hor k horám.
Stařecký dech pozdní jeseně ovíval rozpálene
skráně vracejících se hloučků, Stále nové stíny
se trousily na cestách od města.
Když přecházeli po železném mmnostě přes
Váh Liskovčané, padal již s temnot mračno
oblohy šerý soumrak.
Úděs se sléhal v mrtvé tišině podvečeruza
jejich patami. Jen jejich sténání a ruch, z města
slabě, tlumeně se ozývající, chvěly se ovzduším.
Byli všichni jakoby zlomeni. Ještě ráno
měli téměř jistotu, že zvítězí a nyní stlučeni
popliváni se ploužili domů. Cítili tížeji pohiromu
než ostatní, jsouce blízkými sousedy města.
Ale ještě něco hroznějšího je přivádělo v zou-
falý žal.
Zdálo se jim, že vším tím dnešním ne-
zdarem jsou vinni oni. Oklamáni byvše svým
rychtárem, svěřili mu dopoledne všechny své
hlasy, netušíce, že i on byl již přestrašen hroz-
bami a oslepen třiceti stříbrnými. A ten, který
ještě včera je povzbuzoval k vytrvalosti, je
dnes bídně zradil — —
Liskovský rychtár, Matej Haluz, nebyl mez
svými již od dopoledne, sotva že první únava
se propletla davy lidu. A pak neviděli ho již
po celý den, až v soumraku se dověděli o jeho
zradě. Bolest sklíčila otupělá jejich srdce, ne-
cítili již nepřátelských ústrků a ran, jen vyčí-
tavá slova a bolné pohledy ostatních lidoveů
jim rozdíraly utrápené duše.
V bezmocném hněvu se vraceli domů. Pě-
nila se v nich krev a oživovaly pohaslé zraky
Slabě nítila se v nich nejasná myšlenka pomsty.
Matej
Váh
15
article
Citili, že by měl toho, jenž je zradil, stihnout
zasloužený trest. Jen jiskry bylo třeba a byl lby
ve všech vzplanul oheň.
Byli udeptáni, dokud je skličovala přesila
ostrých zbrani a bezeitnosti, leč nyní citili se
zase volnějšími, širé neohraničení vzdušných
hlubin je křísilo, chladný větřik je přiváděl
k uvědomění toho, co jim klíčilo v dušich.A
dál se schýleně plížili za velikým, jako sosna
vzrostlým starcem, jenž jim vzpřímen kráčei
v čele. Jáko mohutný strom na tatranských
končiarech, ošlehaný větry a vichřicemi a stále
ve své sile nezdolný se vypínal ten stařík,
jehož dlouhými, bilými vlasy pohrával vánek.
Vypadal velebně jako prorok a byl to zrádcův
starý otec, Jano Haluz —- —
Divé bouře se přenosly jeho duší zatu
dobu, co kroutili již k zemi chrbát pod poha-
nou, způsobenou jeho jediným synem. Za celý
svůj život nezkusil tolik bolesti v tak krátkém
čase jako dnes, když podlý skutek liskovského
rychtára se rozhlásil mezi zdrcenými lidovci.
Jeho syn Matej — maďaronem, zaprodancem, —
jméno Haluzovců zneuctěno, vykřičeno !
V prvním okamžiku po oné ráně myslil
Liskovčané, že starý Haluz sešílí. Zařval jako
raněný medvěd, klesl na kolena, chytil se roze-
chvěnýma rukama za hlavu a rval, trhal svůj
bllý, šedivý vlas — —
Zapomněli v té chvíli Liskovčané, jakou
hanbu na ně vykydal jeho syn, skočili k starci.
krotili ho a chlácholili.
Leč nebylo toho již ani potřebí. Stařec se
hned po prvním návalu zoufalství vzpamstoval.
povstal, přetřel rukama obličej, prohráble šedliny o
a na chvili se vytřeštěným zrakem zadíval do
dálky, kde černaly se vlny lesních tišin na
svazích Choče. Jen několik slov mu přerývaně,
dutě splynulo s namodralých rtů:
»I ty muoj syn! — — prečo ty? — —
de
Ypsilon.
Jana haluz
Matej
Haluzovec
16
article
šak my sa ešte sideme!«
»Podme len domon, bratia!« ozval se po
chvilce dutým hlasem, když se utišíl. »Poďme
len domon, keď na to, čo urobil ten podlý
oplan, niet lieku !« A tu se mu opět zlomil
hlas, a hlava bezvládně poklesla na prsa. Ženy
zakvílely a muži zachrčeli bolem — — i
Domů l
Jaký to bude návrat a jaké shledáníse
zrádcem?
»S bohom, bratia !«
Než Liskovčané pozdravů neslyšeli. Tupě
jako štvanci se upírali s celou duší do neurči-
tého budoucna. Kde východ z té černé kletby,
kde spása, kde ulehčení od břemene, jež do-
padlo dnes nemilosrdně na jich plece?
»0j biední l'udia, len chytro, chytro, čím
skorej dostanem sa ven za mesto, tým lepšejte
17
article
povzbuzoval je k spěchu jasný již zase hlaa
Haluzův.
»Pochytre, ponáhlajtě sa !«
Vybrali se, jak nejryehleji mohli, z města,
kde lepila se jim potupa v paly. A hojivý sou-
mrak zhuštěným tichem léčil otevřené jejieh
rány. ro
Co asi zkusil ten ubohý otec bídného
syna, a přece si nezoufá. — vkrádalo se do
mysli zuboženým Liskovčanům, když pohlíželi
na ohromnou, vzepjatou postavu Haluzovu,a
když zazvučel jim v sluch silný jeho hlas —
nuž nesmíme ani my ztrácet mysll
Ale zároveň tušení jim pronikalo dušemi,
že cosi neblahého, děsného je očekává v nej-
bližší budoucnosti, čeho nelze odvrátit.
»Daj bože, aby všetko sa dobre skončilo !e
šeptaly si jejich rty, a védomi čehosi hrozného
se jim stále týrději tisklo do niter.
Co je čeká doma?
Ta otázka ležela jim všem na dně myslí
a odtud obávali se ji vynořit, aby ono, co do
posud jen tušili, jako hrozivý přízrak jim ne-
zakrylo oči — —
Dav Liskovčanů se za Haluzem vlekl jako
temná hrozba k jejich dědině. V dálce se pro-
bělávaly zříceniny Likavy jako strašlivé příšery.
Temnoty se provalovaly pod vzpýřenou, svíjejíe
se mrákavou. A nad Ružomberkem stál klid,
vysměvavé, ticho — —
V teskných mlhách mizely hory. Tajemné
zahalení se rozplihlo po obzoru a tucha bouř-
livé noci se vtírala do večerního uklidnění.
Haluzův
Pochytre
Daj
Haluz
Ružomberok
18
article
Ostrý vitr prolétl širou údolinou. Odkuds
od hor zachvělo se vzduchem zatemnělé sténání
lesů pod ničivou perutí vichřice.nú ole
I v nitru Haluzově znovu se rozpoutával
jedva stišený boj. Kraté znásilnění bratří, po-
hanění sousedů, znenctění vlastního jmena ho
opět rozzuřovalo. Těžce oddychoval. Sotva že se
dovedl utišiti; než nápad, který se mu jen zle-
hounka v záchvatu hnévu kmitl myslí, utkvě
mu již pevně v duši a rostl.
Blížili se k Liskové, Bylo všude mrtvo
smutno. Tajil se jim dech v očekávání budoue-
nosti a obava se vztekem lomeovaly znavenými
jejich těly«
Klesl k zemi únavou a vysílením Martin
Žufa, jenž byla v Ružomherku při rozrucheu,
způsobeném zprávou o zradé rychtářově, bodnu
do prsou žandárovým hodákem. Žena jeho se
s hlasitým zahořekováním vrhla k němu a ob-
jala rukama jeho tělo. A zase pláč ozval s
v hloučku — — n5n sdslio-
Starý Haluz zalomil rukama a zabořil prsty
do bilých kštic. »Oj, žial'no, žial'no — prečo
len tol'ko bied — sme my ludia, keď nás može
bíť, kto chce ?e
Žufovi vytryskla z úst krev. Chrčel sna
již ve smrtelném tažení. Náhle se pozvedl s ná-
mahou, rozhodil divoce ruce, že žena uleknuté
uskočila a vypoulenými zraky se zahleděl do
dálky.
»Len dočkajtě, ide za námi rychtár a vo-
jákmi, bijtě sa — — l« zachro ptěl a slabostí s
znovu shroutil k zemi. Byl téměř bez sebe.
Smysly ho opouštěly. Křečovitě lapal do vzduchu
rukama, oči se mu již obracely v sloup a ještě
zařičel hlubokým prsním hlasem:
»Uliša, ženička moje, utiekaj, utiekaj !«
Zkomíral. Hlas utichl mu na rtech a po
žlutých tvářích se rozprostřela smrtelná bledost.
Haluzův
Lisek
Žuf
Len
19
article
Uliša zalkala tak, že všechna srdce se
otřásla v němém úděsu. Starý Haluz vyrykl
v hrozném bolu a zavrávoral. Muži se zkale-
nými zraky poklekli a sténajíce odtrhli plačíci
Ulišu od vychládající mrtvoly Žufovy. Pozvedl
nebohého druha a na holich ho odnášeli
k dědině.
Jako pohřební průvod se smutně vlekli
houstnoucím soumrakem. A v jejich čele se
ploužil zlomený Haluz.
Ženy tiše vzlykaly a konejšily Ulišu. Ta
ubohá, jakoby ztrácela rozum na všechny útěchy,
lkavě sténala a pak již jen otupěle hleděla do
země. Vždyť teprve pět let byli svoji a už osa-
měla —
Mladý šuhaj Zmek počal náhle zuřiti a roz-
vzlekleně se zmítati. Rána na hlavě ho vysilo-
vala a zatemňovala mu mysl. Musíli ho muži
vzíti mezi sebe a krotiti vášnivé výbuchy jeho
zuřivosti,
Noe srážela se nad krajem. Truchlivá
mdloba schvátila ubohé chodce. A tušení zlése
jim zařezávalo do sklíčených duší.
Nedaleko se choulila jejich dědina. Jako
přízrak se černala na mírném návrší. Bylo vi-
děti domek rychtářův. Světla z jeho oken zá-
řila do noci —. —
Starý Haluz se zarazil a přitiskl dlaně
k obličeji. Za ním jako stádo ovcí se zastavií
hlouček. Kamenný, ze žuly vytesaný stařik se
náhle hlasitě rozplakal, až se mu ramena prudce
potrhovala. A za ním se rozkvileli i ostatní.
Téžký byl jim ten návrat.
Mrtvo bylo kolem. Cosi děsivého vanulo
jim vstříc. Citili to a váhavě se pohnuli k dědině.
Žufův
Noe
20
article
Chmury se na obloze převalovaly a hrůza
linula z tajemných úsvitů nebes. Noe stála nad
krajem — —
Bližili se k prvním stavením Liskové, jež
pohřížena byla v záludný klid, v úskočné stišení
Zase se zarazili v divné předtuše. Zdálo
se jim, jakoby se bylo cosi zablýsklo v tem-
notách u domu Haluzova.
Stařec zavzlykl a chvatnými kroky pospí
chal k dědině. Vzrušení prochvělo hloučkem,
jenž urychlil kroky. V roztrpčených dušíchse
náhle rozhořel žhavý plamen, uvědomění pro-
niklo myslemi všech. Trest, pokuta, pomsta na
toho, jenž je zradil!
Mésíční světlo mdlým zazářením prorazil
chmury na obloze a padlo do dědiny
Starý Haluz vytřeštil oči, zachvěl se n
celém těle a jako zvíklaný strom v horské
bouři, rozpřáhl ruce do předu a dušeně, ne
jasně zarykl. A hned potom vzkříkl dav hrůzou.
bolem i strachem.
Po celé šířce silnice se objevili před dom-
kem rychlárovým žandárové. Dílo zrady Halu-
zovy bylo dokonáno — —
Stařec znovu zařval v hrozné bolesti na
bídností synovou, Zamával rukama a rozehnal
se k čáře blýskajících se bodáků. Vlasy mu
příšerně vlály v ostrém větříku. Oči mu zaslepi
divoký hněv.
Tichem podvečerním třeskla zpousta vý-
střelů. Hlasy zděšených a raněných se divě roz-
lehly po okolí. První skácel se k zemi otec Ha-
luzův jako podlomený dub.
A bezbranný dav jako houfec ovcí, napa-
dený vikem, obrátil se nazad a utíkal střeštěně
nazpět. Ještě dva výstřely zableskly se za prcha
jícími.
em sr e n
oPláč rozechvěl se odevšad ovzduším. Svi
měsíční se teskně upíral na sedm sklácených
obětí. A rty umírajícího otce Haluzova šeptaly
děsnou kletbu vrahům i odštěpencům.
Noe
Lisek
Haluzův
Hal
steradián e můj oPláč
21
article
Odsouzená.
Odsouzená.
Španělsky napsal V. Blasco Ibáňez. Autoriso-
vaný překlad A. Píkharta.
Rafael byl již čtnáct měsíců v tuhé vazbě.
Světem jeho byly ty čtyři truchlivě vybí-
lené stěny, jejichžto trhliny a kazy znal z pa-
měti, sluncem jeho bylo vysoké okénko s kří-
žem mříží, které přelinaly modrou skvrnu oblohy
a z půdy s osm krokův ovládal jen asi polo-
vici vinou toho hanebného, řinčivého řetězu,
jehožto kruh se mu zadíral do kotníku a sko-
rem srůstal s masem.
Byl odsouzen na smrt a zatím co v M-
dridě naposledy probírali se spisy jeho procesu,
trávil tu měsíce a zase měsíce pohěben za živa,
hnil jako živá mrtvola v té zděné rakvi a tou-
žil po okamžikovém zlu které by skončilo zlo
horší a přál si, aby nastala záhy hodina, kdy
mu zadrhnou chřtán a skončí vše rázem.
Nejvíce jej trápila čistota, ta podlaha, kte-
rou denně metli a pečlivě drhli, aby. vlhkost
pronikala mu slamníkem a drala se mu do
kostí a ty stěny, na kterých nedali utkvěti prášku
ni jedinému. I společnost špíny odňali vězňovi.
Úplná samota. Kdyby tam přicházely krysy,
bylo by mu útěchou děliti se s nimi o skrovný
oběd a mluviti k nim jako k milým družkám
kdyby byl nalezl v koutě pavouka, byl by se
bavil krotě jej.
V tom hrobě nechtěli míti života jiného,
krom jeho. Jednou — Rafael na to stále vzpo-
mínal! — přiblížil se ke mříži vrabec jako vše-
tečný klučík. Pobuda světla a prostoru zapípal,
jakoby dával na jevo podivení, že vidí tam
dole sežloutlou, hubenou bytost, zachvívající se
zimou v prostřed léta, s několika šátky, ováza-
nými kolem hlavy a cárem, ovinutým kolem
boků. Patrně jej polekala ta hranatá, bledá tvář,
bílá jako žvýkaný papír a zastrašil jej ten úbor
rudokožce i odletěl, potřásaje peřím, jakoby se
chtěl sprostiti zápachu hrobu a shnilé vlny,
který táhl se mříží.
V Blasco Ibáňez
A Píkhart
Rafael
Španělsko
22
article
Jediné zvuky živola slyšel od spoluvězňův
na dvoře. Ti aspoň viděli volné nebe nad sebou
a nedýchali vzduch zabedněným oknem; nohy
neměli spoutané a měli s kým promluviti. I zde.
bylo nešléstí v různých stupních. Rafael pozná-
val věčnou nespokojenost lidskou. Záviděl těm
na dvoře a považoval stav jejich za překrásný;
vězňové záviděli lidem venku, těm, kdož byli
svobodni, a ti, kteří v oněch hodinách prochá-
zeli se ulicemi, snad také nebyli spokojeni se
svým osudem a toužili po bůh ví čem . . .A
jak je přece svoboda krásná . . . Zasloužili by,
aby je zavřeli!
Dospěl na poslední stupeň neštěstí. Pokusil
se prchnouti a v návalu zoufalosti se prohrabal
do země, a teď jej tížila neustálá unavující
hlídka. Zazpíval-li, poručili mu, aby mlčel.
Chtěl se povyraziti, modle se jednotvárným pro-
zpěvováním modlitby, kterým jej naučila matka
a z nichž si pamatoval pouze úryvky, ale uml-
čeli jej. Chce se tvářiti šíleným? Jen pěkně
ticho! Chtěli jej uchovati bez pohromy, zdra-
vého tělem i duchem, aby se nedostalo katu
do rukou tělo bez ceny.
Šileným! Nechtěl zešíleti, ale vazba, ne-
dostatek pobybu a sporá a špatná strava jej
zmáhaly. Měl halucinace. Když časem v noci
zavřel oči, podrážděné předepsaným světlem,
kterému nedovedl přivyknouti za čtrnácte mě-
sícův, trápila jej podivná myšlénka, že mu ne-
přátelé, ti, kteří jej chtějí života zbaviti a kte-
rých neznal, ve spaní převrátili žaludek. Proto
jej tolik v něm píchalo.
Za dne myslil stále na minulost svoji, ale
myslí tak pomatenou, že se domníval, že to pře-
hlíží historii někoho jiného.
Šilený
23
article
Vzpomínal, jak se vrátil do rodného města
po svém prvém trestu pro nějaké poranění, jak
se stal proslulým v celém okolí, jak se k vůli
nému scházeli do hospody na návsi, obdivujíce
se mu s otevřenými ústy a opakujíce nadšeně:
»Ten Rafael je chlap!« Nejhezčí děvče z obce
se odhodlalo, že si ho vezme, spíše ze strachu
a úcty, než z lásky; z obecního úřadu mu li-
chotili, učinili jej polním hajným a svěřili mu
pušku, povzbuzujíce surovost jeho, aby jí uži
při volbách. Vládl bez překážky v celém okolí,
a měl odpůrce, padlou stranu, v hrsti, až je to
omrzelo a oni se ujali nějakého odvážlivce,
který také přišel ze žaláře, a postavili jej proti
Rafaelovi.
Kriste Pane! Odborná jeho čest byla v ne-
bezpečí! Bylo pohladiti uši tomu člověku, který
jej chtěl- připraviti o chleba. A nevyhnutelným
toho důsledkem bylo, že si na něj kdesi stra-
nou počíhal, střelil jej a dotloukl pažbou, aby
nekřičel a netloukl sebou.
Rafael
24
article
Slovem ..? jak se to stává mužům
A ukončením toho byl žalář, ve kterém se shle-
dal s dávnými soudruhy, soud, na kterém všichni,
kdož se ho dříve obávali, pomstili se mu za strach,
který zkusili, a svědčili proti němu, strašlivý
rozsudek a pak těch zlořečených čtrnáct mě-
síců vyčkávání, až přijde z Madridu smrt, která,
jak lze bylo očekávati, příjde najisto.
Neměl nedostatek odvahy. Pomýšlel na Juana
Portelu, na statečného Francisca Estebana, na
všechny ty násilnické reky, jejichž slavným
činům, o nichž vypravují romance, naslouchal
vždy nadšeně, a uznával, že bude míti tolik
statečnosti, jako oni, aby mužně snesl poslední
tu chvíli.
Ale po několik nocí vyskakoval ze slamníku,
jakoby jej vymrštila tajná vzpruha, až mu za-
řinčel řetěz truchlivým zvukem. Vykřikoval jako
ditě a zároveň ho to mrzelo a marně se sna-
žil utlumiti vzlyky. Byl to někdo jiný, kdo
v něm křičel; někdo jiný, koho dosud neznal,
který se bál a plakal a neutišil se, dokud ne
Portela
Esteban
Madrid