2
masthead
NÁRODNÍ LISTY.
3
masthead
5. ledna 1913. číslo 5.
4
article
hned, jak panská shasne svíčku a odejde k ve-
čeři, musíme tam. Uf! Jak je to hezký, dívat
se na ten dům, jak tam stojí, s hvězdami
zadu a se všemi těmi okny a světly! Hrome.
Jime, chtěl bych být takovým chlapem, co
maluje. Přidělal jsi ten drát přes cestu vod
prádeln,?
Opatrně se přiblížil k domu, stanul pod
oknem oblékárny a začal stavěti skládací že-
břík. Byl příliš zkušený a praktický, než aby
se nějak zbytečně rozčiloval. Jim se přiblížil
ke kuřáckému salonu. Náhle vedle mr. Wat-
kinse v křovi něco silně zapraskalo a bylo
slyšeti něčí útěk. Hned mu napadl drát, který
jeho pomocník právě byl připravil. Slyšel du-
pání po štěrku na cestičce. Mr. Watkins, jako
všichni praví umělci, byl velice nesmělý,
shodiv hned skládací žebřík, dal se opatrně
na útěk křovím. Měl neurčitý pocit, že mu
dva lidé jsou v patách, a nejasnou postavu
svého pomocníka před sebou. V následujícím
okamžiku přeskočil zídku, ohražující křoviny
a byl v otevřeném parku. Dvojí dupnuti ná-
sledovalo po jeho vlastním skoku.
Byl to bystrý závod tří v temnotách. Mr
Watkins byl lehký, dobře trainovaný muž.A
brzy měl po boku supající postavu v předu.
Nikdo nepromluvil. Ale když pan Watkin
onoho dostihl, jakoby nepříjemné zklamán
padlo na něj. Druhý muž otočil hlavu a záro-
veň vykřikl překvapením. „To není Jim,“ po-
myslil si mr. Watkins, a v tom cízinec jakoby
upadl před jeho nohy a on se poručil na zem.
Hrom
Jim
Wat
Mister
Watkins
Watkin
Ufa
5
article
„Přilož ruku, Bille,“ křikl cizinec, když druhý
muž doběhl. A Bili přiložil — ve skutečnost
dvě ruce a kolena k tomu. Čtvrtý muž, patrně
Jim, stanul nejspíše opodál a pak utekl n
jinou stranu. Vskutku nepřidal se k té trojici
Vzpomínky mr. Watkinse na nejbližší ná-
sledující dvě minuty jsou neobyčejně pusté
Má nejasné představy o tom, jak měl pale
v koutku úst prvého muže, a cítil se znepo-
kojen nad jeho bezpečností a jak na kone
po několik vteřin táhl hlavu gentlemana, sly
šicího na jméno Bill, k zemi za vlasy. A tal
byl kopán na velmi mnohá různá místa, jak
by od nesmírného množství lidí. Ten gentle
man, jenž se nejmenoval Bill, vrazil své ko-
leno pod bránici páně Watkinsovu a snaží
se přelomit ho přes něj.
Když jeho pocity nebyly již tak zmatené
seděl v trávě a devět nebo deset mužů —
noc byla temná a on byl příliš spleten, než
aby mohl počítati — stálo kolem něho, čeka-
jíce patrně, až přijde k sobě. Smutně zname-
nal, že je chycen, a byl by pronesl nějaké fi-
losofické úvahy o nestálosti osudu, kdyby jeho
vnitřní pocity mu byly dovolily mluviti.
Konstatoval velmi záhy, že jeho zápěst
nebyla spoutána a že láhev kořalky mu byla
vtisknuta do ruky. To ho trochu dojalo —
byla to velmi neočekávaná laskavost.
„Von přichází k sobě.“ pravil hlas, ve
kterém tušil poznávatí druhého hammerpond-
ského lokaje-
„My je máme, pane, voba je máme,“ řek
hammerpondský číšník, muž, který mu by
podal láhev. „Děkujeme vám.
Nikdo neodpověděl na tuto poznámku
Vypadalo to, jakoby platila jemu.
Bill
Watkins
Watkinsův
6
article
„Ti ho zpracovali,“ pravil cizí hlas, at
chlapi ho napolo zabili.“
Mr. Watkins se rozhodl, že zůstane zpra-
covaný, dokud by lépe nepochopil situaci. Po-
zoroval, že dvě postavy se smutnými tvářem
stály nedaleko vedle sebe a něco zvláštního
v držení jejich ramen prozradilo jeho zkuše-
nému oku, že jejich ruce jsou vzadu spoutá-
ny. Rázem pochopil situaci. Vypil malou lá-
hev a hleděl dostati se na své nohy, při čemž
mu ochotné ruce pomáhaly. Bylo slyšetí sou
citné šeptání.
„Podejte mi ruku, pane, podejte ml ru-
ku,“ pravila jedna postava před ním. „Do-
volte mi, abych se s vámi seznámil. Jsem ván
skutečně velice zavázán. Byly to skvosty me
ženy, lady Avelingové, které přilákaly tyto
lupiče do domu.
„Velice mne těší, býti vám představen.
vaše lordstvo,“ pravil mr. Watkins.
„Zpozoroval jste je asi, když se chtěli
dostati do okna,“ pravil lord Aveling: „váš
zápal vás nejspíše svedl, že jste se dal za ni-
mi. A na štěstí pro vás, dva policisté byl
právě u vchodu a dali se za vámi třemi. Po-
chybuji, že byste je byl chytil oba najednou —
byle to proklatě odvážné od vás.
„Ano, nepomyslil jsem na to vše,“ odpo-
věděl pan Watkins; „ale nikdo nemůže všech
no najednou.
„Ovšem že ne,“ řekl lord Aveling. „My
slím, že vám trochu ublížili,“ dodal.
Skupina se zatím hnula k zámku.
Mister
Watkins
Avelingová
Aveling
I žena
7
article
„Vrávoráte poněkud. Smím vám nabí
nouti rámě?
A mr. Watkins, na místě aby vstoupil do
hammerpondského zámku oknem oblékárny
vkročil tam — stříknutý a nakloněn zase k ve-
selosti — opíraje se o rámě skutečného, ži-
vého peera, a to skrze hlavní dveře. „Tomu
se říká vloupání,“ pomyslil si mr. Watkin
„Lupiči“ při plynovém světle ukázali se jak
místní amateuři v porovnání s panem Wat-
kinsem, a byli odvedeni do čeledníku, be-
dlivě střeženi třemi policisty, dvěma hajnými
s nabitými puškami, číšníkem, podkoním a
kočím, aby ráno byli dodáni na policejní sta-
nici v Hazelhurstu. Pana Watkinse zatím ob-
skakovali v saloně. Nabídli mu pohovku
nechtěli ani slyšeti o nočním návratu do vsi.
Lady Avelingová byla nadšena jeho skvost-
nou originalitou a poznamenala, že její před-
stava o Turnerovi byla právě taková: trochu
obhroublý, poloopilý, s hlubokýma očima, od-
vážný a hezký. Někdo přinesl také malý.
skládací žebřík, který našli na cestě a ukazo-
vali mu, jak se dává dohromady. Vypravovali
mu také o drátu, který vísel přes cestu, pa-
trně aby zadržel nic netušící příchozí. To
bylo obdivuhodné, že té nástraze ušel. A uká-
zali mu také šperky.
Pan Watkins cítil, že nesmí příliš mnoh
mluvit, a každá nesnáz v hovoru hned ho upa-
matovala na vnitřní bolesti. Na konec začal
pociťovati ztrnulost v zádech a zívl. Všichni
si hned uvědomili, že je to nešlechetné zdržo-
vati ho po jeho zápase, a tak on se uchýlil
do svého pokojíku, malé červené ložnice ve
dle pokojů lordových.
Jitro nalezlo v hammerpondském parku
opuštěný stojan, na němž viselo plátno se ze-
leným nápisem a hammerpondský zámek v
rozčilení. Ale nalezlo-li jitro mr. Teddy Wat-
kinse a avelingské diamanty, jistě nepodalo
tom zprávy policii.
Watkins
Wat
Avelingová
Turner
Teddy Wat
8
article
Prsten.
Prsten.
Napsal Henri de Régnier. Přelozila Jaroslava
Vobrubová.
Régnier
Vobrubová
9
article
Janu de Gourmont.
Janu de Gourmont.
„Měl jsem mnoho milenek,“ pravil Jiř-
Dauroy sklepávaje popel s doutníku nehtem
malíku, na němž jiskřilo se světlo lampy na
kameni prstenu, „ano, mnoho milenek, ale ne-
tvrdím nicméně, že znám ženy, ani se nemohu
chlubiti, že jsem byl v lásce šťasten, nebot
jsem se chtěl právě utišiti z „bolesti srdce“
když jsem se rozhodl, že toho roku strávím
leto na malé bretonské pláži v Kermoru, kde
jsem si slíboval, že svoji nevrlou zádumčivost
vypeku na slunci a v mořském vzduchu.
Po mém příchodu do Kermoru našel jsem
tam přesně to, co jsem tam přišel hledat, to
znamená, dokonalou samotu. V dosti pro-
stranném a dosti pohodlném hotelu, v němž
jsem se usídlil, jsem neznal nikoho. Byl to
vysněný pobyt a mohl jsem se tedy váleti
svobodně v horkém písku, nejsa při tom vy-
rušován ze své bručivé zamyšlenosti. Měi
jsem pro toto prospěšné zaměstnání před se-
bou celé leto. Byl počátek července.
Po celý měsíc bylo nesnesitelné horko
já chutnal jsem radostně blahodárnou opuště-
nost tohoto třpytícího se pobřeží, tváří v tvář
nezměnitelně modrému moři. Řídcí plavci
uchýlivší se do svých cvilinkových stanů, za-
nechávali břeh téměř prázdný. Bylo na něm
viděti pouze děti, polonahé a s ohmahlou ků-
ži, jež měly pod slaměnými klobouky hnědo
ožehlé líce.
Byl jsem tedy dokonale nevyrušován. Ne
kolik vil vroubících pláže vypadalo opuštěně
Ve své většinou barokní a hledané ohyzd
nosti byly pod záštitou spuštěných stor ma-
látné a němé. Jediná lišila se od svých souse-
dek, jakousi zde jedinečnou eleganci. Byla do-
bře stavěna, měla šťastné rozměry. Měla v so
bě cosi jednoduchého a ušlechtilého a často
kráčel jsem mimo ni, když jsem se rozhodl
syt pohlížení na tři nehybné plachty, sedíc
jako motýli na moři a propouštění písku prsty
jíti do borového lesa, bych si rozkýval trochu
nohy.
Gourmont
Kermor
10
article
Tento sosnový les byl jedním půvaben
Kermoru. Rozprostíral se za vilami a táhl se
dosti daleko po písčinách pobřeží, kde se stá-
val opravdu nerovným a dosti malebným. Z
nějaký čas miloval jsem tyto jednotvárné
vonné stromy, potící se pryskyřicí, pod nimiž
člověk kráčel po koberci z ryšavých jehličel
a kde se mu koulely pod nohama ty šupinaté
šišky, jež se podobaly zvířatům, vyplašeným
z brlobu.
Za těchto procházek uvažoval jsem nejra-
ději o svých záměrech. Nevstoupila v ně, jak
dobře pochopíte, myšlenka odříci se lásky
Účinek mé poslední zkušenosti nesahal tak da-
leko. Řekl jsem si prostě, že musí přece být
na světě ženy odlišné od těch, s nimiž jsem
se až dosud stýkal. Proč jsem neměl nikdy
co dělati než se žárlivými, prohnanými, svárli-
vými? Ty mi ovšem daly rozkoš, neboť jsen
si je vyvolil dle vkusu svých smyslů, ale při-
vodily mi také mnohou nepříjemnost. A při-
pomínal jsem si hlučné, hřmotné a nesnesitel-
né sceny, jimiž skončil můj poslední poměr.
Rozhodl jsem se, že tentokráte bude moj
příští milenka jemná, mírná a něžná bytost
Naše láska bude se setkávati toliko z del-
kátní shody a jemných ohledů.
11
article
Ano, ale kde najíti takový zázrak?
A zoufal jsem, zatím co byl několik kroků
ode mne, v té vkusné vile, o níž jsem vám po-
vídal a v níž mne přítel, potkaný náhodou na
pobřeží a naplněný soucitem k mé samotě, té-
měř násilím představil přes můj odpor vejít
do styku s lidmi, kteří ne mi mohli stát ob-
tížní! Ach, můj drahý, jak jsem se mýlil,
jaký rozkošný dojem, když jsem vešel poprvé
do Ibišku, kde bydlela paní de Selvante! (Na-
zývejme ji tak, chcete-li.) Všechno bylo tam
mile harmonické a dokonale volené. Nábytek
nástěnná malba, vše se tam družilo půvabně
k sobě a budilo představu klidného, spořá-
daného a soustředěného života. Ta, jež uspo-
řádala tuto výzdobu klidu a míru, byla asi
sladká jako štěstí... To, co mi přítel řekl
paní de Selvante, nevyvracelo této domněn-
ky. Byla provdána za bezvýznamného a hru-
bého manžela, nepřítomného ostatně část ro-
ku, a její chování k tomuto chrapounu bylo
vzorem trpělivosti a taktnosti. Paní de Sel-
vante trpěla také v obydlí přítomnost dvou
švekruší, potměšilých a plíživých stvoření
stopujících asi její konáníl
Selvante
jít Selo
12
article
Jak byla hezká paní de Selvante asi mír-
ná a tichá! Za důkaz stačil mi způsob, jímž
křížila své krásné ruce; na prstě jedné z nich
leskl se jednoduchý prstýnek; způsob, jímž
pozvedala své krátké jasné oči v něžném
usměvavém obličeji. Jak odvážiti se mluviti
o lásce takové osobě, neboť konečně láska.
ať se jakkoli výraz zahalí, nese sebou přece
naději na jisté úkony, jež aby byly líbezné.
musí býti provázeny jistým zmatkem ducha
a smyslů! Jak pomýšleti na to, přivésti mír-
nou paní de Selvante k tomu, co zdálo se být
tak vzdáleno jejímu slušnému a cudnému vze-
zřeníl
Přes svoji nejistotu stal jsem se přece
rychle stálým hostem ve vile Ibišku.
Švekruše číhaly potměšile na mé návště-
vy; viděl jsem, že se před mým příchodem
vytratí. Co na tom, když mne paní de Sel-
vante přijímala přátelsky! Podala mi svoli
krásnou ruku, a usadila mne vedle sebe.
Selvante
paní jít Selo
13
article
Uklidněn jejím pohledem, oddaloval jsem do-
znání své horoucnosti; ale jednal-li jsem tak
zprvu z bázně, poznenáhlu jednal jsem tak
z jiného citu. Brzy se mi vskutku zdálo, že
paní de Selvante není k mé mlčelivé odda-
nosti lhostejná. Místo aby mne tento úspěch
osmělil, zadržel mne. Pociťoval jsem jakoby
výčitky svědomí proto, že jsem zneužil něhy
této mladé ženy k tomu, abych ji přiměl, aby
mne dala důkaz lásky, který byl přece tajnou
nadějí mé touhy
Jiný ohled, jenž mne zdržoval, bych do
znal paní de Selvante svou lásku, byla
obava před nepovolanými. Vila nebyla bez-
pečná. Obával jsem se zvědavých uší. Pan
de Selvante byl ovšem vzdálen, ale byly tu
dvě švekruše, a snad za dveřmi. Očekával
jsem tedy příležitost. Nalezl jsem ji v pro-
cházkách, jež paní de Selvante konala často
sama. Projížděla krajem ve vozíku, v němž
byl zapřažen ponny, kterého sama řídila.
Mluvili jsme často o těchto procházkách. Mi-
lovala přírodu. Takto mohl jsem ji jednoh
dne označiti místo na písčinách, kde strmělo
několik borovic opravdu zvláštního tvaru a
z nichž jedna byla dokonale neobyčejná ve
své malebné bizarnosti. Proč bychom se tam
zítra neuviděli? Může uvázati koně v malé
vzdálenosti od místa a přejíti pěšky až tam.
Naslouchala mému poučování s hlavou sklo-
něnou a pohrávajíc si se svým zlatým prste-
nem. Svolila.
Ztrávil jsem neklidnou noc, a po celo
ráno nemohl jsem vydržeti na jednom místě.
Dostaveníčko bylo ustanoveno na pátou ho-
dinu. Nikdy se mi odpoledne nezdálo byt
deiší. Procházel jsem se konečně po pláži.
Byla poseta tu a tam hovořícími. Méně pal-
čivé slunce dovolovalo opustiti záštitu stanů
Skládací židle umísťovaly se vedle sebe.
Selvante
14
article
Když konečně nadešel okamžik, abych se
odebral na označené místo, odešel jsem vel-
kými skoky podél břehu, nevšímaje si stou-
pajícího moře, jež mi občas potřísnilo obuv
svou mydlinatou pěnou.
Příšel jsem první. Paní de Selvante ne-
mohla dlouho nepřijíti a já usedl jsem pod
bizarní sosnu, záminku naší schůzky. Upu-
stila na písek duny několik šišek. Zdvihl jsem
jednu. Zaměstnávám si rád. jsem-li rozčilen.
nějakým předmětem prsty. Ačkoliv mi srdce
prudce a rychle bilo, byl jsem šťasten. Mysli
jsem na svou minulost; zdála se mi být hlou-
pou a marnou, plnou milostných hádek, roz
chodů, hněvů, celé té ostnaté kytice, jež před-
stavuje v mysli milenců vzpomínka na ty, kte
ré milovali; ale budoucnost bude odměnou z
tyto neklidné hodiny. Měla sladkou tvář pan
de Selvante .
Konečně tu byla! Přicházela, oblečen
celá bile jako štěstí a kráčela svým rovnoměr-
ným a svižným krokem. Vstal jsem a běže
k ní. Cítil jsem její ruku ve své. Zlato jejího
prstýnku způsobilo mi pocit lahodného chladu
Paní de Selvante považovala za svou povin-
nost obdivovati starý strom, o jehož zvláštním
tvaru jsem již pravil, ale něžná červeň jí bar-
vila líce. Mechanicky, poslouchaje všecek, jak
hovoří, sňal jsem ji a navlékl několikráte n
prst zlatý prstýnek, když vykřikla.
Nechal jsem uklouznouti prsten. Vidě
jsem jej, jak se kutálí po svahu půdy a mize
v sosnovitých jehličkách.
— Můj prsten, můj prsten — opakovala
paní de Selvante, zatím co jsem se já sklonil.
bych jej nalezl. Rozechvěn výrazem nelibosti
u mladé ženy a dotykem její ruky, pohledem
na její tvář, vyznáním, které jsem jí chtěl prá-
vě ve chvíli nehody učiniti, hledal jsem marně.
Selvante
15
article
Marně hmatal jsem po jehlíčí, zdvihal je. Pod
jejich jemnou tkání jevil se holý písek duny.
Pak uslyšel jsem hlas paní de Selvante, jež
mi říkala:
— Ale hledejte přece... tam... tam
tam ..
Eh. co mi záleželo na jejím prstenu! Čini
jsem, pokračuje v hledání, zoufalé pohyby hla-
vou. Pojednou jsem se obrátil.
— Máte ho
Hlas paní de Selvante byl neklidný
úsečný. Ukázal jsem své prázdné ruce a kýv
jsem, že ne.
To bylo úžasné, můj drahý. Nikdy nevidě
jsem tak stoupati vztek do tváře, zachvaco-
vati, stahovati, zalévati purpurem, změniti
jako u paní de Selvante. Opakují vám, že to
bylo úžasné. Stála přede mnou, zuříc a dupa-
jíc nohou. Dusila se, slova nemohla se ji vy-
drati z hrdla. Celé tělo se jí třáslo a domní-
val jsem se, že mi natluče. Uděšeně jsem
ucouvl. Náhle jsem pochopil: vždy nepřítomný
manžel, potměšilé a pližící se švekruše! Ne-
šťastný! Nešťastné! A já jsem se dal ošálit-
něhou paní de Selvante!“
Jiří Dauroy odložil zbytek doutníkud
popelníku. Při jeho pohybu zatřpytila se po-
líčka kamene prstenu, jejž měl na ruce.
Pokračoval, směje se: „Na štěstí bylo
místo opuštěné, protože tam chodí pouze
zřídka celníci, kteří vidí toliko, co chtějí vi-
děti. Paní de Selvante byla jednou z milenek.
jež jsem nejdivočeji miloval. Ach! Jaká ohni-
vost v tom rozkošném, měkkém a kyprém
těle! Jaký plamen v těch očích, tak často klo-
pených! Nebyla-li to milenka, o níž jsem snil.
byla to milenka, na niž ještě myslím. Jaké la-
hodné peklo jsme prožíli! Rozešli jsme se
záhy, ale ponechal jsem si tento prsten v upo-
mínku na ni a nepodívám se na něj nikdy.
abych si neřekl, že v lásce musíme bráti ženy
takové, jaké jsou, a ne takové, jaké bychom
chtěli, aby byly, a že je nesnadnější znáti je
než je míti.
Selvante
Nešťastná
Dauroy
16
title
Nová próza P. Altenberga.
P Altenberg
17
article
Z knihy „Bilderbögen des kleinen Lebens“ přelo
Z knihy „Bilderbögen des kleinen Lebens“ přelo
zil V. Jiři na.
19
article
Ve velkém městě musila zachovávati de
korum.
Byla tam spoutána na rukou i nohou
s roubíkem v ústech.
Kdežto on, mladý manžel, ten, ó —
Byla úplně zoufalá: „Chtěla bych ti být
vším, vším, já, já, já sama!“ cítila.
Zajeli na léto do mořských lázní R. Tam
nemusila již zachovávati dekorum k vůli pa-
ničkám továrníků, i začla úmyslně vzbuzovat
v nevěrníku žárlivost, flirtujíc brzy s tím,
brzy s oním, všude naznačovala, že nemůže
se na ni spoléhati, že nemůže ani na okamžik
býti jist její věrností. Na ni se spolehnout —
ne! Právě když počinal opravdu býti trochu
neklidný, byl tu konec jeho dovolené. Odjí-
žděla s těžkým srdcem. Jeli zpět do velkého
města, kde sladká a roztomilá žena musila
zachovávati dekorum, jsouc spoutána na ru-
kou i nohou, s roubíkem v ústech, kdežto on,
ten. ó — — —
Byla proto úplně smutná, neboť v městě
neměla nad ním moci, kdežto on byl v dobré
náladě, poněvadž poměrně vše dobře pro něj
dopadlo v mořských lázních v R.
Tu řekla mu v železničním voze, jsoue
schvácena dětinským zoufalstvím: „Poddala
jsem se přece hraběti. Ano, prosím, udělala
jsem to.
„To nebudeš tedy již moci dělati mně vý-
stupy pro děvče z pokladny v kavárně našeho
bydliště,“ řekl klidně.
„Nepoddala jsem se hraběti,“ řekla hne
zoufale.
„Tak tedy mne můžeš dále peskovati pn
Annu,“ řekl klidně.
Tu rozplakala se tiše, beze slova, ubohá
přemožená.
Poklekl před ní na zem. Sklonil se pře
ní na koleno, položil hlavu do jejího klína.
„Děcko, děcko — — —
Za čtyří neděle začala zase bitva a nepo-
koje trpčeji, než před tíml
Plakala bezhlesně jako pro sebe. Onří
kal: „Děcko, děcko — — —
Tu uveden byl do domu mladý syn továr
níkův — —
Citronové a fíalové karafiáty.
Anna
20
article
Básník řekl mladému, zcela opojenému
pánovi: „Sedíte zde k vůli oné překrásné mla-
dé dámě vis-a-vis, a jste proto tak zpitý !?
Mladý opilý pán neodpověděl.
Tu přišla stará prodavačka karafiátů.
Mladý opilý muž poslal dámě vís-a-vis
deset karafiátů citronových a fialových, ač-
koliv ho básník před tím varoval. Nesluší se
to prý v kavárně.
Páni, kteří seděli s překrásnou dámou.
osopili se na prodavačku: „Kliďte se pry
s květinami, tábnětel“
Tu koupil básník tytéž karafiáty a na-
psal na lístek: „Básník za nešťastného mla-
dého muže.
„Táhněte,“ řekli pánové ku prodavačee
„okamžitě zmiztel
Pak odešli vítězoslavně s překrásno
dámou.
Avšak nic, nic, ba ani atom jakéhokoliv
opravdového citu neztratí se a neza-
padne na zemi. Jenom že to brutální lidé n-
pozorují.
Dáma cítila: „Jsem nešťastně milována
někdo pro mne trpí — — —
Pánové měli říci: „Přijměte přec ty krás-
né květiny, zdá se, že vás fanaticky cti —
Tak byla by bývala rána odražena. Ale
oni ukázali slabinu v souboji na rapíry —
v souboji jsoucností, využili prostě své oka-
mžité převahy, bouchli do toho. To nemaj
ženy rády.
Tu pocítila hned dáma: „Miluje mne, trp
pro mne! Co jste to za surové druhy, vy, moji
pánové, šťastní majitelé ?17
„Blamovali jsme se,“ řekl mladý opilý
„Ano,“ řekl básník; neboť při takové při
ležitosti říkal vždy „ano“ za každých okol-
ností: ačkoliv dobře věděl, že tomu jinakl
muž.
21
article
Ameríčtí akrobatí.
Mladá překrásná dáma sedící v prosce-
niové loži dívadla Variétés řekla: „Pánové
nápadníci, kdo z vás dovede za šest měsíců
házeti tak nádherně palicí jako tito ušlechtil
američtí jinoši, tomu dovolím, aby se mne
zmocnil — — —“
Baron řekl: „o, milostivá, právě od vá
byl bych očekával, že výše ceníte duševní
vlastnosti —
Hrabě řekl: „Urozené racy nepotřebuj
již ničeho vykonati! Milostivý osud dal jim
to již s sebou na svět — — —l
Mladý princ políbil však překrásné dámě
uctivě ruku a řekl prostě: „Chci se o to po-
kusiti —l?
Dáma řekla: „To jest zrovna tolik, jak
byste toho docílil, princi! Neboť z moudrého
poznání a láskyplné vůle vykvétají samoděk
všechny naše síly a schopnosti! Již jsem s
vyvolila!“
Baron s hrabětem odtáhli pryč jako „od-
mítnutí ženiši“ z pohádky, kteří nerozluštili
hádanky — —-
Baron řekl: „Ach, zatracená historie, ta
malá ropucha četla jistě Petra Altenberga —
žádejte při nákupu
Baron
Hrabě
Petro Altenberg
22
article
Matiční papíry a obálky
Matiční papíry a obálky
neb nejsou dražší jiných a vynesly Ústř
Matici školské koncem září 1912
K 17.500.
achy.
23
article
Čís. 1.
Čís. 1.
Všechny dopisy, šachové rubriky se týkající, buďtei
adresovány: Redakce „Nár. Listů“, Praha-Il.
Marianská ulice, s poznámkou: „Šachy“.
Praha
24
article
Úloha čís. 905.
Originál. Josef Moravec v Praze.
Moravec
Praha
25
article
Mat ve 3 tazích.
Úloha čís. 908.
Samuel Loyd.
Loyd
26
article
Mst v 5 taztoh
Úloha čís. 909.
F. Köhnleln.
Köhnleln
27
article
Mat ve 4 tazích
28
article
Úlohy čís. 903 a 909 vyjímáme z nové sbírkv
úloh neunavného A. C. White-ho »The theory
of pawn promotion« (teorie proměny pěšce),
kterou právě svým přátelům jako vánoční nadilku
rozeslal. Posudek o knize této, která jest histo-
ricky velmí cennou, přineseme později.
Přinášíme dnes znovu úlohu čís. 905, která
v minulé rubrice byla chybně vytištěna a pro-
dlužujeme lhůtu pro zaslání řešení do 22. ledna
1913. Mezi řešitele bude vylosováno 5 knižních cen.
A C
White
the theor
29
article
Philidorova hra
Philidorův
30
article
Hrána nedávno v Rize
Černý: A. Němcovič
Bílý: K. Behting.
13. Jb1—a3! Vb8xcba
1. e2—e4 e7—e5
14. Ja3xc4 Vb2—b5
2. Jg1—13 d7—d6
15. a2—n4 Vb5—d5s
3. d2—d4 J68 —f
16. Je4—c3 Vd5—ds
4. Sf1—c4 Jl6xce4-
27—g6
17. 12—14i
d6— d5
5. 0—0
18. Dd1—13 0—0
6. Jí3xe5 d5xkc cl
g6x 15
19. 14——f5
7. Vi1—el Jb8— c6
20. Dí3—g3- K.8—hs
8. Je5c6 b7xK c6
21. Dg3—e5+ Kh8—gs
9. Velxe4— Sí8—e7
22. Je3x15 De7—g
10. Sc1—g5!° Sc8—e6
23. Ve444l Dg5xkc g4
11. S45Xe7 Ddsxe7
24. Jí5—e7 mat.
12. 22e3! Vas— bsr
Němcovič, jak známo, s oblibou hrává ote-
vření a varianty méně známé a dosud neprozkou-
mané. Dříve ve Philidorově hře volil obyčejně
Hanhamovu variantu Jb8—d7, zde zkouší jiný sv-
stém, čímž tato partie stává se i theoreticky za-
jímavou.
2 Chybné by bylo 4... Sí8—e7 pro 5. d4xes
d6xe5 (5.... J6xe4 6. Ddl—d5) 6. Ddixd8-
s nási. Ji3x(e5.
* Také po d4xe5 má bílý lepší hru; pokra-
čování, bílým zvolené, vede k zajímavým zá-
pletkám.
Po 6.... Sí8—e7 7. Sc4—d3 povstává po-
stavení známé z ruské hry
Divný tah; černý trojpěšec na lince c nevy-
padá příliš pěkně.
Aby zamezil manévr Sc8—e6—d5.
v Po 12.... 0—0 padl by brzo pěšec cd
bílý získal by silný útok.
Černá
A Němcovič
K Behting
Philidorův
Hanhamův
Vasa
Ddixd 8
Vb 2
d 4 J 68
Jl
c 6 20
c 6 21
e 5 + Kh 8
Ddsx 7 24
31
article
*Černý nechce ustoupiti věži z páté řady,
aby nepřipustil Dh5. Avšak lepší snad bylo
Vb5—45, neboť bílý by pak nesměl hned hráti
12—14 pro Ve5x g2 s násl. Se6—d5
Tím přichází černý král z deště pod okap-
Dle »Hamburger Nachrichtene
Zprávy šachové.
Praha. Klub šachistů Vyšehrad po-
řádal 25. prosince bleskový turnaj o 13 účastní-
cích: I. Richter 111/2. II. Mitovský 101/4. III.—JV
Arnold a Pokorný. V.—VII. Jandik, Kolář a Wol-
ter. — V sobotu dne 11. ledna v 7 hod. večer
koná klub ve své místnosti v host. »U nádražíe
řádnou valnou schůzi, k níž tímto všechny své
členy zve. V neděli 12. ledna o 9. hodině dopol.
utká se klub v hromadném zápase a Klubem ša-
chistů v Žižkově. Hosté jsou jako vždy vítáni.
Nusle. Klub šachistů »Nusle« pořád
členský turnaj o championát na rok 1913. Při-
hlášky (i nových členů) přijímají se ještě dnes do
3. hod. odpol. v klubové místnosti v Riegrově
kavárně. Vklad1 K. záruka (která po sehrání
turnaje se vráti) 60 hal. Vítězové obdrží ceny
nevitězům budou výhry honorovány. Týdně nutno
sehráti jedno utkání. Hraje se ve čtvrtek večer
a v neděli odpoledne. Klub koná řádnou svoji
valnou schůzi v neděli dne 19. ledna v 6 hodin
večer v klubové místnosti.
Černá
I Richter
Arnold
Pokorná
Jandik
Kolář
Wol
Nusl
Praha
Vyšehrad
Žižkov
Nusle
Riegrův kavárna
36
article
Český bezvadný a dokonalý výrobek
Český bezvadný a dokonalý výrobek
na cídění obuví. Udržuje kůži měkkou, jemnou
pružnou a trvanlivou. Nešpiní šat, nepropouští
vlhko. — Výrobei: Benes a Lakomý, Brno
e pravý jen Be soko-
Sokolský krém iem pezkemi
Krémy nabizené bez jména výrohce - nejsou české
Lakomá
Brno