2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ kč. 190. —.
3
masthead
12. července 1908.
4
article
Vnuknuti.
Vnuknuti.
Podvečerní scéna rodinná.
Dějiště: Společná světnice tříčlenné ro-
Hiny Martinkovic ve třetím patře starého domu
na Novém městě. Přijímací salon i jídelna zá-
roveň. Poctivých šest metrů šíře, sedm zdéli —
světnice, z jaké by moderní podnikatel staveh
vytvořil hravě „pokoje“ tři. V pravo světnice
užší, ložnice manželů, v levo pokojík o jediném
okně, ložnice slečny Babetky. — Okna celého
bytu hledí přes nesčetné střechy nižších domů
k Petřínu. Do společně, rodinné světnice vstu-
puje se přímo z kuchyně.
Osoby: Paní Martinková, dáma pře-
konané čtyřieftky, s kostěnými okuláry na ma-
lém, tupém, ale neohroženém nose, roztahuje
na klíně jakýsi podivný kus oděvu s velikým po-
raněním a přebírá se ve starém kartáně s všelí-
kými zbytky látek, hledajíc kus na záplatu. Ač
koli kartán obsahuje „restlíky“ za celě čtvrt-
stoleti — a nejmíň čtvrtstoleti! — všemožných
barev a látek plátěných, vlnéných, bavlněných
i hedvábných, k ehuravému šatu nehodí se kou-
sek ani jediný, aby „neřval“. Což je stará a ne-
emylná zkušenost hospodyň všech, aspoň za po
slední století. Přes to však žádná hospodyně
neodloučí se dobrovolně od těchto hadrů, které
v klidném zátiší kterési almary nebo u zdi pod
postelí bývají teplým a šťastným rodištěm celých
generací molů. — Dnešní horlivé „záplatování
paní Martinkové však jest jen zdánlivé, jenom
záminkou, aby jako — pilně pracujíc — novi-
děla, co se kolem ní děje. Ale nikdy — pravime
důrazně — nikdy nevidí paní Martinková
bystřeji a pronikavěji, než při takovémto před-
stíraném zaměstnání.
Martinkův
Babetka
Martinková
Martinek
Petřín
5
article
Slečna Babetka, dcera manželů Martin-
lových, dívka dvacítiletá, uchýlila se do kouta
u dveří, kde na malém stolku přebírá zmandlo-
vané prádlo, určitěji řečeno toliko punčochy
kteréž ze všeho prádla podrobeny jsou štrapac
největší a citlivy jsou zvlášť ve špičkách. Je
známo, že nehty palců stále a neunavně proklu
bávají se těmito špičkami, jakoby hledaly světlo
a vzduch. Zejména punčochy páně Martinkovy
jeví značné stopy řečené zvědavosti a svobody
milovnosti.
Není to sice oblíbené zaměstnání slečny
Babetky, ale dnes bylo jí uloženo paní mateří
Oči Babetčiny jsou začervenaly a vlhky. J
patrno, že nedávno plakala. Snad pláče posu-
avšak úzkostlivě odvrací tvář od okna, de
temnějšího kouta, aby matka neviděla. Není
radno s maminkou žerfovati.
Pan Martinek chodil již cbvíli světnicí
tu zašel do ložnice, tu vyšel do kuchyně. Rovna
nějaké noviny, potom vyklepal dýmku, potom
ji nacpal, zkusil, táhne-li dobře, ale nezapálil.
nýbrž dýmku pověsil. Vše konal na pohled zcel
lhostejně, ale nebylo pochyby, že je v rozpa-
eích.
Paní Martinková „neviděla“ ze všeho toh
pranic. Ale přes okuláry své vystřelovala c
chvíle pohledy jak z nabité repetýrky, tu na
dceru, tu na chotě. Byly to pohledy na „nej-
kratší moment“, jak by řekl amatér fotograí
A blýskaly skutečně tak, že pod nimi mohl foto-
grafovai.
Konečně se zdálo, že pan Martinek práce
své dukončil a že se na něčem ustanovil. Při-
stoupil k šatníku, dvéře šatníku vrzly. V tom
okamžiku kmitlo hlavou přednosty domácnosti:
Zatracené dvéře! Už tolikrát jsem si umínil, že
je namáznu — pokaždé zapomenu. — Mnohý
piřednosta domácnosti dosvědči tu, že skulečně
vrzání dveří — ať u světnice nebo šatníku. —
mívá v zápěti všeliké větší menší mrzutosti.
„Co pak tam chceš?“ ozvala se paní Ma
tinková.1h lo
slnnne
Babetka
Martin
Martinkův
Martinek
Martinková
Ma tinková
6
article
„No kubát. Máli!“ odpověděl manžel, sb
raje veškoru zmužilost.
„Nač kabát?
lslebnbltei
„No vyjít chei, Máli.
„Kam pak vyjít?“
„Ale to je nějakého ptaní, Máli! Kam vy-
jít! Jako vždyeky. Trochu courem a pak na
sklenici. Slíbil jsem tento —
„Komupak jsi slíbil?
„Ale ty jsi zas jak inkvisice! Komu! Pa
kostovi!“
Paní Martinková sňal okuláry. Zdálo py
se, že to znamená odzbrojení, když skládo
tato palčivá skla, avšak právě naopak, u paní
Máli bylo to přihotovení k boji. Paní Máli byl
dalekozraká a vzdálenost mezi ní a chotěm byl
dostatečná, že brejlí nepotřebovala.
„Tak jen tam kabát nech a tu almaru z
vři. Řekla jsem ti už prve, že nechci o Pakostovi
nic vědět. Myslím, že jsem vám to řekla sroz
umitelně.“
Ve slovíčku vám spočíval výpad prot
většině, proti přesile. Znamenalo to otce i dceru.
Většina tato však byla zdánlivá. Většino
v této domácnosti byla paní Martinková sama
Byla by bývala většinou třeba proti pěti. Osu
jí zápolení usnadnil. Byl tu jen choť a dcera
Ale upřímně řečeno, paní Marlinková touto sho
vívavesti osudu pohrdala. Neprosila se o ni. C
tila v sobě sily dosti třeca na deset.
Když dořekla, zakviklo to u dveří. To vy
vzlykla Babetka nad necitelnými slovy matči
nými. Neboť Pauposta — Jaromír Pakeosla by
vyvolený jejího srdce.
Martinková
Mát
Pakosta
Marlinková
Jaromír Pakeoslo
Mát
7
article
Matka zatkla na tětivu jeden z nejpalčivěj-
ších pohledů svých, střelila jí po dceři a řekla
tvrdě:
„Ty tam nebreč, ať vidíš na díry. Čert by
mě vzal, když rozvinu pár punčoch a špičky
jako užrané. Ať se to spraví, než se zabalí!
Při její zmínce o čerlu se pan Martinel
ušklíbl, arci na opačnou stranu, než kde man
želka seděla. Jakoby si myslil, že to ton čer
mohl už kdysi udělat.
Nahlas řekl docela mírně;
„Ty jsi dneska zas namíchaná, Máli! Ta-
kový krásný den, takový pěkný podvečer, aty
joko rozeschlá harfa — —
„Nech si svoje vtipy, Anton, anebo si je
udávej u harfenic. Řekla jsem, a dost!
„Heleď, Máli, jak tam kos na komán
„Nech ho zpívat. Od toho je kos.“
„A vlastně, Máli, co proti tomu Pakostovi
máš? Dvě neděle sem chodí, ty jakoby nic,
najednou —“ ,
zpívá
„— u najednou zas nebude chodit!“ do-
končila rychle panička, „Ať chodí zas jinam.
Však mne dost mrzí, že jsem to dříve neskon-
covala. Ale to je to, já jsem takové dobré
tele —
„To si lichotiš, matko,“ poznamenal pan
Martinek jen tak polozvučně.
„Anton!“ škvikla panička
„Ze si lichotiš, matko, povídám. To je ně-
jaká dobrota, najednou pro nie a za nic — —?.
Martinel
Mát
Martinek
8
article
Panička se hryzla ve rty, chvilku pomlčela.
puď aby se ukrotila nebo aby sebrala všechny
síly do pole. A potom, snažíc se mluviti co nej-
mirněji, ale taky nejvážněji, spustila;
„Proč? Tak já vám teda povím, proč. Pro-
tože nemá žádnou manýru, proto. Dám-li někomu
dceru, chci, aby to byl manýrný člověk. Proto
jsem ji manýrně vychovala. — No škleb se, já
ti vidím pod kůži! To vím, že k ni je samá
sladkost, samá limonáda. Ale matka není nic?
A nemám já pak být matkou taky toho, komu
dám dceru? Ale nemá-li ke mně kdo manýry,
dokud chodl teprv za holkou, kde by ji vzal, až
budou svoji? Nemá-li ke mně uctivost, pokud
se na holku třese, jak by to bylo, až mu ji
dám? A proto tody, Anton! Protol
„Ale Máli,“ odvážil se k odporu manžel,
co to všechno meleš? Pakosta? Může být člo-
věka uctivějšího? Viděl někdo takhle člověku
křivdit?
„To říkáš ty, Anton! Bodejť, prolože k tobě
je samá „vašnost“ sem, „vašnost“ tam. A to ty
necejtíš, že iě odbývá takcvým suchým, nesla-
ným a nemastným „má úcta“? Neslyšel jsi ni-
kdy pana Vomáčku, když jde dolů do druhého
patra k Nelušilovům, jak už z přízenku vol
„ruku líbám, milostpaní“? A to ty nevidíš, jak
Netušilka nad námi ohrnuje nos, že jsme z tře-
tího? A nyslíš ty si, že já o jedno patro vejš
se dám zahodit? Ne, Anton! Já jsem taky z ro
diny, jako ta sůva Netušilka, a kdyby Pakosta
Babetu láskou třeba sněd' a tvým „vašnostou“
si jazyk polámal — konec je s ním. Já si taky
žádám své.“
Z kouta ode dveří ozvalo se teď nově, srdee
ryvné zaštkání.
Mát
Pakosta
Vomáčka
Netušilka
9
article
Jedovatý pohled matčin zaletěl tam a úst
jeji pronesla drsně:
Nech punčoch a jdi si brečet do kuchiyně.
A to ti povídám: dovím-li se, že ty mně s tím
Pakostou ještě jednou někde — — tak se těš!“
„Ale maminko,“ zaplakala dcera a sepjala
ruce, „pro boha tě prosím, aspoň mě nech vy-
plakat se! Řeknu mu to, napíšu mu, aby k nám
už nechodil — —
Matka mávla rukou, jakoby velela „všem
hlava dolů!“ — dcera utichla, sebrala punčochy
do zástěry a odešla ne do kuchyně, ale do
svého pokojíku. Hanbila se, aby svoje pokoření,
svoji bolest a lítost vydala na odiv Kačence
v kuchymi. Bože, jak je šťastna Kačenka! Má
svého vojáka a nikdo ji do toho nesmí mluvit.
Nastalo dusné mlčení. Matka sice zvíltězila.
vzpouru potlačila, ale nebylo jí z toho veselo.
nebyla v nitru spokojena. Na dně vyvstávaln
přece pochybnost, jestli tu někomu nekřivdí.
Pan Martinek chvíli nerozhodně přecházel
ale pojednou přikročil k šatníku, otevřel, chopil
se kabátu, oblékl jej. Hřmotně dovřel (ať to
vrže, psina!), urovnával na sobě kabát, a míril
k věšáku pro klobouk.
a svě sči
Panička, němá úžasem, pohlížela na něj
Ale její němota dlouho netrvala.
„Kam pák půjdeš?“ ozvala se ostře.
„Kam budu eblit, Máli!“ řekl prudce
manžel. „Co ty vyvádíš, je už sckatura k ne-
vydržení.“suJsbs s
Panička se zarazila. Připadlo jí, že meze
nějak překročila, tétivu přepjala. Ve chvíli, kdy
pokládala všechen odpor za přemožený, obvyklé
kázeň povoluje. Přednosta domácnosti se vzpíra
—a panička cítila, že muž nepovolf. Jen chvi-
ličku tryala její úvaha o všem, a panička vě-
děla, jakou vyhýbkou z toho vyváznout. Relol
„No jdi si. Ale s večeří se ti tum smažit
v tom horku a čekat s ní na tebe nebudu.“
Pakosta
Matek
Martinek
Mát
10
article
„Nečekej! Jinde taky mají večeře. se
„Nečekej! Jinde taky mají večeře. se
A pan Martinek šel ještě do ložnice pro hůl.
Joho choť viděla, že tuhle část potyčky peo-
hrála. Málokdy se pan Martinek „zbočil“ jako
dnes, ale když se toho odvážil, obyčejně nepo-
volil.
Paníčka tliohla a zlostně epala klůcky de
kartánu.
Pojednou venku bylo zazvoněno, Kačenk
v kuchyni vítala někoho.
Slyšel to i pan Martinek v ložnici, zarazi
se a zamumlal
„Pakosta! No, ten si jde na plnou, chudák
Kriste pane, kdyby měl ten člověk vnuknutí
kdyby měl vnuknutí: . l“.
Již se otevřely dvéře do společné, rodinn
světnice, a vstoupil Pakosta, mladík nedaleko
třicítky, s kloboukem v ruce. Poklonil se hlu-
boko a ač překvapen, že shledává mateř zbož-
ňované dívky samotnu, pronesl přece zvučně
skoro vesele, ale taky uctivě:
„Ruku libám, milostivá paní! Ach, račte
milostivě prominout — přicházím snad ne-
vhod — —
ln
Martinek
Joha
Pakosta
Krist
11
article
S pohovky vyskočila paní Martinková. Jej
tvář zářila přívětivostí, zraky její svítily radostí
—„Ale pane Pakosto, jak pak nevhod! Dom
jsme — všichni jsme doma! A můj právě se
oblékl — slíbil prý vám, že se sejdete —
hned byste se byli minuli. — No ale teď, dou-
fám, zůstanete u nás? — — Anebo ne, pane
Pakosto, ještě líp: já a Babeta se oblékneme
a půjdeme všichni trochu na procházku a pak
někam k večoři, viďte? — Babeta, mně se zdá,
právě se šla strojit — —
Babetce bylo třeba dáti na srozuměnou, aby
teď nevylézala, s očima tak do červena uplaka-
nýma. A bylo třeba strojiti se, chystati se na
procházku, aby měla Babetka času oči omýti.
Panička spěehala, aby hosti podala ruku.
Pakosta se sklonil, podávanou ruku uctivě po-
„Starouši,“ volala panička, jíž srdce v těle
poskakovalo, „pojď sem, máš tu pana Pakostu
— a my se zatím hodíme do parády...“
Z ložnice vyšel pan Martinek s rozpřaže-
nýma rukama:
„Zaplať Pánbůh, pane Pakosto, vy j ste
měl vnuknutí!“ zvolal dvojsmyslně
mrsknuv očima po ženě, ale dodal hined: „vy
líbil.
jste měl vnuknutí, že jste příše l, málen
bych vám byl utekli
Martinková
Pakosta
Martinek
14
article
Od Bohumila Brodského
Od Bohumila Brodského
Stolky Klary Farkačové a Lucie Novotn
stály na konci sálu u okna a byly čely přiraženy
k sobě. Když děvčata seděla, meviděla leč část
účesu své sousedky. Ostatně mezi prací nebylo
ani času pozorovat okoli. Ředitel písárny chodil
jako ostříž a spatřil-li některou slečnu — a bylo
jich v sále na pětadvacet — trochu si hovět,
objevil se záhy s notným balikem spisů a bylo
po odpočinku. Jako stroje psaly všechny sklo-
něny nad stolky nebo stojíce u pultů. Péra šu-
stila, psací stroje jednotvárně klapaly a zřídka
zvedla se ta či ona, aby pod různou záminkou
vyběhla nadýchat se čerstvého vzduchu na ši-
rokou chodbu, u které byla pravidelně okna
otevřena. Příliš blízko k oknu přistoupit ne
směly, aby nebyly zpozorovány a dlouho se
zdržet bylo nebezpečno, proteže ředitel dovedl
také na chodbě konat inspekci.
Jen v přestávkách zahlabolil sál, jakoby
náhle se rozpoutala vichřiee a až sem zalehl
příboj vln. Bývalo to od desáté do půl jedenácté
a od čtyř do půl páté. Jmenovaly přestávky sva-
činami, třeba většina z nich nesvačila. Těžk
svačit, když plat komploarních slečen byl při-
střižen, aby slačil právě na živobytí. Ta či ona
sice si dopřála nějakého malého mlsu, ale která
tak dělala, mívala velmi chatrné toalety. Ano
bylo to sice smutné, ale neodvratné: buď dosta
tek jídla, nebo pěkné toalety. A kdo se podiví
že většina slečinek rozhodla se spíše pro toalety
než pro jídlo.
Z přísného dozoru ředitele Pískory jakoby
vyloučen byl onen stolek na konci sálu. Sice
i sem zašel, nad stolky se sklonil, otázal se na
to či ono, ale jeho ostrý hlas jakoby zjemnila
jeho oči jakoby ztratily svůj přísný lesk
A setkal-li se jeho pohled s pohledem. Lucie
Novotné, tvář se mu rozjasnila a skrytý úsměv
byl jejich řečí.
Brodskij
Klar Farkač
Lucius Novotn
Lucius Novotná
15
article
Před pětadvaceti páry ženských očí utaji
tajemství je právě tak nemožné, jako proměnit
den v noc. Třeba že jejich péra pilně psala
hlavy skloněny byly ku práci, jakmnile ředitel
zamířil ke stolku, už se otáčely hlavičky a
dychtivě pokukovaly, jak si ředítel bude počínat
Závist, lěv, málomscná touha, lačná zvědlavost
vystřídaly se na tvářích méně šťastných, kole
gyní a když ředitel se obracel, aby pokračoval
ve své obhlídee, ještě hlouběji se skláněly hlavy
aby zakryly výraz, jenž se nedal hned se tváře
vyhladiti.
Klára i Lucie byly ostatními jaksi boykoto-
vány. Žádná z ostatních nečinila je důvěrnicem
svých tajemství, neshrnuly se v přestávkách ko
lem nich, jako se shrnuly kolem té či oné, při
blížila-li se náhodou Klára nebo Lucie k hloučku
rokujících, nastávalo ticho a významný pohle
kterým se dorozumívaly, byl svědectvím, že těm
dvěma nedůvěřují. Ale za to ráno, když se
slečny k závodu ubtraly nebo na večer se roz-
cházely, mnohá číhala, jak se přiblížit ke dvo-
jici přitelkyň a se zvláštní lichotivou vřelosti
snažila se dobýti jejich přízně. Byla-li některá
slečna příliš od ředitele kárána, vyhrožoval-
propuštěním nebo dokonce propustil-li vinnici
jistě cekala před domem, kde bydlila Luciea
Klára a plačky je prosila za přímluvu.
Klára bývala v takových případech velmi
mstivá a kousavá a břitce odpývala prosebnici.
„Proč se na nás, sléčno, obracite?“ ptávala
se s neskrývanou škodolibostí. „Nejsme přece
hodné, pohrdáte námi. Ať jdou za vás prosit ty
druhé.
Klár
Lucius
16
article
Ale Lucie, vysoká, klidná blondýna s pokoj
nýma očima a bilou pletí, počínající si s před-
časnou usedlostí a klidem, usmála se vždy jaks
chlácholivě a chvlli bloudila pohledem, jakoby
hledala vhodnou odpověd.
„Nu dobrá, neplačte,“ říkala na kon e
„Zmíním se zejtra panu řediteli. Nevím, vy
hoví-li mi, ale zkusíme to. Jen už neplačle. Ško-
díle svým očím, nemám to ráda.“
A opravdu don na to přiblížila se k ředi
telí sotva vešel do sálu a pokojně mu přednášela
přímluvu za provinilou, mezi tím co tato za n
všecka uděšená se krčila a chvěla strachem
Reditel se z počátku osopil, počal se durditi.
křičel, že nic ze svého rozhodnutí nezmění, ale
Lucie nechávala ho kříčeti, stále se naň dívajíe
svýma pokojnýma, jakoby chlácholivýma očim
Snad znal účinek jejího pohledu, protože se mu
vyhybal, přece však se nevyhnul. A jakmile na
na popatřil, zmateně potrhl rameny, zamračil se
umill a po chvili otáčel se po provinilé.
„Nezasloužíte útrpnosti, ale pro tentokráte
budiž! Po druhé byste však marně slečnu No
votnou optěžovala.
„Děkuji,“ řekla Lucie vždy zvláštnín
teplým, melodickým hlasem a klidně se ubírala
ke svému stolku.
Vděčnost zachráněných trvávala několik
týdnů. Potom chladla a po dvou měsících se za
pomínalo.
„Ty jsi k nevystání se svou dobrotou,““ roz
čilovala se Klára, kdykoliv postřehla, že ta, kte
rou Lucie zachránila, pohrdavě se po ní divá
šúšká s ostatními. „Viš, jak nás pomlouvají, jal
hanebně o nás mluví. Proč se za ně přimlou
mu těl a
Lucius
Klár
17
article
„Nemohou za to, jsou tak ubohé, jako jsm
my, nerozumi ani mně ani tobě. Jen je nech.
„Ano, jen je nech. A víš, co si o nás poví
„Neposlouchej je, nebude tě to mrzeti.“
Bylo opravdu s podivem, že se nerozčilo
vala, ačkoliv znala právě jako Klára předivo in
trik a pomluv. Či snad by bývalo pravdivo, co
si o ní vypravovaly? Těžko říci. Že ředitel P
skora okázale vyznamenává Lucii, bylo už po
dvě léta všeobecně známým tajemstvím. A ž
Klára, která s Lucií společně bydlila, těší se
přízni ředitelově jenom proto, že je důvěrnou
její známou, věděly také všechny. Z počátku
se roznášely zlomyslné pověsti, že Kláraje
proto chráněnkou Luciinou, protože umožňuje
schůzky Lucie s Pískorou v bytě obou děvčnt.
Když však jednou Klára tento klep zaslechla
strhla vášnivý křik, vyhrožujíc, že bude žalovat.
neodvážily se cosi podobného opakovat a skoro
váš?
dají?
Klár
Lucius
Lucie
Luciin
18
article
uvěřily, že na pověsti není pravdy. Polají tak
zpráva kolovala jako zaručená. A byla zvětšena
tvrzením, že ředitel Lucii penězi podporuje. Jak
jinak mohla by si dopřát každodenní svačiny?
Jak jinak mohla by chodit vždy jednoduše sice.
ale vkusně oblečena? Ach ne, tomu ony roz
uměly dobře a dobře věděly, že jen vedlejším
příjmy dá se takového blahobytu dosíci a tyta
vedlejší příjmy dodával řoditol.
Ostatně bylo dosti podivno, že Lucie, tato
korektní, poněkud hrdá slečna, jež jistě o všen
věděla, nikterak neskrývala se oním nevysvětle
ným poměrem k Pískorovi. Netajila se, že o ne
dělích a svátcích společně s Klárou a Pískorou
podnikají výlety do dalekého okolí města. Čas
ným jitrem vyjižděli a pozdě v noci vraceli se
s kyticemi lučních květů, veselí a rozjaření jak
mladí lidé, kteří dovedou lehce zapominat na
týdenní starosti.
Lucius
Klára
19
article
Mezi týdnem nestýkali se a Pískora do bytu
přítelkyň nepřicházel. Buď že sám byl úzkost-
liv, aby nevzbudil podezření, buď že nechtěl
slečny uvést v pochybnou pověst, buď že Lucie
sama nedovolila takové zblížení. Když nastávaly
plískanice a výlety byly přerušeny, sedávala
děvčata doma. Lucie obvykle něco spravovala,
Klára ležela na pohovce a omrzelo-li ji čtení,
zapřádala hovor s Lucií. Hovor buď počínal nebo
končil Pískorou. Klára, o málo menší Lucie,
byla koketní, živá bruneta, s pletí poněkud sně
dou, plných ramenou, těkavé povahy a stále
něčím byla nespokojena. Dyla dcerou lesnika,
velice se pyšnila bratrem důstojníkem a jaks
s vysoka se divala na kolegyně, jež pochá. „ ely
ze skromnějších rodin. Lucie byla dcerou ná-
jemce dvora, velice zámožného, o jehož bonat
ství se nikomu, ani své přítelkyni nezmínila
Rozešla se s otcem, protože ji nutil ve sňatek
s nevzdělaným a hrubým statkářem a živila se
sama, vzdorujíc vrátiti se k otci, jenž si osobo-
val právo rozhodnoutí o budoucím jejím ženi
chu. Přes veškerou svou klidnost a přes eške-
rou rovnováhu duševní velmi tvrdošijně trvala
na tom, že si budoucího muže vybere sama
A aby svým slovům dodala váhy, bez peněz se
pustila do světa a našla si místo v komplonru
kde ponenáhlu sblížila se s Pískorou.
Lucius
Klár
Lucie
20
article
Nebyla to ani láska, jež ji k němu přiblí-
žila. Jeho sebevědomé počínání, přesné plnění
povinností, mužná poslava vzbuzovaly v ní ja
kousi úctu. Cítila, že je to silný muž, jenž dobře
vi, co dělá, jenž je přísný, ale ne krutý, jenž
má dobré vrdce, ale není hříčkou rozmarů. Uvy
kala naň. Ve chvílích, kdy nebyl představeným
ale společníkem, dovedl býti srdečně veselý
rozehřival se a poutal svou dobrotou. A konečně
i ta okolnost, že ji před ostatními vyznamená-
val, že jejím prosbám vyhovoval, že se za n
před ostatními nestyděl, lichotilo její ješitnosti
Ano, mohla by ho míti ráda, usoudila sam
u sebe. A mohla by si ho vzíti, dodávala vždy
po krátkém přemýšlení.
21
article
Dosud nedošlo však k žádnému vyzvání
takovému sblížoní, které by usnadnilo navázán
trvalých styků
Až k podzimu druhého roku stávala se
Lucie zamyšlenou. Klára pozorovala, že ji často
neposlouchá, že velmi často nechá práci ležeti
a zadívá se do prázdna a že se v sále nedivá
na Pískoru takovým klidným pohledem, jako
dřive. Zvědavost její byla velmi pobouřena, ale
na všechny otázky nedostávala odpovědi. Teprvo
krátce před počátkom prosince stala se Lucie
sdílnější.
„Pískura se mě včera tázal, směl-li by ná
někdy tady navštíviti,“ povídala bez předcho-
zího úvodu své přítelkyni a upřeně se na ni po
dívala.
„Opravdu? A co jsi mu řekla ?“ ptala s
Klára a chvatně se na pohovce posadila. Očise
jí rozšířily a růměnec jí naskočil.
„Ze to nemůže býti,“ odpověděla Luci
klidně.
„Ty ho nemáš ráda ?“
„Jsem svobodna, on je svoboden a prot
to nemůže býti. Dost nás pomlouvají, ačkoliv
nemají příčin. Což, kdybychom jim poskytli la-
einou příležitost, aby mohli pomlouvat důvodně
Do mého příbytku nevstoupi, leč jako můj že
nich.)
„Vidís, Lucie, musím ti říci, že teprve te
jsem klidna,“ řekla Klára velmi důležitě a vážně
složila ruce přes prsa. „Znáš mne, že nejsem
úzkoprsá, ale v tom okamžiku, kdybys přijímala
návštěvy svobodných pánů, nemohla bych s te
bou bydliti. Slušné děvče se nesmí nikdy zaho
diti, mou zásadou je zůstati raději starou pan
nou, než potřísniti pověst takovými ošklivým
věcmi. Velmi dobře jsi udělala a prosím tě, aby
s0 k něčemu podobnému nedala vubec svést.
Lucius
Klár
Luk
22
article
Lucie zvedla oči, podívala se se sírany na
Kláru a podivný, polou útrpný, polou pohrdavý
úsměv kmitl se kolem jejích sličných rtů.
Buď bez starostí, nezpůsobím ti nepříjem-
ností. A kdyby tě snad něco uráželo, na nie
nedbej a odstěhuj se. Člověk někdy za sebe ne-
může a nelze také předvádat, co se stane.“
„Nu, toho se nebojím,“ povídala Klára už
přátelštěji, jakoby rozuměla sarkastickému tónu
slov Luciiných. „Teď mi však pověz, jakto
vkstně s tvou známostí stojí. Naznačil ti P' ískora,
že si tě vezme?“
„Ano, naznačil, nechce však o tom podro
něji hovořiti. Povídal, že chce užit rozkoše
oněch citů, které před svatbou bývají tolik slad
ké, aniž by si dojem kazil vzpomínám na ob
uižné formality. Odvětila jsem, že nesouhlasín
a že musím míti jistola.
„A dal ti jí?“ dychtivě se plala Klára.
„Nedal. Ostatně zejíra se o tom dovím
Slíbila jsem mu, že po kanceláři půjdu s ním
cbvíli do Stromovky, kde bychom si o všem ne-
rušeně pohovořili.
„A sama půjdeš? Nevezmeš mě s sobou?
ptala se sklamaně.
„Tentokráte musíš míti strpení, - uzná
sama, že takové delikátní věci nedají se před
svědky rozebírati.
„Ovšem, pochopuji. Jsem strašně zvědav
a bojím se o tebe. Buď optrna, nedej se svěst
lesklými frásemi.
Lucie se srdečně rozesmála, neříkala však
nic. Večer, když ulehla, slyšela, jak její přite!
kyně nepokojně se na posteli převaluje a ne-
usiná. Stišila se sama, aby Klára ji neoslovilu
a nerušila klidný pochod jejích myšlenek. Byla
také vzrušena myšlenkou, že se bude jednat
o celé jeji budoucrosti a uvažovala, miluje-li
dost Pískoru. Byla si vědoma, že ho nemilujo
Lucius
Klár
Luciin
23
article
nnn
tak, jak si druhdy představovala lásku, ale sama
sebe ujišťovala, že ona pravá, horoucí láska do-
staví se potom, až bude k muži sňatkem při-
poutána. — — — —
Když se druhého dne večer k osmé hodině
vrátila do svého bytu, vrhla se jí Klára
v ústrely.
„Ze konečně jdeš. Nemohla jsem doma vy-
držeti, úzko mi bylo. Povídej, vypravuj, jakt
bylo, jak jste se dohodli.
„Nijak,“ odpověděla Lucie zasmušile
zvolna odkládala vrchní šat.
„Jak to nijak! Dali jste si slovo?
„Ne, nedali, rozešli jsme se. Je v kamnech
cheň? Je mi veliká zima r ráda bych si uvařila
trochu čaje.
„Ty jsi jako hádanka,“ hněvala se Klára,
popuzena klidem Lucie. „Nemůžeš mi říci více
Co je to: rozešli jsme se. Proč jsto se rozešli?
Co jste si řekli? V čem jste se nemohli shod-
„Ve všem. Ostatně, prosím tě, neobtěžuj
mě. Nejsem naprosto sehopna něci ti vypravo-
vat. Až snad později, za několik dnů, povím ti,
vzpomenu-li si na něco. Teď jsem na všechne
zapomněla.
Klár
Lucius
24
article
Ulehely rozmrzelé. Klára se hněvala na ne-
upřímnou přítelkyni a Lucie se zdála nepozoro-
vati rozmrzelosti její. Chladně šly spolu do kan-
celáře a usedly. Lucie počínala si klidně, za to
Klára byla jako na jehlách, stále se ohlížejíe
po řediteli. Choval se také pokojně, ale ná-
padně se yhýbal poslednímu stolku. Kláru to
dráždilo a snažila se všemožně zachytit jeho
pohled. Podařilo se jí to krátce před dopolední
svačinou. Jako mimoděk otočil Pískora hlavu a
jeho pohled setkal se s pohledem planoucích očí
Klařiných. Napřed byl poněkud zmaten, potom
však se usmál a přikročil k ní. Shýbl se, aby
se podíval na její práci, ale její oči jakoby ho
přitahovaly. Všiml si, že má dnes hedvábnou
blůzku, že její vlasy voní jemnou voňavkoua
že její pleť má samelový nádech. Její horký
dech ho ovanul, poněkud rozpačitě se vztýčil a
chvatně se podíval na Lucii. Ta klidně psalaa
ani jediný záchvěv neprozrazoval, že by byla
zneklidněna.
Mezi snídaní vzala Klára jeden ze spisů jí
přidělených a šla s ním do oddělené písárny
ředitelovy, aby se ho na cosi pozeptala. Byla
tam hodně dlouho a vracela se s jakýmsi hrdým
úsměvem. Vyzývavě podívala se na Lucii, jakoby
čekala, že se bude mračit, když však se setkala
s úplnou lhostejností, poodhrnula maličko rty
a sebevědomě usedla.
Slečny v komploaru byly po několik dní
v rozčiloní. Zjistily, že ředitel si Lucie nevšíma,
že Lucie je klidná a v ničem se nezměnila, že
však Lucie nemá už vlivu na Pískoru. Řekla to
otevřeně, když jedna s kolegyní přišla k ni
s prosbou za přímluvu a řekla to tak hlasitě.
že Klára to slyšela. A tato proti svému obyčeji
se ozvala, že se přimluví, přeje-li si, sama.
Klár
Lucius
25
article
Místo Lucie Klára! Jak blahodárně působila
tato událost na suchopár kancelářského života.
Kolik kombinací vyrojilo se v hlavách mladěho
ženského světa, kolik zlomyslných a dětinných
náhledů sdělovaly si tyto stále znepokojené
slečinky!
Sotvaže novina stávala se trochu opotřebo-
vanou a netáhla, nová událnst je vzrušíla. Klára
se odstěhovala od Lucie, najala si pěkný poko)
v témže domě, ve kterém pydlil Pískora a při
svačině velice důležitě, s líčenou nedbalostí sdě-
lovala dalekosáhlou novinu, že v sobotu z kom-
ptoaru vystoupí, jelikož má před svatbou.
S Lucií však nepromluvila ani slova.
Zmizela opravdu ze sálu, jiná nastoupila
její místo a šuškalo se, že bude brzy ještě jedno
místo uprázdněno, protože také Lucie vystoupí.
Trápí se, znělo svorné mínění, je jí líto, že
Klára uzmula jí nápadníka. Ale netrápila se.
Otec po ní zatoužil a smířiv se s dcerou, vyzval
ji, aby šla domů. Chtěla dodržet lhůtu až do
prvního a zatím se doma připravovala k od-
chodu.
Několik dní před odjezdem kdosi pozdě
večer zaklepal na její dvéře a dovnitř vstupo-
vala — Klára. Vyděšená její tvář byla polita
slzami a sotva Lucii spatřila, klesla před ní na
kolena.
„Zachraň mě, ujmi se mne, on, on je
ženat!“ A zalomivši rukame, podepřela hluvu
o Lucii.
„Ubohá!“ zašeptala pohnutě a shýbnuvši
se k ní, zvedala ji. „Což jsi to nevěděla? Ne-
ptala jsí se po jeho minulosti? Mně to přec
řekl, domnívala jsem se, že jsi s tím sroz-
nout.
Lucius Klár
Klár
Lucius
Lucie
26
article
uměna, “
„Tobě to řekl,“ vydechla Klára v hrozném
překvapéní. „Co mi teď zbývá? Smrt.“
„Dětino!“ zvolala laskavě. „Pojď, vyplno
se a ze slz vzroste ti nová naděje. Pro jedno
sklamání bys chtěla celý život obětovat?“
A vzavši ji do náruče, láskala její zoufalou
duši.
Klár
27
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Když se pan Armand Fallibres žeňil. U při-
ležitosti sňatku slečny Failiěrovy s generálním se-
krelášem a věrným spolupracovníkem presidento-
vým, Jeanem Lanesem, oživují „Annales“ zábavné
vzpomínky z doby, kdy Falliěres byl ještě mláda
sám pomýšlel na ženění. Když roku 1859 vyšel ze
školy, pravil mu otec: „Budeš advokátem, udělej
zkoušku a usaď se pak u soudu v Něrcu, to jest má
vůle.“ Mladý Armand se podrobil, šel do Paříže a
dal se zapsati na právnickou fakullu. To ale bylo vše,
jinak se o studie nestaral a proto nebylo divu, že
při zkoušce propadl. Otec přijal tuto zprávu se smí-
šenými pocily a nařídil synovi, ahy další studia konal
v Toulouse, kde naň mohl lépe dohlížeti. Mladý muž
pracoval nyní opravdu, ne sice přiliš, ale s mirnou
pilí: po třech letech byl opět ve svém milém Quar-
tier Latin a tentokráte zkoušku složil. Na to muusil
odbýti zkušební rok u některého váženého advokáta,
ale zdá se, že tehdy neměl ještě valného zájmu
o pravnictví, neboť místo aby sí vybral principála,
u něhož by se mohl hodně naučili, otevřel na zdat
bůh seznam advokátů a bodl jehlou do listů. Práva
níka, u jehož jména se jehla zastavala, si zvolila
ztrávil u něho zkušební rok. A pak přišel velký oka-
mžik, kdy se vyplnil otcovský sen, slal se advokátem
v Néracu a počal nový život. Slaří lidé vypravují
podnes o veselých kouseích, jež mladý Falliěres pro-
váděl o prazdninách ve svém rodném městečku Me-
zinu. Drážditi a dopalovali počestné šosáky bylo
mu největší zábavou a čtveráctví jeho budila zuřivost
postižených a smích ostatních. Jako advokát stal s
však vzarným občanem, oženil se se slečnou Bes-
sonovou, dcerou advokáta v Néracu a zahájil brzy
svou polilickou karieru, která jej konečně přivedla
k nejvyšší hodnosti
Fallibres
Failiěrův
Lanes
Falliěres
Armand
Bes
Paříž
Toulouse
Kurier Latin