ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 80d68bb0-75a5-11dc-bcd4-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 69, place 5, work 1, org 1
1 masthead
slot
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ kč. 190. —.
3 masthead
12. července 1908.
4 article Vnuknuti.
Vnuknuti. Podvečerní scéna rodinná. Dějiště: Společná světnice tříčlenné ro- Hiny Martinkovic ve třetím patře starého domu na Novém městě. Přijímací salon i jídelna zá- roveň. Poctivých šest metrů šíře, sedm zdéli — světnice, z jaké by moderní podnikatel staveh vytvořil hravě „pokoje“ tři. V pravo světnice užší, ložnice manželů, v levo pokojík o jediném okně, ložnice slečny Babetky. — Okna celého bytu hledí přes nesčetné střechy nižších domů k Petřínu. Do společně, rodinné světnice vstu- puje se přímo z kuchyně. Osoby: Paní Martinková, dáma pře- konané čtyřieftky, s kostěnými okuláry na ma- lém, tupém, ale neohroženém nose, roztahuje na klíně jakýsi podivný kus oděvu s velikým po- raněním a přebírá se ve starém kartáně s všelí- kými zbytky látek, hledajíc kus na záplatu. Ač koli kartán obsahuje „restlíky“ za celě čtvrt- stoleti — a nejmíň čtvrtstoleti! — všemožných barev a látek plátěných, vlnéných, bavlněných i hedvábných, k ehuravému šatu nehodí se kou- sek ani jediný, aby „neřval“. Což je stará a ne- emylná zkušenost hospodyň všech, aspoň za po slední století. Přes to však žádná hospodyně neodloučí se dobrovolně od těchto hadrů, které v klidném zátiší kterési almary nebo u zdi pod postelí bývají teplým a šťastným rodištěm celých generací molů. — Dnešní horlivé „záplatování paní Martinkové však jest jen zdánlivé, jenom záminkou, aby jako — pilně pracujíc — novi- děla, co se kolem ní děje. Ale nikdy — pravime důrazně — nikdy nevidí paní Martinková bystřeji a pronikavěji, než při takovémto před- stíraném zaměstnání.
Martinkův Babetka Martinková Martinek Petřín
5 article
Slečna Babetka, dcera manželů Martin- lových, dívka dvacítiletá, uchýlila se do kouta u dveří, kde na malém stolku přebírá zmandlo- vané prádlo, určitěji řečeno toliko punčochy kteréž ze všeho prádla podrobeny jsou štrapac největší a citlivy jsou zvlášť ve špičkách. Je známo, že nehty palců stále a neunavně proklu bávají se těmito špičkami, jakoby hledaly světlo a vzduch. Zejména punčochy páně Martinkovy jeví značné stopy řečené zvědavosti a svobody milovnosti. Není to sice oblíbené zaměstnání slečny Babetky, ale dnes bylo jí uloženo paní mateří Oči Babetčiny jsou začervenaly a vlhky. J patrno, že nedávno plakala. Snad pláče posu- avšak úzkostlivě odvrací tvář od okna, de temnějšího kouta, aby matka neviděla. Není radno s maminkou žerfovati. Pan Martinek chodil již cbvíli světnicí tu zašel do ložnice, tu vyšel do kuchyně. Rovna nějaké noviny, potom vyklepal dýmku, potom ji nacpal, zkusil, táhne-li dobře, ale nezapálil. nýbrž dýmku pověsil. Vše konal na pohled zcel lhostejně, ale nebylo pochyby, že je v rozpa- eích. Paní Martinková „neviděla“ ze všeho toh pranic. Ale přes okuláry své vystřelovala c chvíle pohledy jak z nabité repetýrky, tu na dceru, tu na chotě. Byly to pohledy na „nej- kratší moment“, jak by řekl amatér fotograí A blýskaly skutečně tak, že pod nimi mohl foto- grafovai. Konečně se zdálo, že pan Martinek práce své dukončil a že se na něčem ustanovil. Při- stoupil k šatníku, dvéře šatníku vrzly. V tom okamžiku kmitlo hlavou přednosty domácnosti: Zatracené dvéře! Už tolikrát jsem si umínil, že je namáznu — pokaždé zapomenu. — Mnohý piřednosta domácnosti dosvědči tu, že skulečně vrzání dveří — ať u světnice nebo šatníku. — mívá v zápěti všeliké větší menší mrzutosti. „Co pak tam chceš?“ ozvala se paní Ma tinková.1h lo slnnne
Babetka Martin Martinkův Martinek Martinková Ma tinková
6 article
„No kubát. Máli!“ odpověděl manžel, sb raje veškoru zmužilost. „Nač kabát? lslebnbltei „No vyjít chei, Máli. „Kam pak vyjít?“ „Ale to je nějakého ptaní, Máli! Kam vy- jít! Jako vždyeky. Trochu courem a pak na sklenici. Slíbil jsem tento — „Komupak jsi slíbil? „Ale ty jsi zas jak inkvisice! Komu! Pa kostovi!“ Paní Martinková sňal okuláry. Zdálo py se, že to znamená odzbrojení, když skládo tato palčivá skla, avšak právě naopak, u paní Máli bylo to přihotovení k boji. Paní Máli byl dalekozraká a vzdálenost mezi ní a chotěm byl dostatečná, že brejlí nepotřebovala. „Tak jen tam kabát nech a tu almaru z vři. Řekla jsem ti už prve, že nechci o Pakostovi nic vědět. Myslím, že jsem vám to řekla sroz umitelně.“ Ve slovíčku vám spočíval výpad prot většině, proti přesile. Znamenalo to otce i dceru. Většina tato však byla zdánlivá. Většino v této domácnosti byla paní Martinková sama Byla by bývala většinou třeba proti pěti. Osu jí zápolení usnadnil. Byl tu jen choť a dcera Ale upřímně řečeno, paní Marlinková touto sho vívavesti osudu pohrdala. Neprosila se o ni. C tila v sobě sily dosti třeca na deset. Když dořekla, zakviklo to u dveří. To vy vzlykla Babetka nad necitelnými slovy matči nými. Neboť Pauposta — Jaromír Pakeosla by vyvolený jejího srdce.
Martinková Mát Pakosta Marlinková Jaromír Pakeoslo Mát
7 article
Matka zatkla na tětivu jeden z nejpalčivěj- ších pohledů svých, střelila jí po dceři a řekla tvrdě: „Ty tam nebreč, ať vidíš na díry. Čert by mě vzal, když rozvinu pár punčoch a špičky jako užrané. Ať se to spraví, než se zabalí! Při její zmínce o čerlu se pan Martinel ušklíbl, arci na opačnou stranu, než kde man želka seděla. Jakoby si myslil, že to ton čer mohl už kdysi udělat. Nahlas řekl docela mírně; „Ty jsi dneska zas namíchaná, Máli! Ta- kový krásný den, takový pěkný podvečer, aty joko rozeschlá harfa — — „Nech si svoje vtipy, Anton, anebo si je udávej u harfenic. Řekla jsem, a dost! „Heleď, Máli, jak tam kos na komán „Nech ho zpívat. Od toho je kos.“ „A vlastně, Máli, co proti tomu Pakostovi máš? Dvě neděle sem chodí, ty jakoby nic, najednou —“ , zpívá „— u najednou zas nebude chodit!“ do- končila rychle panička, „Ať chodí zas jinam. Však mne dost mrzí, že jsem to dříve neskon- covala. Ale to je to, já jsem takové dobré tele — „To si lichotiš, matko,“ poznamenal pan Martinek jen tak polozvučně. „Anton!“ škvikla panička „Ze si lichotiš, matko, povídám. To je ně- jaká dobrota, najednou pro nie a za nic — —?.
Martinel Mát Martinek
8 article
Panička se hryzla ve rty, chvilku pomlčela. puď aby se ukrotila nebo aby sebrala všechny síly do pole. A potom, snažíc se mluviti co nej- mirněji, ale taky nejvážněji, spustila; „Proč? Tak já vám teda povím, proč. Pro- tože nemá žádnou manýru, proto. Dám-li někomu dceru, chci, aby to byl manýrný člověk. Proto jsem ji manýrně vychovala. — No škleb se, já ti vidím pod kůži! To vím, že k ni je samá sladkost, samá limonáda. Ale matka není nic? A nemám já pak být matkou taky toho, komu dám dceru? Ale nemá-li ke mně kdo manýry, dokud chodl teprv za holkou, kde by ji vzal, až budou svoji? Nemá-li ke mně uctivost, pokud se na holku třese, jak by to bylo, až mu ji dám? A proto tody, Anton! Protol „Ale Máli,“ odvážil se k odporu manžel, co to všechno meleš? Pakosta? Může být člo- věka uctivějšího? Viděl někdo takhle člověku křivdit? „To říkáš ty, Anton! Bodejť, prolože k tobě je samá „vašnost“ sem, „vašnost“ tam. A to ty necejtíš, že iě odbývá takcvým suchým, nesla- ným a nemastným „má úcta“? Neslyšel jsi ni- kdy pana Vomáčku, když jde dolů do druhého patra k Nelušilovům, jak už z přízenku vol „ruku líbám, milostpaní“? A to ty nevidíš, jak Netušilka nad námi ohrnuje nos, že jsme z tře- tího? A nyslíš ty si, že já o jedno patro vejš se dám zahodit? Ne, Anton! Já jsem taky z ro diny, jako ta sůva Netušilka, a kdyby Pakosta Babetu láskou třeba sněd' a tvým „vašnostou“ si jazyk polámal — konec je s ním. Já si taky žádám své.“ Z kouta ode dveří ozvalo se teď nově, srdee ryvné zaštkání.
Mát Pakosta Vomáčka Netušilka
9 article
Jedovatý pohled matčin zaletěl tam a úst jeji pronesla drsně: Nech punčoch a jdi si brečet do kuchiyně. A to ti povídám: dovím-li se, že ty mně s tím Pakostou ještě jednou někde — — tak se těš!“ „Ale maminko,“ zaplakala dcera a sepjala ruce, „pro boha tě prosím, aspoň mě nech vy- plakat se! Řeknu mu to, napíšu mu, aby k nám už nechodil — — Matka mávla rukou, jakoby velela „všem hlava dolů!“ — dcera utichla, sebrala punčochy do zástěry a odešla ne do kuchyně, ale do svého pokojíku. Hanbila se, aby svoje pokoření, svoji bolest a lítost vydala na odiv Kačence v kuchymi. Bože, jak je šťastna Kačenka! Má svého vojáka a nikdo ji do toho nesmí mluvit. Nastalo dusné mlčení. Matka sice zvíltězila. vzpouru potlačila, ale nebylo jí z toho veselo. nebyla v nitru spokojena. Na dně vyvstávaln přece pochybnost, jestli tu někomu nekřivdí. Pan Martinek chvíli nerozhodně přecházel ale pojednou přikročil k šatníku, otevřel, chopil se kabátu, oblékl jej. Hřmotně dovřel (ať to vrže, psina!), urovnával na sobě kabát, a míril k věšáku pro klobouk. a svě sči Panička, němá úžasem, pohlížela na něj Ale její němota dlouho netrvala. „Kam pák půjdeš?“ ozvala se ostře. „Kam budu eblit, Máli!“ řekl prudce manžel. „Co ty vyvádíš, je už sckatura k ne- vydržení.“suJsbs s Panička se zarazila. Připadlo jí, že meze nějak překročila, tétivu přepjala. Ve chvíli, kdy pokládala všechen odpor za přemožený, obvyklé kázeň povoluje. Přednosta domácnosti se vzpíra —a panička cítila, že muž nepovolf. Jen chvi- ličku tryala její úvaha o všem, a panička vě- děla, jakou vyhýbkou z toho vyváznout. Relol „No jdi si. Ale s večeří se ti tum smažit v tom horku a čekat s ní na tebe nebudu.“
Pakosta Matek Martinek Mát
10 article „Nečekej! Jinde taky mají večeře. se
„Nečekej! Jinde taky mají večeře. se A pan Martinek šel ještě do ložnice pro hůl. Joho choť viděla, že tuhle část potyčky peo- hrála. Málokdy se pan Martinek „zbočil“ jako dnes, ale když se toho odvážil, obyčejně nepo- volil. Paníčka tliohla a zlostně epala klůcky de kartánu. Pojednou venku bylo zazvoněno, Kačenk v kuchyni vítala někoho. Slyšel to i pan Martinek v ložnici, zarazi se a zamumlal „Pakosta! No, ten si jde na plnou, chudák Kriste pane, kdyby měl ten člověk vnuknutí kdyby měl vnuknutí: . l“. Již se otevřely dvéře do společné, rodinn světnice, a vstoupil Pakosta, mladík nedaleko třicítky, s kloboukem v ruce. Poklonil se hlu- boko a ač překvapen, že shledává mateř zbož- ňované dívky samotnu, pronesl přece zvučně skoro vesele, ale taky uctivě: „Ruku libám, milostivá paní! Ach, račte milostivě prominout — přicházím snad ne- vhod — — ln
Martinek Joha Pakosta Krist
11 article
S pohovky vyskočila paní Martinková. Jej tvář zářila přívětivostí, zraky její svítily radostí —„Ale pane Pakosto, jak pak nevhod! Dom jsme — všichni jsme doma! A můj právě se oblékl — slíbil prý vám, že se sejdete — hned byste se byli minuli. — No ale teď, dou- fám, zůstanete u nás? — — Anebo ne, pane Pakosto, ještě líp: já a Babeta se oblékneme a půjdeme všichni trochu na procházku a pak někam k večoři, viďte? — Babeta, mně se zdá, právě se šla strojit — — Babetce bylo třeba dáti na srozuměnou, aby teď nevylézala, s očima tak do červena uplaka- nýma. A bylo třeba strojiti se, chystati se na procházku, aby měla Babetka času oči omýti. Panička spěehala, aby hosti podala ruku. Pakosta se sklonil, podávanou ruku uctivě po- „Starouši,“ volala panička, jíž srdce v těle poskakovalo, „pojď sem, máš tu pana Pakostu — a my se zatím hodíme do parády...“ Z ložnice vyšel pan Martinek s rozpřaže- nýma rukama: „Zaplať Pánbůh, pane Pakosto, vy j ste měl vnuknutí!“ zvolal dvojsmyslně mrsknuv očima po ženě, ale dodal hined: „vy líbil. jste měl vnuknutí, že jste příše l, málen bych vám byl utekli
Martinková Pakosta Martinek
12 title
Soupeřky-
13 title
Ypsilon.
14 article Od Bohumila Brodského
Od Bohumila Brodského Stolky Klary Farkačové a Lucie Novotn stály na konci sálu u okna a byly čely přiraženy k sobě. Když děvčata seděla, meviděla leč část účesu své sousedky. Ostatně mezi prací nebylo ani času pozorovat okoli. Ředitel písárny chodil jako ostříž a spatřil-li některou slečnu — a bylo jich v sále na pětadvacet — trochu si hovět, objevil se záhy s notným balikem spisů a bylo po odpočinku. Jako stroje psaly všechny sklo- něny nad stolky nebo stojíce u pultů. Péra šu- stila, psací stroje jednotvárně klapaly a zřídka zvedla se ta či ona, aby pod různou záminkou vyběhla nadýchat se čerstvého vzduchu na ši- rokou chodbu, u které byla pravidelně okna otevřena. Příliš blízko k oknu přistoupit ne směly, aby nebyly zpozorovány a dlouho se zdržet bylo nebezpečno, proteže ředitel dovedl také na chodbě konat inspekci. Jen v přestávkách zahlabolil sál, jakoby náhle se rozpoutala vichřiee a až sem zalehl příboj vln. Bývalo to od desáté do půl jedenácté a od čtyř do půl páté. Jmenovaly přestávky sva- činami, třeba většina z nich nesvačila. Těžk svačit, když plat komploarních slečen byl při- střižen, aby slačil právě na živobytí. Ta či ona sice si dopřála nějakého malého mlsu, ale která tak dělala, mívala velmi chatrné toalety. Ano bylo to sice smutné, ale neodvratné: buď dosta tek jídla, nebo pěkné toalety. A kdo se podiví že většina slečinek rozhodla se spíše pro toalety než pro jídlo. Z přísného dozoru ředitele Pískory jakoby vyloučen byl onen stolek na konci sálu. Sice i sem zašel, nad stolky se sklonil, otázal se na to či ono, ale jeho ostrý hlas jakoby zjemnila jeho oči jakoby ztratily svůj přísný lesk A setkal-li se jeho pohled s pohledem. Lucie Novotné, tvář se mu rozjasnila a skrytý úsměv byl jejich řečí.
Brodskij Klar Farkač Lucius Novotn Lucius Novotná
15 article
Před pětadvaceti páry ženských očí utaji tajemství je právě tak nemožné, jako proměnit den v noc. Třeba že jejich péra pilně psala hlavy skloněny byly ku práci, jakmnile ředitel zamířil ke stolku, už se otáčely hlavičky a dychtivě pokukovaly, jak si ředítel bude počínat Závist, lěv, málomscná touha, lačná zvědlavost vystřídaly se na tvářích méně šťastných, kole gyní a když ředitel se obracel, aby pokračoval ve své obhlídee, ještě hlouběji se skláněly hlavy aby zakryly výraz, jenž se nedal hned se tváře vyhladiti. Klára i Lucie byly ostatními jaksi boykoto- vány. Žádná z ostatních nečinila je důvěrnicem svých tajemství, neshrnuly se v přestávkách ko lem nich, jako se shrnuly kolem té či oné, při blížila-li se náhodou Klára nebo Lucie k hloučku rokujících, nastávalo ticho a významný pohle kterým se dorozumívaly, byl svědectvím, že těm dvěma nedůvěřují. Ale za to ráno, když se slečny k závodu ubtraly nebo na večer se roz- cházely, mnohá číhala, jak se přiblížit ke dvo- jici přitelkyň a se zvláštní lichotivou vřelosti snažila se dobýti jejich přízně. Byla-li některá slečna příliš od ředitele kárána, vyhrožoval- propuštěním nebo dokonce propustil-li vinnici jistě cekala před domem, kde bydlila Luciea Klára a plačky je prosila za přímluvu. Klára bývala v takových případech velmi mstivá a kousavá a břitce odpývala prosebnici. „Proč se na nás, sléčno, obracite?“ ptávala se s neskrývanou škodolibostí. „Nejsme přece hodné, pohrdáte námi. Ať jdou za vás prosit ty druhé.
Klár Lucius
16 article
Ale Lucie, vysoká, klidná blondýna s pokoj nýma očima a bilou pletí, počínající si s před- časnou usedlostí a klidem, usmála se vždy jaks chlácholivě a chvlli bloudila pohledem, jakoby hledala vhodnou odpověd. „Nu dobrá, neplačte,“ říkala na kon e „Zmíním se zejtra panu řediteli. Nevím, vy hoví-li mi, ale zkusíme to. Jen už neplačle. Ško- díle svým očím, nemám to ráda.“ A opravdu don na to přiblížila se k ředi telí sotva vešel do sálu a pokojně mu přednášela přímluvu za provinilou, mezi tím co tato za n všecka uděšená se krčila a chvěla strachem Reditel se z počátku osopil, počal se durditi. křičel, že nic ze svého rozhodnutí nezmění, ale Lucie nechávala ho kříčeti, stále se naň dívajíe svýma pokojnýma, jakoby chlácholivýma očim Snad znal účinek jejího pohledu, protože se mu vyhybal, přece však se nevyhnul. A jakmile na na popatřil, zmateně potrhl rameny, zamračil se umill a po chvili otáčel se po provinilé. „Nezasloužíte útrpnosti, ale pro tentokráte budiž! Po druhé byste však marně slečnu No votnou optěžovala. „Děkuji,“ řekla Lucie vždy zvláštnín teplým, melodickým hlasem a klidně se ubírala ke svému stolku. Vděčnost zachráněných trvávala několik týdnů. Potom chladla a po dvou měsících se za pomínalo. „Ty jsi k nevystání se svou dobrotou,““ roz čilovala se Klára, kdykoliv postřehla, že ta, kte rou Lucie zachránila, pohrdavě se po ní divá šúšká s ostatními. „Viš, jak nás pomlouvají, jal hanebně o nás mluví. Proč se za ně přimlou mu těl a
Lucius Klár
17 article
„Nemohou za to, jsou tak ubohé, jako jsm my, nerozumi ani mně ani tobě. Jen je nech. „Ano, jen je nech. A víš, co si o nás poví „Neposlouchej je, nebude tě to mrzeti.“ Bylo opravdu s podivem, že se nerozčilo vala, ačkoliv znala právě jako Klára předivo in trik a pomluv. Či snad by bývalo pravdivo, co si o ní vypravovaly? Těžko říci. Že ředitel P skora okázale vyznamenává Lucii, bylo už po dvě léta všeobecně známým tajemstvím. A ž Klára, která s Lucií společně bydlila, těší se přízni ředitelově jenom proto, že je důvěrnou její známou, věděly také všechny. Z počátku se roznášely zlomyslné pověsti, že Kláraje proto chráněnkou Luciinou, protože umožňuje schůzky Lucie s Pískorou v bytě obou děvčnt. Když však jednou Klára tento klep zaslechla strhla vášnivý křik, vyhrožujíc, že bude žalovat. neodvážily se cosi podobného opakovat a skoro váš? dají?
Klár Lucius Lucie Luciin
18 article
uvěřily, že na pověsti není pravdy. Polají tak zpráva kolovala jako zaručená. A byla zvětšena tvrzením, že ředitel Lucii penězi podporuje. Jak jinak mohla by si dopřát každodenní svačiny? Jak jinak mohla by chodit vždy jednoduše sice. ale vkusně oblečena? Ach ne, tomu ony roz uměly dobře a dobře věděly, že jen vedlejším příjmy dá se takového blahobytu dosíci a tyta vedlejší příjmy dodával řoditol. Ostatně bylo dosti podivno, že Lucie, tato korektní, poněkud hrdá slečna, jež jistě o všen věděla, nikterak neskrývala se oním nevysvětle ným poměrem k Pískorovi. Netajila se, že o ne dělích a svátcích společně s Klárou a Pískorou podnikají výlety do dalekého okolí města. Čas ným jitrem vyjižděli a pozdě v noci vraceli se s kyticemi lučních květů, veselí a rozjaření jak mladí lidé, kteří dovedou lehce zapominat na týdenní starosti.
Lucius Klára
19 article
Mezi týdnem nestýkali se a Pískora do bytu přítelkyň nepřicházel. Buď že sám byl úzkost- liv, aby nevzbudil podezření, buď že nechtěl slečny uvést v pochybnou pověst, buď že Lucie sama nedovolila takové zblížení. Když nastávaly plískanice a výlety byly přerušeny, sedávala děvčata doma. Lucie obvykle něco spravovala, Klára ležela na pohovce a omrzelo-li ji čtení, zapřádala hovor s Lucií. Hovor buď počínal nebo končil Pískorou. Klára, o málo menší Lucie, byla koketní, živá bruneta, s pletí poněkud sně dou, plných ramenou, těkavé povahy a stále něčím byla nespokojena. Dyla dcerou lesnika, velice se pyšnila bratrem důstojníkem a jaks s vysoka se divala na kolegyně, jež pochá. „ ely ze skromnějších rodin. Lucie byla dcerou ná- jemce dvora, velice zámožného, o jehož bonat ství se nikomu, ani své přítelkyni nezmínila Rozešla se s otcem, protože ji nutil ve sňatek s nevzdělaným a hrubým statkářem a živila se sama, vzdorujíc vrátiti se k otci, jenž si osobo- val právo rozhodnoutí o budoucím jejím ženi chu. Přes veškerou svou klidnost a přes eške- rou rovnováhu duševní velmi tvrdošijně trvala na tom, že si budoucího muže vybere sama A aby svým slovům dodala váhy, bez peněz se pustila do světa a našla si místo v komplonru kde ponenáhlu sblížila se s Pískorou.
Lucius Klár Lucie
20 article
Nebyla to ani láska, jež ji k němu přiblí- žila. Jeho sebevědomé počínání, přesné plnění povinností, mužná poslava vzbuzovaly v ní ja kousi úctu. Cítila, že je to silný muž, jenž dobře vi, co dělá, jenž je přísný, ale ne krutý, jenž má dobré vrdce, ale není hříčkou rozmarů. Uvy kala naň. Ve chvílích, kdy nebyl představeným ale společníkem, dovedl býti srdečně veselý rozehřival se a poutal svou dobrotou. A konečně i ta okolnost, že ji před ostatními vyznamená- val, že jejím prosbám vyhovoval, že se za n před ostatními nestyděl, lichotilo její ješitnosti Ano, mohla by ho míti ráda, usoudila sam u sebe. A mohla by si ho vzíti, dodávala vždy po krátkém přemýšlení.
21 article
Dosud nedošlo však k žádnému vyzvání takovému sblížoní, které by usnadnilo navázán trvalých styků Až k podzimu druhého roku stávala se Lucie zamyšlenou. Klára pozorovala, že ji často neposlouchá, že velmi často nechá práci ležeti a zadívá se do prázdna a že se v sále nedivá na Pískoru takovým klidným pohledem, jako dřive. Zvědavost její byla velmi pobouřena, ale na všechny otázky nedostávala odpovědi. Teprvo krátce před počátkom prosince stala se Lucie sdílnější. „Pískura se mě včera tázal, směl-li by ná někdy tady navštíviti,“ povídala bez předcho- zího úvodu své přítelkyni a upřeně se na ni po dívala. „Opravdu? A co jsi mu řekla ?“ ptala s Klára a chvatně se na pohovce posadila. Očise jí rozšířily a růměnec jí naskočil. „Ze to nemůže býti,“ odpověděla Luci klidně. „Ty ho nemáš ráda ?“ „Jsem svobodna, on je svoboden a prot to nemůže býti. Dost nás pomlouvají, ačkoliv nemají příčin. Což, kdybychom jim poskytli la- einou příležitost, aby mohli pomlouvat důvodně Do mého příbytku nevstoupi, leč jako můj že nich.) „Vidís, Lucie, musím ti říci, že teprve te jsem klidna,“ řekla Klára velmi důležitě a vážně složila ruce přes prsa. „Znáš mne, že nejsem úzkoprsá, ale v tom okamžiku, kdybys přijímala návštěvy svobodných pánů, nemohla bych s te bou bydliti. Slušné děvče se nesmí nikdy zaho diti, mou zásadou je zůstati raději starou pan nou, než potřísniti pověst takovými ošklivým věcmi. Velmi dobře jsi udělala a prosím tě, aby s0 k něčemu podobnému nedala vubec svést.
Lucius Klár Luk
22 article
Lucie zvedla oči, podívala se se sírany na Kláru a podivný, polou útrpný, polou pohrdavý úsměv kmitl se kolem jejích sličných rtů. Buď bez starostí, nezpůsobím ti nepříjem- ností. A kdyby tě snad něco uráželo, na nie nedbej a odstěhuj se. Člověk někdy za sebe ne- může a nelze také předvádat, co se stane.“ „Nu, toho se nebojím,“ povídala Klára už přátelštěji, jakoby rozuměla sarkastickému tónu slov Luciiných. „Teď mi však pověz, jakto vkstně s tvou známostí stojí. Naznačil ti P' ískora, že si tě vezme?“ „Ano, naznačil, nechce však o tom podro něji hovořiti. Povídal, že chce užit rozkoše oněch citů, které před svatbou bývají tolik slad ké, aniž by si dojem kazil vzpomínám na ob uižné formality. Odvětila jsem, že nesouhlasín a že musím míti jistola. „A dal ti jí?“ dychtivě se plala Klára. „Nedal. Ostatně zejíra se o tom dovím Slíbila jsem mu, že po kanceláři půjdu s ním cbvíli do Stromovky, kde bychom si o všem ne- rušeně pohovořili. „A sama půjdeš? Nevezmeš mě s sobou? ptala se sklamaně. „Tentokráte musíš míti strpení, - uzná sama, že takové delikátní věci nedají se před svědky rozebírati. „Ovšem, pochopuji. Jsem strašně zvědav a bojím se o tebe. Buď optrna, nedej se svěst lesklými frásemi. Lucie se srdečně rozesmála, neříkala však nic. Večer, když ulehla, slyšela, jak její přite! kyně nepokojně se na posteli převaluje a ne- usiná. Stišila se sama, aby Klára ji neoslovilu a nerušila klidný pochod jejích myšlenek. Byla také vzrušena myšlenkou, že se bude jednat o celé jeji budoucrosti a uvažovala, miluje-li dost Pískoru. Byla si vědoma, že ho nemilujo
Lucius Klár Luciin
23 article
nnn tak, jak si druhdy představovala lásku, ale sama sebe ujišťovala, že ona pravá, horoucí láska do- staví se potom, až bude k muži sňatkem při- poutána. — — — — Když se druhého dne večer k osmé hodině vrátila do svého bytu, vrhla se jí Klára v ústrely. „Ze konečně jdeš. Nemohla jsem doma vy- držeti, úzko mi bylo. Povídej, vypravuj, jakt bylo, jak jste se dohodli. „Nijak,“ odpověděla Lucie zasmušile zvolna odkládala vrchní šat. „Jak to nijak! Dali jste si slovo? „Ne, nedali, rozešli jsme se. Je v kamnech cheň? Je mi veliká zima r ráda bych si uvařila trochu čaje. „Ty jsi jako hádanka,“ hněvala se Klára, popuzena klidem Lucie. „Nemůžeš mi říci více Co je to: rozešli jsme se. Proč jsto se rozešli? Co jste si řekli? V čem jste se nemohli shod- „Ve všem. Ostatně, prosím tě, neobtěžuj mě. Nejsem naprosto sehopna něci ti vypravo- vat. Až snad později, za několik dnů, povím ti, vzpomenu-li si na něco. Teď jsem na všechne zapomněla.
Klár Lucius
24 article
Ulehely rozmrzelé. Klára se hněvala na ne- upřímnou přítelkyni a Lucie se zdála nepozoro- vati rozmrzelosti její. Chladně šly spolu do kan- celáře a usedly. Lucie počínala si klidně, za to Klára byla jako na jehlách, stále se ohlížejíe po řediteli. Choval se také pokojně, ale ná- padně se yhýbal poslednímu stolku. Kláru to dráždilo a snažila se všemožně zachytit jeho pohled. Podařilo se jí to krátce před dopolední svačinou. Jako mimoděk otočil Pískora hlavu a jeho pohled setkal se s pohledem planoucích očí Klařiných. Napřed byl poněkud zmaten, potom však se usmál a přikročil k ní. Shýbl se, aby se podíval na její práci, ale její oči jakoby ho přitahovaly. Všiml si, že má dnes hedvábnou blůzku, že její vlasy voní jemnou voňavkoua že její pleť má samelový nádech. Její horký dech ho ovanul, poněkud rozpačitě se vztýčil a chvatně se podíval na Lucii. Ta klidně psalaa ani jediný záchvěv neprozrazoval, že by byla zneklidněna. Mezi snídaní vzala Klára jeden ze spisů jí přidělených a šla s ním do oddělené písárny ředitelovy, aby se ho na cosi pozeptala. Byla tam hodně dlouho a vracela se s jakýmsi hrdým úsměvem. Vyzývavě podívala se na Lucii, jakoby čekala, že se bude mračit, když však se setkala s úplnou lhostejností, poodhrnula maličko rty a sebevědomě usedla. Slečny v komploaru byly po několik dní v rozčiloní. Zjistily, že ředitel si Lucie nevšíma, že Lucie je klidná a v ničem se nezměnila, že však Lucie nemá už vlivu na Pískoru. Řekla to otevřeně, když jedna s kolegyní přišla k ni s prosbou za přímluvu a řekla to tak hlasitě. že Klára to slyšela. A tato proti svému obyčeji se ozvala, že se přimluví, přeje-li si, sama.
Klár Lucius
25 article
Místo Lucie Klára! Jak blahodárně působila tato událost na suchopár kancelářského života. Kolik kombinací vyrojilo se v hlavách mladěho ženského světa, kolik zlomyslných a dětinných náhledů sdělovaly si tyto stále znepokojené slečinky! Sotvaže novina stávala se trochu opotřebo- vanou a netáhla, nová událnst je vzrušíla. Klára se odstěhovala od Lucie, najala si pěkný poko) v témže domě, ve kterém pydlil Pískora a při svačině velice důležitě, s líčenou nedbalostí sdě- lovala dalekosáhlou novinu, že v sobotu z kom- ptoaru vystoupí, jelikož má před svatbou. S Lucií však nepromluvila ani slova. Zmizela opravdu ze sálu, jiná nastoupila její místo a šuškalo se, že bude brzy ještě jedno místo uprázdněno, protože také Lucie vystoupí. Trápí se, znělo svorné mínění, je jí líto, že Klára uzmula jí nápadníka. Ale netrápila se. Otec po ní zatoužil a smířiv se s dcerou, vyzval ji, aby šla domů. Chtěla dodržet lhůtu až do prvního a zatím se doma připravovala k od- chodu. Několik dní před odjezdem kdosi pozdě večer zaklepal na její dvéře a dovnitř vstupo- vala — Klára. Vyděšená její tvář byla polita slzami a sotva Lucii spatřila, klesla před ní na kolena. „Zachraň mě, ujmi se mne, on, on je ženat!“ A zalomivši rukame, podepřela hluvu o Lucii. „Ubohá!“ zašeptala pohnutě a shýbnuvši se k ní, zvedala ji. „Což jsi to nevěděla? Ne- ptala jsí se po jeho minulosti? Mně to přec řekl, domnívala jsem se, že jsi s tím sroz- nout.
Lucius Klár Klár Lucius Lucie
26 article
uměna, “ „Tobě to řekl,“ vydechla Klára v hrozném překvapéní. „Co mi teď zbývá? Smrt.“ „Dětino!“ zvolala laskavě. „Pojď, vyplno se a ze slz vzroste ti nová naděje. Pro jedno sklamání bys chtěla celý život obětovat?“ A vzavši ji do náruče, láskala její zoufalou duši.
Klár
27 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Když se pan Armand Fallibres žeňil. U při- ležitosti sňatku slečny Failiěrovy s generálním se- krelášem a věrným spolupracovníkem presidento- vým, Jeanem Lanesem, oživují „Annales“ zábavné vzpomínky z doby, kdy Falliěres byl ještě mláda sám pomýšlel na ženění. Když roku 1859 vyšel ze školy, pravil mu otec: „Budeš advokátem, udělej zkoušku a usaď se pak u soudu v Něrcu, to jest má vůle.“ Mladý Armand se podrobil, šel do Paříže a dal se zapsati na právnickou fakullu. To ale bylo vše, jinak se o studie nestaral a proto nebylo divu, že při zkoušce propadl. Otec přijal tuto zprávu se smí- šenými pocily a nařídil synovi, ahy další studia konal v Toulouse, kde naň mohl lépe dohlížeti. Mladý muž pracoval nyní opravdu, ne sice přiliš, ale s mirnou pilí: po třech letech byl opět ve svém milém Quar- tier Latin a tentokráte zkoušku složil. Na to muusil odbýti zkušební rok u některého váženého advokáta, ale zdá se, že tehdy neměl ještě valného zájmu o pravnictví, neboť místo aby sí vybral principála, u něhož by se mohl hodně naučili, otevřel na zdat bůh seznam advokátů a bodl jehlou do listů. Práva níka, u jehož jména se jehla zastavala, si zvolila ztrávil u něho zkušební rok. A pak přišel velký oka- mžik, kdy se vyplnil otcovský sen, slal se advokátem v Néracu a počal nový život. Slaří lidé vypravují podnes o veselých kouseích, jež mladý Falliěres pro- váděl o prazdninách ve svém rodném městečku Me- zinu. Drážditi a dopalovali počestné šosáky bylo mu největší zábavou a čtveráctví jeho budila zuřivost postižených a smích ostatních. Jako advokát stal s však vzarným občanem, oženil se se slečnou Bes- sonovou, dcerou advokáta v Néracu a zahájil brzy svou polilickou karieru, která jej konečně přivedla k nejvyšší hodnosti
Fallibres Failiěrův Lanes Falliěres Armand Bes Paříž Toulouse Kurier Latin