ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 7d788940-75c9-11dc-9c37-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: person 50, place 9, org 3
1 masthead
O .T0e1 en
O T
2 masthead
i annr
3 masthead
17. března 1907.
4 masthead
Strana9
5 article O muži se zlatem v hrdle.
O muži se zlatem v hrdle. List z paměti naší osady. Vypravuje Karel J. Zákoucký. V těch letech, kdy se po Čechách začaly za Elždati zpěvácké spolky, nedali si zpěvumilovni obyvatelé Křežic ujíti vítané příležitosti, aby měli příčinu tak občas se sejíti a od srdce si zuzpivati, a založili zpěvácký spolek také. Byla to šťastná myšlenka. Pod heslem: „Zpěvem k srdci a srdcem k vlasti“ mnohý liknavec se probudil a ku práci narodní povzbudil. Křežičtí utržili si však úsměšků. Zavinil je Filbas. Byl takto krejčí, ale byl mezi prvními, když myšlenka o založení zpěváckého spolku počala se v Křežicích přetřásati. Měl při tom tajné zá- měry a cíle, jichž ovšem neprozradil. Sám o sobě tvrdíval vždycky, že jest muž zkušený a světa znalý. Na doklad toho vždy uváděl, kde všude cestoval, kde co viděl a slyšel a s jakými pány se na svých cestách setka Zvláště hrdým byl na to, že sloužil v Praze u granátníků. Kdykoli se o této vojenské službě své rozhovořil, vždy prsa vypjal a stál, jakoby dosud měl na hlavě onu vysokou, z medvědo kůže ušitou čáku a bál se, aby mu nespadla. Na této vojenské své službě mnoho si zakládal A mohl také si zakládat. V celé osadě neměl soupeře, z celé osady u granátníků slouži pouze on. A Filbas té výhody dovedl využitkovati Mluvil a hovořil o „granátnictvi“ mnoho. Kolik vyšších důstojníků u granátníků bylo, tolik jich Filbasovi na rameno klepávalo a jej chvá- Z Křežických mnozí Filbasovi věřili a dívali se naň jako na něco zvláštního, ale byli mez Křežickými také lidé utrhační a ti se jeho ře- čem jenom ušklebovali. Ti Filbasa prohlédlia rozuměli mu. Poznali Filbasa jako muže cti- žádostivého, vytušili, kam a k čemu svými řečmi čelí.
Karel Zákoucký Křežický Čechy Praha
6 article
„Chce býti mezi prvními, chce býti výborem a vlastního domku nebo pole nemá,“ říkali ti, kteří se domnívali, že v „radě“ může býti jenom majitel „hroudy“, a svedli při volbách vždycky. že se Filbas přese všechno úsilí do „rady“ ne- dostal. To Filbasa hnětlo a znepokojovalo. Douf však, že se tam přece jednou dostane. A to „jednou“ viděl ve zpěváckém spolku. Proto my- šlenku o založení zpěváckého spolku doporučo- val a zastával. Počítal, že se uplatní a pak ... Myslil na jediný svůj cíl a doufal, že jest mu nedaleko. Mohl tak doufati, neboť měl pěkný, ba vzácný hlas — tenor. Licibořický pan učitel, jemuž Filbas na kruchtě při různých příležito- stoch vypomáhal, říkával prý mu, že má zlato v hrdle a to Filbasa povznášelo. „Škoda, že jste se ve zpěvu nevyevičil dů- kladně,“ dodával prý pan učitel vždycky, „mohl jste býti šťasten a Křižice slavny. I boháčem isto mohl býti. Zpěváci s takovým hlasem, jaký vy máte, zpívají před králi a eísaři a ti platí zlatemt“ néb
zpěvácký spolek doporučoval
7 article
Slova ta Filbasovi lichotila. Často je opako- val a nyní myslil, že zpěvácký snolek bez něho nebude ani moci býti a utvrdil se v fom, když viděl, že zakladatelé spolku nejprve jeho p- kusili se získati. Tehdy opětně s jakousi hrdostí opakova slova páně učitelova a dodával: „Ale to víle! Byl bych se snad evičil, ale osud svedi mne s Kačenkou a ta byla mi nade všechno. Vzal jsem si ji a zůstal' jsem mez- vámi a zlato, ač mne neživí, zůstalo mi v krku. Filbas rád přistoupil mezi první zakladatele spolku a pro jeho založení počal pracovati ho rečněji, než kdokoliv jiný. Cítil se býti blíže uskutečnění dávné své tužby. A také byl, ale bohužel — vše si pokazil Při ustavení se spolku byl zvolen za místo starostu a když spolek, aby se mohl zúčastnit slavnosti položení základního kamene ke stavbo Národního divadla, pořídil si prapor, tu Filbas takořka vyžádal si praporečnictví. To byla funkce, na které si elmi mnoho zakládal. Na onu slavnost pražskou, jež byla vý znamnou pro všechen národ, vzpomínal Filbas často Zvláště ocitl-li se mezi těmi, kteří se slav- nosti nezúčastnili. pe
národní divadlo
8 article
„Měli jste viděti Prahu, jak byla vyzdo bena,“ říkával. „Samé prapory a věnce. A toho lidu na ulicích, balkonech a v oknech! A když jsme kráčeli v průvodu ke břehu Vltavy, kde ten náš szatostánek jest postaven, měli jste vidět dámy — mladé i staré. A zvláště, když spatřily náš prapor! Provolávaly slávu, mávaly bělost- nými šátky a házely kytičky. Celý déšť jieh padal na mne. Snad mne poznaly. Bylť jsem v Praze jako granátník osm let a znám. Pro můj hlas mne znaly. Měli jste viděti, co sličných Pra- žanek chodívalo pod okna našich kasáren, když jsem si pod večer zazpíval! Moje Kačenka to měla viděti! Jinak by si mne vážila . ... „... a nevadila by se s vámi, když se ně- kdy pri sklence zdržíte,“ doložil vždy některý šelma, ale Filbas se tím nepohněval. Jako člen zpěváckého spolku měl chybu, jež plynula z jeho hlasu. Domníval se, že jediný o mi tenor, jiný že ho míti nemůže. A to domnění ho svádělo. Překřikoval ostatní, jedině jeho mu- silo býti slyšeti. Jiného tenoru vedle sebe ne- snesl. A to mu dělalo nepřátele. A nepřátel přibývalo mu stále, až posléze byl celý spolek proti němu.
Filbas Praha Vltava
9 article
Přičinou toho byl pan biskup. Přijel do Kře žic na generální visitaci a slavná městská rada usnesla se uvítati ho co nejdůstajněji. Stavěly se slávobrány, ozdobovaly se domy a zpěváck spolek cvičil pilně několik pisni. Bylo ustano- veno, že se uspořádá panu biskupovi dostave- ničko. Průvod s lampiony projde městem, za- saví před farou a zpěvácký spolek zapěje. Solo svéteno F'ilbasovi. Filbas mnoho si na tom zakládal. Celé dn nie jiného nedělal, než zpíval. Až se žena na něj zlobila „Prosím tě, kdy budeš hotov?“ utrhovala se. „Máš ušit černé šaty panu purkmistrovi panu radovi Mazďourovi, Šplecháčkovi, panu faráři más kabát prežehliti a ty nic, ty jenom zpíváš! „Nezlob se, Kačenko, všechno bude! Však jí vím, so mám na starosti, ale vím také, co nám celým Křežicům ukázati. A ukáži jim! A
Stavěl Mazďour Kře
10 title
Nedělní zábavná příloha
12 article
mne uslyž“š, zaslzíš a pan biskup mne jistě tako pochválí. To bude potom závisti!“ „A zlosti, že jsi šaty nedošil! Jen si zákaz níky odrazíš! „Neodrazím, všechno pošiju, jen se těš na tu chvíli, až mi pan biskup stiskne ruku a řekne Filbase, vy umíte zpívat, vy máte hlas ! Vy mát zlato v hrdle! Jistě to řekne, jako to říkal pan učitel!“ Ale bohužel — neřekl to pan biskup. Když nastal onen želaný večer, kdy průvo s lampiony došel až k faře, byl Filbas nejpovzne- šenější. Průvod se v polokruhu seřadil před farou, zpěvácký spolek měl začíti, ale v tom kdosi poznamenal, že by bylo dobře zazpívati panu biskupovi přímo pod okny a to bylo na t straně fary, kde rostly stromy. Pan biskup, jako milovník přírody, vyžádal si na té straně bydleti. Tam se však s praporem nemohlo jít a Filbasn v průvodu bez praporu nedalo se mysliti. „A co s praporem?“ vykřikl Filbas, když viděl, že celý spolek s tímto návrhem souhlasl. „Nechá se tu! Někdo ho podrží,“ odpovídal starosta spolku. „Toho neudélám! Prapor se opustiti nesmí To je vidět, že jste nebyl granátníkem!“ hájil svoji povinnost Filbas. „Tak tu s praporem zůstaňte a sólo zazpívá Švandrna. Umí je a hlas má pěkný!“ navrhoval sbormistr.
Filbas Švandrna
13 article
„Já že nemám zpívat, když jsem si s tím tolik práce dal?!“ rozkřikl se Filbas. „Však se to Švandrna také učil!“ „A proč?“ „Pro případ, kdybyste vy nemohl“ „Ale já mohu,“ rozkrikl se Filbas a, bud že se o sólo bál, anebo že se zapomněl, začal zpívati a zpíval.na v To bylo něco neočekávaného. Všichni: zpě váci i ostatní přitomní se zarazili a stáli jako ztrnulí. Když se vzpamatovali, počali Filbas okřikovati a napomínati. Ale Filbas neviděl, ne- slyšel, jenom dále zpíval. Nastal zmatek, křik. A v tom hluku otevřel pan biskup okno něco zahovořil. Co, nikdo nevěděl, ale bylo po dostaveníčku. Zkazil je Filbas a tím pokazil si vše do budoucna. Že se kdy stane členem vý- boru, nesměl pomysliti. A Filbas to uznal a také na to přestal pomýšleti. Vystoupiv ze zpěváckého spolku, hlasu svého již nešetřil. Počal kouřit lidé se smáli, že chce zlato vykouřiti. A smáli se mu s tím až do poslední chvíle jeho. A já dnes, kdy Filbasa již není, uvádím to pro vý- strahu všem tenorům; aby ve své ukvapenosti nikdy nepokázili dostaveníčko, jako je pokazil Filbas tak, že dnes, chce-li kdo pozlobiti kře- žické, ptá se: Jak jste uvítali biskupa? Jere
Filbas Jer zpěvácký spolek
14 article Kterak se pomstí?
Kterak se pomstí? Italsky napsal Grazzia Deledda Sardské mravy-
Grazzio
15 title
„Národních Listů“ k číslu 70.
16 article
V „saltech“ bottudských připadal svátel sv. Konstantina na první neděli po velikonocfch. „Salti“ jsou končiny dosti vzdálené od krajin téhož jména a abychom pronikli ke kostelíčku kolem něhož se venkovská slavnost koná, jest třeba projíti údolím, hájem a rovinou. Avšak Bottuďané milovali příliš svého sa Constantina a po celou zimu snili o tom, kterak na koni projiždějí údolím, hájem a rovinou, jak oslavují svého svatého tanci a zpěvy, pijíce při tom kořalku a bílé víno až do poledne, aný zovku pak a červené víno až do hodiny návratu. Ostatně, jest pravda, baví se výtečně. P celou, krušnou dobu zimy zúrodňovali, osívali tuto zemi sotva vykácenou, a hlídali suchá, hu- bená stáda; teď zvířata mají dlouhou vlnu, obili se v údolich již zelená, nebesa v azurové modři se klenou nad krajinou. Jest třeba poděkovat san Constantinu za slibnou úrodu země a zn stáda, píti, tančiti, zpívati na jeho počest. Sarra Fiorredu snila také o slavnosti o tanci, o obchodnících s lesklými látkami a fa- lešnými klenoty, ale neodvážila se ani vyřknouti svého přání. Týrali ji doma, ježto se nechtěla provdati za pastýře, který měl sto kusů dobytka. koně, pozemky a psa rozhlášeného po celém okolí.
Konstantinos Constantino Sarra
17 article
„Pískám,“ říkávala, „na jeho stáda i jeho psa. Že by tak požral vnitřnosti svého pána Mattia sám podobá se odřenému psu svým hroz- ným nosem a červenýma očima. A pak jest mu o dvacet let více, než mně; je malý a tlustý. Fuj! nechci ho; raději zemru. Byla vysoká, jemná, trochu nachýlená hezká a bělounká, s modrýma očima, což v těch to končinách jest velikou zvláštností. Jsouc tro- chu zálibnou, chtěla se provdati pouze za mla- dého muže, ne zarostlého, ale velikého, štíhlého jehož vyšňořený pás by ještě sevřel ztepilý vzrůst dívky. Otec a bratří, hňupové to a opilci, umínil si, že se musí provdati za Mattiu, bohatého pa- stýře, a krutě ji týrali. Neodvážila se otevříti úst. aby jí nehrozili, že ji budou rváti za vlasy. Vi- děla kolem sebe jen divoké obličeje a oči ze lené vztekem, slyšela jenom samá urážlivá slova Stačilo, aby se ukázala a již všichní dostali vze zření vzteklých psů. Vytrvala však neochvějně. „Týrejte mne,“ říkala, „vyrvete mi vlasy rozkouskujte mne; poslední kousek zvolá ne ne, nikoliv!
Mattia
18 article
Již v prvních dnech dubnových zvěděla, že otec a bratří, tito se svými vyvolenými, míní se odebrati na slavnost na počest San Constantina Dělali také již veliké plány „Oblékneme to, oblékneme ono; jísti bu deme pod stromem v pravo od kostelíčka; o tom a tom si zazpíváme; koupíme to, koupíme ono. Naslouchala s vyjevenýma očima, tvářej jen hořely, trápila se a často v noci hořce plakala Ach! Nikdy nepocítila tou měrou svého neštěsti jako toď. Nemohla na slavnost, kamž i žebrác se ubírali! Ba ani svého přání nesměla vyřknouti . Neměla práva jen i promluviti! Vše to stupňovalo její zášť k Mattiovi a od- por její. Když si naň vzpomněla, plakala zuři- vosti, svírala pěstě, plivala, a v hloubi své duše ho stále proklínala. Když ho uzřela, obracela se k němu zády a zbledla zlostí. Po velikonocích započali již s přípravam k slavnosti. Pekly se chléb a placky; vytáhl z ovčince beránka; nakoupili oranží, vína, první roční med vybrán z úl.
Mattia Velikonoce
19 article
Závist a bol hlodaly na srdci ubohé Sarry zvěděla, že Mattia k slavnosti nepůjde a touh její tím jen rostla. V noci před slavností dívka málo spala plakala; zdálo se jí, že také šla k san Constan- tinu a že tancovala s krásným hochem vysoké postavy. Když se probouzela, svíralo se jí hořem srdce. Vstala, když svítalo. Naplněné torby byly v řadě připraveny v kuchyni, vedle třmenů, uz a vyleštěných ostruh Koňové přežvykoval v chlévě a chvílemi, v hlubokém tichu vlažného vzduchu, zazníval jich kovový dusot na křeme nech, vlhkých od ranní rosy. Dívka se rozhlížela, napínala sluch, roz žehla oheň, dala vařiti kávu a opět se dalado pláče. Otec, který spal na rákosové rohoži, se pro budil, a zívaje, tázal se ospalým hlasem „Co je ti? Proč pláčeš? Sarra, které žalostí pukalo srdce, vypukl v hlasitý pláč a neodpovídala. „Ze by ti dábel odnesl střevice!“ praví otec, nahýbaje se, aby potěžkal torbu, „chtěl bys asi také jíti na slavnost san Constantina?“ Vzlykala stále, obličej skrývajíe v zástěře OOtec se k ní hrozivě obrátil „Odpověz svému otcí... Chceš jíti n slavnost, ano nebo ne? „Ano,“ odpověděla třesoucím, slabým hl „Ano!“ děl otec, napodobuje její hlas „Nuže! Dábel aby tě odnesl! Jdi, vezmi si ji „fazzoletto“ (šátek na hlavu) a jiné střevíce. Sarra si to nedala říci dvakráte. sl
Mattia
20 article
Teď také vstali bratří; svinuli své rohože jež postavili podél zdi a pohlíželi na sebe. „Ona jde také,“ šepiali si tiše. Z počátku zdáli se býti spokojeni, ihned však jejich tváře nabyly opěť svého mrzutéh výrazu. „A co!“ pravil si stranou k sobě ote mezi tím co vybíral uzdu svého koně, „nebylo by toho bývalo potřebí . .. Sarra tu byla v okamžiku, červená, udý chaná, s očima ještě uplakanýma, avšak zářl címa radostí. Na první pohled bylo na ní pozoro vati lahodnou změnu; měla bělostnou košili nové střevíce, šněrovačku zdobenou zlatým vy šíváním, a na hlavě veliký, třásnatý fazzoletto z fialového damašku. Když zvířata byla připravena, přisedlas vzadu na šedivou klisnu, kde seděl již otec. A vzhůru, k údolí, lesu a rovině, do jas ného a líbezného dubnového jitra! Mezi cestou ani nejbližší příbuzní, ani na stávající snachy k ní nepromluvili, nebyla tim však nikterak zarmoucena: smála se a hovořila s ostatními venkovany, kteří se ubírali na slav- nost; byla v ráji Rosa se třpytila na pšeničních klasech, ptáe zpívali v houštinách, vzduch byl nasycen libou vůní. Nejhezčí šviháci bottudští, ubírajíce se na slavnost, ohlíželi se na Sarru, jejíž obličej záři jako růže pod „fazzoletiem“ z fialového da- mašku.
21 article
Smála se a hlasitě volala na mladé šviháky pohližela na ně svýma modrýma očíma, plným života a rozkoše. „Zatančime si spolu!“ povídaly si oči švi háků i Sarriny. „To bude zábava! A skutečně, dováděla bláznivě po celý den shledala tu své přítelkyně, tančila a koketovala mladíci dvořili se ji tak, že dále již ani ne bylo lze. Otec a brátří pili kořalku a bílé víno, aný zovku a víno červené, hráli v karty, stříleli ve střelnici, a o Sarru se nestarali. Ta se zatím oddávala zábavě, aniž chvíl vzpomenula na Mattiu a vytrpěná muka. Nakou pila prstenů se žlutými a zelenými kameny, ob držela několik galantních dárků, a vše ukryla pod šněrovačku. Když se přiblížila hodina ná vratu, byla znavena d tance, noby jí hořely tváře bolely od přílišného smíchu, a rozpálený obličej přiháněl si větru konci fialového fazzo letta. S jakou nudou zřela vstřic hodině odjezdu Slunce zapadalo, obloha zabarvovala se zla tem po obzoru a na zdupané trávě dlouze se táhl stín kostelička; hluboké mlčení sestoupilo do roviny. Sen byl u konce ..
Mattia Sen Naka
22 article
sem. Pomaloučku se lidé ubírali k domovům Mužové byli skoro vesměs opilí, ženy melancho- lické. Fioredduové byli mezi posledními, kteři odcházeli a otec se opozdil ještě za všemi. Tak on byl opilý, avšak méně, než na sobě dával znáti. Vrávoral, zavíral oči a koktal. Na koni tělo jeho se klátilo s jedné strany na druhou a Sarra uznala vhodným, podepírat ho, aby nespadl Klisna šla krokem; dala se dohoniti a předhoniti vozy obchodníků, a žebráky, klusají cími pěšky. A ponenáhlu Lio Fioreddu a jeho deera osa měli na okraji lesa. Stíny se snášely k zemi obloha v tichém soumraku bledě zazářila houšt nehybných větví Hukot vozů, koňský dusol hlasy a zpěvy zmíraly v dálce. Lio Fioreddu neustále sebou zmítal v sedl a zdál se dřímati. Sarra byla uchvácena hlubokým zármutkem Obličej její smrtelně zbedl; její oči, tak hbit ku pláči a smíchu, se zarosily. Děsila se myšlen ky, že nalézá se samotna v lese s tímto opilcem neodvážila se ho probuditi a upozorniti, aby je opatrněji. Mnohokráte kopla klisnu do boků avšak zvíře zatočilo ohonem, napjalo uši . . . šlo dále svým zdlouhavým krokem; byloť nasy- ceno travou a listím, domů tudíž nepospíchala Sarra se začínala opravdu mrzeti a znepo- kojovati. Nastávala noc, šum hlasů a drkotání vozů utuchly. Lio Fioreddu stále ještě dřímal ..
Lio Fioredda
23 article
„Drahý san Constantino,“ pravila Sarr k sobě, „co se má s námi státi? Pomoz nám. sice přijedeme teprve ráno domů. Pojednou jí ztuhla v žilách hrůzou kre Ve zmírajících záblescích soumraku domnívala se spatřiti Mattiu za jedním stromem. „Dábel!“ pomyslila si; ihned však vyrazila pronikavý výkřik a objala otce kolem pasu, ne- boť Mattia byl vyskočil a zarazil klisnu. Ozbrojen byl ručnicí a leppou (krátká dýka Sardů); vzezření měl divoké, pravý lupič. Z ním přispěchali dva mužové, jež Sarra dobře po- znala: byli to dva sluhové Mattiovi. Mžikem pochopila Sarra, že ji hodlají uné sti; hrozně řvala, svírala zoufale svého otce a volala o pomoe. Lio Fioreddu zdál se probouzeti. „Co se tu děje?“ tázal se drsným a ospa- lým hlasem. „Co chceš, Mattio?“ „Sestupte,“ odpověděl muž. „Zanechte m tu dceru a klisnu a vraťte se pěšky domů. Při vedu vám vše v dobrém pořádku.“ Lio Fioreddu se dal do smíchu: „Ale, ale, žertuješ. Teď jdeš na slavnost Zbláznil jsi se. My již se ze slavnosti vracím domů.“ „Vidím to,“ pravil Mattia. „Kolik skleni jste vypil? To stačí! Teď hezky klidně sestupte anebo vás sundám, až vás to omrzí. „Ne, ne1“ křičela Sarra. „Nedejte mne můj babbo! Učiním vše, co budete chtíti, jenom mne neopusťte.“ Vše marně. Nadarmo řvala, až se lesy ozj valy, kopala kolem sebe, škrábala, mlátila pěst mi, na konec se jí Mattia přece zmocnil. Lio Fioreddu, který se smál a mluvil jak blázen, byl zanechán v lese, a Sarra odvlečena do statku svého únosce. Sestra Mattiova, ošklivá nabubřená ženštína, pokoušela se, aby mladou dívku chlácholila. „Neboj se, holubičko,“ pravila k ní, „nikdo ti nezkřiví vlasu. Zejtra ráno Mattia tě odvede domů, i s klisnou. A zasnoubíte se, má holu běnko, jenom se neboj.
Mattia Fioredda Vidím Lio Sarra Mattiův Constantina Dábel
24 article
„Nevěř tomu, prokletá ženštino!““ s roz hořčením odvětila Sarra. „Jste jako divoká zví řata, já si však tvého bratra nevezmu. „Co chceš, drahá sestřičko,“ pravila stará. upravujíc ji rohož u krbu. „Kdo by tě nyní po- jal za manželku? Po této události, kdo bytě chtěl? Klidně si tu lehni. S mým bratrem budei jako královna. Čeho žádáš ještě. Ulehni, moje Sarrino. Zejtra ráno uvaříme kávu a všichni spo lečně vyjdeme a již zejtra ráno tě Mattia obdaři svatebními dary: osmi prsteny se zasazenými kameny, stříbrným medaillonkem, vyšívanými střevíčky a fazzolettem barvy krásně žluté.“ A žena vypočítávala tu všechny svatebn dory; Sarra obrátila se k ní zády a vrhla sebou do kouta chýše. Ach! Dobře vše prohlédla: všichni byli za jedno v hrozné této komedii; všichini, bratří otec! Co mohla počíti proti těmto divým zvířa- tům, jak je nazývala? „Co počíti?“ přemýšlela vzlykajíc. „Vyhle dám spravedlnost a udám divou tuto zvěř. A pak Odsoudí je a nikdo mne již nepojme za chol když takto zvěděl, že mne unesli. Každý bude se domnívati, že ztrávíla jsem noc s tímto psem s Mattiou, a nikdo již na mne nepohlédne .. Takto uvažujíc dlouho plakala; ponenáhlu však se uklidníla a při svítání přemohla ji dří mota. A tu, v polospánku, zvláštní a divoká vá šeň jí uchválila srdce. „Ta divoká zvěř!“ hučelo jí hlavou. „Z bili mne, teď však došlo na mno. Ach! draz bratřičkové, domníváte se, že z blahobytu Matti ova budete těžit? Já to budu, paní domu; poženu vás jak prašivé psy. A ty, Mattio, doufáš, že obdržíš věr- nou chot? Ano, vezmu si tě, avšak... zmýlí se, divoké zvíře ! .. Pak usnula.
Sarra Mattia
25 article Nocturno.
Nocturno. Rusky napsal Jurij Ilovskij, přeložila M. Skůčkov V sousední vile hráli „Nocturno“ ... Pet Alexandrovič stál u otevřeného okna a naslou- chal. Květiny a mladá zeleň silně voněly . .. Z dáli ozýval se sípavým diskantem vléčný parniček a ozvěna několikráte opakovala jeho nářek, rozrývajíe stejnoměrně nehybné ovzduší. Chvílemi komár přiletěl až k samé tváři Petra Alexandroviče a dlouho dorážel na něj hned s té a zase s druhé strany. Neodháněl jej, nechá vaje jej usednouti — ale potom zuřivě udeři se po tváři. Nechtělo se mu přemýšleti, ba byl liným i obrátil hlavu, aby se podíval otevřenými dveřmi do jídelny, kde panská sklízela nádobí. Při vzpomínce na dusné ulice velkého mě sta, na třeskot proletek, zvonění a spěch, při- padala mu vila jako zvláště slavnou, útulnou tichou. Jen odpočinout si, na všechno zapome nout... dumal Petr Alexandrovič a zdálo s mu, že v tomto okamžiku celý jeho život vis na tomto odpočinku. Rozmrzelost, která v něm vzkypěla drkotáním poštovního vozu a prachem na cestě z města znenáhla se tišila, jsouc zamě- něna pocitem příjemné únavy. A zase hráli cosi milého a něžného, někde hlasitě se smál, jiný hrál kroket a silně tlouk koulemi ..
Ilovskij M Skůčkov Alexandrovič Petro Alexandrovič Rusko
26 article
Prošel kolem nějaký gymnasista ve vyší vaně modré košili s mandolinou v ruce. Dohopi dceru souseda advokáta a když zašli za křovi ozval se hlasitý polibek. Cosi zachvělo Petren Alexandrovičem. Nebyla to závist, ani vzpomín ka. Jak jest to pošetilé! Což je chlapečkem? A zatím to „cosi“ rostlo, šířile se a naplňovalc nepochopitelným smutkem stále rostoucí sou mrak. I hudba byla smutna. ae Petr Alexandrovič vzhlédl k nebi. Tam vy šla hvézdička, zajiskřila jednou, dvakrát a ukry la se za mraky .. Zahučel osobní vlak. Teď zdálo se, že něee povídá. V údolích za železničním náspem opako- valo se klepání kol a vypadalo, jakoby někdo velkým válcem na vodu pleskal. Dálky splynuly v jedno a jako temná hmota nalily se vždy blíž a blíže k vilám. Gymnasista a dcera advokátov mihli se opět před oknem Petra Alexandroviče. jenže teď gymnasista kráčel vedle dívky, a t se smála .. Petr Alexandrovič zamhouřil oči — a když je opět otevřel, pocítil, že se kdosi dotkl jeho ra mene. — To jsi ty, Nino Maličká ženština sňala ruku a poodšedši o muže, začala mechanicky prohlížeti na psacím stole úřadní listiny. — Ach, jsem unavena, velmi umdlena — pronesla po chvilce mlčení — a hlas její byl tak jemný, tak slabý, jako hlas dítěte. „Lizočk dnes zase nemohla dlouho usnouti ... Nevím, c to je? . . Neměli bychom snad zavolati lékaře? alokezla
Petren Alexandrovič Alexandrovič Petro Alexandrovič Nina
27 article
Muž jí neodpověděl a obrátiv se od okna snažil se rozeznati její obrysy v polotemném pokoji. Měsíční světlo padalo právě tam, kdo stála, a osvětlovalo spodní část jejího obličeje a uzou- čkou hruď, zakrytou šedým šátkem. A poněvadž tento stříbrný svit vyrovnával vrásky, jež pod očima měla, zdálo se Petru Alexandroviči, že má před sebou tu hezoučkou gymnasisíku, jíž o lásce mluvíval i o krásném, činném životě. Ach, ano, je to táž Nina... Tak málo času ještě minulo od té doby! Hleděl na ni a myslil si: Proč není možno vrátit, co bývalo? Tak touží po lásce, po spolucítění... Jsou ještě mladí, mohou se míti rádi. A hle, místo toho jaká prázdnota, jaká ne- spokojenost!... Co jim schází? Což není život krásný, což takový večer, jako jest ten dnešní, přináší radosti pouze nějakým hloupým gymna- sistům — a jen oni dva mají se nudit a vadit, hádat se zbytečně k vůli nějaké kopějce? Vzpomněl si na včerejší oběd — i na to, jak ve zlosti hodil po ženě ubrouskem a odešel pak do svého kabinetu. Žena mu zprvu hlasit: nadávala a potom se rozplakala . — Jak ošklivé, hnusné! Kéž vrátí se aspon na hodinku, co bývalo, kéž možno odčiniti při- tomnost... Zapomenout na plenky, na sváry, na čmoud kuchyně, na hrubé služebnictvo a aspoň jednou volně si oddychnout! .. Přistoupil blízko k ženě, vzal její ruku přitiskl ji ke rtům. — Jak jsi nudná, Nino... Usměj se přece, dej mi hubičku . .. v lns o
Alexandrovič Ninos Nina
28 article
Tato zase mechanicky sešpoulila ústa a zlehka políbila muže na čelo. — Mám starost o Lizočku — ani nevím, co si mám myslity .. Muž usmál se jí jako dítěti, jemuž se od- pouští jeho naivní strach a řekl tichým, něžným hlasem: — Neboj se o ni drahoušku — to zase po- mine... Raději si odpočiň, sedni si tu ke mně... Podívej se, jak krásný jest večer a jak měsíček svíti... Pamatuješ se, před třemi roky byla také taková noc, jenže slavíci tenkrále zpi- vali a střemcha voněla. Ty vrátkami vyběhla js za mnou do lesa a cestou umáčela si's nožky ... Pamatuješ se na to? Inu, ona se na to pamatuje, ale proč na to vzpomínat, není to přec nic důležitého —a Anna Konstantinovna pokrčila lehce rameny — Proč na to vzpomínat? — Či nebylo to tak? — dotazoval se jemně Petr Alexandrovič. — Tak to bylo!. .. — Bylo, ale minulo ... — Ba minulo — opakoval tiše muž. — A proč minulo ? .. A nenalézajíce odpovědi, oba se zamlčeli On přemýšlel o minulosti — ona o churavé L zočce .. Ze sousední vily ozývaly se pořád ješté jemné zvuky piana, oknem vnikala vůně květů a pryskyřice. Jakýsi měkký baryton zvučel nad lesem. Na balkoně u advokáta zvonili číškami a smáli se. Dylo v tom cosi trapného, že lidé v souse ství se smějí a těší ze života. Petr Alexandrovic si vzpomněl, že soused jeho advokát vyhrál ne- dávno nějaký výnosný proces — a že jeho žen má milovníka.
Anna Konstantinovna Alexandrovič Petr Alexandrův
29 article
Tato poslední myšlenka byla mu zprvu ja- kýmsi zadostučiněním, ale potom se zastyděl sám před sebou Co je mi po tom všem? napadlo mu a opět se zadíval na svou ženu. — Nino, pověz mi, proč jsmé se stali tak omrzelými, tak fádními? Proč ty tři roky spolu- žití nás přeměnily k nepoznání, jakoby nás byly oddálily druha od druha? Ty se jenom staráš o hospodářství, zabýváš se Lizočkou a já se va- dím, křičím na tebe, házím talíři... Což se už nedovedeme mílovat, což vzali jsme se snad proto, abychom měnili každý den kuchařku, cho- dili jeden před druhým v nedbalkách a bačko- rách? — O tom jsme spolu nesnili, když jsme běhali do lesa na dostaveníčka. Umlkl a přidržel ženu, která sebou netrpé livě hnula. — Ne, neodcházej — vypravil ze sebe už poněkud tvrději, tiskna jí ruku. — Vyslechni mne... chci s tebou promluviti .... Dávno už nemluvili jsme spolu po přátelsku Petr Alexandrovič zakryl si oči, jakoby se na něco rozpomínal a po tváři smekl se mu smutný úsměv.
Nina Alexandrovič
30 article
— Vidiš, lidé se zamilují, staví si čarovné zámky, líbají se. Sníme o lepším životě, říkáme. že všední maličkosti se nás nemohou dotknouti a nadnášíme se, smějíce se měšťáctví našich ro- dičů... A když konečně mají býti uskutečněny naše sny, když stáváme se v očích širších společenských kruhů sobě blízkými — tu mezi námi vyrůstá z nenadání jakási zeď a tisíce drobných nedorozumění strhuje nás do život- ního bahna. — Proč? — My cítíme, proč, ale bojíme se strhnouti se sebe masku, hloupou masku dospělých, zavěšenou nám na krk společ- ností a sňatkem. Což neprobudilo se v tobě vě- domí, že všecka tvá péče o hospodářstvía mrzutosti se služebnými jsou daleky všeho toho. pro co jsi žila před třemi roky? Což už nejsi tou Ninou, která nosila krátké šaty a již jmenovali „holčičkou?“ Je mi do pláče, Nino, pro ztracen mládí. Rekl to zcela tiše a přiklonil hlavu k jejím nohám. A ona balila se těsněji do svého šátku a oči její jaksi nepokojně zatěkaly „Tebe já, volný synu zefira.o unesu v čárný kraj — —d loe nesla se melodie širokou vlnou v kabinet a tam se rozplynula. Petr Alexandrovič se zachvěla rukou přejel si čelo. „a ty budeš zase cářicí světa — — znovu ozval se baryton vzlétnuv vysoko nad dřímající les — „moje družko věrná! ... — Moje milá, drahá, Nino moje — pro- sebně vyklouzlo muži, jenž objav ženu, jal se ji horoucně líbati. Leč tato jako raněné pláče prudce sebou škubla, jakoby se bála, aby se ne- zapomněla — až konečně přivinula se k němu slaboučkou svojí hrudi.
Nina Rekl Alexandrovič