1
masthead
O .T0e1 en
O T
3
masthead
17. března 1907.
5
article
O muži se zlatem v hrdle.
O muži se zlatem v hrdle.
List z paměti naší osady.
Vypravuje Karel J. Zákoucký.
V těch letech, kdy se po Čechách začaly za
Elždati zpěvácké spolky, nedali si zpěvumilovni
obyvatelé Křežic ujíti vítané příležitosti, aby
měli příčinu tak občas se sejíti a od srdce si
zuzpivati, a založili zpěvácký spolek také. Byla
to šťastná myšlenka. Pod heslem: „Zpěvem
k srdci a srdcem k vlasti“ mnohý liknavec se
probudil a ku práci narodní povzbudil.
Křežičtí utržili si však úsměšků. Zavinil je
Filbas.
Byl takto krejčí, ale byl mezi prvními, když
myšlenka o založení zpěváckého spolku počala
se v Křežicích přetřásati. Měl při tom tajné zá-
měry a cíle, jichž ovšem neprozradil. Sám
o sobě tvrdíval vždycky, že jest muž zkušený
a světa znalý. Na doklad toho vždy uváděl, kde
všude cestoval, kde co viděl a slyšel a s jakými
pány se na svých cestách setka
Zvláště hrdým byl na to, že sloužil v Praze
u granátníků. Kdykoli se o této vojenské službě
své rozhovořil, vždy prsa vypjal a stál, jakoby
dosud měl na hlavě onu vysokou, z medvědo
kůže ušitou čáku a bál se, aby mu nespadla.
Na této vojenské své službě mnoho si zakládal
A mohl také si zakládat. V celé osadě neměl
soupeře, z celé osady u granátníků slouži
pouze on.
A Filbas té výhody dovedl využitkovati
Mluvil a hovořil o „granátnictvi“ mnoho. Kolik
vyšších důstojníků u granátníků bylo, tolik
jich Filbasovi na rameno klepávalo a jej chvá-
Z Křežických mnozí Filbasovi věřili a dívali
se naň jako na něco zvláštního, ale byli mez
Křežickými také lidé utrhační a ti se jeho ře-
čem jenom ušklebovali. Ti Filbasa prohlédlia
rozuměli mu. Poznali Filbasa jako muže cti-
žádostivého, vytušili, kam a k čemu svými řečmi
čelí.
Karel
Zákoucký
Křežický
Čechy
Praha
6
article
„Chce býti mezi prvními, chce býti výborem
a vlastního domku nebo pole nemá,“ říkali ti,
kteří se domnívali, že v „radě“ může býti jenom
majitel „hroudy“, a svedli při volbách vždycky.
že se Filbas přese všechno úsilí do „rady“ ne-
dostal.
To Filbasa hnětlo a znepokojovalo. Douf
však, že se tam přece jednou dostane. A to
„jednou“ viděl ve zpěváckém spolku. Proto my-
šlenku o založení zpěváckého spolku doporučo-
val a zastával. Počítal, že se uplatní a pak ...
Myslil na jediný svůj cíl a doufal, že jest mu
nedaleko. Mohl tak doufati, neboť měl pěkný,
ba vzácný hlas — tenor. Licibořický pan učitel,
jemuž Filbas na kruchtě při různých příležito-
stoch vypomáhal, říkával prý mu, že má zlato
v hrdle a to Filbasa povznášelo.
„Škoda, že jste se ve zpěvu nevyevičil dů-
kladně,“ dodával prý pan učitel vždycky, „mohl
jste býti šťasten a Křižice slavny. I boháčem
isto mohl býti. Zpěváci s takovým hlasem, jaký
vy máte, zpívají před králi a eísaři a ti platí
zlatemt“
néb
zpěvácký spolek doporučoval
7
article
Slova ta Filbasovi lichotila. Často je opako-
val a nyní myslil, že zpěvácký snolek bez něho
nebude ani moci býti a utvrdil se v fom, když
viděl, že zakladatelé spolku nejprve jeho p-
kusili se získati.
Tehdy opětně s jakousi hrdostí opakova
slova páně učitelova a dodával:
„Ale to víle! Byl bych se snad evičil, ale
osud svedi mne s Kačenkou a ta byla mi nade
všechno. Vzal jsem si ji a zůstal' jsem mez-
vámi a zlato, ač mne neživí, zůstalo mi v krku.
Filbas rád přistoupil mezi první zakladatele
spolku a pro jeho založení počal pracovati ho
rečněji, než kdokoliv jiný. Cítil se býti blíže
uskutečnění dávné své tužby.
A také byl, ale bohužel — vše si pokazil
Při ustavení se spolku byl zvolen za místo
starostu a když spolek, aby se mohl zúčastnit
slavnosti položení základního kamene ke stavbo
Národního divadla, pořídil si prapor, tu Filbas
takořka vyžádal si praporečnictví.
To byla funkce, na které si elmi mnoho
zakládal. Na onu slavnost pražskou, jež byla vý
znamnou pro všechen národ, vzpomínal Filbas
často Zvláště ocitl-li se mezi těmi, kteří se slav-
nosti nezúčastnili.
pe
národní divadlo
8
article
„Měli jste viděti Prahu, jak byla vyzdo
bena,“ říkával. „Samé prapory a věnce. A toho
lidu na ulicích, balkonech a v oknech! A když
jsme kráčeli v průvodu ke břehu Vltavy, kde ten
náš szatostánek jest postaven, měli jste vidět
dámy — mladé i staré. A zvláště, když spatřily
náš prapor! Provolávaly slávu, mávaly bělost-
nými šátky a házely kytičky. Celý déšť jieh
padal na mne. Snad mne poznaly. Bylť jsem
v Praze jako granátník osm let a znám. Pro můj
hlas mne znaly. Měli jste viděti, co sličných Pra-
žanek chodívalo pod okna našich kasáren, když
jsem si pod večer zazpíval! Moje Kačenka to
měla viděti! Jinak by si mne vážila . ...
„... a nevadila by se s vámi, když se ně-
kdy pri sklence zdržíte,“ doložil vždy některý
šelma, ale Filbas se tím nepohněval.
Jako člen zpěváckého spolku měl chybu, jež
plynula z jeho hlasu. Domníval se, že jediný o
mi tenor, jiný že ho míti nemůže. A to domnění
ho svádělo. Překřikoval ostatní, jedině jeho mu-
silo býti slyšeti. Jiného tenoru vedle sebe ne-
snesl.
A to mu dělalo nepřátele.
A nepřátel přibývalo mu stále, až posléze
byl celý spolek proti němu.
Filbas
Praha
Vltava
9
article
Přičinou toho byl pan biskup. Přijel do Kře
žic na generální visitaci a slavná městská rada
usnesla se uvítati ho co nejdůstajněji. Stavěly
se slávobrány, ozdobovaly se domy a zpěváck
spolek cvičil pilně několik pisni. Bylo ustano-
veno, že se uspořádá panu biskupovi dostave-
ničko. Průvod s lampiony projde městem, za-
saví před farou a zpěvácký spolek zapěje. Solo
svéteno F'ilbasovi.
Filbas mnoho si na tom zakládal. Celé dn
nie jiného nedělal, než zpíval. Až se žena na něj
zlobila
„Prosím tě, kdy budeš hotov?“ utrhovala
se. „Máš ušit černé šaty panu purkmistrovi
panu radovi Mazďourovi, Šplecháčkovi, panu
faráři más kabát prežehliti a ty nic, ty jenom
zpíváš!
„Nezlob se, Kačenko, všechno bude! Však
jí vím, so mám na starosti, ale vím také, co
nám celým Křežicům ukázati. A ukáži jim! A
Stavěl
Mazďour
Kře
10
title
Nedělní zábavná příloha
12
article
mne uslyž“š, zaslzíš a pan biskup mne jistě tako
pochválí. To bude potom závisti!“
„A zlosti, že jsi šaty nedošil! Jen si zákaz
níky odrazíš!
„Neodrazím, všechno pošiju, jen se těš na
tu chvíli, až mi pan biskup stiskne ruku a řekne
Filbase, vy umíte zpívat, vy máte hlas ! Vy mát
zlato v hrdle! Jistě to řekne, jako to říkal pan
učitel!“
Ale bohužel — neřekl to pan biskup.
Když nastal onen želaný večer, kdy průvo
s lampiony došel až k faře, byl Filbas nejpovzne-
šenější. Průvod se v polokruhu seřadil před
farou, zpěvácký spolek měl začíti, ale v tom
kdosi poznamenal, že by bylo dobře zazpívati
panu biskupovi přímo pod okny a to bylo na t
straně fary, kde rostly stromy. Pan biskup, jako
milovník přírody, vyžádal si na té straně bydleti.
Tam se však s praporem nemohlo jít a Filbasn
v průvodu bez praporu nedalo se mysliti.
„A co s praporem?“ vykřikl Filbas, když
viděl, že celý spolek s tímto návrhem souhlasl.
„Nechá se tu! Někdo ho podrží,“ odpovídal
starosta spolku.
„Toho neudélám! Prapor se opustiti nesmí
To je vidět, že jste nebyl granátníkem!“ hájil
svoji povinnost Filbas.
„Tak tu s praporem zůstaňte a sólo zazpívá
Švandrna. Umí je a hlas má pěkný!“ navrhoval
sbormistr.
Filbas
Švandrna
13
article
„Já že nemám zpívat, když jsem si s tím
tolik práce dal?!“ rozkřikl se Filbas.
„Však se to Švandrna také učil!“
„A proč?“
„Pro případ, kdybyste vy nemohl“
„Ale já mohu,“ rozkrikl se Filbas a, bud
že se o sólo bál, anebo že se zapomněl, začal
zpívati a zpíval.na v
To bylo něco neočekávaného. Všichni: zpě
váci i ostatní přitomní se zarazili a stáli jako
ztrnulí. Když se vzpamatovali, počali Filbas
okřikovati a napomínati. Ale Filbas neviděl, ne-
slyšel, jenom dále zpíval. Nastal zmatek, křik.
A v tom hluku otevřel pan biskup okno
něco zahovořil. Co, nikdo nevěděl, ale bylo po
dostaveníčku. Zkazil je Filbas a tím pokazil si
vše do budoucna. Že se kdy stane členem vý-
boru, nesměl pomysliti. A Filbas to uznal a také
na to přestal pomýšleti. Vystoupiv ze zpěváckého
spolku, hlasu svého již nešetřil. Počal kouřit
lidé se smáli, že chce zlato vykouřiti. A smáli
se mu s tím až do poslední chvíle jeho. A já
dnes, kdy Filbasa již není, uvádím to pro vý-
strahu všem tenorům; aby ve své ukvapenosti
nikdy nepokázili dostaveníčko, jako je pokazil
Filbas tak, že dnes, chce-li kdo pozlobiti kře-
žické, ptá se: Jak jste uvítali biskupa?
Jere
Filbas
Jer
zpěvácký spolek
14
article
Kterak se pomstí?
Kterak se pomstí?
Italsky napsal Grazzia Deledda
Sardské mravy-
Grazzio
15
title
„Národních Listů“ k číslu 70.
16
article
V „saltech“ bottudských připadal svátel
sv. Konstantina na první neděli po velikonocfch.
„Salti“ jsou končiny dosti vzdálené od krajin
téhož jména a abychom pronikli ke kostelíčku
kolem něhož se venkovská slavnost koná, jest
třeba projíti údolím, hájem a rovinou.
Avšak Bottuďané milovali příliš svého sa
Constantina a po celou zimu snili o tom, kterak
na koni projiždějí údolím, hájem a rovinou, jak
oslavují svého svatého tanci a zpěvy, pijíce při
tom kořalku a bílé víno až do poledne, aný zovku
pak a červené víno až do hodiny návratu.
Ostatně, jest pravda, baví se výtečně. P
celou, krušnou dobu zimy zúrodňovali, osívali
tuto zemi sotva vykácenou, a hlídali suchá, hu-
bená stáda; teď zvířata mají dlouhou vlnu, obili
se v údolich již zelená, nebesa v azurové modři
se klenou nad krajinou. Jest třeba poděkovat
san Constantinu za slibnou úrodu země a zn
stáda, píti, tančiti, zpívati na jeho počest.
Sarra Fiorredu snila také o slavnosti
o tanci, o obchodnících s lesklými látkami a fa-
lešnými klenoty, ale neodvážila se ani vyřknouti
svého přání. Týrali ji doma, ježto se nechtěla
provdati za pastýře, který měl sto kusů dobytka.
koně, pozemky a psa rozhlášeného po celém
okolí.
Konstantinos
Constantino
Sarra
17
article
„Pískám,“ říkávala, „na jeho stáda i jeho
psa. Že by tak požral vnitřnosti svého pána
Mattia sám podobá se odřenému psu svým hroz-
ným nosem a červenýma očima. A pak jest mu
o dvacet let více, než mně; je malý a tlustý.
Fuj! nechci ho; raději zemru.
Byla vysoká, jemná, trochu nachýlená
hezká a bělounká, s modrýma očima, což v těch
to končinách jest velikou zvláštností. Jsouc tro-
chu zálibnou, chtěla se provdati pouze za mla-
dého muže, ne zarostlého, ale velikého, štíhlého
jehož vyšňořený pás by ještě sevřel ztepilý
vzrůst dívky.
Otec a bratří, hňupové to a opilci, umínil
si, že se musí provdati za Mattiu, bohatého pa-
stýře, a krutě ji týrali. Neodvážila se otevříti úst.
aby jí nehrozili, že ji budou rváti za vlasy. Vi-
děla kolem sebe jen divoké obličeje a oči ze
lené vztekem, slyšela jenom samá urážlivá slova
Stačilo, aby se ukázala a již všichní dostali vze
zření vzteklých psů.
Vytrvala však neochvějně.
„Týrejte mne,“ říkala, „vyrvete mi vlasy
rozkouskujte mne; poslední kousek zvolá ne
ne, nikoliv!
Mattia
18
article
Již v prvních dnech dubnových zvěděla, že
otec a bratří, tito se svými vyvolenými, míní se
odebrati na slavnost na počest San Constantina
Dělali také již veliké plány
„Oblékneme to, oblékneme ono; jísti bu
deme pod stromem v pravo od kostelíčka; o tom
a tom si zazpíváme; koupíme to, koupíme ono.
Naslouchala s vyjevenýma očima, tvářej
jen hořely, trápila se a často v noci hořce plakala
Ach! Nikdy nepocítila tou měrou svého neštěsti
jako toď. Nemohla na slavnost, kamž i žebrác
se ubírali! Ba ani svého přání nesměla vyřknouti .
Neměla práva jen i promluviti!
Vše to stupňovalo její zášť k Mattiovi a od-
por její. Když si naň vzpomněla, plakala zuři-
vosti, svírala pěstě, plivala, a v hloubi své duše
ho stále proklínala. Když ho uzřela, obracela se
k němu zády a zbledla zlostí.
Po velikonocích započali již s přípravam
k slavnosti. Pekly se chléb a placky; vytáhl
z ovčince beránka; nakoupili oranží, vína,
první roční med vybrán z úl.
Mattia
Velikonoce
19
article
Závist a bol hlodaly na srdci ubohé Sarry
zvěděla, že Mattia k slavnosti nepůjde a touh
její tím jen rostla.
V noci před slavností dívka málo spala
plakala; zdálo se jí, že také šla k san Constan-
tinu a že tancovala s krásným hochem vysoké
postavy. Když se probouzela, svíralo se jí hořem
srdce.
Vstala, když svítalo. Naplněné torby byly
v řadě připraveny v kuchyni, vedle třmenů, uz
a vyleštěných ostruh Koňové přežvykoval
v chlévě a chvílemi, v hlubokém tichu vlažného
vzduchu, zazníval jich kovový dusot na křeme
nech, vlhkých od ranní rosy.
Dívka se rozhlížela, napínala sluch, roz
žehla oheň, dala vařiti kávu a opět se dalado
pláče.
Otec, který spal na rákosové rohoži, se pro
budil, a zívaje, tázal se ospalým hlasem
„Co je ti? Proč pláčeš?
Sarra, které žalostí pukalo srdce, vypukl
v hlasitý pláč a neodpovídala.
„Ze by ti dábel odnesl střevice!“ praví
otec, nahýbaje se, aby potěžkal torbu, „chtěl
bys asi také jíti na slavnost san Constantina?“
Vzlykala stále, obličej skrývajíe v zástěře
OOtec se k ní hrozivě obrátil
„Odpověz svému otcí... Chceš jíti n
slavnost, ano nebo ne?
„Ano,“ odpověděla třesoucím, slabým hl
„Ano!“ děl otec, napodobuje její hlas
„Nuže! Dábel aby tě odnesl! Jdi, vezmi si ji
„fazzoletto“ (šátek na hlavu) a jiné střevíce.
Sarra si to nedala říci dvakráte.
sl
Mattia
20
article
Teď také vstali bratří; svinuli své rohože
jež postavili podél zdi a pohlíželi na sebe.
„Ona jde také,“ šepiali si tiše.
Z počátku zdáli se býti spokojeni, ihned
však jejich tváře nabyly opěť svého mrzutéh
výrazu.
„A co!“ pravil si stranou k sobě ote
mezi tím co vybíral uzdu svého koně, „nebylo by
toho bývalo potřebí . ..
Sarra tu byla v okamžiku, červená, udý
chaná, s očima ještě uplakanýma, avšak zářl
címa radostí. Na první pohled bylo na ní pozoro
vati lahodnou změnu; měla bělostnou košili
nové střevíce, šněrovačku zdobenou zlatým vy
šíváním, a na hlavě veliký, třásnatý fazzoletto
z fialového damašku.
Když zvířata byla připravena, přisedlas
vzadu na šedivou klisnu, kde seděl již otec.
A vzhůru, k údolí, lesu a rovině, do jas
ného a líbezného dubnového jitra!
Mezi cestou ani nejbližší příbuzní, ani na
stávající snachy k ní nepromluvili, nebyla tim
však nikterak zarmoucena: smála se a hovořila
s ostatními venkovany, kteří se ubírali na slav-
nost; byla v ráji
Rosa se třpytila na pšeničních klasech, ptáe
zpívali v houštinách, vzduch byl nasycen libou
vůní. Nejhezčí šviháci bottudští, ubírajíce se na
slavnost, ohlíželi se na Sarru, jejíž obličej záři
jako růže pod „fazzoletiem“ z fialového da-
mašku.
21
article
Smála se a hlasitě volala na mladé šviháky
pohližela na ně svýma modrýma očíma, plným
života a rozkoše.
„Zatančime si spolu!“ povídaly si oči švi
háků i Sarriny. „To bude zábava!
A skutečně, dováděla bláznivě po celý den
shledala tu své přítelkyně, tančila a koketovala
mladíci dvořili se ji tak, že dále již ani ne
bylo lze.
Otec a brátří pili kořalku a bílé víno, aný
zovku a víno červené, hráli v karty, stříleli ve
střelnici, a o Sarru se nestarali.
Ta se zatím oddávala zábavě, aniž chvíl
vzpomenula na Mattiu a vytrpěná muka. Nakou
pila prstenů se žlutými a zelenými kameny, ob
držela několik galantních dárků, a vše ukryla
pod šněrovačku. Když se přiblížila hodina ná
vratu, byla znavena d tance, noby jí hořely
tváře bolely od přílišného smíchu, a rozpálený
obličej přiháněl si větru konci fialového fazzo
letta. S jakou nudou zřela vstřic hodině odjezdu
Slunce zapadalo, obloha zabarvovala se zla
tem po obzoru a na zdupané trávě dlouze se
táhl stín kostelička; hluboké mlčení sestoupilo
do roviny.
Sen byl u konce ..
Mattia
Sen
Naka
22
article
sem.
Pomaloučku se lidé ubírali k domovům
Mužové byli skoro vesměs opilí, ženy melancho-
lické. Fioredduové byli mezi posledními, kteři
odcházeli a otec se opozdil ještě za všemi. Tak
on byl opilý, avšak méně, než na sobě dával
znáti. Vrávoral, zavíral oči a koktal.
Na koni tělo jeho se klátilo s jedné strany
na druhou a Sarra uznala vhodným, podepírat
ho, aby nespadl
Klisna šla krokem; dala se dohoniti a
předhoniti vozy obchodníků, a žebráky, klusají
cími pěšky.
A ponenáhlu Lio Fioreddu a jeho deera osa
měli na okraji lesa. Stíny se snášely k zemi
obloha v tichém soumraku bledě zazářila houšt
nehybných větví Hukot vozů, koňský dusol
hlasy a zpěvy zmíraly v dálce.
Lio Fioreddu neustále sebou zmítal v sedl
a zdál se dřímati.
Sarra byla uchvácena hlubokým zármutkem
Obličej její smrtelně zbedl; její oči, tak hbit
ku pláči a smíchu, se zarosily. Děsila se myšlen
ky, že nalézá se samotna v lese s tímto opilcem
neodvážila se ho probuditi a upozorniti, aby je
opatrněji. Mnohokráte kopla klisnu do boků
avšak zvíře zatočilo ohonem, napjalo uši . . .
šlo dále svým zdlouhavým krokem; byloť nasy-
ceno travou a listím, domů tudíž nepospíchala
Sarra se začínala opravdu mrzeti a znepo-
kojovati. Nastávala noc, šum hlasů a drkotání
vozů utuchly. Lio Fioreddu stále ještě dřímal ..
Lio
Fioredda
23
article
„Drahý san Constantino,“ pravila Sarr
k sobě, „co se má s námi státi? Pomoz nám.
sice přijedeme teprve ráno domů.
Pojednou jí ztuhla v žilách hrůzou kre
Ve zmírajících záblescích soumraku domnívala
se spatřiti Mattiu za jedním stromem.
„Dábel!“ pomyslila si; ihned však vyrazila
pronikavý výkřik a objala otce kolem pasu, ne-
boť Mattia byl vyskočil a zarazil klisnu.
Ozbrojen byl ručnicí a leppou (krátká dýka
Sardů); vzezření měl divoké, pravý lupič. Z
ním přispěchali dva mužové, jež Sarra dobře po-
znala: byli to dva sluhové Mattiovi.
Mžikem pochopila Sarra, že ji hodlají uné
sti; hrozně řvala, svírala zoufale svého otce a
volala o pomoe.
Lio Fioreddu zdál se probouzeti.
„Co se tu děje?“ tázal se drsným a ospa-
lým hlasem.
„Co chceš, Mattio?“
„Sestupte,“ odpověděl muž. „Zanechte m
tu dceru a klisnu a vraťte se pěšky domů. Při
vedu vám vše v dobrém pořádku.“
Lio Fioreddu se dal do smíchu:
„Ale, ale, žertuješ. Teď jdeš na slavnost
Zbláznil jsi se. My již se ze slavnosti vracím
domů.“
„Vidím to,“ pravil Mattia. „Kolik skleni
jste vypil? To stačí! Teď hezky klidně sestupte
anebo vás sundám, až vás to omrzí.
„Ne, ne1“ křičela Sarra. „Nedejte mne
můj babbo! Učiním vše, co budete chtíti, jenom
mne neopusťte.“
Vše marně. Nadarmo řvala, až se lesy ozj
valy, kopala kolem sebe, škrábala, mlátila pěst
mi, na konec se jí Mattia přece zmocnil.
Lio Fioreddu, který se smál a mluvil jak
blázen, byl zanechán v lese, a Sarra odvlečena
do statku svého únosce. Sestra Mattiova, ošklivá
nabubřená ženštína, pokoušela se, aby mladou
dívku chlácholila.
„Neboj se, holubičko,“ pravila k ní, „nikdo
ti nezkřiví vlasu. Zejtra ráno Mattia tě odvede
domů, i s klisnou. A zasnoubíte se, má holu
běnko, jenom se neboj.
Mattia
Fioredda
Vidím
Lio
Sarra
Mattiův
Constantina
Dábel
24
article
„Nevěř tomu, prokletá ženštino!““ s roz
hořčením odvětila Sarra. „Jste jako divoká zví
řata, já si však tvého bratra nevezmu.
„Co chceš, drahá sestřičko,“ pravila stará.
upravujíc ji rohož u krbu. „Kdo by tě nyní po-
jal za manželku? Po této události, kdo bytě
chtěl? Klidně si tu lehni. S mým bratrem budei
jako královna. Čeho žádáš ještě. Ulehni, moje
Sarrino. Zejtra ráno uvaříme kávu a všichni spo
lečně vyjdeme a již zejtra ráno tě Mattia obdaři
svatebními dary: osmi prsteny se zasazenými
kameny, stříbrným medaillonkem, vyšívanými
střevíčky a fazzolettem barvy krásně žluté.“
A žena vypočítávala tu všechny svatebn
dory; Sarra obrátila se k ní zády a vrhla sebou
do kouta chýše.
Ach! Dobře vše prohlédla: všichni byli za
jedno v hrozné této komedii; všichini, bratří
otec! Co mohla počíti proti těmto divým zvířa-
tům, jak je nazývala?
„Co počíti?“ přemýšlela vzlykajíc. „Vyhle
dám spravedlnost a udám divou tuto zvěř. A pak
Odsoudí je a nikdo mne již nepojme za chol
když takto zvěděl, že mne unesli. Každý bude
se domnívati, že ztrávíla jsem noc s tímto psem
s Mattiou, a nikdo již na mne nepohlédne ..
Takto uvažujíc dlouho plakala; ponenáhlu
však se uklidníla a při svítání přemohla ji dří
mota.
A tu, v polospánku, zvláštní a divoká vá
šeň jí uchválila srdce.
„Ta divoká zvěř!“ hučelo jí hlavou. „Z
bili mne, teď však došlo na mno. Ach! draz
bratřičkové, domníváte se, že z blahobytu Matti
ova budete těžit?
Já to budu, paní domu; poženu vás jak
prašivé psy. A ty, Mattio, doufáš, že obdržíš věr-
nou chot? Ano, vezmu si tě, avšak... zmýlí
se, divoké zvíře ! ..
Pak usnula.
Sarra
Mattia
25
article
Nocturno.
Nocturno.
Rusky napsal Jurij Ilovskij, přeložila M. Skůčkov
V sousední vile hráli „Nocturno“ ... Pet
Alexandrovič stál u otevřeného okna a naslou-
chal. Květiny a mladá zeleň silně voněly . ..
Z dáli ozýval se sípavým diskantem vléčný
parniček a ozvěna několikráte opakovala jeho
nářek, rozrývajíe stejnoměrně nehybné ovzduší.
Chvílemi komár přiletěl až k samé tváři Petra
Alexandroviče a dlouho dorážel na něj hned
s té a zase s druhé strany. Neodháněl jej, nechá
vaje jej usednouti — ale potom zuřivě udeři
se po tváři.
Nechtělo se mu přemýšleti, ba byl liným
i obrátil hlavu, aby se podíval otevřenými dveřmi
do jídelny, kde panská sklízela nádobí.
Při vzpomínce na dusné ulice velkého mě
sta, na třeskot proletek, zvonění a spěch, při-
padala mu vila jako zvláště slavnou, útulnou
tichou.
Jen odpočinout si, na všechno zapome
nout... dumal Petr Alexandrovič a zdálo s
mu, že v tomto okamžiku celý jeho život vis
na tomto odpočinku. Rozmrzelost, která v něm
vzkypěla drkotáním poštovního vozu a prachem
na cestě z města znenáhla se tišila, jsouc zamě-
něna pocitem příjemné únavy.
A zase hráli cosi milého a něžného, někde
hlasitě se smál, jiný hrál kroket a silně tlouk
koulemi ..
Ilovskij
M Skůčkov
Alexandrovič
Petro Alexandrovič
Rusko
26
article
Prošel kolem nějaký gymnasista ve vyší
vaně modré košili s mandolinou v ruce. Dohopi
dceru souseda advokáta a když zašli za křovi
ozval se hlasitý polibek. Cosi zachvělo Petren
Alexandrovičem. Nebyla to závist, ani vzpomín
ka. Jak jest to pošetilé! Což je chlapečkem?
A zatím to „cosi“ rostlo, šířile se a naplňovalc
nepochopitelným smutkem stále rostoucí sou
mrak. I hudba byla smutna. ae
Petr Alexandrovič vzhlédl k nebi. Tam vy
šla hvézdička, zajiskřila jednou, dvakrát a ukry
la se za mraky ..
Zahučel osobní vlak. Teď zdálo se, že něee
povídá. V údolích za železničním náspem opako-
valo se klepání kol a vypadalo, jakoby někdo
velkým válcem na vodu pleskal. Dálky splynuly
v jedno a jako temná hmota nalily se vždy blíž
a blíže k vilám. Gymnasista a dcera advokátov
mihli se opět před oknem Petra Alexandroviče.
jenže teď gymnasista kráčel vedle dívky, a t
se smála ..
Petr Alexandrovič zamhouřil oči — a když
je opět otevřel, pocítil, že se kdosi dotkl jeho ra
mene.
— To jsi ty, Nino
Maličká ženština sňala ruku a poodšedši o
muže, začala mechanicky prohlížeti na psacím
stole úřadní listiny.
— Ach, jsem unavena, velmi umdlena —
pronesla po chvilce mlčení — a hlas její byl
tak jemný, tak slabý, jako hlas dítěte. „Lizočk
dnes zase nemohla dlouho usnouti ... Nevím, c
to je? . . Neměli bychom snad zavolati lékaře?
alokezla
Petren Alexandrovič
Alexandrovič
Petro Alexandrovič
Nina
27
article
Muž jí neodpověděl a obrátiv se od okna
snažil se rozeznati její obrysy v polotemném
pokoji.
Měsíční světlo padalo právě tam, kdo stála,
a osvětlovalo spodní část jejího obličeje a uzou-
čkou hruď, zakrytou šedým šátkem. A poněvadž
tento stříbrný svit vyrovnával vrásky, jež pod
očima měla, zdálo se Petru Alexandroviči, že
má před sebou tu hezoučkou gymnasisíku, jíž
o lásce mluvíval i o krásném, činném životě.
Ach, ano, je to táž Nina... Tak málo času ještě
minulo od té doby! Hleděl na ni a myslil si:
Proč není možno vrátit, co bývalo? Tak touží
po lásce, po spolucítění... Jsou ještě mladí,
mohou se míti rádi.
A hle, místo toho jaká prázdnota, jaká ne-
spokojenost!... Co jim schází? Což není život
krásný, což takový večer, jako jest ten dnešní,
přináší radosti pouze nějakým hloupým gymna-
sistům — a jen oni dva mají se nudit a vadit,
hádat se zbytečně k vůli nějaké kopějce?
Vzpomněl si na včerejší oběd — i na to,
jak ve zlosti hodil po ženě ubrouskem a odešel
pak do svého kabinetu. Žena mu zprvu hlasit:
nadávala a potom se rozplakala .
— Jak ošklivé, hnusné! Kéž vrátí se aspon
na hodinku, co bývalo, kéž možno odčiniti při-
tomnost... Zapomenout na plenky, na sváry,
na čmoud kuchyně, na hrubé služebnictvo a
aspoň jednou volně si oddychnout! ..
Přistoupil blízko k ženě, vzal její ruku
přitiskl ji ke rtům.
— Jak jsi nudná, Nino... Usměj se přece,
dej mi hubičku . ..
v lns o
Alexandrovič
Ninos
Nina
28
article
Tato zase mechanicky sešpoulila ústa a
zlehka políbila muže na čelo.
— Mám starost o Lizočku — ani nevím,
co si mám myslity ..
Muž usmál se jí jako dítěti, jemuž se od-
pouští jeho naivní strach a řekl tichým, něžným
hlasem:
— Neboj se o ni drahoušku — to zase po-
mine... Raději si odpočiň, sedni si tu ke
mně... Podívej se, jak krásný jest večer a jak
měsíček svíti... Pamatuješ se, před třemi roky
byla také taková noc, jenže slavíci tenkrále zpi-
vali a střemcha voněla. Ty vrátkami vyběhla js
za mnou do lesa a cestou umáčela si's nožky ...
Pamatuješ se na to?
Inu, ona se na to pamatuje, ale proč na to
vzpomínat, není to přec nic důležitého —a
Anna Konstantinovna pokrčila lehce rameny
— Proč na to vzpomínat?
— Či nebylo to tak? — dotazoval se jemně
Petr Alexandrovič. — Tak to bylo!. ..
— Bylo, ale minulo ...
— Ba minulo — opakoval tiše muž. —
A proč minulo ? ..
A nenalézajíce odpovědi, oba se zamlčeli
On přemýšlel o minulosti — ona o churavé L
zočce ..
Ze sousední vily ozývaly se pořád ješté
jemné zvuky piana, oknem vnikala vůně květů
a pryskyřice. Jakýsi měkký baryton zvučel nad
lesem. Na balkoně u advokáta zvonili číškami
a smáli se.
Dylo v tom cosi trapného, že lidé v souse
ství se smějí a těší ze života. Petr Alexandrovic
si vzpomněl, že soused jeho advokát vyhrál ne-
dávno nějaký výnosný proces — a že jeho žen
má milovníka.
Anna Konstantinovna
Alexandrovič
Petr Alexandrův
29
article
Tato poslední myšlenka byla mu zprvu ja-
kýmsi zadostučiněním, ale potom se zastyděl
sám před sebou
Co je mi po tom všem? napadlo mu a opět
se zadíval na svou ženu.
— Nino, pověz mi, proč jsmé se stali tak
omrzelými, tak fádními? Proč ty tři roky spolu-
žití nás přeměnily k nepoznání, jakoby nás byly
oddálily druha od druha? Ty se jenom staráš
o hospodářství, zabýváš se Lizočkou a já se va-
dím, křičím na tebe, házím talíři... Což se už
nedovedeme mílovat, což vzali jsme se snad
proto, abychom měnili každý den kuchařku, cho-
dili jeden před druhým v nedbalkách a bačko-
rách? — O tom jsme spolu nesnili, když jsme
běhali do lesa na dostaveníčka.
Umlkl a přidržel ženu, která sebou netrpé
livě hnula.
— Ne, neodcházej — vypravil ze sebe už
poněkud tvrději, tiskna jí ruku. — Vyslechni
mne... chci s tebou promluviti .... Dávno už
nemluvili jsme spolu po přátelsku
Petr Alexandrovič zakryl si oči, jakoby se
na něco rozpomínal a po tváři smekl se mu
smutný úsměv.
Nina
Alexandrovič
30
article
— Vidiš, lidé se zamilují, staví si čarovné
zámky, líbají se. Sníme o lepším životě, říkáme.
že všední maličkosti se nás nemohou dotknouti
a nadnášíme se, smějíce se měšťáctví našich ro-
dičů... A když konečně mají býti uskutečněny
naše sny, když stáváme se v očích širších
společenských kruhů sobě blízkými — tu mezi
námi vyrůstá z nenadání jakási zeď a tisíce
drobných nedorozumění strhuje nás do život-
ního bahna. — Proč? — My cítíme, proč, ale
bojíme se strhnouti se sebe masku, hloupou
masku dospělých, zavěšenou nám na krk společ-
ností a sňatkem. Což neprobudilo se v tobě vě-
domí, že všecka tvá péče o hospodářstvía
mrzutosti se služebnými jsou daleky všeho toho.
pro co jsi žila před třemi roky? Což už nejsi tou
Ninou, která nosila krátké šaty a již jmenovali
„holčičkou?“ Je mi do pláče, Nino, pro ztracen
mládí.
Rekl to zcela tiše a přiklonil hlavu k jejím
nohám. A ona balila se těsněji do svého šátku
a oči její jaksi nepokojně zatěkaly
„Tebe já, volný synu zefira.o
unesu v čárný kraj — —d loe
nesla se melodie širokou vlnou v kabinet a tam
se rozplynula. Petr Alexandrovič se zachvěla
rukou přejel si čelo.
„a ty budeš zase cářicí světa — —
znovu ozval se baryton vzlétnuv vysoko nad
dřímající les —
„moje družko věrná! ...
— Moje milá, drahá, Nino moje — pro-
sebně vyklouzlo muži, jenž objav ženu, jal se
ji horoucně líbati. Leč tato jako raněné pláče
prudce sebou škubla, jakoby se bála, aby se ne-
zapomněla — až konečně přivinula se k němu
slaboučkou svojí hrudi.
Nina
Rekl
Alexandrovič