1
masthead
25, srpna 1901
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 294.
4
article
Hrůzy moře.
Hrůzy moře.
Po dlouhé dny bylo krásně tam na po
břeží Baltického moře. Slunce plálo od rána do
večera, vypíkalo heboučký písek a vyhřívalo
vodu až na 220 Celsia, že bylo rozkoší stápět
se v zelených vlnách a zas váleti se na vypra-
ženém písku. Leči když bylo po koupeli, ne
radi jeme se loučili s vodou a pískem. Kde
kdo, každý chodil vykasán a bos, brouzdaje se
po kůtky, po lýtka, po kolena v moří, a tak
jsmerchodívali celé hodiny husím pochodem
veselý jekot zazníval, když kdokoli v čas nepo-
střehl přikvačivší a tříšticí se vlnu a byl po-
stříkán výše než byl vykasán. Ale zdes vítr ne-
kousal a voda nestudila. V parném slunci brz
vysehl mokrý oděv a dále jsme se brouzdali n
pokraji moř.
—Ale snad ještě krásnější než dny byly no
tam při moři. Vysoká klenba oblohy byla jen
posela hvězdami, jež zářily v nevídaňé čistol
a daleko na obzoru jakoby se koupaly v mo
a znenáhla z něho se vynořovaly. V nezkalené
tom vzduchu zjevovaly se nám »krysámí po-
Čžemnímh« nově a neznámé skupiny hvězd. V nej-
zazší dáli na východ, kam oko dohlědlo, chvěla
se nad samou hladinou móřskou v světelná sku-
pina, jež oku ozbrojenému obzorkou jevila s
jako učiněný hrozen hvězd, stoupajíeí tím výše.
čím blíže bylo k půlnoci. A- jako závoj- ze stri-
brného, tkaniva rysovalas se. nadi námi mléčná
dráha, přepinající jako bilý pás nebeskou bán.
V hlubokém temnu na východě utonul
pobřeží mizdrojské, i vyšoké skály zal ním,
jen řada pronikavých elektrických světel n
štrandě zářila do daleka jako sňůra žhavýc
perel, plovoucí na hladině. K jihu plálo žlut
světlo mujáku swinemündskéhor podál něho n
levo na samém výbězku mola hořelo jak jedi
oko nevidítelnéhio titanského střážet moře světlo
(červené.
Hrůza
baltický moře
Celsius
5
article
Teď nad rejdou swinemündskou) vyskočil
nové světlo, jak ohnivý granát, a zvolna po
stupuje směrem k severu, jakoby sklouzalo p
vlnách. To jest svřtilna ná predním stěžni pa-
níku,— plujícího k- Rujaně. — Skoro součnsně ob-
jevil se taky na straně, opačné, na severu,
stejný rody bodp a niže pod nim, jako na bolu
osvětelný terč smaragdovýr To jsou lodní světla
parníku, vracejícího se od Rujany. Nasvýšic ob-
zoru oba párniky zdánlivě těsně se potkávají
po temné hladině-moře nesou se- hluboké zvuk
lodních dunidel. Dnes ne jak na výstrahu —
nebot za takové krásné noci bezpečně může
každé plavidlo ku předu— dnes jen jakon
pozdrav
Ale ku podivu, jak rychlé se dějí proměny
na moři. Po všech těchi krásných slünnýeh
dnech a zářivýchinocíčh, ná samhém, ještě skoro
počátku srpna, bržy po posledním soumraku
usinšjíčího dne počaly še v dáli ukládáti na
moře bíle závoje, jež jako výbojně postupuji
k pevnině. O 10. hodině již neviděti moře
k němuž máme s pevněho štrandu jen co b
kamenem dohodil, jižidie překročilý na písek
víc a více houstnou. Dnes nenastafa temná noe.
Je bílo kol do kola a do výše, všechna krají
je stopena jak v mléčnou záplavu. Neviděti je-
diné hvězdy na nebi, nevidět světla majáku
ani červeného ohně pod ním, nic, pranic. A vte
neproniknütelné bělobě jen mořen šumi a ( hučí,
rozlévajíe se po plochém břehuj a šumi zdánlivě
vždy bliže, jakoby na nás dostupovalo, jakoby
nás chtělo zaplavii.
Rujana
6
article
Teď z dáli, aniž lze naznačiti směr, ozývá
se táhlý, nekonečný zvuk dunidla lodního,
brzy potom odpovídá mu dunidlo druhé. Paro-
lodi jsou na širém moři a dávají výstražná zna-
mení. Ale-jak zní v těch mlhách zvuky, jež mi
včera připadaly jen jako povinné znamení.
Tesklivě houkají do mlžně poušti, žalostně,
skoro zoufale. »Vári s cesty !« volají.va »Vyhn
se, kdo se blížíš, setkání hrozt záhubou!«
Jedna loď nevidi druhé, jen jakoby tušil
blízkost- její. V přestávkách vždy kratších hou-
kají dunidla, vždy blíže — ani nedýchám. A n-
jednou mám divný přelud sluchový. Když
zmiklo houkadlo, zcela určitě rozeznávám
přes neustálé a neohraničované nárazy vln.
kterak se přes hladinu mořskou ponásejí zvuk
hudby — mučivé zvuky, podivného pohřeb-
ního pochodu. Třesu hlavou, vrtám prsty v uších.
přikrývám uši dlanémi a tisknu, abych klam
ten zapudil. Ale jakmile ruce odtrhnu, znovu
zněji nevystihle tesklivé, truchlivé zvuky do
mnělé hudby
Vysvěllil mi později zkušený muž, žet
jest následek předráždění nervu sluchového, ne
zvyklého věčně »hudbě moře«.
7
article
Seděl jsem za takově noci mlhou prosy-
cené ná štrandě před svým hotelem a tesklivě
jsem pohližel v tu neproniknutelnou bílou zá-
topu. Čehokoli jsem se dotkl, vše bylo mlhou
nasáklé, zvlhlé. Oděv, slaměný klobouk, papir
přede mnou, doutníky, ubrus víšel schlíple jako
hadr. A zase mí k sluchu doléhaly jednotlivé
trhané zvuky domnělé hudby smutečné od moř
Kdesi v dáli houkal parník.
»Rybárům na moři není veselo, « pozname-
nal sklepník, přinášeje láhev vína. ono
Jistě jim nenf veselo, pomyslil jsem. Nen
veselo ani tady na pevnině, a sedí nás tu přec
několik roztroušeno po »zahrádce«, při světle,
u číše dobrého rýnského. V tu chvili zatanula
mi na mysli pověst o bludnému Holanďanu.
Věru, za takových pochmurných nocí není
k tomu třeba příliš, aby pověrčivý námořnik
pevně věřil v nekonečný život přišerného zjevu
plavče, který nemůže dojíti poklidu záhrobního.
Přimhouřil jsem oči a hledě do mlečn
šediviny, snažil jsem se vyvolati si ohromujíci
zjevení mátožného korábu, na jehož přidě týči
se přišera bludného námořníka, věstičí smrt
každému, komu se zjeví.
Nebyl to bludný Holanďan, kdo se náhle
z mlhy vynořil. Byl to lázeňský host, jeho
jsem v minulých dnech již několikráte byl po-
zoroval a který mne celým zjevem svým po-
divně zajímal. Jeho tvář a jeho pohled nikterak
nelákalv, spíše odpuzovaly. Stával na štrandě na
samém pokraji moře a hleděl na nekonečnou
hladinu moře pohledem jako jízlivým a vyčíta
Holanďan
Nen
8
article
vým zároveň, a vždy se vzdaloval, jakmile něč
kroky záslechl. Pros to asi dvakrát neb třikrát
podařilo se mi tak se mu přibližiti, že se m
výraz jeho tváře na dlouho vryl v paměť.
Ale co-mne nejvíce zají malo, byly jeho
vlasy. Odhadoval jsem, že m u není více než
třicet pět let, a vlasy jeho byly bílé jak mléko-
běloskvoucí, kdežto silně jeho kníry byly
havraní. Byl tu v lázních zcela sám, s nikým
neobcoval, s nikým nemluvil. Posud nespatři
jsem ho ni v jedné ni v druhé zdejší restau-
raci, aniž jsem určitě věděl, bydlí-li zde či
přichází-li jenom procházkou z některého míst
souse dního
Teď výstoupil z mlhy v nejbližší blízkost
a hledě na roztřonšené sťolky zdál se uvažovati
máli usednouti či má-li jíti dále. Rozhodl se
vstoupil v ohrádku, a ježto můj stolek. byl nej-
méně obsazen — totiž mnou jediným — z
mířil k tomuto stolku-
„Je dovoleno přisedncuti ?« zazněla otázk
hlubokým hlasom a tvrdým, neněmeckým při-
zvukem.
Pokývl jsem hlavou, pošinul c kloboukem-
shrnul jsem k sobě všechny své papíry, po
stole rozložené, a přisouvl jsem mu židl.
»Láhev vína, « povelel sklepníku, » téhož l.
dodal, hledě na etiketu mé láhve.
Než dostal svoje víno, vyňal ozdobnou to-
bolku na doutníky, otevřel, beze slova mi na-
bídl tmavý doutník divného tvaru a sám taky
sic zažehl. A hledě směrem k moři slova ne-
promluvil. Až když mu sklepník přinesl láhev
a nálil víná, povžnesl čiši proti světlu,
zkoumaje jiskru,lehce se dotkl — číše mě
a napil ) se.
A teď, upřev na mne hluboké, temné oči.
otons Znus o
divně plající, poznamenal:
Pros
9
article
»Nevlídná noc, pravda?“. s
»Nevlídná noc, pravda?“. s
Přisvědčil jsem.
»V takové noci nerádno jest vydati, Se n
moře,« pokračoval. »V takovou noc věři člověk
v existenci bludného Holandana.
Bylo mi nevolno, když cizinec tak maně
se dotkl předmětu, jímž před okamžikem sám
jsem se obíral. A cizinec hleděl na mne,
jakoby uhádal, o čem přemý šlím.
»Moře má neskonalé hrůzy, pane, hovořil,
aniž jsem odpovidal. »A dnešní, noc připomíná
mi hroznou událost ze života, zažitou rovněž na
moři.«
Hlavou blesklo mi pomyšlení, nejsou-i
sněhobilé jeho vlasy v jistěm spojení s onou
událostí, ale nehleděl jsem na ně. A přěce te
muž, jakoby zase uhádal moje myšlení, pronesl
přisvědčujícím způsobem
»Ano, pane, míval jsem vlasy právě tak
černě, jako kníry, avšak jediná noc, ba — je
dinývokamžik způsobil, že nabyly nynější své
barvy . . «
Tato poznámka uvrhla mne v rozpaky.
Připadalo mi, že u přítomnosti Johoto, podiv-
ného muže nesmím ani mýslit, aspoňi o ničem,
co se týká jeho osoby. A již cizinec pokra-
čoval :
»Netřeba, abyste se zarážel. Až posu
vlasy mé byly nápadny každému, s nímž jsem
se setkal . .. Chcete-li, povim vám, kterak se
to stálo.“
Aniž čekal na odpověd, pokračovala:
»Oženil jsem se právě před desíti lety.
Netřeba
můj moře
10
article
Touhou mojí bylo cestovati a žena má rovněž
toužila po cizích krajich. Byli jsme oba mladí,
oba plni odvahy — na klidný život bylo později
dosti času. Náhoda vedla nás tenkráte v tyto
končiny, mířili jsme do Švédska. Lěto bylo
minulo, podzimek ohlašoval se břitkými větry,
bouřemi na moři. Přes to chtěli jsme ješt
dále, vzhůru na sever, co nejdříve, abychom
ještě za obstojně pohody se vrátili. A tak jed-
noho večera vstoupili jsmena palubu »Medusy«,
jakkoli nás varovali lidé v hotelu i známí, s ni-
miž jsme stolovali. Nic nás nemohlo odvrátiti o
našeho záměru. Znal jsem statistiku neštěstí n
moři,ale jaké je to mizivé procento, uvážíme-l,
kolik plavidel je každou hodinou, každého dne
v roce na moři. Musím poznamenati, že jsm
byli tři, vstupujíce na loď. Moje zena, já, a
naše matka — totiž, matka mé ženy — —.
Medusa
Švédsko
11
article
»Vaše tchyně, chcete říci ?« vybrkl jsem.
»Ano, moje tehyně,« přisvědčil cizinec dů-
razně, hledě na mné pronikavě. »Byla lefitá,
snad měla dávno svinouti plachty své a seděti
klidně doma, avšak milovala neskonale svoji
dceru, jak řikalá, a ujišťovala, že nás neopusti,
bychom i zamířili na severni točnu. Způsobilo
mi to mnoho starostí. Neboť kdyby nás bylo na
moři potkalo neštěstí, kdybychom byli ztroskotali
— rcete mi, koho jsem měl dřive zachraňo-
vali ? Ženu? Její matku? Ano, zdá se vám, že
odpověď na tuto otázku jest velmi prosta, a
přecen — —r
kdzos
Odmlčel se, ale hned zase pokračoval:
»Vypluli jsme k Norsku. Zdálo se, že obavy
a výstrahy našich varovatelů byly bezdůvodny,
plavba byla poměrně klidná. Avšak po půlnoci
rozzuřila se strašlivá bouře a kapitán kázal roz-
dati záchranné pasy. Obávalt se nejhoršího.
Norsko
12
article
Bohužel, než jeho rozkaz byl vykonán, bouře
mrštila lodí na skalisko — po desiti minutách
ponořila se. Vím jen, že jsem pevně objímal
ženu, když mnou víny zmítaly, a když jsem
procitl ze mdloby, viděl jsem se na malém ry.
bárském člunu — po mém boku spočívala na
dně člunu žena má bezvědomá. Avšak po
její matce nebylo sledu. Zaječel jsem do litého
hukotu moře, nevím, proč — později vyprávěli
mi rybáři, že to byl výkřik jako šílené radosti,
nevím, snad jsem šílel — snad jsem šílel . ..«
»A v tom okamžiku,« přerušil jsem, ho ne-
dočkavě, »soudile, že vaše vlasy — — ?e
Mávl rukou odmilavě.
»Nikoli, v tom okamžiku byly vlasy mé
posud jak havran, jak mne rybáři druhý den
ujistili. Strašný účinek dostavil se později. —
Po zbytek noci zmitalo moře naším čluném jak
ořechem. Nedoufal jsem, že kdy spatřím zemi,
domov svůj, přátely a vše, co-mi znamenal
svět a život. Avšak vždy se stávají věci ne-
očekávané. K ránu ulehla bouře a jen silně
zvlněné moře doneslo kocábku naši v bezpečný
jakýs fjord, kde jsme nalezli útulek v hostinné
chýší milosrdných rybářů, týchž, kteří nás za-
chránili. Nás, mne a moji ženu, kleráž posud
nebyla se probrala ze mdlob. Matku její ne
13
article
šťastnou jsem byl již za noci oželel a vroucně
za pokoj duše její se pomodlil. Ach, kde
zmítá se jeji mrtvola ! přemýšlel jsem. A stejně
jeem v duchu shledával slova útěchy, jimiž za-
hrnu ženu, až se probudl.
Dovedli mne — zženu donesli — k chýši.
otevřeli nám dvéře, vstoupil jsem, a tu — —
Cizinci vzedmula se prsa, hlas jeho pozbyi
zvuku a zněl dutě, když po hlubokém vzdechu
dovyprávěl:
»U krbu, veskterém ženy rybářů připra-
vovaly v kotli snídani mužům svým, seděla po-
stava, zhřívající prostydlé údy na ohni, po-
stava, již jsem v prvém okamžíku pokládalza
zjevení, avšak pochybnost má zmizela, když
zjevení otevřelo ústa a promluvilo. B y l a to
matka mé ženy, pane — byla vylovena
zachráněna druhým člunem rybářů a byla při-
vedena do chýše půl hodiny před naším pří-
chodem. Když jsem se přesvědčil, že žije, pane.
zaryl jsem oběma rukama do vlasů a v tom oka-
mžiku — jak mne později rybáři ujisíili —
zbělely vlasy mé na sníh. O, pane, lidská duše
nevytuší, jaké hrůzy chová v sobě moře —le
Cizinec umlkl. Nechtěl jsem jeho mlčen
rušíti ani slovem, i naslouchal jsem hukolu
moře. A z dáli neznámě, z divého toho příboje
dolehala mi k uším neskonale truéhlivá, trhaná
tajůplná hudba, jako pochod pohřební.
14
article
Roztomilý cher.
Roztomilý cher.
Chefové obyčejně roztomilými nebývají
Naopak dalo by se říci, že jsou to bytosti od
jiných lidí se odlišující, nade všecko nízké ko-
lem sebe povznešené, bytosti nepřistupné, úřa
dující u lepších stolů, na lepších židlích, v kan-
celářích, kde jesta podlaha aspoňíi žlutěl natřena,
na jichž stole stojí zvonec s rukovětí,i kterým
přivolávají své poddané — své otroky. Ob-
čejně chefové, když někoho přijímají, sedí dů-
stojně ve lsvém pohodlném křesle, kdežto den,
jenž jest přijímán, musí uctivě s nahrbeným
hřbetem státi a jich milostivou řeč uctivě
pokorně vyslechnouti. Úlohou chefů jest pátráli
po vadách a nedostateích úřadování alo vady
tyto káravě odstraňovati. Proto se jejich smivsly
a city vývfjejí pouze jediným směrem: dobra
nevidí a zlo trestají. Proto mají smysl jenom
pro špatné stránky úřadování, cíti chyby v sebe
tlustším aktu už z daleka a jest marností za-
hrabávati před nimi mrtvoly svých hiřichů do
hlubokosti registratur, neboť jest to právě jich
zvláštností, že oni každého hříchu se dopá-
trají — ovšem jenom proto, aby hřešení přítr
byla učiněna.
Chefové tvrdívají o sobě, že jsou přísně
nestránnými a v tom jest právě jejich význam.
Stojíce nade všemi, mohou kdykoliv použiti své
moci, mohou se státi každou chvili a každému
osobami nejvýše obávanými.
Nestrannosti“ chefů vadí poněkud něco.
čemuž oni říkají »zájem služby«.
»Zájem služby« jest souhrnem něčeho, c
se nedá vůbec definovati. Dá se to pouze eítiti,
ale obyčejný člověk takového citu nemá, jes
k tomu potřebí člověka vyššího a takovým jes
právě jenom chef. Pouze on rozpozná, kdy
jest potřebí szakročiti«, kdy jest potřebí oká-
zati moc. Zájem služby káže přirozeně, ž
nelze zakročiti vždy, nýbrž že lze zakročiti
pouze někdy.
Ob
15
article
Někdý na příklad nelze zakročiti, když
»poddaný« dopustí se větší defraudace, která
takto jinak patří před porotu. Rozhoduje př
tom, že by š povstala veliká ostuda pro úřad.
že by se musilo práti špinsvé prádlo to před
veřejností a že by také při tom pohořel samo-
ten chef a s ním autorita dohlídacího práva.
Ovšem také kapsa chefova by se při tom chvěl
— vždyť chef není pouze chefem, on také z
všecko zodpovídá, on musí všecko věděti
všecko znáti.
V takovýchto choulostivých případech snaží
se chef zodpovědnost svou umenšiti tím, ze
celou věc sděli ústně opět svému nadřízenému
chefu. Ústně proto, poněvadž takové sdělen
stává se nezávažným.
Působením chefů se stalo, že vlastně roze
znáváme dvojí kategorii úřadníků: první sorta
jsou úřadníci výteční, druhá sorta jsou úřad-
nící spatní a nespolehliví. Výtečným úřadníkem
se také každý nestane, naopak jest velmi těžko.
býti vřaděnu do prvé sorty. Proto většina úřad-
níků volí druhou sortu, ve které si nikdo ne-
může zkaziti svou kariéru.
16
article
»Zájem služby« opět vyžaduje, že se do
prvé sorty nedostane vždy pouze ten, kdo by
k tomu měl potřebné vynikající a obzvláštní
schopnosti. Spiše lze řici s jistotou, že se nej
schopnější jednotlivci do prvé sorty vůboc ne
hodí. Obyčejně bývá provázena obzvláštní du
ševní sehopnost všelijakými jinými vlastnostmi
jako přepjatostí a hrdostí
Pravým opakem chefů, jako bývají a mají
býti, byl nebožtík pan okresní soudce Keller
byl totiž raztomilým chefem. K vůli vyvarován
možných omylů a zejmena k vůli vyvarování,
aby pro tuto jeho vlastnost nebyla zavedena
proti němu disciplinárka, podotýkáma rozhodně.
že pan soudce Keller umřel už před patnácti
lety a poněvadž od jeho smrti nebylo o něm
nie špatného slyšeti, mimo to také promlče
lhůta pro delikty jím spáchané už asi uplynula,
můžeme se klidně o něm rozhovořiti.
Keller
Spiš
17
article
Tenkráte, dokud on žil, chodilo všeck
ještě docela jinak než nyní, proto také není
vypravování o něm narážkou na dnešní poměrv.
nýbrž povídkou čistě historickou, neboť pan
soudce Keller patří už najisto historii a má
teď už patnáct let v očistci (ač-li byl na tal
dlouho do očistce odsouzen) odpykáno.
Úmyslně však zamlčujeme město, vo kte-
rém on působil, chtějíce tak obecenstvo a úřady
uvěsti v napínavý omyl. Trvalo to ostatně velmi
drahnou dobu, než se stal samostatným chefem.
Dokud jím ještě nebyl, vyskytovaly se v taj-
ných zprávách jeho chéfů o něm divné a neuvě-
řitelné věci: Především byl zvláště svorně vy-
ličován jako úřadník lenošivý, karbanu a ne-
mírnému piti oddaný, úřadní povinnosti zane-
dbávající. Přitě
stech neměl ještě patřičně úcty před svrchno-
s6i«, mluvil rouhavě o svém cheřu po hospo-
dách a zneuctival dokonce jeho rodinný ě živo
tím, že rozšiřoval o manželce svého chefa
rozličné anekdoty, které této tlusté dámě s otr-
lými pysky přivodily opětné záchvaty mrtvice.
Jedinýmjeho rozumným činem bylo, že s
neoženil. Při usťavičném překládání z trestu
z místa na místo prodělal ovšem mnoho a vše-
lijakých chefů. Čím více stárnul, tím vícese
zdálo, že na něho chefové vyzrávají. Potřeboval
jen podati zádost o přesazení a mohl býti jist,
že bude výtečně kvalifikován. Chefové měnili
vůči němu taktiků. Dokud jej ličili jako úřad-
níka naprosto špatného, zůstal jim na krku
pil jim krev hůřei než pijavice. Proto znenáhl
měnili zprávy o něm nahoru posílané, lepšil se
znenáhla, až se konečně úplně polépšil, stával
se po pořádku úřadníkem poměrně dobrým,
ještě lepším a naposled úřadnikem výtečným.
Keller
18
article
Posléze he stal také chefem, také předno-
stou malého okrešního soudu.
Poněvadž se za shora vylíčených okolnost
svého místa téměř dobojoval, umínil si jak
všickni lidé, kteří po dlouhém boji něčeho do-
sáhnou, že změní přikladně svou životosprávu.
Tanuly mu přiv tom dva pojmy na mysli
ras a dobrák. Přiehýlil se však k pojmu po-
slednímu, jenž spíše hověl jeho povaze a um
nil si, že bude chefem, jakým měli býti jeh
chefové. Bylo to odhodlání naprosto nedobré
neboť tím se chtěl státi opakem všech chefů
měl pokračovati v nedobré dráze, kterou začal
pokračoval a bezmála i ukončil (ve skutečnost
aspoň dojista) jako podřízený úřadník.
První jeho myšlenkou bylo, přelomit a př-
konat pýchu a hrdosťi stavovskou.
Proto již druhého dne v hospodě sbratri
se se soudním adjunktem a pozval ke svému
stolu všecky ostatní manipulační úřadníky.
z nichž jen pan knihovní sedával za dřivějších
olol z lelini
časů s panem soudeem.
19
article
Jeho podíízení si záhy oddechli. Nejprv
mu nedůvěřovali, vidouce však, že se nemění,
znenáhla si jej oblíbili a zamilovali tak, že by
byli pro něho do ohně skočili.
Předešlí chefové ustavičně jim vyfýkali, ž
je agenda slabá a že oni jenom lenoší, pan
soudce Keller však je ubezpečoval, že jich jest
na takovou silnou agendu příliš málo, že se
něco musí státi, že jsou otcové rodin a že se
strhati nemohou. Nejprotivnějším bylo mu, když
so věci rychle vyřizovaly. »Když to budeme
chtiti sfouknout,« říkával, »tak budou nahoře
myslet, že tu nemáme co dělat!« Proto da
sledně ukládal čerstvě došlé věci na svůj stůl,
aby se uležely. Pro některé věci, měl dobu
takovéhoto »uležení« přesně určenou: věe
tabulární na příklad vyřizoval zásadně po uply
nutí šesti neděl, srotulované procesy po uply-
nutí tří měsíců a zmýlil-li se některý advokát
a napsal na některý kus »velmi nutně«, mohl
býti jist, že věc bude uložena mezi nejstarš
»ležáky«.
Keller
20
article
Když pobyl na svém novém působišt
právě asi měsíc, zavřel se jednoho dne ve své
kanceláři a nařídil, aby k němu nikoho ne-
pouštěli.
Seděl hluboce zamyšlen u svého stolu a
sestavoval dlouhou zprávu »nahoru«. K okresu
patřilo toliž osmnáct obeí, z nichž pouze jedn
byla vedle okresního města samotného menším
městečkem. Pan soudce Keller sepsal dlouhou
a širokou zprávu, aby bylo osm obeí z jeho
okresu vyloučeno a přiděleno buď k sousednímu
soudu, nebo aby se pro ně zřídil nový samo-
statný soud v druhém a jediném městečk
v jeho okresu.
Návrh svůj doprovodil z brusu novými
napínavými důvody. Popsal jimi hustě několik
stránek a když v expeditu zprávu načisto
opsali, putovala nářamně vážně nejprve k prae-
sidiu krajského soudu.
Poněvadz se za dřívějších dob zhusta stá-
valo, že se nově jmenovaní okresnín soudcové
chtěli mermomocí vyznamenati a proto hned na
začátku svého působení podávali nahoru všeli-
jaké a mnohdy i rozmunité zprávy,s nevědal
v praesidiu, co mají si s návrhem pana sudího
Keliera počíti, neboť se týž vymykal všem pra-
videlnostem a pravděpodobnostem. Za tehdej-
ších časů dávali rádi takové věci, o kterých se
nevědělo, kam s nimi, nazpátek »k vyjädřeníe,
ale v tomto případě bylo to už z toho důvodu
nemožno, poněvadž došlá zpráva bylao tak dů-
kladná a podrobná, že dalšího vyjádření nepo-
třebovala.
Za tehdějších časů byli také u krajského
praesidia náramně opatrní, aby byli nějakou
zprávu prostě zahodili nebo odložili.
Keller
21
article
Tušilí, ze jest pan sudí Keller ssvětcem
či bláznem« a poněvadž jeho zprávu bez jakého-
koliv předéhozího vyřízení nahoru předložíti ne-
chtěli (snad se chtěli také významenati), poslal
ji okresnímu soudu s nařízením, aby vyslech-
nuti byli představení oněch obei, jichž vylou-
čení z okresu ... xského objevilo se tak zá-
doucím.
Věc ovšem na okresu utajena nebyl,
Představení zvěděli o ni dříve, než jim bylv
doručeny obsílky k výslechu. Přirozeně rozpou-
taly se o celé věci v interessovaných obeích
obrovské debaty a jak už bývá a jak už tehdy
bývalo, utvořily se ihned dvě strany, jedna pro
nový soud, druhá proti. Nejbojovněji počinalisi
uzenáři, pekaři a hostinští, kteří poukazovali n
zkracování živnosti, poněvadž prý každá strana,
která zavítá k soudu, koupí si aspoň párek
s křenem, housku a sklenici piva.
K výslechu dostavili se účastníci s ban-
deriem, s hudbou a s povozy ověnčenými chvojí
Nežli přišli nahoru k soudu, podali městu
přesný a neomylný důkaz, že by odštěpením
osmi obcí, odkud právě účastníci přijížděli, způ-
sobena byla škoda nemalá, hlavně pro ony tři
shora vyjmenované živnosti.
Pan sudí Keller chodil toho dne s rozve-
selenou tváří po náměstí. V duši měl tak zvané
smíšené pocity. Do opravdy se vlastně účinku
své zprávy nenadál. Domníval se, že jenom
učiní zadost tomu, co mu srdce velí a naše-
ptává, zatím však vzala věc neobyčejně vážný
Keller
23
article
tím ještě významená. Připadalo mu, že jest
vlastně velice nejisto, kdy a čím, pokud se týče,
jak se člověk vyznamenává. Možná, že kdyby
byl založil pro všecky nemanželské děti,, co jich
má na okresu, opatrovnu se šedivými sestrami
a humánně pozoruhodnými stanovami, že by si
toho byli snahoře« ani nevšimli: ale takhl
odloupnout od okresu osm obcí — to už jim
vrtá mozkem
Pan sudí vyslýchal účastniky s nesmírnou
obezřelostí. Poněvadž si jich předvolale na jeden
den příliš mnoho, poslal jich čásť domů a na-
řídil, aby se dostavili až druhého dne. Toť se
rozumi, že účastníci domů nejeli, nýbrž zůstali
v městě přes noc i s banderiem a s hudbou
uspořádali na rychlo taneční zábavu, nebo jak
se za tehdejších dob říkalo »taneční vínek
s dýchánkem.« (Nepřestáváme varovati. čtoucí
obecenstvo, že toto jest povídka historická a
budeme každého, kdo by toto vztahoval na
dnešní poměry, stihati soudně, po případěi
mimosoudně!)
Druhého dne tedy pan sudí Keller ve vý-
slechu pokračoval. Výslech toho dne poněku
vázl, poněvadž se celý soud předešlého večera,
pokud se týče noci, ba dokonce i rána zúčastnil
na »tanečním vinku s dýchánkem«, přes to
však sepsány se zbývajícími starosty objemné a
závidění, hodné protokoly, takže, celek celého
vyhledávání tvořil co do tlouštky spísů dojem
zastaralé a vleklé » kridy«.
Na to byly spisy sbaleny a poslány opět
praesidiu krajského soudu, kdež ovšem byli jich
příchodem probuzení z příjemného snu. Nezbylo
však nic jiného nežli spisy prostudovati, a po-
něvadž to byly spisy objemné, studovalí je
ovšem delší dobu.
Keller
24
article
Věc byla jim u praesidia naprosto novou,
bylo tedy rozhodnutí velmi stíženo. Okolo
reřerenta, jemuž praesidium spisy přidělilo (což
bylo do jisté míry také poctou a jaksi pobídkou,
aby se rovněž vyznamenal) kupily se svazky
starých říšských zákonníků, knihy odborné i ne-
odborné, ve všem bylo bádáno, všečko ni
naplat.
Mezitím věc zastářla (lenkráte se říkalo
szisnirádla«) a poněvadž bylo ze spisů zřejmo,
že s odštěpením osmi obei od okrésu všlchni
lidé nesouhlasí, zejmena ne tí, od kterých. mělo
býti odštěpeno, nařídilo pruesidium » doplněnie
výslečhem protištrany.
Pan sudí Keller vyslýchal zase starosty
z druhých obeí. K jejich eti budiž podotknuto,
že oni nepřijuli do města ani s banderiem ani
s hudbou, naopakOměl jejich příchod, co se
týčel střízlivosti, něco velmi podobného s pří-
chodem Židů do Egypta.
Párky s křenem, housky a pivo hrály ve
výslechu tomto přímo nemístnou úlohu se poško-
zování živnosti atd. — na hlavu pana sudího
padalo sto jako kroupy na bohaté žitnév klasy,
právě kdy nejhrději povznášejí své nažloutl
stvoly ke zhavé letní obloze . . .ša ss
Nadarmo se snažil obratným diktováním
zmírniti ostrosť výrazů protistrany v protokolech,
skutečnosti tím nezměnil: deset obel bylo proti
rozdělení, osm pro rozdělení.
Keller
Žid
Egypt
25
article
Spisy byly znovu sbaleny a zaslány opět
praesidiu. Tam ovšem byli ve velikýčh rozpacích,
jakě stanovisko mají k akci pana sudího Kellera
zaujmouti.
Usnesli se tedy, že předloží spisy nahoru
a doprovodili je zprávou dosti objemnou a ob-
šírnou, neboť se za tehdejšich dob obšírnost
pokládala za nejpřednější úřadní cnost.
U vrchního soudu opakovalo se to, co se
již stalo uckrajského soudu. Opět ty rozpaky,
jelli pan suds Keller » světcem- či bláznem« opět táž
nerozhodnost a na konec doplnění spisů »v tom
směru, byly-li by v tom případě, že okresní
soud v J. byle založen, pohotově dostatečné
místnosti, zdravé, vzdušné atd.«
Tímto doplněním se věc poněkud protáhla.
V městečku J., kde měl býti nový soud zřízen,
představovali si věc docela jinak. Domnívali se,
že jim stát postaví sám na náměstí monumen-
tální budovu soudní a proto byli poněkud pro-
buzeni ze příjemného snu. Utvořily se i v něm
hned dvě protistrany, jedna pochybovačná, která
prohlašovala, že věc hladce se neprovede, že
budou zvýšeny obecní přirážky a možno i daně
— druhá optimistická, skládající se po výtce
z pekařů, uzenářů a hostinských, která prohla-
šovala, že i po tom, kdyby se městečko zavá-
zalo postaviti budovu vlastním nákladem, město
získá neocenitelných vymoženostl.
Druhá protistrana skutečně zvítězila : město
bylo ochotno postaviti soudní budovu svým ná-
kladem a to nákladem neobyčejným, neočeká-
vatelným.
Keller
okresní soud v J
26
article
Doplněné spisy vykonaly opět trnitou cestu
instanční a pana sudího Kellera — počala celá
akce už mrzeti. Představoval si odloučení osmi
obcí mnohem snazším a ustavičné vyslýchánía
doplňování už jej omrzelo.
VAle navzdor tomu měl v duši pocit, z
konal svou povinnost, že hleděl ulehčiti svému
podřízenému úřadnictvu.
Proto po předložení spísů očekával pln
blahých nadějí, jaké dojde vyřízení. Toto však
nepřicházelo. Spisy odpluly jako do moře ho-
zený klobouk, kde však zmizely, zůstalo nejisto.
Rozechvěný okres čekal na jich vyřízeni
nejprve po týdnech, pak po měsících, pak po
rocich a nyní dokonce tvrdí pessimisté, že lze
na jejich vyřízení čekati několik století. Kam
se poděly, kde se ztratily — zahaleno jest rou-
škou strašlivého tajemství. Snad se podaří
našim pánům poslancům nesčíslnými interpela-
cemi pobyt těchto spisů výpátrati a tu nezištně
navrhujeme, aby tyto spisy v případě obstrukce
byly od A až do Z. čteny, toť se rozumí, že
pomalu a s citem a aby byl učiněn návrh na
vyhrabání mrtvoly pana sudího Kellera, aby se
zjistilo, že nebyl otráven disciplinárkami, zejmena
však, aby byl prozkoumán důkladně jeho žalu-
dek, není-li v něm pochováno zřízení okresního
soudu vJ.
Dále navrhujeme, aby byl na jeho opuštěný
hrob postaven pomník s případným nápisem:
»Žil život krátký, ale slavný! Jako Achilles t«
Karel Brodecky.
Keller
Achilles
Karel brodecky
okresní soud vj