1
masthead
20. července 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 190.
3
masthead
Patish vyhrazen.
5
article
OBSAH
Srbská národní píseň: Turek pobratímem Králevič-
Marka.
Ypsilon: Nad starou zahradou.
Kubus A.: Hrdá krev.
Porzsolt K.: Konec dramatu.
Sts Vl.: Obrázky z balkánské války: Boj o juchtu
Turek
Marek
6
article
Turek pobratimem Králeviče
Marka.
Turek pobratimem Králeviče
Marka.
Srbská národní píseň. Přeložil Josef Holeče
Potkali se dva junáci dobří,
zhledali se ve Serezu městě
v bílém dvoře vojevody Žarka.
Jeden z obou Králevič byl Marko,
Kostadin beg z janáků byl druhý.
Králevič se slova ujal Marko-
„Pobratime, beže Kostadine,
před námi je cesta ve Drinopol
kde, mně zdá se, nehoda mě potká,
junácký mi nezdaří se mejdan.
Však co dělat, není pro mne zbytí.
neboť sám car v Drinopol mne volá
Něř mi, bratře, raději bych nešel.
Víš-li co, já učiním se chorým
na zlou nemoc, těžkou úplavvici.“
Marko děl a učinil se chorým,
na dobrého položil se Šarce.
o hrušku se sodla hrudí opřel
a tak jeli k Drinopolu městu.
Jedou, jedou věrní pobratimi.
přes hory a doly, lesy, luhy,
oba mlčí, žádný nehovoří,
v ústech nemá slova ani písně
ale v mysli myšlenky se honí.
Příjel Marko do bílého města
do Dramy, tam náhodou se potkal
a Alil-agou, carským bohatýrem,
za ním jelo janičarů třicet.
Alil-aga děl a pravil Marku:
„Oj junáče Králeviči Marko,
na mejdam pojď, na junáckou střelbul
Bůh li tobě dá a dobré štěstí,
že ty střelcem ukážeš se lepším,
mé ti za to budou bílé dvory
a v nich všecko, co stojí a leží,
tvoje bude i má věrná milá:
ale já li lepším budu střelcem,
nechci dvora tvého, ani ženy,
khci však tebe živa pověsiti
a si koně šarce osvojiti.“
Králevič mu odpověděl Markot
„Vari, vari, Turku zatracenýl
Není mi dnes do střílení tvého
neboť těžkou nemocí jsem chorý.
tuze chorý bílou úplavicí,
ani koně nemohu se držet,
neřku s tebou v střelbě závodíti.
Turek
Marek
Josef Holéci
Králevič
Markot
Drinopol
Drama
7
article
Ale Turčín odpudit se nedal.
pravé poly dolamy se chytil
Markovy, a rázem junák Marko
šavli chopil, pravou polu odfal-
„Hajdy, bído, vari, zatracenál“
Ale Turčín odpudit se nodal,
nýbrž chopil Šarce za otěže,
pravou rukou za otěže Šarce,
levou Marka za junácká prsa.
Vzplanul Marko jako živý ohen.
narovnal se na vítězi koni,
potrhl mu a přitáhl uzdu,
Šarac tančil jako bez rozumu,
přeskakoval koně i junáky:
na bega pak zvolal Kostadina-
„Pobratime, beže Kostadine,
vrať se zpátky do Serezu města,
u vojvody se tam zastav Žarka,
nechal jsem tam střelu Tataranku.
na kteréž je střele Tafarance
sokolích per devatero bílých
přines mi tu střelu Tataranku
a já s agou půjdu ke kadimu,
aby upsal, oč se zakládáme.
abychom se potom nesvadilí.“
Kostadin se do Serezu vrátil.
Marko s agou jeli ke kadimur.
Alil-aga prvý k soudci vešel,
papuče zul, ke kadimu sedl,
sáhl za pás pro dukáty žlasté,
soudci dvanáct pod kolena hodili
„Kadi effendi, ten tobě bakšiš.
a spiš Marku falečně ten základ.
Ale Marko po turecku uměl.
a děl, na klin položiv si palcát:
„Kadi effendí, slyš, co ti řeknu
Spravedlivě sázku naši sepiš,
ne li viz ten pozlacený paleát!
Jednou li jen trochu tobe tepnu,
nebude ti masti zapotřebí.
a dukátův ani nezeberešl
Na šestoper podíval se kadi.
podíval se, zimnice ho chytla.
sázku psal a ruce mu se třásly.
Turčín
Markov
Hajda
Marek
Kostadin
8
article
Když pak vyšli na junácký mejdan,
za aoabje třicet janičarů,
ale Marka neprovází nikdo,
několik jen Bulharů a Řeků.
A když došli na junácký mejdaa,
děl a pravil corský Alil-aga:
„Delibašo, hola, polož střelul
Ty se chvastáš, že jsi dobrý junák,
vychloubáš se všude ve družině,
že zastřelíš orla křížatého,
který mračna po obloze vodí.“
Králevič mu odpověděl Marko:
„Tak jest. Turku, já jsem dobrý junák.
ale ty jsi, Alil-ago, starší,
neboť vaše panství jest i carství,
a máš také prvou ránu proto.
že jsí vyzval na junácký mejdan
nuže, Turku, hola, polož střelul
Pustil Turčín prvou bílou střelu.
střelu pustil, potom loktem měřil.
přeletěla sto a dvacet loket.
Pustil Marko prvou bílou střelu
dvě stě loket přeletěla střela.
Pustil Turčín druhou bílou střelu,
střela tři sta přeletěla loket.
Pustil Marko druhou bílou střelu,
střela pět set přeletěla loket. e
Pustil Turčín třetí bílou střelu,
střela šest set přeletěla loket.
V tom se Marku Kostadin beg vrátil,
přinesl mu střelu Tataranku,
na kteréž je střele Tatarance
sokolích per devatero bílých.
Pustil Marko střelu Tataranku —
ztratila se ve prachu a mlze,
očima se dohlednouti nedá,
kde pak teprv přeměřiti lokteml
Marek
Bulhar
Řek
Turek
Turčín
Kostadin
Tataranka
9
article
Jal se Turčin velké slzy ronit,
jal se Marka bohem pobratřovati
„Bohem bratře, Králeviči Marko
vyšním bohem a Jovanem svatým,
dle křesťanské vaší krásné víryl
Tvoje buďte moje bílé dvory.
tvoje budiž moje věrná mílá,
jen mne, Marko pobratime, nevěšl
Králevič mu odpověděl Marko-
„Oj. Turčíne, bůh tě živý ubil
Bratřís li mne, proč mi ženu dáváš?
A mně tvojí ženy třeba není,
u nás není jako u vás Turků-
pobratim mi jako rodný bratr.
jeho žena švakrovou je mojí,
švakrová mi nemůž býti ženou,
a já nad to již mám věrnou mílou.
Jelice to, paní urozená
a vše, bratře, odpustil bych tobě,
ale že jsi dolamu mi odral,
za to dej mi tři opasky peněz.
bych si spravil na dolamě poly
Rád a vesel poskočíl si Turčín,
Králeviče objímal a líbal,
odvedl jej do panského dvora.
tři dni spolu dobrou vůli měli,
po té dal mu tři opasky zlata,
žena jeho kožili a žátek, l
šátek sama vyšívala stříbrem.
zátek stříbrem a košilí zlatem;
ještě mu dal průvod tři sta mužů
aby na dvůr dovedli ho carský.
Dlouho žili v pobratimské lásce
Marko Králevič a Alil-aga
spolu jezdili a bojovali,
spolu kvasili i nocovali,
spolu tvrdých dobývali hradů.
všecko spolu měli, jen ne svádu.
Turčin
Marek bůh
bůh
Jovan svatá
Turek
Jelice
Králevič
10
article
Nad starou zahradou.
Nad starou zahradou.
Po delším ztichnutí náhle se oživila stará
zahrada pod mými okny. Ale tento ruch, kter
ji za letního rána naplnil, znamenal její zkázu
Do staletého domu, kterýž ji na východ uza-
vírá, zaťaly se špičáky a krumpáče. Staven
bylo již dříve vyklizeno, dvéře, rámy oken vy-
trhány. Kus kamenné pražské historie mizí na
vždy s povrchu.
Dělníkům, kteří byli vysláni k prvému
útoku na zádvorní část, překážel strom, jenž
stál nedaleko zdi. I padí. Ale ještě zbylo
mnoho stromů jiných a prostřed zahrady po-
sud se vypínala stará, stoletá lípa. A minu
den, a v lehkém závanu večerního větru ještě
mi zašuměla na pozdrav, a ještě za pozdníh
soumraku usedl v její koruně kos a táhlým
hvizdem flétny své loučil se s usínajícím dnem
Nespočetná léta pěli tu za večerů a za čas-
ných jiter nespočetní předkové jeho, od jar
přes polovinu července. A dvacet posledníck
let slýchal jsem sám hluboké tóny kosů, kteř-
šťastně byli přečkali zimu.
V budkách, zavěšených v koruně mocné
lípy, přespali té noci posledně veselí špačkové
Potom po ránu zadul vítr, na pouhou chví-
li, a v hloubi pod okny zašumělo všechno stro-
moví. Ztichlo zas, a ozval se zlověstný skří-
pavý zvuk. Tak zakvičí pila, když se drása-
výmí zuby zakousne do drva. Ale dalšího za-
žírání dravých zubů neslyšel jsem již, nebot
vnikly ve zdravou ještě, šťavnatou dřeň,
míza šťáva stromová dusila kvílení pně.
Neodvážil jsem se přistoupiti k oknu, ne-
boť jsem tušil, jaká poprava dole nastává.
11
article
Uplynula drahná chvile, a pojednou vzletěl
vzhůru mocný praskot, štípení nedoříznutého
kmene, hrozné zachvění větví a zašumění li-
stí — cosi kmitlo se vzduchem a zmizelo —
pak třeskný pád. Veliká, rozvětvená lípa ská-
cela se, došuměla navždy.
Bolestí sevřelo se mi srdce. Bezmála dva-
cet let díval jsem se na ni, převyšující vrchol-
kem svým i třetí patro, s něhož přehlíži
okolní zahrady. Dvacet let mi ševelila korun
její za večerů letních a tesklivě šuměla a hu-
čela za divokých bouří podzímních. Kdysi ne-
mohlo mi ani ve snu připadnouti, že přežij
tento strom, zakořeněný tak do hloubi a šíře
a přečkavší tolik bouří a proměn.
Byla ta lípa královnou v rozlehlé zahradě
a přečnívala vysoko všechno ostatní stromoví,
kaštany, duby, akáty, jasany a pajasany,
bluboko pod ní kvetly šeříky a bezy. A když
se rozpoutali větrové, šumot její letěl pře
nízké ploty a přehrady na pozdrav do všech
zahrad okolních. Neboť tato zahrada byla je
částí veliké nádrže vzduchové, rozkládajícíse
na různoběžném prostoru mezi náměstím Vá-
clavským a ulicemi Vodičkovou, Pasířskou
(nyní Palackého), Širokou (nyní Jungmanno-
vou t.) a pláckem Františkánským (nyní nám
Jungmannovým).
V rámci řečených ulic a náměstí rozklá-
dalo se ode dávna množství zahrad a zahrá-
dek, tolik snad, co tu stálo domů a domků
Ještě před čtyryceti a snad před třicíti lely
byl by jich napočítal ke dvacíti. Největší z níc
Vodičkův
Palacký
Široká
Jungmannův
řečený ulice
14
article
jest klášterní Františkánská, pečlivě pěstova-
ná, na druhém pak místě co do velikosti byla
zahrada rozsáhlého domu Bohuslavské-
ho. Ale toto jméno dávno upadlo v zapome-
nutí a udržovalo se jen ve velikém adresáři
pražském. V posledním čtvrtstoletí říkáno tam
„u Lhotků“, a teprv proces Ústřední Matice
školské s erárem o pochybné dědictví uved
před nemnoha lety v širší známost jméno po-
sledního soukromého majetníka památného
domu Bohuslavského, rytmistra Bergra, sta-
rého mládence podivína, zemřelého bez kšaftu
nebo s kšaftem tak nešťastně „uloženým“, že
mu ve sporném řízení chyběly náležité pod-
mínky, aby byl uznán za platný. Spor, jak
známo, vyhrál erár. Ale ač tedy bylo teď zná-
mo jméno posledního majetníka Bergra, za-
hradě stále říkáno dle nájemce „u Lhotků“
Je nás jistě již nemnoho, kdo jsme znal
starého Bergra jen od pohledu, z ulice, na niž
ostatně na sklonku života málo vycházel. Ale
z oněch, kdo ho znali nějak důvěrnějí, zbyl n
živě sotva kdo.
Bohuslavský
Bergr
Lhotka
15
article
Dávněji než před čtyryceti lety bylo m
dopřáno, že jsem z domu nyní Fiedlerova n
Václavském náměstí (čís. 24.), mohl nahléd-
nouti do zahrad a zahrádek, plných stromoví
a květů, plných ptactva a zpěvu, ale někdy
taky plných zvuků flašinetů, kterých na dvor-
cích před zahradami hrálo mnohdy několik
najednou v nevelikých vzdálenostech, tak že
v uši posluchačů zaléhala strašlivá směsice
až k zbláznění, a třeba od časného rána do tmy
večerní. Neboť tehda ještě nebylo vydáno n-
řízení, že kolovrátky smějí hráti teprv od ho-
diny polední.
O nemnoho let později zavedlo mne po-
slání do bytu jistého živnostníka vedle ně-
kdejšího „krejčovského herberku“, do zadního
traktu, a tu jsem poprvé blíže nahlédl do z-
hrady domu Bohuslavského. Nebyla upravena
byla jaksi zdivočilá, ale právě to bylo krásné
Bylo tam košatého stromoví a křů, byl upro-
střed nějský vodojem, a v této zahradě, kte-
rou z chodců po Václavském náměstí málokd
tušil, přecházel jeji majetník rytmistr Berger
muž nevysoký, zavalitý, plnokrevný, tváří ru-
dých a s mocnými černými, téměř hrozivýmí
kniry, trčícími daleko s tváře jako hroty na
obranu. Tento muž trpěl prý trapným nedu-
hem, velikou a nezhojitelnou kýlou, a snad
v tom byla příčina jeho samotářství a podivín-
ství. Ve své zahradě, do níž tehda nebylo pří-
stupu, měl několik altánků a besídek, v nich
pomeškával za počasí nevlídného a deštivého-
a v koutě na poledne, směrem k ulici Vodi-
čkově, zbudoval prý teprv on „poustevnu“
chaloupku to, jež z venčí byla pobita korou
stromovou, aby činila dojem obydlí skutečně
samodílného, poustevnického. Nad prkennou
střechou poustky byla na dvou sloupcích druh
stříška malá, a to byla „zvonička“ poustevny
Fiedlerův
Berger
Václavský náměstí
hrad dom Bohuslavský
16
article
Aby hříčka byla úplná, postavil prý Berge
do své poustevny i poustevníka v přirozené
velikosti, arei ne živého, nýbrž z plechu nebo
ze dřeva, a napodobenina zbožného muže měla
kolem rukou otočený provaz vzhůru ke zvo-
ničce, jakoby vyzváněl. Sám jsem tohoto pou-
stevníka již neviděl, ale vyprávěl mi o něm
pozdější nájemce zahrady Lhotka, s nímž jsem
nejednou za tiché, vlahé noci letní sedával sám
na okrouhlé lavici pod košatou lipou, kdysi
do jitřního svítání, a jenž mne zasvěcovalv
drobné taje domu Bohuslavského a zahrady. —
Tuto zahradovitou končinu zamiloval jsem
si na první shlédnutí a měnivý život mne pak
několikráte k ní na kratší neb delší dobu při-
poutal. Posledně stalo se tak před lety bez-
mála již dvacíti, když zesnulý knihkupec
knihtiskař Adolf Stýblo vybudoval na místě
starých úzkých tří domů veliký činžovní pa-
lác. Ode dne, kdy byl položen první kámen
jeho základů, a po celou dobu, jak dům vyrů-
stal, zachvacovala mne touha, abych v tomto
domě nalezl přístřeší. Vábila mne stará kon-
čina, vábily mne zahrady, vábila mne celá ta
minulost, jež na nich ležela. Bylo to slunce.
vzduch, a byla tu ve věnci domů namnoze ještě
nízkých šťavnatá, hojná zeleň, v Praze čim
dále vzácnější.
A potom tedy dvacet let jsem se díval
i do nejbližší sousední zahrady někdy Bohu-
slavské.
Berge
Bohuslavský
Stýblo
Praha
zahrada Lhotka
17
article
Knihu by mohl člověk napsati o tom, jak
se v ní život měnil. Již od let osmdesátých
byla známa jako zahrada „u Lhotků“. Tehdaji
říkali také „cukrářská“. Paničky scházelys
sem odpůldne na nevinný klípek a číšku kávy
neb čokolády, na talířek mraženého, na skle-
nici limonády. Přiváděly sem i svoji drobo-
tinu, a celé rodinky trávívaly tu bezstarostně
a na vzduchu poměrně čistém a svěžím celé
odpůldne. Tehda, před lety téměř třiceti, na-
hrazoval jim zdejší pobyt nějaký namáhavějšt
výlet, ba, zahrada Bergrova byla mnohým
náhradou za letní pobyt na venkově. Byly
skromnější požadavky. A mnohá maminka ny-
nější i mnohý tatík vzpomenou si jistě nejed-
nou na šťastné chvile z dětství, jež tu trávili
hrou a skotačením. A večer bývalo v zahrad
ticho.
O něco let později změnila se cukrářská
zahrada v restaurační. Lhotka vytáčel tu dobr
pivo a zřídil kuchyní. Tak bylo v prvních le-
tech devadesátých. Aby pak jeho podnik ještě
více lákal, zavedl v jisté dny večerní koncerty
Malá občanská kapela o osmi nebo dvanácti
mužích hrávala tu asi dvakráte v témdni.
Když hudba hrávala, sešlo se ještě trochu
obecenstva — ale přece málo, aby se koncer
vyplatil — když bylo bez koncertu, zahrada
u večer pustla. Vzpomínám, že v ní sedávalo
někdy jen šest, osm lidí. Nastával podivný ten
obrat, jejž od patnácti neb dvacíti let sleduji
a jemuž mnohý pozorovatel nemůže rozuměti
Voláme po zahradách, po zeleni, ale kde za-
hrady byly, zůstávaly pojednou prázdné. Ber-
grova zahrada náležela k nejutěšenějším za-
hradám restauračním, ale Pražané jí nevyhle-
dávali, nepřicházeli, a milý „krčmář“ Lhotk
bloudil sám pod stromy v těžkých starostech
jak by živnosti své pomohl. Jiným takovým
dokladem nevšímavosti a naprostého míjen
je po léta již krásná, prostorná zahrada Mě-
Bergrův
Pražan
Lhotka
letechnický
19
article
no
or
vleln
A rel
20
article
šťanské Besedy v ulici Vladislavově. Ač je
Vladislavův
21
article
dávno přístupna všemu obecenstvu a nejen
členům besedním, zůstává téměř prázdna.
Mělo tedy zahradě Bergrově býti pomo-
ženo jinak. Řekl si Lhotka, že do ní zavedo
„zpěváčky“. A někdy v druhé polovině deva-
desátých let vtáhla sem družina zpěváků, v je-
jímž čele byl milý „starý“ Sodoma a jeho druh
ještě starší, neúnavný „starý“ Rak.
Hudební pavillon čili „orkestr“ byl změ-
něn v jeviště a s toho zaznívaly do tiché kdysí
zahrady Bergrovy veselé kuplety a sólové de-
klamace. Prohodil někdy krčmář Lhotka: „Aby
se tak probudil starej rytmajstr Berger! Ter
by vyvaloval oči, co se v jeho zahradě děje!
Rak byl „zpěváčkem“ z povolání, Sodome
býval dříve i divaadelním hercem, výborným
komikem. Snad jeho švakrovství s Leopoldem
Šmídem bylo příčinou, že opustil prkna diva-
delní a vrátil se na „prkýnka“ šantanní, jimz
zůstal věren již na celý život. Ale tato dvo-
jice, Rak a Sodoma nebo Sodoma a Rak, byla
jaksi zbytkem cechu „zpěváčků“ staré školy
Zejména Rak byl typem jejich a tehda již po-
slední z nich. Zpívávalť a deklamovával jižv
letech šedesátých zároveň s Denkem, Vítkem
a Michlem. Posledním ze zpěváčků kdys
skromně vystupovavších, bez velikých náro-
ků, měvších i jisté poslání národní a vlastene-
cké, abych tak řekl. V těch dobách u nás ještě
nebylo potuchy po „kabaretech“ a taky se
tehdy neprovozovávaly tak zvané „parisieny
při nichž se mohli červenati i dragouni s troj
kapitulací.
Bergrův
Berger
Rak
Sodome
Šmíd
Denk
Vítko
Michl
Lhotka
Ter
Sodoma
22
article
Za letních večerů byl tedy u Lhotků udo-
mácněn šantán a zahrada se oživila. Odpůldne
ještě přicházely paničky na kávu a zmrzlinu
ale nesmím zapomenouti, že jsem po všechna
ta léta pozoroval ještě jiné stálé hosty. T
byli ctitelé a vyznavači „dvaatřicíti loupežní-
ků“ — karbaníci. Za léta den co den přichá-
zeli brzy po polednách a kdesi u postranních
stolků rozbili stan. Neboť to bylo několik
„partií“ čili „kvartet“. Pražilo-li slunce příliš
uchylovali se na zad zahrady, pod střechu tal
zvané verandy. Nikdy se neomeškávali pla-
ným, jalovým hovorem. Honem, kabáty dolů
a v pouhých vestách a některý i s ohrnutým
rukávy košile zasedali ke hře. Na stole již le-
žely „modlitby“. A pak mícháno a snímáno
rozdáváno do večera. Lipány karty, že luskán
jejich donikalo přes celou zahradu i zahrádku
pode mnou až do třetího patra, zlatky i pětky
a desítky vršily se v hromádky, hromádky stě-
hovaly se od hráče ke hráčí, „pinka“ mívala
Bulka, šístka, mariáš a jiné sousedské hry
jsou jistě pěkné hry, ale pokud jsem kdy by
jejich účastníkem, vždy se na stole červenal
jen drobná měď. Dole v zahradě — soudil jsem
dle hromádek peněz — nebývala to arci vždy
hra nejnevinnější. Byly jistě případy, že se
v tom horkém letním vzduchu paragraf 522.
zák. jen rojil jak druhá generace bacillů, a na-
hoře v patře domu Bergrova bylo ubytováno
— státní zastupitelstvo ..
Ale když zavanuly první větry podzimní
když říjnové slunce vychladlo a půda se po-
krývala spadlým listím, uchylovali se hráči do
verandy zabedněné a tam byl přenesen i šan-
tán. Zahrada ztichla, zpustla, a bývala mi tu
nejmilejší. Dívával jsem se na poustevnuv
koutě a myslil jsem, že přece konečně se do-
čkám chvíle, kdy z ní její obyvatel vystoupí
Ale dobrý poustevník nikdy se mi nezjevil.
Bergrův
Lhotka
23
article
Ještě později, když zavanul severák
vzduchem letěla předzvěst zimy, chodi
krčmář Lhotka po zahradě s čelem svraštělým
a pozoroval teploměr. Kdykoli se rtuť smrštila
blízko k nule nebo dokonce pod ni, zname-
nalo to novou sezonu, sezonu kluziště. Pak
se tu objevili dva nebo tři muži ve vysokých
juchtovicích, a večer počínajíc polévali zemi
daleko přes půlnoc, někdy až do čtvrté, páté
hodiny ranní. Kandelábříky plynové byly od-
šroubovány již hned v podzimu, stoly a židle
odklízeny a složeny pod kolnou čili verandou
aby nic nepřekáželo, a první mráz proměni
zahradu v kluziště. V celé Praze bylo u Lhot
ků první, a jen domrzlo, již tu byli taky bru-
sliči. A k tomu flašinet, jak se samo sebou
rozumí.
Bohužel, že tomuto sportu a zimnímu pra-
mení výdělku byl obětován nejeden keř
strom, který místy volnému rozběhu překážel
Mizely obyčejně přes noc. Měl jsem svého
času všechny spočítané, ale čert bere i počí-
tané, jak známo. A pojednou z rána zdá se mi
že je v zahradě nějaká mezera. Počítám znova
— ach ovšem, tu stál „v cestě“ strom a zapla-
til svou všetečnost životem.
Arci tehda jsem netušil, že se dočkám
zániku celé zahrady Bergrovy. A nic na světě
jí nezachrání. Špičáky a krumpáče zatesly se
v zadní trakt domu Bohuslavského i domu sou-
sedního, přikoupeného, a již jsou ty část-
strženy. Někdejší zahrada do pola zasypána
rumem a lámaným, ze zbořeniště dobytým ka-
menem, a rum zavaluje taky do pola někdejš
„poustevnu“ tam v koutě. Zatím chaloupk
v práci nepřekáží, a tak její „život“ o několik
málo dní prodloužen. Ale za krátko nebude
tu po všem ani památky. —
Y psilon.
žně.
Bergrův
Lhotka
Praha
Lhota
Y psilon
24
article
Hrdá krev.
Hrdá krev.
Napssl ArneKubus.
Na desátý rok už žil Bartoš u cizích lidí
Nepohodnuv se se synem, odešel ze statku.
v němž se narodil, a v němž prožil svou pa
desátku. Od té doby věděl o něm jen tak
doslechu; přinášel-li mu někdo zprávy, mlče
a jen přikyvoval hlavou.
Jednoho vnuka držel ještě na svých
loktech. Slyšel, že přibyli ještě čtyři. Nemluvil
o nich nikdy, takže lidé myslili, že odřekl se
svého syna navždy. Ale on sám přistihl se ob-
čas, jak oči se mu zalévají slzami: vždyť je
přece jeho syn, jediný jeho syn! — ale máví
vždy rukou, jakoby chtěl zapuditi takové my
šlenky a opět zahořklo a stvrdlo na chvíl
stařecké jeho srdce při myšlence, že on, otec
by měl synovi nabízeti smíření,
Bartoš
25
article
Ano, opravdu pěkný to synl myslí si —
ale vždyť přece jinak nemůže si na něho na-
prosto stéžovati: veškerý výminek odvádí mu
řádně. Mnohý otec na jeho místě byl by úplně
spokojen, jen když by dostal svůj výminek.
Ale on o něj nestojí, spokojil by se málem.
vždyť může ještě pracovati, jen kdyby syn
příšel a řekl: „Otče, vrafte se k náml“
Rok od roku čekal, utěšoval se nadějí —
a měl již svou stálou odpověď: „Když ty ne,
já teprv ne!“ Vrátil několikráte část výminku,
ale on mu ji poslal vždy zpět: co má psáno,
to vyplatí do posledního haléře. V tom poznává
Bartoš svého syna a okamžik cítí jakoby pýchu.
— Ale vůči svému otci by přec měl jednat
jinak — myslí si a klade hlavu do dlaní.
A ty děti, ty děti! Slyší o nich časem —
a dosud jich neviděl. — Jak pustý je tohle
život! — Hladil by jim vlásky, bral by je na
kolena, mazlil by se s nimi — má sice zde
také děti, hodné děti, ale ty jsou mu cizí —
hraje si někdy s nimi, ale jeho mysl zalétá do
světnice, již mu žádná jiná nemůže nahradit,
zdá se mu, že sedí ve své pohovce a kol něho
pět vnoučků — lezou na něho a říkají mu
„dědečku“
A jaká je tam asi úroda? Slyšel, že Václav
dobře hospodaří. Deset let neviděl těch polí!
Bartoš
Hladil
Václav
26
article
Jak byl by šťasten, kdyby je mohi procházeti
— od jednoho konce ke druhému, těšit se
obilí, jak roste — — a jaké krásné chvíle jsou
žně! Žně na vlastním poli, na poli Václavově!
— Deset let jich neviděl; je tak krásný den —
což aby se tam podíval? Za tři, čtyři hodiny
by již mohl státi na svém poli, říká hlasitě „na
svém poli“ a ruce se mu chvějí.
Stále zní mu v mysli „na svém poli“ —
ano, rozhodl se, že půjde. Ústrojil se nedělně.
vzal hůl a šel; cítil, jak ho to žene, kráčel tak
mladě, jakoby nebyl ani stařec šedesátiletý.
Projde polem, myslil si — a půjde zase
zpět. Ne, do statku rozhodně nepůjde — —
Ale nedá mu to: jak asi to tam vypadá? co
dělají? — slyšel, že Václav přistavěl — jaký
má dobytek? — a napadá mu, že snad Vá-
clava potká na poli, jistě že ho pozdravía
pozve domů —
Tak míjela mu cesta, stále tytéž myšlenky
a jen mimochodem si uvědomoval, jak vše sev
kraji změnilo —-
„Tak konečně — mé pole — mé pole“ —
ani mu nenapadlo, že by vlastně neměl říkat
„mé“ — bezděky zrychlil krok a neustal, a
všecek udýchán stanul na rodné půdě.
Václavův
Václav
27
article
Oddechl si z hluboka — oči se mu roz-
zářily, rty mu to několikráte zacukalo, v srdci
to jihlo a dvě velké slzy kanuly mu po tvářích.
„Tak, bože můj, teď bych šťasten umíral.“
A cosí ho přitahovalo k té půdě, z níž
vyrostl a které neviděl plných deset let, ko-
lena mu poklesala — a již se sklání nad rod-
nou hrudou, líbá ji a rosí slzami, jež kanou
tak lehce jako dva praménky. Je mu tak blaze,
zapomněl všeho, splynul s rodnou hrudou jako
dítě s prsy mateřskými. —
Minula hodina? Neví. Vstane a srdce mu
překypuje čímsi slastným, chtěl by celý svět
přivinout na prsa, chtěl by tu míti někoho,s
kým by mohl sdíleti své štěstí. Myslí si, kdyby
tak přišel Václav, nečekal by, až ho pozdraví
— ale sám by k němu šel, sám a zeptal se
ho: „Tak co děláš, hochu... A jakou máš
krásnou ourodu! Věru nemíval jsem takové
— tak, hochu, tak...“
Dotýkal se rukou žita, jež bylo tak sílné
a husté a odhrnoval stranou klasy převislé
tíží, by ani jediného stébla nezlomil. — „Jak
pěkně se bělá! Tak za pět dní budeš mít,
hochu, žně. A já že neměl bych být při tom?
bůh
Václav
28
article
Ne, té ourody už neopustím.
A připadá mu zcela samozřejmým, že se-
stoupí dolů do statku, těší se, jak si stisknou
ruce — —
„I pšenice bude zralá co nevidět, oves
ječmenem jsou až černy bujností, řepa jako
konve — a jaké krásné aleje! Ten hoch ne-
zapře mou krev —
A již vchází na dvůr — mnoho je tu změ-
něno, lecčeho by ani nepoznal — vstupuje do
světnice:
„Dobrý odpoledne.
„Dobrý odpoledne.
Úsedá do své pohovky, těší ho, že nalézá
jí na svém místě. — Ale co je to? Pozdravili
— a dost; všichni mlčí, jakoby ho zde ani ne-
bylo: děti hledí na něj udiveně, stichly a skrčily
se do koutku. —
„Tak — víš, Václave — já zde už zů-
stanu.“
„Však máte na to právo.“
Ano, má na to právo — tak mu odpo-
vídá jeho syn — on tedy neví o svém otci
ničeho, než že mu je povinen právemí
Oči se mu kalí a hlas se mu chvěje.
„Václave, jsi přec můj syn — čekal jsem,
že přijdeš — deset roků jsem čekal — a nyní
otec přichází k synovi. — Celých deseť roků
a každý den jsem myslil na tě — hleď — co
jsi mi vracel, nesu tvým dětem . ..
A syn poznal otce.
„Otče, proč jste nepřišel dřível“
Vzal chvějící se jeho ruce a tiskl je na
rty. —
A pět dětských hlasů se rozhlaholil
světnicí:
Václav
29
title
„Dědečku, dědečku“
Dědeček
30
article
Konec dramatu.
Konec dramatu.
Maďarsky napsal Koloman Porzsolt. Přeložil V.
Divadlo připravovalo se na premieru.
V jevišti už shromáždilo se obecenstvo. Mezi
kulisami nervosnost dostoupila vrcholu.
Kdo zná tento svět z románů, myslí sí, že
tu každého rozehřívá láska a vždy veselý
smích bíje do namalovaných hor.
Je pravda, že i tu je láska, jakás takás.
Ale panujícím citem je tu přece jen závist a
nenávist. Co s hlediště je snadným uměním,
to bývá často ze zákulisí těžkou námahou a
trudem.
Porzsolt
Maďarsko