ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 77126df0-8f13-11dd-97a7-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 30 celkem · entity: person 60, place 16, work 2, org 2
1 masthead
20. července 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 190.
3 masthead
Patish vyhrazen.
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH Srbská národní píseň: Turek pobratímem Králevič- Marka. Ypsilon: Nad starou zahradou. Kubus A.: Hrdá krev. Porzsolt K.: Konec dramatu. Sts Vl.: Obrázky z balkánské války: Boj o juchtu
Turek Marek
6 article Turek pobratimem Králeviče Marka.
Turek pobratimem Králeviče Marka. Srbská národní píseň. Přeložil Josef Holeče Potkali se dva junáci dobří, zhledali se ve Serezu městě v bílém dvoře vojevody Žarka. Jeden z obou Králevič byl Marko, Kostadin beg z janáků byl druhý. Králevič se slova ujal Marko- „Pobratime, beže Kostadine, před námi je cesta ve Drinopol kde, mně zdá se, nehoda mě potká, junácký mi nezdaří se mejdan. Však co dělat, není pro mne zbytí. neboť sám car v Drinopol mne volá Něř mi, bratře, raději bych nešel. Víš-li co, já učiním se chorým na zlou nemoc, těžkou úplavvici.“ Marko děl a učinil se chorým, na dobrého položil se Šarce. o hrušku se sodla hrudí opřel a tak jeli k Drinopolu městu. Jedou, jedou věrní pobratimi. přes hory a doly, lesy, luhy, oba mlčí, žádný nehovoří, v ústech nemá slova ani písně ale v mysli myšlenky se honí. Příjel Marko do bílého města do Dramy, tam náhodou se potkal a Alil-agou, carským bohatýrem, za ním jelo janičarů třicet. Alil-aga děl a pravil Marku: „Oj junáče Králeviči Marko, na mejdam pojď, na junáckou střelbul Bůh li tobě dá a dobré štěstí, že ty střelcem ukážeš se lepším, mé ti za to budou bílé dvory a v nich všecko, co stojí a leží, tvoje bude i má věrná milá: ale já li lepším budu střelcem, nechci dvora tvého, ani ženy, khci však tebe živa pověsiti a si koně šarce osvojiti.“ Králevič mu odpověděl Markot „Vari, vari, Turku zatracenýl Není mi dnes do střílení tvého neboť těžkou nemocí jsem chorý. tuze chorý bílou úplavicí, ani koně nemohu se držet, neřku s tebou v střelbě závodíti.
Turek Marek Josef Holéci Králevič Markot Drinopol Drama
7 article
Ale Turčín odpudit se nedal. pravé poly dolamy se chytil Markovy, a rázem junák Marko šavli chopil, pravou polu odfal- „Hajdy, bído, vari, zatracenál“ Ale Turčín odpudit se nodal, nýbrž chopil Šarce za otěže, pravou rukou za otěže Šarce, levou Marka za junácká prsa. Vzplanul Marko jako živý ohen. narovnal se na vítězi koni, potrhl mu a přitáhl uzdu, Šarac tančil jako bez rozumu, přeskakoval koně i junáky: na bega pak zvolal Kostadina- „Pobratime, beže Kostadine, vrať se zpátky do Serezu města, u vojvody se tam zastav Žarka, nechal jsem tam střelu Tataranku. na kteréž je střele Tafarance sokolích per devatero bílých přines mi tu střelu Tataranku a já s agou půjdu ke kadimu, aby upsal, oč se zakládáme. abychom se potom nesvadilí.“ Kostadin se do Serezu vrátil. Marko s agou jeli ke kadimur. Alil-aga prvý k soudci vešel, papuče zul, ke kadimu sedl, sáhl za pás pro dukáty žlasté, soudci dvanáct pod kolena hodili „Kadi effendi, ten tobě bakšiš. a spiš Marku falečně ten základ. Ale Marko po turecku uměl. a děl, na klin položiv si palcát: „Kadi effendí, slyš, co ti řeknu Spravedlivě sázku naši sepiš, ne li viz ten pozlacený paleát! Jednou li jen trochu tobe tepnu, nebude ti masti zapotřebí. a dukátův ani nezeberešl Na šestoper podíval se kadi. podíval se, zimnice ho chytla. sázku psal a ruce mu se třásly.
Turčín Markov Hajda Marek Kostadin
8 article
Když pak vyšli na junácký mejdan, za aoabje třicet janičarů, ale Marka neprovází nikdo, několik jen Bulharů a Řeků. A když došli na junácký mejdaa, děl a pravil corský Alil-aga: „Delibašo, hola, polož střelul Ty se chvastáš, že jsi dobrý junák, vychloubáš se všude ve družině, že zastřelíš orla křížatého, který mračna po obloze vodí.“ Králevič mu odpověděl Marko: „Tak jest. Turku, já jsem dobrý junák. ale ty jsi, Alil-ago, starší, neboť vaše panství jest i carství, a máš také prvou ránu proto. že jsí vyzval na junácký mejdan nuže, Turku, hola, polož střelul Pustil Turčín prvou bílou střelu. střelu pustil, potom loktem měřil. přeletěla sto a dvacet loket. Pustil Marko prvou bílou střelu dvě stě loket přeletěla střela. Pustil Turčín druhou bílou střelu, střela tři sta přeletěla loket. Pustil Marko druhou bílou střelu, střela pět set přeletěla loket. e Pustil Turčín třetí bílou střelu, střela šest set přeletěla loket. V tom se Marku Kostadin beg vrátil, přinesl mu střelu Tataranku, na kteréž je střele Tatarance sokolích per devatero bílých. Pustil Marko střelu Tataranku — ztratila se ve prachu a mlze, očima se dohlednouti nedá, kde pak teprv přeměřiti lokteml
Marek Bulhar Řek Turek Turčín Kostadin Tataranka
9 article
Jal se Turčin velké slzy ronit, jal se Marka bohem pobratřovati „Bohem bratře, Králeviči Marko vyšním bohem a Jovanem svatým, dle křesťanské vaší krásné víryl Tvoje buďte moje bílé dvory. tvoje budiž moje věrná mílá, jen mne, Marko pobratime, nevěšl Králevič mu odpověděl Marko- „Oj. Turčíne, bůh tě živý ubil Bratřís li mne, proč mi ženu dáváš? A mně tvojí ženy třeba není, u nás není jako u vás Turků- pobratim mi jako rodný bratr. jeho žena švakrovou je mojí, švakrová mi nemůž býti ženou, a já nad to již mám věrnou mílou. Jelice to, paní urozená a vše, bratře, odpustil bych tobě, ale že jsi dolamu mi odral, za to dej mi tři opasky peněz. bych si spravil na dolamě poly Rád a vesel poskočíl si Turčín, Králeviče objímal a líbal, odvedl jej do panského dvora. tři dni spolu dobrou vůli měli, po té dal mu tři opasky zlata, žena jeho kožili a žátek, l šátek sama vyšívala stříbrem. zátek stříbrem a košilí zlatem; ještě mu dal průvod tři sta mužů aby na dvůr dovedli ho carský. Dlouho žili v pobratimské lásce Marko Králevič a Alil-aga spolu jezdili a bojovali, spolu kvasili i nocovali, spolu tvrdých dobývali hradů. všecko spolu měli, jen ne svádu.
Turčin Marek bůh bůh Jovan svatá Turek Jelice Králevič
10 article Nad starou zahradou.
Nad starou zahradou. Po delším ztichnutí náhle se oživila stará zahrada pod mými okny. Ale tento ruch, kter ji za letního rána naplnil, znamenal její zkázu Do staletého domu, kterýž ji na východ uza- vírá, zaťaly se špičáky a krumpáče. Staven bylo již dříve vyklizeno, dvéře, rámy oken vy- trhány. Kus kamenné pražské historie mizí na vždy s povrchu. Dělníkům, kteří byli vysláni k prvému útoku na zádvorní část, překážel strom, jenž stál nedaleko zdi. I padí. Ale ještě zbylo mnoho stromů jiných a prostřed zahrady po- sud se vypínala stará, stoletá lípa. A minu den, a v lehkém závanu večerního větru ještě mi zašuměla na pozdrav, a ještě za pozdníh soumraku usedl v její koruně kos a táhlým hvizdem flétny své loučil se s usínajícím dnem Nespočetná léta pěli tu za večerů a za čas- ných jiter nespočetní předkové jeho, od jar přes polovinu července. A dvacet posledníck let slýchal jsem sám hluboké tóny kosů, kteř- šťastně byli přečkali zimu. V budkách, zavěšených v koruně mocné lípy, přespali té noci posledně veselí špačkové Potom po ránu zadul vítr, na pouhou chví- li, a v hloubi pod okny zašumělo všechno stro- moví. Ztichlo zas, a ozval se zlověstný skří- pavý zvuk. Tak zakvičí pila, když se drása- výmí zuby zakousne do drva. Ale dalšího za- žírání dravých zubů neslyšel jsem již, nebot vnikly ve zdravou ještě, šťavnatou dřeň, míza šťáva stromová dusila kvílení pně. Neodvážil jsem se přistoupiti k oknu, ne- boť jsem tušil, jaká poprava dole nastává.
11 article
Uplynula drahná chvile, a pojednou vzletěl vzhůru mocný praskot, štípení nedoříznutého kmene, hrozné zachvění větví a zašumění li- stí — cosi kmitlo se vzduchem a zmizelo — pak třeskný pád. Veliká, rozvětvená lípa ská- cela se, došuměla navždy. Bolestí sevřelo se mi srdce. Bezmála dva- cet let díval jsem se na ni, převyšující vrchol- kem svým i třetí patro, s něhož přehlíži okolní zahrady. Dvacet let mi ševelila korun její za večerů letních a tesklivě šuměla a hu- čela za divokých bouří podzímních. Kdysi ne- mohlo mi ani ve snu připadnouti, že přežij tento strom, zakořeněný tak do hloubi a šíře a přečkavší tolik bouří a proměn. Byla ta lípa královnou v rozlehlé zahradě a přečnívala vysoko všechno ostatní stromoví, kaštany, duby, akáty, jasany a pajasany, bluboko pod ní kvetly šeříky a bezy. A když se rozpoutali větrové, šumot její letěl pře nízké ploty a přehrady na pozdrav do všech zahrad okolních. Neboť tato zahrada byla je částí veliké nádrže vzduchové, rozkládajícíse na různoběžném prostoru mezi náměstím Vá- clavským a ulicemi Vodičkovou, Pasířskou (nyní Palackého), Širokou (nyní Jungmanno- vou t.) a pláckem Františkánským (nyní nám Jungmannovým). V rámci řečených ulic a náměstí rozklá- dalo se ode dávna množství zahrad a zahrá- dek, tolik snad, co tu stálo domů a domků Ještě před čtyryceti a snad před třicíti lely byl by jich napočítal ke dvacíti. Největší z níc
Vodičkův Palacký Široká Jungmannův řečený ulice
14 article
jest klášterní Františkánská, pečlivě pěstova- ná, na druhém pak místě co do velikosti byla zahrada rozsáhlého domu Bohuslavské- ho. Ale toto jméno dávno upadlo v zapome- nutí a udržovalo se jen ve velikém adresáři pražském. V posledním čtvrtstoletí říkáno tam „u Lhotků“, a teprv proces Ústřední Matice školské s erárem o pochybné dědictví uved před nemnoha lety v širší známost jméno po- sledního soukromého majetníka památného domu Bohuslavského, rytmistra Bergra, sta- rého mládence podivína, zemřelého bez kšaftu nebo s kšaftem tak nešťastně „uloženým“, že mu ve sporném řízení chyběly náležité pod- mínky, aby byl uznán za platný. Spor, jak známo, vyhrál erár. Ale ač tedy bylo teď zná- mo jméno posledního majetníka Bergra, za- hradě stále říkáno dle nájemce „u Lhotků“ Je nás jistě již nemnoho, kdo jsme znal starého Bergra jen od pohledu, z ulice, na niž ostatně na sklonku života málo vycházel. Ale z oněch, kdo ho znali nějak důvěrnějí, zbyl n živě sotva kdo.
Bohuslavský Bergr Lhotka
15 article
Dávněji než před čtyryceti lety bylo m dopřáno, že jsem z domu nyní Fiedlerova n Václavském náměstí (čís. 24.), mohl nahléd- nouti do zahrad a zahrádek, plných stromoví a květů, plných ptactva a zpěvu, ale někdy taky plných zvuků flašinetů, kterých na dvor- cích před zahradami hrálo mnohdy několik najednou v nevelikých vzdálenostech, tak že v uši posluchačů zaléhala strašlivá směsice až k zbláznění, a třeba od časného rána do tmy večerní. Neboť tehda ještě nebylo vydáno n- řízení, že kolovrátky smějí hráti teprv od ho- diny polední. O nemnoho let později zavedlo mne po- slání do bytu jistého živnostníka vedle ně- kdejšího „krejčovského herberku“, do zadního traktu, a tu jsem poprvé blíže nahlédl do z- hrady domu Bohuslavského. Nebyla upravena byla jaksi zdivočilá, ale právě to bylo krásné Bylo tam košatého stromoví a křů, byl upro- střed nějský vodojem, a v této zahradě, kte- rou z chodců po Václavském náměstí málokd tušil, přecházel jeji majetník rytmistr Berger muž nevysoký, zavalitý, plnokrevný, tváří ru- dých a s mocnými černými, téměř hrozivýmí kniry, trčícími daleko s tváře jako hroty na obranu. Tento muž trpěl prý trapným nedu- hem, velikou a nezhojitelnou kýlou, a snad v tom byla příčina jeho samotářství a podivín- ství. Ve své zahradě, do níž tehda nebylo pří- stupu, měl několik altánků a besídek, v nich pomeškával za počasí nevlídného a deštivého- a v koutě na poledne, směrem k ulici Vodi- čkově, zbudoval prý teprv on „poustevnu“ chaloupku to, jež z venčí byla pobita korou stromovou, aby činila dojem obydlí skutečně samodílného, poustevnického. Nad prkennou střechou poustky byla na dvou sloupcích druh stříška malá, a to byla „zvonička“ poustevny
Fiedlerův Berger Václavský náměstí hrad dom Bohuslavský
16 article
Aby hříčka byla úplná, postavil prý Berge do své poustevny i poustevníka v přirozené velikosti, arei ne živého, nýbrž z plechu nebo ze dřeva, a napodobenina zbožného muže měla kolem rukou otočený provaz vzhůru ke zvo- ničce, jakoby vyzváněl. Sám jsem tohoto pou- stevníka již neviděl, ale vyprávěl mi o něm pozdější nájemce zahrady Lhotka, s nímž jsem nejednou za tiché, vlahé noci letní sedával sám na okrouhlé lavici pod košatou lipou, kdysi do jitřního svítání, a jenž mne zasvěcovalv drobné taje domu Bohuslavského a zahrady. — Tuto zahradovitou končinu zamiloval jsem si na první shlédnutí a měnivý život mne pak několikráte k ní na kratší neb delší dobu při- poutal. Posledně stalo se tak před lety bez- mála již dvacíti, když zesnulý knihkupec knihtiskař Adolf Stýblo vybudoval na místě starých úzkých tří domů veliký činžovní pa- lác. Ode dne, kdy byl položen první kámen jeho základů, a po celou dobu, jak dům vyrů- stal, zachvacovala mne touha, abych v tomto domě nalezl přístřeší. Vábila mne stará kon- čina, vábily mne zahrady, vábila mne celá ta minulost, jež na nich ležela. Bylo to slunce. vzduch, a byla tu ve věnci domů namnoze ještě nízkých šťavnatá, hojná zeleň, v Praze čim dále vzácnější. A potom tedy dvacet let jsem se díval i do nejbližší sousední zahrady někdy Bohu- slavské.
Berge Bohuslavský Stýblo Praha zahrada Lhotka
17 article
Knihu by mohl člověk napsati o tom, jak se v ní život měnil. Již od let osmdesátých byla známa jako zahrada „u Lhotků“. Tehdaji říkali také „cukrářská“. Paničky scházelys sem odpůldne na nevinný klípek a číšku kávy neb čokolády, na talířek mraženého, na skle- nici limonády. Přiváděly sem i svoji drobo- tinu, a celé rodinky trávívaly tu bezstarostně a na vzduchu poměrně čistém a svěžím celé odpůldne. Tehda, před lety téměř třiceti, na- hrazoval jim zdejší pobyt nějaký namáhavějšt výlet, ba, zahrada Bergrova byla mnohým náhradou za letní pobyt na venkově. Byly skromnější požadavky. A mnohá maminka ny- nější i mnohý tatík vzpomenou si jistě nejed- nou na šťastné chvile z dětství, jež tu trávili hrou a skotačením. A večer bývalo v zahrad ticho. O něco let později změnila se cukrářská zahrada v restaurační. Lhotka vytáčel tu dobr pivo a zřídil kuchyní. Tak bylo v prvních le- tech devadesátých. Aby pak jeho podnik ještě více lákal, zavedl v jisté dny večerní koncerty Malá občanská kapela o osmi nebo dvanácti mužích hrávala tu asi dvakráte v témdni. Když hudba hrávala, sešlo se ještě trochu obecenstva — ale přece málo, aby se koncer vyplatil — když bylo bez koncertu, zahrada u večer pustla. Vzpomínám, že v ní sedávalo někdy jen šest, osm lidí. Nastával podivný ten obrat, jejž od patnácti neb dvacíti let sleduji a jemuž mnohý pozorovatel nemůže rozuměti Voláme po zahradách, po zeleni, ale kde za- hrady byly, zůstávaly pojednou prázdné. Ber- grova zahrada náležela k nejutěšenějším za- hradám restauračním, ale Pražané jí nevyhle- dávali, nepřicházeli, a milý „krčmář“ Lhotk bloudil sám pod stromy v těžkých starostech jak by živnosti své pomohl. Jiným takovým dokladem nevšímavosti a naprostého míjen je po léta již krásná, prostorná zahrada Mě-
Bergrův Pražan Lhotka letechnický
18 article
zne rose
19 article
no or vleln A rel
20 article
šťanské Besedy v ulici Vladislavově. Ač je
Vladislavův
21 article
dávno přístupna všemu obecenstvu a nejen členům besedním, zůstává téměř prázdna. Mělo tedy zahradě Bergrově býti pomo- ženo jinak. Řekl si Lhotka, že do ní zavedo „zpěváčky“. A někdy v druhé polovině deva- desátých let vtáhla sem družina zpěváků, v je- jímž čele byl milý „starý“ Sodoma a jeho druh ještě starší, neúnavný „starý“ Rak. Hudební pavillon čili „orkestr“ byl změ- něn v jeviště a s toho zaznívaly do tiché kdysí zahrady Bergrovy veselé kuplety a sólové de- klamace. Prohodil někdy krčmář Lhotka: „Aby se tak probudil starej rytmajstr Berger! Ter by vyvaloval oči, co se v jeho zahradě děje! Rak byl „zpěváčkem“ z povolání, Sodome býval dříve i divaadelním hercem, výborným komikem. Snad jeho švakrovství s Leopoldem Šmídem bylo příčinou, že opustil prkna diva- delní a vrátil se na „prkýnka“ šantanní, jimz zůstal věren již na celý život. Ale tato dvo- jice, Rak a Sodoma nebo Sodoma a Rak, byla jaksi zbytkem cechu „zpěváčků“ staré školy Zejména Rak byl typem jejich a tehda již po- slední z nich. Zpívávalť a deklamovával jižv letech šedesátých zároveň s Denkem, Vítkem a Michlem. Posledním ze zpěváčků kdys skromně vystupovavších, bez velikých náro- ků, měvších i jisté poslání národní a vlastene- cké, abych tak řekl. V těch dobách u nás ještě nebylo potuchy po „kabaretech“ a taky se tehdy neprovozovávaly tak zvané „parisieny při nichž se mohli červenati i dragouni s troj kapitulací.
Bergrův Berger Rak Sodome Šmíd Denk Vítko Michl Lhotka Ter Sodoma
22 article
Za letních večerů byl tedy u Lhotků udo- mácněn šantán a zahrada se oživila. Odpůldne ještě přicházely paničky na kávu a zmrzlinu ale nesmím zapomenouti, že jsem po všechna ta léta pozoroval ještě jiné stálé hosty. T byli ctitelé a vyznavači „dvaatřicíti loupežní- ků“ — karbaníci. Za léta den co den přichá- zeli brzy po polednách a kdesi u postranních stolků rozbili stan. Neboť to bylo několik „partií“ čili „kvartet“. Pražilo-li slunce příliš uchylovali se na zad zahrady, pod střechu tal zvané verandy. Nikdy se neomeškávali pla- ným, jalovým hovorem. Honem, kabáty dolů a v pouhých vestách a některý i s ohrnutým rukávy košile zasedali ke hře. Na stole již le- žely „modlitby“. A pak mícháno a snímáno rozdáváno do večera. Lipány karty, že luskán jejich donikalo přes celou zahradu i zahrádku pode mnou až do třetího patra, zlatky i pětky a desítky vršily se v hromádky, hromádky stě- hovaly se od hráče ke hráčí, „pinka“ mívala Bulka, šístka, mariáš a jiné sousedské hry jsou jistě pěkné hry, ale pokud jsem kdy by jejich účastníkem, vždy se na stole červenal jen drobná měď. Dole v zahradě — soudil jsem dle hromádek peněz — nebývala to arci vždy hra nejnevinnější. Byly jistě případy, že se v tom horkém letním vzduchu paragraf 522. zák. jen rojil jak druhá generace bacillů, a na- hoře v patře domu Bergrova bylo ubytováno — státní zastupitelstvo .. Ale když zavanuly první větry podzimní když říjnové slunce vychladlo a půda se po- krývala spadlým listím, uchylovali se hráči do verandy zabedněné a tam byl přenesen i šan- tán. Zahrada ztichla, zpustla, a bývala mi tu nejmilejší. Dívával jsem se na poustevnuv koutě a myslil jsem, že přece konečně se do- čkám chvíle, kdy z ní její obyvatel vystoupí Ale dobrý poustevník nikdy se mi nezjevil.
Bergrův Lhotka
23 article
Ještě později, když zavanul severák vzduchem letěla předzvěst zimy, chodi krčmář Lhotka po zahradě s čelem svraštělým a pozoroval teploměr. Kdykoli se rtuť smrštila blízko k nule nebo dokonce pod ni, zname- nalo to novou sezonu, sezonu kluziště. Pak se tu objevili dva nebo tři muži ve vysokých juchtovicích, a večer počínajíc polévali zemi daleko přes půlnoc, někdy až do čtvrté, páté hodiny ranní. Kandelábříky plynové byly od- šroubovány již hned v podzimu, stoly a židle odklízeny a složeny pod kolnou čili verandou aby nic nepřekáželo, a první mráz proměni zahradu v kluziště. V celé Praze bylo u Lhot ků první, a jen domrzlo, již tu byli taky bru- sliči. A k tomu flašinet, jak se samo sebou rozumí. Bohužel, že tomuto sportu a zimnímu pra- mení výdělku byl obětován nejeden keř strom, který místy volnému rozběhu překážel Mizely obyčejně přes noc. Měl jsem svého času všechny spočítané, ale čert bere i počí- tané, jak známo. A pojednou z rána zdá se mi že je v zahradě nějaká mezera. Počítám znova — ach ovšem, tu stál „v cestě“ strom a zapla- til svou všetečnost životem. Arci tehda jsem netušil, že se dočkám zániku celé zahrady Bergrovy. A nic na světě jí nezachrání. Špičáky a krumpáče zatesly se v zadní trakt domu Bohuslavského i domu sou- sedního, přikoupeného, a již jsou ty část- strženy. Někdejší zahrada do pola zasypána rumem a lámaným, ze zbořeniště dobytým ka- menem, a rum zavaluje taky do pola někdejš „poustevnu“ tam v koutě. Zatím chaloupk v práci nepřekáží, a tak její „život“ o několik málo dní prodloužen. Ale za krátko nebude tu po všem ani památky. — Y psilon. žně.
Bergrův Lhotka Praha Lhota Y psilon
24 article Hrdá krev.
Hrdá krev. Napssl ArneKubus. Na desátý rok už žil Bartoš u cizích lidí Nepohodnuv se se synem, odešel ze statku. v němž se narodil, a v němž prožil svou pa desátku. Od té doby věděl o něm jen tak doslechu; přinášel-li mu někdo zprávy, mlče a jen přikyvoval hlavou. Jednoho vnuka držel ještě na svých loktech. Slyšel, že přibyli ještě čtyři. Nemluvil o nich nikdy, takže lidé myslili, že odřekl se svého syna navždy. Ale on sám přistihl se ob- čas, jak oči se mu zalévají slzami: vždyť je přece jeho syn, jediný jeho syn! — ale máví vždy rukou, jakoby chtěl zapuditi takové my šlenky a opět zahořklo a stvrdlo na chvíl stařecké jeho srdce při myšlence, že on, otec by měl synovi nabízeti smíření,
Bartoš
25 article
Ano, opravdu pěkný to synl myslí si — ale vždyť přece jinak nemůže si na něho na- prosto stéžovati: veškerý výminek odvádí mu řádně. Mnohý otec na jeho místě byl by úplně spokojen, jen když by dostal svůj výminek. Ale on o něj nestojí, spokojil by se málem. vždyť může ještě pracovati, jen kdyby syn příšel a řekl: „Otče, vrafte se k náml“ Rok od roku čekal, utěšoval se nadějí — a měl již svou stálou odpověď: „Když ty ne, já teprv ne!“ Vrátil několikráte část výminku, ale on mu ji poslal vždy zpět: co má psáno, to vyplatí do posledního haléře. V tom poznává Bartoš svého syna a okamžik cítí jakoby pýchu. — Ale vůči svému otci by přec měl jednat jinak — myslí si a klade hlavu do dlaní. A ty děti, ty děti! Slyší o nich časem — a dosud jich neviděl. — Jak pustý je tohle život! — Hladil by jim vlásky, bral by je na kolena, mazlil by se s nimi — má sice zde také děti, hodné děti, ale ty jsou mu cizí — hraje si někdy s nimi, ale jeho mysl zalétá do světnice, již mu žádná jiná nemůže nahradit, zdá se mu, že sedí ve své pohovce a kol něho pět vnoučků — lezou na něho a říkají mu „dědečku“ A jaká je tam asi úroda? Slyšel, že Václav dobře hospodaří. Deset let neviděl těch polí!
Bartoš Hladil Václav
26 article
Jak byl by šťasten, kdyby je mohi procházeti — od jednoho konce ke druhému, těšit se obilí, jak roste — — a jaké krásné chvíle jsou žně! Žně na vlastním poli, na poli Václavově! — Deset let jich neviděl; je tak krásný den — což aby se tam podíval? Za tři, čtyři hodiny by již mohl státi na svém poli, říká hlasitě „na svém poli“ a ruce se mu chvějí. Stále zní mu v mysli „na svém poli“ — ano, rozhodl se, že půjde. Ústrojil se nedělně. vzal hůl a šel; cítil, jak ho to žene, kráčel tak mladě, jakoby nebyl ani stařec šedesátiletý. Projde polem, myslil si — a půjde zase zpět. Ne, do statku rozhodně nepůjde — — Ale nedá mu to: jak asi to tam vypadá? co dělají? — slyšel, že Václav přistavěl — jaký má dobytek? — a napadá mu, že snad Vá- clava potká na poli, jistě že ho pozdravía pozve domů — Tak míjela mu cesta, stále tytéž myšlenky a jen mimochodem si uvědomoval, jak vše sev kraji změnilo —- „Tak konečně — mé pole — mé pole“ — ani mu nenapadlo, že by vlastně neměl říkat „mé“ — bezděky zrychlil krok a neustal, a všecek udýchán stanul na rodné půdě.
Václavův Václav
27 article
Oddechl si z hluboka — oči se mu roz- zářily, rty mu to několikráte zacukalo, v srdci to jihlo a dvě velké slzy kanuly mu po tvářích. „Tak, bože můj, teď bych šťasten umíral.“ A cosí ho přitahovalo k té půdě, z níž vyrostl a které neviděl plných deset let, ko- lena mu poklesala — a již se sklání nad rod- nou hrudou, líbá ji a rosí slzami, jež kanou tak lehce jako dva praménky. Je mu tak blaze, zapomněl všeho, splynul s rodnou hrudou jako dítě s prsy mateřskými. — Minula hodina? Neví. Vstane a srdce mu překypuje čímsi slastným, chtěl by celý svět přivinout na prsa, chtěl by tu míti někoho,s kým by mohl sdíleti své štěstí. Myslí si, kdyby tak přišel Václav, nečekal by, až ho pozdraví — ale sám by k němu šel, sám a zeptal se ho: „Tak co děláš, hochu... A jakou máš krásnou ourodu! Věru nemíval jsem takové — tak, hochu, tak...“ Dotýkal se rukou žita, jež bylo tak sílné a husté a odhrnoval stranou klasy převislé tíží, by ani jediného stébla nezlomil. — „Jak pěkně se bělá! Tak za pět dní budeš mít, hochu, žně. A já že neměl bych být při tom?
bůh Václav
28 article
Ne, té ourody už neopustím. A připadá mu zcela samozřejmým, že se- stoupí dolů do statku, těší se, jak si stisknou ruce — — „I pšenice bude zralá co nevidět, oves ječmenem jsou až černy bujností, řepa jako konve — a jaké krásné aleje! Ten hoch ne- zapře mou krev — A již vchází na dvůr — mnoho je tu změ- něno, lecčeho by ani nepoznal — vstupuje do světnice: „Dobrý odpoledne. „Dobrý odpoledne. Úsedá do své pohovky, těší ho, že nalézá jí na svém místě. — Ale co je to? Pozdravili — a dost; všichni mlčí, jakoby ho zde ani ne- bylo: děti hledí na něj udiveně, stichly a skrčily se do koutku. — „Tak — víš, Václave — já zde už zů- stanu.“ „Však máte na to právo.“ Ano, má na to právo — tak mu odpo- vídá jeho syn — on tedy neví o svém otci ničeho, než že mu je povinen právemí Oči se mu kalí a hlas se mu chvěje. „Václave, jsi přec můj syn — čekal jsem, že přijdeš — deset roků jsem čekal — a nyní otec přichází k synovi. — Celých deseť roků a každý den jsem myslil na tě — hleď — co jsi mi vracel, nesu tvým dětem . .. A syn poznal otce. „Otče, proč jste nepřišel dřível“ Vzal chvějící se jeho ruce a tiskl je na rty. — A pět dětských hlasů se rozhlaholil světnicí:
Václav
29 title
„Dědečku, dědečku“
Dědeček
30 article Konec dramatu.
Konec dramatu. Maďarsky napsal Koloman Porzsolt. Přeložil V. Divadlo připravovalo se na premieru. V jevišti už shromáždilo se obecenstvo. Mezi kulisami nervosnost dostoupila vrcholu. Kdo zná tento svět z románů, myslí sí, že tu každého rozehřívá láska a vždy veselý smích bíje do namalovaných hor. Je pravda, že i tu je láska, jakás takás. Ale panujícím citem je tu přece jen závist a nenávist. Co s hlediště je snadným uměním, to bývá často ze zákulisí těžkou námahou a trudem.
Porzsolt Maďarsko