1dt oleo

zonnv

6. června 1909

Strana 9.

Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 154.

Na palubě „Thalie VII. (Valetta. — Strada Reale. — Pri vodčí cizinců. — Ženy maltanské — Faldetta. — Krajky maltanske — Bazar na palub ě. Maltánské hlavní město La Valetta rozkládá se na mohutném skalním výběžku, jenž má po- dobu jazyka, a tento jazyk rozděluje přírozenou zátoku mořskou na přístavy dva: Veli ký přístav (Svobodný), jihovýchodně pod městem. a přístav Karantenní, nazvaný. Mar sa Muscetto, na straně severozápadní. Cele město jest obehnáno mocnými hradbami, nad nimiž na samém konci skalního jazyku vyvyšuje se mohutná tvrz St. Elmo, vyhlížející již na širé moře. Na straně opačné, směrem do krajiny ostrovní, jako na stráži stojí pevnostní ka va líry St. John a St. James. Ve věnci hradeb spočívá město, dělené přímočarnými, pravoůhel- nými třídamí a ulicemi, podobno obdélné ša- chovnici. S předměstími svými má Valetta pět- atřicet tisíc obyvatel, celá Malta pak stošest- ašedesát tislc. Příkrou ulicl vyjíždíme od přistavu vzhůru a brzy ociťujeme se ve hlavní třídě, Strada Reale, která tvoří podélnou osu skalního ja- zyku, dělí město na dvě části téměř stejné a je bezmála dva kilometry dlouhá. Na jejím konci severovýchodním leží zmíněná tvrz St. Elmo, na konci jihozápadním Porta (brána) R ea le, za níž se rozkládá předměstí F llo rli a na.

Strada Reale jest hlavní tepnnu města. Po- měrně úzká (jsme pod jižním nebem !), avšak životem téměř překypuje. Zde jsou největší, nej- elegsntnější obchody, banky, směnárny, klenot- nici, knihkupectví. Pouliční prodavači vykřikují své zboží, lehké kočáry jezdí všemi směry, chodníky jsou plny lidí. V samém téměř středu Strady Reale otvírá se veliké prostranství, na jehož severozápadní straně jest hlavní stráž; před budovou procházejí se dva anghičtí vojáei ve zbrani, červení jak raci. Nahodili jsme se k tomu, když se hlavní stráží blížil nějaký vyšší hodnosta, patrně inspekce; na dané zna- mení vyrojil se z budovy celý oddil stráže a ne toliko rychlým krokem nebo poklusem, ale té- měř úprkem hnali se všichni ti červenokabátníci ke svým ručnicím, taky důstojník vyběhl za nimi a s vytasenou šavlí hnal se jakoby hořelo sešikoval oddil, presentoval přichozímu šavli, hned potom vojáci odložili zas ručnice, odběhl do budovy a velící důstojník v nejpřátelštějším veselém hovoru ubíral se s »inspekcí« taky do strážnice. Celý ten kraťoučký poplach činil do- jem přímo komický — vypadalo to spíše jake hra na vojáky než vojsko skutečné. Proti hlavní stráži stojí veliký, rozšáhlý palác s nádvořím jako zahradou; je to někdejš sídlo velmistra ryliřů Maltánských, nyní příbytek guvernéra ostrova Malty. Něco dále za palácem na náměslí di S. Giorgio stojí krásná mramo- rová socha královny Viktorie. — Na Stradě Reale vypínají se staré, nádherné paláce z doby rytířů Maltánských. Avšák rytíři vymizeli, panství jejich pominulo a nyní mnohé z památných. starobylých budov jsou změněny v kasárny, ne- mocnice, úřady, školy.

Jsou rozlezlí po celé Stradě i ve všech většíe ulicích a na náměstích, zdaleka větří každého eizince a každého taky hned poznají — v nejbližším okamžiku jste jejich kořistí, jejich zvěří, pořádají na vás učiněnou štvanici. Pěsí prohlidka Valetty stává se takto po chvíli trýzní, nepřetržité útočení všelikých těch vagabundů rozčiluje vás až k zuřivosti. Nelze učiniti pět kroků, abyste nebyli zastaveni ošumělým indi- viduem. Všemi jazyky, z nichž polovina jest naprosto nesrozumitelna, nabízejí se vám, že ukáží, co tu stojí za podívanou. První vaší obranou jest naprostá nevšímavosť; je to pro- středek, který vás často v cizině zachrání před přilišnou ochotou. Avšak průvodčí valetský nedá se odrazili. Sahá do kapsy a strká vám přímo pod nos umouněnou jakousi cedulku, visitku nebo co. To je nějaká jeho legitimace. Odvra- cite se od něho na druhou stranu — neběsa tu již konkurent prvého nastrkuje svou legiti- maci. Obracite se čelem v zad — ale přichá- zlte z deště pod okap Noví dva ciceroni útoče na vás ze zadu. Zoufalí opět se otáčíte, chtíce ku předu — jiní dva tři ciceroni šermují tam svými listky, hulákajice, překřikujíce se A tvát se při tom již hněvivě, jakoby volali: »Ce. přišli jste do Valetty a chcete tu chodit bez průvodce ? !«

»Jděle k čertu!« voláme zuřivě do zástupu Pochytili jediné slovo, jež dovedli výsloviti »Čertu? Čertu? — Si si — ukážeme vám . . .« Konečně jsme se probojovali smečkou do- těravců, rychle kráčíme ku předu, radujíce se, že máme vyhráno. — Chyba lávky ! Jeden z těch připínáků zavěsil se nám na paty, sle- duje nás jako stín. Stále něco vy kládá — igno- rujeme ho, okázale ho neposloucháme. Hučí do nás s pravé strany, pročež se obracíme na levou — oběhl nás a hučí nám do uší s levé strany. To již není zimnice, to je mor. Již je zjevno, že se chlapa jinak nezbavime než vraždou. Pronásleduje nás několika ulicemi. Nejdéle se všemu tomu směje pan Beaufort, ale konečně taky on pozbývá trpělivosti a zastaviv se volá k dotěravei: »Jděte svou cestou a dejte nám pokoj le »Mohu si jít kudy chci!« odpovídá milý náš »průvodce« a nehýbá se od nás. Konečně jsme došli na Baracca Superiore, vysokou to bašlu, odkud jest úchvalný pohled na přístav a na protější části města Vittoriosu a Burmolu. Sedáme na lavičku, abychom na chvíli odpočinuli — náš nežádaný cicerone ob- chází nás neunavně kruhem, s pohledem za- vilým a s výrazem, jenž praví asi: »Však vy mi neutečete.« »Počkejte,« povídá pan doktor Šaapich. »však se ho přece zbavíme — —« Kráčí k mi lému mužíku, podává mu půl franku. »Tu máte, nezdržujte se, nepotřebujeme vás.« »Co mi to dávále? — to je málo!« natahuje chlap ruku poznovu. Ale konečně tedy přece táhne.

Pobyli jsme na baště, pokochali se výhle- dem na rušný život přístavu a předměstí, vra- címe se do města, zase na Strada Reale. Pro- hlédli jsme nějaký kostel, podivali se na nějaký klášter, ale nejvíce nás vábí ruch města a po- hled na domorodé obyvatelstvo. Jako v jeho jazyce převládá arabština, tak se zdá, že v jeho žilách koluje mnohá krůpěj krve arabské. Muži jsou velici, osmahlí, někdy až černí, silných koster; ženy jsou postavy menší, avšak úměrné, útlé; zjevy neskonale půvabné. Oválné tváře jsou pleti hebké, aksamítové, jak zralé broskve, pode dlouhými řasami planou černé, ohnivé zraky; ruce Valeťanek jsou něžné, tvárně, každý posun jejich ladný. Je na podiv pod tímto hor- kým nebem, že Valeťanky se zálibou nosí černý oděv, a zvláště zajímava jest jejich pokryvka hlavy, zvaná faldetta; je to roucho jako plášť nebo mantilla, sahající až k okraji sukně a zahalující zároveň ramena i hlavu, nad níž tvoří jakousi kukli v pevném oblouku až nad čelo — tam jest patrně všita kostice nebo pruh

rákosu. Tuto kukaň přidržuje žena jednou ru- kou a hlava její v ní tak skryta, že může vi- děti toliko do předu, ne však stranou, leda by se půli těla otočila. Je to kroj podivný, bizarnl, a zdá se, že vznikl poznenáhla z roucha kdysi přísně orientálského, zakrývajícího ženskou tvár až po oči, anebo že se vyvinul následkem ča- stého větru, nad Maltou vanoueího. Avšak bile i snědé tváře Valeťanek rozkošně vypadají v tom černém rámei. Tato fildotta dle stavu i majet nosti nositelek je z rozličné látky; levná bavl- něná, polohedvábná, ale i z těžkého, důkladného, až lámajícího se hedvábu. Sukněmi svými ne- plouhají zdejší ženštiny v prachu a blátě, pohlédnete li na jejich šthlé, jemné kůtky, jako vysoustruhované taky u žen starších a starých, porozumite tomu. Vědouce, jaké mají krásné nohy, obzvláštní péči věnují své obuvi.— Témě každá, i prostá venkovanka, vykračuje si v le- sklých, lakovauých střevicích s vysokými pod- patky, její krok je lehký, pružný, graciosní Této chůzi nelze se naučiti v tanečním sále — to jest gracie vrozená. Jest nepochybno, že Maltánky jsou z nejpůvabnějších žen na světě.

Toto krásné plemeno ženské mohlo by na Maltu zlákati muže z celého světa. Pro dám je tu lákadlo jiné — překrásné, vzáené hed- vábné krajky maltánské. Dámy turisiky zastavují se u výkladních skříní malých krámo, jejichž majetníky jsou otyll Levanťané, snad potomei někdejších Arabů zdejších, snad přistě- hovalci, a u vytržení upínají zrsky na sněhobílé krajky hedvábné. Nejsem celkem přílišným cti- telem podobných tretů ženských, ale v tomto měkkém, něhyplném zboží byl bych se dlouho probíral, kdyby čas tak nekvapil. Rukávce k žen- ským šatům, limce, vložky náprsní, krajkové pokryvky na lůžka, na sloly, na pohovky, pod- ložky pod sklenice i vázy, krajky k obrubám, krajkové záelony — nač jen pomyslíte a k čemu vůbec lze krajek užiti — vše to paličkují nebo plelou, háčkují a kdož ví jak ještě vyrábějí malé ruce domorodých dělnic, vyrábí se i v malých domácnostech. To je zdejší, maltánská specialita. Vstoupili jsme do takového krámku a zava- litý principál zažloutlé tváře, naduřelých rtůa síbalských zraků — nepochybný to syn pobřeží Afrického — rozložil před námi poklady své. Krámek malý, ale v něm celé bohatství v kraj- kách! Klouzá to zbožíčko skrze prsty jako te- kuté stříbro, lahodí vám měkkost i příjemná chladivost hedvábí, lahodí vám jeho lesk — kupovali byste, kupovali, kdyby byly tisíce v kap- sách! Těmito krajkami byl by svedl had Evu v ráji — těmito krajkami jistě jsou odváděny Evy i dnešní doby. Dnes ovšem platí úlratu jen sám Adam — chci říci pan manžel.

Schyluje se k hodině s poledne, máme c dělat, abychom se vrátili na loď, na polední snídani. Kupujeme nějakou malou památku. sháníme taky pohlednice z Malty, sháníme i ně- jský anglicky doutník, poštovní známky, a spě- cháme ku přístavu. Tu čeká již milá naše barkassa s vlajkou Lloydovou a mili námořníci Chorvaté kynou nám zdaleka. Také s jiných stran vracejí se pasažeři »Thalie«, každý s nějakým baličkem v ruce, za chvilku je barkassa plna, odráží, za několik minut vylézáme po schůdkách na boku fodi na palubu. I hlehle! Co jsme meškali ve městě, sešel se na palubě Thalie podivný nárůdek — pravá strana promenádní paluby je změněna v tržiště, v pravý orientalský bazar. Jsou tu prodavači koberců, skřínek, cigaret, šátků, látek, voňavek, závojů — podlaha paluby je pokryla vším tím zbožím, prodavači zvou pasažery nejlákavějšími slovy ke koupi. Francouzsky, anglieky, vlašsky, arabsky. Je tu krásných věcí, ale i dosti braku. A hle, tu je taky kupa bělostných, načechra- ných, hedvábných krajek maltanských — nad nimi dámy se zanicenými zraky. Marné laskominy, já již své šilinky utrati ve městě — jdu snídat. Hodiny utikají, od- půldne chceme si vyjehi trochu za město.

Májový déšt. Napsala Irma Geisslov a, „První máj! Snad dokonce „lásky čas, ne, pane Výborný, jste vy šosák!? „Urážka z tak krásných úst není vlastně urázkou, milostivá siečno!“ „Zase fráze! ale jste vy protivný, pane Vy borný.“ „Toho neupírám. Vy, milostivá slečno, jako dáma velikého rozhledu, musíte tomu rozuměti lépe, než já, ubohý zelený suplent.“ „Zase nemístná skromnost, vypočílaná k to mu, abych vám ji vyvracela!“ „Nikoliv — „Nebojte se, nejsem tak rychlá, aniž chápu na komando. „Proč mne tak nelítostně trápíte, slečn Jarmilo? Víte přece, že bych pro vás s nadšenín i do ohně skočil. „Do toho na mězích a na kopcích, jejž roz žehuje veselá mládež v předvečer prvého máje ne? Kolem něhož tančí, vlastně poskakují bez ladu a skludu hoší a děvčata venkovská, ra-du jíce se, že pálí čarodéjnice? Co s těmi starým krámy a pověrami, prosím vás, pane suplente!“ „Vám není nic svato, slečno. Vidím, že jsem se ve vás klamal. Nahlížím, že jste mne nikdy nemilovala. „Přece konečně, že něco nahlížíte. Gratu luji vám. „Slečno Jarmilo — „Chcete se loučit?“ „Co zbývá jiného — „Nuže, máte čistý šátek připravený „Na co“ „Na slzy. Na co jiného?“ „Myslíte, že budu plakat, když budu o vás navždy odcházet, milostivá slečno? Ach ne mýlíte se, ulehčí se mi — opravdu, vždyť mi by pobyt u vás věru již nesnesitelný! Jste cynická a tím otravujete přímo celé svě okolí.“ „Děkuji. „Není zač. Mluvím jen prostou, smutno pravdu. Dříve, za starých, zlatých časů, bývaly ženy útlocitné, nábožné, jemné, věrné. Te je už pohádkou. Moderní ženy si zaměnily s muž povahy.“ „Ajajaj!“ „Moderní ženy se honosí svou nevěrou svým okázalým nohama šlapáním starosvět ských obyčejů, svou posměšnou útrpnost s muži, kteří z ohledů konvenieněních a jinýcl činí ústupky potřebám okamžiku.

„Nu, a dále, pane Výborný „K službám. Dříve byly dívky ovšem jen domácími husičkami, jejichž vůdčí hvězdou, je jichž vytouženým ideálem byly vdavky. Kter. byla svědomitá, připravovala se k tomuto živet- nému cíli svému svědomitě, učic se domácím povinnostem a která byla nedbalá, byla takovou i jako žena, matka a hošpodyně. Avšak, přece jsme pochodili, my muži, lépe. Nyní k vůli nám samým nekonáte ničeho. Sledujete sobecky jen a jen své něhy. A i která z vás něco ví nebo umí, je svou panovačnosti postrachem,modré pun- čochy jsou hastroši naší společnosti. A dlouho-li, myslite, pane přovýborný, že budu vaše moralisování poslouchat?“ „Přirozeně, pokud nepřestanu, ne?“ „Oho!“ „A proč se vám třese hlas, slečno Jarmilo? Snad jsem vás nerozčilil? Toť by byl div, ta ková obrněná dáma, proti všem dojmům impre- gnovaná jak divadelní opona, to bych se vskutku divil . . . „Je to pravda. Takovým obyzdným kázánín kaziti mi náladu.

„Komu, vám?1 „Náladu jarní, májovou —“ „Proč lžete, slečno? májovou náladu, kde byste ji vzala? To je překonané stanovisk u vás, nálada! Vy si ji prostě poručíte, jakou máte mit, nebo záleží na jiných vlivech — pakli jate dohře povečeřela, nebo nesvírá-li vás střevíček, rukavička, korset a tak dále. N. jaro, ne máj, tím se řídí dosud již jen šosáci. staré panny, které myslí, že k vůli nim čas stoj a mluviti o počasí, ještě je moda —“ „Dejte už pokoj!“ „Ale kde, látka budiž vyčerpána, po profe- sorsku, milostivá slečno, jako dáma učená, měla byste to věděti. Snad bych vás nenudil upozor- ňováním, jak se šíří ze sousedních zahrad vůně šeříku, jenž, jsa na výsluní, do rána zázračně se zamodral, nebo dokonce, že z ostrůvku — slyšíte přece? zavznívá sem klokot slavičí! Pro sím vás, koho za našich dnů nadehne zpěv ptáka Nejsme již naivní Hálkové. Zpěv ptáka! a který koli hraci stroj nám ho nahradí hravě!

„Profesore, přestaňte — „Proč bych to dělal? vám se třese hlas slzami a oči vaše — je-li možná, přetekly rosou to jsem blázen, já jsem vás dojal! Takový pláč Je vám líto utraceného mládí, otrávené mysli zlomeného nadšení, udušené, zardousené lásky vidíte, co je dívka bez poesie. Ani muž ne- uchová si svou cenu bez poesie, tím méně divka Jste k politování, jako jarní strom, jemuž vše- chny kvetoucí větve utaly a jste trestuhodna, že jste si to spáchala sama. Jaro, máj a hovor o nich že je šosáctvím, přežilosti? To by se smělo tvrditi beztrestně? O ne, slunci se rou hati nesmí nikdo, slunci, jaru, lásce, poesii duší Tak, slečno Jarmilo, činite pokání, dokazujete že je vaše jádro ještě zdravé, jen okolí bylo tro chu nahnilé, což řezem do živého odstraněno Vaše křišťálové slzy jsou májový déšť na květy vašeho srdce, které mne okouzlilo dávno, nad nímž však vítěziti musí, co jest ještě vyšší .. Máte mne trochu ráda, Jarmilo? „Neskonale! „Děkuji ti, má budoucí ženo!“ Slečna Jarmila byla přemožena proto, žeto s emancipací nemínila upřímně, ale pouze sn koketovala Májový déšť tiše padal. Šeřík voněl. Slavík klokotal.

Hodina němčiny. Italsky napsala Neera Et je fis deux heureux a la fois Béranger. Vypravujte — pravila jsem — a on zapo- „Když jsem dokončoval v Bergamu posledn rok lycea, umínil jsem si — povzbuzen příte lem — učit se němčině. Týž přítel uvázal sev vyhledání profesora — výtečníka ovšem — ně jakého Anderbuchena neb Vlandisbachena s vou- sem, s brýlemi a se všim věděním lidským v mozku. — Pojď — řekl mi jednoho dne přítel, ber mne pod paží — chci Tě uvést před vznešený pramen, kde celým přivalem, plným proudem píti budeme německou moudrost. Stoupali jsme městem — a výš a výše dlou- hým Torni, které spirálovitě se vino po temen pohoří. — Kam, k dusu, mne to vedeš čal.

Ypsilon. — Genius vždy bydlí vysoko, na vrchu nek v pátém poschodí. První poschodí a nížiny jsou pro bezvýznamné lidi, pro nešťastné, reuma- tismem postižené bankéře, pro milionáře-idioty plebejskou ragu, která nechápe slast volnéh vzduchu, čistého nebe. — A za patnáct lir měsíčního nájemného Došli jsme. Přítel zaklepal na malý, bilý domek který vládl jako květný stánek celému údol Brembo; měl v předu malou zahrádku, plnou růží, v pozadí mechem pokryté hroty žulových skal. Tady dýchala idylla — ale já jsem si ji pokazil již předem, mysle na bradu profosora — případ mravoučný a praktický, jenž ukazuje, že na to, abychom si představy kazili, je vždycky času dost! Objevila se mladá blondýna, plná. s modravou stuhou kolem pasu. — Guten Tag! — řekla, klonie se prostě a půvabně. — Slečno — odpověděl jí můj přítel — my jsme naprosto cizí řeči Götheově. Do volte, abychom vás pozdravili po vlašsku. Ona lámaně pronesla několik vlašských slov a začervenala se; co se mne týče, porozuměl jsme spíše onomu začervenání se, nežli jejím slovům. — Viktore — řekl jsem tiše příteli —to je dcera profesorova?

— Žasní a dej so poučiti! Jest to profeso Užasl jsem ihned — poučen byl jsem po- zději.. Profesor v sokních! Jaká to pro dva stu denty bohatá perspektiva na vyučování dobro- volné a že naše učitelka svoji vědu zcela při způsobí okolnostem. V onom okamžiku byl bych zaplatil dese lir za pouhý úlomek zrcadla a byl bych tak uči- nil tím raději, kdyby bylo s to pomásti moji do- mněnku. Roztomílá učitelka ptala se nás, chce- me-li s učením začíti ihned. Viktor pohlédl na mne tázavě — neboť, abych pravdu řekl, očeká- val nás učitel, který s námi opakoval fysiku — thema o přitažlivosti nebeských těles - avšak, co bylo možno představiti si nebeštějšího nad onu dvacetiletou dívku, svěží jako jitro a zářicí jako úsměv? Přitažlivost sem, přitažlivost tam — ne rozpakovali jsme se s Viktorem dlouho. Pět mi nut potom seděli jsme všichni tři kolem stolu dlouhého jeden metr a širpkého šedosát centi metrů. Ona byla nejstarší — nám bylo sotva osm náct — a ptám se vás, co se dělá, je-li padesát šest roků dohromady třom a sedí-li tito kolem malého stolku! Myslím, že onoho dne neviděl jsme víc, než desky gramatiky — avšak náhra- dou za to pozoroval jsem velice krásné zuby sličnou ručku slečny Wilhelmine. V následujících dnech závodili jsme s Vik torem o to, aby každý z nás přišel do hodiny první. Stalo se, že jsme oba bez dechu utíkai protilehlými ulicemi a div jsme se nosy nosra zilí u dveří domku. Tu stali jsme se velmi váž nými: — Jak jsi sobě pospíšílí — Spíše ty! — Čekal jsem na feb — A já tě hledal. všudel Přijímala nás nejprv zdvořile, nestranně ale mně se zdálo, že její oči stávaly se nad míru něžnými, objevilo-li se na mém listě sloves Lieben.

Dospěli jsme k drobným frázím a Wilhe mine četla se zvláštním přízvukem a se senti menlální touhou: „Mein Herz seufzt nach ein unbekannfes Wohl!“ Mé srdce prahne po nezná- mém blahu. Také moje srdce počalo bažiti po blahu .. ne sice přiliš neznámém, abych pravdu řekl přece však také ne velmi povědomém; nebe bych si přál, aby mne považovala za zhýralee Nacházel jsem se tehda v oné šťastné pe- riodě prvého mládí, kterou lze dobře přirovnati k úsvitu rannímu: slunce nevyšlo ještě, ale nen více noc. Citil jsem sladké vzrušeni, když krásná Němka na mne pohlédla, nebo když se naše ko- lena — více nebo méně nedobrovolně — setkala pod malým stolkem. Plaminek stával se zvolna plamenem Jednoho dne sbíral Viktor po zemi spadllá péra a já, osmělen touto okolností, že nemohl mne viděti, zmocnil jsem se ruky divčiny a stiskl jsem ji se vší horoucností vášnivého vy- znání lásky Ona odtáhla ruku, ale po chvili napsala do mého sešitu: Euere Augen gefallen mír: a jali- kož měl jsem před sebou slovníček, přeložil jsem bez namáhání: Vaše oči se mi líbí. Co jsem si mohl přáti víc? Česta k srd vede očima a jestliže slečna Wilhelmine dala s cestou správnou hned na začátku, mohl jsem e právem považovati za nejšťastnějšího ze smrtel- níků — fráze, zasvěcená lidem až po uši zamilo- vaným ke speciálnímu používání.

Při hodině následující slečna nám nazn čila, že naše pokroky příliš jsou nestejné, než abychom v učení pokračovati mohli společně Zůstalo při tom, že já docházeti budu ráno, Vik tor odpoledne. Tento geniální nápad nad míru zalicholi mé marnivosti a má láska dovedla z toho těžiti Wilhelmine byla z oněch sladkých žen, senti mentálních a vzdušných, ke kterým připoutává se téměř vždy nezkušená fantasie mladíkova hledá-li tento svoji první lásku. První láska — jak známo — jest nevyhnu telná, tak jako první maškarní ples — a dosta- vuje se velmi pohodlná opět ve čtyřiceti letech, když citíme, že třeba osvěžiti srdce a sosnovati trochu zašlou poesii. Wilhelmine byla tedy sentimentální. Milo- vala svit měsíce, hvězdy, putující v mléčné dra- ze, četla Werthera, otrhávala lísky kopretin hrozila se delikátně všeho materiálního. Já ji zbožňoval! Byl bych chtěl míti kří dla andělova, abych mohl se lehce dotýkati jejích plavých vlasů a je laskati. Záviděl jsem komá- rům a mouchám, které usedaly na její bílám krku. Záviděl jsem jejímu psiku, který dotýkn se jejích rtů, aby jim urval mandli. Néžná i vášnivá neskrývala mi lásku, jíž jsem jí inspiroval, ale dovedla ji haliti v tak étherické mlhy, že jsem tonul ustavičně mez nebem a zemí. Ona je čistá, jako cherub — myslil jsem si — nepodobá se Markétce Göthe- ově, ale spíše Shakespearově Ofélii.

Z té příčiny převzal jsem úlohu Hlamletovuj

oblékal jsem se černě, procházel jsem se v noi po hřbitově a přinášel jsem jí ráno fiaiku, utrženou na hrobě panny. Okolnost velmi prostá zvýšila romantism naší lásky. Jedné krásné neděle mne prosila, abych ji doprovodil ku přítelkyni a tu jsem jí slibil, že pro ni večer přijdu. Cesta byla dlouhá a my ne- spěchali. Když jsme dospěli na vrchol Torni, snesla se velmi temná noc a bezměsíčné nabe rozprostíralo se jako rozsáhlý modrý stan nad údolím Brembo. — Můj anděli — řekl jsem jí — vidíš tam tu hvězdu, kterak libě na nás shlíží? Jest to hvězda naší lásky. — Můj živote — odpověděla ona — doku bude zářiti ta hvězda na nebi, srdce Wilhelminy bude zářiti tvou láskou. — Duše mojel — Má touho! V témž okamžiku oclli jsme se před dveřmn jejího obydlí a Wilhelmine, vyprostivší se z měho rámě, hledala v kapse klíč od domu. — Jak je mi líto, že tě musím opustit — zašeptala z nenadání. — Mám strach, že dua v noci zemru a že tě více neuvidím! Ženy mí- vají tyto myšlenky na smrt v nejradostnějších chvílích. Odpověděl jsem ji: — Chceš-li, ulehnu pod tvým oknem na vonný mech a budu o tobě sníti. — Pojď — pravila a vzala mne něžně za ruku; — ukáži ti svoji malou zahrádku; mezi- tím přejde první část noci a nebudu se pak již báti zůstati sama. Bylo temno, jako ve svědomí ctižádostivce — ale ora chtěla stůj co stůj mi ukázati lesík v hloubí zahrady a já ze zdvořilosti jí řekl, že je velmi krásný. — Vstoupíme do jeho houšti a uslyšíme pěti slavíka. — A zůstaneme tam, lásko moje, až do prv- ních trilků skřivánčích. Položil jsem rámě kolem jejího pasu a bo- haté její rusé vlasy obletovaly mne jako svato- záře a její bojácné, nevinné srdce tepalo na třetím knofliku mého kabátu. Noc byla božská.

Wilhelmine prosila mne, aby směla zemříti v měm náručí — a byla tak cudně odevzdaná, tak stydlivě zmámená — že jsem se vrhnul k je- jím nohám jako ke stupňům oltáře — O, Wilhelmine, cherube zlatovlasý, bu- deš mne vždy tak milovat? A Wilhelmine, přemožená pohnutím, bledá touhou, s hlavou na mých prsou přitulenou — odpovědělat — Zeptej se květu, bude-li každého rána otevřen polibku rosy, zeptej se vánku, pře stane-li laškovati s haluzemi platánů, zeptej se potoka, zdali zmírní svůj béh, zeptej se slunce bude-li ještě zejtra zářiti nad našimi hlavamil — Vzduch je poněkud chladný pro tebe má božská dívko — Polož mí ruku na srdce a zahřeju se Ty jsi můj život! Skřivánek zpíval a my jej ne slyšeli. Ranní úsvit, jenž vzešel za hřebeny hor, překvapil nás v objetí. Wilhelminu polila okou- zlující červeň. — S bohem, má čistá lilie! — vykřikl jsem zpit štěstím. — S bohem, jediná moje myšlenko! Cestou potkával jsem mnoho dívek, jdou- cích do práce. Ženy! — šeptal jsem, prohližeje si je s opovržením. — Ženy plebejské, vulgární, hmota, která sotva má duši. O, Wilhelmine, éte- rický duchu, ty jediná oxistuješ pro mne! Během týdne prosil jsem marně svoji krásku, aby mně dopřála druhé setkání za svítu hvězd — ona odpírala sladce, ale pevně. Zmoc- nila se jí nejspíše nějaká pochybnost; šlechetné její srléčko snad se obávalo, že by příliš pod- lehlo vášni. Prosil, plakal, sliboval jsem a dosáhl jsem Ve čtvrtek jsme se shledali zase — měsíc svítil — ona držela na klině vlašský překlad Werther a já, rozložen u jejich nohou, četl jsem nejsenti- mentálnější stránky — V neděli jdeš zase ku přítelkyni? - plal jsem se jí v sobotu večer. — Ano. — A smím zase přijít pro tebe? — Ne, blaho moje, nebylo by to slušné. po dvě neděle za sebou.

Obdivoval jsem její obezřetnost, ale př myšlence, že ji po tolik hodin neuvidím, nemohl jsem odolati, abych neuvažoval o pěkném pře- kvapení. Za šera je Torni opuštěné. Přelezl jsem bez námahy nizký plot její zahrady a skryl jsem se v romantickém lesiku, chrámu to tak sladkých tajemství. Slyšel jsem zvonit všechny zvony, slyšel jsem křik mladých sokolů s ozvě- nou ve skalách, a slavíka v roztoužení lásky modulovat mezi větvemi. Natrhal jsem všechny růže, jež byly v za- hrádce a rozškubal jsem jejici lístky na malou dřevěnou lavičku, kde Wilhelmine opírávala svá ohebné tilko; byly tu v hrubém písku bilé ka ménky a já je zlíbal, mysle si, že se jich do- tekla lemem svých sukní. Konečně uslyšel jsem její hlas; nebyla sama — přirozeně — nějaký starý strýc, nebo jakýsi přihlouplý bratranec dělal jí rytíře. Ale kroky se blížily. Jasný a sympatický hlas dívčin vyslovil tato slova: — Pojď! Ukáži ti svou malou zahrádku. — Zdá se, že je to u ní manie! Kroky blížily se vždy více a já se pečlivě skryl za keř. Viděl jsem dva stíny. Její bílý a vzdušný — druhý zakrytý objemným kloboukem. Na pokraji lesika Wilhelmine zvolala oním unylým tónem, jejž jsem tak dobře znal — Usedneme pod stromy; uslyšíme zpívat slavíka. A Viktorův hlas odpovídal: — Má drahá, je to riskantní, mohli bychom se nastydnouti .... Ne, nesmějte se, jinak neměl bych odvahy přiznati se, že jsem musil státi — nevím po kolik hodin — tiše a pokojně za keřem, mezi- tím co Wilhelmine a můj perfidní přítel rozvíjeli lásku platonickou. Slyšel jsem, kterak Wilhel- mine plýtvavě opakovala své sentimentální fráze, kterak volala květiny a rosu za svědky své lásky, kterak — polo bez sebe na rameni Vikto- rově — šeptala vláčným hlasem — Chtěla bych nyní zemřiti Zkrátka a dobře jedno a totéž, co bylo so