1
masthead
28. září 1913,
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 266.
3
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
OBSAH,
Ypsilon: Za věrným Sokolem
B. M. Eliášová: fnazke.
Thomas P. Krag: Hluboká voda.
Chaldres Vildrac: Drobné prósy.
Z básní N. A. Někrasova
Vladimír Sts: Pod starým dubem.
N. Gogol: Zápísky šílence.
M Eliášová
Thomas P Krag
Chaldres Vildrac
Někrasov
Sts
N Gogol
Sokol B
Zápíska šílenec
6
article
Za věrným Sokolem.
Za věrným Sokolem.
(Lístek do památníku sokolského.)
Malý, skromný černý rámeček v denním
listě, a v rámečku povědomé, milé jméno;
Jan Srp. kartograf... 19. září... u věku
54 let. Taky on tedy již zavřel oči na vždy a
jim odchází starý, dobrý hoch a horlivý člen
družiny naší sokolské z let sedmdesátých
Bezmála tomu čtyrycet let, co jsem jej poznal
jednoho dne v roce 1874, když jsem sám počal
cvičiti. Byl však bratr Srp o několik let starší
mne a cvičil snad již od konce let šedesátých.
Právem tedy nyní náležel ke „staré gardě!
sokolské. Nezbývá jich příliš mnoho z tehdejší
družiny a jistě všem jeho vrstevníkům, posud
žijícím, sevřelo se bolestí srdce, když četli
že taky již Jan Srp odchází v říši stínů. Vždy
s každým z nich, starých těch druhů, jakoby
mizelo kus vlastního našeho života a poznovu
a navždy kus někdejšího mládí.
Byl to druh všem nám sympatický, ačkoli
na prvý pohled činil dojem člověka v sebe
uzavřeného, ne příliš přístupného. Ale když
jste s ním déle obcovali, přilnuli jste k němu
Drsnost jeho byla zdánlivá, jako byl taky celý
Jeho zjev zvlášť rázovitý. Byl nevysokého, slo-
žitého těla, širokých ramen, na šijí poněkud
schýlené seděla mocná hlava, pokrytá kašta-
novými, kučeravými vlasy. Z výrazné tváře
ostrých rysův hleděly tmavé pronikavé zraky
pod skřipcem na orlím nose. Zraky, které př
prvém setkání jakoby varovaly: Nech mne
Nepřibližuj se! — Chůze poněkud kolébavé
byl přes to na pochodu vytrvalý, neúnavný
Hlas jeho byl zvučný, hluboký — však vychá-
zel z rozložitého, objemného hrudníku. V celé
jeho postavě bylo cosi sukovitého, a při všem
tom byl Srp hoch předobrý, duše někdy až
dětsky důvěřivé.
Srp
7
article
Sokelem byl Srp s tělem a duší. Byl
ušlechtilého smýšlení, povahy již tehda mužně
usedlé, a pokládal sokolství za povinnost. Byl
z oněch starých karakterů, jak je chtěl ve
všech členech Sokola vypěstovati Tyrš. Vážně
pojímal cvičení, a kdykoli nějaký večer zame-
škal, stalo se tak jistě z příčiny důležité, pro
jiné povinnosti neodkladné anebo snad pro
churavost. Jinak byl na místě vždy, kdykoli
Jednota zavolala, jako voják. Slovem, byl to
muž kázně sokolské a byl i mužem sebekázně.
Letní vedro, liják a kroupy nebo tuhý mráz
nikdy ho neodstrašovaly. Vždy stupal odmě-
řenými kroky Žitnou ulicí vzhůru k Sokolovně
Přes všechnu zdánlivou uzavřenost a ne-
přístupnost zjevu svého však se nevyhýba
veselé společnosti a rád a ze srdce se zasmál
Nevím, jaké bylo jeho mládí, jaké byly dři
vější jeho osudy životní — v jeho smíchu bý
valo cosi přitrpklého, přikyslého. A přece vy-
hledával společnost a soudím, že mu byla
nezbytnou potřebou.
A měli jsme takovou společnůstku, druž-
nou, veselou a skoro naveskrze sokolskou,
někdy od poloviny let sedmdesátých, a jejím
členem byl taky bratr Srp. V jídelně uzenáře
Václava Čermáka to bylo, taky bratra Sokola
oddaného a věrného, kterýž jistě těžce nesl,
že příliš brzy musil zanechati cvíčení v So-
kolovně. Byloť mu zápasiti o živobytí, a ne-
byl to snadný a malý zápas, neboť započal
svou živnost (r. 1873 původně v ulíci Štěpán-
ské v domě, na jehož místě nyní stojí německá
šlarafia) s prázdnýma nebo skoro prázdnýma
rukama.
Sokel
Srp
Sokol
Tyrš
Čermák
Štěpán
Žitná ulice
8
article
Chodívali jsme do malého jeho krámu
jídelničky již tam v ulíci Štěpánské, ale mno-
hem živěji počalo býti u Čermáka, když se
někdy r. 1874 přestěhoval do Vodičkovy „pod
věž“ (nynější dům Wiehlův na nároží Václav-
ského náměstí) a založil taky vlastní domác
nost. Měl tu větší krám i větší, pohodlnější jí-
delnu za krámem. A tam v sudé dny po cvi-
čení scházela se již četnější společnost sokol-
ská. Mnozí přicházeli pak i ve dny ostatní
neboť u Čermáka bývaly vždy čerstvé novin-
ky. Večeřívalť tam i Josef Barák, kterýž byl
denním hostem Čermákovým, a věrně se s nín
pak stěhoval i dále k „Stříbrnému soudku“
(nynější nový dům vedle závodu Novákova)
A svorně s Barákem sedával tam denně
taky bratr Srp. Byl tehda ještě svoboden
posud nikde ho nečekal útulný domácí krb
V jidelně Čermákově oba mohli ukájeti skrom-
né potřeby své, levně a v družné společnost
k tomu. Bylo by zajímavo napsati historii vý-
značnějších a návštěvníky svými pamětihod-
ných uzenářských jídelen pražských, kteréž
právě tak jako jisté kdysi proslulé a již zmi-
zelé hostince byly neodlučitelnou částí a po-
zadím někdejšího společenského života praž
ského.
Vodičkův
Wiehlův
Václav
Barák
Čermákův
Novákův
Srp
9
article
Vidím stále v duchu mírného, tichého
Baráka, kterak sedával ve svém koutě a po-
jídal „studentskou“ večeři, a při tom, „aby
nezahálel“, pročítal nějaký časopis, jejž bud
ssebou přinesl anebo tady u Čermáka našel
A vidím proti němu bratra Srpa, jak jen čeká
až Barák dovečeří, aby se ho zeptal na nej
novější události.
Povoláním svým byl bratr Srp litografem
ale velmi živě sledoval všechen veřejný živo-
a dychtivě doplňoval svoje vědomosti. Každ.
tak zvaná „otázka“ ho zajímala, o každé sna-
žil se nabýti vlastního, pevného mínění. Ně-
kdy dlouho mlčel a jenom naslouchal, hledo
upřeně před sebe, pokuřuje viržinku a jen se
ironicky usmívaje. Jeho tvář bývala tu přímo
obrazným výkladem slova jironie“. Ale vznik.
la-li nějaká debata „politická“ a pronášeno-li
mínění odchylné od mínění jeho anebo do-
konce protichůdné, tu náhle vybuchl a zraky
jeho jen sršely. Náhle přestal býti poslucha-
čem, náhle s tváře jeho zmizela všechna iro-
nie, a bratr Srp stal se zápasníkem, šermířem
a rozdával seky v pravo v levo. Přes to nikdy
odpůrce svého neurážel.
Barák
Srp
10
article
Někdy přinášel ukázky pokroku v oboru
grafickém, někdy kreslíval i sám na kousky
papíru, chtěje cosi znázorniti. Taky od něho
bylo lze ledačemu se přiučiti.
Vzpomínám, jakoby všemu tomu bylo ně-
kolik teprv let — a zatím uplynul téměř celý
věk lidský. A byť i nebylo počtu let: měrou
pro to, jak dávno všemu tomu, je mi nemal
řada oněch, kdož taky do řečeného kroužku
sokolského přicházeli a zas již dávno z něho
i ze života zmizeli. Vzpomínka až mrazivá.
co jich odešlo v plném rozvoji sil tělesných
duševních, nedokonavších ještě úkol svůj ží-
votní. Přicházel časem bratr Herink, pozdějí
lékař a starosta v Benešově, tuším; objevoval
se bratr Maydl, později proslulý chirurg. Při-
cházel šíroplecí, zdravím kypící bratr Jindra
Víšek, oblíbený všemi cvičenct cvičitel, uči-
něný atlet. Pravidelným hostem býval bratr
Norbert Slavík, účetní městské spořitelny.
Vinohradský Vilém Fiala, na jehož cviky na
hrazdě my mladší s úžasem jsme pohlíželi. Na
počátku přicházel silácký Béďa Stýblo, jenž
za nedlouho zemřel rychlou nemocí plicní —
mladík dvaadvacetiletý.
Kráčejí tak ve vzpomínkách našich řa-
dou, za nimi ještě mnozí, mnozí jiní z let sedm-
desátých, osmdesátých, dávno je kryje hrob
ale v naší paměti žijí.
Bolestnou ztrátu utrpěla řečená společ-
nost čermákovská, když v listopadu r. 1883
skonal Josef Barák. Za trapné a dlouhé jeho
nemoci sedával bratr Srp v malé jídelně za
krámem „U stříbrného soudku“ mlčelivý, zá-
dumčivý, občas jen plávaje se: „Jak je s Ba-
rákem?
Herink
Maydl
Víšek
Slavík
Fiala
Stýblo
Barák
Srp
Benešov
11
article
Bylo to v tesklivé odpůldne 18. listopadu
— právě v den, kdy se slavně otvíralo Národ-
ní divadlo, po nešťastném požáru nově zbudo
vané — v to nedělní odpůldne doprovázel
jsme Baráka ke hrobu. Sokolové v kroji krá-
čeli kolem vozu pohřebního až na Volšany —
dospěli jsme tam již v čirý večer, rozsáhlý
hřbitov utápěl se v tmách. Soudím, že žádný
z účastníků nezapomene mocného dojmu
z onoho večerního průvodu. S planoucími po-
chodněmi stanuli bratři Sokolové dlouhou řa-
dou u vrat hřbitova, a touto ohnivou alejí vii-
žděl vůz pohřební s temným rachotem do mě-
sta mrtvých. Z pochodní vysoko vztyčených
valily se mraky černého dýmu. Unášené vě-
trem podzimním zahalovaly vůz, provázely ho
vznášely se nad ním, podobny příšerám Smrti
jimž tu neodvolatelně byla odevzdána kořist
Tento den byl dnem bolesti pro bratra
Srpa, kterýž Baráka měl tak rád. A tout
tryznou byla mu zkalena radost z otevření
Národního divadla, na něž také svým dílem
horlivě přispíval jako dárce i jako sběratel
U Čermáka — jako všady ve veřejných
místnostech — sbíralo se již dříve na stavbu
divadla Národního a nejeden členský diplom
zdobil zdi malé jídelny. Když Národní vyho-
řelo, konány sbírky se zvláštní horlivostí, a
byl to bratr Srp, který nedopustil, aby někdo
na pokladničku zapomněl. Z jeho podnětu ta-
ky usneseno, že společnost čermákovská vydá
zvláštní publikaci, cosi jako odlesk slavného
listu „Národ sobě“, jenž byl vydán asi o dvě
leta dříve. Podnik zcela soukromý, jen pro
členy naší společnosti a pro hosty Čermákovy
jídelny. Na veřejný trh se nedostal. Horlivě
do ní sháněl příspěvky bratr Srp, a tuším, že
i „tiskovou“ úpravu sám obstaral. Vzhledem
k účelu pořízeno vše arci co nejlevněji a tedy
taky nejprostěji. Byla o pouhá autografie.
Barák
Sokol
Smrt
Srp
Čermákův
národní divadlo
12
article
Dnes náleží k památkám téměř zmizelýma
po letech najde ji kulturní historik snad jen
v knihovně Musea Českého, kde výtisk jejo
uchován. Snad ještě tu a tam vyskytne se
kdesi v domácnosti, jak o tom divnou náho-
dou právě nedávno referoval dr. Panýrek
článku svém „o literatuře soukromé“ („Máj“)
Když psal, ani nepotušil, že se probírá listem
jehož původce, redaktor i tiskař má dny spo-
čítané a že sutkami života jeho prosypávají se
už hodiny poslední.
Nad stolem v jídelně, u něhož kdysi ve-
čeříval Barák, zavěsil po jeho smrti Čermák
zvělšenou podobiznu Barákovu v řezbářském
rámci z lípového dřeva, a pod tím obrazem
sedával pak bratr Srp, často zamyšlen, slova
nepromlouvaje.
Přežil Baráka — věkem arci mnohem
staršího — o celá téměř tři desítiletí. Ale již
před třemi roky pokoušela se o něj Morana.
Tehda, někdy v listopadu, prostonával těžkou
nemoc a podstoupil vážnou operaci. A právě
co ve vinohradské nemocnici zápasil skoro se
smrtí, zemřel Václav Čermák, někdejší ná
„krčmář“, jak jsme mu žertem říkávali. Rád
by to rodina Srpova nemocnému byla zatajila.
avšak on čekal denně na své noviny, kterých
mu nesměli odepříti, a v novinách se dočetl
o smrti starého přítele. Sám arci nemoha, po-
slal na pohřeb choť, a velice dojat pozna-
menal:
„Možno, že půjdu brzy za ním . ..
Přece se vystonal, avšak Smrt, která ho
jednou nahryzla, stále jej obcházela, a Srp
chátral na zdraví. Na chvíli ještě ožil jake
znovazrozený o loňském sletu sokolském.
„Jaké štěstí, že jsem se toho dočkal!“ ří
kával.
Panýrek
Barák
Barákův
Srp
Moran
Čermák
Srpův
13
article
Oslava padesátiletého jubilea Sokol
pražského vlévala mu nový život. Účastni
se všeho vítání, vracel se domů na smrt una-
ven, bez hlasu samým vítáním hostí — ale
zítra vzchopil se zas a zas šel vítat bratry
Slovany. A vděčně říkal: „Jen pro ten slel
kdyby mě byl Bůh zachoval, stálo to za to
děkují mu.)
Ale když minul veliký ten a slavný slet
milému bratru Srpovi sil zas ubývalo, úporn
nemoc poznovu naň útočila. Nastala válka na
Balkáně, i byl Srp vydavatelstvem Národních
Listů požádán, aby kreslil mapy pro zprávy
s bojiště, jako činíval již dříve. Snad se o to
ještě pokoušel, ale již nemohl, choré tělo vy-
povědělo službu, i musil odříci. A vědomí, že
již nemůže vyhověti, že nemůže pracovati
zdrcovalo jej. Tušil, že nadchází konec.
Dnes týden, 21. září, pojala jej zchladlého
k věčnému klidu půda, kterou tolik miloval.
Kromě rodiny byla to vlasť, jež na sklonku
života zaujímala jeho srdce a mysl. O té blou-
znil téměř do poslední chvíle, kdy duch by
již na pochodu z pout tělesných.
V malém, skromném černém rámečku ob-
jevilo se jeho starým druhům jméno Srpovo
a lítostí sevřelo se nám srdce. Skromný, černý
rámeček — jako byl skromný celý život jeho
život pilné, nekonečné práce. Nenáležel kli
dem veřejně slavným, při jejichž skonu se
rozhlaholí všechny zvony, ale byl z nejlepších
synů rodné půdy české, byl pilným dělníken
a duší svou a srdcem náležel milovanému své
mu Sokolu. Budiž mu v obci sokolské zacho
vána trvalá, bratrská pamětl
Sokol
bůh
Srp
Srpův
uno
Balkán
Slovan
15
article
Napsala B M. Eliášová.
Napsala B M. Eliášová.
Slovo „ínazke“ stalo se v novější době
postrachem japonské mládeže. fnazke zna-
mená býti zasnouben v útlém dětství. Rodiče
zasnoubili své dítě s dítětem svých přátel
oloupili obě děti o volnost a právo na nejsvé.
tější a nejhlubší lidské city. Dle starých tradie
je to závazek nedotknutelný a nesmí býti zru-
šen, aniž byla čest rodiny poskvrněna. Všichni
známí pohlížejí na takové děti už jako na muže
a ženu. Ale jaká je to běda, když dospěli a se-
šli se s bytostí, která je jim bližší a milejší
než ona zaslíbená. Dokud bylo dovoleno mno-
hoženství, nebylo to tak velkým neštěstím, tu
se muž jednoduše hned oženil s dvěma: s jed-
nou, aby vyhověl čestnému závazku, a s dru-
hou, dle volby svého srdce. Hůř je nyní, kdy
se zavedením evropské kultury bylo přijato
jednoženství a zakázáno mnohoženství. Te
mnohý nešťastný párek řeší problém zase dle
evropského způsobu: sebevraždou z lásky.
O Yuki San, krásná dcerka Sangoro Išidy
Sana byla také inazke. V útlém dětství za-
snoubil ji otec synu svého přítele, který žil
kdesi v jiném kraji JJapanu a zrovna tehdy při-
šel Sangora Išidu Sana navštívit. Išida San
ovšem hocha neznal; leč to nikterak nevadilo.
Přátelé se snadno dohodli a smlouva o sňatku
uzavřena bez vůle, ba i bez vědomí hlavních
účastníků, jak v takových případech obyče-
jem. Malá O Yuki San (slečna Sníh) pak jako
dítě-žena zde, a nejen ona sama, ale i všichn
ostatní obyvatelé její rodné vísky věděli, že
kdesí v jiném kraji roste hoch, který si pro
ni přijde, až dospěje.
M Eliášová
San
Išida San
16
article
Osudná chvíle se přiblížila, když bylo
Yuki šestnáct let. Děvče dospělo v dokonalou
krásku; byla štíhlá jako bambusový prut, tva
ře jako vysoustruhovány, vlasy temné do mo-
dra, a ručky, že krásnějších nebylo v celé ves-
nici. Její něžný, drobný krůček byl všeobecně
obdivován. A její obi (pás) byl vždy stočer
v tak krásný uzel, že ho žádná její přítelky
nedovedla napodobit.
Yuki byla však nejen krásná, ale i mou-
drá. Milovala svého otce nade všecko, jakse
sluší zdárnému japonskému dítěti; věděla, že
neposlušnost je největším hříchem. Leč zamy.
slila se často nad svým osudem: proč ji ote
zaslíbil komusi neznámému? proč si nesmí
vybrat mezi známými hochy, z nichž tak mno-
hý se zalíbením na ni pohlíži? Marně tápaln
po odpovědí ve svém nitru: a vysloviti my-
šlenky své, zeptati se někoho, tolik se neod
vážila. Čím více se přibližoval příchod ne-
známého ženicha, tím větší hrůza ji pojímaln
Až konečně jednoho rána našli její komůrku
prázdnou. Yuki zmizela, nikdo nevěděl, kam
Pátrání policie zůstalo bez výsledku. Sangor
Išida sesmutněl a byl tak sklíčen, že ho vše
přestalo těšit. Nepil ani polovinu sake (rýžo-
vého vína), kolik píval před tím, a často sedá-
val u hibači (truhličky s ohněm), třímaje
v rukou dýmčičku chladnou.
Yuki
17
article
Tak minulo několik měsíců, a hle! Yuk
se pojednou objevila tak nenadále, jak před
tím zmizela. Rozplývala se v slzách lítosti
prosila snažně za odpuštění. Išida San jí dal
nejdříve pocititi svůj otcovský hněv. Konečně
se však dal uprositi a přijal ji na milost s pod-
mínkou, že se něco podobného vícekráte státi
nesmí. A věda snad ze zkušenosti, že my-
šlenky o lásce krouží v mladých hlavách do
nekonečna, pomyslil si, že bude nejlépe.
uspíší-li svatbu. Ustanovil tedy den i hodinu
obřadu a poslal vzkaz o tom ženichovi. Zatím
činěny pilně přípravy; došívána poslední hed-
vábná kimona a dokončeny poslední podušky.
hlavní a skoro vždy jediné předmněty věna ja-
ponských nevěst.
O Yuki San vykonávala klidně svůj podí
práce a zdálo se, že se již úplně smířila se
svým osedem. Leč pojednou, aniž by se toho
byl kdo nadál, zase zmizela, a zas tak tajemně
fako dříve. Policie zahájila ještě horlivější pá-
trání než tehdy, ale po děvčeti nebylo ani
vidu ani slechu. Až po nějaké době jeden
z vesnických mladíků objevil její stopu. Viděl
prý děvče, velmi podobné O Yuki San, na
člunu, plujícím mezi Tokiem a Yokohamou;a
nadhodil, že asi uprchla s nějakým lodníkem.
Yuki San
Tokio
18
article
Věc oznámena yokohamské policii, ta zahájila
prohlídku všech lodí, které do přístavu při-
byly a na jedné skutečně nalezeno děvče, na
něž se hodil popís. Byla odvedena na policii.
zavolán otec a ten potvrdil, že to opravduje
uprchlice Yuki.
Potom si ji vzala policie do práce; a Yuki
majíc před polícií ještě větší hrůzu než před
neznámým ženichem, rychle se vyzpovidala
ze všech svých hříchů: Když ponejprv učekla
z otcovského domu, šla do Yokohamy a našla
si tam místo číšnice. Zde seznámila se s mla-
dým lodníkem, který do hostince přicházel
na stravu. Jmenoval se Ryssaburo, byl statný
a hezký a Yuki se zamilovala. Láska byla
opětována a Ryssaburo se s ni chtěl oženiti.
Yuki
Ryssaburo
Láska
Yokohama
19
article
Leč Yuki si pak vzpomněla na otce a nechtěla
pro lásku zanedbati své povinnosti k němu
Vrátila se tedy domů a doufala, že se nucený
sňatek nějak dá odvrátiti. Leč stalo se právě
naopak; otcovým náhlým rozhodnutím byla
hned jako spoutána a obávaná svatba již jí vi-
sela nad hlavou. Ve veliké úzkosti rozhodl
se, že radějí uteče se svým milencem, nežli
aby si vzala muže, kterého nezná a nemiluje.
Ryssaburo byl též předvolán a potvrdil
všechny výpovědi své milenky. A pověděl mi-
mo to, že je také obětí ínazke a že též
utekl z domova, aby ušel svému osudu. Stal
se lodníkem a umínil si, že se ožení s prvním
děvčetem, do kterého se zamiluje. Náhodou
to byla krásná Yuki.
Policie provedla nyní výslech s Ryssabu-
rem a zaznamenala jména i data a poměry
jeho rodiny. Zapsáno správně jméno jeho ro-
diště i jméno rodičů, že otci je tolik let a mat-
ce tolik, že jeden je rodu mužského a druhý
ženského a podobné podrobnosti; neboť každá
rubrika policejního katechismu musí být vy-
plněna.
Když Ryssaburo prohlásil, že je druhým
synem Sankiči Kimura z Kozu, z provincie
Kanagara, Yukin otec vyskočil a propukl ve
vzlykot smíšený s podivnými výbuchy smi-
chu. Úřadníci se dívali užasle jeden na dru-
hého, a všichni myslili totéž: že starý muž se
zbláznil. Trvalo to dostí dlouho, nežli se vzpa
matoval; jakmile se však trochu uklidnil, vy-
právěl jim přerývaně, že Ryssaburo je právě
ten, kterému zasnoubil v dětství svoji dceru
Vyšetřování bylo ovšem hned ukončen
a všichni byli s novým obratem zamotané zá-
ležitosti zcela spokojeni, nejvíce ovšem Ryssa-
buro a Yuki.
Y psilon.
Yuki
Ryssaburo
Sankič
Koza
Kanagara
20
article
Hluboká voda.
Hluboká voda.
Norsky napsal Thomas P. Krag. — Přeložil
H. Hackenschmied.
Jednoho parného červnového dne nasta!
ve statku Mälanu veliký shon a ozývaly se
hlasité výkřiky: „Tam běžel!“... „Máš svů
nůž, kdyby chtěl bodnouti dříve?“... „Jer
přines svou pušku, zastřelíme ho!“... „Při
veďte policajty!“ . .
Ramenatý starší muž byl ze všech nejvíce
popuzen. Šermoval hrozivě rukama a vola
zuřívě:
„Jen ho zabijtel Řežte ho! Rychle, rychle
Jen na nějl
Za hromadou kamení ležel muž a naslou
chal. Dýchal z hluboka. Jeho oči ziraly ztrnu
le vypouleny, jak se dívají očí člověka, který
jen naslouchá.
Slyšel, jak popuzený zástup se blížil a ná-
hle vyskočil. V šíleném běhu hleděl, aby do
stihl lesu, který se táhl přes horské hřbety
jak daleko oko dohlédlo.
„Hlele ho! Tady běžíl Zaskočte jej! Srazte
ho! Nedejte mu upláchnouti!“
Divoká honba. Jde to do vrchu. Prchajíe
byl o hodný kus před pronásledovateli. Jed
nou klopýtl, ale zdvihl se a hned běžel dále
Pronásledovatelé nehnali se přímo za ním.
spíše zdálo se, že mu chtějí zaskočiti cestu.
Třeskla rána... druhá... avšak muž prcha
dále — nebyl tedy střelou zasažen. Jistě u
brzy doběhne lesa. Ohlédnuv se, vzkřikl hla-
sítě a běžel ještě rychlejí; vítr mu strh
klobouk. Nyní byl u prvních stromů a v nej-
bližším okamžiku jej les pohltil.
Thomas P Krag
H Hackenschmied
Máša
Jer
Norsko
21
article
Stihači dosud se hnali za ním, avšak jen
nejistě. Někteří z nich se zastavovali a poha-
zovali hlavami, jako by chtěli říci, že dalš
pronásledováni je marné. To působilo na
ostatní. Zase jeden se zastavil. Dva jiní zmír-
nivše běh se ohlíželi, jakoby nevěděli, co či-
niti. Kdosi zvolal: „Je to darmo! Pojď me k
rychtářil“
Jen starý ramenáč dosud běžel jako zu
řivý a hrozil zastavivším se, hlasitě řiče vzte-
kem a za okamžik míze v šeru lesa. Průvode
jeho sbírali se v zástup, upachtění, utírajíce
zpocená čela a rokovali, co ted.
Za chvilku vraceli se v houfu do Mälan
a netrvalo dlouho a bylo viděti i starého
rozezleného muže, jak se vracel ještě s něko-
lika, kteři vytrvali věrně s ním, k domovu.
Kráčeli pomalu a mlčky. Jen jednou star
zdvihl pěst a zaklel hlasitě.
„No, no,“ řekl na to tiše jiný — „zlé dost
že Njäl ho zabil. Ale proč jej také pořád tal
dráždí a hanobí?“
Njäl Myra, který zabil syna z Mälanského
dvora, byl nemanželským synem chudé posli-
ce, která ze studu pro to své dítě se utopila.
Soucitní lidé ujali se osiřelého dítěte, které se
vyvíjelo v každém ohledu dobře a vyrůstal
v statného, krásného jinocha.
Njäl Myra
Mälanský dvůr
22
article
Avšak skvrna jeho narození ulpěla n
něm. Čím byl silnější a dospělejší, tím více se
mu s tím nosmívali. Bylať to velmi lehká a
pohodlná zbraň. Každý závistivý mrzáčel
mohl jí použíti a každý hloupý výrostek s vy-
valenýma očima mohl rozkřikovati do světa
hanbu Njäla Myry. Všichni slabomyslní pova-
lečí a ničemové, pocházející z manželstev ber
lásky, mohli si tropiti posměch ze statného.
silného Njäla, který se zaťatými rty a zřejmě
trpící musil snášetí jejich opovržení.
V poslední době byl to zejména syn stát
káře z Mälanského dvora, který nejostřejí zu-
řil proti němu ve svém pohrdání. Kdysi udeři
jej Njäl proto do obličeje a za to si odsedě
několik dní v arestě. Když pak odtamtud vy-
šel, začalo jeho týrání znova a bylo ještě do-
těrnější. Příčina byla ta, že Ulla Svartová dá-
vala přednost ubohému opovrhovanému Nja-
lovi před svým bohatým nápadníkem, statká-
řovým synem z Mälanského dvora, přes vše
cko úsilí, s nímž tento se ucházel o její přízeň
Ulla Svartová byla ze sousedního dvora. Jej
otec a statkář Mälanský byli by rádi učinil
šťastný párek z těchto dvou mladých lidí
avšak Ulla Svartová nechtěla.
Svartová
Myra
Mälanský dvůr
23
article
Mälanský synek si nedal pozor. Domníva
se, že Njäl Myra vězením jak náleží zkrotl
V tom však se zmýlil.
Právě onoho parného červnového dne
jimž jsme své vypravování začali, nalezl Ullu
Svartovu s Njälem pohromadě. Ihned začal
s posměšky: jakého čistého kamaráda si to
zvolila — pořádné, slušné děvče na takového
by ani nepohlédlo. A ještě horší, ničemnější
urážky, zejména o matce Njälově, dráždily
dopalovaly Njäla do nejvyšší míry. „Chraň se
a drž jazyk za zuby!“ vzkřikl zlostně. Statká-
řův synek jen se smál a tropil si posměchy
dále. Tu slyšel Njäl hukot ve svých uších. Mu-
sil se vyřítiti na svého nepřítele... byl bez
sebe... nebyl s to, aby se déle ovládal... je
žár, palčivou nenávist jako oheň cítil v sobě
proti posměvačnému Mälanskému synku . ..
Njäl
24
article
Když se vzpamatoval ze svého omámení,
ležel na svém nepříteli, svíraje jeho krk svý-
ma rukama jako železnými kleštěmi a zřel
svoji oběť, ležící tiše a mrtvolně bledou, co
krev jí proudila z pootevřených úst... A sly-
šel, jak Ulla zabědovala: „Ach, Njäle, co's to
učinil . . l.
Potom ten shon. Lidé se sbíhali, vyptávalí
a křičeli. Ulla neodpovídala, avšak podezření
padalo samozřejmě na Njäla. Potom se Ulla
vrhla k němu a zvolala: „Utec, Njäle, utecí
Přijdu za teboul Rychle, rychlel“
A Njäl divým úprkem dal se na útěk pro-
následován výkřiky: „Tam běží!“... „Vrah!“
„Zadržte jej, chyťte ho
Njäl však poháněn strachem a hbitější
než oni, unikl svým pronásledovatelům a ne-
byl nikdy chycen ani starým ramenatým se-
dlákem z Mälanského dvora, ani strážníky
kteří jej stíhali ozbrojeni sekyramí a puškami.
S ním zmizela též Ulla Svartová. Jej
otec dával ji hledatí ve dne v noci, stále všal
bez výsledku. Stopa její se tratila v nekoneč-
né pustině pohoří.
Až kdysi po dlouhé době zastavil se ve
vsi cestující a vyprávěl, že kterási mladá žena
jménem Ulla Svartová jej sem poslala se vzka-
zem, že se jí daří dobře a že k vůli ní si nikdo
nepotřebuje činiti starostí.
„Kde že se s ní potkal?
„To že by nemohl určitě říci?
„Rozhodné zajisté alespoň může říci, v
které krajíně.“
Muž však trval neoblomně na svém: „Ne
— opravdu už ani nevím.
Bylo zjevno, že nechtěl říci více; a nežli
se nadáli, zmizel.
Njäle
Svartová
Ulla
Mälanský dvůr
25
article
Daleko, daleko za nejvzdálenějšími mo-
drými vrcholky hor zdvihají se stále nové
nové hory, na kterých rostou lesy a pastviny
a tmavá horská jezírka jsou položena. Často
leží různá jezera v kruhu, která jsou sycena
ledovci a skrytými bystřinami, nebo přijímaj
vodu z bařin. Jen zřídka bydlí zde lidé. Tyta
vody bývají ještě zádumčivější než ona ztrnulí
horstva. Lidé, kteří by nezbytně byli nucení
ustavičně zříti před sebou tuto podivně mrtvou
a přece tak živou vodu, brzo by odtud zmi-
zeli strachem. Jezero leží za jezerem, hora za
horou, a nikde ani stopy člověka. Snad jed-
nou za leta zbloudí sem lovec medvědů —
jinak se neukáže více, než voda a zase voda
a hora a skály, až do nejzazší dálky.
Hluboko v léto divoké pustině, tak skry-
to, že ani žádný lovec tam nemohl zbloudití,
leželo horské jezero, větší a hlubší než všech-
na ostatní a voda jeho tak příšerně černá, že
ani obloha pokročilého leta nebyla s to, aby
mu dala světlejšího tónu. A zde, na samém po-
kraji jezera, stála chatrč. Bydleli tam lidé? —
Ano, bydleli v ní lidé. Nad střechou vznášel
se kučeravý kouř, a na jaře a v letě lopotili
se dva silní lidé — muž a žena — do únavy,
aby zúrodnili lán bídné půdy u chatrče. Zá-
polili s bařínami a na kámen ztvrdlou zemí
lámali kámen a zdaleka přinášeli kyprou prst
Pracovali ve dne v noci, hodinu za hodinou.
26
article
Pracovali od rána do večera. Ba často i v no-
ci, když v čas žní hrozily ranní mrazíky. V tu
dobu muž vycházel a pálil chrastí a rašelinu,
aby dým se rozložil ochranně nad skrovným
polem.
Časem ustali náhle v prácí, vzhlédli rychle
a zašeptali polekaně, pátrajíce úzkostlivě:
„Přichází někdo?“ A často, když seděli veče
v chatrči, ozval se některý z nich, naslou-
chaje: „Neslyšíš nic?“ A oči jejich se setká-
valy s výrazem spiklenců. A potom si podali
ruce — silné, upracované, věrné ruce —
drželi je pevně jako na věčný, slavný slib.
„Nikdo nejde. Kdož by se odvážil tak da-
leko do této horské poušti! Odstraší každého
to černé jezero.“
Ti dva byli Njäl a Ulla Svartová.
Již devět let tak bydleli zde spolu —
první leta byla stálým, tuhým bojem o po-
travu a klid. Jakkoli vzdáleni bylí všeho svě-
ta, přece bývali často napadeni trapným ne-
pokojem. Jen velmi zřídka příšel k nim ně-
jaký člověk a velmi brzo zase je opustil, ty
smutné lidi, kterým nemohl porozuměti.
Ulla Svartová
27
article
III.
U obou osamělých lidí v této zapadlé pu-
stině vyrůstalo jejich dítě, hošík vážných očí
veliký a silný na svůj věk. Neměl soudruha
ke svým hrám a bylo mu spokojovati se tím,
že pobíhal sám, a když někdy zavolal nahlas,
skalní stěny odrážely mu jeho vlastní hlas na-
zpět, co častokrát, obzvláště za soumraku, ne-
málo jej poděsilo. Pro ukrácení chvíle často
též házival kameny daleko do rozlehlého je-
zera a naslouchal, jak je voda polykala.
Plynula leta.
Njäl a Ulla už nenaslouchali úzkostlivě a
nevyhlíželi nepokojně. Zabití v Mälanu zajistá
upadlo již v zapomenutí. Nikdo z té krajiny
se tu nikdy neukázal. Veliké, nevlídné jezero
zajisté každého spíše odpuzovalo a strmé ská-
ly zabraňovaly v rozhledu všem, kdo by přece
rádi byli vypátrali, kam oni dva se uchýlili.
Čas ucházel, nezastavuje se.
Ulla a Njäl po letech sestárli a umřelia
jejich syn jim vykopal hrob.
Jeho jmeno bylo Einar.
Po smrti svých rodičů zůstal u svého hlu-
bokého jezera. Vzdělával a rozšiřoval své pole
a přivlastnil si nejblíže ležící kus lesa. Potom
si přivedl ženu z farnosti na druhém břehu je-
zera ležící, a ta mu pomáhala nyní při práci.
život jejich plynul ve spokojeném klidu bez
bázně. Einar býval vždy málomluvným, kdežto
žena jeho Marie byla veselá a živá, když při-
šla k němu. Časem však též ona stala se skou-
pou na slovo; hluboká zádumčivost padala na
ni a často prolévala potají slzy. Po třech le-
tech porodila syna, kterému dali jmeno po dě-
dečkovi, Njäl. Rostl a sílil jako jeho děda
otec a měl zádumčivé oči své matky. Jako
otec, stával též on rád na břehu hlubokého
jezera, házel daleko do něho kameny a na-
slouchal jejich „blunk!“, když dopadly na
vodu.
Tišším a stále tišším se stával lety.
Einar
Ulla