ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 74e0eb20-8f17-11dd-ad4b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 27 celkem · entity: person 67, org 8, work 1, place 11
1 masthead
28. září 1913,
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 266.
3 masthead
Patisk vyhražen.
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH, Ypsilon: Za věrným Sokolem B. M. Eliášová: fnazke. Thomas P. Krag: Hluboká voda. Chaldres Vildrac: Drobné prósy. Z básní N. A. Někrasova Vladimír Sts: Pod starým dubem. N. Gogol: Zápísky šílence.
M Eliášová Thomas P Krag Chaldres Vildrac Někrasov Sts N Gogol Sokol B Zápíska šílenec
6 article Za věrným Sokolem.
Za věrným Sokolem. (Lístek do památníku sokolského.) Malý, skromný černý rámeček v denním listě, a v rámečku povědomé, milé jméno; Jan Srp. kartograf... 19. září... u věku 54 let. Taky on tedy již zavřel oči na vždy a jim odchází starý, dobrý hoch a horlivý člen družiny naší sokolské z let sedmdesátých Bezmála tomu čtyrycet let, co jsem jej poznal jednoho dne v roce 1874, když jsem sám počal cvičiti. Byl však bratr Srp o několik let starší mne a cvičil snad již od konce let šedesátých. Právem tedy nyní náležel ke „staré gardě! sokolské. Nezbývá jich příliš mnoho z tehdejší družiny a jistě všem jeho vrstevníkům, posud žijícím, sevřelo se bolestí srdce, když četli že taky již Jan Srp odchází v říši stínů. Vždy s každým z nich, starých těch druhů, jakoby mizelo kus vlastního našeho života a poznovu a navždy kus někdejšího mládí. Byl to druh všem nám sympatický, ačkoli na prvý pohled činil dojem člověka v sebe uzavřeného, ne příliš přístupného. Ale když jste s ním déle obcovali, přilnuli jste k němu Drsnost jeho byla zdánlivá, jako byl taky celý Jeho zjev zvlášť rázovitý. Byl nevysokého, slo- žitého těla, širokých ramen, na šijí poněkud schýlené seděla mocná hlava, pokrytá kašta- novými, kučeravými vlasy. Z výrazné tváře ostrých rysův hleděly tmavé pronikavé zraky pod skřipcem na orlím nose. Zraky, které př prvém setkání jakoby varovaly: Nech mne Nepřibližuj se! — Chůze poněkud kolébavé byl přes to na pochodu vytrvalý, neúnavný Hlas jeho byl zvučný, hluboký — však vychá- zel z rozložitého, objemného hrudníku. V celé jeho postavě bylo cosi sukovitého, a při všem tom byl Srp hoch předobrý, duše někdy až dětsky důvěřivé.
Srp
7 article
Sokelem byl Srp s tělem a duší. Byl ušlechtilého smýšlení, povahy již tehda mužně usedlé, a pokládal sokolství za povinnost. Byl z oněch starých karakterů, jak je chtěl ve všech členech Sokola vypěstovati Tyrš. Vážně pojímal cvičení, a kdykoli nějaký večer zame- škal, stalo se tak jistě z příčiny důležité, pro jiné povinnosti neodkladné anebo snad pro churavost. Jinak byl na místě vždy, kdykoli Jednota zavolala, jako voják. Slovem, byl to muž kázně sokolské a byl i mužem sebekázně. Letní vedro, liják a kroupy nebo tuhý mráz nikdy ho neodstrašovaly. Vždy stupal odmě- řenými kroky Žitnou ulicí vzhůru k Sokolovně Přes všechnu zdánlivou uzavřenost a ne- přístupnost zjevu svého však se nevyhýba veselé společnosti a rád a ze srdce se zasmál Nevím, jaké bylo jeho mládí, jaké byly dři vější jeho osudy životní — v jeho smíchu bý valo cosi přitrpklého, přikyslého. A přece vy- hledával společnost a soudím, že mu byla nezbytnou potřebou. A měli jsme takovou společnůstku, druž- nou, veselou a skoro naveskrze sokolskou, někdy od poloviny let sedmdesátých, a jejím členem byl taky bratr Srp. V jídelně uzenáře Václava Čermáka to bylo, taky bratra Sokola oddaného a věrného, kterýž jistě těžce nesl, že příliš brzy musil zanechati cvíčení v So- kolovně. Byloť mu zápasiti o živobytí, a ne- byl to snadný a malý zápas, neboť započal svou živnost (r. 1873 původně v ulíci Štěpán- ské v domě, na jehož místě nyní stojí německá šlarafia) s prázdnýma nebo skoro prázdnýma rukama.
Sokel Srp Sokol Tyrš Čermák Štěpán Žitná ulice
8 article
Chodívali jsme do malého jeho krámu jídelničky již tam v ulíci Štěpánské, ale mno- hem živěji počalo býti u Čermáka, když se někdy r. 1874 přestěhoval do Vodičkovy „pod věž“ (nynější dům Wiehlův na nároží Václav- ského náměstí) a založil taky vlastní domác nost. Měl tu větší krám i větší, pohodlnější jí- delnu za krámem. A tam v sudé dny po cvi- čení scházela se již četnější společnost sokol- ská. Mnozí přicházeli pak i ve dny ostatní neboť u Čermáka bývaly vždy čerstvé novin- ky. Večeřívalť tam i Josef Barák, kterýž byl denním hostem Čermákovým, a věrně se s nín pak stěhoval i dále k „Stříbrnému soudku“ (nynější nový dům vedle závodu Novákova) A svorně s Barákem sedával tam denně taky bratr Srp. Byl tehda ještě svoboden posud nikde ho nečekal útulný domácí krb V jidelně Čermákově oba mohli ukájeti skrom- né potřeby své, levně a v družné společnost k tomu. Bylo by zajímavo napsati historii vý- značnějších a návštěvníky svými pamětihod- ných uzenářských jídelen pražských, kteréž právě tak jako jisté kdysi proslulé a již zmi- zelé hostince byly neodlučitelnou částí a po- zadím někdejšího společenského života praž ského.
Vodičkův Wiehlův Václav Barák Čermákův Novákův Srp
9 article
Vidím stále v duchu mírného, tichého Baráka, kterak sedával ve svém koutě a po- jídal „studentskou“ večeři, a při tom, „aby nezahálel“, pročítal nějaký časopis, jejž bud ssebou přinesl anebo tady u Čermáka našel A vidím proti němu bratra Srpa, jak jen čeká až Barák dovečeří, aby se ho zeptal na nej novější události. Povoláním svým byl bratr Srp litografem ale velmi živě sledoval všechen veřejný živo- a dychtivě doplňoval svoje vědomosti. Každ. tak zvaná „otázka“ ho zajímala, o každé sna- žil se nabýti vlastního, pevného mínění. Ně- kdy dlouho mlčel a jenom naslouchal, hledo upřeně před sebe, pokuřuje viržinku a jen se ironicky usmívaje. Jeho tvář bývala tu přímo obrazným výkladem slova jironie“. Ale vznik. la-li nějaká debata „politická“ a pronášeno-li mínění odchylné od mínění jeho anebo do- konce protichůdné, tu náhle vybuchl a zraky jeho jen sršely. Náhle přestal býti poslucha- čem, náhle s tváře jeho zmizela všechna iro- nie, a bratr Srp stal se zápasníkem, šermířem a rozdával seky v pravo v levo. Přes to nikdy odpůrce svého neurážel.
Barák Srp
10 article
Někdy přinášel ukázky pokroku v oboru grafickém, někdy kreslíval i sám na kousky papíru, chtěje cosi znázorniti. Taky od něho bylo lze ledačemu se přiučiti. Vzpomínám, jakoby všemu tomu bylo ně- kolik teprv let — a zatím uplynul téměř celý věk lidský. A byť i nebylo počtu let: měrou pro to, jak dávno všemu tomu, je mi nemal řada oněch, kdož taky do řečeného kroužku sokolského přicházeli a zas již dávno z něho i ze života zmizeli. Vzpomínka až mrazivá. co jich odešlo v plném rozvoji sil tělesných duševních, nedokonavších ještě úkol svůj ží- votní. Přicházel časem bratr Herink, pozdějí lékař a starosta v Benešově, tuším; objevoval se bratr Maydl, později proslulý chirurg. Při- cházel šíroplecí, zdravím kypící bratr Jindra Víšek, oblíbený všemi cvičenct cvičitel, uči- něný atlet. Pravidelným hostem býval bratr Norbert Slavík, účetní městské spořitelny. Vinohradský Vilém Fiala, na jehož cviky na hrazdě my mladší s úžasem jsme pohlíželi. Na počátku přicházel silácký Béďa Stýblo, jenž za nedlouho zemřel rychlou nemocí plicní — mladík dvaadvacetiletý. Kráčejí tak ve vzpomínkách našich řa- dou, za nimi ještě mnozí, mnozí jiní z let sedm- desátých, osmdesátých, dávno je kryje hrob ale v naší paměti žijí. Bolestnou ztrátu utrpěla řečená společ- nost čermákovská, když v listopadu r. 1883 skonal Josef Barák. Za trapné a dlouhé jeho nemoci sedával bratr Srp v malé jídelně za krámem „U stříbrného soudku“ mlčelivý, zá- dumčivý, občas jen plávaje se: „Jak je s Ba- rákem?
Herink Maydl Víšek Slavík Fiala Stýblo Barák Srp Benešov
11 article
Bylo to v tesklivé odpůldne 18. listopadu — právě v den, kdy se slavně otvíralo Národ- ní divadlo, po nešťastném požáru nově zbudo vané — v to nedělní odpůldne doprovázel jsme Baráka ke hrobu. Sokolové v kroji krá- čeli kolem vozu pohřebního až na Volšany — dospěli jsme tam již v čirý večer, rozsáhlý hřbitov utápěl se v tmách. Soudím, že žádný z účastníků nezapomene mocného dojmu z onoho večerního průvodu. S planoucími po- chodněmi stanuli bratři Sokolové dlouhou řa- dou u vrat hřbitova, a touto ohnivou alejí vii- žděl vůz pohřební s temným rachotem do mě- sta mrtvých. Z pochodní vysoko vztyčených valily se mraky černého dýmu. Unášené vě- trem podzimním zahalovaly vůz, provázely ho vznášely se nad ním, podobny příšerám Smrti jimž tu neodvolatelně byla odevzdána kořist Tento den byl dnem bolesti pro bratra Srpa, kterýž Baráka měl tak rád. A tout tryznou byla mu zkalena radost z otevření Národního divadla, na něž také svým dílem horlivě přispíval jako dárce i jako sběratel U Čermáka — jako všady ve veřejných místnostech — sbíralo se již dříve na stavbu divadla Národního a nejeden členský diplom zdobil zdi malé jídelny. Když Národní vyho- řelo, konány sbírky se zvláštní horlivostí, a byl to bratr Srp, který nedopustil, aby někdo na pokladničku zapomněl. Z jeho podnětu ta- ky usneseno, že společnost čermákovská vydá zvláštní publikaci, cosi jako odlesk slavného listu „Národ sobě“, jenž byl vydán asi o dvě leta dříve. Podnik zcela soukromý, jen pro členy naší společnosti a pro hosty Čermákovy jídelny. Na veřejný trh se nedostal. Horlivě do ní sháněl příspěvky bratr Srp, a tuším, že i „tiskovou“ úpravu sám obstaral. Vzhledem k účelu pořízeno vše arci co nejlevněji a tedy taky nejprostěji. Byla o pouhá autografie.
Barák Sokol Smrt Srp Čermákův národní divadlo
12 article
Dnes náleží k památkám téměř zmizelýma po letech najde ji kulturní historik snad jen v knihovně Musea Českého, kde výtisk jejo uchován. Snad ještě tu a tam vyskytne se kdesi v domácnosti, jak o tom divnou náho- dou právě nedávno referoval dr. Panýrek článku svém „o literatuře soukromé“ („Máj“) Když psal, ani nepotušil, že se probírá listem jehož původce, redaktor i tiskař má dny spo- čítané a že sutkami života jeho prosypávají se už hodiny poslední. Nad stolem v jídelně, u něhož kdysi ve- čeříval Barák, zavěsil po jeho smrti Čermák zvělšenou podobiznu Barákovu v řezbářském rámci z lípového dřeva, a pod tím obrazem sedával pak bratr Srp, často zamyšlen, slova nepromlouvaje. Přežil Baráka — věkem arci mnohem staršího — o celá téměř tři desítiletí. Ale již před třemi roky pokoušela se o něj Morana. Tehda, někdy v listopadu, prostonával těžkou nemoc a podstoupil vážnou operaci. A právě co ve vinohradské nemocnici zápasil skoro se smrtí, zemřel Václav Čermák, někdejší ná „krčmář“, jak jsme mu žertem říkávali. Rád by to rodina Srpova nemocnému byla zatajila. avšak on čekal denně na své noviny, kterých mu nesměli odepříti, a v novinách se dočetl o smrti starého přítele. Sám arci nemoha, po- slal na pohřeb choť, a velice dojat pozna- menal: „Možno, že půjdu brzy za ním . .. Přece se vystonal, avšak Smrt, která ho jednou nahryzla, stále jej obcházela, a Srp chátral na zdraví. Na chvíli ještě ožil jake znovazrozený o loňském sletu sokolském. „Jaké štěstí, že jsem se toho dočkal!“ ří kával.
Panýrek Barák Barákův Srp Moran Čermák Srpův
13 article
Oslava padesátiletého jubilea Sokol pražského vlévala mu nový život. Účastni se všeho vítání, vracel se domů na smrt una- ven, bez hlasu samým vítáním hostí — ale zítra vzchopil se zas a zas šel vítat bratry Slovany. A vděčně říkal: „Jen pro ten slel kdyby mě byl Bůh zachoval, stálo to za to děkují mu.) Ale když minul veliký ten a slavný slet milému bratru Srpovi sil zas ubývalo, úporn nemoc poznovu naň útočila. Nastala válka na Balkáně, i byl Srp vydavatelstvem Národních Listů požádán, aby kreslil mapy pro zprávy s bojiště, jako činíval již dříve. Snad se o to ještě pokoušel, ale již nemohl, choré tělo vy- povědělo službu, i musil odříci. A vědomí, že již nemůže vyhověti, že nemůže pracovati zdrcovalo jej. Tušil, že nadchází konec. Dnes týden, 21. září, pojala jej zchladlého k věčnému klidu půda, kterou tolik miloval. Kromě rodiny byla to vlasť, jež na sklonku života zaujímala jeho srdce a mysl. O té blou- znil téměř do poslední chvíle, kdy duch by již na pochodu z pout tělesných. V malém, skromném černém rámečku ob- jevilo se jeho starým druhům jméno Srpovo a lítostí sevřelo se nám srdce. Skromný, černý rámeček — jako byl skromný celý život jeho život pilné, nekonečné práce. Nenáležel kli dem veřejně slavným, při jejichž skonu se rozhlaholí všechny zvony, ale byl z nejlepších synů rodné půdy české, byl pilným dělníken a duší svou a srdcem náležel milovanému své mu Sokolu. Budiž mu v obci sokolské zacho vána trvalá, bratrská pamětl
Sokol bůh Srp Srpův uno Balkán Slovan
14 title
Inazke.
15 article Napsala B M. Eliášová.
Napsala B M. Eliášová. Slovo „ínazke“ stalo se v novější době postrachem japonské mládeže. fnazke zna- mená býti zasnouben v útlém dětství. Rodiče zasnoubili své dítě s dítětem svých přátel oloupili obě děti o volnost a právo na nejsvé. tější a nejhlubší lidské city. Dle starých tradie je to závazek nedotknutelný a nesmí býti zru- šen, aniž byla čest rodiny poskvrněna. Všichni známí pohlížejí na takové děti už jako na muže a ženu. Ale jaká je to běda, když dospěli a se- šli se s bytostí, která je jim bližší a milejší než ona zaslíbená. Dokud bylo dovoleno mno- hoženství, nebylo to tak velkým neštěstím, tu se muž jednoduše hned oženil s dvěma: s jed- nou, aby vyhověl čestnému závazku, a s dru- hou, dle volby svého srdce. Hůř je nyní, kdy se zavedením evropské kultury bylo přijato jednoženství a zakázáno mnohoženství. Te mnohý nešťastný párek řeší problém zase dle evropského způsobu: sebevraždou z lásky. O Yuki San, krásná dcerka Sangoro Išidy Sana byla také inazke. V útlém dětství za- snoubil ji otec synu svého přítele, který žil kdesi v jiném kraji JJapanu a zrovna tehdy při- šel Sangora Išidu Sana navštívit. Išida San ovšem hocha neznal; leč to nikterak nevadilo. Přátelé se snadno dohodli a smlouva o sňatku uzavřena bez vůle, ba i bez vědomí hlavních účastníků, jak v takových případech obyče- jem. Malá O Yuki San (slečna Sníh) pak jako dítě-žena zde, a nejen ona sama, ale i všichn ostatní obyvatelé její rodné vísky věděli, že kdesí v jiném kraji roste hoch, který si pro ni přijde, až dospěje.
M Eliášová San Išida San
16 article
Osudná chvíle se přiblížila, když bylo Yuki šestnáct let. Děvče dospělo v dokonalou krásku; byla štíhlá jako bambusový prut, tva ře jako vysoustruhovány, vlasy temné do mo- dra, a ručky, že krásnějších nebylo v celé ves- nici. Její něžný, drobný krůček byl všeobecně obdivován. A její obi (pás) byl vždy stočer v tak krásný uzel, že ho žádná její přítelky nedovedla napodobit. Yuki byla však nejen krásná, ale i mou- drá. Milovala svého otce nade všecko, jakse sluší zdárnému japonskému dítěti; věděla, že neposlušnost je největším hříchem. Leč zamy. slila se často nad svým osudem: proč ji ote zaslíbil komusi neznámému? proč si nesmí vybrat mezi známými hochy, z nichž tak mno- hý se zalíbením na ni pohlíži? Marně tápaln po odpovědí ve svém nitru: a vysloviti my- šlenky své, zeptati se někoho, tolik se neod vážila. Čím více se přibližoval příchod ne- známého ženicha, tím větší hrůza ji pojímaln Až konečně jednoho rána našli její komůrku prázdnou. Yuki zmizela, nikdo nevěděl, kam Pátrání policie zůstalo bez výsledku. Sangor Išida sesmutněl a byl tak sklíčen, že ho vše přestalo těšit. Nepil ani polovinu sake (rýžo- vého vína), kolik píval před tím, a často sedá- val u hibači (truhličky s ohněm), třímaje v rukou dýmčičku chladnou.
Yuki
17 article
Tak minulo několik měsíců, a hle! Yuk se pojednou objevila tak nenadále, jak před tím zmizela. Rozplývala se v slzách lítosti prosila snažně za odpuštění. Išida San jí dal nejdříve pocititi svůj otcovský hněv. Konečně se však dal uprositi a přijal ji na milost s pod- mínkou, že se něco podobného vícekráte státi nesmí. A věda snad ze zkušenosti, že my- šlenky o lásce krouží v mladých hlavách do nekonečna, pomyslil si, že bude nejlépe. uspíší-li svatbu. Ustanovil tedy den i hodinu obřadu a poslal vzkaz o tom ženichovi. Zatím činěny pilně přípravy; došívána poslední hed- vábná kimona a dokončeny poslední podušky. hlavní a skoro vždy jediné předmněty věna ja- ponských nevěst. O Yuki San vykonávala klidně svůj podí práce a zdálo se, že se již úplně smířila se svým osedem. Leč pojednou, aniž by se toho byl kdo nadál, zase zmizela, a zas tak tajemně fako dříve. Policie zahájila ještě horlivější pá- trání než tehdy, ale po děvčeti nebylo ani vidu ani slechu. Až po nějaké době jeden z vesnických mladíků objevil její stopu. Viděl prý děvče, velmi podobné O Yuki San, na člunu, plujícím mezi Tokiem a Yokohamou;a nadhodil, že asi uprchla s nějakým lodníkem.
Yuki San Tokio
18 article
Věc oznámena yokohamské policii, ta zahájila prohlídku všech lodí, které do přístavu při- byly a na jedné skutečně nalezeno děvče, na něž se hodil popís. Byla odvedena na policii. zavolán otec a ten potvrdil, že to opravduje uprchlice Yuki. Potom si ji vzala policie do práce; a Yuki majíc před polícií ještě větší hrůzu než před neznámým ženichem, rychle se vyzpovidala ze všech svých hříchů: Když ponejprv učekla z otcovského domu, šla do Yokohamy a našla si tam místo číšnice. Zde seznámila se s mla- dým lodníkem, který do hostince přicházel na stravu. Jmenoval se Ryssaburo, byl statný a hezký a Yuki se zamilovala. Láska byla opětována a Ryssaburo se s ni chtěl oženiti.
Yuki Ryssaburo Láska Yokohama
19 article
Leč Yuki si pak vzpomněla na otce a nechtěla pro lásku zanedbati své povinnosti k němu Vrátila se tedy domů a doufala, že se nucený sňatek nějak dá odvrátiti. Leč stalo se právě naopak; otcovým náhlým rozhodnutím byla hned jako spoutána a obávaná svatba již jí vi- sela nad hlavou. Ve veliké úzkosti rozhodl se, že radějí uteče se svým milencem, nežli aby si vzala muže, kterého nezná a nemiluje. Ryssaburo byl též předvolán a potvrdil všechny výpovědi své milenky. A pověděl mi- mo to, že je také obětí ínazke a že též utekl z domova, aby ušel svému osudu. Stal se lodníkem a umínil si, že se ožení s prvním děvčetem, do kterého se zamiluje. Náhodou to byla krásná Yuki. Policie provedla nyní výslech s Ryssabu- rem a zaznamenala jména i data a poměry jeho rodiny. Zapsáno správně jméno jeho ro- diště i jméno rodičů, že otci je tolik let a mat- ce tolik, že jeden je rodu mužského a druhý ženského a podobné podrobnosti; neboť každá rubrika policejního katechismu musí být vy- plněna. Když Ryssaburo prohlásil, že je druhým synem Sankiči Kimura z Kozu, z provincie Kanagara, Yukin otec vyskočil a propukl ve vzlykot smíšený s podivnými výbuchy smi- chu. Úřadníci se dívali užasle jeden na dru- hého, a všichni myslili totéž: že starý muž se zbláznil. Trvalo to dostí dlouho, nežli se vzpa matoval; jakmile se však trochu uklidnil, vy- právěl jim přerývaně, že Ryssaburo je právě ten, kterému zasnoubil v dětství svoji dceru Vyšetřování bylo ovšem hned ukončen a všichni byli s novým obratem zamotané zá- ležitosti zcela spokojeni, nejvíce ovšem Ryssa- buro a Yuki. Y psilon.
Yuki Ryssaburo Sankič Koza Kanagara
20 article Hluboká voda.
Hluboká voda. Norsky napsal Thomas P. Krag. — Přeložil H. Hackenschmied. Jednoho parného červnového dne nasta! ve statku Mälanu veliký shon a ozývaly se hlasité výkřiky: „Tam běžel!“... „Máš svů nůž, kdyby chtěl bodnouti dříve?“... „Jer přines svou pušku, zastřelíme ho!“... „Při veďte policajty!“ . . Ramenatý starší muž byl ze všech nejvíce popuzen. Šermoval hrozivě rukama a vola zuřívě: „Jen ho zabijtel Řežte ho! Rychle, rychle Jen na nějl Za hromadou kamení ležel muž a naslou chal. Dýchal z hluboka. Jeho oči ziraly ztrnu le vypouleny, jak se dívají očí člověka, který jen naslouchá. Slyšel, jak popuzený zástup se blížil a ná- hle vyskočil. V šíleném běhu hleděl, aby do stihl lesu, který se táhl přes horské hřbety jak daleko oko dohlédlo. „Hlele ho! Tady běžíl Zaskočte jej! Srazte ho! Nedejte mu upláchnouti!“ Divoká honba. Jde to do vrchu. Prchajíe byl o hodný kus před pronásledovateli. Jed nou klopýtl, ale zdvihl se a hned běžel dále Pronásledovatelé nehnali se přímo za ním. spíše zdálo se, že mu chtějí zaskočiti cestu. Třeskla rána... druhá... avšak muž prcha dále — nebyl tedy střelou zasažen. Jistě u brzy doběhne lesa. Ohlédnuv se, vzkřikl hla- sítě a běžel ještě rychlejí; vítr mu strh klobouk. Nyní byl u prvních stromů a v nej- bližším okamžiku jej les pohltil.
Thomas P Krag H Hackenschmied Máša Jer Norsko
21 article
Stihači dosud se hnali za ním, avšak jen nejistě. Někteří z nich se zastavovali a poha- zovali hlavami, jako by chtěli říci, že dalš pronásledováni je marné. To působilo na ostatní. Zase jeden se zastavil. Dva jiní zmír- nivše běh se ohlíželi, jakoby nevěděli, co či- niti. Kdosi zvolal: „Je to darmo! Pojď me k rychtářil“ Jen starý ramenáč dosud běžel jako zu řivý a hrozil zastavivším se, hlasitě řiče vzte- kem a za okamžik míze v šeru lesa. Průvode jeho sbírali se v zástup, upachtění, utírajíce zpocená čela a rokovali, co ted. Za chvilku vraceli se v houfu do Mälan a netrvalo dlouho a bylo viděti i starého rozezleného muže, jak se vracel ještě s něko- lika, kteři vytrvali věrně s ním, k domovu. Kráčeli pomalu a mlčky. Jen jednou star zdvihl pěst a zaklel hlasitě. „No, no,“ řekl na to tiše jiný — „zlé dost že Njäl ho zabil. Ale proč jej také pořád tal dráždí a hanobí?“ Njäl Myra, který zabil syna z Mälanského dvora, byl nemanželským synem chudé posli- ce, která ze studu pro to své dítě se utopila. Soucitní lidé ujali se osiřelého dítěte, které se vyvíjelo v každém ohledu dobře a vyrůstal v statného, krásného jinocha.
Njäl Myra Mälanský dvůr
22 article
Avšak skvrna jeho narození ulpěla n něm. Čím byl silnější a dospělejší, tím více se mu s tím nosmívali. Bylať to velmi lehká a pohodlná zbraň. Každý závistivý mrzáčel mohl jí použíti a každý hloupý výrostek s vy- valenýma očima mohl rozkřikovati do světa hanbu Njäla Myry. Všichni slabomyslní pova- lečí a ničemové, pocházející z manželstev ber lásky, mohli si tropiti posměch ze statného. silného Njäla, který se zaťatými rty a zřejmě trpící musil snášetí jejich opovržení. V poslední době byl to zejména syn stát káře z Mälanského dvora, který nejostřejí zu- řil proti němu ve svém pohrdání. Kdysi udeři jej Njäl proto do obličeje a za to si odsedě několik dní v arestě. Když pak odtamtud vy- šel, začalo jeho týrání znova a bylo ještě do- těrnější. Příčina byla ta, že Ulla Svartová dá- vala přednost ubohému opovrhovanému Nja- lovi před svým bohatým nápadníkem, statká- řovým synem z Mälanského dvora, přes vše cko úsilí, s nímž tento se ucházel o její přízeň Ulla Svartová byla ze sousedního dvora. Jej otec a statkář Mälanský byli by rádi učinil šťastný párek z těchto dvou mladých lidí avšak Ulla Svartová nechtěla.
Svartová Myra Mälanský dvůr
23 article
Mälanský synek si nedal pozor. Domníva se, že Njäl Myra vězením jak náleží zkrotl V tom však se zmýlil. Právě onoho parného červnového dne jimž jsme své vypravování začali, nalezl Ullu Svartovu s Njälem pohromadě. Ihned začal s posměšky: jakého čistého kamaráda si to zvolila — pořádné, slušné děvče na takového by ani nepohlédlo. A ještě horší, ničemnější urážky, zejména o matce Njälově, dráždily dopalovaly Njäla do nejvyšší míry. „Chraň se a drž jazyk za zuby!“ vzkřikl zlostně. Statká- řův synek jen se smál a tropil si posměchy dále. Tu slyšel Njäl hukot ve svých uších. Mu- sil se vyřítiti na svého nepřítele... byl bez sebe... nebyl s to, aby se déle ovládal... je žár, palčivou nenávist jako oheň cítil v sobě proti posměvačnému Mälanskému synku . ..
Njäl
24 article
Když se vzpamatoval ze svého omámení, ležel na svém nepříteli, svíraje jeho krk svý- ma rukama jako železnými kleštěmi a zřel svoji oběť, ležící tiše a mrtvolně bledou, co krev jí proudila z pootevřených úst... A sly- šel, jak Ulla zabědovala: „Ach, Njäle, co's to učinil . . l. Potom ten shon. Lidé se sbíhali, vyptávalí a křičeli. Ulla neodpovídala, avšak podezření padalo samozřejmě na Njäla. Potom se Ulla vrhla k němu a zvolala: „Utec, Njäle, utecí Přijdu za teboul Rychle, rychlel“ A Njäl divým úprkem dal se na útěk pro- následován výkřiky: „Tam běží!“... „Vrah!“ „Zadržte jej, chyťte ho Njäl však poháněn strachem a hbitější než oni, unikl svým pronásledovatelům a ne- byl nikdy chycen ani starým ramenatým se- dlákem z Mälanského dvora, ani strážníky kteří jej stíhali ozbrojeni sekyramí a puškami. S ním zmizela též Ulla Svartová. Jej otec dával ji hledatí ve dne v noci, stále všal bez výsledku. Stopa její se tratila v nekoneč- né pustině pohoří. Až kdysi po dlouhé době zastavil se ve vsi cestující a vyprávěl, že kterási mladá žena jménem Ulla Svartová jej sem poslala se vzka- zem, že se jí daří dobře a že k vůli ní si nikdo nepotřebuje činiti starostí. „Kde že se s ní potkal? „To že by nemohl určitě říci? „Rozhodné zajisté alespoň může říci, v které krajíně.“ Muž však trval neoblomně na svém: „Ne — opravdu už ani nevím. Bylo zjevno, že nechtěl říci více; a nežli se nadáli, zmizel.
Njäle Svartová Ulla Mälanský dvůr
25 article
Daleko, daleko za nejvzdálenějšími mo- drými vrcholky hor zdvihají se stále nové nové hory, na kterých rostou lesy a pastviny a tmavá horská jezírka jsou položena. Často leží různá jezera v kruhu, která jsou sycena ledovci a skrytými bystřinami, nebo přijímaj vodu z bařin. Jen zřídka bydlí zde lidé. Tyta vody bývají ještě zádumčivější než ona ztrnulí horstva. Lidé, kteří by nezbytně byli nucení ustavičně zříti před sebou tuto podivně mrtvou a přece tak živou vodu, brzo by odtud zmi- zeli strachem. Jezero leží za jezerem, hora za horou, a nikde ani stopy člověka. Snad jed- nou za leta zbloudí sem lovec medvědů — jinak se neukáže více, než voda a zase voda a hora a skály, až do nejzazší dálky. Hluboko v léto divoké pustině, tak skry- to, že ani žádný lovec tam nemohl zbloudití, leželo horské jezero, větší a hlubší než všech- na ostatní a voda jeho tak příšerně černá, že ani obloha pokročilého leta nebyla s to, aby mu dala světlejšího tónu. A zde, na samém po- kraji jezera, stála chatrč. Bydleli tam lidé? — Ano, bydleli v ní lidé. Nad střechou vznášel se kučeravý kouř, a na jaře a v letě lopotili se dva silní lidé — muž a žena — do únavy, aby zúrodnili lán bídné půdy u chatrče. Zá- polili s bařínami a na kámen ztvrdlou zemí lámali kámen a zdaleka přinášeli kyprou prst Pracovali ve dne v noci, hodinu za hodinou.
26 article
Pracovali od rána do večera. Ba často i v no- ci, když v čas žní hrozily ranní mrazíky. V tu dobu muž vycházel a pálil chrastí a rašelinu, aby dým se rozložil ochranně nad skrovným polem. Časem ustali náhle v prácí, vzhlédli rychle a zašeptali polekaně, pátrajíce úzkostlivě: „Přichází někdo?“ A často, když seděli veče v chatrči, ozval se některý z nich, naslou- chaje: „Neslyšíš nic?“ A oči jejich se setká- valy s výrazem spiklenců. A potom si podali ruce — silné, upracované, věrné ruce — drželi je pevně jako na věčný, slavný slib. „Nikdo nejde. Kdož by se odvážil tak da- leko do této horské poušti! Odstraší každého to černé jezero.“ Ti dva byli Njäl a Ulla Svartová. Již devět let tak bydleli zde spolu — první leta byla stálým, tuhým bojem o po- travu a klid. Jakkoli vzdáleni bylí všeho svě- ta, přece bývali často napadeni trapným ne- pokojem. Jen velmi zřídka příšel k nim ně- jaký člověk a velmi brzo zase je opustil, ty smutné lidi, kterým nemohl porozuměti.
Ulla Svartová
27 article
III. U obou osamělých lidí v této zapadlé pu- stině vyrůstalo jejich dítě, hošík vážných očí veliký a silný na svůj věk. Neměl soudruha ke svým hrám a bylo mu spokojovati se tím, že pobíhal sám, a když někdy zavolal nahlas, skalní stěny odrážely mu jeho vlastní hlas na- zpět, co častokrát, obzvláště za soumraku, ne- málo jej poděsilo. Pro ukrácení chvíle často též házival kameny daleko do rozlehlého je- zera a naslouchal, jak je voda polykala. Plynula leta. Njäl a Ulla už nenaslouchali úzkostlivě a nevyhlíželi nepokojně. Zabití v Mälanu zajistá upadlo již v zapomenutí. Nikdo z té krajiny se tu nikdy neukázal. Veliké, nevlídné jezero zajisté každého spíše odpuzovalo a strmé ská- ly zabraňovaly v rozhledu všem, kdo by přece rádi byli vypátrali, kam oni dva se uchýlili. Čas ucházel, nezastavuje se. Ulla a Njäl po letech sestárli a umřelia jejich syn jim vykopal hrob. Jeho jmeno bylo Einar. Po smrti svých rodičů zůstal u svého hlu- bokého jezera. Vzdělával a rozšiřoval své pole a přivlastnil si nejblíže ležící kus lesa. Potom si přivedl ženu z farnosti na druhém břehu je- zera ležící, a ta mu pomáhala nyní při práci. život jejich plynul ve spokojeném klidu bez bázně. Einar býval vždy málomluvným, kdežto žena jeho Marie byla veselá a živá, když při- šla k němu. Časem však též ona stala se skou- pou na slovo; hluboká zádumčivost padala na ni a často prolévala potají slzy. Po třech le- tech porodila syna, kterému dali jmeno po dě- dečkovi, Njäl. Rostl a sílil jako jeho děda otec a měl zádumčivé oči své matky. Jako otec, stával též on rád na břehu hlubokého jezera, házel daleko do něho kameny a na- slouchal jejich „blunk!“, když dopadly na vodu. Tišším a stále tišším se stával lety.
Einar Ulla