ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 714ccc50-70cc-11dc-83b3-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 45, place 22, work 2, org 5
1 masthead
25. Fijna 1909.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů““ k číslu 291.
3 masthead
Strana 9.
4 title
„Svépomoc“.
5 article Již půlčtvrta desítiletí jsem neslyšel nás
Již půlčtvrta desítiletí jsem neslyšel nás hradecký „šturmováček“, ale když na něj vzpo menu, jakoby mi k uchu doléhal jeho pronikavý žalostný a bureující zvuk. Tak se mi vryl pamět. Jako taky zvuk zvonku jiného, našeho „um ráčku“, který vist na kostele sv. Ducha, asi ve výši prvého patra. Často zazníval, a jak se ozval nechal každý práce, povyšel na práh domu neb krámu a řekl k sousedu „Kdo pak zas, pro Pánaboha, kdo pak t umřel? A zvědavější a méně zaměstnaní chápal se klobouků, čepic, a spěchali k svatému Duchu, aby zvěděli od zvoníka, komu vyzvání. Ve zvuku dvou těch zvonů nikdo se ne- mohl mýlit, kdo jen jednou je slyšel. Jedno- tvárně, truchlivě vyzváněl pohřební svou písen umíráček, a poplašně zazníval sturmováček, až to kosti pronikalo. Bylo cosi strašidelného v trhavém jeho bití, snad proto, že ponejvíces ozýval za tmy, za večerů. V mých očích byl ten zvonek živou, rozumnou bytosti. Připadalo mi. že má oči, a že do dáli daleka vidí s výše své. s Bílé věže. Neboť malý šturmováček byl jen pro okoli. Při požáru v Hradci samém bil hlásný na Augustina. Sám slyšel jsem hluboké rozechvivající jeho poplašné údery jen jednou tehda, když nám hořel seminář. Za to šturmováček, když se léto schylovalo často se ozýval. Bývalo po žních, „sezona ohňů“ na venkově. A nejčastěji hořelo v Práskačce obci nevelmi vzdálené. Stmivalo se, na rynku šuměl nepřetržitý proud „promenády“, pojednou do té bezstarost- nosti udeřil tenký, rozčilující zvuk šturmováčku. „Kde pak zas hoři!“ zastavili se dva ob- stárlí pánové v půli kroku. „To vědí, fotrle, jistě v Práskačce.
svatý . duch Augustin Hradec
6 article
O, my již uháněli pod Bílou věž. HIusí kůže nám naskakovala z pouhé tuchy hromného hlasu, jejž jsme měli slyšeti, ale zvědavost byla silnější než strach. V soumraku nedohlédali jsme již nahoru na ochoz, noviděli jsme postavu hlás- ného, nasazujícího dlouhou troubu, z jejíhož jlenu v nejbližším okamžiku dunělo do náměst strašlivým hlasem, jakoby hovořilo dělo „Hoří v Práskačcel“ Pravda! Kde jinde mohlo hořet než v Práskačce. Tenkráte totiž, před pětatřiceti čtyřiceti lety. Snad již tam nehořívá. Snad už dávno sho- řela poslední dřevěná, došky nebo šindelem kryta chalupa, a nyní jistě je Práskačka samé zděne stavení a samá taška. Nevím, ale myslími tak. Aspoň jinou obec v našem hradeckém okolí málem bych byl nepoznal, když jsem s tam kdysi zas po třiceti letech octl. Vyjeli jsme jednou za krásného podzimníh dne a zastavili jsme tam, abychom si prohlédl starý hřbitov. Rozhližím se udiven, zda jsme nezapadl jinam. Nebo co „číslo“, to hezký zděný dům domek, a na všech střechy taškové v rozmai- tých odstinech barvy. Mnohé svojí červení přím řvaly — to byly letošní. A dále jsi dle vadnoucí. hynoucí červeně poznal krytby loňské, před- loňské, starší a starší. Ale v celku byla obe jak zánovní. Ty tam byly střechy šindelové stěny trámové, mnohdy hezky vybočené. Jen starý kostel stál uprostřed v bývalé své podobě, obec sama nabyla jiného rázu. „Hle, hle,“ poznamenal jsem. „Zde se vzmáhá blahobyt. Vše nové. Průvodce můj ohlédl se kolem, nachýlil se ke mně a řekl: „Pěkně jim to tu vyhořelo. Postavili nové.
7 article
„Jak? Celá obec vyhořela?“ „O ne,“ vysvětloval průvodce. „Jedno p druhém — trvalo to tak nějakých patnáct, dvace let. Nehořívalo tu dříve, až když si tu založi okrašlovací spolek. Díval jsem se na společníka, nerozuměje. V jaké souvislosti s požáry jest okrašlovae spolek? „Však s tím bylo dost mrzutostí,“ pokra- čoval průvodce, nevšímaje si mé nechápavosti, přesvědčen, že z dalšího vyrozumím. „Na po- čátku se předháněli, nikdo se nemohl dočkat. A to starý Jouza rozhodl. To bylo po několikátém požáru, když najednou vyšel oheň u Slavíka- takového rejpala domkáře. Tuze brzy vyšel, ješt v obci nespali, sběhli se k němu, servali ku hořicí střechy, vody bylo dost, uhasili mu to. Dostal potom všeho všudy dvacet zlatých. — Z rána po ohni setkal se Slavík s Jouzou v sou- těsce za svým stavením — Jouza byl tehda předsedou okrašlovacího spolku — a strašlivě zlořečil. „Neřádi! skřípěl zuby. „Tak hezky to začalo a oni mi to ulejou. Mohl jsem stavěí.o Jouza stanul až před ním — převyšoval Slavíka o půldruhé hlavy — strčil mu oba své mohutně palce za límec u košile a řekl mu: Poslouchejte, Slavíku, vy nám rejete do všeho v obci a v tomhle zas taky začináte. Al pamatujte si dobře: když bude hořet, tedy t neštěstí potká nejdříveje oudy výboru okrašlo- vacího spolku, potom náhradníky a potom teprveje ostatní obyčejné oudy spolku, rozumíte? Však vy se taky dočkáte, jste mladej. Ale jak by zas někdy u vás něco vypuklo, než na vás dojde popořádku, tak se vám to dyeky uleje. Na vás nám voda stačí, pamatujte si.
Jouza Slavík Al
8 article
No, Slavík sic byl divoch, ale podrobil s a čekal. A juž má taky dávno hezké nové stavení, dočkal se. Znenáhla mi vzcházelo světlo. Můj průvode byl znalec, odborník. Byl zástupcem vynikajíeí pojišťovny. „Divoké to zde bylo, divoké,“ dodával ještě. „Už ani z téhle vsi nechtěla žádná asekurace přijímat pojištění. — Ostatně, není to jediná obe toho druhu. Kdesi na Poděbradsku byla podobná Znám to nejen z vlastní zkušenosti, ale i z vy pravování přítele doktora. Nějak mu v Praze zdraví nesloužilo, šel, usadil se tam venku. Koupil si hezký statek a patřil k tomu taky starý mlýn. Rachota, k nepotřebě. Taky byl nějal znehodnocen odvedením vody, zkrátka, doktor si uminil, že mlýn zbourá a postaví místo něho pěkný domek k obývání, villu. Začal tedy bourat. — Sousedé ze vsi dívali se na to jak vyjevení, až jednou podvečer nadešel doktorovi starý dom- kář Vomáčka a povídá:
Slavík Vomáčka Poděbradsko Praha zdravý
9 article
„Voni chtěj stavět a bouraj? To tady nikdo nedělá — škoda, že jsou pan doktor! To dycky numero nejdřív vyhoří — a pak teprv se staví. Jak by to vyhořelo!“ užasl doktor. „Sna si to nezapálím! Inu, pane doktor, jsou náhody. Někdy sta dobré slovo, Bože, lidé si musej pomáhat. Mía- to pojištěný?“ „Všechno je pojištěno. (Tak vidéj, jakou dělaj zbytečnou prácil“ Doktorovi bylo až nevolno z té řeči, šel prohledl celý mlýn, z něhož byli dělníci práv odešli, a dlouho prý nemohl usnout, jak ho slov Vomáčkova znepokojila. Usnul po půlnoci, k ránu hrozný poplach. Mlýn byl v plamenech shořel nadobro. Prý se našla ve spáleništi nějaká dýmka, prý ji tam kterýs dělník zapomněl — a nejspiš v ní ještě doutnalo. No, o Vomáčkovi povídali v celém okolí, že rád pomáhá, kde s ho nikdo ani neprosí, a hlavně mu bylo proti srsti, aby v obci kdo vyváděl něco extra. — Dlouho tam nebyl doktor. Za několik let se vy- prodal a odstěhoval jinam. Nesmírně ho roz- rušovaly časté požáry. — A přece byli lidé dos opatrní. Když tak některý chalupník sebral celou rodinu a šel na posvicení přes pole, doma uzam knuv, hned sousedé, kteři měli stavení ještě ona- čejší nebo na půdách nepojištěnou úrodu, po- lévali střechy o všecko pryč a byli na stráži Kdyby jako prý Pánbůh u souseda dopusti Podivná věc. V opuštěném, prázdném staven vždycky dopustil — jak někdo z domu pat vytáhl, byl postižen ohněm. Než se vrátil, po hořel. — A za léta se to pěkně vystřídalo. Kron fary a školy hořelo všade. A teď už zas asekurae pojišťují.“ Opakuji, že průvodce můj byl zkušený muž odborník, který mnoho viděl a zaži. Zaplat Pánbůh, je podzimek, z řek a lesů vystupují páry, mlhy se rozestírají, již jsme měl malé mraziky a šediviny, sychravina proniká kosti. Doba „po žních“ minula, svět jest opa trnější.
Vomáčkův Vomáčka
10 article Jak ságurjanský Jurjonšič dostal svého syu
Jak ságurjanský Jurjonšič dostal svého syu do panské služby. Obrázek z Krajiny. Dle skulečnosti vypravuje Ja n S c h e yer Pan příručí Černý byl nemile překvapen když mu kteréhosi únorového dne uprostřed sedm- desálýeh let, v temné kanceláři ředitelství kniže- cích Hugo Windisch-Grätzských velkostatků, na- cházejících se v pravém křídle přízemí zámk Hnnsbergu, sděloval pan ředitel Reissmüller,ž se má příštiho dne odebrati do javornického r víru, maje tam dle ustanovení několik měsíců pro dleti, aby se v příštím jaře zúčastnil prakticky pozorování všech záhad, jež se rozluštují zastř lením tokajícího tetřeva „hlušce“ Kromě toho se měl seznámiti ve skutečnost- se všemi způsoby pronásledování a vystopován dravé zvěře. Vše to by se mu bylo ještě „jakž takž“ zamlouvalo, avšak nepříjemným bylo mu opustiti kancelářskou činnost a zábavy, jichž s byl ve společnosti svých soudruhů v blízkém mě stečku Planině častěji zúčastnil. Než na to, je-li panu příručímu přesazen na Javorník vhod — nebo ne, se bohužel z osob v jichž rukou osud jeho spočíval, nikdo neptal on musil volky-nevolky rozkazu uposlechnouti.
Černá Hugo Windisch Reissmüller c h e Javorník Grätzský velkostatek
11 article
Tak se dostal — bez svého přičinění — poctivý mládenec pan Černý do osamotnělé my- slivny na „Čičské Dolině“, kdež i po skončeném tokání tetřevů musil zůstati, a proto netřeba diviti, že se s ním za pěkného červnového jitra sotkáváme na lesní cestě, vedoucí od myslivny na Čičské Dolině k Ságurjanským pastviskům. Pa- prsky sluneční prodíraly se skrze široce rozložené větve buků a jedlí, ozařujíce již jenom spoře sem a tam na listi a jehličí visící krůpěje zbylé ranní rosv, tak že tyto, skvějíce se v nejrozmanitějšíe barvách, pojily se s živou, zeleni jarní v oku lahodící soulad. Pan adjunkt Černý, zvyklý každo denním touláním po rozsáhlých lesích Javorníku takovým zjevům, jež by snad náhodou sem z- vitavšího měšťáka přivedly v nadšený obdiv, n věnoval ani té nejmenší pozornosti a kráčel za dumán loudavým krokem ku předu, vypouštěje chvílemi husté kotouče dýmu ze své „štajerské Jenom občas se zastavil a upíral svůj zrak zkoumavě na travou porostlou cestu, když po- zornost jeho upoutána stopami zvěře, znatelnými jenom oku znalcovu. Než i takové soustředěn myšlének k zaujavšímu ho předmětu potrvalo oby- čejně jen na krátko a pan adjunkt v příštím již okamžiku ničím nevyrušován loudal se opě tichou pustinou lesní.
Černá Javorník Čičský Dolin tichý pustina
12 article
Na takový způsob dospěl asi okolo devát hodiny na Sagurjanská pastviska, porostlá za- krslým boučím, kde se na jedné větší světlině sctkal se starým hajným Matyou Mulcem, přihlí žejícím ke hře, provozované několika pastevci ze Ságurje. Tito skotáčkové — chlapci dvanácte ž čtrnácteletí — nechali zvonci opatřenému do- bytku na vůli, by si pastvu dle svého pudu sám vyhledal, kdežto oni se zatím bavili zde oby- čejnou hrou o krejcary do klobouku. Při hře pro- vozované šprýmy veselých hochů připravovaly často starého křováka o mnohou chvíli, kterou pozorování jich hry věnoval, jsa nabažen neustá- lého toulání pustou divočinou lesní. Hajný Míul byl zvláštní člověk. — Narozen v kterési hájovn nekonečných lesů „Lazského Sněžníku“, ztrávi největší část svého života v lesní osamělosti a „ci- vilisace“ zavadila oň jenom v r. 1848—1849 n bojištích italských, když byl nucen zadost uči niti vojenské povinnosti. Nerad odcházel z lesů, které mu byly všín na světě, a jakmile se povinnosti vojenské zbavi spěchal ihned k milým mu hvozdům nazpět o rušný život světa se dále ani v nejmenším n staraje. Byltě pravým dítkem přírody a přes sv drsné způsoby přece dobrákem, kterého bujné ná pady hrajících si chlapců mnohdy takřka do dě- tinné veselosti přiváděly. Když se nyní objevil pan příručí na pastvi- skách, pozdravil ho prostě, a vysvětloval mu své živé účastenství na zábavě těchto čtveráků. P Černý stál nějakou chvíli a pozoroval též hbite posuňky chlapců, při čemž se chvílemi objevil n jeho zadumčivé tváři mdlý úsměv, načež sděli hajnému, že hodlá pokračovati ve své obchůzc
Míul Černá Lazský Sněžník
14 article Hajný na sdělení adjunktovo se nabídl, ze ho
Hajný na sdělení adjunktovo se nabídl, ze ho bude provázeti, kteréžto nabídnutí příručí přijal. Šli po nějakou dobu dále cestou po Ságurjanských pastviskách, až přišli ke křižovatce, dělicí cesty na tři strany. Na pravo vede dosti příkrá cesta přes světlinu u „Erjavé luže“ (rezavé louže) na „Debelou goru (llustou horu); druhá cesta, vede dále původním směrem z lesa ven, na pozemky občanů ze Ságurje a Kleniku, kdežto na levos točí třetí cesta, vedoucí do porostu „Smrečnice“ kde se opět dělí. Jedna její část vede k zatáčee zpět na Ságurjanská pastviska, kdežto druhá s spojuje s cestou vedoucí dále přímým směrem. na zadní kraj Cirknického jezera. Lesní zřízenci kráčeli volným krokem růz- nými porosty a cestou vyprávěl hajný příručímu o všelikých dobrodružstvích, zažitých při rozlie- ných příležitostech za svého dlouhého pobytu ve zdejších rozsáhlých lesich.
Klenika Ságurje
15 article
Mezi vypravováním vzpomněl též na svěho známého Jurjoušiče, obeeního hajného ze S - gurje, a pravil: „Včera jsem se sešel se sou- sedem a on mi vyprávěl, že se zdejšími bučinam již delší dobu potuluje velmi silný medvěd, pře- cházející ze Sněžníku do porostlých pastvin, odtud i do našich lesů (haasbergskych). Také řekl. že žádal již několikráte v Hnasborgu za přijetí svého syna do panské služby, byl však prý od- kázán na pozdější dobu, až prý se nějaké uprázd- něné místo bude obsazovati. Dodal, že jalové sli- by pánů v Haasbergu — totiž úřadníků v ředi- telstvu — ho již mrzí, neboť prý je mu známo. že ani na samém Javorníku není dostatečnéh množství hajných, a on tvrdil, že syna do panské služby přece dostane, byť se tak i proti vůli pánů stalo. Tu ustál Matya na chvíli ve svém líčení nacpávaje si v chůzi svoji dřevěnku, o čemsi v duchu přemítal. Nacpav dýmku, zapálil tabák nejlacinějším zde ohněm: huhkou, ve zdejších bukových lesích u velikém množství se vyskytu- jící, kterou rozžehl křesadlem, připevněným n zadní straně svého kapesního nože a kouskem pa- zcurku stále v kapse připraveným. Rozdýmav ta- bák, obrátil se opět k příručímu a pokračoval ve svém hovoru: „Hm! To bych rád věděl, co má jen Jurjoušič za lubem, když si důvěřuje pány do- nutiti k udělení místa jeho synovi?“
Sněžník Javorník
16 article
Mluvili ještě o mnohých jiných záležitostech. až došedše do Smerečnice, rozešli se každý na jinou stranu. Hajný Mule ubíral se po svahu ce- stou vedoucí k jezeru, kdežto pan Černý kráčel opět pomalu zatáčkou nazpět k Ságurjanským pastviskům. Bylo kolem poledne, když dospěl příručí zas k světlině, na niž ráno zanechal veselou družinu skotáčků. Podivil se velmi, vkročiv na světlinu. že chlapci, kteří tu obyčejně prodlévali až do pozdních hodin odpoledních, tentokráte přitomni nebyli a zároveň i jiný případ vzbuzoval jeho údiv. nezaslechlť ani při nejbedlivějším naslou- chání zvonění lesem těkajícího dobytka, jak tomu byl zvyklý. Pátral po příčině zmízení pastev o a jim svěřeného dobytka, kráčel k světlině u „Rr- javé luže“, kde se mu celá záhada pojednou vy- světlila. Takřka uprostřed cesty na světlince le- žela zdochlina asi dvouletého vola, majícího strašnou jizvo v týle, od které byl vytržen zšíři několika coulů pruh kůže i s masem až na obratle sahajíci a táhnoucí se přes celý hřbet. Na první pohled vypadalo vše tak, jakoby dobytčeti ze hřbetu bylo maso zůmyslně vyříznuto. Klamu tomu se však pan příručí neoddal, nýbrž pátraje po příčině, obešel opatrně blátivou louž, na jejímž okraji zpozoroval stopy, podobné stopám velké. nahé nohy lidské, opatřené ostrými, dlouhým nehty. Nyní byl pan adjunkt doma a v překvapen jím pronesená dvě slova: „Ach! — Miško? nasvědčovala, že nabyl úplné jistoty o celé udá- losti. — Nezdržel se též ani okamžik déle n místě, nýbrž kráčel rychle zpět k javornické foř- tovně na „Čičské Dolině“, aby podal zprávu o ne- nadálém objevu svému šefovi, panu lesnímu Bindrovi.
Černá adjunkt Miška Binder Čičský Dolin
17 article
Tento nebyl sdělením příručího valně po- těšen, věda dobře, že podobné případy mívají oby- čejně nepříjemnou dohru Abychom dosah oněch nepříjemností v ta- kových případech mohli posouditi, jest nutno vě- děti, že majetník velkostatku Haasbergu (zaují- majícího s najatými honbišti honební území 69.000 jiter) kníže Hugo Windisch-Grätz, vymíni si medvěda pro vysokou honbu, a tím ustanovil. že na tohoto dravce jeho lesní zřízenci nesměi stříleti, leč tehdy, když by byl v honbě oprávně- nými střelci postřelen. Tento zákaz nachází se arci v přímém odporu k uslanovení zemského výboru krajinského, kterým odstřel dravců se ne- jen nařizuje, nýbrž i za každého zastřeleného medvěda, vlka a rysa vyplácení premie zemské se nabízí. Proto také musí kníže Windisch-Grätz jako majitel honby každy kus medvědy na jeho honebním území roztrhaného dobytka zaplatiti, a tu obyčejně při oceňování takto zahubených zvířat vznikají mnohdy dosti vážné spory. Zté příčiny jest pochopitelno, proč pan lesní Binder sdělením příručího v růžovou náladu uveden ne- byl. Po krátkém uvažování nařizoval panu Čer- nému, aby se rychle naobědval a pak aby se ihned vydal na cestu k ředitelství do Hansbergu, by tam jako očitý svědek celou událost vylíčil. Pan Černý zaplesal v duchu nad neočekávanou náhodou. která ho měla aspoň na dva dni nutného mu pobytu v osamělé myslivně zbaviti, a za hodinu po raportu kráčel již rychlým krokem pěšinou. vedoucí lesním oddělením „Škaršoucem“ k Do- lejší Vsi na Cirknickém jezeře, aby se tu dal přeplaviti, načež pokračoval vesele v příjemné cestě do Hlaashergu
Hugo Windisch Grätz Čer Černá Windisch
18 title
Y pisilon
19 article
Mezitím, co pan Černý kráčel v dobré mysl k Haasbergu, roznešena zpráva o přihodivšíse v lese události v Ságurji a někteří tamější občano reptali hněvivě na obecní zastupitelstvo, že pro- najalo honitbu knížecím. Po vykonané komisi složení náhrady 75 zl. majetníkovi dobytčete z škodu mu způsobenou, když i nad cenění mu maso z usmrceného zvířete ponecháno, věc opět urovnána a všeobecné uklidnění myslí přivoděno; jenom obecní hajný bloudil zamračen po lesinách ságurjanských, pohroužen v temné myšlénky. Hajný ze Ságurje byl velký, širokopleci muž. jenž si odsloužil dvanáct let u Windischgrätz- ských dragounů. Povahy byl sice mírné, nebylo ho však radno rozhněvati, neboť byl vždy poho tově opatřiti si za každé ublížení zadostučinění. Zvláštností byly jeho oči, jichž duhovka byla různě zbarvená. Pravé oko bylo temnohnědě, kdežto levé do modra přecházelo. Silný, krátce přistřižený, štětinatý knír pokrýval svrchní ret, kdežto líce a kulatá brada byly co nejpečlivěji vy- holeny. Pod širokým čelem, na které splývala jak kartáč hustá, tmavohnědá kštice, vystupoval po- někud šíře rovný nos, který v souladu s ostatními částmi obličeje prozrazoval lhostejnou povahn hajného, nezneužívajícího nikdy nadbytek svých tělesných sil, jak to často tamní obyvatelé ve zvyku mají. Uplynulo několik dní od sběhnuvších s událostí, a hranatý hajný ságurjanský ubírals volným krokem, co možná tiše, ságurjanskými pastvisky. Jeho „pestré“ oči pozorovaly bystř vše, co se v jejich dosahu děje. Přišed k ohradě. jaké se porůznu po pastvinách i řídkém lese na- cházejí, jsouce používány ku pěstování polníc plodin, zůstal pojednou nepohnutě státi.
Černá Hajná Ságurje Silná Ságurja Windischgrätz
20 article
Jeho celá bytost zdála se býti změněna, bylo vidno, že nitrem jeho lomeuje silné vzru- šení. — Ký div? Na protějším okraji ohrady. vzdálen asi 30 kroků od něho, stál mohutný med- věd, hrabaje tlapami ve velkém mraveništi a vy- tahuje z něho chvílemi celé chuchvalce, kte- rými nacpával svoji zašpičatělou mordu. Hajný — při tomto pohledu — se okamžik třásl jak list, ale toto rozčilení ovládlo ho jenom na krátko a v zápěti na to, uváživ rychle celou si- tuaci, stahoval již svoji starou dvouhlavňovou pušku s ramene. Pomalu natáhl v tichosti ko- houtky, přidržuje je, aby cvaknutím neupozor- nily dravce na blizkého nepřítele, a připravivs k výstřelu, vypálil opět již s chladnou krví ránu. na nie netušící šelmu. Medvěd po ráně strašně zařval, a svaliv se na zem, hned zase vstával. Hajný, podržev dravce bystře v oku, stiskl druhou spoušť své pušky a nepřosvědčiv se ani o účinku rány, ubihal, seč mu nohy stačily, k nedalekému vysokému porostu a nabíjel v běhu pušku nábojem, jejž byl z kapsy vytáhl. Přichvátal do vysokého porostu právě, když dorazil srnčí broky a čívrtničky (posty) do znova nabité hlavně, a nyní hledal spěšně v kapse sve vesty zápalky, pozoruje, že strašné zvíře našlo jeho stopu a spěchá za ním, aby se za své po- ranění pomstilo. V rychlosti nasadil zápalku n pánvičku, přesvědčiv se dřive rychlým pohle- dem, že prach doběhl, a natáhl v kvapu kohioutel nabité hlavně.
Hajná
21 article
Byl již nejvyšší čas. Rozzuřený netvor neby vzdálen už více než 10 kroků od hajného, kry- jícího se za obrovskou jedlí. Vzpřímil se n zadní nohy a s rozevřenou tlamou, v níž se bě- lely mezi krvavou pěnou strašné chytáky, kdežto malá, děsně zářicí světla pátrala po nepřiteli, hnal se přímo proti hajnému. Tento neztráceje duchapřítomnosti, přiložil opět pušku k líci vypálil z bezprostřední blízkosti na strašného pronásledovatele. Ustoupil na okamžik za jedli. jsa si vědom, že rána poslední musila bjti smriíci, neboť mířil na hlavu medvědovu, věda. že v přední části kost lebečná, zvláště kolem světel, je velmi slabá. Tušení ho nezklamalo. neboť ve vzdálenosti sotva 10 kroků, křečovitě sebou škubaje, dokonával strašný dravec svoji pozemskou pout. Jurjoušič nabil nyní pohodlně obě hlavně své pušky, a vzav ji do rukou, šel ohledati svoji kořisť, jsa připraven každého oka- mžiku k výstřelu. „Miško“ však měl tentokráte již dost, a jen chabé záchvěvy jeho těla, svěd- čily o prchajícím životě draveově. Hajný, prohlednuv si náležitě zastřeleného mumláka, neobyčejných rozměrů, ubíral se rychle do Ságurje, aby opatřil povoz k odvezení těžk kořisti. Mnul si radostí ruce, neboť tímto úspě- chem měla veškerá jeho přání dosíci šťastnéh vyřízení. Ságurjanští byli zprávou hajného o zastře lení strašného jim „Miška“ radostně překva- peni, e zvláště nespokojenci, o nichž dříve zmín- ka byla učiněna, nabízeli se ochotně k odvezení medvěda.
Jurjoušič Miška Hajná
22 article
Jelikož ale Jurjoušič potřeboval jenom jed- noho povozu, vydal se ihned, provázen svým synem, statným, as 25letým junákem, ve společ- nosti toliko svého kmotra Derenčina, pohánějí- cího do dřevěného vozu zapřažené volíky, nazpět do lesa, aby z kořisti své, dle sestaveného roz- počtu, co možno nejvíce vytěžil. Po cestě pravi mu jeho syn France: „Atal zdaj nebo za me ni- čega z borštnerské službe“. (Otčel nyní nebude nic pro mne z hajemské služby.) Starý Jur- joušič se ušklíbl zvláštním způsobem, jak to či- níval jen v nejlepší své náladě, a odvětil: „Za kaj?“ — Bomo vidli. — Jaz myslím, de zdaj z tega v brž nekej bo!“ (Proč pak? Uvidíme. — Já myslím, že teď z toho brzy něco bude.) Mladík pohledl nedůvěřivě na otce a řekl: „Nevím, ne- vim! Vždyť znáte, jak přísný rozkaz mají všichni panští myslivci, „modvědu neubližovati“, kdežto vy jste přímo proti přáni knížete jednal a tu myslím, až tento uslyší, co se stalo, bude asi po naději, že bych se dostal do jeho služby.“ Starý vyslechl trpělivě synovy úvahy, a zapáliv si ta- bák ve své dýmce, odpovidal mu zcela pokojně: „Milý chlapče! Neznáš ty vysoké pány. Právě nyní přesvědčí se kníže, že je tu někdo, kdo může jeho nařízení bez obavy překročiti, a med- vědy, přetahující ze Sněžníka do haasbergskýeh lesů stříleti, z čehož smělci jen výhoda kyne neboť taglii (zemskou odměnu) shrábnu přece já, a kníže mi nemůže nikterak ublížiti, jelikož jsem všestranně chráněn zákonem. Mám právo nositi střelnou zbraň a použiti jí v čase po- třeby, a zemský zákon nařizuje vyplenční draveů.
Franc Atal vidlít Jaz Stará Jura Sněžník
23 article
Z té příčiny, bude-li mne chtít kníže učiniti ne- škodným své libůstce, musí si mne tak zavázati. abych byl nucen, rozkazů jeho poslouchati. Ne se ale tak stane, vymyslím si již něco, abych byl za svoji ochotu náležitě odškodněn.“ Po tomt strategickém výkladu vypoulil Jurjoušič mladšt své oči v němém úžasu na starého „atu“, koře se v ducht netušené, nyní náhle objevené du- ševní převaze otcově.
24 article
Přijeli do lesa, kde ležela zdechlina strašli vého huňáče, jsouc celá naduřelá a pokrytá nesčetnými mouchami. Starý Jurjoušič byl totiž při vší své rozvážlivosti opomenul prve proříz- nouti otvor k vyvětrání a nyní shledal, že zastře- lený mumlák ve svém objemu nahromaděním se škodlivých plynů se takřka zdvojnásobil. Rychle vytáhl tedy Jurjoušič silný zavírák, a proříznuv na břiše medvědovu kůži, vyvrhl jeho vnitřnosti. Když byl medvěd vyvržen, naložili ho n vůz, jedlovím klestím vystlaný a pospíšilisi s odvozem do Ságurje, kde toho dne zahubení Miškovo „po domáče“ oslavováno, tak že mnozí účastníci se vraceli z vesnické „ošterie“ (krčmy) do svých příbytků teprve v ranních hodinách příštího dne. Tohoto dne dovezen medvěd k okresnímu hejtmanství do Postojny, k vůli poukazu zemské odměny. Zde se dověděl též starý Jurjoušič, že se přece ve svých výpočtech částečně mýlil, nebot mu zde bylo nařízeno, aby svoji kořist i s kůží odevzdal ředitelství knížecích statků, jelikož medvěd byl zastřelen na honebních po- zemcích ságurjanských, od knížecí správy na- jatých. S těžkým srdcem loučil se Jurjoušič se svojí kořistí, neboť původně ustanovil, že sobě z med- vědiny dá na památku udělati kožich, a mimoto měl též slušnou nabídku za vyškvařené „bílé““ (sádlo), jehož se užívá v lěkárnictví. V tom ohledu tedy plán jeho zhacen. Za to však se synu předpovězený obrat, týkající se udělení hájem- ského místa, doslovně vyplnil a starý, řídě se dl známého přísloví: „železo se musí kouti, dokud je žhavé“ — doeflil zároveň jiného úspěchu, jenž mu zmíněnou ztrátu úplně nahradil.
Jurjoušič Miškův Ságurje Postojna
25 article
To se stalo asi takto: Když si kníže dal sta- rého křováka zavolati do Haasbergu, kde mu na- bízeno místo hajného pro jeho syna, pod pod- mínkou, zaváže-li se, že „nikdy více nebude stříleti na medvěda“, seznal ihned diplomatický staroch, že tuto příležitost nesmí propásti nepo- užitu a připojil k prvé žádosti prosbu novou, žá- daje, aby byl učiněn dozorcem knížecí honitby. což prý je v zájmu věci samé, neboť jenom tak bude mu možno vytknutému požadavku vyho- věti, protože ho pak nebudou moci jeho ságu- janšti chlebodárcové nutiti ke střílení medvědů. Tentokráte byli páni v Haasbergu přece jenom v dobré míře, neboť ještě téhož večera se dostavil starý Jurjoušič do javornické myslivny na „Čičské Dolině“, a doručil panu lesnímu Bindrovi dopis od ředitelství, jímž mu jmenování nových funkcionářů v jeho revíru oznámeno. Však ještě jeden neočekávaný následek způ- sobilo odvážné zastřelení medvěda Jurjoušičem, neboť v dopisu, zaslaném z Haasbergu panu Bindrovi též ustanoveno, by hned příštího dne zřízenci nastoupili svojí služební činnost, zá- roveň však odvolán pan příručí Černý z Javor- níka do Hlaasbergu. Tato zpráva účinkovala nej- příjemněji na pana příručího, a tento v radost- ném rozechvění vyžádal si od paní lesní většl množství vína z domácí zásoby a přijetí Jur- joušičů do služby, jakož i odchod pana Černého z Javorníka ihned na příslušný způsob — jal jiz v Krajině zvykom jest — oslaveny.
Binder Černá Černý Haasberg Jura Javorník Čičský Dolin
26 article Ze všedniho života. Napsal André Dumas, prel. B. Slivová.
Ze všedniho života. Napsal André Dumas, prel. B. Slivová. „U zlatého lva“ byl vyhrazen zvláštní stůl pro denní hosty a u tohoto stolu hrálo se v karty večer jak večer. Lékárník, listovní, knihkupec, berní, tajemník byli denními hosty, ostatní při- cházeli méně pravidelně. Obyčejně hrálo se tři hodiny a k jedenácté rozeházeli se hráči i ostatní hostě. Jednoho večera k desátě hodině zvedl se tajemník a pravil: — S bohem, přátelé. Má žena včera brou- kala, že přicházím vždy příliš pozdě ... Mu- sím jit . — Tvá žena? zvolal berní. To by tak mohla udělat moje, přišel bych druhý den ve tři hodiny ráno. — Opravdu? ptal se lékárník — Jako že se Voyran jmenuji. — Tak poslouchej, kamaráde, něco ti po- vím. Dnes ráno potkal jsem tvou choť a tasi stěžovala, že tě příliš dlouho zdržujeme každý den. — Tak? nuže přijdu dnes domů až ve tři hodiny ráno, jak jsem řekl. Uvidie — Uvidíme, řekli přátelé a hráno dále. Berní Voyran byl neobyčejně vesel a mnoho mluvil, těšil se, že dokáže přátelům, že stoií v slovu a že se nebojí. K jedenácté hodině přátelé se rozešli a berní zůstal u stolu sám. Nevěda, co počiti, dal se do prohlížení obrázko- vých časopisů. Podival se na obrázky, prohled zběžně ostatní, ke čtení byl přilis pohodlnýa vůbec nečetl nic „vymyšleného“, jak se vy- jadřoval; zakládal si na tom a říkával sebe- vědomě: „Dobrých deset let jsem už nečeu žádný román.“ Po chvilce vzal do ruky noviny a pročítal zprávy, které již znal ze svého den- níku. Zatím se pomalu vzdálili i hosté od ostat- ních stolů, číšníci uklízeli a dáno mu na sroz- uměnou, že se bude zavírat. Zaplatil a odešel. Byla krásná, jarní noc, trochu chladná ještě, ale plná vůně. V ulicíeh bylo pusto a z blízké věže zněla právě dvanáctá.
Dumas B Slivová U zlatý lev
27 article
Voyran se procházel ulicemi, dosti temnými, neboť svitilny byly již zhasnuty a měsíc teprve za hodinu měl vyjíti. Živé duše nebylo kolem, jen hulákující opilec jednu chvíli porušil ticho, ale i ten zmizel brzy. Voyran opustil ulice a pro- šel sady několikrát sem i tam a konečně unaven usedl na lavičku u samé Seiny. Připadal si skoro směšným, tolik se mu chtělo spát, byl umdlen a přece musil vydržeti, musil dostáti danému slovu. Za chvíli vycházel měsíc a Voyran byl pře- kvapen nádherným divadlem, které se mu před očima prostřelo. Řeka třpytila se v měsíčním svitu jako roztavené stříbro, skvoucí vlnky lehce se předstihovaly jako v šťastné, jásavé hře; list okolních stromů oblito bylo bílou, krásnou mě- síční září — bylo ticho, klid a jas a vůně jara všude kolem a Voyran sotva chápal, že nocje tak krásná. Mimoděk zabral se do vzpomínek na své mládí; viděl se zas jako žáka středních škol, plného nadšení; viděl se na vysokých školách v Paříži, vzpomínal, s jakým nadšením čítal Chatenubrianda, vzpomínal, jak se soudruhy po večeru, prožitém v divadle, chodivali ještě za jasných, teplých nocí do Luxemburgu, pozoru- jice s ohdivem zahrady, měsícem ozářené. O ně- kolik let později stal se úřadníkem v malém, venkovském městečku a první čas se mu velice stýskalo v zapadlém, tichém koutě. Dopisoval si s přáteli, sdílel s nimi své tužby a steskya snil často dlouhé hodiny nad dopisem z Paříže, v němž líčen nový kus, koncert, výstava a po- dobné. Znenáhla ochabovalo dopisování i stesk Voyran postupoval v úřadě, smířil se se svým osudem, odvykal knihám a život svůj rozděli
Voyran Seina Paříž Luxemburg