1
masthead
25. Fijna 1909.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů““ k číslu 291.
5
article
Již půlčtvrta desítiletí jsem neslyšel nás
Již půlčtvrta desítiletí jsem neslyšel nás
hradecký „šturmováček“, ale když na něj vzpo
menu, jakoby mi k uchu doléhal jeho pronikavý
žalostný a bureující zvuk. Tak se mi vryl
pamět.
Jako taky zvuk zvonku jiného, našeho „um
ráčku“, který vist na kostele sv. Ducha, asi ve
výši prvého patra. Často zazníval, a jak se ozval
nechal každý práce, povyšel na práh domu neb
krámu a řekl k sousedu
„Kdo pak zas, pro Pánaboha, kdo pak t
umřel?
A zvědavější a méně zaměstnaní chápal
se klobouků, čepic, a spěchali k svatému Duchu,
aby zvěděli od zvoníka, komu vyzvání.
Ve zvuku dvou těch zvonů nikdo se ne-
mohl mýlit, kdo jen jednou je slyšel. Jedno-
tvárně, truchlivě vyzváněl pohřební svou písen
umíráček, a poplašně zazníval sturmováček, až
to kosti pronikalo. Bylo cosi strašidelného
v trhavém jeho bití, snad proto, že ponejvíces
ozýval za tmy, za večerů. V mých očích byl ten
zvonek živou, rozumnou bytosti. Připadalo mi.
že má oči, a že do dáli daleka vidí s výše své.
s Bílé věže. Neboť malý šturmováček byl jen
pro okoli. Při požáru v Hradci samém bil hlásný
na Augustina. Sám slyšel jsem hluboké
rozechvivající jeho poplašné údery jen jednou
tehda, když nám hořel seminář.
Za to šturmováček, když se léto schylovalo
často se ozýval. Bývalo po žních, „sezona ohňů“
na venkově. A nejčastěji hořelo v Práskačce
obci nevelmi vzdálené.
Stmivalo se, na rynku šuměl nepřetržitý
proud „promenády“, pojednou do té bezstarost-
nosti udeřil tenký, rozčilující zvuk šturmováčku.
„Kde pak zas hoři!“ zastavili se dva ob-
stárlí pánové v půli kroku.
„To vědí, fotrle, jistě v Práskačce.
svatý . duch
Augustin
Hradec
6
article
O, my již uháněli pod Bílou věž. HIusí kůže
nám naskakovala z pouhé tuchy hromného hlasu,
jejž jsme měli slyšeti, ale zvědavost byla silnější
než strach. V soumraku nedohlédali jsme již
nahoru na ochoz, noviděli jsme postavu hlás-
ného, nasazujícího dlouhou troubu, z jejíhož
jlenu v nejbližším okamžiku dunělo do náměst
strašlivým hlasem, jakoby hovořilo dělo
„Hoří v Práskačcel“
Pravda! Kde jinde mohlo hořet než v
Práskačce. Tenkráte totiž, před pětatřiceti
čtyřiceti lety.
Snad již tam nehořívá. Snad už dávno sho-
řela poslední dřevěná, došky nebo šindelem kryta
chalupa, a nyní jistě je Práskačka samé zděne
stavení a samá taška. Nevím, ale myslími tak.
Aspoň jinou obec v našem hradeckém
okolí málem bych byl nepoznal, když jsem s
tam kdysi zas po třiceti letech octl.
Vyjeli jsme jednou za krásného podzimníh
dne a zastavili jsme tam, abychom si prohlédl
starý hřbitov.
Rozhližím se udiven, zda jsme nezapadl
jinam. Nebo co „číslo“, to hezký zděný dům
domek, a na všech střechy taškové v rozmai-
tých odstinech barvy. Mnohé svojí červení přím
řvaly — to byly letošní. A dále jsi dle vadnoucí.
hynoucí červeně poznal krytby loňské, před-
loňské, starší a starší. Ale v celku byla obe
jak zánovní. Ty tam byly střechy šindelové
stěny trámové, mnohdy hezky vybočené. Jen
starý kostel stál uprostřed v bývalé své podobě,
obec sama nabyla jiného rázu.
„Hle, hle,“ poznamenal jsem. „Zde se
vzmáhá blahobyt. Vše nové.
Průvodce můj ohlédl se kolem, nachýlil se
ke mně a řekl:
„Pěkně jim to tu vyhořelo. Postavili
nové.
7
article
„Jak? Celá obec vyhořela?“
„O ne,“ vysvětloval průvodce. „Jedno p
druhém — trvalo to tak nějakých patnáct, dvace
let. Nehořívalo tu dříve, až když si tu založi
okrašlovací spolek.
Díval jsem se na společníka, nerozuměje.
V jaké souvislosti s požáry jest okrašlovae
spolek?
„Však s tím bylo dost mrzutostí,“ pokra-
čoval průvodce, nevšímaje si mé nechápavosti,
přesvědčen, že z dalšího vyrozumím. „Na po-
čátku se předháněli, nikdo se nemohl dočkat. A
to starý Jouza rozhodl. To bylo po několikátém
požáru, když najednou vyšel oheň u Slavíka-
takového rejpala domkáře. Tuze brzy vyšel, ješt
v obci nespali, sběhli se k němu, servali ku
hořicí střechy, vody bylo dost, uhasili mu to.
Dostal potom všeho všudy dvacet zlatých. —
Z rána po ohni setkal se Slavík s Jouzou v sou-
těsce za svým stavením — Jouza byl tehda
předsedou okrašlovacího spolku — a strašlivě
zlořečil.
„Neřádi! skřípěl zuby. „Tak hezky to začalo
a oni mi to ulejou. Mohl jsem stavěí.o
Jouza stanul až před ním — převyšoval
Slavíka o půldruhé hlavy — strčil mu oba své
mohutně palce za límec u košile a řekl mu:
Poslouchejte, Slavíku, vy nám rejete do
všeho v obci a v tomhle zas taky začináte. Al
pamatujte si dobře: když bude hořet, tedy t
neštěstí potká nejdříveje oudy výboru okrašlo-
vacího spolku, potom náhradníky a potom teprveje
ostatní obyčejné oudy spolku, rozumíte? Však
vy se taky dočkáte, jste mladej. Ale jak by zas
někdy u vás něco vypuklo, než na vás dojde
popořádku, tak se vám to dyeky uleje. Na vás
nám voda stačí, pamatujte si.
Jouza
Slavík
Al
8
article
No, Slavík sic byl divoch, ale podrobil s
a čekal. A juž má taky dávno hezké nové stavení,
dočkal se.
Znenáhla mi vzcházelo světlo. Můj průvode
byl znalec, odborník. Byl zástupcem vynikajíeí
pojišťovny.
„Divoké to zde bylo, divoké,“ dodával ještě.
„Už ani z téhle vsi nechtěla žádná asekurace
přijímat pojištění. — Ostatně, není to jediná obe
toho druhu. Kdesi na Poděbradsku byla podobná
Znám to nejen z vlastní zkušenosti, ale i z vy
pravování přítele doktora. Nějak mu v Praze
zdraví nesloužilo, šel, usadil se tam venku.
Koupil si hezký statek a patřil k tomu taky starý
mlýn. Rachota, k nepotřebě. Taky byl nějal
znehodnocen odvedením vody, zkrátka, doktor
si uminil, že mlýn zbourá a postaví místo něho
pěkný domek k obývání, villu. Začal tedy bourat.
— Sousedé ze vsi dívali se na to jak vyjevení,
až jednou podvečer nadešel doktorovi starý dom-
kář Vomáčka a povídá:
Slavík
Vomáčka
Poděbradsko
Praha zdravý
9
article
„Voni chtěj stavět a bouraj? To tady nikdo
nedělá — škoda, že jsou pan doktor! To dycky
numero nejdřív vyhoří — a pak teprv se staví.
Jak by to vyhořelo!“ užasl doktor. „Sna
si to nezapálím!
Inu, pane doktor, jsou náhody. Někdy sta
dobré slovo, Bože, lidé si musej pomáhat. Mía-
to pojištěný?“
„Všechno je pojištěno.
(Tak vidéj, jakou dělaj zbytečnou prácil“
Doktorovi bylo až nevolno z té řeči, šel
prohledl celý mlýn, z něhož byli dělníci práv
odešli, a dlouho prý nemohl usnout, jak ho slov
Vomáčkova znepokojila. Usnul po půlnoci,
k ránu hrozný poplach. Mlýn byl v plamenech
shořel nadobro. Prý se našla ve spáleništi nějaká
dýmka, prý ji tam kterýs dělník zapomněl —
a nejspiš v ní ještě doutnalo. No, o Vomáčkovi
povídali v celém okolí, že rád pomáhá, kde s
ho nikdo ani neprosí, a hlavně mu bylo proti
srsti, aby v obci kdo vyváděl něco extra. —
Dlouho tam nebyl doktor. Za několik let se vy-
prodal a odstěhoval jinam. Nesmírně ho roz-
rušovaly časté požáry. — A přece byli lidé dos
opatrní. Když tak některý chalupník sebral celou
rodinu a šel na posvicení přes pole, doma uzam
knuv, hned sousedé, kteři měli stavení ještě ona-
čejší nebo na půdách nepojištěnou úrodu, po-
lévali střechy o všecko pryč a byli na stráži
Kdyby jako prý Pánbůh u souseda dopusti
Podivná věc. V opuštěném, prázdném staven
vždycky dopustil — jak někdo z domu pat
vytáhl, byl postižen ohněm. Než se vrátil, po
hořel. — A za léta se to pěkně vystřídalo. Kron
fary a školy hořelo všade. A teď už zas asekurae
pojišťují.“
Opakuji, že průvodce můj byl zkušený muž
odborník, který mnoho viděl a zaži.
Zaplat Pánbůh, je podzimek, z řek a lesů
vystupují páry, mlhy se rozestírají, již jsme měl
malé mraziky a šediviny, sychravina proniká
kosti. Doba „po žních“ minula, svět jest opa
trnější.
Vomáčkův
Vomáčka
10
article
Jak ságurjanský Jurjonšič dostal svého syu
Jak ságurjanský Jurjonšič dostal svého syu
do panské služby.
Obrázek z Krajiny.
Dle skulečnosti vypravuje Ja n S c h e yer
Pan příručí Černý byl nemile překvapen
když mu kteréhosi únorového dne uprostřed sedm-
desálýeh let, v temné kanceláři ředitelství kniže-
cích Hugo Windisch-Grätzských velkostatků, na-
cházejících se v pravém křídle přízemí zámk
Hnnsbergu, sděloval pan ředitel Reissmüller,ž
se má příštiho dne odebrati do javornického r
víru, maje tam dle ustanovení několik měsíců pro
dleti, aby se v příštím jaře zúčastnil prakticky
pozorování všech záhad, jež se rozluštují zastř
lením tokajícího tetřeva „hlušce“
Kromě toho se měl seznámiti ve skutečnost-
se všemi způsoby pronásledování a vystopován
dravé zvěře. Vše to by se mu bylo ještě „jakž
takž“ zamlouvalo, avšak nepříjemným bylo mu
opustiti kancelářskou činnost a zábavy, jichž s
byl ve společnosti svých soudruhů v blízkém mě
stečku Planině častěji zúčastnil.
Než na to, je-li panu příručímu přesazen
na Javorník vhod — nebo ne, se bohužel z osob
v jichž rukou osud jeho spočíval, nikdo neptal
on musil volky-nevolky rozkazu uposlechnouti.
Černá
Hugo Windisch
Reissmüller
c h e
Javorník
Grätzský velkostatek
11
article
Tak se dostal — bez svého přičinění —
poctivý mládenec pan Černý do osamotnělé my-
slivny na „Čičské Dolině“, kdež i po skončeném
tokání tetřevů musil zůstati, a proto netřeba
diviti, že se s ním za pěkného červnového jitra
sotkáváme na lesní cestě, vedoucí od myslivny
na Čičské Dolině k Ságurjanským pastviskům. Pa-
prsky sluneční prodíraly se skrze široce rozložené
větve buků a jedlí, ozařujíce již jenom spoře sem
a tam na listi a jehličí visící krůpěje zbylé ranní
rosv, tak že tyto, skvějíce se v nejrozmanitějšíe
barvách, pojily se s živou, zeleni jarní v oku
lahodící soulad. Pan adjunkt Černý, zvyklý každo
denním touláním po rozsáhlých lesích Javorníku
takovým zjevům, jež by snad náhodou sem z-
vitavšího měšťáka přivedly v nadšený obdiv, n
věnoval ani té nejmenší pozornosti a kráčel za
dumán loudavým krokem ku předu, vypouštěje
chvílemi husté kotouče dýmu ze své „štajerské
Jenom občas se zastavil a upíral svůj zrak
zkoumavě na travou porostlou cestu, když po-
zornost jeho upoutána stopami zvěře, znatelnými
jenom oku znalcovu. Než i takové soustředěn
myšlének k zaujavšímu ho předmětu potrvalo oby-
čejně jen na krátko a pan adjunkt v příštím již
okamžiku ničím nevyrušován loudal se opě
tichou pustinou lesní.
Černá
Javorník
Čičský Dolin
tichý pustina
12
article
Na takový způsob dospěl asi okolo devát
hodiny na Sagurjanská pastviska, porostlá za-
krslým boučím, kde se na jedné větší světlině
sctkal se starým hajným Matyou Mulcem, přihlí
žejícím ke hře, provozované několika pastevci ze
Ságurje. Tito skotáčkové — chlapci dvanácte ž
čtrnácteletí — nechali zvonci opatřenému do-
bytku na vůli, by si pastvu dle svého pudu sám
vyhledal, kdežto oni se zatím bavili zde oby-
čejnou hrou o krejcary do klobouku. Při hře pro-
vozované šprýmy veselých hochů připravovaly
často starého křováka o mnohou chvíli, kterou
pozorování jich hry věnoval, jsa nabažen neustá-
lého toulání pustou divočinou lesní. Hajný Míul
byl zvláštní člověk. — Narozen v kterési hájovn
nekonečných lesů „Lazského Sněžníku“, ztrávi
největší část svého života v lesní osamělosti a „ci-
vilisace“ zavadila oň jenom v r. 1848—1849 n
bojištích italských, když byl nucen zadost uči
niti vojenské povinnosti.
Nerad odcházel z lesů, které mu byly všín
na světě, a jakmile se povinnosti vojenské zbavi
spěchal ihned k milým mu hvozdům nazpět
o rušný život světa se dále ani v nejmenším n
staraje. Byltě pravým dítkem přírody a přes sv
drsné způsoby přece dobrákem, kterého bujné ná
pady hrajících si chlapců mnohdy takřka do dě-
tinné veselosti přiváděly.
Když se nyní objevil pan příručí na pastvi-
skách, pozdravil ho prostě, a vysvětloval mu své
živé účastenství na zábavě těchto čtveráků. P
Černý stál nějakou chvíli a pozoroval též hbite
posuňky chlapců, při čemž se chvílemi objevil n
jeho zadumčivé tváři mdlý úsměv, načež sděli
hajnému, že hodlá pokračovati ve své obchůzc
Míul
Černá
Lazský Sněžník
14
article
Hajný na sdělení adjunktovo se nabídl, ze ho
Hajný na sdělení adjunktovo se nabídl, ze ho
bude provázeti, kteréžto nabídnutí příručí přijal.
Šli po nějakou dobu dále cestou po Ságurjanských
pastviskách, až přišli ke křižovatce, dělicí cesty
na tři strany. Na pravo vede dosti příkrá cesta
přes světlinu u „Erjavé luže“ (rezavé louže) na
„Debelou goru (llustou horu); druhá cesta, vede
dále původním směrem z lesa ven, na pozemky
občanů ze Ságurje a Kleniku, kdežto na levos
točí třetí cesta, vedoucí do porostu „Smrečnice“
kde se opět dělí. Jedna její část vede k zatáčee
zpět na Ságurjanská pastviska, kdežto druhá s
spojuje s cestou vedoucí dále přímým směrem.
na zadní kraj Cirknického jezera.
Lesní zřízenci kráčeli volným krokem růz-
nými porosty a cestou vyprávěl hajný příručímu
o všelikých dobrodružstvích, zažitých při rozlie-
ných příležitostech za svého dlouhého pobytu ve
zdejších rozsáhlých lesich.
Klenika
Ságurje
15
article
Mezi vypravováním vzpomněl též na svěho
známého Jurjoušiče, obeeního hajného ze S -
gurje, a pravil: „Včera jsem se sešel se sou-
sedem a on mi vyprávěl, že se zdejšími bučinam
již delší dobu potuluje velmi silný medvěd, pře-
cházející ze Sněžníku do porostlých pastvin,
odtud i do našich lesů (haasbergskych). Také řekl.
že žádal již několikráte v Hnasborgu za přijetí
svého syna do panské služby, byl však prý od-
kázán na pozdější dobu, až prý se nějaké uprázd-
něné místo bude obsazovati. Dodal, že jalové sli-
by pánů v Haasbergu — totiž úřadníků v ředi-
telstvu — ho již mrzí, neboť prý je mu známo.
že ani na samém Javorníku není dostatečnéh
množství hajných, a on tvrdil, že syna do panské
služby přece dostane, byť se tak i proti vůli pánů
stalo. Tu ustál Matya na chvíli ve svém líčení
nacpávaje si v chůzi svoji dřevěnku, o čemsi
v duchu přemítal. Nacpav dýmku, zapálil tabák
nejlacinějším zde ohněm: huhkou, ve zdejších
bukových lesích u velikém množství se vyskytu-
jící, kterou rozžehl křesadlem, připevněným n
zadní straně svého kapesního nože a kouskem pa-
zcurku stále v kapse připraveným. Rozdýmav ta-
bák, obrátil se opět k příručímu a pokračoval ve
svém hovoru: „Hm! To bych rád věděl, co má
jen Jurjoušič za lubem, když si důvěřuje pány do-
nutiti k udělení místa jeho synovi?“
Sněžník
Javorník
16
article
Mluvili ještě o mnohých jiných záležitostech.
až došedše do Smerečnice, rozešli se každý na
jinou stranu. Hajný Mule ubíral se po svahu ce-
stou vedoucí k jezeru, kdežto pan Černý kráčel
opět pomalu zatáčkou nazpět k Ságurjanským
pastviskům.
Bylo kolem poledne, když dospěl příručí zas
k světlině, na niž ráno zanechal veselou družinu
skotáčků. Podivil se velmi, vkročiv na světlinu.
že chlapci, kteří tu obyčejně prodlévali až do
pozdních hodin odpoledních, tentokráte přitomni
nebyli a zároveň i jiný případ vzbuzoval jeho
údiv. nezaslechlť ani při nejbedlivějším naslou-
chání zvonění lesem těkajícího dobytka, jak tomu
byl zvyklý. Pátral po příčině zmízení pastev o
a jim svěřeného dobytka, kráčel k světlině u „Rr-
javé luže“, kde se mu celá záhada pojednou vy-
světlila. Takřka uprostřed cesty na světlince le-
žela zdochlina asi dvouletého vola, majícího
strašnou jizvo v týle, od které byl vytržen zšíři
několika coulů pruh kůže i s masem až na obratle
sahajíci a táhnoucí se přes celý hřbet. Na první
pohled vypadalo vše tak, jakoby dobytčeti ze
hřbetu bylo maso zůmyslně vyříznuto. Klamu
tomu se však pan příručí neoddal, nýbrž pátraje
po příčině, obešel opatrně blátivou louž, na jejímž
okraji zpozoroval stopy, podobné stopám velké.
nahé nohy lidské, opatřené ostrými, dlouhým
nehty.
Nyní byl pan adjunkt doma a v překvapen
jím pronesená dvě slova: „Ach! — Miško?
nasvědčovala, že nabyl úplné jistoty o celé udá-
losti. — Nezdržel se též ani okamžik déle n
místě, nýbrž kráčel rychle zpět k javornické foř-
tovně na „Čičské Dolině“, aby podal zprávu o ne-
nadálém objevu svému šefovi, panu lesnímu
Bindrovi.
Černá
adjunkt
Miška
Binder
Čičský Dolin
17
article
Tento nebyl sdělením příručího valně po-
těšen, věda dobře, že podobné případy mívají oby-
čejně nepříjemnou dohru
Abychom dosah oněch nepříjemností v ta-
kových případech mohli posouditi, jest nutno vě-
děti, že majetník velkostatku Haasbergu (zaují-
majícího s najatými honbišti honební území
69.000 jiter) kníže Hugo Windisch-Grätz, vymíni
si medvěda pro vysokou honbu, a tím ustanovil.
že na tohoto dravce jeho lesní zřízenci nesměi
stříleti, leč tehdy, když by byl v honbě oprávně-
nými střelci postřelen. Tento zákaz nachází se
arci v přímém odporu k uslanovení zemského
výboru krajinského, kterým odstřel dravců se ne-
jen nařizuje, nýbrž i za každého zastřeleného
medvěda, vlka a rysa vyplácení premie zemské se
nabízí. Proto také musí kníže Windisch-Grätz
jako majitel honby každy kus medvědy na jeho
honebním území roztrhaného dobytka zaplatiti,
a tu obyčejně při oceňování takto zahubených
zvířat vznikají mnohdy dosti vážné spory. Zté
příčiny jest pochopitelno, proč pan lesní Binder
sdělením příručího v růžovou náladu uveden ne-
byl. Po krátkém uvažování nařizoval panu Čer-
nému, aby se rychle naobědval a pak aby se ihned
vydal na cestu k ředitelství do Hansbergu, by tam
jako očitý svědek celou událost vylíčil. Pan Černý
zaplesal v duchu nad neočekávanou náhodou.
která ho měla aspoň na dva dni nutného mu
pobytu v osamělé myslivně zbaviti, a za hodinu
po raportu kráčel již rychlým krokem pěšinou.
vedoucí lesním oddělením „Škaršoucem“ k Do-
lejší Vsi na Cirknickém jezeře, aby se tu dal
přeplaviti, načež pokračoval vesele v příjemné
cestě do Hlaashergu
Hugo Windisch
Grätz
Čer
Černá
Windisch
19
article
Mezitím, co pan Černý kráčel v dobré mysl
k Haasbergu, roznešena zpráva o přihodivšíse
v lese události v Ságurji a někteří tamější občano
reptali hněvivě na obecní zastupitelstvo, že pro-
najalo honitbu knížecím. Po vykonané komisi
složení náhrady 75 zl. majetníkovi dobytčete z
škodu mu způsobenou, když i nad cenění mu
maso z usmrceného zvířete ponecháno, věc opět
urovnána a všeobecné uklidnění myslí přivoděno;
jenom obecní hajný bloudil zamračen po lesinách
ságurjanských, pohroužen v temné myšlénky.
Hajný ze Ságurje byl velký, širokopleci muž.
jenž si odsloužil dvanáct let u Windischgrätz-
ských dragounů. Povahy byl sice mírné, nebylo
ho však radno rozhněvati, neboť byl vždy poho
tově opatřiti si za každé ublížení zadostučinění.
Zvláštností byly jeho oči, jichž duhovka byla
různě zbarvená. Pravé oko bylo temnohnědě,
kdežto levé do modra přecházelo. Silný, krátce
přistřižený, štětinatý knír pokrýval svrchní ret,
kdežto líce a kulatá brada byly co nejpečlivěji vy-
holeny. Pod širokým čelem, na které splývala jak
kartáč hustá, tmavohnědá kštice, vystupoval po-
někud šíře rovný nos, který v souladu s ostatními
částmi obličeje prozrazoval lhostejnou povahn
hajného, nezneužívajícího nikdy nadbytek svých
tělesných sil, jak to často tamní obyvatelé ve
zvyku mají.
Uplynulo několik dní od sběhnuvších s
událostí, a hranatý hajný ságurjanský ubírals
volným krokem, co možná tiše, ságurjanskými
pastvisky. Jeho „pestré“ oči pozorovaly bystř
vše, co se v jejich dosahu děje. Přišed k ohradě.
jaké se porůznu po pastvinách i řídkém lese na-
cházejí, jsouce používány ku pěstování polníc
plodin, zůstal pojednou nepohnutě státi.
Černá
Hajná
Ságurje
Silná
Ságurja
Windischgrätz
20
article
Jeho celá bytost zdála se býti změněna,
bylo vidno, že nitrem jeho lomeuje silné vzru-
šení. — Ký div? Na protějším okraji ohrady.
vzdálen asi 30 kroků od něho, stál mohutný med-
věd, hrabaje tlapami ve velkém mraveništi a vy-
tahuje z něho chvílemi celé chuchvalce, kte-
rými nacpával svoji zašpičatělou mordu. Hajný
— při tomto pohledu — se okamžik třásl jak
list, ale toto rozčilení ovládlo ho jenom na
krátko a v zápěti na to, uváživ rychle celou si-
tuaci, stahoval již svoji starou dvouhlavňovou
pušku s ramene. Pomalu natáhl v tichosti ko-
houtky, přidržuje je, aby cvaknutím neupozor-
nily dravce na blizkého nepřítele, a připravivs
k výstřelu, vypálil opět již s chladnou krví ránu.
na nie netušící šelmu. Medvěd po ráně strašně
zařval, a svaliv se na zem, hned zase vstával.
Hajný, podržev dravce bystře v oku, stiskl
druhou spoušť své pušky a nepřosvědčiv se ani
o účinku rány, ubihal, seč mu nohy stačily,
k nedalekému vysokému porostu a nabíjel v běhu
pušku nábojem, jejž byl z kapsy vytáhl.
Přichvátal do vysokého porostu právě, když
dorazil srnčí broky a čívrtničky (posty) do znova
nabité hlavně, a nyní hledal spěšně v kapse sve
vesty zápalky, pozoruje, že strašné zvíře našlo
jeho stopu a spěchá za ním, aby se za své po-
ranění pomstilo. V rychlosti nasadil zápalku n
pánvičku, přesvědčiv se dřive rychlým pohle-
dem, že prach doběhl, a natáhl v kvapu kohioutel
nabité hlavně.
Hajná
21
article
Byl již nejvyšší čas. Rozzuřený netvor neby
vzdálen už více než 10 kroků od hajného, kry-
jícího se za obrovskou jedlí. Vzpřímil se n
zadní nohy a s rozevřenou tlamou, v níž se bě-
lely mezi krvavou pěnou strašné chytáky, kdežto
malá, děsně zářicí světla pátrala po nepřiteli,
hnal se přímo proti hajnému. Tento neztráceje
duchapřítomnosti, přiložil opět pušku k líci
vypálil z bezprostřední blízkosti na strašného
pronásledovatele. Ustoupil na okamžik za jedli.
jsa si vědom, že rána poslední musila bjti
smriíci, neboť mířil na hlavu medvědovu, věda.
že v přední části kost lebečná, zvláště kolem
světel, je velmi slabá. Tušení ho nezklamalo.
neboť ve vzdálenosti sotva 10 kroků, křečovitě
sebou škubaje, dokonával strašný dravec svoji
pozemskou pout. Jurjoušič nabil nyní pohodlně
obě hlavně své pušky, a vzav ji do rukou, šel
ohledati svoji kořisť, jsa připraven každého oka-
mžiku k výstřelu. „Miško“ však měl tentokráte
již dost, a jen chabé záchvěvy jeho těla, svěd-
čily o prchajícím životě draveově.
Hajný, prohlednuv si náležitě zastřeleného
mumláka, neobyčejných rozměrů, ubíral se rychle
do Ságurje, aby opatřil povoz k odvezení těžk
kořisti. Mnul si radostí ruce, neboť tímto úspě-
chem měla veškerá jeho přání dosíci šťastnéh
vyřízení.
Ságurjanští byli zprávou hajného o zastře
lení strašného jim „Miška“ radostně překva-
peni, e zvláště nespokojenci, o nichž dříve zmín-
ka byla učiněna, nabízeli se ochotně k odvezení
medvěda.
Jurjoušič
Miška
Hajná
22
article
Jelikož ale Jurjoušič potřeboval jenom jed-
noho povozu, vydal se ihned, provázen svým
synem, statným, as 25letým junákem, ve společ-
nosti toliko svého kmotra Derenčina, pohánějí-
cího do dřevěného vozu zapřažené volíky, nazpět
do lesa, aby z kořisti své, dle sestaveného roz-
počtu, co možno nejvíce vytěžil. Po cestě pravi
mu jeho syn France: „Atal zdaj nebo za me ni-
čega z borštnerské službe“. (Otčel nyní nebude
nic pro mne z hajemské služby.) Starý Jur-
joušič se ušklíbl zvláštním způsobem, jak to či-
níval jen v nejlepší své náladě, a odvětil: „Za
kaj?“ — Bomo vidli. — Jaz myslím, de zdaj
z tega v brž nekej bo!“ (Proč pak? Uvidíme. —
Já myslím, že teď z toho brzy něco bude.) Mladík
pohledl nedůvěřivě na otce a řekl: „Nevím, ne-
vim! Vždyť znáte, jak přísný rozkaz mají všichni
panští myslivci, „modvědu neubližovati“, kdežto
vy jste přímo proti přáni knížete jednal a tu
myslím, až tento uslyší, co se stalo, bude asi po
naději, že bych se dostal do jeho služby.“ Starý
vyslechl trpělivě synovy úvahy, a zapáliv si ta-
bák ve své dýmce, odpovidal mu zcela pokojně:
„Milý chlapče! Neznáš ty vysoké pány. Právě
nyní přesvědčí se kníže, že je tu někdo, kdo
může jeho nařízení bez obavy překročiti, a med-
vědy, přetahující ze Sněžníka do haasbergskýeh
lesů stříleti, z čehož smělci jen výhoda kyne
neboť taglii (zemskou odměnu) shrábnu přece
já, a kníže mi nemůže nikterak ublížiti, jelikož
jsem všestranně chráněn zákonem. Mám právo
nositi střelnou zbraň a použiti jí v čase po-
třeby, a zemský zákon nařizuje vyplenční draveů.
Franc
Atal
vidlít
Jaz
Stará
Jura
Sněžník
23
article
Z té příčiny, bude-li mne chtít kníže učiniti ne-
škodným své libůstce, musí si mne tak zavázati.
abych byl nucen, rozkazů jeho poslouchati. Ne
se ale tak stane, vymyslím si již něco, abych byl
za svoji ochotu náležitě odškodněn.“ Po tomt
strategickém výkladu vypoulil Jurjoušič mladšt
své oči v němém úžasu na starého „atu“, koře
se v ducht netušené, nyní náhle objevené du-
ševní převaze otcově.
24
article
Přijeli do lesa, kde ležela zdechlina strašli
vého huňáče, jsouc celá naduřelá a pokrytá
nesčetnými mouchami. Starý Jurjoušič byl totiž
při vší své rozvážlivosti opomenul prve proříz-
nouti otvor k vyvětrání a nyní shledal, že zastře-
lený mumlák ve svém objemu nahromaděním se
škodlivých plynů se takřka zdvojnásobil. Rychle
vytáhl tedy Jurjoušič silný zavírák, a proříznuv
na břiše medvědovu kůži, vyvrhl jeho vnitřnosti.
Když byl medvěd vyvržen, naložili ho n
vůz, jedlovím klestím vystlaný a pospíšilisi
s odvozem do Ságurje, kde toho dne zahubení
Miškovo „po domáče“ oslavováno, tak že mnozí
účastníci se vraceli z vesnické „ošterie“ (krčmy)
do svých příbytků teprve v ranních hodinách
příštího dne.
Tohoto dne dovezen medvěd k okresnímu
hejtmanství do Postojny, k vůli poukazu zemské
odměny. Zde se dověděl též starý Jurjoušič, že
se přece ve svých výpočtech částečně mýlil,
nebot mu zde bylo nařízeno, aby svoji kořist
i s kůží odevzdal ředitelství knížecích statků,
jelikož medvěd byl zastřelen na honebních po-
zemcích ságurjanských, od knížecí správy na-
jatých.
S těžkým srdcem loučil se Jurjoušič se svojí
kořistí, neboť původně ustanovil, že sobě z med-
vědiny dá na památku udělati kožich, a mimoto
měl též slušnou nabídku za vyškvařené „bílé““
(sádlo), jehož se užívá v lěkárnictví. V tom
ohledu tedy plán jeho zhacen. Za to však se synu
předpovězený obrat, týkající se udělení hájem-
ského místa, doslovně vyplnil a starý, řídě se dl
známého přísloví: „železo se musí kouti, dokud
je žhavé“ — doeflil zároveň jiného úspěchu,
jenž mu zmíněnou ztrátu úplně nahradil.
Jurjoušič
Miškův
Ságurje
Postojna
25
article
To se stalo asi takto: Když si kníže dal sta-
rého křováka zavolati do Haasbergu, kde mu na-
bízeno místo hajného pro jeho syna, pod pod-
mínkou, zaváže-li se, že „nikdy více nebude
stříleti na medvěda“, seznal ihned diplomatický
staroch, že tuto příležitost nesmí propásti nepo-
užitu a připojil k prvé žádosti prosbu novou, žá-
daje, aby byl učiněn dozorcem knížecí honitby.
což prý je v zájmu věci samé, neboť jenom tak
bude mu možno vytknutému požadavku vyho-
věti, protože ho pak nebudou moci jeho ságu-
janšti chlebodárcové nutiti ke střílení medvědů.
Tentokráte byli páni v Haasbergu přece
jenom v dobré míře, neboť ještě téhož večera se
dostavil starý Jurjoušič do javornické myslivny
na „Čičské Dolině“, a doručil panu lesnímu
Bindrovi dopis od ředitelství, jímž mu jmenování
nových funkcionářů v jeho revíru oznámeno.
Však ještě jeden neočekávaný následek způ-
sobilo odvážné zastřelení medvěda Jurjoušičem,
neboť v dopisu, zaslaném z Haasbergu panu
Bindrovi též ustanoveno, by hned příštího dne
zřízenci nastoupili svojí služební činnost, zá-
roveň však odvolán pan příručí Černý z Javor-
níka do Hlaasbergu. Tato zpráva účinkovala nej-
příjemněji na pana příručího, a tento v radost-
ném rozechvění vyžádal si od paní lesní většl
množství vína z domácí zásoby a přijetí Jur-
joušičů do služby, jakož i odchod pana Černého
z Javorníka ihned na příslušný způsob — jal
jiz v Krajině zvykom jest — oslaveny.
Binder
Černá
Černý
Haasberg
Jura
Javorník
Čičský Dolin
26
article
Ze všedniho života.
Napsal André Dumas, prel. B. Slivová.
Ze všedniho života.
Napsal André Dumas, prel. B. Slivová.
„U zlatého lva“ byl vyhrazen zvláštní stůl
pro denní hosty a u tohoto stolu hrálo se v karty
večer jak večer. Lékárník, listovní, knihkupec,
berní, tajemník byli denními hosty, ostatní při-
cházeli méně pravidelně. Obyčejně hrálo se tři
hodiny a k jedenácté rozeházeli se hráči i ostatní
hostě.
Jednoho večera k desátě hodině zvedl se
tajemník a pravil:
— S bohem, přátelé. Má žena včera brou-
kala, že přicházím vždy příliš pozdě ... Mu-
sím jit .
— Tvá žena? zvolal berní. To by tak mohla
udělat moje, přišel bych druhý den ve tři hodiny
ráno.
— Opravdu? ptal se lékárník
— Jako že se Voyran jmenuji.
— Tak poslouchej, kamaráde, něco ti po-
vím. Dnes ráno potkal jsem tvou choť a tasi
stěžovala, že tě příliš dlouho zdržujeme každý
den.
— Tak? nuže přijdu dnes domů až ve tři
hodiny ráno, jak jsem řekl. Uvidie
— Uvidíme, řekli přátelé a hráno dále.
Berní Voyran byl neobyčejně vesel a mnoho
mluvil, těšil se, že dokáže přátelům, že stoií
v slovu a že se nebojí. K jedenácté hodině
přátelé se rozešli a berní zůstal u stolu sám.
Nevěda, co počiti, dal se do prohlížení obrázko-
vých časopisů. Podival se na obrázky, prohled
zběžně ostatní, ke čtení byl přilis pohodlnýa
vůbec nečetl nic „vymyšleného“, jak se vy-
jadřoval; zakládal si na tom a říkával sebe-
vědomě: „Dobrých deset let jsem už nečeu
žádný román.“ Po chvilce vzal do ruky noviny
a pročítal zprávy, které již znal ze svého den-
níku. Zatím se pomalu vzdálili i hosté od ostat-
ních stolů, číšníci uklízeli a dáno mu na sroz-
uměnou, že se bude zavírat.
Zaplatil a odešel. Byla krásná, jarní noc,
trochu chladná ještě, ale plná vůně. V ulicíeh
bylo pusto a z blízké věže zněla právě dvanáctá.
Dumas
B Slivová
U zlatý lev
27
article
Voyran se procházel ulicemi, dosti temnými,
neboť svitilny byly již zhasnuty a měsíc teprve
za hodinu měl vyjíti. Živé duše nebylo kolem,
jen hulákující opilec jednu chvíli porušil ticho,
ale i ten zmizel brzy. Voyran opustil ulice a pro-
šel sady několikrát sem i tam a konečně unaven
usedl na lavičku u samé Seiny. Připadal si skoro
směšným, tolik se mu chtělo spát, byl umdlen
a přece musil vydržeti, musil dostáti danému
slovu.
Za chvíli vycházel měsíc a Voyran byl pře-
kvapen nádherným divadlem, které se mu před
očima prostřelo. Řeka třpytila se v měsíčním
svitu jako roztavené stříbro, skvoucí vlnky lehce
se předstihovaly jako v šťastné, jásavé hře; list
okolních stromů oblito bylo bílou, krásnou mě-
síční září — bylo ticho, klid a jas a vůně jara
všude kolem a Voyran sotva chápal, že nocje
tak krásná.
Mimoděk zabral se do vzpomínek na své
mládí; viděl se zas jako žáka středních škol,
plného nadšení; viděl se na vysokých školách
v Paříži, vzpomínal, s jakým nadšením čítal
Chatenubrianda, vzpomínal, jak se soudruhy po
večeru, prožitém v divadle, chodivali ještě za
jasných, teplých nocí do Luxemburgu, pozoru-
jice s ohdivem zahrady, měsícem ozářené. O ně-
kolik let později stal se úřadníkem v malém,
venkovském městečku a první čas se mu velice
stýskalo v zapadlém, tichém koutě. Dopisoval
si s přáteli, sdílel s nimi své tužby a steskya
snil často dlouhé hodiny nad dopisem z Paříže,
v němž líčen nový kus, koncert, výstava a po-
dobné.
Znenáhla ochabovalo dopisování i stesk
Voyran postupoval v úřadě, smířil se se svým
osudem, odvykal knihám a život svůj rozděli
Voyran
Seina
Paříž
Luxemburg