1
masthead
8. prosince 1901.
2
masthead
Nedělní zabavná
3
masthead
příloha „Národních Listů“ k čislu 308.
5
article
Nový sport.
Nový sport.
nle
V předsíni bylo zazvoněno a za chviličk
můj ceremonář — totiž naše Mína — všlupo
val do komnaty mé a tácem z čisté alpaky
určeným pro potřebu všedního dne. Na táce
ležela obálka nevídaného posud formátu, s čer
venou pečetí, nesouci otisk přepodivné rytby
Nebylo času lámati si hlavu luštěním znaku.
neboť doručitel čekal na odpověď. Pečlivě, jake
vždy, rozřizl jsem obálku, abych nepoškodi
vnitřek.
et bae» Pane,
zavážete mne k neskonalým díkům, vyhovíte-
snažné prosbé mě, abyste mne navštívil. Povoz
můj Vás očekává před domem.
V setrné oddanosti Váš
Felix Neumělelský.«
Vykročil jsem do předsíně. Mladý muž, dle
krojeepochybně domestikus, hluboko uctivěse
poklonil. Byl v livreji, ale ne v té obvyklé,
půjčovnou maškar zavánějící livreji. Bylto
úbor téměř salonní, tmavých barev, krojem
i knoflíčky a prýmky zajisté livrej, ale tak sla
děná, tak distinguovaná, žeovynálezce její byl
na všechen způsob muž neobyčejného, jemněho
vkusu. Vynálezcem tím nemohl býti nikdo ne
pan Felix Neumětelský.
»Pojedu s vámi. Za okamžik jsem dol
Račte sočkati.«
Vím dobře, že lokajům a domestikům ne
třeba říkati »račles, avšak celý zjev tohoto zří-
zence nutkal mne k takové zdvořilosti. Opět s
poklonil a odešel.
Shodil jsem lýčené bačkory, vklouzl jsem
do páru zachovanějších perek, v nichž konávám
obřadnější návštěvy, obrátil jsem manšety čist-
ším krajem z rukávů kabátu, oblékl jsem zimník
a za dvě minuty vyšel jsem z domu. Tu stá
povoz velmi elegantní, s párem ohnivých, ne
trpělivých vraníků. Domestik neznámého otevře
mí dviřka, přibouchl a jeli jame, ao lee
Seděl jsem na tmavorudém atlase, záclonky
téže barvy zakrývaly kříšťálové tabule oken.
Mína
Neumělelský
Felix neumětelský
6
article
Nemohu zapříti, že způsob pozvání i do
pravy na mne účinkoval zvláštním dojmem. Časem
pozývají mne k výslechu nějakému slavná policie
nebo slavný soud, někdy taky pražský popisn
úřad, ale ani policie, ani soud, ani popisní úřae
ještě nikdy neposlaly pro mne kočár. Ba, s po
litováním doznávám, ani nakladatelé tak nečiní
Taky k těmto pravidelně chodivám pěšky, na
nejvýš po tramvaji.
Kočár kvapně hrčel — ale ne, nemohu řii
že hrčel. Sklouzal po dlažbě, nebylo cítiti žád
ného nárazu přes hrboly, pluli jsme přes ně jako
po vlnách. Jeli jsme na vysoké g umiě. Sedě
jsem jak v peřinách. Jen dusot výborně kova
vých koní se ozýval. Za nedlouho byli jsme na
novém kamenném mostě a za chvili ještě kralš
vjel povoz do starobylého domu malostranského,
někdejšího šlechtického paláce.
V širokém průjezdě vranici stanuli, lokaj
seskočil s kozlíku — jak je mi lito, že pro
ného nemohu najiti vhodnějšího pojmenován
než lokají! — otevřel mi dvířka, pokynul m
uctivě na široké schody a kráčel za mnou.
V chodbě prvého patra předešel mne, stiski
kliku jedněch dveří, vstoupil jsem do přijímae
komnaty. V témž okamžiku, jako působenín
tajemně mechaniky, otevřely se dvéře komnaly
druhé, a domestik pobídl mne:
»Račte dále l«.
Vešel jsem, a z komnaty třetí přicháze
mi v úsirety muž prostředních let. Tušil jsem
že to pán domu. Ano, byl to pan Felix Ne
umětelský.
Byl oděn v šat z aksamitu temně flalového
na hlavé hořel mu červený fes, s těžkým mo-
drým střapcem z krouceného hedvábí. Kašta
nové, vlnivé vousy vroubily úměrnou tvář, ka
štanové kučeravě vlasy přetékaly pod fesem
Cerné oči hleděly vážně, klidně.
Kočár
Felix
7
article
»Vítám vás,« oslovil mne, »a děkuji vám
že jste měmu pozvání vyhověl. Ale běžío
záležitost, kteráž doufám, vzbudí taky váš zá-
jem, a která — jak pevně očekávám — obrát
k sobě i pozornost kruhů vybranějších. Posadte
se, pane.«
Stiskl knoflík, a ke křeslu, v něž jsem
usedl, přiblížil se beze zvuku na kolečkác
mahagonový kuřácký stolek, zásobený nejdraž-
šími havanskými.
»Zažehněte, pane,« pobízel mne domác
pán, »při dráždivé vůni dobrého smotku lép
se hovoři.«
Uposlechl jsem. Nemohl mne lépe uvítat
než dobrým doutníkem — a věru, pan Feli
Neumětelský jest opatřen druhy, jejichž pouhá
jména mi byla posud neznáma.
Fel
8
article
»Bez dlouhých úvodů, pane,« hovořil ho-
stitel můj dále, pošinuv ke mně stisknutímji-
ného knofliku stolek s lahví znamienitého bord
a s číšemi. »Jak mne vidíte, jsem sportsman
od hlavy po paty. Bohuzel, od mládí svého
vyčerpal jsem vše, eo jen poněkud sportem z
vánělo, a není tomu dávno, kdy jsem se do
mníval, že skončím život vlastní rukou, ná-
silnou smrti, neboť nebylo již nic, co by mne
bylo mohlo zabaviti. Prázdno bylo ve mné
prázdno zelo všady kolem. Za chlapeckých l
sbíral jsem známky poštovní. Zvěčnělý mo
olec nelitoval ničeho, jen když mně mohl spo
sobiti radost. Měl jsem sbírku nejbohatší, která
mne lěšila až do jiošských let. Žel Bohu však,
že se věc ta zvrhla. Seznal jsem později, ze
se známkami partykoval kde jaký kluk na ulici.
zmocnili se toho všední spekulanti, nabízeli za
zlatku padesát známek, pak sto, pak pět set,
konečně tisie. Každý hokynář prodával staré
známky a bylo v oběhu mnoho falešných. Manie
sevšedněla, přeslala býti fashionable, zachvátila
všechen plebs. Zavřel jsem svá alba do
knihovny, přestal jsem se tím obírati. Zatím jia
věnoval jsem se lupenkářství. Vábilo mne s po-
čátku, zdálo se mi skutečně, že mi to vystači
na život. Ale sklamal jsem se. Pochopile, že
mne nemohlo zajímati, abych stále vyřezával
jen klece pro kanáry, stojánky na doutníky.
kosičky na visitky a věšátka na stěnu. Chtě
jsem dále. Na našem venkovském statku vy
střídal jsem znenáhla a nahradil všechno ná
řadí a zařízení prací lupenkářskou. Ale věct
není solidní. Ve vlhku se to rozkližovalo. Po-
sada na drůbež nevydržela týden, slepice ji roz-
haro
Mania
9
article
házely. Pažení a přehrady ve chlévech rozbila te
lata v prvních pěti minutách. Lavice a židle
sřítily se pod čeledí, sotva kdo dosedl. Plo
vyřezávaný lupenkou byl smeten prsním zá-
vanem větru. Zkrátka, zanechal jsem toho. C
kde zbylo, spálili při pečení chleba. Bylo všechn
méně bytelné než z perniku.
Pan Felix Neumětelský zdvihl číši s vínem
a přinutil mne tak, abych se chopil taky své
Přiťuknuv mi s neobyčejnou gracif a pole
vyprázdniv číši pokračoval:
»Stal jsem se později členem klubu cite-
ristů. Pane, za půl roku přepadla mne zádum-
čivost, tesklivé zvuky nástroje trhaly struny duše
mé, a když jsem poprvé vystoupil s celým
orkestrem citerovým — hrálo nás dvanáct.
dvanáct elegických citer! — propadl jsem
trudnomyslnosti. Jenom nejněžnější péče matky
mé — ach, tak záhy zvěčnělé! — vrátila m
zdraví, vrátila mne životu. « — —
Pan Felix Neumětelský odmlčel se na oka
mžik a zas hovořil:
»Trvalo dosti dlouho, než jsem se zotavi
na tolik, abych se mohl vrátiti do Prahy. Potom
lékaří doporučovali tělesná cvičení, abych sesili
zmohutněl. Zkusil jsem řadou vše. Byl jsem
členem veslařského spolku, míčového sdružení
klubu velocipedistů, jednoty střelců, bruslil jsem,
klouhal jsem na klužích, chodil jsem na
chůdách, konečně jsem hrál na kopanou. Ne
chtějte, abych vám vyprávěl, co mně znechutil
všechny ty sporty. Povim vám o tom jindy.
Pla
Felix neumětelský
Felix
Praha
sdružený klub velocipedista
10
article
Některé sevšedněly tak, že přestaly vůbec býti
sportem. Podívejte se na velociped. Poznáte
dnes pravého, vybraného sportsmana od obyčej-
ného cyklisty? Dnes můžele na bieyklu srazit
hlavu bez legitimace klubovní v kapse, aniž
platite dvanáct zlatých do spolku, bez dressu
Je to sport ?«
Za řeči pana Neumětelského pohlédl jsem
zcela maně na hodiny; snad by mi to nebylo
připadlo, kdybych nebyl slyšel zvláštní zvuky
pocházející patrně taky od stroje hodinového
Každých pět minut ozval se úder jasnéh
zvonku kdesi v koutě, a hned potom jiný zvuk
jako když do kovové nádoby hodí peníz. Ne
mohl jsem si to vysvětliti a nechtěl jsem s
komnatou rozhližeti, pokládaje to za nezpů-
sobné.
Pan Felix Neumětelský, sleduje směr po
hledu mého na hodiny, řekl omlouvavě.
»Vím, pane, že nemáte času nazbyt. Al
již mi promiňte. Nezazlíte mi, osmělim-li se
vám na rozehodu nabídnouti na památku onen
střibrný pohár, do něhož každých pět minu
padá dukát.«
Bezděky ohlédl jsem se směrem, kam
rukou mávl. Tam v koutě na mramorovém
krbu stály podivné hodiny, pod nimi stříbrny
pohár. Každých pět minut, když udeřil zvonek,
nachýlila se soška Štěstěny, vznášející se nad
ciferníkem, u vsypala z rohu svého do poháru
zlatý peníz.
Felix neumětelský
Al
Bezděk
11
article
»Je to stará, památná práce vlaská,« po-
znamenal pan Folix, »v naší rodině již pře
dvě stě det. Praděd můj, udatný válečník, dosta
ty hodiny darem od papeže, jemuž prokázal
značné služby.«
»Výborný to kus nábytku,« řekl jsem
»a zcela zajímavá ukázka bimetallismu.«
»Dovolte, abych se vrátil ke svému před-
mětu,« pokračoval pan Neumětelský. »Zůsta
jsem věren jedinému sportu: plavectvI. Ale
toto v našem podnebí trvá jen několik měsíců,
neřku-li několik neděl. Hevoři se o tom sice,
že obec chce zříditi taky zimní plovárnu n
Žofině, ale když dnes obec teprv něco ehee
dočkají se toho naši pravnuci. Pak mi to are
nic neprospěje. Já však přemítal jsem, co by
se ještě mohlo vyvinouti ve sport, neobmezený
sezonami, a taky ne tak všeobecně přístupný
Konečně mi zasvitla myšlenka. Připadl jsem n
sport zcela nový, kterýž může vyrůsti ž
v uměnl.«
Zraky pana Neumětelského vítězně zazá
řily. Vzchopil se z křesla, což bylo vyzváním
abych taky vstal. Felix Neumětelský otevře
přede mnou dvéře třetí komnaty a pokynul mi.
abych vstoupi.
Byla prázdna, totiž prázdna nábylku. Jinak
bylo na podlaze množství nádob, větších men-
ších, porculánových i polévaných, a v nádobách
rozličné barvy. V koutě stál prostý stůl, na něma
rozestřeno bylo množství šablon, uprostřed kom-
naty pak dvojitý žebřík, tak zvané »štafle«. N
stěnách, podmalovaných rozličnými tóny, byly
kusy vzorků všelikého malování. Byly to vzorce
tapetové, rozházené květiny, byla tu secesse
kusy stěny byly »pompejské«, kusy v žanru ro
kokovém.
Pan Felix Neumětelský se zálibou pozoroval
moje podivení a otázal se:
»Chápete již ?e
»Máto v domě malíře pokojů,« řekl jsem
Folix
Výborná
Žofina
Felix
Felix neumětelský
12
article
»Nikoli, pane. Maluji sám. To jest mů
sport. Vyprázdnil jsem celý dům, v němž
chvile mimo mne nikdo nebydli. A teď maluji
Maluji řadou všechny prázdné byty, maluji tak
ve svěm vlastním. Zkouším nové a nové vzorce
dle náčrtkův osvědčených malířů, sám vyřezáván
šablony, sám barvy míchám, vymýslím nové od
stíny, měním a zdokonaluji malbu. A když v
malovaně pokoje vyschnou, když se nasytim po-
hledu na výzdobu, kterou jsem sám pořídil, za
činám znova. Smývám pak malbu mlékem, pa-
čokuji, jak říkají malíři z povolání, a zas maluji
Rcete sám, není lo výborný, znamenitý, zajímavý
sport? Co jsme měli posud? Malbu stříkanou,
žihanou, vpalovanou, ale na samé hračky, n
škatulky, na futrály, na talíře. To jest pro děti
Avšak může, rozumného muže důslojen jest je-
nom takovýto způsob malby. Připadli arci taky
mnozí amatéři na malby obrazů, akvarelů, ale
kam to přivedli? Vždy bylo patrno, že jin
schází základ, kus akademie, vždyť víme, že
taky mnozí malíři z ní předčasně utekli a hudla
řili pak po celý život. Ale v tomto amatérství
v tomto měm sportu možno dosíci dokonalosti
— Ale pojďie dále . . «
Pan Felix Neumětelský provedl mne ješle
šesti pokoji svého bytu, ve všech měl rozmalo
váno. Polom vodil mne po bytech ostatních
vyprázdněných, z nichž některé byly zcela vy
malovány, jako připraveny pro nové nájemníky.
v jiných práce rozdělána. Po obchůzce, hodinu
trvající, navrátili jsme se do jeho komnaty
Felix
Polom
13
article
v níž zatím byly připřaveny labužné zákusky
ohnivá španělská vina, samovar s černou kávou
Po celou tu dobu pan Neumětelský neunavn
mi vyprávěl, vysvětloval, vykládal, jaká zlepšen
vynalezl.
»A jak užitečným se může státi takovýt
sport, milý pane!« dokládal, když jsme s
byli vrátili.
Tomu jsem dobře nerozuměl.
»Ah, pane I Jak patrno, tento sport ne-
bulde přístupen každému. Mohou se mu věno
vati lidé jen zámožnější, fundus instruktus vy
žaduje dosti nákladů, stále nového a novéh
materiálu. Lidé, kteří mají, dosti času. Doufám
že se mu věnují mnozi synové pražských pati
cijů, kteří se ničemu nenaučili nebo jsou lin
aby se zděděnými tisíci založili nějaké podniky
a zároveň hloupí dost, že hrají na bursách
čemuž naprosto nerozumějí a co taky nemohoe
na dlouho vydržeti. Nuže, ty všechny doufán
souštřediti ve svůj nový klub. Ale nemá každy
vlastního domu, v němž by pořád mohl ma
lovat. A má-li, nemůže vyházeti všechny nájem
níky. Nuže, budeme malovati jako amatéri
nemajetným lidem. Budeme malovati v domech
jejichž domácí páni nedávají dvacet let malo
vati, budeme zpříjemňovati život oněm ubohým
nájemnikům, kteři jsou odsouzení bydleti v za-
čouzených svétnicích, jejichž černé stěny
stropy jsou úblavními nepřáteli svěfla . . «
»Jen budou-li s tím spokojeni malíři po-
kojů,« odvážil jsem se poznamenati.
14
article
»Na vše jsem pomýšlel, pane !« řekl vítězo
slavně pan Felix Neumětelský. »Za každý v
malovkný pokoj zaplatíme do pokladny spole
čenstva tolik, co by stálo vymalování řemeslné
Bude to pořád ještě lepší hráti než na borlin
ské burse.«
Zdálo se mi, že je nejvyšší čas, abych s
poroučel.
A vlastně tedy, pane Neumětelský, čín
vám já mohu posloužiti ?«
»Nu, chápete přece, že k tomu třeba taky
trochu propagandy — veřejného mínění. Chtěje
založiti klub, můsím vydati provolání, bez no
vin to nejde, víte dobře. Napišete mi to pro
volánl.«
Slíbil jsem, rozumí se samo sebou. Ale
když jsem po nějaké době chtěl provolání ode
vzdati, zvěděl jsem, že zatím šlechetnému sporta
manu byl soudně ustanoven kurátor.
Tak zase jedna krásná, vznešená myšlenk
zanikla, sotva že se zrodila. Neboť pochybuji
že se odkazu pana Neumětelského ujme kdo
jiný. Co všechno již mohlo býti do dnešku
Y pšíton.
vymalováno!
Felix neumětelský
Y pšíton
15
title
Spediteur Klíček.
16
article
Mosaíka ze života od Hynka M ar ka.
Mosaíka ze života od Hynka M ar ka.
Firma Kliček rozbila svůj stan v nepatrném
městečku venkovském, od dráhy hodinu vzdále
ném. Rukou společnou a nerozdilnou účastnila
se na pracích této něprotokolované firmy žena
Kličkova, statná hranatá matrona, jejíž mluvidla
ku podívu byla vyvinuta. Nic jí nevadilo, že
v češtině nebyla dosti pevná — bylať narozen
na rozhraní národnostním — v pohnutějších
případech vodopádem řinula se jí slova s tlu
stých, přibledlých rtů. Bylo-li třeba, pomáhala
svému muži v tahu, davši si řemen přes prsa,
který Klíček upevnil na nápravu dvoukolového
voziku. Tu Klíček si mohl spokojeně pobafnouti.
vždyť měl před sebou dobrého tahouna, svou
drahou polovici.
Vozili z nádraží místním kupcům osadnick
zboží, hoslinským potraviny, soukromníkům tašky
kufry atd. V době kvartálu stěhovali partaje
proto kupec Vích Klíčkovi povozník a spediteur
začal říkati a po něm — však to znáte n
menším městě — všichni ostatní. Přičiněním po
tutelného smíška, již zmíněného kupce Vícha.
octl se Klíček v obchodním seznamu mistních
firem jako závod spediteurský.
Kliček byl místní rodák a přízeň občanstn
ho ani tenkrát neopouštěla, když vyskytl se tu
povozník s valníkem, který rychleji a o něee
i laciněji zboží dovážel. Však byl Klíček po-
ctivec a k partajím úslužný, pravda, chyb také
měl dost, jmenovitě že rád si přihnul, ale eo
se tklo jeho povinnosti, té vždy plně dostál
Hynk M
Kličkův
Vích
17
article
Nebyl postavy hřmotné, ale za co chytil,t
»ulitlo«, jak říkával. Na hlavě nosíval cyklist-
skou čapku, kterou mu před několika léty da-
roval jeho pan domácí na důkaz přízně, tělo
jeho kryly modravý kabát a šíroké umaštěné
kalhoty, jež dosvědčovaly úzký jeho styk s ob-
chodem smíšeným. Vše to na něm viselo, jakoby
měl tělo sbité z latí. Vyhublý obličej lemován
byl řídkým, plavým vousem, z něhož vyzíraly
dobrácké oči, jež večer mdle a unaveně dívaly
se do světa, měl-li už Klíček dost. Svou krátkou
dýmku neustále nacpával, ukazovákem v ní
tabák rovnaje, neboť mu často »nešla«,
Své mládí ztrávil ve Vídni, kde se učil zá-
mečnictví; odtud přinesl si znalost jakés takés
němčiny, kterou rád k platnosti přiváděl ve
svých obchodních záležitostech. Když se vyučil
shledal, že je to »dřina«, odstěhoval se do svého
domova, koupil vozík a zahájil svou spediteur
skou činnost.
Sedával na náměstí u sv. Jana a nebylo-
co dělat, o 11. hodině četl svůj denni: žurná
»Úřadní noviny«. Věděl, co kde dělá presiden
Krüger, jak vede se generálu Dewettovi, a zdal
přece je pravda, že Burové každým rokem maj
dražbu na diamanty — jak tvrdil kupec Vích
V létě, kdy obchod vázl, chodil na chme
do severních Čech. Uhospodařil si spíše něja kou
částku v širém poli než dosud, kde ho lákaly
různé místnosti, v nichž kupuje se žert a smích
rozum a hloupost stejně draho. Jda za podob
ným účelem z domova potkal kdesi za Rakov
níkem starší ženu.« 20t l
»Dej Pánbu dobrýtro!« zahuhlal. VSKan
pak tak časně ?
»Jdu z chmele, byla jsem tam tři neděl
a nastřádala jsem 20 zl.,« odpovidala tázaná
v špatné češtině.
»Taky jdu z chmele, nesu si as 25 zl
Letos se dobře česalo, chmel byl suchý. Nu
sama ?
»Sama — jsem vdova.«
svatý . Jan
Krüger
Dewett
Burová
Vích
Sam
Vídeň
Čechy
18
article
Kličkem to trhlo. V duchu dával součet
peněz dohromady a se zájmem měřil její stat
nou postavu, jež v jeho odboru nebyla běz dů-
ležitosti.
»Bez děti ?
»To se rozumí!« odsekla vdova, »jen pě
měsíců jsem byla vdána
»Já jsem taky svoboden, mám povoznický
obchod; hezký peníz vydělám,« pokračova
sle o
Klíček, šilhaje na neznámou.
Chvili sli mlčky. »Vy se mi libite le udeři
Klíček hned na jádro.
»I jděte, šelmo! Nejste taky k zahození.
Než došli kilomefr cesty, řekli si, že s
mají rádi a při dalsí čtvrt hodině umlouval
svatbu. Cesta k Žatci jim vesele ubihala. Klíček
koupil v aleji svě vyvolené kornout žlutých hru-
štiček a neustále ji nutil k volnějšímu kroku
aby si toho více napovídati mohli.
Za měsíc přiváděl si Klíček domů pan
Kličkovou. Koupil si z nastřádaných peněz dva
psy do svého vozíčku a byl šťasten.
Důvěra rostla a objednávok přibývalo. Však
se stal Klíček také sebevědomějším. Potkal-li ho
cestou kdo a politoval pro velký náklad, odsek
»Co pak my — my jedeme!« a silný dým za
kroužil mu kolem hilavy.
Kličko
Chvit
Žatec
19
article
Bezstarostný život Klíčkům mizel tím více
čím více přirůstalo členů rodiny. Kde mnoho
dětí, i veliké jmění malé. A Klíček žádnéh
jmění vůbec neměl. Když dolehla bída, proda
psy a místo nich zapřahala se paní Kličková
Nebyla-li nutna při vozlěku, učila místn
dívky plésti pravé rudohorské krajky, cožji
pěkný groš vynášelo. Zrak však se jí tím tak
pokazil, že jen občas mohlá se skláněti nad
touto únavnou praci, jen zdánlivě dosti placenou
U Kličků každým rokem zastavil se čáp
A když přišel po šesté, řekl Kliček : »Dost, ž
k nám přiletět nesmí, at to máme po páru«
Však se přepočital. Po sedmě hlásil panu pát
rovi křest a po sedmé také dodal: »To vědi
milostpane, toho se člověk spíš dočká než tisíce
zlatých.«
Víckrát se čáp u nich neukázal. Děti rostly
jako z vody a Klíček brzy měl pomocnik
Nejstarší Karla už se zaučovala. Chodila z
vozikem, aby se nic neztratilo — bývalť Kličel
často »osvícen« — nosila z pošty avisa a po
máhala skládati i nakiádati zboží.
Kdysi obdržel Kliček psaní, jehož adress
ho překvapovala. Zastrčiv psani do kapsy, je
s jakousi dodávkou k panu Jedlému, velko-
statkáři a majiteli pivovaru v místě. Složiv, uká-
zal mu dopis, jenž zněl:
Ctěné firmě A. Kliček, spediteur v N.
Račte nám laskavě důvěrně sděliti, v jakých
poměrech finančních nachází se p. Jedlý, majíte
tamějšího pivovaru. Poněvadž jde o dodání drahých
strojů, potřebujeme dobrou informaci o tomto
pánovi. Známka na odpověď přiložena. Račt
Karel
jedlý
Dosta
20
article
Informační kancelá
přijati atd.
»A což vy, Klíčku, jste takový pán?« vy
houkl Jedlý a smichem se natřásal
»To prosím, milostpane, jistě kupec Víel
spískal; kam pak já, to vědí.« A kupec Víeh
uslyšev to, řehotal se až k slzám.
»Ten humor není zdarma, to jieh mus
něco stát« ohražoval se Kliček. A Vich nalii
dva pulčíky Kličkovi, jenž ústa otřev, procedi
mezi zuby: »Tak na vás !e
Děti Klíčkovy rychle dorůstaly a nejstarší
Karla s nechutí ve studu kotvící ploužívalas
za vozikem otcovým; však čítala již šest
náctý rok.
»Co jen s ní,« říkával Kliček, »k řemesl
není a tady do služby nechce.«
»Dejte ji na zkušenou do Prahy, k po
řádné rodině do služby« navrhoval Vích.
»Rád bych, vašnosto, ale nemám žádných
známostí.«
»Agent Voříšek by jí mohl něco opatřit.«
»Ba pravda, taky mu leckdy svezu zava
zadla.e
»Ráno byl u mne, promluvím s ním o tom.-
»Prosím, vašnosto, to vědí, sedm krkůje
sedm hubených let a nedej. Pánbu, kdyby
snad ještě, toho se člověk spíš dočká než
1000 zl. Tak jsou tak hodný«, dokončil prosbu
Kliček.
Za měsíc odjížděla Karla z domova do
služby; matka jí dala ušit pěkné praci šaty
udélala jí křížek na čele a do ruky jí vtiskl
zlatku se slovy: »Ale neutrať tol«
Karla byla slušná dívčice. Kulatý oblič
vroubil světlý vlas, modravé oko plaše těkalo
sem tam, jakoby duše její stále žila v jakémsi
přeludu; plachost a nejistota tohoto zrak
sváděla i k domněnce, že děvčeti schází cosi
ke všeobecnému vzdělání, jež by dalo duši její
určitější stabilitu. Ba jako bludička v šeře tre-
potala se duše její odleskem v tom červeném
zdravém obličeji, ne nepodobném makovému
květu v poli.
Víel
Klička
Karel
Vích
Voříšek
Praha
21
article
Karla dostala se do slušného místa. P
vala domů, jak se má znamenitě; pán ma
obchod s lihovínami. Po několika měsících po-
sílávala domů dárky. Což, to byl veselý der
když občas Klíček přivážel si malou bedničku
s vínem darem od Karly. Oko mu svítilo jak
jestřábu, když se vrhá na kořist.
»K stáří aby se člověk učil pít víno«, vy
chloubal se u kupců, »Karla se má znamenitě
nedávno poslala také matce na šaty.«
3To je dobře, když dítě nezapomíná ro
dičů,« dodal kupec Zadák.
Minul rok a Kliček nemohl vynachváli
svou Kurlu; často mu způsobila takovou ná
ladu, že by byl celý svět objímal. V městečku
leceos se šuškalo, až agent Voříšek prozradil
Víchů, že syn vinárníkův, jenž dříve ve vojšte
sloužil, zahrnuje Karlu, jak se zdá, dary; a n-
tvrdil to určitě, ale tak prý leceos zaslech z
sousedstva služčina. Kliček dál přijímal dar
dceřiny s onou radostí, kterou mívá dítě z per
níkového panáčka.
Po delší době však obdržel Klíček od Karly
list, jenž ho nepotěšil.
Prý stůně, ale ne tak zle, aby byl bez
obav a do Prahy že proto jezdit nemusí.
Klíčkem to škublo.
»Jedte tam a vezměte dceru domů,« radi
Vích, aniž mu sdělil, co sám slyšel od Voříška.
»To prosím, vašnosto, rád, ale kde vzitn
cestu?
»Zde vezměte, však si to odděláte.«
Karel
Voříšek
Vích
vinárníkův
Karel list
Jedte
Praha
22
article
sOchotně a rád. Bůh milý ví, co ji scház
— tak hodně dítě.-
Klíček vydal se na cestu, ale dál nedo-
razil než do staničního místa; po druhé táz
nehoda se mu přihodila.
»Do třetice všeho dobrého, vašnosto, zejtr
tam na jisto dorazím,“ pravil k Vichovi.
A dojel.
Poptávkou v okolí služčině slyšel, že už
neslouží, zvěděl celou smutnou pravdu.
»Kde je Karla?« vrazil do krámu, vrá-
voraje
»Co chce ten opilec ? Jste vy otec ?e
i »Ano — kde je Karla, mé dítě ?e
»Nekřičte, dáme vás vyvěste
»Chci ji nazpět zachovalou, čistou. .« za-
houkl pronikavě.
Než dořekl, vystrčili Klička z krámu n
ulici. Tělo se mu chvělo a v očích se třásly
slzy. — —
Doma nevyšel tři dni z domu. Studem
IItosti.
»Cestou se utrmácel — vyprávělo okolí——
a snad také přebral. Skutečně vypadal Kliček
nějaký čas jako mrtvola, nastudil se a dlouho
trvalo, než byl zase k čemu.
»Ztratil jsem dítě, bůh ví, kde je —« pra-
vil k Víchovi.
»Ztratil? Myslím, že se brzy přihlásí atu
vaši rodinnou sedmu rozmnoží.e
»Bůh mi svědkem — udeřil se Kliček
prsa — to se nestane.«
»Uvidíme!
»Ano, uvidíme !«
Klíček jednoho dne mezi avisy našel list
jehož adresa, neumělou rukou psaná, svědčila
Kličkovi. Zvěděl z něho, že se Karla vráti k ro-
dičům na krátký prý jen čas. Vzal vozík a jel.
Zachmuřená jeho tvář věstila vnitřní nepokoj.
Vich
Karel
Klička
bůh vědět
23
article
Kliček přijel na nádraží, na které se za chvíi
přihnal vlak. Naloživ na vozik zboží, zpozoro-
val stranou u sloupu státi Karlu, jež k hrude
tiskla dítě. Přistoupil mlčky k deeři, vzal dítě,
naložil je na vozík a jel.
Karla následovala otce; těžká duma tkvěla
jí v obličeji a zrak neurčitě těkal po okolI. Z
městem Klíček zastavil.
»Jdi ode mne, neznám tě — pravil Kl-
ček dutým, chvějícím se hlasem — jen jdia
víc se ke mně nehlas. Rozumíš? Pryč mi
očí!« — a hlas jeho se stupňoval, až ohlasem
zapadal v nedalekém lesiku.
Karla zmírňovala krok, vozík otcův zvolna
se jí tratil s očí, až zmizel v dáli
Odbočila stranou do poli v těžkých du-
mách — —
Kliček u domova potkal pana faráře, který
toče si hůlkou ve vzduchu, jakousi notu tiše si
prozpěvoval.
»No, Klíčku, to si vezete zas víno o
Karly?« tázal se farář.
»To, prosím je — — děťátko — to vědi.
milostpane, toho se člověk spiš dočká, než tisíce
zlatých.«
»A co Karla ?
»Poslal jsem ji zpět.«
Farář zakýval hlavou a šel dále pro
cházkou.
Kliček, jehož tělo chvělo se rozčilením
oči do krvava se zbarvily pláčem a vnitřním
bolem, zvolna drkotal se svým nákladem k do
movu . ..
Letos na jaře se Klíček s námi rozloučil.
Plicní neduh sklátil ho v hrob. Živnost po něm
převzala jeho žena, jež však nemá valně přáno
od obchodníků.
»To, prosím, je proto, že musím víc chodi
k pekaři, kdežto můj nebožtík« — — a dás
do pláče.
Karel
Klement
Karel
24
article
Neštěstí.
Neštěstí.
Kresba z Tater.
Tatry
25
article
Ačkoliv bylo již pozdní odpoledne, když na
poli Klimkově dosekali žito, bylo přece ješté tak
horko, že umdlení šuhaji byli potem jen zaliti
a děvuchy, vázající snopy, chabě se pohybovaly,
jakoby jim docházely slly zSlunce pražilo v horské
stráně, že se vše v dohlednu až bělalo, jakoby
rozžhaveno tím výhnivým úpalem. Témě Polud-
nice se lesklo zlatem slunečních paprsků, jež
oslnivě hořely blýskavými odrazy na balvanech
a v hlubokých rýhách. Bylo viděli s Klimkova
pole široko daleko, jak čistý byl obzor, i na
Děmanovou a k Dumbíru sahal zářivý rozhled
a nad západními pásy liptovských Tater, kdes-
nad Mnichem, Chočem a Čebratem, jakoby pot
žár plápolal v pohorských lesích, takový jas za
plavoval hřebeny dalekých chlumů, že až oč
přecházely Mišovi Jarnokovi, když zamysliv se,
poněkud dále hleděl tam k oné straně. Do oči
mu vstoupily slzy —a klapky bezděčně se mu
přivřely. Otočil se, přeléti zrakem skalnatou
rozjízvenou vrcholinu kolem Velkého Vrchu
Baraňce, jež zahražuje nebetyčnými pásmy lip-
tovskou rovinu a spočinul zrakem až kdesi da-
leko u modravých, šerých hor na východě, kde
trčí Kriváň — —
Klimkův
Mišo Jarnok
Tatry
Choč
Velký Vrcha
Kriváň
26
article
Divný smutek sedal Míšovi do duše při tom
pohledu a nedovedl se utěšiti ničim. Ani roz-
pučelý kraj, vonící plodností, ani svěží deeh
horských strání, ba ani myšlenky na Petrušu ho
nemohly zbaviti záludných vzpomínek na dnešní
úštipky Féďy Hodžů, a Míšo přece velice milo-
val Liptov i hory a Petruša byla mu nad všecko
na světě, tak že byl-li u ní, nebo vzpominal
na ni, zapomněl okamžitě, eo se okolo něho
dělo. A dnes — ba pravda — vzpomínal také
na Petrušu, svoji oddanicu, s kterou se měh
sosobášit do dvou měsíců — ale přece ne n
tu dobrou a hodnou Petrušu, kterou tak lúbi
a za kterou byl by krev do poslední kapky vy-
cedil, nýbrž na onu Petrušu, o níž dnes tolik
zlých, ošklivých věcí uslyšel, že se mu až v očich
od toho zatemnilo a v srdci se rozjitřila hlu-
boká, hnisavá rána.
Gazda Klimko poslal dnes Míšu s pole domů
ještě dříve, než bylo pole posečeno, aby eost
vyřídil gazdině a potom odešel za jakýmsi říze-
ním do Mikuláše. Právě chvíli před tím, než
Míša odložil kosu, stala se mu nehoda. Narazií
při rozmachu kosy na kámen tak prudce, ze
Hodža
Míša
Gazda Klimko
Liptov
Mikuláš