ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 710255b0-661f-11dc-bed0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 53, place 15, org 4, work 1
1 masthead
8. prosince 1901.
2 masthead
Nedělní zabavná
3 masthead
příloha „Národních Listů“ k čislu 308.
4 masthead
Strana 9.
5 article Nový sport.
Nový sport. nle V předsíni bylo zazvoněno a za chviličk můj ceremonář — totiž naše Mína — všlupo val do komnaty mé a tácem z čisté alpaky určeným pro potřebu všedního dne. Na táce ležela obálka nevídaného posud formátu, s čer venou pečetí, nesouci otisk přepodivné rytby Nebylo času lámati si hlavu luštěním znaku. neboť doručitel čekal na odpověď. Pečlivě, jake vždy, rozřizl jsem obálku, abych nepoškodi vnitřek. et bae» Pane, zavážete mne k neskonalým díkům, vyhovíte- snažné prosbé mě, abyste mne navštívil. Povoz můj Vás očekává před domem. V setrné oddanosti Váš Felix Neumělelský.« Vykročil jsem do předsíně. Mladý muž, dle krojeepochybně domestikus, hluboko uctivěse poklonil. Byl v livreji, ale ne v té obvyklé, půjčovnou maškar zavánějící livreji. Bylto úbor téměř salonní, tmavých barev, krojem i knoflíčky a prýmky zajisté livrej, ale tak sla děná, tak distinguovaná, žeovynálezce její byl na všechen způsob muž neobyčejného, jemněho vkusu. Vynálezcem tím nemohl býti nikdo ne pan Felix Neumětelský. »Pojedu s vámi. Za okamžik jsem dol Račte sočkati.« Vím dobře, že lokajům a domestikům ne třeba říkati »račles, avšak celý zjev tohoto zří- zence nutkal mne k takové zdvořilosti. Opět s poklonil a odešel. Shodil jsem lýčené bačkory, vklouzl jsem do páru zachovanějších perek, v nichž konávám obřadnější návštěvy, obrátil jsem manšety čist- ším krajem z rukávů kabátu, oblékl jsem zimník a za dvě minuty vyšel jsem z domu. Tu stá povoz velmi elegantní, s párem ohnivých, ne trpělivých vraníků. Domestik neznámého otevře mí dviřka, přibouchl a jeli jame, ao lee Seděl jsem na tmavorudém atlase, záclonky téže barvy zakrývaly kříšťálové tabule oken.
Mína Neumělelský Felix neumětelský
6 article
Nemohu zapříti, že způsob pozvání i do pravy na mne účinkoval zvláštním dojmem. Časem pozývají mne k výslechu nějakému slavná policie nebo slavný soud, někdy taky pražský popisn úřad, ale ani policie, ani soud, ani popisní úřae ještě nikdy neposlaly pro mne kočár. Ba, s po litováním doznávám, ani nakladatelé tak nečiní Taky k těmto pravidelně chodivám pěšky, na nejvýš po tramvaji. Kočár kvapně hrčel — ale ne, nemohu řii že hrčel. Sklouzal po dlažbě, nebylo cítiti žád ného nárazu přes hrboly, pluli jsme přes ně jako po vlnách. Jeli jsme na vysoké g umiě. Sedě jsem jak v peřinách. Jen dusot výborně kova vých koní se ozýval. Za nedlouho byli jsme na novém kamenném mostě a za chvili ještě kralš vjel povoz do starobylého domu malostranského, někdejšího šlechtického paláce. V širokém průjezdě vranici stanuli, lokaj seskočil s kozlíku — jak je mi lito, že pro ného nemohu najiti vhodnějšího pojmenován než lokají! — otevřel mi dvířka, pokynul m uctivě na široké schody a kráčel za mnou. V chodbě prvého patra předešel mne, stiski kliku jedněch dveří, vstoupil jsem do přijímae komnaty. V témž okamžiku, jako působenín tajemně mechaniky, otevřely se dvéře komnaly druhé, a domestik pobídl mne: »Račte dále l«. Vešel jsem, a z komnaty třetí přicháze mi v úsirety muž prostředních let. Tušil jsem že to pán domu. Ano, byl to pan Felix Ne umětelský. Byl oděn v šat z aksamitu temně flalového na hlavé hořel mu červený fes, s těžkým mo- drým střapcem z krouceného hedvábí. Kašta nové, vlnivé vousy vroubily úměrnou tvář, ka štanové kučeravě vlasy přetékaly pod fesem Cerné oči hleděly vážně, klidně.
Kočár Felix
7 article
»Vítám vás,« oslovil mne, »a děkuji vám že jste měmu pozvání vyhověl. Ale běžío záležitost, kteráž doufám, vzbudí taky váš zá- jem, a která — jak pevně očekávám — obrát k sobě i pozornost kruhů vybranějších. Posadte se, pane.« Stiskl knoflík, a ke křeslu, v něž jsem usedl, přiblížil se beze zvuku na kolečkác mahagonový kuřácký stolek, zásobený nejdraž- šími havanskými. »Zažehněte, pane,« pobízel mne domác pán, »při dráždivé vůni dobrého smotku lép se hovoři.« Uposlechl jsem. Nemohl mne lépe uvítat než dobrým doutníkem — a věru, pan Feli Neumětelský jest opatřen druhy, jejichž pouhá jména mi byla posud neznáma.
Fel
8 article
»Bez dlouhých úvodů, pane,« hovořil ho- stitel můj dále, pošinuv ke mně stisknutímji- ného knofliku stolek s lahví znamienitého bord a s číšemi. »Jak mne vidíte, jsem sportsman od hlavy po paty. Bohuzel, od mládí svého vyčerpal jsem vše, eo jen poněkud sportem z vánělo, a není tomu dávno, kdy jsem se do mníval, že skončím život vlastní rukou, ná- silnou smrti, neboť nebylo již nic, co by mne bylo mohlo zabaviti. Prázdno bylo ve mné prázdno zelo všady kolem. Za chlapeckých l sbíral jsem známky poštovní. Zvěčnělý mo olec nelitoval ničeho, jen když mně mohl spo sobiti radost. Měl jsem sbírku nejbohatší, která mne lěšila až do jiošských let. Žel Bohu však, že se věc ta zvrhla. Seznal jsem později, ze se známkami partykoval kde jaký kluk na ulici. zmocnili se toho všední spekulanti, nabízeli za zlatku padesát známek, pak sto, pak pět set, konečně tisie. Každý hokynář prodával staré známky a bylo v oběhu mnoho falešných. Manie sevšedněla, přeslala býti fashionable, zachvátila všechen plebs. Zavřel jsem svá alba do knihovny, přestal jsem se tím obírati. Zatím jia věnoval jsem se lupenkářství. Vábilo mne s po- čátku, zdálo se mi skutečně, že mi to vystači na život. Ale sklamal jsem se. Pochopile, že mne nemohlo zajímati, abych stále vyřezával jen klece pro kanáry, stojánky na doutníky. kosičky na visitky a věšátka na stěnu. Chtě jsem dále. Na našem venkovském statku vy střídal jsem znenáhla a nahradil všechno ná řadí a zařízení prací lupenkářskou. Ale věct není solidní. Ve vlhku se to rozkližovalo. Po- sada na drůbež nevydržela týden, slepice ji roz- haro
Mania
9 article
házely. Pažení a přehrady ve chlévech rozbila te lata v prvních pěti minutách. Lavice a židle sřítily se pod čeledí, sotva kdo dosedl. Plo vyřezávaný lupenkou byl smeten prsním zá- vanem větru. Zkrátka, zanechal jsem toho. C kde zbylo, spálili při pečení chleba. Bylo všechn méně bytelné než z perniku. Pan Felix Neumětelský zdvihl číši s vínem a přinutil mne tak, abych se chopil taky své Přiťuknuv mi s neobyčejnou gracif a pole vyprázdniv číši pokračoval: »Stal jsem se později členem klubu cite- ristů. Pane, za půl roku přepadla mne zádum- čivost, tesklivé zvuky nástroje trhaly struny duše mé, a když jsem poprvé vystoupil s celým orkestrem citerovým — hrálo nás dvanáct. dvanáct elegických citer! — propadl jsem trudnomyslnosti. Jenom nejněžnější péče matky mé — ach, tak záhy zvěčnělé! — vrátila m zdraví, vrátila mne životu. « — — Pan Felix Neumětelský odmlčel se na oka mžik a zas hovořil: »Trvalo dosti dlouho, než jsem se zotavi na tolik, abych se mohl vrátiti do Prahy. Potom lékaří doporučovali tělesná cvičení, abych sesili zmohutněl. Zkusil jsem řadou vše. Byl jsem členem veslařského spolku, míčového sdružení klubu velocipedistů, jednoty střelců, bruslil jsem, klouhal jsem na klužích, chodil jsem na chůdách, konečně jsem hrál na kopanou. Ne chtějte, abych vám vyprávěl, co mně znechutil všechny ty sporty. Povim vám o tom jindy.
Pla Felix neumětelský Felix Praha sdružený klub velocipedista
10 article
Některé sevšedněly tak, že přestaly vůbec býti sportem. Podívejte se na velociped. Poznáte dnes pravého, vybraného sportsmana od obyčej- ného cyklisty? Dnes můžele na bieyklu srazit hlavu bez legitimace klubovní v kapse, aniž platite dvanáct zlatých do spolku, bez dressu Je to sport ?« Za řeči pana Neumětelského pohlédl jsem zcela maně na hodiny; snad by mi to nebylo připadlo, kdybych nebyl slyšel zvláštní zvuky pocházející patrně taky od stroje hodinového Každých pět minut ozval se úder jasnéh zvonku kdesi v koutě, a hned potom jiný zvuk jako když do kovové nádoby hodí peníz. Ne mohl jsem si to vysvětliti a nechtěl jsem s komnatou rozhližeti, pokládaje to za nezpů- sobné. Pan Felix Neumětelský, sleduje směr po hledu mého na hodiny, řekl omlouvavě. »Vím, pane, že nemáte času nazbyt. Al již mi promiňte. Nezazlíte mi, osmělim-li se vám na rozehodu nabídnouti na památku onen střibrný pohár, do něhož každých pět minu padá dukát.« Bezděky ohlédl jsem se směrem, kam rukou mávl. Tam v koutě na mramorovém krbu stály podivné hodiny, pod nimi stříbrny pohár. Každých pět minut, když udeřil zvonek, nachýlila se soška Štěstěny, vznášející se nad ciferníkem, u vsypala z rohu svého do poháru zlatý peníz.
Felix neumětelský Al Bezděk
11 article
»Je to stará, památná práce vlaská,« po- znamenal pan Folix, »v naší rodině již pře dvě stě det. Praděd můj, udatný válečník, dosta ty hodiny darem od papeže, jemuž prokázal značné služby.« »Výborný to kus nábytku,« řekl jsem »a zcela zajímavá ukázka bimetallismu.« »Dovolte, abych se vrátil ke svému před- mětu,« pokračoval pan Neumětelský. »Zůsta jsem věren jedinému sportu: plavectvI. Ale toto v našem podnebí trvá jen několik měsíců, neřku-li několik neděl. Hevoři se o tom sice, že obec chce zříditi taky zimní plovárnu n Žofině, ale když dnes obec teprv něco ehee dočkají se toho naši pravnuci. Pak mi to are nic neprospěje. Já však přemítal jsem, co by se ještě mohlo vyvinouti ve sport, neobmezený sezonami, a taky ne tak všeobecně přístupný Konečně mi zasvitla myšlenka. Připadl jsem n sport zcela nový, kterýž může vyrůsti ž v uměnl.« Zraky pana Neumětelského vítězně zazá řily. Vzchopil se z křesla, což bylo vyzváním abych taky vstal. Felix Neumětelský otevře přede mnou dvéře třetí komnaty a pokynul mi. abych vstoupi. Byla prázdna, totiž prázdna nábylku. Jinak bylo na podlaze množství nádob, větších men- ších, porculánových i polévaných, a v nádobách rozličné barvy. V koutě stál prostý stůl, na něma rozestřeno bylo množství šablon, uprostřed kom- naty pak dvojitý žebřík, tak zvané »štafle«. N stěnách, podmalovaných rozličnými tóny, byly kusy vzorků všelikého malování. Byly to vzorce tapetové, rozházené květiny, byla tu secesse kusy stěny byly »pompejské«, kusy v žanru ro kokovém. Pan Felix Neumětelský se zálibou pozoroval moje podivení a otázal se: »Chápete již ?e »Máto v domě malíře pokojů,« řekl jsem
Folix Výborná Žofina Felix Felix neumětelský
12 article
»Nikoli, pane. Maluji sám. To jest mů sport. Vyprázdnil jsem celý dům, v němž chvile mimo mne nikdo nebydli. A teď maluji Maluji řadou všechny prázdné byty, maluji tak ve svěm vlastním. Zkouším nové a nové vzorce dle náčrtkův osvědčených malířů, sám vyřezáván šablony, sám barvy míchám, vymýslím nové od stíny, měním a zdokonaluji malbu. A když v malovaně pokoje vyschnou, když se nasytim po- hledu na výzdobu, kterou jsem sám pořídil, za činám znova. Smývám pak malbu mlékem, pa- čokuji, jak říkají malíři z povolání, a zas maluji Rcete sám, není lo výborný, znamenitý, zajímavý sport? Co jsme měli posud? Malbu stříkanou, žihanou, vpalovanou, ale na samé hračky, n škatulky, na futrály, na talíře. To jest pro děti Avšak může, rozumného muže důslojen jest je- nom takovýto způsob malby. Připadli arci taky mnozí amatéři na malby obrazů, akvarelů, ale kam to přivedli? Vždy bylo patrno, že jin schází základ, kus akademie, vždyť víme, že taky mnozí malíři z ní předčasně utekli a hudla řili pak po celý život. Ale v tomto amatérství v tomto měm sportu možno dosíci dokonalosti — Ale pojďie dále . . « Pan Felix Neumětelský provedl mne ješle šesti pokoji svého bytu, ve všech měl rozmalo váno. Polom vodil mne po bytech ostatních vyprázdněných, z nichž některé byly zcela vy malovány, jako připraveny pro nové nájemníky. v jiných práce rozdělána. Po obchůzce, hodinu trvající, navrátili jsme se do jeho komnaty
Felix Polom
13 article
v níž zatím byly připřaveny labužné zákusky ohnivá španělská vina, samovar s černou kávou Po celou tu dobu pan Neumětelský neunavn mi vyprávěl, vysvětloval, vykládal, jaká zlepšen vynalezl. »A jak užitečným se může státi takovýt sport, milý pane!« dokládal, když jsme s byli vrátili. Tomu jsem dobře nerozuměl. »Ah, pane I Jak patrno, tento sport ne- bulde přístupen každému. Mohou se mu věno vati lidé jen zámožnější, fundus instruktus vy žaduje dosti nákladů, stále nového a novéh materiálu. Lidé, kteří mají, dosti času. Doufám že se mu věnují mnozi synové pražských pati cijů, kteří se ničemu nenaučili nebo jsou lin aby se zděděnými tisíci založili nějaké podniky a zároveň hloupí dost, že hrají na bursách čemuž naprosto nerozumějí a co taky nemohoe na dlouho vydržeti. Nuže, ty všechny doufán souštřediti ve svůj nový klub. Ale nemá každy vlastního domu, v němž by pořád mohl ma lovat. A má-li, nemůže vyházeti všechny nájem níky. Nuže, budeme malovati jako amatéri nemajetným lidem. Budeme malovati v domech jejichž domácí páni nedávají dvacet let malo vati, budeme zpříjemňovati život oněm ubohým nájemnikům, kteři jsou odsouzení bydleti v za- čouzených svétnicích, jejichž černé stěny stropy jsou úblavními nepřáteli svěfla . . « »Jen budou-li s tím spokojeni malíři po- kojů,« odvážil jsem se poznamenati.
14 article
»Na vše jsem pomýšlel, pane !« řekl vítězo slavně pan Felix Neumětelský. »Za každý v malovkný pokoj zaplatíme do pokladny spole čenstva tolik, co by stálo vymalování řemeslné Bude to pořád ještě lepší hráti než na borlin ské burse.« Zdálo se mi, že je nejvyšší čas, abych s poroučel. A vlastně tedy, pane Neumětelský, čín vám já mohu posloužiti ?« »Nu, chápete přece, že k tomu třeba taky trochu propagandy — veřejného mínění. Chtěje založiti klub, můsím vydati provolání, bez no vin to nejde, víte dobře. Napišete mi to pro volánl.« Slíbil jsem, rozumí se samo sebou. Ale když jsem po nějaké době chtěl provolání ode vzdati, zvěděl jsem, že zatím šlechetnému sporta manu byl soudně ustanoven kurátor. Tak zase jedna krásná, vznešená myšlenk zanikla, sotva že se zrodila. Neboť pochybuji že se odkazu pana Neumětelského ujme kdo jiný. Co všechno již mohlo býti do dnešku Y pšíton. vymalováno!
Felix neumětelský Y pšíton
15 title
Spediteur Klíček.
16 article Mosaíka ze života od Hynka M ar ka.
Mosaíka ze života od Hynka M ar ka. Firma Kliček rozbila svůj stan v nepatrném městečku venkovském, od dráhy hodinu vzdále ném. Rukou společnou a nerozdilnou účastnila se na pracích této něprotokolované firmy žena Kličkova, statná hranatá matrona, jejíž mluvidla ku podívu byla vyvinuta. Nic jí nevadilo, že v češtině nebyla dosti pevná — bylať narozen na rozhraní národnostním — v pohnutějších případech vodopádem řinula se jí slova s tlu stých, přibledlých rtů. Bylo-li třeba, pomáhala svému muži v tahu, davši si řemen přes prsa, který Klíček upevnil na nápravu dvoukolového voziku. Tu Klíček si mohl spokojeně pobafnouti. vždyť měl před sebou dobrého tahouna, svou drahou polovici. Vozili z nádraží místním kupcům osadnick zboží, hoslinským potraviny, soukromníkům tašky kufry atd. V době kvartálu stěhovali partaje proto kupec Vích Klíčkovi povozník a spediteur začal říkati a po něm — však to znáte n menším městě — všichni ostatní. Přičiněním po tutelného smíška, již zmíněného kupce Vícha. octl se Klíček v obchodním seznamu mistních firem jako závod spediteurský. Kliček byl místní rodák a přízeň občanstn ho ani tenkrát neopouštěla, když vyskytl se tu povozník s valníkem, který rychleji a o něee i laciněji zboží dovážel. Však byl Klíček po- ctivec a k partajím úslužný, pravda, chyb také měl dost, jmenovitě že rád si přihnul, ale eo se tklo jeho povinnosti, té vždy plně dostál
Hynk M Kličkův Vích
17 article
Nebyl postavy hřmotné, ale za co chytil,t »ulitlo«, jak říkával. Na hlavě nosíval cyklist- skou čapku, kterou mu před několika léty da- roval jeho pan domácí na důkaz přízně, tělo jeho kryly modravý kabát a šíroké umaštěné kalhoty, jež dosvědčovaly úzký jeho styk s ob- chodem smíšeným. Vše to na něm viselo, jakoby měl tělo sbité z latí. Vyhublý obličej lemován byl řídkým, plavým vousem, z něhož vyzíraly dobrácké oči, jež večer mdle a unaveně dívaly se do světa, měl-li už Klíček dost. Svou krátkou dýmku neustále nacpával, ukazovákem v ní tabák rovnaje, neboť mu často »nešla«, Své mládí ztrávil ve Vídni, kde se učil zá- mečnictví; odtud přinesl si znalost jakés takés němčiny, kterou rád k platnosti přiváděl ve svých obchodních záležitostech. Když se vyučil shledal, že je to »dřina«, odstěhoval se do svého domova, koupil vozík a zahájil svou spediteur skou činnost. Sedával na náměstí u sv. Jana a nebylo- co dělat, o 11. hodině četl svůj denni: žurná »Úřadní noviny«. Věděl, co kde dělá presiden Krüger, jak vede se generálu Dewettovi, a zdal přece je pravda, že Burové každým rokem maj dražbu na diamanty — jak tvrdil kupec Vích V létě, kdy obchod vázl, chodil na chme do severních Čech. Uhospodařil si spíše něja kou částku v širém poli než dosud, kde ho lákaly různé místnosti, v nichž kupuje se žert a smích rozum a hloupost stejně draho. Jda za podob ným účelem z domova potkal kdesi za Rakov níkem starší ženu.« 20t l »Dej Pánbu dobrýtro!« zahuhlal. VSKan pak tak časně ? »Jdu z chmele, byla jsem tam tři neděl a nastřádala jsem 20 zl.,« odpovidala tázaná v špatné češtině. »Taky jdu z chmele, nesu si as 25 zl Letos se dobře česalo, chmel byl suchý. Nu sama ? »Sama — jsem vdova.«
svatý . Jan Krüger Dewett Burová Vích Sam Vídeň Čechy
18 article
Kličkem to trhlo. V duchu dával součet peněz dohromady a se zájmem měřil její stat nou postavu, jež v jeho odboru nebyla běz dů- ležitosti. »Bez děti ? »To se rozumí!« odsekla vdova, »jen pě měsíců jsem byla vdána »Já jsem taky svoboden, mám povoznický obchod; hezký peníz vydělám,« pokračova sle o Klíček, šilhaje na neznámou. Chvili sli mlčky. »Vy se mi libite le udeři Klíček hned na jádro. »I jděte, šelmo! Nejste taky k zahození. Než došli kilomefr cesty, řekli si, že s mají rádi a při dalsí čtvrt hodině umlouval svatbu. Cesta k Žatci jim vesele ubihala. Klíček koupil v aleji svě vyvolené kornout žlutých hru- štiček a neustále ji nutil k volnějšímu kroku aby si toho více napovídati mohli. Za měsíc přiváděl si Klíček domů pan Kličkovou. Koupil si z nastřádaných peněz dva psy do svého vozíčku a byl šťasten. Důvěra rostla a objednávok přibývalo. Však se stal Klíček také sebevědomějším. Potkal-li ho cestou kdo a politoval pro velký náklad, odsek »Co pak my — my jedeme!« a silný dým za kroužil mu kolem hilavy.
Kličko Chvit Žatec
19 article
Bezstarostný život Klíčkům mizel tím více čím více přirůstalo členů rodiny. Kde mnoho dětí, i veliké jmění malé. A Klíček žádnéh jmění vůbec neměl. Když dolehla bída, proda psy a místo nich zapřahala se paní Kličková Nebyla-li nutna při vozlěku, učila místn dívky plésti pravé rudohorské krajky, cožji pěkný groš vynášelo. Zrak však se jí tím tak pokazil, že jen občas mohlá se skláněti nad touto únavnou praci, jen zdánlivě dosti placenou U Kličků každým rokem zastavil se čáp A když přišel po šesté, řekl Kliček : »Dost, ž k nám přiletět nesmí, at to máme po páru« Však se přepočital. Po sedmě hlásil panu pát rovi křest a po sedmé také dodal: »To vědi milostpane, toho se člověk spíš dočká než tisíce zlatých.« Víckrát se čáp u nich neukázal. Děti rostly jako z vody a Klíček brzy měl pomocnik Nejstarší Karla už se zaučovala. Chodila z vozikem, aby se nic neztratilo — bývalť Kličel často »osvícen« — nosila z pošty avisa a po máhala skládati i nakiádati zboží. Kdysi obdržel Kliček psaní, jehož adress ho překvapovala. Zastrčiv psani do kapsy, je s jakousi dodávkou k panu Jedlému, velko- statkáři a majiteli pivovaru v místě. Složiv, uká- zal mu dopis, jenž zněl: Ctěné firmě A. Kliček, spediteur v N. Račte nám laskavě důvěrně sděliti, v jakých poměrech finančních nachází se p. Jedlý, majíte tamějšího pivovaru. Poněvadž jde o dodání drahých strojů, potřebujeme dobrou informaci o tomto pánovi. Známka na odpověď přiložena. Račt
Karel jedlý Dosta
20 article
Informační kancelá přijati atd. »A což vy, Klíčku, jste takový pán?« vy houkl Jedlý a smichem se natřásal »To prosím, milostpane, jistě kupec Víel spískal; kam pak já, to vědí.« A kupec Víeh uslyšev to, řehotal se až k slzám. »Ten humor není zdarma, to jieh mus něco stát« ohražoval se Kliček. A Vich nalii dva pulčíky Kličkovi, jenž ústa otřev, procedi mezi zuby: »Tak na vás !e Děti Klíčkovy rychle dorůstaly a nejstarší Karla s nechutí ve studu kotvící ploužívalas za vozikem otcovým; však čítala již šest náctý rok. »Co jen s ní,« říkával Kliček, »k řemesl není a tady do služby nechce.« »Dejte ji na zkušenou do Prahy, k po řádné rodině do služby« navrhoval Vích. »Rád bych, vašnosto, ale nemám žádných známostí.« »Agent Voříšek by jí mohl něco opatřit.« »Ba pravda, taky mu leckdy svezu zava zadla.e »Ráno byl u mne, promluvím s ním o tom.- »Prosím, vašnosto, to vědí, sedm krkůje sedm hubených let a nedej. Pánbu, kdyby snad ještě, toho se člověk spíš dočká než 1000 zl. Tak jsou tak hodný«, dokončil prosbu Kliček. Za měsíc odjížděla Karla z domova do služby; matka jí dala ušit pěkné praci šaty udélala jí křížek na čele a do ruky jí vtiskl zlatku se slovy: »Ale neutrať tol« Karla byla slušná dívčice. Kulatý oblič vroubil světlý vlas, modravé oko plaše těkalo sem tam, jakoby duše její stále žila v jakémsi přeludu; plachost a nejistota tohoto zrak sváděla i k domněnce, že děvčeti schází cosi ke všeobecnému vzdělání, jež by dalo duši její určitější stabilitu. Ba jako bludička v šeře tre- potala se duše její odleskem v tom červeném zdravém obličeji, ne nepodobném makovému květu v poli.
Víel Klička Karel Vích Voříšek Praha
21 article
Karla dostala se do slušného místa. P vala domů, jak se má znamenitě; pán ma obchod s lihovínami. Po několika měsících po- sílávala domů dárky. Což, to byl veselý der když občas Klíček přivážel si malou bedničku s vínem darem od Karly. Oko mu svítilo jak jestřábu, když se vrhá na kořist. »K stáří aby se člověk učil pít víno«, vy chloubal se u kupců, »Karla se má znamenitě nedávno poslala také matce na šaty.« 3To je dobře, když dítě nezapomíná ro dičů,« dodal kupec Zadák. Minul rok a Kliček nemohl vynachváli svou Kurlu; často mu způsobila takovou ná ladu, že by byl celý svět objímal. V městečku leceos se šuškalo, až agent Voříšek prozradil Víchů, že syn vinárníkův, jenž dříve ve vojšte sloužil, zahrnuje Karlu, jak se zdá, dary; a n- tvrdil to určitě, ale tak prý leceos zaslech z sousedstva služčina. Kliček dál přijímal dar dceřiny s onou radostí, kterou mívá dítě z per níkového panáčka. Po delší době však obdržel Klíček od Karly list, jenž ho nepotěšil. Prý stůně, ale ne tak zle, aby byl bez obav a do Prahy že proto jezdit nemusí. Klíčkem to škublo. »Jedte tam a vezměte dceru domů,« radi Vích, aniž mu sdělil, co sám slyšel od Voříška. »To prosím, vašnosto, rád, ale kde vzitn cestu? »Zde vezměte, však si to odděláte.«
Karel Voříšek Vích vinárníkův Karel list Jedte Praha
22 article
sOchotně a rád. Bůh milý ví, co ji scház — tak hodně dítě.- Klíček vydal se na cestu, ale dál nedo- razil než do staničního místa; po druhé táz nehoda se mu přihodila. »Do třetice všeho dobrého, vašnosto, zejtr tam na jisto dorazím,“ pravil k Vichovi. A dojel. Poptávkou v okolí služčině slyšel, že už neslouží, zvěděl celou smutnou pravdu. »Kde je Karla?« vrazil do krámu, vrá- voraje »Co chce ten opilec ? Jste vy otec ?e i »Ano — kde je Karla, mé dítě ?e »Nekřičte, dáme vás vyvěste »Chci ji nazpět zachovalou, čistou. .« za- houkl pronikavě. Než dořekl, vystrčili Klička z krámu n ulici. Tělo se mu chvělo a v očích se třásly slzy. — — Doma nevyšel tři dni z domu. Studem IItosti. »Cestou se utrmácel — vyprávělo okolí—— a snad také přebral. Skutečně vypadal Kliček nějaký čas jako mrtvola, nastudil se a dlouho trvalo, než byl zase k čemu. »Ztratil jsem dítě, bůh ví, kde je —« pra- vil k Víchovi. »Ztratil? Myslím, že se brzy přihlásí atu vaši rodinnou sedmu rozmnoží.e »Bůh mi svědkem — udeřil se Kliček prsa — to se nestane.« »Uvidíme! »Ano, uvidíme !« Klíček jednoho dne mezi avisy našel list jehož adresa, neumělou rukou psaná, svědčila Kličkovi. Zvěděl z něho, že se Karla vráti k ro- dičům na krátký prý jen čas. Vzal vozík a jel. Zachmuřená jeho tvář věstila vnitřní nepokoj.
Vich Karel Klička bůh vědět
23 article
Kliček přijel na nádraží, na které se za chvíi přihnal vlak. Naloživ na vozik zboží, zpozoro- val stranou u sloupu státi Karlu, jež k hrude tiskla dítě. Přistoupil mlčky k deeři, vzal dítě, naložil je na vozík a jel. Karla následovala otce; těžká duma tkvěla jí v obličeji a zrak neurčitě těkal po okolI. Z městem Klíček zastavil. »Jdi ode mne, neznám tě — pravil Kl- ček dutým, chvějícím se hlasem — jen jdia víc se ke mně nehlas. Rozumíš? Pryč mi očí!« — a hlas jeho se stupňoval, až ohlasem zapadal v nedalekém lesiku. Karla zmírňovala krok, vozík otcův zvolna se jí tratil s očí, až zmizel v dáli Odbočila stranou do poli v těžkých du- mách — — Kliček u domova potkal pana faráře, který toče si hůlkou ve vzduchu, jakousi notu tiše si prozpěvoval. »No, Klíčku, to si vezete zas víno o Karly?« tázal se farář. »To, prosím je — — děťátko — to vědi. milostpane, toho se člověk spiš dočká, než tisíce zlatých.« »A co Karla ? »Poslal jsem ji zpět.« Farář zakýval hlavou a šel dále pro cházkou. Kliček, jehož tělo chvělo se rozčilením oči do krvava se zbarvily pláčem a vnitřním bolem, zvolna drkotal se svým nákladem k do movu . .. Letos na jaře se Klíček s námi rozloučil. Plicní neduh sklátil ho v hrob. Živnost po něm převzala jeho žena, jež však nemá valně přáno od obchodníků. »To, prosím, je proto, že musím víc chodi k pekaři, kdežto můj nebožtík« — — a dás do pláče.
Karel Klement Karel
24 article Neštěstí.
Neštěstí. Kresba z Tater.
Tatry
25 article
Ačkoliv bylo již pozdní odpoledne, když na poli Klimkově dosekali žito, bylo přece ješté tak horko, že umdlení šuhaji byli potem jen zaliti a děvuchy, vázající snopy, chabě se pohybovaly, jakoby jim docházely slly zSlunce pražilo v horské stráně, že se vše v dohlednu až bělalo, jakoby rozžhaveno tím výhnivým úpalem. Témě Polud- nice se lesklo zlatem slunečních paprsků, jež oslnivě hořely blýskavými odrazy na balvanech a v hlubokých rýhách. Bylo viděli s Klimkova pole široko daleko, jak čistý byl obzor, i na Děmanovou a k Dumbíru sahal zářivý rozhled a nad západními pásy liptovských Tater, kdes- nad Mnichem, Chočem a Čebratem, jakoby pot žár plápolal v pohorských lesích, takový jas za plavoval hřebeny dalekých chlumů, že až oč přecházely Mišovi Jarnokovi, když zamysliv se, poněkud dále hleděl tam k oné straně. Do oči mu vstoupily slzy —a klapky bezděčně se mu přivřely. Otočil se, přeléti zrakem skalnatou rozjízvenou vrcholinu kolem Velkého Vrchu Baraňce, jež zahražuje nebetyčnými pásmy lip- tovskou rovinu a spočinul zrakem až kdesi da- leko u modravých, šerých hor na východě, kde trčí Kriváň — —
Klimkův Mišo Jarnok Tatry Choč Velký Vrcha Kriváň
26 article
Divný smutek sedal Míšovi do duše při tom pohledu a nedovedl se utěšiti ničim. Ani roz- pučelý kraj, vonící plodností, ani svěží deeh horských strání, ba ani myšlenky na Petrušu ho nemohly zbaviti záludných vzpomínek na dnešní úštipky Féďy Hodžů, a Míšo přece velice milo- val Liptov i hory a Petruša byla mu nad všecko na světě, tak že byl-li u ní, nebo vzpominal na ni, zapomněl okamžitě, eo se okolo něho dělo. A dnes — ba pravda — vzpomínal také na Petrušu, svoji oddanicu, s kterou se měh sosobášit do dvou měsíců — ale přece ne n tu dobrou a hodnou Petrušu, kterou tak lúbi a za kterou byl by krev do poslední kapky vy- cedil, nýbrž na onu Petrušu, o níž dnes tolik zlých, ošklivých věcí uslyšel, že se mu až v očich od toho zatemnilo a v srdci se rozjitřila hlu- boká, hnisavá rána. Gazda Klimko poslal dnes Míšu s pole domů ještě dříve, než bylo pole posečeno, aby eost vyřídil gazdině a potom odešel za jakýmsi říze- ním do Mikuláše. Právě chvíli před tím, než Míša odložil kosu, stala se mu nehoda. Narazií při rozmachu kosy na kámen tak prudce, ze
Hodža Míša Gazda Klimko Liptov Mikuláš