1
masthead
28. srpna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Čestný dar.
Čestný dar.
Veliký ten den konečně se probudil a s nín
vše, co jen ve starobylém městečku Makovicích
dýchalo. Tehda ani největší ospalec nemohl za-
spati, neboť Makoviec chvěly se v samých zá-
kladech. Chvěla se kostelní věž, až v komůree
hlásného pod bání poskakovaly skleničkya
hrnečky na polici a staré švarevaldky se poši-
nuly na křivo, následkem čehož taky neunavné
kyvadlo se zapotácelo, ještě několikrát nepravi-
delně se zamotalo a pak nadobro se zastavilo.
Chvěla se i radnice, věkovité stavení s obšírnou.
převislou střechou nad vyčnívajícími, zčernalým
trámy dubovými, radnice, která se podobala
staré pečlivé kvočně, kolem níž ostatní domy,
domky a domečky i pouhé chajdy Makovie
tulily se jako drobná kuřata. Vypadala skutečně
ta převislá střecha radničná jako roztažená
křídla kvočny, a skoro by se pod ní byla mohla
ukrýti polovina domků makovických. —
A chvěla se zvláště chatrnější stavení, až jejich
majetníci a obyvatelé úzkostlivě vzhlíželi ke
stropům, s nichž se drobila omítka. Jen měst-
ský zednický mistr a takto stavitel Romuald
Čahoun nesdílel úzkostlivý ten pocit, nebot
předně bydlil v pevném, solidním, vlastní rukou
vybudovaném domku na kraji Pražské ulice, a
za druhé pranic by se byl nehněval, kdyby třeba
polovička města se sesula. Bylo by to bývalo
pěkné práce, panečku, na několik stavebních
sezon — abych to řekl po pražsku. Neboť v Ma-
kovicích vůbec žádné stavební sezony nebylo.
Romuald čahoun
pražský ulice
Ma
6
article
Tam nikdo neboural a nestavěl, a byle věru
ku podivu, proč taky mají Makovice městského
zednického mistra čili stavitele. Stavělo se tam
jenom někdy, když náhodou cosi vyhořelo,
málokdy však hořelo, neboť občané makovičt
nebyli pojištěni a dávali tedy na oheň pozor.
Bylo by jim hořelo na vlastní útraty, a takových
marnotratníků tam nebylo. Ani „boží posel“ tam
nikdy nezapálil. Oblasť makovická náležela
k oněm šťastným končinám vlasti naší, kde se
hrom skoro ani neukáže. V tom snad jest vy-
světlení, proč městský mistr zednický Romuald
Čahoun velmi často říkával:
„Tady je zatracená egzestene pro stavitele
Do toho aby už hrom třískal!“
Skutečně, jemu by několik vydařených.
dobře mířených hromů bylo pomohlo na nohy
A kterak se neměly celé Makovice chvíti
když obecní ponocný Matyáš Pajda pozdravova
vycházející den hromnými ranami z hmoždířů?
Zahřmělo jich celkem šest. Střihali sice
všichni členové slavnostního, na rychlo ustave-
ného výboru, kdy vyletí rána sedmá, osmá a de-
vátá — neboť tolik jich mělo být — ale střelba
umikla a tři rány zůstal Matyáš Pajda dlužen.
Romuald
Matyáš Pajda
7
article
Vysvětlilo se později, proč. Ponocnému Pajdovi.
starému vysloužilému kanonýru, působila střelba
tolik rozkoše, že po prvních zdařilých výstřelech
prachu pořád přidával, až při šesté překročil do-
volenou míru. Následkem toho jeden z obou
hmoždířů při vypalování šesté rány praskla
utrhl rozjařenému střelci malík. Tato nehoda
nesmírně pokalila slavnostní náladu střelcovu,
kterýž se hned potom zuřivě a neuctívě vy-
jádřil, aby mu ti blázni dali s další střelbou
pokoj — ha, vyjádřil prý se mnohem hůře,a
jen vzhledem k těžkému úrazu svému unikl
stíhání pro nesmírné zlehčení a uražení celého
slavnostního výboru, v jehož čele byl sám purk-
mistr pan Žežula; i proto unikl, že svědectví
jediného svědka urážlivého výroku, zvoníka
Straky, při značné jeho nedoslýchavosti nemohlo
býti rozhodujícím, a pasák Tonda Pazderů,
který chytal vystřelované špunty, byl znám jako
kluk nemravná a prolhaná. Zkrátka, Matyáš
Pajda zanechal střelby a jal se hledati utržený
malík, ježto prý po čerstvé ráně by mohl za
přirůsti, jak dokazoval vždy městský chirurg, ko-
vářský mistr Hromotluk. Utržený malík však ne-
byl nalezen a později Matyáš Pajde věru si nebyl
jist, zda ho nějakým nedopatřením a v roztrži-
tosti již dříve nenabil do hmoždíře; jinak si na-
prosté jeho zmizení nemohl vysvětliti.
Konečně šest ran taky stačilo. A když bylo
zjištěno, že zbývající tři rány vůbec již ne-
vyletí, spěchal slavnostní výbor, aby vyřídil dalš
punkt slavnostního pořádku. Z městské střelnice
vytáhla kapela městských střelců makovických
a za ní četa občanských gardistů, ozbrojených
až po zuby, arci střelnou i sečnou zbraní poně-
kud již staromodní. Ale makovičti nepotřebo-
vali nejnovějších vymožeností v tomto oboru.
Ponocný
Žežula
Straka
Pazdera
Matyáš Pajda
Pajde
8
article
Občanských rozbrojů, neřku-li revolucí, které by
měly být kroceny zbraní a utápěny v krvi, ne
bylo v Makovicích, a nehrozily ani do budouena
A střelbě do terče vyhovovaly posavadní pře
dovky docela. Krom toho nutno pověděti, že
tehda vůbec nebylo módou zaváděti každý druhý
měšíc nějakou novou rychlopalnou ručnici v ar
mádě, ba, taky armáda bojovala ještě puškam
starého systému. O verndlovkách, venclovkách
ať neřeknu manlicherovkách ještě nikomu se
ani nesnilo. A tak tedy vlastně přece jen mako-
vičtí ostrostřelci měli zbraně moderní.
Velebným pochodem brala se hotovost ma
kovická s hudbou v čele k městu, prošla branou.
přešla náměstí, propletla se ulicemi hlavními
a pak i vedlejšími, tedy všemi, co jich v Mako
vicích bylo, a vrátila se pak na náměstí, kde
před radnici po několika úsilovných pokuseeh
velitelových, aby rozmašírovanou svoji četu za
slavil, skutečně taky zarazila. Nebo když mako-
vičti střelci se jednou rozkročili a rozešli, bylo
věru nesnadno přiměti je, aby se ztišili a v pád-
ném pochodu svém se ukrotili. Ať trpěl kdo
pakostnici nebo dnou a jinými toho druhu nemo-
cemi: když překonal první bolesti nezvyklého
pohybu, vlastní setrvačností hrnul se pak dále.
9
article
Vypadalo to pak jako nezkrotná bouře, a mako-
vičli občané — kterým nebylo dopřáno cti, aby
sloužili pod slavným praporem střelců městských
— pohlíželi s hrdostí na ozbrojené spoluobčany
své a říkali si na potkání:
„Ano, tyhle na někoho poslat, panečku
tak ho zalehnou!“
Byl to dost případný obraz Makovick
garda, třeba že by snad nebyla opanovala pol
střelbou nebo dokonce bodákem, zalehnou
mohla. Aspoň ušlápnutí byl dost obyčejný úraz.
který potkal nejednoho neopatrného chodce neb
diváka pokaždé, kdykoli střelci městští vytáhli.
A to bylo pouhé ušlápnutí! Kterak teprv za-
lehnutt
Četa stanula před radnicí, kapela postavila
se do kruhu a hrála dále. Všemu tomu dohro
10
article
mady říkalo se „budíček“. A věru, kdyby již
Matyáš Pajda svými hmoždýři nebyl celé město
probudil, bylo by se to najisto podařilo městsk
kapele a jejím nástrojům. Zatím však Makovice
dávno byly vzhůru, všechna okna na náměsti
byla plna košilatých. Jen ti, kdož byli povolám.
aby zveličili slavnost dnešního dne, spěchali
z domů a domků v černých úborech, s kokar-
dami na prsou nebo s fábory, vlajícími jim
s ramen. Byli to členové měšťanské besedy, čte-
nářské besedy, zpěváckého spolku, hasičského
spolku — nu zkráfka, skoro každý, kdo nosil
kalhoty, byl členem některého z městských
spolků, a všichni tito spolkové vytáhli dnes „in
korpore“, jak znělo heslo, aby se v čas dostavili
před radnici, po případě před školu, po případě
před faru, každý na své stanoviště, kde měli být
předsedy, náčelníky, veliteli a jak jinak se na-
zývali první funkcionáři jejich, sformováni
v úhledné řady, čety, šiky, zástupy a tak dále.
Matyáš Pajda
11
article
A když se to všechno uformovalo, když
stál každý na svém místě, přehlédli ještě jednou
a co nejstarostlivěji náčelníci mužstva svá, pro-
nesli několik polohlasných rad, pokynů, povolali
některé novější černé kalhoty do předu a strčili
ošumělejší do zadu, odkašlali si, popotáhlisi
vesty, povytáhli manšety z rukávů kabátů a po-
veleli pak
„Čelem na pravo (nebo na levo), pochodem
pó—chod!“
A všechna ta tělesa, jedno dřív a druhé
o chvilku později, hnula se a jako jeden muž
brala se k radnici, kde se měla připojiti ke
střelcům a kde se měl zříditi a sešikovati celý
průvod. Každý ve městě věděl, co nastává. Vědělo
se již celý týden, že nadehází slavnost velebná,
slavnost, již měl být uctěn jeden z nejzaslou-
žilejších rodáků Makovických, ale toto slov
je slabé. Z nejslavnějších — a poně-
vadž Makovice nikterak nebyly úrodny na rodáky
slavné, byl on věru sám a jediný nejslavnějším,
jakkoli byl do nedávna krajanům svým téměr
neznám, aspoň mladším a nejmladším, a star-
šími dávno zapomenut. Narodil se skoro jenom
pouhou náhodou v Makovicích, vychodil tam je-
nom několik tříd elementárky, a odešel, ještě
pouhý chlapec, když otec jeho byl jinam pře-
ložen. Stopy jeho zmizely, málokomu bylo
známo, že stanovená jeho dráha životní vedla
ho kamsi do Nového Města za Vídní, kde vy-
chodil školu další již v drobné uniformě, a pak
jím smýkal osud z města do města, z posádky
do posádky, ano, dokonce s bojiště na bojiště.
Nový město
Vídeň
12
article
Neboť muž ten padl mladickým i mužným ži-
votem svým v dobu častých a dlouhých válek.
Zkrátka, byl to Jeroným Sekavec ze Sekanie
nyní jenerál jízdy. Sestárl ve vojnách a v po-
slední bitvě byl raněn. Byl však zachráněn
vyléčen, jak se pravilo, přece však zranění jeho
bylo takového rázu, že vojenskou službu dále
zastávati nemohl, i šel do pense, pokryt slávou,
medailemi, a na vždy čestně zapsán v armádní
historii, v řadu hrdin udatně bojovavších za
krále, za říši, za vlast.
Byl pozýván, aby se na zbytek živola usadi
ve Vídni; bylo prý mu i nabízeno čestné sídlo
v kterés invalidovně a dokonce i velitelství nad
ní; někteří starší soudruzi lákali ho do Štyrského
Hradce, tohoto eldoráda všech pensistů, ale je-
nerál Sekavec ze Sekanic zamítl s díkem šetrným
nabídnutí prvé i druhé, zcela bez okolků třetí,
a rozhodl se, že zbytek života svého stráví v Ma-
kovicích. Neboť teď, když mu hlava byla seše-
divěla a když dráha jeho vojenská neblahým
zraněním navždy byla skončena, uzavřena,
rozvažuje, kam by se měl na poslední dny
své uchýliti, pocítil v srdci svém neskonalou
touhu po Makovicích. Tam se zrodil, tam za-
znívala k němu první něžná slova z úst milující
raateře, tam počal ssáti první náuky z prsu matky
Vědy, tam těkával se svými sourozenci a rostenci,
tam hrával si na vojáky — nu zkrátka, tam le-
tělo nyní jeho srdce. O, nestalo se tak poprvé.
Sekavec
Sekanic
Vídeň
Štyrský Hradec
Ma
13
article
Často vzpominal Makovic, tohoto dějiště chlape-
ckého skotačení svého, této krajinky, nad níž
smálo se slunce jeho šťastného, bezstarostného
dětství, ale marno bylo vzpomínati. Život vedl
ho jinými cestami a žádná nesměřovala k Ma-
kovicům. Nebyla to krajina strategicky důležitá,
nebyla to pevnost, ani posádky tam nebylo, aby
kdysi, aspoň na chvili, povolání jeho jej tam
bylo uvedlo. Byl to kout, kam nezabouřila ani
litice války, ale kam nedolehly záležitosti vojen-
ské ani v dobách míru.
Nyní však byl svoboden a rozhodl se, že
se usadí v rodišti. Stáří bývá někdy malicherné
a doufá, že se shledá aspoň s kusem svého mládí
když se vrátí na místa, odkud bylo vyšlo. V tom
se zklame naprosto, arci, a mnohdy se zklame
i ve všem ostatním. Jenerál Sekavec však byl
muž otužilý a nebál se ničeho. Záměr jeho ne-
zůstal utajen, aniž taky jemu na utajení záleželo.
Propuklo to, když pojednou byl prodán malý
zámeček, někdy lovčí hrádek jistého kavalíra,
který — jak říkali v Makovicích — vymřel nejen
v mužských, ale i ženských potomcích. Zámeček
ten ležel malou čtvrthodinku od města.
Kdo ho koupil? Nu, přijel jakýs advokát
z Prahy a všechno vyřídil. Pro koho jej koupil?
A teď to prasklo: pro jenerála Sekavce.
Sekavec, Sekavec! Staří pamětníci mnuli si
čela a brzy to vymnuli, zvláště když se pan
farář podíval do matriky. Vždyť on je zdejší ro-
dák. Teď byly na kvap sháněny zprávy o něm
a brzy ho tak měli pohromadě, jenerála Sekavce
Hrdinu, kolem něhož se vznášel a čpěl oblak
dělového dýmu. Přijede!
A tu vznikl prvý nápad, aby mu byla při
pravena ovace, hned při příjezdu.
Jenerál Sekavec
Sekavec
Ma
Praha
14
article
Ale to jim jenerál zhatil. Jednoho dne, pod
večer, a města ani se nedotknuv, přijel na svůj
zámeček. A byl tu již tři dny. Původní záměr
změnil se trochu, ovace uvítací byla arci zma
řena, ale krajané a rodáci usnesli se na něčen
ještě velikolepějším: podají jenerálu čestný da
Tím, že zvolil Makovice za sídlo své, vyzna-
menal je. Vždy budou Makovice spojeny s jeh
jménem a jeho jméno s Makovicemi. Je slavným
vojákem, hrdinou, zaslouží si, aby taky Mako-
vice přišly se svojí poctou. O, ony přijdou. Ony
už jdou. Dnes! A podají mu čestný dar.
To vše věstily výstřely z hmoždířů na ná-
vrší za městem, budíček, rojení všech spolků
kde který byl a vůbec počátek dnešního dne.
Každé dítě vědělo, co nastává, jediný jen člověk
v Makovicích nevěděl nie: jenerál Sekavec. Bylo
to pochopitelno. Přijel, a posud ze svého zá-
mečku nevyšel, a tedy nikdo z obyvatel okem
ho nespatřil. Tak nic a prapranie nevěděl, a ani
netušil, že když zahřměly výstřely Matyáše Pajdy
vytrhl se ze spaní, naslouchal, zdvihl se namá-
havě s lůžka, přibelhal k oknu a hleděl k mě-
stečku a k návrší, kde se šestkráte zakouřilo
z hmoždířů, zarachotil drsným, chraplavým
hlasem:
„Co je tam čerti berou ?“
, kdyby byl věděl, že to vše náleží jemu.
a že za krátko vyhrne se z brány slavnostní prů
vod, který mu přináší nejen ovaci, ale i vzácný
čestný dar!
Ale jenerál ani netušil. Makovičtí dovedl
překvapovati. A jenerálu mělo se dostati pře
kvapení neočekávaného.
(Závěrek.)
Ypsilon.
Sekavec
Matyáš Pajda
16
article
Božek Nětýn
Božek Nětýn
Tuhý válečný zápas na dálném Východě
dává podnět k hovorům o válkách, ku posudkům
a také k upomínkám na doby, kdy vlasť naše
sama byla horkou půdou, na níž odehrával se
krvavý dějinný souboj dvou soupeřů, na r. 1866.
V oné rozechvěné době seházívalo se v ho-
stinoi „U Peterků“ několik denních hostů z naší
honorace; za kulatým stolem, u výčepu sedávali
ti, kteří méně čelli, za to však více pili „šedou“
a politisovali jako z listu. Vojsko už táhlo ves-
nicí, látky bylo tudíž dosti, kuráž a vlastenecké
nadšení se lacino kupovaly. „K nám na Moravu
to beztoho nepřijde, Prajzi dostanou mlatu
v Čechách, vojáci sami to řekli, proč by neměl
býti našinec udatným!“ Hlavně hrdinsky vedlsi
u „šentoše“ mistr Martínek s mistrem Nová-
činkem. Dej jim Pán slávu věčnou a odměnu
velkolepou za život jejích vezdejší! Martinek,
maličký, s furiantsky naráženou čepicí na levém
uchu, Nováčinek, dlouhý a suchý, dovedli nějak
hovořiti o politieké „situaci“. Nejen ústy, ale
i očima a rukama! Krucifix, co ti dva řekli,
očima zmrkli a pěstí o stůl zpečetili, nesneslo
odporu, ba ani námitky. Umět německy, mohli
se státi velikými pány, nemusili sedět „U Pe-
terků“ a pit té švingulace! „A tak, krucifix, ti
povídám Nováčinku, že je utlučeme čepicema,
zakřikl Martínek a udeřil čepicí o stůl, až se
kořalička rozstříkla, a několik much válelo se
v bezvědomí po tabuli.
„Jak, ty muchy, Martínku, jak ty muchy!“
přisvědčoval Nováčinek a šňupkami odhazoval
padlé mouchy se stolu. „A Taliánům také po
víme, mordije, co?“ šermoval pěstí ve vzduchu.
Božek
Peterek
Martínek
Morava
Čechy
17
article
„To je má řeč, krucifix, Nováčinku, ať si
mají třeba plné dědiny špehounů, my jim dáme
— já ti to povídám, každého špehouna popad-
nem a pozná, co je to ajmolanc. Víš, já mám
zrak jak vostřiž,“ odpliv si Martínek
„No, já už musím nosit okuláry, ale špe-
houna také bych poznal třeba n sto kroků a ne-
pustil bych ho lacino“ — hrozil Nováčinek že-
bírkom.1)
Tu vstoupil do místnosti neznámý cízine
s úhlednou taškou v ruce a pozdraviv němou
poklonou, usedl za prázdný stůl. Nevšímal s
nikoho, jenom chutě jedl a pil, co hostinský mu
byl přinesl. Hostě u druhého stolu také nevěno-
vali příchozímu pozornosti, bavíce se dále rož-
hovorem a skleničkou pěnivou.
Za to v obou mistrech hrklo horečně. Mar-
tínek strčil Nováčinka loktem do žeber a vý
znamným pohledem upozornil jej na hladového
cizince, Nováčinek pustil ze „žebírka“ tři pra-
meny kouře, až jich v něm viděti nebylo a za-
šeptal druhovi: „Mordije, to je špehoun! Prajz
moc jedí a pijí. A jak špicuje uši!“
Mistr Martínek pošoupl čepici až přes lev
ucho a ostřížím svým zrakem prohlížel eizince
až útroby jeho pronikal; občas významně po
hledl na přítele, jenž kýval hlavou, jakoby byl
porozuměl, co si myslí soused. Za chvíli si notne
zavdal a vyšel nenápadně z hostince. Asi za
minutu následoval jej, dobře se posilnív, Nová-
činek.
„Ty, je to prajzkoj špehoun! Jak poslouchá,
co tam u druhého stolu mluví!“ spustil venku
Martinek.
„Taky by mohli páni dát pozor na hubu
my jsme hned poznali, kolik udeřilo,“ odvěti
Nováčinek. „V tej kabeli má jistě tajný spisy.
dyť dává na ňu pozor jako na šrajtoflu.
„To tam bude mět plány nějaký, možná
celou Holomouc. — Abychme šli to udat pod
mistrovi — krucifix ...
Nováčinka
Martínek
Nevšímal
Prajz
Mar
18
article
„To je má řeč, povídám, můžem dostat za
to nějakej metál, mordijé, dyť je válečná doba.“
„A doví, jestli nezachráníme moe! Povída
mně nebožtík dědek, že Napolijón prohrál všeck
na konec proto, že mu Engličani chytli špe-
houna. — No, víš, pojďme! To budou lidi kouka
a závidět nám, až ho povedou, ftáčka pove
denýho!
Tajným vehodem, totiž přes dvůr a zahra-
dou vydali se oba na cestu ke starostovi. Na
dvoře potkali kupce Padovce, jemuž důvěrně
pověděli, jakou vlasteneckou podnikají cestu
Kupee tvářil se sice poněkud podivně, ale ne
zabraňoval jim, když měli tolik nezvratných dů
vodů, že cizinec je a musí být prajzký špehoun
„No, to by se vám dobře vyplatilo v čas vojny
mistři,“ řekl jim, čímž utvrdil v nich naději na
tučnou odměnu. „Takové věci ve válee mají ve
likou důležitost, ohromnou!“
„Neříkal jsem ti to, krucifix, tož jenom
podme k tomu podmistrovi, ať jej dá zavřit, než
neodletí. — Aby's Nováčinku, raději hlídal
tady!“
„Hlídej ty, já půjdu ku podmistrovi, ty máš
lepší voči, než já.
„No, víš co, pojďme oba, však ten Prajz se
od piva tak honem nehne; třeba ještě sní kus
štajerskýho,2) kór, když páni vykládají, jak zde
táhli vojáci —
„No, to je má řeč,“ usmířil se Nováčinek,
šli za starostou.
Zatím kupec pospíchal do hostince, prahna
touhou po milované skleničce šebetovského moku
a zvědavostí poznat prajzkého špehouna. Jak
ale bylo jeho překvapení, když ve špehounu po-
znal starého kollegu, obchodního cestujícího
z Brna, jenž náhodou stavil se v hostinci, aby
se občerstvil a pohovořil si s Padovcem, o němá
věděl, že denně „U Peterků“ trávivá.
1) stará, dřevěná dýmka.
3 salám.
Napolijón
Peterek
Brno
19
article
Kupec přivítal přítele hlučným, srdečným
smíchem a představiv jej společnosti, pověděl,
co provedli Martinek mistr s Nováčinkem. Ob
čané vesele přizvukovali smějícím se přátelům
a zvědavě čekali, jak vše skončí. Cestující pro-
hlásil, že odejde, aby tak zvýšil effekt, maje
ostatně ještě neodkladnou práci v Šebetově.
Netrvalo dlouho, a do mistnosti vrazili oba
mistři s vyjasněnými obličeji, za nimi starosta
a přísný obecní policajt. Nebylo také divu! Je-
den mistr přes druhého starostovi doma doka-
zovali, že nabyli úplné jistoty o totožnosti špe-
hounově, až řečmi zmámený představený uvěřil.
Policajt, starý válečník, dobře znal, jaké to ne-
kalé řemeslo, špehounství, proto měl tak mramo-
rově přísný obličej a namydlené vousisko,
mistři, těšíce se nadějí na zasloužený metál, zá-
řili ...
„Kde je ten cizí pán?“ otázal se starosta.
rozhlednuv se po světnici.
„Už odešel,“ odvětili klidně hosté.
„Kam? Kudy? Dlouho tomu, co?“ hartusi
netrpělivě mistr Marlínek, jenž přešlapoval ner-
vosně, zatím co druhý mistr hleděl oknem, ne-
zahledne-li někde nebezpečného špehouna.
„Šel po silnici k Letovicím, nejspíše spěcha
na vlak,“ řekl kupec vážně.
„Spěchal na vlak!“ vykřikli mistři rázem.
„vidíš to, starosto, že máme pravdu; musíme za
ním, ať neuteče.“
„Tož jej přiveďte zpět,“ kázal starosta,
mistři s policajtem vyrazili jako posedlí z ho-
stince, upalujíce silnicí za Prajzem.
„Prosím Vás, starosto, co vyvedl ten pán
že podnikáte na něj takovou honbu?“ tázal se
kupee.
„Vždyť je to nebezpečný pruský vyzvědač.
jenž si nese plnou tašku důležitých listin
plánů —.
Hlučný smích společnosti přerušil starostu,
jenž v patrných rozpacích tázavě na kupee po-
hlížel.
Martinek
Šebetov
Letovice
20
article
„Kdo vám to prozradil?“
„Martínek s Nováčinkem mně to přinesli
s takovým spěchem a jistotou, že jsem jim, ač
nerad, uvěřil. Tož na tom ničeho není?“
„To je můj starý známý a kamarád z Brna.
obchodní cestující, zástupce závodu Suchán-
kova, dobrý našinec a žádný vyzvědač,“ řekl
kupec lhostejně. „Jinak i ve vyšších kruzích
brněnských velmi oblíbený.“
„Proč jste to, člověče, neřekl hned, ne
jsem je poslal za ním,“ naříkal nyní starosta.
„Ta ostuda a mrzutost, až jej přivedou zpět —
„Eh, nechytnou ho, buďte bez starosti!“
„Ja, nechytnou, ti poleti jak na koni, nej-
víc Martínek s policajtem. To bude ostuda, t
mrzutost, takového něco, ne,“ bědoval starosta
smuitně.
„Nic se nestane, starosto, nebojte se! T
jej honí k Letovicím, on šel opačným směrem
k Sebetovu. Ať se trochu z té bláznivosti pro-
běhnou, je pěkně,“ upokojil kupec starostu.
„I vy ferino,“ zasmál se potěšený starosta
„to jste nás dostal na lep; jen že já při tom od-
nesu si také svůj díl. Prosím vás, člověk nyní
neví, kde mu hlava stojí; samé rozkazy, varo-
vání, nařízení, žně, fiřponě a čerti vědí co,
ještě ten potrhlý Martínek s Nováčinkem hučí do
uší —
„Nodělejte si z toho ourazu, pane sta-
rosto! Necháme pronásledovatelů při tom, že
honili špehouna, a dobrá. Nemusejí vědět, co
jsme řekli vám, to zůstane jen mezi námi —
„No, ba, to je moudrá řeč! Rád bych t
viděl mistra Martínka, jak se smítal do kopců na
Stráži,“ smál se už starosta, přisedaje za stůl.
„Což dlouhý Nováčinek, ten asi dělal sáhov
kroky, a policajt funěl jako lokomotiva,“ smál
se Stavenský.
„Tak pravdu jim říci, ti by plivali, děkuji
Takové dostihy jim připravit, pane Padovče
Nevyplatilo by se vám to, Martínek je od plic,
hrozil kupci učitel.
Martínek
Nováčink
Stavenský
Padovč
Brno
Suchán
Letovice
Stráž
21
article
„Už jsou tam a vím, že se zase vrátí, jsen
bez starosti,“ řekl kupec.
„A s žízní, velkou žízní,“ dodal doktor z
hlučného souhlasu starého pensionovaného nad
poručíka.
Hostinský Kašpar se jenom smál a smál
volaje „Enu, énu, énu, ttť — ttt, tato banda
tato banda, majó pravdu, to bode žížeň, énu
énu . ..
„Kampak ale až běželi?“ hovořeno vesele
dále. „To až na nádraží, když se tak dlouho ne
vracejí. U nich je to možno. Všimli jste si, jal
horlivě vyletěli ze dveří, div se neporazili; každý
bude chtiti první špchouna chytit, aby měl nej
větší slávu a odměnu. Jen ať máte dostatek ko-
řalky, Kašpare, budou míti všichni v hrdle jal
v Sahaře, jestli po cestě se už na zlost nenapijí
že se vracejí s prázdnou. Ale to sotva, poněvadž
budou spěchati domů povědět výsledek své vý-
pravy. Po cestě mlčet také nebudou, každéh
se budou vyptávat, neviděl-li tam či onde pána
s taškou, řeknou pod pokličkou, že chytají pru-
ského vyzvědače a zejtra už bude po celém
okolí, že mistr Martínek s Nováčinkem a vanov-
ským policajtem honili špehouna, a ten špchoun
byl sám Bismark.“
„No, stakraholte, to bych zrovna nerad, aby
toho moc napovidali a nadělali ostudy. Je to sice
zábavné, ale skoro mne to na vás, pane Pa-
dovče, mrzí, že jste v čas neřekli pravdy,“ durdi
se trochu starosta zase.
„Ale dětino, máte-li z toho tolik strachu,
můžete říci, že jste věděl také o všem, a smíříme
si brzo všechny tři,“ odvětil kupec. —
Dvě hodiny uplynuly, a pronásledovatelé se
nevraceli. „No, to už byl důkladný hon, snad
i prohledávali krajinu. Nebo sedí někde v ho-
spodě a pijí na obecní útraty za to, že z rozkazu
starostova se vydali na takovou záslužnou práci,
mínil, očima mžouraje nadporučík.
Kašpar
Martínek
Nováčink
Ena
22
article
„To chraň bůh s opatruj,“ hrozil se sta-
rosta; leč nebylo mu dlouho se obávati nějakého
obrovského účtu. Pod okny ozvaly se různým
tempem kroky, a rázem potom vřítili se všichn
tři honci do sednice, sotva dechu popadajíce.
Obličeje leskly se jim jak bronz, vlasy tonuly
v potu, oči sálaly výbojně, srdce bušila, že je
bylo slyšeti; namydlený vous policajtův potem
povolil na přísnosti a visel la Číňan až pod
bradu.
„Kde máte špehouna, už je v šupni?°) při
vítali je někteří
Hasičské skladiště a zároveň obccní vězení
„Krucifix, ztratil se, neřád, jak do luftu!
Na štaci nepřišel, vlakem neujel, schoval se
někde,“ referoval mistr Martínek, praštiv sebou
za stůl a zatřepav prázdnou lahvicí proti hospod-
skému. Nováčinek protahoval svůj dlouhý hřbet
a podezřele hekal, polieajt bez řečí vypil na ráz
čtvrťák míchané. „Proč jste ho ale nechali se
ztratit, takoví bystří hoši?“ — „Nechali, ne-
chali,“ sténal mistr Nováčinek, „letěli jsme za
ním, div duše nevypustili. Na noc si musím na-
mazat nohy brantvajnem.“ — „Ten pšákrev něco
čul,“ zahromoval policajt, „a vzal roha někam
do lesů. Špehouni jsou pálení, já to vím, kdo
byl na vojně, však tady pan obrlajtnant.“ —
„Ovšem, ovšem, ti běhají jak zajíci rychlea
kličkama — ale přece jste měli být chytřejší a
prohledat trochu lesy, aspoň při silnici.“ — „Dyt
my jó, hledali jsme jej jak hřejbky, ale nikde
po něm ani čuchu. Nikde ho neviděl ani v lese,
ani na silnici, chodili tam lidé dost, volali jeden
přes druhého. Ten chlap to cejtil už zde, proto
tak honem vypálil i s tou kabelou, vidíš, měls
hlídat, krucifix,“ vyčítal mistr Martínek Nováčin-
kovi. — „Vždyť jsem ti říkal, mordije, že máš
lepší zrak, měl's hlídat ty,“ bránil se Nováčinek.
Číňan
Martínek
Nováčinek
23
article
„A že to byl Prajz, musil poznat hned každej,
kdo má voči v důlkách, dyť si dal hned za pat-
náct štajerskýho a koukal jak vejr, nemusel nám
utect, kruci...“, významně pronesl mrzutýa
utýraný Martínek. (Páni dostávali kašel mimo
starostu.) „No, nedostali jste ho, máte po od-
měně a metálu,“ řekl kupec, a snad naši proto
i prohrají.“ — „Teď abych dal do šupně a do
želez vás,“ prohodil starosta a chystal se k od-
chodu.
„To jsme se zase jednou pobavili,“ libovali
si hosté od kulatého stolu, rozcházejíce se na
návsí . ..
Unavení, uštvaní vlastenci narovnávali dále
údy u šentoše a mírnili rozpálený oběh krve še-
divým truňkem. Marně přišly dvakrát ženy s ka-
tegoriekým: „Poď dom, vostodo vostodná!“
Nešli a mládenec Martínek ještě popichoval, aby
se těch kruci... sukní nebáli. Kdepak také jí
domů, když měli tolik co bovořit! Jak mohli být
nyní slavnými, kdyby měli také páni rozum!
Prajz
Martínek
24
article
Pořád to čte noviny a knihy, všecko to ví, mysli
si, že nad ně není, a nepoznají ani špehouna!
Ani obrlajtnont a byl přece u Villagoše, prodělal
kolik patálií! Oni jen mrkli na sebe a už věděli,
jaký ftáček přiletěl. Že jej pustili páni! Bodejt,
ještě mu toho, myslím, napovídali, co si někde
v lese pěkně napsal do kabele. A teď to s našima
třeba skončí, jak s tím Napolijónem, krucifix.
K desáté teprve, když hostinský důrazně vyzval
k odchodu, vyvrávorali se zarmoucení honci za
špehounem domů. Nováčinek nesl si lahvičku
brantvajnu na utýrané nohy, Martínek opici, po-
licajt provázek bez špehouna, všichni tři neho-
rázný vztek a „mrzinu“. Bdělý strážce padl před
hospodou do náručí své drahé „kolátury“, oba
mistři šli rozumujíce o politické „situaci“ dále.
Před šupní se zastavili, zašeptali smutně „už
mohl bejt tady ten špehoun“ a zavdali si brant-
vajnu. (Nejlépe se vyhojí bolení a čůčení,“) když
se pálenka vypije, a prázdnou sklenicí potře se
bolavé místo.)
Nováčinek
Martínek
Villagoš
25
article
V noci trápili oba mistry těžcí snové,a
místra Martínka nemohli ráno ani probuditi. Oba
bouřili souspáče výkřiky a bědováním, Nováčinek
dostal loupání v kříži a pálení do lýtek, policajt
sonorním hlasem několikráte ženu ve jménu zá-
kona zatýkal. A ráno ke všemu uznaly ženy jejich
a posluhovačka Martínkova, přišedše pro „vzkři-
šenou“, že se chlapi nejspíš zbláznili. A přece
nešla jim z hlavy sláva, jaké se mohli lehce do-
píditi, když už dědinou proskakovaly různé po-
známky o prajzkém špehounovi. V sobotu o vý-
platě oba mistři zesedli v městečku do útulného
koutka hostince a znovu vyprávěli si, jak ná-
dherně byli by oba dopadli, kdyby páni nebyli
bývali nechali ulitnout toho krucifix prajzského
špehouna. A toužili dlouho, až za kuropění při-
cházeli k domácím krbům plni růžové nálady a
kuráže. Žena Nováčinkova už čekala netrpělivě
mistra svého, s nímž šel jeho věrný ochráncea
spejencc, šťastný mládenec Martínek, aby trochu
obmezil proud výmluvnosti její.
„To zas neseš z té véplate toho, co?“ při-
vítala žena mistra.
„Hádé, stará, jeslě hohodneš,“ odvětil špá
sovně mistr a zavrtal žebírkem ve vzduchu.
„Hale dva rénský,“ odsekla mistrová.
„O, curuk, stará, curuk!“ zatočil mistr le
vici na pravo.
„Tož rénské naposledě, té vochlasto po-
blázněné! A te také, Martinkó, měsliš si, dež
seš svobodné, že můžeš he () ženáče sváděí,
noklódo neklodná!“ (nepočestný).
Martínek
Hal
Martinkó
Martínkov
26
article
„E, meč (mlě) stará, ještě curuk —“
„Eno, teda ničeho, děť sem si to měslela,
že's všecko propil, té spoščenče —
„Počké, stará, včel (nyni) auf —“ přerušil
mistr dopálenou polovici a podával jí vesele se
směje dvoušesták — „na, tadé máš a hopeč ko-
láčů, šak je neděle —
„Ja, hopeč koláčů, hůpeč, děž nemám
móke,“ zasípěla mistrová.
„E tož to höpeč bez móke,“ radil rozjařený
mistr, ale zle pochodil. Vlitl mocným rozmachem
ruky ženiny do baráku; Martínkovi, jenž dosud
mlčky sledoval ranní rozhovor manželů, zahřmělo
v uších: „S tebó, lumpe, si také ešče promlo-
vím!“ a na čele ucítil něžné kotníky ženské
ručky, tak že uznal za vhodnější, rychle strate-
gicky couvnout a mimo dostřel pozorovat vývoj
boje. Z domku ozýval se pokřik válečný velmi
prudce, ba i četné rány padaly, ale podle prud-
kesti jich poznal Martínek, že je rozdává armáda
nepřátelská, jež brzo vítězným rykem opanovala
bojiště... Smuten odeházel mistr domů brou-
kaje, že je tím vinen prchnuvší prajzký špehoun.
Mistra Nováčinka nebylo viděti „u Peterků“,
ba ani na dědině kolik dní. Co se s ním stalo,
nevěděl ani věrný druh jeho, protože se Nová-
činek z daleka vyhýbal možnému styku s mi-
strovou „nadpolovici“. Až přilítla první zvěst
o nešťastné bitvě královéhradecké i do naší ves-
nice, použil všeobecného zdéšení i mistr Nová-
činek a vklouzl k Peterkům, aby se o tak dů-
ležité politické „situaci“ nehovořilo bez něho.
Smutně pohledl na přišedšiho od šentoše věrný
spojenec, ještě smutněji přišedší na věrného spo-
9) plchání
Martínek
Nováčinka
Peterek