ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 6e681f10-71e1-11dc-b1b7-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 46, place 21, org 1
1 masthead
28. srpna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k číslu 287.
4 masthead
Strana 9.
5 article Čestný dar.
Čestný dar. Veliký ten den konečně se probudil a s nín vše, co jen ve starobylém městečku Makovicích dýchalo. Tehda ani největší ospalec nemohl za- spati, neboť Makoviec chvěly se v samých zá- kladech. Chvěla se kostelní věž, až v komůree hlásného pod bání poskakovaly skleničkya hrnečky na polici a staré švarevaldky se poši- nuly na křivo, následkem čehož taky neunavné kyvadlo se zapotácelo, ještě několikrát nepravi- delně se zamotalo a pak nadobro se zastavilo. Chvěla se i radnice, věkovité stavení s obšírnou. převislou střechou nad vyčnívajícími, zčernalým trámy dubovými, radnice, která se podobala staré pečlivé kvočně, kolem níž ostatní domy, domky a domečky i pouhé chajdy Makovie tulily se jako drobná kuřata. Vypadala skutečně ta převislá střecha radničná jako roztažená křídla kvočny, a skoro by se pod ní byla mohla ukrýti polovina domků makovických. — A chvěla se zvláště chatrnější stavení, až jejich majetníci a obyvatelé úzkostlivě vzhlíželi ke stropům, s nichž se drobila omítka. Jen měst- ský zednický mistr a takto stavitel Romuald Čahoun nesdílel úzkostlivý ten pocit, nebot předně bydlil v pevném, solidním, vlastní rukou vybudovaném domku na kraji Pražské ulice, a za druhé pranic by se byl nehněval, kdyby třeba polovička města se sesula. Bylo by to bývalo pěkné práce, panečku, na několik stavebních sezon — abych to řekl po pražsku. Neboť v Ma- kovicích vůbec žádné stavební sezony nebylo.
Romuald čahoun pražský ulice Ma
6 article
Tam nikdo neboural a nestavěl, a byle věru ku podivu, proč taky mají Makovice městského zednického mistra čili stavitele. Stavělo se tam jenom někdy, když náhodou cosi vyhořelo, málokdy však hořelo, neboť občané makovičt nebyli pojištěni a dávali tedy na oheň pozor. Bylo by jim hořelo na vlastní útraty, a takových marnotratníků tam nebylo. Ani „boží posel“ tam nikdy nezapálil. Oblasť makovická náležela k oněm šťastným končinám vlasti naší, kde se hrom skoro ani neukáže. V tom snad jest vy- světlení, proč městský mistr zednický Romuald Čahoun velmi často říkával: „Tady je zatracená egzestene pro stavitele Do toho aby už hrom třískal!“ Skutečně, jemu by několik vydařených. dobře mířených hromů bylo pomohlo na nohy A kterak se neměly celé Makovice chvíti když obecní ponocný Matyáš Pajda pozdravova vycházející den hromnými ranami z hmoždířů? Zahřmělo jich celkem šest. Střihali sice všichni členové slavnostního, na rychlo ustave- ného výboru, kdy vyletí rána sedmá, osmá a de- vátá — neboť tolik jich mělo být — ale střelba umikla a tři rány zůstal Matyáš Pajda dlužen.
Romuald Matyáš Pajda
7 article
Vysvětlilo se později, proč. Ponocnému Pajdovi. starému vysloužilému kanonýru, působila střelba tolik rozkoše, že po prvních zdařilých výstřelech prachu pořád přidával, až při šesté překročil do- volenou míru. Následkem toho jeden z obou hmoždířů při vypalování šesté rány praskla utrhl rozjařenému střelci malík. Tato nehoda nesmírně pokalila slavnostní náladu střelcovu, kterýž se hned potom zuřivě a neuctívě vy- jádřil, aby mu ti blázni dali s další střelbou pokoj — ha, vyjádřil prý se mnohem hůře,a jen vzhledem k těžkému úrazu svému unikl stíhání pro nesmírné zlehčení a uražení celého slavnostního výboru, v jehož čele byl sám purk- mistr pan Žežula; i proto unikl, že svědectví jediného svědka urážlivého výroku, zvoníka Straky, při značné jeho nedoslýchavosti nemohlo býti rozhodujícím, a pasák Tonda Pazderů, který chytal vystřelované špunty, byl znám jako kluk nemravná a prolhaná. Zkrátka, Matyáš Pajda zanechal střelby a jal se hledati utržený malík, ježto prý po čerstvé ráně by mohl za přirůsti, jak dokazoval vždy městský chirurg, ko- vářský mistr Hromotluk. Utržený malík však ne- byl nalezen a později Matyáš Pajde věru si nebyl jist, zda ho nějakým nedopatřením a v roztrži- tosti již dříve nenabil do hmoždíře; jinak si na- prosté jeho zmizení nemohl vysvětliti. Konečně šest ran taky stačilo. A když bylo zjištěno, že zbývající tři rány vůbec již ne- vyletí, spěchal slavnostní výbor, aby vyřídil dalš punkt slavnostního pořádku. Z městské střelnice vytáhla kapela městských střelců makovických a za ní četa občanských gardistů, ozbrojených až po zuby, arci střelnou i sečnou zbraní poně- kud již staromodní. Ale makovičti nepotřebo- vali nejnovějších vymožeností v tomto oboru.
Ponocný Žežula Straka Pazdera Matyáš Pajda Pajde
8 article
Občanských rozbrojů, neřku-li revolucí, které by měly být kroceny zbraní a utápěny v krvi, ne bylo v Makovicích, a nehrozily ani do budouena A střelbě do terče vyhovovaly posavadní pře dovky docela. Krom toho nutno pověděti, že tehda vůbec nebylo módou zaváděti každý druhý měšíc nějakou novou rychlopalnou ručnici v ar mádě, ba, taky armáda bojovala ještě puškam starého systému. O verndlovkách, venclovkách ať neřeknu manlicherovkách ještě nikomu se ani nesnilo. A tak tedy vlastně přece jen mako- vičtí ostrostřelci měli zbraně moderní. Velebným pochodem brala se hotovost ma kovická s hudbou v čele k městu, prošla branou. přešla náměstí, propletla se ulicemi hlavními a pak i vedlejšími, tedy všemi, co jich v Mako vicích bylo, a vrátila se pak na náměstí, kde před radnici po několika úsilovných pokuseeh velitelových, aby rozmašírovanou svoji četu za slavil, skutečně taky zarazila. Nebo když mako- vičti střelci se jednou rozkročili a rozešli, bylo věru nesnadno přiměti je, aby se ztišili a v pád- ném pochodu svém se ukrotili. Ať trpěl kdo pakostnici nebo dnou a jinými toho druhu nemo- cemi: když překonal první bolesti nezvyklého pohybu, vlastní setrvačností hrnul se pak dále.
9 article
Vypadalo to pak jako nezkrotná bouře, a mako- vičli občané — kterým nebylo dopřáno cti, aby sloužili pod slavným praporem střelců městských — pohlíželi s hrdostí na ozbrojené spoluobčany své a říkali si na potkání: „Ano, tyhle na někoho poslat, panečku tak ho zalehnou!“ Byl to dost případný obraz Makovick garda, třeba že by snad nebyla opanovala pol střelbou nebo dokonce bodákem, zalehnou mohla. Aspoň ušlápnutí byl dost obyčejný úraz. který potkal nejednoho neopatrného chodce neb diváka pokaždé, kdykoli střelci městští vytáhli. A to bylo pouhé ušlápnutí! Kterak teprv za- lehnutt Četa stanula před radnicí, kapela postavila se do kruhu a hrála dále. Všemu tomu dohro
10 article
mady říkalo se „budíček“. A věru, kdyby již Matyáš Pajda svými hmoždýři nebyl celé město probudil, bylo by se to najisto podařilo městsk kapele a jejím nástrojům. Zatím však Makovice dávno byly vzhůru, všechna okna na náměsti byla plna košilatých. Jen ti, kdož byli povolám. aby zveličili slavnost dnešního dne, spěchali z domů a domků v černých úborech, s kokar- dami na prsou nebo s fábory, vlajícími jim s ramen. Byli to členové měšťanské besedy, čte- nářské besedy, zpěváckého spolku, hasičského spolku — nu zkráfka, skoro každý, kdo nosil kalhoty, byl členem některého z městských spolků, a všichni tito spolkové vytáhli dnes „in korpore“, jak znělo heslo, aby se v čas dostavili před radnici, po případě před školu, po případě před faru, každý na své stanoviště, kde měli být předsedy, náčelníky, veliteli a jak jinak se na- zývali první funkcionáři jejich, sformováni v úhledné řady, čety, šiky, zástupy a tak dále.
Matyáš Pajda
11 article
A když se to všechno uformovalo, když stál každý na svém místě, přehlédli ještě jednou a co nejstarostlivěji náčelníci mužstva svá, pro- nesli několik polohlasných rad, pokynů, povolali některé novější černé kalhoty do předu a strčili ošumělejší do zadu, odkašlali si, popotáhlisi vesty, povytáhli manšety z rukávů kabátů a po- veleli pak „Čelem na pravo (nebo na levo), pochodem pó—chod!“ A všechna ta tělesa, jedno dřív a druhé o chvilku později, hnula se a jako jeden muž brala se k radnici, kde se měla připojiti ke střelcům a kde se měl zříditi a sešikovati celý průvod. Každý ve městě věděl, co nastává. Vědělo se již celý týden, že nadehází slavnost velebná, slavnost, již měl být uctěn jeden z nejzaslou- žilejších rodáků Makovických, ale toto slov je slabé. Z nejslavnějších — a poně- vadž Makovice nikterak nebyly úrodny na rodáky slavné, byl on věru sám a jediný nejslavnějším, jakkoli byl do nedávna krajanům svým téměr neznám, aspoň mladším a nejmladším, a star- šími dávno zapomenut. Narodil se skoro jenom pouhou náhodou v Makovicích, vychodil tam je- nom několik tříd elementárky, a odešel, ještě pouhý chlapec, když otec jeho byl jinam pře- ložen. Stopy jeho zmizely, málokomu bylo známo, že stanovená jeho dráha životní vedla ho kamsi do Nového Města za Vídní, kde vy- chodil školu další již v drobné uniformě, a pak jím smýkal osud z města do města, z posádky do posádky, ano, dokonce s bojiště na bojiště.
Nový město Vídeň
12 article
Neboť muž ten padl mladickým i mužným ži- votem svým v dobu častých a dlouhých válek. Zkrátka, byl to Jeroným Sekavec ze Sekanie nyní jenerál jízdy. Sestárl ve vojnách a v po- slední bitvě byl raněn. Byl však zachráněn vyléčen, jak se pravilo, přece však zranění jeho bylo takového rázu, že vojenskou službu dále zastávati nemohl, i šel do pense, pokryt slávou, medailemi, a na vždy čestně zapsán v armádní historii, v řadu hrdin udatně bojovavších za krále, za říši, za vlast. Byl pozýván, aby se na zbytek živola usadi ve Vídni; bylo prý mu i nabízeno čestné sídlo v kterés invalidovně a dokonce i velitelství nad ní; někteří starší soudruzi lákali ho do Štyrského Hradce, tohoto eldoráda všech pensistů, ale je- nerál Sekavec ze Sekanic zamítl s díkem šetrným nabídnutí prvé i druhé, zcela bez okolků třetí, a rozhodl se, že zbytek života svého stráví v Ma- kovicích. Neboť teď, když mu hlava byla seše- divěla a když dráha jeho vojenská neblahým zraněním navždy byla skončena, uzavřena, rozvažuje, kam by se měl na poslední dny své uchýliti, pocítil v srdci svém neskonalou touhu po Makovicích. Tam se zrodil, tam za- znívala k němu první něžná slova z úst milující raateře, tam počal ssáti první náuky z prsu matky Vědy, tam těkával se svými sourozenci a rostenci, tam hrával si na vojáky — nu zkrátka, tam le- tělo nyní jeho srdce. O, nestalo se tak poprvé.
Sekavec Sekanic Vídeň Štyrský Hradec Ma
13 article
Často vzpominal Makovic, tohoto dějiště chlape- ckého skotačení svého, této krajinky, nad níž smálo se slunce jeho šťastného, bezstarostného dětství, ale marno bylo vzpomínati. Život vedl ho jinými cestami a žádná nesměřovala k Ma- kovicům. Nebyla to krajina strategicky důležitá, nebyla to pevnost, ani posádky tam nebylo, aby kdysi, aspoň na chvili, povolání jeho jej tam bylo uvedlo. Byl to kout, kam nezabouřila ani litice války, ale kam nedolehly záležitosti vojen- ské ani v dobách míru. Nyní však byl svoboden a rozhodl se, že se usadí v rodišti. Stáří bývá někdy malicherné a doufá, že se shledá aspoň s kusem svého mládí když se vrátí na místa, odkud bylo vyšlo. V tom se zklame naprosto, arci, a mnohdy se zklame i ve všem ostatním. Jenerál Sekavec však byl muž otužilý a nebál se ničeho. Záměr jeho ne- zůstal utajen, aniž taky jemu na utajení záleželo. Propuklo to, když pojednou byl prodán malý zámeček, někdy lovčí hrádek jistého kavalíra, který — jak říkali v Makovicích — vymřel nejen v mužských, ale i ženských potomcích. Zámeček ten ležel malou čtvrthodinku od města. Kdo ho koupil? Nu, přijel jakýs advokát z Prahy a všechno vyřídil. Pro koho jej koupil? A teď to prasklo: pro jenerála Sekavce. Sekavec, Sekavec! Staří pamětníci mnuli si čela a brzy to vymnuli, zvláště když se pan farář podíval do matriky. Vždyť on je zdejší ro- dák. Teď byly na kvap sháněny zprávy o něm a brzy ho tak měli pohromadě, jenerála Sekavce Hrdinu, kolem něhož se vznášel a čpěl oblak dělového dýmu. Přijede! A tu vznikl prvý nápad, aby mu byla při pravena ovace, hned při příjezdu.
Jenerál Sekavec Sekavec Ma Praha
14 article
Ale to jim jenerál zhatil. Jednoho dne, pod večer, a města ani se nedotknuv, přijel na svůj zámeček. A byl tu již tři dny. Původní záměr změnil se trochu, ovace uvítací byla arci zma řena, ale krajané a rodáci usnesli se na něčen ještě velikolepějším: podají jenerálu čestný da Tím, že zvolil Makovice za sídlo své, vyzna- menal je. Vždy budou Makovice spojeny s jeh jménem a jeho jméno s Makovicemi. Je slavným vojákem, hrdinou, zaslouží si, aby taky Mako- vice přišly se svojí poctou. O, ony přijdou. Ony už jdou. Dnes! A podají mu čestný dar. To vše věstily výstřely z hmoždířů na ná- vrší za městem, budíček, rojení všech spolků kde který byl a vůbec počátek dnešního dne. Každé dítě vědělo, co nastává, jediný jen člověk v Makovicích nevěděl nie: jenerál Sekavec. Bylo to pochopitelno. Přijel, a posud ze svého zá- mečku nevyšel, a tedy nikdo z obyvatel okem ho nespatřil. Tak nic a prapranie nevěděl, a ani netušil, že když zahřměly výstřely Matyáše Pajdy vytrhl se ze spaní, naslouchal, zdvihl se namá- havě s lůžka, přibelhal k oknu a hleděl k mě- stečku a k návrší, kde se šestkráte zakouřilo z hmoždířů, zarachotil drsným, chraplavým hlasem: „Co je tam čerti berou ?“ , kdyby byl věděl, že to vše náleží jemu. a že za krátko vyhrne se z brány slavnostní prů vod, který mu přináší nejen ovaci, ale i vzácný čestný dar! Ale jenerál ani netušil. Makovičtí dovedl překvapovati. A jenerálu mělo se dostati pře kvapení neočekávaného. (Závěrek.) Ypsilon.
Sekavec Matyáš Pajda
15 title
Špehoun.
16 article Božek Nětýn
Božek Nětýn Tuhý válečný zápas na dálném Východě dává podnět k hovorům o válkách, ku posudkům a také k upomínkám na doby, kdy vlasť naše sama byla horkou půdou, na níž odehrával se krvavý dějinný souboj dvou soupeřů, na r. 1866. V oné rozechvěné době seházívalo se v ho- stinoi „U Peterků“ několik denních hostů z naší honorace; za kulatým stolem, u výčepu sedávali ti, kteří méně čelli, za to však více pili „šedou“ a politisovali jako z listu. Vojsko už táhlo ves- nicí, látky bylo tudíž dosti, kuráž a vlastenecké nadšení se lacino kupovaly. „K nám na Moravu to beztoho nepřijde, Prajzi dostanou mlatu v Čechách, vojáci sami to řekli, proč by neměl býti našinec udatným!“ Hlavně hrdinsky vedlsi u „šentoše“ mistr Martínek s mistrem Nová- činkem. Dej jim Pán slávu věčnou a odměnu velkolepou za život jejích vezdejší! Martinek, maličký, s furiantsky naráženou čepicí na levém uchu, Nováčinek, dlouhý a suchý, dovedli nějak hovořiti o politieké „situaci“. Nejen ústy, ale i očima a rukama! Krucifix, co ti dva řekli, očima zmrkli a pěstí o stůl zpečetili, nesneslo odporu, ba ani námitky. Umět německy, mohli se státi velikými pány, nemusili sedět „U Pe- terků“ a pit té švingulace! „A tak, krucifix, ti povídám Nováčinku, že je utlučeme čepicema, zakřikl Martínek a udeřil čepicí o stůl, až se kořalička rozstříkla, a několik much válelo se v bezvědomí po tabuli. „Jak, ty muchy, Martínku, jak ty muchy!“ přisvědčoval Nováčinek a šňupkami odhazoval padlé mouchy se stolu. „A Taliánům také po víme, mordije, co?“ šermoval pěstí ve vzduchu.
Božek Peterek Martínek Morava Čechy
17 article
„To je má řeč, krucifix, Nováčinku, ať si mají třeba plné dědiny špehounů, my jim dáme — já ti to povídám, každého špehouna popad- nem a pozná, co je to ajmolanc. Víš, já mám zrak jak vostřiž,“ odpliv si Martínek „No, já už musím nosit okuláry, ale špe- houna také bych poznal třeba n sto kroků a ne- pustil bych ho lacino“ — hrozil Nováčinek že- bírkom.1) Tu vstoupil do místnosti neznámý cízine s úhlednou taškou v ruce a pozdraviv němou poklonou, usedl za prázdný stůl. Nevšímal s nikoho, jenom chutě jedl a pil, co hostinský mu byl přinesl. Hostě u druhého stolu také nevěno- vali příchozímu pozornosti, bavíce se dále rož- hovorem a skleničkou pěnivou. Za to v obou mistrech hrklo horečně. Mar- tínek strčil Nováčinka loktem do žeber a vý znamným pohledem upozornil jej na hladového cizince, Nováčinek pustil ze „žebírka“ tři pra- meny kouře, až jich v něm viděti nebylo a za- šeptal druhovi: „Mordije, to je špehoun! Prajz moc jedí a pijí. A jak špicuje uši!“ Mistr Martínek pošoupl čepici až přes lev ucho a ostřížím svým zrakem prohlížel eizince až útroby jeho pronikal; občas významně po hledl na přítele, jenž kýval hlavou, jakoby byl porozuměl, co si myslí soused. Za chvíli si notne zavdal a vyšel nenápadně z hostince. Asi za minutu následoval jej, dobře se posilnív, Nová- činek. „Ty, je to prajzkoj špehoun! Jak poslouchá, co tam u druhého stolu mluví!“ spustil venku Martinek. „Taky by mohli páni dát pozor na hubu my jsme hned poznali, kolik udeřilo,“ odvěti Nováčinek. „V tej kabeli má jistě tajný spisy. dyť dává na ňu pozor jako na šrajtoflu. „To tam bude mět plány nějaký, možná celou Holomouc. — Abychme šli to udat pod mistrovi — krucifix ...
Nováčinka Martínek Nevšímal Prajz Mar
18 article
„To je má řeč, povídám, můžem dostat za to nějakej metál, mordijé, dyť je válečná doba.“ „A doví, jestli nezachráníme moe! Povída mně nebožtík dědek, že Napolijón prohrál všeck na konec proto, že mu Engličani chytli špe- houna. — No, víš, pojďme! To budou lidi kouka a závidět nám, až ho povedou, ftáčka pove denýho! Tajným vehodem, totiž přes dvůr a zahra- dou vydali se oba na cestu ke starostovi. Na dvoře potkali kupce Padovce, jemuž důvěrně pověděli, jakou vlasteneckou podnikají cestu Kupee tvářil se sice poněkud podivně, ale ne zabraňoval jim, když měli tolik nezvratných dů vodů, že cizinec je a musí být prajzký špehoun „No, to by se vám dobře vyplatilo v čas vojny mistři,“ řekl jim, čímž utvrdil v nich naději na tučnou odměnu. „Takové věci ve válee mají ve likou důležitost, ohromnou!“ „Neříkal jsem ti to, krucifix, tož jenom podme k tomu podmistrovi, ať jej dá zavřit, než neodletí. — Aby's Nováčinku, raději hlídal tady!“ „Hlídej ty, já půjdu ku podmistrovi, ty máš lepší voči, než já. „No, víš co, pojďme oba, však ten Prajz se od piva tak honem nehne; třeba ještě sní kus štajerskýho,2) kór, když páni vykládají, jak zde táhli vojáci — „No, to je má řeč,“ usmířil se Nováčinek, šli za starostou. Zatím kupec pospíchal do hostince, prahna touhou po milované skleničce šebetovského moku a zvědavostí poznat prajzkého špehouna. Jak ale bylo jeho překvapení, když ve špehounu po- znal starého kollegu, obchodního cestujícího z Brna, jenž náhodou stavil se v hostinci, aby se občerstvil a pohovořil si s Padovcem, o němá věděl, že denně „U Peterků“ trávivá. 1) stará, dřevěná dýmka. 3 salám.
Napolijón Peterek Brno
19 article
Kupec přivítal přítele hlučným, srdečným smíchem a představiv jej společnosti, pověděl, co provedli Martinek mistr s Nováčinkem. Ob čané vesele přizvukovali smějícím se přátelům a zvědavě čekali, jak vše skončí. Cestující pro- hlásil, že odejde, aby tak zvýšil effekt, maje ostatně ještě neodkladnou práci v Šebetově. Netrvalo dlouho, a do mistnosti vrazili oba mistři s vyjasněnými obličeji, za nimi starosta a přísný obecní policajt. Nebylo také divu! Je- den mistr přes druhého starostovi doma doka- zovali, že nabyli úplné jistoty o totožnosti špe- hounově, až řečmi zmámený představený uvěřil. Policajt, starý válečník, dobře znal, jaké to ne- kalé řemeslo, špehounství, proto měl tak mramo- rově přísný obličej a namydlené vousisko, mistři, těšíce se nadějí na zasloužený metál, zá- řili ... „Kde je ten cizí pán?“ otázal se starosta. rozhlednuv se po světnici. „Už odešel,“ odvětili klidně hosté. „Kam? Kudy? Dlouho tomu, co?“ hartusi netrpělivě mistr Marlínek, jenž přešlapoval ner- vosně, zatím co druhý mistr hleděl oknem, ne- zahledne-li někde nebezpečného špehouna. „Šel po silnici k Letovicím, nejspíše spěcha na vlak,“ řekl kupec vážně. „Spěchal na vlak!“ vykřikli mistři rázem. „vidíš to, starosto, že máme pravdu; musíme za ním, ať neuteče.“ „Tož jej přiveďte zpět,“ kázal starosta, mistři s policajtem vyrazili jako posedlí z ho- stince, upalujíce silnicí za Prajzem. „Prosím Vás, starosto, co vyvedl ten pán že podnikáte na něj takovou honbu?“ tázal se kupee. „Vždyť je to nebezpečný pruský vyzvědač. jenž si nese plnou tašku důležitých listin plánů —. Hlučný smích společnosti přerušil starostu, jenž v patrných rozpacích tázavě na kupee po- hlížel.
Martinek Šebetov Letovice
20 article
„Kdo vám to prozradil?“ „Martínek s Nováčinkem mně to přinesli s takovým spěchem a jistotou, že jsem jim, ač nerad, uvěřil. Tož na tom ničeho není?“ „To je můj starý známý a kamarád z Brna. obchodní cestující, zástupce závodu Suchán- kova, dobrý našinec a žádný vyzvědač,“ řekl kupec lhostejně. „Jinak i ve vyšších kruzích brněnských velmi oblíbený.“ „Proč jste to, člověče, neřekl hned, ne jsem je poslal za ním,“ naříkal nyní starosta. „Ta ostuda a mrzutost, až jej přivedou zpět — „Eh, nechytnou ho, buďte bez starosti!“ „Ja, nechytnou, ti poleti jak na koni, nej- víc Martínek s policajtem. To bude ostuda, t mrzutost, takového něco, ne,“ bědoval starosta smuitně. „Nic se nestane, starosto, nebojte se! T jej honí k Letovicím, on šel opačným směrem k Sebetovu. Ať se trochu z té bláznivosti pro- běhnou, je pěkně,“ upokojil kupec starostu. „I vy ferino,“ zasmál se potěšený starosta „to jste nás dostal na lep; jen že já při tom od- nesu si také svůj díl. Prosím vás, člověk nyní neví, kde mu hlava stojí; samé rozkazy, varo- vání, nařízení, žně, fiřponě a čerti vědí co, ještě ten potrhlý Martínek s Nováčinkem hučí do uší — „Nodělejte si z toho ourazu, pane sta- rosto! Necháme pronásledovatelů při tom, že honili špehouna, a dobrá. Nemusejí vědět, co jsme řekli vám, to zůstane jen mezi námi — „No, ba, to je moudrá řeč! Rád bych t viděl mistra Martínka, jak se smítal do kopců na Stráži,“ smál se už starosta, přisedaje za stůl. „Což dlouhý Nováčinek, ten asi dělal sáhov kroky, a policajt funěl jako lokomotiva,“ smál se Stavenský. „Tak pravdu jim říci, ti by plivali, děkuji Takové dostihy jim připravit, pane Padovče Nevyplatilo by se vám to, Martínek je od plic, hrozil kupci učitel.
Martínek Nováčink Stavenský Padovč Brno Suchán Letovice Stráž
21 article
„Už jsou tam a vím, že se zase vrátí, jsen bez starosti,“ řekl kupec. „A s žízní, velkou žízní,“ dodal doktor z hlučného souhlasu starého pensionovaného nad poručíka. Hostinský Kašpar se jenom smál a smál volaje „Enu, énu, énu, ttť — ttt, tato banda tato banda, majó pravdu, to bode žížeň, énu énu . .. „Kampak ale až běželi?“ hovořeno vesele dále. „To až na nádraží, když se tak dlouho ne vracejí. U nich je to možno. Všimli jste si, jal horlivě vyletěli ze dveří, div se neporazili; každý bude chtiti první špchouna chytit, aby měl nej větší slávu a odměnu. Jen ať máte dostatek ko- řalky, Kašpare, budou míti všichni v hrdle jal v Sahaře, jestli po cestě se už na zlost nenapijí že se vracejí s prázdnou. Ale to sotva, poněvadž budou spěchati domů povědět výsledek své vý- pravy. Po cestě mlčet také nebudou, každéh se budou vyptávat, neviděl-li tam či onde pána s taškou, řeknou pod pokličkou, že chytají pru- ského vyzvědače a zejtra už bude po celém okolí, že mistr Martínek s Nováčinkem a vanov- ským policajtem honili špehouna, a ten špchoun byl sám Bismark.“ „No, stakraholte, to bych zrovna nerad, aby toho moc napovidali a nadělali ostudy. Je to sice zábavné, ale skoro mne to na vás, pane Pa- dovče, mrzí, že jste v čas neřekli pravdy,“ durdi se trochu starosta zase. „Ale dětino, máte-li z toho tolik strachu, můžete říci, že jste věděl také o všem, a smíříme si brzo všechny tři,“ odvětil kupec. — Dvě hodiny uplynuly, a pronásledovatelé se nevraceli. „No, to už byl důkladný hon, snad i prohledávali krajinu. Nebo sedí někde v ho- spodě a pijí na obecní útraty za to, že z rozkazu starostova se vydali na takovou záslužnou práci, mínil, očima mžouraje nadporučík.
Kašpar Martínek Nováčink Ena
22 article
„To chraň bůh s opatruj,“ hrozil se sta- rosta; leč nebylo mu dlouho se obávati nějakého obrovského účtu. Pod okny ozvaly se různým tempem kroky, a rázem potom vřítili se všichn tři honci do sednice, sotva dechu popadajíce. Obličeje leskly se jim jak bronz, vlasy tonuly v potu, oči sálaly výbojně, srdce bušila, že je bylo slyšeti; namydlený vous policajtův potem povolil na přísnosti a visel la Číňan až pod bradu. „Kde máte špehouna, už je v šupni?°) při vítali je někteří Hasičské skladiště a zároveň obccní vězení „Krucifix, ztratil se, neřád, jak do luftu! Na štaci nepřišel, vlakem neujel, schoval se někde,“ referoval mistr Martínek, praštiv sebou za stůl a zatřepav prázdnou lahvicí proti hospod- skému. Nováčinek protahoval svůj dlouhý hřbet a podezřele hekal, polieajt bez řečí vypil na ráz čtvrťák míchané. „Proč jste ho ale nechali se ztratit, takoví bystří hoši?“ — „Nechali, ne- chali,“ sténal mistr Nováčinek, „letěli jsme za ním, div duše nevypustili. Na noc si musím na- mazat nohy brantvajnem.“ — „Ten pšákrev něco čul,“ zahromoval policajt, „a vzal roha někam do lesů. Špehouni jsou pálení, já to vím, kdo byl na vojně, však tady pan obrlajtnant.“ — „Ovšem, ovšem, ti běhají jak zajíci rychlea kličkama — ale přece jste měli být chytřejší a prohledat trochu lesy, aspoň při silnici.“ — „Dyt my jó, hledali jsme jej jak hřejbky, ale nikde po něm ani čuchu. Nikde ho neviděl ani v lese, ani na silnici, chodili tam lidé dost, volali jeden přes druhého. Ten chlap to cejtil už zde, proto tak honem vypálil i s tou kabelou, vidíš, měls hlídat, krucifix,“ vyčítal mistr Martínek Nováčin- kovi. — „Vždyť jsem ti říkal, mordije, že máš lepší zrak, měl's hlídat ty,“ bránil se Nováčinek.
Číňan Martínek Nováčinek
23 article
„A že to byl Prajz, musil poznat hned každej, kdo má voči v důlkách, dyť si dal hned za pat- náct štajerskýho a koukal jak vejr, nemusel nám utect, kruci...“, významně pronesl mrzutýa utýraný Martínek. (Páni dostávali kašel mimo starostu.) „No, nedostali jste ho, máte po od- měně a metálu,“ řekl kupec, a snad naši proto i prohrají.“ — „Teď abych dal do šupně a do želez vás,“ prohodil starosta a chystal se k od- chodu. „To jsme se zase jednou pobavili,“ libovali si hosté od kulatého stolu, rozcházejíce se na návsí . .. Unavení, uštvaní vlastenci narovnávali dále údy u šentoše a mírnili rozpálený oběh krve še- divým truňkem. Marně přišly dvakrát ženy s ka- tegoriekým: „Poď dom, vostodo vostodná!“ Nešli a mládenec Martínek ještě popichoval, aby se těch kruci... sukní nebáli. Kdepak také jí domů, když měli tolik co bovořit! Jak mohli být nyní slavnými, kdyby měli také páni rozum!
Prajz Martínek
24 article
Pořád to čte noviny a knihy, všecko to ví, mysli si, že nad ně není, a nepoznají ani špehouna! Ani obrlajtnont a byl přece u Villagoše, prodělal kolik patálií! Oni jen mrkli na sebe a už věděli, jaký ftáček přiletěl. Že jej pustili páni! Bodejt, ještě mu toho, myslím, napovídali, co si někde v lese pěkně napsal do kabele. A teď to s našima třeba skončí, jak s tím Napolijónem, krucifix. K desáté teprve, když hostinský důrazně vyzval k odchodu, vyvrávorali se zarmoucení honci za špehounem domů. Nováčinek nesl si lahvičku brantvajnu na utýrané nohy, Martínek opici, po- licajt provázek bez špehouna, všichni tři neho- rázný vztek a „mrzinu“. Bdělý strážce padl před hospodou do náručí své drahé „kolátury“, oba mistři šli rozumujíce o politické „situaci“ dále. Před šupní se zastavili, zašeptali smutně „už mohl bejt tady ten špehoun“ a zavdali si brant- vajnu. (Nejlépe se vyhojí bolení a čůčení,“) když se pálenka vypije, a prázdnou sklenicí potře se bolavé místo.)
Nováčinek Martínek Villagoš
25 article
V noci trápili oba mistry těžcí snové,a místra Martínka nemohli ráno ani probuditi. Oba bouřili souspáče výkřiky a bědováním, Nováčinek dostal loupání v kříži a pálení do lýtek, policajt sonorním hlasem několikráte ženu ve jménu zá- kona zatýkal. A ráno ke všemu uznaly ženy jejich a posluhovačka Martínkova, přišedše pro „vzkři- šenou“, že se chlapi nejspíš zbláznili. A přece nešla jim z hlavy sláva, jaké se mohli lehce do- píditi, když už dědinou proskakovaly různé po- známky o prajzkém špehounovi. V sobotu o vý- platě oba mistři zesedli v městečku do útulného koutka hostince a znovu vyprávěli si, jak ná- dherně byli by oba dopadli, kdyby páni nebyli bývali nechali ulitnout toho krucifix prajzského špehouna. A toužili dlouho, až za kuropění při- cházeli k domácím krbům plni růžové nálady a kuráže. Žena Nováčinkova už čekala netrpělivě mistra svého, s nímž šel jeho věrný ochráncea spejencc, šťastný mládenec Martínek, aby trochu obmezil proud výmluvnosti její. „To zas neseš z té véplate toho, co?“ při- vítala žena mistra. „Hádé, stará, jeslě hohodneš,“ odvětil špá sovně mistr a zavrtal žebírkem ve vzduchu. „Hale dva rénský,“ odsekla mistrová. „O, curuk, stará, curuk!“ zatočil mistr le vici na pravo. „Tož rénské naposledě, té vochlasto po- blázněné! A te také, Martinkó, měsliš si, dež seš svobodné, že můžeš he () ženáče sváděí, noklódo neklodná!“ (nepočestný).
Martínek Hal Martinkó Martínkov
26 article
„E, meč (mlě) stará, ještě curuk —“ „Eno, teda ničeho, děť sem si to měslela, že's všecko propil, té spoščenče — „Počké, stará, včel (nyni) auf —“ přerušil mistr dopálenou polovici a podával jí vesele se směje dvoušesták — „na, tadé máš a hopeč ko- láčů, šak je neděle — „Ja, hopeč koláčů, hůpeč, děž nemám móke,“ zasípěla mistrová. „E tož to höpeč bez móke,“ radil rozjařený mistr, ale zle pochodil. Vlitl mocným rozmachem ruky ženiny do baráku; Martínkovi, jenž dosud mlčky sledoval ranní rozhovor manželů, zahřmělo v uších: „S tebó, lumpe, si také ešče promlo- vím!“ a na čele ucítil něžné kotníky ženské ručky, tak že uznal za vhodnější, rychle strate- gicky couvnout a mimo dostřel pozorovat vývoj boje. Z domku ozýval se pokřik válečný velmi prudce, ba i četné rány padaly, ale podle prud- kesti jich poznal Martínek, že je rozdává armáda nepřátelská, jež brzo vítězným rykem opanovala bojiště... Smuten odeházel mistr domů brou- kaje, že je tím vinen prchnuvší prajzký špehoun. Mistra Nováčinka nebylo viděti „u Peterků“, ba ani na dědině kolik dní. Co se s ním stalo, nevěděl ani věrný druh jeho, protože se Nová- činek z daleka vyhýbal možnému styku s mi- strovou „nadpolovici“. Až přilítla první zvěst o nešťastné bitvě královéhradecké i do naší ves- nice, použil všeobecného zdéšení i mistr Nová- činek a vklouzl k Peterkům, aby se o tak dů- ležité politické „situaci“ nehovořilo bez něho. Smutně pohledl na přišedšiho od šentoše věrný spojenec, ještě smutněji přišedší na věrného spo- 9) plchání
Martínek Nováčinka Peterek