1
masthead
9. července 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů“ k čislu 180.
5
article
Zmařené vdavky paní Angeliny
Zmařené vdavky paní Angeliny
(Z povídek paní Angeliny Knedihansové, bývalé
Pochybnost slečny Amálky Knedlhansovy
že by pan Hejtum se zlatkou snad utekl, objevila
se bezdůvodnou, důvěra paní Knedlhansové
v jeho „solírnost“ skvěle se osvědčila: pan
Hejtum skutečně nebyl člověk, který by se po-
špinil pro mizernou zlatku
Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin, a par
Hejtum dostavil se. Není pochyby, že mu bylo
známo, že se „štátní“ visity konají dopoledne,
tak někdy ke dvanácté, ale stejně dobře věděl.
že v tu dobu mívají hospodyně plné ruce práce
s obědem, a tak tedy přišel v pondělí odpoledne.
Málem že paní Knedlhansová neupustil
naběračku, jíž nalévala lógru do mašiny na
kávu, když na dvéře kuchyně zaklepáno a když
po jejím pobídnutí vstoupil včerejší společník
ze Šárky. Nebyla v parádě, jak se později vy-
jádřila (v pondělí vůbec nebývala v parádě), což
ji naplňovalo velikýma rozpaky. Avšak pan
Hejtum byl patrně muž světa zkušený, jistě se
mu nestalo poprvé, co překvapil dámu v nedbal-
kách, a velmi obratně dovedl neviděti, co viděti
neměl. Tím usnadnil paní Knedlhansové čestný
ústup do světnice, kde na sebe něco hodila,
načež teprv jej s náležitou úctou přijala a po-
bídla do pokoje. Ku plotně a k mašině na kávu
komandována byla zatím slečna Amálka, na niž
matka významně mrkla. Druhé takové významné
mrknutí zaletělo k almárce v kuchyni, v níž byly
seřaděny čisté šálečky na kávu.
Pan Hejtum uposlechl pobídnutí domáe
paní a kráčel dále.
Nevím, sluší-li nazvati šťastnou náhodou,
že byl pan Hejtum uveden do onoho pokoje,
který býval svobodným pěnům pronajímána
který tehda osudnou náhodou pronajal nebyl.
Bylo to v létě, o prázdninách, a tou dobou, kdy
z Prahy vypáchne na sta studentů nejen drob-
ných, ale taky universitánů, bývá vůbec mnoho
takových přespočetných pokojů prázdno.
Angelino
Angelino Knedihansová
Knedlhansův
Hejtum
Knedlhans
Knedlhansová
Amálka
Praha
6
article
„Račte, prosím, račte vzít místo,“ pobídla
paní Knedlhansová libozvučnou frází vzácného
hostě.
Pan Hejtum „nevzal“ hned místo. Jen od-
ložil šedivý cylindr na pohovku, potaženou stu-
divým voskovaným plátnem, opatrně postavil
deštník do kouta, sáhl do kapsy, vyňal tobolku,
z tobolky zelenou zlatku, rozložil ji, položil na
stůl a pronesl:
„Přináším s poděkováním dluh, milostpaní
Z náramných rozpaků jste mi vypomohla,
milostpaní, nebyl bych věděl, co si počít. Uetivě
děkuju.
Přitlačil na zlatku dlaň, jakoby chtěl pa-
pírek na stůl přilepit, a teď teprv, rozhrnuv po-
vědomým způsobem šosy, „bral místo“ na
žadli.
„Jezus Marjá, pane komisar,“ odpovídala
paní Knedlhansová, jakoby se zdráhala peníz
příjmout, „tak to nespěchalo! Na to bylo
času . ..
„Strenge rechnung, gute frounde,“ hovořil
s důrazem pan Hejtum. „Jen co sluší a patří
Ani bych dnes neusnul, kdybych to nesrovnal,
milostpaní. Jak živ jsem nikomu nezůstal dlu-
žen, a nejde mi do hlavy, jak lidé s dluhy mohou
„Ale tak pořádných není mnoho,“ horlivě
mluvila panička. „Božínku, to by nespalo půl
Prahy, kdyby lidé takhle smejšleli!“
Slovo dalo slovo, matrona si ráda pohovo-
řila, pan Hejtum taky byl od řeči, za chvilku to
šlo jak na kolovratu. Malé přerušení způsobila
slečna Amálka, přinášející do pokoje dva ko-
fličky kávy
Paní Knedlhansová přisouvla jeden k váže-
nému hosti:
„Smím prosit, pane komisar?
„Můj Bože, milostpaní, kterak pak ja
k tomu tento .. .
„O, prosím, pane komisar! Moje dcery ván
včera vypily pivo, nesmite mně tedy dát ko-
šíčkem.
Bylo patrno, že je pan Hejtum člověk spo-
lečenský. Již se nezdráhal, zamíchal, srkal.
„Roztomilý příbyteček máte,“ poznamena
sozhližeje se.
Knedlhansová
Hejtum
Marjá
komisar
Amálka
Praha
7
article
„Tohle vlastně není náš pokoj,“ odpovídala
matrona, „ten je pro pány, ale teď je prázdný.
Pan Hejtum rozhlédl se zase světnici, pře-
létl zraky podlahu i strop, zadíval se na paní
a řekl:
„To je náhoda, milostpaní! A já hledám
pokoj. A tenhle ten by byl jako stvořený . ...
Paní Knedlhansové zajiskřilo v očích.
„Můj Bože, pane komisar — jen čeká na
nájemníka, a kdyby vám bylo k tibosti . ..
Zkrátka a dobře: panu Hejtumovi bylo
k libosli. Po nějakém krátkém vyjednávání sáhl
host opětně pro tobolku a vyloviv dvě další
zlatky, připojil je k oné první a podávaje pa-
ničce ruku, řekl:
„Tu je závdavek, milostpaní. Jsem od prv
ního vašim nájemnikem.
Taky mu podala ruku, radostně doplácla
ale přes to zdráhavě pronesla:
„Pane komisar, od vás nemusel být žádný
závdavek.
„Pořádek je pořádek,“ potřásal jí pan Hej
tum rukou.
„Jedno vaše slovo nad peníze, pane ko
misar!“
Ale když přece se uvázala v držení dvou-
zlatkového závdavku, pokládala matrona za věc
náležitou, aby pau Hejtumovi podrobně zopa-
kovala, co vše mu poskytne za vyjednané ná-
jemné, byt, úklid, obsluhu, každý měsíc čerstvý
povlak peřin atd.
Pan Hejtum jen kýval hlavou, usmíval se.
a bylo patrno, že se sem těší.
Zbylek pondělka připadal paní Knedlhan-
sové jako svátek. A večer, když slečňy dcery
vycáravše obvyklé dvé hodiny na promenádě.
shromáždily s: pod střechu domácí, stále ještě
paničkr zářila a snad po padesáté již opako
„Holky, to byla včera šťastná neděle
A koukejle, jaké ovoce přináší ochota. Že jsem
půjčile zlatku, máme nájemníka, jakého jsme
ještě neměli. Císařský královský komisar, usedlý
zán, žádný větropiach, nebude itat po hospo-
spát.“
Hejtum
Knedlhans
Knedlhan
8
article
vala:
dách, nebude chodit v noci domů jako země-
třesení.
Slečny nesdílely nadšení matčino. Dokonce
se zdálo, že by jim nějaký menší pán, ale za to
třeba o polovičku mladší, byl milejší. Tehda
však bystrozrak paní Knedlhansové poprvé se-
lhal, že lhostejnost slecen dcer nepozorovala.
Duch její lital jinde, obraznost její otvírala se
něčemu, co snad přinese budoucnost.
Zbytek měsíce uplynul, a pan Hejtum se
přistěhoval. Nikterak se nepodivila paní Knedl-
hansová, jak málo ssebou nájemník přináší
měla jiných starostí.
Ještě nikdy nezastkvěl se její „pokoj pre
pány“ takovou čistotou a leskem, jako tehda,
kdy očekával a kdy konečně přijal pod strop
nového obyvatele.
Postel jen voněla, peřiny vypadaly, jakoby
byly naplněny samým prachem. Však taky
je starostlivá matrona poslední týden vykládala
a přenášela z okna do okna, kam právě slunce
hřálo, až se účinkem borkých paprsků nadou-
valy, každé peříčko v nich nakynulo, sotvaže
sypky a cíchy stačily. Pan Hejtum klesl do nich
jak do lázně a spal prý jako král, jak povídal.
S bytem souvisela snídaně. Na obědy a
večeře chodil pan Hejtum z domu, do hostince.
Knedlhans
Hejtum
Knedl
9
article
Ale když uběhl týden, posteskl si při vhodné
příležitosti, že ho ta hospodská strava přemáhá.
Stačilo to, aby mu paní Knedlhansová nabídla,
že mu tedy bude vařit. Vaří-li pro čtyři, uvaří
taky pro pátého. Pan Hejtum vděčně přijal a po-
znamenal velkomyslně, že mu na krejcaru ne-
záleží.
Obědval tedy a taky večeřel z kuchyně sve
nové kvartýrské. A domácí strava paní Knedl-
hansové tak ho nadchla, že na sklonku měsíce
s bodrou upřímností svěřil se jí, že teprv ted
vidí, co je spořádaná domácnost. A s přídechem
tesklivosti dodal, že několik těch neděl otevřelo
mu oči, oč se v minulém životě připravil.
„Ano, milostpaní, věřte mi, kdybych se byl
dříve s něčím podobným setkal, byl by se celý
můj život změnil — —.
Knedlhansová
Hejtum
Knedl
10
article
Paní Knedlhansová jen visela na jeho rtech
„To bych dávno nebloudil světem tak opu-
štěn, milostpaní,“ pokračoval pan Hejtum. „To
bych nebyl zůstal sám — — —
Tehda pocítila paní Knedlhansová, že snad
v jejím životě nastává důležitý, významný obrat.
Sotva dýchala, když odpovídala-
„Můj Bože, pane komisar, to jste pořád
ještě nepromeškal... Jste v nejlepších le-
tech . ..
„Myslíte, milostpaní?“
Pohled jeho tak podivně na ní utkvěl, že
sklopila oči.
„Vždyť byste se sama vysmála, kdyb
k vám takový člověk přišel a zeptal se,
cheete-li ho.“
„Kdybyste to řekl vy, pane komisar, ne-
smála by se žádná!“ pronesla paní Knedlhan-
sová. „Vy jste muž, kterého si žena může
vážit.“
„Kdybych vám směl rozumět, jak bych
přál, řekl pan Hejtum, čině pokus, aby ji po
jal za ruku.
Však již paní Knedlhansová vytahovala
svoji a na půli cestě setkala se s jeho pravicí.
Knedlhansová
Hejtum
Knedlhan
letechnický
11
article
Potom ji pan Hejtum objal a políbil, načež hned
si otřel kníry.
Na tento okamžik vzpomínala paní Knedl-
hansová do smrti. Byloť ji v tu chvíli, jakoby
jí nad hlavou zašuměl ještě zbytek mládí, jakoby
kolem ní zavoněly růže, jakoby s ní bylo spadlo
deset let věku. A vzpomínka na ten okamžik
oslazovala jí všechnu hořkost, která se později
dostavila.
Po dva měsíce pokládala se paní Knedl-
hansová za nevěstu páně Hejtumovu, a celé dva
měsíce žil její ženich jako kanárek v kleci, ne-
platě ani za byt, ani za stravu. Zdánlivě naléha
na pořádnost, chtěje účtovati, ale paní Knedl-
hansová překonávala ho větší tvrdošijností, od
kazujíc ho, že to pak srovnají najednou. Umi
ňevala si, že to bude jejím svatebním darem
pro něj.
Konečně byl stanoven den, kdy spolu měl
jít na faru, a hned potom měly zvěděti dcery
že jim paní Angelína dá nového otce, nebot
posud se jim s něžným poměrem svým nebyla
svěřila.
V posledních dnech pan Hejtum často vy-
cházel, vracel se a zas vycházel. Paní Knedl-
hansová nespatřovala v tom nie nápadného —
měl jistě taky starosti a pochůzky.
Hejtum
Knedl
Hejtumův
Angelína
12
article
Avšak po poslední vycházce, skoro již
v samý večer, nevracel se pan Hejtum a nevrátil
se ani v noci. Paní Knedlhansová, vstoupivši
ráno do jeho pokoje, seznala, že mládenecká
pestel podnájemníkova zůstala netknuta. Roz-
hlédla se, na stolku blíž okna ležel dopis. Ne-
blahé tušení proniklo ji, když po něm sahala,
ruce se jí chvěly, když trhala obálku, jejíž nad-
pis jí svědčil.
„Blahorodá Paní!
Odpusťte muži, který se s Vámi tímto způ-
sobem loučí, sám zoufaje nad zříceninami svého
vytouženého štěstí. Srdce mé krvácí, když se
musím přiznati, že jsem zahořel láskou k Vaší
dceři, netažte se, ke které. S tím tajemstvím
odejdu do hrobu. Pomyšlení, že bych měl býti
otčímem tam, kde bycn chtěl být milujícím
chotěm, vháni mne v zoufalství. Ve Vás mi zá-
říla šlechetná povaha, ale z dcery Vaší ke mně
planulo mládí, a dobře vím, že moje láska by
zůstala oslyšena. Následkem toho se Vám v úctě
poroučím, odcházeje daleko se svým bolem.
Serafin Hejtum.“
Paní Knedlhansová zavrávorala, klesla na
odestlanou postel. Která — která z dcer připra-
vila ji o manžela?
Nikdy se toho nedověděla a zdá se, že jí
to nemohla pověděti žádná ze tří dcer, ba, ani
pan Hejtum sám, kterýž nadobro zmizel.
„Jestli on si něco neudělal!“ přemítával
paní Knedlhansová.
Mínění to však nesdílela slečna Amálka,
měla pro ně dosti závažný důvod. Kdyby si byl
skutečně zoufal, nebylo mu třeba vystěhovati
tak načisto vše, s čím se byl kdysi přistěhoval
„Ješté že nás nevynesl!“ říkávala slečna
Amálka. Ale to říkala zcela pro sebe, pře
matkou nesměla, Matka chtěla pana Hejtuma
v paměti své míti čistého, neposkvrněného.
Hejtum
Knedlhansová
Roza
Serafin
Amálka
Matek
Hejtuma
14
article
Nemělo to být!
15
article
Americké dokumenty.
Americké dokumenty.
Panu Fr. Horitesovi.
Horites
Francie
16
article
PHše fan Havlasa
PHše fan Havlasa
Nejsilnější z prvních dojmů.
Byl deštivý, smutný den, když poprvé spa
třil jsem americkou pevninu. Šedivo nahoře
šedivo dele, šedivo všude. A z toho šediva rostly
před očima nebetyčné, obrovské stavby ob-
chodní části New-Yorku nad Hudson-Riverem
pověstné skyserapery. Kolem nás a před námi
nesčíslně lidi, za námi nekonečné, šedivé
moře — —
To byl silný dojem, a sotva kdy vypadne
z paměti.
Byl krásný večer pod modrou oblohou, pa-
láce světové výstavy louisianské hořely statisíci
žárovkami, Terassa Států měnila se z bíla do
červena a z červena do zelena, kaskády a vodo-
trysky šuměly a zářily, gondoly se kmitaly po
lagunách, výstavní život vířil a uchvacoval — —
To byl silný dojem, jejž sotva co vy-
maže z mých představ,
Ale té noci náhoda dala mi zakusiti dojmu
z prvních nejsilnějšího;
Cestou z výstavy zašlo si nás několik k Fau-
stovi na plzeňské, zapít náladu z „českého
dne“. A táhlo už k půlnoci, když jsme se roze-
jeli domů. Já bydlel jsem na jižní straně, na
dvanácté ulici, měnil jsem tedy káru na rohu
Choteau a jedenácté. A tam se to stalo, co mi
nejde z mysli.
Sedli jsme si na chodník, unaveni celo
denním chozením, můj známý, spolumajite
místního listu českého, a já.
„Nu, jak se vám tedy líbí v Americe?“ pta
se přítel.
„Jsem tu teprve několik dní,“ odpověděl
jsem, „nelze říci, že bych byl mnoho zkusil až
posud, ale líbí se mi. Mnoho dojmů, a mnoho
silných tou nezvyklostí pro evropského člo-
věka.
Havlasa
NewYork nad Hudson
Amerika
17
article
Přítel se zasmál-
„Počkejte — těch silných a nezvyklých
budete mít někdy až po krkl“
Netrvalo dlouho, a do nočního ticha za
řízly se dva, tři výkřiky, po nich jiné, pak ná-
razy, řinčení skla, vřava. Z nedaleka, z protěj
šího salonu. Některá slova vyletovala zřetelne
přes ulici až k nám.
„Také dojem!“ zažertoval můj soudruh
prcbíraje se z dřímot. „Tady máte příležitost na
učit se americkým mravům.)
A v té chvili třaskl revolverový výstřel.
Vyskočil jsem.
Přítel mne chytil za ruku a stáhl:
„Jen si sedněte, do toho vám nic nenil“
V zápětí rozletěla se dvířka před baren
i dvířka na ulici, a na dlažbu vyletělo cosi, ce
mohlo být člověk. Za nohou, jež ho vykopla.
objevilo se, co mohlo být zvíře, ale bylo take
člověk. A za cběma několik jiných lidí, kter
asi nesmírně bavila ta mela.
To schumlané padlo na zem, a bylo vidět
jak chvatně se zaobaluje do kabátu, který drželo
v ruce. Diváci postavili se půlkruhem a smáli
se. A ten, který vítězil, začal kopat do ležícího
těla a vyzývat je k boxování. Ale to schumlané
nemělo jaksi odvahy nebo chuti do zápasu
mežná, že bylo potlučeno již právě dost, aby
nemělo sil ani ku povstání.
To ovšem bylo nudné: dívat se, jak veliký
chlap kope do něčeho zbaleného, co ani ne-
zasténá. Diváci odlehčili si slovem opovržení.
některý si ještě odplivl, a všichni se vrátili
k baru, ke sklenicím.
Jen onen, jenž kopal, neměl ještě dosti na
tom, co se stalo. Zůstal,
A tak na jednom rohu seděli jsme my, n
druhém byli oni, poražený a vítěz, silný a slabý.
A kolem nás tichá noc, jíž nevzbouřila vřava.
výstřel, kopance.
18
article
Tu stoupl si vítěz rozkročmo nad schum-
lané tělo ztlučeného, sehnul se a vsadil do ne-
hybné hmoty takovou ránu pěstí, že jsem se
otřásl. Bylo slyšet sten. A za tou ránou šla
druhá, třetí, čtvrtá... všechny mířené v místa.
kde ruce kryly obličej a kolena břicho — A t
skrčené, ubité tělo jen chroptělo, sténalo —
Trhal jsem sebou, a přítel se mne držel
jako pijavice.
„Co chcete, prosím vás?“ domlouval mi.
„Což tomu dopustí ti lidé v baru, .. . tako-
vému hovadství?“
„Co je jim do toho, ... a co vám? Tady se
každý stará sám o sebe. Buďte jen zticha, ne-
chcele-li dostat pár takových ran, že vás známí
ani nepoznají!“
„Jděme pro patrolu!“
„Do toho se nepleťte! Mohlo by se vám
lehko stát, že byste tuhle noc prospal na poli-
cejní stanici a zejtra bychom vás musili „vy-
bejlovat“. Tady si navyknete dívat se na všeck
s jiného stanoviska.o
A já zatím počítal ty rány. Sedmadvace
jich bylo, sedmadvacet, z nichž nikomiu bych
nepřál ani jedné. Télo se nehýbalo, už ani ne-
sténalo.
Tehdy vzpřímil se onen člověk, nabaživ
se ušlechtilé své zábavy, z úst vypustil ještě na-
dávku, kopl do lidského masa, jež tak důkladně
byl zpracoval, a vrátil se do baru.
Chvili bylo ticho a nic se nezachvělo. Po
tom schumlaný žvanec sebou maličko pohnul
pak více, až objevila se hlava zpod kabátu.
„Nu, vida... nebylo to tak zlé!“ řekl přítel.
Člověk snažil se pozvednout, ale nešlo to
Posadil se a utíral si obličej předloktím. Pak
dolezl ke zdi, opřel se o schod a povstal.
A tiskna se ke zdi, tíše se odvrávoral za roh —
zmizel.
19
article
To všechno bylo dílem několika okamžiků
A v té chvíli, kdy ubitý ztratil se nám z dohledu
náhle uvědomil jsem si dusot kvapných kroků
Objevil se policista, vběhl do salonu.
„Pojďte tam, řekl jsem, „já bych poznal
který z těch chlapů tak ztýral onoho člověka!“
„Leda bych byl blázen!“ zněla odpověd
„Neplette se nikdy, do čeho vám nie není. Ne
rad bych měl modré oko zejtral
Ze salonu zaznival smích.
„Co tam dělá ten polieajt?“ zeptal jsem se.
všecek užaslý, že ho dosud nevidím s rukou na
rameni zatčeného surovce.
„Co by dělal v baru, než pil?“ odřeki mo
známý.
Já jsem již neodpověděl. Nebylo, co na to
říci. Ale myslil jsem na to celou cestu domů,a
nešlo mi to z hlavy dlouho ještě potom.
Dnes ovšem, po desíti měsících, dívám se
na to „s jiného stanoviska“. Je v tom kus sym-
boliky zdejšího života, je v tom symbol Ameriky.
Schumlané tělo, nemohoucí se pohnout. Sedm-
advacet ran do něho. Právo silného. A vzpomí-
nám na osud Indiánů. Počítám v duchu hříchy
kapitálu, ty trusty. Snažím se rozpomenout,
četl-li jsem zde kdy denní listy, aby tam ne-
bylo o stávce, zde nebo onde. Napadá mi všeli-
jakých myšlenek ještě více, ale ty už sem ne-
patří. Šlo jen o zaznamenání nejsilnějšího z prv-
ních dojmů. Byl bez odporu nejsilnější. Do-
posud ještě vidím tichou noc a pustou ulici
nehybné, skrčené tělo na zemi — a člověko do
té hmoty kopajicího. A slyším údery těch
sedmadvacíti ran pěstí.
Indián
Amerika
21
article
Snad se ani nejmenoval Zelená Noha. Právě
tak dobře mohl se jmenovat Veliký Bůvol nebo
Červená Ruka. Ale mně tehdy, když viděl jsem
ho, napadly křiklavé názvy oněch indiánských
povídek, jež u nás ničí jemnocil a vkus tisíců
mladých duší, i řekl jsem si:
„Hle, Zelená Noha!“
Bylo to na Piku, na ulici národů, v místě
zábavy, na světové výslavě. Před atírakci, jež
měla název „Skalní Indiáni“. Papírové a dře-
věné skály, papírová a dřevěná jeskyně. Ale pod
těmi skalami a v té jeskyni na lešení stáli ne-
papíroví a nedřevění Indiáni ve svých krojích.
Zasmušilé tváře, tím chmurnější, že omalované
jako do válečného tažení. Muži, ženy, hoši.
děvčata. Stáli řadou, oči upřeny kamsi nad
hlavy těch pod nimi se tlačicích „bílých tváří““
obličeje nehybné, jako ztuhlé, Stranou nich
před nimi, seděl náčelník, onen, jejž jsem po-
jmenoval Zelenou Nohou.
Starý byl ten Indián, velmi starý. V jeho
vráskách čisti bylo bolest tří čtvrtin století, kte-
rou možná upíjel ohnivou vodou, jediným dobro-
diním civilisace, dávajícím aspoň na chvili za-
pomenout na smutek dnešku. Jeho oči zdály
se být vyhaslé, jen chvílemi to v nich zablýsklo.
jako jiskra v popelu.
Pojednou povstal — manager podniku dal
mu bezpochyby znamení a začal hovořit mono-
tonním hlasem, oči upíraje kamsi do dálky.
v neurčito. Mluvil divnou řečí, které nikdo ne-
rozuměl, ale jíž všichni se smáli. A v jeho
lících ani sval se nepohnul, jeho oči ani jednou
nezabloudily k davu bílých, černých a žlutých
tváří, jenž tísnil se mu u pat a — smál se.
Čemu chechtali se ti lidé, rozpaření horkem
propocení, toužicí po zábavách co nejhlučněj-
ších? Zvukům řeči, které nechápali, vzukům, jež
zněly jim cize.
Pika
Indián
22
article
Indián klidně hovořil dále, jakoby neslyšel
a neviděl — a já, naslouchaje mu, vkládal jsem
pod jeho slove smysl, který dojista mu tanul na
mysli, ať už mluvil o čemkoli:
— Zde, kde nyní se smějete nám jako ma-
škarám, vy bílé tváře, zde ještě před sto léty
se proháněli na koních moji rudi bratři, .. . zde
byly lesy, v nichž rudá tváře stopovala zvěr,
... na Mississippi, na Veliké Vodě plynuly naše
kanoe. Vy jste odstranili kanoe s vod, lesy jste
vykáceli a rudé tváře oklamali, vytlačili, ušla-
pali; vzali jste nám lesy, prérie, vody i hory
vyhubili jste zubry, urvali jste nám volnost, ulou-
pili jste nám radost života, a za to vše jste
nám dali ohnivou vodu. Hyneme kmen za kme-
nem pod vaší svobodou a za nedlouho vyhyneme.
Podívejte se jen na nás, podívejte se na dílo své
poctivosti a své svobody. A oslavujte stoleté
výročí dne, kdy jste si koupili ty lány zeměa
s nimi i tisíce, milliony duší, jež jste okradli
o vše. A smějte se dále, neboť není už nikoho
mezi rudými tvářemi, kdo by pomstil ten smích.
Naše wigwamy jsou nyní zde mezi vámi, děláme
vám komedii. Žijeme, jak se dá. Jen dále tedy.
dámy a pánové, za půl dollaru uvidíte toho ještě
více. Za sto let se něco takového na americké
výstavě už neuvidí — —
A zatím, co dav se chechtal, padl na mne
stud z opovržení očí Indiánových, jež neuznaly za
vhodno ani jednou se snížit k bídným duším
u jeho pat, i otočil jsem se a rychle odcházel.
poprvé v životě cítě cosi jako hanbu pro bílou
svou tvář. A hodnou ještě chvíli v sluch mi
zapadal jednotvárný, teskný hlas Zelené Noby
indiánského náčelníka, jehož jako z kamene
vytesané líce vidím před sebou podnes.
Indián
Indiánův
Mississippi
23
article
Panenská příroda.
Vystoupili jsme na břehu Mississippi z člu-
nu. Zůstal jsem pozadu, chtěje na chvíli sám
býti v panenské přírodě.
Tak bylo to krásné: nesmírně široký veletok
pod mýma nohama, pustý, bez jediné loďky
kalný a teskný — za ním, tam v dálce, illinoiské
lesy, jen lesy a lesy, nížina; stopy po člověku
tam nepoznat, a člověk, kdyby stál za řekou na
břehu, snad jako vrabeček byl by, ač-li vůbe
bylo by ho vidět; a kolem mne skály a stromy
velmi staré, pod nimiž ještě stály kdysi wigwamy
indiánské, za mnou skály, vysoká tráva, les, pal
jeskyně — —
Panenská příroda — říkám si a v myšlen
kách jdu dále. A najednou se zastavuji, velmi
překvapen: tam, kde ta příroda je nejpanenštější
— vidím ohromnou, křiklavou oznámku dout
níků.
Kupujte si jen Cremo-efgars, prosím, po pět
centech — ty jsou nejlepší!
Mississippi
24
article
Jeli jsme indiánským územím. Vlak letě
prérií, po níž proháněly se sta a tisíce koní
dobytka. Viděli jsme nepatrná hnízda s tvářemi
bílými, černými i rudými, osamělá stavení, stany
indiánské — —
V prérii stály obrovští, dřevění červení ha-
vrani, tuším, reklama pro nějakou vodičku, ve-
liké tabule s doutníky, nebo s mužem oblékajícím
patentní šle. Některá ona hnízda měla oznám-
kami malovanou kde kterou střechu a stěnu.
Reklama byla i na wigwamech. A v pralese, řekl
bys, kam nikdo dosud nevkročil, červenohlav
supi pohrobníci seděli na kolosální reklamní ta
buli pro omáčku z rajských jablíček — —
A jděte kam chcete, americkou reklamu
najdele všude. V městských ulicích spatříte ji
viset i ve vzduchu. U tiché, pusté řeky, u Col
rada v Texasu najdete ji namalovánu na nedo-
stupných kamenech. V arkansaských lesích na-
leznete ji i na stromech — —
A to přírodu prznicí bejlí se rozmáhá takřka
den za dnem. Je to snad následkem a příznakem
podnikavosti americké. Ovšem, energie a pod-
nikavosti Američanům nepřiznat, bylo by směšno.
Ale právě tak směšno bylo by, chtiti od nich
vkus. Začnou ho míti až za sto let.
Američan
Texas
25
article
Episoda, bohužel, pravdivá.
Mám dva začátky k téhle episodě.
Mohl bych začíti třeba takto:
Slyšeli jste así častěji, že žena v Americe
požívá větších práv a větší úcty, než v Evropě.
Tu a tam při soudech ještě najdete stopy někdej-
šího nadpráva žen. Stačilo kdysi, aby dívka ža-
lovala muže z porušení manželského slibu,
byť nebylo jediného svědka o skutečném dání
slibu, slovo žalující stačilo, aby zle pochodil
žalovaný. Stačila žaloba ženy na pokus násilí
proti muži, a nebylo ani třeba svědectví na po-
tvrzení oprávněnosti její žaloby, aby muž byl
přísně odsouzen. Dnes však už je tomu při vět-
šině soudů jinak. Ženy si to pokazily. Ukázalo
se, že zneužívají hrubě oné úcty a důvěry. Co
chvíli čtete o pokusu vymámiti soudně náhradu
podvodnou žalobou na zrušení slibu manžel-
ského nebo na nemravný útok. I v pouliční káře
vidíte poklesnuti oné někdejší úcty k ženám.
Vejde dáma, třebas i dosti stará — ale nikdo
nevstane a nepustí ji na své místo. Když po-
prvé se mi přihodilo býti svědkem podobného
fakta, pohoršen v duchu vstal jsem a dámě
postoupil své místo. Dáma byla velmi vkusně
oblečena, vypadala velmi intelligentně — ale
tolik slušnosti neměla, aby poděkovala byť jen
pohledem. Sedla a bylo dobře. To stalo se mi
podruhé, potřeti, a snad ještě několikráte —
dnes už dávno ani mi nenapadá jen nohu od-
sunout stranou, abych udělal pohodlí nějaké
dámě, ať vypadá sebe intelligentněji. A četli jste
snad někdy i o svobodě, jíž zde požívá mladá
dívka. „Není v Americe té upjatosti, jako u nás,
slyšel jsem často v Praze, „nesedí tam divce
v patách stále gardedáma.“ Na neštěstí, dnes už
americké ženě ani ona svoboda nesluší ke cti.
Amerika
Evropa
Sedlo
Praha
26
article
Jako ve všem, i zde ženy si věc pokazily — —
Ale ne — tenhle začátek vypadal by hrozně
moralistně. A byl by jaksi vynucený. Ten sku-
tečný zní takto
Nedávno četl jsem v anglickém překladě
drobnou, ale krásnou povídku Bangovu, jejíž titul
vytratil se mi z paměti. Dva leží v trávě a dívají
se do oblak. A jedon z nich vypravuje: Kdysi
v divadle jeho oči setkaly se s jinýma, ženskýma.
Rozumí se, že to byla krásná dívka. A ať dě-
lali, co dělali — po celé představení oba ne-
dovedli od sebe oči odtrhnout. Líbali se očima,
vyznali si očima lásku. Když bylo po divadle,
a vycházelo se, ztratila se mu z dohledu, ale
když vyšel smuten ven, našel ji čekající na místě,
kde nemohla ujíti jeho očím. Její zraky mu řekly,
že čeká na něho. Mlčky k ní přistoupil a mlčky
šli spolu. Pak si řekli, že se mají rádi. Asi po
třech dnech přišlo do toho něco, tak že se ne-
viděli několik týdnů. A když pak znovu přišla
k němu, nedočkavá jeho objetí, ač ničím nedal
na jevo své ochladnuti, ona je vycítila. Nemohl
za sebe — něco se v něm zlomilo — už ji ne-
miloval. A ona mu toho nevyčítala. S láskou
v očích mu opět odešla z cesty a on nikdy už
ji nespatřil. Čím však je nyní starší, tím zře-
telněji cítí, že ona jediná to byla, kterou mi-
loval, a na ni že bude asi myslit, až jednou bude
umírat — — A dále leží ti dve v trávě, opět
mlčíce, a oblaka táhnou nad nimi — —
Zcela prostá povídka.
Bangův
Mlček
27
article
Asi tři dni potom, kteréhosi odpoledne šel
jsem do jednoho z divadel, kde právě hráli o něco
menší blbost, než právě najdete ve většině ame-
rických divadel. A nevím už, bylo-li to mezi
prvním aktem nebo ještě před začátkem hry,
nebo v meziakti — oči moje setkaly se s jinýma,
ženskýma. Rozumí se, že to byla krásná dívka.
Černé vlasy měla — a ty mám já rád. Černé
oči měla — a ty mám já rád. Byla štíhlá, ňadra
se jí jemně rýsovala na lehounkém, něžném, bí-
lém živůtku. Ať dělali jsme, co dělali — po celé
představení oba nedovedli jsme oči od sebe od-
trhnouti. Líbali jsme se očima, vyznali jsme si
očima lásku. Když bylo po divadle a vycházelo
se, ztratila se mi z dohledu, ale když vyšel jsem
smuten ven, našel jsem ji čekající na místě,
kde nemohla ujíti mým očím. Její zraky mi řekly,
že čeká na mne. Mlčky jsem k ní přistoupil a
mlčky jsme šli spolu. A pak jsme si řekli ...
A v tom právě, co jsme si řekli, spočívá pod-
statný rozdil mezi povídkou Hermana Bangaa
mou skutečně prožitou episodou.
„Pojďme na sedmou mezi Market a Pine,
řekla anglicky, dívajíe se na mne vábivýma
očima, „tam chodívám obyčejně“
„Kam?“ otázal jsem se tichým hlasem,
neboť cosi mi zadrhlo hrdlo. Ale v zápětí řekl
jsem si: špatně jsem asi rozuměl — —
„Do hotelu X. Y.“ odpověděla a zasmál
se, „tam jdu nejraději — pokoj za půl dollaru.
A mně tři dollary.
Herman Bangaa
28
article
Podíval jsem se na ni téměř užaslý. Ne-
vypadala na nevěstku — bůh ví, že nevypadala.
Její ústroj, její postava, její krok — vše mělo
v sobě nádech počestnosti. A její oči?
Ah, ty oči!
Setkav se s jejich pohledem, nespatřil jsem
už oněch černých, zářícícn, jež upoutaly mne
v divadle. Hleděl jsem v oči, jež zvyklé jsou vi-
dět mnoho hnusu — v oči, jež tím hnusem pře-
tékaly. I otřásl jsem se.
„That's all right,“ řekl jsem, „ale dříve
pojďme na ice-cream (na zmrzlinu), je ještě
brzo!“
Napadlo mně: co asi zavedlo tuto ženu, jež
zdála se být půl dítětem, na cesty, z nichž sotva
už najde východu? I chytila mne touha, znát
ony stíny, jež kladla její bílá, něžná postava do
minulosti.
Leč ona ušklíbla se grimassou, jež odňala
veškeren půvab jejím rtům. Pak dívaje se na
její drobná ústa, viděl jsem už jen bezcitné rty,
líbané muži všeho druhu, rty hnusné.
„Nemám času,“ odsekla hrubě, „leda,
dáte-li mi hned dollar.“
„Dám,“ řekl jsem, i zašli jsme na ice-
cream.
Seděli jsme v koutě, u malého stolečku,
proti sobě. Přítmí svědčilo jejím očím; mnohý
That ' s all right