ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 6c68d6d0-78eb-11dc-8117-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 46, place 13, work 1, org 1
1 masthead
9. července 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů“ k čislu 180.
4 masthead
Strana 9.
5 article Zmařené vdavky paní Angeliny
Zmařené vdavky paní Angeliny (Z povídek paní Angeliny Knedihansové, bývalé Pochybnost slečny Amálky Knedlhansovy že by pan Hejtum se zlatkou snad utekl, objevila se bezdůvodnou, důvěra paní Knedlhansové v jeho „solírnost“ skvěle se osvědčila: pan Hejtum skutečně nebyl člověk, který by se po- špinil pro mizernou zlatku Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin, a par Hejtum dostavil se. Není pochyby, že mu bylo známo, že se „štátní“ visity konají dopoledne, tak někdy ke dvanácté, ale stejně dobře věděl. že v tu dobu mívají hospodyně plné ruce práce s obědem, a tak tedy přišel v pondělí odpoledne. Málem že paní Knedlhansová neupustil naběračku, jíž nalévala lógru do mašiny na kávu, když na dvéře kuchyně zaklepáno a když po jejím pobídnutí vstoupil včerejší společník ze Šárky. Nebyla v parádě, jak se později vy- jádřila (v pondělí vůbec nebývala v parádě), což ji naplňovalo velikýma rozpaky. Avšak pan Hejtum byl patrně muž světa zkušený, jistě se mu nestalo poprvé, co překvapil dámu v nedbal- kách, a velmi obratně dovedl neviděti, co viděti neměl. Tím usnadnil paní Knedlhansové čestný ústup do světnice, kde na sebe něco hodila, načež teprv jej s náležitou úctou přijala a po- bídla do pokoje. Ku plotně a k mašině na kávu komandována byla zatím slečna Amálka, na niž matka významně mrkla. Druhé takové významné mrknutí zaletělo k almárce v kuchyni, v níž byly seřaděny čisté šálečky na kávu. Pan Hejtum uposlechl pobídnutí domáe paní a kráčel dále. Nevím, sluší-li nazvati šťastnou náhodou, že byl pan Hejtum uveden do onoho pokoje, který býval svobodným pěnům pronajímána který tehda osudnou náhodou pronajal nebyl. Bylo to v létě, o prázdninách, a tou dobou, kdy z Prahy vypáchne na sta studentů nejen drob- ných, ale taky universitánů, bývá vůbec mnoho takových přespočetných pokojů prázdno.
Angelino Angelino Knedihansová Knedlhansův Hejtum Knedlhans Knedlhansová Amálka Praha
6 article
„Račte, prosím, račte vzít místo,“ pobídla paní Knedlhansová libozvučnou frází vzácného hostě. Pan Hejtum „nevzal“ hned místo. Jen od- ložil šedivý cylindr na pohovku, potaženou stu- divým voskovaným plátnem, opatrně postavil deštník do kouta, sáhl do kapsy, vyňal tobolku, z tobolky zelenou zlatku, rozložil ji, položil na stůl a pronesl: „Přináším s poděkováním dluh, milostpaní Z náramných rozpaků jste mi vypomohla, milostpaní, nebyl bych věděl, co si počít. Uetivě děkuju. Přitlačil na zlatku dlaň, jakoby chtěl pa- pírek na stůl přilepit, a teď teprv, rozhrnuv po- vědomým způsobem šosy, „bral místo“ na žadli. „Jezus Marjá, pane komisar,“ odpovídala paní Knedlhansová, jakoby se zdráhala peníz příjmout, „tak to nespěchalo! Na to bylo času . .. „Strenge rechnung, gute frounde,“ hovořil s důrazem pan Hejtum. „Jen co sluší a patří Ani bych dnes neusnul, kdybych to nesrovnal, milostpaní. Jak živ jsem nikomu nezůstal dlu- žen, a nejde mi do hlavy, jak lidé s dluhy mohou „Ale tak pořádných není mnoho,“ horlivě mluvila panička. „Božínku, to by nespalo půl Prahy, kdyby lidé takhle smejšleli!“ Slovo dalo slovo, matrona si ráda pohovo- řila, pan Hejtum taky byl od řeči, za chvilku to šlo jak na kolovratu. Malé přerušení způsobila slečna Amálka, přinášející do pokoje dva ko- fličky kávy Paní Knedlhansová přisouvla jeden k váže- nému hosti: „Smím prosit, pane komisar? „Můj Bože, milostpaní, kterak pak ja k tomu tento .. . „O, prosím, pane komisar! Moje dcery ván včera vypily pivo, nesmite mně tedy dát ko- šíčkem. Bylo patrno, že je pan Hejtum člověk spo- lečenský. Již se nezdráhal, zamíchal, srkal. „Roztomilý příbyteček máte,“ poznamena sozhližeje se.
Knedlhansová Hejtum Marjá komisar Amálka Praha
7 article
„Tohle vlastně není náš pokoj,“ odpovídala matrona, „ten je pro pány, ale teď je prázdný. Pan Hejtum rozhlédl se zase světnici, pře- létl zraky podlahu i strop, zadíval se na paní a řekl: „To je náhoda, milostpaní! A já hledám pokoj. A tenhle ten by byl jako stvořený . ... Paní Knedlhansové zajiskřilo v očích. „Můj Bože, pane komisar — jen čeká na nájemníka, a kdyby vám bylo k tibosti . .. Zkrátka a dobře: panu Hejtumovi bylo k libosli. Po nějakém krátkém vyjednávání sáhl host opětně pro tobolku a vyloviv dvě další zlatky, připojil je k oné první a podávaje pa- ničce ruku, řekl: „Tu je závdavek, milostpaní. Jsem od prv ního vašim nájemnikem. Taky mu podala ruku, radostně doplácla ale přes to zdráhavě pronesla: „Pane komisar, od vás nemusel být žádný závdavek. „Pořádek je pořádek,“ potřásal jí pan Hej tum rukou. „Jedno vaše slovo nad peníze, pane ko misar!“ Ale když přece se uvázala v držení dvou- zlatkového závdavku, pokládala matrona za věc náležitou, aby pau Hejtumovi podrobně zopa- kovala, co vše mu poskytne za vyjednané ná- jemné, byt, úklid, obsluhu, každý měsíc čerstvý povlak peřin atd. Pan Hejtum jen kýval hlavou, usmíval se. a bylo patrno, že se sem těší. Zbylek pondělka připadal paní Knedlhan- sové jako svátek. A večer, když slečňy dcery vycáravše obvyklé dvé hodiny na promenádě. shromáždily s: pod střechu domácí, stále ještě paničkr zářila a snad po padesáté již opako „Holky, to byla včera šťastná neděle A koukejle, jaké ovoce přináší ochota. Že jsem půjčile zlatku, máme nájemníka, jakého jsme ještě neměli. Císařský královský komisar, usedlý zán, žádný větropiach, nebude itat po hospo- spát.“
Hejtum Knedlhans Knedlhan
8 article
vala: dách, nebude chodit v noci domů jako země- třesení. Slečny nesdílely nadšení matčino. Dokonce se zdálo, že by jim nějaký menší pán, ale za to třeba o polovičku mladší, byl milejší. Tehda však bystrozrak paní Knedlhansové poprvé se- lhal, že lhostejnost slecen dcer nepozorovala. Duch její lital jinde, obraznost její otvírala se něčemu, co snad přinese budoucnost. Zbytek měsíce uplynul, a pan Hejtum se přistěhoval. Nikterak se nepodivila paní Knedl- hansová, jak málo ssebou nájemník přináší měla jiných starostí. Ještě nikdy nezastkvěl se její „pokoj pre pány“ takovou čistotou a leskem, jako tehda, kdy očekával a kdy konečně přijal pod strop nového obyvatele. Postel jen voněla, peřiny vypadaly, jakoby byly naplněny samým prachem. Však taky je starostlivá matrona poslední týden vykládala a přenášela z okna do okna, kam právě slunce hřálo, až se účinkem borkých paprsků nadou- valy, každé peříčko v nich nakynulo, sotvaže sypky a cíchy stačily. Pan Hejtum klesl do nich jak do lázně a spal prý jako král, jak povídal. S bytem souvisela snídaně. Na obědy a večeře chodil pan Hejtum z domu, do hostince.
Knedlhans Hejtum Knedl
9 article
Ale když uběhl týden, posteskl si při vhodné příležitosti, že ho ta hospodská strava přemáhá. Stačilo to, aby mu paní Knedlhansová nabídla, že mu tedy bude vařit. Vaří-li pro čtyři, uvaří taky pro pátého. Pan Hejtum vděčně přijal a po- znamenal velkomyslně, že mu na krejcaru ne- záleží. Obědval tedy a taky večeřel z kuchyně sve nové kvartýrské. A domácí strava paní Knedl- hansové tak ho nadchla, že na sklonku měsíce s bodrou upřímností svěřil se jí, že teprv ted vidí, co je spořádaná domácnost. A s přídechem tesklivosti dodal, že několik těch neděl otevřelo mu oči, oč se v minulém životě připravil. „Ano, milostpaní, věřte mi, kdybych se byl dříve s něčím podobným setkal, byl by se celý můj život změnil — —.
Knedlhansová Hejtum Knedl
10 article
Paní Knedlhansová jen visela na jeho rtech „To bych dávno nebloudil světem tak opu- štěn, milostpaní,“ pokračoval pan Hejtum. „To bych nebyl zůstal sám — — — Tehda pocítila paní Knedlhansová, že snad v jejím životě nastává důležitý, významný obrat. Sotva dýchala, když odpovídala- „Můj Bože, pane komisar, to jste pořád ještě nepromeškal... Jste v nejlepších le- tech . .. „Myslíte, milostpaní?“ Pohled jeho tak podivně na ní utkvěl, že sklopila oči. „Vždyť byste se sama vysmála, kdyb k vám takový člověk přišel a zeptal se, cheete-li ho.“ „Kdybyste to řekl vy, pane komisar, ne- smála by se žádná!“ pronesla paní Knedlhan- sová. „Vy jste muž, kterého si žena může vážit.“ „Kdybych vám směl rozumět, jak bych přál, řekl pan Hejtum, čině pokus, aby ji po jal za ruku. Však již paní Knedlhansová vytahovala svoji a na půli cestě setkala se s jeho pravicí.
Knedlhansová Hejtum Knedlhan letechnický
11 article
Potom ji pan Hejtum objal a políbil, načež hned si otřel kníry. Na tento okamžik vzpomínala paní Knedl- hansová do smrti. Byloť ji v tu chvíli, jakoby jí nad hlavou zašuměl ještě zbytek mládí, jakoby kolem ní zavoněly růže, jakoby s ní bylo spadlo deset let věku. A vzpomínka na ten okamžik oslazovala jí všechnu hořkost, která se později dostavila. Po dva měsíce pokládala se paní Knedl- hansová za nevěstu páně Hejtumovu, a celé dva měsíce žil její ženich jako kanárek v kleci, ne- platě ani za byt, ani za stravu. Zdánlivě naléha na pořádnost, chtěje účtovati, ale paní Knedl- hansová překonávala ho větší tvrdošijností, od kazujíc ho, že to pak srovnají najednou. Umi ňevala si, že to bude jejím svatebním darem pro něj. Konečně byl stanoven den, kdy spolu měl jít na faru, a hned potom měly zvěděti dcery že jim paní Angelína dá nového otce, nebot posud se jim s něžným poměrem svým nebyla svěřila. V posledních dnech pan Hejtum často vy- cházel, vracel se a zas vycházel. Paní Knedl- hansová nespatřovala v tom nie nápadného — měl jistě taky starosti a pochůzky.
Hejtum Knedl Hejtumův Angelína
12 article
Avšak po poslední vycházce, skoro již v samý večer, nevracel se pan Hejtum a nevrátil se ani v noci. Paní Knedlhansová, vstoupivši ráno do jeho pokoje, seznala, že mládenecká pestel podnájemníkova zůstala netknuta. Roz- hlédla se, na stolku blíž okna ležel dopis. Ne- blahé tušení proniklo ji, když po něm sahala, ruce se jí chvěly, když trhala obálku, jejíž nad- pis jí svědčil. „Blahorodá Paní! Odpusťte muži, který se s Vámi tímto způ- sobem loučí, sám zoufaje nad zříceninami svého vytouženého štěstí. Srdce mé krvácí, když se musím přiznati, že jsem zahořel láskou k Vaší dceři, netažte se, ke které. S tím tajemstvím odejdu do hrobu. Pomyšlení, že bych měl býti otčímem tam, kde bycn chtěl být milujícím chotěm, vháni mne v zoufalství. Ve Vás mi zá- říla šlechetná povaha, ale z dcery Vaší ke mně planulo mládí, a dobře vím, že moje láska by zůstala oslyšena. Následkem toho se Vám v úctě poroučím, odcházeje daleko se svým bolem. Serafin Hejtum.“ Paní Knedlhansová zavrávorala, klesla na odestlanou postel. Která — která z dcer připra- vila ji o manžela? Nikdy se toho nedověděla a zdá se, že jí to nemohla pověděti žádná ze tří dcer, ba, ani pan Hejtum sám, kterýž nadobro zmizel. „Jestli on si něco neudělal!“ přemítával paní Knedlhansová. Mínění to však nesdílela slečna Amálka, měla pro ně dosti závažný důvod. Kdyby si byl skutečně zoufal, nebylo mu třeba vystěhovati tak načisto vše, s čím se byl kdysi přistěhoval „Ješté že nás nevynesl!“ říkávala slečna Amálka. Ale to říkala zcela pro sebe, pře matkou nesměla, Matka chtěla pana Hejtuma v paměti své míti čistého, neposkvrněného.
Hejtum Knedlhansová Roza Serafin Amálka Matek Hejtuma
14 article
Nemělo to být!
15 article Americké dokumenty.
Americké dokumenty. Panu Fr. Horitesovi.
Horites Francie
16 article PHše fan Havlasa
PHše fan Havlasa Nejsilnější z prvních dojmů. Byl deštivý, smutný den, když poprvé spa třil jsem americkou pevninu. Šedivo nahoře šedivo dele, šedivo všude. A z toho šediva rostly před očima nebetyčné, obrovské stavby ob- chodní části New-Yorku nad Hudson-Riverem pověstné skyserapery. Kolem nás a před námi nesčíslně lidi, za námi nekonečné, šedivé moře — — To byl silný dojem, a sotva kdy vypadne z paměti. Byl krásný večer pod modrou oblohou, pa- láce světové výstavy louisianské hořely statisíci žárovkami, Terassa Států měnila se z bíla do červena a z červena do zelena, kaskády a vodo- trysky šuměly a zářily, gondoly se kmitaly po lagunách, výstavní život vířil a uchvacoval — — To byl silný dojem, jejž sotva co vy- maže z mých představ, Ale té noci náhoda dala mi zakusiti dojmu z prvních nejsilnějšího; Cestou z výstavy zašlo si nás několik k Fau- stovi na plzeňské, zapít náladu z „českého dne“. A táhlo už k půlnoci, když jsme se roze- jeli domů. Já bydlel jsem na jižní straně, na dvanácté ulici, měnil jsem tedy káru na rohu Choteau a jedenácté. A tam se to stalo, co mi nejde z mysli. Sedli jsme si na chodník, unaveni celo denním chozením, můj známý, spolumajite místního listu českého, a já. „Nu, jak se vám tedy líbí v Americe?“ pta se přítel. „Jsem tu teprve několik dní,“ odpověděl jsem, „nelze říci, že bych byl mnoho zkusil až posud, ale líbí se mi. Mnoho dojmů, a mnoho silných tou nezvyklostí pro evropského člo- věka.
Havlasa NewYork nad Hudson Amerika
17 article
Přítel se zasmál- „Počkejte — těch silných a nezvyklých budete mít někdy až po krkl“ Netrvalo dlouho, a do nočního ticha za řízly se dva, tři výkřiky, po nich jiné, pak ná- razy, řinčení skla, vřava. Z nedaleka, z protěj šího salonu. Některá slova vyletovala zřetelne přes ulici až k nám. „Také dojem!“ zažertoval můj soudruh prcbíraje se z dřímot. „Tady máte příležitost na učit se americkým mravům.) A v té chvili třaskl revolverový výstřel. Vyskočil jsem. Přítel mne chytil za ruku a stáhl: „Jen si sedněte, do toho vám nic nenil“ V zápětí rozletěla se dvířka před baren i dvířka na ulici, a na dlažbu vyletělo cosi, ce mohlo být člověk. Za nohou, jež ho vykopla. objevilo se, co mohlo být zvíře, ale bylo take člověk. A za cběma několik jiných lidí, kter asi nesmírně bavila ta mela. To schumlané padlo na zem, a bylo vidět jak chvatně se zaobaluje do kabátu, který drželo v ruce. Diváci postavili se půlkruhem a smáli se. A ten, který vítězil, začal kopat do ležícího těla a vyzývat je k boxování. Ale to schumlané nemělo jaksi odvahy nebo chuti do zápasu mežná, že bylo potlučeno již právě dost, aby nemělo sil ani ku povstání. To ovšem bylo nudné: dívat se, jak veliký chlap kope do něčeho zbaleného, co ani ne- zasténá. Diváci odlehčili si slovem opovržení. některý si ještě odplivl, a všichni se vrátili k baru, ke sklenicím. Jen onen, jenž kopal, neměl ještě dosti na tom, co se stalo. Zůstal, A tak na jednom rohu seděli jsme my, n druhém byli oni, poražený a vítěz, silný a slabý. A kolem nás tichá noc, jíž nevzbouřila vřava. výstřel, kopance.
18 article
Tu stoupl si vítěz rozkročmo nad schum- lané tělo ztlučeného, sehnul se a vsadil do ne- hybné hmoty takovou ránu pěstí, že jsem se otřásl. Bylo slyšet sten. A za tou ránou šla druhá, třetí, čtvrtá... všechny mířené v místa. kde ruce kryly obličej a kolena břicho — A t skrčené, ubité tělo jen chroptělo, sténalo — Trhal jsem sebou, a přítel se mne držel jako pijavice. „Co chcete, prosím vás?“ domlouval mi. „Což tomu dopustí ti lidé v baru, .. . tako- vému hovadství?“ „Co je jim do toho, ... a co vám? Tady se každý stará sám o sebe. Buďte jen zticha, ne- chcele-li dostat pár takových ran, že vás známí ani nepoznají!“ „Jděme pro patrolu!“ „Do toho se nepleťte! Mohlo by se vám lehko stát, že byste tuhle noc prospal na poli- cejní stanici a zejtra bychom vás musili „vy- bejlovat“. Tady si navyknete dívat se na všeck s jiného stanoviska.o A já zatím počítal ty rány. Sedmadvace jich bylo, sedmadvacet, z nichž nikomiu bych nepřál ani jedné. Télo se nehýbalo, už ani ne- sténalo. Tehdy vzpřímil se onen člověk, nabaživ se ušlechtilé své zábavy, z úst vypustil ještě na- dávku, kopl do lidského masa, jež tak důkladně byl zpracoval, a vrátil se do baru. Chvili bylo ticho a nic se nezachvělo. Po tom schumlaný žvanec sebou maličko pohnul pak více, až objevila se hlava zpod kabátu. „Nu, vida... nebylo to tak zlé!“ řekl přítel. Člověk snažil se pozvednout, ale nešlo to Posadil se a utíral si obličej předloktím. Pak dolezl ke zdi, opřel se o schod a povstal. A tiskna se ke zdi, tíše se odvrávoral za roh — zmizel.
19 article
To všechno bylo dílem několika okamžiků A v té chvíli, kdy ubitý ztratil se nám z dohledu náhle uvědomil jsem si dusot kvapných kroků Objevil se policista, vběhl do salonu. „Pojďte tam, řekl jsem, „já bych poznal který z těch chlapů tak ztýral onoho člověka!“ „Leda bych byl blázen!“ zněla odpověd „Neplette se nikdy, do čeho vám nie není. Ne rad bych měl modré oko zejtral Ze salonu zaznival smích. „Co tam dělá ten polieajt?“ zeptal jsem se. všecek užaslý, že ho dosud nevidím s rukou na rameni zatčeného surovce. „Co by dělal v baru, než pil?“ odřeki mo známý. Já jsem již neodpověděl. Nebylo, co na to říci. Ale myslil jsem na to celou cestu domů,a nešlo mi to z hlavy dlouho ještě potom. Dnes ovšem, po desíti měsících, dívám se na to „s jiného stanoviska“. Je v tom kus sym- boliky zdejšího života, je v tom symbol Ameriky. Schumlané tělo, nemohoucí se pohnout. Sedm- advacet ran do něho. Právo silného. A vzpomí- nám na osud Indiánů. Počítám v duchu hříchy kapitálu, ty trusty. Snažím se rozpomenout, četl-li jsem zde kdy denní listy, aby tam ne- bylo o stávce, zde nebo onde. Napadá mi všeli- jakých myšlenek ještě více, ale ty už sem ne- patří. Šlo jen o zaznamenání nejsilnějšího z prv- ních dojmů. Byl bez odporu nejsilnější. Do- posud ještě vidím tichou noc a pustou ulici nehybné, skrčené tělo na zemi — a člověko do té hmoty kopajicího. A slyším údery těch sedmadvacíti ran pěstí.
Indián Amerika
20 article
Zelená Neha.
21 article
Snad se ani nejmenoval Zelená Noha. Právě tak dobře mohl se jmenovat Veliký Bůvol nebo Červená Ruka. Ale mně tehdy, když viděl jsem ho, napadly křiklavé názvy oněch indiánských povídek, jež u nás ničí jemnocil a vkus tisíců mladých duší, i řekl jsem si: „Hle, Zelená Noha!“ Bylo to na Piku, na ulici národů, v místě zábavy, na světové výslavě. Před atírakci, jež měla název „Skalní Indiáni“. Papírové a dře- věné skály, papírová a dřevěná jeskyně. Ale pod těmi skalami a v té jeskyni na lešení stáli ne- papíroví a nedřevění Indiáni ve svých krojích. Zasmušilé tváře, tím chmurnější, že omalované jako do válečného tažení. Muži, ženy, hoši. děvčata. Stáli řadou, oči upřeny kamsi nad hlavy těch pod nimi se tlačicích „bílých tváří““ obličeje nehybné, jako ztuhlé, Stranou nich před nimi, seděl náčelník, onen, jejž jsem po- jmenoval Zelenou Nohou. Starý byl ten Indián, velmi starý. V jeho vráskách čisti bylo bolest tří čtvrtin století, kte- rou možná upíjel ohnivou vodou, jediným dobro- diním civilisace, dávajícím aspoň na chvili za- pomenout na smutek dnešku. Jeho oči zdály se být vyhaslé, jen chvílemi to v nich zablýsklo. jako jiskra v popelu. Pojednou povstal — manager podniku dal mu bezpochyby znamení a začal hovořit mono- tonním hlasem, oči upíraje kamsi do dálky. v neurčito. Mluvil divnou řečí, které nikdo ne- rozuměl, ale jíž všichni se smáli. A v jeho lících ani sval se nepohnul, jeho oči ani jednou nezabloudily k davu bílých, černých a žlutých tváří, jenž tísnil se mu u pat a — smál se. Čemu chechtali se ti lidé, rozpaření horkem propocení, toužicí po zábavách co nejhlučněj- ších? Zvukům řeči, které nechápali, vzukům, jež zněly jim cize.
Pika Indián
22 article
Indián klidně hovořil dále, jakoby neslyšel a neviděl — a já, naslouchaje mu, vkládal jsem pod jeho slove smysl, který dojista mu tanul na mysli, ať už mluvil o čemkoli: — Zde, kde nyní se smějete nám jako ma- škarám, vy bílé tváře, zde ještě před sto léty se proháněli na koních moji rudi bratři, .. . zde byly lesy, v nichž rudá tváře stopovala zvěr, ... na Mississippi, na Veliké Vodě plynuly naše kanoe. Vy jste odstranili kanoe s vod, lesy jste vykáceli a rudé tváře oklamali, vytlačili, ušla- pali; vzali jste nám lesy, prérie, vody i hory vyhubili jste zubry, urvali jste nám volnost, ulou- pili jste nám radost života, a za to vše jste nám dali ohnivou vodu. Hyneme kmen za kme- nem pod vaší svobodou a za nedlouho vyhyneme. Podívejte se jen na nás, podívejte se na dílo své poctivosti a své svobody. A oslavujte stoleté výročí dne, kdy jste si koupili ty lány zeměa s nimi i tisíce, milliony duší, jež jste okradli o vše. A smějte se dále, neboť není už nikoho mezi rudými tvářemi, kdo by pomstil ten smích. Naše wigwamy jsou nyní zde mezi vámi, děláme vám komedii. Žijeme, jak se dá. Jen dále tedy. dámy a pánové, za půl dollaru uvidíte toho ještě více. Za sto let se něco takového na americké výstavě už neuvidí — — A zatím, co dav se chechtal, padl na mne stud z opovržení očí Indiánových, jež neuznaly za vhodno ani jednou se snížit k bídným duším u jeho pat, i otočil jsem se a rychle odcházel. poprvé v životě cítě cosi jako hanbu pro bílou svou tvář. A hodnou ještě chvíli v sluch mi zapadal jednotvárný, teskný hlas Zelené Noby indiánského náčelníka, jehož jako z kamene vytesané líce vidím před sebou podnes.
Indián Indiánův Mississippi
23 article
Panenská příroda. Vystoupili jsme na břehu Mississippi z člu- nu. Zůstal jsem pozadu, chtěje na chvíli sám býti v panenské přírodě. Tak bylo to krásné: nesmírně široký veletok pod mýma nohama, pustý, bez jediné loďky kalný a teskný — za ním, tam v dálce, illinoiské lesy, jen lesy a lesy, nížina; stopy po člověku tam nepoznat, a člověk, kdyby stál za řekou na břehu, snad jako vrabeček byl by, ač-li vůbe bylo by ho vidět; a kolem mne skály a stromy velmi staré, pod nimiž ještě stály kdysi wigwamy indiánské, za mnou skály, vysoká tráva, les, pal jeskyně — — Panenská příroda — říkám si a v myšlen kách jdu dále. A najednou se zastavuji, velmi překvapen: tam, kde ta příroda je nejpanenštější — vidím ohromnou, křiklavou oznámku dout níků. Kupujte si jen Cremo-efgars, prosím, po pět centech — ty jsou nejlepší!
Mississippi
24 article
Jeli jsme indiánským územím. Vlak letě prérií, po níž proháněly se sta a tisíce koní dobytka. Viděli jsme nepatrná hnízda s tvářemi bílými, černými i rudými, osamělá stavení, stany indiánské — — V prérii stály obrovští, dřevění červení ha- vrani, tuším, reklama pro nějakou vodičku, ve- liké tabule s doutníky, nebo s mužem oblékajícím patentní šle. Některá ona hnízda měla oznám- kami malovanou kde kterou střechu a stěnu. Reklama byla i na wigwamech. A v pralese, řekl bys, kam nikdo dosud nevkročil, červenohlav supi pohrobníci seděli na kolosální reklamní ta buli pro omáčku z rajských jablíček — — A jděte kam chcete, americkou reklamu najdele všude. V městských ulicích spatříte ji viset i ve vzduchu. U tiché, pusté řeky, u Col rada v Texasu najdete ji namalovánu na nedo- stupných kamenech. V arkansaských lesích na- leznete ji i na stromech — — A to přírodu prznicí bejlí se rozmáhá takřka den za dnem. Je to snad následkem a příznakem podnikavosti americké. Ovšem, energie a pod- nikavosti Američanům nepřiznat, bylo by směšno. Ale právě tak směšno bylo by, chtiti od nich vkus. Začnou ho míti až za sto let.
Američan Texas
25 article
Episoda, bohužel, pravdivá. Mám dva začátky k téhle episodě. Mohl bych začíti třeba takto: Slyšeli jste así častěji, že žena v Americe požívá větších práv a větší úcty, než v Evropě. Tu a tam při soudech ještě najdete stopy někdej- šího nadpráva žen. Stačilo kdysi, aby dívka ža- lovala muže z porušení manželského slibu, byť nebylo jediného svědka o skutečném dání slibu, slovo žalující stačilo, aby zle pochodil žalovaný. Stačila žaloba ženy na pokus násilí proti muži, a nebylo ani třeba svědectví na po- tvrzení oprávněnosti její žaloby, aby muž byl přísně odsouzen. Dnes však už je tomu při vět- šině soudů jinak. Ženy si to pokazily. Ukázalo se, že zneužívají hrubě oné úcty a důvěry. Co chvíli čtete o pokusu vymámiti soudně náhradu podvodnou žalobou na zrušení slibu manžel- ského nebo na nemravný útok. I v pouliční káře vidíte poklesnuti oné někdejší úcty k ženám. Vejde dáma, třebas i dosti stará — ale nikdo nevstane a nepustí ji na své místo. Když po- prvé se mi přihodilo býti svědkem podobného fakta, pohoršen v duchu vstal jsem a dámě postoupil své místo. Dáma byla velmi vkusně oblečena, vypadala velmi intelligentně — ale tolik slušnosti neměla, aby poděkovala byť jen pohledem. Sedla a bylo dobře. To stalo se mi podruhé, potřeti, a snad ještě několikráte — dnes už dávno ani mi nenapadá jen nohu od- sunout stranou, abych udělal pohodlí nějaké dámě, ať vypadá sebe intelligentněji. A četli jste snad někdy i o svobodě, jíž zde požívá mladá dívka. „Není v Americe té upjatosti, jako u nás, slyšel jsem často v Praze, „nesedí tam divce v patách stále gardedáma.“ Na neštěstí, dnes už americké ženě ani ona svoboda nesluší ke cti.
Amerika Evropa Sedlo Praha
26 article
Jako ve všem, i zde ženy si věc pokazily — — Ale ne — tenhle začátek vypadal by hrozně moralistně. A byl by jaksi vynucený. Ten sku- tečný zní takto Nedávno četl jsem v anglickém překladě drobnou, ale krásnou povídku Bangovu, jejíž titul vytratil se mi z paměti. Dva leží v trávě a dívají se do oblak. A jedon z nich vypravuje: Kdysi v divadle jeho oči setkaly se s jinýma, ženskýma. Rozumí se, že to byla krásná dívka. A ať dě- lali, co dělali — po celé představení oba ne- dovedli od sebe oči odtrhnout. Líbali se očima, vyznali si očima lásku. Když bylo po divadle, a vycházelo se, ztratila se mu z dohledu, ale když vyšel smuten ven, našel ji čekající na místě, kde nemohla ujíti jeho očím. Její zraky mu řekly, že čeká na něho. Mlčky k ní přistoupil a mlčky šli spolu. Pak si řekli, že se mají rádi. Asi po třech dnech přišlo do toho něco, tak že se ne- viděli několik týdnů. A když pak znovu přišla k němu, nedočkavá jeho objetí, ač ničím nedal na jevo své ochladnuti, ona je vycítila. Nemohl za sebe — něco se v něm zlomilo — už ji ne- miloval. A ona mu toho nevyčítala. S láskou v očích mu opět odešla z cesty a on nikdy už ji nespatřil. Čím však je nyní starší, tím zře- telněji cítí, že ona jediná to byla, kterou mi- loval, a na ni že bude asi myslit, až jednou bude umírat — — A dále leží ti dve v trávě, opět mlčíce, a oblaka táhnou nad nimi — — Zcela prostá povídka.
Bangův Mlček
27 article
Asi tři dni potom, kteréhosi odpoledne šel jsem do jednoho z divadel, kde právě hráli o něco menší blbost, než právě najdete ve většině ame- rických divadel. A nevím už, bylo-li to mezi prvním aktem nebo ještě před začátkem hry, nebo v meziakti — oči moje setkaly se s jinýma, ženskýma. Rozumí se, že to byla krásná dívka. Černé vlasy měla — a ty mám já rád. Černé oči měla — a ty mám já rád. Byla štíhlá, ňadra se jí jemně rýsovala na lehounkém, něžném, bí- lém živůtku. Ať dělali jsme, co dělali — po celé představení oba nedovedli jsme oči od sebe od- trhnouti. Líbali jsme se očima, vyznali jsme si očima lásku. Když bylo po divadle a vycházelo se, ztratila se mi z dohledu, ale když vyšel jsem smuten ven, našel jsem ji čekající na místě, kde nemohla ujíti mým očím. Její zraky mi řekly, že čeká na mne. Mlčky jsem k ní přistoupil a mlčky jsme šli spolu. A pak jsme si řekli ... A v tom právě, co jsme si řekli, spočívá pod- statný rozdil mezi povídkou Hermana Bangaa mou skutečně prožitou episodou. „Pojďme na sedmou mezi Market a Pine, řekla anglicky, dívajíe se na mne vábivýma očima, „tam chodívám obyčejně“ „Kam?“ otázal jsem se tichým hlasem, neboť cosi mi zadrhlo hrdlo. Ale v zápětí řekl jsem si: špatně jsem asi rozuměl — — „Do hotelu X. Y.“ odpověděla a zasmál se, „tam jdu nejraději — pokoj za půl dollaru. A mně tři dollary.
Herman Bangaa
28 article
Podíval jsem se na ni téměř užaslý. Ne- vypadala na nevěstku — bůh ví, že nevypadala. Její ústroj, její postava, její krok — vše mělo v sobě nádech počestnosti. A její oči? Ah, ty oči! Setkav se s jejich pohledem, nespatřil jsem už oněch černých, zářícícn, jež upoutaly mne v divadle. Hleděl jsem v oči, jež zvyklé jsou vi- dět mnoho hnusu — v oči, jež tím hnusem pře- tékaly. I otřásl jsem se. „That's all right,“ řekl jsem, „ale dříve pojďme na ice-cream (na zmrzlinu), je ještě brzo!“ Napadlo mně: co asi zavedlo tuto ženu, jež zdála se být půl dítětem, na cesty, z nichž sotva už najde východu? I chytila mne touha, znát ony stíny, jež kladla její bílá, něžná postava do minulosti. Leč ona ušklíbla se grimassou, jež odňala veškeren půvab jejím rtům. Pak dívaje se na její drobná ústa, viděl jsem už jen bezcitné rty, líbané muži všeho druhu, rty hnusné. „Nemám času,“ odsekla hrubě, „leda, dáte-li mi hned dollar.“ „Dám,“ řekl jsem, i zašli jsme na ice- cream. Seděli jsme v koutě, u malého stolečku, proti sobě. Přítmí svědčilo jejím očím; mnohý
That ' s all right