ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 6a5946a0-8f0f-11dd-9c34-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 28 celkem · entity: person 54, place 35, org 6, work 1
1 masthead
4. květ na 1913,
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listů
4 masthead
kč. 121.
5 masthead
Palisk vyhrazen
6 masthead
Strana 11,
7 article
OBSAH: Srbská národní píseň: Černohorci a Mabmut paše Ypsilon: Neutěšená zastávka. Útěk ze Sarajeva. Binet-Valmer: Čest. Sís Vl.: Obrázky z balkánské války: Omyl. - V údolíčku smrti.
Sís Sarajevo Černohorec Mabmut
8 article Černohorci a Mahmut paša.
Černohorci a Mahmut paša. Srbská národní píseň. Přeložil Josef Holeček Vysvětlení. Bitva mezí Černohorci a skader- ským vezírem Mahmudem pašou Bušatlijou udála se r. 1796 na Krusách na Černé Hoře. Je to jedna z nejdůležitějších bitev, které kdy Černá Hora svedla s Turky. Černá Hora byla již déle tří století od Skadru ohrožována. Skader, tehdy hlavní město srbské Zety, padl roku 1479 po dvou- letém obléhání do rukou sultánu Mohamedu II., jenž sám dobývání řídil. Vojsko jeho bylo ohromné, 350.000. Ono nestálo pod Skadrem všechno, ale z něho pořád mohly býti doplňovány řady dobyvatelů, když prořídly. Po pádu Skadru Srbové odtud prchli do hor za Škaderským jezerem, kam už od bitvy kosovské se utíkali Srbové, kteří se nechtěli smířiti s tureckým jhem. Tak vznikla Černá Hora, dědička Zety. Ve Skadru sultán usadil pašu Bušatliju, poturčeného člena černohorské dynastie Černojevičů. Bušitlijům později dána hodnost pašů skaderských dě- dičně. Skaderští pašové byli od Cařihradu jen podle jména odvislí. Šultánům neplatili daní a vojska jim dávali jen jako spojenci. Šulta- nové tento volný poměr rádi trpěli proto, že ska- derští pašové krutým záštím poturčenců Černou
Černohorec Mahmut Holeček Bušatlija Turek Skader Srba Zet Šulta Černá hoře Černá Hora Cařihrad Mohamed II
9 article
Horu pronásledovali. Černohorská dynastie Crnoje- vičů, zjemnělá kulturou benátskou, brzy se nasytila těchto bojů, o nichž mohla předvídati, že budou nekonečné, ne-li beznadějné. R. 1516 poslední Crno- jevič opustil Černou Horu, odstěhovav se do Be- nátek. Černá Hora byla od té doby zůstavena sama sobě. Neměla nad sebou žádné vlády a jednotliví kmenové a rodové bili se s Turky na vlastní rub a často i mezi sebou. Teprve znenáhla cetyňští vladykové stali se i světskými hlavami země, ovšem bez moci. Již i poturčenců na Černé Hoře přibývalo a zdálo se, že společnému osudu všeho Balkánu ani Černá Hora neujde a pode jho turecké dřív či později podpadnouti musí. Na Štědrý večer r. 1700 na popud vladyky Danila všichni poturčenci rázem byli povražděni a vyhubeni. Černá Hora byla nyní uvnitř Turků prosta, ale zevně byla od nich ještě krutěji a bez ustání napadána. Teprve r. 1796 podařilo se Černohorcům poraziti Turky ve zmí- něné bitvě na Krusách tak rozhodně, že odtud za- číná obrat v poměru obou zápasníků. Bojem mezi
Turek Černohorec Crna Balkán Crnoj
10 article
Skadrem a Cetyní možno nazvati celý ten několika- věkový oddíl historie. Vzetím Skadru od Černo- horců boj tento konečně dobojován. Ze stručného tohoto vysvětlení čtenář porozumí ohromnému hi- storickému významu Skadru pro Černou Horu. tomu, že Černá Hora nemůže Skadru vydati dobro- J. H volně. Milý bože, za vše tobě díkal Co své vojsko ztratil Mahmut paša, Mahmut paša, vezír v Skadru bílém, co je ztratil, válče a se bije s malým vojskem brdsko-černohorským při úhledné vísce Martiničů ponad Spužem ve Bělopadličích (valné paší zhynulo tu vojsko, mnoho paši padlo agů, begů. výkvět zhynul tureckého panstva, že až těžko bylo spočítati). paža nespí, paša nehovoří, neklaní se Mohamedu světci, jen se zlobí na vladyku Petra, na mladé se hněvá Černohorce, kteří s Petrem Brdům pomoc dali Udeřil se dlaní do kolena: „Ach, co já to junák učinil jseml Koho se mé srdce polekalo? Černého se polekalo mnichal Kdo mou sílu může poraziti, dokud mi je kapsa peněz plna, dokud Černá Hora zrádce chová, kteří mého žíznivi jsou zlata?
Mahmut Mohamed Petro Černohorec Petro Brda Spuž
11 article
Prodají mi skalnou Horu Černou, z Černé Hory vpadnu na přímoří. všecko ohněm popálím a požhu do bílého města Dubrovníka, posadím tu bratra Ibrahima, aby králem byl a panovníkem, abych i já proslul na daleko.“ Paša řekl, silné vojsko sebral, s vojskem vpadl na Dolany rovné u Zlatice ponad Podgorice. Odtud paša drobné psaní napsal, psaní poslal na Cetyně rovné: „Oj. vladyko, černohorský králil Z Černé Hory carský barač vyber, přínes mi jej do bílého Skadru. Jestlí mi ho, pope, nepříneseš, poplením ti skalnou Horu Černou, s trojím vojskem na tebe se vrhnu prvé vojsko půjde ku Novému půjde přes Nikšič a přes Grachovon druhé vojsko proti tobě pošlu přes Bar bílý u siného moře, přes Bar bílý a Pastrojeviče, nezastaví se až na Solidle, třetí vtrhne do tvé Hory Černé spálí tvoje staré monastýry. porubá tvé mladé Černohorce, porobí tvé mladé Černohorky: všecko troje vojsko sestaví se na území dože benátského zdrcen vzdáš se, ani nevystřele. Vladyka, když drobné psaní dostal. prohlédl je, svolal Černohorce, přečetl jim psaní a se tázal: „Černohorci, mojí bratři milí, sami rcete, dáme-li mu harač, anebo se s Turkem pobijeme?“ Odvětili všichni: „Nedámo mu, ale s Turčtnem se pobijemel“ Vladyka pak malé vojsko sebral sedm tisíc bylo ho, ne více, s vojskem táhl k Malé Vílenici Černohorci tu se položili, patnácte dní nehnuli se odtud.
Ibrahim Paša Černá Nový Vladyka Černohorec Turek Dubrovník Zlatica Podgorica Nikšič
12 article
Mahmut paša. pozdvihl-li oči. na hory-li podíval se junák. viděl tamo vojsko černohorské sokoly zřel mladé Černohorce, ani vodí hry a radovánky. mezi sebou smějíce se mlurvř „Kterak udeříme na vezíra? Nemáme-liž obklíčiti pašu?“ Neškádlili Mahmut-pašu dlouho. Přišel pátek, turecký to svátek. Ku své zkáze pozdvihl se Mahmu se Zlatice ponad Podgorice, svojskem táhl přes Čemovské pole a dřív ještě, nežli slunce vyšlo, útokem vzal Krusy, vísku malou, položil ji popelem a prachem. Vladykovi stráže oznámily. že se blíží Mahmut paša s vojskem. Vladyka hned sešikoval vojska, sešikoval plémě ku plemeni, mezi nimi rozpostavil vůdce, muže, zvyklé prachu tureckému, boji zvyklé, boje nedočkavé. Sešikovav, postavil se před ně a tak mluví mladým Černohorcům „Černohorci, moji bratři drazíl Víte, kterak Srby tupí Turci od Kosova pole žalostného. odo zrady Brankoviče Vuka, kéž ho za to věčná stihla mukal Jeliž která střela ukrutnější střely, která srdce prorazila? Ale není střely jedovaté. ale není vražedlné zbraně, rovné naší potupě a haně. By k nám paša dříve nebyl vnikl a tu naše zpozoroval sváry. v srdce nám by nebyl zaťal spáry, nevěděl by, kde jsou Kostělice, aniž by se nyní Turčin chvastal, že dá smrtnou ránu Černé Hoře, svému koni napíti dá z moře, a že všecko popálí a zrubá. Černohorci, moji bratři drazil Důstojným se křížem požehnejte, k bohu Kristu ruce pozdvihněte, všichni na ráz tavle vypřáhněte, útokem se v Turky rozežeňte — bohu snadno zahubiti Turky.
Mahmut Vladyka Černohorec Srba Turek Kosův Turčin bůh Krist Podgorica Černá hoře Brankovič Vuka
13 article
Vladyka tak naučil je dávno, Černohorci dobře uposlechli, a jak se jim přiblížili Turci, (bylit se už dní několik bili semo tamo honili se polem, živým sebe stíhajíce ohněm) Černohorci šavle vytasili, důstojným se křížem požehnali jméno Krista boha zavolali, a již Turci paty ukázali, běželi a divě palovali. Černohorci k Sitníci je hnali, tři tisíce hlav jim porubali. Sitnice jich nezdržela v běhu. Zahatili od břehu ji k břehu těly svými a svých dobrých konl. Nevyvázla ani živá duše, pouze paša Ibrahim se spasil. A on ani vyvázl by nebyl, kdyby jakýs popik (bůh jej zatratl nebyl vzal ho na junácké plece. Vybraní tam pohynulí Turei od tureckých starožitných krbův od Prizrenu ai Vučitrnu, od Sjenice ai Dakovice. od Peči i Nového Pazaru, od Gusině ai Kolašína, ode Skadru, města širokého. ai Baru, města přímořského. Ulefnci též ostali tam všichni. Avšak stůj a na bojiště patřil Černohorcům, sivým sokolíkům krvavé jsou nohy po kolena, krvavá jsou křídla po ramena od rubání bohatýrů Turků. Ejhle, onen chlapec Černchoree (z vladykova jest on služebnictva). na koni tam jede Mahmutově! Ejhle, druhý chlapec, Černohorec. ukazuje Mahmutovu hlavu! Ejhle, třetí s puškou Mahmutovoul Bez památky neodchází nikdo: ten si šavli nese, onen prapor, ten zas jede na sedlaném koni. Zrádcům smrt i najímačům jejich! Zastkvělo se líce Černé Hory.
Vladyka Turek Krist Ibrahim Černohorec Mahmutův Prizren Sjenica Nový Pazar Skadr Černá Hora
14 title
Neutěšená zastávka. Utěk ze
15 article Sarajeva.
Sarajeva. (Ze vzpominek ceslovních.) Prvním naším průvodcem, jejž nám z ho- telu „Narenty“ objednali, byl mladý, asi dva- cetiletý Srb v kroji domorodců, patrně hoch. který se dával zjednati na všechny práce, jež mohl konati, na poselství, donášku zavaza- del atd. Přišel, uklonil se a položil ruku na čelo. z čehož jsem soudil, že jest vyznavačem islamu. „Tys mohamedán?“ táži se. „Zdálo se mi, že tvář jeho se nějak za- chmuřila. „Co ti mám vykonati?“ tázal se místo od- povědi. Byl jsem potom kýmsi upozorněn, že mo- slimové neradi slyší slovo „mohamedán“, v němž se jméno proroka jejich jaksi bere na- darmo. Neměl jsem o tom arci ani potuchy a snažil jsem se mladého mohamedána udobřiti několika cigaretami. „Provedeš nás po městě, okážeš nám, c tu hezkého a památného.“ „Bädeker“ je sice dobrá věc, „Mayer taky a jak se všechny ty knihy pro turisty jmenují. Ale živý a zdejší průvodčí je vždy nejlepší. Překvapil mne značný počet „háremů“ čili hřbitovů (na rozdíl od slova „harém“, pří- bytek žen), rozložených po celém městě, i ulicích velmi živých. Arci bylo zřejmo, že na mnohé, travou zarostlé a s propadávajícími se podivnými náhrobky tureckými dávno se ne- pohřbívá. Rozumí se, že nás zavedl i na tak zvaný „římský“, skutečně však turecký most. vypínající se jediným obloukem asi dvacet metrů nad řekou Neretvou. Tu nám lsčil, kterak ml
Srb Mayer Sarajevo Neretva
16 article
cikání skákávali s mostu pro pouhý krejcar vržený do průhledné vody v hloubi, a turisté házeli neúnavně krejcary do řeky, aby se na- bažili krkolomného toho divadla. Ale nyní jsou produkce ty zakázány a malí kloučkové tam jen o krejcárek žebrají. Za mostem, jistě v nejstarší části Mostaru, uvedl nás průvodce taky do malého mlýna, jehož stoupy valcho- valy právě hrubé vlněné houně. Veškeré zaří- zení tohoto mlýna bylo tak prvotní, starodáv- né, jako jistě bývalo již za dob římských, za všechna ta staletí nic na něm se nezměnilo. Mlýn byl zamčen, když jsme k němu při- šli, a mladý náš vůdce musil teprv kdesi se- hnati „pana otce“ mlynáře, taky mohame- dána. Přišel, ochotně odemkl, mlýnkem ná provedl. Byl to letitý muž, ostýchal jsem se jemu za prokázanou ochotu nabídnouti od- měnu, ale přitarabil se odkudsi jeho synek prohlížející si zvědavě cizince. Tomu tedy po- dávám nějaký peníz a chlapec dychtivě po něm sáhl. Ale než dosáhl a než jsem mohl bakšiš vpustiti do jeho umouněné dlaně, rozpřáhl s starý mlynář a vrazil kloučkovi takovou her- du, že odletěl na pět šest metrů a pak všecel zahanben se odplížil.
Mostar
17 article
Po všem, co jsem kdy o bakšiši a jeho vymáhání četl a slyšel a posud i viděl, byl mi toto počínání starého mohamedána nepo- chopitelné. Dostalo se mi však později v Doln Tuzle další lekce v té věcí a tu jsem vy- rozuměl, že mohamedáni Srbové vzhledem k bakšiši mají stanovisko zcela jiné než Turci Mládež arci ochotně a vděčně vztahuje po něm ruce. Někdy k polední vrátili jsme se zase do středu města a přiblížili se k jedné z mostar- ských džamijí, tureckých modliteben, s jejíhož minaretu právě muedzin vyzpěvoval svoje prů- povídky. Poskrovnu scházeli se mohamedáni. setřásali s nohou trepky a škrpály a buď bosí nebo v sílných, jako plstěných punčochách vstupovali dovnitř na polední modlitbu.
Srba Turec Doln Tuzla
18 article
Rád bych taky byl vstoupil, abych viděl, jak taková svátyně turecká a pobožnost v ní vypadá, ale nevěděl jsem, jak se zachovati, abychom nikoho nepohoršili. Máme se taky zouli? Ale bylo po ranním dešti a všady plno bláta, mohamedáni ťapali v něm a nabírali ho na punčochy. To není věc příjemná. — Náš mladý vůdce, vida ty rozpaky, mávl nedbale rukou a řekl: Vstupte jak jste! — Vešli jsme tedy, ale vůdce náš neprovázel nás. Počkal venku. Patrně se již z rána namodlil na celý Vnitřek modlitebny holý, studený, bez ozdob. Toliko v čele jakási malba na zdi, na- podobující cosi jako koberec. Pod ní stál mla- dý ještě muž, vztyčující se a zas ohýbající se a sklánějící, vzpínající ruce a jednotvárným hlasem cosi provolávající. Kolem něho roz- troušeno několik postav, poklekávajících, shý- bajících se, dotýkajících se čely dlažby a mu- mlavě opakujících po předříkávači, jenž všal nebyl žádným knězem, toliko nějakým ochot- níkem. Pomalounku odvažovali jsme se dále do středu, blíže ke skupině. Nikdo si naší pří- tomnosti nepovšiml, ničí zraky neotočily se po nás. I všichni, kdo později přicházeli, kráčeli mimo nás, očima o nás ani nezavadili. Mysl všech upinala se jenom na vlastní pobožnost. na výkon modlitby, a my pro celé to skrovné shromáždění zůstávali jsme jak neviditelni.
19 article
Polohlasné mručení věřících a modlících se zaléhalo v náš sluch, a bylo v tom cosi ponu- rého. Zač se modlili? Toliko za spásu duši svých? Nebo i za to, aby domovina jejich zas byla vrácena panství islamu? Nerozuměli jsme ze všeho ani slova. Beze šustu a pozpátku vytratili jsme se z džamije, venku ovanul nás opět svěží vzduch a dech rušného života. Po dvoudenním neb třídenním pobytu lou- čili jsme se s Mostarem a nastoupili další ce- stu k Sarajevu. Litovali jsme pak velmi, že jsme pobyt v Mostaru a krásném půvabném jeho okolí neprodloužili, neboť v Sarajevě oče- kávalo nás netušené překvapení. Přibyli jsme tam po úzkokolejné dráze někdy po sedmé ho- dině večerní, nepamatuji, zda 3. neb4. května. Na nádraží spatřili jsme několik kra- janů, s nimiž jsme se byli setkali již v Dubrov- níce, ale ti právě odtud odjížděli. Vyprováze je krajan major, výborný muž vzácně jemné povahy, který dříve taky nějaký čas meškal s námi v Dubrovníce. Tehda nás pozval, a se zastavíme v Sarajevě, abychom ho navští- vili. Měli jsme ostatně doporučení k několika osobám, i vyšším hodnostům úřadním, kteř nám měli umožniti návštěvu a prohlídku ve- liké sarajevské továrny na koberce a taká- kovny.
Mostar Sarajevo Dubrov
20 article
Ve chvatu příjezdu a odjezdu vlaku, v po- divném nepokoji a přebíhání na nádraží,v kvapném nastupování do vagonů a letmém loučení krajanů, kteří jakoby před něčím prchali, nebylo času na otázky ani na odpo- vědi. Teprv když vlak zase vyduněl z nádraží dále ke Slavonskému Brodu, bylo nám uči- něno stručné sdělení: v Sarajevě právě vy- pukla stávka dělnictva v tabákovně i kober- covně. Závody zavřeny. A právě dnes, asi dvě hodiny před naším příjezdem, vytáhlo vojsko proti lidu, srocujícímu se a hlučícímu na uli- cích a náměstích, a když neuposlechl vy- zvání k rozchodu a vyklizení prostranství, by- lo do něho páleno. Hovořeno o celém počtu zastřelených a těžce zraněných — později, bo- hudík, obmezil se původní počet na dvě toliko oběti. Smrtelně zasažen byl prý jistý student a — důstojnický sluha, jenž spěchal za svojí povinností. Vlak byl pryč, nám nezbylo než zůstati a vyhledatí nocleh v městě takto znepokoje- ném a hezký kus od nádraží vzdáleném. Pan major projevil naději, že zítra zas nastane klid, zval nás co nejupřímněji k sobě na druhý den a rozloučil se s námi. Plni nevlídných dojmů jeli jsme omnibu- sem do města. Jen aby nastal klid! Omnibus zavezl nás do jednoho z prvních hotelů, jehož majetník nebo nájemce byl žid. jako skoro ve všech hotelích hercegovských den.
Slavonski Brod Sarajevo
21 article
bosenských. Je to výnosná živnost a nevy- skytli se podníkatelé jiní. Taky prý podnika- telům židům kynuly podmínky co nejpřízni- vější, okupační vláda všady prý je podporova- la, pokládajíc je na obsazené půdě za živel nejspolehlivější. A hrnulí se tam židé z Vídně a hlavně z Maďarie. Složili jsme zavazadla a vydali se ještě večer na malou procházku městem. Vypadale to všady skutečně jako „klid“, ale my, kteř jsme podobných výjevů zažili již dosti v Če- chách, v Praze, víme, jak se takový „klid? zjednává. Krámy byly zavřeny, mnohé ulice jako vymeteny, a potkávali jsme nejen jedno- tlivé hlídky vojenské s nasazenými bodáky ale celá oddělení, a tyto zjevy nesvědčily právě o spolehlivosti klidu. Kdesi v dáli i pod našimi nohami jakoby cosi vřelo. A vzezření domo- rodců, jež jsme potkávali, bylo pochmurné zamračené, přísné. Později nám pikolo v hotelu šeptem svě- řoval — jakoby se bál vyzrazení — že je rad- nice demolována. A rozumí se, že již dávn letěly telegramy do všech vídeňských listů o hrozné té demolaci. Bylo to nesprávné, jako skoro vždy. Časně z rána vzchopili jsme se a šli se podívat na „pobořenou“ radnici Byla celá, jako kdy před tím, nestalo se jí nic jiného, nežli že v ní bylo vytlučeno několik tabulí v oknách. Čemuž se v žargónu zpravo- dajů vídeňských novin říká „verwüstung“ „demolierung“ Ale byla to první stávka v Sarajevě v okupovaném území vůbec a nikdo nevěděl jak to skončí. Proč jsme nezůstali v krásném. klidném Mostarul
Krám Vídeň Praha Sarajevo
22 article
Jen jsme trochu prošli městem, polože- ným půvabně v údolní rovině a se všech stran obklopeným zelenými vrchy, a zamířili jsme do tureckého bazaru. Nemohli jsme dlouho prohlížeti vyložené tu předměty a přihlížet ku práci živnostníků, robicích tu předn očima všeho obecenstva, krejčí, opankářů atd. Byle asi půl desáté, když náhle jakoby sem zava- nula vichřice, vznikl šum od konce na konec ozvaly se výkřiky, strhl se chvat, zboží sklá- dáno, házeno dovnitř, krámy kvapně zaví- rány, obecenstvo prchalo domů. Kdesi v dál ozvaly se vojenské polnice i bubny. Bylo po klidu. Znamenalo to, že zase kdesi shroma- žďují se stávkáři s nezbytným ovšem prů- vodem zahalečů a chasy chtivé výtržnosti která vlastně vyvolává pak „ostrá“ opatření. Potkal nás jakýsi neznámý člověk a vida, že jsme tu cizinci, poradil nám: Jděte do svého hotelu, pánové, bude vám tam nejlépe. Aby- ste se nedostali do nějaké vřavy. Poradil dobře. Za chvíli již všemi směry prchali poděšení muží i ženy, za nimi objevily se řady vojáků s napřaženými ručnicemi s ba- jonety, jako k útoku. Na štěstí hotel náš byl nedaleko, nějakými postranními ulicemi do- stali jsme se brzy pod střechu. A tu se nám naskytlo milé divadlo. Okna přízemní jídelny i sousední kavárny zabedňována byla silnými prkny, prkna tarasena příčnými břevny,v místnostech pojednou ztemnělých rozžata světla. Vrata hotelu zamčena a vpouštěn do- vnitř, jen kdo tam náležel. Hotelier přecházel plný starostí a obav průjezdem, na nás hleděl nějak nedůvěřivě.
23 article
Rozuměl jsem tomu. Zdálo se mi vůbec od prvého okamžiku, co jsem překročil hranice Hercegoviny, jakobych byl pod nějakou do- hlídkou. Šimralo to nějak. Jako v Mostaru, taky zde, než nás uvedli do pokoje hotelního, musil jsem vyplniti dole nesmírně obšírný „meldecetl“. Odkud jsem, kam směřuji. Kde a kdy jsem se narodil. Kam přísluším atd. No a jakého povolání, arcižeť. Psal jsem ovšem všady, že konám cestu pro zotavení, výlet ale připojoval jsem taky svědomitě „člen redakce N. L.“ A proto všady ta „pozornost“ Jedné chvíle přistoupil ke mně hotelie a řekl mi: „Přijel jste nevčas. Nic tu neuvidite. R- ději jste měl jeti dále. Co tu budete dělat? „Počkám, až bude ticho. Rád bych se po- díval do továren, do okolí. Sotva sem zas ně- kdy přijdu. „Nevím, nevím,“ odpovídal hotelier, „bu dete-li moci do továren. Všechno zavřeno. Byli jsme v hotelu jak uvězněni. Nebylo pomyšlení na procházku městem. Všady plne hlídek. Co chvíle zaznival odněkud ryk, štěr- binami v bednění oken viděli jsme hloučky přebíhajících aneb honěných lidí. Venku jasný den, my tu v jídelně při večerním osvětlení Velmi zábavné. Chvílemi vyšli jsme i do po- koje nahoru, ale zas nás to táhlo dolů, aspoř ke vratům, skrze jejichž mřížení přece jsme viděli na ulici. Bylo k poledni, když za mnou nahoru při- běhl hotelier, všecek udýchána „Jste hledán, pane. „Kým pak? „Vojáky! — Račte dolů. Zatrápená věc! Co mi chtějí vojáci? Sešel jsem dolů, do vestibulu. Tam dva vojíni s nasazenými bodáky, před nimi desát- ník s nějakým dopisem v ruce. Salutuje. „Jste pan Y.?“ táže se německy. „Jsem. Čím mohu sloužit?
N L Hercegovina Mostar
24 article
„Pan major X. vzkazuje poručení, posílá dopis, mám přinést odpověd.“ Vzácný krajan major poslal mi stručnou zprávu: „Posádka konsignována, jsem od vče- rejšího večera v kasárnách, nevím, kdy se do- mů vrátím, nemohu vás tedy u sebe uvítati Chcete-li však navštíviti moji choť, velmi ji to potěší. Těší se na vás.“ aa Hotelier stál opodál pln očekávání, zdali mne vojáci odvedou. Zhluboka oddechl, když jsem desátníkovi odevzdával odpověď a když tento pozdraviv se svými vojáky odešel. O té chvíle hleděl na mne s velikým respektem. Již jsem nespatřil pana majora ani jeho choť. Neboť ulice Tepebašina byla vzdálena asi půl hodiny cesty a nebylo lze pěšky pro- niknouti tam uzavřenými ulicemi jinými. žá- dal jsem, aby mně z hotelu opatřili povoz, ale nebylo lze dostati povozu. Nikdo nechtěl jeti. Uvěznění naše trvalo dále. Snídali jsme, obědvali i večeřeli v zabedněné jídelně. Ven vycházeli jsme jenom na několik set kroků od hotelu, pokud vedla rovná ulice oběma směry, abychom stále měli na očích, co se kde děje, bychom v čas mohli pod střechu se uchýliti. Toliko druhý den večer odvážili jsme se k veliké džamiji nedaleko, s jejíhož mina- retu muedzin vyvolával. Byl pátek, mohame- dánům sváteční den, a když se setmělo, vy- skočila na minaretu zdola až k vrcholku četná světla barevná, červená, modrá, zelená, jako když veliké světlušky ji obletují. A jakoby v městě byl největší klid, znělo s hora do ti- ché noci táhlé vyzpěvování muedzinovo. Ni- kdy toho večera nezapomenu.
25 article
Celé tři dny čekali jsme na uklidnění, ale marně. Sice ráno třetího dne táhl ulicemi ja- kýsi zřízenec městský, v kroji bosenském, provázený bubeníky a trubači, a když nástroje utichly, vyvolával hlasitě všemi směry: „Slobodno otvorit! Slobodno otvorit! Slo- bodno otvorit!“ A táhl s průvodem svým dále. Avšak lidé pořád ještě nedůvěřovali, ni- kdo krámu neotvíral. Taky náš hotel zůstával i na dále zabedněn. Již bych byl rád unikl, když jsme tu jen čas mařili, ale to nebyla snadná věc. Měli jsme těžká zavazadla, lodní kufr, nebylo lze dostati nosiče, sehnati povozu, a nádraží půl hodiny od města. Nikdo nechtěl jíti, nikdo jeti. Zamrzli jsme tu. Konečně ráno dne čtvrtého popadl mne hotelier na schodech: „Pane, chcete odjeti ke Brodu? „Velmi rád.- „Tedy rychle, v devět odjíždí omnibus na nádraží.“ „Kdy jede vlak?“ „V jednu hodinu. „Pojedu tedy později. „Nemožno. Jede jen tento omnibus —a pak celý den nic. Jsem rád, že mohu aspoň tento vůz vypraviti. Bylo půl deváté, a my nebyli připraveni. Nahoru tedy! Sebrali jsme svrchky svéa knihy, naházeli, nacpali do kufrů, našlapali, zúčtovali s hotelierem a byli jsme právě ho- tovi, když se kola omnibusu již rozhrčela. „Počkat! — Ještě nás vzít!“ Vyházeli nám kufry na střechu omnibusu, vlítli jsme do vnitř — a s bohem Sarajevo, tys nás pěkně uvítalo, pěkně vyčastovalo! Tu hlídky, tu kordon, tu četníci — ale ji- nak ulice prázdné, silnice k nádraží volna. Za dvacet minut byli jsme na nádraží — a tam jsme pak čekali plné čtyry hodiny, než přijel vlak, jenž nás odvážel někam k Doboji. Nej- bližším našim cílem byla Dolní Tuzla a neda- leká Kreka se svými uhelnými doly, kde nás očekával starý přítel, ředitel dolů. Tak jsme prchali ze Sarajeva.
Brod Sarajevo Doboj Tuzla
27 article Čest.
Čest. Napsal Binet-V almer. — Z franc. přeložila Marie P atero v á. Elegantně, se vzpřímeným tělem a a loktem opřeným o opěradlo, seděl pan Go- dard de Surras v lenošce a četl klidným hla- sem list, který právě napsal a mezi prsty držel. Proti němu u stolu naslouchal čtenému jeho bratr, pan Godard-Raville. Lampa osvětlovala jasně jejich tváře. Byli si podobni. Oba byli mladí. Měli večerní společenský šat na sobě. Vlas jejich byl hlad- ce sčesán, knír po anglicku přístřižen, plet poněkud bledá. Pan Godard de Surras dočetl a pohlédl na bratra. Ten přikyvl: Ano, tak jest to dobře. A nikdy dosud necítili se ti dva bratří sobě bližšími. A přec od té doby, co opustili dům otcovský, šli stejnými cestami, a vždy i činy jejich, boje, úspěchy i myšlenky byly si podobny. Tito Godardové byli syny notáře v ma- lém venkovském městečku, jenž se těšil úctě ve svém kraji. Oni chtěli výše vystoupiti. Je- den z nich oženil se se sl. de Surras, druhý se sl. Raville. Rodina de Surras byla stará a velmi vznešená, profesor Raville slovutný. Nebylo sice peněz v těchto sňatcích, ale hodně mnoho cti. Sňatky ty otevřely salony a společenské kroužky těmto mladým cti- žádostivcům. Vystupovali v nich s leskem, ale opatrně. Netoužili po tom, aby uváděli v podiv společnost, ale aby byli připuštěni poznenáhlu do vyšších tříd. Nestrojili pletich, stoupali trpělivě, pomáhali si vzájemně;a jejich vzájemná oddanost byla v oblíbě a vše- obecně se chválila sjednocenost těchto dvou bratří.
Binet Marie Surras Godard Raville Vlas slovutný
28 article
Ten bohatý a nádhery milovný, při tom však ještě počestný a cnost do nebes vyná- šející svět, do něhož již zpola pronikli, si jich vážil. Byli manželi věrnými, přáteli spo- lehlivými. Byli úslužní, loyální, uhlazení. A hle, právě v oné chvíli, když vše bylo již tak krásné, hrozná pohroma jim hrozila. Právě tohoto večera obdrželi oba po dopisu; a v těchto dopisech doznal otec jejich, notář Godard, s ohromující prostoduchostí, že již po 15 let zpronevěřoval peníze. Snad proto, aby vychoval syny své? Nebo proto, aby ukojil nějakou tajnou vášeň, od- cizoval jmění mu svěřené? O tom nenapsal ničeho. Jen tolik napověděl, že příšla hodina, kdy se nedá věc déle ututlati; že zítra by byl skandál a proto že dává v jejich ruce ži- vot svůj. Co oni mu poručí učiniti, to že učiní. A právě ty ony dopisy to byly, na něž psal odpověď Godard de Surras, odpověd. která došla plného souhlasu Godarda-Ravilla. A byla to odpověď tak přímá, tak mužná, prosta všeho pohnutí a slitování, že vyná- šela, třebas ne výslovně, rozsudek smrti nad otcem. Ty jejich odměřené věty byly plny zdravého smyslu a logiky. Godardům nebylo třeba dlouhé úvahy. Stejně snadno prohlédli oba hrozný ten pro- blém a zdál se jim zcela jednoduchý. Ta jedno- duchost zachránila jejich klíd a duševní rovnováhu. A zatím co Godard de Surras vpravoval dopis do obálky, pohlédli na sebe s uspokojenímo.
Godard Surras Ravill