1
masthead
4. květ na 1913,
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů
5
masthead
Palisk vyhrazen
7
article
OBSAH:
Srbská národní píseň: Černohorci a Mabmut paše
Ypsilon: Neutěšená zastávka. Útěk ze Sarajeva.
Binet-Valmer: Čest.
Sís Vl.: Obrázky z balkánské války: Omyl. -
V údolíčku smrti.
Sís
Sarajevo
Černohorec
Mabmut
8
article
Černohorci a Mahmut paša.
Černohorci a Mahmut paša.
Srbská národní píseň. Přeložil Josef Holeček
Vysvětlení. Bitva mezí Černohorci a skader-
ským vezírem Mahmudem pašou Bušatlijou udála
se r. 1796 na Krusách na Černé Hoře. Je to jedna
z nejdůležitějších bitev, které kdy Černá Hora
svedla s Turky. Černá Hora byla již déle tří století
od Skadru ohrožována. Skader, tehdy hlavní
město srbské Zety, padl roku 1479 po dvou-
letém obléhání do rukou sultánu Mohamedu
II., jenž sám dobývání řídil. Vojsko jeho bylo
ohromné, 350.000. Ono nestálo pod Skadrem
všechno, ale z něho pořád mohly býti doplňovány
řady dobyvatelů, když prořídly. Po pádu Skadru
Srbové odtud prchli do hor za Škaderským jezerem,
kam už od bitvy kosovské se utíkali Srbové, kteří
se nechtěli smířiti s tureckým jhem. Tak
vznikla Černá Hora, dědička Zety. Ve Skadru
sultán usadil pašu Bušatliju, poturčeného člena
černohorské dynastie Černojevičů. Bušitlijům
později dána hodnost pašů skaderských dě-
dičně. Skaderští pašové byli od Cařihradu
jen podle jména odvislí. Šultánům neplatili
daní a vojska jim dávali jen jako spojenci. Šulta-
nové tento volný poměr rádi trpěli proto, že ska-
derští pašové krutým záštím poturčenců Černou
Černohorec
Mahmut
Holeček
Bušatlija
Turek
Skader
Srba
Zet
Šulta
Černá hoře
Černá Hora
Cařihrad
Mohamed II
9
article
Horu pronásledovali. Černohorská dynastie Crnoje-
vičů, zjemnělá kulturou benátskou, brzy se nasytila
těchto bojů, o nichž mohla předvídati, že budou
nekonečné, ne-li beznadějné. R. 1516 poslední Crno-
jevič opustil Černou Horu, odstěhovav se do Be-
nátek. Černá Hora byla od té doby zůstavena sama
sobě. Neměla nad sebou žádné vlády a jednotliví
kmenové a rodové bili se s Turky na vlastní rub
a často i mezi sebou. Teprve znenáhla cetyňští
vladykové stali se i světskými hlavami země, ovšem
bez moci. Již i poturčenců na Černé Hoře přibývalo
a zdálo se, že společnému osudu všeho Balkánu
ani Černá Hora neujde a pode jho turecké dřív či
později podpadnouti musí. Na Štědrý večer r. 1700
na popud vladyky Danila všichni poturčenci rázem
byli povražděni a vyhubeni. Černá Hora byla
nyní uvnitř Turků prosta, ale zevně byla od nich
ještě krutěji a bez ustání napadána. Teprve r. 1796
podařilo se Černohorcům poraziti Turky ve zmí-
něné bitvě na Krusách tak rozhodně, že odtud za-
číná obrat v poměru obou zápasníků. Bojem mezi
Turek
Černohorec
Crna
Balkán
Crnoj
10
article
Skadrem a Cetyní možno nazvati celý ten několika-
věkový oddíl historie. Vzetím Skadru od Černo-
horců boj tento konečně dobojován. Ze stručného
tohoto vysvětlení čtenář porozumí ohromnému hi-
storickému významu Skadru pro Černou Horu.
tomu, že Černá Hora nemůže Skadru vydati dobro-
J. H
volně.
Milý bože, za vše tobě díkal
Co své vojsko ztratil Mahmut paša,
Mahmut paša, vezír v Skadru bílém,
co je ztratil, válče a se bije
s malým vojskem brdsko-černohorským
při úhledné vísce Martiničů
ponad Spužem ve Bělopadličích
(valné paší zhynulo tu vojsko,
mnoho paši padlo agů, begů.
výkvět zhynul tureckého panstva,
že až těžko bylo spočítati).
paža nespí, paša nehovoří,
neklaní se Mohamedu světci,
jen se zlobí na vladyku Petra,
na mladé se hněvá Černohorce,
kteří s Petrem Brdům pomoc dali
Udeřil se dlaní do kolena:
„Ach, co já to junák učinil jseml
Koho se mé srdce polekalo?
Černého se polekalo mnichal
Kdo mou sílu může poraziti,
dokud mi je kapsa peněz plna,
dokud Černá Hora zrádce chová,
kteří mého žíznivi jsou zlata?
Mahmut
Mohamed
Petro
Černohorec
Petro Brda
Spuž
11
article
Prodají mi skalnou Horu Černou,
z Černé Hory vpadnu na přímoří.
všecko ohněm popálím a požhu
do bílého města Dubrovníka,
posadím tu bratra Ibrahima,
aby králem byl a panovníkem,
abych i já proslul na daleko.“
Paša řekl, silné vojsko sebral,
s vojskem vpadl na Dolany rovné
u Zlatice ponad Podgorice.
Odtud paša drobné psaní napsal,
psaní poslal na Cetyně rovné:
„Oj. vladyko, černohorský králil
Z Černé Hory carský barač vyber,
přínes mi jej do bílého Skadru.
Jestlí mi ho, pope, nepříneseš,
poplením ti skalnou Horu Černou,
s trojím vojskem na tebe se vrhnu
prvé vojsko půjde ku Novému
půjde přes Nikšič a přes Grachovon
druhé vojsko proti tobě pošlu
přes Bar bílý u siného moře,
přes Bar bílý a Pastrojeviče,
nezastaví se až na Solidle,
třetí vtrhne do tvé Hory Černé
spálí tvoje staré monastýry.
porubá tvé mladé Černohorce,
porobí tvé mladé Černohorky:
všecko troje vojsko sestaví se
na území dože benátského
zdrcen vzdáš se, ani nevystřele.
Vladyka, když drobné psaní dostal.
prohlédl je, svolal Černohorce,
přečetl jim psaní a se tázal:
„Černohorci, mojí bratři milí,
sami rcete, dáme-li mu harač,
anebo se s Turkem pobijeme?“
Odvětili všichni: „Nedámo mu,
ale s Turčtnem se pobijemel“
Vladyka pak malé vojsko sebral
sedm tisíc bylo ho, ne více,
s vojskem táhl k Malé Vílenici
Černohorci tu se položili,
patnácte dní nehnuli se odtud.
Ibrahim
Paša
Černá
Nový
Vladyka
Černohorec
Turek
Dubrovník
Zlatica
Podgorica
Nikšič
12
article
Mahmut paša. pozdvihl-li oči.
na hory-li podíval se junák.
viděl tamo vojsko černohorské
sokoly zřel mladé Černohorce,
ani vodí hry a radovánky.
mezi sebou smějíce se mlurvř
„Kterak udeříme na vezíra?
Nemáme-liž obklíčiti pašu?“
Neškádlili Mahmut-pašu dlouho.
Přišel pátek, turecký to svátek.
Ku své zkáze pozdvihl se Mahmu
se Zlatice ponad Podgorice,
svojskem táhl přes Čemovské pole
a dřív ještě, nežli slunce vyšlo,
útokem vzal Krusy, vísku malou,
položil ji popelem a prachem.
Vladykovi stráže oznámily.
že se blíží Mahmut paša s vojskem.
Vladyka hned sešikoval vojska,
sešikoval plémě ku plemeni,
mezi nimi rozpostavil vůdce,
muže, zvyklé prachu tureckému,
boji zvyklé, boje nedočkavé.
Sešikovav, postavil se před ně
a tak mluví mladým Černohorcům
„Černohorci, moji bratři drazíl
Víte, kterak Srby tupí Turci
od Kosova pole žalostného.
odo zrady Brankoviče Vuka,
kéž ho za to věčná stihla mukal
Jeliž která střela ukrutnější
střely, která srdce prorazila?
Ale není střely jedovaté.
ale není vražedlné zbraně,
rovné naší potupě a haně.
By k nám paša dříve nebyl vnikl
a tu naše zpozoroval sváry.
v srdce nám by nebyl zaťal spáry,
nevěděl by, kde jsou Kostělice,
aniž by se nyní Turčin chvastal,
že dá smrtnou ránu Černé Hoře,
svému koni napíti dá z moře,
a že všecko popálí a zrubá.
Černohorci, moji bratři drazil
Důstojným se křížem požehnejte,
k bohu Kristu ruce pozdvihněte,
všichni na ráz tavle vypřáhněte,
útokem se v Turky rozežeňte —
bohu snadno zahubiti Turky.
Mahmut
Vladyka
Černohorec
Srba
Turek
Kosův
Turčin
bůh
Krist
Podgorica
Černá hoře
Brankovič Vuka
13
article
Vladyka tak naučil je dávno,
Černohorci dobře uposlechli,
a jak se jim přiblížili Turci,
(bylit se už dní několik bili
semo tamo honili se polem,
živým sebe stíhajíce ohněm)
Černohorci šavle vytasili,
důstojným se křížem požehnali
jméno Krista boha zavolali,
a již Turci paty ukázali,
běželi a divě palovali.
Černohorci k Sitníci je hnali,
tři tisíce hlav jim porubali.
Sitnice jich nezdržela v běhu.
Zahatili od břehu ji k břehu
těly svými a svých dobrých konl.
Nevyvázla ani živá duše,
pouze paša Ibrahim se spasil.
A on ani vyvázl by nebyl,
kdyby jakýs popik (bůh jej zatratl
nebyl vzal ho na junácké plece.
Vybraní tam pohynulí Turei
od tureckých starožitných krbův
od Prizrenu ai Vučitrnu,
od Sjenice ai Dakovice.
od Peči i Nového Pazaru,
od Gusině ai Kolašína,
ode Skadru, města širokého.
ai Baru, města přímořského.
Ulefnci též ostali tam všichni.
Avšak stůj a na bojiště patřil
Černohorcům, sivým sokolíkům
krvavé jsou nohy po kolena,
krvavá jsou křídla po ramena
od rubání bohatýrů Turků.
Ejhle, onen chlapec Černchoree
(z vladykova jest on služebnictva).
na koni tam jede Mahmutově!
Ejhle, druhý chlapec, Černohorec.
ukazuje Mahmutovu hlavu!
Ejhle, třetí s puškou Mahmutovoul
Bez památky neodchází nikdo:
ten si šavli nese, onen prapor,
ten zas jede na sedlaném koni.
Zrádcům smrt i najímačům jejich!
Zastkvělo se líce Černé Hory.
Vladyka
Turek
Krist
Ibrahim
Černohorec
Mahmutův
Prizren
Sjenica
Nový Pazar
Skadr
Černá Hora
14
title
Neutěšená zastávka. Utěk ze
15
article
Sarajeva.
Sarajeva.
(Ze vzpominek ceslovních.)
Prvním naším průvodcem, jejž nám z ho-
telu „Narenty“ objednali, byl mladý, asi dva-
cetiletý Srb v kroji domorodců, patrně hoch.
který se dával zjednati na všechny práce, jež
mohl konati, na poselství, donášku zavaza-
del atd.
Přišel, uklonil se a položil ruku na čelo.
z čehož jsem soudil, že jest vyznavačem
islamu.
„Tys mohamedán?“ táži se.
„Zdálo se mi, že tvář jeho se nějak za-
chmuřila.
„Co ti mám vykonati?“ tázal se místo od-
povědi.
Byl jsem potom kýmsi upozorněn, že mo-
slimové neradi slyší slovo „mohamedán“, v
němž se jméno proroka jejich jaksi bere na-
darmo. Neměl jsem o tom arci ani potuchy a
snažil jsem se mladého mohamedána udobřiti
několika cigaretami.
„Provedeš nás po městě, okážeš nám, c
tu hezkého a památného.“
„Bädeker“ je sice dobrá věc, „Mayer
taky a jak se všechny ty knihy pro turisty
jmenují. Ale živý a zdejší průvodčí je vždy
nejlepší.
Překvapil mne značný počet „háremů“
čili hřbitovů (na rozdíl od slova „harém“, pří-
bytek žen), rozložených po celém městě, i
ulicích velmi živých. Arci bylo zřejmo, že na
mnohé, travou zarostlé a s propadávajícími se
podivnými náhrobky tureckými dávno se ne-
pohřbívá. Rozumí se, že nás zavedl i na tak
zvaný „římský“, skutečně však turecký most.
vypínající se jediným obloukem asi dvacet metrů
nad řekou Neretvou. Tu nám lsčil, kterak ml
Srb
Mayer
Sarajevo
Neretva
16
article
cikání skákávali s mostu pro pouhý krejcar
vržený do průhledné vody v hloubi, a turisté
házeli neúnavně krejcary do řeky, aby se na-
bažili krkolomného toho divadla. Ale nyní
jsou produkce ty zakázány a malí kloučkové
tam jen o krejcárek žebrají. Za mostem, jistě
v nejstarší části Mostaru, uvedl nás průvodce
taky do malého mlýna, jehož stoupy valcho-
valy právě hrubé vlněné houně. Veškeré zaří-
zení tohoto mlýna bylo tak prvotní, starodáv-
né, jako jistě bývalo již za dob římských, za
všechna ta staletí nic na něm se nezměnilo.
Mlýn byl zamčen, když jsme k němu při-
šli, a mladý náš vůdce musil teprv kdesi se-
hnati „pana otce“ mlynáře, taky mohame-
dána. Přišel, ochotně odemkl, mlýnkem ná
provedl. Byl to letitý muž, ostýchal jsem se
jemu za prokázanou ochotu nabídnouti od-
měnu, ale přitarabil se odkudsi jeho synek
prohlížející si zvědavě cizince. Tomu tedy po-
dávám nějaký peníz a chlapec dychtivě po něm
sáhl. Ale než dosáhl a než jsem mohl bakšiš
vpustiti do jeho umouněné dlaně, rozpřáhl s
starý mlynář a vrazil kloučkovi takovou her-
du, že odletěl na pět šest metrů a pak všecel
zahanben se odplížil.
Mostar
17
article
Po všem, co jsem kdy o bakšiši a jeho
vymáhání četl a slyšel a posud i viděl, byl
mi toto počínání starého mohamedána nepo-
chopitelné. Dostalo se mi však později v Doln
Tuzle další lekce v té věcí a tu jsem vy-
rozuměl, že mohamedáni Srbové vzhledem
k bakšiši mají stanovisko zcela jiné než Turci
Mládež arci ochotně a vděčně vztahuje po
něm ruce.
Někdy k polední vrátili jsme se zase do
středu města a přiblížili se k jedné z mostar-
ských džamijí, tureckých modliteben, s jejíhož
minaretu právě muedzin vyzpěvoval svoje prů-
povídky. Poskrovnu scházeli se mohamedáni.
setřásali s nohou trepky a škrpály a buď bosí
nebo v sílných, jako plstěných punčochách
vstupovali dovnitř na polední modlitbu.
Srba
Turec
Doln Tuzla
18
article
Rád bych taky byl vstoupil, abych viděl,
jak taková svátyně turecká a pobožnost v ní
vypadá, ale nevěděl jsem, jak se zachovati,
abychom nikoho nepohoršili. Máme se taky
zouli? Ale bylo po ranním dešti a všady plno
bláta, mohamedáni ťapali v něm a nabírali ho
na punčochy. To není věc příjemná. — Náš
mladý vůdce, vida ty rozpaky, mávl nedbale
rukou a řekl: Vstupte jak jste! — Vešli jsme
tedy, ale vůdce náš neprovázel nás. Počkal
venku. Patrně se již z rána namodlil na celý
Vnitřek modlitebny holý, studený, bez
ozdob. Toliko v čele jakási malba na zdi, na-
podobující cosi jako koberec. Pod ní stál mla-
dý ještě muž, vztyčující se a zas ohýbající se
a sklánějící, vzpínající ruce a jednotvárným
hlasem cosi provolávající. Kolem něho roz-
troušeno několik postav, poklekávajících, shý-
bajících se, dotýkajících se čely dlažby a mu-
mlavě opakujících po předříkávači, jenž všal
nebyl žádným knězem, toliko nějakým ochot-
níkem. Pomalounku odvažovali jsme se dále
do středu, blíže ke skupině. Nikdo si naší pří-
tomnosti nepovšiml, ničí zraky neotočily se po
nás. I všichni, kdo později přicházeli, kráčeli
mimo nás, očima o nás ani nezavadili. Mysl
všech upinala se jenom na vlastní pobožnost.
na výkon modlitby, a my pro celé to skrovné
shromáždění zůstávali jsme jak neviditelni.
19
article
Polohlasné mručení věřících a modlících se
zaléhalo v náš sluch, a bylo v tom cosi ponu-
rého. Zač se modlili? Toliko za spásu duši
svých? Nebo i za to, aby domovina jejich zas
byla vrácena panství islamu? Nerozuměli jsme
ze všeho ani slova.
Beze šustu a pozpátku vytratili jsme se
z džamije, venku ovanul nás opět svěží vzduch
a dech rušného života.
Po dvoudenním neb třídenním pobytu lou-
čili jsme se s Mostarem a nastoupili další ce-
stu k Sarajevu. Litovali jsme pak velmi, že
jsme pobyt v Mostaru a krásném půvabném
jeho okolí neprodloužili, neboť v Sarajevě oče-
kávalo nás netušené překvapení. Přibyli jsme
tam po úzkokolejné dráze někdy po sedmé ho-
dině večerní, nepamatuji, zda 3. neb4.
května. Na nádraží spatřili jsme několik kra-
janů, s nimiž jsme se byli setkali již v Dubrov-
níce, ale ti právě odtud odjížděli. Vyprováze
je krajan major, výborný muž vzácně jemné
povahy, který dříve taky nějaký čas meškal
s námi v Dubrovníce. Tehda nás pozval, a
se zastavíme v Sarajevě, abychom ho navští-
vili. Měli jsme ostatně doporučení k několika
osobám, i vyšším hodnostům úřadním, kteř
nám měli umožniti návštěvu a prohlídku ve-
liké sarajevské továrny na koberce a taká-
kovny.
Mostar
Sarajevo
Dubrov
20
article
Ve chvatu příjezdu a odjezdu vlaku, v po-
divném nepokoji a přebíhání na nádraží,v
kvapném nastupování do vagonů a letmém
loučení krajanů, kteří jakoby před něčím
prchali, nebylo času na otázky ani na odpo-
vědi. Teprv když vlak zase vyduněl z nádraží
dále ke Slavonskému Brodu, bylo nám uči-
něno stručné sdělení: v Sarajevě právě vy-
pukla stávka dělnictva v tabákovně i kober-
covně. Závody zavřeny. A právě dnes, asi dvě
hodiny před naším příjezdem, vytáhlo vojsko
proti lidu, srocujícímu se a hlučícímu na uli-
cích a náměstích, a když neuposlechl vy-
zvání k rozchodu a vyklizení prostranství, by-
lo do něho páleno. Hovořeno o celém počtu
zastřelených a těžce zraněných — později, bo-
hudík, obmezil se původní počet na dvě toliko
oběti. Smrtelně zasažen byl prý jistý student
a — důstojnický sluha, jenž spěchal za svojí
povinností.
Vlak byl pryč, nám nezbylo než zůstati
a vyhledatí nocleh v městě takto znepokoje-
ném a hezký kus od nádraží vzdáleném.
Pan major projevil naději, že zítra zas
nastane klid, zval nás co nejupřímněji k sobě
na druhý den a rozloučil se s námi.
Plni nevlídných dojmů jeli jsme omnibu-
sem do města. Jen aby nastal klid!
Omnibus zavezl nás do jednoho z prvních
hotelů, jehož majetník nebo nájemce byl žid.
jako skoro ve všech hotelích hercegovských
den.
Slavonski Brod
Sarajevo
21
article
bosenských. Je to výnosná živnost a nevy-
skytli se podníkatelé jiní. Taky prý podnika-
telům židům kynuly podmínky co nejpřízni-
vější, okupační vláda všady prý je podporova-
la, pokládajíc je na obsazené půdě za živel
nejspolehlivější. A hrnulí se tam židé z Vídně
a hlavně z Maďarie.
Složili jsme zavazadla a vydali se ještě
večer na malou procházku městem. Vypadale
to všady skutečně jako „klid“, ale my, kteř
jsme podobných výjevů zažili již dosti v Če-
chách, v Praze, víme, jak se takový „klid?
zjednává. Krámy byly zavřeny, mnohé ulice
jako vymeteny, a potkávali jsme nejen jedno-
tlivé hlídky vojenské s nasazenými bodáky
ale celá oddělení, a tyto zjevy nesvědčily právě
o spolehlivosti klidu. Kdesi v dáli i pod našimi
nohami jakoby cosi vřelo. A vzezření domo-
rodců, jež jsme potkávali, bylo pochmurné
zamračené, přísné.
Později nám pikolo v hotelu šeptem svě-
řoval — jakoby se bál vyzrazení — že je rad-
nice demolována. A rozumí se, že již dávn
letěly telegramy do všech vídeňských listů
o hrozné té demolaci. Bylo to nesprávné, jako
skoro vždy. Časně z rána vzchopili jsme se
a šli se podívat na „pobořenou“ radnici
Byla celá, jako kdy před tím, nestalo se jí nic
jiného, nežli že v ní bylo vytlučeno několik
tabulí v oknách. Čemuž se v žargónu zpravo-
dajů vídeňských novin říká „verwüstung“
„demolierung“
Ale byla to první stávka v Sarajevě
v okupovaném území vůbec a nikdo nevěděl
jak to skončí. Proč jsme nezůstali v krásném.
klidném Mostarul
Krám
Vídeň
Praha
Sarajevo
22
article
Jen jsme trochu prošli městem, polože-
ným půvabně v údolní rovině a se všech stran
obklopeným zelenými vrchy, a zamířili jsme
do tureckého bazaru. Nemohli jsme dlouho
prohlížeti vyložené tu předměty a přihlížet
ku práci živnostníků, robicích tu předn očima
všeho obecenstva, krejčí, opankářů atd. Byle
asi půl desáté, když náhle jakoby sem zava-
nula vichřice, vznikl šum od konce na konec
ozvaly se výkřiky, strhl se chvat, zboží sklá-
dáno, házeno dovnitř, krámy kvapně zaví-
rány, obecenstvo prchalo domů. Kdesi v dál
ozvaly se vojenské polnice i bubny. Bylo po
klidu. Znamenalo to, že zase kdesi shroma-
žďují se stávkáři s nezbytným ovšem prů-
vodem zahalečů a chasy chtivé výtržnosti
která vlastně vyvolává pak „ostrá“ opatření.
Potkal nás jakýsi neznámý člověk a vida, že
jsme tu cizinci, poradil nám: Jděte do svého
hotelu, pánové, bude vám tam nejlépe. Aby-
ste se nedostali do nějaké vřavy.
Poradil dobře. Za chvíli již všemi směry
prchali poděšení muží i ženy, za nimi objevily
se řady vojáků s napřaženými ručnicemi s ba-
jonety, jako k útoku. Na štěstí hotel náš byl
nedaleko, nějakými postranními ulicemi do-
stali jsme se brzy pod střechu. A tu se nám
naskytlo milé divadlo. Okna přízemní jídelny
i sousední kavárny zabedňována byla silnými
prkny, prkna tarasena příčnými břevny,v
místnostech pojednou ztemnělých rozžata
světla. Vrata hotelu zamčena a vpouštěn do-
vnitř, jen kdo tam náležel.
Hotelier přecházel plný starostí a obav
průjezdem, na nás hleděl nějak nedůvěřivě.
23
article
Rozuměl jsem tomu. Zdálo se mi vůbec od
prvého okamžiku, co jsem překročil hranice
Hercegoviny, jakobych byl pod nějakou do-
hlídkou. Šimralo to nějak. Jako v Mostaru,
taky zde, než nás uvedli do pokoje hotelního,
musil jsem vyplniti dole nesmírně obšírný
„meldecetl“. Odkud jsem, kam směřuji. Kde
a kdy jsem se narodil. Kam přísluším atd. No
a jakého povolání, arcižeť. Psal jsem ovšem
všady, že konám cestu pro zotavení, výlet
ale připojoval jsem taky svědomitě „člen
redakce N. L.“ A proto všady ta „pozornost“
Jedné chvíle přistoupil ke mně hotelie
a řekl mi:
„Přijel jste nevčas. Nic tu neuvidite. R-
ději jste měl jeti dále. Co tu budete dělat?
„Počkám, až bude ticho. Rád bych se po-
díval do továren, do okolí. Sotva sem zas ně-
kdy přijdu.
„Nevím, nevím,“ odpovídal hotelier, „bu
dete-li moci do továren. Všechno zavřeno.
Byli jsme v hotelu jak uvězněni. Nebylo
pomyšlení na procházku městem. Všady plne
hlídek. Co chvíle zaznival odněkud ryk, štěr-
binami v bednění oken viděli jsme hloučky
přebíhajících aneb honěných lidí. Venku jasný
den, my tu v jídelně při večerním osvětlení
Velmi zábavné. Chvílemi vyšli jsme i do po-
koje nahoru, ale zas nás to táhlo dolů, aspoř
ke vratům, skrze jejichž mřížení přece jsme
viděli na ulici.
Bylo k poledni, když za mnou nahoru při-
běhl hotelier, všecek udýchána
„Jste hledán, pane.
„Kým pak?
„Vojáky! — Račte dolů.
Zatrápená věc! Co mi chtějí vojáci?
Sešel jsem dolů, do vestibulu. Tam dva
vojíni s nasazenými bodáky, před nimi desát-
ník s nějakým dopisem v ruce. Salutuje.
„Jste pan Y.?“ táže se německy.
„Jsem. Čím mohu sloužit?
N L
Hercegovina
Mostar
24
article
„Pan major X. vzkazuje poručení, posílá
dopis, mám přinést odpověd.“
Vzácný krajan major poslal mi stručnou
zprávu: „Posádka konsignována, jsem od vče-
rejšího večera v kasárnách, nevím, kdy se do-
mů vrátím, nemohu vás tedy u sebe uvítati
Chcete-li však navštíviti moji choť, velmi ji
to potěší. Těší se na vás.“ aa
Hotelier stál opodál pln očekávání, zdali
mne vojáci odvedou. Zhluboka oddechl, když
jsem desátníkovi odevzdával odpověď a když
tento pozdraviv se svými vojáky odešel. O
té chvíle hleděl na mne s velikým respektem.
Již jsem nespatřil pana majora ani jeho
choť. Neboť ulice Tepebašina byla vzdálena
asi půl hodiny cesty a nebylo lze pěšky pro-
niknouti tam uzavřenými ulicemi jinými. žá-
dal jsem, aby mně z hotelu opatřili povoz, ale
nebylo lze dostati povozu. Nikdo nechtěl jeti.
Uvěznění naše trvalo dále. Snídali jsme,
obědvali i večeřeli v zabedněné jídelně. Ven
vycházeli jsme jenom na několik set kroků
od hotelu, pokud vedla rovná ulice oběma
směry, abychom stále měli na očích, co se kde
děje, bychom v čas mohli pod střechu se
uchýliti. Toliko druhý den večer odvážili jsme
se k veliké džamiji nedaleko, s jejíhož mina-
retu muedzin vyvolával. Byl pátek, mohame-
dánům sváteční den, a když se setmělo, vy-
skočila na minaretu zdola až k vrcholku četná
světla barevná, červená, modrá, zelená, jako
když veliké světlušky ji obletují. A jakoby
v městě byl největší klid, znělo s hora do ti-
ché noci táhlé vyzpěvování muedzinovo. Ni-
kdy toho večera nezapomenu.
25
article
Celé tři dny čekali jsme na uklidnění, ale
marně. Sice ráno třetího dne táhl ulicemi ja-
kýsi zřízenec městský, v kroji bosenském,
provázený bubeníky a trubači, a když nástroje
utichly, vyvolával hlasitě všemi směry:
„Slobodno otvorit! Slobodno otvorit! Slo-
bodno otvorit!“
A táhl s průvodem svým dále.
Avšak lidé pořád ještě nedůvěřovali, ni-
kdo krámu neotvíral. Taky náš hotel zůstával
i na dále zabedněn.
Již bych byl rád unikl, když jsme tu jen
čas mařili, ale to nebyla snadná věc. Měli
jsme těžká zavazadla, lodní kufr, nebylo lze
dostati nosiče, sehnati povozu, a nádraží půl
hodiny od města. Nikdo nechtěl jíti, nikdo
jeti. Zamrzli jsme tu.
Konečně ráno dne čtvrtého popadl mne
hotelier na schodech:
„Pane, chcete odjeti ke Brodu?
„Velmi rád.-
„Tedy rychle, v devět odjíždí omnibus na
nádraží.“
„Kdy jede vlak?“
„V jednu hodinu.
„Pojedu tedy později.
„Nemožno. Jede jen tento omnibus —a
pak celý den nic. Jsem rád, že mohu aspoň
tento vůz vypraviti.
Bylo půl deváté, a my nebyli připraveni.
Nahoru tedy! Sebrali jsme svrchky svéa
knihy, naházeli, nacpali do kufrů, našlapali,
zúčtovali s hotelierem a byli jsme právě ho-
tovi, když se kola omnibusu již rozhrčela.
„Počkat! — Ještě nás vzít!“
Vyházeli nám kufry na střechu omnibusu,
vlítli jsme do vnitř — a s bohem Sarajevo,
tys nás pěkně uvítalo, pěkně vyčastovalo!
Tu hlídky, tu kordon, tu četníci — ale ji-
nak ulice prázdné, silnice k nádraží volna.
Za dvacet minut byli jsme na nádraží — a tam
jsme pak čekali plné čtyry hodiny, než přijel
vlak, jenž nás odvážel někam k Doboji. Nej-
bližším našim cílem byla Dolní Tuzla a neda-
leká Kreka se svými uhelnými doly, kde nás
očekával starý přítel, ředitel dolů.
Tak jsme prchali ze Sarajeva.
Brod
Sarajevo
Doboj
Tuzla
27
article
Čest.
Čest.
Napsal Binet-V almer. — Z franc. přeložila
Marie P atero v á.
Elegantně, se vzpřímeným tělem a a
loktem opřeným o opěradlo, seděl pan Go-
dard de Surras v lenošce a četl klidným hla-
sem list, který právě napsal a mezi prsty
držel.
Proti němu u stolu naslouchal čtenému
jeho bratr, pan Godard-Raville.
Lampa osvětlovala jasně jejich tváře.
Byli si podobni. Oba byli mladí. Měli večerní
společenský šat na sobě. Vlas jejich byl hlad-
ce sčesán, knír po anglicku přístřižen, plet
poněkud bledá.
Pan Godard de Surras dočetl a pohlédl
na bratra. Ten přikyvl: Ano, tak jest to
dobře.
A nikdy dosud necítili se ti dva bratří
sobě bližšími. A přec od té doby, co opustili
dům otcovský, šli stejnými cestami, a vždy
i činy jejich, boje, úspěchy i myšlenky byly
si podobny.
Tito Godardové byli syny notáře v ma-
lém venkovském městečku, jenž se těšil úctě
ve svém kraji. Oni chtěli výše vystoupiti. Je-
den z nich oženil se se sl. de Surras, druhý
se sl. Raville. Rodina de Surras byla stará
a velmi vznešená, profesor Raville slovutný.
Nebylo sice peněz v těchto sňatcích, ale
hodně mnoho cti. Sňatky ty otevřely salony
a společenské kroužky těmto mladým cti-
žádostivcům. Vystupovali v nich s leskem,
ale opatrně. Netoužili po tom, aby uváděli
v podiv společnost, ale aby byli připuštěni
poznenáhlu do vyšších tříd. Nestrojili pletich,
stoupali trpělivě, pomáhali si vzájemně;a
jejich vzájemná oddanost byla v oblíbě a vše-
obecně se chválila sjednocenost těchto dvou
bratří.
Binet
Marie
Surras
Godard
Raville
Vlas
slovutný
28
article
Ten bohatý a nádhery milovný, při tom
však ještě počestný a cnost do nebes vyná-
šející svět, do něhož již zpola pronikli, si
jich vážil. Byli manželi věrnými, přáteli spo-
lehlivými. Byli úslužní, loyální, uhlazení.
A hle, právě v oné chvíli, když vše bylo
již tak krásné, hrozná pohroma jim hrozila.
Právě tohoto večera obdrželi oba po dopisu;
a v těchto dopisech doznal otec jejich, notář
Godard, s ohromující prostoduchostí, že již
po 15 let zpronevěřoval peníze.
Snad proto, aby vychoval syny své? Nebo
proto, aby ukojil nějakou tajnou vášeň, od-
cizoval jmění mu svěřené? O tom nenapsal
ničeho. Jen tolik napověděl, že příšla hodina,
kdy se nedá věc déle ututlati; že zítra by
byl skandál a proto že dává v jejich ruce ži-
vot svůj. Co oni mu poručí učiniti, to že učiní.
A právě ty ony dopisy to byly, na něž
psal odpověď Godard de Surras, odpověd.
která došla plného souhlasu Godarda-Ravilla.
A byla to odpověď tak přímá, tak mužná,
prosta všeho pohnutí a slitování, že vyná-
šela, třebas ne výslovně, rozsudek smrti nad
otcem. Ty jejich odměřené věty byly plny
zdravého smyslu a logiky.
Godardům nebylo třeba dlouhé úvahy.
Stejně snadno prohlédli oba hrozný ten pro-
blém a zdál se jim zcela jednoduchý. Ta jedno-
duchost zachránila jejich klíd a duševní
rovnováhu. A zatím co Godard de Surras
vpravoval dopis do obálky, pohlédli na sebe
s uspokojenímo.
Godard
Surras
Ravill