1
masthead
14. prosince 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 342.
3
masthead
Pařisk vyhražen,
5
article
OBSAH:
Jan Havlasa: O japonských dělech.
Ed. Kučera: Jarka a Věra dalí byt do pořádku.
Dr. Osk. Rosenfeld: Jáchymovo zoufalství,
Lusiňan de Mari: Rozmluva s ďáblem.
Havlasa
Kučera
Jarek
Věra
doktor
Osk
Rosenfeld
Jáchymův zoufalství
Lusiňan jít Mari
6
article
O japonských dětech.
O japonských dětech.
Několik letmých poznámek. Napsal Jan
Havla sa.
Ráj dětí — píše se a mluví o Japonsku
„Pozemským rájem“ nazval Nippon i proslulý
jezuita anglický Wanghan, jenž přijel si do
Země Vycházejícího Slunce na čtrnáctidenn
zálety již ke sklonku mého celoročního po-
bytu mezi pohádkovými krásami Japanu.
„Mějte se na pozoru,“ volal on k japon-
ským peorům hlasem rozechvělým, „mějte se
dobře na pozoru, aby Japonsko neposkvrnilo
se jakoukoli hanebností, odkoukanou Západu.
Ať i na dále japonské dítě žije v pozemském
tomto ráji, ať tak je sladké, jako byliny ve
vaších lesích, svěží jako květy, jež zdobí
vaše stromy, sladké jako řeky, jež proudí vaší
zemí a radostné, jako jarní píseň plná slibů
léta. Ať sladcí ti drahouškové, ty roztomile
dětí, jež vidím ve vašich ulicích, jež vídím po
veškeré vaší zemi, ať nejspanilejší ten poklad
a výkvět Japonska ničeho nepozbude z pro-
stoty dětství, ať vyrostou ony tak, aby hodny
byly dávných svých tradic.
A lordi tleskali, bezpochyby usmívali s
pod vousy, i mrkli druh na druha augursky.
Oh, sladkých, přesladkých drahoušků
těch roztomilých děti! Poněvadž nikde na
světě není jich tolik viděti po ulicích měst
po veškeré zemi, jako v Říši Vycházejícího
Slunce, jediným závěrem dosažitelným prů-
měrnému turistovi, nevyléčitelnému sentimen-
talistovi nebo lichotniku z povolání jest
ovšem představa „ráje dětí“. Na neštěstí však
sebevražda rasy může spočívati ještě neod-
vratněji v nerozumném rozmnožování, než
úmyslné neplodnosti; a nikde toto nepovšim-
nuté faktum není lépe doloženo skutečností
než právě v onom pohádkovém Japonsku, jež
stává se všude po světě zemí tím neznámější.
čím více se o něm píše.
Havel
Wanghan
Japonsko
7
article
Kdyby tak milý onen páter Wanghan byl šla-
pal s námi sta a sta mil po odlehlém ven-
kově Nipponu, ta lacině dojemná, mazlavá
slova nebyla by mu přece odkapávala od úst
s tak hříšnou lehkostí. Byl by viděl tisíce děti
s ohavnými boláky na hlavách, tisíce dětí
s hnisavými skvrnami v tvářích, tisíce dětí
s červenýma, olezlýma očima, tisíce dětí
osleplých na jedno oko nebo k brzké slepotě
předurčených pohádkovostí Japonska. Byl by
viděl k nespočtení dětí v hadrech, k nespo-
čtení zbytečných těch „sladkých drahoušků“
odsouzených k smrti již svým životem. Ale
i ty ostatní děti byly by ho asi dokonale vy-
léčily z užívání přehnaných přídomků okras-
ných o nejspanilejším pokladu Japonska.
Japonsko
8
article
Už jen těch nosůl Zapomenu kdy fanta-
stíckého pohledu na galerie nosíků dětských.
kolem nás rozestavených amfitheatrálně, když
tak někde ve venkovské Yadoji, v japonském
„hotelu“, svlékali jsme si boty, než vešli jsme
dovnitř na rohožkovou podlahu? Představte
si dvacet, třicet dětí v různobarevných, různě
otrhaných a umouněných kimonech, na dře-
věných sandálech neboli getách... představte
si téměř dvojnásobné množství nosíků, z nichž
ty nejpodařenější patří menším dětem, přivá-
zaným k zádům svých poněkud starších sou-
rozenců; a u každičkého toho nosiku evokujte
si slastnou představu dvojitého, elastického
přívěsku. Ty žlutavé, zelenavé, šedavé, fialo-
vé a vůbec pohádkově pestré nudličky kývnjí
se laškovně sem i tam, jsou vsrkovány zpět do
tajemné začernalosti rozkošných dírek nos-
ních, a zase rozpustile vyklouznou, až konečně
náhoda, vítr nebo nepředpojatá ručka dětská
je rozmaže po filosoficky resignované tváři
Představte si tuto stereotypní scénu japon-
skou, a zbožné přání vypučí vám v srdci, aby
tak ten páter Wanghan býval přinucen k zu-
líbání aspoň jednoho sta takových roztomilých
dětiček, takových slaďoučkých drahoušků.
A že už jsem takový dobrák od kosti
dopřál bych té pochoutky i všem ostatním,
kdo kdy nadšeně blouznili o „ráji dětí“ v Ja-
ponsku.
9
article
Proč ráj?
Poněvadž každá sebe chudší rodina sype
děti s kriminální lehkovážností do tohoto
světa, v němž jich statisíce zajdou v útlém
věku, nadarmo tak vystřebávajíce sílu ná-
roda? Poněvadž v jich umořených žaludečcích
se maří část smutně omezené a smutněji
mízerné potravy chudého lidu, často zmírají-
cího hladem? Poněvadž v nich maří se životní
síla matek rychle stárnoucích? Poněvadž v je-
jich zbytečné a bezúčelné množnosti leži
částečné vysvětlení japonské zakrnělosti?
Kamkoli se ohlédnete, ať už v ulicích
velkoměsta, nebo v zapadlé dědině horské,
na nádvoří chrámovém nebo na záhumní
všude spatříte nemluvňata připásaná na záda
starších bratří a sester — každé z nich směš-
ně zastrčeno do vybouleného kimona, do
slova za krk svému sourozenci; dvouleté děti
spatříte přivázané ke hřbetům šestiletých;a
čtyřleté drahoušky na zádech dětí, jež zdaj
se jen o málo staršími,.. Často spatřili jsme
děcka sotva se batolící již s loutkou, připá-
sanou k zádům, nepochybně, aby se včas při-
pravila na nosení svých mladších sourozenců
V Tokyu zachytil jsem si na památku obrázek
děvčátka sotva čtyřletého na zádech s ne
mluvnětem ještě syrovým ...
A tomu se řekne: ráj dětí!
Nejdříve nosenu býti na zádech skotači-
vých dětí, s hlavou složenou na vlastních zá-
dech a klátící se v tom zvratu na všecky stra-
ny, zatím co slunce praží do přivřených oč
a mouchy lezou do otevřených úst, do sladce
Tokyo
10
article
a fialově omazaného nosíku a po bolácích na
oholené hlavě, po strupech a bolácích, o nichž
japonští rodiče až podnes myslí, že jsou zá-
rukou dlouholetého života a pevného zdraví
A pak, přežilo-li dítě ten ráj, zase nosit ne-
mluvňata i mluvící caparty na vlastních zá-
dech a krnět pod jejich tíží...
Ovšem, vypadají velmi malebně a gro-
teskně takové pouliční skupiny dvojčat jako-
by srostlých v jednom špinavém kimonu
A letmý turista nenahlédne do pozadí takové
malebnosti, nedovede sledovati zajímavých
odlišností k jejich zoufalým příčinám a zoufa-
lejším následkům.
Hlavy ať si otlukou nemluvňata, mozel
ať se jim otřese; těla ať krní starším dětem
Co záleží na tom všem? „Jen ať nejspanilejší
ten poklad a výkvět Japonska ničeho nepo-
zbude z prostoty dětství.“ Už na potěchu tu-
ristům! Co by si počali, kdyby nemohli senti-
mentalisovati o ráji dětí?
Japonsko
11
article
Nerozplývám-li se však nadšením nad
nevýslovnou sladkostí japonských dětí, ne-
plyne z toho, že by se mi nic na nich nelíbilo.
Milejších dětí jsem ve světě hned tak neviděl.
a rozhodně nikdy dětí pathetičtějších. Všechna
ta úslužnost a zdvořilost japonská, jež u lid
dospělých často se zvrhla na makavou ne-
upřímnost a na pokrytectví, u oněch dětí pro-
jevuje se s filigránskou vážností. Často kdesi
v odlehlém kraji, v zapadlém údolí, na pokrají
žebrácké vesnice setkali jsme se mezi rýžo-
vými poli s řadou pestrobarevně oblečených
dětí, jež s naprostou důstojností, ba obřadně
přály nám dobrého jitra, uklánějíce se hlu-
boko, jakoby je byl v půl přelomil, a v tak
přesném souzvuku pohybu i hlasu, že byl
bych se málem ohlížel po nitích, vedoucích
k tomu loutkovému divadélku. Nezřídka na
sto dětí následovalo nás zvědavě v té neb oné
dědině, ale nikdy, za celý ten rok, nestalo
se nám nic nepříjemného. Aby byl někdo po
nás kamením házel, jako druhdy se mi stalo
v každé třetí vesnici při pěší cestě zeměmi
koruny české, aby byl někdo na nás psy
štval, vůbec bylo nemyslitelno. Té ochoty.
když na cestu jsme se ptali! Nejednou zástup
dětí provázel nás půl hodiny do hor nebo do
lesů, aby nám ukázal správný směr na splete-
ném rozcestí... Po onom čístě českém hu-
moru, spočívajícím ve špatném udání cesty.
nebylo potuchy u japonských dětí ani u do-
spělých.
12
article
Dokonce bystřejší zdála se nám být mlá-
dež svých starších. Zeptali-li jsme se na něco
lámanou svou japonštinou lidí dospělých, bud
dali se do hloupého chichtání nebo div že i
hlav nerozlámali sáhodlouhými, za vlasy při-
taženými spekulacemi. Obyčejné ženy osvěd-
čily se daleko chápavějšími a hbitějšími muží
a z těch zase čím prostší lidé, tím bližšími se
zdáli inteligenci žen. Ale stačilo vyslovíti jen
s trochu rozdílným přízvukem jedinou slabíku
v ohromně dlouhém jméně sousední vesnice
na niž jsme se vyptávali, a ti lidé dovedli de-
set minut po nás ono slovo opakovat, při tom
hlavami kroutit, potit se samou úslužnost
nebo posměšně se ušklebovat a na konec
přece jen nepochopit, nač jsme se tázali. Na-
hodilo-li se však sedmileté děcko, záhada by-
la rozluštěna okamžitě.
A na štěstí děcko nahodilo se téměř vždy.
Neboť celá ta ohromná říše dětmi se jen
hemží. Oblaka jich obletují každou ves, každé
nádvoří chrámové jejich dřeváky se ozývá, u
každého stavení hned celou sbírku jich jsme
nalezli. A přece neuvědomil jsem si úplně je-
jich početnosti, až teprve letos na jaře, po-
čátkem května, o Slavnosti Chlapců, kdy nad
městy i nad dědinami ve větru se nadýmaly
veliké, pestré ryby papírové a bavlněné, za-
věšené na vysokých tyčích... Co ryba, to
kluk tam dole, ve stavení, pod pyšnou onou
žerdí... Co ryba, to kluk, opakuji, a těch ryb
jsme často napočítali deset, dvanáct, a jed-
nou, v Kamakuře, dokonce osmnáct.
Kamakura
13
article
To zdálo se nám býti přece jen neuvěři-
telným. I pustili jsme se rýžovými poli a za-
hrádkami po záhumí k onomu domku, aby-
chom zjistili ten případ, i zaznamenali si je
fotograficky. Na půl cestě bylo nám minouti
jiné stavení se žerdí, na níž jenom osm ryb
se třepetalo. A jak nařizoval jsem svůj kodak
aby obě tyče zachytil, z onoho méně šťast
ného domku vesničan vyšel a zálibně vzhléd
ke svým osmi rybám.
„Vás co se týče, chlapců osm je ctihodně
býti?“ oslovil jsem jej.
„So desu,“ přisvědčil, najednou se zaka-
bonil a na onu pyšnou žerď se podival přes
pole. „Ale souseda co se týče, chlapců osm-
náct je ctihodné býti.“ A v obavě, že snad
jsem zplna nepochopil, začal mi na prsteck
dokládati početnost rodiny svého konkurenta
opakuje skoro smutně: „Džu hači... osm-
náct.
Osmnáct chlapců, ještě několik děvčat
k tomu, jaký to ráj dětí, zvláště robotí-li ro-
diče oné četné rodiny, jako většína japon-
ského národa, za třetinu sklizně na půdě cizí
Tak zdálo se, jakoby už pro ten sport s ryba-
mi lidé sypali kluky jako z rukávu do světa
jenž nemá dosti výživy pro všechnu tu cha-
mraď... Na několik dní Nippon podobal se
dnu vzdušného oceánu, v němž třepetaly se
tisíce, statisíce pestrobarevných, velikých
kaprů . ..
Jako kapr plove řekou proti proudu, tak
ať prý ti kluci překonají překážky a dodělají
se úspěchu i slávy... To je význam onoho
zvyku, tenor oné Slavnosti Chlapců . ..
A vítr vane, ryby se třepetají, tu a fam
některá se natrhne. „Jako kapři ať ti kluci
plovou proti proudu...“ Ale onen divný ry-
bář Smrt chodí podle břehů a loví, stále loví
v té řece, kterou povrchní turisté imenuj
„rájem dětr“.
Nippon
14
article
Jarka a Věra dali byt
do pořádku.
Napsal Eduard K uče ra.
Jarka a Věra dali byt
do pořádku.
Napsal Eduard K uče ra.
Strýc Pavel poslal oznámení, že se žení
lnu, proč pak ne, líbí-li se mu lézt do ta-
kového chomoutul
Ale lepší je, že přivedl rodinu do příjem-
ných rozpaků. Pozval totiž také na svatbu.
t. j. (co je na tom vlastně hlavního) na hostinu.
Ne snad, že by se nikdo nechtěl obětovati.
nikoli! Tak neochotná rodina není. Ale že
nastala slovní pračka o to, kdo má při tom
bohaprázdném jedení rodinu zastupovati.
Jarka mínil, že za takových okolností dů-
stojně representovati rodinu může toliko on.
Je dokonce ochoten tři dny před tím nejísti
nepiti. Vypáře si i přesku vzadu na kalhotech
a vezme si otcovu vestu,
Za iuto ochotu stržil od Věry neslýchaný
výsměch. Co pak si myslí, že se strýc Pavel
žení proto, aby se kde jaký zmetek zadarmo
napráskai? Ona si dovoluje upozorniti jen na
tu okolnost, že nic novomanžele nemůže více
potěšiti, než udělají-li v den svatby z někte-
rého mládence a družičky nový párek. A ona.
při svých 16 letech a při svém novém účesu
doufá, že je k způsobení podobné radosti
schopna.
„Nech toho doufáni!“, vykřikuje Jarka.
„Je to právě nejhorší příležitost! Protože kaž-
dý mládenec má před sebou odstrašující pří-
klad.
Matka se ujala slova za napiaté pozor-
nosti posluchačů.
Jarek
Věra
Eduard
Pavel
15
article
Jarka nemůže prostě jeti, protože mus
do školy. (Výborně!) A pak by tam dělal
ostudu: hltal by za čtyři, přejedl by se a ko-
nečně by to jistě došlo tak daleko, že by zka-
zil svatebčanům chut k jidlu. Ještě by řekli.
že se doma jakživ pořádně nenajedl. (Výborně.
výborně! Delší hluk.)
Rovněž Věra nemůže jeti. (Výborně, vý-
borně, výborněééé!) Žádné vzdory! Když
řekne matka, platí to, jakoby to stálo v evan-
geliu! (Tak jest! Se vil) Předně nemůže jeti
sama vlakem. Mohl by ji někdo přepadnouti
v kupé... a co by si na němí vzali, kdybyji
zhubičkoval? (Na no no! Však by si to každý
rozmyslil, až by jí nakoukl blíž pod klobouk!
Za druhé ji přece strýc Pavel ani nezná. (Ano
Dal by ji sebratí pro obtěžováni!) A za třet
je to hrozně málo hezké, když taková mladá
sotva škole odrostlá dívka koketuje a kazísi
tak pověst a slušné rodině tropí ostudu
(Výýý ... borně! Řečníku se chce gratulovati
ale příblížiti se je nebezpečno.)
K takovému vyslání hodí se jedině osoba
zkušerá, která by si dobře nevěstu prohlídla.
aby se vědělo, co vlastně se to dostalo do ro-
din.. Osoba, která se informuje o její rodině
a jejím charakteru a která se doví podrobnost
seznámení, zasnoubení a prvního manželského
oběda.
„Rozumí se, takovou kvalifikaci má je-
nom matka!“ křičí rozhořčeni oba klazani sou-
hlasně. A matka klidně přisvědčuje. Odjede
zítra prvním vlakem.
Ale na jednu okolnost zapomněla.
Věra prohlašuje, že tu s tím klukem sama
nebude. Ten by se jí toho naprováděl! Musíla
by se věru zblázniti za těch pár dnil A ještě
snad býti za domácnost zodpovědna? Pro
Krista Ježíšel Kdo ví, co by jí všechno pro-
vedl!
A Jarka s ní už teprve nebudel Co ta by
se ho natýrala! A příležitostí co by si našla
k poroučení, to si může předem pomysliti!
Věra
Pavel
Krist
Jarek
16
article
Zodpovědnost za domácnost mu sice nikdo
nenabízí, ale přece jen ji příkře odmitá. To by
mu tak scházelo! Umínil si nikdy se neženiti
právě jen proto, aby neměl ženskou na krku
A teď by se mu toho nadělení mělo dostati
dokonce i bez ženění? O ne, není na hlavu
padlý! Papouška, Bélinku — ano. Třebasi
Bětku a otce vezme na zodpovědnost. Ale
Věru... nikdy, nikdyl
Matka prohlašuje, že bude každý zodpo-
věden jen sám za sebe a naprosto nebude
podléhati pravomoci druhého. Chtějíc nechtě-
jíc, musí to dáti písemně. Tím ukojuje samo-
libost sourozenců, neboť bez mučení se při-
znávají, že se jim ani o nic jiného nejednalo
A co se týče zodpovědnosti za domác-
nost a byt — tu matka doufá, že jako děti ze
slušné rodiny — a t. d. Aspoň se ukáže touto
zkouškou, jak jsou zralí a vyspělí a jak dalece
je možno svěřiti je samy sobě.
Věra i Jarka umiňují si ve zkoušce ob-
státi, aby už byl konec tomu věčnému poruč-
níkování. Dokonce jak matka paty vytáhla
přemýšleli, čím by se osvědčili, čím by se z-
vděčili, čím by matku radostně překvapili.
Věra navrhuje nalakovati znovu v salonu
vyšlapanou podlahu. Neboť jindy by k tomu
nedošlo. Matka se bojí lakýrníků jako spedi-
térů.
Jarka by s chutí souhlasil, ale to je těžko
neboť návrh vyšel od Věry. Takto nemůže
neboť je prohlášen samostatným a odpovídá
za sebe sám. Proto odporuje a po delším
koktání a rozmýšlení navrhuje salon vymalo-
vati. Neboť malířů se matka bojí ještě víc než
lakýrníků a speditérů.
A Věra říká, že se bude lakovati a tedy
se bude lakovati! Slyšel na vlastní uši, že je
zodpovědna za sebe samal
A on snad ne, he? Ukáže ji to černé na
bílém. A proto se bude malovatí.
Věra
Jarek
Třebasi Bětka
17
article
Inu Bože, ať si maluje co maluje! Věra už
řekla. A prohlašuje, že lakování provede sa-
ma. Bude to lacinější než od řemeslníkaa
bude to provedeno svědomitěji.
Jarka v důsledku své samostatnosti bud
lakovati také sám. Bude to rovněž lacinější
a svědomitější.
Vybírají napolovic kasu, kterou jím matk
odpočítala na těch pár dní k vedení domác-
nosti. Věra jde pro tyglík laku a staví se ce-
stou u cukráře. Jarka jde pro pár kilo barvy
a prostříli jen tak jako mimochodem nekře-
sťanský peníz ve střelnici, než se mu podaří
sraziti hliněnou hlavičku k dýmce.
Ale všechno dopadlo skvěle. Věra při-
nesla žlutý lak, jenž je sice mnohem světlejší,
než by dle slušnosti měl být; ale kde to vlast-
ně stojí, že lak musí být tak a tak tmavý?
Věra
Jarek
18
article
Jarka přitáhl pět tříkilových balíků, vše-
chno samá barva. Cestou protrhl jenom jeden
balik. Znamenal tak cestu od materialisty až
domů, kalhoty ani nepočítaje. Ale alespoř
bylo vidět, jakou krásnou nese barvu.
Bude koukat, Věra, jaké tóny umí voliti
Tato krásná tmavá fialová barva je na stěny.
jež budou na to stříkány touto rozkošnou rů-
žovou. Strop bude sytě žlutý, aby to bylo in-
timní a pokusí se do toho udělati stříbrné
hvězdy a měsíc a zlaté slunce. Bude to jake
v pohádcel
„A co lemovka?“ ptá se Věra kuckajíc s
„Jaká lemovka?“ táže se Jarka zaražen
„Lemovka kolem stropul“
„Byl bych provedl hloupost!“, bije s
Jarka do hlavy a vrací se pro patrony z vo-
skového plátna a pro dalších šest kilo barev
Když lemovka, tak tady má lemovku! A vy-
tasí se se vzorem: ratolest, z níž vyrůstaj
růže a vinné listy. Růže budou ovšem červené
na to je tato kardinálská červeň. Nádherná.
až oči oslepuje! A na listy tuto šťavnatou ze-
leň. Ostřejší neměli. Bude to v celku dělat
dojem velice veselý!
„To bych řekla!“ chechtá se Věra.
„Počkej se smíchem, až bude hotova tá
podlaha, ano?“ doporučuje jí Jarka. „Je t
barva jako v dětských plenáchl
Jarek
Věra
Nádherná
19
article
Co pak Věra, ta má pohodli! Lak prodá-
vají úplně připraven. Ale Jarka musí barvy
teprve rozdělávati. Dal prášek do škopku ne
nádobí a přilévá vody. Čert ví, proč se dělaj
chuchvalce! že by se to mělo dáti obráceně
sypati barvu do vody (jak říká Věrka), tomu
prostě nevěří a neuvěří. Když dělá Běta kne-
dlíky, sype snad taky mouku do vody, heh
Ostatně chuchvalečky lze dodatečně se zdi
nožem seškrábati, nebudou-li se dobře vyjí-
mati.
Jen o to jde, nemá-li se do břečky ještě
něco namíchati? Bětka ví zcela určitě, že dá-
vají do barvy také vejce, aby se barva nelou-
pala. Měla jednou malířského pomocníka, fe-
šáka, který za nic nestál.
Když vejce, tak vejce. Jarka jen neví, zda
na měkko či na tvrdo, ale nechce se Bětky
mnoho ptát, aby si potom nepřisvojovala zá-
sluhy o malbu. Patrně na měkko, to dá člo-
věku rozumi Má-li člověk trochu úsudku, v
si vždy rady!
Když vejce do omáčky roztloukal, bylo
mu jich líto. Ale jaká pomoc! Dílo musí býti
v každém směru dokonalé! To tak, aby se
jeho malba oloupala dřív než se matka vrátí
To raději natře stěny nejlepším svítkem.
Ostatně tam vrazil (po kuchařsku řečeno) va-
jec jenom třiadvacet, protože víc jich ve spíži
nebylo.
Chyba je, že se nedostává potřebných re-
kvisit. I bude Věra lakovati podlahu kartá-
čkem na zuby a Jarka Gjenž by to scvakl, aby
se s tím tak páral) si vypůjčil smetáček z ku-
chyně.
Věra
Jarek
Věrka
Běta
Bětka
Gjenž
20
article
Nadšeně se hrne se svou barvou do sa-
lonu. Ale Věra už lakuje a vítá ho posmě-
chem. Přispíšila si! Ať se těší, to si počká s
svými barvičkamil Lakování bude trvati hez-
kých pár dní, o to už se ona příčiní
„A vadí mně snad tvoje lakování? Říkám
něco? Jen si lakuj s Pánem Bohem a nedei
se vytrhovat!“, odpovídá Jarka v lehkém tonu
a žene se se svým dvojitým žebříkem rovnou
do laku. (žebřičky půjčila domovnice.)
Věra vylítne jako divá. Ne, to nedovolí
Marš odtudl
„Co pak už zase nevíš, že máme každý
jednati zcela samostatně? Zase ti to mám při-
pomínat?“, odpovídá Jarka s klidným úsmě-
vem. „Ty jednáš, já jednám, budeme jednat
oba!“
Co tu má co dělat jeho samostatnost? Je
to rozum! Což nechápe, že podlaha musí být
natřena dříve? Jak by mohla lakovati podla-
hu, zasviněnou jeho strašnými barvami?
Ale Jarka už je nahoře na žebříku mimo
dosah její ruky. Visí tam jako vlaštovka a dělá
roztomilé grimassy na tu tam dole.
Věra
Jarek
Marš
21
article
Setřástí kluka dolů jako zralou hrušku je
dílem okamžiku. Vylézti zase nahoru na ob-
servatoř jako veverka je rovněž dílem oka-
mžiků. A díla okamžiků se opakují, až se Jar-
ka chytne pošramoceného lustru a to roz-
hodne o jeho vítězství. Teď ho nesetřese dolů
žádná moc světa!
Natírá žlutě strop mohutnými, smělými
tahy, radost se podívati. Barva stříká kolem
dokola jako když kropíš ulice a nejmohutnějš
prška snese se náhodou vždy na hlavu Vě-
řinu. Má toho plné vlasy, ty své proslavené
vlasy pečlivě učesané a vypadá jako ptál
ohnivák. Ten tam nahoře div smíchem ne-
spadne.
Věra brečí a lomí rukama. Ať se na to
podívál Za hodinu udělala takový malý prou-
žek... a teď už to pod jeho barvou nemůže
najít! Ale teď ať si hulvát nemyslí, že žena
ustoupí před takovým hrubým násilím! Ať jen
si vzpomene na Anglii — a hned ho mráz pře-
jedel Ano, zrovnaa zrovna bude lakovati dál
bezohledně lakovati!
Věra
Anglie
22
article
„Prosím!“ odpovídá malíř a jde se vypůj
čiti druhý škopek na fialovou barvu.
Fialové proudy jako kajícné štoly řinou
se dolů do laku, ale Věra nedbá a brečky la-
kuje dál. Neustoupíl Lakem zasáhne také ně-
kdy vymalovanou zeď a to až do výše člo-
věka. Lakuje také nohy u skříní a třapce
u pohovek, neboť lakuje zuřivě.
Jarka zuří. Chce choditi se žebříkem po
pokoji jako všichni pořádní malíři. Ale víc ne
na žebříku je dole, že si nestačí boule mačkati.
Hlava má už objem dvojnásobný, třeba za-
kročiti. I uvázal si nohy k žebříku a radostně
chodí, tahaje žebříky po mokrém laku. Za to
když se někdy člověk kácí, je to horší: tu letí
rovnou s celým žebříkem. O lustru, akvariu
amorkovi netřeba mluviti: to se slepí moukou.
že to nikdo nepozná.
Věra je zoufalá. Za celý den nalakovala
takový capart! Jarka vzal metr, capart změ
říl a strká jí teď čísla ustavičně pod nos. Vy-
počítal, že vylakování celého salonu bude ho-
tovo za 4 měsíce 12 dní. Budou-li lakovati
dvě Věry, pouze za 2 měsíce a 6 dní. Čtyři bu
dou s uloženou prací hotovy za 1 měsíc 3 dny
Kdyby měly být hotovy za 3 dny, bude třeba
44 Věr a ty se do salonu nevejdou. Je to jedno-
duchá trojčlenka, učí se to v sekundě. (Hlavně
na příkladech o louce a sekáčích a o ovsua
koních.) Dalo by se to také počítati vlašskou
praktikou, kdo to umí. Ale možná, že ne.
Přes noc zamykají salon jako komoru
s klenoty svatováclavskými. Je totiž obava,
aby do dílny nenahlédl otec. Jistě by jim ra-
dost z práce pokazil otcovskými radami, jak
to ve vzorných rodinách bývá.
V noci spí lakýrník i malíř neklidně.
Věra
Jarek
23
article
Malíři se zdá, že se má přebroditi pa
dvojitém žebříku mořem. Statečně stupáa
stupá, ale moře už mu sahá po bradu a krl
nelze prodloužiti. Teď si teprve všímá, že v
moři není voda, ale Věřin lak. Probudil se
mokrý jako myš.
A Věře se zdálo, že na korse potkala
Ahasvera. Vzal ji pod paží a odvedl ji na
Hradčany. Tu jí nařídil, že kartáčkem na zuby
musí vylakovati Vladislavský sál. Bude tak
dlouho živa, dokud to nevylakuje. Věra pláče
a lakuje. Sotva má kousek, přijíždějí rylíři na
dvojitých žebřících a pořádají na kousku tur-
naj. Věra si chce pospíšiti, ale kartáček se
mění v hřeben. V něm nejsou zuby obyčejné,
ale Jarkovy a ty se na ni cení. Byl to hrozný
Ráno jsou oba po včerejší práci jako stří-
skáni. Jarka běduje, že má ztrnutí šíje, jak
maloval strop. A že ho hrozně bolí v hácích,
na nichž visí nohy. Upadnou mu, jistě mu
upadnou! Už nebude raději choditi po malíř-
sku, ale vezme to docela obyčejně po lidsku.
A Věře, té bolí v kříži od shýbání, nelze
ani vypověděti! Nemůže se ani narovnati
chodí jako kočka, když se zlobí.
Uznala, že kartáčkem to nejde, jak troj-
členka ukázala. Záludně zmocnila se Jarkova
smetáčku. Proč ne? Je samostatná, zodpo-
vědná sama za sebe! A bude tu státi se sme-
táčkem za zády třebas do soudného dne! Jen
přes její mrtvolu! Ať si to zkusí dnes zase on
s kartáčkem na zuby! Beztoho je to jehol
„Pro mne za mnel Má-li člověk trochu
úsudku, vi si vždycky rady!“, opakuje Jarka
svoje pořekadlo a přinesl si otcovu arstrachá-
novou čepici.
Věra se vrhla na vynálezce, vyrvala mu
čepici a hodila mu smetáček pod nohy. Ať s
jen vezme, co měl včera a nestrká to jíl Prosí
se mu ona o jeho smetáček! Čepicí bude lako-
vati o na.
Věřin
Věra
Ahasver
Jarkův
Jarek
Hradčany
24
article
Pracuje se intensivně. Postupuje to také
obřími kroky. Věra běhá po čtvrthodinách pro
kbelíky laku a o každém prohlašuje slavnost-
ně, že to je poslední. Podvodníci, tihle továr-
níci laků! Na krabíci napíší, že kilo stačí na
10 m2. Ráda by Věra znala ty jejich metryí
Schválně si dala pozor — a hle! Vyšlo na
jevo, že 1m? shlíne půldruhého kila laku!
Při tom všem proklatá čepice pije jako
houba a podlaha je přímo nenasytná. Tvoří se
řeky a oblaky, a chceš-li je vyrovnati a na-
lakuješ znovu slabě nanesená místa, jsou z nich
prolákliny a řeky a oblaky jsou nanovo.
Kdežto Jarkovi vybývají celé škopky ba-
rev. Inu, umí si to lépe vypočísti, to je toí
Prostě gymnasista! Nepotřebuje Věra natřít
něco žlutě nebo fialově? Byl by jí k službám.
Už vymaloval Bětce vnitřek almary a barvy
má ještě habaděj.
Věra
Jarek
25
article
Přistoupil už k lemovkám. S gustem kla-
de patrony a s gustem je mydlí zelenou a čer-
venou barvou. Místy sice udělal růže zeleně
a listy červeně, neboť ta piplavá práce vy-
žaduje hrozně pozornosti. Ale to se v té spou-
stě barev ztratí jako nic. Ale horší je, že le-
movky nesedí, kde mají seděti, ale řinou se
dolů jako zelené a červené vodopády. Dali mu
patrně zloději špatné patrony, nic jinak! A po-
moz si, můžeš-li! Nezbývá, leč stěny omýt
vodou a houbou. Deset škopků na to padloa
přece je to pořád horší a horší. Jarka je od
nošení všecek polámán. Nikdy by byl neřekl,
že docela obyčejná voda je tak těžká věcl
Věra je s podlahou také nespokojenaa
s potem v tváři dře lak se země sekáčkem na
cukr. No, Bůh pomozi! A člověk má pořád
tušení, že to nejhorší teprve přijde.
K obědu měli suchý chléb. Neboť všechny
fondy vyčerpaly na barvy a laky, na krem-
role a střelnici. Což, nestydí se za to, chlebí-
ček občas tak dobrá věc. Jen kdyby k němu
aspoň maso bylo, když ne jinéhol
Otec jí v hostinci jako baron. A Bětka?
Jarek
Věra
bůh
26
article
Ať si bručí podle libosti! Nechť odpovídá
také sama za sebel Chce to mít černé na bí-
lém? Ostatně odpoledne se dojde k strýci,
aby nějaký ten groš zapůjčil. Matka jím ne-
chala málo, to je tol
Po polední začala Věra podlahu znovu
a Jarka natřel podruhé stěny, opět fialově.
Lemovka je teď od spodu okousána, ale ne-
vadí. Řekne se, že to je tak schválně. Pak ná-
sledovalo stříkání růžovou barvou. Kromě
nadání zasahovalo stříkání více strop než zdi,
nevysvětlitelný úkaz fysický. Také lemovky
při tom cákání dostaly co proto a růže i listy
místy diskretně zmizely. Ale co na tom?
I v přírodě se tak na podzim děje. Aspoň je
vidět, že to nedělal odborník a to má také
svou cenu.
Pod skříněmi a za skříněmi se nelakujs
a nemaluje. Škoda materiálu a energie! Přes
to bylo třeba harampádí odstavit, aby se na
něm zbytečně barvami neplýtvalo. Prostřed
pokoje vytvořilo barikádu, jež se chvílemi se-
souvá. Je to příjemná změna v jednotvárné
práci. Všechno je pokryto matčinými župany,
pokrývkami se stolů a koberci, aby se to ne-
postříkalo.
Když je konečně všechno hotovo, staví
se krámy zpátky na místo. Nastávají okolností
nepředvídané. Místa, vynechaná při malování
zdí Jarkou, neshodují se s místy, jež Věra vy-
nechala na podlaze. Neboť jednali oba příliš
samostatně.
Nastává tahanice o každou almaru. Alma-
ra lítá sem tam, až hrubá síla vítězí. Jarka
vyhazuje Věru ze salonu a přibíjí almary
z vnitřku ke zdi. Ale v almarách je tma, i byl
přibit i matčin kožich. Pohovku třeba při-
drátovati. Takl
Konečně se hlásí matka lístkem, že večen
přijede. Věra přetírá zem načisto, čemužv
sen!
Věra
Jarek
Jarka
Alma