ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 51457350-75a2-11dc-b509-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 62, work 3, place 18, org 2
1 masthead
12. dubna 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 102.
3 masthead
Strana9.
4 title
Modré barvy od země až do nehe ..
5 article Napsala Růžena Čec h o vá.
Napsala Růžena Čec h o vá. Přijeli jsme do hor v srpnu. Plné lesy byly jahod, ale horáci je nesbírali a nedovedli je na koláčích jísti. Hodovali jan své „Erdafflkuchn“ ze ssedlého mléka a bramborů a nevonné šedé „Kafe“. Pozvali na „Hutcen“ (táčky) podáním tvrdé sukovité ruky. „Kom's mal butcen“ ku pozdravům dodávali pozvání na všechny strany. když u kostela se v neděli rozcházeli. „Go Grys!“ tvrdě řekli po cestě každému. Horáci toho kraje byli zvláště nehezcí. Byli od mladosti staři a obyčejně volatí. Úsměvy v licích bylo zakleté jejich bohatství. Mračili čela již v mat- čině náruči. V hospodách výskali, snad se jin srdce smálo, ale v tváři byli zamračeni. Zpěvně mluvili, avšak neřekli do dna srdce, co si myslí Mužští nosili čepice jako brady. Do kože- nek, do humpoláckých bot, vsoukaných jen okolo kapes, připadlo suché skromné pošívání Slovácký jasný květ je pro jiné oči než pro tyto. Ženy pod rameny nosily vázané těžké úzké eukně a k nim také boty mužské nebo střevie jako loď aneb dřevák. Holčičky jako mámy již od maličkového věku oblékaly dlouhé sukně těžké šátky. Líto jicl. bylo na jaře v slunci, že z kukle nedobudou se a neroztřepotají tito za kletí motýlkové. Děvčata ža vlasy se upejpala.
Čec Huttit Horák Erdafflkuchn go Gry
6 article
Na temono položila kroucený věnec z černého šátku, by jich nebylo znát a po něm vázala dru- hý, důkladnější šátek, křížem přes prsa až k lím- ci sukně. Mužští i ženské chodili tak tuze, že to zvonilo všude po cestách. Zůstávali nuzně mál kdo ve svém. Polovice vsi patřila kramáři. jezdicímu celý rok po světě. Chaty malé prkenné poklopeny byly širokou šindelovou střechou, po kladenou mechovými kameny. U každého okna stál jejich obživný stroj ku paličkování. Profily ženské zdály se býti zkamonělé u práce, ale ruce chvěly se zimničně nad krajkou. V podušee byl napichaný celý les špendliků s mnohobarev. nými hlevicemi. Snad zajímala boračku tvořená krajka a vložka, ale v přisné tváři zůstal výraz povždy lhostejný. Ode čtyř let až do hrobu žený tkaly a mužové si leckde tutéž práci bez ostychu osvojili. Někde se jen prosté bájilo předivo, ně kde paličkovaly se na podiv zlaté krajky — ne pravé na divadelní kostumy aneb na selský čepoc, pravé pro kněžny a hraběnky z celého světa. Tátové krom jiných živností krájeli po paměti líné hračky a potom ty dřeváky. Plna chýše a chata byla krajek, plna! Byla jiel kola zatáčená, i na vůz těžká. Něha to lidské duše vedle dubových židlí a lavic. Kamna krbo- vá se pnula až do stropu, neboť potřebovala s v zimě v létě. Za zápecí stále byla hranice dřeva borového a sosnového a jedlové oštěpky a šišky. Propálilo se za sta v barácích, ale hora už věděl, kde zadarmo si zaopatřit drahé topivo
7 article
O zimě se zde vzpomínalo celé léto. Tenkráte jedině zaplály suché oči, když se povídalo, eo tu kolem od září do máje závějí a jak to mra- zení bolí i žulové údy. To prý se liška ukáže ve vsi, nenalezená v lesích do soudného dne. Ukazovali cesty, které jsou v ty bilé měsíce nemožné, protože tu sněhu jako zámků a hradů. Snad horaly ty veliké zimy odnaučily smáti se a zpívati? — Ženy se přiznají k citu v té zle vzpomínané. „Zemřiti jsme chtěly“, posvěd- čují si. Jedna jediná obyvatelka ze vsi byla Češka.
Češka
8 article
Byla to od sto let nedalekostará stařenka. Byl to jako obdělaná kresba krásné babičky Božen Němeově. Žila s dcerou a jejím synem v poko- jíčku ve zděném domku. Pohádky vybírala z srdce a stále něco nového. Dceři si vážila, že umí zlatem a porlemi vyšívat kytky na hedvábí Zavolala celou ves podívat se na dohotovené její ornáty a pokrývky do kostelů. S vnukem s mazlila, kladouc jeho hlavu na svůj klín. Ne- pozorovala, že roste, že všichni již vyrostli sestárli. Ještě říkala jednomu i druhému děťát- ko. Vnuk měl Beilehém obdivuhodný, s jehož stromečky, ovčičkami a figurkami hrála si cela rodina. U babičky všecko se dělalo jako v Če chách. Slavily se Ježíšky a Mikuláše a Hody doprovody. Pekly se tam lívance a dělaly kucm. ehy a pražily křížaly. Bába i dcera chodily s po česku v kartonových šatech s podlinkam u rukávků, v žehlené zástěrce živůtkové. Babičk nosila režný velký čepec a v zreadle se radila jak jej uvázati, aby něco toho záslužného stříbr se pochlubilo, Hoškovi nastavěly však na hlavu horáckou pyšnou čepici. Jak nás malé české hosty sta řenka uzřela, rozpřáhla náruč, jako bychom s vnoučkem jedno právo na srdee měli. Měla prý dávno jednou na rovině knížecího myslivce s nímž užila dvacel let jako jeden krásný den. Na táčky chodily jsme, jen když poddan otcovi nás pozvali a otec nás poslal. Němčine zdejších lidí byly tvrdé ořechy i pro dokona lého Němce. Přišli jsme na hostinu s českým jazýčky jako do Babylonu. Nepoznali jsme, c si vykládají tátové, čemu se nepousmějí a k če- mu skrčená čela ještě více zakrčují. Posadilis nás okolo stolu dubového a hlavní hospodyně ve velkých pekáčích na tabuli přinesla Erdapíl kuchen.
Němeův Ježíšek Mikuláš Hoda Bába Hošek Němec Peklo Babylón
9 article
Rozkrájela je vřelé v pekáči na velké čtyř- hrany kuchyňským nožem. Přistrčila k nám pekač od jednoho ke druhému a nutila: „Ese Modl“. Kafé se pilo ze skleněných holeb va- říci anebo vychladlé, neb se lámal do něho bramborový koláč. Jedlo se jedlovou lžicí s ozdo- benou střenkou lehkým črtem kudlou. Výmin kou na hodech podalo se tlusté koňské uzené maso, očouzeně z komína, pepřené, jalovcem a bobkovým listím kořeněné v jíchové omáčee. Lid chleba málo jedl, málo pekl. Nad obilím v zemi udělal se již v máji zoufalý kříž. Hospo- dyně pěstovaly s oblibou kozy a dávaly jim jména. Krávu měl málo kdo, měl-li, dal jí zvonec ploský a pamatoval si jeho zvuk v sou- zvuku druhých zvonců. Od Tiplgrüna valily se podle horáckých zkušeností nejnebezpečnější mraky. Neudecké, thierfeldské a karlovarské bubáky nenesly prý zkázu. V zámku bydlila nuz hraběnka. O jedné komtese se vědělo, že z dětstí nevyrostla a že si ještě hraje v věku, kdý jiné se vdávají. Jedna uprehla ze zámku, když ji nejkrásněji do plesu ustrojily. Tančila prý na jevišti v zcela jiném světě a ho- zenou z lásky kylkou více se potěšila, než li- tulem pyšným, rodovým. Hrabě zemřel, když jieho dědice více zajímali dřevění vojáci než orby
Hrabě Es Modl
10 article
a majetky. Jezdíval s bíle oblečeným štolbou na hrdém koníčku a rozkazoval. Horácké děti o něm myslily, že jako přejede koněm tvrdou skálu, přejel by jejich teplé srdce bez litosti. Od matek si zlaté děti nenasbíraly růžových po- hádek. — — Obydlí naše byl topolový dům. Nejmilejší jeho koutek byla arkýřová sedničk . Tu si obrázky okrášlily starší sestry a šily zde v smíchu své výbavy. Nás menší zvaly a uka- zovaly nám z vysokého okna obrázky lesů hor a pro zábavu řekly, že ty husté zástupy stromů jsou vojáci Krakonošovi. Nejmenši evrčíček pouštěl na ně papírové šipy a předsta- voval si, že vojáci klesají a na jeho hlavě že vzrůstá královská koruna. Ještě jeden bratřik byl s námi v horách, ten, který špatným vysvěd- čením tatínka rozmrzel. Poslali jej do pivovaru v kožené žluté zástěře a vysokých bolách. Z- cházel do černých sklepů se zlatými kadeřem a s velkým rudým světlem, jako pohádkové zje- vení. Mezi dětmi na duši vzal, že tím sládkem nebude, ať prý by si svět žízní zahynul. Po- radily jsme mu, že by ke zlatým kadeřím bylo hezké, kdyby byl rytíř. Malý sládeček s velkou zálibou zabral se do malby takové skvělé bu- douenosti. Za zády hořké roboty stokrát si za- hrál na rytíře, ale ve skutečnosti ani jednou jím nebyl — a dnes — kam se poděly zlalé kadeře? Sládkem není... ale pivo se pije.
Krakonoš Sládek
11 article
Horákům jsme se divili, že jahody do nůší nenakládají, jen to dříví a dříví — — Ale ne- divili jsme se tomu v září a listopadu. Byl by v ledovec proměnil se živý člověk v horách, kdyby jej ta nekonečná žatva dřeva nebyla v hnízdě jeho roztavovala. Málo živí zdají se horáci němečtí toho kraje, ale přece snad více žijí, než mladé oko naše dovedlo oceniti. Vždyi tam také kvetou odstavce lidského jara a léta. Mají tam ženy v ruce bohatství srdeí, za- držené v těch kouzelných krajkách, plných vy- sněných vzorů. Oblékají si tam vroucně v krajky svou Madoničku, s jejich typem, na krásné kří- žové cestě, do kopce se točící v humnech ko- stelíka. Madonce sluší podle jejich vkusut zlato a stříbro věčné jejich práce. Doobléknouee ji, řeknou si za odměnu: „Marja gib a brod!“ a shýbnou tvrdě ku pokoře kolena. Odjížděly jsme ze vsi v záři druhého roku Víska, prorostlá jařábovými stromy vyhlížela bohatě jako princezna se svými živě rudými ko- rály, poházenými po střechách a všudy vůkol Na jednom dvoře dva chlapci sbíjeli saně Ten jeden udeřil vší silou na postranici palie a tomu druhému v zápětí vyhrkly slzy. „Proč pláčeš, přece tebe netluču,“ obořil se ten pracují.- na druha tvrdou němčinou. Druh ukázal n náš povoz a němčinou odtušil: „Když tam odjíždějí. Slzy! To byly drahé památky od horáků věnované cizincům. Hodinu od malé vsi nic jsme již z horského ráje nezřeli, než modré barvy od země do nebe ...
Horák gib kouzelný krajka
12 article Námluvy v kupé.
Námluvy v kupé. Od Iroy Geisslov
Iroy
13 article
Mladá sličná dáma, poštovní úřadnice, jela v kupě druhé třídy do nového svého působiště. kam byla přesazena. Byla oděna ve vkusný šedý, cestovní šat, v jednoduchý klobouček s čer ným tečkovaným závojem, pod nímž blýskaly šelmovské oči, a rozkošná kabelka na řemínku přes rameno zrovna sváděla ke zvědavosti, e obsahu je .. Proti dámě, na Hruhé straně kupé, sedě zamračený železniční úřadník s kučeravou hla- vou, na níž seděla úřadnická čapka, označená okřídleným kolečkem a výborně mu slušela. Ne- zdvořákovi ani nenapadlo, sejmouti ji ve spo lečnosti dámy, již byl pouhým němým saluto- váním pozdravil, ačkoli se zběžně navzájem už znali. Netečnost asistenta Kulicha slečnu Dvor ských dráždila. Měla potřebu hovořiti a tor medvěd se k tomu neměl. „Na cestách se lide rychle seznamují,“ — tuto větu četla již koli- kráte tištěnou, a zde jest živé vyvrácení jej pravdivosti. Slečnu Dvorských opouštěla trpělivost „Však já tě vyburcuji z tvého pohodlí,“ umine vala si. A co si energická ženská umíní, na t můžete vzíti jed, že také provede. Vlak uháněl hlubokým údolím pod zříceni nami hradu. „Prosím vás, pane asistente, jaká je to zř cenina? „Špičákov, milostivá slečno. „Děkuji. Tedy Špičákov. Zapomněla jsen jeho dějiny. Jest vaše pamět spolehlivější? „Ba ne, sločno. „Ale obydlen už nent?“ „Je. Sovami a netopýry. „Mám ráda netopýry. „Pročl?
Kulich Dvor Dvorská
14 article
„Mají takovou hezkou kulatou hlavičku pak ty rozkošné létací blány, jako pelerina. „Brrr „Snad si jich neošklivite? „Skoro. „Proč — smím-li vědět?“ „Dostal se mi jednou do postele.“ „Dobře se vám stalo, proč otvíráte v no okno. „Já ho neotevřel.“ „Že ne „Večer. To bylo od rána, já pouze jsem zapomněl zavřit. Prosím vás, svobodný člověk jest jako otrok. „Co že?! Vy svobodný, volný, neodvislý — a tak dále. „Dejte pokoj! Každy známe svoje ... „Co pak znáte, pane asistente? Co pok vám schází — proč nejste spokojen?“ „Dělejte, jako byste nevěděla! Nemám ženy.“ „A proč? Dobře na vás! Mohl jste e oženit. Já vůbec nechápu, proč vy, tak výborně situovaný úřadník, jste se neoženil.“ „Příčin bylo mnoho. „Asi. „Zajisté. Neměl jsem štěstí v lásce. „Ráda věřím. „Dovolte, to mne skoro uráží.“ „Ale kde. Byl jste bručák asi odjakživ co tedy s vámi? Však vy, ženy, také nejste vždy rozto mily.
15 article
„Vy máte nejméně práva nam to vytýkat. Nesnažil jste se, zalíbiti se nám. Nevšímal jste si našich náklonností — nechtěl jste se vůbee nám přizpůsobiti. „Proč bych to dělal? Ženy se přizpůsobu samy dost.“ „Aha, dělal jste drahotu, myslil jste, ž nám je všechno dobré. A přepočítal jste se. „Nemyslím. Ženy se rády vdávají. Můž nám scházeti kus ucha, to nevadí. „Některým.“ „Ach, skoro všem, milostivá slečno.“ „Ne. Jste sám živý důkaz. Proč jsle se ne oženil? Nenašel jste, co jste hledal. „Já jsem ničeho nehledal. „Ale teď vás to mrzt.“ „No, mrzl.o „Rád byste měl někoho, kdo by s lásko pečoval o vaše pohodlí.“ „Rozhodně. „Kdo by vám poskytnul milého a veseléh útulku, přijdete-li večer domů rozmrzen a una ven. Hostinec vám toho nedá. „Přisám bůh, nedá!“ „Tak vidíte. „Co činiti?“ „Ožeňte se!“ „Já? Co vám napada?“ „Proč jste se tak lekl? Dpakuji: ožeht- „To nejde!“ „Proč pak? „Jsem starý mládenee. „Co z toho plyne „Ze mi žádná nevyhloví. „Ba, mohla by vyhověti. Zenská mái stinkt. Žena má porozumění. Zena vystihn jemným způsobem, čeho třeba. „Nopovídojte. K tomu by bylo potřeb lásky. „Ovšem. Bez lásky není ničeho.“ „Tak vidite.“ „Tedy milujte! Láska budí lásku. Ten zá- zrak je možný. Milujte a budete milován. Bu dete šťasten. Není pozdě. Dokud je člověk živ potud může býtí šťasten, totiž milován.) „Nenaleznu tohoto štěstí.
Aho bůh Zeno Ted milovat
16 article
„Protože ho nehledáte. „Mýlite se, drahá slečne. Já je hledám. „Tedy nehledejte slepě. Mějte oči pro sku tečné jevy. „Není jich.“ „Mějte víru. Víra hory přenáší. Bez víry boz lásky není ničeho, není spásy. „O, já bych věříl, doufal, miloval, jen kdy bych trochu mohl. „Pokud je člověk živ, všechino může.“ „Vy ve mně budite sebedůvěru, milosfiv slečnol“ Asistent Kulich neseděl už v rohu protěj šiho kupé. Přibližoval se víc a více ke slečně Dvorských, až byl příliš blízko . . . Slečně se tajil dech a vyvstával ji na čele pot. Seznale že se odvážila příliž daleko. Rychlo změnil taktiku. Ulekla se, že by její hru mohl bráti z pravdu. Ne, ne, ne, toho nechce! Schladla ok- mžitě, nápadně a ledově. „Nebuďte domýšlivý! „Ne, nechci býti. „Jděte dáll „Proč, probůh — čím jsem vám ublížil? „Neříkám. „Také bych si vyprosil, clím vás, mílostiná slečno, upřímně —. „Ach, děkuji, nechci lichiotek.“ „Žádné lichotky. Ústa upřímná. Cíím ženy které tím lstivým světem kráčejí samostatně vítězně, zachovávajíce si svou důstojnost žen skou, čistotu mravní.“ „To je povinnost.“ „Tak mluvite vy a na sta družek vašiel opačně jednají. Jen když mají chleba. Mravnost česť, toť utopie. „Zadržte! Neurážejte mne.- „Odpustte! Prosím, odpustte! Upřímně ře čeno, nesetkávám se tak často s ženským čistým charakterem — já za to nemohu! Proč jsouu ta kové. Nikdo přece od nich nežádá, aby othik šlapaly svými popelčinými střevíčky. Nevěřily byste, jak rádi se klaníme skutečnému char- akteru . .. „Proč mi to vše povídáte, pane asistente?“ „Proč... Ach, nehněvejte se... já . . .j vás tolik ctím ..
Ted Kulich Dvorská Nevěřil
17 article
Slečna Dvorských se zhrozila. Tak dalek zašla! To nebylo jejím úmyslem! Pan asisten Kulich se zamiloval! Co si s ním počne? Hled kradmo na něho. Vidí jeho dojatou, pobledlou tvář. Dívá se na ni, jako na světici. Tou on přece není! Ach, ta láska je vždycky slepa, lépe kolem kol opředena ilusemi! Nešťastná pří- hoda ! Nešťastná jízda! Asistent Kulich sedí v rohu kupé všechen skleslý, smutný a němý. A co je slečně Dvorských ostatně po tom Trápí-li se, ať se trápi! Ona za to nemůže. „Jedeme po mostě, zvaném „Nad pr pastí“, ozval se Kulich. „Pro mne. „Tak je vám lhostejno, dojedem-li bet úrazu, čili ne?. „Já toho nezměním. „Jste fatalistka. „Jsem. Co mi souzeno, tomu neujdu —. „Nedrážděte mne tak krvavě! Já bych — řekněme, vás miloval a musil, pravím, musi bych vás dostat!“ „O to. Přes mou vůli nikoli. „Je nutno souhlasu obapolného. Viďte, že byste mi ho neodepřela?“ „Minul jste se s rozumem? „Já?“ Kterak, když... . když vás toli ctímr „Ach, vaše ústa! Mluvme o něčem jinéml- Tak řekla slečna Dvorských, ale hned lit vala svých slov. Asistent Kulich zbledl a takoný smutek se zašeřil v jeho očích — ach, takový smutek . . .. Slečna Dvorských se vztýčila na sedadle „Co je mi po tom — co je mi po jeho smutku?? Ale bylo ... Bylo jí ho lito, zajímal ji v ton svém smutku, zkrátka, nebylo jí to lhostejno naopak, bylo jí asistenta líto, byla by dala k. ví co za to, aby ho byla nezarmoutila a aby se zase rozveselil. On nebyl nechápavým, aby nedovedl v dív čím obličeji čísti. Přečetl si v ní pěkné počátk básničky orotické ... Rozmar, nálada, vítězná nálada se mu vá tila. Rozhovořili se se slečnou Dvorských srde čně, náramně srdečně . . .. Když konduktor vyvolal stanici slečnina nového působiště, stiskli si ruce s mnohoslibným ba se zapřisáhle jistým: „Na shledanou““ . ..
Kulich Dvorská
18 article Domněnka.
Domněnka. Noveleta od Julesa Lemaitra, přeložil Albín Zavadi V onen večer, kdy ku přání veliké tragédky Cernelie Tosti uprostřed třetího aktu „Frédě- gondy“ opona byla spuštěna, nikoli pro mdlobu nebo snad pro nějaký nervový záchvat, nýbrž protože se umělkyně cítila unavenou, přespříli unavenou, poněvadž nohy ji nechtěly již držet a hlas jí vázl v hrdle, zkrátka, protože jí bylo už padesát let a nemohla dále, těšila se Corne- lie, až konečně zase octne se sama doma ve s přísně gothicky zařízené komnatě. Tu pak sta nula, nemajíc ještě sil, aby mohla svůj divadeln kostým odložit, před svým velkým pětidílný zrcadlem, jež ji odráželo se smrtelnými rysy ustrašené Frédégondy, mající hlavu mrtvoly po dvěma těžkými rusými copy (copy byly falešné a naplněna jsouc zoufalstvím. Dlouho plakala a teprve k ránu vrhla ee jsouc ještě ve svém merovinžském obleku, n lože. Jeden cop ležel na tygří kůži, jež sloužila jako podložka před postelí. Nejbližšího dne vyjádřil se lékař a to již po sté, že se pacientka musí vzdálit divadla že bude asi sotva moci stvořiti poslední rol „Mélisandry“, již pro ni napsal slavný dramatik Eusebio Masone. A tentokráte Cornelia lékat uvěřila.
Lemaitra Albín Zavadi Fréda Eusebio Mason
19 article
„Tak tedy už je konec mých triumfů p Evropě, Americe a Asii, konec ovacím mladýeh lidí, kteří mi vypřáhali koně od vozu, už nebud spoust červených růží, žádných enthusiastů více kteří mi, když opuštěla jsem divadlo, svrchník své jako koberce na cestu prostírali; ty tam bouře výkřiků, jež mne volaly, až jsem se ob jevila rozdávajíc rukou polibky, až musila jsem prosit, abych se směla vzdálit Konec úspěchů obrovské reklamy a inter viewů, na nichž umělkyně tak příliš lpěla; zmiz šlechtící vzpruha života, přestane radost, stěles ňovati nejkrásnější postavy básníků, propůjčo- vati jim svoje tělo a svoji duši, dávati jim ži vot — — — s tím vším se má rozloučit! A v málo letech, ba v několika měsícíck bude snad Tosti z paměti lidí vymazána. Corne- lia myslila na bývalé herečky, které skoro ro- něž tak byly slaveny, jako ona a o nichž se již ani nemluvilo, které byly teď jenom tlustým dámami, jež žily se svými papoušky a kočkami někde v malé zahrádce v okolí Florencie. A to potom, když bývala královnou, ba více než královnou? Ne, to není možné, tomu se ne poddá! Tisíckrát lepší je smrt, než směšné sní žení. Ano, umřít jako lirdinka tragédlie, která ne chce přežíti svůj sen, nebo jako císařovna z báje která, když byla její říše dobyta, uškrtila s svým závojem, aby se nestala otrokyní vítěze Vždyt myšlenky na sirt jevily se jí, jako všech na dosavadní představení Cornelie, jenom v zá řící lesklé výpravě. Smrt byla pro ni nejjistěj ším výkonem na jevišti, výkonem pátého aktu
Evropa Amerika Asie Florencie
20 article
V loggii, vyzdobené Budhou a opicemi zvláštními z pěti dílů světa nahromaděnými umě leckými památkami jejího naplněného paláce leželi v jednom koutě na kobercích a medvědíeh kožešinách divanu nataženi mladí literáti, k nimž pravila rozplývavým hlasem: „Věřite v před- určení. Já věřím. Něco mě uvnitř praví, že zemru na jevišti při premiéře „Melisandry“, A doložila tajúplně:: „Já jsem tím dokonce jista, slyšíte? Zceln jista. Slova ta se objevíla ihned druhý den v no vinách, a to stupňovalo zvědavost, jaké vzrušen „Melisandra“ asi způsobl. Hra se studovala. Cornelia se doslavoval s velkou námahou ke zkouškám; udržovalo j jenom nejvyšší, nejkrajnější napětí vůle. Hrdin- ka kusu, záhadná, mužům zhoubná paní, otráv se, když byla opětně spáchala nevěru na nevěru na konci kusu, a umře na scéně. Tato smrt měla tvořiti dle divadelníchi ná věští, hlavní efekt kusu a předčiti ještě slavný smrtelný zápas Tovelty ve „Sphinx“ nebo Mo nelta v „Hernani“.
21 article
Nějaký den před představením vzala Corne lia z jedné skříně zvláštní, z broušeného a pro vrtaného smaragdu zrobenou lahvičku, kterouž ji kdysi poctil indický radža. Potom vyňala v přílomnosti mladých, n kobercích natažených literátů ze sbírky zbran svazek jedem napuštěných šípů. Zavolala pak starou Giuseppu, svoji věr nou garderobierku a průvodkyni, kterouž skore 30 let tahala světem za sebou a pravila, podá vajíe jí lahvičku a šípy: Necháš ty šípy ležeti několik dní ve vodě naleješ pak tu vodu do lahvičky a dáš mi ji večer před představením „Melisandry“ „Dobřo, milostivá,“ odpověděla klidně Giuseppa. „Přísahej mi při Kristu, že učiníš, co jsem ti právě rozkázala. „Přísahám. „Při Kristu? „Při Kristu.“ Mladí literáti se usmívali. „Uvidíte,“ pravila Cornelia s tak tragickým pohybem hlavy, že mladí literáti byli znepoko jeni. Což nohli věděti, čeho je schopna? Cornelia byla nevýslovně velkolepá v pre miéře „Melisandry“. Podařilo se jí, že dodal svému již bezzvučnému hlasu a svému sesláblé- mu tělu neslýchanou sílu vznešenosti a hrůzy „Celá Florencie,“ dosud tak zdrželivá a trochu vysměvavá, která tak dlouho již se obdivovala Cornelii — nechala se ještě jednou od své tr gédky uchvátit a činila jí frenetické ovage, kte réž daleko předčily okázalost oslav, jež uměl
Giuseppe Krist Cornelius Cornelio Florencie
22 article
kyni před tím byly činěny, a neměly témět konce. Okouzlení obecenstva bylo takové, že nemělo výrazu pro takovýto úspěch. Tostina hra byla tak vroueně opravdová, že skrz na skrz si podmanila celé hlediště. Vědělo se, že hrdin- ka na konci kusu zemře. Jak by se mohlo Cor- nelii podařiti, aby při interpretaci smrti zůstala na výši svého dosavadního výkonu? Neurčité očekávání čehosi neobyčejného tísnilo tisíc srdcí diváků. Když Cornelii smrtelně bledou v posledním meziakti množství černých fraků v její šatně květinami naplněné, holdem a poklonami zasy- pávalo, opakovala ona plným zvonivým hlasem, jehož hrdlo její ještě schopno bylo, jako na roz- loučenou: „Žijte blaze, přátelé!“ Potom, když se byl ozval hlas zvonku, oznamující počátek aktu, otevřela okno, jež vedlo do nejtmavější uličky starého města, nabrala několikráte dlou- hými dechy chladného vzduchu a obrátivši se ke Giuseppě, pravila velitelsky: „Lahvičku!“ Giuseppa podala jí lahvičku, aniž jedinéh slevo promluvila: „A teď smrti v náruč!“ zvolala Tosti a vkro- čila pevně na jeviště.
Cornelius Lahvička Giuseppe Tost
23 article
Hrála. V tomto pátém aktu překonávala semu sebe, zobrazujíc živě, kdy Melisandra, uštvána útoky, ani všechny její nevěry čtyř aktů proti ní svěddí, konečně nalézá útěchu ve smrti. V tom okemžiku vytáhla Cornelia svou smaragdovou lahvičku. Ve svém nejhlubším nitru byla si snad vě- dema, že jed ze šípů jenom tehdy účinkuje vnikl-li přímo do cév, ale mimo to byla pře- svědčena, že Giuseppa jí neposlechla a jenom několik kapek čisté vody do lahvičky byla na- A proto přece, sotva že přiložila lahvičku ke rlům, padla jake bleskem zasažena tvrdě podlahu. Sezelenala, její údy svíjely se v kře- čích, kterých žádné umění není s to napodobiti; neměla již sil poslední slova dramatu mluviti a dva její kolegové musili ji odnésti. Smrt bylo viděti v její očích tak určitě, že obecenstvo s hrůzou se zdvihalo. A nikdo nepochyboval, že se Tosti otrávila skutečně a dobrovolně. Iila.
Hrála Melisandra Giuseppe
24 article
Nikdo, ani Giuseppa. Ta stará žena sam několik hodin před tím nalila z jedné lahve vody do úzkého hrdla lahvičky. Ale navzdor tomu vrhla se k tělu své velitelky a křičela jak, všichni ostatní: „Ona se otrávila! Ona to řekla!“ Cornelia věřila čírnácte dní, že se nalézá mezi životem a smrtí. Čtrnácte dní přinášely časopisy celé Evropy a Ameriky zprávy o jejím stavu. A lékaři oznámili jméno a účinky jedu, jehož ona — nepožila. Šest měsíců pak po svém domnělém otrá- vení vystoupila omládnuvší Cornelia ponejprv zase ve florentinském divadle.
Giuseppe Cornelius Čtrnáct Evropa Amerika
25 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Frančouzská výprava k severní točně. Z Pa říže se sděluje: Dne 12. dubna vypluje z Dunkerk na lodi „Jacques-Cartier“ francouzská výprava k se- verní točně za vedení Bénardova, o jejímž plánu se vůdce sám vyslovil takto: „Jacques-Cartier“ po- pluje poděl norského pobřeží až k ostrovu Kolgujevu, kdež vezme na palubu psy a bude pak pokračovati v plavbě k Barendszovu moři. Prozkoumání tohoto moře budí zvláštní zájem: jsoue na velké rozloze po většinu roku prosto ledu, má četné rybnaté hlu- biny a mohlo by poskytnouti nová bohatá lovišti- Podnikneme přesné měření hloubky a vyzkoušíme nový způsob rybolovu, kterým se v Dánsku docílil znamenitých výsledků. Potom prozkoumáme také moře Karské, které jest ještě úplně neznámo. Nor- denskjöld poukázal na jeho důležitost se stannovisk oceanografie. Soudí se, že vzniklo propadením pev- niny a má velkě hlubiny. Výprava navštíví pak fjerdy Nové Země, prozkoumá taje podivuhodného polárního jara s bohatou květenou a zvířenou a bude hloděti rozmnožiti posavadní znalosti z oboru me- teorologie, mineralogie, hydrogrufie i pokud se týče přílivu a odlivu. Jacques Cartier připomíná tvarem islandské goeletty. Vniířek jest tak zařízen, že může sloužiti zároveň za obydlí i laboratoř. Lod má jen plachty, což by mohlo překvapiti, ale v arktických krajích jest pára častěji spíše na překážku než k užit- ku. Nejčastěji nutno spoléhati jen na přiznivý vítr = Oni pro quo v železničním voze. Petrohrad- ský „Herold“ sděluje: Ve voze kyjevsko-kurské drá- hy seděl duchovní vedle mladé, velmi hezké dívky bavil se s ní delší dobu. Naproti nim seděl student.
Cartier Barendszův Herold Dunkerk Kolgujev Dánsko Petrohrad
26 article
K večeru položila se dívka na opěradlo a usnula také duchovní trochu dřímal. Tu se sludent nahnul. políbil dívku a sedl rychle opět na své místo. Dívka. ještě pelo ve spánku, myslila, že ji políbil její soused a dala ubchému muži pořádný, hlučný políček, Došlo ke hroznému skandálu, dostavilo se železniční četni- cívo a byl sepsán prolokol. Sludent nabídl se za svědka. Tu v poslední chvíli vystoupila spolucestující dívka, jež níkým nepozorována, seděla v temné koutě a pozorovala vše. Situace se vyjasnila a uboh duchovní mohl se sebe smýti zlé podezření — 120 milionů za květiny. Na 120 milionů ko- run odhaduje se obnos, který Anglie ročně vydá za květiny. Od října do konce června prodá se denně asi za 400 000 korun květin. Obchod s řezanými květi- nami v posledních padesáti letech nesmírně vzrost. Londynské květinářské závody docilují ve společen- ské saisoně ohromného obratu, k tomu pak přistu- pují ješlě obchodnici venkovští a pouliční prodavači. Prodej pouličních prodavačů lze odhadnouti nejméně na 20 milionů ročně. Jen z Francie a Normandských ostrovů odveze se ročně asi za 20 milionů korun květin.
Došla Anglie Francie
27 article
= Konec bloňidýnů prorokuje prolesor Mason v delším článku v „Contemporary Review“, kdež doz chází k závěru, že světlovlasá raca, která se jevív dějinách jako nejsilnější a nejzdatnější, v nepříli vzdálené době vymizí. Všechny racy dobyvatelů, vše- chny kolonisující kmeny byly, vyjímaje jediné Araby, světlovlasé. Pokud se týče Římanů, náleželi mnon národově, kteří později tvořili občanstvo římské, roz- hodně k svěllovlasému typu. Světlovlasí byli v Evro- pě také Gallové, Teutoni, Slované, Rekové, Skandi- navci a Angličané. V Asii pak zastupují světlovlas typ Ariové, Médové a Peršané. Ze starých Řeků byli asi Makedoňané světlovlasí a světlovlasí jsou také všichni hrdinové Homerovi. Národ, jenž založil Be- nátky, měl rovněž světlé vlasy a modré oči a také barbari, kteří dobyli Španělska, náleželi ke svěllo- vlasým. Celkem se zdá, že lidé se světlými vlasy modrýma očima snadněji vzdoruji nemocem než bru- neti. V tom rovnají se černovlasým a také červeno- vlasým, kteří jsou mnohem otužilejší, než bruneti. Nervové choroby jsou percenluálně rozděleny takto červení 0.6, černí 5.6, blondýni 11, svěllí hruneti 36.4, tmaví bruneti 46.3, Příčina rychlého mízení světlovlasého typu záleží především v tom, že s nepřizpůsobuje velkoměstskému živolu a jest zastou- pen zvláště na venkově. Poněvadž pak města stále rostou a venkovský živel absorbují, jsou blondýni pohlcováni městem, kdež pak mizí. Profesor Mason vypočitává, že za 600 let vymizí světlovlasá rae úplně.
Mason Říman Gall Teuton Slovan Angličan Arius Méd Peršan Řek Homer Asie Španělsko Contemporara Review