1
masthead
12. dubna 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 102.
4
title
Modré barvy od země až do nehe ..
5
article
Napsala Růžena Čec h o vá.
Napsala Růžena Čec h o vá.
Přijeli jsme do hor v srpnu. Plné lesy byly
jahod, ale horáci je nesbírali a nedovedli je na
koláčích jísti. Hodovali jan své „Erdafflkuchn“
ze ssedlého mléka a bramborů a nevonné šedé
„Kafe“. Pozvali na „Hutcen“ (táčky) podáním
tvrdé sukovité ruky. „Kom's mal butcen“ ku
pozdravům dodávali pozvání na všechny strany.
když u kostela se v neděli rozcházeli. „Go
Grys!“ tvrdě řekli po cestě každému. Horáci
toho kraje byli zvláště nehezcí. Byli od mladosti
staři a obyčejně volatí. Úsměvy v licích bylo
zakleté jejich bohatství. Mračili čela již v mat-
čině náruči. V hospodách výskali, snad se jin
srdce smálo, ale v tváři byli zamračeni. Zpěvně
mluvili, avšak neřekli do dna srdce, co si myslí
Mužští nosili čepice jako brady. Do kože-
nek, do humpoláckých bot, vsoukaných jen
okolo kapes, připadlo suché skromné pošívání
Slovácký jasný květ je pro jiné oči než pro tyto.
Ženy pod rameny nosily vázané těžké úzké
eukně a k nim také boty mužské nebo střevie
jako loď aneb dřevák. Holčičky jako mámy již
od maličkového věku oblékaly dlouhé sukně
těžké šátky. Líto jicl. bylo na jaře v slunci, že
z kukle nedobudou se a neroztřepotají tito za
kletí motýlkové. Děvčata ža vlasy se upejpala.
Čec
Huttit
Horák
Erdafflkuchn
go Gry
6
article
Na temono položila kroucený věnec z černého
šátku, by jich nebylo znát a po něm vázala dru-
hý, důkladnější šátek, křížem přes prsa až k lím-
ci sukně. Mužští i ženské chodili tak tuze, že
to zvonilo všude po cestách. Zůstávali nuzně
mál kdo ve svém. Polovice vsi patřila kramáři.
jezdicímu celý rok po světě. Chaty malé prkenné
poklopeny byly širokou šindelovou střechou, po
kladenou mechovými kameny. U každého okna
stál jejich obživný stroj ku paličkování. Profily
ženské zdály se býti zkamonělé u práce, ale
ruce chvěly se zimničně nad krajkou. V podušee
byl napichaný celý les špendliků s mnohobarev.
nými hlevicemi. Snad zajímala boračku tvořená
krajka a vložka, ale v přisné tváři zůstal výraz
povždy lhostejný. Ode čtyř let až do hrobu žený
tkaly a mužové si leckde tutéž práci bez ostychu
osvojili. Někde se jen prosté bájilo předivo, ně
kde paličkovaly se na podiv zlaté krajky — ne
pravé na divadelní kostumy aneb na selský
čepoc, pravé pro kněžny a hraběnky z celého
světa. Tátové krom jiných živností krájeli po
paměti líné hračky a potom ty dřeváky. Plna
chýše a chata byla krajek, plna! Byla jiel
kola zatáčená, i na vůz těžká. Něha to lidské
duše vedle dubových židlí a lavic. Kamna krbo-
vá se pnula až do stropu, neboť potřebovala s
v zimě v létě. Za zápecí stále byla hranice
dřeva borového a sosnového a jedlové oštěpky
a šišky. Propálilo se za sta v barácích, ale hora
už věděl, kde zadarmo si zaopatřit drahé topivo
7
article
O zimě se zde vzpomínalo celé léto. Tenkráte
jedině zaplály suché oči, když se povídalo, eo
tu kolem od září do máje závějí a jak to mra-
zení bolí i žulové údy. To prý se liška ukáže
ve vsi, nenalezená v lesích do soudného dne.
Ukazovali cesty, které jsou v ty bilé měsíce
nemožné, protože tu sněhu jako zámků a hradů.
Snad horaly ty veliké zimy odnaučily smáti se
a zpívati? — Ženy se přiznají k citu v té zle
vzpomínané. „Zemřiti jsme chtěly“, posvěd-
čují si.
Jedna jediná obyvatelka ze vsi byla Češka.
Češka
8
article
Byla to od sto let nedalekostará stařenka. Byl
to jako obdělaná kresba krásné babičky Božen
Němeově. Žila s dcerou a jejím synem v poko-
jíčku ve zděném domku. Pohádky vybírala z
srdce a stále něco nového. Dceři si vážila, že
umí zlatem a porlemi vyšívat kytky na hedvábí
Zavolala celou ves podívat se na dohotovené
její ornáty a pokrývky do kostelů. S vnukem s
mazlila, kladouc jeho hlavu na svůj klín. Ne-
pozorovala, že roste, že všichni již vyrostli
sestárli. Ještě říkala jednomu i druhému děťát-
ko. Vnuk měl Beilehém obdivuhodný, s jehož
stromečky, ovčičkami a figurkami hrála si cela
rodina. U babičky všecko se dělalo jako v Če
chách. Slavily se Ježíšky a Mikuláše a Hody
doprovody. Pekly se tam lívance a dělaly kucm.
ehy a pražily křížaly. Bába i dcera chodily s
po česku v kartonových šatech s podlinkam
u rukávků, v žehlené zástěrce živůtkové. Babičk
nosila režný velký čepec a v zreadle se radila
jak jej uvázati, aby něco toho záslužného stříbr
se pochlubilo,
Hoškovi nastavěly však na hlavu horáckou
pyšnou čepici. Jak nás malé české hosty sta
řenka uzřela, rozpřáhla náruč, jako bychom
s vnoučkem jedno právo na srdee měli. Měla prý
dávno jednou na rovině knížecího myslivce
s nímž užila dvacel let jako jeden krásný den.
Na táčky chodily jsme, jen když poddan
otcovi nás pozvali a otec nás poslal. Němčine
zdejších lidí byly tvrdé ořechy i pro dokona
lého Němce. Přišli jsme na hostinu s českým
jazýčky jako do Babylonu. Nepoznali jsme, c
si vykládají tátové, čemu se nepousmějí a k če-
mu skrčená čela ještě více zakrčují. Posadilis
nás okolo stolu dubového a hlavní hospodyně
ve velkých pekáčích na tabuli přinesla Erdapíl
kuchen.
Němeův
Ježíšek
Mikuláš
Hoda
Bába
Hošek
Němec
Peklo
Babylón
9
article
Rozkrájela je vřelé v pekáči na velké čtyř-
hrany kuchyňským nožem. Přistrčila k nám
pekač od jednoho ke druhému a nutila: „Ese
Modl“. Kafé se pilo ze skleněných holeb va-
říci anebo vychladlé, neb se lámal do něho
bramborový koláč. Jedlo se jedlovou lžicí s ozdo-
benou střenkou lehkým črtem kudlou. Výmin
kou na hodech podalo se tlusté koňské uzené
maso, očouzeně z komína, pepřené, jalovcem
a bobkovým listím kořeněné v jíchové omáčee.
Lid chleba málo jedl, málo pekl. Nad obilím
v zemi udělal se již v máji zoufalý kříž. Hospo-
dyně pěstovaly s oblibou kozy a dávaly jim
jména. Krávu měl málo kdo, měl-li, dal jí
zvonec ploský a pamatoval si jeho zvuk v sou-
zvuku druhých zvonců. Od Tiplgrüna valily se
podle horáckých zkušeností nejnebezpečnější
mraky. Neudecké, thierfeldské a karlovarské
bubáky nenesly prý zkázu. V zámku bydlila
nuz hraběnka. O jedné komtese se vědělo,
že z dětstí nevyrostla a že si ještě hraje v
věku, kdý jiné se vdávají. Jedna uprehla ze
zámku, když ji nejkrásněji do plesu ustrojily.
Tančila prý na jevišti v zcela jiném světě a ho-
zenou z lásky kylkou více se potěšila, než li-
tulem pyšným, rodovým. Hrabě zemřel, když
jieho dědice více zajímali dřevění vojáci než orby
Hrabě
Es Modl
10
article
a majetky. Jezdíval s bíle oblečeným štolbou
na hrdém koníčku a rozkazoval. Horácké děti
o něm myslily, že jako přejede koněm tvrdou
skálu, přejel by jejich teplé srdce bez litosti.
Od matek si zlaté děti nenasbíraly růžových po-
hádek. — — Obydlí naše byl topolový dům.
Nejmilejší jeho koutek byla arkýřová sedničk .
Tu si obrázky okrášlily starší sestry a šily zde
v smíchu své výbavy. Nás menší zvaly a uka-
zovaly nám z vysokého okna obrázky lesů
hor a pro zábavu řekly, že ty husté zástupy
stromů jsou vojáci Krakonošovi. Nejmenši
evrčíček pouštěl na ně papírové šipy a předsta-
voval si, že vojáci klesají a na jeho hlavě že
vzrůstá královská koruna. Ještě jeden bratřik
byl s námi v horách, ten, který špatným vysvěd-
čením tatínka rozmrzel. Poslali jej do pivovaru
v kožené žluté zástěře a vysokých bolách. Z-
cházel do černých sklepů se zlatými kadeřem
a s velkým rudým světlem, jako pohádkové zje-
vení. Mezi dětmi na duši vzal, že tím sládkem
nebude, ať prý by si svět žízní zahynul. Po-
radily jsme mu, že by ke zlatým kadeřím bylo
hezké, kdyby byl rytíř. Malý sládeček s velkou
zálibou zabral se do malby takové skvělé bu-
douenosti. Za zády hořké roboty stokrát si za-
hrál na rytíře, ale ve skutečnosti ani jednou
jím nebyl — a dnes — kam se poděly zlalé
kadeře? Sládkem není... ale pivo se pije.
Krakonoš
Sládek
11
article
Horákům jsme se divili, že jahody do nůší
nenakládají, jen to dříví a dříví — — Ale ne-
divili jsme se tomu v září a listopadu. Byl by
v ledovec proměnil se živý člověk v horách,
kdyby jej ta nekonečná žatva dřeva nebyla
v hnízdě jeho roztavovala. Málo živí zdají se
horáci němečtí toho kraje, ale přece snad více
žijí, než mladé oko naše dovedlo oceniti. Vždyi
tam také kvetou odstavce lidského jara a léta.
Mají tam ženy v ruce bohatství srdeí, za-
držené v těch kouzelných krajkách, plných vy-
sněných vzorů. Oblékají si tam vroucně v krajky
svou Madoničku, s jejich typem, na krásné kří-
žové cestě, do kopce se točící v humnech ko-
stelíka. Madonce sluší podle jejich vkusut
zlato a stříbro věčné jejich práce. Doobléknouee
ji, řeknou si za odměnu: „Marja gib a brod!“
a shýbnou tvrdě ku pokoře kolena.
Odjížděly jsme ze vsi v záři druhého roku
Víska, prorostlá jařábovými stromy vyhlížela
bohatě jako princezna se svými živě rudými ko-
rály, poházenými po střechách a všudy vůkol
Na jednom dvoře dva chlapci sbíjeli saně
Ten jeden udeřil vší silou na postranici palie
a tomu druhému v zápětí vyhrkly slzy. „Proč
pláčeš, přece tebe netluču,“ obořil se ten pracují.-
na druha tvrdou němčinou. Druh ukázal n
náš povoz a němčinou odtušil: „Když tam
odjíždějí.
Slzy! To byly drahé památky od horáků
věnované cizincům. Hodinu od malé vsi nic jsme
již z horského ráje nezřeli, než modré barvy
od země do nebe ...
Horák
gib
kouzelný krajka
12
article
Námluvy v kupé.
Námluvy v kupé.
Od Iroy Geisslov
Iroy
13
article
Mladá sličná dáma, poštovní úřadnice, jela
v kupě druhé třídy do nového svého působiště.
kam byla přesazena. Byla oděna ve vkusný
šedý, cestovní šat, v jednoduchý klobouček s čer
ným tečkovaným závojem, pod nímž blýskaly
šelmovské oči, a rozkošná kabelka na řemínku
přes rameno zrovna sváděla ke zvědavosti, e
obsahu je ..
Proti dámě, na Hruhé straně kupé, sedě
zamračený železniční úřadník s kučeravou hla-
vou, na níž seděla úřadnická čapka, označená
okřídleným kolečkem a výborně mu slušela. Ne-
zdvořákovi ani nenapadlo, sejmouti ji ve spo
lečnosti dámy, již byl pouhým němým saluto-
váním pozdravil, ačkoli se zběžně navzájem už
znali.
Netečnost asistenta Kulicha slečnu Dvor
ských dráždila. Měla potřebu hovořiti a tor
medvěd se k tomu neměl. „Na cestách se lide
rychle seznamují,“ — tuto větu četla již koli-
kráte tištěnou, a zde jest živé vyvrácení jej
pravdivosti.
Slečnu Dvorských opouštěla trpělivost
„Však já tě vyburcuji z tvého pohodlí,“ umine
vala si. A co si energická ženská umíní, na t
můžete vzíti jed, že také provede.
Vlak uháněl hlubokým údolím pod zříceni
nami hradu.
„Prosím vás, pane asistente, jaká je to zř
cenina?
„Špičákov, milostivá slečno.
„Děkuji. Tedy Špičákov. Zapomněla jsen
jeho dějiny. Jest vaše pamět spolehlivější?
„Ba ne, sločno.
„Ale obydlen už nent?“
„Je. Sovami a netopýry.
„Mám ráda netopýry.
„Pročl?
Kulich
Dvor
Dvorská
14
article
„Mají takovou hezkou kulatou hlavičku
pak ty rozkošné létací blány, jako pelerina.
„Brrr
„Snad si jich neošklivite?
„Skoro.
„Proč — smím-li vědět?“
„Dostal se mi jednou do postele.“
„Dobře se vám stalo, proč otvíráte v no
okno.
„Já ho neotevřel.“
„Že ne
„Večer. To bylo od rána, já pouze jsem
zapomněl zavřit. Prosím vás, svobodný člověk
jest jako otrok.
„Co že?! Vy svobodný, volný, neodvislý —
a tak dále.
„Dejte pokoj! Každy známe svoje ...
„Co pak znáte, pane asistente? Co pok
vám schází — proč nejste spokojen?“
„Dělejte, jako byste nevěděla! Nemám
ženy.“
„A proč? Dobře na vás! Mohl jste e
oženit. Já vůbec nechápu, proč vy, tak výborně
situovaný úřadník, jste se neoženil.“
„Příčin bylo mnoho.
„Asi.
„Zajisté. Neměl jsem štěstí v lásce.
„Ráda věřím.
„Dovolte, to mne skoro uráží.“
„Ale kde. Byl jste bručák asi odjakživ
co tedy s vámi?
Však vy, ženy, také nejste vždy rozto
mily.
15
article
„Vy máte nejméně práva nam to vytýkat.
Nesnažil jste se, zalíbiti se nám. Nevšímal jste
si našich náklonností — nechtěl jste se vůbee
nám přizpůsobiti.
„Proč bych to dělal? Ženy se přizpůsobu
samy dost.“
„Aha, dělal jste drahotu, myslil jste, ž
nám je všechno dobré. A přepočítal jste se.
„Nemyslím. Ženy se rády vdávají. Můž
nám scházeti kus ucha, to nevadí.
„Některým.“
„Ach, skoro všem, milostivá slečno.“
„Ne. Jste sám živý důkaz. Proč jsle se ne
oženil? Nenašel jste, co jste hledal.
„Já jsem ničeho nehledal.
„Ale teď vás to mrzt.“
„No, mrzl.o
„Rád byste měl někoho, kdo by s lásko
pečoval o vaše pohodlí.“
„Rozhodně.
„Kdo by vám poskytnul milého a veseléh
útulku, přijdete-li večer domů rozmrzen a una
ven. Hostinec vám toho nedá.
„Přisám bůh, nedá!“
„Tak vidíte.
„Co činiti?“
„Ožeňte se!“
„Já? Co vám napada?“
„Proč jste se tak lekl? Dpakuji: ožeht-
„To nejde!“
„Proč pak?
„Jsem starý mládenee.
„Co z toho plyne
„Ze mi žádná nevyhloví.
„Ba, mohla by vyhověti. Zenská mái
stinkt. Žena má porozumění. Zena vystihn
jemným způsobem, čeho třeba.
„Nopovídojte. K tomu by bylo potřeb
lásky.
„Ovšem. Bez lásky není ničeho.“
„Tak vidite.“
„Tedy milujte! Láska budí lásku. Ten zá-
zrak je možný. Milujte a budete milován. Bu
dete šťasten. Není pozdě. Dokud je člověk živ
potud může býtí šťasten, totiž milován.)
„Nenaleznu tohoto štěstí.
Aho
bůh
Zeno
Ted milovat
16
article
„Protože ho nehledáte.
„Mýlite se, drahá slečne. Já je hledám.
„Tedy nehledejte slepě. Mějte oči pro sku
tečné jevy.
„Není jich.“
„Mějte víru. Víra hory přenáší. Bez víry
boz lásky není ničeho, není spásy.
„O, já bych věříl, doufal, miloval, jen kdy
bych trochu mohl.
„Pokud je člověk živ, všechino může.“
„Vy ve mně budite sebedůvěru, milosfiv
slečnol“
Asistent Kulich neseděl už v rohu protěj
šiho kupé. Přibližoval se víc a více ke slečně
Dvorských, až byl příliš blízko . . . Slečně se
tajil dech a vyvstával ji na čele pot. Seznale
že se odvážila příliž daleko. Rychlo změnil
taktiku. Ulekla se, že by její hru mohl bráti z
pravdu. Ne, ne, ne, toho nechce! Schladla ok-
mžitě, nápadně a ledově.
„Nebuďte domýšlivý!
„Ne, nechci býti.
„Jděte dáll
„Proč, probůh — čím jsem vám ublížil?
„Neříkám.
„Také bych si vyprosil, clím vás, mílostiná
slečno, upřímně —.
„Ach, děkuji, nechci lichiotek.“
„Žádné lichotky. Ústa upřímná. Cíím ženy
které tím lstivým světem kráčejí samostatně
vítězně, zachovávajíce si svou důstojnost žen
skou, čistotu mravní.“
„To je povinnost.“
„Tak mluvite vy a na sta družek vašiel
opačně jednají. Jen když mají chleba. Mravnost
česť, toť utopie.
„Zadržte! Neurážejte mne.-
„Odpustte! Prosím, odpustte! Upřímně ře
čeno, nesetkávám se tak často s ženským čistým
charakterem — já za to nemohu! Proč jsouu ta
kové. Nikdo přece od nich nežádá, aby othik
šlapaly svými popelčinými střevíčky. Nevěřily
byste, jak rádi se klaníme skutečnému char-
akteru . ..
„Proč mi to vše povídáte, pane asistente?“
„Proč... Ach, nehněvejte se... já . . .j
vás tolik ctím ..
Ted
Kulich
Dvorská
Nevěřil
17
article
Slečna Dvorských se zhrozila. Tak dalek
zašla! To nebylo jejím úmyslem! Pan asisten
Kulich se zamiloval! Co si s ním počne? Hled
kradmo na něho. Vidí jeho dojatou, pobledlou
tvář. Dívá se na ni, jako na světici. Tou on
přece není! Ach, ta láska je vždycky slepa,
lépe kolem kol opředena ilusemi! Nešťastná pří-
hoda ! Nešťastná jízda!
Asistent Kulich sedí v rohu kupé všechen
skleslý, smutný a němý.
A co je slečně Dvorských ostatně po tom
Trápí-li se, ať se trápi! Ona za to nemůže.
„Jedeme po mostě, zvaném „Nad pr
pastí“, ozval se Kulich.
„Pro mne.
„Tak je vám lhostejno, dojedem-li bet
úrazu, čili ne?.
„Já toho nezměním.
„Jste fatalistka.
„Jsem. Co mi souzeno, tomu neujdu —.
„Nedrážděte mne tak krvavě! Já bych —
řekněme, vás miloval a musil, pravím, musi
bych vás dostat!“
„O to. Přes mou vůli nikoli.
„Je nutno souhlasu obapolného. Viďte, že
byste mi ho neodepřela?“
„Minul jste se s rozumem?
„Já?“ Kterak, když... . když vás toli
ctímr
„Ach, vaše ústa! Mluvme o něčem jinéml-
Tak řekla slečna Dvorských, ale hned lit
vala svých slov. Asistent Kulich zbledl a takoný
smutek se zašeřil v jeho očích — ach, takový
smutek . . ..
Slečna Dvorských se vztýčila na sedadle
„Co je mi po tom — co je mi po jeho smutku??
Ale bylo ... Bylo jí ho lito, zajímal ji v ton
svém smutku, zkrátka, nebylo jí to lhostejno
naopak, bylo jí asistenta líto, byla by dala k.
ví co za to, aby ho byla nezarmoutila a aby
se zase rozveselil.
On nebyl nechápavým, aby nedovedl v dív
čím obličeji čísti. Přečetl si v ní pěkné počátk
básničky orotické ...
Rozmar, nálada, vítězná nálada se mu vá
tila. Rozhovořili se se slečnou Dvorských srde
čně, náramně srdečně . . ..
Když konduktor vyvolal stanici slečnina
nového působiště, stiskli si ruce s mnohoslibným
ba se zapřisáhle jistým: „Na shledanou““ . ..
Kulich
Dvorská
18
article
Domněnka.
Domněnka.
Noveleta od Julesa Lemaitra, přeložil Albín Zavadi
V onen večer, kdy ku přání veliké tragédky
Cernelie Tosti uprostřed třetího aktu „Frédě-
gondy“ opona byla spuštěna, nikoli pro mdlobu
nebo snad pro nějaký nervový záchvat, nýbrž
protože se umělkyně cítila unavenou, přespříli
unavenou, poněvadž nohy ji nechtěly již držet
a hlas jí vázl v hrdle, zkrátka, protože jí bylo
už padesát let a nemohla dále, těšila se Corne-
lie, až konečně zase octne se sama doma ve s
přísně gothicky zařízené komnatě. Tu pak sta
nula, nemajíc ještě sil, aby mohla svůj divadeln
kostým odložit, před svým velkým pětidílný
zrcadlem, jež ji odráželo se smrtelnými rysy
ustrašené Frédégondy, mající hlavu mrtvoly po
dvěma těžkými rusými copy (copy byly falešné
a naplněna jsouc zoufalstvím.
Dlouho plakala a teprve k ránu vrhla ee
jsouc ještě ve svém merovinžském obleku, n
lože. Jeden cop ležel na tygří kůži, jež sloužila
jako podložka před postelí.
Nejbližšího dne vyjádřil se lékař a to již
po sté, že se pacientka musí vzdálit divadla
že bude asi sotva moci stvořiti poslední rol
„Mélisandry“, již pro ni napsal slavný dramatik
Eusebio Masone. A tentokráte Cornelia lékat
uvěřila.
Lemaitra
Albín Zavadi
Fréda
Eusebio Mason
19
article
„Tak tedy už je konec mých triumfů p
Evropě, Americe a Asii, konec ovacím mladýeh
lidí, kteří mi vypřáhali koně od vozu, už nebud
spoust červených růží, žádných enthusiastů více
kteří mi, když opuštěla jsem divadlo, svrchník
své jako koberce na cestu prostírali; ty tam
bouře výkřiků, jež mne volaly, až jsem se ob
jevila rozdávajíc rukou polibky, až musila jsem
prosit, abych se směla vzdálit
Konec úspěchů obrovské reklamy a inter
viewů, na nichž umělkyně tak příliš lpěla; zmiz
šlechtící vzpruha života, přestane radost, stěles
ňovati nejkrásnější postavy básníků, propůjčo-
vati jim svoje tělo a svoji duši, dávati jim ži
vot — — — s tím vším se má rozloučit!
A v málo letech, ba v několika měsícíck
bude snad Tosti z paměti lidí vymazána. Corne-
lia myslila na bývalé herečky, které skoro ro-
něž tak byly slaveny, jako ona a o nichž se již
ani nemluvilo, které byly teď jenom tlustým
dámami, jež žily se svými papoušky a kočkami
někde v malé zahrádce v okolí Florencie.
A to potom, když bývala královnou, ba více
než královnou? Ne, to není možné, tomu se ne
poddá! Tisíckrát lepší je smrt, než směšné sní
žení.
Ano, umřít jako lirdinka tragédlie, která ne
chce přežíti svůj sen, nebo jako císařovna z báje
která, když byla její říše dobyta, uškrtila s
svým závojem, aby se nestala otrokyní vítěze
Vždyt myšlenky na sirt jevily se jí, jako všech
na dosavadní představení Cornelie, jenom v zá
řící lesklé výpravě. Smrt byla pro ni nejjistěj
ším výkonem na jevišti, výkonem pátého aktu
Evropa
Amerika
Asie
Florencie
20
article
V loggii, vyzdobené Budhou a opicemi
zvláštními z pěti dílů světa nahromaděnými umě
leckými památkami jejího naplněného paláce
leželi v jednom koutě na kobercích a medvědíeh
kožešinách divanu nataženi mladí literáti, k nimž
pravila rozplývavým hlasem: „Věřite v před-
určení. Já věřím. Něco mě uvnitř praví, že
zemru na jevišti při premiéře „Melisandry“,
A doložila tajúplně::
„Já jsem tím dokonce jista, slyšíte? Zceln
jista.
Slova ta se objevíla ihned druhý den v no
vinách, a to stupňovalo zvědavost, jaké vzrušen
„Melisandra“ asi způsobl.
Hra se studovala. Cornelia se doslavoval
s velkou námahou ke zkouškám; udržovalo j
jenom nejvyšší, nejkrajnější napětí vůle. Hrdin-
ka kusu, záhadná, mužům zhoubná paní, otráv
se, když byla opětně spáchala nevěru na nevěru
na konci kusu, a umře na scéně.
Tato smrt měla tvořiti dle divadelníchi ná
věští, hlavní efekt kusu a předčiti ještě slavný
smrtelný zápas Tovelty ve „Sphinx“ nebo Mo
nelta v „Hernani“.
21
article
Nějaký den před představením vzala Corne
lia z jedné skříně zvláštní, z broušeného a pro
vrtaného smaragdu zrobenou lahvičku, kterouž
ji kdysi poctil indický radža.
Potom vyňala v přílomnosti mladých, n
kobercích natažených literátů ze sbírky zbran
svazek jedem napuštěných šípů.
Zavolala pak starou Giuseppu, svoji věr
nou garderobierku a průvodkyni, kterouž skore
30 let tahala světem za sebou a pravila, podá
vajíe jí lahvičku a šípy:
Necháš ty šípy ležeti několik dní ve vodě
naleješ pak tu vodu do lahvičky a dáš mi ji
večer před představením „Melisandry“
„Dobřo, milostivá,“ odpověděla klidně
Giuseppa.
„Přísahej mi při Kristu, že učiníš, co jsem
ti právě rozkázala.
„Přísahám.
„Při Kristu?
„Při Kristu.“
Mladí literáti se usmívali.
„Uvidíte,“ pravila Cornelia s tak tragickým
pohybem hlavy, že mladí literáti byli znepoko
jeni. Což nohli věděti, čeho je schopna?
Cornelia byla nevýslovně velkolepá v pre
miéře „Melisandry“. Podařilo se jí, že dodal
svému již bezzvučnému hlasu a svému sesláblé-
mu tělu neslýchanou sílu vznešenosti a hrůzy
„Celá Florencie,“ dosud tak zdrželivá a trochu
vysměvavá, která tak dlouho již se obdivovala
Cornelii — nechala se ještě jednou od své tr
gédky uchvátit a činila jí frenetické ovage, kte
réž daleko předčily okázalost oslav, jež uměl
Giuseppe
Krist
Cornelius
Cornelio
Florencie
22
article
kyni před tím byly činěny, a neměly témět
konce. Okouzlení obecenstva bylo takové, že
nemělo výrazu pro takovýto úspěch. Tostina hra
byla tak vroueně opravdová, že skrz na skrz
si podmanila celé hlediště. Vědělo se, že hrdin-
ka na konci kusu zemře. Jak by se mohlo Cor-
nelii podařiti, aby při interpretaci smrti zůstala
na výši svého dosavadního výkonu? Neurčité
očekávání čehosi neobyčejného tísnilo tisíc srdcí
diváků.
Když Cornelii smrtelně bledou v posledním
meziakti množství černých fraků v její šatně
květinami naplněné, holdem a poklonami zasy-
pávalo, opakovala ona plným zvonivým hlasem,
jehož hrdlo její ještě schopno bylo, jako na roz-
loučenou: „Žijte blaze, přátelé!“ Potom, když
se byl ozval hlas zvonku, oznamující počátek
aktu, otevřela okno, jež vedlo do nejtmavější
uličky starého města, nabrala několikráte dlou-
hými dechy chladného vzduchu a obrátivši se
ke Giuseppě, pravila velitelsky: „Lahvičku!“
Giuseppa podala jí lahvičku, aniž jedinéh
slevo promluvila:
„A teď smrti v náruč!“ zvolala Tosti a vkro-
čila pevně na jeviště.
Cornelius
Lahvička
Giuseppe
Tost
23
article
Hrála. V tomto pátém aktu překonávala
semu sebe, zobrazujíc živě, kdy Melisandra,
uštvána útoky, ani všechny její nevěry čtyř aktů
proti ní svěddí, konečně nalézá útěchu ve
smrti.
V tom okemžiku vytáhla Cornelia svou
smaragdovou lahvičku.
Ve svém nejhlubším nitru byla si snad vě-
dema, že jed ze šípů jenom tehdy účinkuje
vnikl-li přímo do cév, ale mimo to byla pře-
svědčena, že Giuseppa jí neposlechla a jenom
několik kapek čisté vody do lahvičky byla na-
A proto přece, sotva že přiložila lahvičku
ke rlům, padla jake bleskem zasažena tvrdě
podlahu. Sezelenala, její údy svíjely se v kře-
čích, kterých žádné umění není s to napodobiti;
neměla již sil poslední slova dramatu mluviti
a dva její kolegové musili ji odnésti.
Smrt bylo viděti v její očích tak určitě, že
obecenstvo s hrůzou se zdvihalo.
A nikdo nepochyboval, že se Tosti otrávila
skutečně a dobrovolně.
Iila.
Hrála
Melisandra
Giuseppe
24
article
Nikdo, ani Giuseppa. Ta stará žena sam
několik hodin před tím nalila z jedné lahve
vody do úzkého hrdla lahvičky. Ale navzdor
tomu vrhla se k tělu své velitelky a křičela jak,
všichni ostatní:
„Ona se otrávila! Ona to řekla!“
Cornelia věřila čírnácte dní, že se nalézá
mezi životem a smrtí. Čtrnácte dní přinášely
časopisy celé Evropy a Ameriky zprávy o jejím
stavu. A lékaři oznámili jméno a účinky jedu,
jehož ona — nepožila.
Šest měsíců pak po svém domnělém otrá-
vení vystoupila omládnuvší Cornelia ponejprv
zase ve florentinském divadle.
Giuseppe
Cornelius
Čtrnáct
Evropa
Amerika
25
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Frančouzská výprava k severní točně. Z Pa
říže se sděluje: Dne 12. dubna vypluje z Dunkerk
na lodi „Jacques-Cartier“ francouzská výprava k se-
verní točně za vedení Bénardova, o jejímž plánu
se vůdce sám vyslovil takto: „Jacques-Cartier“ po-
pluje poděl norského pobřeží až k ostrovu Kolgujevu,
kdež vezme na palubu psy a bude pak pokračovati
v plavbě k Barendszovu moři. Prozkoumání tohoto
moře budí zvláštní zájem: jsoue na velké rozloze
po většinu roku prosto ledu, má četné rybnaté hlu-
biny a mohlo by poskytnouti nová bohatá lovišti-
Podnikneme přesné měření hloubky a vyzkoušíme
nový způsob rybolovu, kterým se v Dánsku docílil
znamenitých výsledků. Potom prozkoumáme také
moře Karské, které jest ještě úplně neznámo. Nor-
denskjöld poukázal na jeho důležitost se stannovisk
oceanografie. Soudí se, že vzniklo propadením pev-
niny a má velkě hlubiny. Výprava navštíví pak
fjerdy Nové Země, prozkoumá taje podivuhodného
polárního jara s bohatou květenou a zvířenou a bude
hloděti rozmnožiti posavadní znalosti z oboru me-
teorologie, mineralogie, hydrogrufie i pokud se týče
přílivu a odlivu. Jacques Cartier připomíná tvarem
islandské goeletty. Vniířek jest tak zařízen, že může
sloužiti zároveň za obydlí i laboratoř. Lod má jen
plachty, což by mohlo překvapiti, ale v arktických
krajích jest pára častěji spíše na překážku než k užit-
ku. Nejčastěji nutno spoléhati jen na přiznivý vítr
= Oni pro quo v železničním voze. Petrohrad-
ský „Herold“ sděluje: Ve voze kyjevsko-kurské drá-
hy seděl duchovní vedle mladé, velmi hezké dívky
bavil se s ní delší dobu. Naproti nim seděl student.
Cartier
Barendszův
Herold
Dunkerk
Kolgujev
Dánsko
Petrohrad
26
article
K večeru položila se dívka na opěradlo a usnula
také duchovní trochu dřímal. Tu se sludent nahnul.
políbil dívku a sedl rychle opět na své místo. Dívka.
ještě pelo ve spánku, myslila, že ji políbil její soused
a dala ubchému muži pořádný, hlučný políček, Došlo
ke hroznému skandálu, dostavilo se železniční četni-
cívo a byl sepsán prolokol. Sludent nabídl se za
svědka. Tu v poslední chvíli vystoupila spolucestující
dívka, jež níkým nepozorována, seděla v temné
koutě a pozorovala vše. Situace se vyjasnila a uboh
duchovní mohl se sebe smýti zlé podezření
— 120 milionů za květiny. Na 120 milionů ko-
run odhaduje se obnos, který Anglie ročně vydá za
květiny. Od října do konce června prodá se denně asi
za 400 000 korun květin. Obchod s řezanými květi-
nami v posledních padesáti letech nesmírně vzrost.
Londynské květinářské závody docilují ve společen-
ské saisoně ohromného obratu, k tomu pak přistu-
pují ješlě obchodnici venkovští a pouliční prodavači.
Prodej pouličních prodavačů lze odhadnouti nejméně
na 20 milionů ročně. Jen z Francie a Normandských
ostrovů odveze se ročně asi za 20 milionů korun
květin.
Došla
Anglie
Francie
27
article
= Konec bloňidýnů prorokuje prolesor Mason
v delším článku v „Contemporary Review“, kdež doz
chází k závěru, že světlovlasá raca, která se jevív
dějinách jako nejsilnější a nejzdatnější, v nepříli
vzdálené době vymizí. Všechny racy dobyvatelů, vše-
chny kolonisující kmeny byly, vyjímaje jediné Araby,
světlovlasé. Pokud se týče Římanů, náleželi mnon
národově, kteří později tvořili občanstvo římské, roz-
hodně k svěllovlasému typu. Světlovlasí byli v Evro-
pě také Gallové, Teutoni, Slované, Rekové, Skandi-
navci a Angličané. V Asii pak zastupují světlovlas
typ Ariové, Médové a Peršané. Ze starých Řeků byli
asi Makedoňané světlovlasí a světlovlasí jsou také
všichni hrdinové Homerovi. Národ, jenž založil Be-
nátky, měl rovněž světlé vlasy a modré oči a také
barbari, kteří dobyli Španělska, náleželi ke svěllo-
vlasým. Celkem se zdá, že lidé se světlými vlasy
modrýma očima snadněji vzdoruji nemocem než bru-
neti. V tom rovnají se černovlasým a také červeno-
vlasým, kteří jsou mnohem otužilejší, než bruneti.
Nervové choroby jsou percenluálně rozděleny takto
červení 0.6, černí 5.6, blondýni 11, svěllí hruneti
36.4, tmaví bruneti 46.3, Příčina rychlého mízení
světlovlasého typu záleží především v tom, že s
nepřizpůsobuje velkoměstskému živolu a jest zastou-
pen zvláště na venkově. Poněvadž pak města stále
rostou a venkovský živel absorbují, jsou blondýni
pohlcováni městem, kdež pak mizí. Profesor Mason
vypočitává, že za 600 let vymizí světlovlasá rae
úplně.
Mason
Říman
Gall
Teuton
Slovan
Angličan
Arius
Méd
Peršan
Řek
Homer
Asie
Španělsko
Contemporara Review