ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 4e2ff7e0-8f13-11dd-94a1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 29 celkem · entity: person 49, org 4, work 3, place 10
1 masthead
13. července 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 190.
3 masthead
Patisk vyhrazen
4 masthead
Strana 11
5 article
OBSAH: z Wojkowiez J. Touha znavené duše Weiner R.: Mirella. Kovanda St.: Monolog- Z Boccacciova „Decameronu“: Kázán bratra Cipolly. Slepičí hostina. Touha znavené duše. »Když Svět tě znavi a zrani, když citiš bolest pouř — kam chtěla bys duše, kam chtěla bys duše kam chtěla bys plout?a »»Kams v zámořské kraje, kde jiné vše zraje, kams do daleka, kde něco jiného, krásného lásku mou čeká- tam chtěla bych konat svou pouť...«« »Když Země stiži tod křídla, tobě, jež miluješ let — kam chtěla bys duše, kam chtěla bys duše, kam chtěla bys duše — kam chlěla se rozletět?« »»Kams v nadhvězdnou řik, do nesmirných výší . .. až v nekonečno — přeletět celé daleké, daleké věčno, v jiný, tak toužený, ozdálený svět... le Jan z Wojkowicz Ze sbírky k tisku připravené »Sny a touhy
Weiner Kovanda Boccacciův Cipolly Jan Wojkowicz Tropez J Svět ty
6 article Mirella.
Mirella. Napsal Richard Weiner. „Mirella-ál Celou Italii jsem prošel, o Milána do Capuy, po silnicích zaprášených v alejích palmových bloudil. A také jsem po ledovcích kráčel a také šel po březích hor- kého moře. I severák rozšlehal líce moje sirocco ústa má rozpálil. Ale mé srdce, to netečně bilo, hledají tebe, Mirella-á! A když tebe nenašlo, řeklo, žes zemřela a zatvrdilo se docela, Mirella! Pak nehledalo již a neštkalo ani, nebyl nic, Mirella-á! Leč docela naději ztrativ, našel jsem te be, má lásko. Rci však, čím jest mi to, přišla-lis de beznaděje?“ Jest to komediant, toulavý milenec, prine bosák? Kdo tu zpívá? Pět lidí v ulici poslouchá a deset hlav vychyluje se s oken. Okna jsou jasně osvě- tlena a za jedním, hle, na krbu malý klobou- ček a závoj: a oba byly rychle strženy. A v tom okně stojí dva. Ale jest jiné okno a to je zastřeno hed- vábnou zelenou záclonou. Jest do široka rozevřeno, a možná, že také za ním hoří malá lampa. Než člověka nevidět. Na okně jest vása. Bílé pivoňky hledí zvědavě do ulice. Mirella-ál Zpívá barytonem a doprovází se na ky- taře. A doprovod zní hluše a všechno je jake improvisace. — Má na hlavě klobouk do špi- čky a za pentlí kolkolem jsou nastrkana sle- pičí pírka. Možná, že to není ani komediant ani toulavý milenec, ni princ, ni bosák; možná že jest to blázen. „Přišla jsi o dva dny pozdě — tehdy jsem ještě doufal, třeba že moje naděje nebyla pla- menem nikdy, třeba že moje naděje byla vždy chlad a chlad.
Weiner Rek Milán Capua Mirella dellaá
7 article
Rci však, čím jest mi to, našel-li jsem te až dnes? Vzácného rodu, ač zemřelas na věky pro mě, ještě čníš nade mě: i stín tvůj mě nesmě- lým činí: požádat ho, aby rád mě měl, netrou fám si. Po horkém dni se chystalo k dešti. A ně- kolik velikých krůpějí, které těžce dopadly rozehnalo posluchače. Přistupovali spěšně platili mu; šest měděných peněz, v papír za- balených, prozradilo se dopadem na dlažbu Když všichni odešli, přistoupil jsem já A opáčil jsem jeho dík, řka: „Na mně jest. abych poděkoval.“ Jak na mě pohleděl udi- ven, spatřil jsem, že je mladý a krásný. Leč jedno oko bylo zakalené a mrtvé. „Líbila se vám tedy má píseň? „Vždyť jsem vám za ni poděkoval.“ — Před námi byla nyní dlouhá, dlouhá ulice;a aniž jsme si co řekli, kráčeli jsme jí jeden po- dle druhého. „Musím ji znáti, nebo nezpívám jiné.A třebas jsem měnil slova den za dnem, píseř je vždy táž. A nemůže ani býti jinak, nebot jest pravdou. Ale co nyní, kdy zemřela i tate Mirella? Po dva dny již hledám a nenalézám náhrady. „I tato Mirella?“ „, ano, dobře jste slyšel. Kolik tisíc mi lenek — a každá se nazývala Mirella. Zdá se vám to nemožné. Ale tam, v mém domově tam není jiného ženského jména. Každáje Mírella, každá je krásná, vznešeného rodu — a jak podobna byla jedna druhé. A všechny mi pomřely — i tato. Chcete, abych vám on vyprávěl? Prokažte mi milost a chtějte. Nebot ve vypravování prožiji znovu tuto lásku, jež byla poslední. Dovolíte?
Rek Mirell Každáj Mírella
8 article
Usmál jsem se jeho „dovolíte“ a němě při- svědčil. „V mém životě,“ pravil, „obraznosti při- padal veliký podíl. Proto jest ona vždy hoto- va přispěti mně. Věřte mí: mluvím-li vám Mirelle, je to, jako bych jí nikdy nebyl ztratil jakoby její jasná krása ještě zářila na zemi jako bych se s ní ještě procházel shovívavým večerem. „Proč jste pravil, že byla poslední milen- kou tato Mirella? Vždyť bylo jich už tolik jedna podobna druhé, říkáte. Což nelze najít jiné?“ A on, znetrpělivěv: „Vaše otázka způsobuje mi bolest. Vždyt jsem řekl, že mi všechny pomřely: po této poslední není již ženy toho jména, ani té krásy, ani té vznešenosti — není obdoby s tě- mi, jež bývaly — —“ A po chvíli: „Leč ta nejposlednější byla nejmilejší. Jako bych byl věděl, že, minuv ji, půjdu už jen docela tma- vou cestou. Jakoby to byly říkaly její oči. které jsem poznával jen podle chvění, jež se zmocnilo břečťanového listí v hustém živém plotu, jímž na mě patřila, když jsem bez ustá- ní dnem i nocí bloudil kolem její utěšené za- hrady, trápě se netečnou nadějí, že vyjdea říkaje tiše a jednotvárně, jako naučenou úlohu, její jméno: Mirella. A když večer jsem zatušil, že řekla dobrou noc, odcházejíc do domu, tu bylo mi, žeje to předzvěstí rozluky se vším, se vším. Ačkoli v noci jsem jí by nejblíže, ačkoliv, když svítily hvězdy do fia- lové tmy, vydávané zemí, nejvíce mi náležela
9 article
Mirella. Neboť tehdy alespoň jsem mohl spa- třiti dům, když ona v něm dlela. 6 ano, bylo třeba jen vystoupiti na návrší, abych jej spa- třil. Byl ochoz kolem dokola a napříč zele- nými hedvábnými záclonami, jimiž byl zavě- šen, protékalo sporé světlo. A vláčné chvění záclon prozrazovalo místo, kde právě dlela, procházejíc se. Snad byly dosti průsvitné, aby jimi spatřila mou silhouetu, když jsem spí- nal ruce směrem k ní. Někdy se vzedmuly více — a tu jsem miloval Myšlenku, že mi odpovídá stejným gestem. Neboť to byl vrchol mého štěstí. — Ale jednoho dne marně jsem pátral po jejím neznámém pohledu, a když nastal večer, neucítil jsem zavanutí slova, které bývalo tak sladké, ač dotklo se mne vždy jen jako předtucha zlého ortele. Marně jsem obcházel zahradu a marně jsem po něm pátral. Bývalo dříve, že přišlo ke mně, právě když doznívalo bučení stád, zavíraných do stájí, když poslední dítě zacházelo do domu, ještě na zápraží se ohlížejíc po opouštěném hřišti, když břitce zazněl ve vsi poslední úder kovářův. Toho dne však dávno již přešli tito vyprovázeči dne, ale noc se mi nechtěla při- bližiti. Jakoby nekonečné šedé šero jí bránilo. Ale pak konečně, když vyšly hvězdy, za- doufal jsem, že jsem jen přeslechl (ač i to byla zrada; ale den byl tehdy tak krásný, tak mnohotvárný) a vystoupil na návrší. Než spa- třil jsem záclonu na ochozu nehybnou, splý- vající v ostrých, jako zkamenělých záhybech. a tu jsem pochopil, že je všemu konec. My- slíte, že této lásce jen? Nikoliv — všemuí Pak srdce moje nehledalo jíž a ani neštkalo
10 article
— Mirella-á —“ zazpíval větu své písničky „neboť popatřte: všechny před ní zemřely když jsem je byl opustil, ale ona, poslední Mi- rella, sama mi odešla zrádně. A proto by všemu konec.“ „Podivná láska, zvolal jsem — snad po- směšně, jež bloudí kolem zahrad. Nelíbíte se mi jako milovník, ač krásně zpíváte. Jakže vy jste nespatřil své poslední milenky;či spíše: vy jste miloval nespatřenou? Kdybyste byl ve dne vyšel na svou rozhlednu, mohl jste ji viděti v zahradě. Tak aspoň byl by jednal sentimentální milovník; ale silný byl by vešei a objal. Kam však zařaditi vás?“ „Myslíte, že jsem váhavý? Vy sám byl byste špatným milovníkem, kdybyste nevě- děl, že váháme se přiblížiti skutečnosti, která se svojí dokonalostí blíží naší představě.A prcháme před vtělením nejblažšího snu. Jak tedy mohl jsem vejíti?“ „Kterak jste však věděl — nespatřiv jí?“ „Tak jistě věděl, tak svatě — ach, jaká to byla jistota! Nuž, abych dopověděl: Bylo pravda — zemřela. Nu — a tak chodím svě- tem, zpívam: zpívám o ní — a je to píseňo všech Mirellách, o všech, jež pro mě žily které jsem opouštěl — příliš lačný změny. Všechny bez jedné zemřely pro moji zradu poslední odešla před časem a pomstila své soudružky. Neboť nyní už ani hledat nemohu Ale podivné je, vidíte, ona přece chodí svě- tem. Viděl jste okno, v němž stály pivoňky? Bylo jako vymřelé — nevěřte zdání: ona jest jistě za záclonou. Teď horečně svíral moje rameno; pak se těžce do mne zavěsil, jako nešťastný do příte- le. Ale já věřil teď pevně, že jdu s bláznem — a bylo mi úzko v dlouhé liduprázdné ulici.
11 article
Bylo mi, jakoby i tma se do mne zavěsila. stejně jako on. A bezděčně, snad abych nabyl docela jistoty, otázal jsem se ho tíše: „Což jste neřekl, že zemřela?“ „Ach, ano, vykřikl zoufale, zemřela jak všechny její družky. — Můj bože, vždyť žádná z nich nežila. Není-li mrtvo vše, co nemá an počátku? „Přeludy jste miloval?“ „Nikoliv — vzdálené princezny. Kd stvořil surový zákon, že i v té cudné mé lásce je trestána nevěra?! Kdo mohl býti tak zlý, aby mě vyhnal z mých vysněných lásek do této dlouhé ulice? — Tam, v onom okně s pivoňkami musí býti —; jaké neštěstí, že již nedovedu zrcadliti ji jinak do svého srdce než podobnu ženám příliš zemským. Tu odpověděl jsem mu s tichou výčitkou „Proč jste pohrdal lidskou láskou? Hle, vaše neštěstí.“ I odvrátil hlavu, krásnou svoji hlavu, smutným a cudným posunkem ukázal na svoje mrtvé oko: „Tak svatá jest lidská láska. Mohu ji při- jmouti — já nedokonalý? O Mirelle však jsem mohl sníti — nebylo jí; milovati jsem ji moh — nebyloť jí; klamati jsem ji směl, ježto ne- byla a zemřela, nebyvši. A nyní o ní zpívám do otevřených prázdných oken, do prázdna prostoru, do mrtvé měsíčné tváře. Ale píseř do prázdna — toť vše, co mám. Byl jsem sám sám, sám — a teď jsem trestán za zbožnění lásky. Nyní prošli jsme ulicí a stanuli na veli- kém prostranství. Kolkolem obklopeno vyso- kým a hustým křovím, tvořícím podloubí, byl ve tmě jako jícen nekonečna. Neřekl již slova ke mně. Zastavil se a zazpíval: „Kdybych tisíc let bloudil a podstoupi ochotně útrapy všechny, ani stínu tvého již nezahlédnu, kdybych tisíc let žil, už nebudu kráče jarem. Už nebudu vůni vdechovat a neuzřím pe- strost již nikdy. kdybych tisíc let žil, nezvím, kdo že tolik se msti. Leč já, prchaje, zvolal jsem: „Láska.“
12 title
Monolog.
13 article Napsal Stanislav Kovanda.
Napsal Stanislav Kovanda. Jsem lenoch. Jest to jediná vlastnost, již na mně lze vytknouti. Jinak vypadám jako hmota „bez tvaru, chuti, barvy i zápachu. Škodolibí o mně říkají, že mně bylo líno vy- tvořiti někde na svém těle a obličeji rýhu neb vrásku, protože jsem kulatoučký jako právě uhnětená hrouda másla. Možná, že tak bylo Nenamáhám se nikdy přiměti lidí, aby změnil o mně názory. Jsem se vším spokojen. Ostatně čertí-li se bližní na mne, tedy ne proto, že jsem lenoch, ale že mám svatý a blažený vnitř- ní pokoj, jehož oni při vší své pracovitosti. při svých snahách, a jak vše to jmenují, marně vždy budou hledati. Rozčiloval jsem tím už za mlada své pro- fesory. Co se nastarali, aby mi vštípili lásku ku práci, co se navykládali o pravé kořenné chuti, jíž dodává činnost životu! Nedbal jsem Napřed mne chtěli za to zničiti. Osm let trval ten zápas, při němž se potila ovšem pouze jedna strana. A vyšel jsem z něho vítězem.
Kovanda
14 article
Dali mi černé na bílém, že jsem — zralý pro život, a dodali ústně, poklepávajíce mi na ra- meno: „Máte to, co se zove charakterem. Ne- měníte svých vlastností, odoláváte všem vli- vům. Vyslovujeme vám svůj obdiv a přejeme mnoho zdaru v dalším životě? Druhové moji tvrdili, že to byla ironie na mou lenost. Sou- hlasil jsem s nimi, ježto se vystříhám všech slovních půtek. S maturitním vysvědčením vodili mne po úřadech. Kdyby mně nebylo lito krásné leno- sti, mohl bych pořádati přednášky — o úřa- dech. Tolik jsem jich poznal. Ježto jsem byl všude bezplatným praktikantem (zač by mne byli také platili?), nezažil jsem nikde lítosti. když mne propustili. Ostatně leckde se dost přičiňovali, aby mne naučili práci. Mohu říci. že se tak starávali o moji úřadní činnost, že samí za celý den nehnuli pérem. Nešlo to však ani u berního úřadu ani u soudu ani u financů ani — ani —, doplňte si dvanáct takových „ani“ dalšími vám známými úřady; uhodnete bezpečně, neboť provedli se mnou pokus všu- de. Když nestačila posléze moje nečinnost an u ministerstev na minimum u protekčních syn- ků tam obvyklé, uznali moji rodiče, že se ve hodím k úřadnické kariéře. Vyznávám, že jsem si tehdy mile oddychl Neboť ačkoliv jsem nikde nic nevykonal, již tyto náběhy ku práci byly pro mne velmi na- mahavé a ohrožovaly moje zdraví.
15 article
Osvěžilo mne jedině oněch pět let, po kte- roužto dobu moji rodiče stáli bezradně nade mnou, nevědouce, co se mnou počíti. Ležel jsem střídavě na divaně a na posteli a přijímal potravu, jen abych nezahynul. Styděl jsem se i za tuto péči a nevraživě jsem pociťoval po obědě a po večeři — že žaludek můtj pra- Bylo skutečným uměním, nalézti pro mne způsob života, jenž by se hodil k mé lenosti A nebýti velmi příjemné náhody, že moji ro- diče dědili po bohatém strýci z Argentiny (rcete sami, zdali nemá už dnes kdekdo Evropě bohatého strýce v Argentině, Mexiku nebo Brasilii!), byl bych se snad na konec musi dáti do učení ke knihaři nebo podobnému ře- meslníku. Dědictví osvěžilo celý život mých rodičů a setřelo též příhanu s mé lenosti. Ač- koliv jsem po celé měsíce nehnul ani prstem. a bylo-li nutno jísti, zvedaje lžici se tvářil, ja- kobych vznášel těžká závaží, přece jen dvacet- krát za den byl jsem napomenut, abych se zbytečně nenamáhal. Neboť jsme byli tak bo- hati, že jsem směl býti až do krajnosti liným Vše se shromažďovalo kolem mne v láskyplné starostlivosti, jakobych hověl sesláblým údům po nejtěžší nemoci. Bylo mi blaze, tak blaze, že jsem si vždy čtvrt hodiny rozmýšlel, mám-li otevříti oči.
Argentina Evropa Mexiko Brasilia
16 article
Abych přece něčím byl (neboť rodičům mým se zželelo, zejména když jsme zbohatli. oné nesmírné práce, již jsem věnoval svému vzdělání), vložili za mne velký peněžitý podí do dobře zavedené továrny a dali mi natisk- nouti visitky: společník firmy atd. Toto atd. neznamenalo nic, ale vzbuzovalo úctu u všech kdož visitku spatřili, neboť neměli jistoty, zdal se nezanáším ve svých pokojích vědeckou nebo jinou tajnou činností. Vskutku však nové povolání neukládalo mi žádných povinností, nanejvýš tu, abych se nestaral, co s mými pe- nězi v továrně podnikají. Čtvrtletně mi vyplá- celi tantiémy, peníze však šly rukama mých rodičů, neboť odepřel jsem si i tu rozkoš, abych se staral o hromádku nepohodlného kovu.
17 article
Žel! že blaženosti mé hrozila pohroma. Kdežto mně vadila lenost, abych se stal skrb- líkem, rodiče moje upoutalo vnadidlo peněz. i usmyslili si, aby příliv jejich zvýšili, že mne ožení. Ježto pak továrník, jehož jsem byl spo- lečníkem, byl svoboden a ucházel se o ruku jedné z dcer milionáře stavitele B., uznáno poradě rodinné za nejjednodušší, abych se po- čal zajímati o druhou. Vymlouval jsem se, pro- testoval, marně. Posléze dopustili se násilí. stáhli mne s divanu, oblékli a vedli k nevěstě právě tak, jako se vodí rozmazlené děcko po- prvé do školy. Byla to asi božská podívaná! Seděl jsem. vzdoruje všemu řečnění svých rodičů, kteř za mne chtěli vzbuditi zájem nevěstin o mo osobu, a ježto nerad vypadám hloupě, už už byl bych se zřekl své lenosti a ukázal světu. že nejsem takový, jaký jsem právě byl. O tohoto (jistě pro mne smrtelného) násilí za- chránila mne duševní omezenost mojí nevěsty jež v nehybné masse mojí postavy viděla vše- chny půvaby muže, jakého si vysnila, a ni- kterak se nevzpěčovala, korunovati moje ná- mluvy úspěchem. Hráli se mnou jako s loutkou, jíž zvedaj na drátech tuce a delšími, těžšími lany pohy- bují nohama. Na konec ustanovili den i ho- dinu, kdy pojedu v černém obleku, abych společně s továrníkem požádal oficiálně z sňatek.
19 article
Vidíte, že jsem dosud mládencem. Měl na mne výborně políčeno, ale ryba se jím vy- smekla, když už myslili, že má háček v hrdle. Onoho jitra došel můj továrník za nevěstou sám a obdržel manželský slib od jedné za hořkého pláče druhé. Mne totiž nepodařile se vyvléci na bílý den. Byl jsem pohřížen tak hluboký spánek, že mne nebylo lze zbu- Fřestál jsem ovšem proto mnoho nepři- jemností, ale riskoval jsem vše, jen aby mi neuvízl na krku těžký mlýnský kámen — manřelství. Jaká by to byla lopota! Nehleďme k obřadům svatebním! Předepsali svatebn cestu bez lokajů, bez komorných. Ano, mladý manželi o stodesíti kilogramech, přiber ku břemeni, jež sám v sobě představuješ, ještě vak s toiletními potřebami, osmi reservními spodničkami, haldou bílého prádla, dvěma korsety a čtyřmi úplnými úbory — kromě všelijakých talismanů a rodinných lehkých i nelehkých památek, jež nutno přec vzíti ssebou na tak významnou výpravu. Konečně uložíš vak a tři nebo čtyři menší krabice do coupé. I. tř. (chtěl jsi svěřiti tu práci poslu- hovi, ale v očích nevěstiných se zaleskla per- lička, slzička lítosti a bolestného v tobě zkla- mání) a myslíš, že budeš míti svatý pokoj po 152 km. Neklamej sel V nejbližší stanici ve dvou minutách, na něž se rychlovlak zastaví. musíš v buffetu koupiti housku se šunkou; do- nésti ve vlastních rukou, zněl přeněžný roz- kaz a všechen cit ti leze ven z brdla, když musíš s objemným korpusem seskakovati s stupínku na perron jako baletka, kdežto dý- cháš a funíš jako nemotorný hroch. V příšti stanici běžíš opět pro něco, zas a zase, takže ti připadá, že tvoje nevěsta dráždí jen proto své chuti, aby tě prohonila jako jelena nebo jiné rychloběžné zvíře.
km
20 article
Nekreslil jsem si svoji budoucnost ani píď dále, neboť už z tohoto počátku manžel- ského soužití (jistě ještě ne nejnamáhavějšího vyvstával mi pot na čele. Proto jsem se držel zuby nehty pelesti aby mne přece jen neoblékli a neuvrhliv úplný zmar. A když mi připomínali, jaký bo a jaké zahanbení jsem způsobil své nevěstě byly mi zcela lhostejny jejich plačtivé tirády Jen když tu dál ležím a spím, nevyrušen z svého životního pořádku. Továrník se ovšem mohl oženiti. Je lehký jako pírko a zvykl práci. Avšak jsem jist, že dojde ke mně za pár let a řekne mi: „Zdráv leželi!“ Řekne to se závistí, neboť bude u utahán a vystřízlivěn z manželských slastí kdežto já tu budu ještě svěží jako májová řetkvička. Bude jej páliti jako smrtelná rána pomyšlení, že mohl také tehdy raději se mnou zaspati. Ostatně nedojímá mne jeho osud. Neuklá- dám si ani té práce, abych kontroloval. správně-li mi platí tantiémy — proč byl bych zvědav, zdal: snad právě v tuto chvíli běhá před postelí ženinou, hýčkaje plačící děcko? Jsem lenoch, miluji a do posledního důsledk provádím toto své životní poslání. Je pln slasti, jíž nikdy nepoznají ti, kteří .. Nu, nechci vás urážeti. Možná, že i vaše práce jest jen maskou, pod níž si velmi rád zalenošíte.
22 article Z Boccacciova „Decameronu“
Z Boccacciova „Decameronu“ Na památku 600. výročí autorova narození z vlaštiny přeložil dr. V. Jiřina. [„Decameron“ přeložil již dr. Karafiát v r. 1891 Poněvadž však tento překlad, nehledíme-li k jeho zastaralosti, je znám svou nedostatečností, doufáme. že přítomné práce moderního překladatele ukáž nám přednosti proslulého vlašského vypravěče te- prve v pravém světle. Za vkusný výběr děkujeme autoru příležitostného essaye, na nějž odkazujeme. Pozn. red.) Kázání bratra Cipolly. (Dne VI. povídka 10) Certaldo, jak mohli jste snad slyšeti, je hrad ve Val d'Elsa, ležící v kraji, který, ač maličký, byl druhdy obýván vznešenými bohatými lidmí. Kamž, protože tam byla tučná pastva, navykl si po dlouhou dobu docházeti vždy jednou do roka sbírat almužny od hlup- ců jeden mnich Svatého Antonína, jehož jmén bylo bratr Cipolla (cibulka), který tam býval velmi rád vídán snad spíše pro své jméno. než pro svoji pobožnost, neboť ona půda rod nejproslulejší cibulky z celé Toskány. Byl pak ten bratr Cipolla postavou pomalý, zrzavých vlasů a veselého obličeje, a nejlepší kopa n světě: a kromě toho, nemaje žádných vědo- mostí, uměl výborně a pohotově mluviti, že kdo ho neznal, nejen by byl v něm ctil vel- kého řečníka, nýbrž byl by řekl, že to je sán
Boccacciův Decameron doktor Jiřina Karafiát Cipolly Certaldo svatý Antonín Cipoll Val d ' Elsa
23 article
Tulio ), nebo snad Quintiliano“) a byl témě všech lidí z kraje buď kmotrem, buď přitelem nebo chráněncem. A ten dle svého obyčeje příšel tam jednou v měsíci srpnu, v neděli do- poledne, když sešli se všichni dobří mužía ženy z okolních vesnic na mši do farního chrámu, a uzdálo se mu, že nastal vhodný čas i vystoupil do popředí a řekl: „Pánové a paní, jak vite, je vaším oby- čejem posílati každoročně chudým velmožné- ho pána Svatého Antonína desátek z vaší pše- nice a ovsa a to každého, ať málo má či mno- ho, dle možnosti a zbožnosti jeho, aby vám blažený Svatý Antonín hlídal voly a osly vepře i ovce vaše; a kromě toho máte platiti a obzvláště ti, kteří v našem tovaryšstvu jsou zapsáni, malý poplatek, který každý rok jed- nou se platí. K vybrání těch věcí jsem vyslán od svého představeného, od jemnostpána opa- ta; a proto po deváté, až uslyšíte hlaholiti zvony, vyjdete ven z kostela, kde vám dle obyčeje budu kázati, a budete líbati kříž; kromě toho (poněvadž vás znám, že jste vši- chni velmi oddaní velmožnému pánu Svatému Antonínovi) ze zvláštní milosti ukáži vám pře- svatý a krásný ostatek, který jsem sám při- nesl přes moře ze svaté země: je to brko z křídla archanděla Gabriela, jež zůstalo v komnatě Panny Marie, když přišel jí zvěsto vat do Nazaretu. t. j. Marcus Tullius Cicero. ) Ouintilianus, řečník a advokát Pozn, překl.
Tulia Pánová Antonín svatý Antonín Gabriel Marie Tullius Cicero Nazaret
24 article
Po těch slovech zmlknul a vrátil se k čtení mše. Když toto bratr Cipolla říkal, byli v kostele mezi množstvím jiných dva mladíci velmi pálení, z nichž jeden se jmenoval Gio- vanni del Bragoniera, druhý Biagio Pizzini. Ti nejdříve smáli se trochu ostatku bratra Cipol- ly, také proto, že byli jeho důvěrní přáteléa stejně mazaní jako on, a shodli se, že s tím brkem provedou mu žert. A poněvadž vědělí, že bratr Cipolla snídal ve hradu se svým pří- telem, vydali se na cestu, jakmile zvěděli, že za stolem už sedí, a odebrali se do hospody, kde bratr se ubytoval, s úmyslem, že Biagio zapřede rozhovor se sluhou Cipolly a zatím Giovanni bude hledati v jeho věcech ono brko, jež mu chtěli vyfouknouti, aby viděli, co řekne pak lidu. Mělť bratr Cipolla sluhu, kteréhož někteří nazývali Jindra Velryba a jiní Jindra Břidil, někteří mu říkali Jindra Vepřek; ten pak byl tak špatný člověk, že není možné, že by byl Lippo Topo“) tolik toho provedl. O něm často zvykl vtipkovat bratr Cipolla se svou společností a říkával: Můj sluha má de- vět takových chyb, že kterákoliv z nich sa- mojediná, kdyby ji byl měl Šalamoun nebo
Cipoll Cipol Cipolly Jindra Velryba Břidil Vepřek Lippo Topo Biagio Pizzini
25 article
Aristoteles nebo Seneka, byla by stačila k úplnému zničení veškerých jejich ctností, moudrosti a svatosti. Pomyslete si tedy, jaký to je člověk, když jich má devět a nemá ani ctnosti, ani moudrosti, ani svatosti. A když byl někdy tázán, které jsou to věci, seřadil je do rýmů a říkal: Povím vám je: chlap je líný, plný špíny, lhář a nedbalec, neposlucha, rou- havec, bezbožník, bezhlavec, necuda na ko- nec; kromě toho oplývá jinými neřestmi,o nichž jest lépe pomlčeti. Ale nejsměšnější jeho vlastnost je, že všude chce si namluviti ženu a najmouti dům; a poněvadž má mohutný, čer- ný namaštěný vous, domnívá se býti tak krásný a roztomilý, že každá žena, která ho spatří, do něho se zamiluje. A protože je vil- ný, válel by se rád se všemi sudy. Ale je pravda, že mně velmi pomáhá; nikdo nemůže se mnou tak tajně promluviti, aby on nevy- slechl svůj díl; a stane-li se, že jsem na něco tázán, chytí ho takový strach, že bych snad
Aristoteles Seneka
26 article
nedovedl odpověděti, že ihned odpoví sám podle toho, jak uzná za slušné.“ Tomu sluho- vi, zanechav jej v hostinci, nařídil bratr Ci- polla dobře hlídati, aby nikdo nedotknul se jeho věcí a obzvláště ne jeho vaků, v nichž měl uloženy svaté věci. Ale Jindra Břidil, který toužil více po kuchyni než slavík po zelené větvičce, a obzvláště, když věděl, že je tam nějaká kuchařka, zahlédnuv v kuchyni hostince kyprou a malou služku, špatně sta- věnou, s prsy, jež podobaly se dvěma koší- kům od hnoje, ošklivou v tváři, celou uma- zanou, zamaštěnou a učmouzenou, opustil po- koj bratra Cipolly a všechny jeho věci a vrhl se na ni jako sup na zdechlinu; a ačkoliv bylo to v srpnu, usedl si u kamen a pustil se s ní, jež jmenovala se Nuta, do řeči a namlouval jí, že je onaký ženich a že má více než devět- krát sto tisíc zlatníků, bez těch, které dluhu- je, jichž ostatně je maloučko, a že umí dělat a říkat tolik věcí jako kterýkoliv pán. A bez
Břidil Cipolly Nut
27 article
ohledu na svoji čepici, na níž bylo tolik mast- noty, že by byl mohl z ní navařiti polévky pro chudinu, na svoji rozbitou kazajku, jež byla na límci a pod pažemi smaltovaná špí- nou, vyšperkovaná tolika skvrnami a pestřejší než tatarské nebo indiánské prapory, a ne- dbaje svých děravých bot a rozdrbaných pun- čoch, chvástal se před ní, jakoby byl nejméně pánem Castiglionu, že chce ji ošatiti a vypě- stovati, vysvoboditi ji z té bídy, a ačkoliv ona sama nemá ani vindry, že on zajistí jí krásné jmění. A napovídal toho ještě mnoho, ale všechno mluvil do větru, ač říkal to velmi vřele a dařilo se mu jako při většině jeho podnikání.
28 article
Oni dva mladíci zastihli Jindru Vepřka, zaměstnaného okolo Nuty. Byli tím velmi uspokojeni, neboť měli polovic námahy uše- třeno, neřekli ničeho a vkročili do pokoje bratra Cipolly, který nalezli otevřený, a první věc, která jim padla do ruky při prohledává- ní, byl vak s brkem. Když jej otevřeli, na- lezli malou krabičku zaobalenou ve velkém kusu jemného sukna; když ji otevřeli, nalezli v ní brko z ocasu papouška, o němž se domní- vali, že je ono, jež slíbil ukázati Certalde- ským. A zajisté mohl za oněch časů snadno očekávati, že tomu budou věřiti, poněvadž tehdy ještě nepronikly do Toskánska pestré změkčilosti Egypta, leda nepatrně, ale po- zději hojně celou Italii zaplavily; ale byly-l v některé části Italie trochu známy, v onom kraji obyvatelé téměř vůbec jich neznali. Ne- boť žilo tam ještě pokolení dřevní počestno- sti, které nejen nikdy nevídělo papoušků, ale ani si nepamatovalo, že by bylo někdy o nich něco slyšelo. Mladíci měli radost, že ono brko nalezli, i vzali je, a aby nenechali krabičku prázdnou, naplnili ji uhlím, jež zahlédli v kou- tu pokoje. Pak ji zase zavřeli a vše uvedli do stavu, jak to bylo, odešli vesele s brkem, ne- jsouce zpozorováni a očekávali, co asi řekne bratr Cipolla, až najde místo brka uhlí.
Vepřek Nut Cipolly Cipoll Toskánsko Egypt
29 article
Když uslyšeli muži a ženy, že uzří po deváté brko z peruti archanděla Gabriela, vrátili se po mši domů: a sdělil to soused sou- sedu, kmotra pověděla kmotře, i sešlo se ke hradu tolik mužů a žen, že sotva se tam ve- šli, a očekávali toužebně, až spatří to brko. Když se bratr Cipolla dobře nasnídal a tro- chu si schrupnul, vstal chvili po deváté a vi- da, že sešel se velký zástup vesničanů, aby uviděl slíbené brko, poslal vzkaz, aby Jindra Břidil tam přišel vyzvánět a přinesl mu vak. Ten odtrhl se s námahou od kuchyněa Nuty a odebral se tam se žádanými věcmi; přišel na místo oddychuje těžce, protože pří- lišné pití vody zvětšilo objem jeho těla; na rozkaz bratra Cipolly stoupl si do dveří ko- stela a začal silně zvoniti. Tam pak spustil bratr Cipolla kázání, když všechen lid se shromáždil, nezpozorovav, že mu bylo něco z jeho věcí vzato. A po dlouhých řečech, jež hodily se mu na jeho mlýn, přiblížil se k oka- ***) Lippo Topo byl patrně maliřem. Není o něm zpráv. leda to, že v testamentu učinil odkazy mnoha tisíců skudů, jichž neměl, a když se ho tázali, jak má býti uskutečněna jeho poslední vůle, odpověděl- Zde je tečka! (Z toho vlašské přísloví: Qui sta punto.) Pozn. překl.
Gabriel Cipoll Břidil Nut Cipolly Topo