ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 4c86f280-7110-11dc-80f3-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 22 celkem · entity: person 45, place 9, org 6, work 1
1 masthead
27. března 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 87.
3 masthead
Strana 9.
4 article Svítá nám, svítá!
Svítá nám, svítá! Konečně, konečně se mně rozbřesklo v mi nulých dnech. Však mi to vrtalo mozkem hodně dlouho, po celá dlouhá léta. Dvacet, třicet let — ani nepamatuji. Taky si myslím, že jsem nebyl sám, aže bylo takových rozvrtaných mozků více, hodně mnoho. A že jsme všichni, jeden o druhém ne- vědouce, kladli si prst na čelo, a tiskli, tiskli. div že jsme v čelo dolík nevymáčkli: Kam se nám, pro Krista pána, všichni ti lidé dějí, když přestanou tancovat, když dozrají mužných let. když dospěji svéprávnosti, když nastoupí svoj vládu majorátní, když mohou volně nakládati s důchody ze zděděných statků a když mohou tedy ukázati, že skutečně jsou s námi za jedno, pociťují radost, že mohou přispěti taky na ty všechny kulturní potřeby, a to štědře, hodně štědře, poněvadž jim Pánbůh tak hojně na- dělil? Jistě tak mnohý z vás měl stejné pomyšleni pravda-li, když jste na příklad co rok čítali ty obšírné referáty všech českých listů o represen tačním plese českém, o Národní besedě? Na Žofíně pokaždé shromáždil se tak zvaný výkvět české společnosti, a večer Národní be- sedy byl jediným večerem, kdy se k národní po- vinnosti dostavili taky nositelé stkvělých jmen a starých erbů. Druhý den již každý členář če- ských denníků měl k snídani plesový referát, v němž zpravodajové svědomitě a proloženým písmem zaznamenali v čele jména předtaneč- níků, a nebyla to jména obyčejná, nebyl to jen pan Papoušek a pan Vaňousek, pan Kalousek pan Cafourek, pan Hamáček a pan Papáček, kleř se na daný povel za zvuku první polky vrhli do prvního ohně. Ne, vždy započínal rej taneční prine Fau a prine Xau, hrabě Mečislav a hrabě Sulislav, baron Peprný a baron Koprný, svobodný pán z Roztok a svobodný pán z Mlčechvost.
Krist Vaňousek Kalousek Cafourek Hamáček Papáček Mečislav Koprný Žofín Sulislav Roztoky Mlčechvosty
5 article
Teprv pak následovali páni Papoušek a Vaňou- sek, Kalousek a Cafourek a v náručích unášel do kola princeznu Tamatu a kontesu Tuatu — Ve čtenáři zatajoval se dech. Konečně tedy konečně naše šlechta jde s námi! Konečně po- chopila svůj úkol a sestupuje s výše svých pa- láců, s cimbuří pyšných zámků svých, aby se účastnila taky práce na národa roli dědičné! Ú s námi začíná tancovat! O, velmi dobře si pamatuji, jak se ve mn dech zalajil, když jsem před lety poprvé čet takový plesový referát. A přelétaje hltavým zraky všechna ta stkvělá, slavná jména, počítal jsem v duchu: Nuže, za nějakých deset le budou všichni tito mladí aristokraté hotovými muži, samostatnými pány, ožení se, usadí se na svých statcích, na svých zámcích, bude jich plno taky v Praze, plno v českém životě, a oč rychleji se pak všechen ten český život povalí ku předu, až vedle našich občanských výtečníků půjdou nám v čele taky výtečníci ze šlechty. A mysl moje byla ještě tak nezkažená, že jsem ani nemyslil na nějaký hmotný prospěch z tako- vého spolčení šlechty s ostatním národem, ale pomýšlel jsem jenom na ten význam a váhu mo- rální. Ve své naivnosti a v bujné mladické obrazotvornosti viděl jsem dokonce ta mladá knížata a hrabata již i v řadách pražského Sokola, na hrazdě, na bradlech, šplhající se do koše, skákající do výše i do dáli.
Kalousek Cafourek Tama Tua Praha Sokol
6 article
Arci, od téhle představy sám jsem brzy upustil. Tak přílišný a náhlý obrat nikdo nemůže očekávat. Již to pouhé tykání sokolské by bylo na závadu. Neumí každý toho slůvka šetřit, ne umi v pravý čas užívat. Mnohý nemoudrý by pal nepropásl jediné příležitosti, kdy by se moh před celým světem zaholedbat, že si tyká s kní žaty, s hrabaty. A snadno by se pak mohlo státi že by některý bratr švec nebo pokrejvač vykřik v zahradě u Fleků přes deset stolů: „Poslouchej, bratře hrabě Černíne, dáš ještě jednu nebo už jsi trop? Ne, ne, uznával jsem, tak daleko nemůže to jít. Nějaké rozdíly konečně jsou. A kdyby tal všechna historická šlechta začala chodit na- jednou k Flekům, bylo by brzy po slávě, po lesku. Ale konečně jsou ještě jiné obory činnosti národní, společenské i kulturní, nejen pařba u Fleků. Tu si obstaráme sami, my plebejei Taky v tom umíme líp chodit.
Černín
7 article
Čítal jsem a čítal ty plesové referály, rol co rok, čas utíkal, léta plynula, a pořád jen byly referáty o šlechtických předtanečnících na Ná rodní besedě, ale nikde jinde o nich nebylo po tuchy. Nebylo na příklad slýcháno, že by by některý takový šlechtic vstoupil do Měšťanské besedy — ačkoli členy kasina jsou taky šlechtici Konečně mohla šlechta některého člena svého Měšťanské besedě obětovat, třeba nějakého ob- nošenějšího. Takového, který rád hraje maxla nebo bulku; někdy tam bývá nouze o třetih hráče. Ani nebylo slýcháno, že by se byl při- hlásil někdy nějaký šlechtic do výboru Umě- lecké besedy, Ústřední Matice, Ferialních koloni atd. Snad by to taky nepotrhal, ale pokusit se mohl. Nikdo z nich se nestal sochařem, malířem básníkem. No arci, k tomu je třeba něčeho ješte krom predikátu. Tak tedy snad jiné obory, hospo- dářské, fiananční, politika. No v politice vydařil se jeden z nich, prino Švarcenberg, známý nadšenec a ctitel Husitů, teď zas hrabě Šternberg. O to by tedy bylo po staráno. Ale pořád, pořád jich bylo nějak málo šlechticů, jimiž by se byl český život zponenáhlu prošpikovával, abych tak řekl. V Národním di- vadle arci jich je plno, tolik, že už po léta voláme po divadle lidovém, když nám Národn zabrala šlechta. No, budiž, ať si je má. Ať se chodí dívat na Jiráskova Žižku a na jiné histo- rické hry, ať poslouchá opery Smetanovy a Ko- vařovicovy Psohlavce, škodit jí to nemůže. Ale je to zase jen zábava, jako ta Národní beseda.
Šternberg Jiráskův Žižek Psohlavec Uma Matica Smetanův a ko
8 article
Ale taky nějaký kus práce české a taky časem nějakou hmotnou obět. Aby se tak na příkla právě teď několik historických šlechticů spiklo a aby tak dali po desíti, dvacíti, padesáti tisícíel na Národní divadlo brněnské! Panečku, ti by nás ubohé sprosťáky utřeli s našimi krejcarovým a zlatkovými sbírkami! Najednou by brněnsk Národní stálo za rok, nebo za dva, a v nádherné publikaci, která pak jistě bude vydána, jako byla vydána o pražském Národním, stála by v čele řada šlechtických mecenášských jmen, na věčnou pamět, kdo že nám to druhé Národní pomáhal vystavět, když při prvním tak trochu poza- pomněli. — — Povídám, vrtávalo mi mozkem, kam žese dějí vždy ti aristokratičtí předtanečníci z Ná- rodní besedy, že o nich později není ale an čudu, ani slechu. Také letos, když jsem četl ob vyklý ten referát plesový, zářící zase tolika slav nými jmény, připadlo mi to na mysl. Nebo tomu jsem přece nechtěl věřit, že by celé to účasten ství české šlechty na českém životě obmezovalo se na pouhý „masopustní jux“ A přes to, že jsem ještě měl jisté pochyb nosti, doufal jsem, že se jejich činnost na á roda roli dědičné přece jednoho dne provalí, ne odolatelně, elementárně.
národní divadlo
9 article
„Provalila“ se. Četli jsme o tom posledníe dnů obšírný referát. A ejhle, provalila se tam kde jí posud bylo nejméně cílit, nejméně vidět — v lásce k divadlu. Posud ovšem ne ku praž- skému Národnímu divadlu, ani k Národním brněnskému. Nejde to tak najednou, tak horum- pátem, jak říkáme. Zatím si vznešená společnost hrála divadl- sama, „v rozkošném sále paláce Pálffyova“, jal nám referent pověděl, a byl tam sehrán vtipný žert Moserův a Arrongeův „Papa to dovolil“ Papa dovolil mladým konteskám a hrabatům baronům hrát — totiž rozumejme, těch papínků bylo víc. A dychtivému čtenáři českému bylo do- přáno dověděti se, jak dobře si mladá šlechta „vedla v úlohách“ a co kdo představoval. A bal byl taky.
Pálffyův Moserův Arrongův Papa ten ský národní divadlo
10 article
Ejhle, voláme po šlechtě, — a tu tedys hlásí k činu. Voláme po divadelním dorostu, tu se hlásí dorost. — — — Věc arci, jak se zdá, měla i své obtíže Herců bylo dost, ale režisér žádný. Pravda, pan stvo má vždy ke všemu dost personálu. Panstv má lokajů a komorníků nazbyt, i hofmistrů a infor mátorů. Ale tentokráte, jak se zdá, domácí in ventář nestačil, ač rozumí mnohému. Bylo přece třeba ještě jiné pomoci. Zdá se, že ani jediný ko morník neosvědčil se jako dobrý režisér a kor repetitor. A tak tedy vznešení diletanti rozpo menuli se na povolané odborníky a vybrali si je z odborníků český ch. Jistě každý, kdo četl referát o zajímavém tom představení, zaplesal nad tímto sblížením šlechty s českým uměním. Již tedy nejsou prav diva Nerudova slova, která napsal před čtrnáct téměř lety. „„Český' šlechtie! Který pro velebnost če- ských dějin nemá nejmenšího smyslu, protože předkové jeho k ní ničeho nepřičinili. Kteréhož rod z pravidla byl zbohatnul z úpadku českého národa, a jenž by proto národ ten chtěl udržovat v úpadku věčném. Který zná krásy české litera tury leda z nějaké čítanky. Který užívá mistr nosti českých malířů a sochařů jen proto, že jsou lacinější. Který, když staví, dá sobě návrhy učinie od architektů cizích. Který zůstal chladný, když chudý lid po dvakráte si na chrám divadelního umění věnoval milióny, a o to české divadlo dnes ani nezavadí. Který nikdy se nestýkal s če- skou mladistvou intelligencí, nepoznával se s je- jími ideály, nezachvěl se při jejím nadšení. Kte rému vše, co národ těší, zrovna protivno ....
Český ' šlechtie
11 article
Můj bože, krátkých čtrnáct let, a málem již ani slova z toho není pravdy! „Který nikdy se nestýkal s českou mladistvou intelligencí . . .l Zdali může býti slyku ještě užšího, než kdy šlechtic předtanečník přívine k sobě na Národní besedě tanečnici z praobyčejného občanského rodu? A Národní beseda je přece plesem mla- distvé české intelligence? A který „o to česk divadlo dnes ani nezavadí!“ Ale můj bože, již zavadili! Vždyť jsmeto četli černé na bílém. A je možno, nesmírně možno, že snad aspoň jeden ze šlechticů, kteří si na režii svého ochotnického divadla pozval české odborníky (a přece ne snad proto jen, že by byli taky lacinější, jako ti maliři a sochař dle Nerudy?) kdysi později aspoň jednou se po- divá do toho divadla Národního, aby viděl, jal tam umějí hrát. Ach, tak tedy nám svítá, svítá! Kde se jedna o nějakou komedii, tam vždy vzpomenou na nás a my jsme taky hned po ruce. Kdož by neupo slechl vyzvání a pozváni z „rozkošného paláce“ Bohužel však, málo která radost nám zů- stane nepokalena. A tak, sotva jsme se poradovali z potěšitelného referátu o divadelním ochotničen aristokratů, hned na druhý den ozval se skep- tický hlas pochybovače a pesimisty, jemuž bylo nápadno, že v celém referátě nepraví se, jakým že jazykem bylo v tom „rozkošném paláci Palffyově“ hráno. Jakým jazykem! Jakoby na tom tolik zá leželo. A možno, že to byla pantomima, němohra- „Český“ šlechtic hraje v celém životě českém úlohu „němou“. Ba, řekl bych dokonce, že hraje taky úlohu „hluchou“, neboť ,český' šlechtic ne měl nikdy sluchu, když národ volal o pomo jakoukoli. Ale ony vlastně žádné „hluchohry“ nejsou Ypsilon.
12 article Z prázdnin.
Z prázdnin. Napsala Anna R. Husová. Znáte naše povltavské stráně a přilepen na nich chaloupky? Znáte je, vím to určitě, vždyť je vídáte oo několika let. Jsou to hnízdečka vlašťovek domácích které se nestěhují jen proto, že lnou k té hroudě s celou duší a nechtějí připustiti, by hnízdečk jich zaniklo, stráň osaměla, nebo byse v něm smělý vrabčák neusadil. Nebylo by divu! Chováť mnohý ten roz- trhaný povltavský baráček na stráni růžolíe princeznu jako v zakletém zámku, po němž lec který princ vrabčák pošilhává. Ale děvče strán zase stráním nejraději věrno zůstává a musí-li přece do dolin, nezapomíná tak lehce vzdušného svého domova. Nechápete té lásky, je-li pravda, ani jich života v té vzdušné výši, který přece jest plný trudu a lopoty, ale zase plný poesie, té čisté svaté, netknuté dechem dolin a mlh. Je nejdřív slunce polibkem k životu budi a ozlacuje ty slaměné neb šindelové střechy chat s malinkými okénky, jimiž se tak klidně hledí do světa s filosofií Diogena a s moudrým výrokem Sokratovým. Ba málo potřeb mají a málo o světe vědí — šťastní to lidé! Bída k nim nemůže pro těsná, často kol- kolem chrastím neb otýpkami ohražená okénka a dveřmi, často ještě jenom na petlici zavřenými netroufá si k nim. Nu a přijde-li přece někdy pomohou si navzájem zapuditi ji.
R Husová Diogenés Sokratův
13 article
Mají srdce na pravém místě, cítí druh s druhem, vždyť tak málo a přece tak mnoho zase nazývají svým. Vždyť i zima s metelicí marně často kolem lítá, marně o dvéře se opírá, střechou potřásá v komíně hvízdá. V síňce teplo a milo, dokud kouska dřeva kol chaloupky. Jim při bramboru a hladěnce neb úkropu růžovatí lice a rodí se čarné pohádky. A jak by se nerodily, když jim je vichi nosí, slunce siřásá a svět luny přede. Vždyť i ty hvězdy naslouchati chodí až na lem střechy a mnohá omylem místo na blankytě usedá v modrém zraku děcka či švarné dívčiny. Jest jaro. Stráň v květný oděla se šat i cha- loupky na stráni smíchem zazvonily. Vítají jaro drobnými ptáčaty svými v košil- kách, bosými, plavovlasými, ale s nebem v oku. Polibkem slunce zaskvěla se křišťálem okénka, zbavena zimní ochrany a z nítra hrne se jásající omladiny ven, co chudobek na mla dém trávníku. Kde se jich nabralo v tom hní- zdečku a všichni jsou baculati, jak andílkové kolem madonny. Viděla jste to sama, milostivá paní a řekla jste nějak tvrdě, vedouc svou churavou dcerušku za ruku a myslím i trochu závistivě: „Toť děti bídyl Mýlíte se, mýlíte, krásná paní! To nejsou děti bídy, to jsou děti čisté lásky a děti práce. Jsou to děti skal. A bývaly statnější; jich pěstě bývaly tvrd jako ze žuly, jich lebky vzdorné, jako ty stráně a skály, které jim poduškou bývaly. A bývalo na těch stráních krásněji, věřte, život plynul všem pohádkou. Však pohádky ty již řidnou jako tak mnohé. Moderna plíží se všude, svádí a odvádí, než přece mnohá z těch chaloupek odolala a zůstala tichým útulkem lidí šťastných, třeba při ne- dostatku.
Jim
14 article
Tam jest opravdu jiný svět, prostší, ale upřímnější, vždyť ten svět jim vytvořila práce vykouzlila jim z tvrdé skály políčko pod bram- bory a pod žito. Chléb a brambory, toť jejich hlavní strava k níž někde kravička — velký to již přepych — jinde koza či dvě chutné mléko dávají. „Ta stráň že jim dává pole pod žito brambory?“ — Totě k neuvěření, viďte a přece prostou pravdou. Jen se podívejte na podzim do tohe kraje a spatříte oblaka prachu vznášeti se tam za chaloupkou ke chmurnému nebi. Toť obětní dým z práce namáhavé, která doslovně odpovídá onomu hroznému výroku boha, trestajícího, který jako zlé svědomí Adama a Evu pranásledoval: „V potu tváří svých chleba dobývati budeš ze země, která tobě hloží a bodláčí ploditi bude.“ Tam na té stráni za chaloupkou, ti dva, toh snad jest dosud Adam s Evou, kteři svědomitě podle písma sv. se řídí. Kopají stráň, by jí urval kus půdy pro žito a brambory. Pěkně si políčko ohradí namáhavě dobytým a sebraným kamením. Není to roztomilé S pýchou pohlížejí ke konci týdne na dílc rukou svých, jich drobotina poskakuje kolem pomáhá snášeti kamení a staví zeď, aby jarn a podzimní doště zkypřenou půdu nesplákly „Máme pole, máme pole!“ jásají děti a ž jsou nebi blíže nežli zemi, snad i ti svati se ra dují s nevinnou tou družinou, která v košilkách v zástěrkách, ba i v hrsti nebo ve staré čepic snáší mrvu na „jejich“ políčko. Co tu štěstí září z osmahlých a špinavých lící! Takového nezná člověk, který nezápasií o skývu chleba. Než i strach o své hlásí se s prvním vědomím majetku. Malý košiláček bojí se, by vítr nevzal jim mrvu s pole, ale starší moudře ho poučuje „Nevezme. Tatínek s maminkou znovut překopají, zahrnou, pak napadne snih a z jara se to přeoře. „A čím?“ ptá se dítě zdiveně.
Adam Eva
15 article
Vidělo orati v dolině, ví, jaká to práce, ale u nich není kravky ani koníka. „To zapřáhne tatínek kozu?“ doptává se Ostatní sourozenci jeho vesele se rozesmějí ale nepoví mu, jak bude tatínek z jara orati. Však to uvidí, oni to již vědí, vždyť jest to již několikeré políčko, které rodiče založili, ta druhá však odnesla voda, že zbyla po nich holá skála ale tohle vydrží. Malý filosof však dlouho neuvažuje. Naše jiný bod svým myšlenkám. Zahlédl strnádka. spolubydlitele strání, které ani jemu nedají hla- dem zahynouti. Láká jej, ukazuje mu bodláčí, jehož tu více než třeba. Vždyť bují i tam, kde člověk ruky k dílu přiložil. A tak malinký občánek strání za- pomněl na orání, jehož se ostatně z jara dočeka dosti záhy. Přišloť jaro na stráň dříve než do dolin. Plnou dlaní nasilo nejprvé kvitků chudoby — chudobinky — bidy — nouze — až se jim stráň bělala, pak teprve usedlo na trávník chu dobkami, k nimž záhy přibatolilo se dvanáce housátek žlutých, jak ty pampelišky tam v do- lině a kolem nich ta drůbež z malé chaloupky. A jednoho dne zajásal košiláček — ne- zmohliť se rodiče pro něj dosud na kalhotky venku on nejraději pobíhal ve volné košilce — zajásaly i druhé děti, neboť tatínek vytáhl z kol ničky pluh. To byla událost pro nejmladšího člena, jehož rozoumek vše již snažil se po- chopiti. Starší děti pomáhaly, mladší přikukoval, až nejstarší hoch, desetiletý, nabízel se, že sám po táhne. Divně usmál se otec, tak divně, asi jak když slunéčko váží vodu, či jak někde říkaj pláče a slzy jeho prý se v moři v perly mění Takový zaslzený úsměv přelétl tvář oteovu, když pravil: „Také na tebe jednou dojde, neboj se, al nyní to pro tebe není.
16 article
Ale zdravá, bujná krev nedala si brániti Hoši i dívky zapřáhli se a dotáhli aspoř prázdný pluh na políčko a tam za krátko uvidíte divné zapřažení, má krásná paní, divné. Děti výskají kolem prázdného pluhu, hraj si zatím na oráče a dobytče. „Hý, hatou, prr!“ rozléhá se strání ko pluhu a za chvíli vidí udivený nejmladší po- tomek, jak otec zapřáhá do pluhu matku a oba svorně, mlčky orají kousek půdy pod brambory a pod žito. Pot padá oběma s čela do such půdy, mrví ji snad i krví jich srdef, vždyť to dě lají pro své děti, které kolem jásají, že tatínek s maminkou ořou, budou sázeti brambory a sit žito na chlebíček. Sejí jenom jarní žito, bojí se, že ozim by jim podzimní plískanice splákly. Ostatně chlél je z něho stejně chutný, jenom kdyby ho bylo Dětem jde k duhu. Co na tom, že semelou žito se vším, že ne oddělují ani omětku. Chléb jest tím záživnějš a zdravější a chrupe-li v něm písek, aspoň v čistí si zuby, že se jim perletí svíti. Vím, milostivá paní, že závidíte všem těn umouněncům ty perlové zoubky i růžové rty. Čeho vy ani za drahé peníze pomocí růz nych eremů a past docíliti nemůžete, ti otrhán kové mají zadarmo. Zlobite se, vím to, na ně, ano, tvrdíte, žet nespravedlivé, aby vaše vyhýčkaná, vším oplýva jící dceruška, která nepoznala nedostatku v ni čem, měla pobledlá líčka, pokažené zoubky trpěla chudokrevností. Myslíte opravdu, že je to nespravedlivé? Ne, nevěřím tomu, že byste měla tak špatn- srdce.
17 article
Vzpomínám, jak vás dojalo při první jarn návštěvě, když jste spatřila, že lidé se zapřáhaj do pluhu pro dobytí kousku chleba Zvala jste to otroctvím a žehrala jste n úřady, že toho nezakáží. Usmál jsem se tehdy vašemu horlení a my slil jsem, zdali byste pomohla těm lidem ke snažšímu životu, zdali byste jim z přebytku svého opatřila potah, či stroj ke vzdělávání půdy? Vždyť tehdy v šlechetném zápalu jste byl i proti zapřáhání dobytčat, když pro vše jsou stroje. Hledte, krásná paní, jak ten život jest těžký a divný. Chcete najíti záhadu k rozluštění? Nenajdete jí. Jiní pokoušeli se o to, oběto vali v šlechetném zápalu i životy a nepořídili ni čehož. Ani o píď se lidé nezměnili, leda tím, že se stali více sobeckými Vždyť ani vy nejste z jiných. V téže chvíli, co horlíte pro nápravu n jedné straně, závidíte a naříkáte nr straně druhé že není spravedlnosti. A věřte, že spravedlnost jest, ale my ji bohužel, téměř nechápeme. Porovnejte se s těmi chuďasy na stráních vltavských. Myslite, že vám závidějí tak jako vy jin svěží líce a krásné, zdravé zuby? Klamete se. Snad chvilkou je zvábí váš nádherný šat snad dobrý koláč v ruce vaší churavé dcerušky ale nezávidí vám toho; u nich jest to jen chvil kový pud, nic více. Ale vy nepřejete jim, čím příroda je daří žádále, aby i to přirozené krásno bylo vaše. A to nemůže býti — v tom jest spravedl Vím, že vážila jste jednou cestu až k jejic! hnízdečku, kdež se vám vše líbilo, i to malo hospodářství z pěti slepie a dvanácti housátek i ta čistota v jediné světničce. Zvala jste to tehdy idylkou na stráni.
Hledte
18 article
Tehdy chutnal vaší deerušce černý chlél jako perník a sklenice křišťálové vody ze stu dánky jako nejlepší víno. Ptala jste se po muži — hospodáři — slyšela jste, že jest v Praze, kam plavil vory. Tím zvěděla jste, čím se ti lidé ještě živí Není to také lehká práce, jest to zase zápa o skývu chleba, který vám jako perník chutnal I na to jste se zeptala, proč ty děti necháva žena tak nedostatečně oblečeny a pamatujete se na odpověd? „Předně nestačí peníze, a za druhé vid je pouze bůh a my. Ostatně, ať se vyválí po zemi, jde jim to k duhu. A profouká-li je větřík vyfouká jim všecky nemoci z těla a slunéčk více krev jim rozehřeje, čím méně je tělo z haleno. Nemoci jsou jen pro město a pány.“ Tak filosofovala žena na stráni a vy, co jste o tom soudila? Či cítila jste prostou pravdu je jích slov? Vím jen, že jste při návratu byla ve špatn míře a že pravila jste mi: „Ne, ti lidé jsou přece jen volmi omezeni Mají radost, mají-li hodně dětí. Živí je vzduchen a odívají větrem, kdežto našinec má starost s jed ním a jeho vychováním. Tak se mi zdálo, že se ta žena na mne po hrdlivě podívala a usmála se, když jsem jí řekla že jsem deset let vdaná a mám jedinou a k tomu stále churavou dcerušku Řekla mi s jakousi pýchou „To já jsem vdaná devět let a mám již pě dětí, zdravých, jak tuřínl Víte, na co jsem si myslil po vašem v znání? Kde bychom brali vojsko, kdyby nebylo ta kových přírostků, nejenom v těch chaloupkách na stráních, ale i v prostých chaloupkách vůbee — Tam je práce a láskal Zdali též štěstí, můžete sama trochu po souditi. Půjdete tam zase, milostivá paní? nost.
Praha
19 article Kupoval koně.
Kupoval koně. Humoreska. Napsal F. P. Vožický. Jan Evangelista Babuška z Ohnivic, básni cký talent, „z něhož může ještě někdy něce býti“, jak koluje lichotka mezi přáteli, sed u svého stolu v předním a zároveň zadním po- koji, jenž slouží za salon, pracovnu i ložnici otevírá vážně došlou právě poštu. Tato pošta obsahovala sice jenom jediný kus, špinavě šedou zálepku, ale náš talent věnoval jí mnoho pozor nosti a když přečotl, dlouho se nad jejím ob sahem zamyslil. Tvář jeho se jasnila a chmuřila střídavě jak myšlenky jeho se měnily. Bylo asi velm vážné, co zálepka tajíla a bylo asi také velm zajímavé a neodkladné, neboť pan Babušk z Ohnivic pojednou zakýval, rozhodl se a zved ze své židle. „Nesmím zklamat tvoji důvěru, dobrý Bartoloměji, nesmím!“ zabručel a sáhal po svém salonním, trochu již opotřebovaném kabátě. „Kam pak, kam?“ oslovila jej věrná jeho družka, paní Filoména — bylť už také ženat ten neprozřetelný člověk — která právě zabývala se v kuchyni omýváním nádobí od snídaně „Mám funkci,“ odvětil důležitě a podáva jí zálepku. „Čtil Mladá paní otřela si ručky o zástěru, přijala lístek a četla: Vzácný a drahocenný příteli! Dovídám se, že zejtra koná se dražba n vybrakované koně tramwayové u vás. Potřeboval bych právě nějakého a myslím, že tam budou laciné. Proto tě prosím, abys byl tak dobrý a podíval se do obecního dvora, jestli by se dalo něco koupit. Kdyby se nějaký hodil, takhle fuksa, asi šestnáct pěstí bych nejraději, můžeš ho hned vzít. Doufaje, že mi tu maličkost neode- přeš, jsem vždy k přátelské protislužbě ochotný tvůj přítel Bartoloměj Drchota v Balíkově.
Jan Evangelista Babuška Babušk Bartoloměj Filoména Drchota Balíkov
20 article
Ručky mladé paní sklesly, zálepka upadla na zem a ze chvějících se rtů vyklouzlo: „Nua co chceš dělat?“ „Inu, půjdu tam, co jiného? „Tak — k službám — ovšem. A kd vezmeš peníze? „Na co peníze?“ „Mysliš snad, že ti dají koně zadarmo? spráskla paní ruce. „Hm — peníze — kdyby hned — tak řeknu nakladateli o zálohu na příští velkou báseň,“ řek zmateně. „Přece k vůli příteli . .. „Jdi mi i s tím tvým přítelem, jste blázn obal „Ženo, neurážej!“ „Což pak je to od něho co moudrého? Na píše si: kup mi koně! Jakoby šlo o kočku. A ten- hle — je hned pohotově! Kdybys raděj seděl pracoval!“ „Myslíš, že třepu myšlenky z rukávu? „— — Tak se to teda učl“ Muž ji neposlouchal, narazil cylindr na hlavu a vyrazil ven. „Má-li pak ta ženská rozum?“ huboval p cestě. „Má-li pochopení pro člověka nebo pro uměni? Tak se to uč! Uč se! To je k zoufání!“ Ano, bylo to hrozné. On, vyvolený poeta, jejž oblétají Musy a našeptávají mu ve chvilích božského zanícení vzletné a nevyrovnatelné verše a — má prý se učit — učit! „Jaký to život, jaký život s takovým tvo- rem, který nechápe, neoceňuje člověka vzneše- něji cítícího a myslícího? Hamižné stvoření!“ vzdychal Babuška a klopil hlavu pod tíhou zdreu- jícího osudu. Potom dostaly jeho myšlenky jiný směr. Dobrý Bartoloměj, on má důvěru, spolehne se je ochoten ke vzájemné přátelské službě! To je přítel — bylo by hříchem, nevyhověti mu. Ovšem, vždyť člověk nemá být neúčinlivý; kdož ví, kdy ho může člověk také potřebovat. Ah, ano, přátelé vědí, na koho se obrátit.
Babuška Bartoloměj Musa
21 article
Pan Babuška má přátel po vlasti na dvě — tři sta, kdyby každý se obrátil s důvěrou, to b bylo vděčných a přátelských protislužebl A přátelé se také vždycky s důvěrou obracejí — dobří tihle přátelé venkovští! To pana Babušku blažilo. Jak pak, kdyby řekl, co mu žena radí: „Mám také svoje starosti, musím pracovat, ne- mám času!“ Hned by ze dvou set přátel nezbyl ani jediný. A dobrých přátel prý si má člověk vážit. Dobrý přítel nad zlato! Vyskytne se nový model plečky, secíh stroje, mlátičky, hned přijde psaní: příteli, vy- zvěď, vyptej se, vyjednej! Otec chce dát kluka do učení: pán se jistě ohlédne po dobrém místě. Někdo vdává dceru, táže se na nákupné pra- meny i na radu: jaké cíchy, jaké šaty a jaký závoj je v modě; vždyť on, vzácný přítel, má vkus. Přijede někdo: přítel zajisté bude tak laskav, poskytne pohostinství, provede po městě nebo zapůjčí desítku, která okamžitě se nedo- stává. Vždyť jeho laskavost a ochota je známal Nu, ano, nikdo nebyl zklamán, proč by mě odmítnout přítele Bartoloměje s jeho skromnou žádostí? V obecním dvoře už je živo. Jsou tu cti- hodné tváře vousatých, osmahlých mužů, odě- ných v bytelná sukna a majících vysoké, ne cíděné boty na nohou. Krok jejich jest pevný, pohyby rázné, slova, jako když perlíkem tluče. Handlíři vidí pána v lakýrkách, v černém úboru a cylindru, hned ho začínají obléhat. „Pan hrabě ráčí také kupovat — služebník milosti — já pomohu, račte se spolehnout, roz- umím koním jako nikdo!“ dí jeden — Hle, jací dobří a ochotní lidé! Spolehni se, Bartoloměji, spolehni!
Babuška Bartoloměj Handlíř
22 article
„Tady ta prauna, milosti, dobré zvíře — — nebo ten šiml, zrovna mluví,“ praví druhý „Toho nekupujte, jasnosti, ten je chromý ale támhle tu rapu; má sice špánek, ale já vy- hojím, všecko vyhojím!“ nabízí se třetí. — Ah, Bartoloměji, co jesí to: prauna, šiml, rapa? co znamená: chromý, špánek a všecky ly výrazy zde užívané? Vida, vida, všude s člověk může přiučit něčemu! — „Nechci šimla ani rapu, chei fuksa!“ po- vídá poeta. „Fuksa, výsosti, ano, to je nejlepš barva — — „Aha, tedy barva! Vidíš, Bartoloměji,t jsem nevěděl. Díky tobě! — „Tedy fuksa. Ráčíte kobylu nebo valacha? „E — am — já myslím — to je jedno.“ „Jak si ráčíte přát, tady je fuks, krásný valach; ale k dostihům by nebyl,“ dodal handlit s pošklebkem, „je už starý, patnáct roků nejmín. Takhle do tahu zvíře k pohledání. Na patnáet roků chlapík!“ „HIm, což pak je patnáct let, mně je třicet a jsem v nejlepší síle!“ odpovídá Babuška vážně. aby udělal dojem. Handlíři se mohou uřehtat, jak je pan hrab — či, co je za kavalíra — jak je žertovný. „Ah, výborně, to je znamenité, zna-me- ni-té!“ Poeta se diví té výbušné letoře u tak opravdových lidí. Proč se smějí? — Inu, jsout vlídní lidé! Hned by je opěval. Složí na ně ně- jakou ódu. Přece je dobře, že sem šel; pozná jiné typy, nové tváře, nové zvyky; ovšem, tady je požehnaný úhor, proč si ho žádný literát do- sud nevšiml? Až on sám, on, Babuška z Ohnivic ho objevil! To bude něco nového, něco, co vzbudí pozornost a závist. Zlatí tihle lidé ! „Tak, výsosti, koupíme toho fuksa? Kůn je dobrý, osmnáct pěstí má —. „Pěstí — aha — dovolte, čemu se to říká, že má pěstě? Vždyť má kopyla, ne?“ táže se poeta důvěrně a moudře, Handlíři nejprve na něj hledí udiveně a nak se rozesměji zas jeho vtipům.
Bartoloměj Fuksa Aho Ted fuks Babuška Handlíř