1
masthead
27. března 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 87.
4
article
Svítá nám, svítá!
Svítá nám, svítá!
Konečně, konečně se mně rozbřesklo v mi
nulých dnech. Však mi to vrtalo mozkem hodně
dlouho, po celá dlouhá léta. Dvacet, třicet let —
ani nepamatuji.
Taky si myslím, že jsem nebyl sám, aže
bylo takových rozvrtaných mozků více, hodně
mnoho. A že jsme všichni, jeden o druhém ne-
vědouce, kladli si prst na čelo, a tiskli, tiskli.
div že jsme v čelo dolík nevymáčkli: Kam se
nám, pro Krista pána, všichni ti lidé dějí, když
přestanou tancovat, když dozrají mužných let.
když dospěji svéprávnosti, když nastoupí svoj
vládu majorátní, když mohou volně nakládati
s důchody ze zděděných statků a když mohou
tedy ukázati, že skutečně jsou s námi za jedno,
pociťují radost, že mohou přispěti taky na ty
všechny kulturní potřeby, a to štědře, hodně
štědře, poněvadž jim Pánbůh tak hojně na-
dělil?
Jistě tak mnohý z vás měl stejné pomyšleni
pravda-li, když jste na příklad co rok čítali ty
obšírné referáty všech českých listů o represen
tačním plese českém, o Národní besedě?
Na Žofíně pokaždé shromáždil se tak zvaný
výkvět české společnosti, a večer Národní be-
sedy byl jediným večerem, kdy se k národní po-
vinnosti dostavili taky nositelé stkvělých jmen
a starých erbů. Druhý den již každý členář če-
ských denníků měl k snídani plesový referát,
v němž zpravodajové svědomitě a proloženým
písmem zaznamenali v čele jména předtaneč-
níků, a nebyla to jména obyčejná, nebyl to jen
pan Papoušek a pan Vaňousek, pan Kalousek
pan Cafourek, pan Hamáček a pan Papáček, kleř
se na daný povel za zvuku první polky vrhli do
prvního ohně. Ne, vždy započínal rej taneční
prine Fau a prine Xau, hrabě Mečislav a hrabě
Sulislav, baron Peprný a baron Koprný, svobodný
pán z Roztok a svobodný pán z Mlčechvost.
Krist
Vaňousek
Kalousek
Cafourek
Hamáček
Papáček
Mečislav
Koprný
Žofín
Sulislav
Roztoky
Mlčechvosty
5
article
Teprv pak následovali páni Papoušek a Vaňou-
sek, Kalousek a Cafourek a v náručích unášel
do kola princeznu Tamatu a kontesu Tuatu —
Ve čtenáři zatajoval se dech. Konečně tedy
konečně naše šlechta jde s námi! Konečně po-
chopila svůj úkol a sestupuje s výše svých pa-
láců, s cimbuří pyšných zámků svých, aby se
účastnila taky práce na národa roli dědičné! Ú
s námi začíná tancovat!
O, velmi dobře si pamatuji, jak se ve mn
dech zalajil, když jsem před lety poprvé čet
takový plesový referát. A přelétaje hltavým
zraky všechna ta stkvělá, slavná jména, počítal
jsem v duchu: Nuže, za nějakých deset le
budou všichni tito mladí aristokraté hotovými
muži, samostatnými pány, ožení se, usadí se na
svých statcích, na svých zámcích, bude jich
plno taky v Praze, plno v českém životě, a oč
rychleji se pak všechen ten český život povalí ku
předu, až vedle našich občanských výtečníků
půjdou nám v čele taky výtečníci ze šlechty.
A mysl moje byla ještě tak nezkažená, že jsem
ani nemyslil na nějaký hmotný prospěch z tako-
vého spolčení šlechty s ostatním národem, ale
pomýšlel jsem jenom na ten význam a váhu mo-
rální. Ve své naivnosti a v bujné mladické
obrazotvornosti viděl jsem dokonce ta mladá
knížata a hrabata již i v řadách pražského
Sokola, na hrazdě, na bradlech, šplhající se do
koše, skákající do výše i do dáli.
Kalousek
Cafourek
Tama
Tua
Praha
Sokol
6
article
Arci, od téhle představy sám jsem brzy
upustil. Tak přílišný a náhlý obrat nikdo nemůže
očekávat. Již to pouhé tykání sokolské by bylo
na závadu. Neumí každý toho slůvka šetřit, ne
umi v pravý čas užívat. Mnohý nemoudrý by pal
nepropásl jediné příležitosti, kdy by se moh
před celým světem zaholedbat, že si tyká s kní
žaty, s hrabaty. A snadno by se pak mohlo státi
že by některý bratr švec nebo pokrejvač vykřik
v zahradě u Fleků přes deset stolů:
„Poslouchej, bratře hrabě Černíne, dáš
ještě jednu nebo už jsi trop?
Ne, ne, uznával jsem, tak daleko nemůže
to jít. Nějaké rozdíly konečně jsou. A kdyby tal
všechna historická šlechta začala chodit na-
jednou k Flekům, bylo by brzy po slávě, po
lesku. Ale konečně jsou ještě jiné obory činnosti
národní, společenské i kulturní, nejen pařba
u Fleků. Tu si obstaráme sami, my plebejei
Taky v tom umíme líp chodit.
Černín
7
article
Čítal jsem a čítal ty plesové referály, rol
co rok, čas utíkal, léta plynula, a pořád jen byly
referáty o šlechtických předtanečnících na Ná
rodní besedě, ale nikde jinde o nich nebylo po
tuchy. Nebylo na příklad slýcháno, že by by
některý takový šlechtic vstoupil do Měšťanské
besedy — ačkoli členy kasina jsou taky šlechtici
Konečně mohla šlechta některého člena svého
Měšťanské besedě obětovat, třeba nějakého ob-
nošenějšího. Takového, který rád hraje maxla
nebo bulku; někdy tam bývá nouze o třetih
hráče. Ani nebylo slýcháno, že by se byl při-
hlásil někdy nějaký šlechtic do výboru Umě-
lecké besedy, Ústřední Matice, Ferialních koloni
atd. Snad by to taky nepotrhal, ale pokusit se
mohl. Nikdo z nich se nestal sochařem, malířem
básníkem. No arci, k tomu je třeba něčeho ješte
krom predikátu. Tak tedy snad jiné obory, hospo-
dářské, fiananční, politika.
No v politice vydařil se jeden z nich, prino
Švarcenberg, známý nadšenec a ctitel Husitů,
teď zas hrabě Šternberg. O to by tedy bylo po
staráno.
Ale pořád, pořád jich bylo nějak málo
šlechticů, jimiž by se byl český život zponenáhlu
prošpikovával, abych tak řekl. V Národním di-
vadle arci jich je plno, tolik, že už po léta
voláme po divadle lidovém, když nám Národn
zabrala šlechta. No, budiž, ať si je má. Ať se
chodí dívat na Jiráskova Žižku a na jiné histo-
rické hry, ať poslouchá opery Smetanovy a Ko-
vařovicovy Psohlavce, škodit jí to nemůže. Ale
je to zase jen zábava, jako ta Národní beseda.
Šternberg
Jiráskův Žižek
Psohlavec
Uma
Matica
Smetanův a ko
8
article
Ale taky nějaký kus práce české a taky časem
nějakou hmotnou obět. Aby se tak na příkla
právě teď několik historických šlechticů spiklo
a aby tak dali po desíti, dvacíti, padesáti tisícíel
na Národní divadlo brněnské! Panečku, ti by nás
ubohé sprosťáky utřeli s našimi krejcarovým
a zlatkovými sbírkami! Najednou by brněnsk
Národní stálo za rok, nebo za dva, a v nádherné
publikaci, která pak jistě bude vydána, jako byla
vydána o pražském Národním, stála by v čele
řada šlechtických mecenášských jmen, na věčnou
pamět, kdo že nám to druhé Národní pomáhal
vystavět, když při prvním tak trochu poza-
pomněli. — —
Povídám, vrtávalo mi mozkem, kam žese
dějí vždy ti aristokratičtí předtanečníci z Ná-
rodní besedy, že o nich později není ale an
čudu, ani slechu. Také letos, když jsem četl ob
vyklý ten referát plesový, zářící zase tolika slav
nými jmény, připadlo mi to na mysl. Nebo tomu
jsem přece nechtěl věřit, že by celé to účasten
ství české šlechty na českém životě obmezovalo
se na pouhý „masopustní jux“
A přes to, že jsem ještě měl jisté pochyb
nosti, doufal jsem, že se jejich činnost na á
roda roli dědičné přece jednoho dne provalí, ne
odolatelně, elementárně.
národní divadlo
9
article
„Provalila“ se. Četli jsme o tom posledníe
dnů obšírný referát. A ejhle, provalila se tam
kde jí posud bylo nejméně cílit, nejméně vidět
— v lásce k divadlu. Posud ovšem ne ku praž-
skému Národnímu divadlu, ani k Národním
brněnskému. Nejde to tak najednou, tak horum-
pátem, jak říkáme.
Zatím si vznešená společnost hrála divadl-
sama, „v rozkošném sále paláce Pálffyova“, jal
nám referent pověděl, a byl tam sehrán vtipný
žert Moserův a Arrongeův „Papa to dovolil“
Papa dovolil mladým konteskám a hrabatům
baronům hrát — totiž rozumejme, těch papínků
bylo víc. A dychtivému čtenáři českému bylo do-
přáno dověděti se, jak dobře si mladá šlechta
„vedla v úlohách“ a co kdo představoval. A bal
byl taky.
Pálffyův
Moserův
Arrongův
Papa
ten
ský národní divadlo
10
article
Ejhle, voláme po šlechtě, — a tu tedys
hlásí k činu. Voláme po divadelním dorostu,
tu se hlásí dorost. — — —
Věc arci, jak se zdá, měla i své obtíže
Herců bylo dost, ale režisér žádný. Pravda, pan
stvo má vždy ke všemu dost personálu. Panstv
má lokajů a komorníků nazbyt, i hofmistrů a infor
mátorů. Ale tentokráte, jak se zdá, domácí in
ventář nestačil, ač rozumí mnohému. Bylo přece
třeba ještě jiné pomoci. Zdá se, že ani jediný ko
morník neosvědčil se jako dobrý režisér a kor
repetitor. A tak tedy vznešení diletanti rozpo
menuli se na povolané odborníky a vybrali si je
z odborníků český ch.
Jistě každý, kdo četl referát o zajímavém
tom představení, zaplesal nad tímto sblížením
šlechty s českým uměním. Již tedy nejsou prav
diva Nerudova slova, která napsal před čtrnáct
téměř lety.
„„Český' šlechtie! Který pro velebnost če-
ských dějin nemá nejmenšího smyslu, protože
předkové jeho k ní ničeho nepřičinili. Kteréhož
rod z pravidla byl zbohatnul z úpadku českého
národa, a jenž by proto národ ten chtěl udržovat
v úpadku věčném. Který zná krásy české litera
tury leda z nějaké čítanky. Který užívá mistr
nosti českých malířů a sochařů jen proto, že jsou
lacinější. Který, když staví, dá sobě návrhy učinie
od architektů cizích. Který zůstal chladný, když
chudý lid po dvakráte si na chrám divadelního
umění věnoval milióny, a o to české divadlo
dnes ani nezavadí. Který nikdy se nestýkal s če-
skou mladistvou intelligencí, nepoznával se s je-
jími ideály, nezachvěl se při jejím nadšení. Kte
rému vše, co národ těší, zrovna protivno ....
Český ' šlechtie
11
article
Můj bože, krátkých čtrnáct let, a málem již
ani slova z toho není pravdy! „Který nikdy se
nestýkal s českou mladistvou intelligencí . . .l
Zdali může býti slyku ještě užšího, než kdy
šlechtic předtanečník přívine k sobě na Národní
besedě tanečnici z praobyčejného občanského
rodu? A Národní beseda je přece plesem mla-
distvé české intelligence? A který „o to česk
divadlo dnes ani nezavadí!“
Ale můj bože, již zavadili! Vždyť jsmeto
četli černé na bílém. A je možno, nesmírně
možno, že snad aspoň jeden ze šlechticů, kteří
si na režii svého ochotnického divadla pozval
české odborníky (a přece ne snad proto jen, že
by byli taky lacinější, jako ti maliři a sochař
dle Nerudy?) kdysi později aspoň jednou se po-
divá do toho divadla Národního, aby viděl, jal
tam umějí hrát.
Ach, tak tedy nám svítá, svítá! Kde se jedna
o nějakou komedii, tam vždy vzpomenou na nás
a my jsme taky hned po ruce. Kdož by neupo
slechl vyzvání a pozváni z „rozkošného paláce“
Bohužel však, málo která radost nám zů-
stane nepokalena. A tak, sotva jsme se poradovali
z potěšitelného referátu o divadelním ochotničen
aristokratů, hned na druhý den ozval se skep-
tický hlas pochybovače a pesimisty, jemuž bylo
nápadno, že v celém referátě nepraví se, jakým
že jazykem bylo v tom „rozkošném paláci
Palffyově“ hráno.
Jakým jazykem! Jakoby na tom tolik zá
leželo. A možno, že to byla pantomima, němohra-
„Český“ šlechtic hraje v celém životě českém
úlohu „němou“. Ba, řekl bych dokonce, že hraje
taky úlohu „hluchou“, neboť ,český' šlechtic ne
měl nikdy sluchu, když národ volal o pomo
jakoukoli.
Ale ony vlastně žádné „hluchohry“ nejsou
Ypsilon.
12
article
Z prázdnin.
Z prázdnin.
Napsala Anna R. Husová.
Znáte naše povltavské stráně a přilepen
na nich chaloupky?
Znáte je, vím to určitě, vždyť je vídáte oo
několika let.
Jsou to hnízdečka vlašťovek domácích
které se nestěhují jen proto, že lnou k té hroudě
s celou duší a nechtějí připustiti, by hnízdečk
jich zaniklo, stráň osaměla, nebo byse
v něm smělý vrabčák neusadil.
Nebylo by divu! Chováť mnohý ten roz-
trhaný povltavský baráček na stráni růžolíe
princeznu jako v zakletém zámku, po němž lec
který princ vrabčák pošilhává. Ale děvče strán
zase stráním nejraději věrno zůstává a musí-li
přece do dolin, nezapomíná tak lehce vzdušného
svého domova.
Nechápete té lásky, je-li pravda, ani jich
života v té vzdušné výši, který přece jest plný
trudu a lopoty, ale zase plný poesie, té čisté
svaté, netknuté dechem dolin a mlh.
Je nejdřív slunce polibkem k životu budi
a ozlacuje ty slaměné neb šindelové střechy chat
s malinkými okénky, jimiž se tak klidně hledí do
světa s filosofií Diogena a s moudrým výrokem
Sokratovým. Ba málo potřeb mají a málo o světe
vědí — šťastní to lidé!
Bída k nim nemůže pro těsná, často kol-
kolem chrastím neb otýpkami ohražená okénka
a dveřmi, často ještě jenom na petlici zavřenými
netroufá si k nim. Nu a přijde-li přece někdy
pomohou si navzájem zapuditi ji.
R Husová
Diogenés
Sokratův
13
article
Mají srdce na pravém místě, cítí druh
s druhem, vždyť tak málo a přece tak mnoho
zase nazývají svým.
Vždyť i zima s metelicí marně často kolem
lítá, marně o dvéře se opírá, střechou potřásá
v komíně hvízdá. V síňce teplo a milo, dokud
kouska dřeva kol chaloupky.
Jim při bramboru a hladěnce neb úkropu
růžovatí lice a rodí se čarné pohádky.
A jak by se nerodily, když jim je vichi
nosí, slunce siřásá a svět luny přede.
Vždyť i ty hvězdy naslouchati chodí až na
lem střechy a mnohá omylem místo na blankytě
usedá v modrém zraku děcka či švarné dívčiny.
Jest jaro. Stráň v květný oděla se šat i cha-
loupky na stráni smíchem zazvonily.
Vítají jaro drobnými ptáčaty svými v košil-
kách, bosými, plavovlasými, ale s nebem v oku.
Polibkem slunce zaskvěla se křišťálem
okénka, zbavena zimní ochrany a z nítra hrne
se jásající omladiny ven, co chudobek na mla
dém trávníku. Kde se jich nabralo v tom hní-
zdečku a všichni jsou baculati, jak andílkové
kolem madonny.
Viděla jste to sama, milostivá paní a řekla
jste nějak tvrdě, vedouc svou churavou dcerušku
za ruku a myslím i trochu závistivě:
„Toť děti bídyl
Mýlíte se, mýlíte, krásná paní! To nejsou
děti bídy, to jsou děti čisté lásky a děti práce.
Jsou to děti skal.
A bývaly statnější; jich pěstě bývaly tvrd
jako ze žuly, jich lebky vzdorné, jako ty stráně
a skály, které jim poduškou bývaly.
A bývalo na těch stráních krásněji, věřte,
život plynul všem pohádkou.
Však pohádky ty již řidnou jako tak mnohé.
Moderna plíží se všude, svádí a odvádí, než
přece mnohá z těch chaloupek odolala a zůstala
tichým útulkem lidí šťastných, třeba při ne-
dostatku.
Jim
14
article
Tam jest opravdu jiný svět, prostší, ale
upřímnější, vždyť ten svět jim vytvořila práce
vykouzlila jim z tvrdé skály políčko pod bram-
bory a pod žito.
Chléb a brambory, toť jejich hlavní strava
k níž někde kravička — velký to již přepych —
jinde koza či dvě chutné mléko dávají.
„Ta stráň že jim dává pole pod žito
brambory?“ — Totě k neuvěření, viďte a přece
prostou pravdou. Jen se podívejte na podzim
do tohe kraje a spatříte oblaka prachu vznášeti
se tam za chaloupkou ke chmurnému nebi.
Toť obětní dým z práce namáhavé, která
doslovně odpovídá onomu hroznému výroku
boha, trestajícího, který jako zlé svědomí Adama
a Evu pranásledoval:
„V potu tváří svých chleba dobývati budeš
ze země, která tobě hloží a bodláčí ploditi
bude.“
Tam na té stráni za chaloupkou, ti dva, toh
snad jest dosud Adam s Evou, kteři svědomitě
podle písma sv. se řídí. Kopají stráň, by jí urval
kus půdy pro žito a brambory.
Pěkně si políčko ohradí namáhavě dobytým
a sebraným kamením.
Není to roztomilé
S pýchou pohlížejí ke konci týdne na dílc
rukou svých, jich drobotina poskakuje kolem
pomáhá snášeti kamení a staví zeď, aby jarn
a podzimní doště zkypřenou půdu nesplákly
„Máme pole, máme pole!“ jásají děti a ž
jsou nebi blíže nežli zemi, snad i ti svati se ra
dují s nevinnou tou družinou, která v košilkách
v zástěrkách, ba i v hrsti nebo ve staré čepic
snáší mrvu na „jejich“ políčko.
Co tu štěstí září z osmahlých a špinavých
lící! Takového nezná člověk, který nezápasií
o skývu chleba. Než i strach o své hlásí se
s prvním vědomím majetku.
Malý košiláček bojí se, by vítr nevzal jim
mrvu s pole, ale starší moudře ho poučuje
„Nevezme. Tatínek s maminkou znovut
překopají, zahrnou, pak napadne snih a z jara
se to přeoře.
„A čím?“ ptá se dítě zdiveně.
Adam
Eva
15
article
Vidělo orati v dolině, ví, jaká to práce, ale
u nich není kravky ani koníka.
„To zapřáhne tatínek kozu?“ doptává se
Ostatní sourozenci jeho vesele se rozesmějí
ale nepoví mu, jak bude tatínek z jara orati.
Však to uvidí, oni to již vědí, vždyť jest to již
několikeré políčko, které rodiče založili, ta druhá
však odnesla voda, že zbyla po nich holá skála
ale tohle vydrží.
Malý filosof však dlouho neuvažuje. Naše
jiný bod svým myšlenkám. Zahlédl strnádka.
spolubydlitele strání, které ani jemu nedají hla-
dem zahynouti.
Láká jej, ukazuje mu bodláčí, jehož tu více
než třeba. Vždyť bují i tam, kde člověk ruky
k dílu přiložil. A tak malinký občánek strání za-
pomněl na orání, jehož se ostatně z jara dočeka
dosti záhy. Přišloť jaro na stráň dříve než do
dolin.
Plnou dlaní nasilo nejprvé kvitků chudoby
— chudobinky — bidy — nouze — až se jim
stráň bělala, pak teprve usedlo na trávník chu
dobkami, k nimž záhy přibatolilo se dvanáce
housátek žlutých, jak ty pampelišky tam v do-
lině a kolem nich ta drůbež z malé chaloupky.
A jednoho dne zajásal košiláček — ne-
zmohliť se rodiče pro něj dosud na kalhotky
venku on nejraději pobíhal ve volné košilce —
zajásaly i druhé děti, neboť tatínek vytáhl z kol
ničky pluh. To byla událost pro nejmladšího
člena, jehož rozoumek vše již snažil se po-
chopiti.
Starší děti pomáhaly, mladší přikukoval, až
nejstarší hoch, desetiletý, nabízel se, že sám po
táhne.
Divně usmál se otec, tak divně, asi jak
když slunéčko váží vodu, či jak někde říkaj
pláče a slzy jeho prý se v moři v perly mění
Takový zaslzený úsměv přelétl tvář oteovu, když
pravil:
„Také na tebe jednou dojde, neboj se, al
nyní to pro tebe není.
16
article
Ale zdravá, bujná krev nedala si brániti
Hoši i dívky zapřáhli se a dotáhli aspoř
prázdný pluh na políčko a tam za krátko uvidíte
divné zapřažení, má krásná paní, divné.
Děti výskají kolem prázdného pluhu, hraj
si zatím na oráče a dobytče.
„Hý, hatou, prr!“ rozléhá se strání ko
pluhu a za chvíli vidí udivený nejmladší po-
tomek, jak otec zapřáhá do pluhu matku a oba
svorně, mlčky orají kousek půdy pod brambory
a pod žito. Pot padá oběma s čela do such
půdy, mrví ji snad i krví jich srdef, vždyť to dě
lají pro své děti, které kolem jásají, že tatínek
s maminkou ořou, budou sázeti brambory a sit
žito na chlebíček.
Sejí jenom jarní žito, bojí se, že ozim by
jim podzimní plískanice splákly. Ostatně chlél
je z něho stejně chutný, jenom kdyby ho bylo
Dětem jde k duhu.
Co na tom, že semelou žito se vším, že ne
oddělují ani omětku. Chléb jest tím záživnějš
a zdravější a chrupe-li v něm písek, aspoň v
čistí si zuby, že se jim perletí svíti.
Vím, milostivá paní, že závidíte všem těn
umouněncům ty perlové zoubky i růžové rty.
Čeho vy ani za drahé peníze pomocí růz
nych eremů a past docíliti nemůžete, ti otrhán
kové mají zadarmo.
Zlobite se, vím to, na ně, ano, tvrdíte, žet
nespravedlivé, aby vaše vyhýčkaná, vším oplýva
jící dceruška, která nepoznala nedostatku v ni
čem, měla pobledlá líčka, pokažené zoubky
trpěla chudokrevností.
Myslíte opravdu, že je to nespravedlivé?
Ne, nevěřím tomu, že byste měla tak špatn-
srdce.
17
article
Vzpomínám, jak vás dojalo při první jarn
návštěvě, když jste spatřila, že lidé se zapřáhaj
do pluhu pro dobytí kousku chleba
Zvala jste to otroctvím a žehrala jste n
úřady, že toho nezakáží.
Usmál jsem se tehdy vašemu horlení a my
slil jsem, zdali byste pomohla těm lidem ke
snažšímu životu, zdali byste jim z přebytku
svého opatřila potah, či stroj ke vzdělávání
půdy? Vždyť tehdy v šlechetném zápalu jste byl
i proti zapřáhání dobytčat, když pro vše jsou
stroje.
Hledte, krásná paní, jak ten život jest těžký
a divný. Chcete najíti záhadu k rozluštění?
Nenajdete jí. Jiní pokoušeli se o to, oběto
vali v šlechetném zápalu i životy a nepořídili ni
čehož. Ani o píď se lidé nezměnili, leda tím, že
se stali více sobeckými
Vždyť ani vy nejste z jiných.
V téže chvíli, co horlíte pro nápravu n
jedné straně, závidíte a naříkáte nr straně druhé
že není spravedlnosti.
A věřte, že spravedlnost jest, ale my ji
bohužel, téměř nechápeme.
Porovnejte se s těmi chuďasy na stráních
vltavských.
Myslite, že vám závidějí tak jako vy jin
svěží líce a krásné, zdravé zuby?
Klamete se.
Snad chvilkou je zvábí váš nádherný šat
snad dobrý koláč v ruce vaší churavé dcerušky
ale nezávidí vám toho; u nich jest to jen chvil
kový pud, nic více.
Ale vy nepřejete jim, čím příroda je daří
žádále, aby i to přirozené krásno bylo vaše.
A to nemůže býti — v tom jest spravedl
Vím, že vážila jste jednou cestu až k jejic!
hnízdečku, kdež se vám vše líbilo, i to malo
hospodářství z pěti slepie a dvanácti housátek
i ta čistota v jediné světničce.
Zvala jste to tehdy idylkou na stráni.
Hledte
18
article
Tehdy chutnal vaší deerušce černý chlél
jako perník a sklenice křišťálové vody ze stu
dánky jako nejlepší víno.
Ptala jste se po muži — hospodáři —
slyšela jste, že jest v Praze, kam plavil vory.
Tím zvěděla jste, čím se ti lidé ještě živí
Není to také lehká práce, jest to zase zápa
o skývu chleba, který vám jako perník chutnal
I na to jste se zeptala, proč ty děti necháva
žena tak nedostatečně oblečeny a pamatujete se
na odpověd?
„Předně nestačí peníze, a za druhé vid
je pouze bůh a my. Ostatně, ať se vyválí po
zemi, jde jim to k duhu. A profouká-li je větřík
vyfouká jim všecky nemoci z těla a slunéčk
více krev jim rozehřeje, čím méně je tělo z
haleno. Nemoci jsou jen pro město a pány.“
Tak filosofovala žena na stráni a vy, co jste
o tom soudila? Či cítila jste prostou pravdu je
jích slov?
Vím jen, že jste při návratu byla ve špatn
míře a že pravila jste mi:
„Ne, ti lidé jsou přece jen volmi omezeni
Mají radost, mají-li hodně dětí. Živí je vzduchen
a odívají větrem, kdežto našinec má starost s jed
ním a jeho vychováním.
Tak se mi zdálo, že se ta žena na mne po
hrdlivě podívala a usmála se, když jsem jí řekla
že jsem deset let vdaná a mám jedinou a k tomu
stále churavou dcerušku
Řekla mi s jakousi pýchou
„To já jsem vdaná devět let a mám již pě
dětí, zdravých, jak tuřínl
Víte, na co jsem si myslil po vašem v
znání?
Kde bychom brali vojsko, kdyby nebylo ta
kových přírostků, nejenom v těch chaloupkách
na stráních, ale i v prostých chaloupkách vůbee
— Tam je práce a láskal
Zdali též štěstí, můžete sama trochu po
souditi.
Půjdete tam zase, milostivá paní?
nost.
Praha
19
article
Kupoval koně.
Kupoval koně.
Humoreska. Napsal F. P. Vožický.
Jan Evangelista Babuška z Ohnivic, básni
cký talent, „z něhož může ještě někdy něce
býti“, jak koluje lichotka mezi přáteli, sed
u svého stolu v předním a zároveň zadním po-
koji, jenž slouží za salon, pracovnu i ložnici
otevírá vážně došlou právě poštu. Tato pošta
obsahovala sice jenom jediný kus, špinavě šedou
zálepku, ale náš talent věnoval jí mnoho pozor
nosti a když přečotl, dlouho se nad jejím ob
sahem zamyslil.
Tvář jeho se jasnila a chmuřila střídavě
jak myšlenky jeho se měnily. Bylo asi velm
vážné, co zálepka tajíla a bylo asi také velm
zajímavé a neodkladné, neboť pan Babušk
z Ohnivic pojednou zakýval, rozhodl se a zved
ze své židle.
„Nesmím zklamat tvoji důvěru, dobrý
Bartoloměji, nesmím!“ zabručel a sáhal po svém
salonním, trochu již opotřebovaném kabátě.
„Kam pak, kam?“ oslovila jej věrná jeho
družka, paní Filoména — bylť už také ženat ten
neprozřetelný člověk — která právě zabývala se
v kuchyni omýváním nádobí od snídaně
„Mám funkci,“ odvětil důležitě a podáva
jí zálepku. „Čtil
Mladá paní otřela si ručky o zástěru, přijala
lístek a četla:
Vzácný a drahocenný příteli!
Dovídám se, že zejtra koná se dražba n
vybrakované koně tramwayové u vás. Potřeboval
bych právě nějakého a myslím, že tam budou
laciné. Proto tě prosím, abys byl tak dobrý a
podíval se do obecního dvora, jestli by se dalo
něco koupit. Kdyby se nějaký hodil, takhle
fuksa, asi šestnáct pěstí bych nejraději, můžeš
ho hned vzít. Doufaje, že mi tu maličkost neode-
přeš, jsem vždy k přátelské protislužbě ochotný
tvůj přítel
Bartoloměj Drchota v Balíkově.
Jan
Evangelista
Babuška
Babušk
Bartoloměj
Filoména
Drchota
Balíkov
20
article
Ručky mladé paní sklesly, zálepka upadla
na zem a ze chvějících se rtů vyklouzlo: „Nua
co chceš dělat?“
„Inu, půjdu tam, co jiného?
„Tak — k službám — ovšem. A kd
vezmeš peníze?
„Na co peníze?“
„Mysliš snad, že ti dají koně zadarmo?
spráskla paní ruce.
„Hm — peníze — kdyby hned — tak řeknu
nakladateli o zálohu na příští velkou báseň,“ řek
zmateně. „Přece k vůli příteli . ..
„Jdi mi i s tím tvým přítelem, jste blázn
obal
„Ženo, neurážej!“
„Což pak je to od něho co moudrého? Na
píše si: kup mi koně! Jakoby šlo o kočku. A ten-
hle — je hned pohotově! Kdybys raděj seděl
pracoval!“
„Myslíš, že třepu myšlenky z rukávu?
„— — Tak se to teda učl“
Muž ji neposlouchal, narazil cylindr na
hlavu a vyrazil ven.
„Má-li pak ta ženská rozum?“ huboval p
cestě. „Má-li pochopení pro člověka nebo pro
uměni? Tak se to uč! Uč se! To je k zoufání!“
Ano, bylo to hrozné. On, vyvolený poeta,
jejž oblétají Musy a našeptávají mu ve chvilích
božského zanícení vzletné a nevyrovnatelné
verše a — má prý se učit — učit!
„Jaký to život, jaký život s takovým tvo-
rem, který nechápe, neoceňuje člověka vzneše-
něji cítícího a myslícího? Hamižné stvoření!“
vzdychal Babuška a klopil hlavu pod tíhou zdreu-
jícího osudu.
Potom dostaly jeho myšlenky jiný směr.
Dobrý Bartoloměj, on má důvěru, spolehne se
je ochoten ke vzájemné přátelské službě! To
je přítel — bylo by hříchem, nevyhověti mu.
Ovšem, vždyť člověk nemá být neúčinlivý; kdož
ví, kdy ho může člověk také potřebovat.
Ah, ano, přátelé vědí, na koho se obrátit.
Babuška
Bartoloměj
Musa
21
article
Pan Babuška má přátel po vlasti na dvě — tři
sta, kdyby každý se obrátil s důvěrou, to b
bylo vděčných a přátelských protislužebl
A přátelé se také vždycky s důvěrou obracejí —
dobří tihle přátelé venkovští! To pana Babušku
blažilo. Jak pak, kdyby řekl, co mu žena radí:
„Mám také svoje starosti, musím pracovat, ne-
mám času!“ Hned by ze dvou set přátel nezbyl
ani jediný. A dobrých přátel prý si má člověk
vážit. Dobrý přítel nad zlato!
Vyskytne se nový model plečky, secíh
stroje, mlátičky, hned přijde psaní: příteli, vy-
zvěď, vyptej se, vyjednej! Otec chce dát kluka
do učení: pán se jistě ohlédne po dobrém místě.
Někdo vdává dceru, táže se na nákupné pra-
meny i na radu: jaké cíchy, jaké šaty a jaký
závoj je v modě; vždyť on, vzácný přítel, má
vkus. Přijede někdo: přítel zajisté bude tak
laskav, poskytne pohostinství, provede po městě
nebo zapůjčí desítku, která okamžitě se nedo-
stává. Vždyť jeho laskavost a ochota je známal
Nu, ano, nikdo nebyl zklamán, proč by mě
odmítnout přítele Bartoloměje s jeho skromnou
žádostí?
V obecním dvoře už je živo. Jsou tu cti-
hodné tváře vousatých, osmahlých mužů, odě-
ných v bytelná sukna a majících vysoké, ne
cíděné boty na nohou. Krok jejich jest pevný,
pohyby rázné, slova, jako když perlíkem tluče.
Handlíři vidí pána v lakýrkách, v černém
úboru a cylindru, hned ho začínají obléhat.
„Pan hrabě ráčí také kupovat — služebník
milosti — já pomohu, račte se spolehnout, roz-
umím koním jako nikdo!“ dí jeden
— Hle, jací dobří a ochotní lidé! Spolehni
se, Bartoloměji, spolehni!
Babuška
Bartoloměj
Handlíř
22
article
„Tady ta prauna, milosti, dobré zvíře — —
nebo ten šiml, zrovna mluví,“ praví druhý
„Toho nekupujte, jasnosti, ten je chromý
ale támhle tu rapu; má sice špánek, ale já vy-
hojím, všecko vyhojím!“ nabízí se třetí.
— Ah, Bartoloměji, co jesí to: prauna, šiml,
rapa? co znamená: chromý, špánek a všecky
ly výrazy zde užívané? Vida, vida, všude s
člověk může přiučit něčemu! —
„Nechci šimla ani rapu, chei fuksa!“ po-
vídá poeta.
„Fuksa, výsosti, ano, to je nejlepš
barva — —
„Aha, tedy barva! Vidíš, Bartoloměji,t
jsem nevěděl. Díky tobě! —
„Tedy fuksa. Ráčíte kobylu nebo valacha?
„E — am — já myslím — to je jedno.“
„Jak si ráčíte přát, tady je fuks, krásný
valach; ale k dostihům by nebyl,“ dodal handlit
s pošklebkem, „je už starý, patnáct roků nejmín.
Takhle do tahu zvíře k pohledání. Na patnáet
roků chlapík!“
„HIm, což pak je patnáct let, mně je třicet
a jsem v nejlepší síle!“ odpovídá Babuška vážně.
aby udělal dojem.
Handlíři se mohou uřehtat, jak je pan hrab
— či, co je za kavalíra — jak je žertovný.
„Ah, výborně, to je znamenité, zna-me-
ni-té!“
Poeta se diví té výbušné letoře u tak
opravdových lidí. Proč se smějí? — Inu, jsout
vlídní lidé! Hned by je opěval. Složí na ně ně-
jakou ódu. Přece je dobře, že sem šel; pozná
jiné typy, nové tváře, nové zvyky; ovšem, tady
je požehnaný úhor, proč si ho žádný literát do-
sud nevšiml? Až on sám, on, Babuška z Ohnivic
ho objevil! To bude něco nového, něco, co
vzbudí pozornost a závist. Zlatí tihle lidé !
„Tak, výsosti, koupíme toho fuksa? Kůn
je dobrý, osmnáct pěstí má —.
„Pěstí — aha — dovolte, čemu se to říká,
že má pěstě? Vždyť má kopyla, ne?“ táže se
poeta důvěrně a moudře,
Handlíři nejprve na něj hledí udiveně a nak
se rozesměji zas jeho vtipům.
Bartoloměj
Fuksa
Aho
Ted fuks
Babuška
Handlíř