ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 4c38a020-66b7-11dc-9853-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 61, org 6, place 32, work 1
1 masthead
11. listopadu 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů k číslu 312
List
4 masthead
Strana 9.
5 article „Jednoho jest potřebí!
„Jednoho jest potřebí! Ano, »jednoho jest potřebí,« jak řekl kdys pan Váceslav Vlček, vydavatel a redaktor »Osvěty«. Když jsem slyšel toto vznešeně heslo poprvé nerozuměl jsem dobře jeho významu. Soudím. že taky jiní mu nerozuměli. Aspoň kdesi bylo vyloženo tak, že potřebí jest, aby každý volič do zemského a říšského sněmu odebíral nejméně po jednom výtisku »Osvěty«. Snad i tento vý- klad byl správný. Mohl li onen dobrosrdečný král francouzský projeviti oteovské přání, aby každý francouzský sedlák aspoň jednou za týden mě kuře ve svém hrnci, proč medle neměl by každý český volič aspoň jednou za měsic míti ve svém hrnci »Osvětu ?« Přece se mi zdá, že tenhle výklad nebyo docela správný. Hle, jen tři slova, a jak těžko se domakati pravého jádra. Co vše může vězet ve třech slovech. Jak známo, pověstnému fran- couzskému diplematu pleticháři stačila tři slova od kohokoli, aby ho přivedl na šibenici. Po dvacátém pátém říjnu zdálo se mi, že se mně v hlavě poněkud rozsvětluje. Věru. jednoho jest u nás potřebí: více vkusul A byl to právě zas. pan Váceslav Vlček, kterýž podal vysvětlení, jak jeho heslu sluší rozuměti. Naplnil ho patrně taky odporem způsob, jakým někteří tiskoví bravové pro- jednávají záležitosti našeho královského zem- ského českého divadla, a zželelo se mu zajisté, kterak někteří jednotlivci, v nichž nejen škola, dlouhé studie universitní, postavení společenské a sama společnost měly vypěstovati aspoň kousek vkusu, kterak tito jednotlivci nalézají zálibu v duševní stravě, jež v jiných spo- lečnostech národních odkazována jest na místo zcela určité.
Váceslav
6 article
Zastenal asi pláčem holubiným pan Váce- slav Vlček a odhodlal se, že přispěje skrovnou hřivnou svojí, aby poukázal na žalostný úpadek vkusu společenského, aby dal příklad, jak v listech, jež skutečně chtějí býti pokládány za listy vážné, psáti se nem á. Však jsme již tak těžce nesli, že pan Váceslav Vlček v záležitostech divadelních na tak dlouho se odmičel. Obdařiv české jeviště perlou dramatického tvoření svého, proslulou »Povodní«, ztichl nadobro. Mnozi domnívali se, že proto, že sám necítil sily dost, aby »Povodeň«. dalším nějakým výtvorem své Můzy překonal. Je-l tomu tak, nelze dosti obdivovati se tomu sebe- zapření literárnímu. Kolik zlatých zrn, kolik nevybroušených diamantů uniklo tu cestou všeho lidskéhol Konečně však pan Váceslav Vlček seznal že nadešel jeho okamžik, a promluvil, nebo aspoň dal oteovské posvěcení slovům, jež jak rosa osvěžující padla v duši čtenářů, v dušt žíznící po pravdě. edorvlon toln Listopadový sešit »Osvěty« páně Vlčkovy přinášítoto slovo v čas, v rubrice »Obzor di vadelní,« v kapitole věnované činohře. S taktem, vlastním jenom panu Váceslavu Vlčkovi, vypravují se tam zajímavé věci, ba luští se osobní záležitosti do budoucna.
Vác Váceslav Vlček pán Vlčkov
7 article
»Není to na prospěch věci (mluví varovně »Osvěta«), když se lušti hádanka, co by lidé vůběc a někteří zvláště říkali a dělali, kdyby si bylo nové družstvo za artistického důvěrníka vzalo p. Benoniho (!) a kdyby v takovém případě byla ze svazku Národního divadla vytlačena paní Kvapilová. Nebo když se s určitostí před- povídá, že artistickým důvěrníkem příštího družstva bude p. Hladík a z Národního divadla bude vytlačena paní Hořicová Laudová; polom že bude následovati družstvo s artistickým dů- věrníkem p. Hořicou a z Národního dívadla že bude vytlačena zas třeba sl. Grégrova. Atd.« S jakou noblessou to řečeno ! Ale Bohužel, že nedokončeno. Bohužel, když. čekáte vrchol tohoto předpovídání, že vám tu dalším pro- roctvím zavírá ústa osudné: Atd. Neboť jsou u Národního divadla ještě jině dámy, o nichž pan Váceslav Vlček nemůže nevěděti. Jakého důvěrníka by bylo třeba, aby taky ty byly z Národního divadla vytlačeny? A kdo všechno by ještě mohl býti budoucímí I důvěrníkem?
Benoni Kvapilová Hladík Hořicová Laudová Hořica Grégrův Váceslav Vlček národní divadlo
8 article
Zdali ne konečně taky pan Váceslav Viček, zdali na příklad — když už Osvěta tolik toho prorokuje — ne taky prorok povětr- nosti- Fiala? lnstituce artistického důvěrníka vůbec týrá ustaranou hlavu páně Vlčkovu. Neméně osoba artistického důvěrníka, jímž — jak známo — byl jmenován pan Kvapil. »Není to na prospěch věci — mluví Osvěta starostlivě — když se v časopisech činí prudké útoky na artistického důvěrníka p. Kvapila pro jeho úřadní poměr k členu činohry pl. Kvapi- lové.« Lekl jsem se věru, když jsem četl tyto řádky. Očekával jsem odhalení poměru ještě ji- ného. Bohudíky, že je to jenom ten úřadní! Ovšem, co následuje hined potom, je po- vážlivější: »Ani to není věci na prospěch, když se vypravuje, že se pl. Kvapilová chce dát se svým mužem rozvesti (), poněvadž přese všecky ná- mitky své jest za jeho vlády nucena hrát každý druhý (!) den velikou úlohu, podkopávati tak své zdraví . . . .« je s on Můj Bože, jak něžná péče o zdraví pan Kvupilové! Věru, to nejsou slova jenom otcov- ská, to jsou již slova přímo mateřská. Osvěta jest arci ženského rodu Leč zdraví paní Kvapilové zůstavujil kařům jejím. Avšak jiná věc kormutlivě mne dojala. Po- věst, že paní Kvapilová chce se dát s man- želem svým rozvést. Pan Váceslav Víček má jistě dobré, bezpečné zprávy, neřekl by nie takového, ale už dokonce by to neřekl v Osvětě Tam tedy věci dospělyl Ano, ano. Kdo nedbá rady ! Říkával jsem kdysi paní Kvapilové, když ještě byla slečnou Kubešovou : »Neberte si Kvapila ! Bude vás to někdy mrzet!« A to jsem arci nemohl tušiti, klerak Osvěta kdysi moje slova potvrdí. Ale když si ne- dala říci, když jednala po svěm, měla by hrdinsky něsti svůj křiž. Žač pak stojí rozve- dené manželství! Sám jsem o tom napsal kdys jednou historii, která se mně teď dočela ni
Váceslav Fiala Kvapil Kvapilová Kvupilová Kubešův pán Vlčkov
9 article
nelíbí. Ať si ji přečte paní Kvapilová, taky se jí nebude libitl A když už pan Váceslav Vlček zadal za rozvod manželů Kvapilových, mrzí mne na věci nejvíc, že nevěděl vše, o Jaroslavu Kvapilov totiž, co na příklad vím já. To kdyby byl. vy zradil, hned by od něho paní Kvapilová utekla. rázem by bylo po artistickém důvěrnictví po všem. Neboť je známo, že naše spo- lečnost netrpí ve svém středu a hlavně na vynikajících místech nikoho, kdo má na sobě neřku skvrnu, ale jen mázdřičku. Vidíme to na příklad při volbách do sboru obecních starších. Jak se tu kandidáti prosejvají, a kdo je z ja- kýchkoli partyk podezřelý, do smrti se tam ne- dostane! Nuže, povím, co vím. Jaroslav Kvapil jes můj přítel, dokonce mi časem půjčoval peníze — medle kdo jiný může na přítele vyzradit všechny hanebnosti, než zase přítel? Život jeho déměř od samého počátku jes velmi pestrý, ba dobrodružný. V outlém dětství svém byl Jaroslav Kvapi rodičům svým ukraden cikány. (Zaslechl jsem kdysi dokonce, že vůbec žádných rodičů neměl, ale v tom směru přítel můj otázkám sebe opatrnějším jak úhoř se vymykal.) Cikáni — (poněvadž by! Jaroslav Kvapil mnohem bělejší a tedy v jejich rodině nebezpečný, vzbledem k četníkům) — prodali ho na nejbližší štaci komediantům. Byi to čin osudnější, než sama krádež, neboť tato okolnost zavinila, že se v něm probudila jakás láska k divadlu vůbec — teď z něho máme Sedmnáct roků potuloval se tak světem a pro drobnou, útlou postavu svoji hrál ženské úlohy. kterýžto klam zase měl následky strašlivé. Stará jakás hraběnka, spatřivši jej na národní slav- nosti jako Esmeraldu, nabídla mu místo gu vernantky u své dcery, komtesy Julie. C následovalo, bylo prostinké, řekl by mistr Arbes.
Kvapilová Váceslav Kvapilův Kvapilov Kvapil Jaroslav Kvapi Cikán Jaroslav Esmeralda Julie Arbes
10 article
Mladá komtesa přesvědčila se dost brzy — nikoli na svůj prospěch a zcela v odporu k ro- dinným tradicím, že guvernantka její — — Avšak, škoda slov. Společný útěk ze zámku zpečetil osud nešťastné komtesy. Po několik nedělích nalezli mrtvolu svedené dívky v Bodam- ském jezeře a té noci taky vyhořel hraběcí zámek. Kdo byl žhářem, lehko uhodnouti. Pa- tnáetiletý těžký žalář učinil zatím přítrž dalším lálnoal jeho nepravostem. Návrat v rodinu hraběcí byl arci nemožný. uchýlil se tedy přítel můj do Habeše, kde lstnou řečí omámil rasa Alulu, jenž ho uvedli ke dvoru Menelikovu. Nic kvapnějšího tam neměl Jaroslav Kvapil na práci, než stavěti Menelikovi dvorní divadlo — stará vášeň ho nepustila. Nová budova byla zasvěcena »Povodnle — a roz- vzteklení Habešané vypálili a zdemolovali di vadlo, nad čímž se Menelik tak rozkatil, že dal svému divadelnímu ministru uříznout obě uši (nynější jeho uši jsou falešny, z celuloidu) prodal jej do otroctví Benátské republice, kde sloužil dvaadvacet let na galejíchr Známý ná- čelník lupičů Kalivarda přepadl kdysi flotilu galejí, vezoucl do Marokka náklad makaronů postřílel kapitána a kormidelníky, avšak Jaro- slava Kvapila pro jeho zbujnické vzezření učinil svým adjufantem. Od tohoto okamžiku stopa jeho je poseta mrtvolami, svedenými dívkami, dýkami, škraboškami a mnohoženstvím — nebot podnáčelník pirátů Kvapil přestoupil k Islamu.
Alula Menelikův Kvapil Menelik Islam Habeš benátský republika Maroko
11 article
Ctižádostivý byl od mladosti, o čemž by se dalo mnoho citovati z jeho básní, i zavraždil jedně bouřlivé noci Kalivardu, odňal mu nej krásnějších devět žen a s touto kořistí prchl do Egypta, kdež zařídil závod s divadelními rekvi- sitami a půjčovál celý svůj haremí do veselo hes »Žádný muž a tolik děvčat« a podobných. Ne- pravosti jeho však nezůstaly utajeny, a spra- vedlivý místokrál El Cafr Kafr odsoudil jej do věčné egyptské tmy ve sklepě Cheopsovy py- ramidy.ožinest mto Tou dobou však zdržoval se tam profeson Gustav Šmoranc, i vykoupil Kvapila z vězení — což egyptský zákonník dovoluje — a přivezl jej do Evropy. K jakým účelům, známo bohužel z nynějšího jeho postavení při divadle. Taková jest minulost i budoucnost Jaro- slava Kvapila. Nerad ji podávám na veřejnost, ale činím tak z lásky k věci, ku pravdě a k Osvětě. Ručím pak panu Vácestavu Vlčkovi, ze všechny podrobnosti tu uvedené jsou tak prav- divy, jako jeho zpráva o rozvodu Kvapilově, historicky tak nezvratny, jako jeho posledn »Obzor divadelní« vůbec. Ypsttou. vle íožlmn ou vno VSalaSi 162 Povídka z Tater. Píše Eža.
Cheopsův Šmoranc Kvapil Vlček Kvapilův Ežo Egypt Evropa Tatry El Cafr
12 article
Byl sychravý večer. Vichřice s plískanicí se proháněla divoce po holých svazích, až drobné kamení se hroutilo. V úžlabinách vzte- kem hučela a cuchala nemilosrdně větve stromů, slabochy lámala a silné vyvracela. V roklinách, opírajíc se o tvrdé balvany, ječela a sténala Narážela na odpor. Vše živé se před ní skrý- valo. Kolem ohně v chatrné salaši seděli zamlkle juhasi. Oheň vrhal plápolavé světlo v rozlehlé kouty, uhastnal a zase vyšlehoval. Báča na po- čest hosta uvařil čaj a rozdal i juhasům. Hos našel v salaši útulek před bouři. Báčové mají rádi návštěvy; dovědí se všelicos ze světa a pak působí jim radost, že mohou někoho uctt Starý lesník Šulek, častý host, zabloudil sem dnes také. Je sám, svoboden, a je mu v sa- motě teskno. Za mlada se chtěl oženiti, ale žádná s ním nechtěla do hor. Vždyť na horáeh po celý rok si člověk není životem jist. V zimě je nejhůře. Večer nikdo neví, zda do ránase sněhem nezadusí.
Hos Báča Šulek
13 article
Šulek byl zimomřivý a seděl vždy nejblíže ohně. Smáli se mu, že jednou uhoří. A sku- tečně mu jednou uhořel rukáv. Dnes šel na ob- chůzku po horách. Dole mu povídali, že pan gróf přijede na lov. Byl se podívat, mnoho-i kozorohů v jeho revíru je. Měl nařízeno od pana grófa je míti stále na zřeteli, chrániti je pře pytláky a nedovolovati v ta místa přístupu ni- komu. Svou povinnost plnil. Dnes se měl pře- svědčit, zda jsou ještě tam, kde je posledně viděl. Teď se vrátil a zašel do salaše. Ohříval si bosě nohy u ohniště a spokojeně pobrouká- val. Z kouta vylezl malý, protáhlý kocour svítě v pološeru očima, zticha, zákeřnicky se vlekl ze zadu k lesníkovi. Zachytil se předními tlapkami za pozvednutou kalhotu a pomáhalsi i zadními. Drápal se výš a při tom zlostně chvílemi přejel drápy bosou nohu, podrážděn nevšímavostí starcovou. Když už toho Šulek měl dost, chytil hůl a odháněl ho. Nie naplat. Kocour sice utekl, ale za chvili se opět vrace a zábava začala znova. Starý Šulek kořalky nepil. Rád má čaj ten mu jazyk rozváže. Ale dnes se mu nějak mnoho do povídání nechtělo. Host vyzvídá, za- činá sám, ale Šulka nemůže rozkolébat. Nechce a nechce povídat něco z tajů hor neb z dáv ných časů. Mluví o tom a o onom, o počasí jak letos už brzy kozy černají, jak juhasí shá- něji už stáda. Je chytrý. Zpozoroval zvědavost cizíneovu a zvědavé lidi nemá rád. »Bez toho lezou sem do hor jenom že zvědavosti,« říkával.
Šulek
14 article
Mezi řečí přišlo se na zuby. Hostem t trhá. Vrtí sebou. Vzpomněl si na zuby v Javo- řinč. Nepřemohl se. »Šulku, proč jsou v Javo řině na olláři vsazeny ty zuby ?« ptá se. »Checheche, hleďme! I ty zuby jste našel Já to vím, ale nepovím ! To je už ode dávna«. Pojednou se zarazil, a dál nechtěl mluvit. Opodál stál nejstarší juhas a občas při ložil poleno a poslouchal tak napnutě, že mu div oči nevylezly. »Za to já vám ale něco povím« — začal »Víte o tom knězi, co kázal lidu v Javořině O tom já vám budu vypravovat. Kně mluvil tak: Mili lidé, pamalujte si, to že ne jsou lesy vaše, nýbrž panské, to dřivl není vaše nýbrž panské, pastviny ne vaše, nýbrž panské — a končil: ani peklo není vaše, nýbrž panské! Pán byl přítomen. Rozhněval se a kněz nabil. Svatý otec se na pána rozhněval, on mu- sil utéci a utek“ mezi, mouřeniny; tam mu dal král dceru, on se s ní oženil, a zůstal tam. Ta slova knězova platí dodnes. Páni nám be- rou pastviny v horách a dříví. Ao těch zubech to vím také« — nabíral dechu a chtěl dál vy pravovat. Šulek mu však skočil do řeči a počal vypravovat o pokladech skrylých v Tatrách. Jak přicházeli zlatníci a nutili spišské, aby je vedl k pokladům, jak jim slibovali a vyhrožovali. Spišští to znali! Uměli povídat, kudy se přijde na velké louky a pak k novým horám, jakse musí lézti přes rokle, po stráních, a jak často dychticí po zlatě mrou hlady, nemohouce se na- vrátiti kudy přišli. Za těmi lukami a horami jsou černé kameny a v nich je zlato. Sulek se rozpovídal a povídal, co sám jed. nou zažil. Kdysi potkal děda, který šel od úpat Ostervy a pravil: »Jdeme do vašich hor na zlato« — v tom se setmělo a dědek zmizel.
Šulek Java Tatry nový hora
15 article
Jednou zase přijel černokněžník na zmoku bez uzdy a držel se ho za ohlávku. Pod Černým vrchem slezl s něho, modlil se nad ním, zaří- kával ho, konečně mu utnul hlavu mečem trup pálil a škvařil v kotli. Kotel se mu zvrh s jedné strany se udělalo horko, s druhé zima Pak z uškvařeného zmoka udělal masť. Pomoc té masti doví se každý o tatranských pokla dech . aa Dole v jedné vsi je Kianica, ten jezdil do hor pro zlato, a zlatník v Kežmarku mu rudu vyvažoval ryzím střibrem. »Chlapče, já ti ukážu zlato, ale teď ještě ne —« řikával, až zemřel neukázal mi nic. U nás smrt není tak krutá jako v dolinách; dřív si každého zavolá a ne- trápi ho dlouho. Nasrkal se čaje a po chví pokračoval: »Povídají, že při každém stavu v Tatrách je duch! — a nevím, je-li to pravda. Na Ry bím stavu, zrovna uprostřed, vynořila se mořská víla, měla rozpuštěné vlasy a tančila . . . Potom voda vystříkla — vynořil se beran a skákal po vodě a honil se za vílou. Když už už se na ni sápal, tu se ve vodě zablýsklo, až měmu otci, vracejícímu se z Lip tovského přes Rybí stav, ze strachu klobouk nad hlavou se pozvedl. S Žabího týž beran chodil dolů na pastvu. Celou tu dobu jsme neslyšeli a nevěděli nic o zbojnících. Stád juhasi nemusili ani hlídat. Až za dva, za tři roky se objevili t lupiči, otec a dva bratři — a padli do Lip šanských dvorců poď Vysokou. Lupiči vybral pro 12 lidí žinčice, sýra, i ovce zařezali a o nesli maso. Vzali pro dvanáct, ale pasák, který pásal u Zeleného stavu, vypátral, že byl jen tři..
Černá vrch Kežmarok
16 article
Lupiči přišli znova a nabrali všeho pro dvanáct lidí. Sotva odešli, úradili se juhasi, aby 6 chlapů běželo za nimi k Liptovskému stavu. Pospišili si a přistihli je sedící u jezera s torbami, do kterých ty věci byli nabral Z toreb je vyhazovali do jezera, ploutevnatá ruka po nich chňapala a strhovala je pod vodu Každý juhas chytil jednoho. Zabili je a hodil do stavu. Ale otce, protože úpěnlivě prosil pustili. Přešlo sedm let — už se stmívalo, přišel do Lipšanských dvorců děd s dlouhou bradou. vážného vzezření. (Toho dne viděli někteří zas skákat berana po vodě a honit se za mořskou pannou.) Prosil o nocleh. Juhasi rozdělali oheň a šli podojit. Uradi se, aby jeden zůstal vzhůru; stařec jim byl podezřelý, a pak byli postrašeni oním beranem Stařec mluvíl tak, že všem přešel spánek. Vypravoval strašné věci, až se jim vlasy ježily Vida, že by je povídáním neuspal, belhal se k hromadě chrastí a ulehl. Za chvíli usnuli i jubasi, jen určený zůstal vzhůru. Ale i ten brzo usnul. Jak dlouho spali, nevěděli. Pojednou ueftili bolest v nohách a postrašeni chtěli vstát. Nohy měly jako z kamene. Chtěli křičet, ale nemohli. Bolest stoupala, už prsa brněla, těžce se dýchalo, dlaně byly nehybné, jen hlava byla volná. Tea poslední vydechnutí . . . Trnul krk, i ústa kameněla. Zaslechli chechtot. Zadrnčelo jim v uších, jakoby skály praskaly — a bylo mrtvé ticho. Pak se jim dělaly mžitky před očima. všechno se s nimi zatočilo — a oni zkameněli. Pozdě poznali, koho hostili.« Mráz projel přítomné a zděšení bylo n tvářích všech. Ohně uhasínaly . . . Šulek uspokojivě si zamlaskal. Nic nedal všakna sobě znát. Vichřice se opřela o salaš, až strašně zapraštěla. Všichni pocítili přítomnost tajemné bytosti, Se strachem dusili juhasi ohně a kladli se spst.
Lipšanský Juhas Noha Mráz Šulek
17 article Oklikou na Milán.
Oklikou na Milán. »Z okružních vzpomínek« vypsal A nt. K lo se. »Per Christo, subitto presto!« — jako roze chvěná prudká slova, v nejvyšší čas proudie z hrdla velicího generála s cimbuří ohroženo pevnosti, znělo to v přístavním městě Saló n západním pobřeží jezera Gardského. A pan kapitán naší lodi, maje levou ruku železně vypjatu a položenu na zábradlí před sebou a pravou v boky založenu, ohnivý pohle s oněmi slovy házel na můstek mezi lodi a přísta vem, kde se to nosiči jen míhalo. Celý sklad eibule a česneku byl nž na přidě lodi a ještě toho nebylo dost. Cibul a česnek nepatří sice k pro- slulé a světoznámé kráse Riviery, není jieh vidět v bujné a bohaté zelení rozkošně zvlněných břehů jezera Gardského, ale jaké popírání : vi děli a cítili jsme tam v té době pytle s čes- nekem a cibulí, a právě je na naši loď na- kládali. Ubozí hosté a poplatníci druhé třídy tlačili se již i kolem parního kotle. Otroci, výchrtl nádenníci italstí, nosiči, o překot se stíhali, každý pod ohromným pytlem na zádech, až k zemi prohnut, smýval špínu s těla a z roze- drané košile potem, řinoucím se jako proudy bystřin s krku, čela, obličeje. A zřízenci lodní v uniformě nečinně a pansky k tomu přihlíželi. I když ten ubohý dělník pod tiží vrávorala padal, ucouvli stranou, jen aby se o ně ten nuzák ani neotřel, neřku-li nezachytil!
Milán Christo Saló Riviera
18 article
Per Christo! Pomoci tam těm a zadat svěmu postavení — ne?! A pan kapitán, muž »v nejlepších letech«, pouštěl jen ohnivé pa- prsky svých černých zraků dolů do vřavy ani se nepohnuv. Byl si asi vědom dojmu své po- sice — znalť se už v tom patrně ! Stáletu jako heroin v těch bílých kalhotech se zlatou páskou, v bílé, stranou hozené čapce a v černém kabátu se zlatými ozdobami; a k tomu ta jedna ruka ku předu ocelově vypjatá a opřená o tenké zábradlí kapitánovy rozhledny a ta druhá v boky založená s nonchalantně zmačkanými novinami »Della Sera« —l Výborně! Jen kdybyste, per Christo! pání Vlaši toho zápalu a ohně měli také do prácea čistoty, které jsou polovinou zdraví! Ale takto ten venkov váš se svým lidem zdá se býti našinci holou, rozedranou a špinavou záplatou na tom ráji Italie. Viděli jsme to leckdes kolem Milána, už i v Chiasu, na jezeře Comském ještě v Desenzanu na jezeře Gardském. Ty ozubené domky s plochou střechou, se svými ařkýři a tupými, čtverhrannými vížkami, byly by sice pravými letohrádky, kdyby jento zanedbání tak úžasně z nich nekřičelo. Vypa- daji jako zaprášená tvář, umouněný vzdech celého století, jemuž se nedostalo jediného smytí slzou pravé radosti aneb dechem zdatné práce.
Vlach Comský Christo Milán Chias Desenzano Vypa della Sera
19 article
Všecko je to sice tak rytířské — na oke ale hrozí to sesutím, blíže-li to prohlédneš. »Per Christo!« — nevím, ale nemohu se dojmu tohoto výkřiku zbavit; a znělo mi v uších ještě více a výraznějí, když jsem ně kolik dnů po odjezdu z Milána četl o zavraždění krále Humberta v Monze. Je to na cestě ze Svýcar přes Gotthard do Milána, kamž jsme jeli právě přes tuto Monzu, nyní a divně pro- slavenou. Škoda, že jsme Monzu přejeli a zachytli ta místa jen letem z oken vagonu! Všecko ovšem člověk nemůže vidět na cestě. A zvláště po návratu a při setkání se se známými pozná co všecko a co krásného přejel a neviděl. »A vy jste minul V. ? »A ty jsi nezajel na X. ?« »To je přece škoda, v Y. být a Z. n- víděti!« st sl Kdyby měl ubohý našinec takhle všem všemu vyhovět, dostal by se pomalu až do Australie a musil by protáhnout svou útlou, několikadenní dovolenou na celý rok 1h Inu, zaplať Pánbůh za tohle! Rozkládám si malebné dopisnice, kter jsem si sám posílal z některých míst posledn cesty přes Virtembersko, Švýcary do Milána několik slov na každé vyvolává později vzpo- mínky tím jasněji a nálady určitěji. A splétám si rád ty vedlejší a prožité věci v malebné, ale pravdivé tkanivo, jež člověk rád občas rozbali a prohlíží. To ostatní je v Baedekru a ve věde- ckých cestopisech.
Švýcar Christo Milán Monza Austrálie Virtembersko Humberto
20 article
Vyjeli jsme — ženuška mě nikdy nechce pustit samotna, jen aby prý se mně nic nestalo a proto jezdí (a v Praze i chodí) stále se mnou — v nešťastný pátek. »Ale považ, Tonouši, je pátek,« obrátí se ke mně ještě před nádražím, když jsem se již čtyřikráte k popudu její musil přesvědčiti,že všecky klíče mám, a sice v levé kapse u kalho a peníze také, a sice v pravé kapse náprsní. »Ať, aspoň se vrátíme !«e A pln nedočka- vosti a touhy, jakobych jel do zaslibené země pádím s vakem v ruce napřed ke vlaku. První odpočinek — právě se divám na do pisnici z Karlových Varů: »Musil jsem pít vřelou vodu, abych zahnal nepohodu, jíž jsem hned po ránu cítil hruď svou zbobtnánu. V žaludku mám Varů přepych Úlisný zjev doň tak lepých, odporem se do mne vepích s dojmy pejzů, kaftanů . . .« ) Karlovy Vary ! Příliš známé, popsané i po- znané místo hojivých zázraků. Leží čarokrásně a jsou ve středu svém skvostně upraveny. » Bože, takhle to míti našinci v rukou,« ujelo mi vla- steneckým povzdechem z naivních prsou, když jsem se nad tím vším zadumal a slyšel všude cestou i sta těch Čecháčků brebentit samospa- sitelnou! Ale div jsem se neuplival hned dopo ledne na hlavní promenádě. Zaplať pánbůh, že
Musil Čecháček Praha Karlová Vary Karlov Vara
21 article
*) A nevypudila to ze mne ani Jeho Temnos královská, dobrodružný Milan, jejž jsme viděli snída- jícího v sadech restauračních na kraji u stolku, ozdo beného vysokou kyticí a jehož velké podobizny tan leckde tak paraduj. ještě do té pomalé točenice u zřídel majít polšti a ruští židé jinou hodinu. Před tebou, z tebou, šourá se protivně černohnědý kaftan za kaftanem, zpod něhož při každém kroku vyču- hují sílikované boty s přešmathanými podpadky; ani pata na té botě není bez příštipku. A ty blbě pokrytecké tváře s odporným lemováním dlouhých pejzů, které jim visí podél uší až k krku. »Fuj! Že to sem pouštějí! Vydělat ani tu tak jako tak ničeho nedají. Bydlí to v sa- mých krejearových pod- a přízemních kutloších na předměstí. Že to sem leze. Lidé sem chodi pro zdraví, a ladný dojem — a tu máš! Vy- práskat to odtud.« Chudinka žena jen se tetelila a tiskla mně ruku, šeptajíc bázlivě: »Prosím tě, Tonouši, jen se tak nerozčiluj, ať ti nic neudělají.« Ohlédl jsem se tedy radějí stranou, abych ženu upokojil. Tu máš! Kroutím krk na pravo, na levo — samá divná, nádherná ženská. Mladice, v letech, štíhlá, tlustá, ještě »čupr« i omalovaná, samý hedváb a zlato, a všecko to má takovou divnou pozvánku nebo prodejnou známku na sobě. To již nejsou ani vnadidla, jež ty oči a úsměvy celé zjevy po tobě házejí, to jsou provazy, jimiž tě za každou cenu chtějí uskrtit.
Milan Tonouša
22 article
Hnusněl A to všecko uprostřed takové nádherné, bohaté přírody, již ruka člověka tak lahodně s prospěšně upravuje zdraví lidskému Dál, dál, přes hranice do Norimberkal Kolem dokola, v dáli samé kopce lesů n pahrbkovité krajině — ale ve vlaku člověk marně zavírá okna na té straně vozu a otvír na druhé: oči, ústa, šaty byly stále plny drob ného písku; a v chomáčích prachu bilého jen se to rojilo před Norimberkem, za ním, až do Stuttgartu. V Norimberce jsme si ovšem prohlédli starý hrad. Ale již od pověstné studně mne vybnal monotonní hlas as šestnáctileté vykládačky. Ani jedna hláska z hrdla její nebyla o nejmenší tó- ninu vyšší nebo nižší než druhá, všecky stejně protáhlé, jakoby ze sna mluvil kdosi umírající. A pak to šlo rychle po elektrické dráze. Jezdí tam jako posedlá a přec prý nepřejedou »každý den« někoho, chlubili se. Krásné také čisté Staré město pražské anebo Malá strana, Tak útulně, starobyle a malebně to zde vypadá. To se rozumí, že jsme si zašli na klobásky pečené na rošti v pověstném »Bralwursiglöck- lein«, abychom přece mohli vyprávět o umělcích Vischerovi a Dürrerovi. Druhého dne dopoledne šlo to rychle n Štutigart Ty ostré, vysoké střechy, do nichž se těs- nají jako dvě patra, dvě řady oken a okének, jsou charakteristickou známkou celého jihozápad- ního Německa. A všecko jakoby bylo uhněteno ze stvrdlého písku. Náhle se nám mihl před očima zelený ráj svěžích strání a údolí štuttgartských.
Vischer Dürrer Norimberk Stuttgart Německo
23 article
Oko jakoby omládlo, protřeno jasnou rosou jakéhos jarního vidma. Nádherná zelen »To tu asi včera p'šelo !« kývala si dobro- myslně má žena ku svému obdivu, ačkoli tu po celé týdny ani neskráplo. A já jen lital od okna k oknu ve vlaku, abych nepropásl ani jednoho úbočí a vpíjel se do těch krás, jako » brčále zelených a svěžích. »No, to tu musilo včera pršet,« šlo jen z udivené ženy, ale ve Štuttgartu zase jsme dý- ehali jen samý prach a droboulinký písek. A dopisnička: Štutigart. Zeleň. Šuhlé, bílé dámy, dómy, ulice. Všecko je tu roztomilé, až na prach, jenž každé chvíle jde i z kapes ve- lice. Pomník, sady, palác — vida: se zahrádkou dům se střídá, každý roveň vkusně ville, nad tím samé vinice. Šťutfgart jsme si prohlíželi v neděli odpo- ledne. Snad i ten čas byl z části přičinou takového milého klidu a ladného nátěru, jimiz na mne v dojmech svých Štuttgart působil. Jako appartní vydání knihy vyciselerovaných novelek. Protáhlé, ostře, kose do sebe zapadající ulice, plné zánovních světlých domů, jako vily vysta- věných. Všude spuštěny zelené žaluzie a každý dům oddělen od sousedního volnou prostorou, as 5 m. širokou, zamřížovanou a upravenou zhusta ve vkusnou zahrádku, vyjímaje nejstarší, malou část vnitřního města. Je prý tam řádem sta- vebním stanoveno stavět domy v určité odleh- losti od sebe. Milý pohled, plný čistoty a tím zvláštnější, že jsme tak jinde neviděli. A k tomu ty vkusné paláce, ovšem menších rozměrů, sochy, divadla — inu Štuttgart je nejen krá- lovským, ale i sídelním městem, ač malého zoa. nlle l podřízeného království.
24 article
Po prohlídce města, kostelů, soch, paláců, dali jsme se na »Uhlandshöhe«! Hezké stou- pání, rozkošný rozhled na město, lemované zelenými stráněmi vinie a zahradami s výsin vábně pojmenovaných. Ale ta naivní, prostá společnost ! A té hudbě tam řikají koncert ! V poslední hospodě u nás mají lepší mu- Jinam! Sbírky, obrazárny, numismatiky, glyptotheky jsme vůbec letos škrtli z programu. »Život, život, chei viděti jen různé kraje, města, lidí a zvyky,« řekl jsem si hned pří odjezdu z Prahy I vychválili a doporučili nám po »Uhlands- höhe« místní »Stadigarten«. Elegantně zařízené a ohražené sady v městě, ornamenty svěží ze- leně, květin, keřů a stromů s vodotrysky pro- plétají stezky na široké, úplně rovné ploše. » No, to už je přece hudba,« řekl jsem si, zaplativ po 50 přenikách vstupného. Rozhližel jsem se, jakobych vstupoval po kobercích do vzduš- ných salonů prvního řádu. Elegantní společnost, jako vysoustruhovaná, dámy i páni. Ve Štut- gartě viděli jsme většinou jen štihlé postavy dam ve světlých, bllých úborech. Ale chodilo a sedělo to v »Stadigartenu« všecko jako mumie. Takové mrtvo, tak bez ži- vota, že se stávalo i mně úzko. Jiný vzduchl A tak nás slákalo nové divadlo královny Vilémy v sadech hned za městem — Wilhelma- theatr. Přijeli jsme do ruchu a jásotu tisíce lidl. V krásné, prostorné zahradní restauraciu divadla jen se to rojilo bujarým obecenstvem. A hudebníci dobře hráli i zpivali a obecenstvo ziku.
Vilém Wilhelm Praha Štut