1
masthead
11. listopadu 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů k číslu 312
List
5
article
„Jednoho jest potřebí!
„Jednoho jest potřebí!
Ano, »jednoho jest potřebí,« jak řekl kdys
pan Váceslav Vlček, vydavatel a redaktor »Osvěty«.
Když jsem slyšel toto vznešeně heslo poprvé
nerozuměl jsem dobře jeho významu. Soudím.
že taky jiní mu nerozuměli. Aspoň kdesi bylo
vyloženo tak, že potřebí jest, aby každý volič
do zemského a říšského sněmu odebíral nejméně
po jednom výtisku »Osvěty«. Snad i tento vý-
klad byl správný. Mohl li onen dobrosrdečný král
francouzský projeviti oteovské přání, aby každý
francouzský sedlák aspoň jednou za týden mě
kuře ve svém hrnci, proč medle neměl by každý
český volič aspoň jednou za měsic míti ve svém
hrnci »Osvětu ?«
Přece se mi zdá, že tenhle výklad nebyo
docela správný. Hle, jen tři slova, a jak těžko
se domakati pravého jádra. Co vše může vězet
ve třech slovech. Jak známo, pověstnému fran-
couzskému diplematu pleticháři stačila tři slova
od kohokoli, aby ho přivedl na šibenici.
Po dvacátém pátém říjnu zdálo se mi, že
se mně v hlavě poněkud rozsvětluje. Věru.
jednoho jest u nás potřebí: více vkusul
A byl to právě zas. pan Váceslav Vlček,
kterýž podal vysvětlení, jak jeho heslu sluší
rozuměti. Naplnil ho patrně taky odporem
způsob, jakým někteří tiskoví bravové pro-
jednávají záležitosti našeho královského zem-
ského českého divadla, a zželelo se mu zajisté,
kterak někteří jednotlivci, v nichž nejen škola,
dlouhé studie universitní, postavení společenské
a sama společnost měly vypěstovati aspoň
kousek vkusu, kterak tito jednotlivci nalézají
zálibu v duševní stravě, jež v jiných spo-
lečnostech národních odkazována jest na místo
zcela určité.
Váceslav
6
article
Zastenal asi pláčem holubiným pan Váce-
slav Vlček a odhodlal se, že přispěje skrovnou
hřivnou svojí, aby poukázal na žalostný úpadek
vkusu společenského, aby dal příklad, jak
v listech, jež skutečně chtějí býti pokládány za
listy vážné, psáti se nem á.
Však jsme již tak těžce nesli, že pan
Váceslav Vlček v záležitostech divadelních na tak
dlouho se odmičel. Obdařiv české jeviště perlou
dramatického tvoření svého, proslulou »Povodní«,
ztichl nadobro. Mnozi domnívali se, že proto,
že sám necítil sily dost, aby »Povodeň«. dalším
nějakým výtvorem své Můzy překonal. Je-l
tomu tak, nelze dosti obdivovati se tomu sebe-
zapření literárnímu. Kolik zlatých zrn, kolik
nevybroušených diamantů uniklo tu cestou všeho
lidskéhol
Konečně však pan Váceslav Vlček seznal
že nadešel jeho okamžik, a promluvil, nebo
aspoň dal oteovské posvěcení slovům, jež jak
rosa osvěžující padla v duši čtenářů, v dušt
žíznící po pravdě. edorvlon toln
Listopadový sešit »Osvěty« páně Vlčkovy
přinášítoto slovo v čas, v rubrice »Obzor di
vadelní,« v kapitole věnované činohře.
S taktem, vlastním jenom panu Váceslavu
Vlčkovi, vypravují se tam zajímavé věci, ba
luští se osobní záležitosti do budoucna.
Vác
Váceslav
Vlček
pán Vlčkov
7
article
»Není to na prospěch věci (mluví varovně
»Osvěta«), když se lušti hádanka, co by lidé
vůběc a někteří zvláště říkali a dělali, kdyby
si bylo nové družstvo za artistického důvěrníka
vzalo p. Benoniho (!) a kdyby v takovém případě
byla ze svazku Národního divadla vytlačena
paní Kvapilová. Nebo když se s určitostí před-
povídá, že artistickým důvěrníkem příštího
družstva bude p. Hladík a z Národního divadla
bude vytlačena paní Hořicová Laudová; polom
že bude následovati družstvo s artistickým dů-
věrníkem p. Hořicou a z Národního dívadla že
bude vytlačena zas třeba sl. Grégrova. Atd.«
S jakou noblessou to řečeno ! Ale Bohužel,
že nedokončeno. Bohužel, když. čekáte vrchol
tohoto předpovídání, že vám tu dalším pro-
roctvím zavírá ústa osudné: Atd. Neboť jsou
u Národního divadla ještě jině dámy, o nichž
pan Váceslav Vlček nemůže nevěděti. Jakého
důvěrníka by bylo třeba, aby taky ty byly
z Národního divadla vytlačeny? A kdo všechno
by ještě mohl býti budoucímí I důvěrníkem?
Benoni
Kvapilová
Hladík
Hořicová Laudová
Hořica
Grégrův
Váceslav Vlček
národní divadlo
8
article
Zdali ne konečně taky pan Váceslav Viček,
zdali na příklad — když už Osvěta tolik toho
prorokuje — ne taky prorok povětr-
nosti- Fiala?
lnstituce artistického důvěrníka vůbec týrá
ustaranou hlavu páně Vlčkovu. Neméně osoba
artistického důvěrníka, jímž — jak známo —
byl jmenován pan Kvapil.
»Není to na prospěch věci — mluví Osvěta
starostlivě — když se v časopisech činí prudké
útoky na artistického důvěrníka p. Kvapila pro
jeho úřadní poměr k členu činohry pl. Kvapi-
lové.«
Lekl jsem se věru, když jsem četl tyto
řádky. Očekával jsem odhalení poměru ještě ji-
ného. Bohudíky, že je to jenom ten úřadní!
Ovšem, co následuje hined potom, je po-
vážlivější:
»Ani to není věci na prospěch, když se
vypravuje, že se pl. Kvapilová chce dát se svým
mužem rozvesti (), poněvadž přese všecky ná-
mitky své jest za jeho vlády nucena hrát
každý druhý (!) den velikou úlohu, podkopávati
tak své zdraví . . . .«
je
s on
Můj Bože, jak něžná péče o zdraví pan
Kvupilové! Věru, to nejsou slova jenom otcov-
ská, to jsou již slova přímo mateřská. Osvěta
jest arci ženského rodu
Leč zdraví paní Kvapilové zůstavujil
kařům jejím.
Avšak jiná věc kormutlivě mne dojala. Po-
věst, že paní Kvapilová chce se dát s man-
želem svým rozvést. Pan Váceslav Víček má
jistě dobré, bezpečné zprávy, neřekl by nie
takového, ale už dokonce by to neřekl v Osvětě
Tam tedy věci dospělyl
Ano, ano. Kdo nedbá rady ! Říkával jsem
kdysi paní Kvapilové, když ještě byla slečnou
Kubešovou :
»Neberte si Kvapila ! Bude vás to někdy
mrzet!«
A to jsem arci nemohl tušiti, klerak
Osvěta kdysi moje slova potvrdí. Ale když si ne-
dala říci, když jednala po svěm, měla by
hrdinsky něsti svůj křiž. Žač pak stojí rozve-
dené manželství! Sám jsem o tom napsal kdys
jednou historii, která se mně teď dočela ni
Váceslav
Fiala
Kvapil
Kvapilová
Kvupilová
Kubešův
pán Vlčkov
9
article
nelíbí. Ať si ji přečte paní Kvapilová, taky se
jí nebude libitl
A když už pan Váceslav Vlček zadal za
rozvod manželů Kvapilových, mrzí mne na věci
nejvíc, že nevěděl vše, o Jaroslavu Kvapilov
totiž, co na příklad vím já. To kdyby byl. vy
zradil, hned by od něho paní Kvapilová utekla.
rázem by bylo po artistickém důvěrnictví
po všem. Neboť je známo, že naše spo-
lečnost netrpí ve svém středu a hlavně na
vynikajících místech nikoho, kdo má na sobě
neřku skvrnu, ale jen mázdřičku. Vidíme to na
příklad při volbách do sboru obecních starších.
Jak se tu kandidáti prosejvají, a kdo je z ja-
kýchkoli partyk podezřelý, do smrti se tam ne-
dostane!
Nuže, povím, co vím. Jaroslav Kvapil jes
můj přítel, dokonce mi časem půjčoval peníze
— medle kdo jiný může na přítele vyzradit
všechny hanebnosti, než zase přítel?
Život jeho déměř od samého počátku jes
velmi pestrý, ba dobrodružný.
V outlém dětství svém byl Jaroslav Kvapi
rodičům svým ukraden cikány. (Zaslechl jsem
kdysi dokonce, že vůbec žádných rodičů neměl, ale
v tom směru přítel můj otázkám sebe opatrnějším
jak úhoř se vymykal.) Cikáni — (poněvadž by!
Jaroslav Kvapil mnohem bělejší a tedy v jejich
rodině nebezpečný, vzbledem k četníkům) —
prodali ho na nejbližší štaci komediantům. Byi
to čin osudnější, než sama krádež, neboť tato
okolnost zavinila, že se v něm probudila jakás
láska k divadlu vůbec — teď z něho máme
Sedmnáct roků potuloval se tak světem a pro
drobnou, útlou postavu svoji hrál ženské úlohy.
kterýžto klam zase měl následky strašlivé. Stará
jakás hraběnka, spatřivši jej na národní slav-
nosti jako Esmeraldu, nabídla mu místo gu
vernantky u své dcery, komtesy Julie. C
následovalo, bylo prostinké, řekl by mistr Arbes.
Kvapilová
Váceslav
Kvapilův
Kvapilov
Kvapil
Jaroslav Kvapi
Cikán
Jaroslav
Esmeralda
Julie
Arbes
10
article
Mladá komtesa přesvědčila se dost brzy —
nikoli na svůj prospěch a zcela v odporu k ro-
dinným tradicím, že guvernantka její — —
Avšak, škoda slov. Společný útěk ze zámku
zpečetil osud nešťastné komtesy. Po několik
nedělích nalezli mrtvolu svedené dívky v Bodam-
ském jezeře a té noci taky vyhořel hraběcí
zámek. Kdo byl žhářem, lehko uhodnouti. Pa-
tnáetiletý těžký žalář učinil zatím přítrž dalším
lálnoal
jeho nepravostem.
Návrat v rodinu hraběcí byl arci nemožný.
uchýlil se tedy přítel můj do Habeše, kde lstnou
řečí omámil rasa Alulu, jenž ho uvedli ke dvoru
Menelikovu. Nic kvapnějšího tam neměl Jaroslav
Kvapil na práci, než stavěti Menelikovi dvorní
divadlo — stará vášeň ho nepustila. Nová
budova byla zasvěcena »Povodnle — a roz-
vzteklení Habešané vypálili a zdemolovali di
vadlo, nad čímž se Menelik tak rozkatil, že dal
svému divadelnímu ministru uříznout obě uši
(nynější jeho uši jsou falešny, z celuloidu)
prodal jej do otroctví Benátské republice, kde
sloužil dvaadvacet let na galejíchr Známý ná-
čelník lupičů Kalivarda přepadl kdysi flotilu
galejí, vezoucl do Marokka náklad makaronů
postřílel kapitána a kormidelníky, avšak Jaro-
slava Kvapila pro jeho zbujnické vzezření učinil
svým adjufantem. Od tohoto okamžiku stopa
jeho je poseta mrtvolami, svedenými dívkami,
dýkami, škraboškami a mnohoženstvím — nebot
podnáčelník pirátů Kvapil přestoupil k Islamu.
Alula
Menelikův
Kvapil
Menelik
Islam
Habeš
benátský republika
Maroko
11
article
Ctižádostivý byl od mladosti, o čemž by se
dalo mnoho citovati z jeho básní, i zavraždil
jedně bouřlivé noci Kalivardu, odňal mu nej
krásnějších devět žen a s touto kořistí prchl do
Egypta, kdež zařídil závod s divadelními rekvi-
sitami a půjčovál celý svůj haremí do veselo hes
»Žádný muž a tolik děvčat« a podobných. Ne-
pravosti jeho však nezůstaly utajeny, a spra-
vedlivý místokrál El Cafr Kafr odsoudil jej do
věčné egyptské tmy ve sklepě Cheopsovy py-
ramidy.ožinest mto
Tou dobou však zdržoval se tam profeson
Gustav Šmoranc, i vykoupil Kvapila z vězení —
což egyptský zákonník dovoluje — a přivezl
jej do Evropy. K jakým účelům, známo bohužel
z nynějšího jeho postavení při divadle.
Taková jest minulost i budoucnost Jaro-
slava Kvapila. Nerad ji podávám na veřejnost,
ale činím tak z lásky k věci, ku pravdě a k
Osvětě. Ručím pak panu Vácestavu Vlčkovi, ze
všechny podrobnosti tu uvedené jsou tak prav-
divy, jako jeho zpráva o rozvodu Kvapilově,
historicky tak nezvratny, jako jeho posledn
»Obzor divadelní« vůbec.
Ypsttou.
vle
íožlmn
ou vno
VSalaSi
162 Povídka z Tater. Píše Eža.
Cheopsův
Šmoranc
Kvapil
Vlček
Kvapilův
Ežo
Egypt
Evropa
Tatry
El Cafr
12
article
Byl sychravý večer. Vichřice s plískanicí
se proháněla divoce po holých svazích, až
drobné kamení se hroutilo. V úžlabinách vzte-
kem hučela a cuchala nemilosrdně větve stromů,
slabochy lámala a silné vyvracela. V roklinách,
opírajíc se o tvrdé balvany, ječela a sténala
Narážela na odpor. Vše živé se před ní skrý-
valo.
Kolem ohně v chatrné salaši seděli zamlkle
juhasi. Oheň vrhal plápolavé světlo v rozlehlé
kouty, uhastnal a zase vyšlehoval. Báča na po-
čest hosta uvařil čaj a rozdal i juhasům. Hos
našel v salaši útulek před bouři. Báčové mají
rádi návštěvy; dovědí se všelicos ze světa a
pak působí jim radost, že mohou někoho uctt
Starý lesník Šulek, častý host, zabloudil sem
dnes také. Je sám, svoboden, a je mu v sa-
motě teskno. Za mlada se chtěl oženiti, ale
žádná s ním nechtěla do hor. Vždyť na horáeh
po celý rok si člověk není životem jist. V zimě
je nejhůře. Večer nikdo neví, zda do ránase
sněhem nezadusí.
Hos
Báča
Šulek
13
article
Šulek byl zimomřivý a seděl vždy nejblíže
ohně. Smáli se mu, že jednou uhoří. A sku-
tečně mu jednou uhořel rukáv. Dnes šel na ob-
chůzku po horách. Dole mu povídali, že pan
gróf přijede na lov. Byl se podívat, mnoho-i
kozorohů v jeho revíru je. Měl nařízeno od pana
grófa je míti stále na zřeteli, chrániti je pře
pytláky a nedovolovati v ta místa přístupu ni-
komu. Svou povinnost plnil. Dnes se měl pře-
svědčit, zda jsou ještě tam, kde je posledně
viděl. Teď se vrátil a zašel do salaše. Ohříval
si bosě nohy u ohniště a spokojeně pobrouká-
val. Z kouta vylezl malý, protáhlý kocour
svítě v pološeru očima, zticha, zákeřnicky se
vlekl ze zadu k lesníkovi. Zachytil se předními
tlapkami za pozvednutou kalhotu a pomáhalsi
i zadními. Drápal se výš a při tom zlostně
chvílemi přejel drápy bosou nohu, podrážděn
nevšímavostí starcovou. Když už toho Šulek
měl dost, chytil hůl a odháněl ho. Nie naplat.
Kocour sice utekl, ale za chvili se opět vrace
a zábava začala znova.
Starý Šulek kořalky nepil. Rád má čaj
ten mu jazyk rozváže. Ale dnes se mu nějak
mnoho do povídání nechtělo. Host vyzvídá, za-
činá sám, ale Šulka nemůže rozkolébat. Nechce
a nechce povídat něco z tajů hor neb z dáv
ných časů. Mluví o tom a o onom, o počasí
jak letos už brzy kozy černají, jak juhasí shá-
něji už stáda. Je chytrý. Zpozoroval zvědavost
cizíneovu a zvědavé lidi nemá rád. »Bez
toho lezou sem do hor jenom že zvědavosti,«
říkával.
Šulek
14
article
Mezi řečí přišlo se na zuby. Hostem t
trhá. Vrtí sebou. Vzpomněl si na zuby v Javo-
řinč. Nepřemohl se. »Šulku, proč jsou v Javo
řině na olláři vsazeny ty zuby ?« ptá se.
»Checheche, hleďme! I ty zuby jste našel
Já to vím, ale nepovím ! To je už ode dávna«.
Pojednou se zarazil, a dál nechtěl mluvit.
Opodál stál nejstarší juhas a občas při
ložil poleno a poslouchal tak napnutě, že mu
div oči nevylezly.
»Za to já vám ale něco povím« — začal
»Víte o tom knězi, co kázal lidu v Javořině
O tom já vám budu vypravovat. Kně
mluvil tak: Mili lidé, pamalujte si, to že ne
jsou lesy vaše, nýbrž panské, to dřivl není vaše
nýbrž panské, pastviny ne vaše, nýbrž panské
— a končil: ani peklo není vaše, nýbrž
panské!
Pán byl přítomen. Rozhněval se a kněz
nabil. Svatý otec se na pána rozhněval, on mu-
sil utéci a utek“ mezi, mouřeniny; tam mu dal
král dceru, on se s ní oženil, a zůstal tam.
Ta slova knězova platí dodnes. Páni nám be-
rou pastviny v horách a dříví. Ao těch zubech
to vím také« — nabíral dechu a chtěl dál vy
pravovat. Šulek mu však skočil do řeči a počal
vypravovat o pokladech skrylých v Tatrách. Jak
přicházeli zlatníci a nutili spišské, aby je vedl
k pokladům, jak jim slibovali a vyhrožovali.
Spišští to znali! Uměli povídat, kudy se přijde
na velké louky a pak k novým horám, jakse
musí lézti přes rokle, po stráních, a jak často
dychticí po zlatě mrou hlady, nemohouce se na-
vrátiti kudy přišli. Za těmi lukami a horami
jsou černé kameny a v nich je zlato.
Sulek se rozpovídal a povídal, co sám jed.
nou zažil. Kdysi potkal děda, který šel od úpat
Ostervy a pravil: »Jdeme do vašich hor na
zlato« — v tom se setmělo a dědek zmizel.
Šulek
Java
Tatry
nový hora
15
article
Jednou zase přijel černokněžník na zmoku bez
uzdy a držel se ho za ohlávku. Pod Černým
vrchem slezl s něho, modlil se nad ním, zaří-
kával ho, konečně mu utnul hlavu mečem
trup pálil a škvařil v kotli. Kotel se mu zvrh
s jedné strany se udělalo horko, s druhé zima
Pak z uškvařeného zmoka udělal masť. Pomoc
té masti doví se každý o tatranských pokla
dech . aa
Dole v jedné vsi je Kianica, ten jezdil do
hor pro zlato, a zlatník v Kežmarku mu rudu
vyvažoval ryzím střibrem. »Chlapče, já ti ukážu
zlato, ale teď ještě ne —« řikával, až zemřel
neukázal mi nic. U nás smrt není tak krutá
jako v dolinách; dřív si každého zavolá a ne-
trápi ho dlouho. Nasrkal se čaje a po chví
pokračoval:
»Povídají, že při každém stavu v Tatrách
je duch! — a nevím, je-li to pravda. Na Ry
bím stavu, zrovna uprostřed, vynořila se mořská
víla, měla rozpuštěné vlasy a tančila . . . Potom
voda vystříkla — vynořil se beran a skákal po
vodě a honil se za vílou.
Když už už se na ni sápal, tu se ve vodě
zablýsklo, až měmu otci, vracejícímu se z Lip
tovského přes Rybí stav, ze strachu klobouk
nad hlavou se pozvedl. S Žabího týž beran
chodil dolů na pastvu. Celou tu dobu jsme
neslyšeli a nevěděli nic o zbojnících. Stád
juhasi nemusili ani hlídat.
Až za dva, za tři roky se objevili t
lupiči, otec a dva bratři — a padli do Lip
šanských dvorců poď Vysokou. Lupiči vybral
pro 12 lidí žinčice, sýra, i ovce zařezali a o
nesli maso. Vzali pro dvanáct, ale pasák,
který pásal u Zeleného stavu, vypátral, že byl
jen tři..
Černá vrch
Kežmarok
16
article
Lupiči přišli znova a nabrali všeho pro
dvanáct lidí. Sotva odešli, úradili se juhasi,
aby 6 chlapů běželo za nimi k Liptovskému
stavu. Pospišili si a přistihli je sedící u jezera
s torbami, do kterých ty věci byli nabral
Z toreb je vyhazovali do jezera, ploutevnatá
ruka po nich chňapala a strhovala je pod vodu
Každý juhas chytil jednoho. Zabili je a hodil
do stavu. Ale otce, protože úpěnlivě prosil
pustili.
Přešlo sedm let — už se stmívalo, přišel
do Lipšanských dvorců děd s dlouhou bradou.
vážného vzezření. (Toho dne viděli někteří zas
skákat berana po vodě a honit se za mořskou
pannou.) Prosil o nocleh.
Juhasi rozdělali oheň a šli podojit. Uradi
se, aby jeden zůstal vzhůru; stařec jim byl
podezřelý, a pak byli postrašeni oním beranem
Stařec mluvíl tak, že všem přešel spánek.
Vypravoval strašné věci, až se jim vlasy ježily
Vida, že by je povídáním neuspal, belhal se
k hromadě chrastí a ulehl.
Za chvíli usnuli i jubasi, jen určený zůstal
vzhůru. Ale i ten brzo usnul. Jak dlouho
spali, nevěděli. Pojednou ueftili bolest v nohách
a postrašeni chtěli vstát. Nohy měly jako
z kamene. Chtěli křičet, ale nemohli. Bolest
stoupala, už prsa brněla, těžce se dýchalo,
dlaně byly nehybné, jen hlava byla volná. Tea
poslední vydechnutí . . . Trnul krk, i ústa
kameněla. Zaslechli chechtot. Zadrnčelo jim
v uších, jakoby skály praskaly — a bylo mrtvé
ticho. Pak se jim dělaly mžitky před očima.
všechno se s nimi zatočilo — a oni zkameněli.
Pozdě poznali, koho hostili.«
Mráz projel přítomné a zděšení bylo n
tvářích všech. Ohně uhasínaly . . . Šulek
uspokojivě si zamlaskal. Nic nedal všakna
sobě znát.
Vichřice se opřela o salaš, až strašně
zapraštěla. Všichni pocítili přítomnost tajemné
bytosti, Se strachem dusili juhasi ohně
a kladli se spst.
Lipšanský
Juhas
Noha
Mráz
Šulek
17
article
Oklikou na Milán.
Oklikou na Milán.
»Z okružních vzpomínek« vypsal A nt. K lo se.
»Per Christo, subitto presto!« — jako roze
chvěná prudká slova, v nejvyšší čas proudie
z hrdla velicího generála s cimbuří ohroženo
pevnosti, znělo to v přístavním městě Saló n
západním pobřeží jezera Gardského.
A pan kapitán naší lodi, maje levou ruku
železně vypjatu a položenu na zábradlí před
sebou a pravou v boky založenu, ohnivý pohle
s oněmi slovy házel na můstek mezi lodi a přísta
vem, kde se to nosiči jen míhalo. Celý sklad eibule
a česneku byl nž na přidě lodi a ještě toho
nebylo dost. Cibul a česnek nepatří sice k pro-
slulé a světoznámé kráse Riviery, není jieh
vidět v bujné a bohaté zelení rozkošně zvlněných
břehů jezera Gardského, ale jaké popírání : vi
děli a cítili jsme tam v té době pytle s čes-
nekem a cibulí, a právě je na naši loď na-
kládali.
Ubozí hosté a poplatníci druhé třídy tlačili
se již i kolem parního kotle. Otroci, výchrtl
nádenníci italstí, nosiči, o překot se stíhali,
každý pod ohromným pytlem na zádech, až
k zemi prohnut, smýval špínu s těla a z roze-
drané košile potem, řinoucím se jako proudy
bystřin s krku, čela, obličeje. A zřízenci lodní
v uniformě nečinně a pansky k tomu přihlíželi.
I když ten ubohý dělník pod tiží vrávorala
padal, ucouvli stranou, jen aby se o ně ten
nuzák ani neotřel, neřku-li nezachytil!
Milán
Christo
Saló
Riviera
18
article
Per Christo! Pomoci tam těm a zadat
svěmu postavení — ne?! A pan kapitán, muž
»v nejlepších letech«, pouštěl jen ohnivé pa-
prsky svých černých zraků dolů do vřavy ani
se nepohnuv. Byl si asi vědom dojmu své po-
sice — znalť se už v tom patrně ! Stáletu jako
heroin v těch bílých kalhotech se zlatou páskou,
v bílé, stranou hozené čapce a v černém kabátu
se zlatými ozdobami; a k tomu ta jedna ruka
ku předu ocelově vypjatá a opřená o tenké
zábradlí kapitánovy rozhledny a ta druhá v boky
založená s nonchalantně zmačkanými novinami
»Della Sera« —l
Výborně! Jen kdybyste, per Christo! pání
Vlaši toho zápalu a ohně měli také do prácea
čistoty, které jsou polovinou zdraví! Ale takto
ten venkov váš se svým lidem zdá se býti
našinci holou, rozedranou a špinavou záplatou
na tom ráji Italie. Viděli jsme to leckdes kolem
Milána, už i v Chiasu, na jezeře Comském
ještě v Desenzanu na jezeře Gardském.
Ty ozubené domky s plochou střechou, se
svými ařkýři a tupými, čtverhrannými vížkami,
byly by sice pravými letohrádky, kdyby jento
zanedbání tak úžasně z nich nekřičelo. Vypa-
daji jako zaprášená tvář, umouněný vzdech
celého století, jemuž se nedostalo jediného
smytí slzou pravé radosti aneb dechem zdatné
práce.
Vlach
Comský
Christo
Milán
Chias
Desenzano
Vypa
della Sera
19
article
Všecko je to sice tak rytířské — na oke
ale hrozí to sesutím, blíže-li to prohlédneš.
»Per Christo!« — nevím, ale nemohu se
dojmu tohoto výkřiku zbavit; a znělo mi
v uších ještě více a výraznějí, když jsem ně
kolik dnů po odjezdu z Milána četl o zavraždění
krále Humberta v Monze. Je to na cestě ze
Svýcar přes Gotthard do Milána, kamž jsme
jeli právě přes tuto Monzu, nyní a divně pro-
slavenou.
Škoda, že jsme Monzu přejeli a zachytli
ta místa jen letem z oken vagonu! Všecko
ovšem člověk nemůže vidět na cestě. A zvláště
po návratu a při setkání se se známými pozná
co všecko a co krásného přejel a neviděl.
»A vy jste minul V. ?
»A ty jsi nezajel na X. ?«
»To je přece škoda, v Y. být a Z. n-
víděti!«
st
sl
Kdyby měl ubohý našinec takhle všem
všemu vyhovět, dostal by se pomalu až do
Australie a musil by protáhnout svou útlou,
několikadenní dovolenou na celý rok 1h
Inu, zaplať Pánbůh za tohle!
Rozkládám si malebné dopisnice, kter
jsem si sám posílal z některých míst posledn
cesty přes Virtembersko, Švýcary do Milána
několik slov na každé vyvolává později vzpo-
mínky tím jasněji a nálady určitěji. A splétám
si rád ty vedlejší a prožité věci v malebné, ale
pravdivé tkanivo, jež člověk rád občas rozbali
a prohlíží. To ostatní je v Baedekru a ve věde-
ckých cestopisech.
Švýcar
Christo
Milán
Monza
Austrálie
Virtembersko
Humberto
20
article
Vyjeli jsme — ženuška mě nikdy nechce
pustit samotna, jen aby prý se mně nic nestalo
a proto jezdí (a v Praze i chodí) stále se mnou
— v nešťastný pátek.
»Ale považ, Tonouši, je pátek,« obrátí se
ke mně ještě před nádražím, když jsem se již
čtyřikráte k popudu její musil přesvědčiti,že
všecky klíče mám, a sice v levé kapse u kalho
a peníze také, a sice v pravé kapse náprsní.
»Ať, aspoň se vrátíme !«e A pln nedočka-
vosti a touhy, jakobych jel do zaslibené země
pádím s vakem v ruce napřed ke vlaku.
První odpočinek — právě se divám na do
pisnici z Karlových Varů:
»Musil jsem pít vřelou vodu, abych zahnal
nepohodu, jíž jsem hned po ránu cítil hruď svou
zbobtnánu. V žaludku mám Varů přepych
Úlisný zjev doň tak lepých, odporem se do mne
vepích s dojmy pejzů, kaftanů . . .« )
Karlovy Vary ! Příliš známé, popsané i po-
znané místo hojivých zázraků. Leží čarokrásně
a jsou ve středu svém skvostně upraveny. » Bože,
takhle to míti našinci v rukou,« ujelo mi vla-
steneckým povzdechem z naivních prsou, když
jsem se nad tím vším zadumal a slyšel všude
cestou i sta těch Čecháčků brebentit samospa-
sitelnou! Ale div jsem se neuplival hned dopo
ledne na hlavní promenádě. Zaplať pánbůh, že
Musil
Čecháček
Praha
Karlová Vary
Karlov Vara
21
article
*) A nevypudila to ze mne ani Jeho Temnos
královská, dobrodružný Milan, jejž jsme viděli snída-
jícího v sadech restauračních na kraji u stolku, ozdo
beného vysokou kyticí a jehož velké podobizny tan
leckde tak paraduj.
ještě do té pomalé točenice u zřídel majít
polšti a ruští židé jinou hodinu. Před tebou, z
tebou, šourá se protivně černohnědý kaftan za
kaftanem, zpod něhož při každém kroku vyču-
hují sílikované boty s přešmathanými podpadky;
ani pata na té botě není bez příštipku. A ty
blbě pokrytecké tváře s odporným lemováním
dlouhých pejzů, které jim visí podél uší až k
krku. »Fuj! Že to sem pouštějí! Vydělat ani
tu tak jako tak ničeho nedají. Bydlí to v sa-
mých krejearových pod- a přízemních kutloších
na předměstí. Že to sem leze. Lidé sem chodi
pro zdraví, a ladný dojem — a tu máš! Vy-
práskat to odtud.«
Chudinka žena jen se tetelila a tiskla mně
ruku, šeptajíc bázlivě: »Prosím tě, Tonouši, jen
se tak nerozčiluj, ať ti nic neudělají.«
Ohlédl jsem se tedy radějí stranou, abych
ženu upokojil.
Tu máš! Kroutím krk na pravo, na levo —
samá divná, nádherná ženská. Mladice, v letech,
štíhlá, tlustá, ještě »čupr« i omalovaná, samý
hedváb a zlato, a všecko to má takovou divnou
pozvánku nebo prodejnou známku na sobě. To
již nejsou ani vnadidla, jež ty oči a úsměvy
celé zjevy po tobě házejí, to jsou provazy,
jimiž tě za každou cenu chtějí uskrtit.
Milan
Tonouša
22
article
Hnusněl
A to všecko uprostřed takové nádherné,
bohaté přírody, již ruka člověka tak lahodně s
prospěšně upravuje zdraví lidskému
Dál, dál, přes hranice do Norimberkal
Kolem dokola, v dáli samé kopce lesů n
pahrbkovité krajině — ale ve vlaku člověk
marně zavírá okna na té straně vozu a otvír
na druhé: oči, ústa, šaty byly stále plny drob
ného písku; a v chomáčích prachu bilého jen
se to rojilo před Norimberkem, za ním, až do
Stuttgartu.
V Norimberce jsme si ovšem prohlédli starý
hrad. Ale již od pověstné studně mne vybnal
monotonní hlas as šestnáctileté vykládačky. Ani
jedna hláska z hrdla její nebyla o nejmenší tó-
ninu vyšší nebo nižší než druhá, všecky stejně
protáhlé, jakoby ze sna mluvil kdosi umírající.
A pak to šlo rychle po elektrické dráze.
Jezdí tam jako posedlá a přec prý nepřejedou
»každý den« někoho, chlubili se. Krásné
také čisté Staré město pražské anebo Malá
strana, Tak útulně, starobyle a malebně to zde
vypadá.
To se rozumí, že jsme si zašli na klobásky
pečené na rošti v pověstném »Bralwursiglöck-
lein«, abychom přece mohli vyprávět o umělcích
Vischerovi a Dürrerovi.
Druhého dne dopoledne šlo to rychle n
Štutigart
Ty ostré, vysoké střechy, do nichž se těs-
nají jako dvě patra, dvě řady oken a okének,
jsou charakteristickou známkou celého jihozápad-
ního Německa. A všecko jakoby bylo uhněteno
ze stvrdlého písku.
Náhle se nám mihl před očima zelený ráj
svěžích strání a údolí štuttgartských.
Vischer
Dürrer
Norimberk
Stuttgart
Německo
23
article
Oko jakoby omládlo, protřeno jasnou rosou
jakéhos jarního vidma. Nádherná zelen
»To tu asi včera p'šelo !« kývala si dobro-
myslně má žena ku svému obdivu, ačkoli tu po
celé týdny ani neskráplo. A já jen lital od okna
k oknu ve vlaku, abych nepropásl ani jednoho
úbočí a vpíjel se do těch krás, jako » brčále
zelených a svěžích.
»No, to tu musilo včera pršet,« šlo jen
z udivené ženy, ale ve Štuttgartu zase jsme dý-
ehali jen samý prach a droboulinký písek.
A dopisnička: Štutigart. Zeleň. Šuhlé, bílé
dámy, dómy, ulice. Všecko je tu roztomilé, až
na prach, jenž každé chvíle jde i z kapes ve-
lice. Pomník, sady, palác — vida: se zahrádkou
dům se střídá, každý roveň vkusně ville, nad
tím samé vinice.
Šťutfgart jsme si prohlíželi v neděli odpo-
ledne. Snad i ten čas byl z části přičinou
takového milého klidu a ladného nátěru, jimiz
na mne v dojmech svých Štuttgart působil. Jako
appartní vydání knihy vyciselerovaných novelek.
Protáhlé, ostře, kose do sebe zapadající ulice,
plné zánovních světlých domů, jako vily vysta-
věných. Všude spuštěny zelené žaluzie a každý
dům oddělen od sousedního volnou prostorou,
as 5 m. širokou, zamřížovanou a upravenou
zhusta ve vkusnou zahrádku, vyjímaje nejstarší,
malou část vnitřního města. Je prý tam řádem sta-
vebním stanoveno stavět domy v určité odleh-
losti od sebe. Milý pohled, plný čistoty a tím
zvláštnější, že jsme tak jinde neviděli. A k tomu
ty vkusné paláce, ovšem menších rozměrů,
sochy, divadla — inu Štuttgart je nejen krá-
lovským, ale i sídelním městem, ač malého
zoa. nlle l
podřízeného království.
24
article
Po prohlídce města, kostelů, soch, paláců,
dali jsme se na »Uhlandshöhe«! Hezké stou-
pání, rozkošný rozhled na město, lemované
zelenými stráněmi vinie a zahradami s výsin
vábně pojmenovaných. Ale ta naivní, prostá
společnost ! A té hudbě tam řikají koncert !
V poslední hospodě u nás mají lepší mu-
Jinam! Sbírky, obrazárny, numismatiky,
glyptotheky jsme vůbec letos škrtli z programu.
»Život, život, chei viděti jen různé kraje, města,
lidí a zvyky,« řekl jsem si hned pří odjezdu
z Prahy
I vychválili a doporučili nám po »Uhlands-
höhe« místní »Stadigarten«. Elegantně zařízené
a ohražené sady v městě, ornamenty svěží ze-
leně, květin, keřů a stromů s vodotrysky pro-
plétají stezky na široké, úplně rovné ploše. » No,
to už je přece hudba,« řekl jsem si, zaplativ
po 50 přenikách vstupného. Rozhližel jsem se,
jakobych vstupoval po kobercích do vzduš-
ných salonů prvního řádu. Elegantní společnost,
jako vysoustruhovaná, dámy i páni. Ve Štut-
gartě viděli jsme většinou jen štihlé postavy
dam ve světlých, bllých úborech.
Ale chodilo a sedělo to v »Stadigartenu«
všecko jako mumie. Takové mrtvo, tak bez ži-
vota, že se stávalo i mně úzko. Jiný vzduchl
A tak nás slákalo nové divadlo královny
Vilémy v sadech hned za městem — Wilhelma-
theatr.
Přijeli jsme do ruchu a jásotu tisíce lidl.
V krásné, prostorné zahradní restauraciu
divadla jen se to rojilo bujarým obecenstvem.
A hudebníci dobře hráli i zpivali a obecenstvo
ziku.
Vilém
Wilhelm
Praha
Štut