ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 47bea9a0-661b-11dc-8ed9-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 64, place 8, org 1, work 3
1 masthead
11. srpna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 220.
3 masthead
Strana g.
4 article Libopravná povídka.
Libopravná povídka. S radostí pozoruji, že pořád ještě v ná nevyhynul smysl pro povídky liboprav né. ony povídky, jejichž původci mají na zřeteli nejněžnější struny duše české, onu žalucitnou podezdivku, na níž je vybudována chvalně známá holubičí česká povaha. Holubičí tato naše povaha podobá se něčemu jako engliš- flastru, od něhož si vždy kousek ustřihneme na bolest přilepíme. Je důležito, aby tato naše holubičí povah byla zachráněna a dochována vnukům i prav- nukům, neboť taky těm bude třeba nejednou chladivé, léčivé masti na všeliké odřeniny bolesti. Poněvadž však jest obava, že by drsn život se vším svým příslušenstvím znenáhla v nás vyhubil jakékoli útlejší hnutí, nezbýv než aby každý, kdo jen poněkud pérem vládne, přičiňoval se ze všech sil, aby nestrouchnivěly struny, jež při dotknutí sebe lehčím rozvlňují se v tklivé tóny, vyluzují citlivé duši česk slzy z očí a zavlažují všechno nitro čtenářovo jako šaratica rozpouštějícím a — bych tak řekl — počišťujícím pláčem. Ovšem jsou taky lidě, — bohužel! — kteřl si holubičí, po oteích zděděné povahy za mák neváží, ano kteří se časem odvažují zcela zře- telně a písemně (z opatrnosti arci anonymně) prohlásiti, že vlastně toho brekotu je dosti že bychom to vlastně nikam nepřivedli, věčně oči utírajíce a nosem potahujíce. A že by tedy naše libopravné, pohnutlivé a dojemlivé povídky měli vzít všichni čerti. To se lehce řekne, na- píše, ale těžko uskuteční. Nebo má-li čert na vybranou — a může-li si někdo vybírat, je to jistě čert — sáhne zajisté vždy po něčem ji- ném, než po uplakané povídce. Čert sice skáče jako kozel, vyplazuje ohnivý jazyk, mrská oho- nem, klape zuby a provozuje všeliké jiné ne- zbednosti, ale myslím, že ještě nikdo neviděl čerta, aby hrál na moldánky. Ty nejsou jeho instrumentem.
5 article
Uvažuji, zdali by se nedalo vyhověti všem chutím a vkusům. Kdo by se chtěl pohroužiti v lítostivé zamyšlení, ať se tomu oddá po chuti, ať si popláče nad nepříznivým, nezaviněným osudem hrdin aneb hrdinek smutné postavy Račiž jen laskavě se vyhnouti posledním něko- lika řádkům, aby si nepokazil tklivý dojem. Ale kdo je nátury dranější a má za to, že by si hrdinové v jistých určitých. připadech měii počinati docela jinak, než jak usoudil konstruk- tor spisovatel, ať tedy si přečte »dovětek« — a bude taky spokojen. Nebo nie horšího není pro spisovatele, než neuspokojený čtenář. Toho by měl taky často čert vzít ! Stůjž zde malý vzoreček takové libopravné, všespokojné povídky. Konec milování. Črta ze života. Napsala Vlastimila Koněto pská Madlenka byla pravé dítě přirody. Od na rozeni její blankýmné oči byly uvykly pohlízel ke vzdáleným, modravým Krkonošům, v jejichž tajemných slujích kutil Krakonoš, o jehož kous- cich, žertovných i šlechetných, slýchala od. milé. dobré báby své, staré, slepé Háty. Háta nebý- vala vždycky slepá, nýbrž oči její vypráhly tenkráte, když jediného syna jejího zabili Solferina. Junák statný, zdravý jako jedle vyšel. aby bojoval za císaře pána a za drahou svoji vlast, a vrátil se v seznamu padlých. Dobrá matička Háta plakala, plakala, až jí oči navzdy vyschly. Při tom však vzorně pečovala o ostatn děti své a nad všechny poklady milovala vnučk Mladlenku. Však toho Madlenka taky zasluhovala. O božího rána do večera pěla jako skřivánek,a shrabovala jetel, ať vázala povřísla, ať kydala hnůj či ať hnětla homolky.
Koněto Madlenka Krakonoš Háta Solferina
6 article
Ach, její homolky ! Jen se ji kmitaly v bí- lých dlaních a hravě jich přibývalo na prkně na plotě, jak bílých oveček. Však to byl její zpěv i taky jeji homolky, jež přivábily k ní naprosto připoutaly bodrého Jeníka, synka z nej- většího statku. Pokaždé, když hnětla homolky. připlížil se za plotem, a Madlenka s úžasem počítávala, že má homolek na prkně míň míň. Nu ano, Jeník ze žertu i také z chuti ukrádal ji homolky, a když Madlenka konečně lupiče za plotem skrčeného objevila a durdívě se naň obořila, popadal ji Jeník za pás a vra- cel upřímnými hubičkami, co sněd' homolek. Celá ves věděla, že z Madlenky a Jeník bude párek. Byla sic Madlenka chudá dívčína, kdežto otec Jenikův byl zámožný rolník, ale moudrý a rozšafný, kterýž neměl jiného přání, než aby syn šťastně se oženil. Vědělt starý Mastikulka, co z toho pochází, brání-li rodičové dětem pro pouhý mamon. Bylť horlivým čtená- řem kalendářů, nových i starých, a dobřesi vštipil v pamět následky oněch nešťastných po- vídek, v nichž necitelní hospodáři odmítají dobré. ctnostné, ale chudé nevěsty. Znal ta černá, hlu- boká jezera, do nichž skáčou nešťastní milenci, jimž nebylo dopřáno, aby se v životě spojili,a kdykoli šel kolem nějaké takové tůně, vždycky ho mráz po zádech přeběhl. Starý Mastikulk neuměl plavat a nikdy se nekoupal. Ba, z opa- trnosti vůbec ani vody nepil. Tak oba mladí lidé žili v samém jasu v naději do krásné budoucnosti. Osmnácté jaro ševelilo nad hlavou Madlenčinou, již pokrývaly bujné vlasy jako len, a třiadvacáté bouřilo nad jarou šijí bujného Jenika, kteréhož nebyli od- vedli a který jen po přání otcově vyčkával zle- tilosti, aby se oženil. Starý Mastikulka milov pořádek.
Jeník Madlenka Madlenčin
7 article
Zdálo se, že nic nemůže zkaliti líbeznou tu idyllu, již Jeník a Madlenka prožívali, aniž o tom sami věděli. Nemělit vůbec ponětí, jest idylla, a kdyby jim byl kdo řekl, že to jsou oni dva a vše, co jest kolem nich, i se starým tatíkem Mastikulkou, byli by se mu do syta vysmáli. Byliť oba nezkaženými dětmi při- rody, právě jako ten bulík »Strakapoun« a jeho starší sestra jalov ice » Červenka«. Leč nemělo tak zůstati navždy. Závistivý osud chystal nevinné Madlence škaredou léčku a milému Jeníku hořkou bolest. Na kopečku nad vesničkou týčil se k ne- besům starobylý zámek, jenž náležel hraběti Kazimíru Liblínskému, potomku starého, šlech- ného rodu českého, kterýž po bělohorské bitvě Ibyl navždy vyhuben. Hraběte Kazimíra Liblín- ského ani nejstarší pamětníci nikdy na zámku neviděli. Mělt ještě několik jiných panství zámků, na nichž se zdržoval po celý život tak dlouho, pokud mu nebyly v exekuci pro- dány, neboť syn hraběte Liblínského byl veliký prostopášník. Starý hrabě těžce nesí hýřivý život milovaného syna, ale nedovedl mu ni odepříti. Bylť tento syn jediné, co mu zbylo p nezapomenutelné choti Blance, kteráž sama r- dostí mateřských se nedočkala, zemřevši náhle as na týden před narozením Valdemarovým. Ale když starému hraběti prodali i zamilovaný jeho statek Počepice, na němž hodlal strávii zbytek svých dnů, nezbylo mu jiného než uchý- liti se do Konárovic, na opuštěný a dosti z- nedbaný zámeček, z něhož bylo viděti právě do dvora chalupy staré Háty, babičky Ma- dleniny.
Jeník Madlenka Nemělit Kazimír liblínský Kazimír Mělt Blanc Valdemarův Háta Liblín Počepice Konárovice Ma
8 article
Skřivánčí zpěv Madlenin ponášel se vzhůru k zámku a všetečný mladý Valdemar často na- slouchával. Slýchal sic i dříve zpívat mnohé primadonny v sídelním městě, ale jejich zpěv nesnoubil se nikdy s tolika přirozenými půvaby. jako jimi byla obestřena Madlenka. V hrubé košiice, bez šněrovačky a bosa pobíhala po dvoře a z hrdla linuly se jí stříbrné zvuky,o čemž ani sama nevěděla. Světácký Valdeman však brzy vyčenichal nezkažené to dítě a kdysi za soumraku přiblížil se lstivě ku plotu chálupy- »Madlenko, ty krásně zpíváš!« oslovi dívku, jež naň upřela udivené oči jako lan. »Chtěla bys tenhle náramek?« Při tom vytáhl ze záprsí náramek, jediný to šperk, jenž mu zůstal z odkazu matčina. Nebyloť se mu posud podařilo prodati jej, nebot kameny v něm byly falešny a fasóna tuze staro- modní. Ale Madlena jakživa neviděla nic tak skvostného, její zraky dychtivě zaplály. »Vy že byste mi to dal?« řekla nedů věřivě. Nevědělať ani, s kým to mluví.
Valdemar Madlenka Madlen
9 article
»Dám ti, Madlenko, když mi zazpíváš!« »A dyť mě slyšíte celý den e »Ano, ale rád bych, abys zazpívala jen mně, nikomu jinému. Přijď zítra po požehnání do parku za zámkem, do starého allánu — budu tě očekávat a budu tam sám,« vábil svě tácký Valdemar nezkušené děvče. »Přijdeš ? »Proč bych nepřišla, nohy mi neupadnou, rozhodla se Madlenka. Oči Valdemarovy ďábelsky zajiskřily, Mad lenka byla jeho. Srdce mu divoce zabušilo. Avšak jiné srdce po slovech Madleniných sevřelo se krutou bolestí. To bylo srdce tan v houští na druhé straně za plotem, srdce věr- ného Jeníka, kterýž náhodou byl přišel v ta místa a rozmluvu Madleninu se svůdcem vy- slechl. Znal mladého hraběte, věděl, co Madlenu očekává, a věděl taky, že jest u konce krásný sen jeho mladé lásky. Zdrcen odcházel z osud- ného místa a v prsou jakoby mu vyzváněl hrana. Rovnou cestou zamířil k černé, hluboké tůni, rozestirající se na opačné straně za ves- nici, z níž ještě nikdo se nevrátil, kdo v kalné zrádné hlubiny její se pohroužil. O, by byl Madlenka tušila, kam v té chvíli směřují kroky věrného Jeníka . . . « l
Madlenka Valdemar Valdemarův Jeník Madlena
10 article
(Ale cestou Jeník setřásl se sebe škaredý dojem, jakým naň účinkovala slova lstivéh Valdemara a nepomyšlená odpověď Madlenina Smutná hrana v jeho prsou utichla, pravice za ťala se v pěsť, zamávla vysoko nad hlavou z bledých rtů Jeníkových vyklouzlo: »Počkej, pacholku, ty jich nahrabeš!. T je jedno, ať. jsi hrabě . . .« Pak několika skoky byl u tůně a červenou kudlou, již mu Madlena byla přinesla z posledn pouti, uřízl důkladný kmínek liskový. A nazejtří po požehnání, když Madlena osamělou, tichou pěšinou spěchala k altánu v parku, nemohoue ani dočkati se chvíle, až si navlékne slíbený náramek, a když hrabě Valdemar vyběhl z al- tánu, aby nevinnou a netušící svoji oběo v doupě své zavlékl — vyřítil se z houštiny Jenik se svojí lískovkou a popadl mladéh hrabětě za sametový limec. »Co tu chcete, člověče?« osopil se na Valdemar. Avšak Jeník neodpovídal, neměl času Ostatně ani nemusil vykládati, co tu chce, nebot to Valdemar ihned poznal. A Jenik sázel, sázel až liskovku roztřepil, a pak, nevšímaje si dále překvapeného a velmi spráskaného Valdemar popadl Madlenu, pod níž se nohy třásly, a za- hřměl na ni: »Škoda, že jsem neuříz' dva klacky, by bys taky zasloužila jedním !« Ale tu si Jenik vzpomněl, že má ješt ruce. A když jeho pravice posledně mávla vzduchem a dopadla, ulevil si Jenik: »Abys věděla, k do je tvůj majorát ! Madlenka již nikdy nešla parkem k altánu. a teď, když je matkou šesti zdravých kluků holek, vděčně vzpomíná svému dobrému Jan- kovi, kterak moudře ji tenkráte věc vyložil. Pana Valdemara později zavřeli pro falešné směnky.
Jeník Valdemar Jeníková Madlena Madlenka Jan Madlen osamělý
11 article Při manévrech.
Při manévrech. Napsal Francisque Parň, přel, Božena SlIvová. Četa stála v kruhu kolem šikovatele, n slouchajíc předčítání rozkazů, než se rozejde po osadě a hejtman Hermont roztrhl zatím obálku dopisu, který byl právě obdržel. Poznal ihned poněkud třesoucí se písm své staré matičky a hotovil se s něžným, vlid- ným úsměvem ke čtení obvyklých napomenut a novinek: »Dej na sebe pozor. .. Nezůstávej dlouho do noci v hostinci . . . Mně se ved trochu lépe se záduchou ...« Ale sotva přelét první řádky, rysy jeho křečovitě se stáhly a o sesínal. V listu stálo: »Mé drahé dítě!« Musíš býti zmužilý, ne- boť řádky tyto způsobí Ti krutou bolest. Byla bych Tě chtěla napřéd trochu připraviti a ne Ti to tak beze všeho napsati, ale víš dobře, že ve skládání dopisů mám malou zručnost. A po- tom snad má láska k Tobě činí, že vidím věci hůře, než ve skutečnosti jsou a snad Ti nezá- leží tolik na tom sňatku, jak já se domnívám.
Francisque Parň SlIvová
12 article
Uhodli jsi jistě, že jde o slečnu Klár Daussartelovu. Řekl jsi mi o své poslední do- volené, že jsi její láskou jist a že čekáš jen na skončení velkých manévrů, abys požádal o její ruku . .. Nuže, mé ubohé dítě, slečna Klára má příští měsíc 15. svatbu a béře si jakéhosi úřadníka z Nancy. Nejsme dosti bohati, vidl a chybili jsme, že jsme mysleli tak vy- soko . . « Plsmenka počala tančiti před očima setn kovýma a krutá bolest sevřela mu srdce . Lhostejný, jednotvárný hlas šikovatelův zně dále v předčítání rozkazů. »Obydlí velitelovo nalezá se v zámku, po bočníkovo na faře. Dobrá voda všude Vino za 50 centimů lit. Zemáky za 10 centimů kilogram. Velitelství připomíná, že vchody do dědin mají býti co nejpečlivěji střeženy.« Hlas umlkl. »Můžeme se rozejíti, pane hejtmane? ptal se pobočník, vystupuje z kruhu. »Co je libo?... Ach, ano, nechť se ro zejdou.« Na stručný povel se četa rozešla. Bezděky kráčel hejtman Hermont za svým koněm, kterého jeho sluha odváděl k vykáza němu obydli.
Klár Daussartelův Klár Hermont Nancy
13 article
»Tentokrát si musíme pospíšiti,« řekl k prál Rabut, přicházeje se svou četou k posled nímu domku osady. »Stráže mají být rozestavený již za půl hodiny po přichodu. Na kom je řada? Na Vernouxovi, tuším? Nuže, Vernouxe rvchle se okartáčujte a postavte se za domek Povím vám potom heslo.« Stráže na cestách do dědiny měly tentokrát opravdu velikou důležitost. Velící generál polo žil na ně veliký důraz a chtěl, aby každá čet sama střehla všecky vchody ke svému ležen tak, aby nepřítel nemohl obejíti přední stráže a přepadnouti spící mužstvo. Velitelé jednotlivých čet bděli nad vykoná- ním těchto rozkazů, vědouce, že velící generá je s to jedné krásné noci je přepadnouti, aby se přesvěděil, jak se plní jeho rozkazy. A četař Rabut ve svém malém okrsku take bděl nad vykonáváním těchto rozkazů, jak jsme viděli, neboť znal svého hejtmana a ne- měl mnoho chuti dostati »kasárníka« nebo »špangle«. Vždyť hejíman Hermont byl velice přesný ve službě, sám sobě neodpouštěl nikdy ničeho ale také neodpouštěl žádnou chybu nebo nedba- lost jiným.
Rabut Hermont
14 article
Toho dne ale nenavštívil utábořené sve mužstvo, jak to jindy čmníval. Nepřišel zve nouti víka kotlů a okusiti polévku a pochváli nebo pokárati kuchaře. Ani nezavolal šarže, aby jim oznámil postup dnešních manévrů a vytk chyby, které se tu a tam přihodily. Činil tak pravidelně každého dne a dnes odpoledne míst toho poslal sluhu svého k veliteli se žádost. aby ani k jídlu společnému nemusil se do stavili. Dobří lidé, u nichž byl ubytován, sotva h spatřili a vyprávěli hned, že »jejich důstojníl není tuze vlídný.« Od svého příchodu sotva vyšel z vykázaného pokoje. Všichni, kdož viděli kdysi mizeti navždy vysněné štěstí, pochopí, jaké chvíle ztrávi v tomto cizím obydli, uprostřed cizího nábytku který viděl poprvé a naposledy — bolest lásky jest věcí příliš známou, aby bylo nutno dlouz ji vyličovati. Večer vyšel ven; cítil, že se ho zmocňuje horečka. Musilo být již pozdě, neboť vše ji spalo v dědině, bylo jen tu a tam slyšeti zma tený, temný šum — oddychování mnoha una vených, spících hrudí. Šel přímo stále dál jako raněné zvíře, hledající samotu a stín. Pojednou. když již docházel k poslednímu domku vesnice bvl by málem vrazil do četaře Rabuta, ktorý tu pobíhal s hlasitým klením a zaraženě zůst stát, když poznal hejímana. »Co se tu děje, četaři, nač ten hluk tak pozdě?« řekl tento, mimoděk zaujat svou po vinností velitele a .. Kde je stráž? Čelař byl řádný hoch, lháti neuměl, pově děl tedy pravdu: »Pane hejtmane, já nevím! Ani to nen půl hodiny, co jsem sem postavil Louveaua a nyní, když jsem sem přišel na přehlidku není tu . . . už to jiné nebude, než že ten da- reba , v a « »Snad je někde na blízku, zavolejt naň...« vyrušil ho hejíman.
uno Rabut
15 article
»Louvenu!.. Louveau I... Louveaul křičel četař do noci hromovým hlasem. Žádná odpověd. Hejtman řekl přísně »Máte to pěkně spolehlivé mužstvo, R- bute... Hleďte nalézti toho zde, který se do pustil tak vážného přečinu a zejtra mi o tom při ranní prohlídce podáte zprávu.« A pokračoval ve své procházce na cestě stopeně v slínu. Jindy byla by ho podobná událost velice vzrušila a zaujala celou jeho pozornost. Dnee na to více ani nemyslil. Trpěl opřavdu velice touto příliš neočeká vanou a příliš krutou ranou, všecky jeho my- šlenky točily se jen kolem vědomí ztraceného jeho štěstí a on ptal se sám sebe, nebylo-li by lépe dobře mířenou ranou z revolveru učiniti všemu konec . Jeho ubohá stará matičk přes svůj bystrozrak netušila, jakou hlubokou lásku vénovali té, která ho zradila . . . Byl z těch, kteří dovedou své srdce darovati jen jednou; jeho život byl zlomen, neodvratněa navždy .. Úsedl ve stínu na kraji cesty a zůstaltu v černé noci, přemýsleje o svém zoufalství. Smutné chvíle míjely, snad uplynula takt celá hodina . .. Pojednou pravidelný zvuk ozý- val se v tichu a vytrhl ho z jeho ztrnulosti Zvuk se blížil, stával se určitým; byl to krol muže chvátajícího po silnici a mířicího k Brzy objevil se muž sám, byl to voják. Znovu vyrušily myštenky na povinnost hejo mana z jeho zadumání. Vzchopil se ze stínu zastavil cestu chvátajícímu, který stanul° sotv dechu popadaje »Odkud jdete, hochu ?e kpsilou. vsi
Louveau I Rbute
16 article
Muž neodpověděl, ale poznal asi hlas hej manův, neboť pozdravil po vojensku a srazi opatky. »Nuže, kdo jste?« zvolal hejtman netrpělivě »Louveau, pane hejtmane . . . vykoktal nyní voják. »Louveau !.:. a tak vy jste stráž, kterou četař Rabut před chvíli hledal? Vy jste opusti své místo ? Muž sklonil hlavu. »Nuže, odpovězte přece něco ! .. ! Pro jste nezůstal na stráži? ... Víte čemu jste se tím vydal v šane?« Louveau zavzlykal. »Pláčem se nie nespraví a není to ani vo- jína hodno,« řekl důstojník tvrdě . . . »Konečně zde není vhodné místo k vysvětlení té přihody. Jděte ihned na strážnici, jdu za vámi . . . Tam se to vysvětlí. Louveau pozdravil a beze slova dal se zas na pochod k dědině. Hejtman šel za ním. dosti zvědav na rozuzlení a ptal se sama sebe, co mohlo pohnouti tohoto hocha, kterého zna jako řádného vojína, klidného a přesného, k do- puštění se chyby tak veliké, jakým je opuštění stráže . .. Přidal do kroku a dohonil ho. »Louveau, nechcete mi říci, kde jste byl. ani co vás pohnulo k opuštění vašeho stano- víště ? Louveau se zastavil. Byl to statný hoch přímého pohiledu. »Pane hejtmane,« řekl, »povím vám pra vdu ... Ulehči se mi a snad mne spíše omlu- víte . . .« Nyní dali se na pochod společně, hejtma i vojín vedle sebe a Louveau vyprávěl: »Vý asi nevíte, pane hejtmane, že jsem z Vaudeurresu, vesnice asi půl míle odtud vzdá- lené. Tato cesta vede tam přímo a já jdu od- tamtud ..
17 article
»Byl jste se podívat u rodičů ?« »Ne ... Nemám již rodičů . . . A nebyl bych tam ani šel, kdyby . . . Nuže, takto je to; stál jsem klidně na stráži, když kolem mně šel jakýs hoch z Vaudeurresu a poznal mne. Hovořii jsme . .. Já vím, pane hejtmane, že jsem chy- bil, že nemá s nikým mluvit, kdo stojí na stráži, ale už se stalo .. . Ptal jsem se, co je nového v vsi. „Ne mnoho,“ odpověděl mi, „leda to, že se Lěontna vdává, bere si Dufourova syna . .. A odešel, maje na spěch. A já, pane hejtmane, já myslil, žes zblázním, když jsem to uslyšel !... Léontin byla mou nevěstou. Zasnoubili jsme se než jsem narukoval ... A neměl jsem na světě nikoho než ji. . . Nevím, co se potom se mnou dělo . Myslil jsem si, že zejtra ráno musíme odtud odejít a že se sem již nevrátíme a že sotva už se na tolik přiblížíme k Vaudeurresu, by tam bylo sotva půl míle, Leontina bude doma, na- jdu ji, snad se to všechno vysvětlí a před vy- střídáním stráže se ještě vrátím . . . Šel jsem . . « »A viděl jste své děvče?« ptal se hejtman chvějícím se hlasem. »Ne ... Spala už, neotevřeli mi . . . J nom její matka přišla k oknu a křičela na mne, abych šel po svých, že je to hanba bou- řit lidi tak pozdě . .. a že Léontina nepotřebuje návštěv od takových tuláků jako jsem já A tak jste mne potkal před chvíli, jak jsem se vracel. .. Mám dnes nešťastný den Ale dnes bych svou kůži prodal věru hodn lacino . . . «
Dufourův Léontin J n
18 article
Louveau se zamlčel. Do vesnice bylo uz sotva sto kroků. Hejtman se zastavil a položi mu ruku na rámeno. »Bolest lásky není smrtelna, milý hochu. Tato mine. .. jako tak mnoho jiných. Všecko mine ... Jděte ke své četě a řekněte svému četaři, že jsem vás viděl a že jste mi svou ne- přítomnost na stráži vysvětlil ... Nepotrestám vás tentokrát . . . Jdětel To řekl hejťman Hermont, který až d toho dne neprominul žádného poklesku nikomu
Hermont
19 article Dovolená slečny Hermy.
Dovolená slečny Hermy. Kanoelářská silhonell
Hermés
20 article
Dovolená ! Dovolená soukromého úřadníka Celý rok stísněni okovy kancelářského jha, kde často šéf dle své nálady rozhoduje o dalš existenci vaší, kde šedý prach jako pijavice přissává se v plíce a kde častokráte jediným oknem probleskující paprsky sluneční připomí- nají vám existenci venkova, v jehož ulicíeh raší kolotavý život, ač jestli snad v e napjaté nervy nezařezává se hluk vozů a děsivé zvonění elektriekých tramwayí, po němž kolikráte všemi nervy provlní se nervosní prochvění — jakoby udělenou dovolenou vřelejší krev probíhala ži
21 article
Nerozlomné okovy kanceláře puknou, rán nevitá tě šéf zamračeným pohledem, a po celý den budeš plnými plícemi lokati čistý vzdueh temných lesů a lánovitých polí, nad nimiž skři- vánek v dalekém modru zpívá jásavou píset životadárného Leta A zde máte jen trochu půvabů a kouzl, jež tají v sobě jednoduché to slovíčko — do- volená. A nedivte se, že nám nepřízní osudu k doživotnímu kancelářskému životu odsouze- ným radostí pak v hrudi srdce skáče po my- šlence, že aspoň na pár dnů zbavíme se toho jha a bude nám jako ptáčeti, kteřému podařilo se na čas uletěti ze své tísnivé klicky“ . .. Podobné as pocity zmitaly nitrem naší ka sírky — slečny Hermy — jak uvykli jsme ji jmenovat, když ohlásil jsem ji svolení šéfa že může zejtřejším dnem nastoupiti 14denní do volenou. A nyní dovolte, bych vás trochu seznámi se slečnou Hermou. Do naší kanceláře přišla před rokem. Před- stavení její bylo zcela prostě: slečna Hermina Topolova, bývalá vychovatelka v rodině velko- statkáře X v Z. Mezitím, co přejímala ode avé předchůdkyně pokladní knihu a hotovost, měli jsme příléžitost prohlédnouti si úplně slečnu Hermu. Postavy byla pěkně urostlé, obličej měla přijemný, ač četné vrásky na čele a poněkud vystupující kosti líení nasvědčovaly, že rafie jejích let pošinula se již o několik bodů prs
Hermés Herma Hermin Topolův
23 article
třicítku. Konečně černý úbor dodával celému jejímu zjevu dosti půvabu a zajímavosti. V práci svou ponořila se slečna Herma s neobyčejnou horlivostí. Od rána do večera skloněna byla nad svoji knihou, až nemluvnost její, zejmena dotazoval-li se některý zvědavec na její minulost, vzbuzovala v nás podivení. Leč zamlklost tato po půl létě vzala (ovšem znenáhla) za své přichodem nového účetního Slámy, po úmrtí starého, bručivého kollegy Tůmy. Sláma, as 30letý státný muž, jehož pěkný, mohutný knír většina z nás mu záviděla, brzy vpravil se v nové prostředí a svoji mužnou při- mostí brzy získal si všeobecného přátelství. Práce jeho a slečny. Hermy vzájemně se doplňovaly, takže byla tato nucena častokrát za den na leccos se ho dotazovati. Sláma s milou sdílností ochotně vždy dával potřebné vysvětlení, začež odměnou mu byl úsměv slečny Hermy, jehož nikdy před Slámovým příchodem jsme nespatřili. Změna tato přiváděla nás v úžas. A což když ledy nemluvnosti slečny Hermy docela pukly a ona sama pouštěla se s námi v roz- hovor, jímž hleděli jsme si zpříjemniti stinná stránky naší kanceláře, když šéf z télo se byl vzdálil. Leč úžas náš dostoupil vrcholu, když praktikant jednoho rána přišel s novinkou, že pan účetní Sláma doprovázel včera slečnu ka- sírku až k jejímu domovu. Rozumí se samo sebou, že něco podobného bylo nám vítáno, vždyť chtěl-li dříve někdo z kollegiálnosti slečnu Hermu doprovoditi, nikdy k tomu nesvolila. Šéf dlel již se svojí rodinou v lázních tu měli jsme dosti přiležitosti, nabyti jistotyo pravdivosti zprávy praktikantovy. »Nu, jak jste se měl na včerejším rendez- vous,« dolehal jsem na Slámu, jedva že byl tento s rozvedením kasy hotov. Zvědavost má ho však ani dost málo ne- překvapila a jakoby pochopil situaci, usměva- vým — »to nic není« — odrážel mé útoky.
Hermés Tůma Sláma Slámův Herma
24 article
Vida, že Sláma zvědavost mou neupokojí, obrátil jsem se na slečnu Hermu. Ta jakoby hovoru si nevšímala, uzardělé lice její však nasvědčovaly, že ani jediné slovičko ji neušlo. »Nomohla jsem přece odmítnouti pan Slámu, když nabízel mi svůj průvod a ostatné hovor náš týkal se pouze dovolené,« s náde- chem podrážděnosti odbývala mne slečna Herma, když hroty mého špičkování přímo na ni se obrátily. »Nemůžeme přece oba najednou jet a bylo tedy třeba se dohodnouti, kdo kdy po- jedeme, abychom pak jeden druhého zastoupil,« vysvětlovala dále a sklonivši hlavu nad svoji knihu, dávala tím na jevo, že rozhovor o této věci považuje za ukončený. Vysvětlení slečny Hermy mne naprosto ne- uspokojilo. Viděl jsem dobře pohledy její, jež úkosem na Slámu vrhala a v nichž dobře jsem vyčetl, že není jí Sláma lhostejným ... Každý ten pohled tajil v sobě něco tak rozcitlivělého, pohled, jaký může míti jen člověk, který mnoho již vytrpěl a snad i dále trpl. A pohledy ty nadobro odzbrojily moji zvědavost, zejmena když na Slámoví na dále nějakého živějšího interessu ke slečně Hermě nebylo znáti.
Sláma Herma Hermés
25 article
Za takových okolností nadešla čtrnácti- denní dovolená slečny Hermy. Program dovo- lené měla již hotový. Navštíví prý Posázaví, kde nějaký strýček její je lesníkem. Podala nám všem ruku na rozloučenou když naposledy Slámovi pravici tiskla, zdálo se mi, jakoby se její ruka chvěla a v pohledu je- jím jakoby tisíce bázlivých otázek se skrývalo. »Šťastné shledání,« přála Herma již vese- leji ve dveřích ještě se obrátivši a zadívavši se na Slámu, svižným krokem ubírala se k do- movu. Již druhého dne po odchodu slečny Hermy jali jsme se snad všichni Slámu skádliti. Z klidu jsme ho však nevyrušili. »Dětinové, jak může vám něco podobného jen napadnouti. Bavil-li jsem se snad s Hermou, bylo to více z účasti nad její osudem — « na- mítal proti našim domněnkám o jeho milostném poměru se slečnou Hermou.
Hermés Sláma Herma Posázaví
26 article
»A pak ona jest přece o několik let starš než já a v jejích letech se již ženy nerady zamilují. « »Láska, brachu, nezná rozdílu několika let,« odplral jsem Slámovi, neboť nevěřil jsem. že bych se, zejmena v Hermě, byl mýlil. Sláma, když viděl, že podezření naše ne- ochabuje, dal se do hlasitého smíchu. »Nevěrtte-li, co jsem vám dříve říkal, uvě- řite snad tomu, co vám nyní povím. Tajil jsem to před vámi, co jsem zde, ale za těchto okol- ností to není již možné. Aby bylo jasno, vězte, že mám již dlouholetou známost se svojí se- střenicí. Právě tulo neděli měli jsme poslední ohlášky a příšt neděli máme v Pardubicích ve- selku. Nu a když je to již venku, zvu vás ji nyní i jmenem zvě Kamilky, abyste nás svou přitomností při našich oddavkách poctili.« Zůstali jsme všichní jako ohromeni. Ta- kovou novinku přece nikdo z nás neočekával. »Co tomu řekne jen Herma?« prohodi jsem, když Sláma ukončil svou zpověd. Úsměvem odbyl tento moji poznámku dal se do práce. Za dva dni na to dostali jsme všichni oznámení sňatku Slámova se slečnou Kamilou Pěknou. Slečné Hermě položil je Sláma na její stůl. Na svatbu jel jsem s kollegou Hladkým. Druhého dne po sňatku, srdečně rozloučivše s s námi, odjeli novomanželé na jih a my vrá- tili se domů a po převléknutí se přímo do kan- celáře. Za pár dní přišla Herma. Že slunce dosti pracovalo na jejím obličeji, zbytečno podolý kati. Odloživši klobouček a slunečník, živě jala se ličiti krásy Posázaví. »A což pan Sláma? Snad nejeli již n dovolenou?« dotazovala se mne, když předával jsem jí opět pokladnu. Úkázal jsem jí na oznámení jeho sňatku, jež jí byl Sláma na stole založil. Chvatně přečtla ohsah jeho a tu viděl isem, jak slza jako krůpěj rosv skanula na
Sláma Kamilka Hermés Slámův Pěkná Hladká Pardubice Posázaví