1
masthead
11. srpna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 220.
4
article
Libopravná povídka.
Libopravná povídka.
S radostí pozoruji, že pořád ještě v ná
nevyhynul smysl pro povídky liboprav né.
ony povídky, jejichž původci mají na zřeteli
nejněžnější struny duše české, onu žalucitnou
podezdivku, na níž je vybudována chvalně
známá holubičí česká povaha. Holubičí tato
naše povaha podobá se něčemu jako engliš-
flastru, od něhož si vždy kousek ustřihneme
na bolest přilepíme.
Je důležito, aby tato naše holubičí povah
byla zachráněna a dochována vnukům i prav-
nukům, neboť taky těm bude třeba nejednou
chladivé, léčivé masti na všeliké odřeniny
bolesti.
Poněvadž však jest obava, že by drsn
život se vším svým příslušenstvím znenáhla
v nás vyhubil jakékoli útlejší hnutí, nezbýv
než aby každý, kdo jen poněkud pérem vládne,
přičiňoval se ze všech sil, aby nestrouchnivěly
struny, jež při dotknutí sebe lehčím rozvlňují
se v tklivé tóny, vyluzují citlivé duši česk
slzy z očí a zavlažují všechno nitro čtenářovo
jako šaratica rozpouštějícím a — bych tak
řekl — počišťujícím pláčem.
Ovšem jsou taky lidě, — bohužel! — kteřl
si holubičí, po oteích zděděné povahy za mák
neváží, ano kteří se časem odvažují zcela zře-
telně a písemně (z opatrnosti arci anonymně)
prohlásiti, že vlastně toho brekotu je dosti
že bychom to vlastně nikam nepřivedli, věčně
oči utírajíce a nosem potahujíce. A že by tedy
naše libopravné, pohnutlivé a dojemlivé povídky
měli vzít všichni čerti. To se lehce řekne, na-
píše, ale těžko uskuteční. Nebo má-li čert na
vybranou — a může-li si někdo vybírat, je to
jistě čert — sáhne zajisté vždy po něčem ji-
ném, než po uplakané povídce. Čert sice skáče
jako kozel, vyplazuje ohnivý jazyk, mrská oho-
nem, klape zuby a provozuje všeliké jiné ne-
zbednosti, ale myslím, že ještě nikdo neviděl
čerta, aby hrál na moldánky. Ty nejsou jeho
instrumentem.
5
article
Uvažuji, zdali by se nedalo vyhověti všem
chutím a vkusům. Kdo by se chtěl pohroužiti
v lítostivé zamyšlení, ať se tomu oddá po chuti,
ať si popláče nad nepříznivým, nezaviněným
osudem hrdin aneb hrdinek smutné postavy
Račiž jen laskavě se vyhnouti posledním něko-
lika řádkům, aby si nepokazil tklivý dojem.
Ale kdo je nátury dranější a má za to, že by
si hrdinové v jistých určitých. připadech měii
počinati docela jinak, než jak usoudil konstruk-
tor spisovatel, ať tedy si přečte »dovětek« —
a bude taky spokojen. Nebo nie horšího není
pro spisovatele, než neuspokojený čtenář. Toho
by měl taky často čert vzít !
Stůjž zde malý vzoreček takové libopravné,
všespokojné povídky.
Konec milování.
Črta ze života. Napsala Vlastimila Koněto pská
Madlenka byla pravé dítě přirody. Od na
rozeni její blankýmné oči byly uvykly pohlízel
ke vzdáleným, modravým Krkonošům, v jejichž
tajemných slujích kutil Krakonoš, o jehož kous-
cich, žertovných i šlechetných, slýchala od. milé.
dobré báby své, staré, slepé Háty. Háta nebý-
vala vždycky slepá, nýbrž oči její vypráhly
tenkráte, když jediného syna jejího zabili
Solferina. Junák statný, zdravý jako jedle vyšel.
aby bojoval za císaře pána a za drahou svoji
vlast, a vrátil se v seznamu padlých. Dobrá
matička Háta plakala, plakala, až jí oči navzdy
vyschly. Při tom však vzorně pečovala o ostatn
děti své a nad všechny poklady milovala vnučk
Mladlenku.
Však toho Madlenka taky zasluhovala. O
božího rána do večera pěla jako skřivánek,a
shrabovala jetel, ať vázala povřísla, ať kydala
hnůj či ať hnětla homolky.
Koněto
Madlenka
Krakonoš
Háta
Solferina
6
article
Ach, její homolky ! Jen se ji kmitaly v bí-
lých dlaních a hravě jich přibývalo na prkně
na plotě, jak bílých oveček. Však to byl její
zpěv i taky jeji homolky, jež přivábily k ní
naprosto připoutaly bodrého Jeníka, synka z nej-
většího statku. Pokaždé, když hnětla homolky.
připlížil se za plotem, a Madlenka s úžasem
počítávala, že má homolek na prkně míň
míň. Nu ano, Jeník ze žertu i také z chuti
ukrádal ji homolky, a když Madlenka konečně
lupiče za plotem skrčeného objevila a durdívě
se naň obořila, popadal ji Jeník za pás a vra-
cel upřímnými hubičkami, co sněd' homolek.
Celá ves věděla, že z Madlenky a Jeník
bude párek. Byla sic Madlenka chudá dívčína,
kdežto otec Jenikův byl zámožný rolník, ale
moudrý a rozšafný, kterýž neměl jiného přání,
než aby syn šťastně se oženil. Vědělt starý
Mastikulka, co z toho pochází, brání-li rodičové
dětem pro pouhý mamon. Bylť horlivým čtená-
řem kalendářů, nových i starých, a dobřesi
vštipil v pamět následky oněch nešťastných po-
vídek, v nichž necitelní hospodáři odmítají dobré.
ctnostné, ale chudé nevěsty. Znal ta černá, hlu-
boká jezera, do nichž skáčou nešťastní milenci,
jimž nebylo dopřáno, aby se v životě spojili,a
kdykoli šel kolem nějaké takové tůně, vždycky
ho mráz po zádech přeběhl. Starý Mastikulk
neuměl plavat a nikdy se nekoupal. Ba, z opa-
trnosti vůbec ani vody nepil.
Tak oba mladí lidé žili v samém jasu
v naději do krásné budoucnosti. Osmnácté jaro
ševelilo nad hlavou Madlenčinou, již pokrývaly
bujné vlasy jako len, a třiadvacáté bouřilo nad
jarou šijí bujného Jenika, kteréhož nebyli od-
vedli a který jen po přání otcově vyčkával zle-
tilosti, aby se oženil. Starý Mastikulka milov
pořádek.
Jeník
Madlenka
Madlenčin
7
article
Zdálo se, že nic nemůže zkaliti líbeznou
tu idyllu, již Jeník a Madlenka prožívali, aniž
o tom sami věděli. Nemělit vůbec ponětí,
jest idylla, a kdyby jim byl kdo řekl, že to
jsou oni dva a vše, co jest kolem nich, i se
starým tatíkem Mastikulkou, byli by se mu do
syta vysmáli. Byliť oba nezkaženými dětmi při-
rody, právě jako ten bulík »Strakapoun« a jeho
starší sestra jalov ice » Červenka«.
Leč nemělo tak zůstati navždy. Závistivý
osud chystal nevinné Madlence škaredou léčku
a milému Jeníku hořkou bolest.
Na kopečku nad vesničkou týčil se k ne-
besům starobylý zámek, jenž náležel hraběti
Kazimíru Liblínskému, potomku starého, šlech-
ného rodu českého, kterýž po bělohorské bitvě
Ibyl navždy vyhuben. Hraběte Kazimíra Liblín-
ského ani nejstarší pamětníci nikdy na zámku
neviděli. Mělt ještě několik jiných panství
zámků, na nichž se zdržoval po celý život
tak dlouho, pokud mu nebyly v exekuci pro-
dány, neboť syn hraběte Liblínského byl veliký
prostopášník. Starý hrabě těžce nesí hýřivý
život milovaného syna, ale nedovedl mu ni
odepříti. Bylť tento syn jediné, co mu zbylo p
nezapomenutelné choti Blance, kteráž sama r-
dostí mateřských se nedočkala, zemřevši náhle
as na týden před narozením Valdemarovým.
Ale když starému hraběti prodali i zamilovaný
jeho statek Počepice, na němž hodlal strávii
zbytek svých dnů, nezbylo mu jiného než uchý-
liti se do Konárovic, na opuštěný a dosti z-
nedbaný zámeček, z něhož bylo viděti právě
do dvora chalupy staré Háty, babičky Ma-
dleniny.
Jeník
Madlenka
Nemělit
Kazimír liblínský
Kazimír
Mělt
Blanc
Valdemarův
Háta
Liblín
Počepice
Konárovice
Ma
8
article
Skřivánčí zpěv Madlenin ponášel se vzhůru
k zámku a všetečný mladý Valdemar často na-
slouchával. Slýchal sic i dříve zpívat mnohé
primadonny v sídelním městě, ale jejich zpěv
nesnoubil se nikdy s tolika přirozenými půvaby.
jako jimi byla obestřena Madlenka. V hrubé
košiice, bez šněrovačky a bosa pobíhala po
dvoře a z hrdla linuly se jí stříbrné zvuky,o
čemž ani sama nevěděla. Světácký Valdeman
však brzy vyčenichal nezkažené to dítě a kdysi
za soumraku přiblížil se lstivě ku plotu chálupy-
»Madlenko, ty krásně zpíváš!« oslovi
dívku, jež naň upřela udivené oči jako lan.
»Chtěla bys tenhle náramek?«
Při tom vytáhl ze záprsí náramek, jediný
to šperk, jenž mu zůstal z odkazu matčina.
Nebyloť se mu posud podařilo prodati jej, nebot
kameny v něm byly falešny a fasóna tuze staro-
modní. Ale Madlena jakživa neviděla nic tak
skvostného, její zraky dychtivě zaplály.
»Vy že byste mi to dal?« řekla nedů
věřivě. Nevědělať ani, s kým to mluví.
Valdemar
Madlenka
Madlen
9
article
»Dám ti, Madlenko, když mi zazpíváš!«
»A dyť mě slyšíte celý den e
»Ano, ale rád bych, abys zazpívala jen
mně, nikomu jinému. Přijď zítra po požehnání
do parku za zámkem, do starého allánu —
budu tě očekávat a budu tam sám,« vábil svě
tácký Valdemar nezkušené děvče. »Přijdeš ?
»Proč bych nepřišla, nohy mi neupadnou,
rozhodla se Madlenka.
Oči Valdemarovy ďábelsky zajiskřily, Mad
lenka byla jeho. Srdce mu divoce zabušilo.
Avšak jiné srdce po slovech Madleniných
sevřelo se krutou bolestí. To bylo srdce tan
v houští na druhé straně za plotem, srdce věr-
ného Jeníka, kterýž náhodou byl přišel v ta
místa a rozmluvu Madleninu se svůdcem vy-
slechl. Znal mladého hraběte, věděl, co Madlenu
očekává, a věděl taky, že jest u konce krásný
sen jeho mladé lásky. Zdrcen odcházel z osud-
ného místa a v prsou jakoby mu vyzváněl
hrana. Rovnou cestou zamířil k černé, hluboké
tůni, rozestirající se na opačné straně za ves-
nici, z níž ještě nikdo se nevrátil, kdo v kalné
zrádné hlubiny její se pohroužil. O, by byl
Madlenka tušila, kam v té chvíli směřují kroky
věrného Jeníka . . . « l
Madlenka
Valdemar
Valdemarův
Jeník
Madlena
10
article
(Ale cestou Jeník setřásl se sebe škaredý
dojem, jakým naň účinkovala slova lstivéh
Valdemara a nepomyšlená odpověď Madlenina
Smutná hrana v jeho prsou utichla, pravice za
ťala se v pěsť, zamávla vysoko nad hlavou
z bledých rtů Jeníkových vyklouzlo:
»Počkej, pacholku, ty jich nahrabeš!. T
je jedno, ať. jsi hrabě . . .«
Pak několika skoky byl u tůně a červenou
kudlou, již mu Madlena byla přinesla z posledn
pouti, uřízl důkladný kmínek liskový. A nazejtří
po požehnání, když Madlena osamělou, tichou
pěšinou spěchala k altánu v parku, nemohoue
ani dočkati se chvíle, až si navlékne slíbený
náramek, a když hrabě Valdemar vyběhl z al-
tánu, aby nevinnou a netušící svoji oběo
v doupě své zavlékl — vyřítil se z houštiny
Jenik se svojí lískovkou a popadl mladéh
hrabětě za sametový limec.
»Co tu chcete, člověče?« osopil se na
Valdemar.
Avšak Jeník neodpovídal, neměl času
Ostatně ani nemusil vykládati, co tu chce, nebot
to Valdemar ihned poznal. A Jenik sázel, sázel
až liskovku roztřepil, a pak, nevšímaje si dále
překvapeného a velmi spráskaného Valdemar
popadl Madlenu, pod níž se nohy třásly, a za-
hřměl na ni:
»Škoda, že jsem neuříz' dva klacky, by
bys taky zasloužila jedním !«
Ale tu si Jenik vzpomněl, že má ješt
ruce. A když jeho pravice posledně mávla
vzduchem a dopadla, ulevil si Jenik:
»Abys věděla, k do je tvůj majorát !
Madlenka již nikdy nešla parkem k altánu.
a teď, když je matkou šesti zdravých kluků
holek, vděčně vzpomíná svému dobrému Jan-
kovi, kterak moudře ji tenkráte věc vyložil. Pana
Valdemara později zavřeli pro falešné směnky.
Jeník
Valdemar
Jeníková
Madlena
Madlenka
Jan
Madlen osamělý
11
article
Při manévrech.
Při manévrech.
Napsal Francisque Parň, přel, Božena SlIvová.
Četa stála v kruhu kolem šikovatele, n
slouchajíc předčítání rozkazů, než se rozejde
po osadě a hejtman Hermont roztrhl zatím
obálku dopisu, který byl právě obdržel.
Poznal ihned poněkud třesoucí se písm
své staré matičky a hotovil se s něžným, vlid-
ným úsměvem ke čtení obvyklých napomenut
a novinek: »Dej na sebe pozor. .. Nezůstávej
dlouho do noci v hostinci . . . Mně se ved
trochu lépe se záduchou ...« Ale sotva přelét
první řádky, rysy jeho křečovitě se stáhly a o
sesínal. V listu stálo:
»Mé drahé dítě!« Musíš býti zmužilý, ne-
boť řádky tyto způsobí Ti krutou bolest. Byla
bych Tě chtěla napřéd trochu připraviti a ne
Ti to tak beze všeho napsati, ale víš dobře, že
ve skládání dopisů mám malou zručnost. A po-
tom snad má láska k Tobě činí, že vidím věci
hůře, než ve skutečnosti jsou a snad Ti nezá-
leží tolik na tom sňatku, jak já se domnívám.
Francisque Parň
SlIvová
12
article
Uhodli jsi jistě, že jde o slečnu Klár
Daussartelovu. Řekl jsi mi o své poslední do-
volené, že jsi její láskou jist a že čekáš jen na
skončení velkých manévrů, abys požádal o její
ruku . .. Nuže, mé ubohé dítě, slečna Klára
má příští měsíc 15. svatbu a béře si jakéhosi
úřadníka z Nancy. Nejsme dosti bohati, vidl
a chybili jsme, že jsme mysleli tak vy-
soko . . «
Plsmenka počala tančiti před očima setn
kovýma a krutá bolest sevřela mu srdce .
Lhostejný, jednotvárný hlas šikovatelův zně
dále v předčítání rozkazů.
»Obydlí velitelovo nalezá se v zámku, po
bočníkovo na faře.
Dobrá voda všude
Vino za 50 centimů lit.
Zemáky za 10 centimů kilogram.
Velitelství připomíná, že vchody do dědin
mají býti co nejpečlivěji střeženy.«
Hlas umlkl.
»Můžeme se rozejíti, pane hejtmane?
ptal se pobočník, vystupuje z kruhu.
»Co je libo?... Ach, ano, nechť se ro
zejdou.«
Na stručný povel se četa rozešla.
Bezděky kráčel hejtman Hermont za svým
koněm, kterého jeho sluha odváděl k vykáza
němu obydli.
Klár Daussartelův
Klár
Hermont
Nancy
13
article
»Tentokrát si musíme pospíšiti,« řekl k
prál Rabut, přicházeje se svou četou k posled
nímu domku osady. »Stráže mají být rozestavený
již za půl hodiny po přichodu. Na kom je
řada? Na Vernouxovi, tuším? Nuže, Vernouxe
rvchle se okartáčujte a postavte se za domek
Povím vám potom heslo.«
Stráže na cestách do dědiny měly tentokrát
opravdu velikou důležitost. Velící generál polo
žil na ně veliký důraz a chtěl, aby každá čet
sama střehla všecky vchody ke svému ležen
tak, aby nepřítel nemohl obejíti přední stráže
a přepadnouti spící mužstvo.
Velitelé jednotlivých čet bděli nad vykoná-
ním těchto rozkazů, vědouce, že velící generá
je s to jedné krásné noci je přepadnouti, aby
se přesvěděil, jak se plní jeho rozkazy.
A četař Rabut ve svém malém okrsku take
bděl nad vykonáváním těchto rozkazů, jak
jsme viděli, neboť znal svého hejtmana a ne-
měl mnoho chuti dostati »kasárníka« nebo
»špangle«.
Vždyť hejíman Hermont byl velice přesný
ve službě, sám sobě neodpouštěl nikdy ničeho
ale také neodpouštěl žádnou chybu nebo nedba-
lost jiným.
Rabut
Hermont
14
article
Toho dne ale nenavštívil utábořené sve
mužstvo, jak to jindy čmníval. Nepřišel zve
nouti víka kotlů a okusiti polévku a pochváli
nebo pokárati kuchaře. Ani nezavolal šarže, aby
jim oznámil postup dnešních manévrů a vytk
chyby, které se tu a tam přihodily. Činil tak
pravidelně každého dne a dnes odpoledne míst
toho poslal sluhu svého k veliteli se žádost.
aby ani k jídlu společnému nemusil se do
stavili.
Dobří lidé, u nichž byl ubytován, sotva h
spatřili a vyprávěli hned, že »jejich důstojníl
není tuze vlídný.« Od svého příchodu sotva
vyšel z vykázaného pokoje.
Všichni, kdož viděli kdysi mizeti navždy
vysněné štěstí, pochopí, jaké chvíle ztrávi
v tomto cizím obydli, uprostřed cizího nábytku
který viděl poprvé a naposledy — bolest lásky
jest věcí příliš známou, aby bylo nutno dlouz
ji vyličovati.
Večer vyšel ven; cítil, že se ho zmocňuje
horečka. Musilo být již pozdě, neboť vše ji
spalo v dědině, bylo jen tu a tam slyšeti zma
tený, temný šum — oddychování mnoha una
vených, spících hrudí. Šel přímo stále dál jako
raněné zvíře, hledající samotu a stín. Pojednou.
když již docházel k poslednímu domku vesnice
bvl by málem vrazil do četaře Rabuta, ktorý tu
pobíhal s hlasitým klením a zaraženě zůst
stát, když poznal hejímana.
»Co se tu děje, četaři, nač ten hluk tak
pozdě?« řekl tento, mimoděk zaujat svou po
vinností velitele a .. Kde je stráž?
Čelař byl řádný hoch, lháti neuměl, pově
děl tedy pravdu:
»Pane hejtmane, já nevím! Ani to nen
půl hodiny, co jsem sem postavil Louveaua
a nyní, když jsem sem přišel na přehlidku
není tu . . . už to jiné nebude, než že ten da-
reba , v a «
»Snad je někde na blízku, zavolejt
naň...« vyrušil ho hejíman.
uno
Rabut
15
article
»Louvenu!.. Louveau I... Louveaul
křičel četař do noci hromovým hlasem.
Žádná odpověd.
Hejtman řekl přísně
»Máte to pěkně spolehlivé mužstvo, R-
bute... Hleďte nalézti toho zde, který se do
pustil tak vážného přečinu a zejtra mi o tom
při ranní prohlídce podáte zprávu.«
A pokračoval ve své procházce na cestě
stopeně v slínu.
Jindy byla by ho podobná událost velice
vzrušila a zaujala celou jeho pozornost. Dnee
na to více ani nemyslil.
Trpěl opřavdu velice touto příliš neočeká
vanou a příliš krutou ranou, všecky jeho my-
šlenky točily se jen kolem vědomí ztraceného
jeho štěstí a on ptal se sám sebe, nebylo-li by
lépe dobře mířenou ranou z revolveru učiniti
všemu konec . Jeho ubohá stará matičk
přes svůj bystrozrak netušila, jakou hlubokou
lásku vénovali té, která ho zradila . . . Byl
z těch, kteří dovedou své srdce darovati jen
jednou; jeho život byl zlomen, neodvratněa
navždy ..
Úsedl ve stínu na kraji cesty a zůstaltu
v černé noci, přemýsleje o svém zoufalství.
Smutné chvíle míjely, snad uplynula takt
celá hodina . .. Pojednou pravidelný zvuk ozý-
val se v tichu a vytrhl ho z jeho ztrnulosti
Zvuk se blížil, stával se určitým; byl to krol
muže chvátajícího po silnici a mířicího k
Brzy objevil se muž sám, byl to voják.
Znovu vyrušily myštenky na povinnost hejo
mana z jeho zadumání. Vzchopil se ze stínu
zastavil cestu chvátajícímu, který stanul° sotv
dechu popadaje
»Odkud jdete, hochu ?e
kpsilou.
vsi
Louveau I
Rbute
16
article
Muž neodpověděl, ale poznal asi hlas hej
manův, neboť pozdravil po vojensku a srazi
opatky.
»Nuže, kdo jste?« zvolal hejtman netrpělivě
»Louveau, pane hejtmane . . . vykoktal
nyní voják.
»Louveau !.:. a tak vy jste stráž, kterou
četař Rabut před chvíli hledal? Vy jste opusti
své místo ?
Muž sklonil hlavu.
»Nuže, odpovězte přece něco ! .. ! Pro
jste nezůstal na stráži? ... Víte čemu jste se
tím vydal v šane?«
Louveau zavzlykal.
»Pláčem se nie nespraví a není to ani vo-
jína hodno,« řekl důstojník tvrdě . . . »Konečně
zde není vhodné místo k vysvětlení té přihody.
Jděte ihned na strážnici, jdu za vámi . . . Tam
se to vysvětlí.
Louveau pozdravil a beze slova dal se
zas na pochod k dědině. Hejtman šel za ním.
dosti zvědav na rozuzlení a ptal se sama sebe,
co mohlo pohnouti tohoto hocha, kterého zna
jako řádného vojína, klidného a přesného, k do-
puštění se chyby tak veliké, jakým je opuštění
stráže . .. Přidal do kroku a dohonil ho.
»Louveau, nechcete mi říci, kde jste byl.
ani co vás pohnulo k opuštění vašeho stano-
víště ?
Louveau se zastavil. Byl to statný hoch
přímého pohiledu.
»Pane hejtmane,« řekl, »povím vám pra
vdu ... Ulehči se mi a snad mne spíše omlu-
víte . . .«
Nyní dali se na pochod společně, hejtma
i vojín vedle sebe a Louveau vyprávěl:
»Vý asi nevíte, pane hejtmane, že jsem
z Vaudeurresu, vesnice asi půl míle odtud vzdá-
lené. Tato cesta vede tam přímo a já jdu od-
tamtud ..
17
article
»Byl jste se podívat u rodičů ?«
»Ne ... Nemám již rodičů . . . A nebyl
bych tam ani šel, kdyby . . . Nuže, takto je to;
stál jsem klidně na stráži, když kolem mně šel
jakýs hoch z Vaudeurresu a poznal mne. Hovořii
jsme . .. Já vím, pane hejtmane, že jsem chy-
bil, že nemá s nikým mluvit, kdo stojí na stráži,
ale už se stalo .. . Ptal jsem se, co je nového v
vsi. „Ne mnoho,“ odpověděl mi, „leda to, že se
Lěontna vdává, bere si Dufourova syna . ..
A odešel, maje na spěch.
A já, pane hejtmane, já myslil, žes
zblázním, když jsem to uslyšel !... Léontin
byla mou nevěstou. Zasnoubili jsme se než jsem
narukoval ... A neměl jsem na světě nikoho
než ji. . . Nevím, co se potom se mnou dělo .
Myslil jsem si, že zejtra ráno musíme odtud
odejít a že se sem již nevrátíme a že sotva už
se na tolik přiblížíme k Vaudeurresu, by tam
bylo sotva půl míle, Leontina bude doma, na-
jdu ji, snad se to všechno vysvětlí a před vy-
střídáním stráže se ještě vrátím . . . Šel
jsem . . «
»A viděl jste své děvče?« ptal se hejtman
chvějícím se hlasem.
»Ne ... Spala už, neotevřeli mi . . . J
nom její matka přišla k oknu a křičela na
mne, abych šel po svých, že je to hanba bou-
řit lidi tak pozdě . .. a že Léontina nepotřebuje
návštěv od takových tuláků jako jsem já
A tak jste mne potkal před chvíli, jak
jsem se vracel. .. Mám dnes nešťastný den
Ale dnes bych svou kůži prodal věru hodn
lacino . . . «
Dufourův
Léontin
J n
18
article
Louveau se zamlčel. Do vesnice bylo uz
sotva sto kroků. Hejtman se zastavil a položi
mu ruku na rámeno.
»Bolest lásky není smrtelna, milý hochu.
Tato mine. .. jako tak mnoho jiných. Všecko
mine ... Jděte ke své četě a řekněte svému
četaři, že jsem vás viděl a že jste mi svou ne-
přítomnost na stráži vysvětlil ... Nepotrestám
vás tentokrát . . . Jdětel
To řekl hejťman Hermont, který až d
toho dne neprominul žádného poklesku nikomu
Hermont
19
article
Dovolená slečny Hermy.
Dovolená slečny Hermy.
Kanoelářská silhonell
Hermés
20
article
Dovolená ! Dovolená soukromého úřadníka
Celý rok stísněni okovy kancelářského jha,
kde často šéf dle své nálady rozhoduje o dalš
existenci vaší, kde šedý prach jako pijavice
přissává se v plíce a kde častokráte jediným
oknem probleskující paprsky sluneční připomí-
nají vám existenci venkova, v jehož ulicíeh
raší kolotavý život, ač jestli snad v e napjaté
nervy nezařezává se hluk vozů a děsivé zvonění
elektriekých tramwayí, po němž kolikráte všemi
nervy provlní se nervosní prochvění — jakoby
udělenou dovolenou vřelejší krev probíhala ži
21
article
Nerozlomné okovy kanceláře puknou, rán
nevitá tě šéf zamračeným pohledem, a po celý
den budeš plnými plícemi lokati čistý vzdueh
temných lesů a lánovitých polí, nad nimiž skři-
vánek v dalekém modru zpívá jásavou píset
životadárného Leta
A zde máte jen trochu půvabů a kouzl,
jež tají v sobě jednoduché to slovíčko — do-
volená. A nedivte se, že nám nepřízní osudu
k doživotnímu kancelářskému životu odsouze-
ným radostí pak v hrudi srdce skáče po my-
šlence, že aspoň na pár dnů zbavíme se toho
jha a bude nám jako ptáčeti, kteřému podařilo
se na čas uletěti ze své tísnivé klicky“ . ..
Podobné as pocity zmitaly nitrem naší ka
sírky — slečny Hermy — jak uvykli jsme
ji jmenovat, když ohlásil jsem ji svolení šéfa
že může zejtřejším dnem nastoupiti 14denní do
volenou.
A nyní dovolte, bych vás trochu seznámi
se slečnou Hermou.
Do naší kanceláře přišla před rokem. Před-
stavení její bylo zcela prostě: slečna Hermina
Topolova, bývalá vychovatelka v rodině velko-
statkáře X v Z. Mezitím, co přejímala ode avé
předchůdkyně pokladní knihu a hotovost, měli
jsme příléžitost prohlédnouti si úplně slečnu
Hermu. Postavy byla pěkně urostlé, obličej měla
přijemný, ač četné vrásky na čele a poněkud
vystupující kosti líení nasvědčovaly, že rafie
jejích let pošinula se již o několik bodů prs
Hermés
Herma
Hermin Topolův
23
article
třicítku. Konečně černý úbor dodával celému
jejímu zjevu dosti půvabu a zajímavosti.
V práci svou ponořila se slečna Herma
s neobyčejnou horlivostí. Od rána do večera
skloněna byla nad svoji knihou, až nemluvnost
její, zejmena dotazoval-li se některý zvědavec
na její minulost, vzbuzovala v nás podivení.
Leč zamlklost tato po půl létě vzala (ovšem
znenáhla) za své přichodem nového účetního
Slámy, po úmrtí starého, bručivého kollegy
Tůmy.
Sláma, as 30letý státný muž, jehož pěkný,
mohutný knír většina z nás mu záviděla, brzy
vpravil se v nové prostředí a svoji mužnou při-
mostí brzy získal si všeobecného přátelství.
Práce jeho a slečny. Hermy vzájemně se
doplňovaly, takže byla tato nucena častokrát za
den na leccos se ho dotazovati. Sláma s milou
sdílností ochotně vždy dával potřebné vysvětlení,
začež odměnou mu byl úsměv slečny Hermy,
jehož nikdy před Slámovým příchodem jsme
nespatřili.
Změna tato přiváděla nás v úžas. A což
když ledy nemluvnosti slečny Hermy docela
pukly a ona sama pouštěla se s námi v roz-
hovor, jímž hleděli jsme si zpříjemniti stinná
stránky naší kanceláře, když šéf z télo se byl
vzdálil. Leč úžas náš dostoupil vrcholu, když
praktikant jednoho rána přišel s novinkou, že
pan účetní Sláma doprovázel včera slečnu ka-
sírku až k jejímu domovu. Rozumí se samo
sebou, že něco podobného bylo nám vítáno,
vždyť chtěl-li dříve někdo z kollegiálnosti slečnu
Hermu doprovoditi, nikdy k tomu nesvolila.
Šéf dlel již se svojí rodinou v lázních
tu měli jsme dosti přiležitosti, nabyti jistotyo
pravdivosti zprávy praktikantovy.
»Nu, jak jste se měl na včerejším rendez-
vous,« dolehal jsem na Slámu, jedva že byl
tento s rozvedením kasy hotov.
Zvědavost má ho však ani dost málo ne-
překvapila a jakoby pochopil situaci, usměva-
vým — »to nic není« — odrážel mé útoky.
Hermés
Tůma
Sláma
Slámův
Herma
24
article
Vida, že Sláma zvědavost mou neupokojí,
obrátil jsem se na slečnu Hermu. Ta jakoby
hovoru si nevšímala, uzardělé lice její však
nasvědčovaly, že ani jediné slovičko ji neušlo.
»Nomohla jsem přece odmítnouti pan
Slámu, když nabízel mi svůj průvod a ostatné
hovor náš týkal se pouze dovolené,« s náde-
chem podrážděnosti odbývala mne slečna Herma,
když hroty mého špičkování přímo na ni se
obrátily. »Nemůžeme přece oba najednou jet
a bylo tedy třeba se dohodnouti, kdo kdy po-
jedeme, abychom pak jeden druhého zastoupil,«
vysvětlovala dále a sklonivši hlavu nad svoji
knihu, dávala tím na jevo, že rozhovor o této
věci považuje za ukončený.
Vysvětlení slečny Hermy mne naprosto ne-
uspokojilo. Viděl jsem dobře pohledy její, jež
úkosem na Slámu vrhala a v nichž dobře jsem
vyčetl, že není jí Sláma lhostejným ... Každý
ten pohled tajil v sobě něco tak rozcitlivělého,
pohled, jaký může míti jen člověk, který mnoho
již vytrpěl a snad i dále trpl.
A pohledy ty nadobro odzbrojily moji
zvědavost, zejmena když na Slámoví na dále
nějakého živějšího interessu ke slečně Hermě
nebylo znáti.
Sláma
Herma
Hermés
25
article
Za takových okolností nadešla čtrnácti-
denní dovolená slečny Hermy. Program dovo-
lené měla již hotový. Navštíví prý Posázaví,
kde nějaký strýček její je lesníkem.
Podala nám všem ruku na rozloučenou
když naposledy Slámovi pravici tiskla, zdálo se
mi, jakoby se její ruka chvěla a v pohledu je-
jím jakoby tisíce bázlivých otázek se skrývalo.
»Šťastné shledání,« přála Herma již vese-
leji ve dveřích ještě se obrátivši a zadívavši
se na Slámu, svižným krokem ubírala se k do-
movu.
Již druhého dne po odchodu slečny Hermy
jali jsme se snad všichni Slámu skádliti. Z klidu
jsme ho však nevyrušili.
»Dětinové, jak může vám něco podobného
jen napadnouti. Bavil-li jsem se snad s Hermou,
bylo to více z účasti nad její osudem — « na-
mítal proti našim domněnkám o jeho milostném
poměru se slečnou Hermou.
Hermés
Sláma
Herma
Posázaví
26
article
»A pak ona jest přece o několik let starš
než já a v jejích letech se již ženy nerady
zamilují. «
»Láska, brachu, nezná rozdílu několika
let,« odplral jsem Slámovi, neboť nevěřil jsem.
že bych se, zejmena v Hermě, byl mýlil.
Sláma, když viděl, že podezření naše ne-
ochabuje, dal se do hlasitého smíchu.
»Nevěrtte-li, co jsem vám dříve říkal, uvě-
řite snad tomu, co vám nyní povím. Tajil jsem
to před vámi, co jsem zde, ale za těchto okol-
ností to není již možné. Aby bylo jasno, vězte,
že mám již dlouholetou známost se svojí se-
střenicí. Právě tulo neděli měli jsme poslední
ohlášky a příšt neděli máme v Pardubicích ve-
selku. Nu a když je to již venku, zvu vás ji
nyní i jmenem zvě Kamilky, abyste nás svou
přitomností při našich oddavkách poctili.«
Zůstali jsme všichní jako ohromeni. Ta-
kovou novinku přece nikdo z nás neočekával.
»Co tomu řekne jen Herma?« prohodi
jsem, když Sláma ukončil svou zpověd.
Úsměvem odbyl tento moji poznámku
dal se do práce.
Za dva dni na to dostali jsme všichni
oznámení sňatku Slámova se slečnou Kamilou
Pěknou. Slečné Hermě položil je Sláma na
její stůl.
Na svatbu jel jsem s kollegou Hladkým.
Druhého dne po sňatku, srdečně rozloučivše s
s námi, odjeli novomanželé na jih a my vrá-
tili se domů a po převléknutí se přímo do kan-
celáře.
Za pár dní přišla Herma. Že slunce dosti
pracovalo na jejím obličeji, zbytečno podolý kati.
Odloživši klobouček a slunečník, živě jala se
ličiti krásy Posázaví.
»A což pan Sláma? Snad nejeli již n
dovolenou?« dotazovala se mne, když předával
jsem jí opět pokladnu.
Úkázal jsem jí na oznámení jeho sňatku,
jež jí byl Sláma na stole založil.
Chvatně přečtla ohsah jeho a tu viděl
isem, jak slza jako krůpěj rosv skanula na
Sláma
Kamilka
Hermés
Slámův
Pěkná
Hladká
Pardubice
Posázaví