ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 17 473c3210-8f17-11dd-a27f-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 17
Chunky — 31 celkem · entity: person 57, place 10, work 1
1 masthead
21. září 1913
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. 259.
3 masthead
Patisk vyhražen
4 masthead
Strana 17.
5 article
OBSAH Yysilon: O nesmělém Vojtiškovi. Jan Fr. Hruška: Z třetího sta Chodských bájek. Louis Křikava: Noční manovr. P. G. Gnědič. Zajíc. Pertold O.: (III.) Jihoindické povídky. Johannes Jörgensen: Míchač jedů.
Jan František Hruška Křikava P G Gnědič Pertold O Jörgensen
6 article O nesmělém Vojtíškovi.
O nesmělém Vojtíškovi. Málem by člověk mohl psáti nové praž- ské pověsti a pohádky z let a míst, od nich nás ani nedělí veliká mezera časová. Tolik toho v Praze zmizelo za jediný věk lidský,a nepříliš dlouhý. A vynaložte všechnu výmluv- nost a vypravujte mládeži, která spatřila světlo světa někdy před pětadvacítí lety, kte- rak„to zde onde vypadalo — nikomu nevy- světlite, nikomu nevymalujete. Vždyť i vaše vlastní pamět a obraznost vám selhává, chcete-li si nějaký zjev z minulosti na očí vy- volati, a chodívali jste kolem toho denně. Na příklad řekněme dům a hospodu „U města Bělohradu“ anebo jen „Bělohrad“. Stával tam na konci ulice Myslíkovy, něco málo kroků od hostince „U Bubeníčků“ a před šítkovský- mi mlýny, kteréž zastiňoval. Stál, abych tak řekl, ne v ulici, ale na ulici, právě v pro- středku, jako ostrůvek, bezmála tam někde, kudy se zatáčejí koleje elektrické tramky na nábřeží Palackého. Ale tehda ještě nebylo tramky elektrické, ba ani její předchůdkyně koňky, u Bělohrad ničemu nepřekážel. Hle dejte jej teď! Postavte si ho tam v duchu! Ni komu se to nepodaří.
Vojtíšek Myslíkův Bubeníček Palacký Praha U město Bělohrad Bělohrad
7 article
Nebo nebožku Kočičí ulici, která vedl z Václavské k Podskalské třídě. S nebožkou svatováclavskou studánkou, kam chodívali pro vodu lidé z celé té končiny, ba i z náměst Karlova. Byla to učiněná horská krajina, byl to hotový příkrý průsmyk, vedoucí dolůk Vltavě. V zimě za sněhového poprašku nebo dokonce za náledí žádný starší, chatrnější člo- věk netroufal si tamtudy dolů a raději si kus cesty zacházel, nechtěl-li se dostati s kopečku jiným a nepříjemnějším způsobem, nežli přiro- zeným, totiž po nohách. Nemoudrá mládež tal do dvanácti, do čtrnácti let vynakládala na tu komunikaci arci jinou část těla, ale mládež vůbec provozuje pěkné věci. Něco takového nemohli jsté od lidí moudrých s křepčími kost- mi ani požadovati. Starostlivé matky arci pal spráskaly rukama nad tím, jak ty kalhoty na harantech zrovna hoří, a nestačily malým taškářům vzadu vysazovati celé „plástve“ Ano, ale kde jen takové záplaty pořád brát? A tam tedy to bylo, skoro na rohu zmi- zelé nyní ulice Kočičí, v malém, šerém hoky- nářství páně Zázvorkově. Vytloukal skrovné živobytí věchtovím, košťaty, nakládaným ze- lím, syrečky, mýdlem, černými bandory a ji- nými pochutinami, a v bázni boží ulehal a zase vstával s manželkou Eližbětou. Dosti dlouho šlo to bez velikých starostí, sousedky a kuchty z okolí trousily se tak přes den přinášely krejcary a šestáky, a vždycky bylo na sousto jidla a na nájem. Ba, nějakou tu zlatku ještě mohl starý Žázvorka uložit. Ale konečně taky na něj dolehla léta. Od věčného tahání vozíku, nakládáni zelí, štípání dříví kuchtám a jiných výkonů podobných ohnul se mu hřbet, ztrnuly ruce, nohy nějak tuhly, krev stydla. Pravda, v po- sledních letech už to všechno nemusil dělati sám, pomáhal mu syn Vojtíšek. Ale tu to prá- vě bylo, s Vojtíškem!
Karlův Vojtíšek kočičí ulice Vltava
8 article
Bylo k podzimku, na večer, seděl tak starý Zázvorka v šerém koutě za pultem vedle sudu se zbytkem loňských povidel, pokuřoval sí a hovořil do otevřených dveří, jež vedly do světnice vedle krámku: „de pak zas máme Vojtíška, mámo?“ Ve světničce kdosi zachrchlal a starý hlas ženský odpovídal: „Táto, táto! Taky už tě ňák paměť vo- pouští. Kde ho máme. Pro sůl jel, nevíš?“ „Povídáš pro sůl, mámo?“ mluvil nějak žalostivě Zázvorka. „Co pak vydávají sůl taky na večír? Dyk tam má jet dopolodne... Chvilku bylo ticho, načež hlas ze světni- čky odpověděl: „To'ce ví, že dopolodne. Snad si ji někde nechal — měl dnes toho tahán víceje — a teď si jel pro ni.) Zázvorka bafal, chvíli nic neřikal, už ho za pultem sotva bylo vidět. Ale že nikdo ne- přicházel, nerozsvěcel. škoda petrolíny! Až pak zase: „Mámol „No co pák? „Jářku, mámo, hodnej to je chlapec, Voj- tíšek, všechno pravda. Pilnej kluk. Nevod- mlouvá, rachotí do oupadu, outrata nejni žád nej. Ale starost mi dělá náramnou. „Povídám, že mi dělá starost, mámo. Šak tobě taky, třeba že nic neříkáš, já vím. — Ale mámo, mně nejni tak, jak si mysliš. Cejtímto ve všech oudech, že tu s vámi dlouho ne- Ve světničce někdo něčím práskl. „Pro Boha tě prosím, táto, mlě'ně s tím- „Jo, jo, mámo, ty řekneš mlčlně — ale ažně pak natáhnete támle přes mandl na prkno studenýho, než ně vynesou, pak by ses eště ráda na ledaco zeptala, ale to budu ně- mej — a breč si pak jak 'ceš. A proto bych rád, aby se toho ujal než vodejdu, a rád bych. aby se voženil. A teď sem u jádra, mámo. Kluk je tak nesmělá, holek bejvá plnej krám na žádnou se nepodívá, do žádnej nešťouchne a holky se na něj třesou ja“ kos na strouhanou mrkev. Je plachej jak straka — takhle ho ne- voženíme mámol“
Zázvorka Vojtíšek
9 article
budu — hle.
10 article
„Povídám, jářku, mámo, že ho takhle ne- voženíme. Kryle pána, kluk jak ouboček, sáh dříví rozštípá do rukou si neplivne — a z žencký zástěry na něj čiší strach. Jakej pak je to muskej!“ Teď se ozvalo ze světničky nesmírně mrzutě: „Protože je po tobě, tátol Just si bejval zrovna takovej. Kdo pak se měl k ženění jako chudej král do boje! Ty! Dybych si tě nebyla bejvala vzala já, ty by sis ně nebyl vzal A musela sem tebou hodně pohnout! Takyti byly knofliky na ženský kacabajce svaty. Jo. jo, Bartoloměji. Byl jsi z takový studený krve. — A tak jen se nestarej — šak si ho konečně taky ňáká vezme. „Vezme, vezme,“ broukalo to ze tmy za pultem. „Ale kdy! Dyk je mu Kryle pána pře třicet — a taky bych i rád viděl, mámo. Mán toho dost, a ňák mi nabihaj nohy. Pak vo- dejdu, a budeš se s tím plahočil sama. A za- tím by sis mohla vodpočnout.?
Kryl Bartoloměj Dyk
11 article
„Tak mu domluv!“ houklo to ze světni- „Co pak sem se málo nadomlouval? Po- vídám: koukej. Vojtíšku, támhle zamečníkovic Nanynka, nebo vedlejších Mackůch Betyna. nebo uhlířová Žanka — no a nechceš-li na- krásně žádnou z nich, tak se vohlídni sám přiveď nám šikovnou nevěstu. A co kluk za- trápená? Svěsí hlavu jak nemocnej kůň a mlč jako dub. Vožeň takovýho člověkal V krámku zatemnilo se teď docela, ne- boť na práh vstoupila široká, naditá ženská postava. „Pámbu dobrej večír, pane Zázvorka.“ „šak už je — jako kolomasť, dej Pámbu drahá paní,“ odpovídal hokynář ze tmy. „A po- řádej si říkám, abych rosvítil, a myslel sem. že příde Vojtíšek — ale čert ví, kde hoje konec. Jakoby nalíčil vnadidlo hladové myši — s ničím tak nemohl Zázvorka přijíti vhod „drahé paní“, jako zmínkou o Vojtíškovi. Jak by na to jen byla čekala, mrštila do tmy krá- mu a směrem za pult pohotově: „No, je-li eště tam, kde sem ho před ňá- kou chvílej víděla, jak sem šla vokolo, to by byl u Bělohradu v Žitnej ulici.“ Tam u těci niťařů.“ „V žitnej ulici, povídaj, drahá paní?“ tá zal se Zázvorka ze tmy, ale již vstával a šra- motil po pultě, hledaje sirky.
Vojtíšek Nanynka Zázvorka Žitný ulice drahý paní
12 article
„Jo, jo,“ potvrzovala drahá paní. „A to už sem ho tam jednou merčila — někdá mi- nulej tejden. Hezkou holku má niťařka — ale ta mně se zdá má už taky něco malýho. Nad Zázvorkou již prskala petrolejka se začazeným cylindrem od včerejška. Panička chtěla za krejcar přesličky, dostala ji, Zá- zvorka shrábl novák, panička ještě chvilku cosi povídala, konečně šla. Zázvorka dobře hádal, že přišla, jen aby mu tu novinu o Vojtiškovi pověděla. Tuze pře- velice jí na tom záleželo, aby jí nikdo nepře dešel. A mimochodem řečeno, „drahá paní měla taky dceru a docela nic by nebyla namí- tala proti Vojtíškovi jako ženichu. Jen drahá paní odešla, tatíka Zázvorku jako by cosi bylo pobodlo. Vyšoural se pře pult a zavolal do světničky: „Mámo, polcem na chvíli, aby nezůstal prázdno.“ „A kam pak tak najednou, táto?“ „E, podívám se na krok do tej Žitnej — v pádu že by tento — aby se Vojtíšek ne- meškal.
Zázvorka Vojtíšek Žitný
13 article
„A že tě to nemrzí, tátol „Vidíš, nemrzí. Tak ve mně jako něc tento, abych se podíval. Šak tam nebuda věčně. A dyby se stalo a Vojtíšek přiše dřív — nic mu neříkej, mámo.“ Ku podivu, jak bystře Zázvorka vykročil Teď se nezdálo, že mu nohy nabíhají, nebot když matka Zázvorková vyšla před krámek aby se za tatíkem podívala, byl již kdesi z rohem. — Lucerna, která svítila právě nad vraty „Bělohradu“, vrhala světlo ještě o kus dále na malý krámek niťařský paní Švarcvajsové po pravé straně bývalé žitné, míříme-li o ulice Spálené. Taky již tam hořela petrolejka nad pul tem, arci nádhernější než u Zázvorků, učiněný „lustr“ proti ní, a za pultem seděla vdov paní Švarcvajska, s okuláry na nose, a pletla punčochu. Pletla je tak věčně, neunavně, ne- boť je robila na sklad. U dveří stanul starý Zázvorka, nahl aa do krámu, stiskl kliku, vstoupil. Ani paničk neměla času, by vstala a „kupce“ přivitala když se Zázvorka otázal: „Nemaj mi za zlé, milá paní, že sem tk smělej: nebyl tu náš Vojtíšek?
Vojtíšek Zázvorka Švarcvajsová Švarcvajska Bělohrad
14 article
Než mohla panička odpověděti, objevil se ve dveřích světnice za krámem, na samém prahu — milý nesmělý Vojtíšek, jako by jej hlas otcův byl příčaroval. Přes ramena Voj- tíškova hleděla do krámu na nenadálého hostě mladá, úhledná ženština, s výrazem překva- pení, skoro leknutí. A milý Vojtíšek choval v loktech — děcko asi roční, které vztaho- valo ručku a mocí mermo chtělo ho lapitiz Beze všeho překvapení otázal se starý hokynář: „A Vojtíšku — to snad je tvoje?“ Slova ze sebe nemohl vyraziti Vojtíšek ani mladice za ním — ani paní Švarcvajsová v krámě. A starý Zázvorka zvolal: „Kryle pána — to ste všichni ztratili řeč No dyk já nic. Vojtíšku, já proti tomu nic ne- mám — a máma jistě taky ne. A že tak po- tajmu! — No ale, drahá paničko,“ obrátil se k paní Švarcvajsové, „do pořádku se to dát musí — za šest neděl se můžou ty mladý vzit. — No a co pak. Vojtíšku, domů se mnou nepůjdeš? — Ahá, chceš tu eště chvíli po- bejt — no dobrá, ale pak přiď a můžeš mámě přivíst vokázat nevěstu — a to maličký taky můžete vzít. Vyvalí to máma vočil Zatí pěkně s Pánembohem.“ Jak přišel, tak odešel. A když za nějakých deset minut vpadl do svého krámku v Kočičí ulici, odsupl s chvatem, a první jeho slova, jež pronesl ženě, zněla skoro vítězně: „A milá mámo, ten kluk zatrápená nejn po mně — ten je po tobě! To se podívíš jakou ti povím novinuí“ A potom tedy vypověděl otec Zázvork svoji novinu. A nemýlil se: máma vyvalo- vala očil V psilon. čky. knír.
Vojtíšek Švarcvajsová Zázvorka Kryl kočičí ulice
15 article
Myslíkova ulice nazývala se před lety Žit nou, a nynější žitná Zitnobransko
Myslíkův
16 article Z třetího sta Chodských bájek.
Z třetího sta Chodských bájek. Napsal Jan Fr. Hru ška.
Jan František
17 article Vrabci a kůň.
Vrabci a kůň. Hejno vrabců, vysedající u zájezdné ho- spody, dalo se z pouhé zvůle do starého koně. podřimujícího tu po obroku ve voze s obilím Vyrušili ho svým skřekem ze chvíle oddechu a vidouce starocha bezbranného, dotírali smě- leji a směleji, až mu i vyčili, jak dávno prý koně ubližují ptákům a jim vrabcům zvláště že dávají lidem žině na oka. „Jak to?“ ptal se opravdově vyrušený kůň. Tu starý jeden vrabec dal se do výkla- du, kterak čižbáři dělají ze žíní oka, jak mez ně sypou zrní a kladou i jiná lákadla a potom že se chytají do ok ptáci za nohy, za hlavu ano mnohý i v oku hyne. „A víte všichni, že je to všecko opravdu tak?“ kůň táže se vážně. „Víme, víme, víme!“ vrabci mladí, sta čimčarali o překot. „Nu a proč tedy do těch ok lezete?“ Vrabci ani muk. Ztichli a ztuchli se každý jinam, a starý kůň mohl v pokoji dodřímati svůj verš.
18 article Dva psi.
Dva psi. Umřel chudý člověk, který se psem vozíkem obstarával posilky ze vsi do města a z města na ves. Psa, že byl zvíře věrné ještě statné, koupili ve mlýně, aby byl ne ji tahounem, nýbrž strážcem. Nasytili jej a přivázali k boudě, ale pes všechen smuten stál a stál, ani si do svého nového pelechu nelehl, ba ani si při něm ne- sedl, jen hleděl a toužil, kudy cesta zpátky. Druhého dne pak začal výti a naříkatia dne třetího už i žrádla nechal a cukal se na řetěze, až boudu celou z jejího místa pood- Tu se před ním na dvoře objevil pes z sousedstva, silný, přitloustlý huňáč. „Co že už třetí den stále si vedeš tako- vou!“ napomínal hned koupeného. „Snad ře- těz od boudy netlačí tě víc než jho, ve kterém jsi po celý den tahávali čí se ti při plné díže zastesklo po bídě?“ Koupený schlípl ocas a sedl pokojně, jak by dával výtkám za pravdu. Sousedský pes pak mírněji dodával: „Te ve mlýně budeš mít zlaté časy. Trochu toh hlídání — jinak můžeš ležeti a hověti si dnen i nocíl“ „To právě mě děsí!“ ozval se smutně pe koupený. „Kdo zvykl práci, nemůže žít bez
20 article Had a ropucha.
Had a ropucha. Hadu nadešel čas, aby se svlekl ze své kůže. Bylo mu to za nemoc a zkrotilo jej to tak, že když znova vylezl ze své skrýše ve hromadě kamení a potkal se s velikou ropu. chou, stal se sdílným i k té žábě. Postěžoval si jí, co bolestí a nepříjemností měl, než svlek tu svou starou kůži. „Hm, kůži!“ odkmuchla si ropucha. „Co teprve, kdybys byl měl svléci svou hadí po vahul
21 article Kavky a kosí.
Kavky a kosí. Kosi v lese dostavovali již své úhledné hnízdo, skryté v hustých větvích mladého smrku, když najednou zpozorovali, že neda- leko nad nimi v rozsochatém vrcholku veliké borovice stavějí také kavky. Skoro se zarazili toho hrubozobého sou- sedstva. Ale opouštěti těžko zbudovaný pří- byteček také nechtěli a tak si umínilí jen bedlivěji bdíti a kdyby bylo třeba, jednou v boj na život a smrt se dáti za mladé. A nedlouho potom přišli ještě jední sou- sedé. Sýkorky malé, milé usadily se v dutém pařezu blízko pod kosy. Bylo dostavěno, přestalo u všech tří pta- čích rodin neustálé létání a shánění staviva a nastalo vytrvalé sedění na vajíčkách, v čemž přesně podle dávných řádů přírody střídáse ve svých hodinách samička se samečkem A skončilo se i to; starým nastávala nová. hlavní starost, krmení. První začaly krmiti sýkorky v pařezu. ač poslední na vajíčka sedly. Naposled vyse děly mladé černé kavky nahoře na borovicí Když pak tam začalo mladým náležitě chut- nati, staré kavky k úžasu kosů i sýkorek za- čaly mladým nositi i ptačátka holátka, jež pří- mo z nestřežených hnízd vybíraly. Ano, stalo se kdysi, když starostlivé sýkorky obě na- jednou sháněly potravu mladým někde dál stará kavka jen se shora šustla, tiše rovnou na sýkorčí hnízdo, a už skulinou pařezu vy- tahovala za krk úzkostlivě pískající holátko Starý kos právě přilétal svých krmit; zhrozi se takového výjevu, až sousto pustil.
Kavka Kos
22 article
„Co to děláš, bezcitná!“ křičel a hnal s po kavce až k jejímu hnízdu. „Pořádek!“ zachechtala se kavka, pu- stivši ubohou sýkorku dvěma mladým hltou- „Pořádek, pořádek!“ opětovala si s chut a dodala: „Kdyby mělo každé holoplíště, jež se vylíhne, zůstat na živu, brzo nebylo by místa ani zobu pro všecky. Zatím mladé kavky, smělé neposedy, a byly v ohromném hnízdě z větvoví jen dvě, neustálým ťakotem rušily všechen klid lesního zátiší, až se jim to kdys zle vyplatilo. Takot jejich přivolal kunu, když poblíž slídila, a že také ledabylé, neurovnané hnízdo z daleka bilo do očí, snadno je oko dravčí nalezlo. Kos to všecko tajně viděl, kryje pečlivě křídly své mladé na ukrytém hnízdě. Kuna mžikem vyšplhala se do vrcholku borovice a tam na- před zálibně si prohlížela kořist, sedíc podál hnízda. Přestal ťakot, jak by ufal, ale pozdě Kuna skok, v hnízdě zakvičelo a již šplhala zase s borovice dolů, nesouc v zubech obě kavčata. Po dlouhé chvíli teprv přiletěla stará kavka. A to bylo křiku, skřeku a voláni! Honem se hnala ke kosímu hnízdu, neví-li prý kos, kam se její robátka ubožátka po- děla. nům. „Vím!“ zašveholil kos vážně a povědě celý příběh s mláďaty a s kunou. „A proč jsi nekřičel, když jim bylo o ži- vot!“ vyčítala kavka a zlostně křídly tře Kos bez bázně povyskočil od hnízda výš a zašveholil významně: „Vždyť podle tvýck kavčích práv kuna dělala jen pořádek.
Kun Kos
24 article
Louis Kříkava Noční manevr. Do likce bojů postupuji kolony poli, silnici Létadla střibrem vzduchu pluji kraj vsahuje se k měsicí. Vojska jakoby stoupat chtěl v dráhu nočního svitival Děla, zvěř, lidstva bledá čela noc hltá rušná, zářivá. Strojních zní pušek monotonní přišerný klapot. Rány z děl. Praskoty ručníc. Ržání koni. A nad tim rejem strojů, těl směje se měsic.. Ironichy. Sprýmař, jehož nic nebolí, až přijde čas, pak jako vždycky změní svou tvář v lie mrivoly.
Kříkava
25 article Zajíc.
Zajíc. Rusky napsal P. G. Gnedi č. Přeložil J. H. Byl jsem s otcem na procházce za svě- žího slunečného jitra. U drůbežníka, kde na vývěsním štítě bylo napsáno: „Zelenina zvěř“, v kulatém, pleteném košíku tetelilo s cosi chlupatého a čísi roztahující se nosíl strkal se mezi proutí. „Tatínku, králík,“ vykřikl jsem s nadše ním. Zastavili jsme se. „I to není králik, to je zajíc,“ odpovědě otec. Poprvé viděl jsem živého, teplého zajíce Lidí se nebál; vztahoval ke mně tlamičku. Známý nám prodavač ve vrzajících botácl ukázal se ve dveřích. „Zajíčka mi přinesli, děti jej chytily. Kupt jej dětičkám, ať se s ním potěší. My nemáme živého zboží; dám jej, zač chcete. A otec přikázal, aby k nám domů odnesl- košík. Procházka se tím zkazila. „Ale, tatínku, kde žijí zajíčkové, v políck či v lesích?“ ptal jsem se já. „A jak ho chy. tili? A kde bude u nás doma bydlit?“ Všechno splynulo mi v obraz šedého nazrzlého zvířátka. Svítilny na zelených niz- kých sloupech i oblaka bílá, zčeřená i bez listé stromy i žluté policejní strážnice s bře zovými dvory a jaře plápolajícímí kamny úřadníci s portfeji — vše patřilo na mne od- někud s boku — bezvýznamné to bylo. Váž- ným a důležitým byl zajíc v kulatém košiku s dlouhýma ušima a na všechny strany čeni chajícím nosíkem. „Hned jej donesou k nám nebo až potom, nepřestával jsem. „Možná že hned, možná taky že a potom,“ lhostejně odpověděl otec. „Hleď, aby chom snad se tu stavili a koupili oleje. Tady mají výtečný olej.
P G Gnedi Zajíček Rusko
26 article
Když jsme zazvonili a starý Agafon ote vřel nám dvéře, první bylo, abych se otázal „Zajíčka už přinesli? „Přinesli. V kuchyni je.“ Hnal jsem se tam. Zachytili mne však svlékli svrchní oděv. „Ano, viděla jsem,“ odpověděla mama na mé radostné oznamování, „k čemu však js to jen kupoval? Otec ukázal na n „Ten naléhal. Víme to, nenaléhal jsem. Ale otec po- chopil mé dnešní zanicení a to, jak jsem s zamiloval do zajíčka. Jen darebáctví s ním bude dělat,“ ztrá peně dodala matka. „Žádné darebáctví!“ vyrazilo ze mne. klícce bude sedět. Já ho krmit budu. „Čím? „Hrozinkami, hovězím, kaší . ..“ „Zajíc má rád zelí.“ poznamenal prochá zející Agafon. „Tak se sám postarej, abys měl zelí, prohodila za ním matka. „Zalím,“ souhlasil jsem, „já — ano vším co bude jíst, já .. „A kdo pak bude uklízeti klícku „Proč uklízet? „Což pak chceš změniti pokoje v stáj? „lá sám budu ... „No tak se ti to dovoluje.“
Zajíček Zajíc
27 article
U nás v domě bydlila tetička Nastasij Romanovna. Za dřívějších časů všechny tetičky byly stejné: nosily čepec s karkulí, neširokou krinolinu a na skráních podkládaly si nějaké vlasaté válečky, aby účes stál pyšněji. Nasta- sija Romanovna byla orakulem domu. Jakmile uviděla zajíce, svraštila líce. „To není městské zvíře,“ pravila. „Na vs tak ještě přes leto možno si je držeti.. . Ale zde, v městě — kde pak tady — zajíc!“ „Ale vždyť si veverky chovají u Anny Semjonovny! Celý den si ona v kolečku po- skakuje,“ podotkl jsem. „To tak — veverky, to je jiná. Veverk má chvost jako pštrosí pero. Ale zajíc jake medvěd — místo chvostu — knoflík. „Podle mého je to lépe,“ pomyslil jsemsi „Je příliš svéhlavý,“ poznamenala teta. Matka si povzdychla a mlčky souhlasila „Chápala bych ještě,“ pokračovala teta „kdyby to byl zajíc ke hraní, který třeští n bubnu — to může být pro děti zábavné. Ale živý zajíc — to se docela nehodí. Ještě daji dětem do rukou delfiny a řeknou, že je v tom jejich vývin. Co pak je to za výviní Jenom vzduch kazí.“ „Ale já bych řekl, že živý zajíc jest lepš než zdechlý!“ nepřetvářel jsem se. „Ty, podí vej se, tetičko“
Nastasij Romanovna Romanovna Anna Semjonovna
28 article Natalija Romanovna udělala opovržlivou
Natalija Romanovna udělala opovržlivou grimasu. „Ani vidět! A čím dále ode mne bude to zvíře, tím lépe. Nechápu, proč se má byt převraceti v koráb Noemův? Dnes — zajíe, zítra — kohout, pozítří — sysel...“ Zajíc se utábořil v jídelně vedle bufetu. Bezpochyby nezalíbilo se mu tam, že tam bylo temno a celý den vedle něho řinčeli ná- dobím. Ostatně však této nepříjemnosti brzy přivykl. Celý den jsem od něho neodcházel. Krmil jsem jej zelim, ubezpečoval, že se mu chce píti a strkal mu pod tlamičku talířek s vodou Na hodině u maman — zabýval jsem se s ni „Zákonem božím“ a jazykem francouzským — byl jsem nepozorný a vypravoval jsem, že Abraham chtěl obětovat Jakuba a po dobu vyučování francouzskému jazyku, kde nebyl. nic společného s Jakubem, stále jsem zapo- mínal slovo „chasuble“ — ač-li mi vůbec pří- slušelo je znáti. Maman, která obyčejně nůžtič- kami ukazovala na to či ono slovo, upozor- nila mne: „Ty jsi dnes tak nepozorný, že kdybych byla guvernantkou, potrestala bych tě. „A co, maminko, má děti můj zajíc?“ zeptal jsem se náhle. „Jak to mám poznat?“ pokrčivší rameny odvětila maman. Ten zajíc ti vězí v hlavě — teta Nasťa má pravdu, že se nepatřilo ti jej dávat. „Ne, patřilo! Tatínek dobře věděl, co s patřilo. „Ale jestli budeš nepozorný, tak poručím, aby jej odnesli nazpět do krámu. Taková výhrůžka mě přinutila zamysliti se a vyvolala slzy do očí. Vždyť „velcí“ jsou všeho schopní. Mohou dopraviti zajíce nazpět do krámu — rozhodně, všechno je jim jedno, jestliže si ho někdo upeče a sní. K obědu přijela z porculánového závodu stará tetina známá — Sibiřanka Semjarikova.
Romanovna Noemův Zajíc Abraham Jakub Maman Nasťa Sibiřanka Semjarikův
29 article
Žalostně pohleděla na zajíce a pravila: „Ale vy nevíte, že proto se zající necho- vají, poněvadž přinášejí neštěstí. Ano, ano. J to stejné jako břečťan nebo páví péra. Po- mněte na to, až se u vás něco přihodí — ně- jaká nepříjemnost.“ Maman obrátila se k otci- „Ty vždycky něco takového koupíš, že nic jiného z toho není, než samé nepříjem- nosti. „Vyhoď tedy milého zajíčka. Stojí-li pak za to o tom mluvit!“ řekl on. Bouře se valila. Kromě mne všichní byli nespokojeni s nešťastným zvířátkem. Když nadešel večer, svinul se do klubíčka a začal dřímat, chvěje se strachem, jestli k němu ne- přicházím.
30 article
V noci, když se všechno v domě utišilo a Morfeus, tiše proletuje, rozsýval svůj mák, z čehož otec chrápal a teta posvistovala nosem jako vzdálený šalmaj — strašný úder a rámus rozbitých sklenic a talířů všechny vyděsil. V jídelně na podlaze válely se střepy roz- bitého porculánu a skla. „Co to jel Co to je?“ „Hle, nečistá síla!“ rozumoval Agafon. Každičkou noc tu stojí nádobí a nic se nestane. Až dnes ... Řekněte, milosti ... „Říkala jsem ti, abys nádobí uklízel do kredence,“ podotkla matinka. „I jémine, a kdeže jest tam místo! Ani kousek, aby aspoň něco“...“ Přistoupil ke košíku, v němž byl zajíc. Byl prázdný. „Tu máš! Ušák tam není. To jistojistě on... Tudiž, nikdo jiný ... Dlouho jej hledali. Postrašený hřmotem rozbitých věcí, šouráním nohou, chraplavými hlasy lidí, vstavších s postele, možná, že sám nejvíce vyděšený objevením se tety v hrano- stajovém kožíšku a v pantoflích na boso — zajíc tiskl se v koutě u okna, krčil se tam, mžouraje po světle svíček, mihotajících se komnatou. Agafon vzal jej za uši a znovu po- sadil do koše. „Rač, rač! Do uchyně s ním“ — přika- zovala matinka a nezdržela se, aby otci ne- vyčítala: „ Ty vždycky koupíš něco ta- kového .. „Řekla jsem přec, že to zvíře se do města nehodí.“ dodala Nastasiia Romanovna.
Morfeus Nastasiius Romanovna Rača
31 article
Ráno sešla se konference. Principielně bylo usneseno, že se zajícem nebude nic. Způ- soby však, jak se ho zbaviti, byly příliš roz- manité a příliš odlišné. Ovšem, ten nejjednodušší byl — upéci jej a snísti, tím spíše, poněvadž kuchařka výbor- ně uměla zajíce špikovat a připravovatije zvláštním způsobem na marjánce. Ale maman rozhodla proti podobnému rozřešení. Živé stvo- ření, strávivší aspoň jednu noc pod naším krovem, nemohlo být zařezáno. A potom — snísti jej, znamenalo by podporovati ve mně špatné instinkty. Vrátiti-li do krámu? To by zůstal ne- známý další jeho osud. Až by se znovu dostal z košíku — první namanuvší se psina ho roz- trhá. „Odvězti za město a pustiti na svobodu!“ rozhodla konference. Dlouho mně matinka, hořké slzy prolé- vajícímu chlapci — neboť byl jsem zbavován opravdového přítele — malovala rozkoše sa- mopašného života, který ušáka očekává. Místo těsné a dusné temnice rozvine se před ním ši- roké prostranství polí. „Já ale se mohu jíti s Agafonem podívat, jak poběží? ... Byla svolána nová konference. Netrvala dlouho; můj návrh byl schválen. Zvláště teta jej podporovala. „Vždyť Agafon, pošleš-li jej samotného, prodá zajíce za tři šestáky a dvě hodiny pro- sedí v nějakém výčepu. S chlapcem si toho nedovolí. Nechť jen si vezmou izvozčíkaa jedou. Jakmile bude po obědě. Agafou s
Agafon