2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. 259.
3
masthead
Patisk vyhražen
5
article
OBSAH
Yysilon: O nesmělém Vojtiškovi.
Jan Fr. Hruška: Z třetího sta Chodských bájek.
Louis Křikava: Noční manovr.
P. G. Gnědič. Zajíc.
Pertold O.: (III.) Jihoindické povídky.
Johannes Jörgensen: Míchač jedů.
Jan František
Hruška
Křikava
P G Gnědič
Pertold O
Jörgensen
6
article
O nesmělém Vojtíškovi.
O nesmělém Vojtíškovi.
Málem by člověk mohl psáti nové praž-
ské pověsti a pohádky z let a míst, od nich
nás ani nedělí veliká mezera časová. Tolik
toho v Praze zmizelo za jediný věk lidský,a
nepříliš dlouhý. A vynaložte všechnu výmluv-
nost a vypravujte mládeži, která spatřila
světlo světa někdy před pětadvacítí lety, kte-
rak„to zde onde vypadalo — nikomu nevy-
světlite, nikomu nevymalujete. Vždyť i vaše
vlastní pamět a obraznost vám selhává,
chcete-li si nějaký zjev z minulosti na očí vy-
volati, a chodívali jste kolem toho denně. Na
příklad řekněme dům a hospodu „U města
Bělohradu“ anebo jen „Bělohrad“. Stával tam
na konci ulice Myslíkovy, něco málo kroků
od hostince „U Bubeníčků“ a před šítkovský-
mi mlýny, kteréž zastiňoval. Stál, abych tak
řekl, ne v ulici, ale na ulici, právě v pro-
středku, jako ostrůvek, bezmála tam někde,
kudy se zatáčejí koleje elektrické tramky na
nábřeží Palackého. Ale tehda ještě nebylo
tramky elektrické, ba ani její předchůdkyně
koňky, u Bělohrad ničemu nepřekážel. Hle
dejte jej teď! Postavte si ho tam v duchu! Ni
komu se to nepodaří.
Vojtíšek
Myslíkův
Bubeníček
Palacký
Praha
U město Bělohrad
Bělohrad
7
article
Nebo nebožku Kočičí ulici, která vedl
z Václavské k Podskalské třídě. S nebožkou
svatováclavskou studánkou, kam chodívali pro
vodu lidé z celé té končiny, ba i z náměst
Karlova. Byla to učiněná horská krajina, byl
to hotový příkrý průsmyk, vedoucí dolůk
Vltavě. V zimě za sněhového poprašku nebo
dokonce za náledí žádný starší, chatrnější člo-
věk netroufal si tamtudy dolů a raději si kus
cesty zacházel, nechtěl-li se dostati s kopečku
jiným a nepříjemnějším způsobem, nežli přiro-
zeným, totiž po nohách. Nemoudrá mládež tal
do dvanácti, do čtrnácti let vynakládala na tu
komunikaci arci jinou část těla, ale mládež
vůbec provozuje pěkné věci. Něco takového
nemohli jsté od lidí moudrých s křepčími kost-
mi ani požadovati. Starostlivé matky arci pal
spráskaly rukama nad tím, jak ty kalhoty na
harantech zrovna hoří, a nestačily malým
taškářům vzadu vysazovati celé „plástve“
Ano, ale kde jen takové záplaty pořád brát?
A tam tedy to bylo, skoro na rohu zmi-
zelé nyní ulice Kočičí, v malém, šerém hoky-
nářství páně Zázvorkově. Vytloukal skrovné
živobytí věchtovím, košťaty, nakládaným ze-
lím, syrečky, mýdlem, černými bandory a ji-
nými pochutinami, a v bázni boží ulehal a
zase vstával s manželkou Eližbětou. Dosti
dlouho šlo to bez velikých starostí, sousedky
a kuchty z okolí trousily se tak přes den
přinášely krejcary a šestáky, a vždycky bylo
na sousto jidla a na nájem. Ba, nějakou tu
zlatku ještě mohl starý Žázvorka uložit.
Ale konečně taky na něj dolehla léta.
Od věčného tahání vozíku, nakládáni
zelí, štípání dříví kuchtám a jiných výkonů
podobných ohnul se mu hřbet, ztrnuly ruce,
nohy nějak tuhly, krev stydla. Pravda, v po-
sledních letech už to všechno nemusil dělati
sám, pomáhal mu syn Vojtíšek. Ale tu to prá-
vě bylo, s Vojtíškem!
Karlův
Vojtíšek
kočičí ulice
Vltava
8
article
Bylo k podzimku, na večer, seděl tak
starý Zázvorka v šerém koutě za pultem vedle
sudu se zbytkem loňských povidel, pokuřoval
sí a hovořil do otevřených dveří, jež vedly do
světnice vedle krámku:
„de pak zas máme Vojtíška, mámo?“
Ve světničce kdosi zachrchlal a starý hlas
ženský odpovídal:
„Táto, táto! Taky už tě ňák paměť vo-
pouští. Kde ho máme. Pro sůl jel, nevíš?“
„Povídáš pro sůl, mámo?“ mluvil nějak
žalostivě Zázvorka. „Co pak vydávají sůl taky
na večír? Dyk tam má jet dopolodne...
Chvilku bylo ticho, načež hlas ze světni-
čky odpověděl: „To'ce ví, že dopolodne. Snad
si ji někde nechal — měl dnes toho tahán
víceje — a teď si jel pro ni.)
Zázvorka bafal, chvíli nic neřikal, už ho
za pultem sotva bylo vidět. Ale že nikdo ne-
přicházel, nerozsvěcel. škoda petrolíny!
Až pak zase:
„Mámol
„No co pák?
„Jářku, mámo, hodnej to je chlapec, Voj-
tíšek, všechno pravda. Pilnej kluk. Nevod-
mlouvá, rachotí do oupadu, outrata nejni žád
nej. Ale starost mi dělá náramnou.
„Povídám, že mi dělá starost, mámo. Šak
tobě taky, třeba že nic neříkáš, já vím. — Ale
mámo, mně nejni tak, jak si mysliš. Cejtímto
ve všech oudech, že tu s vámi dlouho ne-
Ve světničce někdo něčím práskl.
„Pro Boha tě prosím, táto, mlě'ně s tím-
„Jo, jo, mámo, ty řekneš mlčlně — ale
ažně pak natáhnete támle přes mandl na
prkno studenýho, než ně vynesou, pak by ses
eště ráda na ledaco zeptala, ale to budu ně-
mej — a breč si pak jak 'ceš. A proto bych
rád, aby se toho ujal než vodejdu, a rád bych.
aby se voženil. A teď sem u jádra, mámo.
Kluk je tak nesmělá, holek bejvá plnej krám
na žádnou se nepodívá, do žádnej nešťouchne
a holky se na něj třesou ja“ kos na strouhanou
mrkev. Je plachej jak straka — takhle ho ne-
voženíme mámol“
Zázvorka
Vojtíšek
10
article
„Povídám, jářku, mámo, že ho takhle ne-
voženíme. Kryle pána, kluk jak ouboček, sáh
dříví rozštípá do rukou si neplivne — a z
žencký zástěry na něj čiší strach. Jakej pak
je to muskej!“
Teď se ozvalo ze světničky nesmírně
mrzutě:
„Protože je po tobě, tátol Just si bejval
zrovna takovej. Kdo pak se měl k ženění jako
chudej král do boje! Ty! Dybych si tě nebyla
bejvala vzala já, ty by sis ně nebyl vzal
A musela sem tebou hodně pohnout! Takyti
byly knofliky na ženský kacabajce svaty. Jo.
jo, Bartoloměji. Byl jsi z takový studený
krve. — A tak jen se nestarej — šak si ho
konečně taky ňáká vezme.
„Vezme, vezme,“ broukalo to ze tmy za
pultem. „Ale kdy! Dyk je mu Kryle pána pře
třicet — a taky bych i rád viděl, mámo. Mán
toho dost, a ňák mi nabihaj nohy. Pak vo-
dejdu, a budeš se s tím plahočil sama. A za-
tím by sis mohla vodpočnout.?
Kryl
Bartoloměj
Dyk
11
article
„Tak mu domluv!“ houklo to ze světni-
„Co pak sem se málo nadomlouval? Po-
vídám: koukej. Vojtíšku, támhle zamečníkovic
Nanynka, nebo vedlejších Mackůch Betyna.
nebo uhlířová Žanka — no a nechceš-li na-
krásně žádnou z nich, tak se vohlídni sám
přiveď nám šikovnou nevěstu. A co kluk za-
trápená? Svěsí hlavu jak nemocnej kůň a mlč
jako dub. Vožeň takovýho člověkal
V krámku zatemnilo se teď docela, ne-
boť na práh vstoupila široká, naditá ženská
postava.
„Pámbu dobrej večír, pane Zázvorka.“
„šak už je — jako kolomasť, dej Pámbu
drahá paní,“ odpovídal hokynář ze tmy. „A po-
řádej si říkám, abych rosvítil, a myslel sem.
že příde Vojtíšek — ale čert ví, kde hoje
konec.
Jakoby nalíčil vnadidlo hladové myši —
s ničím tak nemohl Zázvorka přijíti vhod
„drahé paní“, jako zmínkou o Vojtíškovi. Jak
by na to jen byla čekala, mrštila do tmy krá-
mu a směrem za pult pohotově:
„No, je-li eště tam, kde sem ho před ňá-
kou chvílej víděla, jak sem šla vokolo, to by
byl u Bělohradu v Žitnej ulici.“ Tam u těci
niťařů.“
„V žitnej ulici, povídaj, drahá paní?“ tá
zal se Zázvorka ze tmy, ale již vstával a šra-
motil po pultě, hledaje sirky.
Vojtíšek
Nanynka
Zázvorka
Žitný ulice
drahý paní
12
article
„Jo, jo,“ potvrzovala drahá paní. „A to
už sem ho tam jednou merčila — někdá mi-
nulej tejden. Hezkou holku má niťařka — ale
ta mně se zdá má už taky něco malýho.
Nad Zázvorkou již prskala petrolejka se
začazeným cylindrem od včerejška. Panička
chtěla za krejcar přesličky, dostala ji, Zá-
zvorka shrábl novák, panička ještě chvilku
cosi povídala, konečně šla.
Zázvorka dobře hádal, že přišla, jen aby
mu tu novinu o Vojtiškovi pověděla. Tuze pře-
velice jí na tom záleželo, aby jí nikdo nepře
dešel. A mimochodem řečeno, „drahá paní
měla taky dceru a docela nic by nebyla namí-
tala proti Vojtíškovi jako ženichu.
Jen drahá paní odešla, tatíka Zázvorku
jako by cosi bylo pobodlo. Vyšoural se pře
pult a zavolal do světničky:
„Mámo, polcem na chvíli, aby nezůstal
prázdno.“
„A kam pak tak najednou, táto?“
„E, podívám se na krok do tej Žitnej —
v pádu že by tento — aby se Vojtíšek ne-
meškal.
Zázvorka
Vojtíšek
Žitný
13
article
„A že tě to nemrzí, tátol
„Vidíš, nemrzí. Tak ve mně jako něc
tento, abych se podíval. Šak tam nebuda
věčně. A dyby se stalo a Vojtíšek přiše
dřív — nic mu neříkej, mámo.“
Ku podivu, jak bystře Zázvorka vykročil
Teď se nezdálo, že mu nohy nabíhají, nebot
když matka Zázvorková vyšla před krámek
aby se za tatíkem podívala, byl již kdesi z
rohem. —
Lucerna, která svítila právě nad vraty
„Bělohradu“, vrhala světlo ještě o kus dále
na malý krámek niťařský paní Švarcvajsové
po pravé straně bývalé žitné, míříme-li o
ulice Spálené.
Taky již tam hořela petrolejka nad pul
tem, arci nádhernější než u Zázvorků, učiněný
„lustr“ proti ní, a za pultem seděla vdov
paní Švarcvajska, s okuláry na nose, a pletla
punčochu. Pletla je tak věčně, neunavně, ne-
boť je robila na sklad.
U dveří stanul starý Zázvorka, nahl aa
do krámu, stiskl kliku, vstoupil. Ani paničk
neměla času, by vstala a „kupce“ přivitala
když se Zázvorka otázal:
„Nemaj mi za zlé, milá paní, že sem tk
smělej: nebyl tu náš Vojtíšek?
Vojtíšek
Zázvorka
Švarcvajsová
Švarcvajska
Bělohrad
14
article
Než mohla panička odpověděti, objevil se
ve dveřích světnice za krámem, na samém
prahu — milý nesmělý Vojtíšek, jako by jej
hlas otcův byl příčaroval. Přes ramena Voj-
tíškova hleděla do krámu na nenadálého hostě
mladá, úhledná ženština, s výrazem překva-
pení, skoro leknutí. A milý Vojtíšek choval
v loktech — děcko asi roční, které vztaho-
valo ručku a mocí mermo chtělo ho lapitiz
Beze všeho překvapení otázal se starý
hokynář:
„A Vojtíšku — to snad je tvoje?“
Slova ze sebe nemohl vyraziti Vojtíšek
ani mladice za ním — ani paní Švarcvajsová
v krámě.
A starý Zázvorka zvolal:
„Kryle pána — to ste všichni ztratili řeč
No dyk já nic. Vojtíšku, já proti tomu nic ne-
mám — a máma jistě taky ne. A že tak po-
tajmu! — No ale, drahá paničko,“ obrátil se
k paní Švarcvajsové, „do pořádku se to dát
musí — za šest neděl se můžou ty mladý
vzit. — No a co pak. Vojtíšku, domů se mnou
nepůjdeš? — Ahá, chceš tu eště chvíli po-
bejt — no dobrá, ale pak přiď a můžeš mámě
přivíst vokázat nevěstu — a to maličký taky
můžete vzít. Vyvalí to máma vočil Zatí
pěkně s Pánembohem.“
Jak přišel, tak odešel.
A když za nějakých deset minut vpadl
do svého krámku v Kočičí ulici, odsupl s
chvatem, a první jeho slova, jež pronesl
ženě, zněla skoro vítězně:
„A milá mámo, ten kluk zatrápená nejn
po mně — ten je po tobě! To se podívíš
jakou ti povím novinuí“
A potom tedy vypověděl otec Zázvork
svoji novinu. A nemýlil se: máma vyvalo-
vala očil
V psilon.
čky.
knír.
Vojtíšek
Švarcvajsová
Zázvorka
Kryl
kočičí ulice
15
article
Myslíkova ulice nazývala se před lety Žit
nou, a nynější žitná Zitnobransko
Myslíkův
16
article
Z třetího sta Chodských
bájek.
Z třetího sta Chodských
bájek.
Napsal Jan Fr. Hru ška.
Jan František
17
article
Vrabci a kůň.
Vrabci a kůň.
Hejno vrabců, vysedající u zájezdné ho-
spody, dalo se z pouhé zvůle do starého koně.
podřimujícího tu po obroku ve voze s obilím
Vyrušili ho svým skřekem ze chvíle oddechu
a vidouce starocha bezbranného, dotírali smě-
leji a směleji, až mu i vyčili, jak dávno prý
koně ubližují ptákům a jim vrabcům zvláště
že dávají lidem žině na oka.
„Jak to?“ ptal se opravdově vyrušený
kůň.
Tu starý jeden vrabec dal se do výkla-
du, kterak čižbáři dělají ze žíní oka, jak mez
ně sypou zrní a kladou i jiná lákadla a potom
že se chytají do ok ptáci za nohy, za hlavu
ano mnohý i v oku hyne.
„A víte všichni, že je to všecko opravdu
tak?“ kůň táže se vážně.
„Víme, víme, víme!“ vrabci mladí, sta
čimčarali o překot.
„Nu a proč tedy do těch ok lezete?“
Vrabci ani muk. Ztichli a ztuchli se každý
jinam, a starý kůň mohl v pokoji dodřímati
svůj verš.
18
article
Dva psi.
Dva psi.
Umřel chudý člověk, který se psem
vozíkem obstarával posilky ze vsi do města
a z města na ves. Psa, že byl zvíře věrné
ještě statné, koupili ve mlýně, aby byl ne ji
tahounem, nýbrž strážcem.
Nasytili jej a přivázali k boudě, ale pes
všechen smuten stál a stál, ani si do svého
nového pelechu nelehl, ba ani si při něm ne-
sedl, jen hleděl a toužil, kudy cesta zpátky.
Druhého dne pak začal výti a naříkatia
dne třetího už i žrádla nechal a cukal se na
řetěze, až boudu celou z jejího místa pood-
Tu se před ním na dvoře objevil pes z
sousedstva, silný, přitloustlý huňáč.
„Co že už třetí den stále si vedeš tako-
vou!“ napomínal hned koupeného. „Snad ře-
těz od boudy netlačí tě víc než jho, ve kterém
jsi po celý den tahávali čí se ti při plné díže
zastesklo po bídě?“
Koupený schlípl ocas a sedl pokojně, jak
by dával výtkám za pravdu.
Sousedský pes pak mírněji dodával: „Te
ve mlýně budeš mít zlaté časy. Trochu toh
hlídání — jinak můžeš ležeti a hověti si dnen
i nocíl“
„To právě mě děsí!“ ozval se smutně pe
koupený. „Kdo zvykl práci, nemůže žít bez
20
article
Had a ropucha.
Had a ropucha.
Hadu nadešel čas, aby se svlekl ze své
kůže. Bylo mu to za nemoc a zkrotilo jej to
tak, že když znova vylezl ze své skrýše ve
hromadě kamení a potkal se s velikou ropu.
chou, stal se sdílným i k té žábě. Postěžoval
si jí, co bolestí a nepříjemností měl, než svlek
tu svou starou kůži.
„Hm, kůži!“ odkmuchla si ropucha. „Co
teprve, kdybys byl měl svléci svou hadí po
vahul
21
article
Kavky a kosí.
Kavky a kosí.
Kosi v lese dostavovali již své úhledné
hnízdo, skryté v hustých větvích mladého
smrku, když najednou zpozorovali, že neda-
leko nad nimi v rozsochatém vrcholku veliké
borovice stavějí také kavky.
Skoro se zarazili toho hrubozobého sou-
sedstva. Ale opouštěti těžko zbudovaný pří-
byteček také nechtěli a tak si umínilí jen
bedlivěji bdíti a kdyby bylo třeba, jednou
v boj na život a smrt se dáti za mladé.
A nedlouho potom přišli ještě jední sou-
sedé. Sýkorky malé, milé usadily se v dutém
pařezu blízko pod kosy.
Bylo dostavěno, přestalo u všech tří pta-
čích rodin neustálé létání a shánění staviva
a nastalo vytrvalé sedění na vajíčkách, v čemž
přesně podle dávných řádů přírody střídáse
ve svých hodinách samička se samečkem
A skončilo se i to; starým nastávala nová.
hlavní starost, krmení.
První začaly krmiti sýkorky v pařezu.
ač poslední na vajíčka sedly. Naposled vyse
děly mladé černé kavky nahoře na borovicí
Když pak tam začalo mladým náležitě chut-
nati, staré kavky k úžasu kosů i sýkorek za-
čaly mladým nositi i ptačátka holátka, jež pří-
mo z nestřežených hnízd vybíraly. Ano, stalo
se kdysi, když starostlivé sýkorky obě na-
jednou sháněly potravu mladým někde dál
stará kavka jen se shora šustla, tiše rovnou
na sýkorčí hnízdo, a už skulinou pařezu vy-
tahovala za krk úzkostlivě pískající holátko
Starý kos právě přilétal svých krmit; zhrozi
se takového výjevu, až sousto pustil.
Kavka
Kos
22
article
„Co to děláš, bezcitná!“ křičel a hnal s
po kavce až k jejímu hnízdu.
„Pořádek!“ zachechtala se kavka, pu-
stivši ubohou sýkorku dvěma mladým hltou-
„Pořádek, pořádek!“ opětovala si s chut
a dodala: „Kdyby mělo každé holoplíště, jež
se vylíhne, zůstat na živu, brzo nebylo by
místa ani zobu pro všecky.
Zatím mladé kavky, smělé neposedy, a
byly v ohromném hnízdě z větvoví jen dvě,
neustálým ťakotem rušily všechen klid lesního
zátiší, až se jim to kdys zle vyplatilo. Takot
jejich přivolal kunu, když poblíž slídila, a že
také ledabylé, neurovnané hnízdo z daleka
bilo do očí, snadno je oko dravčí nalezlo. Kos
to všecko tajně viděl, kryje pečlivě křídly
své mladé na ukrytém hnízdě. Kuna mžikem
vyšplhala se do vrcholku borovice a tam na-
před zálibně si prohlížela kořist, sedíc podál
hnízda. Přestal ťakot, jak by ufal, ale pozdě
Kuna skok, v hnízdě zakvičelo a již šplhala
zase s borovice dolů, nesouc v zubech obě
kavčata.
Po dlouhé chvíli teprv přiletěla stará
kavka. A to bylo křiku, skřeku a voláni!
Honem se hnala ke kosímu hnízdu, neví-li
prý kos, kam se její robátka ubožátka po-
děla.
nům.
„Vím!“ zašveholil kos vážně a povědě
celý příběh s mláďaty a s kunou.
„A proč jsi nekřičel, když jim bylo o ži-
vot!“ vyčítala kavka a zlostně křídly tře
Kos bez bázně povyskočil od hnízda výš
a zašveholil významně: „Vždyť podle tvýck
kavčích práv kuna dělala jen pořádek.
Kun
Kos
24
article
Louis Kříkava
Noční manevr.
Do likce bojů postupuji
kolony poli, silnici
Létadla střibrem vzduchu pluji
kraj vsahuje se k měsicí.
Vojska jakoby stoupat chtěl
v dráhu nočního svitival
Děla, zvěř, lidstva bledá čela
noc hltá rušná, zářivá.
Strojních zní pušek monotonní
přišerný klapot. Rány z děl.
Praskoty ručníc. Ržání koni.
A nad tim rejem strojů, těl
směje se měsic..
Ironichy.
Sprýmař, jehož nic nebolí,
až přijde čas, pak jako vždycky
změní svou tvář v lie mrivoly.
Kříkava
25
article
Zajíc.
Zajíc.
Rusky napsal P. G. Gnedi č. Přeložil J. H.
Byl jsem s otcem na procházce za svě-
žího slunečného jitra. U drůbežníka, kde na
vývěsním štítě bylo napsáno: „Zelenina
zvěř“, v kulatém, pleteném košíku tetelilo s
cosi chlupatého a čísi roztahující se nosíl
strkal se mezi proutí.
„Tatínku, králík,“ vykřikl jsem s nadše
ním.
Zastavili jsme se.
„I to není králik, to je zajíc,“ odpovědě
otec.
Poprvé viděl jsem živého, teplého zajíce
Lidí se nebál; vztahoval ke mně tlamičku.
Známý nám prodavač ve vrzajících botácl
ukázal se ve dveřích.
„Zajíčka mi přinesli, děti jej chytily. Kupt
jej dětičkám, ať se s ním potěší. My nemáme
živého zboží; dám jej, zač chcete.
A otec přikázal, aby k nám domů odnesl-
košík. Procházka se tím zkazila.
„Ale, tatínku, kde žijí zajíčkové, v políck
či v lesích?“ ptal jsem se já. „A jak ho chy.
tili? A kde bude u nás doma bydlit?“
Všechno splynulo mi v obraz šedého
nazrzlého zvířátka. Svítilny na zelených niz-
kých sloupech i oblaka bílá, zčeřená i bez
listé stromy i žluté policejní strážnice s bře
zovými dvory a jaře plápolajícímí kamny
úřadníci s portfeji — vše patřilo na mne od-
někud s boku — bezvýznamné to bylo. Váž-
ným a důležitým byl zajíc v kulatém košiku
s dlouhýma ušima a na všechny strany čeni
chajícím nosíkem.
„Hned jej donesou k nám nebo až potom,
nepřestával jsem.
„Možná že hned, možná taky že a
potom,“ lhostejně odpověděl otec. „Hleď, aby
chom snad se tu stavili a koupili oleje. Tady
mají výtečný olej.
P G Gnedi
Zajíček
Rusko
26
article
Když jsme zazvonili a starý Agafon ote
vřel nám dvéře, první bylo, abych se otázal
„Zajíčka už přinesli?
„Přinesli. V kuchyni je.“
Hnal jsem se tam. Zachytili mne však
svlékli svrchní oděv.
„Ano, viděla jsem,“ odpověděla mama
na mé radostné oznamování, „k čemu však js
to jen kupoval?
Otec ukázal na n
„Ten naléhal.
Víme to, nenaléhal jsem. Ale otec po-
chopil mé dnešní zanicení a to, jak jsem s
zamiloval do zajíčka.
Jen darebáctví s ním bude dělat,“ ztrá
peně dodala matka.
„Žádné darebáctví!“ vyrazilo ze mne.
klícce bude sedět. Já ho krmit budu.
„Čím?
„Hrozinkami, hovězím, kaší . ..“
„Zajíc má rád zelí.“ poznamenal prochá
zející Agafon.
„Tak se sám postarej, abys měl zelí,
prohodila za ním matka.
„Zalím,“ souhlasil jsem, „já — ano vším
co bude jíst, já ..
„A kdo pak bude uklízeti klícku
„Proč uklízet?
„Což pak chceš změniti pokoje v stáj?
„lá sám budu ...
„No tak se ti to dovoluje.“
Zajíček
Zajíc
27
article
U nás v domě bydlila tetička Nastasij
Romanovna. Za dřívějších časů všechny tetičky
byly stejné: nosily čepec s karkulí, neširokou
krinolinu a na skráních podkládaly si nějaké
vlasaté válečky, aby účes stál pyšněji. Nasta-
sija Romanovna byla orakulem domu. Jakmile
uviděla zajíce, svraštila líce.
„To není městské zvíře,“ pravila. „Na vs
tak ještě přes leto možno si je držeti.. . Ale
zde, v městě — kde pak tady — zajíc!“
„Ale vždyť si veverky chovají u Anny
Semjonovny! Celý den si ona v kolečku po-
skakuje,“ podotkl jsem.
„To tak — veverky, to je jiná. Veverk
má chvost jako pštrosí pero. Ale zajíc jake
medvěd — místo chvostu — knoflík.
„Podle mého je to lépe,“ pomyslil jsemsi
„Je příliš svéhlavý,“ poznamenala teta.
Matka si povzdychla a mlčky souhlasila
„Chápala bych ještě,“ pokračovala teta
„kdyby to byl zajíc ke hraní, který třeští n
bubnu — to může být pro děti zábavné. Ale
živý zajíc — to se docela nehodí. Ještě daji
dětem do rukou delfiny a řeknou, že je v tom
jejich vývin. Co pak je to za výviní Jenom
vzduch kazí.“
„Ale já bych řekl, že živý zajíc jest lepš
než zdechlý!“ nepřetvářel jsem se. „Ty, podí
vej se, tetičko“
Nastasij Romanovna
Romanovna
Anna Semjonovna
28
article
Natalija Romanovna udělala opovržlivou
Natalija Romanovna udělala opovržlivou
grimasu.
„Ani vidět! A čím dále ode mne bude to
zvíře, tím lépe. Nechápu, proč se má byt
převraceti v koráb Noemův? Dnes — zajíe,
zítra — kohout, pozítří — sysel...“
Zajíc se utábořil v jídelně vedle bufetu.
Bezpochyby nezalíbilo se mu tam, že tam
bylo temno a celý den vedle něho řinčeli ná-
dobím. Ostatně však této nepříjemnosti brzy
přivykl.
Celý den jsem od něho neodcházel. Krmil
jsem jej zelim, ubezpečoval, že se mu chce
píti a strkal mu pod tlamičku talířek s vodou
Na hodině u maman — zabýval jsem se s ni
„Zákonem božím“ a jazykem francouzským
— byl jsem nepozorný a vypravoval jsem, že
Abraham chtěl obětovat Jakuba a po dobu
vyučování francouzskému jazyku, kde nebyl.
nic společného s Jakubem, stále jsem zapo-
mínal slovo „chasuble“ — ač-li mi vůbec pří-
slušelo je znáti. Maman, která obyčejně nůžtič-
kami ukazovala na to či ono slovo, upozor-
nila mne:
„Ty jsi dnes tak nepozorný, že kdybych
byla guvernantkou, potrestala bych tě.
„A co, maminko, má děti můj zajíc?“
zeptal jsem se náhle.
„Jak to mám poznat?“ pokrčivší rameny
odvětila maman. Ten zajíc ti vězí v hlavě —
teta Nasťa má pravdu, že se nepatřilo ti jej
dávat.
„Ne, patřilo! Tatínek dobře věděl, co s
patřilo.
„Ale jestli budeš nepozorný, tak poručím,
aby jej odnesli nazpět do krámu.
Taková výhrůžka mě přinutila zamysliti
se a vyvolala slzy do očí. Vždyť „velcí“ jsou
všeho schopní. Mohou dopraviti zajíce nazpět
do krámu — rozhodně, všechno je jim jedno,
jestliže si ho někdo upeče a sní.
K obědu přijela z porculánového závodu
stará tetina známá — Sibiřanka Semjarikova.
Romanovna
Noemův
Zajíc
Abraham
Jakub
Maman
Nasťa
Sibiřanka
Semjarikův
29
article
Žalostně pohleděla na zajíce a pravila:
„Ale vy nevíte, že proto se zající necho-
vají, poněvadž přinášejí neštěstí. Ano, ano. J
to stejné jako břečťan nebo páví péra. Po-
mněte na to, až se u vás něco přihodí — ně-
jaká nepříjemnost.“
Maman obrátila se k otci-
„Ty vždycky něco takového koupíš, že
nic jiného z toho není, než samé nepříjem-
nosti.
„Vyhoď tedy milého zajíčka. Stojí-li pak
za to o tom mluvit!“ řekl on.
Bouře se valila. Kromě mne všichní byli
nespokojeni s nešťastným zvířátkem. Když
nadešel večer, svinul se do klubíčka a začal
dřímat, chvěje se strachem, jestli k němu ne-
přicházím.
30
article
V noci, když se všechno v domě utišilo
a Morfeus, tiše proletuje, rozsýval svůj mák,
z čehož otec chrápal a teta posvistovala nosem
jako vzdálený šalmaj — strašný úder a rámus
rozbitých sklenic a talířů všechny vyděsil.
V jídelně na podlaze válely se střepy roz-
bitého porculánu a skla.
„Co to jel Co to je?“
„Hle, nečistá síla!“ rozumoval Agafon.
Každičkou noc tu stojí nádobí a nic se nestane.
Až dnes ... Řekněte, milosti ...
„Říkala jsem ti, abys nádobí uklízel do
kredence,“ podotkla matinka.
„I jémine, a kdeže jest tam místo! Ani
kousek, aby aspoň něco“...“
Přistoupil ke košíku, v němž byl zajíc.
Byl prázdný.
„Tu máš! Ušák tam není. To jistojistě
on... Tudiž, nikdo jiný ...
Dlouho jej hledali. Postrašený hřmotem
rozbitých věcí, šouráním nohou, chraplavými
hlasy lidí, vstavších s postele, možná, že sám
nejvíce vyděšený objevením se tety v hrano-
stajovém kožíšku a v pantoflích na boso —
zajíc tiskl se v koutě u okna, krčil se tam,
mžouraje po světle svíček, mihotajících se
komnatou. Agafon vzal jej za uši a znovu po-
sadil do koše.
„Rač, rač! Do uchyně s ním“ — přika-
zovala matinka a nezdržela se, aby otci ne-
vyčítala: „ Ty vždycky koupíš něco ta-
kového ..
„Řekla jsem přec, že to zvíře se do města
nehodí.“ dodala Nastasiia Romanovna.
Morfeus
Nastasiius Romanovna
Rača
31
article
Ráno sešla se konference. Principielně
bylo usneseno, že se zajícem nebude nic. Způ-
soby však, jak se ho zbaviti, byly příliš roz-
manité a příliš odlišné.
Ovšem, ten nejjednodušší byl — upéci jej
a snísti, tím spíše, poněvadž kuchařka výbor-
ně uměla zajíce špikovat a připravovatije
zvláštním způsobem na marjánce. Ale maman
rozhodla proti podobnému rozřešení. Živé stvo-
ření, strávivší aspoň jednu noc pod naším
krovem, nemohlo být zařezáno. A potom —
snísti jej, znamenalo by podporovati ve mně
špatné instinkty.
Vrátiti-li do krámu? To by zůstal ne-
známý další jeho osud. Až by se znovu dostal
z košíku — první namanuvší se psina ho roz-
trhá.
„Odvězti za město a pustiti na svobodu!“
rozhodla konference.
Dlouho mně matinka, hořké slzy prolé-
vajícímu chlapci — neboť byl jsem zbavován
opravdového přítele — malovala rozkoše sa-
mopašného života, který ušáka očekává. Místo
těsné a dusné temnice rozvine se před ním ši-
roké prostranství polí.
„Já ale se mohu jíti s Agafonem podívat,
jak poběží? ...
Byla svolána nová konference. Netrvala
dlouho; můj návrh byl schválen. Zvláště teta
jej podporovala.
„Vždyť Agafon, pošleš-li jej samotného,
prodá zajíce za tři šestáky a dvě hodiny pro-
sedí v nějakém výčepu. S chlapcem si toho
nedovolí. Nechť jen si vezmou izvozčíkaa
jedou. Jakmile bude po obědě. Agafou s
Agafon