1
masthead
15. listopadu 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 310. —
3
title
Věčný odpočinek...
4
article
Již tomu řáda dlouhýcli, neutěšených let.
Byl kalný, sychravý den listopadový. Z ončel
prvních dnů listopadu, kdy zjevně světíme pa-
mátku drahých duší, které nám na vždy odešly.
Stanul jsem na jednom z pražských hrbi-
tovů, u zapadajícího rovu nebožtíků, za něž an
život nejdelší nedává náhrady.
Plaše přicházely a přecházely postavy,
největším dílem ženštiny, zastavovaly se u hro-
bů, kladly na rovy kytice a věnce, rozžehaly
knoty ve skvosiných svítilnách náhrobních i ten-
ke, chudé svíčičky voskové, jejichž plaménok
sotva že přečká „otčenáš“, poklekaly, pokřižo-
vávaly se, šeptem se modlily. Hovořily se svými
nebožtíky — a mnuhá ta duše zbožná byla
pevně přesvědčena, že ji nezapomenutelný a po-
sud neoplakaný nebožtík v hrobě slyší, a nejedna
i zcela nepochybně slyšela z hrobu jeho odpo-
věď: Odejdi v pokoji a přej mi věčného klidu.
Po mnohé té bledé tváři opuštěné ženy ka-
nuly horké slzy, mnohé to srdce rozechvělo se
znova vší hořkou bolestí, jako v onen den, kdy
rakev s nebožtíkem mizela v hrobě a kdy na n
první lopaty prsti dunivě dopadaly.
Pojednou blížila se ke skupině hrobů opo-
dál stárneucí dívka s prostým, laciným věncem
a několik kroků za ni pokulhávala stará pani
v obnošeném oděvu. Matka a dcera. Úbor obou
nesvědčil nikterak o přepychu, čistotnost a spo
řádanost jejich zakrývala snad i trpký nedo-
statek.
5
article
Teď stanula dívka nerozhodně, přeléta
zraky skupinu několika rovů, opět a opět pohle
děla bystřeji a potom, obrátivší se k matce, otá
zala se starostlivě:
„Který je tatínkův hrob . . . 9
Stará paní namáhavě přidala do kroku
pronesla:
„Ale zde, holka, právě u něho stojí
vždyť víš, mezi — — a mezi — —
Jmenovala dvě jména.
Téměř bezděčně podíval jsem se na tři ty
hroby. Ano; tu jsem četl jedno z oněch jmen
v levo, tu druhé v pravo. Nápisy obou hrobů
byly již oprchalé, staré, po léta deštěm ošlehá-
vané. Avšak na hrobě prostřodním, na onom.
jejž hledaly, týčil se náhrobek zcela nový, snad
před několika nedělemi nebo dny postavený. N
vybílené desce třpytilo se neoprehalým zlatem
nějaké jméno.
Teď stará paní posledními několika kroky
dešla hrobu, pohlédla na nápis, pohlédla rychle
i na oba hroby sousední, aby se přesvědčila,
že se v místě nemýli, její svraštělá tvář pokryla
se náhle výrazem uleknutí, které však ihned
změnilo se v neskonalou lítost, a svadlá jeji
ústa již se rozdrkolala v hořkém pláči:
„Můj bože, oni nám ho vykopali . . . !-
Oni nám vykopali tatínka — to je nový hrobí
Ach, já se mýlila — myslila jsem, že je vy-
placen až na přosrok — zatím letos — — za
pomněla jsem — a oni ho vykopali...
A klesla na cizí teď hrob, hubené prsly za-
ryly se do řídkého, žloutnoucího drnu, na prsty
padla stará hlava, a vychudlé tělo roztřáslo se
na té mohylee lítostným, srdcervoucím pláčem.
6
article
Neboť v myšlenkách, v duši té staré ženy
choť její, otee její dcery podnes tu byl, v tomte
hrobě. Zrakem duševním jistě ho viděla tam na
dně hrobu, jak žil kdysi na světě, i tou nepro-
niknutelnou vrstvou země ho vídala, kdykoli sem
přišla. Ale dnešní poznání, že jest vykopán, že
do jeho hrobu vložena rakev jiná, zdrtilo jia
uvrhlo v zoufalou lítost. Není na světě, ale není
po něm památky již ani v té posvěcené zemi.
Ode dneška zmizel nadobro, kosti jeho jsou
navždy rozmeteny, aniž ví kam.
Nud matkou stála stárnoucí dcern, takéji
po líci stékaly slzy a v rukou chvěl se jí věne-
z , vadlého lupení — věnoc, jejž nemají ted
kam položit. Neboť na celém světě již není
otcova hrobu.
ann u e
Četl jsem vyhlášku předměstské sprá
hřbitovní, svrchu položenou, a zaryla se mi
v pamět. Možno, že mnohý čtenář se nad ní za-
myslil, hlavou potřásl.
Pravda, víme dávno, jaké měřítko máme
klásti na tu hrbitovní „věčnost“. Není místn
dosti, abychom klidně a na věky mohli odpoči
vati druh vedle druha. Ustupujeme tu na světe
jeden druhému, druh druhu činí místo, odehá-
zeje z života, a ni po smrti nezbývá nám než
postoupiti po čase jiným kus toho mísla posled
ního, jež nám bylo vykázáno, postoupiti těsný
svůj hrob.
7
article
Zbyla-li po nebožtíku rodina a vzpomíná-l
naň vděčně a s láskou, vyplácí jistě hrob a pro
dlužuje tak drahému nebožtíku „věčný“ ten od
počinek. Až zmizí poslední její člen... Pak vy
hyne pamět všech, kdež byli do hrobu kladeni
jména se střídají, jiní pozůstalí chodi se modli
na hrob, zdobit jej kvitím a věpci.
Mnoh, nedbá svých nebožtíků, na hiřbito
nozajde. Měj si smri, co urvala! Vynihzán z
života, jest nebožtík vymoán i z paměti.
Avšak mnohý toliko opomenutím, pro ne
moc anebo dočasný nedostatek neprodloužil ze-
mřelým přibuzným „věčnost“ posmrtnou. Rád
by tak učinil, tou chvíli nemůže. Za čas dostaví
se, aby hrob vyplatil. Život nám plyne tak
rychle, že snadno promeškáváme den, kdy vy-
pršelo sedmiletí a kdy hrob mílého nebožtík
propadl motyce hrobařově.
Pravda, nějaký pořádek musí být i na hřbi-
tově. Ale v úvahy vaše o těchilo trudnrch věcecl
vryl se vám závěrek vyhlášky předměstskéha
úřadu obecního:
„— aby tyto hroby během tří dnů v měst
ském důchodě vyplatili, poněvadž jimnak
budou ihned vykopány
Nezarazilo vás toto slůvko ihned? Nevy
znívá-liž to jako zůmyslnost, schválnost? Ja
skutečně třeba vykopat i hned všechny hiroby.
jež du tří dnů nebyly vyplaceny? Je právě tolik
čekatelů „věčného“ odpočinku na hřbitově,
kolik nevyplacených hrobů? A nenídli, nestačilo
by vykopávati nevyplacené ty hroby jeden po
druném, jak potřeba káže a nových nebožtíku
přibývá? Bude městský důchod o to bohatší,
když se na hřbitově rozzivne padesát anebo ste
hrobů, do té doby nevyplacených?
Něva
8
article
Městský úřed na *e upozorňuje
opětně majitela dočasně zakoupených
(na 7 let dle staré sazby) a nyní jil
9
article
Nad otevřeným hrobem křesťanského ne
božtíka modlí se křesťanský kněz: „Věčný od
počinek dejž mu, ó Panel
Dle taxy zádušní trvá věčný odpočinel
nebožtíkův sedm let. Je nepochybno, že i pofon
čeká správa hřbitovní třeba neděle, celé měsíce
než učiní poslední výzvu k obnově dalšího před
placení na kus věčnosti. A je jistě nevyhnutelno
uby hrobů starších a nevyplacených bylo po
užito zase za příbytek pro nebožtíky další. Ale
nezdá se, že v té pohrůžce „budou ihne
vykopány“ vězí jistá dávka schválnosti a neei
telnosti? Je tolik na spěch a není již pražádného
místa pro rakve přibývající?
Tpsilon.
10
article
propadlých hrobů na obecnim hřbi-
tově, aby tyto hroby během tři dnu
v městakém důchodé vyplatili, po-
něvadž jinak budou ihned vykopány.
11
article
Z denních zpráv minulých dnův.
12
article
V Kiderpur-Docku
V Kiderpur-Docku
Památce A. N. připisuje dr. Jaro Fl ašn er.
A N
13
article
Prolog-
Koupim já sl koně vranny
až na tu vojnu půjdu
a na tebe, znejmilejší,
na tebe zapomenu
14
article
Zdála se mu dřiv šedým atomem domie
nosui. Přijel tentokrát z Afriky osmahlý, svěží
kníry plavé a kučeravý pdnovous zlatově se
lesknoucí vedle hnědě jeho pleti. Stiskla mu dů
věrně ruku a dodala: „Čekala jsem na vás . ..
„„Na mne? — —
Jak tomu mám roz-
uměti?“
„Chei se dát prohlédnout vámi jen. Kašl
a — padnu se!“
Snad náhodou jen při svlékání agrafy kštice
se uvolnily. Jako neslyšitelný vodopád v záři
odpoledního slunce ve vlnách ušlechtilých spa
daly ruso-hnědé vlasy její až ke kotníkům
A delikátní tělo její zdálo se mu mléčnou dra
hou ve svitu měsíce . ..
Než prohlédl ji přísně a přesně. A když za-
čala upínati korset a jeho pohněvaný hled pad
na vězněná prsa, stud vášnivý ji překonal a pro
sila, by odešel, než skončí — toiletlu ...
Jeho diagnosa byla smutná. A přece s něhou
a důtklivosti kázal jí evangelium života a šetření
se. Lesy, lesy, lhostejno, zda jedlové či bukové.
a nadbytek výživy. Hlavu vzhůru a starosti
k dasu. Mediciny vyhodil oknem.
A tak počala divná láska jejich, jako křivka
malárické horečky. Když odjižděl za měsíe do
Brazilie, ležela ona — snoubenka jiného — na
prsou jeho a líbala vroucně a chtivě ho v plna
ústa a štkala jako děti pláčem neukojitelným.
onno
notnaihye btor
Afrika
Brazílie
15
article
Tajná láska, ta mne trá í
ta se muě vyspat nedá.
protože já říci nesmaím
žo ty jsl moje mila.
Matická.
Býval kdysi v tom městečku blíže Labě čin
ným. Na neštěstí napadlo jeho nadenergické
matce a ještě někomu oženiti ho s hezkou a bo-
hatou dívenkou. Nechal praxi praxí a prchl d-
Pulje, kde se dal aktivovat k marině válečné
Po pěti letech tuhé služby vystoupil a pronají
mal díplom svůj a znalosti jazykové hned té.
hned oně obchodní společnosti, zvláště pro da-
leké, daleké cesty . ..
Řikali mu jižní známi Glen. Psával drobné
pokusy cestopisné, bezvýznamné feuilletonky a
znamenal je tím pseudonymem. A tak mut
jméno zůstalo.
Když se vrátil z Brazilie, byl prosinee.
Z Krasu fičela, hvízdala a hřímala hnusná bora.
Chvěl se i v kožichu. Bez váhání dál se naver-
bovat na cestu do Bengálu. Byl velmi šťasten
tou cestou. Viděl po prvé okrově žluté pláně
v pravo a v levo od kanálu Suezského, sírově,
jako pekelnými plameny žhnoucí západy melan
cholické Rudého moře, černý, žhavý Aden, hně-
dé roviny Karadži, cinobrovou půdu — bohatou
prý drahokamy — Colomba, a konečně věčně
a nevyčerpatelně zelený kraj delty Gunghy (Gan
gesu).
Když se vrátil — byl květen tu, ale žádné
listy od ní... Nepokojem trápen odmitl výlel
do Chili, a chvátal k malému koutku u Polabi
Div mu slzy nevyhrkly či spíše div, že se
neprozradil nějakou ničivou akci ... Zjistil dvě
tři změny, bože ale, jaké změnyl
První — že modelovala si povlovně Sm
její tvář... Drubou — apatický, zdvořilý chlad
její... A přece psal, a jaké dopisy! A třetí —
byla tu inlimita divná, nevysvětlitelná k stu-
dentíku bledému, pajdavému (chtěl jsem říe
byronisticky defektnímu, ale škoda Byrona pro
nezralé mládě), jenž prý byl velmi jemný.
Matická
Glen
Gungha
Gan ges
Byron
Brazílie
rudý moře
Aden
Colombo
Polabe Divo
Kraso
16
article
Ovšem Glen byl muž zářivého zdraví. A známo.
že mnohé bezkrevné dívky mívají pachutě, že
n e
jídají křidu.
Byl máj gloriósní jako loni: květy, které
tolik milovala i silný omlazující vzduch. Kraje
dalekých horizontů zruměněly klamným líčidlem
vpadající lice, úsměv — kdo by z jara nezpíval,
tím více úsměvu radosti suggescí májových —
divné, vítězné něhy oblíval světlem jako čer-
vánků západu ústa smutná, která před rokem
libala čistotou Snu jeho rty
Jiní severu lehlo na milované lány ... Byl
to tatáž bruše v bílé kočky odděná, jak vn
loni viděl nevěstu, přichystanou k oltáři? Ach
což — mrzácký strom, hrbící se pod spoustou
sněhových chomáčů ..
Nalezl skrýši, kde se mnoho a ostře pilo.
Ztrácel spánek, ztrácel barvu a lesk svých oč
poety, ztrácel klid. Nervosní, drsný, skoro ne-
vlídný i k nejbližším svým, k matičce drobně
vrásčité, již přece tolik miloval a ctil; náhle
o cdj
ohlásil, že odjede.
Za týden byl na moři.
A s ní? Rozošli se divně. Podala mu ruku
již přehlédl a negenilemansky — odcházeje —
prohodil: Pošlete mi oznámení sňatku přece
Bydlím . ..
Z jejich velkých modrých očí kanuly těžké
těžké slzy — když za sebou prudce zavře
dvéře.
Glen
17
article
Slunce chtěl bych mít v nitru svém, slunce
pobřeží Gunghy a Měsla Strašlivé Noci, abych
mohl plamenný výraz dát malé vzpomínce ze ši-
rokého basénu nehybné vody mořské, kde za-
kotveno tolik tisícetunniel vlnobijeů národů ee
lého světa.
Kalkuttu zvou městem paláců. Od prote
sily a výše diplomacie britské Lorda Clivea zbylo
jeho krajanům dosti času, uplatniti zlaté libry
a moc guvernie indo-britské ve formě architek-
tury. Blíže Chowringhee celá čtvrt vil dobyvatelů
se stinnými zaliradami jaksi z holého plateau
circular roadu uvedena jest palácovým, boha-
tým museem, kde zasloužile pracoval po létn
náš prof. Feistmantl. Oduud až ku pobřeží Hugly
(wharfa) střidají se hotely kasůrnického slohu
s velkými domy obchodními, pohádkově sličným
sídlem náměstka bengálského, elegantní a pro
strannou poštou ald. Za to k jiho západu, upro
střed velkých parků, stojí državy chudnoucíeh
radžů, kteři dosud ještě mají své koňstvo a ko-
monstvo stíhlých vysokých Indů od Karadž
v plné zbroji — ne všnk nebezpečné. V těsném
sousedství s nimi dáno místa Zoologické zahra-
dě. Miloval jsem ten přepych přírody, kde dala
světu rukou nelalomou, dechem plným štědr
lásky matořské, z jejíž zdravé radosti života
kypicí krve se rodí Síla, Světlo a Barva.
Clive
profesor
Feistmantl
18
article
Pravý habitué, před čtvrtou odpolední ne
chyběl jsem u vchodu „paláců zvířa!“. Vlny
vzduchu až tam donášely z dálky neklidné ržání
mručení, podrážděný řev — nepokoj hladu.
stimulující hlasy po potravě-
Před síněmi velkými, jichž čivrlou stěno
tvořily ocelové mříže jako páže sílné, aby inteli
gentní chubý červ „homo sapiens“ nemusi
zblednouti fysickým strachem ...
Tygřice královská, kteréž rekord pohlce
ných Indů nápis klece hlásal na sto „Man-entin
tigre, which Killed“ (and drank thejr blood) over
hondred of native people...,“ prohýbala gigan-
tické své tělo barev srsti živých a sytých a jako
měnivých; smělec jakýs musulmanský vnoři
hrot hole mezi mříže — uskočil ale smrielně
blod, ač věděl, že mocná stěna z ocele je mez
nimi, lak ohlušující bylo hněvivé zařvání ben-
galské královny a tak pádný skok předními tla
pami na ocelové pruty, až se chvěly . . .
V domě plazů. Jako z kumene vylesání
dřepí kajmani a velcí krokodili s nehybnými
přivřenými víčky. V jedné kleci spatřil jsem
kobru barvy světle zelené, téměř neviditelnou
v trávě, uzounkou jako stuha — jen potměšile
viperivni oči její dávají tušit usmreujíeí jed
vatost.
ben
which Killed
19
article
Zvolna kráčíval jsem zpět podle domů vře
štících, groteskních opic, blíž pavilonu orang-
utangů, samce, samičky a deery, před nímž
zvědavé obecenstvo se tlačilo ... Turpidní sexu-
álnosti tohoto člověku podobného tvora hnaly
zrychleně mé kroky dále. Od zahrady zaměři
jsem přes pláň spoře travou porostlou, na níž
se pásl indický nizký, hrbatý brav. Pak vedl
cesta podél palom a mangosů a keřů eukalypto
vých zahrad rádžů. Přes širokou silnici, v pravo
a byl jsem v úzoučkých uličkách velké vsí
domorodeů, práeujících v Doeku. Malé, nahé, hněde
děti indské s velkým břichem a půvabným po-
hledem zářivého tmavého oka, vidouce sahiba
(pána), spustily koncert, bijicé se plochou dlan
do krajiny žaludeění rhytmicky: Sahib! Hungry
No papa, no mama. (Pane, hiladovi, ne otce, n
matku.)
Mírný, melodieký apel indské drobotiny
kázal mému budget udělit řádný bakšiš této věě
né, deptané chudině ..
U kolejí, po nichž vagony odvážely pytl
s českým cukrem, potkal jsem našeho turista
Broomsa. Přibyl k nám v Hong Kongu a tam s
dostal s Päcifie-Mail přes Hoholulu z Frisca.“
V této residenci Zlatého Západu vynosen by
vlnami zlatého moře z hloubí bohěmské vaga-
bondské misěre vzhůru k životu portrétováním
bohatých vadneucích milionářek ve svě vlast-
ností hezkého, zdravého blondýna ještě víc, než
umělee.
Byl dobrý hoch, trochu hysterický, jako vši
chni mužové zhýčkaní staršími ženami.
„Five o' elock tea“ místo pozdravu zvola
Hungr
Přibyl
Hong Kongo
Maila přes Hoholul
Frisco
21
article
čile.
„Přijdeme právě k ochladlému“ a tak
zrychlili jsme oba krok.
Náš „Perseus!, cargo and passenger boat
osmi tisíc tun byl polo vyprázdněn smečkou
hnědého polonahého tvorstva, které monotonn
zpívajíc drobnými krůčky pobílalo a pracovalo
a tak stál vysoko a strmě boky svými. Spuštěny
proto sehody, po nichž těžce dýchajíce v 50°
horku jsme se dostali na první palubu. Hilas
našeho vhiel officera (podkapitšna), Itala oa
Pulje, pronikavě se nesl od přídě k zádi lodia
tu se objevílo i jeho drobné, mrštné tilko, jehož
paže veslovaly hněvivě vzduchem. Před ním
stál jako přistižený vinník domorodce typ
mně posud neznámého, jenž v rozpacích na
prázdno dále šlapal stroj své výživy, brus ..
„Perché tanto arrabiato?“ tážu se po pří
čině hněvu.
Jense podívejte“ — demonstroval přísný
důstojník — na tu ciganskou holotu z Tibetu
Přijde pod záminkou broušení, přitáline svou
ženu — či co je —
„Na to jsme zvykli přece,“ namítl jsem.
„Ale na to ne, že k vůli té čarodéjnicis
dva námořníci rozbili hlavy — ovšem pon
doktor byl na psocházce . ..
„Platím pokutu: — Stewárd! — do ledu
jednu Zellinger.“
Podkapitán byl smířen; dokonce nechal
brusiče pracovat dále, já sám slíbil dát zostři
své nástroje a „čarodějnici“ společnici či prů-
vodkyni isoloval a monopolisoval Broems pr
pertrét za dobrý bakšiš.
Perseus
Italos
Jens
22
article
Někdo mne štpl tajně do paže. Ohléd
jsem se a ziral Broemsovi do očí tázavě.
„Podívejte se přece, svatý. Antoníne, na t
ženu. Snad za to stojí. Ale jen umělecky!
Podíval jsem se. Se sklopenýma očima hu-
stých černých dlouhých brv, až stíny vrhaly
přos líc polo mongolskou polo indskou, značn
bílou, plných, rudých šťavnatých rtů, mocných
prsou ženy zralé, paží skoro atletických, rukou
masitých, velkých, ale maličkých nožek, stála
tu dcera Himalají jako indská Venuíše, zrozená
z vln sněhových. Prsy a boky byly obepjaly
pruhovanými šály, olastický, hnědý podbřišek
linii bezvadných od důlku srdečního až k (říslům
— nepokryt.
A když vybídnula Broemsem „Čelao“1)č
„Čao“) pozvedla víčka, bleděly na mne ze tm
*) S. Franeisco
1) = rychle. 7) = dále-
husté brv dvě široké zornice uprostřed duhovk
pod klenbou čarokrásné, limpidní roltovky velké
a vidy tyto byly modré barvou syté hilubok
modře jezerní zrcadlicí večerní nebe.
„Broemsi,“ šeptal jsom mu v ucho, ,pro-
padnete-li moenostem temna, neštěžujte si, ze
jsem vás nevaroval. To je ne žena, ale — čern
tygřice.
Antonín
Broems
Čao
S Franeisco
23
article
Lidé z mužstva vidouce, jak se stala ho
ralka indská vznešeně výlučnou, netroufalis
více rozbíjet své nosy pro ni. Šuškali, šuškali
s Pesterdží Babů. Babůové je indská kasla
kanceláří a úřadů, odivají se lehkou bílou fát-
kou, otočenou kolem boků a plajdající mez
lýtky, nosí hrubé střevíce na boso a přes upja-
tou gázovou kazajku evropsky střižený kabát
barvy unavé — žádnou pokrývku lebky, byí
i slunce nemilosrdně pralo. Upomínali mne
v mnohém na mladší syny Ghotla u nás, jak
špinavou pleti, nepravidelnými, hrubými a přece
jen mollovými rysy, tak svou „modrostí“ chtíl
vše předvídat a vědět a lepší vědět než jiný
a živou gestikulací rukou při argumenlech a ne-
sympatickou mimikou líoní. Pesterdží Babů byl
členem agencie lodni a dával sobě, velký vý-
znam. Řokli mi pak, že popáral — — co že po-
píral? Lidé ti jsou lháří, dokonce ne z Tibotu.
naprostu nikoli Buddhisté, nýbrž Mohamedáni
z bližších paborků. Tím ovšem jich zajímavost
klesla — ne však u malíře, jenž, denně lépe
ji maloval a snad i miloval, ne u mne, pozoro
vatele vývoje věcí a nejméně u druhého stroj
níka, simnora Fabrotle, jehož torstská blodo
tvář jakoby vyjedena hladom a strávena o kr
žizní horkou po ženě, nyní po té krasavici z
betu. Krok té dcery Ilimalají byl již zajímavý
Bab
Ghotl
Ilimalat
24
article
Noha v sandálech pletených s ostrým brotem
obuvi Aly, ozdobena nad kotníky serií kruhů
stříbrných, jež zvučely měkce melodicky jak
dlouhým krokem, půdy sotva a rytmicky se dotý.
kajíc a v bocích souzvučně vážie, se šinula
vpřed, asi jako sličná, odvážná šelma kočkovitá
za lupem ..
Broens portreloval již pátý den. Na zejtř
odpoledne pozdní stanoven odjezd. Cosi jako
za hradbami sevillskými španělský démon tan
čící se zvedalo z plátna — a prozradilo mi
že Tibeťankn stála či tančila mu pro nahý akt
Za dobré zlato sovereignů zbude v pochvě i ne
žárlivější nůž samým odborníkem broušený .
V tu chvíli seděl v kabině signora Fabretto, kte
rý ho častoval vermutem a whisky a hledal kře
čevitě stezku k sedmému ráji proroka zná
mélio
Tři hodiny odpoledne zuřivě parného dn
bez vánku. Letmo oknem jsem shlédl Broemsa
jak s paletou v ruce usnut v svém kaulunskér
bambusovém křesle — a po jeho usinající lie
velký pot se perlil a šedivá únava se kladla, ja
kási sladká únava, vroubicí modravými kruliy
spodní víčka,
Kvapně jsem se docela odstrojíl a hodi
na se crepový japonský Kimonos. Okna do ko
řán, dvéře otevřené — v Indii se žije jako ve
skleněném domě — napolo jsem portiěru dvelo
vytáhl a vzal milovanou horizontalní polohu n
úzkém lůžku kabiny, ležící právě dveřmi velm
diskretně k zádi lodi. První pocit můj byl plči
vého potu, pak Ichké únavy a víčko se přiví
rale ...
Stín se mihl ve světlém pozadí dveří . ..
Noha
Al
Broens
Tibeťankn
Indie
25
article
Tibetanka. Jako tygřice skrčena zírela ko
lem sebe, zda nikdo na blízku a skokem byl
u mého lože, zatáhši obratně portiěru přes vý
chod i okna. Její oči byly tisíe světel svěllušek
za noci májové, její oči nádherné, žhoucí, směle
a modří svou nevýslovně láskající... Ukázala
prsty na mé oči a děla anglicky — jež patrně
častěji opakovala —: „eharm!“ (kouzlo!)
Pokynul jsem hlavou. Věřila v moc kouzel-
nou mého zraku a chtěla amulet, cosi, kde m
zraky často a s libostí spočívaly. Měl jsem dvou-
lualéř ve zlatém kroužku lemovaný, jako závěsek
řetízku. Ten jsem ji dal.
Jeji obejmutí mé šíje o láskání rty až
k ústům mým mi věštilo, že celovala jiného
Evropana již... Asinté noznají polibku ..
Krev mi hučela v uších jako melodické da
leké vodopády... Vpíjel jsem se v rudé, plné
vlliké rty, zralé, nádherně ženy té — když jak.
lehká černavá mlha reminiscence, obraz vzdá
lený, halíci se, zvedala před opojeným okem. Jak
fysická bolest, jako předhorečný otřes jelot
tělem mým. Agonie vášně boz — lásky ..
Prudce jsem se uvolnil a vlídně nicméně, a
s námahou bylo mi ovládat rysy lice mě, ji ved
z pološera na palubu. Vzpomínka zjevu světléh
mé blodé růže severní šlehla ostrým bičem do
srdce, vzpomínka sladkých polibků lásky, mi
losti, jalo vůně májových květů mi padala n
čelo, do nozder, chuivě ssajících vzduch, d-
úst, kde to hořce, slizce chatnalu.
Broems se vzbudil, když se vrátíla a jal se
horečně portotovat.
Evropan
26
article
Válka a život má své překvapující peripeti-
po dlouhých, nudných, bezvýznamných dnech
po prašnýchž horkých marších. Blahoslaven
romány ze „života“. Každá stránka skoro při
náší episodku... Ale v životě skutečném
válee opravdové dlouho, dlouho nie, až vojáe
mručí a reptají, a člověk se vzpouzí, že muje
dobře — až tu jako útok kavalerie, jako „ne
verin“ oceánu (mrak ledový, lelicí o závo
s vichrem a s lijákem se snášející v zenitu) při
létnou událesti, kupí se jako se kupí po boj
na sta nepčkných zavražděných a nepohřbe
ných ...
Byla noe horká a tíživá... Fabrotto přo
hodinou šel svátečně oděn z lodi prýč. Kam
neřekl nikomu.
Noc po západu slunce mučivá již dusnen
bez vánku. Ležoli jsme pod moskoliérou kolen
jedenácté hodiny na mostní nejhořejší palubě
téměř nazí. Pot prosakoval téměř do matraci
kolem vztekle zpívaly zanzáry, nemohouce pro
síť na naši sladkou krev. S otevřenýma očima.
v polobdění jsem ležel a litost mě hloupé cud-
nosti odpolední mi šeptala salansky svůdno
v ueho. A pak, čím mi ona bledá dívčina se-
verní? Kdo ví, jak jiní hýří, kde já přede ollářem
klečel.
Vstal jsem mechanicky. Broems se mne
plal, jdu-li se dát zavřit do blázince. Odsek
jsem cosi o bezohlednosti najedených vůči hla-
dovícím, oděl se v bilé šaty, až ke krku upjaté
kamizoly, vnořil do náprsní kapsy levé stříbrnou
cigaretičru — dar velkého pána, je zdobena zla-
tou dutinkou — do pravé váček s rupcemaa
jednou librou, a polo k sobě, polo k Broemsovi
prohlásil: ... Jdu před odjezdem kopnutím dát
otřes povaze své (řekl jsem „nátuře“) . .
Jak zářily hvězdy v temně modrém nebi.
27
article
Bylo mi lépe, i rozvaha se dostavila. A přoee
jako hypnotisován šel jsem do úzkých, křivu-
lakých, páchnoucích uliček domorodců. Znám mi
byl domek kulia, pracujícího s ženou do půl-
ncci u nás na lodi, kde Tibeťanka noci přospá-
vala. On chodival kouřit s huky oplum po způ-
sobu mongolském kamsi de společnosti mužů.
Nízké kasty sedí dlouho do noci, až k ránu při
ohnícb a hovorech často lidově filosofických.
Stanul jsem u chatrného domku s dveřmi
dřevěných závor. Zde bylo v té postranní uličce
ticho. Zatajil jsem dech a sáhl do zadní kapsy
zjistit svůj šestihlavňový — zdáloť se mi, že
slyším zaúpění a hlasy svárlivé.
Pak bylo úplné ticho. A opět zaúpění —
slabší... Snad nemocný ... Z Docku čtvrt ho-
diny vzdáleného bila půlnoc těžce, sonórně.
Náhle — jak jsem dopočítal dvanáct a děl si
Zwölí. Tief ist die- Nacht,
tiefer, als der Tag gedacht . . . —
obejmula mou šiji teplá, plná, silná pažea
žbavá tvář přitiskla se k mé láskajíe dotykem
kcuzla nevýslovného. Mě rty hledaly její. Chtěl
jsem opojení, zbortiv modlu před tím v mysli
své... Ale v té chvíli jsem pocftil otřes v kra.
jině srdeční a palčivou bolest na kůži. Sladké
obejmutí rázem vyvanulo v čiré tmě, ale také
nůž útočníkův se svezl o stříbrnou schránku
cigarettní — blahoslaven budiž — a vý-
sledek byl lehké škrábnuti. Za to můj revolver
se dal bez váhání slyšet, aě v čiré tmě, za kroky
a s kroky se vzdalujícími bosých nohou — ne
tedy Tibetanky — výkřik vzteku a bolesti.
Byl jsem sám. Pravici třímaje zbraň, levou
dlaní jsme zjistil, že jsem neporaněn. Rovněž
poníze nechyběly ani zlatý řetízek .
A v úplném tom tichu nové zaúpění, jako
z podzemí a hlas se uvolnující volal italsky
o pomoc: ainto, ainto.
Tibeťanka
28
article
Díky voskovkám prošel jsem temnem pách-
neucích, prázdných síní temného domku. Bliz
dvurku sklouzla má noha — o schůdek, vedouc
asi do podzemí. Bez váhání, tím spíše, an hlas
odtud pocházel, sešel jsem do temného sklipiku
a zapálil voskovku.
Tu mne čekala velmi překvapující podí-
vaná. Náš druhý strojnik Fabretto, poloucpan
ústa šátkem vlastním, připoután silným kainem
k t. zv. polnímu loži, brandé, dosti široké, že
dávala misto druhému tělu v jeho blízkosti. Ale
druhé tělo byla lividní mrtvola staré ženy, dl
křečovitýeh kontrakcí a zápachu zvrácených l
tek zemřevší na — choleru.
Ještě téže noci odvezl jsem ho do infekčn
nemocnice. Zůstal v ní dva měsíce, ač trpě
spíše nervovým otřesem, než skutečnou cholen,
morbus
Odjižděli jsme z Kiderpur- Docku k večeru
kdy slunce jako rubinov, pohár se nořilo za
břehy Hugly. Tlupa osmahlých, ramenatých
Indo-Mongolů z plán tibetských stála blíže bran.
Mé oko našlo dle pruhované pestře látký ko
boků ji, viděl jsem poslední úsměv s posledním
paprskem indického slunce, úsměv ženy v pe-
stře pruhovaných šálech, úsměv tygří duše v těl
ženy. Muže jejího jsem zahlédt, on mne také.
Pravicí zdravou mi salutoval dotykem na čel
Jeho tvář se vlídně usmívala, ač levá raka
i paže mdle visely v bílé bandáži. Koule asi pro-
jela kostí ..
Zij. tygří duše, blaze, žij slunečně a p
za noci, upíre, krev, po níž tvé rly žlzní . . . Z
nocí pod nebom bongálským, kdy královské ty
gřice jdou na lup a pára jedovatá stoupá z hor-
ké, perspirující půdy k tenně modré obloze in-
dické, s níž diamantově blýská Canopas a bledou
září k ránu vlídně coluje alafa-centauri jižníko
kříže.
Mongol
29
article
Tyto črty Glenovy dostaly se do rukou kole-
govi a příteli jeho, lékaři v onom městečku u P
labí. Byi právě měsíc a den od pohřbu „bledé
růže“
Clen by! asi zpět. Přítel a kolega sedl
napsal mu terdo list.
„Zajímavé jsou Tvé črty z Bengálska. C
skutečna, co vysněno, já nezkušený tuzemee
odhadnout nedovedu. Ale věřím: ono slonce
plodí jiné miasmy, nez naše mlhy.
„Ano, naše první mlhy přišly a „bled-
Tvoje růže“ — hochu buď statečný! — uradla
na vždy
„Jak trpěla chudinka po šest nedlěl na loži
tak Jehounce zesnula, je tomu měsíc a den
k ránu
Ale předposlední týden před smrtí a něee
před tím ještě ...
„Kde je asi doktor, kde je Glen? Kdyby
věděl, jak stůňu ..
„A jindy k své sestře: „ „Malči, piš mu.
snad není na moři.. On jediný mne zachrá-
ní... On mne uzdraví pohledem ..
„Dude Ti krušno při tam, ale je to jeje
odkaz. A ještě něco. Dva dny před agonií bylo
jt velmi těžko.
„„Dejte mi ten růženec, co mi přinesl
z Betlehema!
„Růženec onen olivových zrnek s porle-
tovým křížkem zůstal jí v prstech ztuhlých a se
s ní do hrobu.
„Její sestry prosí, abys jim nechal Srou po-
dobenku. Říkají, že měla jen Tebe, jen
Tebe ráda.... Říkají, že ubohá si dávala
krutá muloa, jsoue odmítavou k Tobě .. Ne-
chtěla, aby ses rozhněval s rodinou svojí, snad
nabízeje jí ruku, a bála se, že by, ona, chudě
děvče, byla Ti jen břemenem. Obětovala se, ubo-
žačka, pro svou rodinu, a Tobě také dal kus
srdce svého...“
Buď s bohem. Líbám Tě srdečně. Při-
jedeš přece aspoň vidět její —— náhrobek?
Tvůj kolega a prítel
Glenův
Glen
Bengálsko
Maleč
Betlehema