3
masthead
26. srpna 1900.
5
article
Smutné myšlenky naplňovaly vzrušenou
mysl Vladimírovu. Vzpomínal na šťastnou dobu
svého dětství, kdy žili oba rodičové jeho, již
zde předčasný hrob nalezli, zachváceni byvše
nakazlivou nemocí.
Zde v Zámku-Žďáru stála kolébka jeho.
Když povyrostl a dovedl pochopiti velikou
lásku rodičů k němu, splácel ji vzájemně, od-
měňuje se jak dobrým chováním tak i úplnou
poslušností.
Blaženě plynuli dnové jeho dětství, mžikem
však co sen krátký prchli, zanechávajíce po
sobě jen milé vzpomínky; žel, že nemohl leo
oněch sladkých chvílí zadržeti, aby se déle zlá-
pěti mohl v jich čisté rozkoši.
Smrtí roditelů urván květ jeho mládí, kli
duševní rozmetán a on vržen do živola nevlídné
skutečnosti mezi cizí, bezcitné lidi. Po před-
běžném kolikaletém vzdělání vstoupil za obchod-
vodoucího k bohatému kupci, jehož přízeň a
důvěru záhy si získal, takže mu chef svěřil
velkou část jmění svého. Konal svědomitě
poctivě úřad svůj, chtěje se státi hodným dů-
věry, jakou ho ředitel závodu byl obmyslil; i
paní domu a zejmena sličná dceruška její Mi-
lena vyznamenávala jej zvláštní přízní, jíž on
si velice vážil a s oddaností nevšední, podpo-
rován jsa poctivou snahou státi se dokonalým,
řádným mužem, vyhovoval každému přání svých
laskavých chlebodárců.
Vladimírův
Žďár
6
article
Jediný stin vrhal se mu v cestu a kali
mu jasné dny žití jeho.
V závodě měl podřízeného kollegu Antoše
jenž úlisným svým chováním byl mu odporným
a jehož v nitru srdce svého nenávíděl. Nevěři
těm pichlavým očím, jež jako ostré šípy v dus
jeho bodaly, tušil zradu, tušil i zkázu.
Ta se brzy dostavila.
Při jedné revisí účtů shledal chef schodek
několika tisíců zlatých; peníze v pokladně
scházely.
Na bíledni bylo, že podvod nikdo jiný spá-
chati nemohl, než on, dosud bezůhonný a po
etivý obchodvedouci.
Odhalení bylo pro Vladimíra zdreující, my-
slil, že zšílí, když chef věc oznámil soudu
on vzat do vazby vyšetřovací přes veškeré uji-
šťování neviny a neporušené poctivosti. Ředite
zachoval se vůči němu ledově, bezcitně, rovněž
i choť a dcera jevily k zdánlivému podvodníku
opovržení.
Několik neděl úpěl nevině ve vazběv
pochmurné budově soudní a teprve vyšetřová-
ním zjištěno, že peníze z kasy odcizil nenávi-
děný kollega jeho, jenž k nekalému skutku po-
užil kdysi okamžik, kdy Vladimir odběhl, aniž
by klíče z pokladny byl stáhl.
Tak přišla nevina jeho na jevo, Vladimín
osvobozen a pravý podvodník oetl se za mři
Kdož však mohl nahraditi ubohěmu trapné
chvíle opuštěnosti a opovržení, jsa ze společ-
nosti poctivých vypovězen, kdož mohl smazati
s tváře jeho znamení, jež vtiskla na ni několika-
nedělní vazba, a mohl-liž kdo setříti všechny
ty hořké slzy, jež u vědomí neviny draly se
mu stále z očí, ničíce jeho zdraví, jeho silu ži-
votní?
Antoš
Vladimíra
Vladimir
7
article
Ve své zoufalosti modlil se k Tomu, jenž
řídí osudy všech a prosil jej vroucně, by do-
čkal se chvile, kdy čist bude moci objevitise
před světem a ukázati mu hlubokou ránu
srdci, jež mu nevině bídníkem byla zasazena.
Učinil slib, že vykoná pak pouť na hrob rodičů
svých jako díkůvzdání za udělenou mu milose
Slitovníkem opuštěných.
Jak zajásal, když toužebná chvile nadešla
a on propuštěnl
Ze všech stran přicházeli známí, aby mu
blahopřáli k tomuto významněmu dni a všichni
ujišťovali, že předem tušili ukončení neblahě te
nfféry.
Blahopřál i ředitel závodu, nabízeje Vladi
mirovi totéž místo s větším ještě honorářem
»Děkuji vám, nemohu žíti déle v místě
Kde čest moje pokálena a poctivé jmeno mě po-
spiněno; odejdu daleko odsud.« Tak zněl
chladná odpověd.
Dnes tedy putuje k hrobu rodičů, chtěje
dostáti slibu svému. Rozpomenuv se na vešker
přestálě útrapy, zvolal: »Co jsem zavínil, ze
právě já vývolon, aby klid můj duševní parušen
a síla tělesná zlomena byla? Či stála u ko-
lébky mé zlů jakás neviditelná víla, že mi při
soudila za šťastné mládí v odvetu zmařené žit
jež mne stihlo v plném rozkvetu?
Vlad mir
8
article
O, vy lidě zlí, lidé z kamene, kus srdee
jste mi urvali a v prach jste šlapali mou čest
a dobré jmeno, dědictví vaše, drazí rodičově
moji. Jaká muka jsem snášeti musil poslední
dobou, jaká trýzeň svírala mne v palčivé bo-
lesti opovržení a odsuzování. O té spraredlnost
lidské
Jsem zníčen na duchu i na těle a toužím
po věčném klidu: Jeť alen život stálý boj
mír bezděky a smrt jen krátký boj a poklic
na věky«. (Petöf.)
»Ztratil jsem vše, co človčka vzpružujea
životní síly mu dodává. Ztratil jsem víru v lid-
skou spravedlnost a ocenění, ztratil jsem naději
v šťastnou existenci a pozbyl jsem i lásky, jež
člověka povznáší a síli v útrapách a bědách
lidských. Láska vaše, rodičové drází, zmrtvěla
ona zářná hvězdá, jež na okamžik se zaleskla
na obzoru mého trudného žití, onen nadějný
paprsek mladé lásky, jenž jako bludička za
kmitla se na cestě mé životém — Milena ztra
cena je pro mne navždý.«
Prouď horkých slzí smáčel bledé líce mla-
díkovy
Náhle se vzchopil, setřel slzy a vroucně
zvolal: »Jdu již, s bohem buďte rodičové drazl
žehnejte dalšímu žití měmu. Chci bojovati dále
a v poctivosti setrvatí.«
Zdlouhavým krokem odcházeje obrátil se
ještě u brbitovních vrát, pokynul rukou na roz-
loučenou, načež se dále lesem bral, Zašel do
oné části lesa, jež nazvána jest »Borovinkou«.
kde četná společnost místní i ze Ždáru za letní
doby odpolední se schází, by hrou v kuželky
při sklenici chutné chmeloviny z panského pivo-
varu se občerstvila a vonným lesním vzduichem
osvěziln.
Mocněji tepalo srdce Vladimfrovi, když
zočil všecka ta místa, kde jako höch s rodiě
v létě docházel a vesele skotačíl. Usedl za jeden
z četných zde nalezajících se stolů, ana tu
z hloubi lesa zazněla jemným sopránovýro hla-
žemi.
Láska
Milena
Vladimfr
Ždár
9
article
sem národní tklivá píseň moravská: »Zahučaly
hory, zahučaly lesy...«
Prudce sebou Vladimír trhl, zbystřil sluch
a naslouchal, téměř ani nedýchaje, neboť to
byla táž píseň, již mu chůva od dětských dob
před usnutím pěla.
Píseň tak mocně ho dojala, že nové slzy
hrnuly se mu proudem z očí, stékajíce po
bledé líci.
..... ale moje mladost nikdy sa nevrátí.
Jemným pianissem dozněla melodická písen
neznámého pěvce.
»Ano, moje mladost více se nevráti,« za
šeptal hořce jinoch.
»Sestárl jsem na duchu i na těle a po-
dobám se znavenému, zkušenostmi bohatému,
světa přesycenému kmetu, jenž touží po věčném
míru.«
S povzdechem vstal a zpět se vrátil na
silnici, ubíraje se kolem prvních stavení do ves-
nice. Minul po levé straně zámecký hostineo
»Taverna« zvaný, přešel kamenný most a topo
lovým stromořadím blížil se podél »Branskéhos
rybníka ku bráně, jíž se vchází k zámku a ně-
kolika čelnějším stavením od vesnice odděleným
Pohlédl na rybnik, jehož klidná hladina
skvěla se jako střibro v ranním svitu zlatého
slunka.
Bězděky připomenul si onu chvíli, kdyco
hoch do rybníka spadl a jen zázrakem z vody
vytažen kolemjdoucím mužem, jenž náhodou
dobrým plavcem byl, jej zachránil a polekaným
rodičům omdlévajícího donesl.
Vladimíra
Bězděky
Zahučala hora
Taverna
10
article
Branou kráčel Vladimír přímo do chrámu
kde kněz právě sloužil mší sv. Mysl jeho dak
mocně vzrušena, zalétla k TTvůrci Všehomíra.
prosíc za klid duše své a posilu k dalšímu
boji. Vyšed z kostela zabočil v levo kolem fary
a kráčel k pivovarským sklepům, před nimiž
dvě mohutné, staleté lipy chodce svými stínem
vábily,
Usedl na lavičku a prošel v mysli opě
kus minulosti, vzpominaje, jak co hocle těšíval
se na dvě veliké poutě, jež v Zámku-Žďáru na
sv. Jana Nep. a na nebevzeti Panny Marie
každoročně se konají. Připominal si ohromn
davy lidí, jež v tu dobu až z dalekých končin
Moravy přicházejí, aby uetily památku oslavenců.
Jaký šum a rej v tu dobu panuje kolem, a
vedle pobožnosti jaké zábavy poskytuje se
malým i velkýml
Domyslil a kráčel pak dále až k zadn
části budovy pivovarské. Jak si přál Vladimír,
by se s nikým zde nesetkal — a náhoda byl
mu přízniva. Zlehka otevřel dvéře a sestoupiv
po několika schodech, octl se ve varně. Všude
panovalo ticho, jakoby obyvatelů zde ani nebylo.
Braná
Vladimíra
Jan Nepa
Marie
Žďár
Morava
11
article
Odtud vkročil do druhé části budovya
touto vyšel na veliké nádvoři. Rozhlédli se kolem,
vzhůru pozdvihl vlhký zrak a srdce mocněj
v prsou tepalo.
Tam v prvém patře starého toho panského
pivovaru před dvaceti pětic lety uzřel světlo
boží.
Tam v modrém pokoji si hrával a byl ne
výslovně sťasten.
A dnes? —o
Přejel si rukou čelo jakoby zaplašiti chtě
chmury obestírajteí mysl jeho, z hluboka vzdych
a měl se k odchodu. Kráčel kolemimlýna a branou
opět vyšel na silnici, ubíraje se vesnicí dále
směrem ku Stržanovu. Za Kláštersm zůstal státi
a díval se v dál, kde vesničky po různuse
bělaly.
»Musím zpět« tiše pravil náš poutník,
»touha má je splněna i vrátím se posilněn zase
v boj.«-
Tvuž cestou, kterou byl přišel, vracel se
po silnici ke Žďáru na stanici.
Poslední pohled vrhl k Zelené Hoře, načež
zmizel v záři zlatého slunka.
Stržanov
Žďár
12
article
Intriky ve starém mlýně.
Intriky ve starém mlýně.
Z pamětí jizerského mlýna vypravuje Nar cilse
Kolihovv a.
tus
Pravi se, a jest skutečnou pravdou, že
mlýn má svůj zvláštní půvab, svoji vlastní roz-
marnou poesii. Již samo šumné hučení a šplou-
nání vody, skřípění a vrzání kol jakož i klepán
odrážky mlýnské působí vesele na mysl člověk
a tím odůvodňuje se, že obyvatelé mlýnů, po-
čínaje od pana otce až po práška bývali chásk
veselá, ke šprýmům vždy náchylná a všem
mastmi mazaná. Tato črta, mající ráz upominek
z doby již minulé, líčí ovšem poměry jiné, než
jaké trvají za dnešních dob ve většině mlýnů
u nás. Avšak jsou přec ještě v odlehlých kra-
jinách tu a tam mlýny starého způsobu se zbyt-
kem mlýnského života, jaký býval dříve všude.
Tenkráte náležela chasa jaksi k rodině mlyná
rově; panímámě bylo se několikráte za den
starati o stálé, lačné strávníky a ti za to zasy
pávali ji vesellm. Nejveseleji bývalo ve mlýně
když zavítali do něho hosté, kteří také ku po
čestnému cechu mlynářskému náleželit: van
drovní neboli krajánkové.
Tito přinášívali obyčejně pozdravy od ho-
řejšího mlynáře dolnímu, když šli po vodě, šli-l
proti vodě, činili arci naopak; též panímámám
hleděli se zavděčiti a tu sprostředkovávali vý-
měnu vajec k násadě, od mlynářky k mlynářce,
aneb vyřizovali vzájemná pozvání na posvíceni
a konečně i — také posvícenské koláče na
vzájem doručovali. Však ještě ve vážnější zále-
žitosti bývali krajánci zasvěceni, totiž v pro-
středkování sňatků. Bylo-li v jednom mlýně
děvče na vdání a bylli ve druhém zase hoch.
žralý k ženitbě, ihned seznamovali jednoho
s druhým, uvědomili o tom rodiče a dovedl
často tak obratným způsobem spřádati síť ná
mluv, že co nevidět byla ruka v rukávě.
Nara
Kolihovv a . tus Prav
13
article
Pak byl podobný prostředkovatel sňatků n
koni; vyhlašoval s chloubou po celém potoee
anebo po celé řece: »Já jsem žerotínského mly
náře oženil« anebo: »Mým přičiněním se panna
Stázinka z podhorského vdála!« cb
TTakový pak požíval úcty a zvláště měl-l
několik podobných záslub, býval vždy a všude
rád vídán ve mlýnech a hlavně v těch, kde
měli několik synů dcer neb ku vdaní. n
Do mlýnů mladých manželů pak chodil jak
domů a za odměnu svých zásluh ohřívalse
v zimě v pěkném kožiše.
Dalšími hostmi ve mlýnech bývali »mleči«
Tilo byli vlastně živlem, kolem něhož se vše
ločilo.
Viděl-li pan otec přijížděti nějakého mleče
objevil se okamžitě na zápraží a toče tabatěrkou
nabízel mu šňupeček na přivítanou; ba i mleč
kám tak činíval a mnohdy nepohořel,.
Když mleč přijel do mlýna, uhnízdils
v něm a s ním mnohdy i celá rodina a hlídal
si ten svůj trošek, vědouce dobře, že vykutá-
lená chasa mlynářská i s panemi otcem potře-
buje dohledu.
Za to však zase musili přijati a snésti lee
jaký žert, jejž chasa s nimi provedla a pan
otec jim zase neodpustil důkladnou »měřičnou«.
Dalším terčem vlipu i nástrah rozpustil
chasy bývaly domácí služky a hlavní úlohuv
těchto šibalstvích hrál povedený »prášek«. Ten
dal se ke všemu upotřebiti, byl posílán od vyš-
ších autorit, jakými býli stárek, mládek, ba
i nějaký mazaný krajánek, na výzvědy a o
byl nástrojem, který všecky léčky ve mlýně
kolem mlýna rozestíral, o nichž tyto druhé
hlavy v šalandě se byly uradily. Rozumí pak
se, žo v takové úradě i on svůj hlas měl aže
svým jazýčkem rád vše ještě opepřil.
14
article
Ve Shořalém mlýně na Jizeře byl prášek
Pepík, kopa jak náleží prohnaná, důstojný dědie
vlastností všech prášků a tedy vtělené šihalství
Tento Pepík měl zvlástě nabroušeno na domáe
služky, jež starými vejměnicemi nazýval a kde
jen mohl, škádlil a zlobil.
Pochopíš laskavý čtenáři, že poměr mez
Barčou, Ančou a jím byl následkem toho velmi
napjatý a te zvláště od poslední velké vody, když
dvůr byl zatopen a Barča nemohla do chléva, aby
krávy podojila. Pepik obdržel tehda od pana
otce rozkaz, aby Barču na druhou stranu pře-
vezl, což on s největší radosti učiniti se chy.
stal. Naložil Barču do necek a vesloval; když
pak se blížili již ku chlévu, rozhoupal ničem
necky, sám ale ještě v přihodný okamžik na
násep uskočil — ubohá Barča se s neckam
překotila do vody.zal me le
Sítko, krajáč, putynka, plovaly po vodě
Barča se srdcelomným křikem volala o pomoe.
Pomoci té se ji arci ihned dostalo: stárek do
běhl pro hák a vytáhl jeho pomocí Barčuz
povodňové kaluže.
Pepík smál se na zápraží až se lohýbal
celá chasa s ním; sám pan otec se usmívala
vážnou zůstala jenom panímáma, která Barču
litovala a na Pepika zle se durdila.
Pepík destal svůj díl od ní a pan ole
toče tabatěrkou, usmíval) se opět a zabručel si
do vousů:
»Je to kluk kakraholská! Má on nápady
— je to mlynářče !«
nl
Anča
Pepík
Jizera
I le sítko
15
article
Barča mokrá jako vymáchané káně, ještě
dlouhou chvili láteřila a přísahala Pepíkovi
i celě chase pomstu, krutou pomstu, neboť vě-
děla, že z nich druh od druha není.
Každý dlovede si představiti jaké měl P-
pík nyni chvilky od Barči a jak s ním tě
Anča zacházela, ač dobře obě věděly, že prášek
není sám vinnikem a co učinil, že nenčinil je-
nom z vlastní, zrozené ničemnosti nýbrž takéz
návodu ostatních. Avšak — on byl výkonnou
silou a proto musil nejvíce trestu pocítiti.
Barča kdykoli polévala kaši rozpuštěným
máslem, nechala vždy jedno místo nepolité
to obrátila pak na stole oločením mísy n
stranu Pepíkovu. — Čtenářům jest asi známo.
že jídávala chasa podobné krmě z jedné mísy.
která stála uprostřed stolu aneb tak, aby
vsichni měli do ní stejně daleko. Avšakna
tomto trestu neměla Barča dosti; ona špeho-
vala Pepika kde a jak jen mohla a vší mocí
nebo lstí chtěla jej při něčem přistihnouti, z
co by pak trestu neušel a tu odhalila pra-
zvláštní Pepíkovy spády.
Anča
Pepíkův
16
article
Pozorovalat ona jakož i panímáma s po-
chopitelným podivením, ať nedim úžasem, žese
ze špýchárku ztrácejí jablka. A přece nemě
nikdo mimo panímámu a Barču, která tam
ukládala nadojené mléko, do sklípku přístupu.
Barče to nedalo pokoje a ihned padl jakýsi
stín podezření na Pepíka; jenom jí vrtalo
mozkem: jak by ten sem příšel, jak by se
sem dostal? Konečně, když byla chvili přemi-
tala, utkvělo oko její na zamřížované okénko,
které šlo z této místnosti do mlýnice ! S ale tímto
oknem kluk nemůže, vždyť jest zamřížované!«
namítala si v duchu. Ale mezi tím, co takto
zadumána nepohnutě stála, zaslechla jakési za-
Sramocení v okně i uskočila tiše a rychle jako
kočka a schovala se za vysokou truhlu, ve
které panímáma měla uložená matičková va-
jička, křížaly, sušené švestky a rozličné jiné
domácí potřeby. Tim časem se okénko pole-
houčku otevřelo a jim protáhlo se zvolna dlouhé
tenké bidlo, na jehož konci byl upevněn hře-
bík; Barča s tlukoucím srdcem za truhlou an
se nehýbala! Hřebík se zatím zabodl do jed-
noho jablka a bidélko zatím stahevalo se s na
píchinutou kořistí nazpět do okénka.
Hřebík
17
article
V tom však vyskočila Barča ze svého
úkrytu za truhlou a vyskočivší, zahlédla vl okne
tvář práškovu. To byla trefa
Statná a bojovná děva zrudla ve tváři ra
dostí a vztekem. »Tak vida,“ spustila, »ty'sto
kluku ničemná? Dostal jsi zase chuť na jabli
čka ! Počkej, hned jdu oznácuit to panu otei
TTěš sel«
Do Pepíka jako kdyby byl z čista jasn
blesk udeřil: bidlo s napíchnutým jablkem
pustil, takže spadlo nazpět do špýchárku
utkal od okna jako kdyby mu hlava hořela.
Burča zase celá udýchaná o překot běžel
k panímámě a panu otci, aby jim podala vi
tězoslavný raport o polapení domácího zlo
te
Hned i celou komisi svolala; kde kdo by
každý musil jejt zprávu vyslechnouti, každý
musil na místo, aby Pepíkovu ničemnost od-
soudil a při tom její chytrost pochválil, jak do-
vedla šibala vyčíhati.
Pepík na celém těle se třesa, stál jako
obžalovaný před panem otcem a Barča, jako
veřejný žalobník nešetřila slov, aby celou udá-
lost co nejživěji vylíčila a okořenila.
Prášek dostal od pana otce citelné pona-
učení a od panímámy mravní vejtopec a měl
na obou dosti.
Barče zářila jiskrně malá šedivá očkaa
ona plna vítězného sebevědomí hovořila ještě
celé odpoledne o záhadném objevu a večer
usnula jako na vavřinech.
Sítuace se změníla. Pepík byl na nějakou
dobu skrocen i věděl dobře, že na se pohorši
pana otce i panímámu a pak to ponížení pře
Barčou, to jej nějvíce hryzlo
děje.
TTěš
Pepík
Pepíkův
Prášek
18
article
Avšak za nějaký čas obrátil se u něho
pocit ponížení ve vztek a to ve vztek, jak se
říká, zuřivý, kdyby byl mohl, nejraději by byl
celou Barču někam do pekla odstěhoval. To
ovšem nešlo, ale příležitost k odvetě se do
stavila.
Rozlámala se lavice v kuchyni, Pepík s ne
všední ochotou se nabídl, že ji spraví; vědělt
padouch, že na lavici té Barča u jídla sedává
i připadl na originální myšlenku: provrtal ne-
patrnou dirku do lavice, právě tam, kde bylo
Barčino místo a přidělal tam dlouhou mlynář-
skou jehlu, která, byvši na druhém konci za
provázek zatažena, povyskočila, a seděl-li právě
kdo na témž místě, jej — toť se rozumí —
silně pichla.
Experiment se Pepíkovi podařil; mořil jín
Barču po celou dobu oběda, takže jí, ač měla
kaši mustnou, tato nechutnala ani jako jemu
nemastná.
Po jídle hned celou lavici prohledala, ale
nenašla nic podezřelého, neboť šelma prášek
zatím rychle jehlu odstranil a děšil se, že c
nejdříve zase svého vynálezu použije.
Jednoho krásného večera červencového
Barča s Ančou nápadně rychle vytratily se
z čeledníku. Pepíkovi to neušlo. »Co pak maj
asi v plánu?« vrtalo mu hlavou a již byl tak
venku. Tu pak vypátral, že se šly do Jizery
vykoupat
Běžel rychle nazpět do čeledníku ke slán
kovi Kasťákovi, který ještě pohodlně po večeři
z dýmky si pokuřoval a pošeptal mu: » Pan
stárečku ! Holky se šly vykoupat.«
»Tak? Ale, ale ...« prohodil stúrek dlouze-
pak zamžoural čtverácky očima a pokynul Pe-
píkovi: »Hoď tam dva pytle plušek !« Pepik
porozuměl a již jako šipka utikal do mlýnice.
aby stárkův rozkaz vykonal.
Pepík
Anča
Běžel
Kasťák
Jizera
19
article
(Dříve jest mi seznámiti laskavého čtenáře,
co jest to »pluška« nebo »plucha«. Ve starších
mlýnech, kde ještě byla jahelka, slýchalo se to
slovo častěji. Jest to slupka z prosa; má-lise
státi z prosa jáhla, musí býti dťíve toto zrno
zbaveno slupek, jež původní zrnko obalují
Tyto slupky pak jsou velmi ostré a zejmen
zachytí-li se na mokrý předmět, jest nutnoje
vší mocí odtrhnouti. Přijdou-li na mokré tělo
působí nepřijemný, palčivý pocit?)
Dovolil-li stárek Pepikovi, aby nasypal do
Jizery dva pytle, mohl býti jist, že kluk nasype
čtyří. Což se i stalo, takže plušky po celém
řečišti jako hustý povlak plovaly.
Anča s Barčou při měsíčku nepozorovaly
zprvu nic, naopak libovaly si, jak že je voda
teplá; teprve za drahnou dobu zpozorovaly, co
to na ně příšlo a zkoušely perně účinky toho
zrovna dábelského úkladu.
Když pak druhý den při snídani stárel
líbezným hlasem se tázal: »Tak, holčičky
to jste se včera vykoupaly! To byla vo
dička, co?...« pohledla jedna na druhou
a oči jim zlobou zažářily; však potlačily zatím
svůj hněv, a býly povděčny, že jsou vinnikovi
na stopě. Jenom Barča zabroukala cosi jako
»dnes mně a zejtra tobě« a že se to již na
jednom ukázalo a při tom šlehla zlostným zra
kem po práškovi.
Zatím krásná letní doba míjela; nastal
podzimek a s ním přišly sychravé dni. Stárel
vypravil se před dušičkami na výroční trh ne-
boli jarmark do Turnova s radostným úmyslem.
že si pořídí pro dlouhou nastávající zimu teplý
pohodlný kožich a beranici.
Anča
Jizera
Turnov
20
article
Co tu bylo obdivování, když v něm sku-
tečně k večeru z jarmarku přišel. ! Celá chasa
se sběhla, ani pan otec nelenil; stárek pakv
kožiše nafukoval se jako holub na báni a mlá
dek pilař neměl jiného přání než aby si moh
poříditi taky takový.
Stárek byl v devátém nebi, ačkoli pozo-
roval, že vzbuzuje tím závist ostatních; kdo
přišel, ať krajánek nebo mleč, každý se krá
snému kožichu obdivoval.i
Starý vandrovní Lošťák tvrdil, ze ani když
bohatého mlynáře korytského ženil, takový ko-
žich nedostal. Od té doby byl stárek ještě pyš
nějším na ten svůj kožich a zacházel s ním
jako s drahou mastí, neboť pamatoval se, eo
tehdá bylo řečí o Lošťákovů kožiše. Když pak
tento sám uznává, že jeho, totiž stárkův
kožich se lepší, to už dlužno s ním zacházeti
velmi opatrně, myslil siv a jednal dle toho. Když
tak šel stárek skrze čeledník a Barča často
z chléva celá ukřehlá přiběhla, ihned si vyzý-
vavě poliboval a
»Tak, tak holčičky, takový kožíšek si po-
řiďte, to je pohodličko! Člověk neví ani, žeje
zima, jest mu stále jakoby byl ve vytopene
světnici. Věrte mi, že ten kožich hřeje lép
nož plušky ha, ha, ha l«ea již kvapil do mlý
nice.
To působilo na děvčata vždy, jako by uha-
sínajtcí plamínekznovu rozdmychával a Barču
s Ančou o dlužnou jemu pomstu upomínal
»Však my mu to noslevíme !« dušovala s
děvčata a také slibu dostála. Pomsta se jim jal
náleží zdařila.e A e
Stárek míval ve zvyku, že za dlouhých
zimních večerů v šalandě si zatopil, pak zao-
balil se do svého kožíšku, dal si ohlavíčk
pod hlavu Gjest to obyčejný dřevěný špalíček
na kterém staří mlynářští nejraději odpočívali)
a usnul.
Stárek
Anča
Gjest
21
article
Anča s Barčou zvěděly o tom a sosnovaly
oláleaujn
na tom svoji pomstu.
Vyčkaly jednoho příznivého večera, až st
rek ukolébán jsa v přijemný spánek, s chrápat
začal, jako když pilou dubové fošny řežou,
nastrkaly mu zkažených vajec nejprve do jedn
kapsy a když pak se obrátil, také do druhé
čekaly s pomstyehtivou škodolihosti, až i v druh
kapse všechny pukavce rozmučká; pak teprv
potichu ze šalandy se vytratily, s hrdým sebe-
vědomím, volajíce: »Pomsta našel je vykonánal-
Stárek byl za nějakou půlhodinu probu-
zen. V první chvili ovšem nic nepozoroval; te-
prve později sáhl náhodou do kapes a vyrozumě
ihned svým bystrým věhlasem, co že se t
s jeho kožichem bylo událo. Nebyl ani oka-
mžik v nejistotě, kdo že mu ten hamyžný kou-
sek vyvedl a rozzlobiv se bez míry popadl se-
keru a chtěl se takto vrhnouti na Barču
Anču. Ty však se moudře, opatrně a v ča
před jeho hněvem utekly na senník, kamž stárek
za nimi nemohl a nesměl. Pan otee totižv
pravý okamžik celou svojí aútoritou zakročil
stárek nemoha jinak zlost si vyliti, uťal ze zou
falství sekerou obě nešťastné kapsy svého ko-
žichu.
O smíření nebylo ani pomyšleni nebo
stárka mrzelo, že v největší zimě musí mrznou
co zatím jeho kožich se větrá, až konečněo
štědrém večeru podařilo se panu otci po dů-
kladném kázáníčku oběma stranám a také Pe-
píkovi rozvaděné smířiti; musily se však Barča
s Ančou zavázati, že ušijí stárkovi nové kapsy
do kožichu.
O takovýchto a podobných intrikách vypra-
vují paměti starých mlýnů do nekonečna
Anča
dubový fošna
22
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Výprava Svena Hedina. Do Petro-
hradu došly v posledních dnech zprávy o švédském
badateli Svenu Hedinovi, jež oznamují, že se v po-
lovici května nalezal v Jangi Kellu, na březích Loh-
noru, odkud vyslal svoji karavanu k horám Alxyn-
ským a později se s ní spojí, načež před koncem
své výpravy navštiví ještě Tibet, odkud se přes
Indii vrátí do Evropy. Svým pozorováním na Lob-
noru zjistil, že staré jezero již neexistuje, nýbrž jest
vyschlé a zanechalo husté porostliny vodních bylin
smísené se skořápkami škeblí. Avšak kolem starého
jezera utvořila se četná nová jezírka. S částí své
karavany podnikl Sven Hedin výlet 300 kilometrů
na západ od Lobnoru, při čemž prošed pouští, dal
se směrem k městu Kerkenu na západním svaha
hor Axynských. K výletu tomu bylo třeba šedesáli
šesti dnů. Když zaslal poslední svoji zprávu, chystal
se právě Hedin, pustiti se pod ochranou kozácké
čety, již mu byla poskytla ruská vláda, na voru po
řece Adale. Na své nynější výzkumné cestě zazna-
menal badatel velký počet pozorování, zhotovil skizzy
krajin, sebral zeměpísné poznámky atd. Domorodé
obyvatelstvo chovalo se k němu přátelsky.
Sven Hedin
Kell
Hedin
Indie
Evropa
Lobnor
Kerken
Petrahrad
23
article
= Jarl Bothwell. Z Kodaně se oznamuje: Jest
as málo komu známo, že Jari Bothwell, třetí manžel
královny Marie Stuartky, pohřben jest v malém ves-
nickém kostelíku blíže Nykjölingu na Sjelandu. Jarl,
jenž jak známo, byl v podezření, že usmrtil druhého
manžela královnina, Daruleya, musil po sesazení
Marie Stuartky, roku 1568, prchnouti do Norska, zde
však byl zatčen, odveden do Dánska a uvězněn na
zámku Dragsholmu, jenž tehdáž byl státním věze-
ním. Na tomto starém pochmurném zámku seděl po
deset let v poulech, až jej osvobodila smrt. Po
mnoho let ležela jeho mrtvola v otevřené rakvi v
sklepě zámku a přece podivným způsobem uchovala
se až na naše dny. Nyní uložena mrtvola v prosté
dřevěné rakvi bez víka v malém kostelíku obc
Faareveileru. Každý navštěvovatel, jenž chce ukojit
svoji zvědavost, může odhaliti plachtu, jíž jest
mrtvola přikrytá a spatří vysoké důmyslné čelo,
ostře rýsovaný zahnutý nos a velká ústa s posměš-
ným výrazem. Skorem po půltřetím stu let nanelezla
mrtvola Jarlova klidu ve hrobu a jest dosud vydána
pohledu zvědavců
= Nová věštkyně. Z Paříže se oznamuje
Slečna Conesuonova se svým andělem Gabrielem
jest v poslední době úplně zastiněna novou věštkyní
paní Lay Fouwiellovou. Tato dáma nemluví ani v
verších, ani nenasloucbá nadpozemským hlasům.
Bothwell
Marie Stuartka
Conesuonův
Gabriel
Fouwiellová
Kodaň
Norsko
Dánsko
Paříž
Jari Bothwell
24
article
Předpovídá budoucnost zcela prostě a tak Dezpečně,
jakoby četla v otevřené knize. Onehdy tázal seji
jakýs žurnalista: »Co soudíte o papeži?« — »Papež,«
odpověděla paní Lay Fonwielleova, »zemře slabostí.
Jednou ráno vejdou do jeho ložníce a naleznou jej
mrtvého.« — »A nový král itálský ?« — »Jest mu
souzeno, že zemře zavražděn, jako jeho olec.« —
O caru Mikuláši II. pravila věštkyně: »Bude učiněn
útok na jeho život, ale neskončí smrtí násilnou.
Záhy se mu narodí syn.« O německém císaři Vi-
lém II. pravila, že zemře smrtí pozvolnou jakoby
otráven. Na každý způsob neskončí ani dýkou, ani
střelnou zbraní. Dále předpovídá paní Lay Fonwiel-
leova dva velké požáry v Paříži, požár divadla
požár továrny, dále neštěstí na dráhách. Avšak nej-
zajímavější věštba jest následující: »Maršálek Wal-
dersee nebude ve skutečnošti velet jakožto náčelník
spojených vojsk v Číně. Zemře neho zmizí. Válečn
operace bude říditi generál francouzský, bude to ge-
nerál Négrier.« — Uvidíme!
Fonwielleův
Mikuláš
Fonwiel
Paříž
Čína
Maršálek Wal
25
article
Návrat výpravy Nansenovy do ledo-
vého moře. Ze Stokholmu se oznamuje: Dle t-
legramu ze Svolvera přibyla tam loď »Mikael Sarse
s účastníky výpravy Frithjofa Nansera z polárních
moří. Výprava, jež podniknuta byla k účelům ryze
vědeckým, měla po celou dobu své cesty neobyčejně
příznivou pohodu pro své práce. Provedena četná
pozorování temperatury, hydrografickými přístroji,
sestrojenými Nansenem. Rozhraní vrstev mezi prou-
dem polárním a Golfovým bylo ohledáno, při čemž
zjištěno, že hranice obou proudů obmezeny jsou
zcela ostře. Nashromážděno mnoho druhů živočichů
zvířeny hlubinné. Rovněž bylo zjištěno, že důležité
druhy ryb z největších hlubin mořských mohou žíti
jak ve hlubinách, tak i konati pouti ve vyšších
vrstvách vod a že tudíž nejsou vázány na vrstvy
je
vod určitého tlaku.
Nansenův
Sars
Frithjof Nanser
Nansen
Svolver
26
article
= Turecká universita. Z Cařihradu se ozna-
muje: Časopis »Ikdam« uveřejnil právě základní li-
stinu nové turecké university, jež bude obsahovati
mimo existující již fakulty právnickou a lékařskou
též fakultu mohamedánsko-theologickou, fysikálně-
mathematickou a filologickou. Doba studií slanovena
protheologickou fakultu na čtyři roky, pro světské
fakulty na tři roky. Každá fakulta bude míti svého
správce a celá universita ředitele, jmenovaného sul-
tánským iradě, jenž bude mít vrehní dozor nad pro-
fessory a žáky a bude míti pěči o zachování pravi-
del. O professorech praví se v pravidlech, »že mají
míti osvědčenou pověsť ve svém oboru«. Studující
při vstupu na universitu nesmí býti starší 18 let,
musí se vykázati vysvědčením z lycea anebo podro-
biti se přijímací zkoušce. Počet studujících stanoven
pro theologickou fakultu na 30, pro ostatní fakulty
po 25. Po skončených studiích dlužno se podrobik
zkoušce a ti, kdož obstáli, složí přísahu a dostanou
diplom. Sultánským iradé nařízuje se též zřízení
universitní bibliotéky a laboratoře.
Cařihrad
27
article
= Práce na tunolu simplonském. Z Milána
se oznamuje: Stavba tunelu simplonského pravidelně
pokračuje. Práce postupuje zdatně nejen v nitru ga-
lerie, ale též na obou konečných bodech poěsto se
stavbou správních budov. Avšak na severní straně
práce pokročily mnohem značněji než na straně
jižní. Jest to vinou italské vlády, jež neobyčejně
dlouho otálela se schválením předložených plánů.
Smutnou kapitolou jsou neštěstí, jimž přese všecku
opatrnost nikdy nelze úplně vyvarovat. Ve druhém
čtvrtletí letošního roku páčí se počet neštěstí na
značnou sumu 352, z toho 249 na straně jížní a 103
na straně severní. Mimo tunel příšlo k úrazu na
straně jižní 210 a na straně severní 21 osob, ostatní
uvnitř tunelu. Avšak počet veškerých úmrtí přijtom
činil toliko 5. Ve všech ostatních případech udála se
zranění více méně těžká. Potěšitelný úkaz jsou
úspory dělníků. Ve třech měsících druhého čtvrtletí
složili italští dělníci na pošlovním úřadě v Briegu na
poštovní poukázky 119.326 franků a u poštovního
úřadu v Iselle 120.400 franků a tamní spořitelny
55.800 fr. Z toho vychází na jevo, že Italové za-
městnaní při stavbě tunelu při průměrné mzdě
3.50 fr. denně byli s to ušetřit si denně 1 Ir, anebo
poslati jejo domů.
Italos
Ir
Milán
28
article
Nejučinněj
železito-
ačsenová
voda