26. srpna 1900

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů

k čislu 200

Strana 9.

Antiidylla.

Od Immy Geisslovy. Květy na oknech, květy na stole, květy duši. Byla jako dech lilie, tklivá, čistá, jímavá Bylo ji šestnáct let. Strojila malým bratrům vá- noční stromek a zdálo se jí, že sama věří, že Ježíšek přijde. Rozlétly se dvéře a bratranec Robert cvrnkaje hlučně šavlí o parkety, zastavil se n dva kroky před ni. »Týno,« zvolal rozčileně, »nepozve-li mne tvůj otec zejtra k večeři, tak — tak se za střelím. »Že tě nemrzí, tak lhát,« zašvitořilo děvče hledie na něho šelmovsky. Tu se zarazila. Vi děla, jak Robert mění barvu, jak už je zsinalý a jak má oči plné slz. Chtěla promluviti, leč or už se ohrátil a chvatně odeházel, mumlaje to- liko mezi zuby: »Zastřelím ...« »Co je mu, co se s ním děje?« přemý slela Týna, vracejíe se ku své práci. Květy na okně rystly přibývajícím mrazem. na stole vadly, ale v duši dívčině kouzelně se zabarvily ... »Bylo by to možno, aby tento pu divítr zvážněl?« A důvěřivost, tak vlastní mlá deži, pučela v růžový kvitek.

»Tatínku, on by umřel,« projevovala dce ruška obavu, když přímluva její u otce, — aby Roberta pozval k vánoční večeři, zdála se být bezvýslednou. Otec se hluboce zamyslil. Ne nad smyslem dceřiny věty — obvyklé vyhrůžky mladých lidí. nemohou-li něčeho dosáhnouti, ale nad dcerou. »Aby — při vší lehkovážnosti, světáctví a bez- charakternosti — aby ji tak přece zajímal . . . A tu by nepovolností rostla dobývavost. Raděj upozorním na ni matkul »On že by umřel — a naší vinou ! Tose ovšem nesmí stát, byla by ho náramná škoda.e Tu vstoupila matka. Malí hoši volali: »Ma- minko, bude nás víc, tatínek zejtra o Štědrém večeru pozve Roberta e Paní udiveně hleděla s jednoho na druhého pak řekla: »Tatínek žertuje.e »Nežertuje, maminko, povídal to opravdo- sky, « volali hoši.« Paní děti odeslala až na Týnu a pak se za hleděla na chotě zpytavě, skoro přísně. »Jak to mysliš, tatínku, s Roberte m.« »Myslím, že na tom nezáleží, sedí-li ten klouček s námi,« pokojně namítal pán domu. »Ale o Štědrém večeru !« »Večer jako večer.« »Co pak to povídáš, tatínku !« »Pro chvíli! Pak stejně půjde — někan mezi kollegy.« »Muži, nedělej to.« sdi tu n ve

»Už se stalo.« pin »Voják!- »Také člověk —« »Frivolní.« »Snad se přizpůsobí.« »Jeho cynické poznámky znesvěti ty po svátné chvíle.« »Má vzdělání, opanuje se.« »Bude se posmívat všemu — jako vždy.- »Nesmí. Řeknu mu.« »Neuposlechne.« »Musí — a bude. »Co tě k tomu pohnulo, muži? Neřekneš? hleděla na muže zpytavě. On mlčel. Obrátila se k dceři: »Ty nevíš, Týno?. »Matinko, on by umřel ...« »Kdo ?« »Robert.e »Proč ?e »Kdybysle ho nepozvali.« »Kdo řekl ?e »On sám.e »Tobě to řekl!« »Ano.« »Áá... Pan poručík nikam nemůže — všady je dlužen, tedy strýc bude dobrý. Se- střeničce nahučíme plnou hlavu. A — povedlo se... Týno, Týno, jak jsi směšna...« Týna chvíli mlčela, pak řekla: »Nevěřím mu, matinko — nevěřila jsem mu do dneška jediného slova, ale — mohl by tentokráte přee jen mluvit pravdu.« »Tedy hrál dojatého a ty's se lapila.« »Ne, matinko, já si na Roberta málo kdy vzpomenu — vždyť víš, že se mi nelíbí, jenom mrtvého na Štědrý den nechtěla bych viděti — žádného mrtvého. « »Já také ne, to raději —- zlaté prasátko. že ano? Tak ať už je jakkoli,« rozveselila se paní, vidoue, že nehrozí nebezpečí srdci mladě její dcerušky. Pan

O Štědrém večeru hořela světla na smrčku. hořely Týně zraky jako hvězdy a hořely v srde poručíkově plameny vášně. Vší silou svíral otěže svých nepěkných návyků, svých hanebných obyčejů. Byl jako spoután na rukou i nohou, i hlavu měl jako na fotografiekém aparátu. Stísněnost jej dusila. Byl blízek mdlobě. A přece se blaženosti zachvíval jako kočka na slunci. spočinul-li na něm hvězdný pohled Týnin. Když postaveno víno na stůl a paní o běhla, pospíšil Robert za ní. »Tetinko, prosím o něco.« » Mluv.« »Prohlas nás s Týnou za snoubence pe tom sherry.« »Pomáll jsi se ?« »Ne.« »Víš, eo mluvíš ?« »Vim.« »Já též. Nikdy ty Týny nedám.« »Proč ?- »Proto, žes nenapravitelný lehkomyslník, o jehož je škoda hůl zlomit. Kolikrát jsmete napomínali, zanech dosavadních prostopášnostía ty? vysmál jsi se nám. Je to pravda nebo ne A takovému člověku měla bych dát to čisté dítě, když se ti zmane říci, že miluješ také ji Jako bych tě neznala — její věno tě okouzluje. jako světlo komára, vím.« »Týna mne okouzluje. Musím ji dostat.e »Nemiluje tě ani, darmo se namáháš.« »Miluje mne, vím to a proto se vezmeme.

»Jak myslíš tedy,« ironicky pravila paní spěchajíc do jídelny. Ve dveřích potkal se Robert s Týnou; sl pro hrací stolek. Robert za ni. »Týno, miluji tě!« »Ale jdi, neříkej takové věci.« »Týno . .. Máš mne také ráda, vid ?« »Tatínka a matinku také a bratry a vše chny vás mám ráda.« »Mně víc; viď ?e »Co pak ti napadá? tatínka mám nejví ráda.« »Ale, poslechni, Týno, za svého otce bys se nemohla provdati.« »Vždyt já také nechci — proč pak bych to chtěla ?e. »A za mne můžeš — « - »Ale ne — toho není potřebí.« »Týno, tobě bude lhostejno, vezmu-li s život.« »Jdižiž, což jsem tak surova ? vždyť je m líto i kuřat, jež padnou pod nožem naší Fandy k vůli naší tabuli“ i ryb, jež jsme dnes vařilia smažili —« »Nerozčiluj mne, Týno ! Tedy ke kuřatům a k rybám přirovnáváš člověka — mne, který tě má k smrti rád a nemůže bez tebe žít ?« »Ale můžeš, Roberte, to se ti jen zdá — dej si říci . .« »Vše ztraceno! Týno, dej mi políbenín rozloučenou.« »To by byla hloupost — teď neodejdeš- vždyť jsme ještě nehráli o ořechy — »Já už prohrál všechno.« »Ba, ještě ani nepil's víno, Roberte —e »Já mám všeho dost, Týno, s bohem.« »Kam pak jdeš?« »A — počkej, ještě ti něco řeknu. Tys ze mne mohla udělat člověka. Jinému se to ne podaří.« »Jen kdybys si dal říci. Já vím, že ne Teď slibuješ a pak by zůstalo při starém.« »Ty mi — jako, vyčítáš můj dosavadn život ?« »To to, k tomu nemám práva! Všichn jsme křehcíl Já též . . « »Tedy mne nemiluješ ?« »Já bych ráda, Roberte, ale nemohu ze sebe více vykřesat, já za to nemohu . . « Robert více neslyšel. Vyšel na balkon. Tichem hvězdné noci za houkla střelná rána. »To je zvláštní,« řekla si poslední, v po koji poletující moucha, svědkyně dřívějších roz mluv, »pozvali ho a přece umřel . . .«

„Dolů!.. e Bylo to v malé, uzounké kavárničce a ho- spůdce na Starém městě. Nebyla to kavárničk pokoutní — chraň bůh, dobré, ctihodné obe- censtvo ji navštěvovalo: zámožní másláři z trhu, jimž byla na ráně, a to byli hosté nejvzácnější Pivali pouze černou kávu s porcí rumu, na to znovu černou kávu se dvěma porcemi rumu na konec ještě jednu porci kávy, tu poslední ale za to tři porce rumu. Chodili hřmotně, tvá- řili se sebevědomě a důvěrně a škádlili hostin- ského, mladého dosud, na pravou ruku chro- měho člověka, Kříže, jenž se zdvořile a nenu- ceně smál jejich vtipům a výsměškům, nebot jeho dobrá vůle byla nezbytnou přísadou jeho Prostřední stav byl zde jako všady ve spo lečnosti bývá, nejčetněji nastoupen. To byl přespolní drůbežníci, již přijížděli do města oby- čejně v pátek večer a byli zde hostmi pravi- delnými, přespávajíce několik svých hodin, bylo-li pěkně, pod svým vozem a v ošklivém počasí klímajíce na lavicích kavárničky. Pívali vyčichlé pivo, jež hostinský sám odebíral z ci- zého výčepu a na němž si vždycky srazil svou skleničku; jedli z kuchyně, jíž obstarávala t věčně bledá paní Křížová, a v prázdné chvíli před i mezi trhem bavili se lacinou hrou karty. K nim choval se pan Kříž jako k sobě rovným — splácel slovo slovem, slovo hrubé ještě hrubším a zde byla výtečná příležitost měřiti ráznost lidové dialektiky a nevyčerpafelné slovní bohatství naši mateřštiny. Kdo byl na mžik poražen, na tom nezáleželo, jenom když to vyneslo chvilkovou zábavu ostatním poslu- chačům. Ale ať byl »strýček« drůbežník pora- ženým nebo vítězem, obé zavdalo panu Křiži vždycky přiležitost, aby jej přiměl k nové skle ničce píva.

Třetí kategorii hostí tvořila třída pouz trpěná: různí lidé, o jichž pramenech existen- čních panovala jakási pochybnost, jež však přímo odůvodněna býti nesměla. Neboť pan Kříž nějaké opravdové chudoby nebo lidí druhu ještě nižšího zde netrpěl. A ani těchto lidí ne- používal zde pan Kříž, aby na nich demonstro- val svoje měkké srdce. Nikoli — právě na nich byl největší výdělek, neboť jim strčilo se všecko, s čímž by se byl, mezi lidí třídy první vůbec ani neodvážil a co by i ve třídě druhé rozhodně odmítli. Ale tito lidé, okamžití prole- táři, přijali vše rádi bez odmluvy, ba s hlubo- kým povděkem, protože se stávalo, že i za to zůstávali časem dlužní a pan Kříž býval jejich poslední nadějí a útočištěm. Přes to, že pan Kříž byl naplněn k lidem těm nevykořenitelnou nedůvěrou a hrdým sebevědomím člověka, do- brodiní prokazujícího, nestalo se snad nikdy, že by byl u lidí těch i jen o jediný krejca přišel. Jestřábí jeho zrak dovedl na první po- hled rozeznati malého darebu od většího (za darebu měl každého, kdo vůbec ihned plati nemohl) a podle toho zaříditi s ním svůj ote- vřený účel. Od společnosti této, v základech života svého opravdové a vážné, nad tím prudké divoké a toliko na zčeřeném povrchu chvilko- vého vzkypění zcela nevázané divně se odrá- žela postavička mladého studenta, jenž sem často zabloudil a kde celé hodiny vyseděl. Bylo viděti na první pohled, že do této společnosti nenáleží a že toliko podivná náhoda, ta své hlavá říditelka kroků lidských, je, em zavedla. Neznal zde téměř nikoho, vyjma mlauého Kříže a ještě spíše pani Křížovou, jakousi svou vzdá- lenou přibuznou a krajanku, tu tichou, al

jaksi nezkrotně hrdou paní domu, která beze slova odmluvy konala nejtěžší práce domácnosti. stojícpo patnácte hodin denně nad plotnou v nejparnějších dnech; jenom bůh ví, jakou divnou náhodou, sama dosti sličná a vrozen jemnosti mysli provdala se za muže, Rkterý v každém ohledu hluboko stál pod ní. Mez manžely vládla jakási navyklá už nechuť a po- hrdání. Patrně nenalezl druh v druhu, co hle- dal a mlčky, ale jistě uchýlil se duševní cestou od druhého, a cesty ty navždy se rozeházely. Dětí manželé neměli nikdy. Mladý student, Václav Píša, bydlel nějaký čas u Křížů; přišel k nim, když se jal studo- vati na pana doktora, jak jeho stará, prae sešlá matka říkala závistivým sousedům tam vysoko v Krkonoších. Paní Křížová přijala kra jana dosti přívětivě. I panu Křižovi byl studen- tik dosti vhod; obě slrany, zdálo se, byly na- vzájem spokojeny. Václav platil málo a dostával ještě méně, pouhé zbytky kavárenské kuchyně. Ale byl skromný — musil jím býti — a by rád, že se vůbec naji a že má kde bydleti. Křížovie bydleli na blízku kavárničky, v uličee tak těsné, že tam nevníkl nikdy jediný paprsek slunce. Půl léta platil student správně, byť seo několik dní opozďoval, ale když přestaly pod- pory z domova docházeti a bídná kondice ne- stačila ani na sousto chleba, musil se vystěho- vati. Vlastně se ani nevědělo, kdo komu výpo- věď dal. Poměr rozvázal se sám sebou. Obě strany cítily, že zde není vzájemného pojítka — možnosti platu a samy se rozešly. Václavs vystěhoval ještě do bídnějšího bytu a živilse nyní, bůh sám ví, čím, když mu z domova už tolik neděl ani krejear nedocházel. bAle když se loučil s Křížovými, promlu- vila k němu paní Křižová, smutně jaksi, jako sestra se naň divající: »Víte, já nechci, abyst se stěhoval... Kdyby nebylo měho muže !..

Ale doufám, že nás přece často navštívíte Přijďte, kdy vám libo.« Bylo to porozumění dvou lidí intelligent ních a citlivých, čistý poměr dvou vysokých duší, z něhož byl manžel, rozumí se samo se bou, vyloučen. Václav uposlechl pozvání a do cházel sem časem. Ani pan Kříž neodporoval Pocítil sice cosi jako ostré zavanuti komplotu nad svou hlavou, ale aby se nezdálo, že s bojí takového mladička a že má v podezřen svou ženu — byla by toho jistě užila ještě k většímu jím opovrhování, myslil si — mlče a trpěl návštěvy studentovy, neboť konečně, host jako host l Paní Křížová uvítavši vždycky studenta lehkým úsměvem, naplnila jeho drobný šálek řídkým odvarem cikorie a přisunula jej sama — veliké to vyznamenání! — před studenta. Stu- dent poděkoval a jal se s chutí špatně tajenou zvolna a střídmě srkati. Kdo by měl času a chuti pozorovati jeho si počínání, byl by záhy seznal, že tato bídná káva jest asi jediným jídlem mladého člověka za dnešní celý den .. Student vypiv kávu uchýlil se někam do koutka, kde by nejméně překážel a nebyl na očích mladému Křižovi. Ten ho sice zcela ignoroval, ale přece jej jednou přímo vyzval, aby vstal udělal místo nějakému platícímu člověku, v tu chvíli mladík zčervenav a poděkovav, kvapně vyrazil ze dveří. Neobjevil se potom v kavárně dlouho a dlouho . ..

Dnes přišel sem dříve než jindy. Nebylo to náhodou — potřeboval odpočinku tělesného i duševního k nabrání nových sil, aby měl od- vahu k večeru, až bude přece již třeba jíti spat, vrátiti se domů a říci nové své paní, co ráno jí řlci se netroufal: že nemá peněz na činži a že ať s ním naloží, jak sama za dobré uzná! »Neopovažujte se přijíti bez peněz !« vy- provázela ho ze dveří. »To už ani domů ne- choďte l« A on má tak málo známých, již by mu půjčiti mohli, neboť jest tak chud! — ati kdož by mu půjčiti mohli, nepůjčí, právě proto, že jest tak chud — neboť, jakou by jim mohl dáti záruku, že jim peníze vrátí? Bůh ví, jak to dnes skončí — a snad ani ta Panna Maria, tak vzývaná, mu nepomůže.. Student přitiskl se do koutku. Vedle něho usedli si tři hráči, samí otihodní mužové — neboť zde se česť vážila podle toho, mnoho- kdo směl a mohl utratiti .. »To je ctihodný muž,« říkal pan Kríž o každém zámožném hýřilu, »a ten si už smí něco dovoliti.« S ochotným úsměvem přinesl i nyní karty — na »pinku« ovšem taky nezapomněl — a postavil se před hráče. Trojici hráčů tvořili tentokráte tři »nej ctihodnější« hosté. Zámožný, bachratý máslá »pan soused,« věčně podnapilý, jehož krám obstarávala a při životě udržovala jeho žena.

Druhým byl řezník a dodavatel masa Křížovým, jenž sem docházel pod záminkou opomínek zde pil a pil a dluhy platil většími dilci masa doma potají uzmutého. Třetím hráčem byl ja kýsi pensionovaný podúřadník policejní, nej vznešenější zdejší osoba, za jehož spolupů sobení celá hra nabývala jakéhosi rázu ušlechtilého, naprosto nevinného, ana byla chrá- něna lesklým štílem úřadní autority. Hra začala zcela rozumně — ve smyslu hráčů — a všedně. Mimo obvyklé výroky hráčské nebylo ani slova slyšeti. Tak to měl »pan komisař« nejraději. Teprve zvolna a zvolna dostávali se hráči do ohně. Bylo to proto, že notně dnes nachmelený »pan soused« Beruška páchal samé očividné chyby, jež sice, když on sám chybou takovou prohrál, mlčky, ano s ja- kýmsi zadostučiněním byly přijímány, když však vtáhl do svého neštěstí ještě hráče jiného, ihned byly na pranýř stavěny a přísně kárány hubováním, nadávkami i zuřivým tlučením řez- níkových karet o stůl. Pan Kříž obcházel a tvářil se, jakoby s hry zhola nevšímal. Podle jeho mínění bylo dosud všecko v nejlepším pořádku. A »pan soused« ať za své trýznění druhých hráčů něco prohraje ! Však on »pan komisař« ví, co smí býti a dovede v čas zakročiti, aby snad ne- vinná karbanická mrzutost nevzrostla do opra- vdových hádek a rvaček, a aby pan Kříž ne měl na konec nějaké opletání s úřady.

Student tlačil se v koutku vedle pana B- rušky a nehleděl na sebe upozorňovati. Byl za- mlklý a smutný. Nepřál si ničeho než aby zde mohl klidně seděti a aby toto sezení trvalo dlouho, bez konce dlouho, protože odsud byla už jen dvoji cesta — domů bez peněz — anebo — Pomalu tak v tomto hluku a křiku a zá- pachu malé místnosti, plné dusného kouře laci ných doutníků, kyselých výparů rozlitého piva a odporného čpění kávové ssedliny, zatím co drsné výkřiky hráčů bily mu ve sluch surovým rázy zoufalé skutečnosti, před jeho očima mihai se zlatý přelud dosněného již, jak si myslel. mládí a krásné minulosti. Krásné přes to vše, že kam si jenom pomyslil, všady jen bída, od- říkání a zklamání. Chudičká jeho rodina v zá- kouti horském nemohla mu poskytnouti podpory nejmenší, sama bolestně postrádajíc mladých jeho paží při klopotně práci na rozdrolenýeh skaliskách, jež v ubožácké tradici své nazývali polem. Již od malička byl ducha jaksi vyjí- mečného a neklidného. Zdálo se mu vždycky. že by to bylo totěž jako samovražda, kdyby zů- stal doma a měl se docela ztratiti v davu ne- známých, bezejmených a zakrnělých lidí. Gos jej pudilo stále dále od domova, do světa, n studie, ale čím výše dostupoval, tím úžasněji seznával, že ani ta studia to nebyla, co v něm žilo neukojitelnou touhou po čemsi závratně vy- sokém. Studoval dosti bídně a bídně se třídu ke třídě protloukal. Toliko vrozený důvtip a neustálé čtení a hloubání mimoškolské, jímž se stávalo, že často ve škole věděl něco, o čem se ostatním jeho kollegům dosud ani nezdálo (některého professora naplňovalo to radostí, ji- ného i mstivou žárlivostí), pomáhalo mu od pro- padnutí. Z gymnasia venkovského vydal se d

Prahy téměř bez krejcaru v nejasné předtuše rozbřesknutí se celého jeho života. Vzdálené jaksi příbuzenství zaválo jej ku Křížovým. Dal se zapsati na universitu a pokusil se horlivě studovati. Ale často se zamyshul a přistihnul,že duch jeho místo suchopárné vědy bloudí kdesi zcela jinde. Nitro jeho bylo čímsi rozrušeno, proč neměl jmena ani pochopení. Bylo to první jeho láska, byl to onen stálý hlad? Něco stejně tak sladkého i strašného zároveň. . . Teprve před nedávnem jasně promluvilo ono »cosi« jeho nitra, ona věčně neukojitelná bouře jeho nitra, když v mladé jarní noci, plné kouzelného ruchu znovuzrození, venku se nebe otřásalo a rozdíralo tisíci blesky a on seděl v pozdní době sám nad svými přednáškami, nevěda, co čte a nač my slí. .. Jakási ruka neznámá (nevěděl ani, zda to jeho), uchopila péro a načrtla na prázdnou stránku přednášek ohnivou sloku — první verše jeho života.. . Ano, byla to ruka jeho — t- jemství, osud, sfinx jeho nitra konečně promlu- vila. Teď už pochopil a cítil, k čemu je zrozen a co byl onen bouřný nepokoj, budící jej stále výše a výše. Ale dosud nesvěřil se nikomu Jeho genij má rázem zapláti jako zjevivší se meteor za černé noci, jenž naplní celý svět úžasem a postrachem. Silná víra v budoucnos žila v něm! Sice by jinak už dávno nemoh snésti břemeno ustavičné bídy 1 Jaká to budoue nost, nedovedl si představiti, ale nedovedl utlu- miti v sobě víru ve svoje poslání.

»Kdo sloužil velkému cíli, jímž vzňala jeho je doba, svůj život, své sny. své všecko dá v boj. za člověka, bratra ten jenom přežije sebe o svě dny 1...« To bylo nyní jeho životním heslem. Ale kterak uvésti v soulad svoje umělecké sněnía tvoření a všední stránky svého života? Vždyí v poslední době již jakoby ani nežil na zemi. Do přednášek nechodil a o přítomnost se zhola nestaral, žije v jakémsi chorobném, horečném vznícení ve světě jiném, obývaném tisíci fanta- stickými přeludy. Toliko bída, chvící se v kaž dém koutě jeho ubožáckého příbytku, vracel jej skutečnosti, rouhajíc se drze jeho ideálům. Nebylo pochyby — tito duchové zla a temnoty — nouze a hlad — jsou mocnější nežli jeho fantasie. A dnes právě má se dovršiti jeho ka- tastrofa ! . Jakoby mráz jej svál při náhlé vzpomíne na svou domácí paní a v uších mu hučela straš livá její slova: »Neopovažujte se přijíti bez p něz !..« Teď tu sedí v teplém koutku jako zvíře zalezlé do bezpečného úkrytu před ranami pána. Ale za chvíli bude musit vytáhnouti odtu a vrátiti se domů . . . Vrátiti se?! — Bezna- děj čirá a zoufalost vháněla mu k srdcí všeck krev. A zas mu horečně bušily spánky a vlny hrůzy zalévaly mu a tížily prsa . . . Ach, jenom tak pět zlatých kdyby sehnal! To by stačilo zase na mnoho dní ! Snad paní Křížová — ale, kdyby ona věděla, kdyby znala jeho tíseň,to by ještě — — zarděl se a zardousil rázem ponižující myšlenku tu, žebrati u ní . . A mim Křiže nemá zde známého. Kříž — hahaha! — to by spíše mohl čekati, že ony kameny dlažby na ulici promění se v chleby, podle slov písma, nežli že srdce páně Křížovo se obměkčí!

Hrubý řev hráčů udeřil jej v sluch. Stál nyní u stolu všichni tři a přehlušovali se láte- řením a bušením pěstí o stůl, až se sklenice třásly. Ubohý máslař spáchal zase hroznou chybu a marně snažil se ospravedlniti se. »Jazyk dar« jeho, silně v pochybnost uvedený množ stvím černé kávy s rumem, hanebně jej opou štěl. A tentokráte měl proti sobě »pana komi- saře« jakožto hlavního, nesmiřitelného nepřitele Sám pan Kříž již přiběhl a chtěl násilným z kročením ukončiti rázem hádku, ale pan Beru ška náhlým instinktem opilce dovedl si rázem pomoci. Když již ochroptěl mocnou námahou přesvědčiti »pana komisaře« o své nevinnosti sáhl do náprsní kapsy, vytáhl těžkou tobolku hodil z ní hrsť papírových peněz na stůl »Tady máte!« zablabolil, buše opuchlýma ru kama do kupy drahého papíru. To účinkovalo. Oba hráčí zázračně rychle ztichli; nechtěli se však přece dotknouti cizího jmění, byť i karbanická pravda stála zcela na jejich straně - Ale jako živý zákon stál zde pan Križ Sáhl zcela bezohledně do peněz, vyňal z nieh pětku a vyslechnuv od obou střízlivých hráč zprávu o strašném se provinění páně Beru škově, jenž »nedoznal barvy při vysoké labetěs, vstrčil pětku do ruky »páně komisarovy« a vrá til z hromadky jeho několik desetníků do ruky máslářovy, který ani nemukal a poulil toliko svě vodnaté oči na Kříže. Potom vzal z penéz páně komisarových několik desetníčků, pustil je do pinky, jako za odměnu za své namáhání, vstrčil papírové peníze Beruškovi do tobolkya velitelským rozkazem: »Schovejte to a hrajte tiše, sice vám vezmu karty,« skončil celou epi- sodu. Hra pokračovala nyní patrně klidnějia vábivěji pro všecky hráče.

Pan Kříž zašel do kuchyňského oddělen a student z hluboka si oddychl. Bál se, že Křiž při vykonávání pořádku dojde až k němu a vyzve ho krátec, aby se klidil. A on ještě nemůže odejíti. Zde je bezpečen a kliden jako plavec na kusu prkna v rozbouřeném moři. Mlčel a hledél na zem, aby co možná málo pozornosti na sebe upoutal. Náhle strnul — — jako by jej někdo za krk chytil — — tak mu krev zakypěla do hlavy a zalemnila zrak. Těsně na zemi mezi ním a opilým Beruškou zakrý- ván stínem jejich nohou šeřil se nazelenavý drobný papírový obdélník . .. »Vem si ji!« šeptal mu jakýši mocný. neznámý hlas přímo do uší současně s prvním uvědoměním ceny onoho papírku, opravdové pětky . .. Jakási ruka neodolatelnou silou ucho- pila jej za pravicí a táhla ji dolů, na podlahu. Jaksi klidně, jako starý zločinec, rozhlédlse ještě kolem, nikdo nepozoroval praničeho. Vlna hráčské nevole se utišila a běžela klidně solid- ním řečištěm. Všickni hosté zabývali se svými záležitostmi — hovorem a civěním, pan Kríž utkal se právě v jakési ostré slovní polyčce s svou ženou — — Student vyňal kapesník, pustil jej jakoby náhodou na zem a zvednuv jej byl od zvednutí toho rudý tmavou krví. Ohnivá kola mihala se mu před očima. Bylo mu, že jej chytí ně- kdo za prsa a křikne mu do uší nejstrašnější slovo: »Zloději !« Všecko se s ním točilo, tisíce lidi upíraly naň své planouci oči, a ta bledá tvář paní Křížové vzala na se bojáenou masku jeho se- stry, když býval on trestán rozkaceným talí kem.. . Hlas její od plotny žalobně sem za- znívající — — či nebyl to hrůzný, zoufalý hlas jeho matky? Ano, je to ona, jeto ona ! . .

Zdálo se mu, že mu již někdo sahá do kapes. .. Bleskurychle sehnul se zase pod stůl a zatřepal šátkem . .. »Pane Beruško,« zamumlal hlasem, jenž zněl cize a chraptivě, a zvedal brunatný, potem pokrytý obličej. »Tady pod vámi je pěika. »Saa jste ji prve upustil.« Pan Beruška dlouho nechápal, Student se shýbl znovu a podal mu pětku »Eh, děkuju, děkuju,« blábolil Beruška. A s náhlou furií křikl na služku, mladou. kyprou Kačenu, právě s pivem přicházející: »Hej, Kačeno, tady na koště!« Kačena vesele se usmála a schovala papírek. »Hubičku, hubičku dostanu, « domlouvai se štědrý dárce.

Student eítil, kterak jej někdo mocně jako ocelovou vzpruhou staví na nohy. Neviděl a ne- slyšel už ničeho a ani se nerozloučiv vyvrávora na ulici. Ale stále tonul v jakési podivné, husté tmě, v níž nemohl ničeho rozeznati. Rozeznával toliko dva hlasy. Jeden z nich dosud volaí úporně a neodbytně »zloději!« a druhý chechtai se tenkým, jízlivým hláskem: »Hlupáku, zabi jsi se! Nikdo by byl nie nevěděl! A potom viděl sám, jakou cenu měly pro opilce ty peníze!« Před ním planuly rudé vypoulené oči ja- kési příšery. Měla zprvu podobu obličeje páně Beruškova, a smála se mu cynickým, zvířecím chechtem opilce. Potom to nabylo ženské, ško- dolibé a neuprosné podoby jeho kvartýrské — a hnalo jej to od domova, dále, dále, kamsi k mostu a provázelo jej to neustále téma pla- mennýma očima. Vedle něho před ním i za ním stále tytéž ohnivé oči, onen pustý smích — — a toliko tam dole v tmavé řece bělelo se cosi jako milý, sinavý obličej ubohé trpitelky, paní Křížové ... Taky ona jednou snad tak skonči — Tam dole, jenom tam dole je to pravé .. A dole se to míchalo a chumlalo jako tisíce zelenavých papírků — a potom už nic, tmaa ticho kolem i v srdci. Paní Křížová marně už vyčkávala svého krajana, novin nečítala, a tak se nikdy nedo věděla o smrti studentově. »Proč, proč jen sem nejde? Čím jsem mu ublížila?« myslila si, a dlouho naň vzpomínala, jako vzpomínáme na poslední krásný a čistý sen mladého života. Aug. Eug. Mužík.

Poutník. Napsala Vilma Bártová Šev číková Za rozkošného májového jitra ubíral se na hranici českomoravské po silnici žďárecké ruso- vlasý, sličný mladík.

Uslechtilý obličej jeho byl nápadně bledý jako po přestálé nemoci. Ob čas zůstal státi a melancholickým jasnomodrým okem svým obzíral krajinu, téžce oddychuje a lehounce se chvěje. Zvolna bral se v před ku Klášteru čil Zámku-Žďáru. Přibllživ se k prvním domkům vesnice, zabočil v pravo a pěšinou kráčel n Zelenou Horu. Zaměřil ku hrbitovu. Rozhlédl se kolem, nevida nikoho a tím jaksi uspokojen, vklouzl do polootevřených hřbi- tovních vrat a jal se bedlivě čísti nápisy ná hrobní. Dle chvatu, s jakým si počínal, bylo lz souditi, že hledá určitý jakýsi hrob. A nalezl jej. Anděl s pravicí pozdviženou byl strážcem hrobu, kde dřímali tichý sen ti, jež hledal. Zalkal hlasitě při pohledu na drahý mu rov, zabědoval hořce a skláněje se k zemi, líbal horoucně posvátnou zemi, která kryla, co mu na světě bylo kdysi nejdražším. Vůkol bylo ticho, tichounko, jen šveholení ptactva a vzlykot jinocha rušil mír a kli hřbitovní.