24. listopadu 1907.

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 320

Strana 9.

Drahotní. Kdyby jen vážená čtenářka, která mne ča- sem poctivá několika „dobře míněnými“ řádky. kdyby věděla, jak nesnadno jest vyhověti všemu, čeho se dožaduje, dát případnou odpověď n vše, nač se dotazuje! Neví patrně, že našinec v této rubrice má koncesi velmi obmezenou, že ani nemůže roz- uměti všemu, ano že tomu „všemu“ rozum někdy náramně málo. Časem dokonce přichází s nějakým míně ním politickým a táže se, co tomu říkám, zdal s ní souhlasím? A souhlasím-li, abych to sděli s širší veřejností. To bych si dal! Politika je cesi jako řídká, třaslavá huspenina. Na všech stranách se to maže a lepí. Strčte do toho prsty na všech desiti vám to uvázne jako lep na pláky. nezbavíte se toho a máte pěknou polízanou. Ne- ne, milostivá, na politiku mne nenavádějte. O posledních doplňovacích volbách ponou- kala mne, abych kandidoval do sboru obecnính starších. Bude prý agitovati v celém příbuzen- stvě, velmi rozsáhlém, v kruzích přátel a zná- mých, a das prý by v tom byl — Byle to nesmírně lákavé, ale přec jen jsem odolal. Aby teď taky celá Praha nadávala i mně. že jsem spoluvinníkem na tom nekonečném roz- kopávání nejživějších ulic pražských, které s slavná obec nechala zase na nejkratší dny a na nejhorší pohodu, ne? A to do toho ani neprší jako v listopadu obyčejně pršívá. A slavná obee v rozpočtu svém jistě kalkulovala i s nepochyb- ným deštěm, aby sajraj byl dokonalý.

Vážená dopisovatelka hněvala se patrně pro mé nevšímavé odmítnutí lichotivé nabídky n delší chvíli neozvala se. Až v posledních dnech. A tentokráte několik svých „dobře míněných“ řádek podepsala jako „znepokojená starostlivá hospodyně“ Jeji stesk týká se neustávajícího zdražování potravin a hlavně masa. „Vždyť už nelze koupi ani kousek hověziny,“ žaluje trpce. „Čím pak teď má býti přednosta domácnosti, aby soběa redině své mohl denně dopřáti lžíci hovězí po- lévky a sousto masa k obědu?“ táže se. Svatá pravda. Vlastně však se tyto stesky týkají pana kolegy z rubriky „národního hospo- dáře“. Kdybych já na ně dovedl všeobecně uspokojivě odpověděti, vzal bych si na to pa- tent a myslím, že bych byl do nejdelší smrti dobře zaopatřen. Ani o ministerství bych se už neucházel. Zlopověstná drahota! Dvakrát zlopověstná drahola miasa! Na příklad hovězina. Bifteček jako starý čtyrák — a stojí padesát, šedesát krejearů. A což, kdo je tak větším jedlíkem, jakým na příklad u vojska dávají dvojnásobnou menáž dvojnásobnou dávku komisárku! Kolikpak těch bifteků, pro pána! Říká se, že básníci mají prorocký dar, že jsou nadáni duchem věšteckým, že pějí lidu svému pravdu. Ne-li pro dnešek, tedy na zejtřek anebo na vzdálenější budoucnost.

Ale pak tedy mne přítel můj básník vě- domě oklamal. A se mnou ještě nejednehe stejně dehkovérného. Řečený přítel můj básník, který nikdy ne- zameškal ani chvíle básnického nadšení, vyda nejenom řadu pěkných poetických výtvor tiskem, ale chová krom toho rukopis vzácného cyklu, posud neukončeného, stále doplňovaného Pravím-li rukopis, novyjádřil jsem se správně Jeho netištěná sbírka stala se vlastně tradicí, p dáním. Je nás několik, myslím, kteří verš jeho rozšiřujeme „ot muža k muží“, aby ne- zanikly, kdybychom nakrásně pomřeli předčasně všichni, kdož o nich víme. Chodíme s nimi jako guslaři. S tím toliko rozdílem, že někteří ze za- svěcenců je vydávají za vlastní, já však vždy poclivě uvádím autora. „Poupaty“ nazval přítel sbírku svou, aě nikterak se neobírá toliko zjevy z oboru botaniky, a těmi vlastně nejméně. Na- opak, náměty krátkých básní těch vzaty ze všech oborů lidského vědění r snažení. Prostý zjev přičinlivého obuvníka se stejnou láskou tam zveršován jako kamnář. Socialistovi stejně na měřeno jako buržoustovi. Ani historie nevylou čena. A tak před nějakým desítiletím anebo jistě dávněji vytryskla z duše básníkovy improvisace kterou nazval tehda

Časová. Z historie české jest každému známo, že ročně tři sta volů bylo posíláno do Německa ven svatým Václavem. Bohužel, tak neděje se nyní k naší škodě! Václava teď z toho viní Už nic nejde do Německa — volovina je tu všecka. O Václave! O olovél Snad jenom ve směru statistiky neshodova se udaj básníkův s pravdou. Tak se mi zdá, že oněch historických volů bylo jen stodvacet Avšak nedotknutelným majetkem básníkovým je tak zvaná licence poetická, Licence to, která ne závisí ani na nějakém erárním povolení, s. není podrobena kolku, jako na příklad licenn trafikantská, licence na prodej novin a všelik licence a koncese jiné. Jestliže jsem to ještě neřekl, tedy opakuji že jsem odjakživa pokládal za pravdu vše, ce vyšlo z divinace básnické. A věřil jsem tejly i příteli básníkovi, když tvrdil, že „už nic ne- jde do Německa“. Avšak tomu naproste není tak. Nebo v úvodním článku čtvrtečního čísla N. L. uve- deno na vlas, že od 1. ledna do 31. května vy- veženo z Rakouskouherska do Němec jatečných volů celkem dvanáct tisíc sedm set a šest Z Rakouskouherska, opakuji, a v tom počtu tedy zahrnuti nepochybně i naši demácí volové. Na- proti tomu k nám však přivezeno volů jen tři sta a sedmašedesát, a tu ještě mám milé sou- sedy v řiši v důvodném podezření, že nám vrá- tili voly horší, hubenější. Takovéto určité čislice nemůže si nikde vyssáti z prstu, i mám pevně za to, že přítel básník pořídí opravené vydání básně své „Ča- sové“, načež se vydám po Čechách a všady, kde jsem rozšiřoval původní znění mylné, podám ne- vyhnutelnou a dnešním těm dobytčím poměrům přiměřenou opravu.

Vracím se teď k vážené dopisovatelce a je- jímu stesku. Je pravda, že dobrá, vonná, dráž divá polévka hovězí je základem oběda. Ale když je ta hovězina tak nestydatě drahá, pak se mi zdá, že přece jen ten požitek je přílišnou obětí vykoupen. Dobře upravená polévka čočko. vá, bramborová, hrachová, rýžová, zelná, krou- pová, zapražená, chlebová a ještě mnoho jinýeh nahradí skromnějším paškrtnikům polévku ho- vězí. Bez masa, toliko s veškerou zeleninoua přídavkem několika kapek hnědé tekutiny, kte- rou vyrábí pan Madži. Nebo račte zkusiti po- lévkových příměsků páně Vydrových. Ať si vy- bere každý, co mu lépe zachutná. Ach — ach, teď se moje milá a vážená čta- nářka zakabonila. Rozumím tomu. Málokde snad zápasíte tak nesnadno se zakořenělými zvyky tradicemi domácími a někdy pouhými jen před- sudky, jako u našich milých hospodyněk. „Několik krůpějí ,madži dodá polévce vel mi dobré chuti,“ poznamenal jsem kdysi zeela bezděčně. „„O, jděte mi s tím! To je mně čistá ho- vězí nade všecko,““ odvětila paní hostitelka. Nu ano, jen kdyby byla libra hověziny z tři šestáky, jako někdy bývala. „Ani nepoznáte, dáte-li do buchet neb vdolků margarin místo másla. „„Brrr! Ani do úst bych to nevzala, kdy- bych nevěděla, že v tom čisté máslo. Pravda, pravda, jen kdyby ho byla liberk zase za tři šestáky, jako někdy bývala. „Jím náruživě rád čočku. A jak je vý- živna. „„Nesměla bych s tím muži přijít. Taková dřevařská strava.“ Jen kdyby vašnosta neměl na kapounya selata, šupal by čočičku. Ostatně pomalu ani dřevař jí nebude moci koupit, nebo dnes už stoje kilo padesát krejearů. Býval jí někdy žejdlík zv šesták. Doufám, až bude kilo čočky za zlatku, že taky bude směti do „předních“ rodin.

„A lrách s kroupami čili tak zvaná svarba jaké to pochutnání. „ „Ale to by můj umřel! Vždyť to náramne nadýmá. „Pak tedy neznáte ani šoulet?“ „ „Co je to, pro boha vás prosím?“ „Kus husy, dušené s hrachem a krou- „ „Jaké to máte barbarské chuti! Husa du- šená — s hrachem — s kroupama! My vůbe o husu nestojíme, ani pečenou. „Ale vlastně je to nejlevnější pečeně, nej- vydatnější. Tři obědy jsou z ní. „ „Jak to? „V sobotu drůbky, s rejží nebo nudlemi.“ „ „Drůbky nemůže můj ani eítit. Lepí se mu to na vousy, sotva může pak ústa otevřít.“ „Tu pomůže trochu vlažné vody. — V ne- děli husa pečená, s nádivkou, aby víc vydala. Děti zejména raději vždy nádivku než maso samo. „„To jsou dva. Kde máte třetf?“ „A ze zbytku pečené husy udělá se v pon- dělí nebo v outerý podpouštka, se sladko- kyselou omáčkou. Znamenité! K tomu mísa zomčat.“ „ „Kriste Ježíši, vy jste chodil někde s cl- kány! Taková jídlal“ „A sádlo z husy vypečené máte nádavkem žejdlík, dva, tři — jaká je husa. „ „Prosím vás, nejíte taky králíky?“ „O, jen kdyby jich vždycky bylo. — Ale skoro ještě lepší je pečeně kočičí — okusil jsem jí jednou — — „Ježíš Marjá ——! Máry — Má —. Drahá paní zvrátila se do kouta pohovky. Omdlela — a jen tak docela po očku dívala se na mne krajkami batistového šátečku. Nevěděl jsem, kde jsou flakony s voňav- kami, oblékl jsem se rychle a zastavil jsem se v kuchyni „Márinko — milostpaní omdlela a volá vá Vemte s sebou trochu petroleje nebo terpen týnu .. Ypsilon. pami.

Rozjímání o různých věcech vezdejších Protesty a demonstrace proti ustavičnému v podstatě zhola bezdůvodnému zdražování po- travin a vůbec všech životních potřeb množ se a nabývají ostrosti. Ale ku podivu: nedochá- zejí hrubě žádného povšimnutí, zcela jistě pak nedocházejí takového povšimnutí, jakého pravdé zasluhují. A ještě víče ku podivu: vychá- zejí dosud jenom z řad dělnictva, jakoby ostat- ním, zejména středním vrstvám na celé té dra- hotě nic vlastně nezáleželo, ačkoli je přece více než známo, že některé třidy našeho společen- ského středu drahotou ještě krutěji stíženy jsou, ježto žádným organisovaným nátlakem žádného zvýšení svých přijmů vynutit si nemohou. Je to známka otupělosti, či důkaz tiché, do vůle osudu odevzdané resignace anebo snad přee jen účinek poměrně vysokého blahobytu? Obee ně se popirá, že bychom v nějakém zvláštním blahobytu tonuli, ale snad je tomu přece tak neboť dosud je ve středních vrstvách našich slyšeti sice více nebo méně trefné a kousavé poznámky o stoupajíct drahotě, ale přece jenom vtipy s nádechem veselého rozpoložení a neruše- ného dosud humoru. Má se člověk tomu těši anebo na to zlobit? Snad udělá „ělověk“ nej- lépe, když zůstane za takovýchto okolnosti chladným pozorovatelem, dokud plamenný vai nespokojenosti všechno kolem nezvíři r mocné výbuchy nezpůsobí. Do té doby nechť si tedy prine humor provází všechnu tu bídu rozpusti- lým práskáním biče a nevázaným třebas řehotem svých rolniček.

Což nedráždí i nejustaranějšího socialního politika do homěrického smíchu fraškovitá zprá va, že uzavřeli už také koňští řezníci a uzenár u nás a ve Vídni mezi sebou kalsel, aby kon ské maso v ceně nekleslo?! Tedy i ta konina. kteráž je přece celou svojí „ideou“ a podstatou jakýmsi protijedem proti lichvářskému zdražo- vání masa obecně jedlého a lékem — odporným ale zdravým — proti stydlivě krytému, vleklě- mu čili couravému hladomoru, tedy i ta konina stává se již předmětem spekulace a la hausse. zbožím pro kartely a trusty! Jakoby mělo kon- ské maso postoupiti z tajných laboratoří na sa- lámy a salametta a z nejpřísnějšího inkognita některýel., zvláště praktických kuchyň, na bíle prostřené stoly méně, ale přec ještě blahobyt ných měšťáků . ..

Co mělo by pak nastoupiti na místo ko niny? Ve Vídni vysekávají už tu a tam ma. cslí, ale u nás je oslů málo a oslovina byla by následkem toho drahá aspoň jako maso selátek Osli tedy mezeru jistě nevyplní... Ale jsou jiná zvířátka, na která ještě může dojíti — na příklad psi a kočky. Prosím čtenáře, aby se po hrdlivě neusmíval! Je tomu už více než dese let, co jsem v Berlíně na nárožích četl vyhlášku ve kteréž tamější magistrát známo činil, že je dovoleno vysekávati maso koňské, jenom ve zvláštních a maso ze psů také jenom ve zvlášt- ních, viditelně a znatelně označených krámecii. uby kupující obecenstvo nebylo tak snadne v omyl uváděno. Zakazovalo se tedy vysekávati koňské maso v obyčejných krámech řeznických a maso ze psů ve krámech zvěřinářských, obej z vážných a dobře uvážených důvodů. Nuže- co v Berlíně již dávno se praktikuje, proč ne- mohlo by se ujmouti také u nás? Je potřebí to- liko, aby ctihodní oteové našeno města přijali a provedli starý už návrh, dle něhož má byt daň ze psů o sto nebo o stoapadesáte procent zvýšena a potom aby náš veleslavný magistrát dal vynalézti zase nový, a pak ještě jiný, jedině trpěný typ náhubků, a psů bude k výseku ihned obrovská nabídka. Potom, aby psině zjednán byl také odbyt, postačí veřejné poučení, že přátelé zvěřiny ve velkých městech jistě už několikráte v životě výtečně si pochutnali na kýtě nebo hřbetu honícího psa, domnívajíce se, že jedí mladé srnčí

Ne snad, že by se ve zvěřinářském obchodě ta- kováto mýlka státi mohla, to nikoli, ale o prázd- ninách na venkově anebo v městě, když pani čka ráda kupuje po domech roznášenou „pr pašovanou“ zvěřinu ... Věc je zcela prostá hajný na příklad zastřelí dle práva a spravedl- nosti cizího stavěcího aneb i jiného psa, který v revíru „na vlastní pěst“ honi, a některá pod nikavá ženština odneše zadek a kýtky tam, „kde všecko snědí,“ totiž do Prahy. Pejskové, kterých máme nyní převeliký nadbylek, zmizí pak rychle, anebo seřídnou aspoň tak, jako se stenčila přečetná kdysi hejna koček pražských, kterých bývaly za dne plne domy a v noci plné střechy. Koček je v Praze vždy méně a méně, což jedni přičítají módě. že „zajíc střechový“ v některých společenskýel kruzích našich, jakožto pečinka, vždy větší obliby dochází a jiní zase okolnosti, že za po- kračující — ačkoli nesmírně zvolna pokraču- jící — moderní kanalisace pražské krys stále ubývá a tedy potřeba koček vždy menší se stává.

Nepochybně působí na úbytek koček příčiny obě- Avšak hubiti kočly nebo nechat je vyhubiti, ne- zdá se nyní jednáním hospodářským. Kočka či vlastně kožešina kočičí stává se totiž moderním zbožím a surovinou, kterou ko žešnický průmysl nyní prudee vyhledává. Ame- rická industrie vyrábí z kočičích škur čili koží různé elegantní pomůcky pro výzdobu ženskýel úborů a galanterních předmětů. Lze tedy oče- kával, že budou za krátko kočičí kožky asi tak prodejným zboži, jako byly ve slavné době plstěných klobouků, bílých cylindrů a hebkýcli spodních obleků pro kruté mrazy — kůže za ječí. Namnoze jest prý už po nich taková po- ptávka a poněvadž není naděje, že by lidé n spekulaci kočky hojněji, než dosud, po domá- cku pěstovali, pojala jistá genialní hlava velko- lepou myšlenku, která zasluhuje, aby také na- šemu obecenstvu byla známa učiněna: Kočky budou se chovat ve velké ohradě, jako v Halič chovají pro vývoz vepřový dobytek. Ale čín živit tu spoustu koček, aby se chov vyplácel?

Nejlacinějším krmivem pro kočky jsou krysy. které se úžasně rozmnožují. A čím zase živi krysy? Snadná odpověď: masem zabitých a sta- žených koček! Takto budou kočky žrát krysy. krysy pak budou žrát kočky a kočičí kožešiny zbudou zadarmo. Věčn, samohyb čili perpetuun mobile je proti tomuto vynálezu pravou hračkou Jak známo, je každý velký vynález jednoduchý zcela prostý, nu a prostšího už přece nic an nemůže býti — pravé Kolumbovo vejce. Jako se duchaplnému původci tohoto vyná lezu laciným a zcela prostým objevil hromadný chov koček, objevuje se druhdy velikým stá níkům docela jednoduchým také umělý chov — národů. Proslulý norský spisovatel Björnsou vzpomenul ondy ve své filipice proti Maďarům ktuří si z nových generae lidu slovenského, srb ského, rumunského a německého plnokrevné Maďary vypěstovati chtějí, pověstného, ba lze řici světoslavného návrhu, jejž učinil v 18. sto letí Petr Ludvík Maupertuis pruskému králi Be- dřichu Velkému. Tento francouzský mudre po- radil výbojnému pruskému potentátovi, abys vypěstoval nový římský, to jest latinsky mluvíc národ. Navržené znovustvoření římského národa mělo pak provedeno býti takovýmto způsobem

Král Bedřich měl dát rozsáhlý kus země obe- hnati vysokou, nepřestupnou zdí; potom mě dát odobrati chudým rodičům všechny přespočetne a osamělým rodičkám vůbec všechny beztoho ob- tížné děti; získané takto déti měly být usazovány a vychovávány v oné rozsáhlé, nepřestupnou „pru- skou zdí“ obkličené ohradě a neměly od rána do večera slyšeti jiné řeči, než latinskou, tak aby se klasická mluva římských senátorů, tri bunů a básníků stala jejich řečí — mateřskou? to ne! Otcovskou? také nikoli. Tedy jakou? Vý hradně „obcovací“! Tento zvláštní jazyk neby arci tehda ješlě vynalezen, ježto se tehda ješt samo sebou rozumělo, že je „langue parlée“- řečí mluvenou čili obcovací vůbec řeč každá ale kdyby se byl Maupertuisův projekt provedl byl by se stal Bedřich II. tvůrcem nebo stvoři- telem národa s obeovací řečí a svět byl by o jeden div bohatší Idea čili myšlenka o umělém chovu národů se tedy v 18. věku neujala a co nyní Maďaři se svými „národnostmi“ a Prusové s poznaňskými Poláky provádějí, je na jedně strané hubením na druhé předěláváním národů. Naprosté hubení národa a plemene provádějí jenom vysoce osvi- cené a demokraticky pokročilé Spojené státy na původních obyvatelích a vlastnících země — nu „svých“ Indianech. Toto hubení kořalkou, olo vem a hladem pokračuje tak vydatně, že nyní ve Spojených státech už jenom 200.000 Indianů žije na špatných pastviskách a v těsné omeze- ném území, kdežto jich před padesáti lety ještě bylo zrovna jednou tolik. Nejnovější způsob hubení Indianů záleží v tom, že je vláda nutí, aby jak ostatní lidé pracovali, což zrovna u nejzajímavěj ších kmenů totéž značí, jako kdyby někdo nuti kočky, aby tahaly psí vozíky. Ježto Indianům

urvány byly lesy a prérie, na nichž dříve volně lovili a žili, musí se nyní těm, kteří dle svoj přirozenosti nádennické a jiné těžké práce ko- nati nechtějí nebo nemohou, ze státních pro středků dodávati potraviny, aby hladem nezhy nuli. Nechtíc jich takto „krmiti“, nutí je vlád- washingtonská, aby si na stavbách železnie hrázi, průkopů a t. d. sami chléb vydělávali odebírá jim jejich děti, aby z nich ve vzdále- ných vychovatelnách „užiteční lidé“ byli vypě stováni. Když pak se Indiani proto bouří, po střilí se jich polovic a takž počítá se, že za ně kolik desítiletí poslední Indiany již ukazovati budou v zoologických zahradách a v menaže riích. To pěstování indianských dětí na „uži tečné občany“ nepodobá-li se jako vejce vej- Maupertuisově výrobně nového římského ná- roda? Lidumilové a přátelé národopisu radí Spo jeným státům, aby místo hubení svoje Indiany si třeba uměle zachovávaly a pěstily jakožte vzácný, živý historický dokument a spolu ja jakožto znamenitost pro podívanou cizincům cestovatelům a vědcům. Jsou však také speku lanti, kteří hubení Indianů rádi vidí a plánem s zanášejí, vybrati z nejzajímavějších kmenů ně- kolik párů a založiti na zakoupeném velkém úze mí racionální chov a pěstění původních Indianů

Na takovýto akciový podnik dříve nebo později asi dojde, a to tím spíše, ježto dle nejnovějších vědeckých šetření a výzkumů sňatky mezi pří buznými a členy téže rodiny na potomstvo žád ného škodného účinku nejeví, jsou-li jenom ro dičové zdrávi. Děti zdravých, byť i nejplíže při buzných rodičů vynikají prý naopak soubrnem dobrých tělesných i duševních vlastností oteo- vých a matčiných, kdežto arci zase děti chorob ných nebo k chorobám náchylných rodičů sou hrnem zděděných vad bývají zatíženy. Speku lanti doufají tedy, že se jim podaři opatrným výběrem vypěstovati na prodej, k umělému za- lidňování nebo zušlechťování nejkrásnější rasu indianských kmenů. Docela a la Maupertuis. J kou pak dají těm umělým Indianům řeč obco Ale kam jsem to, sveden sdružováním se představ, od původního předmětu zbloudil —. od drahoty životních potřeb až k umělému chovu Indianů! To stalo se nepochybně proto, že jsem začáteční thema považoval za věc, která rychíe pomine a jednáním říšské rady zažehnána bude.

Nuže to jednání o pilných návrzích socialníe demokratů je skončeno a — drahota jakony nic Jak se asi zasmáli spekulanti, kteří umělým lichvářským zdražováním potravin do nesmírna se obohacují: zástupcové dělnictva vyzývají vlá- du, aby té zločinné lichvě konec učinila, a vláda odpovídá, že musí a že bude hájiti zájmů - agrar- nictva! To znělo jako krvavý výsměch. Ale necht si !Teď aspoň ví všechen drahotou trpící lid, že ou nynější vlády a říšské rady ničeho nadíti se ne- může a že tito dva činitelové nic na zmírněn drahoty neučiní, lokud k tomu železnou silo událostí nebudou donuceni. Do té doby uplyne arci ještě hojně vody Vltavou a Praha bude míti snad již nějaké mo derní spojení s Hradčany. To nebude sice žád nou náhradou za vysoké ceny všech životních potřeb, ale přec konečně jakýmsi ziskem. N Hradčany bude se jezdit — pro začátek aspon — automobilovými omnibusy. Bude-li takovét spojení lacinější, než dráha elektrická, dá mu každý ochotně svoje požehnání, ale nebude- lacinější anebo bude-li, jako se v Berlíně uká- zalo, dražší, pak... bude na čase připomenout otcům a inženýrům našeho města, že by ne- bylo žádným technickým zázrakem, kdybys jezdilo také na Hradčany obyčejnou „elektri kou“. To jezdí už — jinde ve světě — elektri cké motorové vozy, nota bene: s vrchním ve- dením, do zcela jiných výšek, než jakou je náš vrch hradčanský! Nejbližší přiklad toho nalé- záme v Linci, kde z předměstí Urfahru bez nej- menších obtiží elektriekou drahou s vrchním ve

dením se jezdí až k temení Pöstlingbergu. My ale myslíme, jak se zdá, že na Hradčanech už začiná pásmo ledovců... Tu pak mi napadá myšlenka: což aby se už raději na Hradčany zřídila elektrická zdviž, jakou právě dohotovil ve Švýcarsku na horu Wetterhorn až do výše 1670 metrů! Elektrická zdviž je nový systém drah horských, jemuž se věští skvělá budoue- nost, protože je náklad na stavbu, vydr žování vozbu při něm mnohem menší, než při dosa vadních horských drahách. Doprava osob děje se v lehkých vagonech nebo vozových koších, které se pohybují na volně visících Ianech hybnou silou je elektřina. Jizda je prý doceia tichá a naprosto bezpečná, rychlost její obnáší 2 metry za vteřinu a do každého vozíku nebo koše vejde se 16 až 18 osob ... Když jsou tedy Hradčany pro nás už tak závratnou výškou. pořiďme si na ně takovou zdviž — bude to siee kanón na vrabce, ale budeme míti krásno ilusi alpskou. A když tak už o těch Alpách — nemluví- me, budiž nevrlému již asi čtenáři známo uči- něno, že měli v Alpách do nedávna stále ještě nádhernou, teplou povětrnost, že tam nyní mají už vánice a mrazy a že osvědčení alpští proro povětrnosti, staří vůdcové horolezců a lovei kozorohů tamějších, předpovídají tuhou, ba kru tou zimu, vyzývajíce alpské obyvatelstvo, aby dokud ještě možnost má, co nejhojněji se záso- bilo potravou a palivem. Tedy krutá zima nán kyne, slyšíte tu zvěsť, páni uhlobaroni? Ne opomeňte tedy honem ceny uhli ještě pořádno zvýšit — nově miliony zisku vás neminoul Nemo.

podzimu. Je krásný podzim? Listí měm barvu, tráva hyne. květy uvadají ...

Jasný, čistý podzimní den na západě tone v červáncích. V jejich rudém svitu vynikaj ostrými rysy všechny věci. Vše vypadá tal masivní a pevné, neochvějné a určité.. I hustý černý dým nad komínem rozsáhlého závodu tkv ve vzduchu jako pevná jakási hmota a neměn své podoby. Také vzduch je klidný a dýše zná mou, říznou vůní podzimu. Vše jeví znak plné zralosti a ustálenosti vše je vážné, důstojné a němé, takřka úclu v nás vzbuzující . .. Ubohé, schvácené a takřk o útrpnosti a smilování prosící jsou pouze žluté stromy a hnijící po zemi listí, jímž je země k lem pokryta. Listí, chloubu léta, teď ji šlapeme a ona hnije. Stanuli jste na křižovatce cest, na křiže- vatce podzimních stromů; jsou jasně žluty a ne- hybny, ale jsou krásny. S nich časem spadá zvolna a těžce k zemi celý hrozen odumřelých listů... Proč tou jejich žlutí cosi žalného se přelévá do duše člověka, proč je těžko pohle od nich odvrátit? Proč vzbuzují v nás útrpnost. proč zdá se nám, že se úzkostlivě ptají? A těž- ký dopad listů k zemi až v duši vás vždy za- bolí... A jsou krásny přecel Zaovrlíkalo ptáče v proutí, jako nesmělá píšťalka ... Potom zatíkalo, a zapískalo unyle jiné... Příroda nadobro neumírá... A jestě více hlasů ptačích ojediněle se ozvalo. Což — mili pláci — víte snad více? Příroda je ve svém zjevu tak určitá a přece je v ní cosi nevysvětleno; přece tají se v ne cosi, jež se obává, jež se ptá a — truchlí. Všeho je si vědoma, co s ní a v ní se déje — a přee se nezná . .. Částí přírody je člověk . .. Co jest podzim a je-li krásný? Je to tragická krása, uzavírka činů, úzkost před neznámem a teskný, velký otazník: Čím jsem a proč tu jsem?

Různé zprávy. = Co posílá nový svěl starému? Anglické listy píší: Jest sotva uvěřitelno, ale přece číselně doloženo. že Amerika věnuje staré Evropě každoročně obrov- ský obnoe 228,000.000 dolarů a dává jej většinou rozdíleti něžnými damskými ručkami, neboť většina cestujících, ktoři se plaví přes světové moře, náleži ženskému pohlaví. Průměrně přijde ročně 300.000 Američanů do Evropy a jak se zdá, mají tito lidé jedinou snahu, proměniti své dolary na evropské min- ce a nechati je na naší staré pevnině. Za obrazy starých a nových mistrů, za vzácná umělecká díla různého druhu zůstane zde sáček s asi pěti miliony dolarů, Malé ozdobně předměty, drahé vásy a upo- mínky vynesou dva miliony dolarů, ba i prostá po- hlednice, která cestujícímu Američanu dovede vy- lákati sice jen malou minci, vykazuje po několika měsicích výtěžek několika tisíc dolarů. Největšího obratu však docilují, jak pochopitelno, toilettní po- třeby Američanek, neboť, jde-li o toiletlu, otvirá se jejich tobolka do nekonečna. Paříž jest Eldorado Američanky, která trochu dbá na toilettu a proto putuje každoročně dvacet až třicet tisic Američanek do hlavního města Francie, Mekky jejich touhy, vydají tam osm milionů dolarů za nejnutnější oděv.

Za klobouky složí okrouhle 1.500000 dolarů a ostatní steré maličkosti, které dodávají toilettě „finishing touch“, pak krášlící prostředky — neboť těmi ne- pohrdají ani Američanky — šperky a pod., vše t znamoná rovněž miliony. Zábava vynese ročně prů- měrně 1,700.000 dolarů. Evropský knižní trh pomáhá Američanu také poněkud zbaviti se peněz, neboť 2000 až 3000 dolarů vydá se za evropská literární díla, ba i u časopisů a denních listů sluší zaznamenati zisk 154.000 dolarů. Ale také Američanům, kteří rádi platí, musí napadnouti a nedotkne se jich nikterak příjemně, že život v Evropě a vše, co s ním souvisí, je rok za rokem dražší a že velmi často jedině proln, že přicházejí z Ameriky, musí všechno zaplatiti tři- krát dráže, než jiní lidě = Psi město. Bagdad, město pohádek „Tisíce jedně noci“, může se, pokud se týče množství psů. klidně měřiti s Cařihradem. Také v Bagdadě mají psi obsazena veřejná probtranství a ulice. všichní tifo psi jsou rozděleni v tlupy a kažlá z nich zaujímá určitou čásť města, do níž se neodváži žádný cizí pes vnik- nouti. Poněvadž psi provozují jakousi tržní policii, hledí se na ně skoro jako na městské úřadníky. Ka- ždého rána objevi sa zřízenec magistrátu v ulicích města a hází z velkého pytle, který nese na rameně čtyřnohým kolegům potravu do lačného hrdla. Bae- dadšti obchodníci staví, jak jest v orientě obyčejem. většinu svého zboži na ulici, nedávajíce ho nikým střežiti, ještě nikdy však se nestalo, aby pes něco jedlého uchvátil a s kořistí utekl. Takové nečestné jednání ponecbává tulákům a hladovým tureckým v- jákům. Bagdadští psi jsou, jak se uvádí v pojednání. uveřejněném v „Nineleenth Century“, v calém způ- sobu života tak korrektní, že se při jistých polřebách dovedou zbavili své urozené záliby pro koše a pytle.

A ještě jedna charakteristická vlastnost těchto zviřat- ať jsou sebe hladovějši a sebe žíznivější, pokrmů né pojů, jež se jim podají v mísách nebo jiných ná- dobách, se nedoiknou. Vezmou jen to, co se hodí na zem a ukojí žízeň vodou z ulice. Jejich „činnosl jest prolo ve zdravotním ohledu nanejvýš prospěšna Při letní temperatuře, která v poledne mnohdy do- sahuje 59 stupňů ve stinu verandy a při roztemilém zvyku obyvatelů, kteří používají veřejných ulic a ná- městí jako kanálů, musil by Bagdad vlastně býti se- meništěm moru, ale zdravotní poměry jsou ve sku- tečnasti skoro dobré. A to vše jest zásluhou psů. kteří mají silný žaludek a živí se odpadky, vyhoze- nými na ulici. Nejdůležitější pak jest, že přes tropi- cké vedro a nedestatek vody jsou lilo psi proti vztek- lině skoro immunn

„Hnětení lebek tupých žáků. Při společné schůzi zoravotní rady a Občanského klubu v Pilts- burgu pretřásán byl plán, jakým způsobem přemě- něni by mohli býti tupí a špalně chápající žáci na školách v premianty. Předpovídá se, že během něko- lika roků nebude na pittsburských veřejných školách ani jednoho tupého a špatně se učicího žáka. Tajem- ství této přeměny nespočívá prý ani tak v upravení mozku, jako spíše v lebkách dítek. Připadne tedy hlav čast příští výchovy rukoum lékařů, kteří hnětením lebek jejich na žádouci formu mají uskutečniti dlouho hledaný trychtýř učenosti. Plán schválen byl siee většinou přtomných, ale ostatní perným způsobem brousili svůj vtip o lebky pánů kolegů, které prý by také snesly důkladného hnětení expertních lékařů a ranhojičů, není-li už pozdě = Zlato v potopené jachtě. John M. Spark z Nacogdochosu v Texau objevil právě trup britické jachty, která polopila se v řece Trinity ve vzdálenosti několika mil od města Wallisville v roce 1836. Lo dle tradice naložena byla zbraněmi a nábojem pr mexické vojsko gen. Santa Ana a zároveň vezla za 150 000 dolarů anglického zlata pro mexickou vládu- Lodní posádka byla do posledního muže pobita a po lodi nebylo nikde památky. Teprve před nedavnem změnilo se poněkud řečiště řeky Trinity a tu nalezen trup lodí. Velké spousty pisku musí býti odstraněny, než bude trup vyloven. Na palubě nalezena také tři bronzová děla.

—Život na Martu. Z Flagstaffu v Arizoně se sděluje: Právě sem přibyl E. C. Slipper, člen zdejší observateře, jejímž řiditelem jest prof. Lowell, z vý- pravy do Andských hor. přinášeje s sebou výsledky práce její. Výprava vyslána byla do hor k pozoro- vání planety Martu, když nalézala se v největší blíz- kosti naší země. Předběžná inspekce výsledků těch dokazuje, že jsou velice cennými a úplně potvrzuje theorii prof. Lowella, že planela Mars jest obývána inteligentními tvory. Také několik nových průplavů Martových kromě již známých bylo objeveno. Jak f- tografie tak i kresby, jež zhotoveny byly Slipperem, budou vystaveny v přírodovědeckém museu v Novém Yorku. = Nové plány Wellmanovy. Američan Wellman přibyl do Paříže a přivezl s sebou svůj balon, který lan chce dáti zdokonaliti, při čemnž má sloužiti belon Lebaudyův, Zeppelinův, jakož i „Patrie“ za vzor. Wellman totiž, jak sdělil spolupracovníku „Tempsu“ nevzdal se myšlenky, proniknouti vzduchem k se- verní točně. V prvním roce nezdařil se plán, jak pra- vil, proto, že balonový koš byl špatně sestrojen nedostatečný. Neúspěch letošního roku připisuje Well- man vadám motoru a kromě toho tak nepříznivému počasí, jakého nepamatují na Špicberkách od třice let. Od zlepšení svého balonu slibuje si úspěch v roce 1909. Na této výpravě bude jej provázeti jeho mechanik Vaniman a ještě několik osob. Z Paříze odjede Wellman opět do Ameriky.