1
masthead
9. listopadu 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů k č. 308.
4
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
OBSAH
Ypsilon: . . . . . Příběh dušíčkový.
A. Konstantinov: . Veliký syn.
Z. N. Gippius: . . Po dobrém.
B. Lazarevský: . . K. G. 46.
A Konstantinov
Gippius
B Lazarevský
K G
6
article
Příběh dušíčkový.
Příběh dušíčkový.
Do smrti nejdelší nikdo by se nebyl na-
dál, že něco takového potká právě pana
Vavřínce Konopku, ale nejméně by se toho
byl nadál Konopka sám. Že mu totiž odejde
žena. Ne způsobem přirozeným, smrtí. Smr
její byl by unesl. Neboť kdo by časem byl
mohl vstoupiti na grunt jeho duše, byl by tam
nalezl tesklivé pomyšlení: Konopko — Va-
vřinče — špatně jsi znal ženy, když jsi ze
všech vybral na celý život právě Petronilu.
Říkával sis, že je ti souzena. Ale proč ti byla
souzena právě Petronila? Kdyby ti dnes při-
nesli ortel smrti —a podepsaný třebas i pa-
nem vrchním radou — věděl bys, proč? Ni-
kohos nezabil — a rozsudek smrti? Mohlo by
se ti to stát? A Petronila se ti stal
taky beze vší příčiny!
Toto pomyšlení plovalo na hladině duše
páně Konopkovy jen jako dohořívající knůtek
na poslední kapičce oleje v nočním kahánku;
na povrch — snad až na samé rty — nikdy
se neodvážilo. Neboť paní Petronila byla ne-
úprosná a strašlivě by se byla hojila na chot
svém.
Konopka
Petronila
Konopkův
Virginie
7
article
A přece jednoho dne odešla, totiž utekla-
Stalo se tak za kalného dne dušičkového
Byla neděle a bylo to za časů, kdy taky v ne-
děli ještě ve všech kancelářích se úřadovalo
třeba že vlastně nikdo nic nedělal. Vstehni
šéfové, všichni přednostové, všichni presidenti
sice dobře věděli, že nedělní práce nestojí za
zlámanou grešli, ale zvyk byl zvyk a řád byl
řád, a nikomu nepřišlo na mysl, že by sev
neděli „pracovati“ nemusilo a že by se tisí-
cové tisíců otroků větších i menších zarado-
vali, kdyby jim celá neděle byla darována,
aby oddechli a s chutí pak zapřáhli se v pon-
dělí v obvyklé jho své. „Úřadoval“ tedy taky
pan Konopka a vrátil se domů okolo hodiny
s poledne. Ještě se nesvlékl, a již byla polévk
na stole, což ho překvapilo, ježto jindy pan
Petronila tak nespěchávala. Nebyl však pojat
žádným podezřením. Ještě nedojedl polévku.
a již zas byla na stole husa. A pořád pan Ko-
nopka nic nelušil. Paní Pelronila pobízela-
„Jez, jez, Lorenc — (bylo jí dlouhé jméno
Vavřínec, říkala mu Lorenc) — ať si pak na
chviličku zdřímneš, aby ses dostal na svaté
pole ještě za světla.“ Neboť ona svou dušičko-
vou pouť na hřbitov konávala již ráno, hned
po snídani, a pan Vavřinec teprv odpoledne.
Konopka
Petronila
ko
Pelronil
Lorenc
Vavřinec
8
article
Taky ho krom zvyku z popoledního spán-
ku mnohem časněji zburcovala, číšku černé
kávy do něho vlila, křečkový kožich přinesla
muží do něho pomohla, a když pan Konopka
odcházel, na veliké jeho překvapení křížek
na čelo mu udělala a ještě na samém prahiu
řekla k němu: „Jdi, Lorenc, pomodli se tam
za všecky naše drahé dušičky, které nás
předešly — a pomodli se taky za mne — —
Teprv později si připamatovával, jak po-
divným hlasem to řekla, hlasem, v němž jihlo
něco nezvyklého, a přece při tom netušil nic
pranic. Do té doby nebyl pan Vavřinec člo-
věkem předtuchy.
Vykonal upřímně dušičkovou pobožnost
a vrátil se až v černý večer. Již z ulíce bylo
mu nápadno, že okna pokoje jsou tmava.
Konopka
Lorenc
Vavřinec
9
article
„Snad sedí Petronila v zadním, na dvoreček.“
Vylezl do patra, sáhl na kliku, bylo
zamčeno. Zazvonil. Zvuk zvonku se tříšti
kamisi do prázdna, panu Vavřinci zdálo se, ja-
koby dvéře ze síňky do kuchyně i do pokoje
byly otevřeny, tak mnohonásobně klinkal zvo-
neček do volných prostor, všechny vymetla
ponurou ozvěnou zas odevšad se vracel. Ozvě-
nou skoro strašídelnou, až pana Vavřince iv
kožíše zamrazilo. Zatáhl podruhé, potřetí, řin-
kot zvonku zněl jak na poplach, lital po ce-
lém bytě, ale nikdo neodmykal. Pan Konopka
škrtl sirkou — ve štěrbině dveří trčelo cost
bilého. Listek. Ruce jeho rozechvěly se. Ještě
nikdy nenašel nic takového. Sirka dohořela.
až se mu konečky prstů připálily. Rozžehi
druhou, sáhl po lístku.
„Klíč je u domovníce,““ stálo na něm
písmem paní Petronily.
Pan Vavřinec klopýtal se schodů, domov-
nice vydala mu klíč. Vylezl zas nahoru
odemkl, vstoupil. Mrazivá prázdnota ovanula
ho. Vkročil do kuchyně. Tu byla na míse skoro
celá půlka studené husy, jako k večeři při-
chystána. Vešel do pokoje, lampa na stole byla
připravena. Rozsvítil. Pod lampou byl dalš
listek z ruky paní Petronily:
„Milý Lorenc! Jsou ve světě omyli. Tys
mi bil takovym omilem. Vídím, že mně štěst
táhne jinám. Otcházím, nepátrej po mně ani
po ňom. Uchílíme se, kde nás nikdo nezná
kam netrefíš a nedojdeš, kde budem žít v
lásce. Nermuť se a Bůh tě potěš. Loučí se
s tebou na vždy tvoje Petronila. — Večeři
máš v kuchyni na stole.
P. S. U řezníka, u kupce, u mlíkařky je
do prvního všecko zaplaceno.
Vavřinek
Vavřinec iv
Konopka
Klíč
Petronila
Vavřinec
Lorenc
Nermuť
bůh
S U
10
article
Později pan Vavřinec nemohl pochopití.
že ho ze všeho toho neranila mrtvice. Bylo
to strašlivé, bylo to ohromující. Paní Petro-
nile bylo skoro čtyrycet — Konopka nikdy
neslyšel, že by ženy v tom věku ještě mužům
utíkaly. Heslo „Chci se vyžit!“ nebylo tehda
ještě vynalezeno a Konopka ani později by
ho nebyl chápal, nebyl by mu porozuměl. žil
s paní Petronilou patnáct let, měla vše, čeho
potřebovala, nasytila se, oblékla se po chuti.
potýrala chotě, kdy se jí zachtělo, na prvníh
mu odebrala všechny peníze, z nichž mu pal
denně vyplácela po dvou šestácích na soukro-
mé potřeby a vyražení, nikdy po ničem jiném
nezatoužila. Vše nasvědčovalo, že je s živo-
tem spokojena, nikdy neprojevila touhy po
čemsi neznámém. Pan Konopka nikteraks
nebyl vědom, že by povinnosti své byl zane-
dbával. Po celý život nevzala knihy do ruky
aby snad odtud byla něco takového vyčtla
Krom toho mívala paní Petronila loupání
kolenou, zvláště když se povětrnost měnila
ačkoli tehda dávno ještě nebyly zavedeny kri-
tické dni. A začne-li někdo trpětí podobným
nějakým neduhem, taky už nemysli na vyžit
se. Slovem, všechno bylo panu Konopkovi ne
srozumitelné.
V prvém okamžiku byl zdrcen, ohromen
O chvíli později případlo mu, že s ním Petro-
nila nějak zažertovala, ačkoliv neomylně cítil
že podobné žerty jsou velmi nejapné.
Vavřinec Konopka rozhlédl se prázdným
pustým pokojem. Teď se rozpomenul na její
dnešní podivné loučení. Kterak ho na čele po-
křižovala. Na chvat, s jakým ho z domu pu-
dila. Chtěla získati času! Kterak ho nabádala,
aby se taky za ni pomodlil. Na hřbitově! Ko-
nopka nerozuměl symbolům a jinotajům, ale
teď jakoby mu světlo vycházelo. Měla t
modlitba na hřbitově znamenati, že mu tou
chvílí manželka odumřela?
Ne, ne, to nemůže býti. Petronila zas při
jde, jistě se vrátí.
Vavřinec
Petro
Konopka
Petronila
ko
11
article
Chvějící se ruka jeho sáhla opět po lístku
a zraky padly na slova; nepátrej po mně ani
po ňom... To jest jasné. Po ňom zna-
mená nějakého člověka, muže, s nímž ušla
Pan Konopka se zamyslil a cosí jako stín
úsměvu zjevilo se na jeho tváři. že jemu ne-
vyzpytatelný osud orteloval kdysi Petronilu
bylo docela jisté. Měl o tom neklamné důkazy
Na prstě snubní prsten, ve stole dokumenty
oddavací, křestné, domovské a jiné listiny,
paměti konečně neodčinitelných a nezmění-
telných patnáct let společného života. Ale že
se nalezl ještě kdosi jíný, jenž by si byl da
usouditi jeho Petronilu, to bylo skoro víře ne-
podobné.
Podruhé rozhlédl se Konopka prázdnou
světnicí a vkročil do druhé, do společné lož-
nice. Až se ulekl. Dvéře šatníku a prádelníku
byly otevřeny. Chvátala paní Petronila, ne-
zavřela po sobě. V šatníku chyběly nejlepší
její dvoje, troje šaty, zásoby v prádelníku
značně byly ztenčeny. Vše novější bylo vy-
bráno, jen chatrnější věci zbyly tu. A hle, t
šuplata starodávného, vykládaného prádelní-
ku čili veškostnu byla povytažena. Pan Ko-
nopka vytáhl nejhořejší docela — všechny
šperky paní Petronily zmizely. Sáhl do hloubi
pravého kouta, pod všeliké staré látky a pod-
šívky, pod nimiž paní Petronila ukrývala vždy
knížku spořitelní. Knížka byla tatam.
Teď zakroužil trpký úsměv kolem rtů
Vavřincových. V té knížce byl nejen majetek
manželky jeho, nejen úspory její za celou do-
bu manželství, ale byla tam vepsána i ne-
jedna stovka, jež pocházela z jeho kapsy, z je-
ho služného. Ne, s tím neměla Petronila utí-
kat. Ať si vzala, co bylo jejího, ale co jemu
náleželo — — —
A tímto nešlechetným činem — zdálo se
— byly nadobro zpřetrhány všechny pásky.
Konopka
Petronila
ko
Vavřincová
12
article
Petronila nejen utekla, ona ho taky oloupila.
Pan Konopka podíval se pod postel. Tam
býval objemný cestovní kožený tlumok —
jeho místo bylo prázdné. Chyběl i nejlepši hed-
vábný deštník, chyběly taky galoše. Nu ano.
je podzimek, nastává blátivé počasí, později
napadne sněhu. Paní Petronila pamatovala no
všechno. Arci, arci, její loupání v kolenou.
vzpomněl teď Konopka. Tu jsou galoše sku-
tečně důležitější než nějaká paráda, ač pan
Petronila ani na blobouky nezapomněla.
Vrátil se do jídelny, odtud vešel do ku-
chyně, a zde bylo věru nejútulněji. Kdežto
v bytě vypadalo jako po zlodějích a skoro tam
strašilo, v kuchyni se nic nezměnilo. Naopak
vypadalo zde, jakoby se hospodyně co chvíle
měla vrátit, aby připravila společnou večeři
Tu na míse byla půlka husy — jen stehýnko
chybělo, a to snad si vzala paní Petronila n
cestu, na posilněnou, kdyby náhodou nenašl
stanice, kde se stoluje. Jede-li do neznám
rychlíkem, nebude vůbec nikde zastávky na
večeři. Vedle husy byly na mísce studené ze-
máky, na jiné nísce zelí. V omáčníku bylo
dostatečné množství šťávy z husy. Opodál stál
rychlovar lihový, kdyby si chtěl pan Konopka
večeři ohřáti. V plechové krabicí byla celá
půlka chleba. Skřínka s kávou, skřínka s cu-
krem, vedle toho mlýnek — patrně vše pro
případ, že by si pan Konopka zítra ráno chtě
sám uvařiti snídani. Ani cikorka nechyběla
Až se mu zraky zamžily.
Petronila
Konopka
13
article
„Petronilo, Petronilo!“ vzdychl z hlubok
pan Konopka, „žádných velkých slastí jsen
s tebou neužil, ale když vidím tuhle to, srdce
mi to rve. Jak jsi mohla odejít! Jestli někd
měl ne jednou, ale stokrát a tisíckrát příčinu
aby utekl, byl jsem to já, a já neutek! By
jsem jako tvůj trnož, jako tvá rohožka, brou-
sila jsi o mně jazyk, ruce, nohy — já s tebou
šel cestou společnou. A tys mi vyvedla tohle
Jak jsi mohla, Petronilol“
Musil z bytu, ale především k domovníc
Ostýchavě, s bázní tam vstupoval, jakoby
se byl hrozným činem provinil, ač jemu byl
ublíženo. Ale to byl stud zhrzeného, odmítnu-
tého, opuštěného člověka. Byl ponížen, zha
noben.
„Paničko milá,“ řekl téměř šeptem, nebo
cítil, že by se mu zlomil hlas, kdyby promlu-
vil hřmotněji. „Neřekla moje, když odcházela
kdy se vrátí domů?“
Paní domovníce podívala se na něj po-
divným a významným pohledem, než odpově
děla. Což pak ten maťula nic neví?
„To neřekla nic, milostpane. — Jenom
klíč tu nechala milostpaní, aby mohlí domů. —
Ale pokuď bych já soudila, počítám, že
dneska sotva se vrátí. Milostpaní měla
kufr.“
„Kufr? Povidáte, paničko milá, že měl
kufr?“
„Kulr měla a ještě veliký kartán,“ odpo-
vídala strážkyně domu, upírajíc zkoumavé
zraky na pana Konopku. „A před domem če-
kal na milostpaní fiakr — —
„Fiakr, povídáte?
„Fiakr, milostpane, s dvouma koňma, jo
A ve fiakru seděl pán — —
„Povídáte pán, paničko?“
„Pán, nóbl pán, jak počítám.
„Známý pán, paničko
„Ani bych neřekla. Ovšom, asi milostpaní
ho znala. Hned jí otevřel dvířka, podal ruku.
vtáhl ji tam i s kartánem, kufr dal kočí n
kozlík. Potom práskl dvířkama, pání ve voze
zatáhli fýrhonky, koči se vyhrabal na kozlík
prásk do koňůch a jel.
Petronila
Konopka
Petronilol
Musil
Kufra
dom če
14
article
Pan Konopka citil na sobě propalující po-
hled pani domovnice a rád by již byl zmizel.
ale snažil se ústup svůj nějak krýti, aby jakž
takž se ctí vyvázl. Nebo u této paničky již
je souzen, tolik vědčl nebo aspoň tušil.
„A prosím, paníčko milá — promíňte, že
ještě zdržuju — nevíte, kterým směrem jeli.
zdali ke státnímu nebo na Smíchov k západ
nímu?“ otázal se Konopka.
„Soudila bych, že na štátní, do Hyber-
ňácké,“ odpovídala domovnice, „ač esli za ro-
hem neotočil. Ale neotočil, jak počítám. Hrčelu
to rovně dál.
Pan Konopka měl co dělat, aby pohle
„milé paničky“ vydržel. Vynaložil všechnu í-
lu, aby vypadal, jakoby se nic povážlivého ne-
bylo stalo, a řekl:
„To se tedy dnes asi sotva vrátí. Chystal
se na cestu, chystala, je pravda — — Tedy
snad zítra nebo pozejtří — — Nehněvejte se
že jsem zdržoval. Služebník, paní domovnice.
Konopka
Hrčela
Smíchov
západ
Hybry
15
article
Vyšel rovně z jejího příbytku, ze vrat,
hned za ním v bačkorách vykradla se „milá
panička“. Dívala se, jak se ubírá po chodní-
ku, a hučela si do uzlu velikého šátku, jími
měla hlavu ovinutou:
„Anebo taky pozejtří — anebo s neděle
někerej tejdení Ta se mnyslím vůbec nevráte
a pro tu si nohu za krk nedávej. — Chudák
hodnej člověk. Ani si nepřej, aby se ti ta sa-
toryje vrátilal“
A pan Konopka, kráčeje dál a dále, ho
vořil k sobě v duchu:
„Je tedy nadobro pryč. — Kam tě to sle-
pá vášeň zavedla, Petronilol S tvýma kole-
nama!“
A po několika krocích
„Jsem tedy po patnácti letech zase sám
a sám. — No, Pánubohu poručeno! — Ale dě-
lat jsi to neměla, Petronilo. Neublížil jsemt
— a jen aby ti bůh do smrti dal takovéh
muže, jako jsem já — —
A pan Konopka zapadl v tlumu lidí, vra-
cejících se ze hřbitovů, oddechujících, že zas
mají výroční smutečnou slavnost za zády,
spěchajících za nějakou nedělní zábavou.
Popadl Konopku ten proud a neodola-
telně jej unášel.
Konopka
Petronila
16
article
Veliký syn.
Veliký syn.
Napsal Aleko Konstantinov. Z bulharštiny
přeložil Karel Hand zel.
Aleko Konstantinov, veselý humorista a vtipný
satirik, jest jeden z představitelů nové bulbarské
literatury. Překládal na počátku ruské básníky
pak vydal knihu dojmů z cest Amerikou, ale nej
více upozornil na sebe skladbou „Baj Ganju
Mimo to psal feuilletony a novelly. Zemřel ne-
dávno v mladém věku, zabit náhodou v bojis
lupiči. „Veliký syn“ je vyňat z jeho literární po-
zůstalosti.
V jedné malé vesnici severního Bulhar-
ska žil sedlák Pelko Bělokrovský ve velik
nouzi. Přes to, že byl stár, obdělával sám pil
ně roli, aby mohl nějak vyživiti sebe a svou
starou manželku. Když starý Petko, chvějíc
se nemocí, sotva se vlekl za pluhem, jeho ve-
liký syn Christofor měl v cařihradském vy-
slanectví vysoké postavení.
Christofor Bělokrovský měl štěstí. Jed-
noho dne jel konsul této krajíny jeho rodnou
vesnici a to právě v tu chvili, když malého
Christa náhodou myli a česali. S červenými
tvářičkami, kučeravými vlásky a lesklýma.
černýma očima seděl vedle matky; slunce ho
hřálo. Pojednou zazněl zvonek a na zatáčce
se objevil vůz... pan úřadník zastavil pře
krčmou, jež stála vedle stavení Bělokrovských
„Christo, miláčku ..
Řekla matka a pohladila hocha
„Jdi jen k dobrému strýci a požádej ho
krejcar.
Dítě poslechlo. Odběhlo k vozu, z něhož
konsul sám odnášel svůj vak. Zde zůstal Chri-
sto státi jako přikovaný s prstem u úst a hle-
děl bedlivě na všechny pohyby cizího pána
Tento si ho teprve nyní povšiml a usmál se
naň... Poprvé spatřil v bulharské vesnici ta
kového pěkného a čistého chlapce.
„Strýčku, dejte mi krejcar!“ řekl hoch.
Konstantinov
Karel hand
Bulhar
Pelka
Petka
Christofor
Bělokrovský
Strýček
Bělokrovský
Christo
dojem z cesta amerika
17
article
„Nač?“
Christo však dovedl pouze prositi, prote
stále opakoval-
„Dejte mi krejcar
„Jak pak se nazýváš, můj hochu?“ táza
se dále konsul.
„Christo.
Buď že se cestujícímu zjevily časy jeh
vlastního mládí, anebo se v něm ozvala slo-
vanská krev, dosti, že cítil, jak ho něco táhne
ke chlapci. Napadlo mu, aby si vzal dítě s se-
bou a vychoval je na vlastní útraty.
Jak si umyslil, tak učinil. Radil se asi pů
hodiny s rodiči. K tomu se nahodili sousedé
i starosta a všichni radili rodičům, aby dali
hocha cízímu pánovi. Vždyť je to jen pro dobro
dítětel Christo se lecčemus přiučí, stane se
řádným člověkem a bude rodičům na stará
léta podporou. Rodiče uposlechli a se slzami
v očích vydali malého Christa.
Konsul vyčastoval všechny sedláky, sedl
na vůz, posadil mladého Bulharina vedle sebe
a pečlivě zavinul do svého pláště. Koně se
hnuli, vůz poskočil a pocestní zmizeli v mra-
cích prachu.
Konsul byl poctivým člověkem. Neposla
svého chovance hned do ciziny, nýbrž dal ho
napřed do bulharské školy, v níž hoch poby
pět let. Kázal Christovi psáti a odpovídati ro-
dičům a ke každému dopisu přikládal peněžní
dárek. Když Christo ukončil počáteční školu.
odešel do ciziny a zde byl ve výchovném
ústavě. Dostal pěkný stejnokroj s lesklým
knofliky a vyhlížel velice hezky. Dal se ofoto-
grafovati a poslal fotografii rodičům. A ne-
nadál se, jakou žalostnou útěchu způsobí do-
ma tento nežádaný dar: a jak hrdě ukazoval
každému: milého syna.
Své dlouhé dopisy podpisoval hoch vždy-
cky slovy: „Váš nejposlušnější syn Christo.“
Později psal kratčejí a končil prostě: „Váš
syn Christofor.“ Ke konci přicházely dopisy
od něho již řídce. Poslední dopis přišel pře
jeho vstupem na universitu. List byl krátký
Christus
Christo
Christofor
Christo
18
article
suchý a končil dostí nepřívětívě: „Váš Chr
Bělokrovský.“
Konsul zaopatřil hocha vším potřebným
nyní chtěl, aby se Christo vrátil do rodného
kraje, protože jeho vzdělání se skončilo. Je
však naprosto nelákal domov. Z různých zdán-
livých příčin zůstal za hranicí a stále žádal
peníze na zábavy a hýření. Na konec konsul
se vyslovil rozhodně, že bude pomáhati jenom
tehdy Christovi, navrátí-li se do Bulharska.
Tu Christo počal vyčítati svému dobrodine
v nepatřičných slovech a úplně na vše zapo-
mněl. Konsul, člověk měkkého srdce, který
sám žil dlouhou dobu na Západě a byl dobře
obeznámen s povrchními zálibami západních
lidí, nemohl toho míti svému chovanci za zlé.
Snažil se ještě v nejvyšších kruzích, aby Chri-
stovi získal nějaké místo v cařihradském vy-
slanectví. To se mu též podařilo.
V Cařihradě žije též hrstka Bulharů. Ob-
chodují s ovcemi a hedvábím, scházejí se
s různými lidmi a dovídají se vždycky novi-
nek z první ruky. Tak se také stalo, že kupei
přinesli domů zprávu o mladém Bulharu Bělo-
krovském. žil zde jako konsul a byl velice
vážen. Zpráva dostala se až do vesnice, v níž
žil starý Petko samojediný po smrti své ženy
Ztratil úplně hlavu radostí a jeho oči
byly plny slz. Neměl již dlouho zprávy o synu
a nevěděl ani, kde je a co dělá. Nyní Petko.
nepřemýšleje dlouho, prodal pole, na zád-
hodil mošnu s chlebem, vzal hůl do rukya
s přáním sousedů dal se na cestu, aby uviděl
svého velikého syna.
Christo
Christus
Bulhar
Petka
Bulharsko
Chri
Cařihrad
Ob
19
article
Jde a jde, až nohou radostí necítí. Jda
stále ku předu, přešel Balkán, srdce se chvěje
blízkým štěstím. Petko nechal za sebou prů-
smyk Šipku i Růžové Údolí a jde vždy dále
dále. Někde na cestě se otáže, je-li daleko
do Cařihradu, a potom jde neústupně vpře
Hle, již je v Drinopoli! Ale dlouho ne-
mešká. Trochu si odpočinul, umyl v studní
suché ruce a osvěžil studenou vodou sivou
hlavu. Potom jde dále a táže se Turků i kře-
sťanů, jakou cestou jíti do Cařihradu.
Míjí města a vesnice. Nejednou prolet
kolem něho vlak, dýšící parou a kouřem. Sta-
rý jde a jde a kojí se nadějí.
„Daleko je do Stambulu, dobrý člověče?
„Nedaleko, starče... kousek... za pů
dne tam budete.
Srdce počalo rychlejí tlouci, div nevysko-
čilo z hrudi. Soumrak byl, když stanul pře
Cařihradem. Lehl na zem, aby přespal. Dlouhr
nemohl usnouti. Snilo se mu, že jeho veliký
syn stojí úplně jako na obrázku v uniformě
Ranní úsvít jej probudil. Všechno se mu
v hlavě točí. Vstává a jde, kam oči vedou
Stařeček vstoupil do první kavárny. Na te-
rase sedělo několik Turků a pilo kávu. Hoc
poléval zemi z velikého džbánu a zametal
Petko řekl: „Dobrý den!“... a usedl vedie
Turků. Poklonil se jim napřed hluboce. Po-
čalí rozmluvu. Rozpovídal se o synu a Ture
jej hostili kávou.
Šipka
Růža
Turek
Hoc
Petka
Balkán
Cařihrad
Stambul
20
article
„Jsi šťasten, že máš tak velikého synal
Petko vypil kávu, vykouřil dýmku a táza
se, kudy na konsulát.
Vrátný změřil ho udiveně od hlavy do
paty a tázal se ho, co chce. Když však zvě-
děl, že Petko je otcem Bělokrovského, mluvi
lahodnějí.
„On ještě spí... počkejte chvilku.“ Řek
vrátný, vzal starého k sobě a dal mu čaje.
Petko byl zneklidněn.
„Je snad nemocen? Již je dávno den
on ještě spí?“
„On je vždycky zdrav, staříku ... Pán
spí vždy dlouho.
„Co říkáte? To můj syn je pánem?“ Zvo-
lal a zachvěl se radostí. Vzrušením rozlil ča
a popálil sí ruku. Necítil však bolesti, tak ne-
nadále k němu přišlo štěstí.
„Můj syn veliký člověkl... A mluví
s vámi někdy o mně?“
„Ne, staříku. S takovými, jako my, nera
mluví, raději s konsuly.“
„Ale, ale! S konsulyl A snad ! s paši?
Dotazoval se Petko.
„Toť se ví, s paši též, ale i s vezíry.“
„S vezíry! Není možná! Na konec řekně-
te, že mluví se samým sultánem?“ Tázal se
Petko nejistým hlasem, dívaje se stranou na
vrátného.
„Snad nevěřite? I se sultánem mluví.“
Vrátná
Petka
Bělokrovský
Řek
22
article
Silné zazvonění hlásilo, že pán domu
vstal. Komorník nesl ranní čaj. Sluha ved
hned Petka nahoru, přemýšleje, jak nejlépe
to zaříditi a jej mile překvapiti. Neohlásiv se
zaklepal na dvéře, otevřel je dokořán a uvedi
otce dovnitř.
„Otec, excelenci, vás navštívil.“
Christo se podivil, jakoby bleskem raněn
ani slova neřekl. Sklenice mu vypadla z r-
kou a rozletěla se na kusy. Vzchopiv se
s křesla, podíval se hněvivě a tázavě napře
na otce a potom na sluhu.
„Co je to?“ Zvolal naň. „Drabe, ty se m
opovažuješ uváděti do komnaty takové tu-
láky?“
„Christol Můj synu!“ Ozvalo se z prsou
sehnutého starého člověka.
„Vyveď jej.“ řekl krátce Bělokrovský, vy-
ňal několik zlatých penízů z kapsy a dal slu-
hovi. „Vezmi a dej mu... ale nechť hne
zmízí. Rozumíš?“
„Poslouchám, vzácný pane,“ řekl sluha
„veliký syn“ rozhněván, že ho vyrušili, od-
šel do druhé komnaty.
Petka
Komorník
23
article
Po dobrém.
Po dobrém.
Napsal Z. N. Gippius.) Přeložil Jar. Mudra
„V č. stal se v těchto dnech
neobyčejný případ.
(Z novin.)
V komnatce, kterou najal pro sebe a pro
rodinu bývalý strojvůdce Vasil Sysojič, je po-
kryt stůl a pod lampičkou, na stropě visící
zelenají se sklenice a stojí bílá láhev vodky
Zákusky jsou jen tak tak, špatné, ale chvála
) Psendonym ženy známého spisovatele ru-
ského D. S. Merežkovského.
bohu že jsou aspoň ty. I pro ty poslal Va-
ňušku, nejstaršího syna Vasila Sysojíče, host
svých vlastních čtyřicet kopějek dal.
Ubrus půjčila vdova Makarjevna, domácíe
za pokoj síce nebylo již placeno dva měsíce,
ale když mají hosta, dala si říci.
A hostem je druh Vasila Sysojiče, take
strojvůdce, Michajl Palyč.
Jest oblečen velmi slušně, nevypadá špat-
ně, není starý; jen tvář má trochu unavenou
počernalou. Michajl Palyč nejezdí po té linii,
kde jezdil Vasil Sysojič, proto neměl dosu
příležitosti navštíviti kamaráda; žíje v druhém
městě, nedaleko. Nyní však si vybral den —
schválně. přijel.
V pokoji je dusno. Pro oheň si zašel ješty
písař od úřadu Valerijan, mladý člověk s dlou-
hým nosem a ulíznutými vlasy. Zašel a zůstal.
On často přichází k Vasilu Sysojičovi, ale
útěchy mnoho nepodá: velmi miluje rozhovory
o nepořádku ve světě a o marnosti života
vůbec.
— Ano, neakurátně to dopadlo — hovoř
Michajl Palyč, pohlížeje na soudruha. — V nej-
vyšším smyslu bez akurátnosti.
Gippius
Mudra
Sysojič
Merežkovský
Makarjevna
Michajl Palyč
Virginie
24
article
Vasil Sysojič je rozcuchaný, s vyhublým,
zeleným po nemoci obličejem, rozlobeně frká
nosem.
— Hanba mluvit! Ty, příteli, pohlédni:
noha vyvrtnutá — to je za první; na pravé
ruce tenhle a tenhle prst jsem ztratil — to je
za druhé. A už je nepřiděláš. Mám na to nej-
lepší svědky, ale cni protahují to, protahují,
zapírají — až dosud nedostal jsem žádné pod-
pory! Herodesové, dříči nesvědomití! Je nás
šest, hlady máme umřít? I poslední hadry
jsme už zastavili. Jen se zeptejl
Ukázal palcem na ženu, která, mlčíc, se-
děla opodál. Mladá Varvara, vyčerpaná, avšak
příjemná na pohled žena, pouze jako ze zvyku
povzdechla, pohlížejíc velikýma, jakoby stále
ustrašenýma očima na hosta. Měla i ústa ja-
koby ustrašená: nezavírala se, jako u dítěte.
— Řekni, kam já ji mám teď na práci po-
sílat? — pokračoval Vasil Sysojič. — Ale ona
chodí. Vzdychá a chodí. Není tomu zvyklá.
Dříve jen doma, u dětí byla, o hospodářství
se starala... Ba, bývalo lépe. Teď i mamička
stůně, nohy má revmatické. Ta má revma
já jsem schromlý, ruka bez prstů. Jakou pod-
poru jim mohu poskytnouti, když nejsem
schopen práce? Teď říkají, že piji. To je vel-
mi jednoduché. Jediný konec, zoufalství
Řekněte jen, mám právo upadnouti v zoufal-
ství, nebo ne?
— Máte úplné právo — odpověděl písař.
— Bylo by to dokonce podivné s vaší strany
kdyby se u vás objevila jiná nálada.
Sysojič
Herodes
25
article
Michal Palyč zakašlal, otřel sklenici, po-
hlédl na Varvaru, potom na Vasila a řekl:
— Věe je zcela jasná: dráha musí dát
podporu a doživotní pensi. Teď povídáš —
proces. Jen se drž statečně, vytrvej a dráha
je povinna, takový je zákon.
Zpod řídké plátěné záclonky, v úhlu, kde
matka Vasila Sysojiče ukládala k spánku dvě
mladší holčičky, vykoukla její stařecká hlava:
+ Vytrvej! Pěkně se vám to povídá: I my
jsme tak žili jako vy, nezkoušeli, bez této
pohromy. Hle, vy jste sám jako prst, snadno
vám vytrvávat. A na co čekat? Dají devět-
atřicet rublů pense a žij z toho! Což ona drá-
ha na něco bere ohled? Jen když své břicho
nabíjí. Smýkej se, smýkej po soudech, a ta
máš, potom ti dají devětatřicet!
— Nu, to vy přespříliš, mamičko — řekl
host. — Podporu mohou dát.
— Podporu! A řekni mi, kolik? kolik? —
dotírala stařena.
Pisař Valerian s přesvědčivostí pohladi
si namaštěné vlasy.
— Nedají podpory. To je nesmysl.
— Tak jest — zakřičel Vasíl Sysojič,
ježe vlasy. — Tak jest, nesmysl! Druhu můj.
Michale Palyči! Připijeme si, nu, podporuj
soudruha! Díky tobě, že jsi aspoň přijel, cením
si tvého spolucitění. Ty jsi majetný člověk,
zdravý člověk, nezapoměl jsi na staré přátel-
ství, přijel jsi! Eh, zákusků se nám nedostávál
Michajl Palyč spěšně vyjmul váček
ohlédl se.
— Kde je Vaňuška? Opět nějaké šel-
movství. — Já milerád, jsem vždycky ocho-
fen . ..
Z temného koutu vylezl vyhublý hošík.
— Jdí, holoubku, přines nám něco lep-
šího . ..
Palyč
Sysojič
Valerián
Vasíl Sysojič
Michalus
Michajl
Jdit
26
article
Vida, že host dává Vaňuškovi celý rubl,
Vasil Sysojiě zazářil a nařídil, co má hoch
koupit.
— Aspoň dvě housky — bázlivě řekla
Varvara, zakrývajíc ústa šátkem. — A trochu
čaje. Makarjevna samovarčík půjčí.
— Co že je třeba? — vzpamatoval se Mi-
chajl Palyč, zaslechnuv hlas hospodyně. — Na
čaj, cukr a housky dám zvlášť. Ještě něco?
Housek vezmi více, Vaňo, tu máš... Aby to
bylo akurátně.
I dal ještě rubl.
— Máte dobré srdce — prohodil písař. —
Avšak dobro je samo o sobě jen zamaskované
zlo. V čem záleží vaše akurátnost?
Avšak Michajl Palyč mu neporozuměla
jen se dobromyslně usmál.
— Ale tak... Mám rád, aby to bylo aku-
rátně. Skutečně, nouze nastala veliká. Je to
neštěstí. Avšak nesmí se klesat na duchu. Třes
jimi, Vasko, třes těmi darebáky. Vytřeseš.
— I co, můj bože — opět řekl písař. —
Nic nebude. A jaké pak neštěstí, řeknu vám,
že každý má své neštěstí.
— Hlupáku! — spustil Vasilij, ale Michj
Palyč ho přerušil:
— To je celkem pravda. Ty, Vasile, po-
vídáš: Šťastný jsi, že jsi jako prst samotný. Ale
může člověku začít být nudno a co pak? Při-
jdeš z práce a peněz ti není potřebí — a —
nu-dal
— I ty tedy nejsi nic jiného než hlupák —
ozval se Vasil Sysojíč. — Nudno je mu, láry
fáry. Kdybys seděl v mé kůži, okusil bys toho
veselí! Matka stůně, žena smutní, děti řvou ...
Eh, k čertu s tvým veselím. Kdybych byl sám,
to bych .
— A co bys?
Napitý Vasil Sysojič uhodil zdravou ru-
kou do stolu.
Vasil Sysoji
Varvara
Vaňo
Michajl
Vasko
Vasilij
Michj
Vasil
Sysojíč