ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 3e6e06f0-8f1b-11dd-8b1e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 26 celkem · entity: person 93, place 16, org 3, work 1
1 masthead
9. listopadu 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listů k č. 308.
4 masthead
Patisk vyhražen.
5 article
OBSAH Ypsilon: . . . . . Příběh dušíčkový. A. Konstantinov: . Veliký syn. Z. N. Gippius: . . Po dobrém. B. Lazarevský: . . K. G. 46.
A Konstantinov Gippius B Lazarevský K G
6 article Příběh dušíčkový.
Příběh dušíčkový. Do smrti nejdelší nikdo by se nebyl na- dál, že něco takového potká právě pana Vavřínce Konopku, ale nejméně by se toho byl nadál Konopka sám. Že mu totiž odejde žena. Ne způsobem přirozeným, smrtí. Smr její byl by unesl. Neboť kdo by časem byl mohl vstoupiti na grunt jeho duše, byl by tam nalezl tesklivé pomyšlení: Konopko — Va- vřinče — špatně jsi znal ženy, když jsi ze všech vybral na celý život právě Petronilu. Říkával sis, že je ti souzena. Ale proč ti byla souzena právě Petronila? Kdyby ti dnes při- nesli ortel smrti —a podepsaný třebas i pa- nem vrchním radou — věděl bys, proč? Ni- kohos nezabil — a rozsudek smrti? Mohlo by se ti to stát? A Petronila se ti stal taky beze vší příčiny! Toto pomyšlení plovalo na hladině duše páně Konopkovy jen jako dohořívající knůtek na poslední kapičce oleje v nočním kahánku; na povrch — snad až na samé rty — nikdy se neodvážilo. Neboť paní Petronila byla ne- úprosná a strašlivě by se byla hojila na chot svém.
Konopka Petronila Konopkův Virginie
7 article
A přece jednoho dne odešla, totiž utekla- Stalo se tak za kalného dne dušičkového Byla neděle a bylo to za časů, kdy taky v ne- děli ještě ve všech kancelářích se úřadovalo třeba že vlastně nikdo nic nedělal. Vstehni šéfové, všichni přednostové, všichni presidenti sice dobře věděli, že nedělní práce nestojí za zlámanou grešli, ale zvyk byl zvyk a řád byl řád, a nikomu nepřišlo na mysl, že by sev neděli „pracovati“ nemusilo a že by se tisí- cové tisíců otroků větších i menších zarado- vali, kdyby jim celá neděle byla darována, aby oddechli a s chutí pak zapřáhli se v pon- dělí v obvyklé jho své. „Úřadoval“ tedy taky pan Konopka a vrátil se domů okolo hodiny s poledne. Ještě se nesvlékl, a již byla polévk na stole, což ho překvapilo, ježto jindy pan Petronila tak nespěchávala. Nebyl však pojat žádným podezřením. Ještě nedojedl polévku. a již zas byla na stole husa. A pořád pan Ko- nopka nic nelušil. Paní Pelronila pobízela- „Jez, jez, Lorenc — (bylo jí dlouhé jméno Vavřínec, říkala mu Lorenc) — ať si pak na chviličku zdřímneš, aby ses dostal na svaté pole ještě za světla.“ Neboť ona svou dušičko- vou pouť na hřbitov konávala již ráno, hned po snídani, a pan Vavřinec teprv odpoledne.
Konopka Petronila ko Pelronil Lorenc Vavřinec
8 article
Taky ho krom zvyku z popoledního spán- ku mnohem časněji zburcovala, číšku černé kávy do něho vlila, křečkový kožich přinesla muží do něho pomohla, a když pan Konopka odcházel, na veliké jeho překvapení křížek na čelo mu udělala a ještě na samém prahiu řekla k němu: „Jdi, Lorenc, pomodli se tam za všecky naše drahé dušičky, které nás předešly — a pomodli se taky za mne — — Teprv později si připamatovával, jak po- divným hlasem to řekla, hlasem, v němž jihlo něco nezvyklého, a přece při tom netušil nic pranic. Do té doby nebyl pan Vavřinec člo- věkem předtuchy. Vykonal upřímně dušičkovou pobožnost a vrátil se až v černý večer. Již z ulíce bylo mu nápadno, že okna pokoje jsou tmava.
Konopka Lorenc Vavřinec
9 article
„Snad sedí Petronila v zadním, na dvoreček.“ Vylezl do patra, sáhl na kliku, bylo zamčeno. Zazvonil. Zvuk zvonku se tříšti kamisi do prázdna, panu Vavřinci zdálo se, ja- koby dvéře ze síňky do kuchyně i do pokoje byly otevřeny, tak mnohonásobně klinkal zvo- neček do volných prostor, všechny vymetla ponurou ozvěnou zas odevšad se vracel. Ozvě- nou skoro strašídelnou, až pana Vavřince iv kožíše zamrazilo. Zatáhl podruhé, potřetí, řin- kot zvonku zněl jak na poplach, lital po ce- lém bytě, ale nikdo neodmykal. Pan Konopka škrtl sirkou — ve štěrbině dveří trčelo cost bilého. Listek. Ruce jeho rozechvěly se. Ještě nikdy nenašel nic takového. Sirka dohořela. až se mu konečky prstů připálily. Rozžehi druhou, sáhl po lístku. „Klíč je u domovníce,““ stálo na něm písmem paní Petronily. Pan Vavřinec klopýtal se schodů, domov- nice vydala mu klíč. Vylezl zas nahoru odemkl, vstoupil. Mrazivá prázdnota ovanula ho. Vkročil do kuchyně. Tu byla na míse skoro celá půlka studené husy, jako k večeři při- chystána. Vešel do pokoje, lampa na stole byla připravena. Rozsvítil. Pod lampou byl dalš listek z ruky paní Petronily: „Milý Lorenc! Jsou ve světě omyli. Tys mi bil takovym omilem. Vídím, že mně štěst táhne jinám. Otcházím, nepátrej po mně ani po ňom. Uchílíme se, kde nás nikdo nezná kam netrefíš a nedojdeš, kde budem žít v lásce. Nermuť se a Bůh tě potěš. Loučí se s tebou na vždy tvoje Petronila. — Večeři máš v kuchyni na stole. P. S. U řezníka, u kupce, u mlíkařky je do prvního všecko zaplaceno.
Vavřinek Vavřinec iv Konopka Klíč Petronila Vavřinec Lorenc Nermuť bůh S U
10 article
Později pan Vavřinec nemohl pochopití. že ho ze všeho toho neranila mrtvice. Bylo to strašlivé, bylo to ohromující. Paní Petro- nile bylo skoro čtyrycet — Konopka nikdy neslyšel, že by ženy v tom věku ještě mužům utíkaly. Heslo „Chci se vyžit!“ nebylo tehda ještě vynalezeno a Konopka ani později by ho nebyl chápal, nebyl by mu porozuměl. žil s paní Petronilou patnáct let, měla vše, čeho potřebovala, nasytila se, oblékla se po chuti. potýrala chotě, kdy se jí zachtělo, na prvníh mu odebrala všechny peníze, z nichž mu pal denně vyplácela po dvou šestácích na soukro- mé potřeby a vyražení, nikdy po ničem jiném nezatoužila. Vše nasvědčovalo, že je s živo- tem spokojena, nikdy neprojevila touhy po čemsi neznámém. Pan Konopka nikteraks nebyl vědom, že by povinnosti své byl zane- dbával. Po celý život nevzala knihy do ruky aby snad odtud byla něco takového vyčtla Krom toho mívala paní Petronila loupání kolenou, zvláště když se povětrnost měnila ačkoli tehda dávno ještě nebyly zavedeny kri- tické dni. A začne-li někdo trpětí podobným nějakým neduhem, taky už nemysli na vyžit se. Slovem, všechno bylo panu Konopkovi ne srozumitelné. V prvém okamžiku byl zdrcen, ohromen O chvíli později případlo mu, že s ním Petro- nila nějak zažertovala, ačkoliv neomylně cítil že podobné žerty jsou velmi nejapné. Vavřinec Konopka rozhlédl se prázdným pustým pokojem. Teď se rozpomenul na její dnešní podivné loučení. Kterak ho na čele po- křižovala. Na chvat, s jakým ho z domu pu- dila. Chtěla získati času! Kterak ho nabádala, aby se taky za ni pomodlil. Na hřbitově! Ko- nopka nerozuměl symbolům a jinotajům, ale teď jakoby mu světlo vycházelo. Měla t modlitba na hřbitově znamenati, že mu tou chvílí manželka odumřela? Ne, ne, to nemůže býti. Petronila zas při jde, jistě se vrátí.
Vavřinec Petro Konopka Petronila ko
11 article
Chvějící se ruka jeho sáhla opět po lístku a zraky padly na slova; nepátrej po mně ani po ňom... To jest jasné. Po ňom zna- mená nějakého člověka, muže, s nímž ušla Pan Konopka se zamyslil a cosí jako stín úsměvu zjevilo se na jeho tváři. že jemu ne- vyzpytatelný osud orteloval kdysi Petronilu bylo docela jisté. Měl o tom neklamné důkazy Na prstě snubní prsten, ve stole dokumenty oddavací, křestné, domovské a jiné listiny, paměti konečně neodčinitelných a nezmění- telných patnáct let společného života. Ale že se nalezl ještě kdosi jíný, jenž by si byl da usouditi jeho Petronilu, to bylo skoro víře ne- podobné. Podruhé rozhlédl se Konopka prázdnou světnicí a vkročil do druhé, do společné lož- nice. Až se ulekl. Dvéře šatníku a prádelníku byly otevřeny. Chvátala paní Petronila, ne- zavřela po sobě. V šatníku chyběly nejlepší její dvoje, troje šaty, zásoby v prádelníku značně byly ztenčeny. Vše novější bylo vy- bráno, jen chatrnější věci zbyly tu. A hle, t šuplata starodávného, vykládaného prádelní- ku čili veškostnu byla povytažena. Pan Ko- nopka vytáhl nejhořejší docela — všechny šperky paní Petronily zmizely. Sáhl do hloubi pravého kouta, pod všeliké staré látky a pod- šívky, pod nimiž paní Petronila ukrývala vždy knížku spořitelní. Knížka byla tatam. Teď zakroužil trpký úsměv kolem rtů Vavřincových. V té knížce byl nejen majetek manželky jeho, nejen úspory její za celou do- bu manželství, ale byla tam vepsána i ne- jedna stovka, jež pocházela z jeho kapsy, z je- ho služného. Ne, s tím neměla Petronila utí- kat. Ať si vzala, co bylo jejího, ale co jemu náleželo — — — A tímto nešlechetným činem — zdálo se — byly nadobro zpřetrhány všechny pásky.
Konopka Petronila ko Vavřincová
12 article
Petronila nejen utekla, ona ho taky oloupila. Pan Konopka podíval se pod postel. Tam býval objemný cestovní kožený tlumok — jeho místo bylo prázdné. Chyběl i nejlepši hed- vábný deštník, chyběly taky galoše. Nu ano. je podzimek, nastává blátivé počasí, později napadne sněhu. Paní Petronila pamatovala no všechno. Arci, arci, její loupání v kolenou. vzpomněl teď Konopka. Tu jsou galoše sku- tečně důležitější než nějaká paráda, ač pan Petronila ani na blobouky nezapomněla. Vrátil se do jídelny, odtud vešel do ku- chyně, a zde bylo věru nejútulněji. Kdežto v bytě vypadalo jako po zlodějích a skoro tam strašilo, v kuchyni se nic nezměnilo. Naopak vypadalo zde, jakoby se hospodyně co chvíle měla vrátit, aby připravila společnou večeři Tu na míse byla půlka husy — jen stehýnko chybělo, a to snad si vzala paní Petronila n cestu, na posilněnou, kdyby náhodou nenašl stanice, kde se stoluje. Jede-li do neznám rychlíkem, nebude vůbec nikde zastávky na večeři. Vedle husy byly na mísce studené ze- máky, na jiné nísce zelí. V omáčníku bylo dostatečné množství šťávy z husy. Opodál stál rychlovar lihový, kdyby si chtěl pan Konopka večeři ohřáti. V plechové krabicí byla celá půlka chleba. Skřínka s kávou, skřínka s cu- krem, vedle toho mlýnek — patrně vše pro případ, že by si pan Konopka zítra ráno chtě sám uvařiti snídani. Ani cikorka nechyběla Až se mu zraky zamžily.
Petronila Konopka
13 article
„Petronilo, Petronilo!“ vzdychl z hlubok pan Konopka, „žádných velkých slastí jsen s tebou neužil, ale když vidím tuhle to, srdce mi to rve. Jak jsi mohla odejít! Jestli někd měl ne jednou, ale stokrát a tisíckrát příčinu aby utekl, byl jsem to já, a já neutek! By jsem jako tvůj trnož, jako tvá rohožka, brou- sila jsi o mně jazyk, ruce, nohy — já s tebou šel cestou společnou. A tys mi vyvedla tohle Jak jsi mohla, Petronilol“ Musil z bytu, ale především k domovníc Ostýchavě, s bázní tam vstupoval, jakoby se byl hrozným činem provinil, ač jemu byl ublíženo. Ale to byl stud zhrzeného, odmítnu- tého, opuštěného člověka. Byl ponížen, zha noben. „Paničko milá,“ řekl téměř šeptem, nebo cítil, že by se mu zlomil hlas, kdyby promlu- vil hřmotněji. „Neřekla moje, když odcházela kdy se vrátí domů?“ Paní domovníce podívala se na něj po- divným a významným pohledem, než odpově děla. Což pak ten maťula nic neví? „To neřekla nic, milostpane. — Jenom klíč tu nechala milostpaní, aby mohlí domů. — Ale pokuď bych já soudila, počítám, že dneska sotva se vrátí. Milostpaní měla kufr.“ „Kufr? Povidáte, paničko milá, že měl kufr?“ „Kulr měla a ještě veliký kartán,“ odpo- vídala strážkyně domu, upírajíc zkoumavé zraky na pana Konopku. „A před domem če- kal na milostpaní fiakr — — „Fiakr, povídáte? „Fiakr, milostpane, s dvouma koňma, jo A ve fiakru seděl pán — — „Povídáte pán, paničko?“ „Pán, nóbl pán, jak počítám. „Známý pán, paničko „Ani bych neřekla. Ovšom, asi milostpaní ho znala. Hned jí otevřel dvířka, podal ruku. vtáhl ji tam i s kartánem, kufr dal kočí n kozlík. Potom práskl dvířkama, pání ve voze zatáhli fýrhonky, koči se vyhrabal na kozlík prásk do koňůch a jel.
Petronila Konopka Petronilol Musil Kufra dom če
14 article
Pan Konopka citil na sobě propalující po- hled pani domovnice a rád by již byl zmizel. ale snažil se ústup svůj nějak krýti, aby jakž takž se ctí vyvázl. Nebo u této paničky již je souzen, tolik vědčl nebo aspoň tušil. „A prosím, paníčko milá — promíňte, že ještě zdržuju — nevíte, kterým směrem jeli. zdali ke státnímu nebo na Smíchov k západ nímu?“ otázal se Konopka. „Soudila bych, že na štátní, do Hyber- ňácké,“ odpovídala domovnice, „ač esli za ro- hem neotočil. Ale neotočil, jak počítám. Hrčelu to rovně dál. Pan Konopka měl co dělat, aby pohle „milé paničky“ vydržel. Vynaložil všechnu í- lu, aby vypadal, jakoby se nic povážlivého ne- bylo stalo, a řekl: „To se tedy dnes asi sotva vrátí. Chystal se na cestu, chystala, je pravda — — Tedy snad zítra nebo pozejtří — — Nehněvejte se že jsem zdržoval. Služebník, paní domovnice.
Konopka Hrčela Smíchov západ Hybry
15 article
Vyšel rovně z jejího příbytku, ze vrat, hned za ním v bačkorách vykradla se „milá panička“. Dívala se, jak se ubírá po chodní- ku, a hučela si do uzlu velikého šátku, jími měla hlavu ovinutou: „Anebo taky pozejtří — anebo s neděle někerej tejdení Ta se mnyslím vůbec nevráte a pro tu si nohu za krk nedávej. — Chudák hodnej člověk. Ani si nepřej, aby se ti ta sa- toryje vrátilal“ A pan Konopka, kráčeje dál a dále, ho vořil k sobě v duchu: „Je tedy nadobro pryč. — Kam tě to sle- pá vášeň zavedla, Petronilol S tvýma kole- nama!“ A po několika krocích „Jsem tedy po patnácti letech zase sám a sám. — No, Pánubohu poručeno! — Ale dě- lat jsi to neměla, Petronilo. Neublížil jsemt — a jen aby ti bůh do smrti dal takovéh muže, jako jsem já — — A pan Konopka zapadl v tlumu lidí, vra- cejících se ze hřbitovů, oddechujících, že zas mají výroční smutečnou slavnost za zády, spěchajících za nějakou nedělní zábavou. Popadl Konopku ten proud a neodola- telně jej unášel.
Konopka Petronila
16 article Veliký syn.
Veliký syn. Napsal Aleko Konstantinov. Z bulharštiny přeložil Karel Hand zel. Aleko Konstantinov, veselý humorista a vtipný satirik, jest jeden z představitelů nové bulbarské literatury. Překládal na počátku ruské básníky pak vydal knihu dojmů z cest Amerikou, ale nej více upozornil na sebe skladbou „Baj Ganju Mimo to psal feuilletony a novelly. Zemřel ne- dávno v mladém věku, zabit náhodou v bojis lupiči. „Veliký syn“ je vyňat z jeho literární po- zůstalosti. V jedné malé vesnici severního Bulhar- ska žil sedlák Pelko Bělokrovský ve velik nouzi. Přes to, že byl stár, obdělával sám pil ně roli, aby mohl nějak vyživiti sebe a svou starou manželku. Když starý Petko, chvějíc se nemocí, sotva se vlekl za pluhem, jeho ve- liký syn Christofor měl v cařihradském vy- slanectví vysoké postavení. Christofor Bělokrovský měl štěstí. Jed- noho dne jel konsul této krajíny jeho rodnou vesnici a to právě v tu chvili, když malého Christa náhodou myli a česali. S červenými tvářičkami, kučeravými vlásky a lesklýma. černýma očima seděl vedle matky; slunce ho hřálo. Pojednou zazněl zvonek a na zatáčce se objevil vůz... pan úřadník zastavil pře krčmou, jež stála vedle stavení Bělokrovských „Christo, miláčku .. Řekla matka a pohladila hocha „Jdi jen k dobrému strýci a požádej ho krejcar. Dítě poslechlo. Odběhlo k vozu, z něhož konsul sám odnášel svůj vak. Zde zůstal Chri- sto státi jako přikovaný s prstem u úst a hle- děl bedlivě na všechny pohyby cizího pána Tento si ho teprve nyní povšiml a usmál se naň... Poprvé spatřil v bulharské vesnici ta kového pěkného a čistého chlapce. „Strýčku, dejte mi krejcar!“ řekl hoch.
Konstantinov Karel hand Bulhar Pelka Petka Christofor Bělokrovský Strýček Bělokrovský Christo dojem z cesta amerika
17 article
„Nač?“ Christo však dovedl pouze prositi, prote stále opakoval- „Dejte mi krejcar „Jak pak se nazýváš, můj hochu?“ táza se dále konsul. „Christo. Buď že se cestujícímu zjevily časy jeh vlastního mládí, anebo se v něm ozvala slo- vanská krev, dosti, že cítil, jak ho něco táhne ke chlapci. Napadlo mu, aby si vzal dítě s se- bou a vychoval je na vlastní útraty. Jak si umyslil, tak učinil. Radil se asi pů hodiny s rodiči. K tomu se nahodili sousedé i starosta a všichni radili rodičům, aby dali hocha cízímu pánovi. Vždyť je to jen pro dobro dítětel Christo se lecčemus přiučí, stane se řádným člověkem a bude rodičům na stará léta podporou. Rodiče uposlechli a se slzami v očích vydali malého Christa. Konsul vyčastoval všechny sedláky, sedl na vůz, posadil mladého Bulharina vedle sebe a pečlivě zavinul do svého pláště. Koně se hnuli, vůz poskočil a pocestní zmizeli v mra- cích prachu. Konsul byl poctivým člověkem. Neposla svého chovance hned do ciziny, nýbrž dal ho napřed do bulharské školy, v níž hoch poby pět let. Kázal Christovi psáti a odpovídati ro- dičům a ke každému dopisu přikládal peněžní dárek. Když Christo ukončil počáteční školu. odešel do ciziny a zde byl ve výchovném ústavě. Dostal pěkný stejnokroj s lesklým knofliky a vyhlížel velice hezky. Dal se ofoto- grafovati a poslal fotografii rodičům. A ne- nadál se, jakou žalostnou útěchu způsobí do- ma tento nežádaný dar: a jak hrdě ukazoval každému: milého syna. Své dlouhé dopisy podpisoval hoch vždy- cky slovy: „Váš nejposlušnější syn Christo.“ Později psal kratčejí a končil prostě: „Váš syn Christofor.“ Ke konci přicházely dopisy od něho již řídce. Poslední dopis přišel pře jeho vstupem na universitu. List byl krátký
Christus Christo Christofor Christo
18 article
suchý a končil dostí nepřívětívě: „Váš Chr Bělokrovský.“ Konsul zaopatřil hocha vším potřebným nyní chtěl, aby se Christo vrátil do rodného kraje, protože jeho vzdělání se skončilo. Je však naprosto nelákal domov. Z různých zdán- livých příčin zůstal za hranicí a stále žádal peníze na zábavy a hýření. Na konec konsul se vyslovil rozhodně, že bude pomáhati jenom tehdy Christovi, navrátí-li se do Bulharska. Tu Christo počal vyčítati svému dobrodine v nepatřičných slovech a úplně na vše zapo- mněl. Konsul, člověk měkkého srdce, který sám žil dlouhou dobu na Západě a byl dobře obeznámen s povrchními zálibami západních lidí, nemohl toho míti svému chovanci za zlé. Snažil se ještě v nejvyšších kruzích, aby Chri- stovi získal nějaké místo v cařihradském vy- slanectví. To se mu též podařilo. V Cařihradě žije též hrstka Bulharů. Ob- chodují s ovcemi a hedvábím, scházejí se s různými lidmi a dovídají se vždycky novi- nek z první ruky. Tak se také stalo, že kupei přinesli domů zprávu o mladém Bulharu Bělo- krovském. žil zde jako konsul a byl velice vážen. Zpráva dostala se až do vesnice, v níž žil starý Petko samojediný po smrti své ženy Ztratil úplně hlavu radostí a jeho oči byly plny slz. Neměl již dlouho zprávy o synu a nevěděl ani, kde je a co dělá. Nyní Petko. nepřemýšleje dlouho, prodal pole, na zád- hodil mošnu s chlebem, vzal hůl do rukya s přáním sousedů dal se na cestu, aby uviděl svého velikého syna.
Christo Christus Bulhar Petka Bulharsko Chri Cařihrad Ob
19 article
Jde a jde, až nohou radostí necítí. Jda stále ku předu, přešel Balkán, srdce se chvěje blízkým štěstím. Petko nechal za sebou prů- smyk Šipku i Růžové Údolí a jde vždy dále dále. Někde na cestě se otáže, je-li daleko do Cařihradu, a potom jde neústupně vpře Hle, již je v Drinopoli! Ale dlouho ne- mešká. Trochu si odpočinul, umyl v studní suché ruce a osvěžil studenou vodou sivou hlavu. Potom jde dále a táže se Turků i kře- sťanů, jakou cestou jíti do Cařihradu. Míjí města a vesnice. Nejednou prolet kolem něho vlak, dýšící parou a kouřem. Sta- rý jde a jde a kojí se nadějí. „Daleko je do Stambulu, dobrý člověče? „Nedaleko, starče... kousek... za pů dne tam budete. Srdce počalo rychlejí tlouci, div nevysko- čilo z hrudi. Soumrak byl, když stanul pře Cařihradem. Lehl na zem, aby přespal. Dlouhr nemohl usnouti. Snilo se mu, že jeho veliký syn stojí úplně jako na obrázku v uniformě Ranní úsvít jej probudil. Všechno se mu v hlavě točí. Vstává a jde, kam oči vedou Stařeček vstoupil do první kavárny. Na te- rase sedělo několik Turků a pilo kávu. Hoc poléval zemi z velikého džbánu a zametal Petko řekl: „Dobrý den!“... a usedl vedie Turků. Poklonil se jim napřed hluboce. Po- čalí rozmluvu. Rozpovídal se o synu a Ture jej hostili kávou.
Šipka Růža Turek Hoc Petka Balkán Cařihrad Stambul
20 article
„Jsi šťasten, že máš tak velikého synal Petko vypil kávu, vykouřil dýmku a táza se, kudy na konsulát. Vrátný změřil ho udiveně od hlavy do paty a tázal se ho, co chce. Když však zvě- děl, že Petko je otcem Bělokrovského, mluvi lahodnějí. „On ještě spí... počkejte chvilku.“ Řek vrátný, vzal starého k sobě a dal mu čaje. Petko byl zneklidněn. „Je snad nemocen? Již je dávno den on ještě spí?“ „On je vždycky zdrav, staříku ... Pán spí vždy dlouho. „Co říkáte? To můj syn je pánem?“ Zvo- lal a zachvěl se radostí. Vzrušením rozlil ča a popálil sí ruku. Necítil však bolesti, tak ne- nadále k němu přišlo štěstí. „Můj syn veliký člověkl... A mluví s vámi někdy o mně?“ „Ne, staříku. S takovými, jako my, nera mluví, raději s konsuly.“ „Ale, ale! S konsulyl A snad ! s paši? Dotazoval se Petko. „Toť se ví, s paši též, ale i s vezíry.“ „S vezíry! Není možná! Na konec řekně- te, že mluví se samým sultánem?“ Tázal se Petko nejistým hlasem, dívaje se stranou na vrátného. „Snad nevěřite? I se sultánem mluví.“
Vrátná Petka Bělokrovský Řek
21 article
Y psilon
22 article
Silné zazvonění hlásilo, že pán domu vstal. Komorník nesl ranní čaj. Sluha ved hned Petka nahoru, přemýšleje, jak nejlépe to zaříditi a jej mile překvapiti. Neohlásiv se zaklepal na dvéře, otevřel je dokořán a uvedi otce dovnitř. „Otec, excelenci, vás navštívil.“ Christo se podivil, jakoby bleskem raněn ani slova neřekl. Sklenice mu vypadla z r- kou a rozletěla se na kusy. Vzchopiv se s křesla, podíval se hněvivě a tázavě napře na otce a potom na sluhu. „Co je to?“ Zvolal naň. „Drabe, ty se m opovažuješ uváděti do komnaty takové tu- láky?“ „Christol Můj synu!“ Ozvalo se z prsou sehnutého starého člověka. „Vyveď jej.“ řekl krátce Bělokrovský, vy- ňal několik zlatých penízů z kapsy a dal slu- hovi. „Vezmi a dej mu... ale nechť hne zmízí. Rozumíš?“ „Poslouchám, vzácný pane,“ řekl sluha „veliký syn“ rozhněván, že ho vyrušili, od- šel do druhé komnaty.
Petka Komorník
23 article Po dobrém.
Po dobrém. Napsal Z. N. Gippius.) Přeložil Jar. Mudra „V č. stal se v těchto dnech neobyčejný případ. (Z novin.) V komnatce, kterou najal pro sebe a pro rodinu bývalý strojvůdce Vasil Sysojič, je po- kryt stůl a pod lampičkou, na stropě visící zelenají se sklenice a stojí bílá láhev vodky Zákusky jsou jen tak tak, špatné, ale chvála ) Psendonym ženy známého spisovatele ru- ského D. S. Merežkovského. bohu že jsou aspoň ty. I pro ty poslal Va- ňušku, nejstaršího syna Vasila Sysojíče, host svých vlastních čtyřicet kopějek dal. Ubrus půjčila vdova Makarjevna, domácíe za pokoj síce nebylo již placeno dva měsíce, ale když mají hosta, dala si říci. A hostem je druh Vasila Sysojiče, take strojvůdce, Michajl Palyč. Jest oblečen velmi slušně, nevypadá špat- ně, není starý; jen tvář má trochu unavenou počernalou. Michajl Palyč nejezdí po té linii, kde jezdil Vasil Sysojič, proto neměl dosu příležitosti navštíviti kamaráda; žíje v druhém městě, nedaleko. Nyní však si vybral den — schválně. přijel. V pokoji je dusno. Pro oheň si zašel ješty písař od úřadu Valerijan, mladý člověk s dlou- hým nosem a ulíznutými vlasy. Zašel a zůstal. On často přichází k Vasilu Sysojičovi, ale útěchy mnoho nepodá: velmi miluje rozhovory o nepořádku ve světě a o marnosti života vůbec. — Ano, neakurátně to dopadlo — hovoř Michajl Palyč, pohlížeje na soudruha. — V nej- vyšším smyslu bez akurátnosti.
Gippius Mudra Sysojič Merežkovský Makarjevna Michajl Palyč Virginie
24 article
Vasil Sysojič je rozcuchaný, s vyhublým, zeleným po nemoci obličejem, rozlobeně frká nosem. — Hanba mluvit! Ty, příteli, pohlédni: noha vyvrtnutá — to je za první; na pravé ruce tenhle a tenhle prst jsem ztratil — to je za druhé. A už je nepřiděláš. Mám na to nej- lepší svědky, ale cni protahují to, protahují, zapírají — až dosud nedostal jsem žádné pod- pory! Herodesové, dříči nesvědomití! Je nás šest, hlady máme umřít? I poslední hadry jsme už zastavili. Jen se zeptejl Ukázal palcem na ženu, která, mlčíc, se- děla opodál. Mladá Varvara, vyčerpaná, avšak příjemná na pohled žena, pouze jako ze zvyku povzdechla, pohlížejíc velikýma, jakoby stále ustrašenýma očima na hosta. Měla i ústa ja- koby ustrašená: nezavírala se, jako u dítěte. — Řekni, kam já ji mám teď na práci po- sílat? — pokračoval Vasil Sysojič. — Ale ona chodí. Vzdychá a chodí. Není tomu zvyklá. Dříve jen doma, u dětí byla, o hospodářství se starala... Ba, bývalo lépe. Teď i mamička stůně, nohy má revmatické. Ta má revma já jsem schromlý, ruka bez prstů. Jakou pod- poru jim mohu poskytnouti, když nejsem schopen práce? Teď říkají, že piji. To je vel- mi jednoduché. Jediný konec, zoufalství Řekněte jen, mám právo upadnouti v zoufal- ství, nebo ne? — Máte úplné právo — odpověděl písař. — Bylo by to dokonce podivné s vaší strany kdyby se u vás objevila jiná nálada.
Sysojič Herodes
25 article
Michal Palyč zakašlal, otřel sklenici, po- hlédl na Varvaru, potom na Vasila a řekl: — Věe je zcela jasná: dráha musí dát podporu a doživotní pensi. Teď povídáš — proces. Jen se drž statečně, vytrvej a dráha je povinna, takový je zákon. Zpod řídké plátěné záclonky, v úhlu, kde matka Vasila Sysojiče ukládala k spánku dvě mladší holčičky, vykoukla její stařecká hlava: + Vytrvej! Pěkně se vám to povídá: I my jsme tak žili jako vy, nezkoušeli, bez této pohromy. Hle, vy jste sám jako prst, snadno vám vytrvávat. A na co čekat? Dají devět- atřicet rublů pense a žij z toho! Což ona drá- ha na něco bere ohled? Jen když své břicho nabíjí. Smýkej se, smýkej po soudech, a ta máš, potom ti dají devětatřicet! — Nu, to vy přespříliš, mamičko — řekl host. — Podporu mohou dát. — Podporu! A řekni mi, kolik? kolik? — dotírala stařena. Pisař Valerian s přesvědčivostí pohladi si namaštěné vlasy. — Nedají podpory. To je nesmysl. — Tak jest — zakřičel Vasíl Sysojič, ježe vlasy. — Tak jest, nesmysl! Druhu můj. Michale Palyči! Připijeme si, nu, podporuj soudruha! Díky tobě, že jsi aspoň přijel, cením si tvého spolucitění. Ty jsi majetný člověk, zdravý člověk, nezapoměl jsi na staré přátel- ství, přijel jsi! Eh, zákusků se nám nedostávál Michajl Palyč spěšně vyjmul váček ohlédl se. — Kde je Vaňuška? Opět nějaké šel- movství. — Já milerád, jsem vždycky ocho- fen . .. Z temného koutu vylezl vyhublý hošík. — Jdí, holoubku, přines nám něco lep- šího . ..
Palyč Sysojič Valerián Vasíl Sysojič Michalus Michajl Jdit
26 article
Vida, že host dává Vaňuškovi celý rubl, Vasil Sysojiě zazářil a nařídil, co má hoch koupit. — Aspoň dvě housky — bázlivě řekla Varvara, zakrývajíc ústa šátkem. — A trochu čaje. Makarjevna samovarčík půjčí. — Co že je třeba? — vzpamatoval se Mi- chajl Palyč, zaslechnuv hlas hospodyně. — Na čaj, cukr a housky dám zvlášť. Ještě něco? Housek vezmi více, Vaňo, tu máš... Aby to bylo akurátně. I dal ještě rubl. — Máte dobré srdce — prohodil písař. — Avšak dobro je samo o sobě jen zamaskované zlo. V čem záleží vaše akurátnost? Avšak Michajl Palyč mu neporozuměla jen se dobromyslně usmál. — Ale tak... Mám rád, aby to bylo aku- rátně. Skutečně, nouze nastala veliká. Je to neštěstí. Avšak nesmí se klesat na duchu. Třes jimi, Vasko, třes těmi darebáky. Vytřeseš. — I co, můj bože — opět řekl písař. — Nic nebude. A jaké pak neštěstí, řeknu vám, že každý má své neštěstí. — Hlupáku! — spustil Vasilij, ale Michj Palyč ho přerušil: — To je celkem pravda. Ty, Vasile, po- vídáš: Šťastný jsi, že jsi jako prst samotný. Ale může člověku začít být nudno a co pak? Při- jdeš z práce a peněz ti není potřebí — a — nu-dal — I ty tedy nejsi nic jiného než hlupák — ozval se Vasil Sysojíč. — Nudno je mu, láry fáry. Kdybys seděl v mé kůži, okusil bys toho veselí! Matka stůně, žena smutní, děti řvou ... Eh, k čertu s tvým veselím. Kdybych byl sám, to bych . — A co bys? Napitý Vasil Sysojič uhodil zdravou ru- kou do stolu.
Vasil Sysoji Varvara Vaňo Michajl Vasko Vasilij Michj Vasil Sysojíč