3
masthead
20. srpna 1905. Číslo 228.
4
article
daleko, běželi jsme se dívat ke každému vlaku
a hlídač na dráze — Mittländer, ano, Mittländer
se jmenoval, byl mým ideálem. U jeho strážního
domku procivěl jsem celé prázdniny a svato-
svatě jsem si amiňoval, až dostuduji a budu
velkým pánem, že nestanu se ničím jiným, než
hlidačem, jakým byl Mitiländer. Ničeho jsem si
tak nepřál, jako možnosti, ve dne v noci spou-
štět a zatahovat šraňky přes silnici ... nedo-
pouštěj bůh, aby se bylo tehdejší mé přání
splnile!
Přišed s Jobovou zvěstí domů, malomysln
usedl jsem do křesla, tupěr a zdrcen, hledě pře
sebe.
Poznovu byla to žena, jež i v této situae
zlé a kritické věděla si rady — je to až hrůza,
kterak my muži jsme někdy nepraktičtí!
„Dobře...“ pravila žena moje rozšafná
moudrá, „když byl tak ochoten, dojdeš k němu
ještě jednou.
„Ještě jednou?“ zaúpěl jsem uleknut.
„Co na tom? Má radost, může-li se ti něčím
zavděčit — proč mu nedopřáti trochu té ra-
desti?“
„Ale považ, dušinko —“ osmělil jsems
namitnouti.
Dušinka se nedala. Byt jí byl drahý a dost
A to víte, co si ženská zamane —
„Víš co? Jenom sved všechno na mne,
pravila. Hodná je, velmi hodná, ale z toho, co
si vzala jednou do hlavy, nesleví ani špetku.
A takto mne naváděla:
„Řekni, že bys se mnou neobstál, že jsem
umíněná a že se do bytu jinak nepostěhuji,
než... Co mu jen říci, co říci? Škoda, že je
v domě zdviž i elektrické světlo, koupelna a
všechno ... Inu, to je mrzuté! Počkej, přece
něco: pokoje jsou malovány, vid?
„Ovšem. Jsou malovány.
„Dobře. Prostě mu řekneš, že jsi se mi
zmínil o malováni a já že spráskla jsem ruce.
Mitiländer
Jobův
5
article
Chci tapety a ne malování. Jen mu to řekni,a
dedej, že jinak do bytu nohou nevkročím. Byl
by to hřích, stěny sotva domalované, oškrábat
a polepit znovu a prazbytečně tapetami, a byl
by hotový blázen, aby přistoupil na takovou pod-
mínku — že ne?
Hřích by to byl, v tom jsem se ženou úplně
souhlasil, ale abych já sám s takovou žádostl
podruhé předstoupil před tvář svého domácího,
k tomu neměl jsem odvahy. Posílal jsem ženu,
aby si te vyřídila sama. Nejevila k tomu chuti,
dokazujíc, že se to pro ni nesluší, já že jsem byi
najal, ona ne, takové hlouposti ona že schopna
6
article
A tedy ve svém zoufalství jsem šel.
To už ani nebyla cesta, jakobych si šel dá
vytrhnouti zub. Ale podobala se ta cesta truchli-
vě pouti někoho, kdo by šel nejměně s desíti bo-
lavýmí zuby.
Malomyslně přednesl jsem svou žádost.
jektal jsem cosi o umíněnosti své ženy a o ta-
petách... Očekával jsem, že čelo jeho opět
složí se do těch starostlivých vrásek, jako př
mě návštěvě minulé . ..
Trnul jsem hrůzou — na čele páně domá-
cího neobjevovala se vráska jediná. Ba naopak
postřehl jsem v očich jeho záblesk jakési úle
a spokojenosti, již jsem naprosto nechápal, ale
již pochopil jsem ihned, jakmile pan domáci
propověděl hlasem tak vlídným, že mi ta vlídnos
ro zdírala srdce:
„Milostivá paní,“ slyšel jsem polo omráčen.
„patrně se mýli — či se do bytu ještě nepodí
vala? Vždyť právě stěny tam nejsou malovány
— mám tapely v celém domě.“
Nevím, zdali by ten, komu by se náhodou
tyto mé zápisky dostaly do rukou, pochopil ce-
leu hrůzu měho postavení v oné krutě pro mne
vtcřině...
A pan domácí díval se na mne shovívavě
a něžně — zdálo se mi, že dokonce si na tom
zakládá, že „drahý mistr“ bude partají v jeho
domě — hrozné! Znovu mi opakoval, kteraksi
váží cti, že atd. Kdyby se byl na mne osopil, byl
bych odcházel domů ve vítězoslávě, ale na místě
toho „tapety jsou už v celém domě!“
Strašně jsem se blamoval!
7
article
Kterak jsem se dostal domů, nevím. Jedině
na to se pamatuji, že přišel jsem domů zdrcen
a zničen. Dovrávoral jsem ku pohovce a na tá-
zavý a vyděšený pohled ženin jsem neměl od-
povědi jiné, než pět slov, jež těžce a s namahá-
ním vydrala se mi ze stisněných prsou: „Vždyí
už tam jsou tapety
Žena mne ke všemu ještě vyplísnila, že
jsem neměl ani tolik duchapřítomnosti, abych
byl domácímu odpověděl, že jsem se zmýlil a
že právě nechceme na stěnách míti tapety, ale
že stěny chceme mít malované . . . ach ne, ne,
takových úskoků muž není schopen!
Toho dne — měli jsme k obědu knedliky
s koprovou — ani oběd mi nechutnal. A já tak
rád knedlíky s koprovou! Ke všemu ještě ne-
šťastnou nějakou nánodou převrhl jsem slánku.
Žena — hodná žena, ale někdy zbytečně po-
věrčivá — tak dlouho mi dokazovala, že pře-
vrhnutá slánka a rozsypaná sůl znamená mrzu
tost, až skutečně objevilo se mezi námi cosi.
co jako vejce vejci podobalo se malé domáe
mrzutosti.
Bál jsem se, že propukne u mne zuřivost
Pranic nespomohlo, že kašlavý gramofon, pa-
trné, aby upokojil pobouřené mé nervy, snažil
se ukonejšiti mne tím, že třikrát za sebou pro-
zpěvoval mi z protějšího okna: „Wie schön i
die liebe . ..
9
article
Ta bestie plechovál
Na radu své ženy, která — vždyť znáte
ženské! — přece jen chtěla prověsti vůli svou,
zkusil jsem ještě poslední, odvážný, zoufalý pro-
středek: dopsal jsem domácímu pánu (— osob-
ně dojít k němu již jsem si netroufal —), že
mé drahé choti překáží jedině to, že v kuchyni
jest obyčejná, měkká podlaha a že by žena tuze
prosila, kdyby bylo možná, podlahu vytrhat a
vyložit parketami.
Ruce se mi třásly, když jsem dva dny po
odeslání svého listu, za nějž jsem se styděl
v nlubokosti duše své, otevíral dopis páně do-
mácího. —
Jeho nadšení pro „drahého mistra“ odzbro
jilo i mou ženu.
Co chcete: budeme mít parkoty i v ku-
chyni ...
10
article
Šumavou.
Šumavou.
Hrsť vzpominek. Příteli K. Levínovi (F. Pátkovi
připisuje dr. Otakar Zuna.
Tak jsem si onehdy — pročitaje, milý příteli
Tvůj feuilletonek, věnovaný Husinci a okolí —
vzpomněl, jak jsme před patnácti tuším léty,
studenti jsouce plni nadšení a ideálů — pěšky
spolu procestovali hezký kousek naší i bavorské
Šumavy, a napadlo mi, zdali jsi také Ty nějakou
vzpomínku vybavil z pod prahu vědomi, když
jsi psal poslední feuilleton . ..
Ne-li, tak Ti několika vzpomínkami poslou-
žím — i jednou, která Husince se týká — —
Vyrazili jsme tehdy — jiště se pamatuješ —
koncem července z letního našeho sídla Vlachova
Březí chutě a udatně — poněvadž nám strýe
sládek věnoval žebřinový vůz, který nás měl do-
vězti až do Věclné pod Boubinem. Ten vůz ne-
byl schválně pro nás určen: jel do Včelné pro
dříví, tak jsme se na něm svezli, když byl
prázdný. Bylo nás pět a cestovních plánů jsme
měli plnou hlavu — každý jiný — poněvadž je
kolík hlav, tolik smyslů. A facit všeho byl, že
dva z pětičlenně naší výpravy na úpati Boubína
zrádně nás opustili, nezapomenuvše ovšem vzíti
nám větší kus výborného salámu, který nám
starostlivá teta na cestu opatřila. Jeden, Jarek,
utekl nám z pohodli, druhý, Rutek, z lásky,
kterou v srdci choval — ty prázdniny tenkrát tu-
ším k plavovlasé Hildynce, které jsme zkráceně
říkali Hlildouš.
Přišli jsme — byli jsme pouze tři: Ty, přítel
Šeba a já. Ale my nepovolili, chutě vydali jsme
se dále, slezli Boubín, prohlédli prales a pak
svrchů dolů do Horní Vllavice, kde jsme přespali
— zadarmo u dobrosrdečného hostinského.
K Levín
F Pátek
doktor
Zuna
Vlachův
Jarek
Šeba
Šumava
Věclný pod Boubin
Včelná
Boubín
Horní Vllavice
11
article
Ráno dostali jsme ještě nádavkem dvoulitn
výborných červených jahod, které dceruška ho-
stinského za svítání natrhala na úpati Schreineru.
A pak zase dále, s veselou pisní na rtech
přes Kužvardu, kdež ovšem v zlatým nápi-
sem opatřeném „Gasthofu Reif“ jsme se trochu
zotavili výtečným vimperským knižecím pivem.
A zase ku předu, ku hranicím bavorským —a
v několika hodinách stáli jsme u modrého sloupu,
označeného nápisem: Königreich Bayern.
Tak divně mne to tenkrát dojalo — a myslím,
že nás všechny — když jsme poprvé v životě
překročili hranice své drahé vlasti, kterou jsme
jako studenti ještě více milovali než mnozi, mnozí
z naši nynější omladiny, jimž lecjaký sport je
bližší...
A přes Landstrassen, kde je celnice, do
Phillipsreuthu, kamž dorazili jsme právě nn
oběd. Ne opulentní, prostý, studentský; každý
několik vajec, usmažených na másle a za dvacet
pfeniků švýcarského sýra. Ale pili jsme toho dne
poprvé v životě výtečné bavorské, sommerbier,
litr za 24 pfeniků — a tu jsme připíjeli kde
komu, jak ve vzpomínkách se nám vybavoval. A
připijeli jsme hodně a často — tak že, když asi
ke třetí hodině na další cestu jsme se vydali —
pěknou silnici do Bischofsreuthu vedoucí —
trochu jsme „šněrovali“, jak jsi, pamatuješ-li
se, příteli Levíne, pronesl.
Schreiner
Reif
Landstrassen
Phillipsreuth
Levín
Bayern
12
article
Ale z mladých hlav malý „rouš“ v brzku
se vykouřil a cesta krásnou silnici vedoucí, vy-
sokými lesy, které voněly pryskyřicí, sytě v let-
ním vedru vydechovanou — brzy uvedla nás do
pravé míry. Toho dne, tenkráte — vykonali jsme
pěkný pochod — že jsme s: večer až divili, na-
hlédnuvše do mapy: dostali jsme se až do ba-
vorského Frauenbergu, v 8 hodin večer, utrmá-
ceni, vyhladověli, necitice nohou. A tu po ma-
lém občerstvení hostinská potěšila nás zprávou.
že pro nás naprosto noclehu nemá — a že mu-
síme „nahoru“, do Čech, na Plöckenstein — tam
že jistě noclech dostaneme.
A tu do smrti nezapoménu na trapnou si-
tuaci, kdy šedíce u černého piva bavorského —
v tu chvíli připadalo mi jako pivo smuteční a
hořklo mi — uvažovali jsme, co teď, jaka
kterak. Už jsme skoro byli shodni, že poodej-
deme dále a někde v lese v převlečník nebo ha-
velok zachoulení přespíme — však bylo teplo —
když najednou začlo pršet... A rozpršelo se
po čtvrthodině důkladně a za chvilku dalo se
souditi na pěkný „královský zemský déšť“ (však
jsou Bavory také království). Byli jsme na po-
kraji zoufalstvi, na Plöckenstein skoro dvě ho-
diny, venku tma a skoro noci . ..
Čechy
Plöckenstein
13
article
Pamatuješ se, příteli Levíne, jak jsme šl
na bachratou hostinskou s prosikem, že jsme stu-
denti, nikterak nadáni vezdejšími statky a aby
nás nechala přespat kdekoliv, třeba v maštali —
že to jejímu synu také jistě dobří lidé oplat
(to nás navedl ferina podomek: šenkýřka měla
syna na vojně a jak se jí o něm někdo zmíni
— zaplavila oči slzami a hned měla srdce jako
hniličku...).
Za chvíli jsme měli světničku v podkroví.
ovšem jen s jednou postelí a otepí slámy na
podlaze, ale spali jsme výborně — a za celý
nocleh platili jsme všichni dohromady šedesát
pfenikůl!
Bůh ještě dnes pozdrav nezištnou hostin
skou a její syn kéž stal se tenkráte, když na
vojně byl, v královské bavorské armádě aspoř
kaprálem — —
Ráno — výborně se prospavše — chutě vy
kročili jsme k Plöckensteinu. Pršeti nepřestalo
— ale my toho nedbali: zahaleni ve svrchníky
chutě stoupali jsme lesní stezkou vzhůru a čím
výše, tím krásnější objevovalo se nám panorama
do šírých Bavor. Čím výše jsme stoupali — tim
jasnějším stával se obzor, pršeti přestalo a bylo
viděti jednu chvíli i Dunaj, daleko na obzoru
vinoucí se jako stříbrnou stužku krásnou zelenou
krajinou, čistými vesničkami i městečky po-
setou . ..
Bavor
Levín
Dunaj
14
article
Pojednou se pod námi zakabonilo, vše za
halilo se v mraky, zaburácel hrom — mraky švi-
hal blesk... A zažili jsme bouřku, která zuřila
hluboko pod námi — a nad námi modré nebe
a usměvavé slunko ..
O 10. hodině byli jsme na Trojmezí — pal
došli jsme na Hohenstein, odkud krásnou vy
hlidku z pola ničily nám znovu se nakupivšt
mraky a o 1/411. hodině byli jsme na Plöcken-
steině. Zase liják se spustil, prudký, samá voda.
Jen jen že uchýlili jsme se do hostinské míst-
nosti, přeplněné turisty a usadili se u stolu, kde
rakouský a bavorský finančník, klidně pokuřu-
jíce, spokojeně se bavili a prázdnili kamenne
džbánky, naplněné dobrým bavorským . ..
Asi za hodinu déšť opět ustal, i vydali jsme
se dále, ke Plöckensteinskému jezeru, prohléd-
nuvše i ovšem nejprvé pomník „Stieftrův“
obelisk, který majestátně nad strání lesní i je
zerem do výše ční a slávu hlásá německéh
pcety, jenž opěval Šumavu —
S námi k jezeru vydala se malá společnost
vedena — jak později jsme se informovali —
panem Ždárským, vlastně „Zdiarskim“
tehdy starostou z Prachatie. Obtloustlý, žoviálnt
pán — škoda, že z Čecha tak rychle stal se vli-
vem poměrů Ultrančmec. Poctil nás několika
slovy — a vida, že jsme Češi, i česky zahovořil.
Ždárský
Zdiarskim
Čecho
Čech
Šumava
15
article
A šla mu čeština dobře odez rtů — a lépe mu
slušela, než prachatický dialekt německý, jímž
mluvil se svou společností — —
Od krásného jezera Plöckensteinského šl
jsme dále do Hirschbergen, kde seznámili jsme
se s českým professorem katechetou z ně-
mecké reálky v Krumlově, páterem Grillem,
který dnes také už je na pravdě boží. Ten ujal
se nás a došel s námi až do Želnavy, kde krá-
lovsky pohostil tři studenty-turisty a díků ne-
čekaje nepozorovaně odešel — —
Značně již schylovalo se k večeru, když vy-
dali jsme se přes Humwald, krásnými lesy
dále... Jako dnes vidím nádherný les, tichou
silnici, po níž jsme se ubírali, osvětlenou jasným
světlem, do úplňku spějícího měsíce ... Tak
jasno bylo, že peníz by se byl našel na bílé sil-
nici... A my statně ku předu se brali, zpíva-
jíce naši zamilovanou „Jak je krásně ce-
stovat . ..“
Pozdě v noci, utrmáceni, skoro na smr
unaveni, dorazili jsme do Volar, kde kousek
sýra pojedše, do kanafasu zahrabali jsme se
v hostinském pokoji šumavské restaurace . ..
A nic nám nepřekážel eizí — do naší světničky
také ku přespání určený noclehář, který chrápal
jako když máderské pily se rozzvuči . ..
Ráno jsme vstali — poprvé na pouti své —
nezotaveni ... Únava byla přílišnou, než aby se
byla dala zahnati několikahodinným, třeba
tvrdým spánkem... Ale již blížili jsme se k do-
movu — ještě Prachatice a Husinec — —
Grill
Humwald
Hirschbergen
Krumlov
Želnava
Volary
Prachatice
16
article
Nekonečnou silnici, z Volar hlubokým le-
sem do Prachatic vedoucí, „tloukli“ jsme se jen
chvilku. Dobrý jakýsi muž vezl obalí do mlýna
prachatického a za „tvrdý“ čtyrák — tenkrát
ještě platily — nám dovolil se svézti . . . Jen
jsem ulehl mezi bachraté pytle, naplněné pše-
nicí — usnul jsem — a spal jsem až do staro-
bylých Prachatic. Tam jsme v Besedě
skromně (doslova skromně, kapsa už hví-
zdala) poobědvali a dali se dále pěšinou
okolo střelnice k Husinci. A tu si vzpomínám
jako dnes, jak nad říčkou Blanicí pohádali jsme
se o rybu, v říčce na výsluní se hřející: jeden
z přátel tvrdil, že je to pstruh — já to popíral,
tvrdě, že jen tloušť tak líně dovede se válet
v bahně na slunci... Slovo dalo slovo — a má-
lem bychom se byli rozkmotřili — — Ale na
štěsti „causa movens“ brzy pominula. .. Praštil
jsem po rybě kamenem — ta zmizela — a zmi-
zel také náš spor... V borovém lesíčku nad
střelnicí prachatickou dělali jsme poslední účet.
kolik nám zbylo z cesty, čtyři dny trvající ..
Volary
Prachatice
17
article
A bedlivě hledajíce, sehnali jsme dohromady
všeho všudy 18 krejcarů. A tu má — i naše,
přiteli Levíne, vzpomínka na Husinec: Tam,
v panské hospodě, koupili jsme si každý za dva
krejeary kramfalec dobrého, šumavského chleba
— a ten zalili jsme svorně dvěma půllitry do-
brého piva — na nějž nám stačilo zbylých 12
krejearů... A jistě nám ten chléb tenkrát lépe
chutnal, než dncs nejlepší beístenk s va-
jíčkem — —
A k večeru zase byli jsme ve svérr útul-
ném Vlachově Březí — plni dojmů „z cest“
plni nadšení pro krásnou, zlatou naši Šu-
mavu — —
A když strýc Bohdan — také již nebožiík.
blahé paměti — hradil mi útratu za cestu mou,
která obnášela celých pět zlatých —a
dal mi, hrd na to, že od Boubina domů jsem se
nevrátil, jako dva, dřive zmínění soudruzi —
celou desítku — tu myslil jsem, že dostal jsem
prctvínské panství — —
To hrst mých vzpomínek na Šumavu, kter
patnáct leť v hlavě nosím — vše, jakoby včera
se stalo ...
O, šťastných, zlatých dob studentsk
bezstarostnosti
Bohdan
Levín
Šumava
Vlachov Březí
krejcar
18
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Viděli mořské dno.
Nedávné objevení a opětně zmizení nového
ostrova v Japonském moři, jak jsme se již o věci
rozepsali, připomíná podobné případy náhlého
vyvstání dna mořského a objevení se nové pev-
niny. Tak na pobřeží sicilském objevil se malý
ostrov, který zůstal nad hladinou vodní po dva
měsíce a pak právě tak rychle, jak se objevil,
také zmizel. Jiný takový ostrov, Sabrina, bliže
Azorů, zmízel z veřejnosti dříve, než mohl býti
náležitě vyměřen. V zálivu mexickém vyskytlo
se mnoho menších ostrůvků, z nichž mnohé
záhy opět zmizely právě tak tajuplně, jak se byly
objevily. Toto zdvihání se mořského dna skýtá
všemožné taje, spojené s neznámými hlubinami.
Naše lod, vypravuje zkušený mořský cesto-
vatel k tomuto předmětu, nalezala se ve vzdá-
lenosti třiadvaceti dnů cesty od Manily k ostro-
vům Sandvičským.
Byla tichá, až smrtelně černá noc.
Olovnice, spuštěná do vody, ukazovala
hloubku. Náhle však pocítili jsme, jako bychom
vrazili na skálu nebo na mělčinu. Kormidelník
předpokládal, že překážkou jest jakýsi vrak po-
topené lodi, avšak starý plavec tvrdil, že se jedná
o zemětřesení. Následující hned na to události
dokázaly, že měl pravdu. Úsvit zjevil nám nizkou
a mlhavou oblohu. Spočívali jsme jako utišení
uprostřed moře vzhledu olejového, mastného.
místy podivně zbarveného. Tu pojednou počala
se voda chvěti. Nemám pro zjev ten jiného slova.
Loď počala se kolébati a v jisté vzdálenosti vy-
vstala obrovská, balonu se podobající massa vý-
parů — nevím, byla-li to pára či dým. Vše to
událo se bez nejmenšího hluku, avšak dloulia
linie bouřicí se vody vyvstala přes mastnou,
klidnou hladinu. Pak výpary vše obklopily a my
mohli slyšet, ale ne vidět vřicí a bublající vodu
kolem nás. Kapitán nařídil, abycham ji vědrem
nabrali. Byla vřelá a páchla plynem.
Azor
19
article
„Hm,“ poznamenal starý plavec. „Vystrkují
novou pevnínu nad vodu. Přál bych si býti odtud
daleko.
Vzduch slával se každým okamžikém ne-
snesitelnějším. Loď se lehce naklonila a všichni
souhlasili jsme, že pevně vězíme. Zkouška
s olovnici ukázala, že hluboké dno skládá se
z modravého, kalovitého bahna. My se váleliv
bahně, jsouce jako těžkým, silným závojem po-
kryti a atmosféra hrozila udušením. Pak czvaly
se vzduchem nlučné rány, hrozné v oné tem-
notě. Na konee zahřměly tři, v krátkých přestáv-
kách se udavší rány, jež přímo ohlušovaly —a
pelom bylo opět ticho. Když konečně nastalo
světlo, nepřirozený zjev naskytl se zraku na-
šemu. Zdálo se, jakoby dn. Pacifiku se nám od-
halile. My vězeli bezmočně v moři hustého
bahna. Sírové plyny, z něho prchající, dusily
a my hledati musili záchranu pod palubou lodní.
Přes tu chvíli lapali jsme po vzduchu, nalézajíce
se v nebezpečí smrti zadušením. Pojednou však
k nemalé radosti pocítili jsme, že loď se pohy-
buje. Bahno, jež nás drželo, zmizelo a za chvili
nalezali jsme se daleko od strašnéb- místa.
Když dospěli jsme do Honolulu, celá lodní
posádka desertovala.
„Není štěsti na lodi, která viděla dno moř-
ské,“ poznamenávali námořníci.
Honolulu
20
article
= K allentátu na sultána píše se nám z Caři-
hradu: Vyšetřování děje se dosud všemožně přísně.
Dostačí nejmenší podezření nebo udání vyzvědačů,
by byl i nejnevinnější poddaný padišahův zatčen
držán ve vězení, až se — — vykoupí. Jest to vílaní
příležitosť pro svědomité strážce veřejné bezpečnosti
a spravedlnosti, aby vydírali od nevinných penize.
neboť dle starého zvyku musí se každý, kdo byl jed-
nou uvězněn, vykoupiti bakšišem a jest lhostejno
byl li vinen nebo ne. Tak se stává, že vinný bývá
často propuštěn na svobodu, kdežto nevinný musí
seděti v žaláři, poněvadž nemá peněz, až mu sama
náhoda pomůže na svobodu. V té příčině zažil jsem
veselý kousek z praze turecké policie. Jednoho ve-
čera zatkli strážníci pro nepatrnou výtržnost Řeka
Janyho a odvedli jej do vězení. Druhého dne časně
ráno podplatili jeho příbuzní policejního důstojníka,
jenž vydal jim lístek na správce žaláře, by byl Jani
puštěn na svobodu. V žaláři byl však delší čas zlo-
činec Jani, kterého správce znal, kdežto tak časně
ráno nevěděl, že dostal ještě druhého Janyho. Řekové
totiž vyslovují jen tenkráte příjmení, když toho po-
třebuji a žijí často pod různými jmény. Když mu
příbuzní přinesli přípis, zavolal prvního Janyho a
předal jim jej. Ti však nechtěli jej přijmouti a po-
koušeli se vysvětliti mu, že chtějí jiného Honzika.
Janiec
Řek
Honzík
carhrad
21
article
»Janyho chcete a tu ho máte,« odpověděl jim zlostně
a dal je i s ním vyhoditi z vězení. Ne lépe pocho-
dili pak u policejního komisaře, na něhož se obrá-
tili o pomoc. »Jednoho Janka jsem vám již dal,«
řekl jim chladně »a chcete-li druhého, musíte za
něho zaplatiti.« A ubozí zaplatili po druhé, by do-
stali pravého Honzu. To nepřivede ani komisaře ani
správce žaláře do rozpaků, kdyby i soud povolal
propuštěného zločince k výslechu. V tom případu po-
šlou mu jiného, kterého uznají za způsobilého pro
šibenici. Lidí toho druhu mají vždy zásobu v žaláři,
anebo schytají je na ulici, když to okolnosti vyža-
dují. Jest velmi pochybno, že se policii podaří vypá-
trati brzy pravého pachatele posledního attentátu, ale
poněvadž musí někdo zaplatiti zločin, by byl sultán
upokojen, usvědči z něho několik jiných lidí, kteří snat
v tu dobu nebyli ani v Cařihradě. Je pošle tajný
soud v Yildizu »do nebe«. Tak bude turecké spravedl-
nosti učiněno zadost, aniž by tím někdo utrpěl, ne-
boť dle všeobecného mínění jest v nebi lepší život
než na zemi a nevinně odsouzený má nepopíratelné
Cařihrad
22
article
právo na věčnou blaženost. Co se attentátu lýče, jest
zjištěno, že nebyl podniknut z kočáru, jak se z po-
čátku rozhlašovalo. Nepochybno, že se pachatelé vy-
znají dobře v poměrech yildizských a že i stojí ve
spojení s některými vyššími osobnostmi okolí sullá-
nova. Směšno jest, vytýká-li turecká vláda bulhar-
ské, že dovoluje převoz dynamitu do Turecka. Ten
se děje ze všech takřka států a jmenovitě z Řecka
zcela veřejně a nikdo tomu nemůže zabrániti, poně-
vadž to podporují turečtí celníci za bakšiš, za který
svědomitý turecký úřadník prodá i deset sultánů.
= Získal čtyry manželky. Charles Pattri, klerý
se dobrovolně vydal úřadům v Boslonu a tamějšímu
náčelníku policie Wattsovi sdělil, že se během čtyi
měsíců třikráte oženil, má v Novém Yorku manželku,
která požaduje zadostiučinění. Jest to paní Berta
Bingová, první z tří žen, která se za Pattriho provdala.
Pattri používal method pověstných modrovousů Hocha
a Carllona, kterými své oběti lákal. Jest 60 roků stár
a policii v Bostonu přiznal se bez okolků k bigamii.
Získal
Pattri
Watts
Bingová
Turecko
Řecko
Boslon
Nový York
Boston
23
article
Výčitky svědomí nad zmařeným životem druhé man-
želky Kláry Westlakeové prý jej přiměly k tomu,
aby se ze všeho vyznal. Jeho třetí manželkou jest
Marie Krenkosaurierová, s kterou se oženil v Lon-
dýně 30. června. Všem třem ženám namluvil, že má
naději na velké dědictví z Anglie. Paní Bingová udala,
že ji s Pattrim, který ležel delší dobu nemocný na
Islandu, seznámili přátelé a on prý ji vypravoval
o dědictví. Záhy po sňatku ukázal jí dopis, udánlivě
od svého advokáta, který jel vyzval, aby ihned při-
jel do Londýna, načež mu dala 300 dollarů. Od té
doby o něm neslyšela, až když se seznámila s jistou
paní Mitchellovou, s kterou se Pattri oženil v Bri-
stolu; tato paní, tudíž čtvrtá manželka Pattriho, byla
tak opatrná, že se zdráhala vydati mu peníze. Jed-
noho dne prý ji ukradl 200 dollarů a zmizel. Paní
Bingová ličí Pattriho jako mrzáka, který však jedná
s každým velmi zdvořile a zároveň sebevědomě.
Klár Westlakeová
Krenkosaurierová
Bingová
Mitchellův
Pattri
Lon
Anglie
Island
Londýn
24
article
= Taneční roucho indiánské. Indiánské děvče,
dcera bývalého náčelníka Indiánů kmene Cheyenne,
prodalo nedávno svoje »roucho společenské« syndikátu
sběratelů zvláštností v territoriích za 1000 dollarů.
Roucho bylo staré a obnošené, napolo strávené od
molů a skorem samý cár a přes to byla cena ochotně
zaplacena. Oblek byl dekorován 728 zuby z losů, jež
mají cenu pro klenotnictví a syndikát za ně obdržel
od jednoho východního klenotníka cenu dvojnásob-
nou, než jakou ona indiánská dívka — Nannie How-
lingova Crane (»Vyjící Jeřáb«) — dostala. Postupem
let stávají se losovy zuby vzácnějšími, počet jich se
menší, kdežto poptávka po nich vzrůstá, následkem
toho pravidelný zákon poptávky a dodávky vyhání
ceny do výše. Skorem každý pravý zub z losa má
ceny dvou dollarů, kdežto vybrané druhy prodávají
se až po 50 dollarech. Nejvyšší cena obyčejně platí
se za zub, který stářím zelená. Los samec má pouze
dva dobré zuby — representovalo tudíž zmíněné
taneční roucho indiánské dívky 364 losů. Slečna
Howlingova jest bohaté děvče a mohla by si poříditi
řadu pěkných šatů, avšak vzdor tomu dávala před-
nost šatům, které prodala. Stalo se tak z nutnosti.
Indián
Cheyenn
Crane
Howlingův
25
article
Otec její ocil se v peněžitých rozpacích a místo aby
vzdal se svých koní, by mohl dostáti závazkům a za-
opatřiti pokrm pro sebe a rodinu, donesl dceřin
»společenský úbor« čili lépe »taneční roucho« k sbě-
ratelům indiánských zvláštností a prodal je. Když
»Stará Vrána«, náčelník Cheyennů, doslechl o pro-
deji, byl velice zarmoucen a učinil kroky, aby dostal
roucho zpět — avšak příšel pozdě. Roucho — vlastně
zuby — poslány byly na východ rychlovlakem. In-
dlání kmene Cheyennova jsou bohatí pozemky, ale
často trpí hladem. Když dojde k tomu, prodají vše,
co mají, ať již to má cenu jakoukoliv. Různí speku-
lanti v takových chvílích vyhledávají jejich domovy
a zvuk stříbra svede Indiány, že prodají před-
měty, s nimiž by se jinak nikdy nerozloučili. Také
u nich platí pořekadlo: Nouze železo láme.
Vrána
Cheyenn
Cheyennův
Indián
26
article
= Lublaň proti vlečkám. Také v Lublani pro-
pukla na celé čáře revoluce proti nenáviděné vlečce
damského úboru a vítězství, jak se zdá, kloní se již
na stranu nespokojenců. Měslské zastupitelství naří-
dilo totiž, že dámy nesmí se na žádných veřejných
místech objevovati s vlečkami a vířiti jimi prach.
Rozhodnutí obecní representace odůvodněno příči-
nami zdravolními a esthetickými. Jak se samo sebou
rozumí, jsou lublaňské dámy rozhodnutím obecní
správy nadmíru pohoršeny a rozholčeny, ba dokonce
i založily mezi sebou v poslední době spolek „přízniv-
kyň vleček“, do kteréhož spolku zapsati se dalo —
slyš to světe — i několik mužů... Byli vesměs voleni
čestnými členy a již v prvé schůzi, kteráž se konala
s programem o podání hlučného prolestu proti odpůr-
cům vleček, bylo usneseno, hájiti nezadatelnost žen-
ských práv ke vlečkám nejenersičtěji... Výsledek
akce damské není sice dosud znám, avšak
již dnes se vši určitostí je jisto, že otázka odstranění
vleček z ulic lublaňských zvířila na městském dláždě-
ní více prachu, nežli — vlečky samy... Odpůrcově
vleček sice vynášejí hlavu obce jakožto apoštola lid-
ského zdraví a velebí jej jakožto potírače nebezpeč-
ných bacillů, ale jak se zdá, osvědčí se přece jen
mužové v olázce této mnohem slaběími nežli dámy,
kteréž na vymoženostech mody vždy s největší hou-
ževnatostí trvají a v právech svých nikdy ani o píd
necouvnou. A v olázkách vleček nelekly se přísluš-
nice krásného pohlaví níkdy n ikoho.
Číslo 95.
Lublaň
27
article
Pořádá j.nah 19°2/,05.
Pořádá j.nah 19°2/,05.
Šachy.
Veškeré dopisy adresovány buďtež: J. Rašovský,
Uh. Ostroh, Morava.
Úloha čís. 176. (origzinál).
Konrád Erlin, Víden
(Z úlohové soutěže „Národních Listů“ č. 20.)
J Rašovský
Erlin
Morava
Víden
28
article
Mat ve 3 tazích
29
article
Úloha čís. 177.
Vojtěch Košek v Bohumilicích.
Poetěna 3. cenou v II. úl. soutěži sever. šach. svazu.
Košek
Bohumilice
30
article
Mat ve 3 tazích.
31
article
Partie čís. 150.
Hrána v Barmen dne 3. srpna 1905 (2. partie matche)
— Španělská hra. —
Černý: J. Marco
Bílý: W. John
e4)fs
22. Jg6—f4
e7—65
1. c2—e4
Sfö—d7 k)
23. g2xxc fs
2. Jg1—f3 Jb8—c6
24. Ve3—e3
Ve8)ce3
a7—a6
3. Sf1—b5
Jg8—e7
25. Kf2xe3
d7x«c6a
4. Sb5xc0
Vh7xe7-
26. Sg5)Ke7
e50íd4
5. d2——d4 b)
Ve7—f7
27. Ke3 —fs
Dds)dí
6. Dd1xd4
Vf8xfs
28. Jf4—d3l)
7. Jí3d4
Sc8 —d?
Sd7—c6-
29. Kf2x« f3
0—0—o
8. Jb1—c
30. Kf3—f4!
Sc6xchi
c6—c5
9. Sg1—e3
c7—c6
31. Jd3—e5
b7—bo
10. Jd4—e2
Kb7—c?
32. Kf4—g5
11. f2—f3
Va8—e8
Sh1—d5 m)
33. Kg5xk h5
12. Ke1—f2.
g7—g6d
Sd5—gs
h7—h5
34. c2—c4!
13. h2—h4!
b6—h5
Sí8—g7
35. Kh5—g5n)
14. Je2—f4í)
Kc7—be
36. b2—-B3 o)
Kc8—7
15. Jf4—d5g
b5xKc4
Černá
J Bílá
John
Jg
Sd
Kc
Barmen
65 1
Virginie
Kh
h 7
c 2
c 6 24
Sf 1
Sb 5 xc 0 vh 7 x 7
c 6
c 5 9
Kb 7 — c
d Sd 5
c 4
32
article
37. Kg5— fe
Sd7—csh
16. Vat—dl
Kb6—a5
38. b3xc4
f7—f5 ch
17. Vd1—ds!
Ka5—bt
39. h4—h5
18. Jd5—f
Sg7xc
40. h5—h6 Sg8—b7
f5XKcs i)
19. Vd3xkc3
Vhs —hr
41. Kf6—g7 a černý se
20. Jf4Xg
vzdal.
21. Se3—g5 1j) Sc8—f5.
Poznámky (dle „Bergische Schachzeitung):
a) Známá výměnná varianta španělské hry, kterou do-
poručuje Maroczy pro bílého; dr. Tarrasch naproti
tomu považuje černou hru za lepší s ohledem na
oba střelce.
Nejlépe; černý musí měniti a bílý má pak výhod-
nější posici pro končící hru.
Černý mohl ovšem zabrániti 0—0—0, bílý však ne-
měl v úmyslu vůbec rochovati, ježto jeho král stojí
ve středu mnohem lépe než na okraji šachovnice.
Černý střelec obsadí nyní výhodnou útočnou linii
— tah učiněný však oslabuje křídlo krále-
Ježto černý f7—f5 zamýšlí, musí zabrániti h4—h5.
Tah tento, který zabraňuje f7—f5, musil býti velmi
dobře promyšlen, ježto hrozící Sf8—g7xc3 jest po-
vážlivé; mímo to mohl by černý stálým tlakem na
b2 a cž získati převahu na křídle dámy
Bíli jezdci stáli by zde velmi dobře — kdyby ne-
mohli býti ze svých posic vypuzeni. Černý hrozí
Kc8—17 a c7—c8, což bílý hledí zameziti.
Tahy 16. . . Sd7—c6 a Sd7—e6 nebyly tak dobrými.
Kb
Jd
Kf
Tarrasch
Sd
Sd 7
f 7
Bergisch Schachzeitung
Vhs
c 8
Sd 7
33
article
Nyni mohl bílý tahem 17. Jc3—a4 zameziti c6 —
najde však lepší tah, který oslabuje působnost
střelce g7.
ch) Chyba; oslabuje pěšce ge.
Lepší bylo 19. . . Jg8 —87. Černý přehlédl 21. tah
bílého.
Hrozí příležitostně vyměniti černého jezdce a tím
rozhodnouti partii pro bílého.
Černý nemůže hráti 23. . . Jg8—07, ježto hrozí
zdvojení věží na linii e; nutno tedy pole e8 krýti.
Jiné tahy byly by méně výhodnými.
Po 28. Jí4h5 mohl černý se ještě dobře tahem
Sd7—g4 brániti; nyní hrozí Je1, Vgl, Vg5 atd.
By mohl hráti 34. . . Kc7—d6 což ihned nebylo
lze pro 34. Je5—c4.
Bílý očekával 35. . . Kc7—d6; lepší bylo však
Kh5 —g6.
o) Ihned 36. h4—h5 též rozhodovalo
Zprávy šachové.
Scheveningy. Přinášíme dodatečně tabulku;
5 o -
o oooooolo
e o
eool
o-e ol e — o
oooool ee - o
ooeo o-
oeeoeoloooee -
—o1— — — —
o o
o— ooo - e
-ooo
ooo - o e
1 e — — —
o oo oo
o ono
Londýn. Turnaje o championát, který sehrán
bude na sjezdu britské žachové federace, súčastní se:
Atkins, Bellingham, Blackburne, Gunston, Mackenzie,
Mitchell, Palmer, Sherrard, Shoosmith, Wahituch,
Wainwright a Ward.
Končící hra č. 17 (reprodukce).
Oldřich Důras v Praze
Černá
Kc
Atkins
Bellingham
Mackenzie
Mitchell
Palmer
Sherrard
Shoosmith
Wahituch
Wainwright
Ward
Důras
Kh
Londýn
Praha
Blackburn
Gunston
34
article
Bílý táhne a vyhraje.