20. srpna 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 220.

Strana9.

Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Bohudiky, churavost páně přednostova ne- trvala dlouho. Však mi bylo nějak úzko př pomyšlení, že by ho teď mělo potkati něco lid- ského. Jen ted ne — a ještě dlouho ne, prosín Pánaboha. Bylo mi v kanceláři bez něho jako plavcům na moři bez kapitána. Ostýchal jsem se ho v prvé chvíli, ale jeho přítomnost v úřadě mne uklidňuje. Když on je mezi námi, nemůže se státi nie nemilého, zdá se mi. Připadá mně nyní jako můj dobrý, strážný duch. Přišel druhý den a ve své odřené kance- lářské torbě přinášel akta, jež mu tam byl pan Nokoun donesl. Stopy nedělního předržení byly již setřeny, smyty, ale jeho tvář jevila jakousí zvláštní starostlivost, vrásky na ní zdály se mi hlubší. Opatrně vybral z torby spisy, položil je n stůl, pečlivě je pokryl těžítkem a ještě vytřása torbu, aby v ní nedopatřením cosi nezůstalo.

Obešel stůl páně Vokounův, pak můj, tázal se, co nového. Ale myslím, že přeslechl co jsme odpověděli. Vypadal velmi roztržitěa vrátil se k svému stolu. Hned však zase vstala zamířil do naší staré registratury. To je tmavý kumbál docela vzadu, na konei chodbičky, za pokojem někdy pana oficiála Pazdírka, plný starých, hrůzu vzbuzujících fasciklů. Ukládají se tam stará, dávno vyřízená akta, prý pro případ, že by jich ještě někdy bylo třeba. Ale pokud pamatuji, ještě taková potřeba nenastala, a nastala-li, nikdo se do těch fasciklů neodvážil. Je prý nějaké nařízení, snad již z po- čátku minulého stoleti, že se všechna taková akta mají v jistých lhůtách přebrati, a co je nadobro „mrtvo“, má býti vyloučeno a „pod dozorem jednoho úřadujícího“ dopraveno do stcupy, aby bylo rozemleto na kaši a zpracováno v nový papír. Není však pamětníka, že by se tak bylo někdy stalo. Předchůdce našeho přednosty vysloužil svých čtyřicet let a starou registraturou nehnul, náš pan přednosta zanechá ji patrně v témž stavu svému nástupci.

Jen jednou, jedinkráte nařídil Vocápkovi. aby fascikle staré registratury rozvázal, akta pěkně vyprášil a zas podle alfabety srovnal svázal. Vocápek zmizel v příšerném prostoru regi- stratury a všichni na něj zapomněli. K večeru byla po něm sháňka, měl dojít na poštu. Ko- nečně připadlo komusi, že „pracuje“ ve staré registratuře. Šli tam, Vocápek ležel jako bez duchý na podlaze, nad balíkem „A“, do polo- vice přebraným a vyprášeným, ale ničím dále nebylo hnuto. Bylo jednohlasně usouzeno, že pedlehl otravným plynům, vyrazivším z roz- vázaného fasciklu, jako se někdy stává ne- opatrným cidičům stok. Ulekaný přednosta dal ihned otevřít jediné okno do dvora, osleplé pa- desátiletými pavučinami a neproniknufeln u vrstvou prachu, a vydal nařízení, že každé bu doucí vyprašování registratury smi se díti jen za dozoru úřadníka a s šetřením všech opatřen bezpečnostních. Avšak od té doby nedošlo již k žádné revisi podobně. Patrně nechtěl mit před- nosta lidský život na svědomí. Tuto historii z posledních desítileti devale náctého století vyprávěl mi kdysi Vokoun, ale dodal, že blíže místa, kde byl nešťastný Vocápek zachvácen mdlobou z „otravných plynů“ nalezena byla později veliká láhev od Vořalky uvnitř ještě vlhká, a že tedy příčina Vocápkova bezvědomí vězela snad jinde, ač prý se Vocápek zaklínal čertem a ďáblem, že řečenou láhov jak- živ neviděl. Vokoun poznamenal tehda, že i to snad s pravdou se shoduje, poněvadž Vocápek pívá s očima zamhouřenýma.

Když tentokráte pan přednosta zamířil do oné staré registratury, nadzdvihl se Vokoun a syčel ke mně přes oba stolyi „Pozor, Čamrdo, starý bude volat k au dienci! Co pak asi chce? Je totiž skutečně zvykem páně přednosto vým, chce-li s někým mluviti beze svědků a ne- jde-li to jinak, že povolává „dotyčného“za sebou do brlobu, v němž tlejí stará lejstra, dů- kazy píle úřednických generací dávno vymře lých. Činí tak ovšem jen v případech nejnut- nějších, když neví, jak by nepovolané uši jiné vhodně a slušně odstranil. Tváří se pak, jakoby ve staré registratuře něco hledal a někoho si na pomoc přivolával. Proniklo mne tušení, že opatření jeho týče se tentokráte mne, a nemýlil jsem se. Po chvilce vracel se s nějakým umouněným kusem papíru a již na prahu volal: „Jsou tak laskav, pane Čamrda, jdou m tuhle tenton — —— Vzehopil jsem se a následoval ho. Zavedl mne do registratury, zavřel pečlivě dvéře, aby ucho žádného smrtelníka nepostihlo co mi hodlá svěřiti, posunul okuláry na nose, za- kašlal a řekl: „To máme šlakovitou věc, Čamrda. Dosta jsem s hořejška vyzvání, abych podal projádřen stran štátusu našeho personálu. Že jako pracu- jeme už skoro půl roku bez oficiála, že by to mohlo váznout, že by se jako měl štátus doplnit, aby zas všechno běželo ve svých kolejích. C tomu říkaj? Byl jsem v nesmírných rozpacích. Neví- on, přednosta, co tomu říkat, kterak mám vědět já, nejmladší praktikant? Ae abych pravdu řekl. hned po prvních jeho slovech jsem pocítil ne- smírnou radost. Vždyť na to jen čekáme, aby se „štátus“ doplnil, vždyť je tu za chudáka Pazdírka pan Vokoun — nu, a za Vokouna tedy snad já?

Pan přednosta osvědčil obdivuhodnou bystrost: uhodl, co si myslím! Ale s jeho čela nemizely vrásky. Zas posouvl okuláry a povídá: „Jo, jo, Čamrda, já vím, ale ono to není jen tak. Můžou si pomyslit, že počítám na nich, ale chtěl jsem jako, aby uběhlo trochu času od je jich jmenování za praktikanta. Já vím dobře proč jsem se nehlásil, aby mně personál do plnili. A taky mně ani ve snách nenapadlo, že na to budou tlačit s hořejška. Tam jakživi ne- spěchali, aby honem obsadili uprázdněné místo Tam se nikdy nehněvají, když někdo ze subalter ních ubyde a když to jde hodně dlouho bez něho Ušetří se. A najednou mám dát projádření! Te tam čert nasadil nějakého nového referenta, vědí, někoho z mladši školy, a každý takový chee dělat ceformy. To se ví, dělá je tak nanej- výš rok, čerta staréhio zreformuie a nechá toho. Jaké pak reformy v ouřadech! To se to jen po- mate. No dobrá, ale co ted? Zdálo se mi, že je všechno svatá pravda co pan přednosta povídá, ale rady jsem nevěděl Dival se na mne chviličku a povídá: „Hlavně se to týká jich. Dám-li projádření, že potřebuju doplnění štátusu, tak nakrásně udělají pana Vokouna ofieiálem, ale za kance- listu mi sem vrazí iěkoho jiného, a oni zůstanou praktikantem. Jo, jo. A řeknu-li, že to jde takhle taky dobře, že na tu práci my tři postačíme. nechají nám to tak, jak to je, a pak by si na avanž počkali třeba deset let. Jo, jo, Čamrda A kde pak já za deset let budu! Ale co pak na mně záleží. Tady jde o nich, Čamrda, a oni se chtějí ženit.To jim tam nahoře čert něco na- pískal!

Nebylo pochyby, pan přednosta pohlížel na věe docela správně. Čekati deset let! — až mne horko rozrazilo. Ale snad ještě hůře bylo panu přednostovi Díval se na mne, nevida východu z této tísně. Seseuvl okuláry až na špičku nosu a po- „Vždyť vědí, Čamrda, že čekám jen, aby měli o kvalifikaci víc. Pak jich to nemůže minout.“ A teď, jakoby se strachoval, že s mu do stane nějaké zdreující odpovědi, olázal se mne „Jak pak to vlastně s nimi je, Čamrdaí Chodějí — oni — do té — kontability?“ A bez dechu vyčkával, co odpovím. Avšak tu se obával zbyfečně. Pevně, bez- pečně odpovídal jsem „Pane císařský rado, kde bych teď stál kdybych byl dříve tak svědomitě studoval! Den co den, šestkrát za týden poslouchám pilně o pěti do půl sedmě. Snad jsem všeho všudy za nedbal tři, čtyři hodiny, ale od kollegů jsem s všechno vypůjčil, přečell, opsal, dohonil. Přednosta z hluboka vydechl. „No, to rád slyším,“ povídá. „Zdá se mi,“ dodávám honem, „že nemám ani nejmenší mezery. A není to předmět právě zábavný.“ „Co pak mají?“ tázal se. „V prvním semestru účetnictví vůbec, pane císařský rado, a státní účetnictví zvlášť. Ale již končí první oddělení, a druhé prý je záživnější zajímavější, jak říkají sami páni docenti. „Kdo pak jim to přednáší?“ Jmenoval jsem mu své dva professory.

Přednosta minutku přemítal, opakoval oba jména, zavrtěl hlavou a povídá: „Neznám žádného z nich. Jsou taky z mladší školy. Kdy pak já jsem z toho všeho venku! Kdyby to byli známi, promluvil byeh s nimi.“ V tom okamžiku vzpomněl jsem na dopi drahé Viktory, na její slova: Chei být hrda na vaši sílu... nechci míti celou vaši i svoji budoucnost darovánu, a byť i to bylo z rukou otce mého. — O, jak jsem teprv nyní poroz- uměl smyslu těch slov, jimiž se moudrá ta duše divčí bránila, abych všechnu svoji budoucnost zakládal na pouhé protekci tehánově. Skoro jsem se vypjal a s přízvukem hrdosti jsem pro „Pane císařský rado, doufám pevně, že obstojím. Děkuji taky mnoho své posavadn praxi, vidím do všeho jasněji.“ „A s financemi jim to nedělá obtíže?“ táza se přednosta. „Myslím jako, co se školného týče.“ „Pane císařský rado, školné jsem šťastn uhradil — (vděčně jsem vzpomněl mecenášstv Vokounova!) — ale za měsíc podstoupím kol lokvia, abych byl odškolného osvobozen, a kdyí obstojím, bude mii vráceno, co jsem zaplatil.

Přednosta oběma rukuma se chopil mo pravice a pln radosti povídái „Oni jsou stafraportský hospodář, Čamrda To se mi na nich líbí. No, vždyť to dělají pr sebe a pro — Viktorku. Nějak se mu oči zamžily, když její jmén vyslovil „Neměl bych to říkat, ale je to hodné dobré dítě. A vzdělaná je. Budou s ní šťasten. Čamrda. A kdypak budou skládat hlavn zkoušku?“ „K té budu připuštěn až po prázdninách pane císařský rado, až v září.“ Přednosta povzdychl, zasmušil se. „Šlakovitá věc! Ale jaká pomoc. Nějak t musíme protáhnout. Ještě se musíme nahoře porozhlédnout. Tím byla moje audience ve staré registra- tuře skončena. Staroch přednosta otevřel dvéře a řeklo „Taky si musím pohovořit s panem kance listou.“ Když jsem sedal ke svému stolu, stál již pan přednosta zase na práhu a kynul Vokounovi „Jsou tak laskav, pane kancelista, na slo víčko.

Pan Vokoun mi zatím neřekl slova, o čem s ním náš milý přednosta hovořil, myslím, že mu svěřil totéž tajemství, jako mně. Ale za t mne čekalo zvláštní překvapení dnes na večer. Pan přednosta odešel dříve z úřadu a dal si Vo- cápkem odnést nějaké listiny domů. Bylo před pátou, odcházel jsem právě „dc školy“ a v průjezdě setkám se s Vočápkem. Jen mne spatřil, hnal se ke mně neobyčejně rychle, zcela proti svému zvyku, a všecek udý chán huhlá mi přímo do tváře: „Tak vědí-li pak, co nového, pane Čamrda? „No?“ ale jen tak jsem to řekl, neboť no- viny Vocápkovy málokdy stojí za něco. Vocápek však, zdá se, domníval se, že zvědavostí jen hořím, otevřel ústa, vyvalil oč a skoro nestydatě se zasmál. „Dal bych jim hádat, pane Čamrda, ale ne- uhodli by to. Budeme mít veselku. Ucouvl jsem o krok, jak mi bylo nevoln z blízkosti Vocápkovy. Myslil jsem, že si cestou někde přihnul. „Co na tom, Vocápku,“ povídám. „Je maso- pust, sezona svateb a — — — „No jo, pane Čamrda,“ pokračoval Vocápel mlaskavým svým způsobem, „ale jakou veselku Našeho starého slečinka se bude vdávat . ... Po těchto slovech, myslím, otovřel jsen ústa já a couvl jsem ještě o krok „Co to žvaníte, Vocápku?“ „Jaký pak žvanění,“ byl Vocápek uražen. „Povídala mi to domovnice tam v domě u sta- rého, a jí to povídala kuchařka shora. Užje

to tak. Onehdy prý tam byly námluvy — prý nějaký pán od ouřadu, moc nóbl ouřadník, po- vídala domovnice, ale to se teprv dozvím, kdo to je. No, pane Čaprda, byli by tohle uhodli? Stál nade mněu jako vítěz. V tom okamžiku byl jsem schopen Vocápk zavraždit. Ale nezavraždil jsem ho. Bůh ví, jaké to bylo zmatení, že jsem sáh do kapsy, dal mu kuba a řekl jsem: „Vocápku, vy jste někdé pil a nevíte, ce žvaníte. Ale radím vám, abyste si dal hubu na potlicí. Nebo zví-li pan rada, co roznášíte — — Vocápek se zapotácel. „No, snad by mu to ne— — — Nechal jsem protivu stát a vyběhl jsem ze vrat jako štvaný. Dneska jsem byl v přednášec nějak roz- tržitý. Nešla mi z hlavy novina Vocápkova. Tak tedy jsem s pomocí boží již v hubách lidských. Co konečně na mně záleží. Ale má Viktora drahá A zkouška teprve v září.

Ideální byt.

Ze zápisků přítelových. Napsal B. K a m i n s ký. Před bohem, jemuž vše jest určito a jasno jest to ovšem dobře počítané třetí poschodí, kde budu bydleti od příštího čtvrtletí: vůči lidem platí to, s mezzaninem, za poschodí druhé, jak o tom neklamně hlásá tabulka, umístěná na scho- dišti, hned vedle dveří příštího měho bytu. Je to byt idcální, byteček rozkošný a lí- bezný. Už abychoní tam byli přestěhováni. Tam se to bude komponovat! Dohře, že jste o tom bytě nevěděli; nepo- chybuji ani dost málo, že by se vám zalíbil. Ale je tak dobře: byli byste jej najali tak jako já, hned v prvním okamžení a já teď neměl bychse nač těšit. Povídám: rozkošný bytek! Je trochu drahý, jak se mi zdálo hned pět minut potom, když jsem v prvním návalu radosti složil závdavek a kdy mne ukvapenost má div nezačínala mrzet — pravda, je trošičku drahý — ale, co na tom! Však už to nějak uneseme Ovšení, budeme platit najednou o čtyři sta osm- desát korun ročně více, než platili jsme právě za tolik pokojů v bytě dosavadním, jsou to věru hříšné peníze, ale, již se stalo. Závdavek je po- ložen a já jsem tomu rád. Život lidský je tak krátký — proč by si člověk nedopřál ani toho- aby hezky bydlel? Myslím, že se nám vede zeela slušně, po slední má opera mně vynesla, bohudík, a druhá. již hodlám dokončiti až v novém bytě, jist rovněž vynese tolik, že bylo by neodpustitelným hříchem, zřící se bytu tak rozkošného, jejž ná- hodou jsem objevil a jenž snad už zejtra by by pronajat jinému, bůh vi komu. Když může platit on, proč nemohl bych já, že ne? Jen když tam budeme spokojeni.

Vlastně až do nedávna byl jsem spokojen i v bytě svém dosavadním, snad proto, že na domě je nápis: „Pokoj domu tomu“ — krutou ironií bylo, když Joni na podzim, právě vedle tohonápisu, umístili jiný: „Klavírní škola Julia Beránka.“ Ještě ke všemu dá si takové nevinne jméno — Beránek! A takové věci policie trpíl Nebylo, bohužel, dosti na klávírní škole, Hned na to jednou večer kdesi v otevřeném sou- sedním okně začal hekat a frkaf jakýsi neduživý gramofon — či to byl fonograf? neznám se v těch bestiích — byla to volavka, jež přivolala ostatní. Jako když do bytu nastěhuje se první stínka. Teď už jich — gramofonů — mám v nejbližším sousedstvu pěl, o koupi šestého prý se teprve vyjednává. Právem vynáší se Praha jako město hudbymilovné. Jen ať si přijde na- dšený cizinec a posadí se večer na chvíli k mému oknu. Když tak všecky najednou začnou frkat a vřeštět, když jeden hraje kutálku a druhý do toho zpívá: „Wie schön ist die Liebe...“ a třeti mele „Cavalierii rusticanu“ — ano, ať je v Praze „hudba doma“, ale ať doma zůstane a neleze do ulic oknem! V novém bytě, myslím, tohle všechno pře- stane. Budu tam mít svatý pokoj, především ticho. A poněvadž je vyhlídka na řeku, nebudou tam ústí gramofonů namířena přímo na má okna. jinak operu svou nedopíšu do soudného dne.

A tak je tam útulně, i teď, kdy stěny jsou ještě holé, bez rozestaveného nábytku a bez obrazů, což potom, až si vše zařídíme. Budeme míti i mnohem více světla a přestane to protivné zevlování z protějších oken — vůbec, měl jsem šťastnou myšlenku, najmouti ten byt. Ba věru. již se naň těším, již aby tó bylo! V poslední době, snad vinou těch pekelnýeh strojů, jimž se řiká „gramofon“ — zaseuž jeden štěká! „Wie schön ist die Liebe!“ Mlčíš, be stie? Jakoby stále pokašlávající starý Rychnov- ský z „Mlynář a jeho dítě“ zpíval si o tom, jal hezká je láska — jen štěkej, chrě, až ochraptíš však ty mne už dlouho z domu vyháněti ne- budeš! Ano, co jsem chtěl říci: v poslední době věru zbytečně často trávival jsem večery mimo dům. To všechno přestane. V novém bytě začnu nový život. Rozkošné to bude! Má-li člověk hezký, příjemný byt, rád zdržuje se doma a jal hezky se to pracuje — jednou jsem o tom cos četl a věřím tomu na slovo. Žena sama ještě o tom neví, že jsem už najal nový byt, ani potuchy nemá. Jednal jsem tentokrát na vlastní pěsť. Má to být pro ni pře- kvapením. Myslím, že se jí tím velmi zavděčím.A ví, že má hodného muže, jenž dbá a pečuje o jeji pohodlí. Ta bude otvírat oči, až se velkou tu novinu doví! A což, až poprvé vystoupí do třetího — pardon: do druhého patra a uvidí tu čarokrásnou vyhlídku!

Jisto je — ujistil mne o tom domovník, roz šafný muž, jak se zdá — že sám papež nema tak hezké vyhlídky na Hraděany s Petřínem jakou my budeme mít z nového svého bytu. Rozkošný bytek. Představte si: na novén Riegrově nábřeží. Nový dům. Nádherný dům. Čistý dům. Ele- gantní dům. Balkon. Elektrické světlo. Zdviž. Zkrátka: ideál. Ze všech pokojů elektrické zvonky do kuchyně — naší Máry bude zni v uchul Crrrnk — prostě se smáčkne knoflik vedle dveří, takhle: crrnk — to bude znamenat „Máry, neste kávu!? Crrnk, crrnk — zmáčkne se dvakrát —: „Máry, co je s novinami?“ Crrnk errnk, errnk — však už já si něco vymyslím co řeknu Máry, až zazvoním třikrát po sobě. Žena zná dům pouze z venčí. Líbil se jí nad míru. Šli jsme kdysi procházkou kolem, musili jsme ještě přeskakovat hromady kamení, vápna. bláta a jiného staviva a žena hlasitě si po- vzdychla, jak ti lidé krásně tu budou zůstávat .. Ten povzdech utkvěl mi hluboko v srdei. Še jsem později tajně, aby ona nevěděla a abych j způsobil radost, šel jsem se podívat na byt v domě, o němž blouznila. Krásný byt, že lepšího nelze si ani přáti. Teprve dnes večer ženu překvapím hotovou události. Těším se na ten radostný údiv a na tu hubičku. Má dobrá žena je za každou maličkost tak vděčná.

Kterýsi filosof, jehož jméno vlastně mne ani nezajímá, pravil, že žena jest hádankou. Patrně slovo „žena“ myšleno jest ve smyslu všeobecném a netýká se jen ženy provdané, man želky, ale ženské vůbec. Filosof měl pravdu Jsou ženské hádankou — v žádné se nevyznáš. Myslíš si: uděláš ženě radost — čerta uděláš! Zmínil jsem se ženě o hotovém faktu, že jsem už dal závdavek na byt přímo báječný, tam a tam, dům ten a ten. Těšil jsem se na to, jak radostně bude překvapena — překvapena byla ale pranic radostně. Až jsem se stydél před n jako školáček, který pozdě nahlíží, že proved nějaké oslovství. Kam prý jsem dal rozum, že najímám tal drahý byt, skorem o pět set korun ročně víe než dosud platíme — vůbec, o jakémkoliv na- dšení ženině nebylo aní řeči, tím méně o nějakém padnuti kolem krku nebo hubičkách, Ať tomu rozumí, kdo chce: zmýlil a pře počítal jsem se. A vlastně, když jsem po konferenci se ženou o tom všem chladně uvažoval, nemohl jsen jinak, než dáti ženě za pravdu. Pletl jsem se do něčeho, čemu za mák ne rozumím a v čem se prostě neznám. Ukvapi jsem se při nejmenším. Předně proto, že my muží se vůboc nemáme plésti do takových věcí. když jsme se nebyli poradili dříve doma s věr nou ženou, protože nerozumíme tomu, který byo se ženě hodí a který nikoli, a za druhé: dábel pýchy a marnotratnosti mne posedl, že hned sotva se mi trošinku lépe vede, vyhazoval byeh peníze oknem a k tomu hned oběma rukama. Má žena, chce-li, dovede mluvit velmi pře svědčivě. Zhanila mi byt, že se mi najednou už prani nelíbil.

Zhanila jej ne proto, že by snad nechtěla by dlet na Riegrově nábřeží nebo že by jí byt jinak nevyhovoval — je to roztomilý, ideální byteček poznovu to říkám — ale ta nesmyslná drahota- Důvod za důvodem sypal se na mou hlavu — čert mi zas něco napískal! Na místě radosti, již jsem očekával a na ni jsem se těšil, byla málem ostuda a mrzutost o niž není co stát. Ani teď nevím, učinil-li jsem dobře, že jsen ženě ustoupil. Ale mluvila tak přesvědčívě o tom, že bylo by hříchem, tak zbytečně vyba zovat peníze, že jsem konečně dal jí za pravdu Ona tomu rozumí, je praktickou — já ne. (Zna jsem i lékaře, který měl tištěno na navštiven- kách: „praktický lékař“ — celý svět o něm vě- děl, že praktickým jakživ nebyl a nebude.) A ještě jedno mi žena dokázala, žabec roz- tomilý: nezbytnost toho, dojíti hned zejtra k do mácímu a nájem odvolat. Podrobil jsem se tomu, nerad sice, ale nebylo vyhnutí: slíbil jsem jí, že tedy k domácímu dojdu. Když ona mluvila tak moudře. Žena, t. j. ženská vůbec, chce-li provést svou vůli a sleduje-li určitý cíl, dovede bý- chytrou přímo dábelsky. Tak i ma žena, chytrá moudrá a rozumná žena, rozluštila téměř hravě s čím bych já si byl dlouho a nadarmo hlavu lá- mal. Ku podivu, jak nyní sám jasně chápu, čeho jsem prvé v nepochopitelné své zaslepenosti ne- chápal: byt nejen je trochu drahý — je tuze drahý, přemrštěně drahý, čirý byl to nerozum neporadit se s moudrou ženou. A hříchem byl by, najednou vyhazovati tolik peněz, i když. pravda, byt je velmi roztomilý. A je to přece je třelí patro, i kdyby tam bylo sto tabulek, hlása jících, že je to patro druhě.

Výmluvnosti drahé mé ženy podařilo se pře svědčiti mne o naprosté nutnosti toho, že 1. nikdy už se nebudu plésti do věcí, kte- rým nerozumím; dále, že 2. dojdu k panu domácímua 3. nájem bytu (nájem zcela pošetilý, bohu žel) odřeknu, pokud ještě čas, i když závdavel mi propadne. („To zas byl jednou nápad!“) Nebylo vyhnutí, chtěj, nechtěj, všechne jsem musil přislíbit. Ovšem, snadno se řekne ale — „Ale důvod, nějaký důvod,“ úpěl jsem „Pro boha, co mu řeknu, nač se vymluvim, ptal jsem se tónem, jenž, možná, ve všem ne shodoval se s významem předsedy domáenosti Pohled můj nesmělý zavěsil se úzkostlivě n ženiny rty. „Důvody? Jaké pak důvody! To je toho Víš co, řekneš —“ Chvílenku žena přemýšlela. Ale jen chvi lenku. „Řekneš prostě, ty že jsi mužský a že tomu nerozumíš, že jsi byt najímal beze mne, se mnou se neporadiv a mne se vůbec ani neze- ptav... což ostatně je pravda,“ dodala s ja- kousi — — jizlivostí, řekl bych, kdybých ji tak příliš dobře neznal. (Ba věru, řekla to dosti špi- čatě, teprve za půl hodiny se mi to v hlavě roz- leželo.) „To mu řekneš. A poviš mu, já že jsem se ptala, je-li v bytě, na příklad... co bychom si jen vymyslili? Už to mám. Ptala jsem se tě. jsou-li v bytě, ve všech pokojích, štukové stropy. Jsou tam? Nejsou. Tím líp. A tedy řekneš do- mácímu, že ho pěkně prosím, aby nám dal do pokojů štukové stropy, jinak že bys na ně ne- reflektoval... Řekni třeba, že jsem na ně zvyklá z domova, řekni mu třeba, že jsem trochu umíněná, že trvám na svém, že's měl proto doma mrzutost a já že jsem prohlásila, že vůbec nepostěhuji se do bytu, jenž nemá štukových stropů.“ Ano, ženě se to snadno řekne: jdi a řekni ať nám dá štukové stropy — teď, kdy uže je byí načisto vymalován!

Ypsilon. Ale nejíti tam — ne, cítím, že bych doma necbstál. Žena mé pravdu. Lépe zříci se jednou pro vždy závdavku, než potom každého čtvrt roku platit o sto dvacet korun víc než dosavad. Jakáž pomoc: půjdu tedy a řeknu o ty šlu- kové stropy. Buď — anebo! Nedá-li, jako že nedá, musil by leda být blázen — je vyhráno. Je ta cesta sice nemilá a mrzutá, ale na př., když si člověk jde dát vytrhnouti zub, nejde taky vesele, ale jde přece. Musí to být. A tak si tedy budu myslit, že si jdu dát vytrhnouti bo- lavý zub. Jak u pana domácího pochodím, ovšem ne- vím. Čert mi byl tohle dlužen. To jsem si zase jednou zbytečně nadrobil! Už je to za mnou. Vím tedy už, jak jsem pochodil. Strašně jsem pochodil, hanebně, bídně — vlastně mohl bych říci, že pochodil jsem vý- borně, neboť žádal jsem ze něco a bylo mi to slíbeno. Stalo se, čeho bycn se byl nikdy ne- nadál.

Domácí mé žádosti vyhověl. Máme štukové stropy. Není pochybnosti, stalo se, o čem se mi kdysi snivalo a co mne teď proklatě mrzí: sláva, po níž jsem toužíval a jež, jak e mi zdálo, dosti dlouho nechávala na sebe čekat, už je tady: jsem slavným, jsem populárním — hrore aby do té populárnostil Sám jsem se ke své hrůze o tom přesvěd- čil, že sláva má pronikla i do těch vrstov, kde bych se byl smyslu pro umění nenadál: můj nový domácí mi o tom podal důkaz, přesvědčil mine o tom jasně a nezvratně — sám bych tomu nevěřil, že je to možno. Bože, proč jsi mne udělal slavným, proč jsi mneučinil hudebním skladatelem, proč má opera nebyla raději hanebně vypískána! Tolik oper ve světě propadá... Možná, že ebylo by to bý- valo mně také příjemno, kdybych se byl se svou operou dožil fiaska — ale na jisto nebyl bych se octnul v situaci tak nemilé, trapné r zamotané. v jaké trčím dnes. A sice trčím v ní až po krk.

Přišel jsem k panu domácímu. Přednesl jsem svou žádest a bylo mi při tom horko. Abych pravdu řekl: styděl jsem se před ním i před sebou, do duše jsem se styděl za to, s ja- kou přicházím. Bylo možno na prstech si vy- pečítat, jaké dostane se mi odpovědi — ano, bylo by se mi zcela jistě dostalo odpovědi, jaké jsem zasluhoval, kdybych —kdybych nebyl na- psal operu, která se líbila a kdyby nebylo toho, že stal jsem se, přes noc, populárním a slavným. Čelo páně domácího stáhlo se ve starostlivé a zlověstné vrásky, když jsem jakž takž před- nesl mu svoji žádost. Bylo mi ho líto. Úplně to bylo zbytečno, že si to bral k srdei: já bych ná- jemníka, který by mně přišel s něčím podobným, prostě a bez milosti a bez okolků vyhodil. Ten by letěll Domácí starostlivě mlčel a přemýšlel. Mi- nutu, dvě, tři. Tři minuty — nic, jak známo, nejnepatrnější zlomeček míry časové — ale věřte mi, div mi za tu dobu nenarostl plno- vous . ..

„Je to těžká věc,“ prohodil konečně, obrá- tiv ke mně svou ustaranou tvář a dívaje se na mne tak, jakoby mne litoval, že se mi dostato ženy tak umíněné. „Těžká věc,“ opakoval bo- lestně — zasvitla mně naděje. Sklopil jsem oči, abych zakryl záblesk ra- dosti, jež, zdá se mi, náhle ozářila celý muj obličej. „Štukové stropy do tři pokojů . . . teď, kdy už byt je v pořádku a kdy jsem si oddechl, že řemeslníků jsem se konečně zbavil,“ mluvil do- mácí hlasem, jejž spisovatel novel klidně mohl si vydlužiti pro nešťastníka, trpícího náměsíč- nými hallucinacemi .. Sklonil jsem hlavu ještě níže. „Kdyby mi s podobnou žádostí přišel kdo- koliv, boz výjimky, každému bych musil od- říci,“ řekl bolestně. — „Ale panu skladateli —. Cítil jsem, že pokoušejí se o mno mrá- koty ... Hlavu maje dosud skloněnou, cítil jsem, kterak s čela řinou se mi krůpěje studeného potu — celou bílou vestu mi pokapaly! A potom se píše, jakoby domácí páni vůbee byli tvorové, neschopní vyšších vznětů a ka- ždého lepšího hnutí srdce... Můj domácí ... kterak jsem stál před ním zahanbén! Poznal jsem v něm nadšeného ctitele umění, nadšeného až k sebezapření! Jedině té okolnosti, že jsem hudebním skla- datelem, jehož opera nepropadla, že jsem „dra- hým naším mistrem“, jehož pan domácí si váží a má z toho opravdové potěšení, že „drahému mistru může vyjíti vstříc — jedině té okolnost děkuji, že mne pan domácí nesrazil se schodů, naopak, že, byť i s těžkým srdcem a „jak po- vídám, jen zeela výjimečně,“ žádosti mé — vyhovi . ..

Výhovil Ovšem, jenom s podmínkou, jíž odepřít mohl by jen divoch, naprosto nevychovaný: mu- eil jsem panu domácímu slíbit, že za tu vzácnou ochotu odvděčím se aspoň tím, že budu nájem- níkem trvalým, který hned zas nepostěhuje se jinam Ostatně, pan domácí vlídně mi prozradil, že se na mne přeptal — a s výsledkem svého pátrání o soukromých poměrech „pana skla- datele a našeho drahého mistra“ byl patrně spo- kojen. Čert aby to vzal! To má člověk z t-lo, že platí pořádně činži a že tolik let vydrží v bytě, v jehož sousedství straší pět gramofonů ... Té Jobovy zvěsti žena se nenadála — tako- vých zpráv nečekala, ani ve snu netroufala si pomyslit, že vrátím se s takovou .. Byla přímo zdrcena, že pan domácí přání jejímu — vyhovi... Ach bože, jakým je pro nás někdy dobrodiním, že se nám nevýplnilo, čeho jsme si přávali! Ba sám už před tím kolikrát maně vzpomněl jsem na to, že už jsem býl hodně velký jinoch — ba, už jsem byl v tercii, když se mi zdálo, že nejkrásnějším po- voláním na světě je to, býti — hlidačěm na dráze. Vrcholem blaha se mi zdávalo, moci ve dne v noci dívati se na vlaký kolem jezdícía přes cestu zatahovati šraňky... Byl jsem ton- krát na venkově o prázdninách, dráha vedla ne-