1
masthead
2. srpna 1903.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listůl“
národní Listůl
5
title
Služební velocipéd.
6
article
Píše Jan Bendz
Bendz
7
article
Od posledního jara, kdy jsem své manželce
koupil za dvacet osm korun krajkový černý slu-
nečník, dále zefýrovou látku na kostým, dále
klobouk, dále rukavice a také novou šněrovačku.
takovou reformni, usmívá se na mne má Terezie,
jako když jsem za ní chodil ještě za svobodna.
Od té doby odmitá mě skromné návrhy, abychom
šli společně se svými dětmi na procházku, na-
opak, vychází nyní sama a nestýká se již ani se
svými zimními družkami „Paními a dívkami
k ochraně Božího Hrobu“, s nimiž odbývala
kdysi dlouhé kostelní a duchovní seanse.
Počala se zase stýkati s dámami z cukro-
varu, které patří přes to, že vlastně ještě ani
nevíme, jak to s cukrem vypadá, mezi nejlepší
paničky, které jezdí v cukrovarském kočáře, když
právě koně nemusí voziti řízky, a na nás ostatní
smrtelníky dívají se velice s vysoka. Kdyby ne-
bylo mé Terezie a šest homolí cukru, které nám
posílají z cukrovaru před vánocemi, mnoho by
z jich baronských zjevů pobledlo. Ale má Te-
rezie říká vždy, kdykoliv se opovážím nazvati je
barony, že jsem starý osel. Toto usnesení, proti
kterémuž není bohužel opravných prostředků.
odůvodňuje tím, že eukrovarští mají právo koukati
se na ostatní ouřadniky a ouřadnice přes rameno,
protože cukr, který před vánoci dostáváme, vy-
rábějí jich manželé, takže jsme vůči nim v po-
měru odvislosti. Namítám jí sice, že jsem jako
soudce úplně neodvislý, ale to je hned oheň na
střeše. Ať prý to jen zkusím a nesmeknu před
paní dvorní radovou, to prý bude hned moje
neodvislost v pekle. To prý budu míti „schop-
nosti“ ve kvalifikační tabulce, „sotva postači-
telné,“ v „politickém chování“ známku „boucha-
ron“ a v „obzvláštních schopnostech“ známku
„nebyly dosud zpozorovány“
Ostatně musím přiznati, že má moje Terezie
o služebních zástojích po čertech bystrý úsudek.
Terezia
Vánoce
boží hrob
8
article
Pomohla mi svým důvtipem už několikráte ze
služební bryndy. Když tu byl posledně náš soudní
dozorce, stála právě v devět hodin ráno u okna
a koukala, jak přijíždí vlak. Spatřivši, že v kup
druhé třídy sedí soudní dozorce, jenž nás chtěl
jako obyčejně překvapiti při nejlepší práci, sko-
čila zprudka do naší ložnice, stáhla mne dolů
s manželské postele, oblékla mne do čistého prá-
dla, svátečních šatů a hnala mne do kanceláře.
Když mne vyháněla, napomenula mne tklivě
abych byl uctivý a zdvořilý, kdyby mne pan do-
zorce zkoušel ze zákonů, abych raději mlčel
dělal, jako bych o všem hluboce přemýšlel, abych
vůbec mnoho nemluvil a spíše se ukláněl. A po-
mohlo to. Pan dozorce nežli odjížděl, vyjádřil se
o mně našemu přednostovi, že se mu zdá, že
to je všechno ve mně, ale že to nedovedu prodat.
Tato blahovolná kritika působila na našeho před-
nostu tak ohromujícím způsobem, že mě odte
doby, kdykoliv měl něco hodně popleteného, dával
k sobě volat na poradu, což trvalo tak dlouho-
pokud nezpozoroval, že jsme svými poradami po-
pletené věci vždy ještě více popletli.
O poslední špetku praesidiální důvěry při
pravil jsem se brzy potom. Poradil jsem před-
nostovi, aby nařidil kancelářským úřadníkům, že
musí nositi na komise úřadní stejnokroj a tuto
radu odůvodnil jsem delším proslovem, že to
u venkovského lidu přispívá nesmírně k vážnosti
a úctě před úřady. Na tento lep ovšem přednosta
ihned sedl a příslušný rozkaz bezodkladně vydal.
9
article
Vážnost k úřadům u lidu sice stoupla, ale pan
kancelista Pirkhán, jenž se stal kancelistou z di-
urnisty a nikoli ze šikovatele, používal poboční
zbraně tak nemístně, že si při inventuře, klo-
pýtnuv o zbraň, zlámal nohu. Praesidium kraj-
ského soudu zavedlo hned proti přednostovi dis-
ciplinární vyhledávání, protože neposílá na in
venturu nejschopnějších úřadníků kancelářských
a tu bylo ovšem mou svatou povinností, před-
nostovi pomoci. Běžel jsem ještě té noci ke kan
celistovi Pirkhánovi a mluvil jsem do něho tak
dlouho, až mi slíbil, že při výslechu řekne, že
si zlámal nohu v sebevražedném úmyslu, žesi
vlastně chtěl zlámat vaz, že však popadl věc
za opačný konec. Jako motiv sebevražedných
úmyslů měl kancelista Pirkhán udati osobní dluhy
a jako motiv dluhů měl udati jedenáctičlennou
rodinu. A tohle přednostovi pomohlo, Kanceli-
stovi Pirkhánovi povolili na jeho dluhy zálohu
a dali mu jen důtku, že se v úřadních hodinách
zaměstnával sebevražednými úmysly, přednosta
však vyvázl z celé afféry neporušen.
Pirkhán
Praesidium kraj
10
article
Od té doby by si pan kancelista Pirkhán
za živý svět neoblékl uniformu a k poboční zbrani
má takový hluboký odpor, že jej to může přivésti
do nového disciplinárního vyšetřování. Jest ho
škoda, je to jinak snaživý úřadník! Zejmena se
osvědčil v hledání ztracených spisů v naší regi-
stratuře. Kdykoliv se v přednostově kanceláři
něco ztratilo (a to se stávalo dosti často), dostal
pan kancelista Pirkhán písemný rozkaz, aby věe
ztracenou do tří dnů našel. Prvý den tloukl
kancelista Pirkhán písemným rozkazem o stůl a
proklínal přednostu, druhý den nadával už jen
potichu a třetího dne odebral se do registratury,
kdež hledal tak dlouho, dokud nenašel. Nikdo
jiný to po kancelistovi Pirkhánovi nedovedl a
běda, když kancelista Pirkhán zůstal doma! Tu
nastal u soudu hotový Babylon! Přednosta, jako
obyčejně, pohřešil některý spis a soudní kance-
láři hned písemně nařídil, aby mu byl ztracený
spis do tří dnů předložen. Listovní Klapzuba, jenž
kancelistu Pirkhána zastupoval, tloukl po tři dny
písemným rozkazem o stůl, čtvrtého dne dal se
do hledání. Hledal listovní Klapzuba, hledal pan
Kobliha, hledali kancelářští pomocníci, nikdo
však ničeho nenašel. Pak se dal do hledání také
přednosta, registraturu obrátili tím hledáním
vzhůru nohama, ale nenašli ničeho. Pan Kobliha
lítal z nařízení přednostova do Pirkhánova bylu
dívat se, nemůže-li už pan kancelista do kance-
láře. Pak vyzvídali na něm prostřednictvím pana
Koblihy, nemá-li tušení, kde by asi mohl ztracený
spis vězeti. Pan kancelista Pirknán sice naznačil.
ale kterak hledat, když byly balíky spisů ze zá-
suvek vyhazeny a rozházeny po stolech. Teprve
když se pan Pirkhán vrátil, hledal sám a našel.
Pirkhán
Klapzuba
Pirkhat
Kobliha
Pirkhánův
Babylón
11
article
Podobný ponurý stav nastal u našeho soudu,
když si pan kancelista Pirkhán zlámal nohu, jak
už o tom byla shora učiněna zmínka. Pan kan-
celista ležel doma s nohou do deštiček sešněro-
vanou a doktorovi Cibulkovi okazoval dvakrát
denně jazyk, neboť doktor Cibulka od žádného
pacienta neodešel, dokud se mu nepodíval na ja-
zyk. A nejen to, že ležel pan kancelista Pirkhán
doma, u soudu prováděno bylo disciplinární še-
tření ve smyslu nařízení praesidia a to byly pro
našeho přednostu příliš kruté rány. Bylo u nás
jako ve stavu obležení. Přednostovi ztrácely se
spisy zrovna pod rukama a pan listovní Klapzuba
byl zasypán písemnými rozkazy, aby našel ztra-
cené spisy do tří dnů. Hledáno v registratuře, hle-
dáno v kancelářských odděleních a pan Kobliha
skrápěl horkými slzami fascikle zaprášených
spisů. Šestého dne vzkázal listovní Klapzuba,
že jest také nemocen, ale sotva dostal přednosta
vzkaz, poslal pro něho hned pana Koblihu
s přísným rozkazem, al jej přivedl a nemůže-li
chodit, aby jej přivezl. Poněvadž Klapzuba
naříkal do „kuřátek“, zavezl jej pan Kobliha ve
drožce před soud a z drožky jej odnesl na zádech
ku přednostovi.
Cibulka
Klapzuba
Kobliha
Pirkhán dom
12
article
Teprve když listovní přednostovi vyhirožoval,
že jej raní mrtvice a že jest mrtvice v jejich
rodu dědičnou, přednosta povolil a pan Kobliha
odnášel jej zase na zádech dolů do drožky. Pak
běžel k panu kancelistovi Pirkhánovi, ale nepo-
chodil. Pan kancelista jenom zamžikal svýma
očkama a stisněným hlasem prohlásil, že myslí,
že to jest jeho poslední, aby už ho nechali klidně
umříl.
V době, kdy byla situace nejnapjatější, ob
jevil se u našeho soudu pan rada Plecháček,
přednosta soudu ze sousedního okresu. S naším
přednostou studoval a proto k nám časem za-
jížděl. Bývalo s ním v hospodě milé posezení.
neboť svým humorem nikdy nikoho nezarmoutil,
Stalo se jako obyčejně, pan rada Plecháček
zatáhl nás všecky do hospody „v kufru“ a ně-
kolika anekdotami záhy rozptýlil mraky na na-
šem obzoru. Rozveselil dokonce i našeho před-
nostu, jehož zvykem bylo, baviti spolustolov-
níky citováním zastaralých ministeriálních výnosů
a vypravováním, jak on zkrátka projednává po-
zůstalosti a že se pan dvorní rada vyjádřil o jeh
pozůstalostech, že je pokládá za ty nejlepší v ob-
vodu celého krajského soudu.
Kobliha
Plecháček
13
article
„A jestli pak už máš, Tondo, velocipědy
pro sluhy?“ zeptal se náhle rada Plecháček
přednosty.
„Velocipédy!“ zakoktal tento; „jaké veloci
pédy?
„No, to mi pěkně čteš „erlassy“ —“ dloub
se rada Plecháček v přednostových rozpacích,
„což pak nevíš, že máš koupiti ihned z pau-
šálu pro celý soud jeden velocipěd a že máš
jako vrchní dozorčí orgán dohližeti, aby se slu-
hové, kteří vykonávají exekuce, naučili záhy
debře jezditi na kolech, aby mohli exekuce
rychle vykonávat?“
„Ne, ne, o tom nic nevím,“ koktal před
nosta dále; „to snad jenom žertuješ?“
„Kdežpak, žertovat,“ mávl rada Plecháček
rukou, „přece nebudu s úřadními nařízeními
žertovat! Vždyť jsi přece musil podati nahoru
do osmi dnů zprávu, co jsi v té věci zařídil, o
které firmy jsi kolo koupil, který sluha umí
jezditi už od dřívějška, kde je velocipéd, když
není ve službě, uschován a mnoho-li se uspoři
času, když se budou exekuce vykonávat na velo-
cipédech!“
Přednosta ztrnul.
Tonda
Plecháček
14
article
„Ne, ne; já nic takového nečetl,“ pravil
malomyslně; „já jsem žádnou takovou zprávu
nedělal!“
„Ale, odpusť, Anton,“ pokračoval rada Ple
cháček, „tohle je pro tebe moc nepříjemné.
Znáš přece našeho dvorského, ten je schopen
dívati se na to jako na odepření povinné úcty
poslušnosti. To jsi to někam zastrčil, nebo jsi
to ani nečell a teď z toho můžeš míti polízanou.
„Ale já přece všecko čtu,“ tvrdil přednosta
zlomeným hlasem, „mně nic neujde, já jsem na
všecko strašně pozorlivý. Jiný reviduje rejstříky
jednou za čtvrt roku, kdežto já na nich sedím
každou chvíli. Mně nic neujde, to jinak není
možno, nežli že mi kancelista onen „erlass“ ne
předložil.“
„Na to se tě nahoře nikdo nebude ptát,
pokračoval rada Plecháček neúprosně, „od tohc
jsi tady ty, aby ti kancelisté všecko pořádně
předkládali. To víš, náš pan dvorní řekne, že
to četli u všech soudů, že všade koupili z pau-
šálu velocipédy, jenom ty že jsi ničeho nečell.“
Přednostovi vyvstal na čele pot. „To ten
Pirkhán zlořečený,“ povídal si v duchu, „zase
mně nasadil pěknou štěnici do kožichu. Dávno-li
je tomu, co si zláme nohu a teď zase to takhle
provede s velocipédem!“
„No, víš co, Anton,“ pokračoval rada Ple-
cháček, „nic si z toho nedělej. Zejtra ráno půjdu
s tebou do kanceláře, „erlass“ najdeme, já ti
řeknu, jak jsem to udělal já, sepíšeme zprávua
bude to spraveno.
Ale s přednostou již nie nebylo. Svěsil zá-
dumčivě hlavu, dopil za chvíli pivo a vytratil se
z hospody.
My zůstali ještě v hospodě s radou Ple
cháčkem.
Plecháček
zlořečený
15
article
„To jste mu nasadil, pane rado, pěknou veš
do hlavy,“ povídal kollega Hadinec; „mně se
taky zdá, že něco takového u mně cirkulovalo
ale když jsem viděl, že se to vztahuje na před-
nostu, blíže jsem si toho nevšiml.“
„Ale příšlo, kollegové, přišlo,“ ujišťoval
nás rada Plecháček, „jenom že už se na to
dobře nepamatuji. Velocipěd v tom byl a slu-
hové taky, to vím určitě, a že chtěli mít o tom
nahoře zprávu, to se dá myslit! Ostatně ráno mu
to najdu, vždyť to musí mít v praesidiálkách,
do rána už to počká!“
Mimovolně jsme se podívali na hodiny
úplně jsme s panem radou souhlasili. Bylo už
skorem ráno, venku se začalo rozbřeskovati.
Druhého dne ráno viděli jsme přednostu již
před osmou hodinou uhánět do kanceláře. Li-
stovní Klapzuba, jenž stále ještě zastupoval kan
celistu Pirkhána, namahavě se šoural o hol
za ním.
První setkání mezi listovním a přednostou
odbyto bylo hned dole v chodbě.
„Znají voni své povinnosti?“ rozkřiklse
na něho přednosta.
„Poslušně prosím, pane rado, znám,“ od
povídal Klapzuba uctivě.
„A já jim povídám, že neznají,“7 křiče
přednosta rozčileně, „voni myslejí, že jsou tady
jen proto, aby spali v „grundbuchu“, voni se vo
nic nestarají, courají se do ouřadu jako bez-
hlavej! Tady se u soudu všecko ztratí a voni
místo, aby dělali pořádek, seději dole a vo nic
rada
Hadinec
Plecháček
Klapzuba
Pirkhat
16
article
se nestarají. Vod čeho jsou „kanelajinšpekto
rem, řeknou mi vod čeho?
Klapzuba třásl se jako osyka, viděl a po
znával, že je přednosta neobyčejně rozčilen.
„Poslušně prosím, pane rado,“ zakoktal.
„Už mlčejí,“ okříkl jej přednosta a obrátil s
ke schodům.
„Měl přijít nějaký „erlass“ ohledně veloci
pédů pro sluhy,“ ptal se Klapzuby, stoje již na
schodech, a já bych rád věděl, jestli voni vo
něm něco vědíl“
„Poslušně prosím, pane rado,“ povída
Klapzuba skroušeně; „něco takovýho přišlo, ale
já už opravdu ani sám nevím, kdy to bylo!“
„Nu tak viděj,“ rozkřikl se přednosta zase
„nevědí nic. „Erlass“ přišel, já ho čet, ale voni
ho nečetli. Teď se hned seberou a přinesou m
praesidiální rejstřik a najdou, pod kterým číslen
sem „erlass“ přišel. Až najdou v rejstříku číslo
budou hledat, kde je „erlass“. — Rozuměli?
„Poslušně prosím, pane rado, rozuměl,“ o
pověděl Klapzuba a vyseknuv přednostovi kom
pliment, šoural se do své kanceláře. Hned na to
ozvaly se z listovny děsné zvuky. Listovní
Klapzuba chytil v rozčilení pozemkovou knihu
pro katastrální obee Dešťovice a tloukl vztekle
mohutným tím svazkem o pult. „Jako kluka mě
strbá,“ bručel si při tom jako pohněvaný Joviš,
„nic jinak, zrovna jako klukal“
„Ale počkej, já ti povím,“ vybuchl z
chvíli, „všecko na tebe udám!
Klapzuba
rada
Joviš
17
article
Pak si utřel šátkem pot s čela, nacpal
dýmku a pomalu se šoural z kanceláře nahoru do
prvního oddělení.
Po dlouhém hledání v preaesidiálním rej
stříku zjistilo se skutečně, že k soudu došel
výnos o užívání služebních velocipédů, zjistilo
se také jednací číslo onoho výnosu, výnos samo
ten však nalezen nebyl.
K poledni viděn byl pan Koblíha, uhánějící
se svými černými, vlašťovčími šosy, směrem
k bytu kancelisty Pírkhána. S hrůzou jsme sedí
vali za ním . ..
Za chvíli vracel se bez kancelisty Pirkhána
a my si oddechli. Pan rada Plecháček však
k soudu nepřicházel, patrně vyspával. Po po-
ledni běžel pan Kobliha s visitkou přednostovou
zase do hotelu, zdali pan rada Plecháček ne-
zapomněl. Musil čekati, až se pan rada ustrojí.
ale pan rada vzkázal ústně, že nezapomněl a že
k soudu odpoledne na jisto přijde. Teprve, když
se pan Kobliha vrátil s tímto vzkazem, propusti
přednosta své kancelářské úřadnictvo o jedné ho-
dině k obědu, nařídil jim však, aby se hned p
jídle dostavili k soudu, že on sám také přijde
a že se bude v hledání pokračovat.
Zželelo se mi listovního Klapzuby a proto
jsem hned po obědě běžel do hötelu k radová
Plecháčkvi. Vyložil jsem mu upřímně, co se
u našeho soudu děje a požádal jsem ho v zájmu
lidskosti, aby přišel, jakmile se nají, hned
k soudu a přednostu našeho nějak upokojil.
Koblíha
Plecháček
rada
Plecháčkev
18
article
Rozesmál se svým upřímným, hrčivým
smíchem.
„Jo, jo, to je Tondu pravii mi na konee
„v tom ho poznávám. Já vím, že celou noc an
oka nezamhouřil k vůli velocipédům. No víte.
kollego, já ještě vypiji tady ten šálek černé kávy
a raděj hned půjdeme, aby si ten listovní ze
zoufalství ještě něco neudělal.
Vstali jsme a šli.
„Že ho chlapa raději nezastřelíte?“ povída
mi rada Plecháček cestou. „Kdyby mě někdo
takhle sekýroval, vytáhl bych nůž a probodl bych
ho jako drátenníka!“
Ujistil jsem pana radu Plecháčka, že nám
v tom brání pouze ustanovení § 134. trestního
zákonníka.
„A co, houby,“ odsekl mi pan rada, „pr
tohle by vás porota osvobodila!“
Co rada Plecháček s naším přednostou vy-
jednával a jakým způsobem podařilo se mu
úplně jej uklidniti, zůstalo nám tajemstvím. Z
chvíli vracel se však listovní Klapzuba z prvního
oddělení do své listovny a klidně si pokuřoval
z dlouhé dýmky.
„Tak co, výnos je na světě?“ ptal jsen
se ho.
Tonda
Plecháček
rada
Klapzuba
19
article
„Ale kdepak,“ odpověděl, „nenašli jsm
ho. Pirkhán ho někam založil a to vědí, jak on
to umi. Pan rada Plecháček nám pošle pozejtři
opis a ohledně toho „berichtu“ dal to našemu
už do péra, co má napsat!“
Po třetí hodině potácel se pan Kobliha v
svém šosatém, amtsdýnrovském kabátě zase po
náměstí. Šel s hlavou hluboko skloněnou, bylo
viděti, že jde z přinucení a na služební rozkaz
Byl by dojista nešel, kdyby nemusil. Zatočil se
někam do ulice a vracel se odtud teprve po půl
hodině. Nevracel se již sám, vracel se s velo-
cipédem. Mžiknutím oka jsme seznali, že pan
Kobliha přiváží k soudu cvičebný velocipěd
klempíře Hrušky, obchodujícího mimo klempíř-
ství take s velocipédy. Byl to velocipéd spíše
historický, než dnešní potřebě určený, z čeledi
tak zvaných „šelmosmrtičů“. Pan Kobliha kráče
vedle něho nejinak, než jakoby někdo z nich
obou odeházel na popraviště. Zdálo se, že i sám
velocipéd chápe velikost okamžiku, neboť hop
koval vedle shrbeného Koblihy s pochmurnou
tragikou.
Plecháček
Kobliha
Hruška
20
article
Obecenstvo na náměstí se zastavovalo a dr
Korbel s posměšným úšklebkem díval se za po-
skakujícím „šelmosmrtičem“ a za shrbeným
Koblihou.
„S těmi tam,“ povídal ke svým vasalům
ukázav rukou na náš soud, „to jednou vezme
hrozně divný konec! Jednou pro ně přijede
omnibus a odveze je všecky do blázince.o
Čím více se Kobliha blížil k soudu, tím še
pomaleji. Zdálo se, jakoby ani nešel po dlažbě
ale jakoby se brodil povidly. Listovní Klapzuba
jakmile Koblihu se „šelmosmrtičem“ zahlédl
hlasitě se rozesmál.
„Tak jdou, školáku,“ křikl na Koblihu
„vodvezou ten trakař na dvůr a já jim bud
v tom dávat hodinu!“
Kobliha se teskně zadíval na listovního.
„Jim se to směje, pane listovní,“ odpo-
věděl, „ale mně do smichu není. Teď, kdy už do-
dělávám službu, mám lézti, Pánbůh mě netrestej
na takovou obludu a mám si lámat hnáty, jako
tuhle pan kancelist Pirkhán.
„Jaká pomoc,“ pravil Klapzuba, „to vědi.
služba je služba. Já taky ráno dostal jako kluk,a
co mám dělat, — musím mlčet! Kuřátek mám
plny nohy a v hlavě mně to hučí, div se m
hlava nerozskočí, ale co mám dělat —?
Kobliha svěsil hlavu ještě hlouběji a ne
moha protáhnouti velocipéd dveřmi, otevíral po
malu ještě druhé křídlo a pak strkal velocipéd
dovnitř.
„Tak vědí, co —“ křičel za ním Klapzuba
„odjedou s tím trakařem na dvůr a dnes to od
poledne už nějak zabijeme. Já se jen divím na-
šemu „starému“, že neporučil taky mně jako
zástupci přednosty doručného a exekučního od-
dělení, abych se na tom učil denně dvě hodiny
jezdit, ale Pirkhán tomu myslím neujde, to on to
„starý“ brzy vyšťourá, že když má Pirkhán ně-
koho učit jezdit, že to musi nejdříve sám umět!
Korbel
Kobliha
Klapzuba
Jim
21
article
Já tam za nimi přijdu, a budeme koukat, jestli
se „starý“ nedívá. Sedneme si do stínu a jak
zahlédneme „starýho“, já se dám do komando-
vání a oni na to budou skákat, „starej“ bude mí
radosť a jak skončí to ostatní, to jest ještě u boha.
Pak si budou musit vybrat, kdy si vlastně budou
chtít tu nohu zlámat, toť se ví, čím dříve siji
zlámou, tím dříve budou mít svatý pokoj
Kouknou na kancelistu Pírkhána! Ten si teď leží
doma, nožičku má pěkně v deštičkách, čte s
novinky a pokuřuje z dýmčičky. Co my tady
děláme, o to se nestará. A dokud si tu nohu n
zlomil, také neměl pokoje.
Kobliha vyslechl Klapzubovu řeč v chodbě
a v tom právě potkal se s radou Plecháčkem, od
cházejícím od přednosty
Pan rada Plecháček Koblihovi na jeho uctivý
pozdrav vlídně poděkoval a povšimnuv si sta-
řičkého velocipédu, rozkřikl se-
„Člověče, kde pak mají firmu? Ta se mus
přivázat v předu na řídítka, aby každý viděl, že
kdo na tom kole sedí, jest výkonným orgánem.“
Pan Kobliha jen smutně zakýval hlavou
vlekl beze slov velocipěd dále. Listovní Klapzuba
zvolna se belhal za Koblihou na dvůr.
Na dvoře bylo příjemno. Pan Kobliha měl
tam pod kaštany besídku, obrostlou divokým
vínem a v té si nyní se svým informátorem, li-
stovním Klapzubou, usedl. Pokuřovali oba
klidně ze svých dýmek a netušili, že už je zase
přednosta nahoře shání. Když jich nenašel na-
hoře, ani dole, běžel za nimi na dvůr.
Na štěstí oba přednostu zpozorovali. Pan
Kobliha vyrazil hned z besídky a hnal se k velo
cipédu, mezitím co listovní uklízel v besídce od
ložené dýmky.
„Halt,“ křičel přednosta, „nelezou na to
zůstanou, jak jsoul
Kobliha
Klapzubův
Plecháček
rada
Plecháček Kobliha
Klapzuba
22
article
Kobliha se postavil jako za dávných čast
Kobliha se postavil jako za dávných čast
vojenských.
„Kde je listovní?“ zeptal se přednosta.
„Poslušně prosím, pane rada,“ odpovída
Kobliha chvějícím hlasem, „pan listovní mi to
ukazuje, jak se na tom jezdí!“
V tom už listovní vyrazil ven a smekal
úřadní čepici. Stáli nyní s Koblihou oba uetivě
před přednostou a oběma bylo nevolně.
„Tak vědí, co,“ pravil přednosta vážně, má-
vaje v ruce archem politografovaného papíru.
„s tím velocipědem to ještě počká! Právě zase
přišel nový „erlass“, že se sice na velocipédech
jezdit bude, protože to je moc dobrá věc, ale
že se s tím nemá začínat, dokud nebudou veloci-
pédy. Protože teď na velocipédy nejsou peníze
přišel „erlass“, aby se velocipédy sice koupily
ale až budou peníze. Dokud nebudou peníze, ne-
budou velocipédy a dokud nebudou velocipédy
nebude se na nich jezdit. Zkrátka a dobře, při
těch velocipédech to zůstane, ale jezdit se bude
až budou na ně penize! Rozuměli tomu?
„Poslušně, prosím, rozuměli,“ odpovídal
Klapzuba s Koblihou společně.
Kobliha
rada
Klapzuba
23
article
„Tak tedy voni Kobliha opakujou!“ naři
zoval přednosta.
„Poslušně prosím, pane rada,“ opakoval
Kobliha uetivě, „peníze nebudou, dokud ne-
budou velocipědy a jezdit se bude, až budou
velocipédy!“
„No, zdá se, že tomu rozuměli,“ pravi
přednosta znalecky; „tak teď tohle kolo zase
vezmou, odvezou ho ke Hruškovi a řeknou mu.
že se to všecko prozatím odkládá, aby si to kol
vzal nazpátek!“
„Poslušně prosím, pane rada, jak ráčili po
roučet!“ odpovidal Kobliha.
K večeru vezl pan Kobliha kolo zase p
náměstí. Tentokráte šel zase vztýčeně, jako oby
čejně chodíval a velocipéd vedle něho vesele
poskakoval.
„Za uhlí jsme dlužni pět stovek,“ pro
mlouval pan Koblíha sám k sobě utěšlivě, „nej-
dřiv se bude asi platit to uhlí, pak se budou
platit „druksorty“ a když se to všecko zaplatí
tak zase nebudou peníze.“
A velocipéd jakoby rozuměl lidské řeč
Koblihově, vesele poskakoval po dláždění a na
vracel se ke svému bývalému pánu.
Kobliha
rada
24
article
Dobrý přítel nad zlato.
Dobrý přítel nad zlato.
Humorcska. Napsal Sirius.
Nikdy jsem nedovedl pochopiti význam
různých sportů a proto také nikdy jsem nebyí
členem žádného klubu, ať předního, ať pro-
středního. Můj přítel Gustav Horák byl naopak
ve všech spoleích, které byly zanešeny jako spor-
tovní, třeba pěstovaly jenom hru v karty. Není
tedy divu, že takový nadšený přívrženec nemohl
jen tak klidně žíti v témže pokoji s takým ne-
věrcem jako jsem byl já. A tak denně, někdy
i v noci, musil jsem slyšeti jeho přednášky
o prospěchu a užitečnosti kopané, běhu, chůze,
skoku, veslařství, plavectví atd. atd., jak co bylo
právě v modě. Nejvýmluvnější však bývala
málem by mne již přemluvil, když se vracel
z některých závodů mezinárodních.
„Zase jsme navázali styky s cizinou! Zase
kus národní práce! Považ, už nám scházejí
jenom Čuchonci z evropských národů! Se všem
ostatními jsme se již statně kopali!“
„A dali jste dnes hodně kopanců?“ táži se
abych mu projevil svůj zájem.
„Nedali, příteli ... Ale neříká se kopane
říká se gol.
Zaznamenal jsem si to do slovníku řeč
mezinárodní a s ustrnutím jsem se díval, jak
Gustav náhle s nepochopitelným nadšením po
číná se svlékati.
„Co je ti, probůh? Zbláznil jsi se“
Nepromluvil ani slova. Když byl již úplně
vysvlečen, obrátil se ke mně zády a řekl:
„Nevidíš nic
Sirius
Horák
Čuchonec
Gustav
25
article
„Co mám viděti?“ — ptal jsem se nejist
a ohlížel jsem se již po dveřích. Dnes bylo tak
veliké horko — myslím si — což jestli působilo
na měho ubohého přitele tak, že dostal nějaký
mozkový zápal.
„Jsou tam jistě někde stopy dnešního zá-
pasu“ — řekl hrdě.
Prohlédl jsem ho teprve teď trochu dů-
kladněji a skutečně! Na zádech skvělo se ně-
kolik otisků bot, které jsem byl nakloněn po-
važovati za stopy prvního člověka. Již již jsem
chtě! dáti přítelovu kůži do palaeontologické
sbírky Musea, když ještě v čas mne upozornil:
„Jsem na ně nesmírně hrdý a nedal bych
je za nic na světě! — Dal mi je první goalman
Evropy! Vyfotografuješ mi je.
Učinil jsem tak a s pýchou založil jsem
fotografii do svého alba, neboť něco tak vzác-
ného jsem dosud neměl, ač fotografuji kde koho
i kde co.
Ale ačkoli jako amatér fotografický byl jsem
uspokojen, přece nedovedlo mne to nakloniti ani
o trochu více sportu. A byl bych snad do smrti
se žádnému sportu nenaučil, kdyby nebylo ně-
čeho, co mělo pak vliv na celý můj život.
Jsem totiž vášnivým čtenářem. Již ně-
kolikráte, když Gustav přišel v noci domů,
oslaviv náležité pád nebo vítězství v nějakých
závodech, seděl jsem ještě při knize a pohnutím
nebyl jsem někdy ani mocen slova.
Gustav
Evropa
26
article
„Co je ti?“ tázal se mne nyní zase Gustav,
který pohlížel na mou chuť ke čtení jako na cho-
robnou manii.
„Eh, čtu právě velmi zajímavý případ“ —
a poněvadž jsem si umínil vychovati Gustava,
neopomíjím mu jej sděliti. — „Mladá dívka
plula kdesi po lodičce, dostala se do víru a byla
by utonula, kdyby náhle nějaký mladik ji nebyl
zachránil s nasazením vlastního života. Teď če-
kám: vezmou se nebo ne?
„Rozumí se, že se vezmou! Ale tady máš
důkaz, jak nutno je umět plovati. Ty bys to
udělat nemohl!“
To jsem musil uznati a přemýšlel jsem
o tom. — Za nedlouho čtu novou knihu: dívka
skočí do řeky, tone, jest zachráněna; svatba.
Týden na to dostane se mi do ruky kniha: mladá
dívka svržena jest do vody žárlivým milencem,
který sám za ní skočí; na břehu mladý muž
s novofundlandským psem; pes dívku zachrání;
svatba dívky s mladým mužem, pes asistuje při
ní jako svědek. A když také ještě ve čtvrté knize
zachránil mladý muž mladé dívce tonoucí loutku
a byla z toho zase svatba, byl jsem již úplně
o tom přesvědčen, že umět plovati jest první pod-
mínkou budoucnosti mladého muže.
Gustav
27
article
Zmínil jsem se c této změně svého pře-
svědčení Gustavovi a ten vyslechl mne s velikou
radostí. Ještě téhož dne přinesl mi několik knih
v několika světových řečech o plování a počali
jsme ihned studovati tento sport theoreticky.
„Každé naše jednání musí se zakládati n
theorii“ — citoval Gustav výrok nějakého slav-
ného muže, ač mám podezření, že byl to čisto-
čistý majetek Gustavův.
Konečně mě vědění bylo takové, že jsems
mohl odvážiti do vody. Byl bych se málem
utopil, kdyby Gustav mne nebyl v čas zachránil.
Hleděl jsem tedy co nejdříve zapomenouti onu
theorii, které jsem se byl pracně naučil, a když
se to stalo, hle! ploval jsem mnohem lépe, sko-
rem již tak dobře, jako asi onen novofoundland-
ský pes, který zachránil dívku. Potěšilo mne to:
mohl jsem již zachraňovati!
Když jsme vylezli z vody, poděkoval jsem
Gustavovi za výcvik a teprve teď jsem mu sdělil
pravou příčinu toho, proč jsem se učil plovati.
Gustav
Gustavův
28
article
Upozornil jsem ho znova na romány, jichž obsal
jsem mu kdysi vypravoval. Což kdyby mně tak
někdy štěsti podalo ruku a já viděl před sebou
tonouti dívku a nemohl bych ji zachrániti! Nikdy
bych si to neodpustil!
„Štěstí? Co pak jest to nějaké štěsti, loviti
někoho ve vodě a pak se s ním oženiti?“ —
tázal se skepticky Gustav.
„Ovšem! Což pak neviš, že ty dívky byly
vždyeky krásné, bohaté? To jest přece nějaká
kariéral
„Eh, to není možné! Kdyby tomu tak bylo.
nechodily by se topiti“ — namítal Gustav, jako
nevěřicí Tomáš. Ale já pohlédl jsem na něho tak
opovržlivě, že se až začervenal.
„Předně, ne vždycky se jdou topit. A z
druhé i kdyby tak činily. V nynější době jest
to jediný prostředek, seznámiti se s mladým
mužem, rytířským a ušlechtilým. Nabidnuti
k sňatku k ničemu nevedou, vyměňování pohled-
nie přichází z mody a na plesích tanči jenom
stará generace. Co tedy má dělati dobře vycho-
vaná mladá dívka, která touží po muži, hodném
jejích snů? Musí skočiti do vody! Ve vodě
najde spíše ušlechtilý, čistý charakter, než kde
jinde.“
Gustav
Tomáš
29
article
„Přesvědčil jsi mne“ — řekl Gustav za-
myšleně.
Od té doby chodili jsme oba každý den do-
poledne i odpoledne po břehu Vltavy a dívali
jsme se upřeně na hladinu. Byli jsme oba při-
praveni, zachraňovati dívky: měli jsme toliž
plavky. Gustav chtěl dokonce, abychom měli
celý plavecký kostým a byl bych snad na to již
přistoupil, kdybych si nebyl v čas vzpomněl,
že by pak ona dívka zachráněná neměla příčiny,
před námi omdlíti. A poněvadž omdlení vyskytlo
se dosud ve všech těch románech, nemohli jsme
se ho ani my vzdáti.
Čekali jsme tedy trpělivě, ale dlouho jsme
neviděli nikoho se sebevražednými myšlěnkami.
Konečně jednoho dne spatřil jsem v dálce plouti
člun a na něm rozeznal jsem bílé šaty nějaké
ženy. V některých okamžicích života olevírá se
jako kouzlem před námi celá budoucnost. Tak
i tehdy rázem jsem pochopil, že jest to dívka,
která bude potřebovati naší pomoci.
Bleskurychle jsem se svlékl. Můj přítel po-
chopil asi jako já, že nastala rozhodná chvíle
a následoval mého příkladu. Slunce zapadalo.
Naše krásná těla třpytila se v záři paprsků, od-
rážených vodou a byla jako těla dvou bohů.
Apollo a Herakles stáli na břehu Vltavy ...
Náhle výkřik, opět a opět. Loďka se za-
potácela, bílá děva padla do vody. Hledal jsem
ještě přiměřené zvolání, s kterým bych se vrhl
do vody, když jsem uzřel Gustava již plovati.
Zadržel jsem jej-
„Jak že? Ty bys chtěl ji zachrániti? Nevíš,
že mám na ni první právo já? Kdo tě nat
upozornil, hor“
Gustav
Apollo
Héraklés
Vltava