ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 39671f40-70c5-11dc-afec-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: org 1, person 65, work 3, place 3
1 masthead
2. srpna 1903.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listůl“
národní Listůl
3 masthead
k čislu 209.
4 masthead
Strana 9.
5 title
Služební velocipéd.
6 article
Píše Jan Bendz
Bendz
7 article
Od posledního jara, kdy jsem své manželce koupil za dvacet osm korun krajkový černý slu- nečník, dále zefýrovou látku na kostým, dále klobouk, dále rukavice a také novou šněrovačku. takovou reformni, usmívá se na mne má Terezie, jako když jsem za ní chodil ještě za svobodna. Od té doby odmitá mě skromné návrhy, abychom šli společně se svými dětmi na procházku, na- opak, vychází nyní sama a nestýká se již ani se svými zimními družkami „Paními a dívkami k ochraně Božího Hrobu“, s nimiž odbývala kdysi dlouhé kostelní a duchovní seanse. Počala se zase stýkati s dámami z cukro- varu, které patří přes to, že vlastně ještě ani nevíme, jak to s cukrem vypadá, mezi nejlepší paničky, které jezdí v cukrovarském kočáře, když právě koně nemusí voziti řízky, a na nás ostatní smrtelníky dívají se velice s vysoka. Kdyby ne- bylo mé Terezie a šest homolí cukru, které nám posílají z cukrovaru před vánocemi, mnoho by z jich baronských zjevů pobledlo. Ale má Te- rezie říká vždy, kdykoliv se opovážím nazvati je barony, že jsem starý osel. Toto usnesení, proti kterémuž není bohužel opravných prostředků. odůvodňuje tím, že eukrovarští mají právo koukati se na ostatní ouřadniky a ouřadnice přes rameno, protože cukr, který před vánoci dostáváme, vy- rábějí jich manželé, takže jsme vůči nim v po- měru odvislosti. Namítám jí sice, že jsem jako soudce úplně neodvislý, ale to je hned oheň na střeše. Ať prý to jen zkusím a nesmeknu před paní dvorní radovou, to prý bude hned moje neodvislost v pekle. To prý budu míti „schop- nosti“ ve kvalifikační tabulce, „sotva postači- telné,“ v „politickém chování“ známku „boucha- ron“ a v „obzvláštních schopnostech“ známku „nebyly dosud zpozorovány“ Ostatně musím přiznati, že má moje Terezie o služebních zástojích po čertech bystrý úsudek.
Terezia Vánoce boží hrob
8 article
Pomohla mi svým důvtipem už několikráte ze služební bryndy. Když tu byl posledně náš soudní dozorce, stála právě v devět hodin ráno u okna a koukala, jak přijíždí vlak. Spatřivši, že v kup druhé třídy sedí soudní dozorce, jenž nás chtěl jako obyčejně překvapiti při nejlepší práci, sko- čila zprudka do naší ložnice, stáhla mne dolů s manželské postele, oblékla mne do čistého prá- dla, svátečních šatů a hnala mne do kanceláře. Když mne vyháněla, napomenula mne tklivě abych byl uctivý a zdvořilý, kdyby mne pan do- zorce zkoušel ze zákonů, abych raději mlčel dělal, jako bych o všem hluboce přemýšlel, abych vůbec mnoho nemluvil a spíše se ukláněl. A po- mohlo to. Pan dozorce nežli odjížděl, vyjádřil se o mně našemu přednostovi, že se mu zdá, že to je všechno ve mně, ale že to nedovedu prodat. Tato blahovolná kritika působila na našeho před- nostu tak ohromujícím způsobem, že mě odte doby, kdykoliv měl něco hodně popleteného, dával k sobě volat na poradu, což trvalo tak dlouho- pokud nezpozoroval, že jsme svými poradami po- pletené věci vždy ještě více popletli. O poslední špetku praesidiální důvěry při pravil jsem se brzy potom. Poradil jsem před- nostovi, aby nařidil kancelářským úřadníkům, že musí nositi na komise úřadní stejnokroj a tuto radu odůvodnil jsem delším proslovem, že to u venkovského lidu přispívá nesmírně k vážnosti a úctě před úřady. Na tento lep ovšem přednosta ihned sedl a příslušný rozkaz bezodkladně vydal.
9 article
Vážnost k úřadům u lidu sice stoupla, ale pan kancelista Pirkhán, jenž se stal kancelistou z di- urnisty a nikoli ze šikovatele, používal poboční zbraně tak nemístně, že si při inventuře, klo- pýtnuv o zbraň, zlámal nohu. Praesidium kraj- ského soudu zavedlo hned proti přednostovi dis- ciplinární vyhledávání, protože neposílá na in venturu nejschopnějších úřadníků kancelářských a tu bylo ovšem mou svatou povinností, před- nostovi pomoci. Běžel jsem ještě té noci ke kan celistovi Pirkhánovi a mluvil jsem do něho tak dlouho, až mi slíbil, že při výslechu řekne, že si zlámal nohu v sebevražedném úmyslu, žesi vlastně chtěl zlámat vaz, že však popadl věc za opačný konec. Jako motiv sebevražedných úmyslů měl kancelista Pirkhán udati osobní dluhy a jako motiv dluhů měl udati jedenáctičlennou rodinu. A tohle přednostovi pomohlo, Kanceli- stovi Pirkhánovi povolili na jeho dluhy zálohu a dali mu jen důtku, že se v úřadních hodinách zaměstnával sebevražednými úmysly, přednosta však vyvázl z celé afféry neporušen.
Pirkhán Praesidium kraj
10 article
Od té doby by si pan kancelista Pirkhán za živý svět neoblékl uniformu a k poboční zbrani má takový hluboký odpor, že jej to může přivésti do nového disciplinárního vyšetřování. Jest ho škoda, je to jinak snaživý úřadník! Zejmena se osvědčil v hledání ztracených spisů v naší regi- stratuře. Kdykoliv se v přednostově kanceláři něco ztratilo (a to se stávalo dosti často), dostal pan kancelista Pirkhán písemný rozkaz, aby věe ztracenou do tří dnů našel. Prvý den tloukl kancelista Pirkhán písemným rozkazem o stůl a proklínal přednostu, druhý den nadával už jen potichu a třetího dne odebral se do registratury, kdež hledal tak dlouho, dokud nenašel. Nikdo jiný to po kancelistovi Pirkhánovi nedovedl a běda, když kancelista Pirkhán zůstal doma! Tu nastal u soudu hotový Babylon! Přednosta, jako obyčejně, pohřešil některý spis a soudní kance- láři hned písemně nařídil, aby mu byl ztracený spis do tří dnů předložen. Listovní Klapzuba, jenž kancelistu Pirkhána zastupoval, tloukl po tři dny písemným rozkazem o stůl, čtvrtého dne dal se do hledání. Hledal listovní Klapzuba, hledal pan Kobliha, hledali kancelářští pomocníci, nikdo však ničeho nenašel. Pak se dal do hledání také přednosta, registraturu obrátili tím hledáním vzhůru nohama, ale nenašli ničeho. Pan Kobliha lítal z nařízení přednostova do Pirkhánova bylu dívat se, nemůže-li už pan kancelista do kance- láře. Pak vyzvídali na něm prostřednictvím pana Koblihy, nemá-li tušení, kde by asi mohl ztracený spis vězeti. Pan kancelista Pirknán sice naznačil. ale kterak hledat, když byly balíky spisů ze zá- suvek vyhazeny a rozházeny po stolech. Teprve když se pan Pirkhán vrátil, hledal sám a našel.
Pirkhán Klapzuba Pirkhat Kobliha Pirkhánův Babylón
11 article
Podobný ponurý stav nastal u našeho soudu, když si pan kancelista Pirkhán zlámal nohu, jak už o tom byla shora učiněna zmínka. Pan kan- celista ležel doma s nohou do deštiček sešněro- vanou a doktorovi Cibulkovi okazoval dvakrát denně jazyk, neboť doktor Cibulka od žádného pacienta neodešel, dokud se mu nepodíval na ja- zyk. A nejen to, že ležel pan kancelista Pirkhán doma, u soudu prováděno bylo disciplinární še- tření ve smyslu nařízení praesidia a to byly pro našeho přednostu příliš kruté rány. Bylo u nás jako ve stavu obležení. Přednostovi ztrácely se spisy zrovna pod rukama a pan listovní Klapzuba byl zasypán písemnými rozkazy, aby našel ztra- cené spisy do tří dnů. Hledáno v registratuře, hle- dáno v kancelářských odděleních a pan Kobliha skrápěl horkými slzami fascikle zaprášených spisů. Šestého dne vzkázal listovní Klapzuba, že jest také nemocen, ale sotva dostal přednosta vzkaz, poslal pro něho hned pana Koblihu s přísným rozkazem, al jej přivedl a nemůže-li chodit, aby jej přivezl. Poněvadž Klapzuba naříkal do „kuřátek“, zavezl jej pan Kobliha ve drožce před soud a z drožky jej odnesl na zádech ku přednostovi.
Cibulka Klapzuba Kobliha Pirkhán dom
12 article
Teprve když listovní přednostovi vyhirožoval, že jej raní mrtvice a že jest mrtvice v jejich rodu dědičnou, přednosta povolil a pan Kobliha odnášel jej zase na zádech dolů do drožky. Pak běžel k panu kancelistovi Pirkhánovi, ale nepo- chodil. Pan kancelista jenom zamžikal svýma očkama a stisněným hlasem prohlásil, že myslí, že to jest jeho poslední, aby už ho nechali klidně umříl. V době, kdy byla situace nejnapjatější, ob jevil se u našeho soudu pan rada Plecháček, přednosta soudu ze sousedního okresu. S naším přednostou studoval a proto k nám časem za- jížděl. Bývalo s ním v hospodě milé posezení. neboť svým humorem nikdy nikoho nezarmoutil, Stalo se jako obyčejně, pan rada Plecháček zatáhl nás všecky do hospody „v kufru“ a ně- kolika anekdotami záhy rozptýlil mraky na na- šem obzoru. Rozveselil dokonce i našeho před- nostu, jehož zvykem bylo, baviti spolustolov- níky citováním zastaralých ministeriálních výnosů a vypravováním, jak on zkrátka projednává po- zůstalosti a že se pan dvorní rada vyjádřil o jeh pozůstalostech, že je pokládá za ty nejlepší v ob- vodu celého krajského soudu.
Kobliha Plecháček
13 article
„A jestli pak už máš, Tondo, velocipědy pro sluhy?“ zeptal se náhle rada Plecháček přednosty. „Velocipédy!“ zakoktal tento; „jaké veloci pédy? „No, to mi pěkně čteš „erlassy“ —“ dloub se rada Plecháček v přednostových rozpacích, „což pak nevíš, že máš koupiti ihned z pau- šálu pro celý soud jeden velocipěd a že máš jako vrchní dozorčí orgán dohližeti, aby se slu- hové, kteří vykonávají exekuce, naučili záhy debře jezditi na kolech, aby mohli exekuce rychle vykonávat?“ „Ne, ne, o tom nic nevím,“ koktal před nosta dále; „to snad jenom žertuješ?“ „Kdežpak, žertovat,“ mávl rada Plecháček rukou, „přece nebudu s úřadními nařízeními žertovat! Vždyť jsi přece musil podati nahoru do osmi dnů zprávu, co jsi v té věci zařídil, o které firmy jsi kolo koupil, který sluha umí jezditi už od dřívějška, kde je velocipéd, když není ve službě, uschován a mnoho-li se uspoři času, když se budou exekuce vykonávat na velo- cipédech!“ Přednosta ztrnul.
Tonda Plecháček
14 article
„Ne, ne; já nic takového nečetl,“ pravil malomyslně; „já jsem žádnou takovou zprávu nedělal!“ „Ale, odpusť, Anton,“ pokračoval rada Ple cháček, „tohle je pro tebe moc nepříjemné. Znáš přece našeho dvorského, ten je schopen dívati se na to jako na odepření povinné úcty poslušnosti. To jsi to někam zastrčil, nebo jsi to ani nečell a teď z toho můžeš míti polízanou. „Ale já přece všecko čtu,“ tvrdil přednosta zlomeným hlasem, „mně nic neujde, já jsem na všecko strašně pozorlivý. Jiný reviduje rejstříky jednou za čtvrt roku, kdežto já na nich sedím každou chvíli. Mně nic neujde, to jinak není možno, nežli že mi kancelista onen „erlass“ ne předložil.“ „Na to se tě nahoře nikdo nebude ptát, pokračoval rada Plecháček neúprosně, „od tohc jsi tady ty, aby ti kancelisté všecko pořádně předkládali. To víš, náš pan dvorní řekne, že to četli u všech soudů, že všade koupili z pau- šálu velocipédy, jenom ty že jsi ničeho nečell.“ Přednostovi vyvstal na čele pot. „To ten Pirkhán zlořečený,“ povídal si v duchu, „zase mně nasadil pěknou štěnici do kožichu. Dávno-li je tomu, co si zláme nohu a teď zase to takhle provede s velocipédem!“ „No, víš co, Anton,“ pokračoval rada Ple- cháček, „nic si z toho nedělej. Zejtra ráno půjdu s tebou do kanceláře, „erlass“ najdeme, já ti řeknu, jak jsem to udělal já, sepíšeme zprávua bude to spraveno. Ale s přednostou již nie nebylo. Svěsil zá- dumčivě hlavu, dopil za chvíli pivo a vytratil se z hospody. My zůstali ještě v hospodě s radou Ple cháčkem.
Plecháček zlořečený
15 article
„To jste mu nasadil, pane rado, pěknou veš do hlavy,“ povídal kollega Hadinec; „mně se taky zdá, že něco takového u mně cirkulovalo ale když jsem viděl, že se to vztahuje na před- nostu, blíže jsem si toho nevšiml.“ „Ale příšlo, kollegové, přišlo,“ ujišťoval nás rada Plecháček, „jenom že už se na to dobře nepamatuji. Velocipěd v tom byl a slu- hové taky, to vím určitě, a že chtěli mít o tom nahoře zprávu, to se dá myslit! Ostatně ráno mu to najdu, vždyť to musí mít v praesidiálkách, do rána už to počká!“ Mimovolně jsme se podívali na hodiny úplně jsme s panem radou souhlasili. Bylo už skorem ráno, venku se začalo rozbřeskovati. Druhého dne ráno viděli jsme přednostu již před osmou hodinou uhánět do kanceláře. Li- stovní Klapzuba, jenž stále ještě zastupoval kan celistu Pirkhána, namahavě se šoural o hol za ním. První setkání mezi listovním a přednostou odbyto bylo hned dole v chodbě. „Znají voni své povinnosti?“ rozkřiklse na něho přednosta. „Poslušně prosím, pane rado, znám,“ od povídal Klapzuba uctivě. „A já jim povídám, že neznají,“7 křiče přednosta rozčileně, „voni myslejí, že jsou tady jen proto, aby spali v „grundbuchu“, voni se vo nic nestarají, courají se do ouřadu jako bez- hlavej! Tady se u soudu všecko ztratí a voni místo, aby dělali pořádek, seději dole a vo nic
rada Hadinec Plecháček Klapzuba Pirkhat
16 article
se nestarají. Vod čeho jsou „kanelajinšpekto rem, řeknou mi vod čeho? Klapzuba třásl se jako osyka, viděl a po znával, že je přednosta neobyčejně rozčilen. „Poslušně prosím, pane rado,“ zakoktal. „Už mlčejí,“ okříkl jej přednosta a obrátil s ke schodům. „Měl přijít nějaký „erlass“ ohledně veloci pédů pro sluhy,“ ptal se Klapzuby, stoje již na schodech, a já bych rád věděl, jestli voni vo něm něco vědíl“ „Poslušně prosím, pane rado,“ povída Klapzuba skroušeně; „něco takovýho přišlo, ale já už opravdu ani sám nevím, kdy to bylo!“ „Nu tak viděj,“ rozkřikl se přednosta zase „nevědí nic. „Erlass“ přišel, já ho čet, ale voni ho nečetli. Teď se hned seberou a přinesou m praesidiální rejstřik a najdou, pod kterým číslen sem „erlass“ přišel. Až najdou v rejstříku číslo budou hledat, kde je „erlass“. — Rozuměli? „Poslušně prosím, pane rado, rozuměl,“ o pověděl Klapzuba a vyseknuv přednostovi kom pliment, šoural se do své kanceláře. Hned na to ozvaly se z listovny děsné zvuky. Listovní Klapzuba chytil v rozčilení pozemkovou knihu pro katastrální obee Dešťovice a tloukl vztekle mohutným tím svazkem o pult. „Jako kluka mě strbá,“ bručel si při tom jako pohněvaný Joviš, „nic jinak, zrovna jako klukal“ „Ale počkej, já ti povím,“ vybuchl z chvíli, „všecko na tebe udám!
Klapzuba rada Joviš
17 article
Pak si utřel šátkem pot s čela, nacpal dýmku a pomalu se šoural z kanceláře nahoru do prvního oddělení. Po dlouhém hledání v preaesidiálním rej stříku zjistilo se skutečně, že k soudu došel výnos o užívání služebních velocipédů, zjistilo se také jednací číslo onoho výnosu, výnos samo ten však nalezen nebyl. K poledni viděn byl pan Koblíha, uhánějící se svými černými, vlašťovčími šosy, směrem k bytu kancelisty Pírkhána. S hrůzou jsme sedí vali za ním . .. Za chvíli vracel se bez kancelisty Pirkhána a my si oddechli. Pan rada Plecháček však k soudu nepřicházel, patrně vyspával. Po po- ledni běžel pan Kobliha s visitkou přednostovou zase do hotelu, zdali pan rada Plecháček ne- zapomněl. Musil čekati, až se pan rada ustrojí. ale pan rada vzkázal ústně, že nezapomněl a že k soudu odpoledne na jisto přijde. Teprve, když se pan Kobliha vrátil s tímto vzkazem, propusti přednosta své kancelářské úřadnictvo o jedné ho- dině k obědu, nařídil jim však, aby se hned p jídle dostavili k soudu, že on sám také přijde a že se bude v hledání pokračovat. Zželelo se mi listovního Klapzuby a proto jsem hned po obědě běžel do hötelu k radová Plecháčkvi. Vyložil jsem mu upřímně, co se u našeho soudu děje a požádal jsem ho v zájmu lidskosti, aby přišel, jakmile se nají, hned k soudu a přednostu našeho nějak upokojil.
Koblíha Plecháček rada Plecháčkev
18 article
Rozesmál se svým upřímným, hrčivým smíchem. „Jo, jo, to je Tondu pravii mi na konee „v tom ho poznávám. Já vím, že celou noc an oka nezamhouřil k vůli velocipédům. No víte. kollego, já ještě vypiji tady ten šálek černé kávy a raděj hned půjdeme, aby si ten listovní ze zoufalství ještě něco neudělal. Vstali jsme a šli. „Že ho chlapa raději nezastřelíte?“ povída mi rada Plecháček cestou. „Kdyby mě někdo takhle sekýroval, vytáhl bych nůž a probodl bych ho jako drátenníka!“ Ujistil jsem pana radu Plecháčka, že nám v tom brání pouze ustanovení § 134. trestního zákonníka. „A co, houby,“ odsekl mi pan rada, „pr tohle by vás porota osvobodila!“ Co rada Plecháček s naším přednostou vy- jednával a jakým způsobem podařilo se mu úplně jej uklidniti, zůstalo nám tajemstvím. Z chvíli vracel se však listovní Klapzuba z prvního oddělení do své listovny a klidně si pokuřoval z dlouhé dýmky. „Tak co, výnos je na světě?“ ptal jsen se ho.
Tonda Plecháček rada Klapzuba
19 article
„Ale kdepak,“ odpověděl, „nenašli jsm ho. Pirkhán ho někam založil a to vědí, jak on to umi. Pan rada Plecháček nám pošle pozejtři opis a ohledně toho „berichtu“ dal to našemu už do péra, co má napsat!“ Po třetí hodině potácel se pan Kobliha v svém šosatém, amtsdýnrovském kabátě zase po náměstí. Šel s hlavou hluboko skloněnou, bylo viděti, že jde z přinucení a na služební rozkaz Byl by dojista nešel, kdyby nemusil. Zatočil se někam do ulice a vracel se odtud teprve po půl hodině. Nevracel se již sám, vracel se s velo- cipédem. Mžiknutím oka jsme seznali, že pan Kobliha přiváží k soudu cvičebný velocipěd klempíře Hrušky, obchodujícího mimo klempíř- ství take s velocipédy. Byl to velocipéd spíše historický, než dnešní potřebě určený, z čeledi tak zvaných „šelmosmrtičů“. Pan Kobliha kráče vedle něho nejinak, než jakoby někdo z nich obou odeházel na popraviště. Zdálo se, že i sám velocipéd chápe velikost okamžiku, neboť hop koval vedle shrbeného Koblihy s pochmurnou tragikou.
Plecháček Kobliha Hruška
20 article
Obecenstvo na náměstí se zastavovalo a dr Korbel s posměšným úšklebkem díval se za po- skakujícím „šelmosmrtičem“ a za shrbeným Koblihou. „S těmi tam,“ povídal ke svým vasalům ukázav rukou na náš soud, „to jednou vezme hrozně divný konec! Jednou pro ně přijede omnibus a odveze je všecky do blázince.o Čím více se Kobliha blížil k soudu, tím še pomaleji. Zdálo se, jakoby ani nešel po dlažbě ale jakoby se brodil povidly. Listovní Klapzuba jakmile Koblihu se „šelmosmrtičem“ zahlédl hlasitě se rozesmál. „Tak jdou, školáku,“ křikl na Koblihu „vodvezou ten trakař na dvůr a já jim bud v tom dávat hodinu!“ Kobliha se teskně zadíval na listovního. „Jim se to směje, pane listovní,“ odpo- věděl, „ale mně do smichu není. Teď, kdy už do- dělávám službu, mám lézti, Pánbůh mě netrestej na takovou obludu a mám si lámat hnáty, jako tuhle pan kancelist Pirkhán. „Jaká pomoc,“ pravil Klapzuba, „to vědi. služba je služba. Já taky ráno dostal jako kluk,a co mám dělat, — musím mlčet! Kuřátek mám plny nohy a v hlavě mně to hučí, div se m hlava nerozskočí, ale co mám dělat —? Kobliha svěsil hlavu ještě hlouběji a ne moha protáhnouti velocipéd dveřmi, otevíral po malu ještě druhé křídlo a pak strkal velocipéd dovnitř. „Tak vědí, co —“ křičel za ním Klapzuba „odjedou s tím trakařem na dvůr a dnes to od poledne už nějak zabijeme. Já se jen divím na- šemu „starému“, že neporučil taky mně jako zástupci přednosty doručného a exekučního od- dělení, abych se na tom učil denně dvě hodiny jezdit, ale Pirkhán tomu myslím neujde, to on to „starý“ brzy vyšťourá, že když má Pirkhán ně- koho učit jezdit, že to musi nejdříve sám umět!
Korbel Kobliha Klapzuba Jim
21 article
Já tam za nimi přijdu, a budeme koukat, jestli se „starý“ nedívá. Sedneme si do stínu a jak zahlédneme „starýho“, já se dám do komando- vání a oni na to budou skákat, „starej“ bude mí radosť a jak skončí to ostatní, to jest ještě u boha. Pak si budou musit vybrat, kdy si vlastně budou chtít tu nohu zlámat, toť se ví, čím dříve siji zlámou, tím dříve budou mít svatý pokoj Kouknou na kancelistu Pírkhána! Ten si teď leží doma, nožičku má pěkně v deštičkách, čte s novinky a pokuřuje z dýmčičky. Co my tady děláme, o to se nestará. A dokud si tu nohu n zlomil, také neměl pokoje. Kobliha vyslechl Klapzubovu řeč v chodbě a v tom právě potkal se s radou Plecháčkem, od cházejícím od přednosty Pan rada Plecháček Koblihovi na jeho uctivý pozdrav vlídně poděkoval a povšimnuv si sta- řičkého velocipédu, rozkřikl se- „Člověče, kde pak mají firmu? Ta se mus přivázat v předu na řídítka, aby každý viděl, že kdo na tom kole sedí, jest výkonným orgánem.“ Pan Kobliha jen smutně zakýval hlavou vlekl beze slov velocipěd dále. Listovní Klapzuba zvolna se belhal za Koblihou na dvůr. Na dvoře bylo příjemno. Pan Kobliha měl tam pod kaštany besídku, obrostlou divokým vínem a v té si nyní se svým informátorem, li- stovním Klapzubou, usedl. Pokuřovali oba klidně ze svých dýmek a netušili, že už je zase přednosta nahoře shání. Když jich nenašel na- hoře, ani dole, běžel za nimi na dvůr. Na štěstí oba přednostu zpozorovali. Pan Kobliha vyrazil hned z besídky a hnal se k velo cipédu, mezitím co listovní uklízel v besídce od ložené dýmky. „Halt,“ křičel přednosta, „nelezou na to zůstanou, jak jsoul
Kobliha Klapzubův Plecháček rada Plecháček Kobliha Klapzuba
22 article Kobliha se postavil jako za dávných čast
Kobliha se postavil jako za dávných čast vojenských. „Kde je listovní?“ zeptal se přednosta. „Poslušně prosím, pane rada,“ odpovída Kobliha chvějícím hlasem, „pan listovní mi to ukazuje, jak se na tom jezdí!“ V tom už listovní vyrazil ven a smekal úřadní čepici. Stáli nyní s Koblihou oba uetivě před přednostou a oběma bylo nevolně. „Tak vědí, co,“ pravil přednosta vážně, má- vaje v ruce archem politografovaného papíru. „s tím velocipědem to ještě počká! Právě zase přišel nový „erlass“, že se sice na velocipédech jezdit bude, protože to je moc dobrá věc, ale že se s tím nemá začínat, dokud nebudou veloci- pédy. Protože teď na velocipédy nejsou peníze přišel „erlass“, aby se velocipédy sice koupily ale až budou peníze. Dokud nebudou peníze, ne- budou velocipédy a dokud nebudou velocipédy nebude se na nich jezdit. Zkrátka a dobře, při těch velocipédech to zůstane, ale jezdit se bude až budou na ně penize! Rozuměli tomu? „Poslušně, prosím, rozuměli,“ odpovídal Klapzuba s Koblihou společně.
Kobliha rada Klapzuba
23 article
„Tak tedy voni Kobliha opakujou!“ naři zoval přednosta. „Poslušně prosím, pane rada,“ opakoval Kobliha uetivě, „peníze nebudou, dokud ne- budou velocipědy a jezdit se bude, až budou velocipédy!“ „No, zdá se, že tomu rozuměli,“ pravi přednosta znalecky; „tak teď tohle kolo zase vezmou, odvezou ho ke Hruškovi a řeknou mu. že se to všecko prozatím odkládá, aby si to kol vzal nazpátek!“ „Poslušně prosím, pane rada, jak ráčili po roučet!“ odpovidal Kobliha. K večeru vezl pan Kobliha kolo zase p náměstí. Tentokráte šel zase vztýčeně, jako oby čejně chodíval a velocipéd vedle něho vesele poskakoval. „Za uhlí jsme dlužni pět stovek,“ pro mlouval pan Koblíha sám k sobě utěšlivě, „nej- dřiv se bude asi platit to uhlí, pak se budou platit „druksorty“ a když se to všecko zaplatí tak zase nebudou peníze.“ A velocipéd jakoby rozuměl lidské řeč Koblihově, vesele poskakoval po dláždění a na vracel se ke svému bývalému pánu.
Kobliha rada
24 article Dobrý přítel nad zlato.
Dobrý přítel nad zlato. Humorcska. Napsal Sirius. Nikdy jsem nedovedl pochopiti význam různých sportů a proto také nikdy jsem nebyí členem žádného klubu, ať předního, ať pro- středního. Můj přítel Gustav Horák byl naopak ve všech spoleích, které byly zanešeny jako spor- tovní, třeba pěstovaly jenom hru v karty. Není tedy divu, že takový nadšený přívrženec nemohl jen tak klidně žíti v témže pokoji s takým ne- věrcem jako jsem byl já. A tak denně, někdy i v noci, musil jsem slyšeti jeho přednášky o prospěchu a užitečnosti kopané, běhu, chůze, skoku, veslařství, plavectví atd. atd., jak co bylo právě v modě. Nejvýmluvnější však bývala málem by mne již přemluvil, když se vracel z některých závodů mezinárodních. „Zase jsme navázali styky s cizinou! Zase kus národní práce! Považ, už nám scházejí jenom Čuchonci z evropských národů! Se všem ostatními jsme se již statně kopali!“ „A dali jste dnes hodně kopanců?“ táži se abych mu projevil svůj zájem. „Nedali, příteli ... Ale neříká se kopane říká se gol. Zaznamenal jsem si to do slovníku řeč mezinárodní a s ustrnutím jsem se díval, jak Gustav náhle s nepochopitelným nadšením po číná se svlékati. „Co je ti, probůh? Zbláznil jsi se“ Nepromluvil ani slova. Když byl již úplně vysvlečen, obrátil se ke mně zády a řekl: „Nevidíš nic
Sirius Horák Čuchonec Gustav
25 article
„Co mám viděti?“ — ptal jsem se nejist a ohlížel jsem se již po dveřích. Dnes bylo tak veliké horko — myslím si — což jestli působilo na měho ubohého přitele tak, že dostal nějaký mozkový zápal. „Jsou tam jistě někde stopy dnešního zá- pasu“ — řekl hrdě. Prohlédl jsem ho teprve teď trochu dů- kladněji a skutečně! Na zádech skvělo se ně- kolik otisků bot, které jsem byl nakloněn po- važovati za stopy prvního člověka. Již již jsem chtě! dáti přítelovu kůži do palaeontologické sbírky Musea, když ještě v čas mne upozornil: „Jsem na ně nesmírně hrdý a nedal bych je za nic na světě! — Dal mi je první goalman Evropy! Vyfotografuješ mi je. Učinil jsem tak a s pýchou založil jsem fotografii do svého alba, neboť něco tak vzác- ného jsem dosud neměl, ač fotografuji kde koho i kde co. Ale ačkoli jako amatér fotografický byl jsem uspokojen, přece nedovedlo mne to nakloniti ani o trochu více sportu. A byl bych snad do smrti se žádnému sportu nenaučil, kdyby nebylo ně- čeho, co mělo pak vliv na celý můj život. Jsem totiž vášnivým čtenářem. Již ně- kolikráte, když Gustav přišel v noci domů, oslaviv náležité pád nebo vítězství v nějakých závodech, seděl jsem ještě při knize a pohnutím nebyl jsem někdy ani mocen slova.
Gustav Evropa
26 article
„Co je ti?“ tázal se mne nyní zase Gustav, který pohlížel na mou chuť ke čtení jako na cho- robnou manii. „Eh, čtu právě velmi zajímavý případ“ — a poněvadž jsem si umínil vychovati Gustava, neopomíjím mu jej sděliti. — „Mladá dívka plula kdesi po lodičce, dostala se do víru a byla by utonula, kdyby náhle nějaký mladik ji nebyl zachránil s nasazením vlastního života. Teď če- kám: vezmou se nebo ne? „Rozumí se, že se vezmou! Ale tady máš důkaz, jak nutno je umět plovati. Ty bys to udělat nemohl!“ To jsem musil uznati a přemýšlel jsem o tom. — Za nedlouho čtu novou knihu: dívka skočí do řeky, tone, jest zachráněna; svatba. Týden na to dostane se mi do ruky kniha: mladá dívka svržena jest do vody žárlivým milencem, který sám za ní skočí; na břehu mladý muž s novofundlandským psem; pes dívku zachrání; svatba dívky s mladým mužem, pes asistuje při ní jako svědek. A když také ještě ve čtvrté knize zachránil mladý muž mladé dívce tonoucí loutku a byla z toho zase svatba, byl jsem již úplně o tom přesvědčen, že umět plovati jest první pod- mínkou budoucnosti mladého muže.
Gustav
27 article
Zmínil jsem se c této změně svého pře- svědčení Gustavovi a ten vyslechl mne s velikou radostí. Ještě téhož dne přinesl mi několik knih v několika světových řečech o plování a počali jsme ihned studovati tento sport theoreticky. „Každé naše jednání musí se zakládati n theorii“ — citoval Gustav výrok nějakého slav- ného muže, ač mám podezření, že byl to čisto- čistý majetek Gustavův. Konečně mě vědění bylo takové, že jsems mohl odvážiti do vody. Byl bych se málem utopil, kdyby Gustav mne nebyl v čas zachránil. Hleděl jsem tedy co nejdříve zapomenouti onu theorii, které jsem se byl pracně naučil, a když se to stalo, hle! ploval jsem mnohem lépe, sko- rem již tak dobře, jako asi onen novofoundland- ský pes, který zachránil dívku. Potěšilo mne to: mohl jsem již zachraňovati! Když jsme vylezli z vody, poděkoval jsem Gustavovi za výcvik a teprve teď jsem mu sdělil pravou příčinu toho, proč jsem se učil plovati.
Gustav Gustavův
28 article
Upozornil jsem ho znova na romány, jichž obsal jsem mu kdysi vypravoval. Což kdyby mně tak někdy štěsti podalo ruku a já viděl před sebou tonouti dívku a nemohl bych ji zachrániti! Nikdy bych si to neodpustil! „Štěstí? Co pak jest to nějaké štěsti, loviti někoho ve vodě a pak se s ním oženiti?“ — tázal se skepticky Gustav. „Ovšem! Což pak neviš, že ty dívky byly vždyeky krásné, bohaté? To jest přece nějaká kariéral „Eh, to není možné! Kdyby tomu tak bylo. nechodily by se topiti“ — namítal Gustav, jako nevěřicí Tomáš. Ale já pohlédl jsem na něho tak opovržlivě, že se až začervenal. „Předně, ne vždycky se jdou topit. A z druhé i kdyby tak činily. V nynější době jest to jediný prostředek, seznámiti se s mladým mužem, rytířským a ušlechtilým. Nabidnuti k sňatku k ničemu nevedou, vyměňování pohled- nie přichází z mody a na plesích tanči jenom stará generace. Co tedy má dělati dobře vycho- vaná mladá dívka, která touží po muži, hodném jejích snů? Musí skočiti do vody! Ve vodě najde spíše ušlechtilý, čistý charakter, než kde jinde.“
Gustav Tomáš
29 article
„Přesvědčil jsi mne“ — řekl Gustav za- myšleně. Od té doby chodili jsme oba každý den do- poledne i odpoledne po břehu Vltavy a dívali jsme se upřeně na hladinu. Byli jsme oba při- praveni, zachraňovati dívky: měli jsme toliž plavky. Gustav chtěl dokonce, abychom měli celý plavecký kostým a byl bych snad na to již přistoupil, kdybych si nebyl v čas vzpomněl, že by pak ona dívka zachráněná neměla příčiny, před námi omdlíti. A poněvadž omdlení vyskytlo se dosud ve všech těch románech, nemohli jsme se ho ani my vzdáti. Čekali jsme tedy trpělivě, ale dlouho jsme neviděli nikoho se sebevražednými myšlěnkami. Konečně jednoho dne spatřil jsem v dálce plouti člun a na něm rozeznal jsem bílé šaty nějaké ženy. V některých okamžicích života olevírá se jako kouzlem před námi celá budoucnost. Tak i tehdy rázem jsem pochopil, že jest to dívka, která bude potřebovati naší pomoci. Bleskurychle jsem se svlékl. Můj přítel po- chopil asi jako já, že nastala rozhodná chvíle a následoval mého příkladu. Slunce zapadalo. Naše krásná těla třpytila se v záři paprsků, od- rážených vodou a byla jako těla dvou bohů. Apollo a Herakles stáli na břehu Vltavy ... Náhle výkřik, opět a opět. Loďka se za- potácela, bílá děva padla do vody. Hledal jsem ještě přiměřené zvolání, s kterým bych se vrhl do vody, když jsem uzřel Gustava již plovati. Zadržel jsem jej- „Jak že? Ty bys chtěl ji zachrániti? Nevíš, že mám na ni první právo já? Kdo tě nat upozornil, hor“
Gustav Apollo Héraklés Vltava