1
masthead
24. července 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Tři neděle máme starého na dovolené —
milý náš ouřadní klid schyluje se ke konci. Ne-
přidá-li si několik dní, máme přednostu z
týden zas na krku.
Ostatně — kdybychom to ani sami ne-
počítali — „zdravotní stav“ jeho substituta
oficiála Pazdírka, neklamně nám naznačuje, ž
je „dědeček“ na obzoru. S počátku bychs
toho nebyl povšimi, ale upozornil mne kancelista
Vokoun hned první rok na jeho „manipulaci“
jak řekl. Vokoun je po čertech mazaný chlap,
má nesmírně bystrý zrak. Skoro je ho do našeho
zapadlého byró škoda.
„Dejte si pozor,“ povídal mi tehda, „jaks
oficiál vynutí prázdniny. „Dekretálně je nemá,
ouřadní cestou by je nedostal, v presidiu si
o nás ti hlaváčí myslí, že je tu beztoho máme
celý rok — ale Pazdírek si vyrazí.)
Taky že vyrazil — a vyráží každý rok
Pokaždé ohne přednostu aspoň o tři neděle. Po-
každé totiž předstírá nějakou nemoc. A z ne-
moci má náš starý nesmírný strach. Jakoby se
obával, že by mohla skočit na něj.
V sobotu se ke mně kancelista v registra-
tuře přitočil a zahuhlal:
„Dejte pozor, starý má poslední týden.
takhle v ponděli by to mohlo s oficiálem začít.
Jen jsem žádostiv, s čím přijde tentokráte, simu-
lant zatracený!“
Po dvakrát se to Pazdírkovi znamenitě vy-
dařilo. Jednou se vyskytlo v pražské garnisoně
několik případů podivného ztrnutí šíje — vím,
že v tom bylo něco jako ,cerebrospinalis' —
oficiál přišel třetího dne a nemohl hnouti krkem.
jak prý mu „ztuhl“. Tenkrát ho starý nepusti
ani za stůl.
Pavel
Pazdírek
Vokoun
6
article
„Um Gottes willen!“ volal, „pošlou mn
lékařský atest a jdou na čerstvý vzduch, někam
hodně daleko!“
Ani mu tak neběží o naše zdraví a život
ale jen aby měl „nákazu“ z kanceláře. Hodne
daleko mohli bychom mu pomřit všichní.
Oficiál si nedal dvakrát říkat, zmizel a po-
slal starému tak důkladný „atest“ lékařský, že
by ho na něj byli mohli pochovat anticipando.
Když se za tři neděle vrátil, byl zdráv jak
A předloním si vypomohl statistikou měst-
ského fysikátu o tyfu. Zasimuloval všechny
symptomy tyfu tak mistrně, že to přednosta sám
odležel a nepřišel nám do ouřadu, dokud ho
Vocápek nevydesinfikoval. Ale vidět Vocápka
jak provozuje desinfekci, stojí taky za groš.
Z toho by měl pan doktor Záhoř radost.
Kancelista Vokoun se nemýlil. Dnes v pon-
dělí přišel Pazdírek do ouřadu jako potápka.
Sotva přišel, poslal Vocápka s lahví pro čerstvou
vodu ze studny, složil šátek, namočil, ovinul
čelo a jiným suchým šátkem ovázal. Děll
všechno tak, jakoby nechtěl být pozorován, ale
rozümí se, nie nám nemělo ujít. Taky neušlo.
Vokoun je mrcha pes. Tvářil se, jakoby s
hrozně byl ulekl, vzchopil se s židle, přiskočil
k oficiálovi a s líčeným účastenstvím se tázal:
„Co pak je jim, pro Pánaboha, pan
oficiál?
Záhoř radost
Vokoun
Pazdírek
7
article
„Ani se neptaj, pane kancelist,“ odpovídal
Pazdírek hlasem umírajícího. „Myslel jsem dnes
v noci, že mi nadchází poslední hodinka. Takové
těžkosti, taková úzkost od srdce — žena se mi
vyděsila a povídá: Ježtě Marjá, Anton, co je ti?
A hned náčinky na hlavu a na prsa — zaplat
Pánbůh, do rána to povolilo. Ale já vím, toje
z toho letošního vedra. Vždyť to taky aby jen
chřestejš vydržel!“
„Proč pak chodili do ouřadu?“ přetvařoval
se Vokoun dále. „Měli zůstat ležet — a ještě
s tím jdou na slunce.
„Ježíš Marjá, jak bych moh' zůstat doma.
když tu není přednosta!“ bránil se oficiál
Hnedle však dodal: „Já vím, že by to zde vy
řídili — na nich je spolehnutí — ale povážej si
kdyby tak náhodou přišla inspekce — —.
„To je předehra,“ povídal mi pak Vokoun
když jsme šli v poledne z kanceláře. „Začíná
hozky z daleka, aby se pak mohl na nás odvolat
že už mu bylo dávno zle. Jen bych rád věděl
nač letos špekulíruje?“
Do večera to Vokoun věděl.
Odpůldne přišel oficiál jako náměsíčný a
hned si poslal Vocápka pro syfon, pak pro druhý
pro třeti. Za odpoledne vypil tři! Asi dvakrá
vyšel na chodbu, prý aby se ochladil.
Pazdírek
Vokoun
Marjá
Ježta Marjá
8
article
„Zatracený simulant,“ povídal mi Vokoun
když jsme osaměli, „začíná s hydropatií, tento-
krát má naštemováno na něco těžkého! Kanali-
suje se — vodu do sebe leje, kleré se jistě
poslední zpovědi nenapil!“
Později se ofieiál zdvihl, tápal k Vokou
novi, chytaje se stolů a židlí, a blabolil:
„To se mně dělají takové mžitky před
očima, pane kancelist, jakoby na mne šly mrá
koty. Jen sebou praštit — —.
A zavolal Vocápka, aby ho doprovodil domů
Kdyby to tak na něj přišlo na ulici —
„A jé!“ zvolal Vokoun. „On čeká mrtvičku
No, s tím se u starého nezmejlí. Ničeho se tl
starý nebojí, jako šlaka. Nemůže zapomenout n
nebožtika reditele salcamlu.
„Co se to stalo?“ táži se.
„O, to je historie skoro strašidelná,“ řek
Vokoun. „A stará, skoro padesátiletá. Já ji ne
pamatuju, ale náš přednosta byl tehda prakti-
kantem a znal toho nebožtíka ředitele. — T
prý bylo tak někdy na sklonku let padesátých
mně se zdá, o talianské vojně. Tenkráte byi
ředitelem salcamtu nějaký Spannagel, bývalý
podkrajský. Starý pán, vypadal prý jako faraon.
když ho z těch povijanů vybalí. Říkali o něm
že je mu sto a pět let, ale do pense nechtěl. —
No dobrá. Jednoho dne nepřišel do ouřadu.
Mysleli, že churaví, nikdo se o něj nestaral,
ouřad šel dál. Ale nepřišel ani zitra, ani pozejtří.
TTeď k němu poslali — byl to starý, bezdětný
vdovec — dmovník šel nahoru, klepal, byt byl
zamčen. Nic jinak, nežli že umřel, povídali si,
a v ouřadě chystali na večer iluminaci. Ale když
přišel zámečník a byt otgvřel — bylo prázdno.
ředitel nikde. Postel stálá netknutá. Teď říkali,
že ho nejspíš prorok Eliáš odvezl na svém ohni-
vém voze. — Čekali ještě dva dny, než udělají
oznámení vejš, když tu bylo potřeba nějakého
sklu, který nejspíš byl u ředitele na stole. No
Vocápek
Vokoun
Eliáš
10
article
dobrá, ale do ředitelovy ouřadovny nesměl nikdo,
pokud sám nezazvonil. Jaká pomoc! Sekretář
konečně si dodal kuráže a zaklepal. Žádná od-
pověď. No, kdopak měl říci „dále“, když ředitel
zmizel? Tak tedy sekretář stiskl kliku, otevřel,
vešel. Ale div že neupadl. Nebo pro Krista
pána — tady ředitel Spannagel seděl ve svém
fctelu, brko za uchem, opřen o lenoch, jakoby
se díval do stropu. Mrtev byl, načisto mrtev,
ani prý ho nebylo cítit, ačkoli tam seděl tak pět
dní a ač prý již za živa čpěl jakousi zamřelinou.
Přišli doktoři, prohlédli, a jednohlasně mu při-
soudili mrtvici. S vejšky byl rozsudek potvrzen
a Spannagla pochovali. — Tenhle osudný případ
uikvěl našemu starému nadosmrti v paměti,
když o tom někdy vypravuje, vypadá sám jako
mrtvola. Je prý nebožtíku Spannaglovi náramně
podoben. A jen ještě jiné pomyšlení ho naplňuje
hrůzou ještě větší.“
„Jaké pak?“ táži se Vokouna.
„Pořád prý ho trýzní pomyšlení, že sna
byl starý Spannagel jenom zdánlivě mrtev a že
ho tak pochovali. . ..
To mi bylo přec jen trochu příliš! Myslím
že si kancelista tropí šašky taky ze mne
Yýsilou.
Krist
Vokoun
12
article
Obrázek. Nakreslil Fr. Flos
Obrázek. Nakreslil Fr. Flos
Nad dozrávajícím obilím, jež se lehounce
rozkolísalo jako dav věřících v přestávce kázání,
a opět se náhle uklidňovalo, zpříma stojíe.
střetli se dva pestří motýli. Jeden přiletěl od zá-
padu, druhý od východu a spatřivše se, ihned
k sobě pospíšili, dotkli se křídly, couvli, dotkli
se ještě jednou a znova a pak vznášejíce se
střídavě jeden nad druhého, nesli se přímo
vzhůru, jako kdyby pletli neviditelnou guirlandu
ve vzduchu. Nesli se vzhůru, jako když vystu-
puje zkadeřený dým z ohníčku pasáčkova, to-
čili a proplétali se jako uschlé listy, když je
uchopí vzduchová smršť a zahraje si s nimi
v rozmaru.
Po dlouhé době vrátili se k zemi. Jeden
usedl ne klas a rozestřev nádherná křídla, po-
hyboval tykadly, jakoby oddychoval, druhý pak
vznášeje se nad ním v pěkných křivkách, dráždi
jej k letu. Odpočinek trval jen chviličku, opět se
střetli ve vzduchu, vznesli se střelhbitě do
modré tůně nebes a pak rovněž tak rychle sřítil
se pouze jeden mezi obilí, zatím co druhý nesl
se dále k východu —
Flos
Francie
13
article
Na zadní plošině tramwayového vozu, je-
doucího od malého městečka, jež leží mezi zám-
kem Miramare a Terstem, stál mladý muž, opí-
raje se o sloupek vozu jednou rukou, zatím eo
druhou musil přidržovati slaměný klobouk, aby
mu jej večerní větřík neodnesl. Ano, schylovalo
se již k večeru a většina výletníků vrátila se již
do města, proto druhý vůz tramwayový, který
byl k prvnímu připjat, byl skoro prázdný. Mladý
muž se však o vůz nestaral, půvabné okoli
zaujalo jeho pozornost cele a právě tento jeho
zjevný zájem pro okolí prozrazoval, že jest zde
cizincem. Jakmile vjel vůz do ulice předměst-
ské, nebylo třeba brániti klobouku proti větru
ale také okoli přestalo býti zajímavo. Řady domů
s krámy jako všude jinde; proto odvrátily se oči
cizincovy a zrak jeho utkvěl na tváři dívky, která
jela v připjatém voze, a kteréž si cizinec prve
nevšímal. Než nyní shledal, že stála nejen z
povšimnutí, ale že je neobyčejně hezká. Nahnu
se tedy přes zábradlí, aby lépe viděl, a když
oči dívčiny utkvěly na chvilku na něm, viděl, že
jsou to dvě oči jako hvězdy, nad nimi že se roz-
píná úzké, tmavé obočí, tvoříc skoro přímku
pod bělounkým čelem. Když se jejich zraky po-
tkaly po druhé, usmála se dívka sice malounko,
ale to stačilo, aby mladý muž poznal, že její
ústka jsou rozkošná a úsměv neodolatelně pří-
tažlivý a vábivý.
Miramar
Terst
14
article
Nebyl však s pozorováním ještě u konce
když vozy se náhle zastavily a obecenstvo vy
stupovalo. Také krásná dívka vystoupila, zů
stala však na ulici státi, jakoby na někoho če-
kala, kdo by jí pomohl něsti dosti velký balík.
Cizí mladý nůž, sestoupiv na ulici, ohled
se po dívce a vida, že ona stojí na chodníku.
sáhl mimovolně po klobouku, ale díku se mu ne-
dostalo, ačkoliv jej dívka viděla. Mladý muž se
mrzutě obrátil a zaměřil pěknou, osvětlenou
ulicí do středu města. Ano, byl mrzut a zlobils
sám na sebe.
A proč se zlobil? Proto, že pozvedl klo-
bouk, nevěda před kým a nadarmo. Proč po-
zdravoval neznámou dívku? Z hlouposti. Však
mu také dala odpověd! Nepřijala pozdravu.
Takto se romány nezačínají. Ale byla po čertech
hezká a ten jeji úsměv byl tak lákavý? Vždyí
se přece usmála, to je jisté a smála se, dívajíe
se na něho. To nebyl posměch, to byl úsměv.
Aha, blízkost velkého města!
Povzbuzovala jej úsměvem a když nepo-
chopil, nepřijala ani pozdravu. Ale měl kn
přece jíti, mohl se aspoň zeptati, kde je ten
prožluklý hotel „U dobrého pastýře“
Takové asi myšlenky vířily v hlavě mladého
cizince, když kráčel ulicemi terstskými, hledaje
hotel, kamž poslal svá zavazadla již včera a kde
dnes měl přenocovati.
15
article
Jak zřejmo, nebyl cizí muž příliš odvážným
a výbojným a zajisté, kdyby dívka z tramwaye
nebyla tak krásnou, nebyla by získala jeho
zájmu.
Dokud se mu po pravici prostíralo moře, ží-
hané jako ocel v ohni, kde barvami hraje, dokud
se mu táhla po levici vysoká stráň, s níž hrnulo
se bujné rostlinstvo jako zelená lavina, dotu
nevěděl ani, že krásná dívka je na blízku. Krásu
přirody vystřídala krása stvoření, a že smekl ná
mladý neznámý, stalo se jen proto, že byl člo-
věk velmi dobře vychovaný, zdvořilý a pozdra-
vem svým vzdával hold kráse. A přece litoval,
že s ní ani slovo nepromluvil — ovšem, vždyt
byl mladým mužem a ona krásnou dívkou a to
jeho touha, přiblížiti se ke kráse, byla tak při-
rozenou, že to ani nemůže být' hřích.
Ale takto „Dobrého pastýře“ nenajde ani
do rána, mladá dívka jest již sice vypuzena
z mysli, ale okolí se tak změnilo, že zde, v těchto
uzounkých ulicích nemůže býti hotel prvé
třídy. Kam zašel? Nezbylo nic jiného, než se
vrátiti. Cizinec se vracel, ulice zde nebyly do-
statečně osvětleny a proto mohl se snadno zmý-
liti, ale připadlo mu, že potkal krásnou ne-
známou, ba zdálo se mu, že se i ona ohledla
a pak že vešla za malým děvčetem, jež ji přede-
šlo, do nízkých dveří tmavého, ošklivého domu.
Zůstal chvilku státi, pak ale uznav, že se mýlil
pospíchal do širokých ulic a šťastně se na
„Dobrého pastýře“ doptal.
16
article
Nepříjemno je hráti si dlouho na schová-
vanou. Cizinec, který hledal a našel útočiště
„U dobrého pastýře“, neměl příčiny, proč by
jméno své tajil. Cestoval, aby shledl kousek
světa, aby se zotavil, aby se pobavil. Jmenoval
se Pavel Skřivan, získal právě po dlouhém se
učení vysvědčení, že může učiti jiné a než na-
stoupí zkušební rok, vypravili jej výborní jeho
rodiče na cesty, opatřivše jej penězi více než
dostalečně a mimo to vábnou vyhlídkou, že až
peníze dojdou, aby si jen psal o jiné. Než měl
i úkol, měl na costách ztratiti kdesi nervosu,
která se počala u něho ohlašovati bolením hlavy
a nespavostí. To byl tedy cíl a účel jeho cesty.
Měl před sebou dva měsíce volnosti a v rukou
prostředky, aby této volnosti užil po své vůli.
Zaměřil na jih, zachtělo se mu teplého moře
toužil po Florencii, po Římě, Neapoli, a stačí-li
časem, zajede i na Sicilii.
Moře spatřil poprvé u krásného zámku Mi-
ramare včera a zakusil při tom neobyčejné roz-
koše, tak že se rozhodl, že zde několik dní po-
bude. V Terstu měl již napřed vyjednané bydliště
„U dobrého pastýře“ a ježto tam ztrávil no
příjemně, byl spokojen a nemínil úmyslu svého
změniti. Věděl již z knih mnoho zajímavého
o Terstu a nyní to chtěl vše spatřiti.
Pavel Skřivan
Florencie
Řím
Neapol
Sicílie
Terst
U dobrý pastýř
17
article
Včerejší setkání se s dívkou tak sličnou
nezůstalo bez dojmu, ale dojem ten nebyl trvalý,
Druhý den vystřídalo se tolik jiných dojmů, že
nezbylo času obírati se včerejším. Ovšem vzpo-
mněl Pavel na dívku a zvláště její úsměv mu
zatanul živě na mysli, ale jenom na chvilku.
Život v přístavě, práce v arsenále, koupel v moři,
museum, Tergesteum, to vše zabavilo mysl jeho
že když unaven vrátil se k „Dobrému pastýři“
jenom pojedl a ulehnuv, spal jako zabitý. Tře-
tiho dne zatoužil ještě jednou po vyhlídce na
moře, kde je spatřil se stráně nad zámkem mira-
marským poprvé. Zajel tam odpoledne parníkem
a když se do syta nahleděl na tu modrou pláň,
měnící se v dálce v šeď, tak že nebylo možno
rozeznati, kde vody přestávají a kde počíná
vzduch, sešel dolů do parku a usedl do stinu n
lavičku. Neseděl dlouho, když byl náhle vy-
rušen rupotem písku. Kdosi přicházel po ste-
zičce. Pavel vyrušen z příjemného snění, zvedl
hlavu a rázem vyskočil. Přicházela krásná ne-
známá, kterou poprvé spatřil ve voze tramwave.
Pavel
Tergesteum
18
article
Překvapení bylo tak náhlé a mocné, že se
Pavel zarděl, bezděčně strhl klobouk a po-
zdravil. Zdálo se mu, že vidí dávnou starou
přítelkyni, zapomněl v tu chvíli, že stojí před
cizinkou, která sice udiveně, ale s úsměvem na
rtech se dívala na švarného muže. Poděkovala
vlašsky: „Grazie“l
Pan Pavel byl v koncích, vlašsky neuměl,
ale jako latinář dosti rozuměl. Sebral ve své pa-
měti několik slov, kterými se omlouval, že se
opovážil; dívka asi porozuměla, neboť úsměv
nezmizel s jejího líčka a rtíky její zašveholily,
jakoby to řekla vlašťovička:
„Che cosa desidora?“ (Co si přejete?)
To byla zlá otázka. Pan Pavel si nepřál
nic a zase mnoho. Přál si hleděti na tu milou
dívčinu, ba kdyby dovolila, přál si s ní poseděti
na této lavičce, a kdyby ona chtěla, jeti s ní
třeba tramwaví zase do Terstu. To všecko ale
řici neuměl a neodvážil by se říci toho i kdyby
uměl, ale oči jeho to přece pravily, ačkoliv ústa
jen vyslovila, že je zde cizincem, že je moře
krásné a že.... že....“ Dívka se zasmála
srdečně a vidouc, jaké rozpaky mu působí vla-
ština, zajisté jata byla soustrastí a odloživši dnes
menší balíček, který nesla, na lavičku, posadila
se. Také panu Pavlovi pokynula, aby si sedl,
pak ale něco tak rychle zahovořila, že pan Pavel
nerozuměl. Opakovala otázku volněji, odkud že
přichází. „Z Čech, z Prahy, slečno!“ odpověděl
kvapně, porozuměv. Ale milé slečně to nesta-
čilo, nevěděla ani o Čechách ani o Praze. To
bylo ovšem velmi zlé; tuto úžasnou nevědomost
musil proto pan Pavel poučiti, což se mu po-
dařilo tím spíše, když hůlkou narýsoval do písku
čásť mocnářství a ukázal signorině, kde leží
Čechy, Praha, Terst a kde asi Miramare. Pověděl
jí, že je Čech — Slovan.
Pavel
Che
Terst
Čechy
Praha
Miramar
19
article
Tuto zprávu přijala dívka s velikým uspo-
kojením „Come sono contento! Já jsem také
Slovanka. Můj otec byl Slovinec.“ To řekla
ovšem vlašsky. „A rozuměla byste česky?
spustil pan Pavel po česku. Dívka se rozesmála.
tak jí ta řeč byla mílá, ač opravdu nerozuměla.
ale když pan Pavel dále mluvil, lapala slova
dychtivě a smavé oči její jen zářily. Rozuměla
mnohému a když sama počala švitořiti, byl by
ji pan Pavel nejraději semkl v náruč a zlíbal
ty rtíky, z nichž tak lahodná řeč plynula. Ovšem
užíval pan Pavel latiny a dívka vlaštiny, kde se
rychle nemohli smluviti, ale nebylo jim to obtíží,
spíše rozkoší.
Pan Pavel pověděl nejdříve vše o sobě, pak
přišla řada na dívku a tu se pan Pavel dověděl,
že signorina je švadlenou, že bydlí s matkoua
sestřičkou v úzké ulici v Terstu a že dívka pra
cuje pro hosty bydlící zde a v okolních villách
Na předvčerejší jízdu tramwayí se pamatuje,
pana Pavla poznala dnes hned.
Mladí lidé ani nepozorovali, jak čas rychle
ubíhá a když ozvaly se náhle táhlé zvuky píšťaly.
vyskočila dívka uleknuta a oznámila svému no-
vému příteli, že se velmi opozdila a že mus
rychle domů.
Pan Pavel ptal se, smí-li jíti s ní, ježto
mají společný cíl.
„Oh, zajisté, ale již pojďme!“
A šli, šli po té krásné široké cestě, která
uzmuta byla moři. Vine se pod strání zarostlou
křovím, révou, broskvemi a jedlými kaštany. Po
pravé straně rozlito je moře a to stále bije svými
vlnami do hráze, kterou lidé na ochranu urvané
kořisti proti moři postavili. Lodi temně natřené
manevrují po hladině, až sestaví se v podkovu
a vlekouce mezi sebou sítě, náhle podkovu uza-
vírají, aby polapiti mohly ryby, jež zapomněly
prehnouti. Na širé hladině tvoří se tmavé pruhy
Slovanka
Pavel
Terst
20
article
jinde zase blýskotá se voda, jakoby tam rozho-
zeno bylo tisíce střípků zreadelných. Po krásné
silnici projíždějí nádherné povozy a v nich si
hoví boháči, kteří netečně hledí spíše na zadky
koní než na skvostné okolí. Podél moře po chod-
níku z kvádrů cestují ale noví přátelé plni štěst
a radosti. Jim se líbí svět, jejich duše jako ko-
runy květů rozevřclé sytí se krásou. Dívka upo-
zornila Pavla na skvostná spřežení. To bylo její
přání, jednou, jen jednou v životě kdyby mohla
projeti se po této cestě vyhražené boháčům. Ach.
jak by byla pak celý život šťastna!
Šeřilo se již, když došli do městečka, od
kudž vedla tramwayová dráha. Dnes sedli spolu
do jednoho vozu a Pavlovi se zdálo, že jizda
ta trvala jen okamžik. A opět stáli na široké ulie
v Terstu, dnes však již Pavel nejen pozdravil.
ale podal dívce ruku a když již její ruku pou
štěl zeptal se, jak se jmenuje.
„Julietia“, odpověděla dívka „a vy Paolo
„Ano. Děkuji a kdy vás opět spatřím?.
„Kdykoli vám libo, dvakrát týdně jdu d
Miramare, v úterý a v pátek.
„Tedy v pátek na shledanou! Já bydlín
u „Dobrého Pastýře“
„Dobrou noc! Felici note!“
Jim
Pavel
Paola
Felice
Terst
Miramar
21
article
Pan Pavel Skřivan byl již v Terstu deset dn
a nechtělo se mu dále. Ne snad že byl zami-
lován, nikoli. Podle svého zvyku účtoval denně
sám sebou. Ano, Julietta jest rozkošná dívčina.
přítulná, milá a pořádná, ale toho si přece pan
Pavel nedovolil, aby požádal dívku o jediný po-
libek a přece by jej byl zasloužil. Vyplnil nejen
přání Juliettino a vozil ji dvě hodiny v kočáře
po břehu moře, ale pozval ji i k projížďce barkou
po moři. Byla to rozkošná jízda a sličná Julietta
tleskala rukama, smějíe se jako dítě, když la-
škovné viny ji postříkly bělounkou pěnou, ale
také zděšeně vzkřikla a vrhla se v náruč Pavlovi,
když se bárka rozhoupala spodním vlnobitíma
hrozila, že se převrhne.
Panu Pavlovi se nechtělo z Terstu, protože
nebyl sice do Julietty zamilován, ale zvykl jí.
A to si uvědoměv, zkoumal se, jak pevná jsou
pouta, kterými se dal opřísti. Shledal, že ma
sám dosti síly, aby je rázem přetrhl, ale šlo mu
o Juliettu. Ještě jednou se s ní sejde a vypov
jí, že již je krásné hry konec, že musí dále.
Přijme zajisté tu zprávu s bolesti, o tom nepo-
chyboval pan Pavel, poznalt, že dívka k němu
lne upřímně, ale na věci se nedalo nic změniti.
Pavel cítil, že nenadešel dosud u něho čas, kdy
muž pomýšlí na svou vlastní domácnost, a až
ten čas přijde, pak je vždy ještě možno zajeti
si do Terstu. Totiž bude-li Julietta svobodnou?
A nebude-li? Popřeje jí štěstí . ..
Pavel Skřivan
Julietta
Pavel
Julietta svobodný
Terst
22
article
Pavel Skřivan připravil si vše k odjezdu
do Benátek, dříve, než šel se s Juliettou roz-
loučiti. Neřekl jí nic, až když byl na odehodu.
„Vidíme se dnes a snad v životě naposled.
milá přítelkyně; musím dále, ale věřte, že n
vás vždy vzpomenu s radostí. Děkuji vám za vše
Prožil jsem po vašem boku krásy vaší vlast
úplněji, bohatěji a sladčeji. Buďte zdráva a vzpo-
menete-li na mne někdy, prosím, jen v dobrém.
Zůstanu vaším přítelem.“ Tak se s ní loužil.
Julietta síála před ním bledá, slzy mají
v očích; pak položivši ruce na jeho ramena.
řekla tiše:
„Jděte a buďte šťasten! Nezapomenu na vá
nikdy!
„Julietto, nebuďte smutná! A hle, něco ván
tu nechám na památku; těšilo by mne, kdybyste
toto srdíčko nosila.“ Podal jí zlaté srdíčkon
hedvábné šňůrce zavěšené.
Slzy jí vyhrkly z očí. „O, dobrý, dobrý
Čekala jsem, že můj sen uplyne, ale uplynu
příliš brzo. Děkuji vám za štěstí, které jsen
v životě přece poznala. A i vy vzpomeňte!“
Drželi se za ruce dlouho, hledice si v oči
„S bohem!“ „8 bohem!
„A vy ode mne nechcete nic, ani hubičku!“
Pan Pavel Skřivan schýlil hlavu, na rteci
zahořel mu polibek a v uších ještě dlouho mu
znělo přání: „Restate felici, mio carol
Pavel Skřivan
Julietta
Benátky
bůh
23
article
Napsal Bořek Nětýn
Napsal Bořek Nětýn
Přítel Frčka měl sen. To není sice nie
zvláštního, poněvadž se panu Frčkovi toho na
zdálo každou noc do halelujá, nejvíce o vojně
ale toto byl přece jenom sen, takový mimořádný
podivný.
Zdálo se mu, že přišel za ním peněžní listo
noš a přinesl dvě poukázky; jedna byla vy
plněna na 50 korun, druhá měla sice úplnou
adresu i vyplněnou rubriku úřadu podacího, ale
přes linkovaný prostor pro obnos byla vlnitá
čára. Tedy obnos rovnal se nulle. Šťastný adresá
podepsal poukázky a přijal novou, jako vy-
žehlenou padesátku.
A co znamená toto, občane, tázal se listo-
noše, ukazuje na druhou poukázku. Listono
neodpověděv udělal prstem přes ústa křížek
a odešel.
To jsem blázen, povídám si — vypravova
pan Frčka dále — zase něco nového. Na té poště
a dráze pořád cosi nového ustanovují, ale to zde
je nějaké tajemství. Co, padesátku mám, půjdu
někam a přeptám se. — Za chvili jsem vyšel
na ulici, ale v Praze jsem nebyl, v jakém městě.
nevím. Nikoho jsem tam neznal, ulice byly číslo
vány, lidé mluvili divným jazykem, myslím,
volapykem, nebo tou esperanto. Procházel jsem
se po ulicích a pozoroval okolí; bylo vše jakés
nezvyklé, domy vysoké i nízké, ale prajedno
duché, kroje obyvatelů svědčily všem snad ná
rodnostem u nás, hotová národopisná výstava
krojů.
Unaven chůzí, zašel jsem do místnosti, kam
valilo se mnoho lidí; měl jsem už žízeň. Ale
nebyl to hostinec. Chtěl jsem odejit, ale někdo
mně dával na jevo, že východ je na druhé straně.
Rozhledl jsem se po místnosti.
Bylo tam mnoho lidí, ponejvíce nižší třídě
náležejících, ale také dosti olegantně oděných
dam, méně pánů. Většina všech byli dospělía
stařeny. Po stěnách rozvěšeny byly tabulky po-
čítaci s čísly od 1.—90 v různých kombinacích
Na černé tabuli školské stálo: 1904 = 1, 19
Bořek Nětýn
Frček
Ted
Praha
24
article
10, 14, 9, 90, 4. Na stolech ležely rozevřené
tlusté knihy, plny číslic, zase jen do 90. —
Za tímto sálem byla obrazárna různých vy-
nikajících lidí s daty narození, po případě úmrtí,
vedle této galerie světových šibeničníků s datem
popravy. Utíkal jsem do dveří vedle. Tam se-
dělo mnoho žen různého věku a původu a vyklá-
daly karty, píšíce si čísla zase od 1—90.
Poznal jsem, že se nalezám v labyrintě
místností, jichž majitelem je asi nějaký pošpat-
nělý mathematický spolek, jenž neumí dál po-
čítati než do 90. Do 90! Teď se mně rozbřesklo!
To jsem ve spolku lotynkářů, už ano! Číslice
do 90, kombinace, šibenice, karty, ženské, inter-
nacionalism, vše tomu nasvědčuje.
Ale jak jsem se sem dostal já, šlaka? Kde
je to? Jakživ jsem do loterie nesázel, ani sázeti
nehodlal. Co zde chci? Mám těch 50 korun
v kapse? Sláva, mám. Nu, když zde neberou
a nebrání, podívám se dál.
25
article
Vešel jsem záse do jakési místnosti, kde
bylo plno bílých myší, které přítomným členům
nosily v rypáčcích planety na stolky, co zatím
v přiléhající světnici kanárci vyzobávali rovněž
planety z příhrádek a podávali je lidem. Dále
byla prostora s velkým bubnem, otáčejícím se,
z něhož slepý mládeneček čísla lovil a ukazoval,
zase noclehárna, kde spící vykřikovali jednotlivá
slůvka tím divným volapykem, patrně také čísla,
vedle knihovna se samými chaldejskými a egypt-
skými snáři, v nichž návštěvníci horlivě pře-
mítali. Ještě několik prapodivných místností jsem
prošel, až jsem stanul v nádherném sále, ozáře-
ném pestrými žárovkami, naplněném zlatem,
stříbrem a bankovkami, až se mně hlava za-
motala; uprostřed na nádherném křesle seděla
nějaká babizna čarodějnice. Vidíš, povídá mně,
to jsou všecko moje poklady, které se nikdy ne-
menší, ale stále rostou. Chceš-li jich býti zúčast-
něn, staň se zde členem, srovnávej číslice do
90, a více dělat nemusíš, jen sázet. Radostně
jsem přisvědčil. Babizna mně podala ruku,a
v tom ocitl jsem se zase na ulici. Sáhnu po pade-
sátce, byla pryč. Zaklel jsem a probudil se.
Co, to byl divný sen? dokončil přítel.
Přikývli jsme rádi panu Frčkovi, protože
obyčejně zdávalo se mu jenom o kanonech, mi-
nách a torpédech, sem tam něco jen méně vý-
bušného, od počátku války. Jinak jsme slýchá-
vali, jak honili jej Japonci ve světnici kolem
stolu sekerami, neho vjelo mu torpédo pod po-
stel, nebo střílela do něho na sto kroků celá
batterie japonská, či zase harcoval v čele kozáků
a nemohl se nijak udržeti na koni. A teď na-
jednou z válečné vřavy a udatných jízdeckých
útoků šourá se hrdinná duše jeho takovými ne-
válečnými nivami a terény.
Frček
Japonec
26
article
To něce značí, to není jenom tak, z tolo
kouká ambo solo, mínil, hlavou vážně kývaje
pan Šebastián.
Jo, jo, padesátka a dvojka, dotvrdil břicho-
mluvee pan Prchař. Vsadíme to a rozbijeme lo-
terii jako Monte Carlo.
Na poradu se zavolala milostpaní, která se
dobře znala v mysteriích tohoto- státního zá-
vodu, a Mařka, jejíž tobolka pravidelně tajívala
v útrobách svých nějaký ten papírek, opravňu-
jící na tučné terno, jestli totiž vyjde.
Milostpaní s Mařkou i několik nově příšed-
ších hostí vyslechli znovu podivný sen, velmi
vážně kývajíce hlavami a činíce sem tam ne-
článkované poznámky. Při výkladě o zlatě,
stříbře a bankovkách dokonce pronesla milost-
paní slovíčko „merkvirdik“ (odkud to vzala, vědí
olympani), což znamenalo radostné uspokojení
s trvajícím stavem věcí; vůbec kulaťounká tvář
její sladce se usmívala na ochotně repetujícího
pana Frčku i doplňujícího něco občas pana
Sebastiána, a to bylo předzvěstí velmi dobrou.
Mařka se tvářila, jakoby polykala kafe ze samé
smetany a přikusovala karlovarské oplatky.
„To je krásnej sen, mladý pane,“ pochválila
milostpaní, „živej tuze. To sou zrovna dvě terna,
ty tři první čísla na tej tabuli, a padesát, dvojka
a jejich léta, mladý pane. To druhé terno bude
lepší, jako udělané.
„Já té padesátce nevěřím,“ rozumoval pan
Liska, nervosně rozkládaje rukama, když muji
ta baba vyfoukla. „Jak do něčeho vleze baba,
značí od jakživa neštěstí. Raději do toho připlést
tu devadesátku, když ji Frčka všude viděl.
„Co pak ví tady pán, že mu ji vyfoukla
zrovna ta baba? Padesát a dvojka jsem řekl
hned. Vědí, že nevědí, pane Frčka?“ bránil
Prchař.
„Vím, že nevím, ale když jsem šel k t
babě, ještě jsem tu padesátku měl u sebe,
smutně si povzdechl autor snu.
Šebastián
Prchař
Mařka
Frček
Lisek
Monte Carlo
27
article
„Já bych myslila zase léta toho listonoše,
řekla unyle Mařka. „Nevědí, pane Frčka, kolik
mu bylo let?
„Nevím, zapomněl jsem se ho zeptat, vždyt
jsem nevěděl, že chcete sázet.
„Bodějť, že má Mařena milýho u baliků n
poště, budeme do toho strkat taky listonoše.
Ještě tu babu, na kterou loterie nemá ani čísla,
ozvala se u kamen fistulka čísi.
„Dyť na tom nesejde, jesli mladýmu pánovi
tu padesátku někdo vzal nebo ne. Hlavní je, že
mu ji listonoš vyplatil, druhá poukázka byla
prázdna, to jsou přece dvě poukázky na jednu
padesátku, to je padesátka a dvojka, a nyčko je-
jich leta jedenadvacet, to je 50, 2, 21. To je
přece terno na Prahu, protože ty čísla už dlouho
nebyly venku,“ prohlásila slavnostně milostpaní.
Po krátké, dosti prudké konferenci smířil se
nervosní Pepík Lišků s babou, Mařka odřekla se
listonoše, všichni souhlasili s milostpaní, fistulka
vypískla táhlou pochvalu, a terno ocitlo se defi-
nitivně na papíře. Mařka dostala od každého
šesták, sama přidala také jeden a zanesla slibné
terno do kollektury. —
„To bude peněz jako máku, koupímsi
zrovna automobil,“ liboval si pan Šebastián.
„Mařko, vsadila jste to dobře? No tak, to bud
peněz! Co si koupíte, Mařko z výhry?
„Já bych si koupila ten světle modrý klo-
bouk ze Žitné ulice, vědí, tam —
„Čerta vím, co já koukám po ženských klo-
boucích ve výkladní skříni! Ještě leda, sedí-li na
pěkné hlavičce, to ano! Ale já si, Mařko, koupím
automobil, sedneme si spolu a pojedeme do
Strašnic, to bude veselé, tů, tů, pupupupupu..
„Nebudeš mít automobilu, protože pade-
sátka nevyjde, je za ní baba,“ zakřikl Liška, „ta
devadesátka vyjde,“
„Už je to tam, už se to peče bez mouky.
Kdy je tah, pozejtří? Mařko, ještě jednu, ať žije
benzílin!“ nedal se Šebastián.
Mařka
Frček
Liška
Šebastián
Praha
Žitná ulice
Strašnice