ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 35acc3c0-71e0-11dc-8c7a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 47, work 2, place 22, org 1
1 masthead
24. července 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 200.
4 masthead
Strana 9.
5 article Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě.
Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. Tři neděle máme starého na dovolené — milý náš ouřadní klid schyluje se ke konci. Ne- přidá-li si několik dní, máme přednostu z týden zas na krku. Ostatně — kdybychom to ani sami ne- počítali — „zdravotní stav“ jeho substituta oficiála Pazdírka, neklamně nám naznačuje, ž je „dědeček“ na obzoru. S počátku bychs toho nebyl povšimi, ale upozornil mne kancelista Vokoun hned první rok na jeho „manipulaci“ jak řekl. Vokoun je po čertech mazaný chlap, má nesmírně bystrý zrak. Skoro je ho do našeho zapadlého byró škoda. „Dejte si pozor,“ povídal mi tehda, „jaks oficiál vynutí prázdniny. „Dekretálně je nemá, ouřadní cestou by je nedostal, v presidiu si o nás ti hlaváčí myslí, že je tu beztoho máme celý rok — ale Pazdírek si vyrazí.) Taky že vyrazil — a vyráží každý rok Pokaždé ohne přednostu aspoň o tři neděle. Po- každé totiž předstírá nějakou nemoc. A z ne- moci má náš starý nesmírný strach. Jakoby se obával, že by mohla skočit na něj. V sobotu se ke mně kancelista v registra- tuře přitočil a zahuhlal: „Dejte pozor, starý má poslední týden. takhle v ponděli by to mohlo s oficiálem začít. Jen jsem žádostiv, s čím přijde tentokráte, simu- lant zatracený!“ Po dvakrát se to Pazdírkovi znamenitě vy- dařilo. Jednou se vyskytlo v pražské garnisoně několik případů podivného ztrnutí šíje — vím, že v tom bylo něco jako ,cerebrospinalis' — oficiál přišel třetího dne a nemohl hnouti krkem. jak prý mu „ztuhl“. Tenkrát ho starý nepusti ani za stůl.
Pavel Pazdírek Vokoun
6 article
„Um Gottes willen!“ volal, „pošlou mn lékařský atest a jdou na čerstvý vzduch, někam hodně daleko!“ Ani mu tak neběží o naše zdraví a život ale jen aby měl „nákazu“ z kanceláře. Hodne daleko mohli bychom mu pomřit všichní. Oficiál si nedal dvakrát říkat, zmizel a po- slal starému tak důkladný „atest“ lékařský, že by ho na něj byli mohli pochovat anticipando. Když se za tři neděle vrátil, byl zdráv jak A předloním si vypomohl statistikou měst- ského fysikátu o tyfu. Zasimuloval všechny symptomy tyfu tak mistrně, že to přednosta sám odležel a nepřišel nám do ouřadu, dokud ho Vocápek nevydesinfikoval. Ale vidět Vocápka jak provozuje desinfekci, stojí taky za groš. Z toho by měl pan doktor Záhoř radost. Kancelista Vokoun se nemýlil. Dnes v pon- dělí přišel Pazdírek do ouřadu jako potápka. Sotva přišel, poslal Vocápka s lahví pro čerstvou vodu ze studny, složil šátek, namočil, ovinul čelo a jiným suchým šátkem ovázal. Děll všechno tak, jakoby nechtěl být pozorován, ale rozümí se, nie nám nemělo ujít. Taky neušlo. Vokoun je mrcha pes. Tvářil se, jakoby s hrozně byl ulekl, vzchopil se s židle, přiskočil k oficiálovi a s líčeným účastenstvím se tázal: „Co pak je jim, pro Pánaboha, pan oficiál?
Záhoř radost Vokoun Pazdírek
7 article
„Ani se neptaj, pane kancelist,“ odpovídal Pazdírek hlasem umírajícího. „Myslel jsem dnes v noci, že mi nadchází poslední hodinka. Takové těžkosti, taková úzkost od srdce — žena se mi vyděsila a povídá: Ježtě Marjá, Anton, co je ti? A hned náčinky na hlavu a na prsa — zaplat Pánbůh, do rána to povolilo. Ale já vím, toje z toho letošního vedra. Vždyť to taky aby jen chřestejš vydržel!“ „Proč pak chodili do ouřadu?“ přetvařoval se Vokoun dále. „Měli zůstat ležet — a ještě s tím jdou na slunce. „Ježíš Marjá, jak bych moh' zůstat doma. když tu není přednosta!“ bránil se oficiál Hnedle však dodal: „Já vím, že by to zde vy řídili — na nich je spolehnutí — ale povážej si kdyby tak náhodou přišla inspekce — —. „To je předehra,“ povídal mi pak Vokoun když jsme šli v poledne z kanceláře. „Začíná hozky z daleka, aby se pak mohl na nás odvolat že už mu bylo dávno zle. Jen bych rád věděl nač letos špekulíruje?“ Do večera to Vokoun věděl. Odpůldne přišel oficiál jako náměsíčný a hned si poslal Vocápka pro syfon, pak pro druhý pro třeti. Za odpoledne vypil tři! Asi dvakrá vyšel na chodbu, prý aby se ochladil.
Pazdírek Vokoun Marjá Ježta Marjá
8 article
„Zatracený simulant,“ povídal mi Vokoun když jsme osaměli, „začíná s hydropatií, tento- krát má naštemováno na něco těžkého! Kanali- suje se — vodu do sebe leje, kleré se jistě poslední zpovědi nenapil!“ Později se ofieiál zdvihl, tápal k Vokou novi, chytaje se stolů a židlí, a blabolil: „To se mně dělají takové mžitky před očima, pane kancelist, jakoby na mne šly mrá koty. Jen sebou praštit — —. A zavolal Vocápka, aby ho doprovodil domů Kdyby to tak na něj přišlo na ulici — „A jé!“ zvolal Vokoun. „On čeká mrtvičku No, s tím se u starého nezmejlí. Ničeho se tl starý nebojí, jako šlaka. Nemůže zapomenout n nebožtika reditele salcamlu. „Co se to stalo?“ táži se. „O, to je historie skoro strašidelná,“ řek Vokoun. „A stará, skoro padesátiletá. Já ji ne pamatuju, ale náš přednosta byl tehda prakti- kantem a znal toho nebožtíka ředitele. — T prý bylo tak někdy na sklonku let padesátých mně se zdá, o talianské vojně. Tenkráte byi ředitelem salcamtu nějaký Spannagel, bývalý podkrajský. Starý pán, vypadal prý jako faraon. když ho z těch povijanů vybalí. Říkali o něm že je mu sto a pět let, ale do pense nechtěl. — No dobrá. Jednoho dne nepřišel do ouřadu. Mysleli, že churaví, nikdo se o něj nestaral, ouřad šel dál. Ale nepřišel ani zitra, ani pozejtří. TTeď k němu poslali — byl to starý, bezdětný vdovec — dmovník šel nahoru, klepal, byt byl zamčen. Nic jinak, nežli že umřel, povídali si, a v ouřadě chystali na večer iluminaci. Ale když přišel zámečník a byt otgvřel — bylo prázdno. ředitel nikde. Postel stálá netknutá. Teď říkali, že ho nejspíš prorok Eliáš odvezl na svém ohni- vém voze. — Čekali ještě dva dny, než udělají oznámení vejš, když tu bylo potřeba nějakého sklu, který nejspíš byl u ředitele na stole. No
Vocápek Vokoun Eliáš
10 article
dobrá, ale do ředitelovy ouřadovny nesměl nikdo, pokud sám nezazvonil. Jaká pomoc! Sekretář konečně si dodal kuráže a zaklepal. Žádná od- pověď. No, kdopak měl říci „dále“, když ředitel zmizel? Tak tedy sekretář stiskl kliku, otevřel, vešel. Ale div že neupadl. Nebo pro Krista pána — tady ředitel Spannagel seděl ve svém fctelu, brko za uchem, opřen o lenoch, jakoby se díval do stropu. Mrtev byl, načisto mrtev, ani prý ho nebylo cítit, ačkoli tam seděl tak pět dní a ač prý již za živa čpěl jakousi zamřelinou. Přišli doktoři, prohlédli, a jednohlasně mu při- soudili mrtvici. S vejšky byl rozsudek potvrzen a Spannagla pochovali. — Tenhle osudný případ uikvěl našemu starému nadosmrti v paměti, když o tom někdy vypravuje, vypadá sám jako mrtvola. Je prý nebožtíku Spannaglovi náramně podoben. A jen ještě jiné pomyšlení ho naplňuje hrůzou ještě větší.“ „Jaké pak?“ táži se Vokouna. „Pořád prý ho trýzní pomyšlení, že sna byl starý Spannagel jenom zdánlivě mrtev a že ho tak pochovali. . .. To mi bylo přec jen trochu příliš! Myslím že si kancelista tropí šašky taky ze mne Yýsilou.
Krist Vokoun
11 title
Motýli.
12 article Obrázek. Nakreslil Fr. Flos
Obrázek. Nakreslil Fr. Flos Nad dozrávajícím obilím, jež se lehounce rozkolísalo jako dav věřících v přestávce kázání, a opět se náhle uklidňovalo, zpříma stojíe. střetli se dva pestří motýli. Jeden přiletěl od zá- padu, druhý od východu a spatřivše se, ihned k sobě pospíšili, dotkli se křídly, couvli, dotkli se ještě jednou a znova a pak vznášejíce se střídavě jeden nad druhého, nesli se přímo vzhůru, jako kdyby pletli neviditelnou guirlandu ve vzduchu. Nesli se vzhůru, jako když vystu- puje zkadeřený dým z ohníčku pasáčkova, to- čili a proplétali se jako uschlé listy, když je uchopí vzduchová smršť a zahraje si s nimi v rozmaru. Po dlouhé době vrátili se k zemi. Jeden usedl ne klas a rozestřev nádherná křídla, po- hyboval tykadly, jakoby oddychoval, druhý pak vznášeje se nad ním v pěkných křivkách, dráždi jej k letu. Odpočinek trval jen chviličku, opět se střetli ve vzduchu, vznesli se střelhbitě do modré tůně nebes a pak rovněž tak rychle sřítil se pouze jeden mezi obilí, zatím co druhý nesl se dále k východu —
Flos Francie
13 article
Na zadní plošině tramwayového vozu, je- doucího od malého městečka, jež leží mezi zám- kem Miramare a Terstem, stál mladý muž, opí- raje se o sloupek vozu jednou rukou, zatím eo druhou musil přidržovati slaměný klobouk, aby mu jej večerní větřík neodnesl. Ano, schylovalo se již k večeru a většina výletníků vrátila se již do města, proto druhý vůz tramwayový, který byl k prvnímu připjat, byl skoro prázdný. Mladý muž se však o vůz nestaral, půvabné okoli zaujalo jeho pozornost cele a právě tento jeho zjevný zájem pro okolí prozrazoval, že jest zde cizincem. Jakmile vjel vůz do ulice předměst- ské, nebylo třeba brániti klobouku proti větru ale také okoli přestalo býti zajímavo. Řady domů s krámy jako všude jinde; proto odvrátily se oči cizincovy a zrak jeho utkvěl na tváři dívky, která jela v připjatém voze, a kteréž si cizinec prve nevšímal. Než nyní shledal, že stála nejen z povšimnutí, ale že je neobyčejně hezká. Nahnu se tedy přes zábradlí, aby lépe viděl, a když oči dívčiny utkvěly na chvilku na něm, viděl, že jsou to dvě oči jako hvězdy, nad nimi že se roz- píná úzké, tmavé obočí, tvoříc skoro přímku pod bělounkým čelem. Když se jejich zraky po- tkaly po druhé, usmála se dívka sice malounko, ale to stačilo, aby mladý muž poznal, že její ústka jsou rozkošná a úsměv neodolatelně pří- tažlivý a vábivý.
Miramar Terst
14 article
Nebyl však s pozorováním ještě u konce když vozy se náhle zastavily a obecenstvo vy stupovalo. Také krásná dívka vystoupila, zů stala však na ulici státi, jakoby na někoho če- kala, kdo by jí pomohl něsti dosti velký balík. Cizí mladý nůž, sestoupiv na ulici, ohled se po dívce a vida, že ona stojí na chodníku. sáhl mimovolně po klobouku, ale díku se mu ne- dostalo, ačkoliv jej dívka viděla. Mladý muž se mrzutě obrátil a zaměřil pěknou, osvětlenou ulicí do středu města. Ano, byl mrzut a zlobils sám na sebe. A proč se zlobil? Proto, že pozvedl klo- bouk, nevěda před kým a nadarmo. Proč po- zdravoval neznámou dívku? Z hlouposti. Však mu také dala odpověd! Nepřijala pozdravu. Takto se romány nezačínají. Ale byla po čertech hezká a ten jeji úsměv byl tak lákavý? Vždyí se přece usmála, to je jisté a smála se, dívajíe se na něho. To nebyl posměch, to byl úsměv. Aha, blízkost velkého města! Povzbuzovala jej úsměvem a když nepo- chopil, nepřijala ani pozdravu. Ale měl kn přece jíti, mohl se aspoň zeptati, kde je ten prožluklý hotel „U dobrého pastýře“ Takové asi myšlenky vířily v hlavě mladého cizince, když kráčel ulicemi terstskými, hledaje hotel, kamž poslal svá zavazadla již včera a kde dnes měl přenocovati.
15 article
Jak zřejmo, nebyl cizí muž příliš odvážným a výbojným a zajisté, kdyby dívka z tramwaye nebyla tak krásnou, nebyla by získala jeho zájmu. Dokud se mu po pravici prostíralo moře, ží- hané jako ocel v ohni, kde barvami hraje, dokud se mu táhla po levici vysoká stráň, s níž hrnulo se bujné rostlinstvo jako zelená lavina, dotu nevěděl ani, že krásná dívka je na blízku. Krásu přirody vystřídala krása stvoření, a že smekl ná mladý neznámý, stalo se jen proto, že byl člo- věk velmi dobře vychovaný, zdvořilý a pozdra- vem svým vzdával hold kráse. A přece litoval, že s ní ani slovo nepromluvil — ovšem, vždyt byl mladým mužem a ona krásnou dívkou a to jeho touha, přiblížiti se ke kráse, byla tak při- rozenou, že to ani nemůže být' hřích. Ale takto „Dobrého pastýře“ nenajde ani do rána, mladá dívka jest již sice vypuzena z mysli, ale okolí se tak změnilo, že zde, v těchto uzounkých ulicích nemůže býti hotel prvé třídy. Kam zašel? Nezbylo nic jiného, než se vrátiti. Cizinec se vracel, ulice zde nebyly do- statečně osvětleny a proto mohl se snadno zmý- liti, ale připadlo mu, že potkal krásnou ne- známou, ba zdálo se mu, že se i ona ohledla a pak že vešla za malým děvčetem, jež ji přede- šlo, do nízkých dveří tmavého, ošklivého domu. Zůstal chvilku státi, pak ale uznav, že se mýlil pospíchal do širokých ulic a šťastně se na „Dobrého pastýře“ doptal.
16 article
Nepříjemno je hráti si dlouho na schová- vanou. Cizinec, který hledal a našel útočiště „U dobrého pastýře“, neměl příčiny, proč by jméno své tajil. Cestoval, aby shledl kousek světa, aby se zotavil, aby se pobavil. Jmenoval se Pavel Skřivan, získal právě po dlouhém se učení vysvědčení, že může učiti jiné a než na- stoupí zkušební rok, vypravili jej výborní jeho rodiče na cesty, opatřivše jej penězi více než dostalečně a mimo to vábnou vyhlídkou, že až peníze dojdou, aby si jen psal o jiné. Než měl i úkol, měl na costách ztratiti kdesi nervosu, která se počala u něho ohlašovati bolením hlavy a nespavostí. To byl tedy cíl a účel jeho cesty. Měl před sebou dva měsíce volnosti a v rukou prostředky, aby této volnosti užil po své vůli. Zaměřil na jih, zachtělo se mu teplého moře toužil po Florencii, po Římě, Neapoli, a stačí-li časem, zajede i na Sicilii. Moře spatřil poprvé u krásného zámku Mi- ramare včera a zakusil při tom neobyčejné roz- koše, tak že se rozhodl, že zde několik dní po- bude. V Terstu měl již napřed vyjednané bydliště „U dobrého pastýře“ a ježto tam ztrávil no příjemně, byl spokojen a nemínil úmyslu svého změniti. Věděl již z knih mnoho zajímavého o Terstu a nyní to chtěl vše spatřiti.
Pavel Skřivan Florencie Řím Neapol Sicílie Terst U dobrý pastýř
17 article
Včerejší setkání se s dívkou tak sličnou nezůstalo bez dojmu, ale dojem ten nebyl trvalý, Druhý den vystřídalo se tolik jiných dojmů, že nezbylo času obírati se včerejším. Ovšem vzpo- mněl Pavel na dívku a zvláště její úsměv mu zatanul živě na mysli, ale jenom na chvilku. Život v přístavě, práce v arsenále, koupel v moři, museum, Tergesteum, to vše zabavilo mysl jeho že když unaven vrátil se k „Dobrému pastýři“ jenom pojedl a ulehnuv, spal jako zabitý. Tře- tiho dne zatoužil ještě jednou po vyhlídce na moře, kde je spatřil se stráně nad zámkem mira- marským poprvé. Zajel tam odpoledne parníkem a když se do syta nahleděl na tu modrou pláň, měnící se v dálce v šeď, tak že nebylo možno rozeznati, kde vody přestávají a kde počíná vzduch, sešel dolů do parku a usedl do stinu n lavičku. Neseděl dlouho, když byl náhle vy- rušen rupotem písku. Kdosi přicházel po ste- zičce. Pavel vyrušen z příjemného snění, zvedl hlavu a rázem vyskočil. Přicházela krásná ne- známá, kterou poprvé spatřil ve voze tramwave.
Pavel Tergesteum
18 article
Překvapení bylo tak náhlé a mocné, že se Pavel zarděl, bezděčně strhl klobouk a po- zdravil. Zdálo se mu, že vidí dávnou starou přítelkyni, zapomněl v tu chvíli, že stojí před cizinkou, která sice udiveně, ale s úsměvem na rtech se dívala na švarného muže. Poděkovala vlašsky: „Grazie“l Pan Pavel byl v koncích, vlašsky neuměl, ale jako latinář dosti rozuměl. Sebral ve své pa- měti několik slov, kterými se omlouval, že se opovážil; dívka asi porozuměla, neboť úsměv nezmizel s jejího líčka a rtíky její zašveholily, jakoby to řekla vlašťovička: „Che cosa desidora?“ (Co si přejete?) To byla zlá otázka. Pan Pavel si nepřál nic a zase mnoho. Přál si hleděti na tu milou dívčinu, ba kdyby dovolila, přál si s ní poseděti na této lavičce, a kdyby ona chtěla, jeti s ní třeba tramwaví zase do Terstu. To všecko ale řici neuměl a neodvážil by se říci toho i kdyby uměl, ale oči jeho to přece pravily, ačkoliv ústa jen vyslovila, že je zde cizincem, že je moře krásné a že.... že....“ Dívka se zasmála srdečně a vidouc, jaké rozpaky mu působí vla- ština, zajisté jata byla soustrastí a odloživši dnes menší balíček, který nesla, na lavičku, posadila se. Také panu Pavlovi pokynula, aby si sedl, pak ale něco tak rychle zahovořila, že pan Pavel nerozuměl. Opakovala otázku volněji, odkud že přichází. „Z Čech, z Prahy, slečno!“ odpověděl kvapně, porozuměv. Ale milé slečně to nesta- čilo, nevěděla ani o Čechách ani o Praze. To bylo ovšem velmi zlé; tuto úžasnou nevědomost musil proto pan Pavel poučiti, což se mu po- dařilo tím spíše, když hůlkou narýsoval do písku čásť mocnářství a ukázal signorině, kde leží Čechy, Praha, Terst a kde asi Miramare. Pověděl jí, že je Čech — Slovan.
Pavel Che Terst Čechy Praha Miramar
19 article
Tuto zprávu přijala dívka s velikým uspo- kojením „Come sono contento! Já jsem také Slovanka. Můj otec byl Slovinec.“ To řekla ovšem vlašsky. „A rozuměla byste česky? spustil pan Pavel po česku. Dívka se rozesmála. tak jí ta řeč byla mílá, ač opravdu nerozuměla. ale když pan Pavel dále mluvil, lapala slova dychtivě a smavé oči její jen zářily. Rozuměla mnohému a když sama počala švitořiti, byl by ji pan Pavel nejraději semkl v náruč a zlíbal ty rtíky, z nichž tak lahodná řeč plynula. Ovšem užíval pan Pavel latiny a dívka vlaštiny, kde se rychle nemohli smluviti, ale nebylo jim to obtíží, spíše rozkoší. Pan Pavel pověděl nejdříve vše o sobě, pak přišla řada na dívku a tu se pan Pavel dověděl, že signorina je švadlenou, že bydlí s matkoua sestřičkou v úzké ulici v Terstu a že dívka pra cuje pro hosty bydlící zde a v okolních villách Na předvčerejší jízdu tramwayí se pamatuje, pana Pavla poznala dnes hned. Mladí lidé ani nepozorovali, jak čas rychle ubíhá a když ozvaly se náhle táhlé zvuky píšťaly. vyskočila dívka uleknuta a oznámila svému no- vému příteli, že se velmi opozdila a že mus rychle domů. Pan Pavel ptal se, smí-li jíti s ní, ježto mají společný cíl. „Oh, zajisté, ale již pojďme!“ A šli, šli po té krásné široké cestě, která uzmuta byla moři. Vine se pod strání zarostlou křovím, révou, broskvemi a jedlými kaštany. Po pravé straně rozlito je moře a to stále bije svými vlnami do hráze, kterou lidé na ochranu urvané kořisti proti moři postavili. Lodi temně natřené manevrují po hladině, až sestaví se v podkovu a vlekouce mezi sebou sítě, náhle podkovu uza- vírají, aby polapiti mohly ryby, jež zapomněly prehnouti. Na širé hladině tvoří se tmavé pruhy
Slovanka Pavel Terst
20 article
jinde zase blýskotá se voda, jakoby tam rozho- zeno bylo tisíce střípků zreadelných. Po krásné silnici projíždějí nádherné povozy a v nich si hoví boháči, kteří netečně hledí spíše na zadky koní než na skvostné okolí. Podél moře po chod- níku z kvádrů cestují ale noví přátelé plni štěst a radosti. Jim se líbí svět, jejich duše jako ko- runy květů rozevřclé sytí se krásou. Dívka upo- zornila Pavla na skvostná spřežení. To bylo její přání, jednou, jen jednou v životě kdyby mohla projeti se po této cestě vyhražené boháčům. Ach. jak by byla pak celý život šťastna! Šeřilo se již, když došli do městečka, od kudž vedla tramwayová dráha. Dnes sedli spolu do jednoho vozu a Pavlovi se zdálo, že jizda ta trvala jen okamžik. A opět stáli na široké ulie v Terstu, dnes však již Pavel nejen pozdravil. ale podal dívce ruku a když již její ruku pou štěl zeptal se, jak se jmenuje. „Julietia“, odpověděla dívka „a vy Paolo „Ano. Děkuji a kdy vás opět spatřím?. „Kdykoli vám libo, dvakrát týdně jdu d Miramare, v úterý a v pátek. „Tedy v pátek na shledanou! Já bydlín u „Dobrého Pastýře“ „Dobrou noc! Felici note!“
Jim Pavel Paola Felice Terst Miramar
21 article
Pan Pavel Skřivan byl již v Terstu deset dn a nechtělo se mu dále. Ne snad že byl zami- lován, nikoli. Podle svého zvyku účtoval denně sám sebou. Ano, Julietta jest rozkošná dívčina. přítulná, milá a pořádná, ale toho si přece pan Pavel nedovolil, aby požádal dívku o jediný po- libek a přece by jej byl zasloužil. Vyplnil nejen přání Juliettino a vozil ji dvě hodiny v kočáře po břehu moře, ale pozval ji i k projížďce barkou po moři. Byla to rozkošná jízda a sličná Julietta tleskala rukama, smějíe se jako dítě, když la- škovné viny ji postříkly bělounkou pěnou, ale také zděšeně vzkřikla a vrhla se v náruč Pavlovi, když se bárka rozhoupala spodním vlnobitíma hrozila, že se převrhne. Panu Pavlovi se nechtělo z Terstu, protože nebyl sice do Julietty zamilován, ale zvykl jí. A to si uvědoměv, zkoumal se, jak pevná jsou pouta, kterými se dal opřísti. Shledal, že ma sám dosti síly, aby je rázem přetrhl, ale šlo mu o Juliettu. Ještě jednou se s ní sejde a vypov jí, že již je krásné hry konec, že musí dále. Přijme zajisté tu zprávu s bolesti, o tom nepo- chyboval pan Pavel, poznalt, že dívka k němu lne upřímně, ale na věci se nedalo nic změniti. Pavel cítil, že nenadešel dosud u něho čas, kdy muž pomýšlí na svou vlastní domácnost, a až ten čas přijde, pak je vždy ještě možno zajeti si do Terstu. Totiž bude-li Julietta svobodnou? A nebude-li? Popřeje jí štěstí . ..
Pavel Skřivan Julietta Pavel Julietta svobodný Terst
22 article
Pavel Skřivan připravil si vše k odjezdu do Benátek, dříve, než šel se s Juliettou roz- loučiti. Neřekl jí nic, až když byl na odehodu. „Vidíme se dnes a snad v životě naposled. milá přítelkyně; musím dále, ale věřte, že n vás vždy vzpomenu s radostí. Děkuji vám za vše Prožil jsem po vašem boku krásy vaší vlast úplněji, bohatěji a sladčeji. Buďte zdráva a vzpo- menete-li na mne někdy, prosím, jen v dobrém. Zůstanu vaším přítelem.“ Tak se s ní loužil. Julietta síála před ním bledá, slzy mají v očích; pak položivši ruce na jeho ramena. řekla tiše: „Jděte a buďte šťasten! Nezapomenu na vá nikdy! „Julietto, nebuďte smutná! A hle, něco ván tu nechám na památku; těšilo by mne, kdybyste toto srdíčko nosila.“ Podal jí zlaté srdíčkon hedvábné šňůrce zavěšené. Slzy jí vyhrkly z očí. „O, dobrý, dobrý Čekala jsem, že můj sen uplyne, ale uplynu příliš brzo. Děkuji vám za štěstí, které jsen v životě přece poznala. A i vy vzpomeňte!“ Drželi se za ruce dlouho, hledice si v oči „S bohem!“ „8 bohem! „A vy ode mne nechcete nic, ani hubičku!“ Pan Pavel Skřivan schýlil hlavu, na rteci zahořel mu polibek a v uších ještě dlouho mu znělo přání: „Restate felici, mio carol
Pavel Skřivan Julietta Benátky bůh
23 article Napsal Bořek Nětýn
Napsal Bořek Nětýn Přítel Frčka měl sen. To není sice nie zvláštního, poněvadž se panu Frčkovi toho na zdálo každou noc do halelujá, nejvíce o vojně ale toto byl přece jenom sen, takový mimořádný podivný. Zdálo se mu, že přišel za ním peněžní listo noš a přinesl dvě poukázky; jedna byla vy plněna na 50 korun, druhá měla sice úplnou adresu i vyplněnou rubriku úřadu podacího, ale přes linkovaný prostor pro obnos byla vlnitá čára. Tedy obnos rovnal se nulle. Šťastný adresá podepsal poukázky a přijal novou, jako vy- žehlenou padesátku. A co znamená toto, občane, tázal se listo- noše, ukazuje na druhou poukázku. Listono neodpověděv udělal prstem přes ústa křížek a odešel. To jsem blázen, povídám si — vypravova pan Frčka dále — zase něco nového. Na té poště a dráze pořád cosi nového ustanovují, ale to zde je nějaké tajemství. Co, padesátku mám, půjdu někam a přeptám se. — Za chvili jsem vyšel na ulici, ale v Praze jsem nebyl, v jakém městě. nevím. Nikoho jsem tam neznal, ulice byly číslo vány, lidé mluvili divným jazykem, myslím, volapykem, nebo tou esperanto. Procházel jsem se po ulicích a pozoroval okolí; bylo vše jakés nezvyklé, domy vysoké i nízké, ale prajedno duché, kroje obyvatelů svědčily všem snad ná rodnostem u nás, hotová národopisná výstava krojů. Unaven chůzí, zašel jsem do místnosti, kam valilo se mnoho lidí; měl jsem už žízeň. Ale nebyl to hostinec. Chtěl jsem odejit, ale někdo mně dával na jevo, že východ je na druhé straně. Rozhledl jsem se po místnosti. Bylo tam mnoho lidí, ponejvíce nižší třídě náležejících, ale také dosti olegantně oděných dam, méně pánů. Většina všech byli dospělía stařeny. Po stěnách rozvěšeny byly tabulky po- čítaci s čísly od 1.—90 v různých kombinacích Na černé tabuli školské stálo: 1904 = 1, 19
Bořek Nětýn Frček Ted Praha
24 article
10, 14, 9, 90, 4. Na stolech ležely rozevřené tlusté knihy, plny číslic, zase jen do 90. — Za tímto sálem byla obrazárna různých vy- nikajících lidí s daty narození, po případě úmrtí, vedle této galerie světových šibeničníků s datem popravy. Utíkal jsem do dveří vedle. Tam se- dělo mnoho žen různého věku a původu a vyklá- daly karty, píšíce si čísla zase od 1—90. Poznal jsem, že se nalezám v labyrintě místností, jichž majitelem je asi nějaký pošpat- nělý mathematický spolek, jenž neumí dál po- čítati než do 90. Do 90! Teď se mně rozbřesklo! To jsem ve spolku lotynkářů, už ano! Číslice do 90, kombinace, šibenice, karty, ženské, inter- nacionalism, vše tomu nasvědčuje. Ale jak jsem se sem dostal já, šlaka? Kde je to? Jakživ jsem do loterie nesázel, ani sázeti nehodlal. Co zde chci? Mám těch 50 korun v kapse? Sláva, mám. Nu, když zde neberou a nebrání, podívám se dál.
25 article
Vešel jsem záse do jakési místnosti, kde bylo plno bílých myší, které přítomným členům nosily v rypáčcích planety na stolky, co zatím v přiléhající světnici kanárci vyzobávali rovněž planety z příhrádek a podávali je lidem. Dále byla prostora s velkým bubnem, otáčejícím se, z něhož slepý mládeneček čísla lovil a ukazoval, zase noclehárna, kde spící vykřikovali jednotlivá slůvka tím divným volapykem, patrně také čísla, vedle knihovna se samými chaldejskými a egypt- skými snáři, v nichž návštěvníci horlivě pře- mítali. Ještě několik prapodivných místností jsem prošel, až jsem stanul v nádherném sále, ozáře- ném pestrými žárovkami, naplněném zlatem, stříbrem a bankovkami, až se mně hlava za- motala; uprostřed na nádherném křesle seděla nějaká babizna čarodějnice. Vidíš, povídá mně, to jsou všecko moje poklady, které se nikdy ne- menší, ale stále rostou. Chceš-li jich býti zúčast- něn, staň se zde členem, srovnávej číslice do 90, a více dělat nemusíš, jen sázet. Radostně jsem přisvědčil. Babizna mně podala ruku,a v tom ocitl jsem se zase na ulici. Sáhnu po pade- sátce, byla pryč. Zaklel jsem a probudil se. Co, to byl divný sen? dokončil přítel. Přikývli jsme rádi panu Frčkovi, protože obyčejně zdávalo se mu jenom o kanonech, mi- nách a torpédech, sem tam něco jen méně vý- bušného, od počátku války. Jinak jsme slýchá- vali, jak honili jej Japonci ve světnici kolem stolu sekerami, neho vjelo mu torpédo pod po- stel, nebo střílela do něho na sto kroků celá batterie japonská, či zase harcoval v čele kozáků a nemohl se nijak udržeti na koni. A teď na- jednou z válečné vřavy a udatných jízdeckých útoků šourá se hrdinná duše jeho takovými ne- válečnými nivami a terény.
Frček Japonec
26 article
To něce značí, to není jenom tak, z tolo kouká ambo solo, mínil, hlavou vážně kývaje pan Šebastián. Jo, jo, padesátka a dvojka, dotvrdil břicho- mluvee pan Prchař. Vsadíme to a rozbijeme lo- terii jako Monte Carlo. Na poradu se zavolala milostpaní, která se dobře znala v mysteriích tohoto- státního zá- vodu, a Mařka, jejíž tobolka pravidelně tajívala v útrobách svých nějaký ten papírek, opravňu- jící na tučné terno, jestli totiž vyjde. Milostpaní s Mařkou i několik nově příšed- ších hostí vyslechli znovu podivný sen, velmi vážně kývajíce hlavami a činíce sem tam ne- článkované poznámky. Při výkladě o zlatě, stříbře a bankovkách dokonce pronesla milost- paní slovíčko „merkvirdik“ (odkud to vzala, vědí olympani), což znamenalo radostné uspokojení s trvajícím stavem věcí; vůbec kulaťounká tvář její sladce se usmívala na ochotně repetujícího pana Frčku i doplňujícího něco občas pana Sebastiána, a to bylo předzvěstí velmi dobrou. Mařka se tvářila, jakoby polykala kafe ze samé smetany a přikusovala karlovarské oplatky. „To je krásnej sen, mladý pane,“ pochválila milostpaní, „živej tuze. To sou zrovna dvě terna, ty tři první čísla na tej tabuli, a padesát, dvojka a jejich léta, mladý pane. To druhé terno bude lepší, jako udělané. „Já té padesátce nevěřím,“ rozumoval pan Liska, nervosně rozkládaje rukama, když muji ta baba vyfoukla. „Jak do něčeho vleze baba, značí od jakživa neštěstí. Raději do toho připlést tu devadesátku, když ji Frčka všude viděl. „Co pak ví tady pán, že mu ji vyfoukla zrovna ta baba? Padesát a dvojka jsem řekl hned. Vědí, že nevědí, pane Frčka?“ bránil Prchař. „Vím, že nevím, ale když jsem šel k t babě, ještě jsem tu padesátku měl u sebe, smutně si povzdechl autor snu.
Šebastián Prchař Mařka Frček Lisek Monte Carlo
27 article
„Já bych myslila zase léta toho listonoše, řekla unyle Mařka. „Nevědí, pane Frčka, kolik mu bylo let? „Nevím, zapomněl jsem se ho zeptat, vždyt jsem nevěděl, že chcete sázet. „Bodějť, že má Mařena milýho u baliků n poště, budeme do toho strkat taky listonoše. Ještě tu babu, na kterou loterie nemá ani čísla, ozvala se u kamen fistulka čísi. „Dyť na tom nesejde, jesli mladýmu pánovi tu padesátku někdo vzal nebo ne. Hlavní je, že mu ji listonoš vyplatil, druhá poukázka byla prázdna, to jsou přece dvě poukázky na jednu padesátku, to je padesátka a dvojka, a nyčko je- jich leta jedenadvacet, to je 50, 2, 21. To je přece terno na Prahu, protože ty čísla už dlouho nebyly venku,“ prohlásila slavnostně milostpaní. Po krátké, dosti prudké konferenci smířil se nervosní Pepík Lišků s babou, Mařka odřekla se listonoše, všichni souhlasili s milostpaní, fistulka vypískla táhlou pochvalu, a terno ocitlo se defi- nitivně na papíře. Mařka dostala od každého šesták, sama přidala také jeden a zanesla slibné terno do kollektury. — „To bude peněz jako máku, koupímsi zrovna automobil,“ liboval si pan Šebastián. „Mařko, vsadila jste to dobře? No tak, to bud peněz! Co si koupíte, Mařko z výhry? „Já bych si koupila ten světle modrý klo- bouk ze Žitné ulice, vědí, tam — „Čerta vím, co já koukám po ženských klo- boucích ve výkladní skříni! Ještě leda, sedí-li na pěkné hlavičce, to ano! Ale já si, Mařko, koupím automobil, sedneme si spolu a pojedeme do Strašnic, to bude veselé, tů, tů, pupupupupu.. „Nebudeš mít automobilu, protože pade- sátka nevyjde, je za ní baba,“ zakřikl Liška, „ta devadesátka vyjde,“ „Už je to tam, už se to peče bez mouky. Kdy je tah, pozejtří? Mařko, ještě jednu, ať žije benzílin!“ nedal se Šebastián.
Mařka Frček Liška Šebastián Praha Žitná ulice Strašnice
28 title
Sen.
Sen