11. březná 1900.

Nodoim zavava piiolá „Narounel LSuu K 6iSiu ov.

Strana 9.

vé on i5

Nanka a Káča Vesnickému panstvu u dlouhého stolu v pivovaře v Teplé Lhotě už pomalu docházel kpělivost. Radní Ondráček už se velmi ška- redil, pan starý pohvizdával si,shledě stáleso stropu, jakobý byl ve světnicis sám, pan »školní rada« Kůrka vrial si palcemé v nosu a bhádal se s hostinským, odkud pan farář kupuje čer nidlo, že se mu boty tak lesknou, a ostatní sousedě mlčky bafali z krátkých dýmek. Jenom soused Kořístek stále pobíhal k oknu a vy- hlídal pantátu pošímistra. Všecko se to dnes sešlo, aby vyslechli zprávu poštmistrovu, ale jakoby učaroval; jindy bývá poštmistr u skle nice první a dnes, když ho čekají, bude po slední. »De?« tázal se Jostfek Tišnovský Kořístka. od okna opět se vracejícího. »Nende,« hlesl Kořístek smutně. Ale sotva dosedl na žilli, ozvaly se n dřevěných schodech hrubé, hřmotné kroky které rozrušily celou hospodula Žádný souse v celé vesnici neměl tak důkladné boty, jako pan poštmistr Beran a nikdo také nouměl s tak vykročit, jako on. Což tomu bylo-! Půllán samých pšeničných polí, čtyři koně, kus lesa louku, že ji za čtvrt hodiny “ neobejdeš. . a přízeň všude. »Sedlačisko, jako jiní,« durdi vali se sousedé potají, ale — pan farář všechno za něho vyběhal. Ještě to tak sousedy s pošímistrem smi řovalo, že milý Beran nikoho na světě neza rmoutil. Poškádlil do očí, pomluvil za zády. ale vždycky jaksi vesele, takže slova nikdo ve zlě nevykládal. Třískal nohama do schodů, supěl strašně, ale když se zastavil k odpočinku, vždycky se rozehechtal. Nahoře Tišnovský už dveře roze- vřel, sousedé slyšeli hlas slavných bot, slyšeli supění i smích, a rozehechtali se dříve ještě, než Berana spatřili. Konečně objevil se ve dveřích a když viděl rozveselené tváře, dal se do řehotu až se ohýbal.

»Lidi, lidičky,« křičel, tlačil si pěstědo břicha a krčil se k zemi, »uchechtat jsmese mohli!.. A ten soudce !. . . Takový má být soudce ... ten se mi libí . .. hahaha!« Zapadal do kolen a div se dohrabal k své židli u stolu. A sotva seděl, začal nový smích ještě hlučnější. A všichni se smáli až k slzám ač ještě nevěděli, oč jde. »A tak povídej a nestrkej nám peří do uší,« durdil se starý Ondrá ček. Poštmistr jedním douškem »nedopil« skle nici piva, kterou mu hostinský právě přinesl zapálil si dýmku a začal: »Tak tam byl myslivec, hajný, četník, co Vlka zatknul, a já, abych jako od obce do- svědčil, co je Vlk za chlapíka. A Vlk vám schlíplý a jako němý, hotový beránek. Pře soudcem na stole ležel důkladný pytel Čert ví, kde ho Vlk nabral... Soudce pojednou povídá: přistupte blíže, Vlku, až sem ke stolu! — Vlk vyšlápne, byl bos, to víte, a stál už u samého stolu. — Znáte ten pytel, Vlku ? táže se soudce. — Znám, jemnostpane, šeptal Vlk skroušeně, toje ten pytel, co mi četník sebral. — Tak, sebralí opáčil soudce, a kde jste vy ho sebral ? — A Vlk zase tak skroušeně: prosím, slavný soude, nikde jsem ho nesebral, dali mi ho mly- nářšu, že jsem jim pomahal překládat, když se jim na silnici zlomila osa. — Tak tedy dobře povídá soudce, a převrací pytel. A co jest toto? Ukázal mu škraloup krve, v pytli zaschlé. — Prosím. .. to je krev, povídá Vlk zdráhavě. — A jaká krev, nalehá soudce. — Krev . . . mě choti, pošeptal Vlk. Ale protože bylo ticho jako v kostele, slyšeli jsme to všiclini. Toť se ví, že jsem se dal do řehotu, ale myslivec mi šlápí na stoupadlo, tak jsem se odmlčel. Ale hned mne to mrzelo, že jsem si trochu smíchu utrhl, neboť panu soudci to strašně škubalo tvářemi.

Konečně se přemohl, a ptal se dále: Proč pak se tak jemně a . . . . . stydlivě vyjadřujete, Vlku? — Prosím, jsem čtenář . . . ! Spustím zase smích, a také soudce se usmál. Toje možné, pravil, pocházíte ze mlýna, snad jste kdysi čítával, ale ... domluvme to. Vy jste svoboden.... ? — Nejsem, milostpane, mám ženu .... po zákonu! — Po jakém zákonu? táže se soudce. — Po zákonu . . . . jenž je v nás, odpovídal vám Vlk, jakoby četl evan- gělium. Já jsem se, rozumí se, rozesmál, ale soudce se zaškaredil, a řekl: Vlku, dejte s pozor, zas něco z vás vyleze, co vám nepři- lepší. Raději řekněte, jak se ta krev dostal rem. Přece jste střelil srnce, a ne ženu ! — Prosím, povidá Vik, to bylo tak: žena štípala tvrdý špalek, sekyra odskočila a vrazila se jí do kolena. Žena se dokulhala do světnice, tam však klesla na zem. Strčil jsem pod ni ted pytel, aby nepokrvácela podlahu, doběhl jsem pro vodu a obvázal jsem jí polom.« »Jako blázni jsme se dívali na Vlka, co s te vymyslil, a myslivec už měl na kyselo V tom vám to soudci zableskne v očich, zrudl trochu a povídá:

»Vlku, pozor, sem pohleďte blíž, na t krev, a vedle: má vaše žena na koleně srně chlupy?« »A sotva to soudce řekl, víle, je sán lovec a na Vlka má zostra, bylo po velebnost soudu; myslivec se smál, hajný smíchy jenom huh al. dusil se a plakal, i četník se smál, já, já ovšem div jsem nepraskl.«t na v To sousedé poštmistrovi na slovo věřili Všem se tak právě vedlo. Pan starý tak mocně se nahnul v zad, aby povolil rozvlněném břichu, že židle pod ním praskla. Ze smíchu hrozné leknutí. Když však viděli, že se bez úrazu ze země zvedá, dali se sousedé dvoj- násob do smíchu, a teprv po dlouhé době dostal se starý Ondráček k otázce, jak žeto s Vlkem skoněilo. »Jak? Tentokráte šťastně,« rozkřikl se poštmistr Beran. »Rána v lese padla, myslivee ji slyšel i hajný, hajný viděl utíkat Vlka těže naditým pytlem na zádech, Vlk nebyl dva dni doma a nemohl říci, totiž nechtěl říci, kde byl, pytol četník třetiho dne u něho našel, za- kiváccny, se srnčími chlupy do krve zaschlými, oasmání Vik už ani mnoho nezapíral, puu soudce mu nasypal šest měsícůl«

»Šest městeů, za srnee, « povážlivě potř sal hlavou Ondráček. vi»Zdá se vám to málo?4 ušklibl se Beran. S Ondráčkem nebyli velcí přátelé. Beran kdyst chodival za sestrou Ondráčkovou, ale nechal toho v brzku a vzal si schovanku z fary. On- dráčkova odešla do Vídně do služby a tam se dobře vdala, ale mezi Beranem a Ondráčkem zůstalo trochu kýselosti. »Sestra nemusjla by ve světě, kdyby nebyle — pošty«, říkával druhdy Ondráček. Proto nyní ušklíbnutí Ber- novo ho píchlo. »Voso!« vykřikl Ondržček hněvivě, roz myslil si to však, a dodal klidněji s úsměvem »Tebe pravdať boli kůže pana barona Srnka padla, jaké to neštěstí! Ale jestli jeto ta, co mi »na zápletě« ožrala mladý oves, tak jí tu smrt ze srdce přeju, a Vlkovi těch šest el měsíců nepřeju.« Ozdráček ostře hleděl na Berana. Pošt mistr pohlod eítil, ale vesele si zapaloval notně se potom napil. S Ondráčkem se nerad pouštěl do hádky. Ondráček také byl tak trochu čtenář, měl jakés staré české knihy doma, ještě po těch Ondráčeích, čo s pro knihy běhali až na Ivančicko, do Kralic, a kdyžse do hádky zakousl, měl zuby jako bad; hřmotný Beran před suchým Ondráčkem vždy se otřásl A dnes Ondráček patrně se chtěl hádat. Prot neustal v úloku.

»A co jsem za to dostal, že mi zvě ožrala oves, rozumoval Ondráček, jako pro sebe, »Milostivou almužnu za velkou škodu Co takový divý dobytek toho sežere . ., na cizím ... a když si chudák jedno to zvíře střeli, . . . šest měsíců . . . Beran se obával, že Ondráček bude roz přádat dále a proto chtěl tomu náhlý kone učinit. Vytáhl z ukryté náprsní kapsy velký doutník, vonný a převeliký, jaký v celé Teple Lhotě do té doby nikdo neviděl, držel ho chvíli, podepřen jsa loktem o stůl, ve dvou prstech, a potom nedbaje otázek, spustil k On- dráčkovi: »A zbavíme se“ tentokráte všeho vlělho doupěte, ty mudrlante! Byl u nás starosta pan farář, a umluvili jsme se, že Vrbovu Káču co žije s Vlkem, i s vlčaty pošlem postrkem Však náš pan baron na zdejším statku jen proto se ani neukáže, že jsou tu pytláci.« Ondráček se vzpřímil. Káča u nich kdy sloužila a bývalo to pracovité a veselé děvče »A co tím obec získá?« řekl. »Až se Vlk z vězení vráti, vezme si ji. . .« »Čerta vezme, kde by vzal pro kněze ? .. odpíral Beran. »Já mu dám na svatbu,« vykřikl Ondrá ček ostře. »Když jste je dříve nerozháněli, co si začínáte nyní, když je tu sama! A ješte nožebrala a žebrat nebude, to ji znám!e »A ta huba její,« podotekl skorem ne- směle Tišnovský, člověk dobrotisko. »Moes brání a moc nahoru bije ... . hotový k- zatel . . .« »Ba právě, ta huba. ..« dodal pan starý »nebýt té huby, jako břitva ostré, však by ty (chtěl říci: ty hlavy obce jí tak nezazlívaly ale opravil se ihned). . . to doupě vlčí tam nahoře pod silnicí tolik nezlobilo.« Teplá Lhota leží totiž v hlubokém údolí.

Nad vesnicí, na samém pokraji vysočiny, vede silnice. Hned pod silnici, ve skaliskách, roz troušeno je několik nuzných chaloupek. V nej- nuznější z nich, po kuse ku skále nalípané bydlil už přes deset let nádenník Vík, ze zá- možné rodiny pocházející, nuzák a podivín, se svou družkou, ženou svou »po zákonu, jenžje v nás«, a se třemi dětmi. »Kdyby nebylo pohoršení,« povzdechl do obecného zamyšlení Josífek Tišnovský a začer venal se pod ostrým pohledem starého Ondráčka. Dokud Káča Vrbů sloužila u Ondráčků, došel si Josífek Tišnovských několikrát pod okénko Tehdy byl ovšem ještě svobodným chasníkem Nyní právě si na to vzpomněl a sklopil zrak »Nechodí to do kostela, ale nikomu hříchu ne odpustí,« dodal nesměle k upokojení svědomí »A co ten doutník, pane poštmistře, « obrá til hovor pan starý. »Ten ... to je tak trochu závdavku, pro dal jsem dobře.« »Tak přece?« divil se táhle pan starý »panu Schinderplutzovi?« »Ano ...« liboval si pan poštmistr, »do staneme do Teplé Lhoty nového občana, vzá cného, Pan Schinderplutz je ohromný boháč .. ». . . žádný Lazar,« suše přidal Ondráček. ». .. koupil ode mne kus pole u potoka, pod kopečkem, na kopečku vystaví kapli a dol u potoka vystaví dům, kde bude bydlet s . . !e »Jen to řekní, Berane,« spustil na něj Ondráček drsně, »ve Lhotě to nebude tajem- stvím, jen to pověz: pod kopečkem u potoka domeček a protože je to bývalá Nanka ze zámku, na kopečku kaplička .. . na usmí se ření. . . co?« tinloto

Asi za čťrnáct dní sjížděl se silnice do Teplé Lhoty krásný kočár. V něm seděl muž as šedesátiletý s ženou sotva čtyřicetiletou dosti příjemné tváře. Teprv co kočár sjíždě k vesnici, ženská jaksi strojeně se tvářila. Na fukovala se. Přijížděla do Teplé Lhoty po pat nácti letech po prvé. Tehdy bývala kuchařkou v zámku a po- znenáhla chtěla si hrát na paní. Zneužívala svého vlivu na nezkušeného, mladého velko- statkáře. Když se však velmožný pán oženil. musila »hloupá Nanka«, jak jí tehdy říkali zámek opustit. Když ji s posměchem zo vs doprovázeli, zaklela se, že se ještě jednou vrát jako velká paní. Dnes se kletba vyplnila. Před desíti lely stala se kuchařkou u zbohatlého člověka a hne začala své dílo, rozvadit manžele. A podařilo se jí. Pan Schinderplutz se zákonnou manželkou svou, ustaranou a sestárlou se nyní »po dobrém rozešel a vládkyní jeho domácnosti stalas Nanka. Právě přijížděli do Teplé Lhoty pozvat osobně celé obecní představenstvo a »jiné vá- žené osoby« k velké hostině, na oslavu uzavřené kupní smlouvy, jíž pan Schinderplutz stal se poplatníkem a tudíž řádným občanem Lhotským. Jen to Nanku mrzelo, že pan baron už nebydl ve Lhotě, aby ji uviděl v nové slávě. Aby ukázal své bohatství, musil pan Schinderplutz

přeplatit zakoupený pozemek dvojnásob. A aby podal důkaz svého smýšlení, zavázal se právo- platně do roku vystavět na kopečku nad svým novým majetkem malou kapličku. Hostinu po- řádal proto na zvláštní žádost své milé přítel- kyně a hospodyně, aby se s »vynikajícími osob- nostmi lhotskými« blíže seznámil Zalím, co kočár zajel ke statku starostovu potom na faru a k poště, nahoře ve skalách pod silnicí Káča Vrbů stěhovala se do rodno své obce. Mlčky, s tichými slzami naložila na malý vozík, do něhož vedle psa sama se za- přáhne, skrovňoučký svůj majetek. Nebyla by mlčela! Ale starý Ondráček vymohl u sousedů, že ustoupili od postrku, když sama se odstěhuje. Šla tedy na domluvu starého Ondráčka a proto, že jí slibil, že jim dá na svatbu až se Vik vráti. A do práce je vezme na podělek. Zamkla chudý přibytek a šla odevzdat klič Ondráčkovi aby někdy dohledl na opuštěný přibylek. Právě když sla kolem rybníka a zahačila k poště, vy stupovala z kočáru nádlberně oděná dáma kterou znala ještě jako »hloupou Nanku«í. ..

Mluvilo se o ní ve vesnici už dávno. Ne polepšila se od té doby, co ji ze zámku vystr- čili. Tehdy každý se na ni odvážil hubou! Al nyní vrací se do vesnice »ve slávě«, poštmistn vítá ji na prahu a líbá ji ruku. A mílostpan jí říkála To Káču dohřálo. Už se narovnávala, už jí to svíralo kolem úst, už měla na jazyku di voká slova, ale — přemohla se, spolkla slinu a šla dále, ke statku Ondráčkovu. Panímáma, zasmušilé tváře, v brance ji vítala a vřele ruku jí tiskla. »Tak vidíš, osobo..., jako škodnou t honili..., co ten Vlk zase už sedí... a nejs ani tak špatná, jako tam ta..., ty abys do nebe běžela pro spravedlnost...! V neděli př hostině budou se klanět »hloupé Nance« jako židé zlatému teleti«z0 Káča mičela. Nerozbouřila se v ní ani zloba, ani závisť. Myslila na Vlka, jaký je nuzák a jak mluvívá s lidech. Jakoby on by jejich soudcem! A lidé se mu vybýbaji, pytlá- kovi, který má svůj zákon Bbzí. A na dět vzpomněla, kterak by Vlk život za ně dal. Kočár od pošty zajel dále, ke statku Kůrkovu Ignát Hořica.

Počesíná obec Trhanov.

Momentka z přírody. — Zachylil Fr. F1os. (Panu inženýru F.. rovi pro album.) Trhanov? Počestná obee Trhanov? Vidin v duchu, jak rozkošná hlavinka spanílomyslné čtenářky, ozdobená nejnovějším moderním účesem se podezřívavě rozkývala na vysoké ladné šiji ale vidím v duchu též, jak ostrý nos neměněspa nilomyslného čtenáře, osedlaný ostrým skřipcem noří se do schematismu a rejdí po nejnovější mapě zemí koruny svatováclavské a toto kývání roz košně hlavinky i to pátrání ozbrojeného ostrého nosu mne boli, neboť obé značí pro mne projev nedůvěry. Ježto však nejsem ani obecním starším ba ani poslancem, není mně projev nedůvěry lhostejným a proto spěchám s vysvětlením. Prosím, račte vzíti k vědomosti. Počestná obec Trhanov existovala od jara roku 1898 a do podzimu téhož roku a to v království če- ském, v kraji píseckém, v hejtmanství blaten- ském, půl hodiny vzdálena od Blatné. Pozoruji, že i mé vysvětlení zdá se smyšlenkou a ačkoliv se zdá, že mým životním povoláním jest vymýšleti a příjemně — nu. řeknu to — i lháti — tož ubezpečuji slavně že tentokrát podávám skutečný negativ, zachy cený téhož roku a nyní v positiv vyvolaný.

Výše zmíněného roku ku konci prázdnin zavál mne vítr do Blatné. Brzo seznámil jsem se s inženýrem F., který řídil stavbu dráhy z Strakonie do Březnice. Inženýr F. byl rozto- milý společník a vycházky s ním do okolí byly velmi příjemny Hned první neděle vybídl mne, abych s ním navštivil počestnou obec Trhanov a sli boval mně zábavu. Vybrali jsme se pozdě odpoledne, když již srpnové slunce ustalo vytápěti kraj ve výhen kovářskou. Stinnou dubovou alejí šlo se příjemně nedaleký jehličnatý les slíboval žádoucí milé osvěžení. Po čtvrt hodince zapraskalo suché jehlič pod našimi podešvy, které se brzo tak uhladily. že jsmě na svahu musili balancovati jako na ledě. Vzduch, nasycený silicemi, voněl a opájel.

Člověku se nechtělo ani dále. Bože, jaká rozko převaliti se do řídké teninké trávy na vyhřáto zemi, páchnoucí pryskyřicí a čerstvou prstía hleděti na vrcholky borovic, kde drobné sý- korky, hrajíce si na schovávanou, rozpustile n sebe volají: pst, pst! Ale chyba lávky, nesmě jsem si toho požitku dopřáti. Inženýr nedal, ale pobízel k dalšímu klouzání. Brzy dospěli jsm k vozové lesní cestě s hlubokymi kolejemi s travnatými břehy mělkých příkopů. Cesta v- nula se jako had, společník můj nápadně po spíchal, nečekaje na mne, trhajícího skvostné. rudě, ohnivé hvozdíky a modré něžné zvonky Když jsem zvedl hlavu, zmizel mně inžený v záhybu cesty, pospíšil jsem za ním a brz dospěl jsem do záhybu. Přede mnou objevil se obraz hodný per Bret Hartea. Zůstal jsem udiven stát. Po obou stranách cesty stojí v řadáeh veliké krychle, mezi nimi na širokém prostran- ství kolem učouzeného kotle, visícího na řetěze nad vyhaslým ohništěm, leží v nejmalebnějších, ale též v nejpohodlnějších posicích neméně než třicet mužů. »Hle, toť počestná obec Trhanov,« uvád mne inženýr, k jehož boku jsem dospěl, »a jak se zdá, obyvatelé jeho jsou většinou doma. Jen se podivejte, všecko v nejlepším pořádku. Zde. v tomto prvním paláci,« pokračoval inženýi ukazuje na první krychli, »bydlí rychtář, to je radnice.« »Jakže, tyto krychle? Vždyť jsou to slo- žené pražce !« »Ba právě, ale jak uměle složené. To jsou domy, jen se podívejte, zde dvéře, tu okno schází ovšem střecha, ale naši chlapoi vědí, že v zemích východních jsou domys také bez střech. vlastně s plochými střechami, a dle toho vzoru stavěli i své domy. Je lam útulno, jen pojdhte blíže«neli no nanodtv

soŠel jsem s chutí. Na prvním paláci byl přípevněno široké prkno, na němž pěkným písmem bylo napsáno: »Počestná obec Trhanov. Svobodné územía a pod tím menší tabulka s nápiseme »Žebrota a podomní obchody se přísně zakazují.« Nikdo nebránil nám, abychom vstoupili Pražce byly vskutku velmi pěkně a důmyslne srovnány, všecky skuliny byly mazanieí a mechem ucpány. Vnitř jako zevně panovalu spartanské jednoduchost a prostota. Mochové lože s vlně- nou pokrývkou, prázdný soudek a dlouhá bedna. 2 V koutě stojí krumpáč, motyka a — koště Toť věru luxus! Toto koště bylo s to pod- trhnouti nohu měmu obdivu, ale inženýr mnč vysvětlil, že rychtář, který dríve zaujímal v lid ské společnosti »vyšší« místo, neodvykl dosnd potřebám společností rozmazlené a mimo to prý límto žezlem rozhání valnou hromadu, kdrž tuze oponuje. Toto vysvětlení mne opět smířilo a upoko- jilo. Vyšli jsme z radnice. Toužil jsem poznat nejen celý Trhanov, ale zachtělo se mně i na vázali přálelské styky s jeho obyvately. Musím se přiznati, že jseme byl poněku zklamán. Donfal jsem, že příchod náš vzbud když ne překvapení, aspoň jiskru interessu. Než nebylo tomu tak. Když jsme přistoupili k ohništi tu nanejvýš převalil se některýobčan trha novský na druhý bok a bafčil dále, nebo obráti jen oči a vida pouze dva dolěravce, odfoukl, ja koby zaháněl s nosu mouchu a ležel klidně dále.

Kousek dále leží pět mužů a hrají v karty: »Tonda bere!« ozve se a následuje hlučný smích. Na kozliku, na němž se řeže dříví, je prázdný soudek, ale pronikavá vůně alkoholu věsti že útroby jeho byly teprve nedávno vyčerpány Dále v lese, na ose mezi dvěma koly spočívá jiný větší sud, to jest »obecní« stříkačka, s kterou zdejší dobrovolný hasičský sbor činí vý- lety, když v okolí některý bratrský sbor svět střikačku, prapor, nebo máli veřejné evičení Zdejší dobrovolný sbor hasičský, jak mně vy- pravoval později »doktor«, byl již návštěvou v Chlu mua v Hajanech, kdež způsobil jeho příchod pravou sensaci — a ukrutně krásnou zábavu chlapcům ale nemilosrdný inženýr, který při tom stál, do dal, že ti lumpové po takovém výletě dva dny jsou »nemožní« a práce stojí. Inženýr, muž vysoké postavy, osmahlě pěkné tváře a hromo- vého hlasu zahoukl: »Kde je rychtář ? zavolejt táře l« biri n »Rychtář, rychtážář!« zahučelo lesem, jak když první náraz bouře lesem prorazi. »Ten bude s doktorem »v hospodě«, uráči se jeden z ležících mužů namáhati a zvedl nohu ukazuje směrem po svahu.

»Pojďme,« vybídl mne inženýr. Proplell jsme se mezi ležícími postavami, které inžený krátce oslovoval: »Nu, jak Břicháčku, ležís to dobře ?e »O famos, jen to zkusej!« a Břicháček se odvalil kousek, aby dopřál inženýrovi místa vedle sebe, ale inženýr nevděčně odmítl: »Hl dám rychtáře.« »Má dnes prádlo,« ozval se písklavý hla ohromného hromotluka, opřeného zády o pen borovice. »No ty, Fricku, se moc nenatahuj, sice skáeíš tu borovici,« napomínal inženýr. »Bodejť bych neskácel! Ale nejradš tuhle na Břicháčka.«. Břicháček se zařechtal : »To on Fricek má na mně namydleno, protože koupil filkovi boty“.« Fricek jenom odplivl žlutou tekutinu, pře- hodil »slávíka« na druhou dáseň a zavřel oči. »Prohrál,« vysvětloval mně inženýr, »ale pojďme rychleji.« Došli jsme za ves k potoku, vroubenému keři, propletenými ostružinovými šlahouny. Rychtář tu nebyl sám. Pět mužů, velm nedostatečně oděných, stálo v potoku a všichní horlivě prali, máchali, ždímali, modřili a zase máchali, až voda stříkala na všecky strany.

»Rychtář!« zahoukl inženýr, »nechte prádla a pojďte sem!« »Hned, pane inženýre,« ozval se jeden z mužů a vyždímav košili, zamával jí ve vzduchu, aby poslední kapky vody z ní vy stříkly, pak ji roztáhl na keř a utíraje mokr ruce o vlasy, přistoupil blíže. Inženýr potřeboval nějakých vysvětlení udílel rozkazy na zejtřek. Odstoupil jsem po- někud; náhle na protějším břehu objevil se vy- soký hubený muž. V prvním okamžiku nevědě jsem, mám-li vypuknouti v smích, nebo ohlížeti se pomoci proti bláznu. Prosím, abyste si představili vyčouhléh muže, asi čtyřicátníka, v čamaře dosud zacho vané, s opelichaným cylindrem na hlavě, v pod vlíkačkách a s ohromnými dřeváky na bosýc nohou! Než jsem se rozhodl v smích nebo bázeň přeskočil tento švihák po kamenech přes potol a s hlubokou poklonou nás pozdravil. »Ponížený služebník, pánové! Jaká čest, jaká pocta naší počestné obci! Buďte vítáni!« A vida, že jsem cizinec, hned se představil »Dovolte, pane,« nová poklona, »Bořivoj Mrkos. váš nejoddanější.« Oplatil jsem mu zdvořilost. »Téši mne, srdečně mne těší. Ah dianthus deltoides, či snad lychnis viscaria? A campa nula — campanula patula,« chrlil ze sebe la- tinu, ukazuje na byliny, které jsem dosud v ruce držel. Ohlédl jsem se tázavě po inženýrovi. Úzké rty inženýrovy stáhly se k úsměvu a nakroucený černý knírek se nadzvedl. »Ah servus, doktore, jak pozoruji, omráčil jste měho společníka znalostí botaniky.« »Ach, och, ach, jen mně tak maně vy klouzlo, pano inženýre, račte laskavě promi nouti,« obrátil se ke mně a mírné světlé modre oči zdály se skutečně prositi za odpuštění. Nyní bylo na mně, abych jej ujistil, že není třeba nijaké omluvy, naopak, že mne těší. že jsem udiven, totiž, že vlastné — chtěl jsem říci ..« Pomohl mně sám z rozpaků.

»Není-li pravda, má Trhanov pěknou po- lohu a ze zdravolních ohledů zrovna výtečně je umistěn. Bude se nám stýskati, až vezme za své. Ach, to jest již tak světa běh, všecko dobré a pěkné vezme za své — Zdálo se mně, že jsem zaslechl v těch slovech vzdech, ačkoliv provázena byla úsmě- vem ironickým. Inženýr zatím dojednal svou záležitost s rychtářem a přidal se k nám. Obrátili jsme se k Trhanovu, rychtář šel s námi, oslatní čtyři muži psali veselé Hál. »Tuhle ,doktor“,« navázal inženýr nit ho- voru, »by vás často překvapil. Rozběhl se před lety se žebříku společenských postavení tak zběsile, že přeskakoval stupně bez rozmy slu, až se ocul zde; dále to již vlastně níže nejde, neníli pravda, doktore ?« »0 prosím, pane inženýre, jsem spokojen; to je tak světa běh, někdo nahoru, jiný dolů — už nebožtík Sesostris tuhle lekci dostal a po- chopil.« »Sesostris, jak to?« ozral jsem se ne- japně. »I nechte toho, sice vám doktor udělá přednášku o Egyptě a Faraonech, že se do noci nedostanete domů,« Tato poznámka inženýrova přeťala dalš hovor o Sesostrisovi a uzavřela jemná, nervosně se potrhující ústa doktorova. Obličej podivného toho člověka jevil sku- tečně intelligenci, jeho čelo hladké s jedinou kolmou rýhou bylo výmluvnější než světlé oči, ale tenký zardělý nos s vyrážkou okolo chřípí tlumočil pozorovateli velmi zřejmě, co srazilo tohoto muže se žebříku společnosti lidské. Na usmiřenou doktora, který bázlivě umlkl, dodal po chvilce inženýr: »Rozumí se, že dovede dokfor býti i prak ticky užitečným. Zeptejte se jen tuhle „rych táře« »0 což o to!« ozval se rychtář, »nad doktora není, kdyby vlastně on nevedl správu obce, sám bych s ní mnoho nesvedl. Doktor je totiž obecním tajemníkem.« Doktor se mlčky uklonil a ústy jeho zase zahrál úsměv.

»Ba, ba, viďte, doktore, ovinete každého chlapce okolo prstu jako pentli, jen když chcele, « lichotil inženýr. »Inu, pane inženýre, slovo často lepší než topor, a pak naši chlapci jsou takoví dobráci, učiněná jehňata »Která se ale též často mění v trkavé be- rany, však vy se, doktore, pamatujete?« inže- nýr se hlasitě zasmál, rychtář se za boky po- padl a sám doktor, škrábaje se v lopatkách, se usmíval. »Inu, nabili mně důkladně, ale konečně já je přece překonal, že příjali zákony —. »Ano, svou dobrotou, doktore, a nadvládou ducha —« to řekl inženýr již vážně a pak za- staviv se před doktorem, aby mu tento uplách- nouti nemohl, jak těkavé oči jeho tento úmysl prozrazovaly, dodal: »Doktore, Mrkose, kdybyste chtěl —« a podával mu ruku. Ale doktor odvrátil tvář, aby podané ruky neviděl a zakoktal: »Ne, ne — nechte mne — je pozdě — pozdě.« Svěsil hlavu a byl by jistě utekl, ale in- ženýr chytil jeho paži: »Lépe pozdě než nikdy — Doktor se vytrhl a zamumlal: »Toje světa běh, někdo nahoru — —« Zmizel nám v lese.

»Vidíte, tohle mně udělá po každé, eh, darmo se namáhati!« Inženýr byl mrzut, ale přemohl se. »A srdce má dobré, kdyby to nebylo směšné, řekl bych, že má srdce zlaté. Viděl jste, že naši hoši, jsou to vesměs dělníci za- městnaní při stavbě dráhy, nejsou sice vzory, ale jsou většinou řádní dělníci a nedopouštěji se hrubých kousků ani výtržnosti. A to je zá- sluhou doktorovou. Nebyli vždy takoví a dalo mnoho práce, než se podřídili zákonům, jak se vyjádřil doktor. Jak jste slyšel, byl za své eman- cipační pokusy i bit, ale nezmalomyslněl, pře- mohl a zkrotil je svou dobrotou. Škoda, že utekl! Kdysi povýšil jsem ho na figuranta, tě- šilo ho to chvili a když jsem odpočíval, pokra- čoval s nivelačním strojem za mne a já k jeho radosti jsem mu někdy dělal figuranta sám, ale zastesklo se mu po chlapcích a po kořalce — a to víte, to já raději mám čerta než ko- řalku . . « Večer již zapadl do lesa. Byli jsme opět v Trhanově. Oheň vysoko šlehal a osvětloval okolí, které na sebe vzálo nyní ještě bizzarnější tvářnost než ve dne.

Kmeny rudých borovic z polovice ozářeny ztrácely se druhou polovicí v šeru; ležicí, se- dící a procházející se postavy, oděně v různé kusy po světě sebraných a odhozených šatů měly po- dobu kyklopů. Hlučný hovor, smích i zpěvs teď ozýval, na hru nebylo již viděti. Náhle za- halekal kdesi hlas, mladý ale drsný hlas a slova písně zajisté nejnovější zaletla až k nám: »Na blatenském ajznbóně to se vám stal špás, vši sežraly inženýra, zůstal z něj jen plášt.« »Výborně l« vykřikl inženýr. »Pojď sem, Křečku, dám ti zpropitné za tvou písničku !« Ze skupiny ozval se hlučný smích. »To je šibeničník !« ulevil si inženýr, ale smál se také a já s ním. »Vidíle, pak že již vymřel humor z toho bodrého lidu.« »Opravdu šibeniční humor, ten plášť, toje vaše paleto ?« »Tak, tak. Jakže to bylo ?« Náhle umlkl řev, smích i zpěv Ozvaly se zvony. Ale kde se tady vzaly zvony? Brzo jsem byl vyveden z klamu. Na silných provazech byly zavěšeny na stromě dva kusy kolejnic a výrostek »zvoník« kamenem do nich bil. Toto »klekání« bylo sly- šeti daleko široko a v okolí již věděli, že to v Trhanově nastal večer a čas k večeři .. Inženýr odešel ke skupině mužů, dlouho tam nezůstal, ale brzo ozval se radostný jásot: »Ať žije pan inženýr, ať žije náš pan in- ženýr !«. Když se inženýr vracel, zastrkoval tobolku do náprsní kapsy, uhodl jsem, proč mu přál zivot