1
masthead
7. června 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha, Národních Listů“ k č. 157.
4
article
Můj první pes.
Můj první pes.
Nevím, pamatuje-li se laskavý čtenář na
mého sysla — já se naň pamatuji velmi dobře
Usou chvíle, kdy je mi skoro do pláče, vzpome-
nu-li naň. Bylo to malé, milé, dobré zvířátko
Trochu plaché sice, trochu divoké, ale mně ni-
kdy neublížilo, mne nekouslo. .
Arciť, zesnulý přítel můj, starý švejda Vá-
clav, měl o syslech jiné mínění. Václava totiž
ten můj sysel kousl. Jakkoli ctím památku do-
brého toho starocha, někdejšího spolubojovníka
svého, nemohu zamlčeti, že i Václav byl chybný
člevěk a neuměl syslů obratně lapati.
Jedna věc je nepochybna: chov syslů se mi
novydařil. Snad jsem byl tehda ještě příliš nlád
a nerozumný. Neboť i k tomu je třeba zkuše-
nosti. Také syslové maji býti — jak hospodář-
a zvlášť národní hospodáři říkají — racionálně
pěstováni. V té příčině však jsme nepochybne
velmi pozadu za jinými národy kulturními. Ho-
spodářská naše literatura vykazuje tu nesmírnou
mezeru, abych neřekl propast. Marně jsem se
pídil: — o chovu syslů není ani jediné řádné
odborné knihy, ani sebe menší brožurky. Kde
chce chovati sysly, je poukázán jenom na sebe.
na vlastní zkušenosti.
Měl jsem odjakživa velikou lásku k němé
tváři, ale když moje syslí kampaň tak trudnů
skončila smrtí chovance mého, sklíčila mne po-
chybnost o mých vychovatelských schopnostech
Prázdná klec po yslu na okně byla mně živou
výčitkou — a jiného sysla nebylo lze sehnati.
Doba byla značně pokročilá, syslové v přírodě
se zahrabali do svých děr, ptáčníci měli dávro
vyprodáno.
Václav
5
article
Vynesl jsem tedy opuštěnou klec na půdu
uložil jsem ji zase za komín, kde již dříve byla
asi celá desetiletí v dumných snech odpočívala
a osaměl jsem v mládeneckém, těsném pokojíku
svém s jediným oknem na dlouhý, úzký, neko-
nečný dvůr, v jehož pozadí leskle se v podzim-
ním slunci skleněná střecha fotografické dílny
Fiedlerovy.
Avšak neunavný, stále plynoucí čas hoji
všecbny rány a boly, jak již kterýsi básník
trefně byl propověděl a znenáhla jsem se pro-
bíral ze stesku svého.
Jistý včenec pronesl v obšírné knize své.
že pud maleřství dřímá v ňadrech dívek a pa-
nen, byť třeba jakživy před tím nebyly čápa ani
okem spatřily. Mám za to, že tu křivdil prsoum
mužů. Taky muži mnohdy, nemajíce komu by
vnutili vychovatelskou autoritu svoji, ujímají se
tvorů méně rozumných, aby je formovali a trpě-
livým cvikem společnosti lidské přizpůsobovali.
Fiedlerův
6
article
Od pradávných dob je pak ohětí této lidské pěče
zvláště pes domácí. Hyena, tygr, netopýr, kro-
kodil dovedli uhájiti svoji samostatnost a nezá-
vislost. Také liška — kromě onoho politování
hodného exempláře, který tráví nepřirozený ži-
vot na temeni Petřína pod rozhlednou na řelěze.
ač je-li posud mezi živými. Dávno jsem ji ne-
viděl. Je to liška (neho byla to liška), kteréi
nepřející víly vložily do vínku osud, aby byla
předtuchou pražské zdologické „velezahrady“
Čeká stále na uskufečnění tohoto záměru a do-
čká-li se, pak usvědči z velikého omylu ony pří-
rodozpytce, kteří lišce vyměřují život na dvacet
nebo i (řicet let. Dvacet let nejméně zastává svou
fuňkci a když její úřadní postavení na Petříně
bylo systemisováno, také již nebyla pouhým ne-
muluvnětem. —
Prořekl jsem se tedy kdysi neopatrně, že
bych si přál psa a třeba jen psíčka, pokud mož-
ne mladého, nezkaženého a přístupného všem
dojmům a vlivům, přátelským radám a pokynům
pěstounským, abych z něho něco vychoval. Slo-
vem, psíčka s onou povědomou duší, měkkou
jako vosk, která by se teprv účinkem vycho-
vání utvářila v dokonalou individualitu.
Petřín
St
7
article
Kromě toho přiznávám se, bylo v tom tro-
chu ješitnosti a samolibosti. Odjakživa jsem po-
hlížel skoro závistivě na mladé muže i na usedlé
mládence, za nimiž buď volně nebo na šňůře
capali psi. Vypadá to tak blahobytně, tak trochu
kavalírsky. Skoro v člověků vzniká domněnka.
že takový šťastný majetník psa má k němu ně-
kde nějaký revír, k tomu revíru panství, na tom
panství zámek.
Znal jsem dokonce šťastné majetníky psů,
ktoři se dali se svými zvířaty fotografovati a to
se mi zdálo vreholem noblesy a přepychu.
Tak tedy jednoho večera jsem se selkal
s přítelem, který, sotva mne spatřil, povídá ke
mně:
„Mám pro tebe psa
Byl jsem nesmírně překvapen, a radostně
„Prý si's nějakého přál“, povídá přítel.
Čert ví, jak se takové přáni roznese. Nebo
právě tomuto příteli jsem neřekl nic takového
Byl to kartáčník a několi mi bylo známo, že
provozuje na světě všechno a jen kartáčnictv
ne, nevěděl jsem, že pěstuje také psy.
„Nu ano“, řekl jsem, „je-li hezký —. rá
bych měl nějaké takové zvíře.
„Schoval jsem ho pro tebe“, pronesl příte
velikomyslně. „Zvíře non plus ultra. Hlava jako
model, slechy krasně zavěšeny, oči hotové jiskry
— čistá raga!“
„Jaká pak?“ táži se.
8
article
„To vlastně nevím — ale řekli mně to, je
ho taky dostal.
„A proč se ho chceš zbavit?“
Tehdáž jsem uni hned nespozeroval,že
jsem tím přítele uvedl do jistých rozpaků. Ale
najednou odpověděl:
„Víš, já dostal dva — oba nepotřebuji.“
Jsou chvíle, kdy člověk všemu věří.
„Kde bych tě večer našel?“ otázal se přít
karláčník.
„U Čermáka, jako obyčejně.“
Čermák byl uzenář, v jehož jídelně jsme
v letech sedmdesátých stolovali téměř denně.
Byl starým Sokolem a my mladá družina sokol-
ská pravidelně po cvičeni mířili jsme k němu
Kdo nás hledal, u Čermáka bezpečně nás našel
Ale hlavně kolem posledního v měsíci. Nebot
on měl uzeniny vždycky dost, my však již méně
hotovosti. A když jsme v posledních dnech mě-
síce od něho odcházeli, říkali jsme jen docela
skromně a skoro šeptem:
„Dnes toho bylo za dvaadvacet — za pěta
dvacet — za sedmadvacet — —
Čermák rozumival. Sáhl jen do šuplíku
shopil se tužky a jakéhosi sešitku a cosi psal
Co psal, nebyly žádné verše a vůbec to nebylo
nikdy uveřejněno. Po prvním přes to narýsova
ráznou čáru a pak sahal po sešitku zas až na zá-
věrku měsíce.
„U Čermáka budu“, řekl jsem, „pod věží.“
Dům ten ve Vodičkově ulici, na nároží ná
městí Václavského, předchůdce nynějšího domu
Wiehlova, honosil se totiž jakousi věží. Pod věží
v přízemí byl závod Čermákův, nahoře ve věži
měl dílnu svoji malíř Petr Maixner.
„Dobrá, večer ho máš“, řekl přítel ka-
táčník.
A večer přišel, sáhl do kapsy svrchniku
vyňal jakýsi chuchvalec a podal mi — psa.
Čermák
Wiehlův
Čermákův
Maixner
Vodičkův ulice
9
article
Říkám-li psa, tedy poněkud zveličuji. Byla
to taková malá chlupatá koule, z níž vyčnívaly
čtyři masité, neohrabané výrůstky, podobné no-
hám, na jedné straně to mělo bambulovitý ču-
mák, vlhký a studený, na druhé straně ostatn
příslušenství. Celý ten chuchvalec jakoby si an
nebyl vědom, že je živ. Otvíralo to líně tlamu
a chvílemi to kvíčelo. Bylo to velmi nezletile
štěně.
Měl jsem velikou radost a ptal jsem se, jal
se jmenuje.
„Jestě nijak. Můžeš mu dát jméno, jaké
chceš.
Byla to věc důležitá. Mělo být co možno
krátké, úsečné, zvučné, aby si pes dobře
pamatoval.
Připadlo mi takové jméno.
„Bič se bude jmenovat.
Netušil jsem v tom okamžiku, jak případné
mu dávám pojmenování.
Nechtěl jsem štěně v noci odnášet, aby se
nenastudilo, i požádal jsem přitele uzenáře, aby
mi je přes noc u sebe přechoval. Podíval se
zkoumavě na zvíře a svolil. Soudím, že tak-
neznal spůsob života a povahu takových mláďat.
Ale už v sedm hodin ráno mi přinesl učeň Bice
se vzkazem, že „se s ním páín už potěšil“. —
Ujal jsem se Biče s veškorou něžností
pečlivostí. Vystlal jsem starou lepenkovou kra-
bici obnošenými nákrčníky, starými rukavicemi
a rozcupovaným krepem na vousy, který mně
zbyl z blažených a slávyplných dob ochotničení
divadelního. Je známo, že každý začátečník
ochotník s velikou zálibou si nalepuje co nejví
veusů, ať se to k jeho „karaktoru“ hodí neb
nehodí. A v našem spolku mívali jsme vlásen-
káře, který nám dodával krep ne na metry, ale
na kilometry. Někteří z nás přivedli se tím n
pokraj finanční zkázy.
Bič
10
article
Netrpělivě jsem čekal na starého švejdu
Václava, který mně konal služby komorníka
tělesného myslivce, když měl čas a když se m
chtělo. Milé štěně kňučelo, mělo palrně hlad
Zatím jsem vyplachoval nad umyvadlem hrne
ček, abych Václava ihned poslal pro mléko. Nez
jsem byl hotov, objevil se -tarý švejda a za
slechnuv kňučení přiblížil se opatrně ke škatuli.
„Meo pak to tu mzase maj?“ zabuhňal, dí-
vaje se ž povzdáli do krabice skoro s pověrčivou
bázní, jakoby se strachoval nemilých zkuše-
nosti.
„Vždyť vidite — psa,“ řekl jsem nedbale
Václav se na mne podíval uražen, že h
mám za blázna.
„Mpsa1 To není žádn, pes, to je něčeh
celé hnizdo.“
„Nu tak ho vemte do ruky, uvidíte!“
„Mjo, aby mě to kouslo!
„Ale vždyť ještě nemá zubů.
„Mjo, nemái! Ale já je budu mít v prstech
když to vemu do ruky.
Nic naplat, Václav byl přestrašen chudá
kem nebožtíkem syslem a nebyl by sáhl do kra-
bice za nie na světě.
Vyzvodl jsem Biče, obracel jsem jej na
všecky strany a okazoval Václavovi. Konečně
tvora poznal, pochopil, a nesměle ho i pohladil.
Ale pak se na mne vyčítavě podíval:
„K čemu voni si mtohle nosej domů
Sotva že se tu sám hnoul
„Václave, vy do smrti nezmoudříte!“ pro-
nesl jsem káravě. „Pes je buď pro zábavu nebo
pro hlídání. Mně bude hlavně pro hlídání.“
Václav se na mne podíval obloukem o
podlahy a řekl s impertinentním přízvukem:
„Ten jich neuhlídá —
Přeslechl jsem schválně, co bylo v jeho
poznámce zlomyslného, a řekl jsem, jakobyeh
nerozuměl.
„Byt bude hlídat, když někdy nejsen
doma.
Václav
Bič
11
article
Václav se učklibl: .
Václav se učklibl: .
„Mtaková bačkora by toho nahlídula ! Toh
budou hlídat voni!“ —
Václav byl starý žvanil. Poslal jsem ho pro
mléko, nakrmil jsem Biče, vložil jsem jej do
pelechu a šel jsem po svém zaměstnání.
Přes den podíval jsem se na něj několi
krát. Bič spal.
Měl jsem radost. Spí-li takhle ve dne, jakž
teprve v noci!
V tom byl arci jistý omyl.
Bič spal ve dne, Bič spal i večer v krabiei
své, pokud jsem seďěl u stolu a svítil. Skoro
mi připadalo, že trpí nějakou chorobnou sp
vostí.
Ale vše se změnilo, jakmile jsem ulehl na
lůžko a sfoukl světlo.
Právě jsem usínal, když se od okna ozvalo
žakstné kňučení. Z kňučení toho utvářil se m
nějaký sen, ale neměl dlouho trvati. Pojednou
vytrhlo mne z dřímoty jakési plesknutí, a kňu-
čení blížilo se k posteli. Bič převrhl krabiei
vylezl a batolil se k posteli, kde mne slyšel dý
chati.
„Kuš, Bič, lehni!“ velel jsem v rozespání
hlasem hodně hrozivým, aby se zalekl a utichl
Ale Bič v nevinnosti své nerozuměl ještě
takovým povelům. Kňučení neustávalo. Naopak
bylo čím dále žalostnější.
Nikdy, nikdy nechtělo se mi tolik spáti
jako právě onoho večera! Jakživ nebyl jsem
tak unaven, jako právě dnes, myslil jsem. Víčk.
byla jako sklížena, ústa blabolila jenom s namá-
háním: „Kuš, Bič, lehni!“ — ale zpropadené
štěně kňučelo a nařikalo jako dítě.
Rozsvítil jsem, vypotácel jsem se z postele
přivlékl jsem Bičovu krabici od okna k posteli
srovnal jsem mu podestlání, uložil jsem jej
chlácholivě mu domluvil.
Bič se svinul, hlava jeho zmizela v tom
klubku měkké srsti a jen spokojené funění se
ozývalo.
Václav
Bič
Bičův
12
article
Vyčkal jsem ještě chvíli, aby co nejpevněji
usnul, a velmi opatrně, šeptem jsem sfeukl.
Víčka mně zapadla skoro s cvaknutím, sklí
žila se, usínal jsem přelíbezně —. —
„Na — úúú — ňa—áúů — ňa - úúú —
Zlořečené štěně! Nemohlo spáti beze světlaí
Ale při světle zas nebudu spát já!
Kňuč si! Ty si kňuč a já budu spát —. —
Něco takového sice může si člověk umínit
má k tomu svaté právo. Ale věc obyčejně de
padne jinak.
Tehda dopadla tak, že jsem konečně —
nevida jiné pomoci — zdvihl štěně po paměti a
položil je do noh postele. Vzpomněl jsem, že
kdesi je psáno, že se štěňata sama potmě bojí.
Dobrá, budeš v teple, ve společnosti, upo
kojiš se. —
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale pojednou
vytrhl jsem se z hrozného snu. Polapili mne ně
jací divoši, ožahovali mi tváře žhavým železem.
konečně mi kleštěmi trhali levé ucho — t
bolest mne probudila.
Bíč už nebyl v nobách. Bič mi ležel na
krku, masitou tlamou a dásněmi mne držel za
ucho a vší mocí — ssál, ssál, hlučně při tom
pomlaskávaje.
Cosi jako vražedný záměr kmitlo se m
hlavou, ale jen kmitlo. — Chudáček Bič, jak
by mu kdo mohl ublížit!
Ale myslím, kdybych tu vedle. Biče by
míval kamaráda kortáčníka, ten by se byl sotv
živ domů vrátil.
Zbytek noci pak byl vyplněn zvláštní spole
čenskou hrou a tělocvikem. Chopil jsem se vždy
Biče a položil jej do noh, načež Bič vyčkav, a
usnu, vždy zas přelezl k hlavám, olizoval m
tváře, funěl mi do ucha a zkoušel všemožné
posice, jak by se mu nejlépe vedle mne leželo
Taky se mu při tom několikrát cosi tekutého
přihodilo.
Nevím
Chudáček Bič
Bič
13
article
K ránu byl jsem již jako kolem lámána
než se rozednilo, pevně jsem se odhodlal, že
Bíče nepodržím, ale hned ráno že jím učinín
radost sousedům. Toto odhodlání nevyžadovalo
žádného sebezapření. Své radosti z Biče jsem
již dostatečné užil. Ať se těší zas někdo jiný
Zdálo se, že jest Biči souzeno, aby pře
spal kuždé noci v jiné posteli. Neboť druhého
dne ráno vrátili mi jej od Nocarů, třetího dne
od Stolařů, čtvrtého dne od Věžnických, pátého
dne — což vím, odkud, a všichni, vracejíce
mi psíčka, licoměrně pravili:
„Tuze rádi bychom si ho nechali, rozto
milý psíček, ale on tolik pláče po svém pánu
tolik se mu po vás stýská, že jen z lítost
nad ním — — —
A podali mi Biče, a tu se mi choulil v dla-
ních jako hromádka neštěstí a hleděl na mne
blbě — a zatím obdarovaní byli již ti tam
plni ralosti, že se ho zase zbavili
Pátého tedy dne vyslal jsem s Bičem švejdu
Václava k prvému majelníku, příteli kartáčníku
s hrozným rozkazem, aby se mi se psem ne
vrucel. Stůj co stůj že ho musí zanechat u kar
táčníka.
Pozdé odpůldne vrátil se Václav.
„Kde jste chodil, člověče?
„Mno, se štěnětem!“ huhňal“ Václav.
„Což jste ho nenechal u kartáčníka?
„Mjo, u kartáčníka! Ten mí vynadall
„A kde jste nechal psa?“
Bič
Nocar
Stolař
Pátý
Václav
14
article
Václav hrábl do kapsy a položil přede mn
čtyři šestáky
„Mjá jsem ho potvoru prodal —
mjedné paní — chtěl jsem padesa
— ona mi šesták utrhla — —
Hodnou chvíli nebyl jsem slova mocen
Díval jsem se na Václava, na šestáky. — Zat-
štěně, kterého nikdo echtěl zadarmo, dal někd
čtyři šestáky ?!
„Václave,“ řekl jsem vážně, „neklamete
Václav mi nerozuměl. Jeho tvář svraštila se
žalostně, ústa se zkřivila a zahuhňala:
„Mať jsem zatracenej, mjestli jsem dosta
o krejear víc — —l“
„Ne tak, Václave — teď křivdíte vy mně
Tyto čtyři šestáky si nechte — jsou vaše, z
sloužíte si jich. Ale pamatujte si ulici, kde jste
Biče prodal, a jak živ už tou ulicí nojděte, z d
leka se jí vyhněte. A té paní nebohé, politování
hodné se varujte.“
Mám za to, že Václav rady mé uposlechl.
Y psiton.
mne?
Václav
Václav já
Bič
Václav rada
se ulice
15
article
Markýzovy ruce.
Markýzovy ruce.
Napsal Eduardo Zamacois.
Ze španělštiny přeložila Antonie Jonášo vá.
V zášeří salonku, na jehožto elegantním ná
bytku nechala švadlena, než odešla, rozložené
valenciennské krajky, jemný tyl a ústřižky hed
vábí různých barev, seděly tři přitelkyně poho-
dlně, a hovořily zvolna.
Otevřeným balkonem bylo viděti, jakse
schyluje k večeru. Jemný perlový svit vnika
do salonu; bylo to smutné a trochu vlhké světle
podzimku, plné růžových par, a v krajině žloutly
stromy, jakoby se před smrtí zahalovaly sluneč
nám pláštěm.
„Nepochopuji,“ řekla Eugenie, „že moho
naše vzdělané duše, znající nejjemnější záchvě-
vy citu, vážiti si na mužovi něčeho jiného kro-
mě ducha. Proto se obdivuji Goetheovi, a prote
zbožňuji Rostanda a jeho božského Cyrana
který jest ošklivý, ale rozkošný.
„Bergerac rozkošný!“ přerušila ji Mercede
smějíe se.
„Proč ne?“
„Protože milenec šilhavý, křivonohý, hrb
tý, nebo nosatý bude vždycky k smíchu a třeb
měl rozumu a nadání sebe více.
„Mýliš se; ošklivý muž se nám může ne-
líbiti, ale nelibost se nemůže nikdy změnit
v opovržení, které v nás vzniká, je-li někdo
směšným. Opovrhujeme duší a ne télem, nebot
byl by zřejmý nepoměr mezi nepatrností před-
mětu a neskonalým povrháním, kterým jej st-
háme. Proto nám připadají směšnými jenom
duše.“
Morcedes zavrtěla sličnou hlavou.
„Já,“ řekla, „jsem Řekyní, a zbožňuj
mládí, zdraví, švarnost a statečnost. Mne si ne
podrobí Don Juan, který prosí, miluje a čin
pokání, ale Tenorio, který zabíjí. A vzpomenu-
na dobu Ilomerovu, nechápu, jak mohla Helen
zemilovati se do Parida, ana přece znala Hekto-
ra. Mým idoálem by byl nuž, který by se do
Zamacois
Antonia Jonášo
Eugenius
Goetheův
Rostand
Cyrano
Morcedes
Tenorio
Ilomerův
Helen
Paris
Hekto
Bergerac
16
article
vedl znamenitě ustrojiti do fraku, ale který by
při tom ovládal veškeren sport. Jsi na omylu.
Žena, která si zvolí muže inteligentního, ale
slabého a churavého, vydává se v nebezpecí,
že nepatrná nějaká neboda, zkažení žaludku
nebo zavanutí chladnějšího větru ji učiní vdo-
vou, nebo aspoň že bude připoutána k churavci
kterého se zdravím opustily dobrý rozmar, něž
nost a mílá slova.“
Nastala krátká pomlčka.
Potom se vmísila do hovoru komtessu
Mathilda, jejížto vzdorná povaha zachovalas
nádech výstřednosti z dlouhých cest po Angl
a Severní Americe.
„Vše, co mluvite,“ vyhrkla prudce, „jes
všední, mlhavé a div z toho člověk neusne. Hle-
dati za důvod či základ lásky vyšší inteligene
či mužnou krásu jest všedností, které se dopou-
štěly a budou dopouštěti ženy všech zemí. Š-
lená vášeň, zakládající se na nějaké podrob-
nosti, kterou velké stádo lidí prostředních shle-
dává bezvýznamnou a dětinskou, jest obtížná a
neobvyklá, ale svědčí o vybroušeném duševnín
požitku.
Vyňala z krabičky egyptskou cigaretu, a
zvolna si ji zapálila; potom se rozložila v křesle
hodně pohodlně a když byl tabákový dým utvořil
kolem jejich kučeravých rusých vlasů modravou
aurcolu, pravila důrazně: „Znáte můj poměr
k markýzovi de C.; víte, že trval skoro rok, ale
nevíte, proč se ukončil, pravda-li? Nuže, povim
vám to. Je to podivná historie, a stojí za vypra-
vování.
Mathilda
Anglie
severní Amerika
17
article
Jednou odpoledne jsme seděli s otcem v ka-
várně v Blarricu. Nedaleko nás hovořili čtyř
mladí Španělé hlučně o honbě a veslaření. Na-
slouchala jsem jim Ihostejně, neboť žádná z pří-
hod, které vyprávěli, mne nezajímala. Náhle s
jeden z nich zasmál tak vyzývavě a hlučně, ž
jsem vnimoděk na něj pohlédla.
Byl to mladý statný muž, oděný, jak jsem
prvním pobledem seznala, pečlivě a vybraně:
měl šaty z bilého piku, bílé střevíce, prolamo
vané punčochy a v knoflíkové dírce červený
karafiát. V silném, oholeném obličeji leskl se
monokl a pruh čistých, bílých zubů. Tak jset
poznala Ricarda.
Abých byla úplně upřímna, dodávám, že
ani hledaná elegance, ani statná hruď, ani pevný
hlas toho muže se mi nelibily. Také bych lhala,
kdybych řekla, že mi byl nepříjemný ... Ale
náhle utkvěly mé roztržité zraky náhodou na
jeho rukou, a ty mne vzrušily tolik, že jsen
tím výstředním, nevýslovným a mohutným pocí-
tem div neomdlela. Byly to ruce knížecí, štíhlé
a dlouhé a vězely v krásných, přiléhavých šedi
vých rukavičkách.
Dlouho jsem hleděla, jak se pohiybují chiví-
lemi velitelsky, chvílemi přátelsky, a odvozo-
vala jsem z toho spousty přepodivných před-
Sličná vypravovatelka ustala a zapaloval
pouhaslou čigaretu. Přítelkyně její, Eugenie
Mercedes, jí paslouchaly s úsměvem, a v tvářieh
se jim jevil nourčitý výraz nedůvěry a ironie
Komtossa Mathilda pokračdvala: „ Ano, po
chepuji, že se oivite mému vypravování, ale ja.
káž pomoc, už jsem taková... od dětství jsem
si nesmírně všímala pohybu a anatomié rukou
a přikládala jsem jim nesmírnou důležitust.
Španěl
Ricardo
Eugenius
18
article
Uznáte přece, že orgány, ktoré nás vítají, kter
nás zdraví, které se s námi loučí, které ze hně-
vají a tepou, když se mysl podráždí, a naopak
zase nám vykládají a nás hladí, je-li mysl
klidna a spokojena, jsou nezbytně oduševněněj-
ší, než kterákoliv jiná část lidského těla..
A Ricardovy ruce mi něco tajně zjevovaly.
Řekla jsem už, že mne jeho postava nezajímala
hovor jeho byl všední, ale za to jeho ruce do-
vedly dáti bezvýznamoým slovům kouzelne
barvy a tvaru, a prozrazovaly mi, že jeho dueh
tají vzácné vlastnosti a hloubku myšlenek, kte-
rých rtové neprozrazovali buď proto, že nebylo
příležitosti, či z moudré jakési opatrnosti.
Zvolna jsem citila, jak mne poutá a témět
omamuje dokonalý tvar rukou v šed,ch ruka-
vičkách. „Jaké asi má ruce?“ myslila jsem,
„jak asi vypadají jeho prsty?
Tajně vznikala ve mně myšlenka, že mno
ten muž ovládne, a já se kochala představou
že ty ušlechtilé ruce, které asi dovedou být
strašlivy ve chvílích hněvu, sepnou se jednou
přede mnou prosebně.
Čas míjel a já byla zamyšlena. Otec si toho
všiml a řekl:
„Nač myslís?
Odpověděla jsem mu:
„Na nic.
Ricardův
19
article
Ale pozorovala jsem dále. Obrazností moj-
se hrnula spousta představ. Vzpomínala jsem n
hubené bolostné ruce andělů, kteří se modl
u vchodů starých hrobek, na pilné, vytrvalé
prsty floreneských umělcův, kteří vytvořili ze
slonoviny a mramoru zázraky trpělivosti; také
jsem vzpomínala na smutné ruce pyšných Špa-
nělek, bdících jako zakleté duše v červotočivýeh
rámcích starých obrazů, a na bojovné ruce v ru-
kavicích z bůvolí kůže, kterými středověcí ry-
tíři tiskli jilce svých mečů. Chápala jsem, že
se božský Petrarka zamiloval do Laury proto.
že měla krásné ruce . ..
Za měsíc se přestěhovala moje rodina do
Madridu a Ricardo, který postřehl, že. na něho
pohlížím laskavě, dal se mi představiti, jakmile
se mu naskytla příležitost. Toho večera mě
rukavičky barvy tabákové. Když jsme se lou-
čili, podal mi ruku a lehký stisk jeho prstů
mne na okamžik omámil.“
Komtesa se zamlčela a učinila trpký posu
něk, jaký provázívá vzpominku na ztracený čas
a pokračovala:
„Styky moje s markýzem se stávaly vroue-
nějšími a ty, Mercedes, a i ty, Eugenie, hovořily
jste o měm sňatku a přemýšlely jste, co m
dáte k svatbě... Jednou odpoledne záčal Ri
cardo vypočítávati moje duševní i tělesné před-
nosti, ktorý jej nejvíce upoutaly.
„Nejdříve mne zaujalo tvoje tělo: tvé oči.
které na mně spočinuly a naplnily duši moj
světlem, tvůj sladký, dojímavý hlas, ve kterém
jakoby šuměl svěží mořský vánek. Duch tvůj
si mne podrobil později . ..
Za těchto slov jsem bedlivě sledovala po-
hyb jeho rukou. Markýz nosil neustále ruka-
vičky; bylo to jeho manií. Nikdy jsem ho ne
spatřila bez rukavic, a to tajemství mne dráž
Petrarka
Laura
Ricardo
Eugenius
Ri
Madrid
Mercedes
22
article
Ricardo chtěl patrně uslyšeti nějaké laskavé
Ricardo chtěl patrně uslyšeti nějaké laskavé
slůvko, a zeptal se mne:
„A co se ti nejvíce líbí na mně?“
Odvětila jsem rozhodně:
„Ruce.
Opakoval zaraženě: „Ruce...“ a sklopil
oči, jakoby se trochu styděl; tato jeho zaraže-
nost se mne dotkla krutě, jakoby mne bodl
dýkou, neboť mi ukázala zřetelně, že má ruce
ošklivé.
Tato domněnka mne naplnila hrůzou.
Jemně, zvolna řekla jsem, tajíc, jak jsem se
ulekla:
„Proč si nesvlečeš rukavičky ...9
Uposlechl.
Ach, neklamala jsem se. Markýz měl „uce
ohavné, hrubé, kostnaté s prsty jako koliky, la-
kotné, hloupé, neschopné ideálního nějakého
vzrušení. Měl krásné rukavice, ale nikoli ruce.
A já náhle cítila zuřivou touhu rozplakati se,
neboť jsem poznávala, že můj sňatek, a snad
celá moje budoucnest se obrací v niveč.“
Eugenie a Mercedes zvolaly udiveny:
„Rozhněvala jsi se s ním?
„Odmítla jsem jej.
„A to jen proto?
Mathilda odpověděla chladně s hrdým dů-
razem:
„Jenom proto. Zdá se vám to býti málo . ?
Hleďte, podnes se děsím pomyšlení, že by ty
protivné ruce mnou vládly, a že by mohly jednou
v okamžiku, kdy „ych umírala, dotknouti se
mých víček . ..
Ricardo
Eugenius
Mathilda
Mercedes
23
article
Paličovy vrby.
Paličovy vrby.
Napsal Arnošt Czech z Czechenherzů.
Z vesnice v podhradí, ve které se slávou
hradních pánů umřel všechen život, vine se
stezka k lesa. Vede přes luka, vlnící se jako
zelené moře, nad jehož hladinou trčí tři holé,
uschlé vrby, podobající se roztříštěným stožá-
rům v hlubinu se nořicího vraku. Vrby umírají
a kolem planou v žhavých barvách květy,
rezevirající kalichy své v touze po životě.
Vrby rozpínají své větve jako ruka smrti, saha-
jící po životě. Každý pospíchá kolem, kdo zná
tajemství, které střeží paličovy vrby-
Na konci vesnice je staré spáleniště, jež
slouží za útulek ubožákům bez přístřeší. V noci
vychází prý z něho dým, který pluje krajem
nad luka k vrbám. Lidé vypravují podivné věei
o tom.
Na místě spáleniště stál kdysi pěkný statek.
Měl bílé zdi a čistý dvůr. Často někdo ve statku
zpíval. Ve vsi říkali, že to zpivá štěstí. Na tváři
všech, kteří tam bydleli, zračila se radost
Mladý hospodář Jirka se usmíval nejblaže-
něji. Velký statek dala mu žena věnem a krásné
dítě za rok po svatbě. Bylo to vše, co může
člověka ve světě potkati dobrého. Dítě rostlo
jako z vody. Houpal je na kolenou, hladil po
lněných vláseích, líbal naa čílko a vyprávěl mu,
co v dětství slýchal o ptáku ohnivém, křišťálo-
vém zámku a zlatých jablkách. Jednou vo létě.
když pálilo slunce, odběhlo dítě k potoku, aby
sc osvěžilo v jeho chladném proudu. Domů se
nevrátilo. Útonulo. Jako když z čista jasna blesk
uhodí, změnilo se všochno na statku. Zdi sešedly
a začernaly, dvůr pokryl se špínou. Zpěv dozně
na statku. Vystěhovalo se štěstí z něho. Všichni
sesmtněli. Hospodář Jirka byl nejsmutnější ze
všech. Doma málo se zdržel. Odcházel k vrbám.
Czech
Vrba
Jirka
24
article
Co tam hledal, nikdo nevěděl, ani on sám to
říci nedovedl. Cítil jen, že něco ho tam neodola-
telnou mocí táhne. Byla to snad samota, kterou
od té doby miloval, co ztratil dítě. Odcházel
tam také za noci, kdy měsíc bilým jasem luka
zatápěl a laně z lesa vycházely ven. Kdysi při-
šel za ním člověk s příšernou tváří, s dábelským
pošklebkem na rtech a řekl mu, že ho žena
klame. Byla smutná noc, Měsíc schoval se za
mraky a laně zůstaly ukryty v lese. Dříve než
se Jirka nadál, zmizel podivný člověk.
Jirka letěl k domovu a strašlivé myšlenk
se v jeho hlavě rojily. Myslil na svou ženua
myslil na to, jak ji potrestá. Připadl na myšlen-
ku. Oči mu zlovöstně zajiskřily. V prsou vzplálo
mu celé peklo.
Stanul před statkem. Přiblížil se tiše
k oknu a nahlédí do světnice. Spatřil hrozné
divadlo. Výkřik ztrnul mu v hrdle. Je to tedy
pravda, že ho žena podvádí, klame. Strašlivý
smích zazněl kdesi blízko něho, rozhlédl se
kolem, ale neviděl nikoho, jenom šeptat slyšel
kohosi: „Zapal, zapal!
Jirka se rozhodl, že zapálí jí statek nad
hlavou. Založil oheň. Plameny vyšlehly. Rudá
zář rozlila se kolem. Chtěl se vrhnouti v pla-
meny dřive než přijdou lidé, ale najednou zase
uzřel před sebou toho člověka s příšernou tváří,
s dábelským úsměvem na rtech. Držel něc-
v ruce, co pustil k zemi ještě dříve než mohl to
spatřiti Jirka. Potom zmizel, jako tehdá. Jirka
zadíval se na zem a viděl, že tam leží provaz.
Shýbl se proň a dal se na útěk k vrbám. —
Ráno nalezli tam lidé Jisku pověšeného a od
té doby se zatajeným dechem spěchají, když
musí kolem paličových vrb . .
Jirka
25
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Fiasko splitismu. Profesor Gustav Le Bon
vypsal nedávno cenu 2000 franků pro medium, kleré
by za jasného denního světla zvedlo předmět ležící
na stole, aniž by se ho dotklo. K ceně přispěl také
prine Roland Bonaparte a dr. Dariex. O této na-
bídce se mnoho mluvilo a zajisté o ní zvěděli vši-
chni spiriřisté. Le Bon sděluje nyní v »Matinu«, ž
obdržel asi tisíc listů, v nichž se mu vyprávějí nej-
podivnější historie, ale jen pět kandidátů se nabídlo,
že učiní žádaný pokus. Dva z nich se také v urče-
nou dobu dostavili. Když jim byly podmínky po-
kusu přesně vyloženy, slíbili, že — opět přijdou.
Nikdo se však již neukázal. Pokus zdál se jim ledy
nemožný za podmínek, jež vylučovaly veškerý pod-
vod. Příčinou toho nemůže býti, jak se tvrdilo, že
světlo brání spiritistickým zjevům, neboť vynikající
současný spiritista dr. Maxwell ujišťuje ve své kniz
o psychických zjevech, že zvedání předmětů bez při-
mého doleku může se díti také za jasného denního
svělla a byly také ukazovány fotografie těchlo vý-
jevů při bleskovém světle, které ovšem nikoho ne-
přesvědčily. Spiritisté vymlouvají toto patrné fiask
ujišťováním, že zjev onen byl již často pozorován:
před čtyřiceti lety zvedli prý duchové dokonce stůl,
zatižený kameny ve váze 75 kg — dle toho vyzna-
menávali se zvláštní tělesnou silou. Nutno však se
lázati, praví Le Bon, proč media, která před čtyři-
ceti lety zvedla 75 kg. dnes nemohou hnouti ani ně-
kolika gramy? Vydělati za dvě minuty 2000 franků
a kromě toho ještě rozlušliti důležitou vědeckou
otázku, stálo by přece za malou námahu.
Gustav Le
Bonaparte
doktor
Dariex
Matin
Maxwell
kg