ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2d739190-7706-11dc-80b1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 59, place 8, org 2, work 1
1 masthead
7. června 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha, Národních Listů“ k č. 157.
3 masthead
Strana 9.
4 article Můj první pes.
Můj první pes. Nevím, pamatuje-li se laskavý čtenář na mého sysla — já se naň pamatuji velmi dobře Usou chvíle, kdy je mi skoro do pláče, vzpome- nu-li naň. Bylo to malé, milé, dobré zvířátko Trochu plaché sice, trochu divoké, ale mně ni- kdy neublížilo, mne nekouslo. . Arciť, zesnulý přítel můj, starý švejda Vá- clav, měl o syslech jiné mínění. Václava totiž ten můj sysel kousl. Jakkoli ctím památku do- brého toho starocha, někdejšího spolubojovníka svého, nemohu zamlčeti, že i Václav byl chybný člevěk a neuměl syslů obratně lapati. Jedna věc je nepochybna: chov syslů se mi novydařil. Snad jsem byl tehda ještě příliš nlád a nerozumný. Neboť i k tomu je třeba zkuše- nosti. Také syslové maji býti — jak hospodář- a zvlášť národní hospodáři říkají — racionálně pěstováni. V té příčině však jsme nepochybne velmi pozadu za jinými národy kulturními. Ho- spodářská naše literatura vykazuje tu nesmírnou mezeru, abych neřekl propast. Marně jsem se pídil: — o chovu syslů není ani jediné řádné odborné knihy, ani sebe menší brožurky. Kde chce chovati sysly, je poukázán jenom na sebe. na vlastní zkušenosti. Měl jsem odjakživa velikou lásku k němé tváři, ale když moje syslí kampaň tak trudnů skončila smrtí chovance mého, sklíčila mne po- chybnost o mých vychovatelských schopnostech Prázdná klec po yslu na okně byla mně živou výčitkou — a jiného sysla nebylo lze sehnati. Doba byla značně pokročilá, syslové v přírodě se zahrabali do svých děr, ptáčníci měli dávro vyprodáno.
Václav
5 article
Vynesl jsem tedy opuštěnou klec na půdu uložil jsem ji zase za komín, kde již dříve byla asi celá desetiletí v dumných snech odpočívala a osaměl jsem v mládeneckém, těsném pokojíku svém s jediným oknem na dlouhý, úzký, neko- nečný dvůr, v jehož pozadí leskle se v podzim- ním slunci skleněná střecha fotografické dílny Fiedlerovy. Avšak neunavný, stále plynoucí čas hoji všecbny rány a boly, jak již kterýsi básník trefně byl propověděl a znenáhla jsem se pro- bíral ze stesku svého. Jistý včenec pronesl v obšírné knize své. že pud maleřství dřímá v ňadrech dívek a pa- nen, byť třeba jakživy před tím nebyly čápa ani okem spatřily. Mám za to, že tu křivdil prsoum mužů. Taky muži mnohdy, nemajíce komu by vnutili vychovatelskou autoritu svoji, ujímají se tvorů méně rozumných, aby je formovali a trpě- livým cvikem společnosti lidské přizpůsobovali.
Fiedlerův
6 article
Od pradávných dob je pak ohětí této lidské pěče zvláště pes domácí. Hyena, tygr, netopýr, kro- kodil dovedli uhájiti svoji samostatnost a nezá- vislost. Také liška — kromě onoho politování hodného exempláře, který tráví nepřirozený ži- vot na temeni Petřína pod rozhlednou na řelěze. ač je-li posud mezi živými. Dávno jsem ji ne- viděl. Je to liška (neho byla to liška), kteréi nepřející víly vložily do vínku osud, aby byla předtuchou pražské zdologické „velezahrady“ Čeká stále na uskufečnění tohoto záměru a do- čká-li se, pak usvědči z velikého omylu ony pří- rodozpytce, kteří lišce vyměřují život na dvacet nebo i (řicet let. Dvacet let nejméně zastává svou fuňkci a když její úřadní postavení na Petříně bylo systemisováno, také již nebyla pouhým ne- muluvnětem. — Prořekl jsem se tedy kdysi neopatrně, že bych si přál psa a třeba jen psíčka, pokud mož- ne mladého, nezkaženého a přístupného všem dojmům a vlivům, přátelským radám a pokynům pěstounským, abych z něho něco vychoval. Slo- vem, psíčka s onou povědomou duší, měkkou jako vosk, která by se teprv účinkem vycho- vání utvářila v dokonalou individualitu.
Petřín St
7 article
Kromě toho přiznávám se, bylo v tom tro- chu ješitnosti a samolibosti. Odjakživa jsem po- hlížel skoro závistivě na mladé muže i na usedlé mládence, za nimiž buď volně nebo na šňůře capali psi. Vypadá to tak blahobytně, tak trochu kavalírsky. Skoro v člověků vzniká domněnka. že takový šťastný majetník psa má k němu ně- kde nějaký revír, k tomu revíru panství, na tom panství zámek. Znal jsem dokonce šťastné majetníky psů, ktoři se dali se svými zvířaty fotografovati a to se mi zdálo vreholem noblesy a přepychu. Tak tedy jednoho večera jsem se selkal s přítelem, který, sotva mne spatřil, povídá ke mně: „Mám pro tebe psa Byl jsem nesmírně překvapen, a radostně „Prý si's nějakého přál“, povídá přítel. Čert ví, jak se takové přáni roznese. Nebo právě tomuto příteli jsem neřekl nic takového Byl to kartáčník a několi mi bylo známo, že provozuje na světě všechno a jen kartáčnictv ne, nevěděl jsem, že pěstuje také psy. „Nu ano“, řekl jsem, „je-li hezký —. rá bych měl nějaké takové zvíře. „Schoval jsem ho pro tebe“, pronesl příte velikomyslně. „Zvíře non plus ultra. Hlava jako model, slechy krasně zavěšeny, oči hotové jiskry — čistá raga!“ „Jaká pak?“ táži se.
8 article
„To vlastně nevím — ale řekli mně to, je ho taky dostal. „A proč se ho chceš zbavit?“ Tehdáž jsem uni hned nespozeroval,že jsem tím přítele uvedl do jistých rozpaků. Ale najednou odpověděl: „Víš, já dostal dva — oba nepotřebuji.“ Jsou chvíle, kdy člověk všemu věří. „Kde bych tě večer našel?“ otázal se přít karláčník. „U Čermáka, jako obyčejně.“ Čermák byl uzenář, v jehož jídelně jsme v letech sedmdesátých stolovali téměř denně. Byl starým Sokolem a my mladá družina sokol- ská pravidelně po cvičeni mířili jsme k němu Kdo nás hledal, u Čermáka bezpečně nás našel Ale hlavně kolem posledního v měsíci. Nebot on měl uzeniny vždycky dost, my však již méně hotovosti. A když jsme v posledních dnech mě- síce od něho odcházeli, říkali jsme jen docela skromně a skoro šeptem: „Dnes toho bylo za dvaadvacet — za pěta dvacet — za sedmadvacet — — Čermák rozumival. Sáhl jen do šuplíku shopil se tužky a jakéhosi sešitku a cosi psal Co psal, nebyly žádné verše a vůbec to nebylo nikdy uveřejněno. Po prvním přes to narýsova ráznou čáru a pak sahal po sešitku zas až na zá- věrku měsíce. „U Čermáka budu“, řekl jsem, „pod věží.“ Dům ten ve Vodičkově ulici, na nároží ná městí Václavského, předchůdce nynějšího domu Wiehlova, honosil se totiž jakousi věží. Pod věží v přízemí byl závod Čermákův, nahoře ve věži měl dílnu svoji malíř Petr Maixner. „Dobrá, večer ho máš“, řekl přítel ka- táčník. A večer přišel, sáhl do kapsy svrchniku vyňal jakýsi chuchvalec a podal mi — psa.
Čermák Wiehlův Čermákův Maixner Vodičkův ulice
9 article
Říkám-li psa, tedy poněkud zveličuji. Byla to taková malá chlupatá koule, z níž vyčnívaly čtyři masité, neohrabané výrůstky, podobné no- hám, na jedné straně to mělo bambulovitý ču- mák, vlhký a studený, na druhé straně ostatn příslušenství. Celý ten chuchvalec jakoby si an nebyl vědom, že je živ. Otvíralo to líně tlamu a chvílemi to kvíčelo. Bylo to velmi nezletile štěně. Měl jsem velikou radost a ptal jsem se, jal se jmenuje. „Jestě nijak. Můžeš mu dát jméno, jaké chceš. Byla to věc důležitá. Mělo být co možno krátké, úsečné, zvučné, aby si pes dobře pamatoval. Připadlo mi takové jméno. „Bič se bude jmenovat. Netušil jsem v tom okamžiku, jak případné mu dávám pojmenování. Nechtěl jsem štěně v noci odnášet, aby se nenastudilo, i požádal jsem přitele uzenáře, aby mi je přes noc u sebe přechoval. Podíval se zkoumavě na zvíře a svolil. Soudím, že tak- neznal spůsob života a povahu takových mláďat. Ale už v sedm hodin ráno mi přinesl učeň Bice se vzkazem, že „se s ním páín už potěšil“. — Ujal jsem se Biče s veškorou něžností pečlivostí. Vystlal jsem starou lepenkovou kra- bici obnošenými nákrčníky, starými rukavicemi a rozcupovaným krepem na vousy, který mně zbyl z blažených a slávyplných dob ochotničení divadelního. Je známo, že každý začátečník ochotník s velikou zálibou si nalepuje co nejví veusů, ať se to k jeho „karaktoru“ hodí neb nehodí. A v našem spolku mívali jsme vlásen- káře, který nám dodával krep ne na metry, ale na kilometry. Někteří z nás přivedli se tím n pokraj finanční zkázy.
Bič
10 article
Netrpělivě jsem čekal na starého švejdu Václava, který mně konal služby komorníka tělesného myslivce, když měl čas a když se m chtělo. Milé štěně kňučelo, mělo palrně hlad Zatím jsem vyplachoval nad umyvadlem hrne ček, abych Václava ihned poslal pro mléko. Nez jsem byl hotov, objevil se -tarý švejda a za slechnuv kňučení přiblížil se opatrně ke škatuli. „Meo pak to tu mzase maj?“ zabuhňal, dí- vaje se ž povzdáli do krabice skoro s pověrčivou bázní, jakoby se strachoval nemilých zkuše- nosti. „Vždyť vidite — psa,“ řekl jsem nedbale Václav se na mne podíval uražen, že h mám za blázna. „Mpsa1 To není žádn, pes, to je něčeh celé hnizdo.“ „Nu tak ho vemte do ruky, uvidíte!“ „Mjo, aby mě to kouslo! „Ale vždyť ještě nemá zubů. „Mjo, nemái! Ale já je budu mít v prstech když to vemu do ruky. Nic naplat, Václav byl přestrašen chudá kem nebožtíkem syslem a nebyl by sáhl do kra- bice za nie na světě. Vyzvodl jsem Biče, obracel jsem jej na všecky strany a okazoval Václavovi. Konečně tvora poznal, pochopil, a nesměle ho i pohladil. Ale pak se na mne vyčítavě podíval: „K čemu voni si mtohle nosej domů Sotva že se tu sám hnoul „Václave, vy do smrti nezmoudříte!“ pro- nesl jsem káravě. „Pes je buď pro zábavu nebo pro hlídání. Mně bude hlavně pro hlídání.“ Václav se na mne podíval obloukem o podlahy a řekl s impertinentním přízvukem: „Ten jich neuhlídá — Přeslechl jsem schválně, co bylo v jeho poznámce zlomyslného, a řekl jsem, jakobyeh nerozuměl. „Byt bude hlídat, když někdy nejsen doma.
Václav Bič
11 article Václav se učklibl: .
Václav se učklibl: . „Mtaková bačkora by toho nahlídula ! Toh budou hlídat voni!“ — Václav byl starý žvanil. Poslal jsem ho pro mléko, nakrmil jsem Biče, vložil jsem jej do pelechu a šel jsem po svém zaměstnání. Přes den podíval jsem se na něj několi krát. Bič spal. Měl jsem radost. Spí-li takhle ve dne, jakž teprve v noci! V tom byl arci jistý omyl. Bič spal ve dne, Bič spal i večer v krabiei své, pokud jsem seďěl u stolu a svítil. Skoro mi připadalo, že trpí nějakou chorobnou sp vostí. Ale vše se změnilo, jakmile jsem ulehl na lůžko a sfoukl světlo. Právě jsem usínal, když se od okna ozvalo žakstné kňučení. Z kňučení toho utvářil se m nějaký sen, ale neměl dlouho trvati. Pojednou vytrhlo mne z dřímoty jakési plesknutí, a kňu- čení blížilo se k posteli. Bič převrhl krabiei vylezl a batolil se k posteli, kde mne slyšel dý chati. „Kuš, Bič, lehni!“ velel jsem v rozespání hlasem hodně hrozivým, aby se zalekl a utichl Ale Bič v nevinnosti své nerozuměl ještě takovým povelům. Kňučení neustávalo. Naopak bylo čím dále žalostnější. Nikdy, nikdy nechtělo se mi tolik spáti jako právě onoho večera! Jakživ nebyl jsem tak unaven, jako právě dnes, myslil jsem. Víčk. byla jako sklížena, ústa blabolila jenom s namá- háním: „Kuš, Bič, lehni!“ — ale zpropadené štěně kňučelo a nařikalo jako dítě. Rozsvítil jsem, vypotácel jsem se z postele přivlékl jsem Bičovu krabici od okna k posteli srovnal jsem mu podestlání, uložil jsem jej chlácholivě mu domluvil. Bič se svinul, hlava jeho zmizela v tom klubku měkké srsti a jen spokojené funění se ozývalo.
Václav Bič Bičův
12 article
Vyčkal jsem ještě chvíli, aby co nejpevněji usnul, a velmi opatrně, šeptem jsem sfeukl. Víčka mně zapadla skoro s cvaknutím, sklí žila se, usínal jsem přelíbezně —. — „Na — úúú — ňa—áúů — ňa - úúú — Zlořečené štěně! Nemohlo spáti beze světlaí Ale při světle zas nebudu spát já! Kňuč si! Ty si kňuč a já budu spát —. — Něco takového sice může si člověk umínit má k tomu svaté právo. Ale věc obyčejně de padne jinak. Tehda dopadla tak, že jsem konečně — nevida jiné pomoci — zdvihl štěně po paměti a položil je do noh postele. Vzpomněl jsem, že kdesi je psáno, že se štěňata sama potmě bojí. Dobrá, budeš v teple, ve společnosti, upo kojiš se. — Nevím, jak dlouho jsem spal, ale pojednou vytrhl jsem se z hrozného snu. Polapili mne ně jací divoši, ožahovali mi tváře žhavým železem. konečně mi kleštěmi trhali levé ucho — t bolest mne probudila. Bíč už nebyl v nobách. Bič mi ležel na krku, masitou tlamou a dásněmi mne držel za ucho a vší mocí — ssál, ssál, hlučně při tom pomlaskávaje. Cosi jako vražedný záměr kmitlo se m hlavou, ale jen kmitlo. — Chudáček Bič, jak by mu kdo mohl ublížit! Ale myslím, kdybych tu vedle. Biče by míval kamaráda kortáčníka, ten by se byl sotv živ domů vrátil. Zbytek noci pak byl vyplněn zvláštní spole čenskou hrou a tělocvikem. Chopil jsem se vždy Biče a položil jej do noh, načež Bič vyčkav, a usnu, vždy zas přelezl k hlavám, olizoval m tváře, funěl mi do ucha a zkoušel všemožné posice, jak by se mu nejlépe vedle mne leželo Taky se mu při tom několikrát cosi tekutého přihodilo.
Nevím Chudáček Bič Bič
13 article
K ránu byl jsem již jako kolem lámána než se rozednilo, pevně jsem se odhodlal, že Bíče nepodržím, ale hned ráno že jím učinín radost sousedům. Toto odhodlání nevyžadovalo žádného sebezapření. Své radosti z Biče jsem již dostatečné užil. Ať se těší zas někdo jiný Zdálo se, že jest Biči souzeno, aby pře spal kuždé noci v jiné posteli. Neboť druhého dne ráno vrátili mi jej od Nocarů, třetího dne od Stolařů, čtvrtého dne od Věžnických, pátého dne — což vím, odkud, a všichni, vracejíce mi psíčka, licoměrně pravili: „Tuze rádi bychom si ho nechali, rozto milý psíček, ale on tolik pláče po svém pánu tolik se mu po vás stýská, že jen z lítost nad ním — — — A podali mi Biče, a tu se mi choulil v dla- ních jako hromádka neštěstí a hleděl na mne blbě — a zatím obdarovaní byli již ti tam plni ralosti, že se ho zase zbavili Pátého tedy dne vyslal jsem s Bičem švejdu Václava k prvému majelníku, příteli kartáčníku s hrozným rozkazem, aby se mi se psem ne vrucel. Stůj co stůj že ho musí zanechat u kar táčníka. Pozdé odpůldne vrátil se Václav. „Kde jste chodil, člověče? „Mno, se štěnětem!“ huhňal“ Václav. „Což jste ho nenechal u kartáčníka? „Mjo, u kartáčníka! Ten mí vynadall „A kde jste nechal psa?“
Bič Nocar Stolař Pátý Václav
14 article
Václav hrábl do kapsy a položil přede mn čtyři šestáky „Mjá jsem ho potvoru prodal — mjedné paní — chtěl jsem padesa — ona mi šesták utrhla — — Hodnou chvíli nebyl jsem slova mocen Díval jsem se na Václava, na šestáky. — Zat- štěně, kterého nikdo echtěl zadarmo, dal někd čtyři šestáky ?! „Václave,“ řekl jsem vážně, „neklamete Václav mi nerozuměl. Jeho tvář svraštila se žalostně, ústa se zkřivila a zahuhňala: „Mať jsem zatracenej, mjestli jsem dosta o krejear víc — —l“ „Ne tak, Václave — teď křivdíte vy mně Tyto čtyři šestáky si nechte — jsou vaše, z sloužíte si jich. Ale pamatujte si ulici, kde jste Biče prodal, a jak živ už tou ulicí nojděte, z d leka se jí vyhněte. A té paní nebohé, politování hodné se varujte.“ Mám za to, že Václav rady mé uposlechl. Y psiton. mne?
Václav Václav já Bič Václav rada se ulice
15 article Markýzovy ruce.
Markýzovy ruce. Napsal Eduardo Zamacois. Ze španělštiny přeložila Antonie Jonášo vá. V zášeří salonku, na jehožto elegantním ná bytku nechala švadlena, než odešla, rozložené valenciennské krajky, jemný tyl a ústřižky hed vábí různých barev, seděly tři přitelkyně poho- dlně, a hovořily zvolna. Otevřeným balkonem bylo viděti, jakse schyluje k večeru. Jemný perlový svit vnika do salonu; bylo to smutné a trochu vlhké světle podzimku, plné růžových par, a v krajině žloutly stromy, jakoby se před smrtí zahalovaly sluneč nám pláštěm. „Nepochopuji,“ řekla Eugenie, „že moho naše vzdělané duše, znající nejjemnější záchvě- vy citu, vážiti si na mužovi něčeho jiného kro- mě ducha. Proto se obdivuji Goetheovi, a prote zbožňuji Rostanda a jeho božského Cyrana který jest ošklivý, ale rozkošný. „Bergerac rozkošný!“ přerušila ji Mercede smějíe se. „Proč ne?“ „Protože milenec šilhavý, křivonohý, hrb tý, nebo nosatý bude vždycky k smíchu a třeb měl rozumu a nadání sebe více. „Mýliš se; ošklivý muž se nám může ne- líbiti, ale nelibost se nemůže nikdy změnit v opovržení, které v nás vzniká, je-li někdo směšným. Opovrhujeme duší a ne télem, nebot byl by zřejmý nepoměr mezi nepatrností před- mětu a neskonalým povrháním, kterým jej st- háme. Proto nám připadají směšnými jenom duše.“ Morcedes zavrtěla sličnou hlavou. „Já,“ řekla, „jsem Řekyní, a zbožňuj mládí, zdraví, švarnost a statečnost. Mne si ne podrobí Don Juan, který prosí, miluje a čin pokání, ale Tenorio, který zabíjí. A vzpomenu- na dobu Ilomerovu, nechápu, jak mohla Helen zemilovati se do Parida, ana přece znala Hekto- ra. Mým idoálem by byl nuž, který by se do
Zamacois Antonia Jonášo Eugenius Goetheův Rostand Cyrano Morcedes Tenorio Ilomerův Helen Paris Hekto Bergerac
16 article
vedl znamenitě ustrojiti do fraku, ale který by při tom ovládal veškeren sport. Jsi na omylu. Žena, která si zvolí muže inteligentního, ale slabého a churavého, vydává se v nebezpecí, že nepatrná nějaká neboda, zkažení žaludku nebo zavanutí chladnějšího větru ji učiní vdo- vou, nebo aspoň že bude připoutána k churavci kterého se zdravím opustily dobrý rozmar, něž nost a mílá slova.“ Nastala krátká pomlčka. Potom se vmísila do hovoru komtessu Mathilda, jejížto vzdorná povaha zachovalas nádech výstřednosti z dlouhých cest po Angl a Severní Americe. „Vše, co mluvite,“ vyhrkla prudce, „jes všední, mlhavé a div z toho člověk neusne. Hle- dati za důvod či základ lásky vyšší inteligene či mužnou krásu jest všedností, které se dopou- štěly a budou dopouštěti ženy všech zemí. Š- lená vášeň, zakládající se na nějaké podrob- nosti, kterou velké stádo lidí prostředních shle- dává bezvýznamnou a dětinskou, jest obtížná a neobvyklá, ale svědčí o vybroušeném duševnín požitku. Vyňala z krabičky egyptskou cigaretu, a zvolna si ji zapálila; potom se rozložila v křesle hodně pohodlně a když byl tabákový dým utvořil kolem jejich kučeravých rusých vlasů modravou aurcolu, pravila důrazně: „Znáte můj poměr k markýzovi de C.; víte, že trval skoro rok, ale nevíte, proč se ukončil, pravda-li? Nuže, povim vám to. Je to podivná historie, a stojí za vypra- vování.
Mathilda Anglie severní Amerika
17 article
Jednou odpoledne jsme seděli s otcem v ka- várně v Blarricu. Nedaleko nás hovořili čtyř mladí Španělé hlučně o honbě a veslaření. Na- slouchala jsem jim Ihostejně, neboť žádná z pří- hod, které vyprávěli, mne nezajímala. Náhle s jeden z nich zasmál tak vyzývavě a hlučně, ž jsem vnimoděk na něj pohlédla. Byl to mladý statný muž, oděný, jak jsem prvním pobledem seznala, pečlivě a vybraně: měl šaty z bilého piku, bílé střevíce, prolamo vané punčochy a v knoflíkové dírce červený karafiát. V silném, oholeném obličeji leskl se monokl a pruh čistých, bílých zubů. Tak jset poznala Ricarda. Abých byla úplně upřímna, dodávám, že ani hledaná elegance, ani statná hruď, ani pevný hlas toho muže se mi nelibily. Také bych lhala, kdybych řekla, že mi byl nepříjemný ... Ale náhle utkvěly mé roztržité zraky náhodou na jeho rukou, a ty mne vzrušily tolik, že jsen tím výstředním, nevýslovným a mohutným pocí- tem div neomdlela. Byly to ruce knížecí, štíhlé a dlouhé a vězely v krásných, přiléhavých šedi vých rukavičkách. Dlouho jsem hleděla, jak se pohiybují chiví- lemi velitelsky, chvílemi přátelsky, a odvozo- vala jsem z toho spousty přepodivných před- Sličná vypravovatelka ustala a zapaloval pouhaslou čigaretu. Přítelkyně její, Eugenie Mercedes, jí paslouchaly s úsměvem, a v tvářieh se jim jevil nourčitý výraz nedůvěry a ironie Komtossa Mathilda pokračdvala: „ Ano, po chepuji, že se oivite mému vypravování, ale ja. káž pomoc, už jsem taková... od dětství jsem si nesmírně všímala pohybu a anatomié rukou a přikládala jsem jim nesmírnou důležitust.
Španěl Ricardo Eugenius
18 article
Uznáte přece, že orgány, ktoré nás vítají, kter nás zdraví, které se s námi loučí, které ze hně- vají a tepou, když se mysl podráždí, a naopak zase nám vykládají a nás hladí, je-li mysl klidna a spokojena, jsou nezbytně oduševněněj- ší, než kterákoliv jiná část lidského těla.. A Ricardovy ruce mi něco tajně zjevovaly. Řekla jsem už, že mne jeho postava nezajímala hovor jeho byl všední, ale za to jeho ruce do- vedly dáti bezvýznamoým slovům kouzelne barvy a tvaru, a prozrazovaly mi, že jeho dueh tají vzácné vlastnosti a hloubku myšlenek, kte- rých rtové neprozrazovali buď proto, že nebylo příležitosti, či z moudré jakési opatrnosti. Zvolna jsem citila, jak mne poutá a témět omamuje dokonalý tvar rukou v šed,ch ruka- vičkách. „Jaké asi má ruce?“ myslila jsem, „jak asi vypadají jeho prsty? Tajně vznikala ve mně myšlenka, že mno ten muž ovládne, a já se kochala představou že ty ušlechtilé ruce, které asi dovedou být strašlivy ve chvílích hněvu, sepnou se jednou přede mnou prosebně. Čas míjel a já byla zamyšlena. Otec si toho všiml a řekl: „Nač myslís? Odpověděla jsem mu: „Na nic.
Ricardův
19 article
Ale pozorovala jsem dále. Obrazností moj- se hrnula spousta představ. Vzpomínala jsem n hubené bolostné ruce andělů, kteří se modl u vchodů starých hrobek, na pilné, vytrvalé prsty floreneských umělcův, kteří vytvořili ze slonoviny a mramoru zázraky trpělivosti; také jsem vzpomínala na smutné ruce pyšných Špa- nělek, bdících jako zakleté duše v červotočivýeh rámcích starých obrazů, a na bojovné ruce v ru- kavicích z bůvolí kůže, kterými středověcí ry- tíři tiskli jilce svých mečů. Chápala jsem, že se božský Petrarka zamiloval do Laury proto. že měla krásné ruce . .. Za měsíc se přestěhovala moje rodina do Madridu a Ricardo, který postřehl, že. na něho pohlížím laskavě, dal se mi představiti, jakmile se mu naskytla příležitost. Toho večera mě rukavičky barvy tabákové. Když jsme se lou- čili, podal mi ruku a lehký stisk jeho prstů mne na okamžik omámil.“ Komtesa se zamlčela a učinila trpký posu něk, jaký provázívá vzpominku na ztracený čas a pokračovala: „Styky moje s markýzem se stávaly vroue- nějšími a ty, Mercedes, a i ty, Eugenie, hovořily jste o měm sňatku a přemýšlely jste, co m dáte k svatbě... Jednou odpoledne záčal Ri cardo vypočítávati moje duševní i tělesné před- nosti, ktorý jej nejvíce upoutaly. „Nejdříve mne zaujalo tvoje tělo: tvé oči. které na mně spočinuly a naplnily duši moj světlem, tvůj sladký, dojímavý hlas, ve kterém jakoby šuměl svěží mořský vánek. Duch tvůj si mne podrobil později . .. Za těchto slov jsem bedlivě sledovala po- hyb jeho rukou. Markýz nosil neustále ruka- vičky; bylo to jeho manií. Nikdy jsem ho ne spatřila bez rukavic, a to tajemství mne dráž
Petrarka Laura Ricardo Eugenius Ri Madrid Mercedes
22 article Ricardo chtěl patrně uslyšeti nějaké laskavé
Ricardo chtěl patrně uslyšeti nějaké laskavé slůvko, a zeptal se mne: „A co se ti nejvíce líbí na mně?“ Odvětila jsem rozhodně: „Ruce. Opakoval zaraženě: „Ruce...“ a sklopil oči, jakoby se trochu styděl; tato jeho zaraže- nost se mne dotkla krutě, jakoby mne bodl dýkou, neboť mi ukázala zřetelně, že má ruce ošklivé. Tato domněnka mne naplnila hrůzou. Jemně, zvolna řekla jsem, tajíc, jak jsem se ulekla: „Proč si nesvlečeš rukavičky ...9 Uposlechl. Ach, neklamala jsem se. Markýz měl „uce ohavné, hrubé, kostnaté s prsty jako koliky, la- kotné, hloupé, neschopné ideálního nějakého vzrušení. Měl krásné rukavice, ale nikoli ruce. A já náhle cítila zuřivou touhu rozplakati se, neboť jsem poznávala, že můj sňatek, a snad celá moje budoucnest se obrací v niveč.“ Eugenie a Mercedes zvolaly udiveny: „Rozhněvala jsi se s ním? „Odmítla jsem jej. „A to jen proto? Mathilda odpověděla chladně s hrdým dů- razem: „Jenom proto. Zdá se vám to býti málo . ? Hleďte, podnes se děsím pomyšlení, že by ty protivné ruce mnou vládly, a že by mohly jednou v okamžiku, kdy „ych umírala, dotknouti se mých víček . ..
Ricardo Eugenius Mathilda Mercedes
23 article Paličovy vrby.
Paličovy vrby. Napsal Arnošt Czech z Czechenherzů. Z vesnice v podhradí, ve které se slávou hradních pánů umřel všechen život, vine se stezka k lesa. Vede přes luka, vlnící se jako zelené moře, nad jehož hladinou trčí tři holé, uschlé vrby, podobající se roztříštěným stožá- rům v hlubinu se nořicího vraku. Vrby umírají a kolem planou v žhavých barvách květy, rezevirající kalichy své v touze po životě. Vrby rozpínají své větve jako ruka smrti, saha- jící po životě. Každý pospíchá kolem, kdo zná tajemství, které střeží paličovy vrby- Na konci vesnice je staré spáleniště, jež slouží za útulek ubožákům bez přístřeší. V noci vychází prý z něho dým, který pluje krajem nad luka k vrbám. Lidé vypravují podivné věei o tom. Na místě spáleniště stál kdysi pěkný statek. Měl bílé zdi a čistý dvůr. Často někdo ve statku zpíval. Ve vsi říkali, že to zpivá štěstí. Na tváři všech, kteří tam bydleli, zračila se radost Mladý hospodář Jirka se usmíval nejblaže- něji. Velký statek dala mu žena věnem a krásné dítě za rok po svatbě. Bylo to vše, co může člověka ve světě potkati dobrého. Dítě rostlo jako z vody. Houpal je na kolenou, hladil po lněných vláseích, líbal naa čílko a vyprávěl mu, co v dětství slýchal o ptáku ohnivém, křišťálo- vém zámku a zlatých jablkách. Jednou vo létě. když pálilo slunce, odběhlo dítě k potoku, aby sc osvěžilo v jeho chladném proudu. Domů se nevrátilo. Útonulo. Jako když z čista jasna blesk uhodí, změnilo se všochno na statku. Zdi sešedly a začernaly, dvůr pokryl se špínou. Zpěv dozně na statku. Vystěhovalo se štěstí z něho. Všichni sesmtněli. Hospodář Jirka byl nejsmutnější ze všech. Doma málo se zdržel. Odcházel k vrbám.
Czech Vrba Jirka
24 article
Co tam hledal, nikdo nevěděl, ani on sám to říci nedovedl. Cítil jen, že něco ho tam neodola- telnou mocí táhne. Byla to snad samota, kterou od té doby miloval, co ztratil dítě. Odcházel tam také za noci, kdy měsíc bilým jasem luka zatápěl a laně z lesa vycházely ven. Kdysi při- šel za ním člověk s příšernou tváří, s dábelským pošklebkem na rtech a řekl mu, že ho žena klame. Byla smutná noc, Měsíc schoval se za mraky a laně zůstaly ukryty v lese. Dříve než se Jirka nadál, zmizel podivný člověk. Jirka letěl k domovu a strašlivé myšlenk se v jeho hlavě rojily. Myslil na svou ženua myslil na to, jak ji potrestá. Připadl na myšlen- ku. Oči mu zlovöstně zajiskřily. V prsou vzplálo mu celé peklo. Stanul před statkem. Přiblížil se tiše k oknu a nahlédí do světnice. Spatřil hrozné divadlo. Výkřik ztrnul mu v hrdle. Je to tedy pravda, že ho žena podvádí, klame. Strašlivý smích zazněl kdesi blízko něho, rozhlédl se kolem, ale neviděl nikoho, jenom šeptat slyšel kohosi: „Zapal, zapal! Jirka se rozhodl, že zapálí jí statek nad hlavou. Založil oheň. Plameny vyšlehly. Rudá zář rozlila se kolem. Chtěl se vrhnouti v pla- meny dřive než přijdou lidé, ale najednou zase uzřel před sebou toho člověka s příšernou tváří, s dábelským úsměvem na rtech. Držel něc- v ruce, co pustil k zemi ještě dříve než mohl to spatřiti Jirka. Potom zmizel, jako tehdá. Jirka zadíval se na zem a viděl, že tam leží provaz. Shýbl se proň a dal se na útěk k vrbám. — Ráno nalezli tam lidé Jisku pověšeného a od té doby se zatajeným dechem spěchají, když musí kolem paličových vrb . .
Jirka
25 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Fiasko splitismu. Profesor Gustav Le Bon vypsal nedávno cenu 2000 franků pro medium, kleré by za jasného denního světla zvedlo předmět ležící na stole, aniž by se ho dotklo. K ceně přispěl také prine Roland Bonaparte a dr. Dariex. O této na- bídce se mnoho mluvilo a zajisté o ní zvěděli vši- chni spiriřisté. Le Bon sděluje nyní v »Matinu«, ž obdržel asi tisíc listů, v nichž se mu vyprávějí nej- podivnější historie, ale jen pět kandidátů se nabídlo, že učiní žádaný pokus. Dva z nich se také v urče- nou dobu dostavili. Když jim byly podmínky po- kusu přesně vyloženy, slíbili, že — opět přijdou. Nikdo se však již neukázal. Pokus zdál se jim ledy nemožný za podmínek, jež vylučovaly veškerý pod- vod. Příčinou toho nemůže býti, jak se tvrdilo, že světlo brání spiritistickým zjevům, neboť vynikající současný spiritista dr. Maxwell ujišťuje ve své kniz o psychických zjevech, že zvedání předmětů bez při- mého doleku může se díti také za jasného denního svělla a byly také ukazovány fotografie těchlo vý- jevů při bleskovém světle, které ovšem nikoho ne- přesvědčily. Spiritisté vymlouvají toto patrné fiask ujišťováním, že zjev onen byl již často pozorován: před čtyřiceti lety zvedli prý duchové dokonce stůl, zatižený kameny ve váze 75 kg — dle toho vyzna- menávali se zvláštní tělesnou silou. Nutno však se lázati, praví Le Bon, proč media, která před čtyři- ceti lety zvedla 75 kg. dnes nemohou hnouti ani ně- kolika gramy? Vydělati za dvě minuty 2000 franků a kromě toho ještě rozlušliti důležitou vědeckou otázku, stálo by přece za malou námahu.
Gustav Le Bonaparte doktor Dariex Matin Maxwell kg