ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 29db0230-6747-11dc-8187-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: person 54, place 14, org 2, work 1
1 masthead
23. prosince 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 354.
3 masthead
Strana9.
4 article
Jako vánoční povídka. Až čtenář — totiž laskavý čtenář — dočte poslední řádky těto dnešní povídky, snad se ke níně obráti s tázavým pohledem“: Jak pak nám to vysvětlis? Bohužel, že na to zůstanu odpověď dlužen. Sám bych rád, aby mi to někdo vysvětlil, ale sotva se toho dočkám. Starý švejda Václav ne- může mi říe' již ani slova, neboť jeho ztýraná schrána tělesná dávno setlela pod zemi, kam za neutěšeného života svého tak často toužil Za to však mohu ručiti, že vyprávím tak, jak jsem od něho byl slýchal, a přidal li jsem něco ze svého, motá se mi to v hlavě tak dlouho, že tomu sám už věřím. Je tomu hezkých pár let, panečku. Přes dvacet, přes dvacet! Panenky, které se tehda narodily, dávno vyspěly, mnohá z nich je dávno maminkou, mnohá z nich pořád ještě čeká na toho pravého a mnohá jistě již pozbyla vší na- děje, že ho kdy uvidí, toho pravého. Tak se ten svět otáčí, kolotá, žene ku předu, nám stárnoucím připadá takový dvacetiletý odstavee jen jako nesmírně dlouhánská chvíle, a jiný zatím žil, prožil a dožil celý život. Václav taky. Šourával se tak po světě, došoural se k hrobu — a teď se šourá jenom v mých vzpo- minkách. Deset či dvanáct let již spí pod drnem, pod nímž nic ho netlačí. Však by se, chudák stará, do toho nynějšího babylonskéh chvatu nehodil.
Václav Panenka
5 article
Alo tenkráte, před těmi dvaceti a několik lety, pracovali jsme ještě společně. Stál jsem za stolem knihoskladu, pakoval jsem s ním ba- líky knih, a když nestačil Václav, nosil jsem je s ním na poštu, zlobil jsem se s ním, on se mnou, a byli jsme dobrými přáteli. Oč já by mladsi, o to byl on dětinštější, a dobře jsme spolu vycházeli. Časem, když byla nahoře ve skladě sobleva« — když polevila trochu naše vlastní expedice — vypůjčovali si švejdu Václava dolů do knihkupectví. Ale tam ne- chodil milý náš Václav s chulí. Vracívalse k večeru všecek schvácen — zdávalo se mi při tom pokaždé, že má zas o kus kratší noh — a on jich neměl nazbyt, nohou — a zahuhnůa si durdivě: »M'tam by člověka m'uhonili! M'dyť mám jen m'nohy, nemůžu si přidělat kola! Ovšem, švejda Václav nedočkal se báječ- něho rozkvětu cyklistiky, a krom toho — upřím řečeno — pro pneumatiku se nohodil. Myslím. že by nejezdil ani teď, kdyby tu posud byl. Pajdal by chudák ještě hůře, než pajdával ten- Nechodíval vždycky se zelenou plachtou na hřbetě, naditou balíky a balíčky, někdy chodi taky docela na lehko. To když roznášel účty Obecnice u Přibrami byla tuším jeho obcí ma- teřskou a domovskou, ale v Praze žil od mládí, znal ji a vyznal se v ní. Bylo nezvratné do- mněni, že Váelav najde všechno a každého, že všady trefí. Avšak Václav nebyl člověk marnivý a cližádostivý a leckdy leckoho taky nenašel. krát.
Ala Václav Obecnice Praha
6 article
vz mu pylo ulozeno, aby doručil cost komusi buď někde na konci Karlína nebo n konci Smíchova, býval Václav třeba do večera naprosto nezvěstný »Kde pak jste zas chodil, člověče !« satií se pan faktor nebo pan. účetní, když Václ večer, několik minut před osmou, kdy končilo jeho úřadování, vynořil se z mlhy neznáma. »M'kde jsem chodil !« hučel Václav, když uši jeho rozezlených představených byly někd na druhém konci lokálu nebo dokonce za dveřm »Pošlou mě až do Sakrabonie, a pak: m'kd jsem chodil ! Až mně půde Libeň nebo západní nádraži naproti, budu tam a nazpátek dřív !« Trochu zapomnětlivý byl, chudák, ale vždy ta jeho hlava, pokrytá tenkou vrstvou žlufavých vlasů, byla tak umořena. A stalo se nejednou. že večer, když se zavíralo, sykl náhle zlostně a zoufale zároveň a posteskl si »M Ježíš Marjá, já měl odevzdat ještě tři účty — a m'tuhle je mám! Zas bud rámus . . . e Jeho poslední slova rozlila se již v boz- mocném, stařečkém pláči. A tu tedy Václav někdo se ujal, přilepil na obálky poštovn známky a vhodil je do sehránky. A šťasten. zachráněn klopýtal Václav na Malou Stranu, n Pohořelec, na Nový Svět, kde stál jeho nuzný. větším dílem studený domácí krb. Ale jednou měl ubohý švejda velkou mrzu tost pro takové nedodání účlu. Bylo to někdy na počátku listopadu, Va elav zas byl povolán hned ráno do knih kupectv a všoural se do krámu, zlého nic netuše. Jeden z chefů otvíral právě »poštu«. Náhle se tvá jeho zasmušila, čelo se svraštilo. Právě byi rozevřel list tuhého papíru s černou obrubou.
Václav Václ Marjá Karlín Smíchov Libeň Virginie Pohořelec
7 article
»Hrom do toho!« zavrčel si jen tak pr sebe. »Inženýr Paroubek nám umřel ! Tak náhle! A tohle je — — — - Nedomluvil. Pocity rozličné promíchávaly s mu v hrudi. Nelze popříti, že se ozval v prvém okamžiku soucit, ale hned potom vytrysklo něco jiného. Umřel zákazník! To je vždycky chyba. Zákazník, jeden vedle druhého, to je pevná podezdívka každého závodu. Řetěz odběratelo. to je bezpečný fundament obchodu. Zákazníei, odběratelé nerostou nikde na stromech jako slivy. Musejí býti získáváni, někdy těžce, pracně. Je to ovoce dlouholeté píle. A najednou : černá obruba! Jeden, druhý — pět, deset — a pane, to jest nemilé! Zvláště když nejen odbírají, ale taky plat1-li. Neboť odběratelů konečně by měl každý dost — o tom by tak mohly vyprá- věti expodice českých listů — ale samí pla- tící odběratelě! Ještě pořád nikdo na ně nevy nalezl umělé líhnutí. Když milý chef dospěl takto v myšlenkách trhl sebou: »Pane Vopálko, podívejte se na konto P roubkovo. Má zaplaceno ? Zdá se mi, že mu ne- dávno byl poslán účet . . « Pan Vopálka, účetní, podíval se na konto A žal chefův nad úmrilm váženého odběratel zdvojnásobil se, když shledáno, že levá stran vykazuje za posledních patnáct měsíců čislie 167 zl. 35 kr., a pravá že jest — prázdna. »Má dáti« 167 zl. 35 kr. — »Dal« — Oi Při té příležitosti objeveno bylo ještě něco- Ze poslední účet — a to po výslovném přání zesnulého — byl vypsán asi před čtyřmi ne-
Hrom Paroubek Vopálka Dal
8 article
dělemi, že byl i vypraven, totiž poslán. Kýmo Dalším pátráním zjištěno, že toho dne roznášel účty švejda Václav. A již zahřměl spolucheí »Václave, zatr . . . . duše, že jste účet nedodal! Že ho máte ještě ve své usmolené kapse !« Kdyby se byl pan chef otázal jinak, b by Václav nejspíš řekl: »Mi' jak pak nedodal když dodal . . .« — Ale že na něj tak byl udeřeno, pozbyl ubohý švejda vší rozvahy. ztratil držení — nu zkrátka, vzezření jeho na- svědčovalo neomylně, že ten účet někde jest, kde dnes již neměl být, ale že ho nebožtík pan inženýr Paroubek nedostal. »Ukažte kapsu!« Václav, třesa se u vědomí nezměrné sve nedbalosti, rozhalil vyrudlý, záplatami vně i vnit polepený kalmuk, kterás nedočkavá ruka zajel mu do kapsy — ejhle, na světlo vytažena po- mačkaná, umazaná obálka s adresou páně P- roubkovou, a v ní, osudel nešťastný účet ..
Václav Paroubek pán Proubková
9 article
Nemám dobře v paměti, co vše toho dne bylo vyslechnouti ubohému Václavu, a nedovedu taky vyličiti jeho vlastní muka duševní. Nebot Václav uznával, že se dopustil nedbalosti, uznával, že pochybil. Tak svědomitý on byl, uměl se žráti. Těžce nesl, kdykoli byl pesková nespravedlivě, bez viny, ale mnohem hůře bylo mu, když na něj dolehaly výčitky zasloužené. Pak by si nejraděj byl roztrhl hubu od uch k uchu, jak řikával. Neboť tu neměl opory an v sobě samém, tu si nemohl a nedovedl po- mysliti, co si myslíval vždy jindy o každém, kdo ho bezdůvodně týral, a co ho schlazovalo. jak řikával. Citil, že by se dopouštěl bezprávl, kdyby si něco takového pomyslil. Z jaké příčiny účet nedodal — co byl platno teď vyšetřovati ! Bylo jisto, že 167 zl. 35 kr. je v povětří, jak se výjádřil chef, a to byla suma, jež Václava ohromovala. Zejména, když mu zahřmělo nad hlavou, že se mu to budo srážeti z jeho sedmizlatové týdenní mzdy což bylo proneseno arci jen v prvém návalu hněvu a nikterak nebylo míněno do pravdy. Tretiho dne táhl se Václavským náměstím dlouhý pohřebni průvod. Na zadním čele » fune- rálu« houpal se číverec černého voskovanéh plátna, na němž bilými písmeny bylo napsáno:
Václav
10 article
VALENTIN J, PAROUBEK, inženýr atd. Právě fou chvíli vracel se spoluchef o oběda, zastavil se, přehlédl soustrastně celý průvod, smekl klobouk, když volným rachotem přejížděl »funerál«, pohlédl na epitaf vzadu na voze, — a zachytil jméno zesnulého. Postál ještě chvíli, zamyšlen nad touto poslední truch- livou výpravou, a když zas pokryl hlavu a již vstupoval do krámu, střetl se ve dveřích s Vá clavem. »Podívejte se, vy blumo, támhle ho vezou. chudáka — a vašich stošedesát sedm zlatých třicet pět krejcarů s ním . . Václav zahryzl se do svadlých, bezkrvýeh rtů. Ah, kdyby se tak mohl zakousnouti do vlast ního krku, a nepovolit, až by padl, aby ho tak odvezli. Měl by pokoj. Nebo to věděl: ať v vede teď cokoli, pana inženýra Paroubka bude při tom pokaždé mít »na talíři« A měl a míval, o to nic. Plynuly týdny, listopad se utopil ve vlast- ních mlhách, táhlo na svátky. A v té době předvánoční a novoroční — ať byla obloh jakkoli zachmuřena — vysvitalo Václavovi slunce. Roznášel kalendáře zákazníkům, odběratelům, popřál šťastných a veselých vánoc, nového roku — a něco přece káplo do jeho hnědých, zvě tralých, stále sic usmolených, ale tak poctivých rukou. Však s uím bylo i práce ! Před svátky před novým rokem »pakováno« bylo do noci, ab v čas bylo vše vypraveno. A toho roku bylo toho nějak příliš, p kovali jsme ještě den před štědrým večerem do pozdní noci. Bylo již po jedenácté, když jsme ustřihoval poslední motouz, a Václav si nandal do zelené plachty baličků, určených pro Malou stranu; po- táhne se s nimi až na Nový svět, aby hned zejtra ráno mohl počiti s roznáškou. Ještě měl v svém rozpočtu vánočním nějaký schodek, ješt mu scházelo cosi na ryby a vánočku.
Paroubek Václav Václav slunce
11 article
Kráčel těžce pod svým břemenem a funěl. Bylo mrazivo, ale byla taky mlha jako zed Starému Švejdovi kouřilo se z úst i nozder na svislých knírech vyrůstaly mu rampouchy. Ukusoval je cestou, polykal, a zas narů- staly jině. Tak došel na Karlův most. A šel jako v kanále, jak povídal. Nevíděl na deset kroků před sebe, o Vltavě nebylo potuchy, ply- nové svítilny jakoby někdo ukradl. Na všem ležela hnědá mlha jak hora, Václav prokusova se ní jak tunelom. A teď, nevím, bylo-li to proti soše svatéh Františka nebo až »u pěti hvězd«, ale na jed- nom z těch mísť bylo to. Náhle vynořila se z mlhy před Václavem postava. Spíše ji tušil, než shlédl, neboť kráčel shrben. Ale teď po- zdvihl hlavu, pokud břemeno jeho dovolovalo, a před Václavem stál — pan inženýr Pa- roubek. V tom okamžiku Václavovi nic nepřipadlo. Nezděsil se, ani nevzpomněl, že vlastně pan Paroubek nemá na mostě co dělat, když leži na Volšanech, ba ani zmíravé zvuky svato vítských hodin, jež odbíjely dvanáctou, nic m nepřipamatovaly. Nic jiného teď neviděl, než starého odběralele, na nic jiného nemyslil, než na svátky a vánoční zpropitné, nic jiného n- cítil, než ranec na zádech. Zcela bezděky stisk uzel plachty na prsou levicí, pravicí posmek a řekl »Vašnosti, přeju šťastné a veselé svátky stálé zdraví k novému roku. Mám taky balíček v uzíu, ráno ho vašnosti dodám . . « Neboť byl přesvědčen v tom okamžiku, ž má i pro pana inženýra Paroubka kalendář na zeď, kalendář do tobolky a kalendář ke čtení, s obvyklou »blahopřánkou« závodu, jako jiná lěta. Inženýr Paroubek sáhl do kapsy, pr tobolku, vyňal cosi, vtiskl to Václavovi do dlano a řekl bozezvukým hlasem:
Švejda prokusův František Václav postava Václav Paroubek Karlův most Vltava
12 article »To je pro vás, Václave, napijtes
»To je pro vás, Václave, napijtes o svátcích. Václav — tak tvrdil — ucilil při dotknut ruku jako led, což nebylo ku podivu, nebot bylo zima. Otevřel ústa, aby děkoval, ale inženýr Paroubek promluvil dále, a teď ne- smírně důrazně — a Václavovi se zdálo, že nějak vyčítavě a smutně: »A v závodě řekněte, že je můj účet za- placen, prvního října, stošedesátsedm zlatých třicet pět krejcarů, aby mne již nehřešili, po- něvadž nemohu spát . . .« Dořekl. Václav ještě chtěl děkovati, al inženýra Paroubka nebylo zde již. Jakoby ho mlha pohltila, jakoby se rozplynul, jakoby s mostem do Vltavy propadl. Teprv teď Václav — jak povídával — rozpomněl se, že je pan Paroubek nebožtíkem, a hrůza ho pojala. Kolena se mu rozchvěla, nohy pod ním klesaly, a nedošel zatím dále, než k »Hermonům« v Mostecké ulici, kde ve formance složíl břímě své a dal si za šeso Tam taky teprv otevřel ruku, posud z- ťatou, a v hrsti měl zlatku. To bylo jisté a n to chtěl Václav umřit na tom místě. S rancem netáhl se dále Václav. Povídal pak, že by ho nebyl donesl až na Nový svě za níc na světě, jak se třásl. Zanechal jeju Hermonů a ráno se pro něj zastávil. A vůbec prý nevěděl Václav, jak se té noci doškrábal až na Pohořelec. A Václavovi jsem vždycky Musím dodati, že pak druhý den, právě na štědrý večer, stala se věc ještě podivnější.
Václav Paroubek Jakoby Vltava Hermon mostecký ulice Pohořelec
13 article
Když se o páté hodině zavíralo, zavolal si spolu- chef Václava a tiskna mu cosi do hrsti, řek mu svým neskonale milým, bodrým drsným spůsobem: »Ta máte, Vášo, a vožerte se na svátky Za to, že jste ten účet panu Paroubkovi ne- dodal. Dneska se to našlo ve štrazze, že platil osobně prvního října tady v krámě, a za- pomnělo se to vynést na konto. Ten by nám byl nadal, abyste mu za dva dni na to byl přinesl účet... Tenkrát jste byl šťastně pi lomý !« Zdali se starý švejda Václav skutečn »ožrale, nevím. Po svátcích vypadal zas docel obyčejně. Ale to vím jistě, že dostal zlatku o nebožlíka Paroubka a druhou od chefa zat vynadání. Aspoň se mi s tím vším svěřil. A Václa by se nebyl chlubil něčim, co by byl nedostai
Václav Váša Paroubek skutečn
16 title
Páně doktorova jitřní.
17 article Napsal A. Hede nstje r n a. Přeložil HI. Hacken
Napsal A. Hede nstje r n a. Přeložil HI. Hacken sclimied. Vánocel Jaký však rozdíl mezi jindy a nyníl Avšak nyní prý jest už mnohem šťastnější Nyní zbavil se šťastně všech hloupých řečí vývázl z omezeného obzoru. Tam na smrčín obrostlém poloostrově, kde stál jeho otcovský dům, tam pod tou nízkou střechou, v těch těs- ných rudých zdech přemýšlel o životě a o vše- možných věcech myšlenkami jiných lidí, až by už starým chlapem — dvacítiletým; bylyt otcovy a matčiny myšlenky, myšlenky staré tety Maren, myšlenky učitele ze školy a učitele do- mácího. Jaké to vězení, jaké to žalařován duše l Vlastně nevypadalo zrovna hrozivě to jeho vězení, když se tak na prosincovém slunci hřálo u prostřed třpytivého sněhu na zmrzlém fjordu. se svými bílými záclonami a šedým, hustým kouřem, vystupujícím z komínu, s lesknoucí se řadou svých malých oken a s holubníkem na vysokém sloupu.
18 article
A starý kapitán, otec doktorův, který přes svoji sedmdesátku čile pobíhal po vysokých schodech, a stará kapitánová, která ustavičně nepokojná a činná s toužebnými pohledy vyhl- žela okénkem ze síně, také právě nečinili do- jem přisných žalářníků se svýma věrnýma, mi- lýma, láskyplnýma očíma a se stříbrnými hla- Avšak doktor, který v kožichu a bobrovii seděl v saních a rychlým klusem ujižděl po svahu, věděl to lépe. Ku podivu: pouta netla- čila ho zvláště, pokud je nesl. Ve své naivnosti byl docela šťasten. A snad — šťastnější než nyní — ano — snad? Avšak když potom při šel na universitu do středu »svobodných mysli telů«, do kruhu pyšných duší, tu teprv poclti v hloubi své ponížení. Na štěstí přišel však ještě dosti časně, ab se přizpůsobil, aby se účastnil filosofickýci sporův a blouznění těchto pětadvacetiletýel heroů ducha a popíjel s nimi punš, s těmito mladými muži, kteří jedli z chleba svých oteů. ve volných hodinách svrhovaly Pána Boha, po- pírali pouto poslušnosti mezi rodíči a dětmí pošklebovali se lásce mezi mužem a ženou. kteří se dotnívali, že ku štěstí jest jim nevy- hnutelně třeba kněžského požehnání.
bůh
19 article
Oh, jak volně se to nyní dýchalo ! Byle mu, jakoby byl odložil svěrací kazajku a oblekl volné, pohodlné šaty. Ovšem, z počátku ho v nich trochu mrazilo, bývaloť podivuhodně tepla tam u těch starých srdeí, která ve svém egoismu a despotismu chtěla jej vězniti po celý život; a když mladé, svobodomyslné dáme s ostříhanými vlasy a inkoustem potřísněnými prsty kamarádsky a s přesvědčením rozmlouvaly s ním o pohlavním výběru, o morálce a starýci předsudcích, tu tlačil se někdy mezi něj a ony dámy drobný, ostatním neviditelný, tichý panen ský obličej s přimým čelem a blankytnýma očima, který mu připadal tak dětinský, smutný a udivený. Byla to malá Julka, dcera pastora z domova, bývalá družka jeho dětinných her z dob jeho žalářování, o které věděl, že jej mi- lovala, ačkoli nikdo ni slova o tom neřekl. Pak přišla ta roztržka s otcem. Dostalos totiž do novin, že doktor Björk při. jisté stu- dentské slavnosti promluvil nadšenou řeč o mla- dém, svysoce nadaném« spisovaleli a pronesl mu hold »Mladých« za jeho duchaplné, smělé a zdalně útoky na předsudky a zastaralou za- temnělost. Z referátu o této řeči kapitán vyroz- uměl, že tyto »předsudky« a lato »zastaralá za- temnělost« bylo právě to, co on v životě nejvýš a nejvíce cenil — a tak se stalo, ze miads
Björk
21 article
doktor v posledních třech letech otcovského domu ani nenavštivil Nyní však před Vánocemi, mu matka psala »Přijď domů, Gustave,« prosila ve psaní. » Ot počíná stárnouti a já sama nejsem už takov zdravá, jakou jsem bývala jindy. Zajisté nechceš milé dítě, aby tvoji rodičové se dříve rozžehnal s tímto světem, než ještě jednou přitisknout k svému srdci. Žet pravda, milovaný synu, ze chceš být shovivavým a přívětivým k svémt starému otci ? A tak se Gustav vydal před vánočním sv- večerem na cestu k domovu. Na vysokých schodech stál kapitán Björk n hybný a vzpřímen jako tenkráte, když naposledy se loučil se svojí milou setninou na cvičisti; všal také srdce i hlas jeho chvěly se právě tak, jak tehda, když nyní rozepjal svoje ramena a zvolalá »Vítám tě, Gustave! Kéž se ti u nás, starých na několik týdnů zalíbi !. Jak dávno jest tomu hochu, co jsi nejedl doma vánoční krupičnou kaši?1« Matka nebyla s to slova promluviti; avšak po bezpočelných vráskách jejího starého obl čeje přeletěl světlý paprsek toužebné, bolnomy slné lásky a něhy, kdyz tiskla syna k svým prsoum.
Gustav Otakar Matek
22 article
Večer se schyloval. O onom útoku mlad generace proti starým po celou dobu nepadl ani slova. Jen honosivá láska zářila srnu vstříc zevšad, kam se obrátil; zářila k němu zpod kosmatého otcova oboči jako z mírného, něhy plného úsměvu matčina. Ba c i staři, věrní slu- hové zářili radostí z toho, že opět zde by mladý pán a jako jindy jedl doma opět vánočn krupičnou kaši. A když pak vyšel na dvůr, ab se podival, kterak hodují vrabei u žitného snopu vyrazil starý Karo ze své boudy, trhal řetězem stavěl se na zadní nohy a radostným hafáni dával na jevo, že také se ještě dobře pamatuj na pana Gustava, který vždy míval vlídné po- třepání dlaní pro svého starého přítele, kdykol bylo mu jíti kolem psi boudy. Po chvili přišel kapitán a poklepal mu na rameno: »Poslyš, Gustave, nesmis mit stařičkou matku za dětinskou, ale chtěl bych rád mii vánoční stromek se svíčičkami, jak jsme mivali dříve, když ještě — jsi byval maličký. Připravil jsem ho již úplně v komoře. Gustave, pověz mi, chceš míti takový vánoční stromek, jako kdysi ? Ano, přál si ho míti. Podivno: ten domov. to staré »vězení« nezdálo se mu nynís tak těs- ným. Jakoby bylo vyrostlo za jeho dlouhé ne- přítomnosti. A stromek byl rozsvícen a Gustav se dě u vánočního stolu a vánoční světla leskla se mezi oběma staříky. Matka byla neunavnouu vyhledávání nejlepších kousků pro něho a ote pokuřoval zdlouha, z hluboka, zamyšleně ze své nové pěnovky, kterou dostal vánočním dárkem od syna. Chutnalo z ní značně méně, než ze starých, pěkně zakouřených, které teď klidně vi- sely nad březovým kuřáckým stolkem, avšal nebylo toho pozorovati: kapitán zdál se by spokojen.
Gustav
23 article
Když otec s Gustavem odešli spát, měl matka ještě plné ruce práce s úklidom. Pozdr- žela se chvíli, ukládajíc všechny sladké pamlsk a vánočky opatrně do skříně. Potom otevřel tiše, tichounce dvéře do Gustavova pokoje. Leže na posteli dosud bdě a velkýma očima dív se na ni. »Matko !« »Kterak ti děkuji, že's přišel, Gustave Bývaly to předlouhé, smutné vánoce pro otce mě bez tebe.« »Často jsem vzpomínal na vás.« »Věřím ti, Gustave! Svazek mezi rodiči synovským srdcem jest pevný. Svět a lidé nové dojmy musí na něm dlouho hlodati, než se přetrhne. Bůh ti žehnej, Gustave ! Dobře s vyspi ve svém starém domově !e Gustav povaloval se ještě dlouho, nemoha usnouti. Co asi teď dělá jeho »kočička?« Aha, po vídala, že půjde do bytu k. Hansu Blomovi ve Vaxalské ulici na dnešní dlouhý a nudný večer. poněvadž v kavárnách nikde nic nebylo. Ke třetí hodině ranní nastalo v domě živo Kapitán Björk od svého pátého roku nevynecha jediné jitřní a také letos nechtělo se mu zů- stati doma. Sebral světlo se svého nočníh stolku a vyšel do předsíně. »Kam pak jdeš, tatíku ?e »Chci vzbudit Gustava — zeptati se ho, nepůjde-li s námi.« »Ne — nech ho — nech ho spát; raděj budu věřiti, že by byl šel s námi, kdyby ne spal. Nechci od něho slyšeti: „Nepůjdu!“ Kapitán postavil svíčku, objav stařenu láskyplně zahleděl se jí do očí: »Jsme ubozí slabí rodiče.« »Ano, tatínku; ale víš, Gustav má otce který jest silnější než my.« Když sáně vyjely ze dvora k moři a rol ničky jejich zvonily pod Gustavovými okny mladý doktor se probudil.
Gustav Gustavův Aho Björk Vaxalský ulice Hansa Blom
24 article
Ach tak — teď se jede do kostela. C pak, že ho ani nevzbudili? No, vlastně bylo to nejlépe, že jej nechali s pokojem; bylo mu nejmilejší zůstati doma. Ale skutečně už tomu dávno, co nebyl na půlnoční. Ne, že by se mu hnusila ta čadíci světla nebo ten surový zpěv selského lidu — no, neškodilo by projetise trochu v promrzlém vzduchu, bezloho už as neusne. Přece se ho mohli aspoň zeptati. Vyskočil z postele a ryehle se oblékl. St rého valacha přece snad s sebou nevzali. Možná že přijde ještě v čas. Ale vlastně to byla hlou post. Proč by docela klidně nemohl ležeti dále Aby ho viděl tak Hans Blomil Ano, starý valach byl v konirně a pod ků nou menší saně, jako přichystané k odjezdu. Sedivý vozka pomohl doktorovi rychle zapřá hnout a nyní to šlo jako o závod. Pamatuješ se ještě na ten kostelik na vršku ve svém rodišti o jitřní? Mezi jedlovím a sm čím svitil se nad mořem a fjordem, východ západ byl v záplavě — tam na znamení východu slunce, který s Kristem rozlil zář svoji na svět, a tu na znamení západu, který nám zaplan všem na večer našeho života, až se přichystáme vejíti za mříže hřbitovní, a přes náš tlící prach nové pokolení bude chvátati do kostela k světlu a pokoji, k zpěvu a hymně varhan. — —
Hans Blomil Krist
26 article
Doktor vystoupil na kůr; pohledy jeho bloudily po šerých prostorách chrámu. Zcela ve předu vedle faráře seděl v lavici jeho otec. Kterak bílý byl jeho vlas, když se tak shora naň díval! Zbělel tak těžkými myšlénkami na syna jedináčka? — Naproti, na druhé straně, skloněna byla matka nad zpěvníkem. Co vrásek v tom milém, ustaraném obličeji! Bylo to vla- stní dítě, co vrylo ty vrásky tak hlubokoa hustě? — A po boku matky seděla Julka, družka jeho her a jarních dnů jeho života, dívka s krásným, panensky čistým pohledem, přímým, vysokým čelem, které zajisté nikdy s nezachmuřilo luštěním žádné časové moderní žen- ské otázky; — leda oné staromodní, kterak učiniti štastným život onoho, jemuž darovala svou věrnost. Kolem těch krásných úst leželo nyní několik ostrých, vážných linií, kterých jindy tam nevídával. Vlozila je tam snad my- šlenka na dlouhé mlčení přitele z mládí ? — A varhany se z hluboka rozhučely a za- jásalo z nich
Doktor
27 article
Narodil se — — — — Ta lahoda, krása, úchvatnost tónů ! Jakým tys znamenitým virtuosem, náš holohlavý kan- tore, či to tvůj nástroj jest tak dobře sladěn se strunami našeho nitra? Dole v lavici dvé ženských srdeí hrozilo roztrhnouti svá vězení. Bylo to staré, stařičk srdce, a mladé srdce. To staré prosilo Nazareth- ského Syna Panny, aby jí vrátil nevýslovně mi- lované dítě, když je vytrhl ze sítí nevěry, ne- pravosti a zpupnosti. To mladé plakalo touho po příteli z mládí, který stal se mu milejším nž všecko na světě. Tu náhle obě se ohledly na kůr — tam stál Gustav a díval se dolů na ně, jakoby je chtěl lim pohledem zamknout do svého srdce, co těžké, vřelé, třpytivé slzy tekly po rozehřa- tých jeho tvářich A obě ženy dole pod kůrem rozechvělyse jásavou radosti. Stařena vzpominala dne, kdy ten syn jí byl darován, jak malý a bezvládný ležel na jejích prsou; a bylo jí tak, jakob ho dostala opět dnes vánočním darem od Toho, který jest veškerenstvu i otcem i matkou.A dívka viděla náhle vzpučeti nejkrásnější růže jara života ve mrazu a sněhu a skrývajíc s sklonila hluboko svůj roztomilý, uzardělý oblíčej. A obě, i mladě i staré srdce, setkaly seu vroucí modlitbě u božího Syna na slámě jesli u vroucím: Buď požehnána krásná hodino jitřní, k novému dni míru a lásky, ku dní dlouhého života.
Dole Gustav Nazareth
28 article Kominiček.
Kominiček. Napsal Jean Rameau. Přeložila Mína Suková. »Hop, polez, Jasmíne! Jasmín lezl. Jasmín — jak mu přezdívali — byl, to se rozumí, černý. Hosík asi šesti nebo sedmiletý, akrobat o narození a kominík v prázdných chvílích. V tomto okamšiku byl kominíkem a šplk širokým zámeckým komínem po napnutém pro- vaze se svižnosti dobře vycvičené opice. Teh, který volal: »Polez, Jasmíne !«, byl muží prostředního vzrůstu, prostřední tlouštky, prostředního věku, prostřední od hlavy až k patě a mohl býti otcem, strýcem, poručníkem nebo prostě impressariem malého kominíčka provazo- Jisto jest, že Jasmín sám nevěděl dobře, které z těch práv má na něho ten prostřední muž, musíme však dodati, že se tím ani dost málo neznepokojoval. lezce.
Rameau Suková Jasmína Teh
29 article
Vymetání komínů bylo pro zapadlý ten venkovský zámek hotovou událostí. Služebnictvo bavilo se povídáním o tom po mnoho večerů; pán zapomínal téměř na rávokaz ve vinici a paní tři noci po sobě zdálo se o Savojanech Nejnedočkavějším však ze všech by! Jula, domácí sýnek. Proto také, když důležitý ten okamžik nadešel, dovolili mu zůstati v sále, kde krb s vymetal. Jula (Julius pro cizí), téhož asi věku jak Jasmín, živě se zajímal o práci malého komi- níčka. Na konec vyrazil ze sebe výkřik plný nadšení. Černá, neurčitá, beztvárná, bizarrní bytost s ostny na kolenou, na nohou i na ramenech dopadla na zem jako neočekávaně komínem dolů proletěvší zvíře. »Tak, už je to hotovo!« řeklo to zvíře, rozšiřujic v úsměvu černošskou tvář. Jula byl tím fantastickým zjevem tak une- sen, že pohyboval jen na prázdno svými rtíky, nemoha vypraviti ani slůvk To však Jasmina nepomállo. Vyciťuje dobře dojem, který v Julovi vzbudil, obrátil se k dveřím, kráčeje po rukou, s nohama vzhůru vztýčenýma. Jula byl oslněn. Znamenitý nápad projel mu hlavou. »Ano, musím mu ukázati, že také něco dovedu,« pomyslil si. A jal se napodobovati křik papouška, který se mu docela dobře povedl Leč Jasmín odsekl tak mistrovsky ná podo- beným křikem kachny, že Jula eítil se úplně poraženým.
Jula Julius Jasmína
30 article
A tu rozhodl se oslniti černouška jiným způsobem. Ubezpečiv se, že nikdo z rodiců ho nevidi, otevřel potichu dvířka skříně, nalezající se ve zdi a pozoroval Jasmina, téše se již pře- dem ze svého vitězství. Vitězství to dopadlo nad vše očekávání. Kominiček otevřel ústa dokořán. Co to viděl, můj ty milý bože, co to tam vidál? Něco oslňujícího, překrásného, báječnéhol Velikého paňácu celého bílého, celého hedváb- ného, celého třpytivého; velikého pierrota z pa- pírové kaše, mnohem hezčího než je člověk velikého a tak hezkého!... Nádhernou hračkul »Přinese mi ho dnes v noci Ježíšek, přijde sem krbem«, zašeptal vychloubavě Jula. — »Zejtra je Štědrý večer. »Ježišek?« »Pst! uslyší nás matinka ... Ona mysli, že o tom nevim «
Jasmina Jula