1
masthead
23. prosince 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 354.
4
article
Jako vánoční povídka.
Až čtenář — totiž laskavý čtenář —
dočte poslední řádky těto dnešní povídky, snad
se ke níně obráti s tázavým pohledem“: Jak
pak nám to vysvětlis?
Bohužel, že na to zůstanu odpověď dlužen.
Sám bych rád, aby mi to někdo vysvětlil, ale
sotva se toho dočkám. Starý švejda Václav ne-
může mi říe' již ani slova, neboť jeho ztýraná
schrána tělesná dávno setlela pod zemi, kam
za neutěšeného života svého tak často toužil
Za to však mohu ručiti, že vyprávím tak, jak
jsem od něho byl slýchal, a přidal li jsem něco
ze svého, motá se mi to v hlavě tak dlouho,
že tomu sám už věřím.
Je tomu hezkých pár let, panečku. Přes
dvacet, přes dvacet! Panenky, které se tehda
narodily, dávno vyspěly, mnohá z nich je dávno
maminkou, mnohá z nich pořád ještě čeká na
toho pravého a mnohá jistě již pozbyla vší na-
děje, že ho kdy uvidí, toho pravého. Tak se
ten svět otáčí, kolotá, žene ku předu, nám
stárnoucím připadá takový dvacetiletý odstavee
jen jako nesmírně dlouhánská chvíle, a jiný
zatím žil, prožil a dožil celý život. Václav
taky. Šourával se tak po světě, došoural se k
hrobu — a teď se šourá jenom v mých vzpo-
minkách. Deset či dvanáct let již spí pod
drnem, pod nímž nic ho netlačí. Však by se,
chudák stará, do toho nynějšího babylonskéh
chvatu nehodil.
Václav
Panenka
5
article
Alo tenkráte, před těmi dvaceti a několik
lety, pracovali jsme ještě společně. Stál jsem
za stolem knihoskladu, pakoval jsem s ním ba-
líky knih, a když nestačil Václav, nosil jsem je
s ním na poštu, zlobil jsem se s ním, on se
mnou, a byli jsme dobrými přáteli. Oč já by
mladsi, o to byl on dětinštější, a dobře jsme
spolu vycházeli. Časem, když byla nahoře ve
skladě sobleva« — když polevila trochu naše
vlastní expedice — vypůjčovali si švejdu
Václava dolů do knihkupectví. Ale tam ne-
chodil milý náš Václav s chulí. Vracívalse
k večeru všecek schvácen — zdávalo se mi
při tom pokaždé, že má zas o kus kratší noh
— a on jich neměl nazbyt, nohou — a zahuhnůa
si durdivě:
»M'tam by člověka m'uhonili! M'dyť mám
jen m'nohy, nemůžu si přidělat kola!
Ovšem, švejda Václav nedočkal se báječ-
něho rozkvětu cyklistiky, a krom toho — upřím
řečeno — pro pneumatiku se nohodil. Myslím.
že by nejezdil ani teď, kdyby tu posud byl.
Pajdal by chudák ještě hůře, než pajdával ten-
Nechodíval vždycky se zelenou plachtou na
hřbetě, naditou balíky a balíčky, někdy chodi
taky docela na lehko. To když roznášel účty
Obecnice u Přibrami byla tuším jeho obcí ma-
teřskou a domovskou, ale v Praze žil od mládí,
znal ji a vyznal se v ní. Bylo nezvratné do-
mněni, že Váelav najde všechno a každého, že
všady trefí. Avšak Václav nebyl člověk marnivý
a cližádostivý a leckdy leckoho taky nenašel.
krát.
Ala
Václav
Obecnice
Praha
6
article
vz mu pylo ulozeno, aby doručil cost
komusi buď někde na konci Karlína nebo n
konci Smíchova, býval Václav třeba do večera
naprosto nezvěstný
»Kde pak jste zas chodil, člověče !« satií
se pan faktor nebo pan. účetní, když Václ
večer, několik minut před osmou, kdy končilo
jeho úřadování, vynořil se z mlhy neznáma.
»M'kde jsem chodil !« hučel Václav, když
uši jeho rozezlených představených byly někd
na druhém konci lokálu nebo dokonce za dveřm
»Pošlou mě až do Sakrabonie, a pak: m'kd
jsem chodil ! Až mně půde Libeň nebo západní
nádraži naproti, budu tam a nazpátek dřív !«
Trochu zapomnětlivý byl, chudák, ale vždy
ta jeho hlava, pokrytá tenkou vrstvou žlufavých
vlasů, byla tak umořena. A stalo se nejednou.
že večer, když se zavíralo, sykl náhle zlostně
a zoufale zároveň a posteskl si
»M Ježíš Marjá, já měl odevzdat ještě
tři účty — a m'tuhle je mám! Zas bud
rámus . . . e
Jeho poslední slova rozlila se již v boz-
mocném, stařečkém pláči. A tu tedy Václav
někdo se ujal, přilepil na obálky poštovn
známky a vhodil je do sehránky. A šťasten.
zachráněn klopýtal Václav na Malou Stranu, n
Pohořelec, na Nový Svět, kde stál jeho nuzný.
větším dílem studený domácí krb.
Ale jednou měl ubohý švejda velkou mrzu
tost pro takové nedodání účlu.
Bylo to někdy na počátku listopadu, Va
elav zas byl povolán hned ráno do knih kupectv
a všoural se do krámu, zlého nic netuše. Jeden
z chefů otvíral právě »poštu«. Náhle se tvá
jeho zasmušila, čelo se svraštilo. Právě byi
rozevřel list tuhého papíru s černou obrubou.
Václav
Václ
Marjá
Karlín
Smíchov
Libeň
Virginie
Pohořelec
7
article
»Hrom do toho!« zavrčel si jen tak pr
sebe. »Inženýr Paroubek nám umřel ! Tak
náhle! A tohle je — — — -
Nedomluvil. Pocity rozličné promíchávaly s
mu v hrudi. Nelze popříti, že se ozval v prvém
okamžiku soucit, ale hned potom vytrysklo něco
jiného. Umřel zákazník! To je vždycky chyba.
Zákazník, jeden vedle druhého, to je pevná
podezdívka každého závodu. Řetěz odběratelo.
to je bezpečný fundament obchodu. Zákazníei,
odběratelé nerostou nikde na stromech jako
slivy. Musejí býti získáváni, někdy těžce, pracně.
Je to ovoce dlouholeté píle. A najednou : černá
obruba! Jeden, druhý — pět, deset — a pane,
to jest nemilé! Zvláště když nejen odbírají, ale
taky plat1-li. Neboť odběratelů konečně by
měl každý dost — o tom by tak mohly vyprá-
věti expodice českých listů — ale samí pla-
tící odběratelě! Ještě pořád nikdo na ně nevy
nalezl umělé líhnutí.
Když milý chef dospěl takto v myšlenkách
trhl sebou:
»Pane Vopálko, podívejte se na konto P
roubkovo. Má zaplaceno ? Zdá se mi, že mu ne-
dávno byl poslán účet . . «
Pan Vopálka, účetní, podíval se na konto
A žal chefův nad úmrilm váženého odběratel
zdvojnásobil se, když shledáno, že levá stran
vykazuje za posledních patnáct měsíců čislie
167 zl. 35 kr., a pravá že jest — prázdna.
»Má dáti« 167 zl. 35 kr. — »Dal« — Oi
Při té příležitosti objeveno bylo ještě něco-
Ze poslední účet — a to po výslovném přání
zesnulého — byl vypsán asi před čtyřmi ne-
Hrom
Paroubek
Vopálka
Dal
8
article
dělemi, že byl i vypraven, totiž poslán. Kýmo
Dalším pátráním zjištěno, že toho dne roznášel
účty švejda Václav.
A již zahřměl spolucheí
»Václave, zatr . . . . duše, že jste účet
nedodal! Že ho máte ještě ve své usmolené
kapse !«
Kdyby se byl pan chef otázal jinak, b
by Václav nejspíš řekl: »Mi' jak pak nedodal
když dodal . . .« — Ale že na něj tak byl
udeřeno, pozbyl ubohý švejda vší rozvahy.
ztratil držení — nu zkrátka, vzezření jeho na-
svědčovalo neomylně, že ten účet někde jest,
kde dnes již neměl být, ale že ho nebožtík pan
inženýr Paroubek nedostal.
»Ukažte kapsu!«
Václav, třesa se u vědomí nezměrné sve
nedbalosti, rozhalil vyrudlý, záplatami vně i vnit
polepený kalmuk, kterás nedočkavá ruka zajel
mu do kapsy — ejhle, na světlo vytažena po-
mačkaná, umazaná obálka s adresou páně P-
roubkovou, a v ní, osudel nešťastný účet ..
Václav
Paroubek
pán Proubková
9
article
Nemám dobře v paměti, co vše toho dne
bylo vyslechnouti ubohému Václavu, a nedovedu
taky vyličiti jeho vlastní muka duševní. Nebot
Václav uznával, že se dopustil nedbalosti,
uznával, že pochybil. Tak svědomitý on byl,
uměl se žráti. Těžce nesl, kdykoli byl pesková
nespravedlivě, bez viny, ale mnohem hůře bylo
mu, když na něj dolehaly výčitky zasloužené.
Pak by si nejraděj byl roztrhl hubu od uch
k uchu, jak řikával. Neboť tu neměl opory an
v sobě samém, tu si nemohl a nedovedl po-
mysliti, co si myslíval vždy jindy o každém,
kdo ho bezdůvodně týral, a co ho schlazovalo.
jak řikával. Citil, že by se dopouštěl bezprávl,
kdyby si něco takového pomyslil.
Z jaké příčiny účet nedodal — co byl
platno teď vyšetřovati ! Bylo jisto, že 167 zl.
35 kr. je v povětří, jak se výjádřil chef, a to
byla suma, jež Václava ohromovala. Zejména,
když mu zahřmělo nad hlavou, že se mu to
budo srážeti z jeho sedmizlatové týdenní mzdy
což bylo proneseno arci jen v prvém návalu
hněvu a nikterak nebylo míněno do pravdy.
Tretiho dne táhl se Václavským náměstím
dlouhý pohřebni průvod. Na zadním čele » fune-
rálu« houpal se číverec černého voskovanéh
plátna, na němž bilými písmeny bylo napsáno:
Václav
10
article
VALENTIN J, PAROUBEK,
inženýr
atd.
Právě fou chvíli vracel se spoluchef o
oběda, zastavil se, přehlédl soustrastně celý
průvod, smekl klobouk, když volným rachotem
přejížděl »funerál«, pohlédl na epitaf vzadu na
voze, — a zachytil jméno zesnulého. Postál
ještě chvíli, zamyšlen nad touto poslední truch-
livou výpravou, a když zas pokryl hlavu a již
vstupoval do krámu, střetl se ve dveřích s Vá
clavem.
»Podívejte se, vy blumo, támhle ho vezou.
chudáka — a vašich stošedesát sedm zlatých
třicet pět krejcarů s ním . .
Václav zahryzl se do svadlých, bezkrvýeh
rtů. Ah, kdyby se tak mohl zakousnouti do vlast
ního krku, a nepovolit, až by padl, aby ho tak
odvezli. Měl by pokoj. Nebo to věděl: ať v
vede teď cokoli, pana inženýra Paroubka bude
při tom pokaždé mít »na talíři«
A měl a míval, o to nic.
Plynuly týdny, listopad se utopil ve vlast-
ních mlhách, táhlo na svátky. A v té době
předvánoční a novoroční — ať byla obloh
jakkoli zachmuřena — vysvitalo Václavovi slunce.
Roznášel kalendáře zákazníkům, odběratelům,
popřál šťastných a veselých vánoc, nového roku
— a něco přece káplo do jeho hnědých, zvě
tralých, stále sic usmolených, ale tak poctivých
rukou.
Však s uím bylo i práce ! Před svátky
před novým rokem »pakováno« bylo do noci, ab
v čas bylo vše vypraveno.
A toho roku bylo toho nějak příliš, p
kovali jsme ještě den před štědrým večerem
do pozdní noci.
Bylo již po jedenácté, když jsme ustřihoval
poslední motouz, a Václav si nandal do zelené
plachty baličků, určených pro Malou stranu; po-
táhne se s nimi až na Nový svět, aby hned zejtra
ráno mohl počiti s roznáškou. Ještě měl v
svém rozpočtu vánočním nějaký schodek, ješt
mu scházelo cosi na ryby a vánočku.
Paroubek
Václav
Václav slunce
11
article
Kráčel těžce pod svým břemenem a funěl.
Bylo mrazivo, ale byla taky mlha jako zed
Starému Švejdovi kouřilo se z úst i nozder
na svislých knírech vyrůstaly mu rampouchy.
Ukusoval je cestou, polykal, a zas narů-
staly jině.
Tak došel na Karlův most. A šel jako
v kanále, jak povídal. Nevíděl na deset kroků
před sebe, o Vltavě nebylo potuchy, ply-
nové svítilny jakoby někdo ukradl. Na všem
ležela hnědá mlha jak hora, Václav prokusova
se ní jak tunelom.
A teď, nevím, bylo-li to proti soše svatéh
Františka nebo až »u pěti hvězd«, ale na jed-
nom z těch mísť bylo to. Náhle vynořila se
z mlhy před Václavem postava. Spíše ji tušil,
než shlédl, neboť kráčel shrben. Ale teď po-
zdvihl hlavu, pokud břemeno jeho dovolovalo,
a před Václavem stál — pan inženýr Pa-
roubek.
V tom okamžiku Václavovi nic nepřipadlo.
Nezděsil se, ani nevzpomněl, že vlastně pan
Paroubek nemá na mostě co dělat, když leži
na Volšanech, ba ani zmíravé zvuky svato
vítských hodin, jež odbíjely dvanáctou, nic m
nepřipamatovaly. Nic jiného teď neviděl, než
starého odběralele, na nic jiného nemyslil, než
na svátky a vánoční zpropitné, nic jiného n-
cítil, než ranec na zádech. Zcela bezděky stisk
uzel plachty na prsou levicí, pravicí posmek
a řekl
»Vašnosti, přeju šťastné a veselé svátky
stálé zdraví k novému roku. Mám taky balíček
v uzíu, ráno ho vašnosti dodám . . «
Neboť byl přesvědčen v tom okamžiku, ž
má i pro pana inženýra Paroubka kalendář na
zeď, kalendář do tobolky a kalendář ke čtení,
s obvyklou »blahopřánkou« závodu, jako jiná lěta.
Inženýr Paroubek sáhl do kapsy, pr
tobolku, vyňal cosi, vtiskl to Václavovi do dlano
a řekl bozezvukým hlasem:
Švejda
prokusův
František
Václav postava
Václav
Paroubek
Karlův most
Vltava
12
article
»To je pro vás, Václave, napijtes
»To je pro vás, Václave, napijtes
o svátcích.
Václav — tak tvrdil — ucilil při dotknut
ruku jako led, což nebylo ku podivu, nebot
bylo zima. Otevřel ústa, aby děkoval, ale
inženýr Paroubek promluvil dále, a teď ne-
smírně důrazně — a Václavovi se zdálo, že
nějak vyčítavě a smutně:
»A v závodě řekněte, že je můj účet za-
placen, prvního října, stošedesátsedm zlatých
třicet pět krejcarů, aby mne již nehřešili, po-
něvadž nemohu spát . . .«
Dořekl. Václav ještě chtěl děkovati, al
inženýra Paroubka nebylo zde již. Jakoby ho
mlha pohltila, jakoby se rozplynul, jakoby s
mostem do Vltavy propadl.
Teprv teď Václav — jak povídával —
rozpomněl se, že je pan Paroubek nebožtíkem,
a hrůza ho pojala. Kolena se mu rozchvěla,
nohy pod ním klesaly, a nedošel zatím dále,
než k »Hermonům« v Mostecké ulici, kde ve
formance složíl břímě své a dal si za šeso
Tam taky teprv otevřel ruku, posud z-
ťatou, a v hrsti měl zlatku. To bylo jisté a n
to chtěl Václav umřit na tom místě.
S rancem netáhl se dále Václav. Povídal
pak, že by ho nebyl donesl až na Nový svě
za níc na světě, jak se třásl. Zanechal jeju
Hermonů a ráno se pro něj zastávil. A vůbec
prý nevěděl Václav, jak se té noci doškrábal
až na Pohořelec. A Václavovi jsem vždycky
Musím dodati, že pak druhý den, právě
na štědrý večer, stala se věc ještě podivnější.
Václav
Paroubek
Jakoby
Vltava
Hermon
mostecký ulice
Pohořelec
13
article
Když se o páté hodině zavíralo, zavolal si spolu-
chef Václava a tiskna mu cosi do hrsti, řek
mu svým neskonale milým, bodrým drsným
spůsobem:
»Ta máte, Vášo, a vožerte se na svátky
Za to, že jste ten účet panu Paroubkovi ne-
dodal. Dneska se to našlo ve štrazze, že
platil osobně prvního října tady v krámě, a za-
pomnělo se to vynést na konto. Ten by nám
byl nadal, abyste mu za dva dni na to byl
přinesl účet... Tenkrát jste byl šťastně pi
lomý !«
Zdali se starý švejda Václav skutečn
»ožrale, nevím. Po svátcích vypadal zas docel
obyčejně. Ale to vím jistě, že dostal zlatku o
nebožlíka Paroubka a druhou od chefa zat
vynadání. Aspoň se mi s tím vším svěřil. A Václa
by se nebyl chlubil něčim, co by byl nedostai
Václav
Váša
Paroubek
skutečn
16
title
Páně doktorova jitřní.
17
article
Napsal A. Hede nstje r n a. Přeložil HI. Hacken
Napsal A. Hede nstje r n a. Přeložil HI. Hacken
sclimied.
Vánocel
Jaký však rozdíl mezi jindy a nyníl
Avšak nyní prý jest už mnohem šťastnější
Nyní zbavil se šťastně všech hloupých řečí
vývázl z omezeného obzoru. Tam na smrčín
obrostlém poloostrově, kde stál jeho otcovský
dům, tam pod tou nízkou střechou, v těch těs-
ných rudých zdech přemýšlel o životě a o vše-
možných věcech myšlenkami jiných lidí, až by
už starým chlapem — dvacítiletým; bylyt
otcovy a matčiny myšlenky, myšlenky staré tety
Maren, myšlenky učitele ze školy a učitele do-
mácího. Jaké to vězení, jaké to žalařován
duše l
Vlastně nevypadalo zrovna hrozivě to jeho
vězení, když se tak na prosincovém slunci hřálo
u prostřed třpytivého sněhu na zmrzlém fjordu.
se svými bílými záclonami a šedým, hustým
kouřem, vystupujícím z komínu, s lesknoucí se
řadou svých malých oken a s holubníkem na
vysokém sloupu.
18
article
A starý kapitán, otec doktorův, který přes
svoji sedmdesátku čile pobíhal po vysokých
schodech, a stará kapitánová, která ustavičně
nepokojná a činná s toužebnými pohledy vyhl-
žela okénkem ze síně, také právě nečinili do-
jem přisných žalářníků se svýma věrnýma, mi-
lýma, láskyplnýma očíma a se stříbrnými hla-
Avšak doktor, který v kožichu a bobrovii
seděl v saních a rychlým klusem ujižděl po
svahu, věděl to lépe. Ku podivu: pouta netla-
čila ho zvláště, pokud je nesl. Ve své naivnosti
byl docela šťasten. A snad — šťastnější než
nyní — ano — snad? Avšak když potom při
šel na universitu do středu »svobodných mysli
telů«, do kruhu pyšných duší, tu teprv poclti
v hloubi své ponížení.
Na štěstí přišel však ještě dosti časně, ab
se přizpůsobil, aby se účastnil filosofickýci
sporův a blouznění těchto pětadvacetiletýel
heroů ducha a popíjel s nimi punš, s těmito
mladými muži, kteří jedli z chleba svých oteů.
ve volných hodinách svrhovaly Pána Boha, po-
pírali pouto poslušnosti mezi rodíči a dětmí
pošklebovali se lásce mezi mužem a ženou.
kteří se dotnívali, že ku štěstí jest jim nevy-
hnutelně třeba kněžského požehnání.
bůh
19
article
Oh, jak volně se to nyní dýchalo ! Byle
mu, jakoby byl odložil svěrací kazajku a oblekl
volné, pohodlné šaty. Ovšem, z počátku ho
v nich trochu mrazilo, bývaloť podivuhodně
tepla tam u těch starých srdeí, která ve svém
egoismu a despotismu chtěla jej vězniti po celý
život; a když mladé, svobodomyslné dáme
s ostříhanými vlasy a inkoustem potřísněnými
prsty kamarádsky a s přesvědčením rozmlouvaly
s ním o pohlavním výběru, o morálce a starýci
předsudcích, tu tlačil se někdy mezi něj a ony
dámy drobný, ostatním neviditelný, tichý panen
ský obličej s přimým čelem a blankytnýma
očima, který mu připadal tak dětinský, smutný
a udivený. Byla to malá Julka, dcera pastora
z domova, bývalá družka jeho dětinných her
z dob jeho žalářování, o které věděl, že jej mi-
lovala, ačkoli nikdo ni slova o tom neřekl.
Pak přišla ta roztržka s otcem. Dostalos
totiž do novin, že doktor Björk při. jisté stu-
dentské slavnosti promluvil nadšenou řeč o mla-
dém, svysoce nadaném« spisovaleli a pronesl
mu hold »Mladých« za jeho duchaplné, smělé
a zdalně útoky na předsudky a zastaralou za-
temnělost. Z referátu o této řeči kapitán vyroz-
uměl, že tyto »předsudky« a lato »zastaralá za-
temnělost« bylo právě to, co on v životě nejvýš
a nejvíce cenil — a tak se stalo, ze miads
Björk
21
article
doktor v posledních třech letech otcovského
domu ani nenavštivil
Nyní však před Vánocemi, mu matka psala
»Přijď domů, Gustave,« prosila ve psaní. » Ot
počíná stárnouti a já sama nejsem už takov
zdravá, jakou jsem bývala jindy. Zajisté nechceš
milé dítě, aby tvoji rodičové se dříve rozžehnal
s tímto světem, než ještě jednou přitisknout
k svému srdci. Žet pravda, milovaný synu, ze
chceš být shovivavým a přívětivým k svémt
starému otci ?
A tak se Gustav vydal před vánočním sv-
večerem na cestu k domovu.
Na vysokých schodech stál kapitán Björk n
hybný a vzpřímen jako tenkráte, když naposledy se
loučil se svojí milou setninou na cvičisti; všal
také srdce i hlas jeho chvěly se právě tak, jak
tehda, když nyní rozepjal svoje ramena a zvolalá
»Vítám tě, Gustave! Kéž se ti u nás, starých
na několik týdnů zalíbi !. Jak dávno jest tomu
hochu, co jsi nejedl doma vánoční krupičnou
kaši?1«
Matka nebyla s to slova promluviti; avšak
po bezpočelných vráskách jejího starého obl
čeje přeletěl světlý paprsek toužebné, bolnomy
slné lásky a něhy, kdyz tiskla syna k svým
prsoum.
Gustav
Otakar
Matek
22
article
Večer se schyloval. O onom útoku mlad
generace proti starým po celou dobu nepadl
ani slova. Jen honosivá láska zářila srnu vstříc
zevšad, kam se obrátil; zářila k němu zpod
kosmatého otcova oboči jako z mírného, něhy
plného úsměvu matčina. Ba c i staři, věrní slu-
hové zářili radostí z toho, že opět zde by
mladý pán a jako jindy jedl doma opět vánočn
krupičnou kaši. A když pak vyšel na dvůr, ab
se podival, kterak hodují vrabei u žitného snopu
vyrazil starý Karo ze své boudy, trhal řetězem
stavěl se na zadní nohy a radostným hafáni
dával na jevo, že také se ještě dobře pamatuj
na pana Gustava, který vždy míval vlídné po-
třepání dlaní pro svého starého přítele, kdykol
bylo mu jíti kolem psi boudy.
Po chvili přišel kapitán a poklepal mu na
rameno: »Poslyš, Gustave, nesmis mit stařičkou
matku za dětinskou, ale chtěl bych rád mii
vánoční stromek se svíčičkami, jak jsme mivali
dříve, když ještě — jsi byval maličký. Připravil
jsem ho již úplně v komoře. Gustave, pověz
mi, chceš míti takový vánoční stromek, jako
kdysi ?
Ano, přál si ho míti. Podivno: ten domov.
to staré »vězení« nezdálo se mu nynís tak těs-
ným. Jakoby bylo vyrostlo za jeho dlouhé ne-
přítomnosti.
A stromek byl rozsvícen a Gustav se dě
u vánočního stolu a vánoční světla leskla se
mezi oběma staříky. Matka byla neunavnouu
vyhledávání nejlepších kousků pro něho a ote
pokuřoval zdlouha, z hluboka, zamyšleně ze své
nové pěnovky, kterou dostal vánočním dárkem
od syna. Chutnalo z ní značně méně, než ze
starých, pěkně zakouřených, které teď klidně vi-
sely nad březovým kuřáckým stolkem, avšal
nebylo toho pozorovati: kapitán zdál se by
spokojen.
Gustav
23
article
Když otec s Gustavem odešli spát, měl
matka ještě plné ruce práce s úklidom. Pozdr-
žela se chvíli, ukládajíc všechny sladké pamlsk
a vánočky opatrně do skříně. Potom otevřel
tiše, tichounce dvéře do Gustavova pokoje. Leže
na posteli dosud bdě a velkýma očima dív
se na ni.
»Matko !«
»Kterak ti děkuji, že's přišel, Gustave
Bývaly to předlouhé, smutné vánoce pro otce
mě bez tebe.«
»Často jsem vzpomínal na vás.«
»Věřím ti, Gustave! Svazek mezi rodiči
synovským srdcem jest pevný. Svět a lidé
nové dojmy musí na něm dlouho hlodati, než
se přetrhne. Bůh ti žehnej, Gustave ! Dobře s
vyspi ve svém starém domově !e
Gustav povaloval se ještě dlouho, nemoha
usnouti. Co asi teď dělá jeho »kočička?« Aha, po
vídala, že půjde do bytu k. Hansu Blomovi ve
Vaxalské ulici na dnešní dlouhý a nudný večer.
poněvadž v kavárnách nikde nic nebylo.
Ke třetí hodině ranní nastalo v domě živo
Kapitán Björk od svého pátého roku nevynecha
jediné jitřní a také letos nechtělo se mu zů-
stati doma. Sebral světlo se svého nočníh
stolku a vyšel do předsíně.
»Kam pak jdeš, tatíku ?e
»Chci vzbudit Gustava — zeptati se ho,
nepůjde-li s námi.«
»Ne — nech ho — nech ho spát; raděj
budu věřiti, že by byl šel s námi, kdyby ne
spal. Nechci od něho slyšeti: „Nepůjdu!“
Kapitán postavil svíčku, objav stařenu
láskyplně zahleděl se jí do očí: »Jsme ubozí
slabí rodiče.«
»Ano, tatínku; ale víš, Gustav má otce
který jest silnější než my.«
Když sáně vyjely ze dvora k moři a rol
ničky jejich zvonily pod Gustavovými okny
mladý doktor se probudil.
Gustav
Gustavův
Aho
Björk
Vaxalský ulice
Hansa Blom
24
article
Ach tak — teď se jede do kostela. C
pak, že ho ani nevzbudili? No, vlastně bylo
to nejlépe, že jej nechali s pokojem; bylo mu
nejmilejší zůstati doma. Ale skutečně už tomu
dávno, co nebyl na půlnoční. Ne, že by se mu
hnusila ta čadíci světla nebo ten surový zpěv
selského lidu — no, neškodilo by projetise
trochu v promrzlém vzduchu, bezloho už as
neusne. Přece se ho mohli aspoň zeptati.
Vyskočil z postele a ryehle se oblékl. St
rého valacha přece snad s sebou nevzali. Možná
že přijde ještě v čas. Ale vlastně to byla hlou
post. Proč by docela klidně nemohl ležeti dále
Aby ho viděl tak Hans Blomil
Ano, starý valach byl v konirně a pod ků
nou menší saně, jako přichystané k odjezdu.
Sedivý vozka pomohl doktorovi rychle zapřá
hnout a nyní to šlo jako o závod.
Pamatuješ se ještě na ten kostelik na vršku
ve svém rodišti o jitřní? Mezi jedlovím a sm
čím svitil se nad mořem a fjordem, východ
západ byl v záplavě — tam na znamení východu
slunce, který s Kristem rozlil zář svoji na svět,
a tu na znamení západu, který nám zaplan
všem na večer našeho života, až se přichystáme
vejíti za mříže hřbitovní, a přes náš tlící prach
nové pokolení bude chvátati do kostela k světlu
a pokoji, k zpěvu a hymně varhan. — —
Hans Blomil
Krist
26
article
Doktor vystoupil na kůr; pohledy jeho
bloudily po šerých prostorách chrámu. Zcela
ve předu vedle faráře seděl v lavici jeho otec.
Kterak bílý byl jeho vlas, když se tak shora
naň díval! Zbělel tak těžkými myšlénkami na
syna jedináčka? — Naproti, na druhé straně,
skloněna byla matka nad zpěvníkem. Co vrásek
v tom milém, ustaraném obličeji! Bylo to vla-
stní dítě, co vrylo ty vrásky tak hlubokoa
hustě? — A po boku matky seděla Julka,
družka jeho her a jarních dnů jeho života,
dívka s krásným, panensky čistým pohledem,
přímým, vysokým čelem, které zajisté nikdy s
nezachmuřilo luštěním žádné časové moderní žen-
ské otázky; — leda oné staromodní, kterak
učiniti štastným život onoho, jemuž darovala
svou věrnost. Kolem těch krásných úst leželo
nyní několik ostrých, vážných linií, kterých
jindy tam nevídával. Vlozila je tam snad my-
šlenka na dlouhé mlčení přitele z mládí ? —
A varhany se z hluboka rozhučely a za-
jásalo z nich
Doktor
27
article
Narodil se — — — —
Ta lahoda, krása, úchvatnost tónů ! Jakým
tys znamenitým virtuosem, náš holohlavý kan-
tore, či to tvůj nástroj jest tak dobře sladěn
se strunami našeho nitra?
Dole v lavici dvé ženských srdeí hrozilo
roztrhnouti svá vězení. Bylo to staré, stařičk
srdce, a mladé srdce. To staré prosilo Nazareth-
ského Syna Panny, aby jí vrátil nevýslovně mi-
lované dítě, když je vytrhl ze sítí nevěry, ne-
pravosti a zpupnosti. To mladé plakalo touho
po příteli z mládí, který stal se mu milejším nž
všecko na světě.
Tu náhle obě se ohledly na kůr — tam
stál Gustav a díval se dolů na ně, jakoby je
chtěl lim pohledem zamknout do svého srdce,
co těžké, vřelé, třpytivé slzy tekly po rozehřa-
tých jeho tvářich
A obě ženy dole pod kůrem rozechvělyse
jásavou radosti. Stařena vzpominala dne, kdy
ten syn jí byl darován, jak malý a bezvládný
ležel na jejích prsou; a bylo jí tak, jakob
ho dostala opět dnes vánočním darem od Toho,
který jest veškerenstvu i otcem i matkou.A
dívka viděla náhle vzpučeti nejkrásnější růže
jara života ve mrazu a sněhu a skrývajíc s
sklonila hluboko svůj roztomilý, uzardělý oblíčej.
A obě, i mladě i staré srdce, setkaly seu
vroucí modlitbě u božího Syna na slámě jesli
u vroucím: Buď požehnána krásná hodino jitřní,
k novému dni míru a lásky, ku dní dlouhého
života.
Dole
Gustav
Nazareth
28
article
Kominiček.
Kominiček.
Napsal Jean Rameau. Přeložila Mína Suková.
»Hop, polez, Jasmíne!
Jasmín lezl.
Jasmín — jak mu přezdívali — byl, to se
rozumí, černý.
Hosík asi šesti nebo sedmiletý, akrobat o
narození a kominík v prázdných chvílích.
V tomto okamšiku byl kominíkem a šplk
širokým zámeckým komínem po napnutém pro-
vaze se svižnosti dobře vycvičené opice.
Teh, který volal: »Polez, Jasmíne !«, byl
muží prostředního vzrůstu, prostřední tlouštky,
prostředního věku, prostřední od hlavy až k patě
a mohl býti otcem, strýcem, poručníkem nebo
prostě impressariem malého kominíčka provazo-
Jisto jest, že Jasmín sám nevěděl dobře,
které z těch práv má na něho ten prostřední
muž, musíme však dodati, že se tím ani dost
málo neznepokojoval.
lezce.
Rameau
Suková
Jasmína
Teh
29
article
Vymetání komínů bylo pro zapadlý ten
venkovský zámek hotovou událostí.
Služebnictvo bavilo se povídáním o tom
po mnoho večerů; pán zapomínal téměř na
rávokaz ve vinici a paní tři noci po sobě zdálo
se o Savojanech
Nejnedočkavějším však ze všech by! Jula,
domácí sýnek.
Proto také, když důležitý ten okamžik
nadešel, dovolili mu zůstati v sále, kde krb s
vymetal.
Jula (Julius pro cizí), téhož asi věku jak
Jasmín, živě se zajímal o práci malého komi-
níčka. Na konec vyrazil ze sebe výkřik plný
nadšení.
Černá, neurčitá, beztvárná, bizarrní bytost
s ostny na kolenou, na nohou i na ramenech
dopadla na zem jako neočekávaně komínem
dolů proletěvší zvíře.
»Tak, už je to hotovo!« řeklo to zvíře,
rozšiřujic v úsměvu černošskou tvář.
Jula byl tím fantastickým zjevem tak une-
sen, že pohyboval jen na prázdno svými rtíky,
nemoha vypraviti ani slůvk
To však Jasmina nepomállo. Vyciťuje dobře
dojem, který v Julovi vzbudil, obrátil se k
dveřím, kráčeje po rukou, s nohama vzhůru
vztýčenýma.
Jula byl oslněn.
Znamenitý nápad projel mu hlavou.
»Ano, musím mu ukázati, že také něco
dovedu,« pomyslil si.
A jal se napodobovati křik papouška, který
se mu docela dobře povedl
Leč Jasmín odsekl tak mistrovsky ná podo-
beným křikem kachny, že Jula eítil se úplně
poraženým.
Jula
Julius
Jasmína
30
article
A tu rozhodl se oslniti černouška jiným
způsobem. Ubezpečiv se, že nikdo z rodiců ho
nevidi, otevřel potichu dvířka skříně, nalezající
se ve zdi a pozoroval Jasmina, téše se již pře-
dem ze svého vitězství.
Vitězství to dopadlo nad vše očekávání.
Kominiček otevřel ústa dokořán. Co to viděl,
můj ty milý bože, co to tam vidál?
Něco oslňujícího, překrásného, báječnéhol
Velikého paňácu celého bílého, celého hedváb-
ného, celého třpytivého; velikého pierrota z pa-
pírové kaše, mnohem hezčího než je člověk
velikého a tak hezkého!... Nádhernou hračkul
»Přinese mi ho dnes v noci Ježíšek, přijde
sem krbem«, zašeptal vychloubavě Jula. —
»Zejtra je Štědrý večer.
»Ježišek?«
»Pst! uslyší nás matinka ... Ona mysli,
že o tom nevim «
Jasmina
Jula