22. července 1900

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 200.

esnž sso

Štrana 9.

V den svatebni. Načrtla Vilma Bártová-Ševěíková »Už jedou, Už jedou«, ozval se kdosi ze zástupu, jenž vyplňoval velké prostranství kolem chrámu sv. Ludmily na Král. Vinohradech. Přitomní zvědavci ohlédnuvše se v stranu, odkud svátebčané přijeti měli, spatřili vskutku dlouhou řadu povozů a s jakýmsi uspokojením, že dlouho jim nobylo čekati, rozestoupili se ve dvě strany, aby svatební průvod jich středem po schodech do chrámu Páně kráčeti mohl. Zvolna vystupovali svatebčané z kočárů vážně ubírali se do chrámu. Dle nádhery a ellegance, jakouž se toilety svatebčanů vyznamenávaly, bylo lze souditi, že svatba náleží kruhu vyššímu. Drahocenné kytice šířily opojnou vůni a zvyšovaly dojem slavnosti. Hosté byli v růžové náladě a nevěsta sama zářila spanilostí jako na úsvitě jitřenka. Stepilá její postava v bílém úboru s dlouhou vlečkou, s diademem myrtovým v temném vlasu, zaha- lena všecka jemným závojem — podobalase vznešené křálovně. Dnes nastoupí vládu ve svém království, jež jí nastávající choť zbudoval:. ve vlastní to domácnosti a v srdei muže, jenž zvolil si ji za družku živola. Pokleká po levici svého Romea, vkládá pravici svou v jeho a sličná tvář její je všecka vzrušena posvátností chvíle, kterouž vcházela v život plný poesie a illusí, aby krá- čela cestou růžemi posetou, po boku chotě mi- lovaného, jenž ji chrániti bude proti nástrahám světa a zlého osudu, který tak často v život se vkrádá a hubí, co Štěstěna byla upravila,

Obřady skončeny. Tři rozmilé družičky při- cházejí svě sestře — snoubence vstřie, aby přály štěstí a blaha v míře nejhojnější. Přichá- zejí k novomanželům i ostatní svatebčané, jakož i známí, již do kostela se dostavili, aby pří- tomni byli obřadu tak velevýznamnému. Všieci blahopřejí blaženým snoubencům šťastným rodičům. Za veselé nálady odcházejí svatebčané z ko- stela a usedají do kočárů, které je odvážejí k svatební hostině. Rozmilá ty nevěsto, nechť po letech ještě žehnáš tomuto vytouženému dni, jenž spojil tě navždy s mužem, který ti srdce své v oběť dal; kéž necítite tíhy okovů, v něž jste se dobro- volně uvázali, nýbrž ať sladkým je vezdy jho u nni vaše. Od kolébky až do dnešního dne u otcov- ského krbu slunko štěstí a spokojenosti zářilo ti vstřic, nechť ono v témž svitu paprsky zla- tými líbá tě na další pouti životem, aby chmury a mrákoty nikdy v náruč svou tě nepojaly nesevřely. Život lidský jest tak krásný v jaře žití, rozpuku svěžích jarních sil, poskytuje tolikerých slasti svou neobsáhlostí — spějte tudíž do pří- stavu kýženého blaha a buďte šťastní. On clona, za níž se skrývají lidské bědy a útrapy. nechť nikdy zrakům vašim se neodhalil

Současně odbýván sňatek v malé dědince. Nevěsta se ženichem, dva svědci, malé děvčátko a hošík s babičkou — to byl celý průvod svatební. Ženich, chudý nádenník, vdovec a otec dí- tek, jež vedla matka jeho, znám byl jako člo- věk surový, neurvalý, jenž nebožku k smrt utýral. Jsa známý rváč, zůčastnil se v každé větší pitce i zábavě v hospodách, kdež nebyl hostem vílaným a odkudž téměř vždy po vel kém křiku byl vyhozen. Bylo tudíž skoro nepochopitelno, že přičin- livá Anežka mohla takovému surovci své srdce zadati, kdežto předem mohla očekávati, že n růžích ustláno míti nebude. »On jí udělal,« říkávaly družky Anežčiny. »omámil ji jiskrným svým okem, v jehož hloubee srdce její utonulo. Čarovnou mocí ubohou při- vábil k sobě, připoutal a marné úsilí její, aby se z moci jeho vymanila.« »Však já Matěje předělám, uvidite, že bude jiným člověkem, až spolu hospodařiti budeme,« říkávala Anežka, když družky její před sňatkem ji varovaly. »Matka jeho prý je také pravá Xantippa, doléhaly na nevěstu, ale ona úsměvem odrazila všechny útoky přítelkyň. A tak nezměnila Anežka pevného úmyslu svého, státi se ženou Matějovou, pročež odho- dlaným krokem kráčela dnes do kostela. Ale jak jí bylo úzko ! Neznámý posud strach a bo- lest sevřela její hruď, že nemohla ani vydech- nouti. Čím více blížila se oltáři, tím větší úzkost ji svírala a Anežce zdálo se, že se musí za- lknouti neznámým posud citem.

Jak jen mohla zamilovati si toho člověka u něhož teprve dnes postřehla tvrdost a bezcit- nost v pohledu i chování. Teprve dnes nahledla mu do duše, která se zreadlila v temném po hledu, jímž několikráte ji změřil a jehož se dnes tak zděsila. Však již nemohla couvnouti a nic se již nedalo napraviti, neboť pan farář stál již před nimi. — Posvětil je sedmou svátostí a žádná mo lidská nedovede přetíti sponu, jež oba k sobě na vždy připoutala. Ve svém černém rouše připadala si dne Anežka, jakoby kráčela na pohřební průvoda ne na svatební voselí. V kostelíčku přítomno bylo též dosti lidí většinou družek nevěstiných, jimž se zželelo, že Anežka svůj mladý život obětovala takovému surovei. Svatebčané odcházeli z kostela. Ženich pánovitě, nevěsta smutně, neskonale smutně .. Truchlivá nevěsto, zdaž po letech s radoste budeš si dnešní den připomínati, že tě upoutal k muži, jemuž slíbila's dnes věrnost a posluš nost až na pokraj hrobu, zda budeš žehnati te chvíli, či jí klnouti? Bude-li pak cesta na dále, jíž ti kráčeti bude, prosta hloží a trní, po- plyne-li lodička žití tvého po klidné hladině či vlnami zmítána jsouc, uvržena bude ve zkázu? 1 Život lidský jest tak hrozný v útrapách bědách, jež ssají zuboženým tvorům krev a jako hyeny zdrásají jejích srdce. Nelekej se však, truchlivá nevěsto, jes ještě Někdo, kdo hojivým balšámem rány cel a slzy s oka stírá. Důvěřuj tudíž v Toho, jenž tvory své ne- opouští, ale je posilňuje v žalu a bolu, když hlas svůj k Němu pozvedají. Když klesati bu- deš na mysli, pohleď vzhůru v daleký stan Všehomíra, modlitbou se posilni a vytrvej!

Dva bratři. Srbská národní povídka z bosenského Podriní. Napsal Nikola Simič. Byl jednou chudý člověk a křesťan, jenž těžkou prací dobýval pro sebe a svou rodinu vezdejšího chleba. Každého dne za časného úsvitu odcházel do lesa vyhledávat jednotlivé stromy, aby je kácel. Jednoho dne, když tloukl sekerou po stromě, aby po zvuku poznal, je-li strom dutý nebo zdravý, cosi nad ním zašu- stilo. Člověk sebou trhl, pohledl vzhůru a po střehl zlatokřídlého ptáka, jenž právě nyní byl vyletěl z hnízda. Člověk se rychle vyšplhal na strom, sáhl rukou opatrně do doupěte, kde bylo hnízdo, a vytáhl dvě zlatá vejce. Tomu se ve- lice zaradoval: »To budou mít dětičky radost !« Celý dlouhý den prohlížel stromy, cejchoval porážel. Když se setmělo, přišel domů. Děti s matkou před dveřmi vítaly radostně svého otce. Mazlíce se, braly jej okolo krku a on všecek šťasten libal je. Byly dvě, každému dal po vejci. Druhý den odešel opět do práce. Děti za dne na dvoře hrály si s vejci, jež dostaly. Kolem dvora šel starý obchodník a zpozorovav že si děti hrají se zlatými vejci, tázal se jich na matku neb otce. Máti děti uslyševši, žese někdo po ní táže, vyběhla rychle z domua řekla, že muž její není doma a že ona jest matkou dětí. Obchodník jí pravil, že by rád koupilt dvě vejce. Za každé vejce že dá po padesáti du- kálech; a může-li mu ptáka přinésti, za toho že dá sto dukátů. Žena přivolila ihned a ode- vzdala mu obě vejce za sto dukátů a pravila mu, aby přišel v týž čas zejtra, že dostane ptáka a ještě nějaké vejce. Obchodník odešel spokojen a žena zůstala s rozplakanými dětm radostná, že má tolik peněz ve svých rukou Když se její muž vočer domů vrátil, vše mu vypravovala. On druhého dne vypravil se časněji do lesa než obyčejně.

Hledal nejprve ten strom, ze kterého pták vyletěl. Konečně jej nalezl. Vyšplhal se opatrně na strom, levou rukou se chytil za větev a na pravou ruku přehodil svou bundu. Rychle za- klopil doupě, sáhl rukou dovnitř a šťastně chy- til zlatokřídlého ptáka a vedle něho našel ještě jedno vejce. Raduje se, že se mu tak šťastně lo podařil, spěchál domů. Brzy za ním přiše obchodník, zaplatil mu za ptáka a za vejce st padesát dukátů a odešel. Obchodník, který koupil ptáka a vejce byl muž velmi bohatý a k tomu dobrý křesťan, ale neuměl ni čísti ni psáti. Zřídil ze všech svých pokojů klec a do ní pustil zlatokřídlého ptáka. Obchodník měl dva syny jako dvě zlatá jablka a ti byli blíženci. Sám často cestoval za svými obchody a prodléval delší dobu na ce- stách. Měl i dosti mladších lidi, mezi nimi jednoho, který uměl čísti a psáti — jej jme- spejo novali písařem. Z dětí mělo každé po jednom psu, kteř si k nim přivykli od dětství. Matka dělí byla krásná jako horská- víla. Mladý písař a matka dětí měli se velmi rádi,a to byla láska hříšná. Když obchodník přinesl ptáka domů, všichni domácí se shromáždili, aby se podívali na ten div. Rozumí se, že tu byl i písař a jako člověk znalý písma přečetl nápis na křidlech ptákových. Stálo tam: »Kdo sní hlavu moji, stane se králem; kdo sní srdce, tomu se každého jitra zdvojná- sobí peníze pod hlavou«. Přečetl to a jako šl- lený odběhl do sadu, aby o tom přemyšlel aby s sebou pohovořil, kde ho nikdo neslyšl. Cas míjel. Když obchodník spořá dal své práce, odešel na cestu. Byl Petrovský půst.

Písař byl nepokojen. Vidělo se, že jaksio něčem přemýšlí. Lehl na lůžko a dělal, jakoby byl velmi nemocen. Kupcova žena ulekla se svého milána. Přinášela mu všelijaké lahůdky a jídla, ale písař nechtěl ničeho okusiti. Ona bděla nad ním. Minuly tři dny a písař ničeho se nedotkl. Vzešel den sv. Petra. Na úsvite jaksi přišel k sobě a řekkl jí: »Mě —jsem takový sen. Sv. Petr se mně ukázal ve snu a řekl: Uzdravíš se. Neboj se. Na tvou nemoc jest lék v domě. Sněz zlato- křidlého ptáka a uzdravíš se. — A nyní, máš-li mne ráda, zabij ptáka a uvař jej, a mně jej přines.e Ona plná štěstí odběhla do světnice. oblekla děti do svátečních šatů a poslala je na voze v blízký monastýr k přijímání. Jakmile děti odešly, zabila ptáka, oškubala, vykuchal a dala do hrnce, aby se vařil. Děti po přijí- mání vrálily se domů hladovy a žádaly matku, aby jim dala jísti. Ona sáhla vařečkou do hrnce a vytáhla hlavu a dala ji staršímu. Když to mladší viděl, žádal i on, a ona mu dala srdce. »Jsou to drobty, ale pro děti je to dobré,« řekla si. Když byl pták uvařen, odnesla jej svému milánu, aby jedl. On se zvedl a lžicí přebíraje se po míse hledal hlavu a srdce, ale těch nalezti nemohl. »Ale zde není všechno,« praví. — »Nezlob se miláčku, hlavu a srdce dala jsem dětem, když se vrátily z kostela, aby se po přijímání najedly masa.« — On klesl na lůžko beze slova. Ona počala naříkati. Prosila jej, hladila, libala — aby jedl, ale on se ani nepohnul. Ležel jako ztrnulý. Druhého jitra lo- mila nad ním rukama a svíjela se jako zmije v skřipci před ním. Prosila jej, aby jí řekl čeho si přeje? Všechno učiní, cokoliv bude chtíti, aby jej pozvedla z lůžka. oe

»Nuž, tedy dobře, řekl, zdálo se mi dnes v noci, sním-li srdce tvých dělí, že se uzdravím.« Kupcova odběhla, zavolala starého a věr- ného sluhu a rozkázala mu: »Posaď děti na vůz a zavez je k řece, tam je zabij, srdce z nich vezmi a přines mi je, těla vrz do řeky Ovšem nikomu ani slova!« Sluha se zachvě strachem, ale rozkaz musil vykonati. Zapřáhl koně k vozu a ona oblekla děti a řekla jinm »Svezte se trochu se sluhou, jest velmi krásné jitro. Děti poslechly svou matku, sedly na věz a rychlí koně odnesli je ještě rychleji s očí je- jich matky. Za vozem šli i jejich dva věrní psi. Cestou děti zpozorovaly, že starý sluha pláče. Bylo jim ho líto a tázaly se, co mu je? Dlouho jej pro- sili, aby jim to řekl. Na konec pověděl jim. jak mu jejich máť nařídila, aby je zavezl k řece, tu aby je zabil, aby jim z prsou srdce vyňal a jejich těla aby vrhl do řeky. Děti se zhrozily nad jeho slovy a daly se do pláče Prosily jej, objímaly a líbaly, aby toho nečinil. A když již musí odnésti dvě srdce jejich máteři. ať zabije jejich psy a jejich srdce ať jí odnese a zapřísahali se mu vším na světě, že se domů nikdy nenavrátí. Starý sluha smiloval se nad jejich slzami a prosbami — zabil psy a jejich srdce odnesl matce a děti propustil svobodné, aby je nohy nesly a oči vedly, kam libo. Děti obrátily se do lesa, kde přenocovaly. Ráno mladší nalezl pod hlavou peníze. Divil se tomu a sebral je. Bloudili dlouho po lese.

Najednou starší řekl mladšímu: Vylezu na tu jedli, abych se s ní rozhléd), nevidíli se někde dým. A skutečně, když vylezl na vrch jedle, postřehl ve veliké dálce dým. Vzkřikl se shora na svého bratra: »Otoč se na tuto stranu a tak stůj, dokud neslezu ! Tam jsem v dálce spatřil dým.« Slezl dolů a dali se ku předu. Přebrodili bystřiny a močály, až třetiho dne přišli k ně- jaké kolibě. V kolibě je uvítala žena. Jakmile spatřila děti, ihned si je oblíbila. Sama byla křesťanka, ale muž její byl pohan“ a divoký člověk. Děti je ve jmenu božím prosily, aby jim dali jísti, neboť byly náramně hladovy. Žena se nad nimi smilovala a odvedla je do podzem- ního sklepení. Dala jim jísti a řekla, aby se neopovážily promluviti ani slova, neb kdyby její muž se dověděl, že se tu křtění lidé nacházejí, ihned by je pozabíjel. Děti poslechly. Najedly se a hned potom lehly a usnuly jako zabity. Večer příšel divoký muž. Jakmile vkročil do stavení, řekl ženě: »Jsou tu pokřtěné duše !« Žena jej dlouhým rozhovorem upokojila, i on lehl. Když se rozednilo, odešel opět na lov.

Když přišel druhý večer domů, byl zuřivější a žádal, aby mu vydala křtěné lidi, ale ona opět dovedla jej ukonejšiti. A když bylo třetíh večera, divoký muž nedal se zdržeti a vpadldo podzemního sklepa. Žena na prahu řekla »Ano, jsou zde dvě křtěné duše, dvě děti. jakoby to byli dva andělé od boha poslaně. Ale pamatuj se na svůj slib, když jsem si tě vzala. Zdali jsi neřekl, že mi neodepřeš nikdy prosby, budu-li tě někdy prositi?« — »Řek jsem,« odpověděl divoch. — »Dobře. Dosud jsem tě za nic neprosila. Tvých rozkazů jsem poslouchala jako žena. Nyní tě poprvé prosím daruj mi ty děti a dovol, aby zůstaly s nám v příbytku. My tak vlastních dětí nemáme, nechť tedy ony nám zveselí naše dni. Vím, že i ty si je oblibíš, jakmile je spatřiš.« To pro- mluvivši sešla dolů a vyvedla děti. Když divoch uzřel děti, proměnil se a v očích se mu za- blýskaly slzy. Objal je a řekl, aby se nebály.

»Nikdo se vás nesmí dotknouti. Zejtra dostanete lovecké zbraně a každý tři chrty.« Děti zůstaly u nich tři leta. Každého dne vycházely se svým pootcem na lov. Na lovu měly neobyčejně štěstí. Co střelou nezasáhly, to jim lovečtí psi pochytali tak, že vzbudily závist v celém divokém plemeni, jež hrozilo, že i mladíky a pootce a pomatku jejich zabije, ne- vyženou-li mladíky. Pootci nezbylo než aby se rozloučil sji- nochy. Byli jeden druhému tak podobni, jakoby byly dvě půlky jednoho jablka. Byli krásní svižní, chrabři a zbrani uvyklí. Mladší měl nesčíslně peněz. Oba měli stejný oděv, zbraň chrty. Rozdílu mezi nimi nebylo nijakého. Ob mladíci vzali peněz, kolik mohli a ostatní za- nechali svému pootci a pomateři. Rozloučení bylo těžké. Pootce vedl oba. Šli dlouho a velmi daleko. U křižovatky stanuli. Na křižovatce byl veliký a tlustý strom. Pootec vytáhl nůž a za- bodl jej po střenku do stromů. Potom jim řekl: »Ty půjdeš na pravo a ty na levo. Zejtra jest váš sv. Jiří. Za rok, budete-li na živu, se- jděte se na tomto místě. Kdo dříve přijdea uvidí, že jest nůž ve stromě, nechť čeká na druhého. Vypadne-li nůž, ať ví, že mu umře bratr, aneb jest ve velikém nebezpečenství — a nechť jej hledá po téže stopě.« Pocelovali a rozešlí se. Starší šel na pravo mladší na levo a pootec domů. Starší bratr nešel dlouho, když se mu před očima objevilo veliké jezero. Přes jezero by most. Tudy dospěl do města. Byl soumrak.

Maje hlad, obrátil se do hostince. Tu žá- dal, aby mu dali jísti a pro své chrty objednal celého vola. Rychle mu rozkazy vyplnili. Chrti jedli veale něho, neboť on nikterak se od nieh neodlučoval. Již při jídle pozoroval, že jsou zde lidé truchliví a smutní. Tázal se hostinského, proč všichni v tomto městě jsou tak zarmou- ceni? Hostinský mu řekl, že jest veškerá země a i sám carský dvůr ve smulku. »Máme tu je- zero a v tom jezeře jest tříhlavý drak « Na úsvitě každého jitra musí se postaviti jedna panna na vdávání k jezeru a drak ji sní. Do nynějška se vystřídaly všechny domy a zejtra přichází řaďa na carskou dceru. Mladik mlěky vše vyslechl, potom vytáhl hrst zlata, zaplatil, co utratil a odešel. K smutným průvodům tam upotřebovl prostého vozu, na němž kočího zastával cikán. To právo dědilo se s otce na syna. Tenkrát byi cikán, který vykonával odvážení, ve věku tři ceti let. Za časné zory byla připravena carská dcera. Cikán ji odvezl na určité místo, stanu s vozem, a samotnou dívku poslal k jezeru. Cikán se mezitím vyšplhal na strom a s něho pohlížel, jak bude drak pojídati carskou dceru. Mladík, náš bohatýr, po večeři odešel kje- zeru, a procházeje se podél něho, očekával pří- chod earské dcery. Se svítáním ona přišla. Kdyz jej spatřila, zarůměnila a zastavila se. »Neboj se, krásná panno,« řekl mladik a pozdravil ji křesťanským pozdravem. Ona mu křesťanským pozdravem odvětíla a přiblížila se k němu. »Pro sim tě, krásná panno, sedněme a poviskej mě.

Jsem umdlen. Položim hlavu do tvého klina; jestli by mne náhodou spánek přemáhal a je zero by se počalo kolébati, probuď mne. Dívka splnila jeho prosbu. Jakkoliv se ml- dík přičiňoval, aby neusnul, přece spánku ne- odolal. Jezero se zakolíbalo. Dívce bylo lito. aby jej probudila a slzy jí kanuly po lici. Chtěla se pokradmo vytratiti, aby i on s ni ne- musil strádati. V tom skanula slza na lice mlá- dencovo. Trhl sebou a vyskočil. Pohledl na je- zero, z kterého se počala vynořovati dračí hlava. Mladík odstrčil lehce levou rukou dívku a pra- vou rukou tasil meč a zvolal na chrta: sdrž !« Chrt šťastně polapil drakovu hlavu, zableskl meč a drakova hlava zůstala na břehu. Trup se svalil do jezera. Tu se vynořila druhá hlava. Mladík zavolal na druhého chrta, aby přiskočil druhému na pomoc. Meč zableskl a drubá hlava válela se po břehu. Když se objevila i třet hlava, mladík zčtyřnásobil sílu, zavolal na vše- chny tři chrty: »držte!« Chrti skočili, meč za- bleskl a trup se s neslýchaným pleskotem sva- lil do jezera. Když byl hotov, vyřezal jazyky drakovy a zabalil je do šatu. Potom přiběhl k dívce vzal její šátek a roztrhl jej na dvě půlky. Pal sňal prsten s její ruky a také rozsekl jej na dvě polovice. Jednu polovici šátku a prstenu podržel pro sebe a druhou polovici dal jí řka: »Jdi domů a nikomu nepovídej, co se zde přihodilo. Právě v den sv. Jiří za rok přijdu a dotud bu- diž mi zdráva a vesela.« Vzal dračí jazyky zmizel. Když viděl cikán, co se přihodilo, v try sku příjel s vozem k jezeru, a vecpal hlavy do vozu, carskou dceru posadíl na vůz a jel d města.

Když cikán stihl do dvora, vyprávěl, jak zabil draka a lid osvobodil od útočníka. Car jej po- líbil, jmenoval jej svým synem a přislíbil mu ruku zachráněné dcery Brzy se roznesl hlas po městě a po zemi že cikán zabil draka. Lid se v houfech brnu k carskému dvoru, aby poděkoval svému vysvobo- diteli. Nastalo všeobecné veselí. Carská dcera od té doby, co se rozešla s mla dikem, velice se zarmoutila. Marné byly domluvy otcovy, aby podala ruku cikánovi. Čím na ni víee naléhali, tím byla smutnější. Až jednoho dne car se rozzlobil a rozkázal, že za tři dni má býti svatba. Deerka klekla před otcem a zapři- sáhala jej, aby počkal rok a potom ať sn učiní, co mu libo bude. Tedy smluvena byla svatba do roka, přímo na den sv. Jiří. Za ten rok neuviděl nikdo, že by se carská dcera usmála, aniž oblékala sváteční roucho. Byla ve smutku. Na hlavě nosila bílý sátek, na znamení žalu a zármutku. szsv

Cikánu počaly višně kvésti, zavládalo jeho carství. Stal se následníkem carským: vše činí ve jmenu earově. Trest smrti zavedl takový v carském dvoře stála veliká káď, naplněná dehtem. Odsouzence střemhlav hodili do dehtu Toho roku bylo neobyčejně mnoho na smrt od- souzených. V lidu zavládala nespokojenost. Nad prestolem cikánovým byly umístěny ony tři drač hlavy, jako strašná pro každého výstraha, že jemu musí býti vděčni za zachránění svých dcera za svou spásu. V takovém stavu dočkali se dne sv. Jiři. Všechno bylo připraveno k svatbě. Ve veliké dvoraně carského paláce byla shromážděna celá rodina. Dívka byla ještě ve všedním oděvu a smutna a cikán vyšňořen vesel. Najednou se otevřely dvéře a do vnitr vstoupili tři chrti jeden za druhým a příšli přímo k dívce a lízali její ruce a podávali tlapy. Když je dívka spatřila, skočila radosti a chrty zobjí- mala. Cikán zbledl, když se ve dveřích objevi mladík, který draka zabil.

Mladík pozdravil po křesťansku a pravil »Světlý eare! Před rokem ubit byl drak v je- zeře a vaše dcera byla zachráněna. Přišel jsem, abych uviděl toho bohatýra, který to dokázal. Car ukázal rukou na cikána: »To jest ten ve- liký bohatýr a dnes stane se mým zetěm.- Mladik změřil cikána a řekl: »Jestli tento zabi draka, musí míti důkazy toho.« »Má,« odvětil car a rozkázal, aby se ony dračí hlavy přinesly. Když mladík prohledl hlavy, řekl, jakoby se divil: »Ale tyto hlavy nemají jazyků!« Cikán vyskočil rozzloben a zakřičel: »Mlč jinak tě dám ihned střemhlav uvrhnouti do dehtu ! Títo živočichové nemají jazyků«. »Nu. vizme,« řekl mladík a vyňal z uzlu tři ohromné jazyky a všechny tři, položil na jejich místa v hlavách. Potom se obrátil k dívce a požádal ji za rozpůlenou zástavu. Dívka radostně vyňala ji ze záňadří a dala mu ji. On vytáhl taktéž půlku a prsten a se- stavil každou pro sebe v celek. »Zdali jestto světlý care, váš prsten a zdali jest toto carský šátek, jejž v ono jitro měla carevna?« Všichn to potvrdili. »Já jsem zabil draka, což vše do- kazuje a i vaše dcera!« Když car uviděl, že byl ošizen, zavola sluhy, kteři vrhli cikána do dehtu a tak carství cikánovo přestalo. Na místě cikána oddán toho dne mladí s carskou dcerkou a pod carskou korunou. Ve- seli bylo nevýslovně. Druhého dne přichystal se mladý car na lov. Chtěl loviti v blízkém lese, o kterém nešla dobrá pověst a do kterého nesměl žádný oby- vatel vejíti již od delší doby. Vypravovalo se všude, kdo do toho lesa na lov zašel, ten živ z něho nevyšel. Zapřísahala jej mladá žena, pro- sila, plakala — vše bylo nadarmo. On oblekl svůj obyčejný oděv a šel. Ona zůstala ve dvoř nařikajíe.

Mladý car nevzal nikoho ssebou na lov kromě svých tří věrných chrtů. Když dostihl do lesa, postřehl zajíce, který mu přeběhl přes cestu. Vypustil střelu, ale chybil. Chrti se vrhli za ním, ale zajíc jim unikl před očima. Mlady car se rozzlobil. To se mu poprve přihodilo v životě. Pokračoval v lovu. Celý den bloudi po lese. V lese viděl mnoho zkamenělých podob. ale nevěděl, co to znamená. Teprve za soumraku se mu podařilo zabíti zajíce. A že byl umdlen, rozhodl se přenocovati v lese, neboť nemohl pro umdlení dále. Nasbíra trochu chrastí, rozkřesal oheň a podpálil. Zajíce htáhl a počal jej pěci. Byla již hluboká noc. Najednou uslyšel na stromě nějaké hučení. Po- hledl vzhůru a otázal se: »Kdo je to ?« »Já jsem, baba.« »Co ti jest ?« nt o ne »Zima mi jest.«ne »Sejdi dolů a ohřej se.« »Bojím se tvých chrtů. Vezmi tento prut a švihni po nich a já sejdu.« Mladík se ošidil, vzal prut a švihl své věrné chrty, kteří se ihned v kámen proměnili. Baba v okamžiku sešla dolů, švihla i jej a on se proměnil v chladný kámen. Zatím minul rok a mladší bratr vrátil se na křižovatku, kde se byl se starším bratrem rozloučil. Spatřil, že nůž vyšel ze stromu a že se jen málo přidržuje, aby nepadl na zemi. Když to víděl, zaúpěl: »Běda mně, můj bože, bratr můj je mrtev anebo ve veliké nesnázi !« Ihned pospíšil směrem, kudy bratr jeho před rokem odešol. Když dostihl za soumraku do města, lid jej vítal a bouřně pozdravoval. Ve- seli trvalo neustále. Přišel náhodou do téže krčmy, v které před rokem i jeho bratr byl. Krěma byla plna lidí. Když vošel, všichni čile poskočili, přiběhli k němu libat mu rukáv. Podivil se tomu. Po- žádal zavečeři a pro své chrty za vola.

Krčmář všecek šťasten, že může pohostiti ná- rodního vysvoboditele a svého cara, poručil, aby se co nejdříve splnily carovy rozkazy, ale zároveň se podivil této žádosti. Neměně podivil se mladík. Dal se s krčmá- řem do řeči a po několika opatrných otázkách vyrozuměl, že ho mají za jeho bratra, jenž se stal mladým carem toho města, ale již také věděl, že jeho bratra potkalo veliké neštěsti. Přehrštlemi zlata zaplatil večeři a házel zlato i lidu. Zvedl se a šel. Lid jej obkličila provázel do dvora za dívokého křiku. Ze dvora mu vyšli na přivítanou, a jeho švakrová myslíe, že jest to jeji muž, vrhla se mu okolo krku. Mladík mlčky děkoval a obrátil se se svou snachou do pokojů. Ona mu počala vypravovati o lese a děkovala bohu, že jej vidí živéhoa zdravého. Hovořila, jak on jest prvý, jenž se vrátil živý z toho proklatého lesa. On pořád mlčel. Vytasil meč z pochvy. Lehl do postele a položiv jej mezi sebe a švakrovou, řekl jí: »Neopovažuj se mne této noci dotknouti !« Se svítáním zvedl se mladík, oblekl se řekl, že půjde na lov do zakletého lesa. Ona se zhrozila. Prosila jej, aby po druhé tam ne- chodil, ale vše nadarmo. Mladik přišel do lesa a i jemu se všeto přiházelo, jako jeho bratru. Prohlížel kamenné sochy, mezi nimiž poznal svého bratra a chrty. Bylo tu i oharků po ohni, o kterém poznal, že bel nedávno naložen. Předvečer i on ulovil za- jíce. Zapálil oheň na těmže místě a počal jej pěci. Kolem něho noční doba, na stromě po- čalo opět hučení. Pohledl vzhůru a otázal se: »Kdoto jest ?

»Já jsem, baba.« »Co ti jest ?« »Zima mi jest.« »Sejdi dolů a ohřej se.« »Bojím se tvých chrtů. Vezmi tento prut a švihni je, aby se upokojili, a já sejdu.« Mladík vzal prut, mávl jim ve vzduchu, baba se přenáhlila a seskočila... Mladík křikl na chrty: »Drž!« a chrti uchvátili babu. Baba počala proklínati. On jí dél, ať mu na místě oživí bratra a chrty jeho. Baba odvětila, že má živou masť v hrnečku nahoře na stromě, nechť ji pustí, aby ji přinesla. On poručil jed- nomu chrtu, aby ji chytil za nohu a držel, dokud hrneček nepřinese. Baba přinesla mast, namazala bratra i chrty po očích a oni oživli. Mladík zavolal na chrty, kteří roztrhali babu na kousky. Mladý car protahoval se jako rozespalý pravil: »Ale spal jsem to dlouho !« »Spal bysi věčným snem, nebyl-li bych se této noci dověděl od tvé ženy, kde jsi.« Starší bratr sebou trhl jako uštknutý: »Od koho pravíš?« »Od tvé ženy.« »Kde jsi s ní byl ?« »V noci na tvé posteli.« Jen vyslovil poslední slovo, mladý car v zuřivosti vytrhl meč a probodl jej a chvátal se svými chrty domů. Když stihl do dvora, našel ženu umdlenou pláčem a žalostí. Na dotazy jeho vypravovala vše. Uslyšev to mladý car, udeřil se rukou do čelat »Běda mně, můj bože, toť jsem svéh bratra zabil !« Ihned pospíšil s lidmi do lesa, kde našel probodnutého bratra. Pomazal jeho ránu živou mastí a bratr se zvedl zdravý a čilý. Ostatkem namazali oči kamenným sochám, jež oživly. Potom oba bratři dali se na cestu k carskému městu a za nimi celé vojsko bohatýrů. Tu teprve nastalo všeobecné veselí na dvoře a mezi lidem. Mladý car opakoval v náručí svého bratra a ženy: »Vlastního bratra nikdo nenahradí.«

Ruské vzpomínky. Napsal Antono vič. V kraji.

S bohem, Moskvo Bylo to loučení, jako se loučí milenciv operách. Stisknou si ruce, potřesou si je vřele, (člověk si za celý život nenapodává a nenatřese s bližním rukou tolik, jako herec na divadle za měsíc) padnou si do náruče, odejdou od sebe na tři kroky, ohlédnou se, rozběhnou s k sobě, stisknou si ruce, potřesou si je vřele, a padnou si do náruče, odejdou od sebe na šest kroků, ohlédnou se, rozběhnou se, a tak dále od repetice. Utrhoval jsem si Moskvu od úst coul zu coulem a to ne divadelně. Litoval jsem, že snad již naposledy vidím ty zlaté a pestré báně chrámové, že snad již neuslyším tohoto mo- skevského velkoměstského ruchu, který jev každém městě stejný, a přece v každém městě jiný, že nebudu již moci projíti se na plošině v baštách kremelských, se které oko bloud opojeno po rozsáhlém pěkném městě za Mo