1
masthead
16. června 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná
4
masthead
Národních Listů k čislu 104.
List
6
article
Z obce tichých.
Z obce tichých.
Pan aktuár Filípek.
Obrázek. Nakreslil Fr. F l os.
Zajisté každý z vás, velectění, vzpomene-l
si na své rodiště nebo na místo, kde jste delš
čas žili, uvidí svým duševním okem jisté typi-
cké osobnosti, které patřily k charakteristice
města nebo dědiny právě tak jako baňatá věž
puklá kašna, nebo mariánská socha na náměstí.
Vidíte lékárníky sedící na kamenných lávkách,
vidíte bručící, mrzuté notáře s tlustou, střibrem
kovanou holí, ani se točí jako holubi a jsou
v rozpacích, do kterého domu výčepního by za-
padli, anebo spatříte majora pensistu, vlekoucího
nohu za sebou v pochodu vojenském a střílejí-
cího očima do prvých poschodí, kde se lehounce
vlní krajkové záelony. Jinému se vybaví před
zrakem duševním kulaťoučký doktor se slamá-
čkem na holé hlavě a vždy spěchající jako
kvočna před bouřkou, jiný vzpomene na listo-
noše, na výměnkáře, na pana otce z »Čertova
mlýna« *) a opět jiný na někoho jiného.
Bývají to osoby buď velmi populární nebo
nápadné tím, že se pravidelně na určitých ml-
stech objevovaly a staly se jaksi součástkou
celkové fysiognomie místa.
Když taková osoba náhle zmizí z místa, kde
jsme ji tolikrát viděli, ohlížíme se marně
upadáme v zamyšlení. Zde něco schází, rozhodně
scházíl
Co pak to asi je? A najednou, najednou
se rozpomeneme. Pan Doubelík tu není Na mou
duchu, není! Vždyť tamhle sedával; dvacet let
tam sedával na lávce, škádlil děvčata, na kaž-
dého pokřikoval, čtveráctví provozoval a tabáček
měl v tabatěrce tak vonný a vždycky dost
dost — a vlhký — žádný trupel ! Nyní víte,
kdo to schází, co tu mělo býti a není. Vzpo-
menete si, že vám kdysi kdosi psal, že pan
Doubelik dočtveračil, že ho právě z této lavičky
odnesli nejprve domů a pak na kopeček zrovna
vedle zdi že ho položili.
Filípek
Doubelík
Francie
čertův mlýn
7
article
Ba i slza vám vběhne do očí a zdá se vám
jakoby někdo to vaše rodiště o něco pěkného.
o něco drahého oloupil; zrovna jako kdyby
někdo tu kašnu nebo tu mariánskou sochu od-
nesl. Nebyl jste příbuzný, jen tak známý, ale
je vám přece tak nějak líto — lito — čeho
Eb, kozel vi, ale je vámto líto, že ten obrázek
jejž každý v duši nosi, jest neúplný, zkomo-
lený, zrovna zkažený. Ano, tak je to. A ta ne-
úprosná leta kazí, kazí napořád a dělají vám
mrzutosti.
Pan aktuár Filípek byl takovou součástko
mého rodiště padesát, ba skoro padesát let
nic nepřestřelím, řeknu-li, že po jeho odehodu
spustlo náměstí a spustly ulice, vždyť tam těeh
padesát let pan aktuár skoro prožil
Vidím ho ještě před sebou tak živě, tak
jasně a miluji ten jeho obraz, jako jsem miloval
jej sama a jak ho milovali všichni.
Byl vysoké postavy a měl zálibu ve svět
lých šalech. Jinak oděného jsem ho snad an
neviděl, býval vždy jako z cukru. Ovšem pa-
matuji se na pana aktuára, když již dlouhá
v ostrý klin sestřihnutá brada jeho byla silně
prokvetalá (od šelmovství, jak sám říkal) a mal
hlava jeho byla bílá; ale tenkrát ještě chodí
pan aktnár zpříma jako švihák.
Spodky míval vždy »na štruple« a pohyby
jeho dlouhých nohou byly vždy bystré, jakoby
pan aktuár stále tančil. Ačkoliv měl důkladný
nos, zajisté ne menšt než Cyrano (což jest ostatne
známkou dobroty a duchaplnosti), byl přece
pan aktuár krasavec. Oči jeho byly modré
tak laskavé, že s touhou chytali jsme jeho
pohledy.
Eb
Filípek
Cyrano
spustla ulice
8
article
Ty jeho oči hřály a hladily a jeho ústům
by sotva odolala kterákoli krasavice, jen kdyby
třeba o »štípanou« požádal. V celém městě ne-
měl nikdo tak bělostného a lesklého prádla jako
pan aktuár Filipek, což ovšem bylo tajemstvím
a zásluhou paní Berunky, Bäbinky, Berušky.
Bibinky — ah, kdož ví, jak ještě jinak pan
aktuár svou rozmilou paničku jmenovali l se
Paní Beruška byla opravdu rozmilá ženu-
ška. Taková malá, kulaťoučká a vždy zardělá
jako mišeňské jablíčko. S radostí se na ně
člověk podíval, když v neděli odpoledne se vy-
dali oba manželé na obhlídku svého hospodát-
ství. Pan aktuár houpal se pružně jako vodní
pták, klonil se v pravo, v levo, mávaje bílým
kloboukem jako vějířem, děkuje za pozdravy
(v městě na hlavě klobouku nenosil, nestačil by
smekati) a paní Bibinka cupala po jeho pravé
straně (vždy po pravé !), takže se vám zdálo.
jakoby jen přešlapovala, ale z mista se nehý-
bala. Její šťastná, zardělá tvářička byla plna
úsměvů. Za hřích by si byla pokládala,“ kdyby
na některý pozdrav nebyla způsobně odpověděla
Nekývala hlavou, jako když béře ryba. na udici
(jak je nyní zvykem), ale každému něco pěkného
pověděla svým dětským milým hláskem ac také
neházela úctou sem a tam, ale tak po staročesku
»Dej Pánbůh šťastný, dobrý, pěkně děkůjí,“
anebo vAž na věky buď pochválen!« Vždy jen
tak, jak se u nebožky maminky naučila a za
tím ferina pan aktuár jen samé: »služebníks,
»ručičky líbáme a »zdrávi pilí« l třeba na kře-
sťanský pozdravl
Bäbinka
Bibinka
Filipka
zásluha paní berunka
9
article
Ah, ten se nahřešil ! Způsobná slečink
jde kolem; trhne sebou v bocích, nožku zkrátí,
ohne v kolinku, stýdlivě sklopí řasy a zašeptne
»—ku Hbám« a pan aktuár hned k ní, pohladi
tvářičku, jež zahoři růměncem, olízno prst a po-
děkuje: »Dobrá byla !«
A jde dál, jakoby se ani nechumelilo. Jindy
celý den až do večera říká: »Dobrýtro!«a
jindy: »Sokolíci, na zdar!« třeba damám. Ale
ví bůh, pan aktuár neurazil, vždyť bylináš, celěh
města bratr, strýc, přílel — eh, všecko málo.
byl to náš pan aktuár. Chce někdo něco
říei? Ne. ěnote ovsi an
Proším, fakfa! Kdo způsobil, že naše město
jest takovým, že závidí mu města ostatní široko
daleko? Kdo poukázal na výhody polohy, na
výhody, jež skytá řeka a hojnost lesů, kterých
výhod bylo třeba jen obratné využiti, aby se
povznesl průmysl na výši netušenou? Kdo se
postaral o školy, kdo založil knihovnu? Kdo
podnítil ducha spolkového, kdo založil divadlo,
) Takových Čertových mlýnů u nás po čertech
nnoho.
kdo hlásal, že známost věcí říšských a zemských
jest veledůležita, ba nezbytna?
Jedním slovem, kdo zavedl blahobyt do
města, kdo se staral o jeho osvětu, ušlechtilou
zábavu po celý život? Ah, zapomněl jsem vám
řici, že pan aktuár Filípek přistěhoval se do na
šeho města v roce 1847 a že to byl vlastene
z let šedesátých a to, tuším, uhodli jste všecko-
Mládež školní ho zbožňovala a z chudobinee
zněla chvála jednoho zvlášť jmena — ale dosti
o tom! Odpusťte, že jsem se tolik ptal.
Pokračoval bych, ale bojím se hněvu va-
šeho, ale ještě více hněvu toho, jejž milují
který dávno dříme sladký sen v té obei tichých
zrovna v západním koutě, na jehož hrobě sto
jenom prostá kamenná mohyla a na ní nápis
»Václav Filípek, aktuár«.
Nikdy úřadu čestného, nikdy titulu a
pocty nepřijal.
Takový byl člověk pan Václav Filípek
aktuárl
Sokolík
Filípek
Václav Filípek
čertův mlýn
10
article
Jak jcem již svrchu pravil, přistěhoval se
do našeho města pan aktuár Filípek roku 1847.
Byl švarný mladý muž a »od péra«, což zna-
menalo mnoho nejen pro opatrné tatíky, ale
ještě více pro městské krásotinky. Bylo jich na-
jednou celý tucet s uprázdněným místem v sr
déčku a ručku by podaly nejen jednu, ale obě
a najednou.
Ale pan aktuár vyvolil právě tu, na kterou
si zrovna nikdo nepomyslil, ne snad proto, že
by byla nepatrnou anebo snad nehezkou, naopak
byla jednou z nejpřednějších, a že hezkou byla
panna Berunka Šebestova, dosvědčovala mnoho
mnoho let pozdějí paní aktuárová, ale nepo-
myslil na to nikdo, protože to byla dívka tak
skromná, takový domácíček, že o jejím byt
skoro nikdo ani nevěděl. Ale splnilo se poř
kadlo »Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná.
najdou tě« a pan aktuár byl znalec! Našel si
perlu skrytou, zrovna po vůni ji našel jako
violku. A Berunka pod jeho zrakem zrovna
rozkvetla.
Maminky chudinka již neměla a celá tih
domácnosti tlačila její kulatá, něžná ramínka.
Stalo se to tak, že její pan otec Šebesta.
mistr kominický a starosta města, sešel se kdys
s mladým aktuárem v hostinci a tak při přátel-
ském hovoru se domluvili, že jsou krajané, touž
oba — Talijání.
Filípek
Šebestův
Šebesta
11
article
Pan mistr Šebesta se rozpomněl na sve
předky, kleří se ještě nazývali Šebastiani a pan
aktnár měl rodinná akta, ze kterých bylo zřejmo
že rodina Filipi přišla již před dvěma sty lety
v tyto žírné vlasti přes hory a doly z krásno
Florencie. Praotee Šebestův byl kominíkem jako
jeho poslední mužský potomek, kdežto praolee
páně aktuárův býval malížem skla.
Bože, to bylo radosti! Div si oba pánov
do náručí nepadli, ne snad proto, že vzpomněl
společné vlasti otců svých (neviděl jí jedenr ani
druhý jaktěživ) ale že se poznali, že si poroz
uměli jako dva vlastencí. Proslm vás, velectění
byste neztráceli z mysli, že vypravuji o lidech.
kteří žili před půl stoletím ; dnes, kdy se osvi
cení lidé předbihají jako v cirkusu, kdo žeje
větší kosmopolita, jest skromné mé upozorněn
na místě. Nepravim to s posměchem, ale
s litostí.
A tak k sobě oba pánové přilnuli, že po
elivý mistr pozval milého panan aktnára k sobě
na skleničku nekřtěného a náhoda či osud tomu
chtěl, že skleničky z broušeného barevného skla
i zaprášenou zelenou láhov přinesla Bábrlinka-
Sklenky ji v rukou zazvonily a tvářička jí vzpla-
nula jako planý mák, když se hostu do těeh
jeho modrých očí podívala a než se rok seše
s rokem, přestěhoval pan aktuár Filipek své mo-
vitě jmění (nebylo toho mnoho) do nárožního domu
na náměstí a mladá ženuška kladla na bílý ubru
nyní přibory tři. V čelestolu pro tatínka, v levo
pro mužička Václavíčka a v právo pro sebe.
Šebesta
Filipi
Šebestův
aktuár
Václavíček
Florencie
Filipka
12
article
Tak se pan aktuár přiženil k Šebestovům.
Ale protože nedělal nie rád na polovic a když
se dal na pochod, nepřestal nikdy na jediném
kroku, nýbrž dělal jich hned několik, tak
tenkráte poděkoval pěkně za úřad, rozloučil s
s pány kollegy a ponechav si pouze tituí
aktuára, věnoval se cele své ženušce, tchánoví
a veřejněmu působení.
Způsobil tím v nové své rodině nesmírnou
radost.
»A co byste tam seděl a dýchal kance-
lářský prach?« mínil dobrák mistr, »budt
tady n mne, však si něco najdeme, aby se nám
nezkrátily žíly.«
A měl pravdu starý Šebesta. Nikdy se jim
nezastesklo. Jmění měl starý Šebesta dosta
dost. V některých městech se kominnictvi zna-
menitě vyplácelo a jak jsem se ze starých zá-
pisů dočejl, I velké eti docházelo. Tak zrovna
v našem městě v pořadě výplat byl mistr ko-
minnický již na třetím místě a kde pak za
ním teprve chori regent, ten už byl chudink
s kalkantém až na deškách!a abrv ms
Mimo to zdědil mistr Šebesta pěkný sta-
teček po rodičích a nebožka paniináma Beruš
čina nepříšla také s holýma rukama.
Šebestov
Šebesta
13
article
Za živobytí mistrova pan aktuár' Filípel
tchánovi v úřadě vypomáhal a když poctivý
mistr složil účty obecní v ruce pánů radních
účty své životní odešel vyrovnat k Soudci Nej
vyššímu, věnoval se pan aktuár Filípek jenom
správě jmění a životu veřejnému.
Rodinné štěstí páně Filípkovo bylo skoro
úplné, pravím skoro, neboť do sladké číše jeho
padla také kapka pelyňku. Ve třetím roce šťat-
ného manželství přinesl mladým manželům čáp
roztomilou dcerušku a udělal z poetivého mistr
Šebesty rázem dědečka, ale roztomilé děťátko
divalo se tak udiveně na svět svýma chrpovýma
očkama, že se zdálo, jakoby sem jen nějakým
přehmatem Prozřetelnosti bylo zabloudilo a toto
zdání potvrdil i brzký jeho odchod. Zavřel
svá udívená očka, usnulo a již se neprobudilo.
Tenkrát dědoušek Sebesta plaka! — a plaka
naposledy, po půl roce i on odešel. Snad se
to drahé robátko hledat v kraje, která si Pán
bůh nechal pro sebe.
Osiřelí manželé tím úžeji se k sobě přimkli.
oželeli ztráty, ale nezapominali nikdy
Poplašený čáp již nikdy nad krovem jejieh
se nezastavil . ..
Pan aktuár Filípek nosil svou ženušku
opravdu na rukou. Žádné jméno mu nebylo
dost něžným a proto je často měnil, ale Be-
runka nie jinak něž stále Václavičku.
Strojila ho, krmila ho a on ji hýčkal jak
kdysi to své děťátko.
Ale během času přece se jim zastesklo
Toužili oba po dítěti a když neměli svého, vy
žebronili na sestřence Berunčině, kteráž byla
provdána za úřadníka v Berouně, dcerušku
Jetynku.
Sestřenice Berunčina měla jen dííky dvě
Jetynku a Karlika a proto nerada dcerušku
pouštěla z domu a když, tedy jenom na
krátký čas.
Mělť ovšem i pan aktuár své příbuzné
ale daleké většinou; jediná sestra jeho provdána
byla kdesi u Budějovic za mlynáře Semelku
ta měla jen jediného syna, který již studoval
z toho tedy nebylo nic.
Filípek
Filípkův
Šebesta
Berunčin
Semelka
Beroun
Budějovice
14
article
Zůstala tedy k potěše manželů jen Je-
tynka, ale ta bývala jenom hostem, až najed-
nou se věci změnily.
Milé Jetynce a Karlovi zemřeli oba rodiče
brzy za sebou. Starší Karel dokončil studia
dosáhl místa, ale Jetynka zůstala chudink
sama jako list na holé větvi.
Manželé Filipkovi přispěchali ovšem s po
mocí. Karla usadili jako svého a Jetynka na
lezla v domě páně aktuárově nejen nový domov
ale možno říci i rodiče neméně něžné a milu
jící než vlastní.
Jen delikátní cit, jen vrozená dobrola obou
manželů zabránily, že oba nevykřikli radost
ale jisto jest, že při vnškerém soucitu s nebo
hými sirotky cítili přece dech jakéhosi blaha
S Jetynkou vpadl do tiché jejich domácnost
dlouho toužebně žádaný paprsek slunce a štěstí.
Tenkráte bylo Jetynce již šestnáct let. Pr
poslední své návštěvě, ještě za živobytí rodičů.
byla Jetynka jako dovádivé hříbátko, ale nyn
po ztrátě bytostí, nejdražších vstupovala do
strýcova domu dívka vážná. Tvářičky její po-
bledly a úsměv jejích rlíků byl spíše dojemný
než dovádivý. Celá její bytost se změnila, jak
když lapite švitorné přáče na vétvi a zavřete je
do klece. Sedala tiše v ústraní a hlavinka jeji
někdy tak bujná, klesala jí na složené ručky
opřené o stůl nebo okno, pod nímž rozkládala
se zahrada plná květů.
Manželé předstihovali se, aby Jetynku vy
trhli ze zádumčivosti a ježto si počínali správně
a opatrně, podařilo se jim, že květinka jejieh
pozvedla svou hlavinku a že ptáček jejich zase
zazpíval.
A zase bylo veselo v domě aktuárově, b
veseleji než kdy před tím. Létá mijela a zdálo
se, že bude vždycky tak. Ale nebylo. Sám par
aktnár Filipek se postaral (ovšem nevědomky
o to, že jeho ptáček žatoužil opustiti jeho důn
a uplésti si hnízdečko vlastní.
Karel
Jetynka
Filipko
Filipka
15
article
Neobyčejnou zálibu měl pan aktuár jakživ
v divadle, ale nejen zálibu, on věřil, že jevište
jest i výbornou pomůckou ku probouzení vě-
domí národního i dobrou školou pro dorostlou
mládež. Tenkráte bylo představení slavnosti
svátkém. Připravy děly se pečlivě mnoho dní
před tím a hra byla tak svědomitě nastudována.
že nebylo třeba napovědy; ba v prvních letech
hrálo se vůbec bez napovědy a dlouho nikomu
na mysl nepřišlo, že by ho vůbec bylo potřebi
Pan aktuár byl nejen zakládatelem, ale
duší divadla; náklad nesl sám a celý přijem
svědomitě odváděl dobročinným účelům.
Z toho je zřejmo, že brzo přivedl také
»svou« Jetynku do divadla a ze čilé děvě
brzo zatoužilo táké otříti podešve svých stře-
víčků o vrzající, ale kouzelná prkna jeviště.
Jetynka měla vlohy, milovala hru a hrála
slavně. Panu akfnárovi jako režiséru nestačily
hodiny zkoušek, hrál, zkoušel a opakoval s Je-
tynkou i doma, takže paní aktuárová, paní
Beruhka, uměla kus dříve nazpamět, nežli šla
do divadla.
Též ostatní herečky a herci věnovali se
hře s láskou a se zápalem a ježto pan aktuán
měl dobrý vkus, péče nešetřil a uměl poraditi.
těšilo se představení v našem městě lak slavné
pověsti, že z široka daleka přijížděli sem hosté
a nalákáni zdejšími úspěchy, po přikladu pana
aktuára též domá ochotnické spolky zakládali
Tenkráte byla nejslavnější divadelní epocha,
když pan aktuár Filípek a jeho Jetynka vyjl-
ždéli do okoli, aby radou i pomocí přispíval
nejen k dokonalému provedení, ale i k ozdobo
představení v sousedních městech. Rozumí se,
že paní Berunka nezůstávala sama doma.
Beruhka
Filípek
Jetynka
16
article
Povozník Bartoníček vozil celou rodinu
kupy lepenkových škatulí, v nichž složeny bý-
valy Jetyučiny kostymy, na kolik hodin daleko-
Ačkoli docházela Jetynka všude zasloužené
chvály a vracívala se buď pozdě v noci nebo
druhý den ráno se strýčkem a tetinkou obsy
pána květy, přece jen hrála nejraději doma.
A proč? Pan aktuár to dávno věděl, ale
ani nepípl. Pozoroval, ptal se, zkoumal a podle
všeho vyzkoumal dobře a pak teprve svěřil svá
pozorování své Bibinee.
Ačkoliv podával svou zprávu po troškách.
odvážených na vabách lékárnických, přece se
paní Bibinka ulekla. Zachvělo se její staré dobr
srdee předtuchou; vzpomněla si na ten čas.
když k nim začal choditi Václavíček s tatínkem
na besedu a pamatovala se na to velmi dobře.
že by tenkrát jistě byla utekla z domu, kdyby
jí její tatínek toho Václavíčka byl nedal. A Je-
tynka nebude z jiných, »jest už to tak na
světě,« utěšovala sebe i pana aktuára, »děti ke
hře, mládež k milování a stáří k hrobu üihne.e
Teď ale musil pan aktuár vyložiti všecko
»co kdy a kde pozoroval, jak to začalo ae
ona Jetynka — a co on, ten Jiřik Zápotockých,
kde vzal tu kuráž ?«
»Jak se pamatuji, začala věc na jevišt.
On ten mladý Zápotocký hraje jako rozený
aktér. Vždyť víš, že, když deklamuje zvlášt
nějakou řeč vlasteneckou, člověku zprvu
mráz po zádech přejede, ale pak začne to
hráti v žilách, hlava se rozpaluje, srdce buš
a pěsti se svírají, že by člověk buď plakal
nebo všecko třískal ! Ale vždyť sama víš !«
Dobrák pan aktuár to vskutku eítil a byl
přesvědčen, že v prsou každého člověka bije
tak šlechetné a vřelé srdce, jako bylo to zlte
ardce jeho.
Bartoníček
Bibinka
Václavíček
Jiřik Zápotocký
Zápotocký
Dobráky
17
article
Vskutku ale deklamoval mladý Zápotock
horoucně, zvláště když cítil pohledy Jetynči-
ných krásných oček na své tváři. Ty její- oč
jakoby ho hladily, povzbuzovaly a bned zase
odměňovaly. A což teprve když měl takbl
s Jetynkou roli zamilovanoul
Nejpřísnější kritik nebyl by se zdržel, aby
nevykřikl: »Výborně! Znamenitě ! Přirozeně!
Ano, zde to vězelo. Mladý Zápotocký hrál
jakoby žil v těch cizích slovech svým citem
a proto našel vždy vhodný tón i pohyb.
Doma mnoho lásky nezažil. Byl ještě ma
lým, sotva desítiletým chlapcem, když mu ze
mřela matka a otec jeho, kupec, na mazlen
mnoho nedal. Postaral se ovšem o syna dobře
Dopřál mu čtyř tříd na reálce v městě soused
ním a pak ho poslal do učení do Prahy. Mladý
Zápolocký za mnoho let přišel jen někdy na
několik dní k otci návštěvou a byl by nejra-
ději v Praze zůstal navždy, ale tatík jeho
rozhodl jinak. Povolal syna domů. Měl již toho
pobíhání »za pudlem« dost a dost a chtěl i
odpočinouti
Teď ještě chvilku při synovi stával, ab
mu viděl do prstů, dříve než mu obchod předá
docela.
Mladý Zápotocký sebou škubal. Nemohls
na ty malé poměry zde na venku již zvyknouti.
všecko ho tisnilo, všecko na něj padalo. Ale
otec nedal jinak a mladý musil zvykati a hle.
jaký div ! zvykl brzo. Jednou přišel do divadla
jako divák a již ke druhému představeníse
přihlásil jako ochotník.
Zápotocký
Praha
18
article
Aeh, jakou radost měl tenkrát pan aktuár
Poznal svého muže hned při čtecí zkoušce.
Ten věděl, co čte a jak recitoval ! Pan aktuán
si proto tak mladého Zápotockého zamiloval, že
samu Jetynku na přednosti mladého muže upo
zorňoval. Ale Jetynce toho upozornění nebylo
třeba, majíť dívky již vrozenou mohutnost po-
znávati a odhadovati cenu hezkých, mladých
mužů. Dobrákovi strýčkovi zajisté ušlo, že má
mladý Zápotocký modré oči, ale černé řasy at
že je tak neobyčejně pěkné, že jeho knírek je
měkký a lesklý a zuby husté a bílé jako z per
leti, což je neméně pěkné, zvláště když se Zá
potocký směje, a dobráku strýčkovi ani ve snu
nenapadlo, že se Zápotocký těma modrýma očima
divá jen na Jetynku a že se jeho ústa usmí
vají právě jen na ni, což jest nejen hezké, ale
přímo výtečné a milování hodné.
A protože Jelynka měla srdéčko dobré
vychována byvši po křesťansku, za dobré dobrým
oplácela, dival se na ni pan Zápotocký častoa
vždycky se usmíval.
Na jevišti měl odvahy dost a dost, b
i ruku jí polibil, »ty« jí řikal (když to bylo
ovšem v roli), ba někdy se na ni i hněval (jak
kdy spisovateli napadlo), ale v zákulisí přepa-
dal ho strach a na ulici se sotva na ni odváži
pohlednouti.
Zápotocký
Zá
Jelynka
19
article
Ale to jsou mety každé lásky. Ta prvn
zdá se vzdálenou v nedozírnu, když ale kn
mladí milenci dospějí, berou již ostatní útokem
Nejhůře bylo o první slovo v soukromí
Hrdla obou byla slažena, rděli se, utikali a zase
se k sobě vraceli a pak stojíce s hlavami sklo-
něnými a se srdci bušícími — neřekli si nie
ale odeházeli od sebe tak blažení a tak mile
rozrušeni, jako by si byli pověděli kdo ví jak
pěkné věci,
Podruhé sešli se maně, aspoň tomu ob
věřili, že pouhou náhodou osamotněli v zákulisí
a ačkoliv promluvili jen několik slov o divadle
eftili se přece jaksi bližšími a důvěrnějšími
jakoby se znali léle.
Od. té, doby dobývali ostatních met vskutk
útokem, ale horlivý režisér nepozoroval nic —
až najednou . . . Zkoušelo se právě » Jiříkov
vidění«. Všecko šlo jako na drátku, až najednou
nastala pausa. Pan Zápotocký a slečna Jetynka
měli již býti na scéně, ale běda! nejde ani
jeden ani druhý. Pan aktuár žene se jako mrak
do zákulisí. To se mu dosud nastalo. Také
ostatní herci vypadli z role. Udivení pana aktu-
ára dostoupilo ale vrcholu, když spatřil svou
Jetvnku opřenu o veřeje šatny a pana Zápo
tockého, an ji drží za ruce a deklamuje s t-
kovým zápalem, že jako tetřev neslyší a nevidl
co se kolem děje.
»Pša!« poplašil je pan aktuár. »Co toh
Výstup pátý již jest u konce a podívejme se,
oni se tu baví!e
Oba mladí lidé od sebe odskočili a nemo
houce se podivati panu aktuároví do očí koktal
něco nesrozumitelného. Pan Zápotocký konečně
podal žádoucí vysvětlení. Zkoušel prý slečnu
z role.
Zápotocký
Jetynka
Zápo
Pša
Jiříkov
20
article
»Auměla?« otázal se strýček trochu ironicky!
»Znamenitě!« odpovídal dobrák Zápotocký
Paaktnár se srdečně zasmál. Smál s
paki ještě při druhém jednání, ale při třetim
vlezl mu do hlavy nějaký brouk.
Od té doby počal pozorovati, vyptávati se
tam i sem a přemýšleti, až se konečně svěřií
Berašce. Po prvním leknutí nezbylo milé paní
aktuárové než prohlednouti dokonale ten tvrdý
oříšek a možno-li, vylousknouti dobré jádro.
Nastala domácí porada i soud nad Jetynkou
a mladým Zápolockým. Paní Berunka zastupo
vala úlohu veřejného žalobce a pan aktuán
přihlásil se dobrovolně za prokuratora mla-
dého pářku.
Ortel nebyl vynesen, ale ujednáno bylo
že se oba mladí lidé vezmou ostře na mušku
a zvláště slečně Jetynce že strýček (k němuž
měla větší důvěru) sáhne na zoubek.
A strýček dlouho nelenil a sáhl na ten
pravý.
Jedinou zbraní byly Jetynce slzy a měkk
dlaně. Chytila mílého pana aktuára při výslechu
za krk, zaplakala na jeho rameni a pak přimk-
nuvši své rtíky na jeho tvář, šeptala ta malá
šíbalská vinnice: »Viď, strýčku, že mně pana
Jiřiho dáš ?
»Co, jak dáš? On Jiřik tě musí dřive
chtiti.«
»Ach, strýčinku, on chce.«
»Opravdu? Ajajaj ! Kdo ti to řekl ? Sna
šám ?e
Jetynka poznala, že strýček míní jen pro-
táhnouti scénu. Vtiskla mu hubičku a pelášila
do zahrady, ale hopkovala při tom a byloj
tuze, tuze veselo.
Jetynce
Jiři
ajajaj
21
article
Pan sktuár sdělil veřejnému žalobci výsle-
dek svého výslechu, ale hned k tomu dodal
»Brániti ji nemůžeme, jednou se vdáti musí.
Měl bych ji ovšem raději doma, ale jaká porada.
Zápotocký je dobrý člověk, pořádný mladý muž
a líbí se mně a Jetynce ještě víc. Vídíš, Be-
runko, nemáme nikoho a jmění chvala bolu
dost. Je to štěstí, že je máme komu dáti. Co
myslíš, Bibinko? A lépe bude, když se vdá
sem, budeme ji míti pořád doma, pořád na
očích. Vidíš, já musím celý den běhat a tob
je smulno. Skočiš si k mladým a celá se po-
těšíš.« Pan aktuár byl znamenitý přímluvčí.
Shýbl se k své Bibince a líbaje jí oči šeplal
ji šelmovsky: »A což, až nám Pánbůh vnoučky
naděli! Berunko ! Bibinko! Já se zblázním ra-
Paní Berunka se zarděla jako panenka
odstrčivši rozpustilého nosáče, blahem celá zma-
tená utírala si oči i nos, zvlhlé dojmutím.
Bibinko
22
article
»Ty, ty starý, starý neposedo !« Ale jen
to řekla a už se sama k Václavíčkovi přitlačila
celým tělem a hlavu svou na širokou tu jeho
poetivou hruď položila. Potěšila se tlukotem zlatého
jeho srdce. Bylo ale také ujednáno, že mladýmo
tom ani muk! Pst, ani muk! Vždyť to je ži-
vota máj, ach, ať kvete, ať kvete a voní dlouho,
dlouho! Když očka Jetynčina začínala se nepo-
kojně točiti a smích umlkal na svěžích jejích
rtech, dovedl pan aktuár nepozorovaně svésti
oba mladé lidí a slunéčko vyskočilo zas; očka
se uklidnila a ústka se rozepěla.
A najednou z čista jasna padl na ten
smavý ráj stin-
Bylo to v roce 1873, v roce vídeňské vý-
stavy. Jel, kdo jen mohl. Pan aktuár byl ve
Vídni i s rodinou a náhoda tomu chtěla, že
právě v cizině setkal se s tím, kdo si na pana
aktnára málokdy pomyslil. Synovec to byl,
mladý doktor Semelka, syn sestry, provdané za
mlynáře Semelku kdesi u Budějovic. Selkali se
v hotelu.
Panu akluárovi by ani ve snu bylo nena-
padlo, že doktor Ig. Seemelka jest jeho synovee,
až se tento přihlásil sám.
Václavíček
Potěšil
Jetynčin
Synovec
Semelka
Ig
Vídeň
Budějovice
23
article
Seznámili se. Panu doktorovi padla Jetynk
hned do oka, a ačkoliv měl původně jiné plány.
rozhodl se, že pojede do Čech s příbuznými,
staví se u nich na skok a pak se podívá k ro-
dičům.
Zprvu měl pan aktuár ze shledání radost,
ale po několika rozhovorech vytratila se jeho
radost a čím dále, tím jí bylo méně.
Také dobrou paní Bibinku lekala smělost,
s jakou se mladý pan doktor má k Jetynce,
která před ním prchala.
Oba manželé zkrátili svou návštěvu Vídně
a pospíchali trochu poplašeni domu.
Ale pan doktor Ig. Seemelka jakoby ničeho
nepozoroval. Viděl jen Jetynku. A což teprve,
když shlédl jmění strýcovo a tetino
Hořce si v duchu vytýkal, že jich dřív
míjel; zde bylo mízy, tady by se byly dělaly
pišťalky, dokud býval na studiích
Leč dosud nebylo pozdě. Jelynka může
rázem přinésti všecko.
Po tomto bohumilém rozjímání zdvojná-
sobil své umění, aby se Jetynce a dobráčkům
jejím zalibi
Pana aktuára přecházela trpělivost; ale
jak byl doma, cílil pavnou půdu pod nohama a
rozhodl se, že učiní krátký proces s milým
synovcem. Procházel se jako dříve po městě,
čtveračil, žertoval, byl hned tu i tam a kdysi
dlouho rozmlouval se starým Zápotockýmv
krámě. Starý Zápotocký sám mu nadskočil
byl na počátku nějak rozpačitý, ale když pan
aktuár odcházel, vyprovázel ho starý kupee
daleko a při rozchodu nápadně srdečně si ob
pánové rukama potřásali a tak nějak přátelsky
se na sebe usmívali,
Pan doktor Ig. See melka odkryl karty
všemožně přesvědčoval úetyhodnou paní tetinku
i milovaného strýčka, že by rozhodně bylo zá-
doucno, aby se svazky přátelské znovu upev
nily a jmění (aha !) aby nepřišlo z rodiny.
Jetynk
Bibinka
Ig
Jetynka
Hořec
Zápotocký
aktuár
Čechy
Vídeň
24
article
Strýček odpovídal vyhýbavě a tetinkase
jen dobrácky usmívala. Jetynka prchala z domu.
Na neděli uspořádal pan aktuár slavnost
rodinnou.
Pozval své nejlepší přátele. Také kupee
Zápotocký se synem se dostavili.
Po hostině pozvedl pani akluár sklenicii
hlas a připil snoubencům:) Jiříkovi a Jetynce
Úžaslému synovei předložil jako dárek
»Dějiny národa českého« a doporučil mu, aby
v nich pilně čítal.
Končím rychle. Co tenkrát pan aktuár své
Bibince předpovídal, lehtaje ji pod bradičkou,
splnilo se na vlas a brzo; ale protože obrázek
můj nebyl by úplný, kdybych se nezmínil o
smrti páně aktuárově, neboť jak moudrost ná-
rodní, uložená v příslovich a pořekadlech, praví:
že »jaký život, taková i smrt« a proto musím
několik slov dodatí.
Pan aktuár dožil se let sedmdesáti a jeho
Bibinka ho přežila o dvě leta.
Zemřel tiše a pokojně, neztráceje dobré
mysli až do posledního dechu.
Také závěť zanechal.
Ačkoliv po celý svůj život jmění spravo-
val, nikdy mu na mysl ani nepřišlo, aby na
sebe něco připsati dal a přece na účely ná
rodní věnoval v posledním pořízení 12.000
zlatých.
Když to právník Bibince vysvětlil a jaksi
nadhodůl, že pan aktušr neměl práva rozdávati
z toho, co nebylo jeho — rozčilila se sta-
řenka:
»Jakže? Všecko bylo jeho i já byla jeho,
jako Václaviček býval můj. Všecko platí, jak
nařídil !«
Ví bůh, že jsem na rozpacích rozhodnouti,
který z obou těch drahých staroušků byl hod-
nější: nechť to rozhodne Ten, který palmy vi
tězství a odměny ctnosti rozdává tam n
výsosti !
Jetynka
Zápotocký
Jiřík
Úžaslý
pán aktuárův
Bibince
aktušr
bůh
zlatý